Archiv štítku: Agrypnie

Redakční eintopf – říjen 2018

Author and Punisher – Beastland
Nejočekávanější deska měsíce:


H.:
1. Author & Punisher – Beastland
2. Agrypnie – Grenzgænger
3. Xibalba Itzaes – Ah Tza Xibalba Itzaes

Onotius:
1. Beyond Creation – Algorythm
2. Gorod – Æthra
3. Outre – Hollow Earth

Metacyclosynchrotron:
1. Carpe noctem – Vitrun
2. Infestus – Thrypsis
3. Deathhammer – Chained to Hell

Cnuk:
1. High on Fire – Electric Messiah
2. Uncle Acid & The Deadbeats – Wasteland
3. Shining – Animal

H.

H.:

Mojí jedničkou pro říjen je „Beastland“ od zámořského projektu Author & Punisher. Těším se na další masáž nekompromisního industrialu, mechanických úderu a odlidštěné atmosféry. Věřím, že se všeho dočkám v míře vrchovaté, a také věřím, že Tristan Shone ani tentokrát nezklame ani skladatelsky. Minulé „Melk En Honing“ bylo skvělé, tak proč by taková neměla být i novinka?

Určitě zmíním i novou desku Agrypnie. Tuhle německou formaci sice v přehrávači netočím pravidelně, ale když už se do poslechu pustím, užívám si ten jejich skladatelsky vytříbený black metalu opravdu hodně. Formace kolem Torstena Hirsche (dále Nocte obdcuta) si dlouhodobě drží vysokou kvalitu, což doufám potvrdí také nadcházející „Grenzgænger“. Opak by byl zklamáním.

V říjnu vyjde hromada dalších věcí, které byste zde asi čekali, a věřte tomu, že je budu poslouchat. Do třetice ale radši vypíchnu jeden zajímavý návrat, o němž se přinejmenším v našich zeměpisných šířkách příliš nemluví. Mexičtí Xibalba se do žánrových análů zapsali v roce 1994 deskou „Ah Dzam Poop Ek“. K obnově činnosti došlo už před víc jak dekádou a nedlouho poté došlo i a úpravu názvu na Xibalba Itzaes. Hlavní ale je, že na sklonku měsíce pustí Mexičané za pomoci Nuclear War Now! Productions do světa druhou fošnu „Ah Tza Xibalba Itzaes“, což by vaší drahocenné pozornosti nemělo uniknout!

Onotius

Onotius:

Protože opět jako minulý měsíc jsem tu potenciálně nejzajímavější desku už slyšel, opět ji záměrně vynechám, aby dostaly prostor i další kapely. Oni mi to Islanďani snad odpustí, hehe. Ohledně nových desek budou mít tentokrát zřejmě největší žně fandové death metalu – a to konkrétně jeho techničtější větve. Vyjde totiž novinka kanadských drtičů hmatníků Beyond Creation a posléze i nová deska žánrově spřízněných Gorod. Pokud tvorba Beyond Creation bude mít stejně vzestupnou tendenci jako dosud, je věru na co se těšit. A pokud jde o Gorod, i když předchůdce jsem si úplně nezamiloval, věřím, že novinka žádný brak jednoduše nebude. No, a protože ti nejprofláklejší Poláci mne poslední dobou spíš serou (například ten nový singl je až taková slabota, že škoda mluvit) doporučím raději jiné Poláky – a to blackery z Outre. Jsem docela zvědav, kam se od solidního debutu posunou, případně zda obhájí svou pozici.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

„In terra profugus“ bylo hodně dobré až nedoceněné album a s novinkou „Vitrun“ si Carpe noctem ostudu rozhodně neudělali. Islandského soundu jsem se už „přejedl“, ale tahle deska mě baví fest a jsem přesvědčen, že si vaši pozornost zaslouží. Stejně jako nové album Infestus. Vypadá to, že život házel Andrasovi pod nohy ještě větší klacky než obvykle, takže pokud nedošlo ke skladatelské únavě, mohla by novinka být fakt silná, ostatně na „E x | I s t“ a „The Reflecting Void“ se kathartické tlumočení niterních strastí opravdu povedlo. Ale aby mě z té blackmetalové moderny náhodou nejeblo, tak si pro jistotu naordinuji pár hodin s novými Deathhammer, protože bez zlometalu zaseknutém v půlce osmdesátek a nevkusně ohavných obalů žít nelze. Navíc pokud nemáte nasráno v uších z Alcest, Deafheaven a podobných pičovin, tak „Onwards to the Pits“ a „Evil Power“ jsou kurva skvělé desky. Snad bude taková i novinka.

Carpe noctem - Vitrun

Cnuk

Cnuk:

Jsem zvědav co na novém albu „Electric Messiah“ předvedou High on Fire. Už dvě desetiletí si drží svůj standard a tak nějak se počítá s tím, že to bude dobrý materiál. Uveřejněné titulka je solidní, Motörhead nakopnutý nářez a rovněž tak obálka s vtipným motivem se povedla. Více budeme vědět už za pár dní.

A u stoneru ještě zůstanu, jelikož se s novinkou vytasí také Uncle Acid & The Deadbeats. Další „Blood Lust“ po předchozích počinech už nečekám, ale i tak věřím, že „Wasteland“ nezklame a opět půjde minimálně o porci přesvědčivého retro rocku.

Do třetice se pustím do poslechu norských Shining. Ti budou vydávat desku s názvem „Animal“ a můj přístup k ní je trochu skeptický. I když mě styl, který nabrali s „One One One“, docela bavil, následující „International Blackjazz Society“ už bylo mimo, a tak trochu se bojím, aby to s „Animal“ nešlo úplně do kopru. Budu rád, když mě vyvedou z omylu.


Agrypnie: nové album

Němci Agrypnie přicházejí po pěti letech s novou deskou „Grenzgænger“. Ta vyjde 12. října u Supreme Chaos Records. Tracklist a obálku si prohlédněte níže.

Souběžně s novým album se objeví i kompilace „Pavor nocturnus“, kde fanoušci najdou tři znovu nahrané demo songy, jednu novou píseň a orchestrální verze pěti starších skladeb.

01. Auferstehung 02. In die Tiefe 03. Aus Zeit erhebt sich Ewigkeit 04. Nychthemeron 05. Grenzgænger 06. Die Waisen des Daidalos 07. Die längste Nacht 08. Zu Grabe

Agrypnie - Grenzgaenger


Phantoms of Pilsen 8 (čtvrtek / pátek)

Phantoms of Pilsen 8
Datum: 23.-24.10.2014
Místo: Plzeň, Pod Kopcem / Plzeň, Parlament
Účinkující: Agrypnie, Der Weg einer Freiheit, Freitod, Harakiri for the Sky, Kringa, Panychida, Self-Hatred, Svarta, Taake, Triumphant, Valkyrja

Úvod:

Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen už je tu s námi už řadu let a za tu dobu se vypracoval z lokální akce nevalného významu v událost, která do božkovské hospody Pod Kopcem každoročně přiváží zvučná jména zahraničního i domácího undergroundu a pro fanouška podzemního extrémního metalu platí za jednu z nejvýznamnějších podzimních akci na našem území. Letošní osmý ročník nebyl výjimkou, a i když se pořadatelům ani tentokrát nevyhnuly obtíže s lineupem, Red Raven Phantoms of Pilsen vol. 8, jak zní oficiální název festivalu, proběhl podle plánu v předposledním říjnovém týdnu.

Po loňské premiéře pořadatelé i letos sáhli po možnosti rozšířit dvoudenní festival o warm-up party. Ta ovšem proti předchozímu ročníku doznala hned dvou zásadních změn. První se týká lineupu a tam, kde loni hrály až na jednu výjimku (Stagewar) české a až na jednu výjimku (Mortifilia) thrashové kapely, se tentokrát představila německy mluvící sestava operující převážně v melancholických a atmosférických odvětvích black metalu s jednou doomovou výjimkou v podobě plzeňských Self-Hatred, pro které to byl první koncert vůbec.

Druhá a v konečném důsledku řádově důležitější změna se dotkla místa konání. Tím se pro letošek stal klub Parlament a musím se přiznat, že mě to nijak nepotěšilo – spíš naopak. Parlament je totiž podnik značně stísněný a představa, že se v jeho prostorách bude mačkat více než 50 lidí, mě poměrně děsila. Veškerým obavám navzdory jsem se ale do Parlamentu přeci jen vypravil, neboť soupiska kapel ve složení Freitod, Agrypnie, Harakiri for the Sky a Self-Hatred byla zkrátka hodně pádným argumentem.


Warm-up party:

První přišli na řadu Němci Freitod. Kapelu jsem sice do té doby znal jen podle jména, nicméně letmý průzkum ji zařadil na seznam toho, co by se mi ze soupisky letošních Phantoms of Pilsen mělo strefit do vkusu. A špatné to věru nebylo. Trojice muzikantů (basáka Freitod někde zapomněli) se jala produkovat zamyšlený a depresivním odnožím ne úplně vzdálený black metal a bylo zřejmé, že hudba je to rozhodně na úrovni a má co říct. Navzdory tomu, že mi podobně laděná muzika vyloženě sedí, mě ale Freitod svým výkonem vlastně vůbec neoslnili. Jak už jsem napsal, špatné to nebylo a některé momenty byly vyloženě skvělé, celkový dojem z vystoupení mi však dost srážely dvě věci. Zaprvé to byl čistý zpěv Gerda Eisenlauera, který mi zkrátka neseděl, a místy to dělalo dojem, že to vyloženě nesedí ani Gerdovi. A pak za to může skutečnost, že se Freitod jaksi nepodařilo vtáhnout mě do děje a až na pár výjimek jsem v tom tak důležitou atmosféru hledal marně. Celkový dojem z tohoto koncertu jsem si tedy zákonitě odnesl poměrně nevalný, nicméně jestli to nebylo naposledy, co jsem Freitod viděl, určitě jim dám ještě šanci. Podle člověka, který jejich hudbu zná, to totiž bylo skvělé, takže je klidně možné, že byla chyba na mém přijímači.

V případě Agrypnie jsem měl na rozdíl od Freitod už velmi přesnou představu, čeho je tahle sebranka schopná, a po pátém ročníku Phantoms of Pilsen, kdy mě Agrypnie totálně uzemnila, jsem od nich nečekal nic menšího než další skvělé vystoupení. Právě Agrypnie však ze všech vystupujících kapel dojeli na umístění warm-up party do Parlamentu asi nejvíce. Šestice muzikantů se totiž na titěrné pódium opravdu nevešla, zpěvák a jeden z kytaristů museli mezi lidi a celé to působilo děsně stísněným, nepohodlným a improvizovaným dojmem, což je vzhledem k charakteru tvorby Agrypnie (velmi stručně řečeno atmosférický black metal s ohromným vnitřním prostorem) poměrně fatální nedostatek. Aby toho nebylo málo, Agrypnie si vyžrala také technické problémy v podobě stávkujícího mikrofonu a jedné z kytar, a jakkoli to nelze kapele klást za vinu, celkovému dojmu to také moc nepřidalo. Ano, vysoká kvalita studiových nahrávek samozřejmě znát byla a několik pasáží bylo vyloženě skvostných, ale na opravdu plnohodnotný zažitek jich bylo poněkud málo a Agrypnie – jakkoli byli mým suverénně největším tahákem warm-up party, ne-li rovnou celého festivalu – laťku nastavenou svým vlastním tři roky starým famózním výkonem přes veškerou snahu neohrozila ani náznakem.

Mladí Rakušané Harakiri for the Sky, kteří se v Plzni zastavili v rámci společného turné s Agrypnie, mají na kontě relativně čerstvou a povedenou druhou desku “Aokigahara”, platí za velmi slibné naděje (post-)black metalového žánru a stejně tak jsem do jejich plzeňské premiéry vkládal naděje i já. Zpočátku to ale na žádnou bombu nevypadalo ani v tomto případě. To, že zvukovka přešla v regulérní vystoupení, šlo poznat vlastně jen díky světlům, protože zpěvák stojící mezi lidmi z mně neznámého důvodu nepovažoval za nutné otočit se čelem k publiku a odzpíval tak snad polovinu setu. Navíc se ani Harakiri for the Sky nevyhnuly technické problémy a utržená struna a následná vynucená pauza někdy po druhé skladbě navázaly na trampoty kolegů z Agrypnie. Když si ale odmyslím tyhle dvě věci, Harakiri for the Sky nakonec opravdu odvedli dobré vystoupení. Jejich přiměřeně svižná a zajímavými melodiemi naplněná muzika zafungovala více než obstojně a dokonce se dostavila i tolik kýžená atmosféra, takže jsem mohl toho večera vůbec poprvé s čistým svědomím prohlásit, že jsem se bavil celou dobu a bez větších výkyvů.

Plzeňští Self-Hatred, v jejichž sestavě se sešli lidé z kapel jako Et Moriemur, Stollice, Dissolving of Prodigy a dalších dostali možnost odehrát v rámci warm-up party Phantoms of Pilsen svůj vůbec první koncert a já bych zde hrozně rád napsal, že se jim povedl na výbornou, neboť přesně takový dojem jsem si odnesl z těch několika jeho částí, kterým jsem věnoval pozornost. Bohužel to ale napsat nemůžu, protože jsem – hanba mi – dal přednost raději bujaré zábavě se starými i novými přáteli a Self-Hatred k tomu fungovali jako jakýsi doprovod. Je ale pravda, že to málo, co jsem opravdu vědomě sledoval, se mi líbilo, a to tak že hodně. Dokonce se mi to líbilo tak moc, že to stačilo k tomu, abych Self-Hatred zařadil spolu s Harakiri for the Sky na pomyslné společné první místo mého osobního žebříčku. O tom, že to asi není úvaha úplně z cesty, svědčí i fakt, že si Self-Hatred vysloužili opravdu parádní odezvu, takže až se naše cesty zase někdy zkříží (a já doufám, že to nebude trvat dlouho), slibuji, že se k tomu postavím zodpovědněji než tentokrát. Už takhle mě totiž Self-Hatred více než navnadili…

Jak lze z textu asi vytušit, můj celkový dojem ze čtvrteční warm-up party je mírně rozporuplný. Na jednu stranu to určitě nebylo špatné a třeba Harakiri for the Sky a (asi i) Self-Hatred se postarali o dost vydařený hudební zážitek. Na druhou stranu pro mě ale tento večer zůstal dost za očekáváním, a to zejména kvůli setu Agrypnie, od něhož jsem si sliboval opravdu hodně. Vesměs se tak potvrdily obavy, které jsem choval k místu konání – nevelký prostor pro muzikanty moc dobroty neudělal (v případě Agrypnie to bylo asi nejzásadnější negativum), vzhledem k početné návštěvě bylo dost narváno i mimo pódium a zkuste se v úzkých prostorách vyhýbat s muzikanty tahajícími nástroje a další vybavení… Odtud tedy pramení jisté rozčarování, které jsem si z warm-up party odnesl. Celou instituci zahřívacího večírku tím však v žádném případě nechci odsuzovat, a pokud se v jeho rámci příště představí zajímavá sestava v odpovídajícím prostoru, rád svou účast zopakuji.


Pátek:

Pátek přinesl probuzení do chladného a zamračeného počasí, ale také první regulérní festivalový den, a tak když bylo učiněno zadost nezbytnostem, jako je oběd a další, nic nebránilo tomu konečně se dostavit na Božkov. Příjezd na místo byl načasován prakticky přesně na začátek produkce, takže když jsem vkročil do sálu, na pódiu se už rozjíždělo první vystoupení dne. Úlohu otevřít páteční program dostali za úkol Rakušané Svarta, a ačkoli mě ukázka jejich tvorby, kterou jsem si nedopatřením pustil pár dní předem, diplomaticky řečeno nepřesvědčila o kvalitách téhle kapely, naživo to byla poněkud jiná káva. Svarta se vytasila s black metalem nepatrně depresivního charakteru a za doprovodu dvou plápolajících předmětů (co přesně to bylo, to se mě vážně neptejte, protože to nevím) na pódiu předvedli nečekaně sympatické vystoupení. Hudba relativně bohatá na kytarové melodie se ukázala být dost příjemnou kulisou, výkon muzikantů jí nezůstal nic dlužen a navíc se dostavila i atmosféra, takže když bych to měl nějak shrnout, takhle povedené uvedení do děje jsem opravdu nečekal a plně mě uspokojilo.

Na adresu smečky jménem Kringa jsem předem slyšel samou chválu, takže jsem byl zákonitě zvědavý co tihle rakouští mladíci předvedou. A jestli jsem o vystoupení Svarta napsal, že bylo nečekaně sympatické, tak v případě Kringa už šlo o jednoznačně výborný výkon. Samotná muzika, v níž se potkávala lehká psychedelie s těžkým okultismem, black metalovou agresí a takřka rock’n’rollovým odpichem, byla vynikající a dokonale uvěřitelná, ale Kringa to navíc podpořila důstojnými pódiovými proprietami (několikero svíček, bizoní lebka se svítícíma očima a výrazně aromatické kadidlo nebo nějaká jeho obdoba), neustále houstnoucím závojem umělého kouře a naprosto parádním nasazením, což mělo jednoznačný výsledek – výtečnou atmosféru a skvělý zážitek, což je na kapelu, která má na kontě akorát jedno EP a pár demáčů zatraceně dobrý výsledek! Pro mě první a rovnou docela velký objev, který mi letošní Phantoms of Pilsen přichystal.

Po loňské přestávce se na božkovské pódium vrátila i pořadatelská Panychida, přičemž pánům připadla v pátečním programu třetí pozice. S vynikající deskou na kontě a evropským turné v zádech se Panychidě před domácím publikem evidentně chtělo udělat co nejlepší dojem a já nemám sebemenší důvod tvrdit, že se to nepodařilo, protože výkon to byl opravdu příkladný. Nasazení, s jakým pánové svůj set odehráli, nesnese výtky, všichni do toho šli evidentně na sto procent a zejména frontman Vlčák ze sebe vydal snad ještě víc než před měsícem v Praze. V setlistu dostala nejvíce prostoru samozřejmě aktuální fošna “Grief for an Idol”, stranou ale nezůstal ani debut “Paganized”, EP “Woodland Journey” nebo druhá deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow”, z níž zazněla především fenomenální titulka, a stejně jako posledně i tentokrát v živém provedení naprosto zabíjela. Opravdovou třešničku ale Panychida přichystala v podobě skladby “Minnestund”, během níž si na pódium přišel zahostovat V’gandr (Helheim, živá sestava Taake), který skladbu otextoval a ve studiové podobě také nazpíval. Jako zpestření to bylo velmi příjemné a už tak výtečné vystoupení to jen podtrhlo. Co naplat, Panychida je evidentně ve formě a na Phantoms of Pilsen se to jedině potvrdilo.

Kdyby mě před začátkem festivalu napadlo se alespoň letmo informovat o vystupujících kapelách a nenechávat všechno jako obvykle až na osobní zkušenost, v případě dalších Rakušanů Triumphant bych podle jména a obálky jediné desky asi učinil předběžný závěr v tom smyslu, že to bude nějaký solidní black metal. Zvuky linoucí se na zahradu božkovské hospody, které Triumphant vyluzovali během zvučení a později i během vystoupení, mě ale přiměly raději setrvat nad konzumací pizzy a dvanáctky Herolda, protože to zkrátka znělo jako mix poněkud retardované variace Iron Maiden, kovadliny na koulích a nezbytného thrash/blackového koření. Když ale došlo pivo a pizzu už jsem nemohl ani vidět, nakonec jsem se na pár okamžiků do sálu podíval, abych z něj zase hodně rychle vypadnul, protože kožené outfity muzikantů ozdobené tunami kovových serepetiček (maně jsem si vzpomenul na ohozy kultovních Nifelheim) a další drobnosti jako rozpatlané painty a podobně mě zkrátka a jednoduše vyděsily natolik, že jsem neměl sebemenší chuť tuhle parodii pozorovat z bližší než bezpečné vzdálenosti. Oukej, tohle asi ode mě není úplně fér, protože jsem Triumphant nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, abych je mohl verbálně poslat bez pardonu do kytek, a uznávám, že pokud v tom byla nadsázka (sice asi tak tuna nadsázky, ale víte, jak to myslím), tak to nakonec mohla být docela dobrá prdel, protože když samotné muzice nestála v cestě zeď, neznělo to úplně marně. Přesto mě ale nijak zvlášť nemrzí, že jsem si tohle vystoupení odpustil.

Po ujetém intermezzu pátečního programu v režii Triumphant se ale vše vrátilo do výsostně seriózních kolejích, když štafetu převzali Der Weg einer Freiheit dorazivší zpoza západních hranic naší republiky. Právě tihle Němci patřili mezi kapely, jejichž jména na soupisce mi sice nebyla neznámá, samotná hudba se mi doposud vyhýbala, ale přesto jsem měl jakési matné tušení, že by se mi to mohlo strefit do noty, a právě jim se to podařilo rozhodně lépe než předchozí večer jejich krajanům Freitod. Jestli bych měl vystoupení Der Weg einer Freiheit popsat jedním slovem, pak to bude určitě “intenzivní”. Právě zběsilý a intenzivní black metalový příval, na němž měli hlavní podíl zejména zpěvák s bubeníkem (výkon obou pánů nelze označit jinak než jako strhující) je ale suverénně nejvýraznějším a chtělo by se říct až jediným dojmem, který mi utkvěl v paměti. Ačkoli totiž byla muzika Der Weg einer Freiheit navzdory dost vysoké hlasitosti pořád ještě čitelná, nějak si z toho moc nepamatuji – a to prosím na vině výjimečně není alkohol. Co si ale pamatuji velmi přesně, to byla spokojenost a odhodlání k detailnějšímu průzkumu tvorby Der Weg Einer Freiheit, což mluví velmi jasnou řečí – vystoupení to bylo v každém případě povedené.

Jak se čas přiblížil desáté večerní, pomalu přišla řada na první ligu. Úlohu předposlední páteční kapely dostali švédští black metaloví ďáblové Valkyrja, na které jsem se poměrně těšil, neboť už na našem předchozím setkání mě příjemně překvapili, a tentokrát už jsem na ně byl relativně připravený. A Valkyrja odvedla zatraceně dobrý výkon, o tom není sporu. Mělo to grády, bylo to dokonale uvěřitelné, tah na bránu takřka hmatatelný… To vystoupení jsem si vážně užíval, ale bohužel to nemělo trvat věčně, spíš relativně krátce. Stačilo totiž jen pár skladeb a musel jsem sál opustit, protože hlasitost, která už u Der Weg einer Freiheit atakovala meze přijatelnosti, tentokrát vystřelila tak vysoko, že mě začala regulérně bolet hlava a píchat v uších. V žádném případě není pravda, že bych svou životosprávu nějak zvlášť hrotil, ale uši mám opravdu jen jedny, navíc už takhle dost jeté, takže jsem dal raději přednost zachování zbytků zdraví na úkor výtečného vystoupení, který Valkyrja zcela bez debat předváděli. Snad to někdy příště nebude takový masakr, protože zrovna tohle opáčko ochotně podstoupím.

Ačkoli má Valkyrja v black metalovém undergroundu solidní jméno, asi nejde hovořit o kultovní kapele. Případ norských Taake je ale přesně opačný, a tak není divu, že mnohými vyloženě uctívaná sebranka v čele s maniakem Hoestem ukořistila post headlinera prvního festivalového dne. Poněkud ležérní přístup kapely k časovému harmonogramu zapříčinil asi dvacetiminutové zpoždění, ale natěšené fanoušky to evidentně z míry nijak zvlášť nevyvedlo, a když už Taake konečně nakráčeli na pódium, přivítali je vpravdě královsky. A Taake – jako by chtěli dohnat zpoždění – spustili bez keců a prali to do lidí celou hodinu, kterou měli k dispozici. Jelikož jsem se k Taake na svém have-to-listen seznamu zatím nepropracoval, jejich show jsem sledoval spíše ze zvědavosti respektive reportérské povinnosti. Jakkoli jsem ale hudbou Taake nepolíben, musím uznat, že to byl od samého začátku nářez jak se patří. Hlasitost naštěstí klesla do přijatelných hodnot a čitelnost jednotlivých nástrojů byla rovněž příkladná, takže nebyl sebemenší problém si vystoupení náležitě užívat – a že bylo o co stát!

Muzikanti okolo Hoesta se činili opravdu skvěle, ale proti samotnému principálovi to bylo pořád jen takové křoví, protože právě Hoest byl zcela jednoznačně mužem číslo jedna. Jednak mě uzemnil mocným vokálem, který mrazil do morku kostí, a zadruhé na něj byla opravdu náramná podívaná. V plášti s širokou kapucí a podšívkou z norské vlajky vypadal nesmírně působivě, jedinečný corpsepaint jeho vysloveně démonickou vizáž ještě násobil, a když k tomu přidal ještě – nechce se mi říkat choreografii – pohybové výrazivo, už si opravdu nebylo na co stěžovat, takže zatímco Taake prali do lidí jednu dávku norského zla za druhou, Hoest celé představení vedle vokálního inferna rovněž působivě dirigoval a lidé mu to naprosto žrali. Na celém koncertu jsem tak našel jediná dvě smítka. Prvním byl incident, ve kterém figuroval jeden z fanoušků, více jak metrákový člen crew Taake, Hoest a lahev šampaňského, přičemž tihle čtyři činitelé se z mně neznámých důvodů jaksi potkali, což vyústilo v eskortování dotyčného fandy mimo sál. Smítko číslo dvě pak spatřuji v možná trochu zbytečně natahovaném závěru, dva přídavky bych si snad i odpustil. Je ale fakt, že jsem byl už fakt hodně unavený, takže to možná bylo jen mnou. Na vynikajícím výkonu, jaký Taake odvedli, to ovšem nemění zhola nic a já mohu s klidem prohlásit, že se páteční program zakončil v opravdu velkém stylu – přesně jak se sluší na jméno velikosti Taake.


Redakční eintopf #58.2 – speciál 2013 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2013:
1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
2. In Vain – Ænigma
3. Agrypnie – Aetas cineris
4. Vulture Industries – The Tower
5. Fjoergyn – Monument Ende

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान

Neřadový počin roku:
Keep of Kalessin – Introspection

Artwork roku:
Schizofrantik – The Knight on the Shark

Shit roku:
Odraedir – Troll’s Cave

Koncert roku:
Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013

Videoklip roku:
Hentai Corporation – Equilibristic Brides

Potěšení roku:
fungování a obsah Sicmaggot

Zklamání roku:
dění okolo Slayer

Top5 2013:

1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Abych pravdu řekl, “Das Seelenbrechen” je letos jedinou deskou, která z mého hlediska bezezbytku splňuje všechny podmínky k tomu, aby se dostala do Top5. Jak je to možné? Snadno. Letos sice bezpochyby vyšla řada brilantních alb, jenže bohužel je vydali interpreti, které neznám, neposlouchám nebo jsem se jim ještě pořádně nestihnul věnovat. Ihsahn tedy letos vyhrává, ale netvrdím, že nejsou počiny, které by zrovna ten jeho aktuální strčily do kapsy.

2. In Vain – Ænigma
Po tom, co jsem napsal výše, to vypadá, jako by zbytek Top5 byl takový lepší průměr, ale to není pravda a In Vain jsou toho důkazem. Jejich “Ænigma” je totiž opravdu skvostným dílem, jehož jediným problémem je, že na genialitu oprávněně pomýšlí, ale nepodařilo se mu na ni dosáhnout zcela. To ale vlastně vůbec nevadí, protože každý poslech této desky je vážně skvělým zážitkem, který jsem si v průběhu roku dopřál nespočetněkrát a nehodlám na tom nic měnit ani v budoucnu.

3. Agrypnie – Aetas cineris
Od doby, co jsem tuhle kapelu poprvé uviděl na pódiu Phantoms of Pilsen, ji řadím mezi své nejoblíbenější black metalové spolky vůbec, a že tak nečiním nadarmo, mi Agrypnie potvrdili vydáním své aktuální desky “Aetas cineris”. Pečlivě vybroušený výraz kapely, jaký Agrypnie na novince posluchačům servírují, je potěchou pro každého, kdo vyznává atmosféričtější podoby black metalu a ani v nejmenším nepřeháním, když tvrdím, že jde o mimořádný a neopakovatelný zážitek. Brilantní album!

4. Vulture Industries – The Tower
Odkaz Phantoms of Pilsen podruhé. Tento avantgardní norský spolek mi svým třetím albem připravil skutečně vydatné posluchačské hody, neboť album “The Tower” je zatím nejpropracovanějším a nejdospělejším dílem kapely. To je samo o sobě chvályhodná věc, ale když vezmeme v potaz vysoké kvality jeho dvou předchůdců, začíná být jasné, že jde o skutečně silné album, jemuž nečiní sebemenší problém ukojit choutky snad každého náročnějšího posluchače. Nemohu než vřele doporučit každému zájemci o netradiční a kvalitní hudbu.

5. Fjoergyn – Monument Ende
Na jednu stranu jsem trochu rozmrzelý, že jsem letos nestihl poslechnout víc opravdu kvalitních desek, ale na tu druhou jsem tomu rád, protože takhle můžu s čistým svědomím do Top5 uvést jednu ze svých nejoblíbenějších kapel vůbec. Fjoergyn skrze desku “Monument Ende” posunuli svůj výraz na úplně novou úroveň a dali vzniknout dílu, které je ve všech směrech vynikající a plným právem si může nárokovat označení opus.

Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Mizérie nedostatku dobrých alb, které jsem při této příležitosti schopen vyjmenovat, se opakuje i na domácím písečku, ovšem s jedním drobným rozdílem. Na domácí scéně vím minimálně o dvou albech, které by podle mě tento žebříček opanovaly, jenže ačkoli jsem obě vyhlížel s velkou netrpělivostí, obě zkrátka vyšla tak pozdě, že jsem jim v záplavě jiné hudby nestačil věnovat dostatek poslechů na to, abych mohl vynášet soudy. Heiden a Dying Passion tedy prominou, ale tentokrát to vyhrávají black metaloví okultisté Inferno. Dlužno však dodat, že jejich aktuální počin “Omniabsence Filled by His Greatness” má kvalit na rozdávání a tuto kategorii nevyhrává ani omylem jen proto, že by nic jiného nebylo po ruce. V recenzi, respektive hodnocení se o tom ostatně píše víc.

2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Ačkoli mě novinka Cult of Fire předem vlastně vůbec nevzrušovala, její indická aura a pak také páně H. zuřivá doporučení mě nakonec zviklaly a já ji párkrát protočil. A jo, je to dobré, navíc dost nezvyklé a minimálně v našich podmínkách naprosto ojedinělé. Přesto ale nemohu říct, že by mě to album nějak extra uchvátilo. Buď si to žádá víc poslechů, nebo na to holt nejsem úplně správný materiál… Pro fandy black metalu ale rozhodně povinnost!

Neřadový roku:

Keep of Kalessin – Introspection
Aby toho nebylo málo, tristní statistika kvalitních letošních počinů, které jsem zároveň slyšel, se promítá i do neřadové kategorie. DVD jdou nějak mimo mě, splitko jsem neslyšel žádné, demáče a singly se mi také vyhnuly a rereleasy ignoruji úplně, takže tu zbývá kategorie EP, kde jsem se dostal na celé dva počiny, které jsem letos slyšel a mohu mezi nimi vybírat. Vítězní Keep of Kalessin se svým “Introspection” do světa díru rozhodně neudělali, ale vzhledem k tomu, že druhé z těch dvou EP to nakonec dotáhlo na vítězství v kategorii Shit roku, asi nemusím nic víc dodávat.

Schizofrantik - The Knight on the Shark

Artwork roku:

Schizofrantik – The Knight on the Shark
Důvody, proč volím zrovna tento obal, jsou dva. Zaprvé jsem se už loni přesvědčil, že vybírat mezi několika skutečně krásnými obaly je úloha nezáviděníhodná a její výsledek je dost nefér. No, a pak je tu skutečnost, že mě letos snad žádný přebal neoslovil tolik, abych si na něj vzpomněl (oukej, vážně se mi líbí ten od domácích Inferno, ale stejně). Proto volím srabáckou taktiku – výběr toho nejšílenějšího a svým způsobem i nejgeniálnějšího artworku, na jakém letos mé oči spočinuly. Uznejte sami, můj favorit je skutečně těžká váha.

Shit roku:

Odraedir – Troll’s Cave
Na férovku se přiznám, že jsem opravdu nechtěl dávat Odraedir další sodu ještě tímhle způsobem, protože si myslím, že jejich aktuální EP vážně není tou úplně nejhorší hudební žumpou, která letos vyšla. Jenže bohužel, stejně jako se mi letos vyhnulo větší množství opravdu dobrých nahrávek, se mi do cesty nepostavil ani vyložený odpad, takže je mi líto. “Troll’s Cave” je skutečně to nejhorší, co jsem letos slyšel.

Koncert roku:

Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013
Ačkoli by se mohlo zdát, že v roce, kdy v Praze vystoupili Iron Maiden, poputuje titul koncert roku směr Albion, není tomu tak a namísto toho se mohou radovat řečtí veteráni Rotting Christ, jejichž vystoupení jsem měl tu čest konečně zhlédnout zkraje března. Ano, jisté pochyby, jestli by toto ocenění nepříslušelo spíše zdrcující fracouzské psychedelii v podání skvostných Aluk Todolo, se dostavily, ale kdepak. Na to, co v Matrixu předvedli Rotting Christ, budu vzpomínat ještě zatraceně dlouho. Tak moc skvělé to bylo!

Videoklip roku:

Hentai Corporation – Equilibristic Brides
Když jsem na odchodu z premiéry tohoto díla hučel něco o klipu roku, myslel jsem to docela vážně, ale stejně jsem myslel, že se do konce roku nějaká pecka, která mě úplně uzemní, objeví. Jenže co čert nechtěl, pecka se neobjevila, takže pražští pošahanci svoje postavení uhájili. Ať žije zvěř všeho druhu!

Potěšení roku:

fungování a obsah Sicmaggot
Vybrat něco, co by mě letos vážně potěšilo, se ukázalo být docela náročným úkolem. Nabízel by se koncertní reunion mé srdcovky Emperor, jenže potvrzení kapely pro Brutal Assault je stále v nedohlednu a nutnost táhnout se přes půl Evropy mi tu radost krapet kalí. Po krátkém brainstormingu jsem tak usoudil, že sáhnu po trochu sebestředné možnosti a zvolím upřímnou radost z toho, že se našemu skromnému blogísku za ty roky, co se jeho fungování účastním, podařilo prakticky z ničeho vybudovat jisté (byť značně omezené) jméno, oslovit stále se rozšiřující okruh vás, čtenářů, a především dosáhnout formální i obsahové úrovně, za kterou si celá redakce může pevně stát. To mě opravdu těší a doufám, že tento trend bude pokračovat i nadále.

Zklamání roku:

dění okolo Slayer
Adeptů na zvěčnění v této kategorii se sešlo hned několik (jmenujme třeba odchod zpěvačky Candice Clot z řad francouzských corařů Eths nebo rozporuplný výsledek, jakým dopadlo nové album Månegarm), ale nakonec volím všechen ten mrzutý humbuk, který se letos udál okolo legendárních Slayer. Úmrtí Jeffa Hannemana, vyhazov Davea Lombarda a blbá nálada, která z toho všeho pramení, to vše se dotklo i mě, a to prosím Slayer prakticky neposlouchám.

Ihsahn

Zhodnocení roku:

Jak už to bývá každý rok, i během toho s trojkou na konci se na hudebním poli udála řada věcí – ať už dobrých nebo špatných. Ale stejně mi připadá, že proti předchozím několika letům byl ten (skoro) uplynulý takový klidnější, méně výrazný, bez větších extrémů na obě strany. Nejvíc se to asi projevilo v tom, že vyšlo relativně malé množství extrémně dobrých i extrémně špatných desek, a když už se nějaké takové objevily, většinou to bylo u kapel, které člověk snadno mine, a pak najednou není co psát do vánočního eintopfu. Další věc, které jsem si letos začal opravdu všímat, je přesycenost scény a z toho plynoucí druhotné efekty – hromady zbytečných nahrávek, zmlsanost posluchačů, nespokojenost s obsazením festivalů (letos se delší dobu moc pozitivně nehovořilo ani o soupisce dosud nedotknutelného Brutal Assaultu), tristní návštěvnost na klubových akcích… Je to asi průvodní jev doby a jejích specifik, ale stejně by bylo fajn, kdyby si lidé zase začali muziky víc vážit a vrátili se do klubů. A samozřejmě kdyby taky někteří muzikanti dostali rozum a scéna se trochu pročistila – ale to už je utopie. Snad to tedy příští rok aspoň zůstane na stejné úrovni a nebude se to horšit.


Agrypnie – Aetas cineris

Agrypnie - Aetas cineris
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Supreme Chaos Records

Tracklist:
01. Trümmer / Aetas cineris
02. Dezember
03. Zurück
04. Kosmos [Alpha]
05. Gnōsis
06. Erwachen
07. Sinnflut
08. Asche

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 9/10
Stick – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Phantoms of Pilsen 5 pomalu směřující ke svému vrcholu a na pódiu hraje kapela, kterou jsem předtím vůbec neznal, ale která si mě za slabou tři čtvrtě hodinku stihla omotat okolo prstu jako málokdo. Je asi bezpředmětné dodávat, že tou kapelou byli Agrypnie, ale že od nich od té doby očekávám nic než vytříbenou kvalitu, to už je možná trochu relevantnější informace. No a co se na podzim roku 2011 blýskli EP “Asche” jsem tak žil v napjatém očekávání, s čím se tito Němci vytasí na standardním formátu, tedy ještě pořád žhavé novince “Aetas cineris”, která spatřila světlo světa na konci února.

V samém začátku by se asi slušelo zmínit, že Agrypnie svým fanouškům s novou deskou nepřipravili žádný šok. “Aetas cineris” se nese přesně v tom duchu atmosférického black metalu, se kterým kapela sklízela vavříny již dříve, a pokud zde lze hovořit o nějakých změnách či vývoji, rozhodně to není nic, co by bylo patrné po prvním protočení. A ač jsem příznivcem byť i radikálního vývoje, tentokrát jsem zkrátka rád, že se Agrypnie do žádných stylových veletočů nepouštěli a spíše se věnovali pilování toho, co jim tak jde. Zabijácké bicí, těžké riffy, podmanivé melodie a rozmáchlá atmosféra dokonale korespondující se jménem kapely (“agrypnie” je cizí výraz pro “nespavost”) jsou zde přítomny, a to v perfektně vycizelované podobě, ze které dýchá jak skladatelský um autorů, tak jejich nezaměnitelný výraz. A je to právě originalita, tedy komodita v současné době vyvažovaná zlatem, která celým Agrypnie potažmo “Aetas cineris” tolik pomáhá k vynikajícímu výsledku, na který to deska dotáhla. V jejích členitějších pasážích člověk nestačí zírat, jak chytře a s jakou lehkostí splétají Agrypnie výborné melodie s velmi hutným, ale přesto nijak násilným nebo přetechnizovaným riffováním, a to vše zpravidla podkládají nemilosrdnými a nesmírně nápaditými bicími party. Naproti tomu v klidných zákoutích alba zaslouží poklonu schopnost udržet pozornost i u zdánlivě jednotvárné kompozice – tím spíše v případě, kdy by její délka v jiných rukou vystačila na dvě až tři vypalovačky. Někde mezi tím se pak nachází asi nejčitelnější odkaz na black metalový základ v podobě těžkých, táhlých a majestátních kytarových a bicích vichřic, u kterých není žádný problém duchem odcestovat někam jinam, těžko říct kam. No a pak je tu spousta pasáží, kde se to všechno různě míchá a prolíná a skrz co na sebe ty různé polohy naprosto organicky navazují…

“Aetas cineris” je velice dlouhá deska. Stopáž delší než hodina a čtvrt je však překvapivě stravitelná a přiznám se, že dokud jsem si tenhle údaj nezjistil, určitě bych tolik netipoval. To je ale ostatně další důvod, proč je “Aetas cineris” tak dobré album. Agrypnie totiž nenechají posluchače, aby se začal nudit. Napříč albem se sice vyskytují pasáže, které by šly nesprávně interpretovat jako nudné, ale jejich kouzlo spočívá mimo jiné v tom, že když člověk desku poslouchá jen tak letmo, tyhle části asi nějak podvědomě odfiltruje, takže nejsou na závadu, a když věnuje poslechu dostatek zasloužené pozornosti, najednou zjistí, že tam vlastně žádné nudné pasáže nejsou. Na povrch totiž začnou vyplouvat různé dříve přehlížené detaily, nenápadné aranžérské vychytávky nebo rovnou celé instrumentální linky, které dosud unikaly pozornosti. Právě proto může fungovat osm minut a deset vteřin dlouhá skladba “Kosmos [Alpha]” (což je mimochodem nejkratší skladba alba), ve které se na první pohled neděje prakticky nic a kterou by někdo jiný omezil na maximálně dvouminutové atmosférické intermezzo. S výjimkou zmíněné “Kosmos [Alpha]” pak v drtivé většině případů platí, že skladby poutají pozornost zvídavého posluchače i svojí strukturou, která je všechno jen ne jednotvárná, a sledování jejího vývoje je velmi poutavým zážitkem.

Vynikající skladatelská práce je jedna věc, ale docílit toho, aby dobře napsaný materiál stejně dobře zněl, to je věc další. Bohudík, “Aetas cineris” není odfláklá ani v tomto ohledu. Pečlivá produkce má totiž za následek, že kytary znějí tak akorát hrubě a sytě, jak je zapotřebí, bicí jsou sice průbojné a úderné, ale ne zbytečně ostré, a relativní ostrost a autentičnost naopak svědčí několika příspěvkům akustické kytary, která celek velmi příjemně ozvláštňuje, aniž by však narušovala jeho náladu. Výsledek pak dělá dojem, že se hudba šíří do velkého prostoru a postupně se ztrácí či doznívá, ovšem bez ozvěn, které by asi nadělaly pěknou paseku. Dost určitě tomu pomáhá velmi jemný klávesový podmaz a pochopitelně také naléhavý vokál Torstena Hirsche, který je koneckonců jedním z poznávacích znaků zvuku kapely předvedeným zde ve zcela hvězdné podobě.

Čekání na novou desku Agrypnie tedy rozhodně stálo za to. S “Aetas cineris” totiž přišlo album, které dokonale vystihuje esenci všeho, co dělá Agrypnie tak dobrou kapelou. Je to album, které se může chlubit jedinečnou a takřka strhující atmosférou a které se ve společnosti toho nejlepšího, co v rámci žánru za poslední dobu vzniklo, nemusí ani trochu stydět. Na úplnou genialitu Agrypnie sice ani jeho prostřednictvím zatím nedosáhli, ale to nic nemění na faktu, že se za jménem “Aetas cineris” skrývá opravdu velké dílo hodné obdivu všech, kteří holdují inteligentní hudbě.

Agrypnie


Další názory:

Agrypnie patří do té sorty kapel, které jsou mi velice sympatické – přestože jsou na první pohled trochu nenápadné až schované a navenek se nemusí tvářit jako něco výjimečného, ve skutečnosti jejich muzika svým způsobem výjimečná opravdu je, když se do ní člověk náležitě ponoří. Přesně to splňuje i nová deska “Aetas Cineris”, která možná bude na první pohled pro laika vypadat jako další black metalové album do počtu, nicméně pod pokličkou riffů a melodií se ukrývá neuvěřitelně hluboká atmosféra, která člověka spolkne a nepustí. I přes téměř 80 minut hrací doby “Aetas cineris” v žádném případě nenudí, spíše naopak nabízí jeden fantastický moment za druhým, přesto se snad o žádném z nich nedá tvrdit, že by nějak převyšoval ty ostatní. Agrypnie jednoduše umí jako málokdo a další fantastická deska do jejich diskografie je toho jen důkazem…
H.

V podstatě moderně znějící melodický black. Pravověrní by to asi nepřekousli, ale mě tohle teda baví. Riffy jsou hutné, melodie netuctové a skladby jsou složeny tak, že i přes jejich zdánlivě stereotypní vyznění a šťavnatou stopáž není čas se nudit. Nápadité melodické linky, jejich variace a změny temp, tohle vše tu najdete, korunované atmosférou. Jelikož skladby jako takové zas tolik vydechnout nedají, dokonce se najde opodstatněné využití pro ambientní plochu “Kosmos [Alpha]”, která i přes svou délku vůbec nehraje roli nějaké vycpávky, spíš jako samostatného předělu. Navíc oceňuji ne úplně žánrový pěvecký projev, který se pojevuje spíš v mezích agresivního štěkotu, než aby se hnal do nějakých skřehotavých výšin. Tenhle počin je skutečně kvalitní, i když mi pořád schází něco, co by mě k němu absolutně připoutalo, ovšem musím přiznat, že roste s každým poslechem. Předchozí věci jsem bohužel ještě neslyšel, ale budu se jim muset podívat na zoubek. Agrypnie je totiž kapela, která by se neměla nechat zapadnout.
Stick


Redakční eintopf #47 – únor 2013

Soilwork - The Living Infinite
Nejočekávanější album měsíce:
Soilwork – The Living Infinite


H.:
Portal – Vexovoid
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Agrypnie – Aetas cineris
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Soilwork – The Living Infinite
Index očekávání: 6/10

nK_!:
Soilwork – The Living Infinite
Index očekávání: 9/10

Stick:
Darkthrone – The Underground Resistance
Index očekávání: 10/10

Zajus:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Index očekávání: 10/10

Rok 2013 už se co do vydávání nových hudebních počinů definitivně rozjíždí na plné obrátky, což je znát i na našem eintopfu. Hubené měsíce, kdy měl každý z nás problém si vybrat alespoň jednu fošnu, jsou pryč, nyní lítá desítka za desítkou a každý má problém si vybrat jenom jednu fošnu. Nejtěžší výběr měl podle všeho H., pro něhož únor skrývá hned tři desky, které jeho očekávání škádlí na maximum, s desítkami mu ovšem zdatně sekunduje i Stick a staronový redaktor Zajus. Mezi nejčastěji zmiňovaná alba napříč všemi příspěvky patří “Vexovoid” od australských šílenců Portal, “Aetas Cineris” od nevšedních black metalistů Agrypnie z Německa, novinka Stevena Wilsona, která má tak dlouhý název, že se to člověku ani nechce přepisovat, a také “The Underground Resistance” od kultovních Darkthrone. Každý však mohl zvolit pouze jednoho favorita a celkový vítěz může být také jen jeden – stala se jím kapela, která je dozajista o dost menší underground než výše zmiňované formace, a sice švédští melo-death metalisté Soilwork, jejichž nahrávce “The Living Infinite” nejvíce věří nK_! a Kaša.

H.

H.:

Po stále ještě poněkud zahřívacím lednu už se nový rok začíná pěkně rozjíždět a hned únor nabízí velmi těžké kalibry. Ačkoliv bych byl hodně velký idiot, kdybych se nepodíval na zoubek novým deskám třeba od Blutengel, Vreid nebo Agrypnie, o největší souboj se nakonec postarala jiná dvojice nahrávek. Do prvního rohu ringu se postavili švédští avantgardní black metalisté Terra Tenebrosa, jejichž debut “The Tunnels” mě před dvěma lety naprosto omráčil, přičemž “Black Pearl in a Crystalline Shell”, první ukázka z novinky “The Purging”, jasně ukázala, že i v tomto případě jsou ta nejvyšší možná očekávání na místě – jestli tohle nebude dechberoucí opus, tak jsem čínský bůh srandy. Vítězství by se tedy mohlo zdát jasné, jenže to by se do protějšího rohu ringu nesměla postavit australská destrukce Portal, jejíž experimentální technický death metal s malým, ale až nepříjemně zřejmým nánosem depresivního black metalu považuji za jednu z nejznepokojivějších metalových produkcí posledních let. Na rozdíl od většiny ostatních uctívačů kultu Cthulhu dokážou Portal ono nesmírné a nepopsatelné zlo doopravdy zhudebnit – minimálně na předchozích deskách tomu tak bylo, ačkoliv já osobně věřím, ža ani “Vexovoid” nezklame. Byť byl tento souboj nesmírně tuhý, jelikož hudba obou zmíněných formací je svým způsobem velice unikátní a neopakovatelná, nakonec zvednu ruku pro australskou dávku hrůzy, byť to bylo jen o jedno malé chapadlo. Jenže “Vexovoid” je pro mne jednoduše jedna z nejnetrpělivěji očekávaných desek letošního roku a podle odhadu také jeden z hlavních adeptů na některou pozici v Top5 2013…

Dodatek: Dále se objevilo ještě jedno album, jemuž bych dal bez váhání index 10/10, a sice “Risti” od The Crescent, alias nástupců fantastických progresivních black metalistů Enochian Crescent, nicméně vzhledem k faktu, že se mi příměr s boxerským ringem líbí a že v boxu jdou proti sobě jen dva borci, nebudu již eintopf přepisovat.

Ježura

Ježura:

Únor na krku a eintopf se zase hlásí o slovo… Ale to vám asi z titulku článku došlo, takže snad abych se pochlubil, která únorová deska mě naplňuje takovým očekáváním, že se jí dostalo uvedení do téhle vybrané společnosti. A i když redakční kolegové sáhli po velkých jménech a já nepochybuji, že minimálně výtvory z dílny Portal nebo Darkthrone budou určitě patřit k tomu nejlepšímu, co letošní rok nabídne, stejně se musím vytasit s úplně jiným jménem. To jméno zní Agrypnie; kapela, která jej nese, se zrodila v německém Hesensku, a na letošní únor připadá datum vydání desky “Aetas Cineris”, po které lačně pomrkávám už nějaký ten měsíc. A čím že je tento počin tak výjimečný? To se pochopitelně dozvíme, až se uráčí dostat na pulty obchodů/leaknout na warez servery (nehodící se škrtněte), ale já nepochybuji, že to bude opravdu památné dílo, a to ze dvou důvodů. Zaprvé – na našem zatím jediném (což se brzy změní) živém setkání mi Agrypnie předvedli, že mi hudba z jejich pera nemálo šmakuje, a zadruhé mě řádně namlsalo EP “Asche”, které s velkým předstihem (vyšlo v listopadu 2011) představilo hned tři skladby, jež se objeví i na očekávané řadovce. K tomu přidejte opravdu moc povedený artwork a suma sumárum mi vychází, že to bude pecka a ne že ne!

Kaša

Kaša:

Únorový eintopf by nebyl žádný problém, nebýt jedné maličkosti. Novinka Stevena Wilsona, “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)”, už se nějakou dobu válí na netu a já, jakožto velký nedočkavec, jsem nemohl odolat. Uvést jako nejočekávanější album měsíce (desítka by byla jasná volba) desku, kterou už mám zažitou hluboko pod kůží, je asi nemístné, takže se mé myšlenky stočily na ambiciózní počin švédských Soilwork. Dvojalba jsou vždy ošemetná a vzhledem k tomu, že “The Living Infinite” bude první albem po (dalším) odchodu Petera Wicherse, neočekávám žádné velké věci. Dvacet písní od kapely, která už má svůj vrchol za sebou? No uvidíme, své prachy bych na to nevsadil, ale i přesto si jejich devátou studiovku nenechám ujít.

nK_!

nK_!:

Co jiného než velcí Soilwork, jež jsou již drahnou dobu jednou z mých nejoblíbenějších kapel? Uvolněné ukázky z připravovaného dvojalba dávají dopředu tušit, že půjde o něco velkého. Po třech letech se tedy konečně dočkáme nástupce “The Panic Broadcast”, které je i po té době skvěle poslouchatelné. Jediné, čeho se bojím, je očekávaná délka a celkem dvacet písní… ale uvidíme…

Stick

Stick:

Na rozdíl od konce minulého roku, kdy jsem měl velký problém si vůbec nějakou očekávanou desku vybrat, se toho zkraje roku aktuálního rodí nadmíru. Tentokrát musím zdůraznit blížící se novinku rebelujících Darkhtrone, od které očekávám ryzí metal té nejvyšší jakosti, jak ho prostě FenrizNocturnem umí namíchat. Tohle zaručeně nakope prdel všem novým heavy metalovým hrdinům, protože takhle má znít ryzí heavy metal!

Zajus

Zajus:

Únor pro mě bude jednoznačně ve znamení Stevena Wilsona. Třetí deska tohoto hyperaktivního chlapíka slibuje mnohé kvality, kterých si na jeho hudbě cením, především pak skladatelskou vynalézavost a životnost více než jen několik málo poslechů. Poslední Wilsonův výtvor, živák “Get All You Deserve”, pro mě byl nejlepším neřadovým počinem roku 2012 a jedním z nejlepších koncertních alb vůbec. Na něm premiérově předvedená skladba “Luminol” pak zvedla mé očekávání alba “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” na maximum a já tak nedočkavě vyhlížím 25. únor, či spíše den, kdy ke mně z Británie album doputuje. Abych však nezůstal u jediné desky, musím také zmínit Agrypnie, jejichž náladový black metal mě hodně baví, a Grayceon, byť ti chystají “pouhé” EP. Určitě si pak poslechnu i novinky Portal, Omnium Gatherum či Soilwork, přestože u nich lze mluvit spíše o zvědavosti, než o nadšeném očekávání. Tak či onak bude únor, co se hudby týče, silný měsíc.


Redakční eintopf #32.5 – speciál 2011 (Beztak)

Beztak

Beztak:

Top5 2011:
1. Graveyard – Hisingen Blues
2. Mastodon – The Hunter
3. Machine Head – Unto the Locust
4. Taake – Noregs vaapen
5. The Black Dahlia Murder – Ritual

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
2. Wohnout – Našim klientům

Neřadový počin roku:
Agrypnie – Asche

Koncert roku:
Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011

Videoklip roku:
Mastodon – Curl of the Burl

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011

Top5 2011:

1. Graveyard – Hisingen Blues
Pro mě je deska “Hisingen Blues”, potažmo celá kapela Graveyard, překvapením roku. Letos jsem na ně náhodou narazil a už se od nich nemohu odlepit. Při poslechu jejich hudby mám chuť se přestat holit, zasadit si marijánu, sehnat nějaký LSD a souložit s každou, kterou potkám. Dobře, tyhle věci jsem měl chuť dělat už dřív, ale Graveyard to jen umocňují (smích). Doba hippies je dávno pryč, ale stále existují kapely, které se tou dobou nechávají inspirovat, aniž by to působilo trapně. Naopak mne Graveyard provádí na výlet do 60. let a já je pro to musím dát na první místo. Měl jsem mírné dilema, ale nakonec jsem dal na prvotní pocit.

2. Mastodon – The Hunter
Stálo to hodně přemýšlení, než jsem se dokázal rozhodnout, zda si Mastodon zaslouží být v mé Top5. Pak jsem si tu desku znovu pustil a bylo jasno. Na tvorbu Mastodon nedokážu říct špatné slovo, i kdybych chtěl. Potvrdili to i letošní deskou, která je úžasně emotivní. Někdy temná, někdy naprosto odzbrojující. Je zvláštní, protože byly doby, kdy jsem do hlubin písní Mastodon nemohl proniknout. Nakonec jsem proniknul a byl jsem odměněn úžasnými melodiemi a skvělými písněmi. Je to mu tak i na “The Hunter”, u kterého platí – co song, to kandidát na singl. Ale zmíním zejména skvěle valivý song “Curl of the Burl” a posmutnělou “The Hunter”.

3. Machine Head – Unto the Locust
Od novinky Machine Head jsem čekal opravdu hodně. Mé očekávání nijak neustalo, ani po zveřejnění první písně “Locust”. A po poslechu celé desky se mě zmocnil pocit spokojenosti. Ale čekal jsem, že mne “Unto the Locust” smete mnohem víc. Že mne na několik týdnů úplně položí a já nebudu schopen vnímat nic jiného. Ale to je moje vlastní blbost. Machine Head ukázali, že minulá deska “The Blackening” je zřejmě nepřekonatelná. Lze ji snad pouze vyrovnat, ale letos se jim to nepovedlo. I když jsem věřil, že by snad mohlo. Ale i tak je na třetí flek prostě musím dát.

4. Taake – Noregs vaapen
Musím se přiznat, že kdyby letos vydali desku Watain, byli by s nejvetší pravděpodobností v mé Top5 oni. Protože jim sežeru snad všechno. Těsně za nimi je však v mém žebříčku oblíbenosti norská kapela Taake. A já se tak těšil na jejich novou desku. Ano, “Noregs vaapen” nepřekonává první tři alba Taake, ale proč by taky měla? Je to svižná black metalová nahrávka, přesně taková, jakou mohu poslouchat donekonečna, a pořád ani z daleka neštrejchne mou hranici znuděnosti. Zamiloval jsem si zejména song “Myr” s úchylnou country vsuvkou.

5. The Black Dahlia Murder – Ritual
Sestavování nějakého žebříčku, je pro mne hodně bolestivý porod. I když je to přece tak jednoduché, vybrat to nejlepší a jenom to sepsat. Jenže mně to dělá evidetně velký problém (smích). A tak se na pátém místě mé Top5 hodně překvapivě objevuje kapela The Black Dahlia Murder. Před dávnou dobou jsem hodně tíhnul ke kapelám stylu metalcore a The Black Dahlia Murder je jeden z mála spolků, které si s chutí pouštím i teď. Není to nic úžasně originálního, ani něco, co by mi vyrazilo dech. Ale “Ritual” mě jednoduše baví, tak nevidím důvod, proč bych jej na páté místo dát neměl.

Heiden - Dolores

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – Dolores
Jednoznačně tuzemské album roku. A pro mne i album roku celkově. Heiden s klidem překonali všechno, co jsem letos slyšel. Naprosto mne pohltili a já se nechával a stále nechávám oddávat náladám “Dolores”. Nečekal jsem to a pro mne největší překvapení letošního roku. Album nemá slabé místo, což dokazuje i moje plné hodnocení v recenzi. Má smysl k tomu ještě něco dodávat?

2. Wohnout – Našim klientům
Tak tohle byl trochu oříšek. Opravdu jsem neměl páru, co dát za úchvatnou “Dolores”. Ne, že by tuzemská scéna byla špatná, ale z mého pohledu se letos nejvíce povedla “Dolores”. Pak opravdu dlouho nic a až potom může přijít na řadu nějaká jiná deska. A mě napadlo: proč by to sakra neměli být Wohnout? Ano, je to dost velký mainstream, ale mě ta jejich pohodová muzika baví. Do toho skvělé texty, nečekaně povedené kytarovky a skvělý zpěv dvou nezpěváků, bratrů Homolů. A když už se vytáhli s jednou z nejlepších desek diskografie, tak je na to druhé místo dát musím. Zábavné písně jako “Dobrý den, pane Kohák”, “Padák” nebo parádní “Gastrosexuál” si to dle mého názoru zaslouží.

Neřadový počin roku:

Agrypnie – Asche
Neskutečnou atmosférou nasáklé EP, které mě srazilo na kolena. Největší sílu Agrypnie vidím právě ve schopnosti vytvořit temnou atmosféru. Do toho vás mrazivý song “Gnosis” rozcupe na kousíčky a člověku nakonec nezbude nic jiného, než se těšit na další řadový počin těchto Němců. Pokud bude stejně dobrý jako “Asche”, tak se dá očekávat opravdu hodně silná deska.

Koncert roku:

Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011
Poprvé jsem měl tu čest vidět na vlastní oči vystoupení jedné z největších legend heavy metalu. Sice Judas Priest přijeli už bez K. K. Downinga, ale já se na ně prostě těšil. Čekal jsem něco extra a to jsem také dostal. Fantastický setlist, skvělé efekty a celková scéna. Parádní bicí, úžasná sóla a hlavně neskutečný hlas Roba Halforda. Judas Priest do nás pálili hit za hitem a já seděl v němém úžasu. Ano, seděl. Nějak jsme si koupili lístky na sezení, ačkoliv jsme si chtěli jít stoupnout pod pódium. Dle ohlasů ale byl pod pódiem – jak už to tak bývá – zvuk naprosto příšerný, takže jsme nakonec udělali dobře. Protože na sedačkách na proti pódiu byl zvuk skvělý. A já si tak mohl vychutnat nejúžasnější zážitek letošního roku. Letos jsem neměl větší mrazení v zádech, než když zazněla píseň “Victim of Changes”. Totální opus, u kterého bych Halfordovi prominul, kdyby hlasově nedal závěr skladby. Jenže tím závěrem mne totálně rozsekal. Vůbec svůj hlas nešetřil a vytáhl z něj ten neskutečný jekot, jakým ohromuje už několik desetiletí. Letos jsem nezažil úžasnější okamžik. Takže z povinnosti – alespoň jednou vidět Judas Priest – se stal nejlepší zážitek letošního roku.

Videoklip roku:

Mastodon – Curl of the Burl
Z této kategorie jsem měl hrůzu. Opravdu jsem netušil, co sem zařadím. Ale pak mne osvítil duch svatý, nebo si má palice vymazaná prostě vzpomněla na tento skvěle zpracovaný a opravdu zábavný videoklip kapely Mastodon. Ten pojednává o feťákovi, který ve svém doupěti vaří různé drogy. Velice mne pobavil, a tak je fajn, že ke skvělé muzice přidali Mastodon i zábavné pohyblivé obrázky.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
Jiná volba snad ani padnout nemůže. Možnost, že člověk uvidí Black Sabbath v klasické sestavě, byla hodně malá. Po smrti Dia se to však začalo jevit jako vcelku reálná možnost. A po spoustě podivných prohlášení se stala skutkem. Tak tedy Ozzymu a spol. přeji úspěšné zakončení kariéry, bez zbytečných průserů.

Zklamání roku:

zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011
Z nejlépe obsazeného ročníku se skoro stal největší průser. Testament, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia a mohl bych ještě pokračovat. Ti všichni se objevili v sestavě zimní mutace festivalu Masters of Rock, ti všichni svou účast odřekli. Nakonec jsem netrpěl nudou. Dalo by se i říct, že jsem ze Zlína nakonec odjel spokojen. Přesto si neodpustím označit letošní čachry v sestavě, jako největší zklamání roku.


Agrypnie – Asche

Agrypnie - Asche
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Supreme Chaos Records

Tracklist:
01. Gnosis
02. Erwachen
03. 1.10#06+0.35
04. Augenblick
05. Kosmos [Omega]
06. Augenblick (demo version)

Hodnocení:
Beztak – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Kapela Agrypnie, se mi vždy zdála být zajímavou bandou, která nejede v již zajetých black metalových kolejích, ale snaží se vytvářet vlastní, aniž by ztratily tvář, děsivost a atmosféru black metalu. Mozkem a zároveň jediným studiovým členem je Torsten Hirsch, který se ve studiu ujímá jak vokálu, tak všech nástrojů. Jen s bicími mu pomáhá René Schott. Přestože se Agrypnie zdá být prakticky sólovým projektem, tak hojně vyjíždějí na koncerty. Samozřejmě ve větším počtu lidí.

Slovo Agrypnie označuje výraz pro nespavost či potíže s usínáním. Tím dle mého názoru kapela skvěle definovala svůj zvuk, atmosféru a nějaké to poselství, které se snaží předat posluchači. A nemusíme tak používat taková ta prapodivná slovíčka jako avantgardní nebo progresivní black metal. Člověk se díky jejich hudbě octne ve zvláštním melancholickém světě, který jako by nerespektoval pravidla našeho světa. Agrypnie vypráví zasněné příběhy o zoufalství a osamělosti. Skvělým textům navíc dodává neskutečnou atmosféru samotná hudba, která rozhodně není jen o black metalové řezačce. Ale dokáže kombinovat různé zvláštní melodie a zvuky, které spolu vytváří brutálně syrovou krásu, oproštěnou od nějakých pozitivních barev. O to víc tajemnou a krásnou.

U Agrypnie je pro mne velice zajímavý jeden z důležitých faktů. Jazyk, kterým jsou psány texty. Veškeré texty jsou v němčině, kterou osobně v hudbě moc nemusím. Ovšem Torsten Hirsch si s ní tak krásně hraje, že v jeho podání mi němčina nejen nevadí, ale přímo ji od něj vyžaduji. Což je v mém případě docela nevídaná věc.

Ale pojďme se zaměřit na konkrétní tvorbu Agrypnie. Na nové EP s názvem “Asche”. Což v překladu znamená “Popel”. A hned v úvodu ten popel Agrypnie pořádně rozvíří. Nějaké intro? Kdepak. Agrypnie do vás narazí silným riffem a zběsilým klepáním bubeníka Reného Schotta. A tím tak načnou velmi zdařilou píseň. Dlouhý a nepřístupně děsivý song “Gnosis”. Píseň má atmosféru, jakou přesně od Agrypnie očekáváte. Pořádně temnou a depresivní. Někdy vysvitne naděje, kterou hned v zápětí zardousí Hirsch svým zoufalým křikem. Celou skladbu doprovázejí neskutečné bicí. Dvoušlapka se snad nikdy nezastaví. Kolem šesté minuty následuje klidnější pasáž a bicí stále skvěle doplňují melodii, kterou vytváří kytara. Pak se skladba opět rozjede v následném kytarovém sólu, které celou píseň zakončí. “Gnosis” je dlouhá devět minut a to vám, tak trochu napoví, že tohle EP bude mít nezvykle dlouhou stopáž. Osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby bylo považováno za regulérní album.

Následuje skladba “Erwachen”, která svou stopáží dokonce o pár sekund úvodní song převýší. Pokud bych chtěl co nejjednodušeji charakterizovat tuto píseň, nenapadá mě nic výstižnějšího než: “koncentrovaná deprese”. Pomalá táhlá píseň, která dle mého nemá slabá místa. Stále se v ní něco děje. A to “něco” vás dostává ještě hloub. Někam, kde jediné, co vidíte, je temnota. Naděje nemá šanci. Může se dokonce zdát, že něco jako naděje neexistuje. A nic podobného nikdy neexistovalo. Emoce tou skladbou cloumají, stejně jako veškerou tvorbou Agrypnie. A celková ponurost vás buď to zničí, nebo naprosto uchvátí. Mě uchvátila a věřím, že nejsem sám.

Pak deska přejde k čistě instrumentální skladbě. Celou ji vede klavír, který pokračuje ve vyobrazení temnoty, již nastolila úvodní skladba a naplno se projevila v písni “Erwachen”. Klavír doplňují různé samply, které jako by vypadly z nějakého psychologického horroru. Agrypnie je náladotvorná kapela, takže na mě tato píseň nepůsobí zbytečným dojmem. Přesto, že byla oprostěna od kytar a vokálu. Naopak dodává na atmosféře celého EP a jen potvrzuje sílu Torstena Hirsche jako skladatele.

Další písní je “Augenblick”. Nebudu nic zastírat a hned v úvodu napíšu, že toto je pro mne vrcholem celého EP. Naprostý skvost, který se rozjíždí pomalu, ale pak rozjede svá ztěžklá kola a přejede vás mohutnou silou. V této písni jsem si opravdu zamiloval Hirschův vokál, který není typicky black metalový, ostatně jako u všech písní Agrypnie. Chvílemi působí jako zoufalý křik, chvílemi jako řev krvelačné zrůdy. A samotnou hudbu skvěle doplňuje. Song samotný mě chytnul fantastickým refrénem, skvělou melodií a dechberoucím hlavním riffem celé skladby. Jako by Agrypnie ukazovala smíření s tou temnotou a vše obklopující depresí. Ale zároveň chuť s ní bojovat a třeba i za cenu smrti překonat. Takže nakonec na mne “Augenblick” působí nejméně beznadějně. Nějakou tu pozitivní energii z ní cítím. Není jí moc, ale je tam a díky za ni. Pochvalu si krom jiného zaslouží i skvělý text, který vyvolává úžasné emoce a skrývá v sobě pozoruhodný příběh, ve kterém Torsten Hirsch prosí “Můj anděli, neplač pro mne!”

Píseň “Kosmos [Omega]” je další instrumentální písní, která prakticky zakončuje celé EP a je tedy takovým outrem. Přesto, že EP obsahuje ještě jednu stopu. Ta není ani tak skladbou, jako spíš souborem zvláštních zvuků a klidných tónů. Ve mně evokuje podivný klid, který by mohl znázorňovat konec všeho. Je to výlet do vesmíru, o kterém se moc dobře rozmyslíte, zda se do něj vydáte znovu. Já se vydám a ne jednou.

Posledním zářezem v “Asche” je takový bonus “Augenblick (demo version)”. Oč jde, napovídá už název skladby. Jednoduše syrová verze “Augenblick”, která nám ukazuje, jak by zněla Agrypnie, kdyby se snažila hrát pořádný garážový black metal. Zároveň je to verze bez vokálu, takže mně osobně se tím zdá být dost ochuzena, přesto se mi to neposlouchá špatně. Myslím, že je to lepší než většina produkce průměrných black metalových kapel.

Abych to shrnul v nějakém tom hodnocení, nejen číselném, ale i písemném: Agrypnie přivedla na svět další skvost, který je black metalem, ale netváří se jím být úplně naplno. Black metal je pro Agrypnii až příliš úzká škatulka. Ale to se nedá popsat, to se musí slyšet. Pokud hledáte hudbu na dlouhé zimní večery, protkané temnotou a depresí, není nic lepšího než nové EP Agrypnie s názvem “Asche”.

Agrypnie - Asche


Další názory:

Čím déle cokoliv od Agrypnie poslouchám, tím více mě mrzí, jak dlouho mi trvalo, než jsem se k téhle skvělé kapele dostal (což se stalo s loňskou deskou “16[485]”, kdyby to někoho zajímalo, jakože asi nezajímá). Tohle je přesně ten typ skupiny, která není moc známá, avšak její hudba drtí mnoho o poznání známějších formací na plné čáře. Black metal v podání Agrypnie dýchá progresivnějším odérem, vyznačuje pestrostí, propracovaností, excelentními skladatelskými nápady, inteligencí (do jisté míry bychom mohli říct i intelektuálností) a v neposlední řadě také citem pro nevšední, ale působivou atmosféru. No a co, že “Asche” je pouze EP, hlavně že je to opravdu výtečná záležitost. A vrchol? Pro mne osobně ve druhé “Erwachen”.
H.


Phantoms of Pilsen 5

Phantoms of Pilsen 5
Datum: 28.2.2015
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Agrypnie, Bane, Cor Scorpii, Dornenreich, Galar, Infest, Panychida, Stollice, The Batallion

Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen si v metalovém undergroundu za uplynulá léta své existence vydobyl zasloužený věhlas a platí za záruku kvalitního zážitku. Pro mě byl letošní pátý ročník premiérou, ale vzhledem k neustálému objevování další a další kvalitní hudby a black metalu zvláště bylo de facto jen otázkou času, kdy i já vytáhnu paty z hlavního města a poctím západočeskou metropoli svojí návštěvou. Důvod, proč padla volba právě na letošní ročník, je vesměs prozaický – Dornenreich. Jelikož tuhle kapelu považuji za to nejlepší, co kdy vzešlo z Rakouska (a ani zdaleka nemám na mysli jen pole hudební), její oznámení na postu headlinera s definitivní platností rozhodlo o náplni soboty 29. října léta Páně 2011…

Na cestu jsem pln očekávání vyrazil někdy v dopoledních hodinách, a dokonce i samo počasí jako by chtělo dokreslit atmosféru nadcházející události. Pohled na mlhou zahalený božkovský kopec, na jehož úpatí se vše schylovalo k vypuknutí festivalu, pobídl moji obrazotvornost a vzápětí už jsem si představoval, jak se v oparu prohánějí fantómové, jejichž jméno si festival propůjčil do svého názvu. Živá realita restaurace Pod Kopcem však mé bujné představy zase usměrnila a já se s vědomím, že mám ještě necelou hodinu, než zahraje první kapela dne, oddal všeobecné družbě a jiným sociálním praktikám. Když se ale přiblížil okamžik, kdy měli otevřít program pánové z plzeňské Stollice, došlo mi, že umírám hlady, pročež jsem první vystoupení dne obětoval na oltář pudu sebezáchovy. Zpětně toho celkem lituji, protože co jsem slyšel, Stollice nezahrála vůbec špatně. Na moji obranu však svatosvatě slibuji, že to příště napravím…

Co jsem si ale nechtěl nechat ujít, to byla kapela pořádající, v pořadí druhá Panychida. A naživo se mi potvrdil dojem, kterého jsem nabyl předešlého večera při brouzdání na YouTube – na české poměry silně nadprůměrný pagan black má v plzeňském podání skutečně koule. Co mi ale na celém vystoupení učarovalo nejvíc, to byl vokální projev vokalisty Vlčáka. Do půl těla obnažený jinoch totiž ze svých hlasivek dovede vyloudit skutečně šmakózní zvuky a troufám si tvrdit, že právě jeho podíl status nadprůměru, o kterém jsem již mluvil, korunuje. Jen škoda, že po instrumentální stránce zpočátku nášlehové kompozice, mi postupně začaly trochu splývat, a proto jsem se ke konci už lehce nudil. Na nějaké zvraty v hodnocení to ale nestačilo, a proto svůj opatrně vztyčený palec sklánět nehodlám.

Další v pořadí figurovala na lineupu dvojice srbských kapel, jmenovitě Infest a Bane. Prvně jmenovaní převzali otěže po domácí Panychidě a já v sobě živil zvědavost, co z toho vyleze. A vylezlo z toho něco, co se u mě zcela minulo účinkem. Ze sálu jsem zmizel po pár tónech šíleného chaosu, který buď nemá co nabídnout, nebo od posluchače vyžaduje mnohem větší trpělivost, než jakou jsem byl ochoten projevit. Reputaci srbské výpravy trochu napravili mladíci Bane se svým sice nepříliš originálním, zato však celkem fajnovým blackem. Bohužel, někdy během třetí skladby jsem zjistil, že se pomalu začínám dusit všudypřítomným cigaretovým kouřem, jehož koncentrace během koncertu Bane dosáhla děsivých hodnot a mě donutila potupně vyklidit pozice. Sál restaurace Pod Kopcem se bohužel nemůže chlubit efektivním odvětráváním a jinak vesměs sypatický výkon Bane tento nedostatek nedovedl přebít…

Setlist Galar:
01. Forspill
02. Ván
03. Ingen siger vart vunnin
04. Slagmarkens falne sjeler
05. Til alle heimsens endar
06. Etterspill
07. Grámr
08. Jotneraid

Vykašlávání zbytků dusivého dýmu mi zabralo ještě drahnou chvíli, ovšem během té doby jsem se stačil dozvědět, že následující Galar rozhodně stojí za poslech a neměl bych si je nechat ujít. A protože jsem stejně neměl nic lepšího na práci, v doprovodu grupy kamarádů jsem vyrazil zpět do sálu zjistit, nakolik bylo doporučení opodstatněné. Nevím, jestli se na tom podepsala doposud převládající skepse, ale Galar si mě získali už první skladbou a do samotného konce setu mi nedali důvod na tom cokoli měnit, ba naopak. Norský viking black, ze kterého jsem tu a tam zaslechl náladu ne nepodobnou té, kterou tvoří Enslaved, doprovázený čistým vokálem, který mi zase nepatrně připomněl Vintersorga, při tom všem však svůj, působivý a naživo dokonale fungující. Třešničkou na dortu bylo živé použití fagotu (ano, čtete správně, fagotu), mistrně ovládaného pěvcem čistých partů… Nevím, co víc dodat. Galar využili svých 45 minut k tomu, aby si mě obtočili okolo prstu a udělali ze mě svého oddaného fanouška, což je myslím celkem dobré na kapelu, od které jsem do té doby neslyšel ani notu. Ne dobré, úžasné!

Setlist Cor Scorpii:
01. Når enden er God
02. Kjettar
03. Attergangar
04. Helvetesfossen
05. Fall of Man
06. Ei fane svart
07. Oske og innsikt

Lákavé zvěsti, hovořící o výborné hudbě, předcházely rovněž kapelu následující, Cor Scorpii, a tak jsem byl zákonitě zvědavý, jestli se tyto zvěsti naplní stejně vrchovatou měrou jako v případě Galar. Abych pravdu řekl, úplně se to nepodařilo. Cor Scorpii sice předvedli výborné vystoupení se vším všudy, u kterého jsem si beze studu a upřímně zakřičel, ale k úplné hudební nirváně mi na tom všem scházela nějaká přidaná hodnota, něco, co by mě strhlo. Takhle se mi dostalo “jenom” brilantně prezentovaného a po kompoziční stránce nadprůměrného melodického blacku. Až na tu absenci přidané hodnoty ale nemám co vytknout, takže bych oněch padesát minut, které dostali Cor Scorpii k dispozici, hodnotil jen o necelý stupeň níže než Galar.

Čas postoupil, okolo půl deváté jsem měl za sebou dva výborné koncerty, v sobě nějaký ten alkohol a to jsou, uznejte sami, ideální předpoklady pro dobrou náladu. Důkazem její přítomnosti budiž ochota, se kterou jsem se nechal zmanipulovat k účasti na vystoupení poslední norské kapely večera, bergenských The Batallion. A nevím, co jiného než dobrá nálada, mě mohlo udržet v sále po celé dvě skladby. Po povznášejících zážitcích, které mi poskytla uplynulá dvě vystoupení, jsem se totiž stal svědkem sice pekelně energické a našláplé show, která se ale naprosto minula s mým, troufám si říct docela širokým záběrem. Je mi líto, ale motorkářské bundy, upnuté kožené gatě, letecké Ray Bany a hektolitry potu míchaného s testosteronem mě spíš než co jiného odpuzují. A když ani hudba samotná nedovedla přinutit moji maličkost k setrvání, vzdal jsem to. Soudě podle dění v sále ale “blackoví Motörhead” našli svoje publikum a to zvládlo rozjet relativně obstojný kotel. Inu, každému, co jeho jest…

Setlist Agrypnie:
01. Figur 109-3
02. Der tote Trakt
03. Kerkerseelenwanderung
04. Augenblick
05. Morgen
06. Gnosis
07. Fenster zum Hof

Když se na celé Phantoms dívám s odstupem, jsem jedině rád, že The Batallion zahráli tehdy, kdy zahráli. Po nich totiž nastoupili Němci Agrypnie a s nimi sál restaurace Pod Kopcem naplnila Atmosféra s velkým A. Když jsem si předešlého večera pustil narychlo jednu ukázku, usoudil jsem, že to asi bude dobré, ale sotva jsem si dovedl představit, že to bude tak moc dobré. Dámy a pánové, právě tohle je black metal s přidanou hodnotou, kterou jsem postrádal u Cor Scorpii a která mi chybí u spousty dalších, byť uznávaných příslušníků žánru! Agrypnie nejenže zprostředkovali výborné vystoupení, oni mezi čtyři stěny vměstnali atmosféru tak hutnou, že musela prostoupit snad každým přihlížejícím. Nemám za sebou moc black metalových koncertů, ale klidně prohlásím, že tenhle by se na pomyslném absolutním žebříčku zařadil zatraceně vysoko. A to dokonce tak, že jsem si po uplynutí padesátiminutového opojení dovedl jen stěží představit, že by Dornenreich mohli předvést něco lepšího…

Setlist Dornenreich:
01. Intro
02. Jagd
03. Schwarz schaut tiefsten Lichterglanz
04. Flammenmensch
05. Der Hexe flammend’ Blick
06. Der wunde Trieb
07. Leben lechzend Herzgeflüster (Eines Gedanken karge Silbensaat)
08. Wolfpuls
09. Erst deine Träne löscht den Brand
10. Trauerbrandung
11. Wer hat Angst vor Einsamkeit?

A přiznám barvu, samotný začátek tomu až tak úplně nenasvědčoval, neboť celé první dvě skladby mě trápil dojem, že něco nesedí. S vědomím věcí, které však záhy nastaly, si ale říkám, že to muselo být jedině tím, že jsem se ještě úplně nevzpamatoval z výkonu Agrypnie. Ať už to bylo jakkoli, spolu s prvními tóny “Flammenmesch” začala asi nejlepší hodina, kterou mi letošní podzim mohl nabídnout. Co se Dornenreich týče, pořád úplně nechápu, jak na studiovém albu dovedou tři muži ze svých nástrojů vyloudit tak barevnou paletu nejrůznějších emocí. Toho večera jsem však zjistil, že je živé provedení těchto emocí a vůbec všeho, co dělá Dornenreich tím, čím jsou, ještě mnohokrát intenzivnější! Jen ten, kdo hudbě a vlastně i poezii Dornenreich propadl podobným způsobem jako já, si pak dovede alespoň vzdáleně představit, jak fenomenálně Phantoms of Pilsen 2011 vrcholilo. Ať se snažím sebevíc, moje slovní zásoba na popis toho všeho nestačí. Mohl bych se tu ohánět pojmy jako geniální, vášnivé, intenzivní nebo nadpozemské a esenci by to vystihlo jen vzdáleně. Znáte ty vzácné okamžiky, kdy svět zmizí, a vy se necháte unášet hudbou, která je všude okolo vás, a to klidně do sebezničení s úsměvem a rtech? Tohle byl jeden z nich…

Nevím co víc dodat k samotnému koncertu; jak už jsem říkal, moje schopnost převádět myšlenky a dojmy do vět je pro tento účel zcela nedostačující, nehledě na skutečnost, že obsah výrazů, které by se realitě alespoň přiblížily, je jejich přílišným používáním nenávratně degradován a ani zdaleka tak nedosahuje původní intenzity. Zmíním tak alespoň pár okolností, které jsem zatím pomíjel a které se týkají festivalu jako celku. V první řadě mám na mysli účast publika a jeho odezvu. Podle toho, co jsem se z nejrůznějších zdrojů dozvěděl, platících návštěvníků letos nebylo oproti předchozím letům vůbec hodně. Že to organizátorům asi moc vrásek nevyhladilo, to je zjevné, ovšem ze sobeckého pohledu jednoho takového ochotně a vděčně platícího však počet fanoušků nepřesáhl hranici snesitelnosti a člověk se bez větších problémů dovedl proplést až k pódiu, aniž by mu při tom hrozila smrt zalknutím, jak se občas stává. Co mě ale trochu překvapilo, to byl poněkud vlažnější přístup publika k účinkujícím. V rámci možností skutečně hromové odezvy se dočkali snad jedině pánové z Agrypnie, a i když ostatní áčkové kapely taky jakýs takýs ohlas vzbudily, čekal bych trochu víc. To platí dvojnásob v případě Dornenreich, u kterých jsem měl dojem, že jejich vystoupení snad polovina lidí úplně vypustila. To mi přijde u headlinera večera docela zvláštní, v duchu pak považuji ty, co se toho jedinečného zážitku zřekli dobrovolně, za pusté heretiky. Toliko moje dojmy zpod pódia. Na druhou stranu to ale vypadalo, že si kapely hraní užívaly na maximum, a rozhodně jsem nenabyl dojmu, že by je míra odezvy jakkoli demotivovala. Inu, underground je svébytná kultura a bude mi asi ještě nějakou dobu trvat, než plně pochopím její zásady…

Snad jediný vážnější problém tak představovalo už zmíněné kouření. Ovšem ani to nebylo zas tak žhavé, protože už na Galar nebyl s dýchatelností ovzduší žádný problém a do konce večera se na tom nic nezměnilo. Co se ostatních záležitostí týče, nemám výhrad. Nezaregistroval jsem žádné organizační kiksy, a pokud k nějakým došlo, podařilo se je brilantně zamaskovat. Důkazem budiž naprosto přesně dodržené hrací časy, za což před organizátory pokorně smekám. V našich končinách nevídané! Zapomněl jsem ještě na něco? Ano, na zvuk, ovšem při téhle konstelaci pozitiv působí zmínka o skvělém zvuku už tak nějak samozřejmě…

Nějaké slovo závěrem? Snad jen že doufám, že festivaly ražení Phatoms of Pilsen přetrvají věky a postupně nevymizí. Jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, undergroundové akce dovedou návštěvníkovi za velmi příznivou cenu zprostředkovat zážitky, které se nezapomínají – jako třeba v tomto případě. Obrazy blaženě se usmívajícího Ingveho a možná trochu nepříčetného, ale hudbou a její poetikou prostoupeného Evigy, mi totiž zůstanou vypáleny do mozku hodně dlouho…


Redakční eintopf #30 – listopad 2011

Blut aus Nord - 777 - The Desanctification
Nejočekávanější album měsíce:
Blut aus Nord – 777 – The Desanctification


H.:
Blut aus Nord – 777 – The Desanctification
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Agrypnie – Asche
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Dragonland – Under the Grey Banner
Index očekávání: 7/10

Beztak:
Megadeth – Th1rt3en
Index očekávání: 7/10

Ellrohir:
Theocracy – As the World Bleeds
Index očekávání: 8/10

Madeleine Ailyn:
Trillium – Alloy
Index očekávání: 7/10

Jubilejní třicátý eintopf je výjimečný hned ve dvou věcech – jednak se týká listopadu 2011, což je měsíc, který se už nikdy v životě nebude opakovat, jelikož cestovati v čase ještě neumíme (smích); jednak je to první eintopf, který přichází po radikálním navýšení počtu redaktorů. Nejvyšší možná hodnota součtu všech indexů tedy nyní činí brutálních 60, tak doufáme, že se nám to číslo zanedlouho nebude opět snižovat :-)

H.

H.:

Volba pro listopad snad ani nemohla být snažší. Já mám pro jakékoliv avantgardní obskurní projekty slabost a Blut aus Nord jsou v tomto oboru králové. Jejich muzika je něco naprosto chorého, co obyčejný smrtelník asi není schopen rozdýchat, ale přesně takhle to mám já rád. Ještě ani jednou mne Blut aus Nord nezklamali a já nevidím žádný důvod, proč by se to nyní mělo zlomit, zvláště když je “777 – The Desanctification” pokračováním dechberoucího “777 – Sect(s)”, které mě totálně smetlo z povrchu zemského. Když k tomu navíc připočtu, že se mi hodně dlouho nestalo, aby mě pouze několik málo několikavteřinových ukázek srazilo na kolena… Je snad vůbec možné se netěšit?

Ježura

Ježura:

Mám já to ale těžké. H. mě chce zmanipulovat, abych si vybral Blut Aus Nord, Nightwish vycházejí až v prosinci, a k tomu se s novinkou vytasí Maďaři Thy Catafalque, kteří mě uzemnili jedinou ukázkou, kterou jsem od nich zatím slyšel… Co naplat – na H. kašlu, Nightwish mi holt vydrží do prosince a Thy Catafalque taky ostrouhají. Důvod? Nedávno proběhnuvší Phantoms of Pilsen a na nich vystoupení Agrypnie, které mě dostalo takřka do kolen. Když už black, tak musí nabízet nějakou přidanou hodnotu, a já mám takové tušení, že v tohle případě bude té přidané hodnoty hned celý vagón…

nK_!

nK_!:

Pět let od vynikající “Astronomy” a Dragonland konečně vydávají nástupce. No, už bylo na čase. Nejsem kdovíjak velký příznivec power metalu a pojem Gamma Ray mi nic neříká, ale na tohle dílko se docela těším, protože Švédi mi již několikrát ukázali, že není správné házet všechny do jednoho pytle a že i striktně zaškatulkovaná záležitost může mít své osobité kouzlo.

Beztak

Beztak:

Hned první den listopadu výjde očekávaná třináctá deska thrash metalové kapely Megadeth. Na internetu již dílko chlapců kolem zrzka Davea pár dnů koluje, ale přesto jsem v současnosti ovlivněn jen zběžným poslechem, takže mé očekávání neochablo, naopak mírně zesílilo. Jsem zvědavý, jak se projevil příchod Davida Ellefsona. Jsem zvědavý, jestli dokážou překonat předloňskou desku “Endgame”. Jsem zvědavý, jestli Dave Mustaine je stále tak politicky “naštvaný” a stále dokáže kázat o morálce a zároveň pálit zběsilá sóla. Jsem zvědavý a těším se. I když v podzimní atmosféře si dokážu představit chladnější hudbu, myslím, že nová deska Megadeth nemusí být vůbec špatná volba.

Ellrohir

Ellrohir:

Protože Nightwish vyjdou u nás až 2. prosince, nic mi nebrání zvolit pro listopad Theocracy. Na tuhle vynikající americkou kapelu, která mísí “veselý” power metal moderního evropského střihu s progresivními prvky, jsem před časem přišel docela náhodou a myslím, že u nás ji až tak moc lidí nezná – koncert v Praze potvrdil relativně skrovnou fanouškovskou základnu, byť ta byla zřejmě rozdělena díky vystoupení v Ostravě den předtím. Já se ale od jejich tři roky staré nahrávky “Mirror of Souls”, obzvlášť od dvacetiminutové titulní skladby, kterou album vrcholí, kolikrát nemůžu odtrhnout. Sice jsem ten poslední, který by si liboval v křesťanské tématice, ale u těchle chlapíků to nějak vůbec nevadí. Navíc na jejich už tradičních každoročních “koledách” je vidět, že to přinejmenším neberou nijak fanaticky vážně. Zveřejněný singl “Wages of Sin” mě sice vyloženě neohromil, ale zato mě zaujalo několik momentů ve čtyřminutovém traileru. Theocracy se mě snažili navnadit i několika kousky během svého setu, ovšem díky špatnému zvuku jsem z toho příliš neměl, takže to bude překvapení. Ovšem zvědavý a natěšený jsem opravdu moc.

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Co na to říct? Americká zpěvačka Amanda Somerville je mi velice dobře známá, ze všech skupin, co mám ráda. Kdo by si ji snad s ničím nemohl spojit, jde například o pár písní v Avantasii. Vždycky se mi velice líbila její barva hlasu, z mého pohledu je v určitém smyslu nezaměnitelná. Aby to snad nevypadalo, že moje nadšení stojí jen na Amandě, dodám jména Sander Gommans a Sascha Paeth, kteří se podíleli i na skladatelské části. V neposlední řadě také Jørn Lande (i přes zmíněný projekt Tobiase Sammeta mám pocit, že jsem je spolu slyšet ještě nemohla, takže další věc, proč být napnutá jak struna). Asi bych měla být v naprosté euforii. Přece jen mám z něčeho strach. Že takový projet pohřbí právě ta jména, která mě tak nadchla. Že se z projektu stane kombinace něčeho, co už jsem dávno slyšela a že nepřinese ani trochu něčeho nového. Přeji si, abych se protentokrát mýlila.