K recenzi poskytl: Odium Records / Sonic Hell Records
PreEmptive Strike 0.1 je řecká dark electro sbíječka, která má za sebou už tři dlouhohrající fošny, s nimiž jsem až doposud bohužel neměl tu čest. V létě však Řekové do světa vypustili nové EP s názvem “Pierce Their Husk”, které s k mým uším už dostalo – a hned se mi chce dodat, že jsem za to rád, protože i když se v rámci minialba nacházejí v podstatě jen remixy, ta placka mě baví takovým způsobem, že jakmile budu mít chvíli čas, hned si půjdu sehnat i dlouhohrající tvorbu PreEmptive Strike 0.1.
Hlavní položkou EP je titulní kus “Pierce Their Husk”, v němž hostuje Niklas Kvarforth ze švédských Shining, přičemž tahle pecka se zde vyskytuje hned dvakrát – jednou v originální podobě, jednou v remixové. Po ní následují další tři písničky v pěti verzích (“Interstellar Threat” zremixované hned třikrát).
Ačkoliv obecně stále ještě stále nemám potřebu poslouchat jeden song v xx remixech (i když se musím přiznat, že poslední dobou mi to vadí čím dál tím méně, čehož je důkazem i zalíbení, jaké jsem si našel v tomto EP), “Pierce Their Husk” mě opravdu baví. Všechny remixy jsou udělané opravdu kvalitně, každý z nich má co nabídnout, což platí i v případě, že jde v tracklistu dvakrát stejná písnička za sebou. Vyjma titulního kusu, který se zde nachází i v originální verzi, bohužel neznám původní podoby písniček, ale to, jak znějí tady na “Pierce Their Husk”, se mi fakt strašně líbí. Celá půlhodina jede v nekompromisním rytmu harsh elektroniky, která nepostrádá ani extrémní vokál a do níž tu a tam promluví i brutálně zkreslená kytara. Výsledek je pak tak drtivý a návykový, že mi bude dělat velké problémy tu placku vyndat z přehrávače.
Za normálních okolností podobné počiny neboduji, ale “Pierce Their Husk” mě baví tak moc, že tomu hodně dobrou známku s radostí plácnu. Muzika PreEmptive Strike 0.1 (i když v zremixované podobě) je totiž vážně nářez, který kope takovým způsobem, že si o tom metalové rádoby extrémní kapely můžou nechat jen zdát.
Země: USA Žánr: industrial metal / aggrotech Datum vydání: 12.11.2013 Label: Metropolis Records
Tracklist:
01. [Act : I] Consecration
02. Shadows Unveiled
03. Suffer Well
04. Glamour Through Debris
05. Come and See
06. Afferte Mihi Mortem
07. Use Once and Destroy
08. Remains of Eden : II
09. But, With a Whimper
10. Order of the Shadow [The Heretic Awakened]
11. Take My Hand While I Take My Life
12. [Act : I] Penance
13. The Saint and the Valentine
Vzhledem k tomu, že jsme stránka zaměřená především na metalovou muziku, věřím tomu, že když prohlásím, že metal pro mě vždycky byl, je a asi ještě nějaký ten pátek bude jedničkou a žánrem, který mě obecně nejvíce oslovuje, asi tu nebudu sám a nejspíš se nás tu najde víc takových. Stejně tak – a to už tu také na různých místech několikrát padlo – jsem si ovšem během posledních řekněme dvou, tří let oblíbil taktéž tvrdou elektroniku, která svým pojetím i přístupem ve výsledku nemá zas tak daleko k extrémnímu metalu. Dnes si představíme skupinu, která oba tyto světy – tedy tvrdou elektroniku a tvrdý metal – v rámci své tvorby spojuje do jednoho celku…
Určitě každý z vás zná tunu industrial metalových kapel, a kdyby na to přišlo, jistě byste jich tu z fleku pěkných pár vysypali. Většinou je to ale jen normální metal, do toho práskneme pár vteřin rádoby industriální intro a do muziky nějaký nenápadný sampl v pozadí… nic proti takovým skupinám, sám mám spoustu hudby tohoto druhu rád, ale v tomhle případě bude dobré, když si pod kombinací elektroniky a metalu právě tohle představovat nebudete a na podobné věci hned zapomenete. Když jsem totiž výše zmiňoval, že dnes půjde o kombinaci tvrdého metalu a tvrdé elektroniky, rozhodně jsem tím nemyslel jeden sampl, ale opravdovou “diskotéku” s kytarami, kde se riffy a beaty mísí v jedno. A právě Američané Psyclon Nine jsou nádherným příkladem takového přístupu…
Ostatně by bylo docela divné, kdyby tomu tak v případě Psyclon Nine nebylo, protože na rozdíl od ty-vole-dáme-tam-jeden-sampl-a-jsme-industrial-metal-jak-svině kapel tahle smečka, v jejímž středu stojí vokalista Nero Bellum, nevzešla z metalové scény, nýbrž z té elektronické. První dvě desky “Divine Infekt” (2003) a “INRI” (2005) se nesly výhradně ve znamení žánrů jako EBM nebo aggrotech. Až se třetí řadovou nahrávkou “Crwn Thy Frnicatr” z roku 2006 Psyclon Nine přišli s tím, kvůli čemu jsem si jejich tvorbu oblíbil já osobně (ke starším věcem jsem se dostal až zpětně později), tedy s neskutečně agresivní směsicí řezavých, až black metalových kytar, dunící aggrotechové rytmiky a maniakálního vokálu zmiňovaného vrchního principála. Ve stejném duchu Psyclon Nine pokračovali i na čtvrtém albu “We the Fallen” (2009), které mi však i přesto, že to byl stále “rachot” jako prase, přišlo oproti “Crwn Thy Frnicatr” trochu víc laděné do atmosféry (samozřejmě berte trochu s rezervou). Poté kapela na čas přerušila svou činnost, jelikož se Nero Bellum potřeboval vypořádat se svou závislostí na opiátech… Na podzim 2011 Psyclon Nine opět povstali a začali věnovat přípravě první návratové a celkově páté desky, která vyšla letos v listopadu pod názvem “[Order of the Shadow : Act I]”…
Jestli jsem napsal, že “Crwn Thy Frnicatr” bylo brutálně agresivním záhulem a “We the Fallen” bylo v hodně, hodně velkých uvozovkách trochu klidnější, tak novinka “[Order of the Shadow : Act I]” má z tohoto úhlu pohledu blíže spíše k první zmiňované nahrávce, protože se opět jedná o totálně nasranou sbíječku, která se nikoho na nic neptá, a jakmile se rozjede první beat, už ji nic nezastaví. Ať už vezmete jakýkoliv song – snad s výjimkou závěrečné “The Saint and the Valentine” a několika krátkých industriálních meziher “[Act : I] Consecration”, “Come and See”, “But, With a Whimper” a “[Act : I] Penance” – vždy se jedná o nelítostnou agresivní jízdu s neskutečnou dávkou energie a zničujícím tahem na bránu. “[Order of the Shadow : Act I]” je přesně tím druhem alba, při jehož poslechu máte chuť šílet, skákat po pokoji jak magoři a případně dát někomu jednu po hubě. I když se třeba jedná o trochu pomalejší kus jako “Remains of Eden : II”, pořád z toho čiší obrovská nenávist – a právě v tomhle, tedy v tvorbě chaotické a nenávistné atmosféry, jsou Psyclon Nine vážně mistři.
Mezi mé nejoblíbenější kusy na “[Order of the Shadow : Act I]” bezesporu patří hned úvodní nářez “Shadows Unveiled”, který se rozjede hned po noisovém závěru intra “[Act : I] Consecration”. Nutno dodat, že Psyclon Nine se s ničím neserou, nehrají to na gradaci nebo postupné odhalování trumfů, hned od prvních vteřin začnou pálit ostrými a posluchače srazí industriálně chladnými riffy, brutální elektronikou a šíleným vokálem Nero Belluma, jehož hlasivky musí s takhle extrémním projevem dostávat kurevsky zabrat. Je sice pravda, že hned s prvním songem Psyclon Nine opravdu ukážou téměř vše, co na “[Order of the Shadow : Act I]” najdete, ale tahle kapela to víc než na nějaká překvapení opravdu hraje na to, že vám tou muziku dá hned na začátku pěstí do držky a dalšími ranami vás bude bez milosti ládovat až do konce alba; že vás strhne a až do poslední vteřiny vám nedá vydechnout. A přestože by se mohlo zdát, že něco takového je trochu málo na smysluplné naplnění 50 minut, je tomu přesně naopak – minimálně mě osobně to totiž neskutečně baví. Některé skupiny tohle prostě umí a Psyclon Nine mezi ně rozhodně patří.
Výtečná je taktéž “Suffer Well”, která hlavně ve své druhé polovině vygraduje do brutálního nářezu, zejména refrénové pasáže s odsekávaným “Suffer for me, Suffer well, We’ll suffer ’til we burn in hell” mají totální koule. “Afferte Mihi Mortem” oproti tomu zabíjí hutným riffem, který ten song táhne hodně kupředu. “Order of the Shadow [The Heretic Awakened]” to zase vyhrává na výborný tlak, který se jí daří vytvářet, a také několik s přimhouřením oka “epičtějších” momentů.
Ne, že by ostatní vály jako “Glamour Through Debris”, “Use Once and Destroy” nebo už zmiňovaná “Remains of Eden : II” neměly pořádný odpich a tah na bránu – rozhodně i tyhle písničky nedělají Psyclon Nine sebemenší ostudu a všechno o té agresi a dalších věcech, co padlo výše, platí i pro ně (ostatně kdyby tomu tak nebylo, nebylo by ani tak vysoké hodnocení), jen mně osobně ty z předchozích dvou odstavců přijdou ještě brutálnější. Trochu stranou stojí až závěr alba v podobě trochu rozmanitější “Take My Hand While I Take My Life”, v níž – například díky vybrnkávané melodii v pozadí hned na začátku – Psyclon Nine snad poprvé sundají nohu z plynu. Zvolnění se ale naplno projeví až ve finální “The Saint and the Valentine”, kterou bychom v kontextu všeho, co zaznělo před ní, mohli nazvat až baladickou skladbou. Jedná se o podobnou záležitost, jako byla také závěrečná “Under the Judas Tree” na “We the Fallen”, takové uvolnění napjaté industriální atmosféry na rozloučení.
Jak už asi vyplynulo z předchozích řádků, mě osobně muzika, jakou Psyclon Nine hrají, opravdu oslovuje. Kapela ve své tvorbě pojí mé aktuálně dva nejoblíbenější hudební světy do jednoho extrémního celku, který mě ohromně baví. Psyclon Nine si berou to nejlepší z agresivních podob obou žánrů a míchají to do ještě agresivnějšího kotle, který naprosto zabíjí. Pokud vám tohle zní lákavě a nestavíte se a priori proti elektronickému soundu, tak s chutí do toho, protože Psyclon Nine tuhle kombinaci dovedli téměř k dokonalosti a upřímně neznám moc skupin, které by tak činily s podobnou silou jako právě oni.
Suicide Commando patří již nějakou dobu mezi mé favority na elektronickém poli a některá alba z mého pohledu patří na vrchol aggrotechové scény, například i takové předchozí “Implements of Hell” je prostě špica a fakt mě ta deska baví. Tudíž asi není divu, že jsem se na novinku “When Evil Speaks”, celkově již čtrnáctou řadovku kapely, dost těšil, nicméně první poslech byl pro mě docela bohužel zklamáním. Možná to bude dáno tím, že se album rozjíždí trochu pomaleji… tedy, v rámci žánru a v rámci samotných Suicide Commando. Úvodní intro “Feeding My Inner Hate” je absolutně v pohodě a na svém místě, i první dva songy “Cut_Bleed_Eviscerate” (asi umístěný jako otvírák kvůli textové návaznosti na intro) a “My Blasphemy” jsou vlastně opravdu hodně dobré, ale čistě co do prvního dojmu by mě víc zaujaly v pozdějších fázích desky. Opravdu pořádný rachot začně až s titulní “When Evil Speaks”, která podle mě měla album otevřít, protože je to nářez jak prase – agresivní muzika, drtící beaty, zkreslený extrémní vokál, ale zároveň dost hudebních nápadů a žádné bezmozkové tucání. Titulní pecka album konečně pořádně nakopne a dál už se jede ve velkém stylu.
Postupným poslechem jsem si zvyknul na to, že “When Evil Speaks” nezačne drtit hned s úvodními minutami, jako tomu bylo třeba právě na minulém “Implements of Hell”, jež se rozjelo smrtícím náporem. A tím “zvykl” mám na mysli i to, že se mi to také začalo líbit už od začátku a “Cut_Bleed_Eviscerate” mi vlastně nyní přijde jako jeden z vrcholů. Dále se mi kromě již zmiňované titulky “When Evil Speaks” hodně líbí “hitová” “Attention Whore”, povedená “In Guns We Trust”, ale i třeba taková “Unterwelt”.
Každopádně, i když se mi “When Evil Speaks” zpočátku zas tak nezdálo, nakonec se mi to album začalo opravdu hodně líbit a jeho poslech mě baví přesně tak, jak jsem si od jména Suicide Commando sliboval. Několikrát zmiňovaný předchůdce “Implements of Hell” je možná o něco lepší, ale to vůbec nevadí, protože i tak je to parádní fošna.
![Psyclon Nine - [Order of the Shadow Act I]](http://sicmaggot.cz/wp-content/uploads/2015/07/Psyclon_Nine_-_Order_of_the_Shadow_Act_I.jpg)
