 |
| Země: USA Žánr: hard rock Datum vydání: 6.11.2012 Label: Columbia Records Tracklist: Hodnocení: 6/10 Odkazy:
|
A teď s pravdou ven! Kdo z vás, fanoušků Aerosmith, by před nějakými třemi lety řekl, že parta z Bostonu někdy v budoucnu vydá další studiové album? Uplynulo dlouhých jedenáct let od “Just Push Play”, které jako poslední obsahovalo původní materiál skupiny. Nebyla to vůbec špatná deska a při takhle dlouhé pauze by se dalo očekávat, že bylo dost času nové songy vyšperkovat do posledního detailu. Zasvěcený ví, že ne celých těchto jedenáct let byli Aerosmith naplno aktivní. V roce 2004 se zmohli na průměrné album předělávek “Honkin’ on Bobo” a o pár let později se Steven Tyler rozhodl porotcovat v nejmenované talentové pěvecké soutěži, což přípravy novinky opět oddálilo. Aby toho nebylo málo, v roce 2009 se Joe Perry netajil svým zájmem Tylera nahradit jiným pěvcem, takže stát se mohlo opravdu cokoli. Jakožto fanoušek starších alb jsem rád, že k tomuto kroku nakonec nedošlo, ale na druhou stranu je škoda, že živoucí legenda se nezmohla na víc než průměrný počin…
Přesně tak na mě novinka působí. Jedním z největších problémů na “Music from Another Dimension!” je až propastná nevyrovnanost mezi jednotlivými písněmi. Na ploše 70 (!!!) minut tak na posluchače čekají na jedné straně povedené písně jako “LUV XXX”, “Street Jesus” a “Freedom Fighter”, na straně druhé kraviny jako “Oh Yeah”, “What Could Have Been Love” a ultra nuda “Another Last Goodbye”, ve které se snad rockeři chtěli přiblížit Coldplay, protože jinak si nedokážu vysvětlit, že na samotný závěr alba nasadí něco tak unylého. Je velmi těžké se v albu zorientovat a i po mnoha, mnoha posleších mi značná část skladeb dost splývala, což není přesně ten pocit, který zrovna od Aerosmith očekávám. Svůj podíl na tom má především fakt, že partě kolem Joe Perryho se nepodařilo uhlídat konečnou stopáž, takže výsledná podoba alba čítá patnáct skladeb při hrací délce běžného akčního filmu, a to je, i s ohledem na historicky doloženou schopnost skupiny napsat hromadu skvělých písní, zatraceně moc.
“Music from Another Dimension!” v sobě pojí písničkovější a popovější období let devadesátých a starých rock ‘n’ rollových alb let sedmdesátých, a to zřejmě z toho důvodu, aby si každý fanoušek našel své. Nejsem příznivce takovýchto polovičatých řešení, a i když bych očekával, že špatné budou pouze písně z první jmenované várky, tak se našlo i několik staromilských skladeb, které by se na klasických albech, jež už v několika případech získaly statut základních kamenů stadiónové rockové tvorby, rozhodně nevlezly. Jako jeden případ ze všech bych vybral singlovou “Legendary Child”, která se sice snaží, ale já jsem si z ní neodnesl nic než zajímavý kytarový úvod. Jako vítané zpestření mi posloužila sice dost podbízivá, ale oproti zbytku desky – díky hostující Carrie Underwood – se odlišující country popová “Can’t Stop Loving You”. Není to sice žádná revoluční věc a v rámci žánru pořád lehký nadprůměr, protože i taková Taylor Swift je v tomhle uvěřitelnější, ale tuhle píseň určitě hned nezapomenu. Když už jsem nakousl hosty, tak další, kdy stojí za zmínku, i když v tomhle případě ani ne tak kvůli konečnému výsledku na albu, ale díky jménu, je herec Johny Depp, který si střihl doprovodné vokály ve “Freedom Fighter”, což je skladba, ve které převzal vokální otěže Joe Perry a která patří mezi to nejlepší, co očekávaná deska nabízí.
Hlasem Aerosmith je však už navždy Steven Tyler a ten si na této desce vybral vynikající formu. Dokáže vytáhnout průměrnou skladbu o třídu výš, jako to dokázal třeba v baladě “Tell Me”, ve které zní tak přesvědčivě, že mu věřím každé slovo. Body k dobru mu připočítám taky za “Out Go the Lights” s R’n’B nádechem díky hostujícím doprovodným vokalistkám, které mi zpočátku lezly dost na nervy, ale zvykl jsem si, až jsem si nakonec celou skladbu oblíbil a považuji ji za jednu z nejpovedenějších. Obdobně shlížím i na “Street Jesus”, ve které se páni muzikanti utrhli ze řetězu a předvádí, že i rychlejší tempo jim i v jejich věku nedělá žádné problémy. Další povedená skladba se skrývá skoro na samém konci alba, tentokrát se však jedná o baladu, které Steven Tyler většinou dokáže podat tak jako málokdo. “Closer” je rozhodně jednou z takových písní, které by se hodily na pozici rádiové hitovky i pro stravitelnější publikum. Po skvělé baladě však následuje další přešlap v podobě “Something”, ve které se hlavního slova ujal opět Joe Perry a zatímco při svém předchozím představení ukázal, že umí složit skladbu, která si nezadá se staršími kousky Aerosmith, tak v “Something” je všechno, počínaje nudnou kytarou, konče nezáživným refrénem, špatně.
Takto bych mohl pokračovat až do chvíle, než bych dospěl do situace, že skladby na “Music from Another Dimension!” lze rozdělit na dvě skupiny. Dobré a špatné. Nedalo by se říct, že by ve mně nové album Aerosmith zanechalo vyloženě špatné dojmy, ale je pravda, že těch pozitivních zas tak moc není. Spíš než jako celistvé album je to kolekce jednotlivých písní, které jsou záměrně poskládány tak, aby si vybrali fanoušci kapely napříč jeho celým spektrem. Dlouho jsem byl s konečným hodnocením na vážkách, nakonec jsem se rozhodl pro průměrných šest bodů, přičemž ten šestý bod je za povedený zvuk a z úcty k legendě. Je škoda, že po takové době se Aerosmith nezmohli na víc než na jedno ze svých nejslabších alb a zůstali tak daleko za očekáváními, která do novinky byla vkládána.
