Archiv štítku: akční

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1974
Žánr: komedie / krimi / akční

Originální název: 直撃地獄拳 大逆転

Režie: Teruo Ishii
Hrají: Shin’ichi Chiba, Makoto Satô, Eiji Gô

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery!)

Vzhledem k tomu, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ byla velmi dobrá mlátička, zatoužil jsem se podívat i na její pokračování „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“, které je na západě známé pod názvem „The Karate Inferno“. Těšil jsem se na další akční maso s legendárním japonským řezníkem Sonnym Chibou, ale chyba lávky – dvojka se v porovnání s prvním dílem vydává docela jiným směrem.

Na scénu se vracejí všechny tři hlavní postavy z „Chokugeki! Jigoku-ken“, tedy potomek ninjů Ryuichi Koga (Sonny Chiba), který se po událostech jedničky přidal k armádě, bývalý policejní důstojník Takeshi Hayabusa (Makoto Satô), který se později dal na dráhu nájemného zabijáka, a oplzlý kriminálník Ichiro Sakura (Eiji Gô), z něhož se v mezičase od jedničky stal tak trochu podpantoflák.

Trojici svede dohromady další prácička, která se tentokrát točí okolo drahého šperku. Ten do Japonska v rámci charity přivezla nějaká dámička na vozíku. Zde jí ovšem ukradnou nejen šperk, ale i dceru. Aby se malé nic nestalo, jsou do akce povoláni naši borci. Povede se jim zachránit holku (spíš omylem), ale šperk a výkupné nikoliv. Celá věc je nicméně mnohem víc zamotaná. Náhrdelník totiž tak trochu ukradený nebyl, jednalo se o podvod, takže jej ústřední trojice ukradne sama, aby zjistila, že jde o falzifikát, takže se rozhodne ukradnout originál, při jehož krádeži je zatkne ten, kdo jim práci úplně na začátku zadával. Děj je standardní nesourodý asijský guláš plný nepřehledných zvratů a místy i divné návaznosti, v němž má západní divák o to těžší práci se orientovat, protože nám půlka těch herců připadá úplně stejná (i když je pravda, že zrovna s tímhle jsem u „Chokugeki! Jigoku-ken“ i „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ neměl takový problém jako u mnohých jiných filmů).

Ta největší změna však přichází s celkovým pojetím snímku. Zatímco „Chokugeki! Jigoku-ken“ byl akční biják, kde se sem tam objevil nějaký vtípek nebo hláška, „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ už je spíš regulérní komedie, která je místy dost praštěná. Vzhledem k zápletce bych se navíc nebál dodat krimi komedie, nicméně gagy jsou místy pořádně ulítlé, kór na takhle starý film. Uvedu několik málo příkladů za všechny:

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Když Koga a Sakura lezou po stropě k trezoru s pravým šperkem, druhý jmenovaný pořád reptá, načež si na něj Koga uprdne, aby jej umlčel. Když pak Sakura začne hořet, Ryuichi jej uhasí tak, že jej pochčije. V jiné scéně zas Sakurovi přilepí ruku ke stolu ultra silným lepidlem a on si stěžuje, že potřebuje močit, dostane sklenici na malou a pánev na velkou. On pak vezme pánev a holce, kterou celou dobu balí (už druhý díl), řekne, aby radši odešla, protože to bude pořádný náklad. Prostě inteligentní humor, co vám budu povídat.

Co se ovšem akce týče, nějaké bitky jsou za celý film vlastně jen tři. Sonny Chiba v nich sice rozdá pár slušných kopů, ale nejde o nic, co by znalce místních martial arts bejkáren zvedlo ze židle. Nějaká brutalita se navíc objeví až úplně na konci, kdy Sonny rozdá takové rány, až z toho šmejdům vypadnou zuby nebo oči z důlků a dásní (doslova), plus dojde i na vytrhnutí vnitřností z břicha. Když si uvědomím, že jsem si „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ pouštěl právě kvůli tomu, že jsem chtěl vidět akční biják (což je vzhledem k jedničce naprosto logické očekávání), jsem v tomhle ohledu trošku zklamán.

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Na druhou stranu nemůžu tvrdit, že bych se u „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ nudil, spíš naopak. Film ubíhá dost svižně a místy jsem se smál opravdu nahlas, což se mi zas tak často nestává. Pokud máte rádi asijské šílenosti s fekálním humorem a bitkami, pak si tenhle trochu zapadlý snímek určitě dejte. Nesmíte však doufat v nářez jako v „Chokugeki! Jigoku-ken“. Ve finále jsem nicméně rád, že jsem to viděl.


Chokugeki! Jigoku-ken (1974)

Chokugeki! Jigoku-ken (1974)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1974
Žánr: akční

Originální název: 直撃!地獄拳

Režie: Teruo Ishii
Hrají: Shin’ichi Chiba, Makoto Satô, Eiji Gô

Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery!)

Není akční biják jako akční biják. Když se řekne klasický akční oldschool, asi se většině z nás vybaví braková béčka z osmdesátých let, kde to mlátili všichni ti Schwarzeneggerové, Stallonové, Norrisové a další frajeři. Jsou to super bijáky, o tom žádná, sám je mám fest rád. Ale pořád je to americká produkce a ta byla vždycky a ve všech ohledech trochu usraná a zbytečně korektní. Nejen v tomhle žánru, nýbrž obecně.

Jak každý znalec jistě ví, pro brutálnější akční nářezy je nutno zavítat do Asie. I tady máme takovou řekněme stravitelnější produkci – což myslím bez jakéhokoliv pejorativního nádechu. Právě odsud vzešly i mezinárodní hvězdy jako Bruce Lee nebo Jackie Chan. Vedle nich je tu ale hromada dalších, trochu skrytějších pokladů, z nichž některé jsou skutečné perly. Tyhle bijáky bývají mnohdy humorně praštěné, někdy i slušně krvavé, někdy i obojí zároveň (což je mimochodem trochu případ i našeho dnešního kousku), dost často ale nabízejí exkluzivní akční bitky, kvůli nimž stojí za to to se dívat. A i tyto počiny mají svá kultovní jména, mezi něž jednoznačně patří také Sonny Chiba.

Myslím, že největším kultem v Sonnyho filmografii je asi bez větších debat „Gekitotsu! Satsujin ken“ známější spíš pod anglickým názvem „The Street Fighter“. Na tuhle akční šlehu se v našem filmovém koutku také někdy dostane, žádné strachy, ale dnes vytáhneme jinou kvalitku, shodou náhod pocházející ze stejného roku jako „Gekitotsu! Satsujin ken“„Chokugeki! Jigoku-ken“, někdy též známou pod anglickým jménem „The Executioner“. Sonny Chiba jen tak mimochodem není jedinou známou firmou, která se na tomhle kousku podílela. Fajnšmekrům jistě nebude neznámý ani režisér Teruo Ishii, jehož tvorba určitě také stojí za průzkum.

Nicméně pojďme už k samotnému filmu. Sonny Chiba zde hraje potomka ninjů a od svého dědy se dle očekávání naučí jak někomu pořádně nakopat prdel. Asi nepřekvapí, že se mu to tady bude opravdu hodit. Společně s dalším týpkem, jehož nejdřív musí osvobodit z malajského vězení, jsou ne úplně dle zákona najati bývalým policistou, který si nyní vydělává jako nájemný vrah, aby zastavili přísun drog do Japonska. Tím, že chystanou velkou zásilku ukradnou a sami na ní vydělají. Mafie totiž k dovozu ilegálních substancí využívá hluchoněmou dceru evropského velvyslance, která má diplomatickou imunitu, což z celé situace dělá poněkud delikátní záležitost.

Chokugeki Jigoku-ken (1974)

Nejedná se ovšem nějakou buddy akci, zmiňovaná trojice nejsou žádní kámoši. Na jednu stranu se pokoušejí splnit úkol, ale zároveň se do toho některým z nich moc nechce a ještě se zároveň ochcávají a sem tam i podrážejí. Každopádně, bitek je docela dost, protože mafie kvůli utajení nepoužívá zbraně, takže spojku chrání tlupa goril, s nimiž si to naši borci musejí ručně vyříkat.

Děj se tváří jednoduše a v zásadě vlastně jednoduchý je, ale místy je to typicky asijsky ulítlé a nepřehledné. Do toho klasika asijských bijáků – našinec má místy dost problémy rozeznat, kdo je vůbec kdo, protože sorry, fakt hromada z nich vypadá podobně. Naštěstí alespoň ústřední trojici si nikdo nesplete, protože Sonnyho ksicht zná každý a jeho dva parťáci jsou takové držky, že si je nespletete. Jeden z nich (ten z vězení) je navíc věčně nadržený chlívák, takže dojde i na kopu humorných situací. Místy jsem se u „Chokugeki! Jigoku-ken“ chlámal jak prase, protože některé hlášky mají fakt koule.

Chokugeki Jigoku-ken (1974)

Nemyslete si ale, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ je nějaká ztřeštěná crazy komedie typu „Bláznivé mise“. Bitky jsou dost ostré a dočkáte se i trochu té krve. Asi nejhustější kousky, s nimiž se film vytasí, je vytrhnuté žebro a vyhřezlé oči. Viděl jsem sice už i větší nářezy, ale i tak cool! Kromě toho potěší i závěrečná „pointa“, protože snímek nekončí žádným happy endem, ale spíš hořkým patem, i když se podaří mafii o drogy připravit.

„Chokugeki! Jigoku-ken“ je každopádně nepříliš známá akční paráda made in Japan. Pro fandy žánru povinnost jak svině.


Black Mama, White Mama (1973)

Black Mama, White Mama (1973)

Země: USA / Filipíny
Rok vydání: 1973
Žánr: akční / WIP

Originální název: Black Mama, White Mama
Český název: Černá, bílá

Režie: Eddie Romero
Hrají: Pam Grier, Margaret Markov, Sid Haig

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

V sedmdesátých letech (neříkám však, že jedině tehdy) se docela hodně točily filmy spadající do dost specifického subžánru, jehož název ostatně hovoří sám za sebe – women in prison. Jejich dějové schéma je velmi jednoduché a vlastně jej lze odhadnout už jen z názvu žánru (vždyť jsem říkal, že tento mluví sám za sebe). Odehrávají se v ženských věznicích, kde jsou místní vězeňkyně vystavovány ponižování, týrání, znásilňování a dalším souvisejícím kratochvílím ze strany dozorců nebo dalších vězňů. Většinou nechybí dost násilí a nahoty, takže jde o jasný typ pro všechny trochu zvrhlejší diváky, jejichž choutky komedie od Zdeňka Trošky neuspokojí…

Zdá se mi, že speciálně v sedmdesátkách dost frčelo mít tyhle bijáky ve filipínské džungli. Právě z tohoto období a právě tohoto prostředí pochází hned několik známých perel trashové kinematografie a na jednu takovou nyní zavzpomínáme.

„Black Mama, White Mama“, v našich zemích známé jako „Černá, bílá“, patří k těm women in prison filmům, v nichž se hlavní role ujala černošská herečka Pam Grier. Ano, právě ona je tou „Černou“ z názvu snímku. Zkuste si představit, že by takovýhle biják někdo natočil a takhle pojmenoval dneska – to by měli všichni moralisti a humanisti žně, haha. Onou „Bílou“ do titulního dua je o poznání méně známá, leč o dost hezčí blondýnka Margaret Markov, kterou já osobně znám jenom díky „Černé, bílé“ a ještě o rok mladšímu „The Arena“, v němž se ostatně také potkala s Pam Grier.

„Černá, bílá“ ovšem není čistokrevným women in prison, jelikož tuhle škatulku naplňuje výhradně ve své první půli. Film začíná příjezdem nových trestankyň do filipínské věznice, mezi nimiž nechybí ani naše dvě hrdinky – Lee Daniels (Pam Grier) se sem dostala za prostituci, zatímco Karen Brent (Margaret Markov) patří k místním partyzánským revolucionářům. Ve vězení samozřejmě nechybí žádná z typických atrakcí pralesních věznic jako společné sprchy (voyeurská místnost v ceně), lesbická dozorkyně, rvačka v jídelně nebo fyzické tresty (uzavření do rozpálené krabice na tropickém sluníčku).

Ne snad, že by se Lee a Karen od začátku kamarádily, spíš naopak. Nedobrovolně jsou k sobě připoutány a mají být převezeny do vězení ve městě na výslech. Důvody u „Bílé“ jsou jasné, důvody u „Černé“ se dozvíme hned vzápětí – pracovala totiž pro místního narkobarona, kterého potom ojebala o prachy, a jakožto jedna z jeho někdejších oblíbenkyň toho také ví docela dost. Během cesty však autobus přepadnou partyzáni a oběma holkám se daří utéct.

Black Mama, White Mama (1973)

Odsud se vydávají na cestu filipínskou džunglí a za nimi se honí policie, místní zločinecká banda najatá policií (jejíhož bosse hraje jen tak mimochodem Sid Haig, jenž už zamlada vypadal jak úchyl a hláškoval jak pán), narkobaronova smečka a partyzáni (kteří jako jediní chtějí holky zachránit). Od útěku z vězení se „Černá, bílá“ přesouvá spíš do polohy špinavého akčňáku staré školy, v němž není nouze o krvavé přestřelky. Což ale není vůbec špatně, protože tím plně vyvažuje skutečnost, že v té women in prison části se nejedná o takové „maso“ jako jiné další kousky tohoto ražení.

K tomu všemu pak musíme dodat ještě jednu zajímavou věc – „Černá, bílá“ je zčásti remakem / poctou snímku „Útěk v řetězech“ z konce padesátých let, v němž si hlavní dvojici zahráli Tony Curtis a Sidney Poitier. Zas tak důležité to ovšem není, protože zatímco „Útěk v řetězech“ je cenami ověnčená klasika (mimo jiné Zlatý globus za nejlepší film a dva Oscaři), „Černá, bílá“ je čistý béčkový brak. Mně osobně je ale sympatičtější.

Black Mama, White Mama (1973)

Samozřejmě, že v případě „Černé, bílé“ se nebavíme o žádné vysoké kinematografii, ale koho to sere? Já osobně se radši vždycky podívám na takhle krásně špinavé béčko, které si na nic nehraje a parádně odsýpá, než si honil svoje intelektuální brko nad srdceryvnými Oscarovými životopisnými dramaty. Za mě je „Černá, bílá“ prostě povedený biják, jenž možná není čistokrevný women in prison, ale jakožto akční oldschool v pohodě obstojí i dnes, pobaví několika dobrými momenty, nabídne slušnou upocenou atmosféru filipínské džungle a vysere se na jednoznačný happy end.


Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Země: Japonsko
Žánr: akční / drama

Originální název: バトル・ロワイアル II~鎮魂歌
Český název: Battle Royale II: Requiem

Rok vydání: 2003
Režie: Kenta Fukasaku, Kinji Fukasaku
Hrají: Tatsuya Fujiwara, Ai Maeda, Shûgo Oshinari, Riki Takeuchi

Hrací doba: 134 min

Zdroj fotek: OutNow.ch

Kolikrát jsme již byli svědky toho, jak byla chytrá myšlenka skvělého filmu rozmělněna a rozvařena v hloupém a nepovedeném pokračování? Bohužel mnohokrát a nespíš mnohokrát ještě budeme. Japonská dramatická řežba „Battle Royale“ patří k těm nešťastným příkladům, které podobný osud potkal také. Řekněme si to hned a na rovinu – „Battle Royale II: Requiem“ je snímek, jenž neměl nikdy vzniknout, protože svému kultovnímu předchůdci dělá jenom ostudu.

Jestli lze na „Battle Royale II: Requiem“ nalézt něco pozitivního, asi to bude skutečnost, že se nesnaží prachsprostě vykrádat původní film, obšlehnout jej a akorát dle klasického přístupu druhých dílů udělat všechno větší, akčnější atd. Respektive – dvojka je (samozřejmě?) větší, akčnější a rozmáchlejší, ale vedle toho se pokouší rozvinout i myšlenku prvního dílu a posunout se někam dál. Nejedná se tedy o stejný koncept jako minule, kdy je třída školáků poslána na opuštěný ostrov, aby se zde mezi sebou povraždila.

Battle Royale byl zákon, jehož prostřednictvím japonská vláda chtěla vyřešit problémy s mladou generací a její ztrátou hodnot a nerespektováním dospělých autorit. Ve druhém díle je tento zákon novelizován a podoba hry je poněkud odlišná, přičemž se tato snaží reagovat na události prvního dílu, kdy se z ostrova dostalo víc lidí, než mělo. Přeživší Shuya Nanahara totiž cítí značnou křivdu za to, co jeho generaci dospělí provedli, a vydal se na dráhu terorismu, v jejímž rámci společně s dalšími vrstevníky vyhlásil válku dospělým. Akorát jsem moc nepochopil, co se stane, až někdo z teroristů dosáhne plnoletosti, asi v den narozenin přejde na druhou stranu barikády…

Zákon Battle Royale 2 pak znamená, že tentokrát si studenti vybrané třídy nejdou po krku navzájem, ale jsou posláni na ostrov, kde sídlí Nanahara se svými nohsledy, aby se jej pokusili zabít. Ona větší rozmáchlost „Battle Royale II: Requiem“ se pak projevuje v tom, že od „komorního“ akčního snímku s dramatickým přesahem se dvojka posunula k vojnovému eposu s bitvami. Ty patří k jediným světlým místům filmu, protože jakmile se to začne řezat, jde o jediné aspoň trochu zábavné pasáže. Válečnou vřavu plnou výbuchů a nepřetržitých salv kulek se povedlo udělat poměrně dobře, nejlépe v případě vylodění a prvním frontálním útoku na Nanaharovu pevnost. Za pochvalu asi stojí i to, že dvojka je subjektivně ještě krvavější než její předchůdce.

Tím ovšem pozitiva vesměs končí. Naopak negativ vidím tolik, že ani nevím, kde začít. Zkusme to třeba u nelogičností. Rozumím tomu, proč studenti vybraní do programu Battle Royale mají i tentokrát obojky – aby se necukali a aby se náhodou nepřidali k teroristům (což ale nakonec všichni, kdo v daném momentu filmu ještě žijí, dle očekávání stejně udělají). Proč jsou ale obojky propojeni do dvojic, z níž jakmile někdo zemře, hlavu to odpálí i tomu druhému? A co zemře – stačí, aby se od sebe dvojice vzdálila na víc jak 50 metrů, a už jdou oba pod kytky. Jaký to má mít smysl? A nakonec – proč vlastně studenty na ostrov posílají, když vláda přesně zná polohu teroristů, takže je může v klídku vybombardovat? Ne, ona tam pošle armádu a rakety až v momentě, kdy už na ostrově zbývá pouhá hrstka přeživších…

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Druhý velký problém. Vyjma oněch několika bojových sekvencí nenabízí „Battle Royale II: Requiem“ vůbec nic zajímavého, a dokonce velkou část své (zbytečně přetažené, jen tak mimochodem) stopáže nudí. Když jsem to viděl poprvé, po cca 70 minutách jsem si říkal, že teď už asi bude konec, a pak jsem ke své hrůze zjistil, že mě čeká ještě dalších víc jak 50 minut. Zpočátku to vypadá jen jako nic moc nástupce excelentního filmu, ale ve své druhé půli se „Battle Royale II: Requiem“ propadne až do odpadu. Jakmile se začne pateticky kecat a řešit morální cíle terorismu, tak je to naprosto zoufalá nuda, kterou už nezachrání ani opětovně akčnější finále. Divák je dočista znechucen z patosu a srdceryvných proslovů při umírání („Nikdy na mě nezapomeň“, „Musíš přežít a pokračovat ve své cestě“, „Navždy budeme kamarádi“ a podobné… fujtajbl). Režisérský sestřih dokonce přihazuje ještě dvacet minut navrch, což už mi přijde jako výzva pro naprosté magory, poněvadž já jsem sotva přežil ty dvě a čtvrt hodiny ve standardní verzi.

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Perličky:
• Role byla nabídnuta Quentinu Tarantinovi, ale musel ji odmítnout z časových důvodů. Údajně si měl zahrát prezidenta USA.
• V cameo roličkách se objeví Takeshi Kitano (učitel z prvního dílu) nebo Sonny Chiba.
Kinji Fukasaku, režisér prvního dílu, stihl natočit pouze jedinou scénu (konkrétně flashback, v němž se objeví Takeshi Kitano), poté zemřel na rakovinu prostaty. Snímek dokončil jeho syn a zároveň scénárista Kenta Fukasaku.

S nadáváním jsem ovšem stále neskončil. Další extrémní hejt musím poslat na jednotlivé postavy, respektive jejich představitele. Neskutečně mě sral třeba učitel. V prvním díle posílal studenty na smrt Takeshi Kitano, jehož nyní nahradil šíleně přehrávající Riki Takeuchi, na nějž se místy skoro nedalo koukat. Otázky, proč má na sobě taky obojek a jak se zničehonic objeví na ostrově v ragbyovém dresu, si už nechám pro sebe. Hodně mi vadil i Tatsuya Fujiwara, jenž se vrátil do role Shuya Nanahary. V prvním díle byla jeho topornost omluvitelná psychikou vystrašeného naivního studenta hozeného doprostřed krvavé řeže, ale vůdce teroristické organizace se mu prostě nedá věřit ani za hovno. Docela špatná je i podstatná část studentů, ale tihle dva mě tedy na celém filmu vysírali nejvíc.

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Nalijme si čistého vína, zde jakákoliv shovívavost na místě opravdu není. „Battle Royale II: Requiem“ je těžký průser, k jehož natočení nikdy nemělo dojít. Oproti bravurní jedničce se jedná o extrémní propad plný nelogičností a bez jakéhokoliv charismatu. Nefunguje to ani jako hloupé akční béčko, protože chybí jakýkoliv nadhled, film se bere smrtelně vážně, protože se pokouší o podobnou hloubku jako předchůdce, ale tentokrát se jen pateticky vaří z vody. Nuda při sledování je ubíjející, pocit zklamání obrovský. Tohle si původní „Battle Royale“ opravdu nezasloužil.


Batoru rowaiaru (2000)

Batoru rowaiaru (2000)

Země: Japonsko
Žánr: akční / drama

Originální název: バトル・ロワイアル
Český název: Battle Royale

Rok vydání: 2000
Režie: Kinji Fukasaku
Hrají: Tatsuya Fujiwara, Aki Maeda, Tarô Yamamoto, Takeshi Kitano

Hrací doba: 114 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: MoviePilot.com

Dnes si ve filmovém koutku zavzpomínáme na další snímek, který si vysloužil kultovní status. A také značně kontroverzní. Japonci totiž v tomhle případě zfilmovali téma, jaké budí vášně a negativní emoce. Pro ty z vás, kdo nevědí, oč se jedná, to vezmeme od začátku i s dějem, z něhož to jistě pochopíte. Ještě předtím ale dodejme, že myšlenka „Battle Royale“ není úplně původní – film byl natočen na motivy stejnojmenné knihy Kōshuna Takamiho, která vznikla již v roce 1996, ale vydána byla až 1999 (film je o rok mladší).

Děj je zasazen do alternativní blízké budoucnosti, kdy se Japonsko potýká s obrovskými problémy kázně mládeže a jejím nerespektováním dospělých autorit. Vláda se situaci rozhodně vyřešit radikálním způsobem – každý rok je vybrána jedna středoškolská třída, která je vysazena na opuštěný ostrov a donucena si zahrát hru. Ta spočívá v tom, že jsou studentům rozdány zbraně a ti se musí navzájem pozabíjet. Vyhrát může jen jeden a vyhrává tak, že zbude jediný naživu. Pokud zůstane po třech dnech naživu víc lidí, zemřou všichni.

Není těžké si domyslet, kvůli čemu „Battle Royale“ všechny moralisty a ochránce dobrých mravů tak vysírá. Je to samozřejmě vyobrazení toho, jak se parta dětí / teenagerů mezi sebou nemilosrdně vraždí. Navíc nezapomínejme, že se nejedná o americkou produkci sevřenou v kleštích autocenzury, etických bariér a strachu z ratingů. Japonci se toho nebojí. Samozřejmě, že nepůjde o ten nebrutálnější film, co jste kdy viděli, explotační horory jsou přece jenom na úplně jiném levelu, o pověstných východoasijských zhůvěřilostech ani nemluvě, ale i tak – násilí zde nechybí, krev stříká v elegantních obloucích, jak si mezi sebou studenti prořezávají hrdla anebo střelnými zbraněmi dělají ze svých kamarádů řešeto, a do toho jejich učitel v podání legendárního Takeshi Kitana v pravidelných intervalech rozhlasem glosuje, kdo během posledních šesti hodin zemřel.

Pokud ovšem netrpíte morální zábranou a jste ochotni snést něco nezletilé krve, čeká na vás velice dobrý snímek. V jádru je „Battle Royale“ především akční záležitost, zároveň jde ale dalece nad rámec standardního akčního filmu. Nechybí zde různé dramatické linky související s osudy jednotlivých studentů. Vzhledem k jejich počtu (42) je jasné, že ne všem je možno dát dostatečný prostor, tudíž některé z nich film sleduje podrobněji, u dalších jen naznačí, zatímco jiní umírají takřka okamžitě a stávají se pouhým masem na popravu. Což lze ale pochopit, protože jinak by to mělo pět hodin, a ne dvě. Navíc nelze přehlížet ani onu etickou rovinu filmu, již není možné opomenout, pokud se na to nebudete koukat s ortodoxně cynickým přístupem jako na akční vypalovák.

Perličky:
• O role 42 studentů se ucházelo více jako 6000 herců a hereček, z nichž do užšího výběru prošlo přes 800. Tito museli podstoupit šestiměsíční fyzickou přípravu, na jejímž základě byli vybráni finální představitelé rolí.
• Ačkoliv jsou postavy studenty střední školy, pouze čtyři herci byli v odpovídajícím věku. Nejstarším představitelům rolí studentů bylo 25 let.
„Battle Royale“ cituje jako jeden ze svých nejoblíbenějších filmů režisér Quentin Tarantino. Herečku Chiaki Kuriyamu později obsadil do svého snímku „Kill Bill“.

Batoru rowaiaru (2000)

Jediné, co musíte překousnout, je jistá dávka japonského patosu jako třeba vyznávání lásky během umírání, ale s trochou tolerance se to dá přežít, zvlášť když ten zbytek za to stojí. Osobně mi příliš nesedlo ani rozuzlení, k němuž snímek dospěje trochu jinak než předloha, ale ve finále zbudou ti samí přeživší. Tak či onak, závěr není přesně dle mého gusta, byť uznávám, že mě ty závěrečné minuty neštvou natolik, abych si jimi nechal zkazit jinak výborný film. Nehodlám samozřejmě prozrazovat, jak to dopadne, ale kdo již „Battle Royale“ zná, tak asi ví, o čem mluvím.

To jsou za mě asi tak jediné dvě kaňky „Battle Royale“, které se nakonec ztratí v záplavě nezapomenutelných scén (školení ke hře, maják, některá konkrétní zabití). Navíc je nutno cenit i samotné dráždivé téma a jeho provedení – když se totiž navzájem popravují děti za zvuku klasické hudby, nelze tomu upírat určitou působivost.

Batoru rowaiaru (2000)

Perličky:
• Kromě knihy a filmu existuje i komiksová adaptace ve stylu manga. Snímek se také dočkal pokračování s podtitulem „Requiem“.
• Deset let po vydání se „Battle Royale“ dočkal převodu do 3D a obnovené kino premiéry v Japonsku.

Po vydání knihy se ji japonští zákonodárci svého času pokusili zakázat, což se nakonec nepodařilo, a o to samé se pokusili i s filmem, což se rovněž nezdařilo. Naopak tím dosáhli přesně opačného účinku – udělali „Battle Royale“ obrovskou reklamu, z novely se stal bestseller a snímek se zařadil do první desítky nejúspěšnějších filmů v Japonsku. Obojí posléze vyvolalo ohlasy a kontroverzi i mimo rodnou zemi a v mnohých státech byl zakázán (například v Německu byl z indexu odstraněn až letos v únoru!). I to je známkou, že se zde podařilo vytvořit něco mimo komfortní zónu běžného diváka, což zasluhuje uznání. „Battle Royale“ se tak právem stal snímkem, jemuž předchází jeho pověst, a zároveň kultovní a výraznou záležitostí, která nezapadla v šedi průměru. Nutno vidět.

Batoru rowaiaru (2000)

Perličky:
• Navzdory běžnému přesvědčení nebyl „Battle Royale“ nikdy zakázán v USA. Sice zde byl vydán až v roce 2011, ale s největší pravděpodobností je na vině vysoká cena za licenci, kterou si nezávislí distributoři nemohli dovolit, zatímco ti velcí o snímek nejevili zájem.
• Okolo roku 2006 se uvažovalo o americkém remaku „Battle Royale“, proti čemuž se zvedla vlna nevole. Projekt byl nakonec zrušen, ale ne kvůli protestům fanoušků, nýbrž kvůli úspěchu tematicky podobné série „Hunger Games“ (knihy i filmy). „Hunger Games“ je mnohdy kritizováno právě za vykradení „Battle Royale“, ale autorka knih Suzanne Collins tvrdí, že o japonském díle před sepsáním svého vlastního v životě neslyšela. V roce 2012 byla také zvažována možnost amerického seriálu „Battle Royale“, ale i z toho nakonec zjevně sešlo.

День Д (2008)

День Д (2008)

Země: Rusko
Žánr: akční

Originální název: День Д
Český název: Den D

Rok vydání: 2008
Režie: Mikhail Porechenkov
Hrají: Mikhail Porechenkov, Aleksandra Ursulyak, Varvara Porechenkova, Bob Schrijber

Hrací doba: 100 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: OutNow.ch

Současná doba remakům přeje – bohužel. Hromada klasik už se svých nových verzí dočkala, ty akční nevyjímaje, takže bylo jen otázkou času, než dojde i na kultovní „Komando“Arnoldem Schwarzeneggerem. Kdo ovšem mohl tušit, že předělávka tohoto slavného akčního bijáku nevznikne v Americe a že bude vypadat tak, jak vypadá?

Předělání „Komanda“ se totiž ujali Rusové a natočili to… inu, rusky. S inovacemi se nikdo nesral, „Den D“ je naprostý obšleh původního snímku od A do Z, jen v ruských reáliích. Ruská verze jede scénu po scéně úplně stejně jako v původním filmu, akorát je všechno hloupější, lacinější a… ruské. Namísto Johna Matrixe tedy padouchy kosí Ivan (hraje jej Mikhail Porechenkov, jenž se postaral i o režii), zachraňuje dcerku Žéňu (tu hraje Porechenkova skutečná dcera), při souboji IvanaGeldou (ruská obdoba Bennetta) se oba vykoupou v kádi plné kaviáru, scénu v obchodním domě vystřídal ruský aquapark, automobilová honička probíhá na sídlišti a tak dále.

Celé je to tak přitažené za vlasy, až to diváka nutí přemýšlet, jestli má být „Den D“ skutečně remakem, nebo spíš skrytou ruskou parodií na původní snímek. Tenhle sovětský brak se ovšem naštěstí nebere příliš vážně a to je jeho největší plus, díky němuž se jedná o poměrně slušnou guilty pleasure podívanou, u níž se dá skutečně pobavit. Ostatně o tom, že si byli tvůrci dost dobře vědomi toho, jakou kravinu točí, svědčí hned několik hlášek, například když si utahují z artových filmů. Anebo: pamatujete, jak v původním „Komandu“ Schwarzenegger nastoupí do letadla a poté z něj vyskočí a spadne do bažiny? Ve „Dni D“ Porechenkov seskočí padákem a udělá tak, až když letadlo vzlétne do výšky, ale – Ivanův doprovod na letišti po startu letadla férově zahlásí: „Ha, neskočil. To Schwarz by skočil.“ To snad musí být i volovi jasné, že tenhle majstrštyk by fakt neměl brát seriózně.

Můžete se ptát, komu má být vlastně „Den D“ určen, když jen vzal dobrý snímek a scénu po scéně jej vykradl a přesunul se do ruských reálií? Může to znít paradoxně, ale jestli by někomu mělo stát se na tohle podívat, tak to jsou především fanoušci původního „Komanda“, kteří mají smysl pro humor. Pokud totiž Arnoldovu klasiku neznáte a pustíte si „Den D“, uvidíte podprůměrný akční biják s několika oukej hláškami a zábavnějšími momenty a se slabou akční stránkou (kupříkladu finální válka jednoho proti armádě se s originálem nedá srovnávat ani ve snu). Jestli ale máte „Komando“ rádi, pak se u „Dne D“ můžete mocně bavit nad tím, jak to celé Rusáci zprznili. Jenom a pouze v téhle poloze je „Den D“ zábavný, ale světě div se – bohatě to stačí k tomu, aby se u toho divák zasmál a aby… si to snad i užil? Když se naladíte na správnou vlnu a půjdete do toho s vědomím, že uvidíte šílenou blbost znásilňující akční klasiku, pak je to na jedno podívání sranda. Samozřejmě, objektivní optikou je „Den D“ blábol, ale i blábol můžete být za určitých okolností zábavný.

P. S. Na závěr by se možná slušelo dodat, že „Den D“ je samozřejmě mnohem horší počin než „Komando“, ale to je snad všem jasné. V jednom ohledu však ruská verze zlepšení přece jenom přináší – holka, která zde pomáhá Ivanovi, není tak otravná jako Cindy z originálu a její představitelka Aleksandra Ursulyak je o dost hezčí. Aspoň něco!

Den D (2008)


Commando (1985)

Commando

Země: USA
Žánr: akční

Originální název: Commando
Český název: Komando

Rok vydání: 1985
Režie: Mark L. Lester
Hrají: Arnold Schwarzenegger, Rae Dawn Chong, Vernon Wells, Dan Hedaya

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Psát o aktuálních kinohitech podle mě nemá až na výjimky příliš cenu. Píše se o nich všude, a když si budete chtít přečíst o tom, jak si stojí nějaké komiksové sračinky, jistě na to najdete hromadu lepších stránek než tu o hudbě (a navíc ještě tak zhovadilé hudbě, jakou vedeme tady). Napsat ale něco o filmových klasikách… to je jiná. Zavzpomínat na nějaký ten kult a vzdát mu pořádný hold, to je naopak žádoucí!

Já patřím ke generaci, která vyrůstala na akčních klasikách všech VHS videoték. Právě z tohoto důvodu bude toto hlubokomyslné odvětví kinematografie tvořit podstatnou část našeho filmového koutku, však to také dneska není poprvé a zcela jistě ani ne naposledy, co v kolonce žánru svítí slovo akční. Zrovna teď je ale na programu takový kalibr, že moc takových už nebude – čistě z toho důvodu, že „Komando“ patří mezi největší legendy své kategorie.

„Komando“ je jednoduše etalonem osmdesátkových akčních filmů a naprosto typickým zástupcem svého žánru se všemi jeho klady i zápory. V čem je ale lepší než ostatní, že právě tohle je ten kultovní majstrštyk? Je to zvláštní, ale technicky vzato se od mnohých dalších bijáků zas až tak moc neliší. Nicméně vzhledem k jeho statusu asi lze polemizovat, jestli je „Komando“ jen tradičním akčním bijákem, anebo jestli právě díky „Komandu“ vnímáme takhle vystavěný film jako tradiční akční záležitost s osvaleným hrdinou v čele.

Tak či onak, je nesporné, že příběh „Komanda“ je prostinký, což nevadí, poněvadž od záležitostí s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli jsme nikdy nečekali a snad ani nechtěli introvertní dramata. Legendární „Štýrský dub“ zde hraje plukovníka Johna Matrixe, což je největší armádní eso, nyní už ve výslužbě, žije si poklidně kdesi v lese. Jenže jeden bývalý diktátor se chce vrátit k moci a právě Matrix, který jej pomohl svrhnout, má posloužit a spáchat atentát na současného prezidenta smyšlené jihoamerické země Val Verde. Aby k tomu Matrixe donutili, unesou mu dceru. Snad není třeba dodávat, že borci z armády jaksi nemají rádi, když jim někdo unáší dcery. Namísto výletu do Val Verde se tedy koná výskok z letadla, cesta za srovnáním účtů a osvobození dcerky.

Formálně vzato „Komando“ není dokonalým filmem. Řekněme si upřímně, že Schwarzenegger prostě není příliš nadaný herec a jeho šťastné tokání s dcerkou na začátku snímku mu nevěří snad vůbec nikdo. Když se snaží smát a předstírat radost, vypadá to dost strašidelně, pozdější kamenný ksicht a občasné procedění hlášky drsné jak šmirgl mezi zuby mu sedí mnohem víc. Stejně tak afektovaná ženská, kterou si Matrix k sobě při cestě za potomkem náhodou přibere, je po chvíli trochu otravná. Tohle všechno jsou ale jenom detaily, s nimiž se dá žít, protože za odměnu na diváky čeká parádní jízda. „Komando“ je možná staré víc jak třicet roků, ale pořád má ohromný tah na bránu a pořád se jedná sakra zábavnou záležitost. Film letí kupředu jak splašený a pro nudu není prostor.

Commando

Velkou část filmu Matrix stopuje padouchy a hledá, kam odvezli jeho dceru. Tato pasáž také nabízí pamětihodné scény (automobilová honička a zabití Sullyho nebo bitka s Cookem v motelovém pokoji), nechybí ani několik kultovních macho průpovídek (obligátní „I’ll be back“), ale to úplně nejlepší se nachází až v samém závěru, kdy plukovník konečně dorazí na diktátorův soukromý ostrov a rozpoutá zde menší válku jeden proti všem. Odsud až do konce je to akční skvost, jedna obrovská přestřelka případně mlátička, v níž Matrix sejme všechno, co se kolem něj hýbe. Jakmile Arnold sundá vestu, ukáže svaly a kulometem s nekonečným zásobníkem začne kropit hromadu nepřátel, musí být i naprostému laikovi okamžitě jasné, proč Schwarzenegger patří k největším akčním hrdinům a proč má „Komando“ takový status.

Říkává se, že v jednoduchosti je síla, a třeba zrovna „Komando“ to dokazuje. Jistěže je to formálně tupý film, to víme všichni, ale moc rádi to přehlížíme. Zároveň s tím je to totiž také ničím neředěná oslava 80. let, éry akčních filmů a nezničitelných akčních hrdinů, mezi nimiž má Arnold výsadní postavení. Navzdory jisté hlouposti a šablonovitému (a také naprosto nedůležitému) pseudo-příběhu je to biják, na nějž mnozí z nás přísahají a vždycky jej budou milovat. Snad všichni jsme „Komando“ viděli už stokrát, známe ten film nazpaměť, ale pak to jde v bedně a stejně se u toho zase královsky pobavíme a budeme nadšeně čekat, až Schwarzenegger na konci zahlásí, že po sobě zanechal jen hromadu mrtvol. Jestli tohle není důkaz klasického a kultovního filmu, pak už kurva nic. Jedna z nejlepších akčních Schwarzeneggerovek.

Commando

P. S. Na závěr ještě jedna perlička. Vzhledem k úspěchu filmu byl svého času plánován i druhý díl, jehož režie se měl ujmout John McTiernan. Arnold Schwarzenegger se však odmítl k roli Johna Matrixe vrátit, takže byl již hotový scénář přepracován a vznikla z něj jiná akční klasika – „Smrtonosná past“ („Die Hard“) s Brucem Willisem.


Reign of Fire (2002)

Reign of Fire (2002)

Země: USA / Irsko
Žánr: sci-fi / akční

Český název: Království ohně

Rok vydání: 2002
Režie: Rob Bowman
Hrají: Christian Bale, Matthew McConaughey, Izabella Scorupco, Gerard Butler

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Draky má většina z nás spojené s fantasy žánrem, s mýty a legendami, s nereálnými smyšlenými světy, s pohádkami. Není to nutně špatně, vždyť to k sobě skutečně patří – draci k pohádkám a pohádky k drakům. Když se nad tím ovšem zamyslíte… nemají obrovské létající příšery chrlící oheň o trochu větší potenciál? Osobně si myslím, že ano, a zjevně nejsem sám, protože k podobnému závěru evidentně došli i tvůrci „Království ohně“.

Základní myšlenka „Království ohně“ je vlastně docela jednoduchá, a přesto zajímavá a poměrně neotřelá. Nebo alespoň já si tedy nevybavuji jiný snímek, v němž by vzali ty obrovské létající příšery chrlící oheň a zasadili je do reálného světa, do současnosti. Snímek pracuje s předpokladem, že draci ve skutečnosti existují, pouze kdysi spálili na prach celý svět (díky nim vyhynuli chudáci dinosauři), z nedostatku potravy se odebrali ke spánku a v brlozích čekali na probuzení. A probuzeni byli právě v dnešní době. Navíc to nejsou starobylá moudrá stvoření, s nimiž si na pohodu pokecáte – jsou to pěkně agresivní predátoři.

Jeden malý človíček se jen těžko může měřit s mnohametrovou létající ještěrkou, která má v držce extra výkonný plamenomet, takže se stalo, co se stát muselo. Ve válce lidstvo versus létající ještěrky prohráli první jmenování. Přesně do této situace nás „Království ohně“ přenáší – do post-apokalyptické pustiny, kde po nebi krouží draci a lidé horko těžko přežívají v posledních skupinkách. Některým to leze na mozek, ale hlavně, že přežíváme. Relativní klid a rutinu naší sledované skupiny naruší příjezd kolony amerických vojáků, kteří se draků nebojí, právě naopak – snaží se ty bastardy jednoho po druhém lovit. Vtip je v tom, že nacházejí samé samice, což je přivede k teorii, že samec musí být jen jeden, a nějak vydedukovali, že asi dřepí v Londýně, takže se rozhodli poctít svou návštěvou starou dobrou Anglii a dát si s dračím alfasamcem férovku.

Co do tématu je „Království ohně“ podle mě skvělé, ten film nápad má. Příběh, do nějž bylo téma zpracováno, už je malinko slabší, ale úplný pohřeb to není a pracovat se s tím dejme tomu dá. Postavy jsou taky poměrně sympatické. Hlavní roli ztvárnil Christian Bale, jehož řadím k nejzajímavějším hercům současné velké americké produkce, Matthew McConaughey a Izabella Scorupco jsou zde taky v pohodě. Zdá se tedy, že „Království ohně“ třímá v rukou všechny trumfy…

…a přesto má člověk po konci snímku pocit, že to nebylo tak dobré, jak mohlo být a vlastně i mělo být. Jednoduše zbude pocit, že z daného nápadu a s tak solidní hereckou sestavou šlo vytřískat o mnoho víc. Těžko říct, kde se stala chyba, jelikož film v jádru nudný není, naopak se člověk vcelku baví, minuty přibývají a příjemně to odsýpá. Ale je to jen takové sci-fi dobrodrůžo na jedno podívání. Určitě by pomohl trochu propracovanější scénář, který by se vyhnul základním dějovým klišé. Určitě by si to zasloužilo i jistější a nápaditější režii, protože nepříliš známý Rob Bowman (kromě tohohle natočil už jenom celovečerní film „Akta X“, pár dílů téhož seriálu a příšerně tupou komiksovku „Elektra“) odvádí ledva průměrnou práci. Scházejí tomu silné momenty, zapamatovatelné scény. Mohlo to mít krásně bezútěšnou náladu – nemá. Divákovi tak v hlavě nejvíc utkví asi divadelní představení „Star Wars“, které dospělí postavy hrají malým dětem a vydávají vtipně je za svůj nápad, což u filmu s létajícími nestvůrami není úplně nejlepší vizitka.

Reign of Fire (2002)

Nechci vzbudit dojem, že je „Království ohně“ příšerný a nepovedený snímek. Tak hrozné to není ani zdaleka, vlastně bych i řekl, že na mnohých stránkách je tenhle kousek až podhodnocený. Kritiku si ovšem zaslouží. Když je nějaký film skrz naskrz dementní, tak nad ním klidně mávnete rukou, ale když nějaký nevyužije svůj potenciál a z výtečného nápadu nedokáže vyždímat víc než neurážející záležitost na jedno zkouknutí, tak to prostě zamrzí. Škoda.


Deadpool (2016)

Deadpool (2016)

Země: USA / Kanada
Žánr: akční / komedie

Rok vydání: 2016
Režie: Tim Miller
Hrají: Ryan Reynolds, Morena Baccarin, Ed Skrein, Gina Carano

Hrací doba: 108 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FoxMovies.com

Ne, že by se filmy podle komiksů netočily už dřív – všichni zasvěcení si jistě vzpomenou na x bijáků z 90. let – ale do mainstreamu se tyhle záležitosti dostaly až v novém tisíciletí. Série „X-Men“ nastartovala obrovský trend, který dodnes nepřestal a generuje stamilióny až miliardy v kinosálech. Není divu, že se jednotlivá produkční studia předhánějí a sekají jednu filmovou Marvelovku a DCčko za druhou. Jenže stalo se, co se stát muselo – vyčerpání, šablonovitost. Z komiksovek se velmi rychle stala bezduchá přehlídka CGI.

S takovou bylo víc než načase, aby se konečně objevil snímek, který to klišé zkusí nabourat – vždyť v komiksech lze takových postav nalézt dost a dost. Volba Deadpoola nebyla špatná, ten se k tomu hodí, i když znalci vědí, že to není největší komiksový drsňák (tenhle titul má přece Lobo!), jak si myslí omladina zblbnutá masivní marketingovou kampaní filmu.

Marketing… zrovna ten byl u „Deadpoola“ skutečně vymakaný, dobře si vzpomínám, že těsně před premiérou šlo o jednu z nejočekávanějších událostí internetové komunity. Dlouho jsem neviděl, že by se nějakému filmu povedlo lidi v takovém měřítku takhle mocně „nahajpovat“. Zároveň ale byla propagace hlavním úrazem snímku, protože slibovala něco, čím „Deadpool“ prostě není. Možná, že mám po sledování zvrhlých trashových hororů a nazisploitation vypalováků trochu posunutou laťku, ale takhle si super drsnou a nekorektní podívanou fakt nepředstavuju, sorry.

„Deadpool“ se sice snaží, místy opravdu ano. Ale možná až moc. Potřeba udělat z každé věty ultra vtipnou hlášku je po chvilce spíše otravná. Domnělá nekorektnost spočívá pouze v tom, že se tu nachází o něco větší množství nadávek, než je v blockbusterech běžné. Nějakých krvavějších záběrů je minimum, nic zas tak hrozného jsem tam neviděl. Snaha udělat trochu jiný komiksový film ztroskotala na tom, že je tato příliš očividná a křečovitá. A nakonec ji stejně shazuje vrstvení hollywoodského klišé především v druhé polovině filmu.

A přitom začátek začíná slibně… opravdu slibně. Už úvodní titulky jsou suprové. Jak se ale posléze ukázalo, zasmál jsem se u nich víc než po celý zbytek bijáku. Nicméně následná akční scéna na dálnici je taky povedená, jenže potom… Jakmile začnou první flashbacky a dovysvětlování příběhu, jde to jaksi do prdele. Jakmile se objeví Deadpool bez masky, dostavuje se regulérní nuda, místy až trapnost, a snaha přehrávajícího Ryana Reynoldse být za každou cenu cool až za roh se ohromně míjí účinkem. V celkovém ladění snímku do ztřeštěné nahláškované taškařice navíc absolutně nesedí temnější pasáž s mučením, kdy se v laboratoři snaží z hlavní postavy vyrobit mutanta, která tam vypadá jak pěst na oko.

Deadpool (2016)

Paradoxní je, že „Deadpool“ se tak hodně snažil tvářit, že bude docela jiný komiksový film, až je vlastně skoro stejně bezpohlavní jako většina ostatních komiksovek, od nichž jej odlišují jen nadávky, nefungující pubertální humor a jedna upižlaná ruka. Ale v jádru je to pořád mainstreamovka, akorát se na ni mohlo jít až od 15 let. Stačí to k tomu, aby si „Deadpool“ zasloužil nálepku, jakou má? Podle mě nikoliv.

A v negativech lze pokračovat. Finále, jež by mělo být vyvrcholením filmu, na mě nijak zvlášť nezapůsobilo a vzhledem k podobě předchozích minut mi připadalo zbytečně megalomanské… což jen potvrzuje, že „Deadpool“ od běžných komiksovek zas tak vzdálen není. Nijak zvlášť se mi nelíbil ani hlavní záporák v podání Eda Skreina, který je takový bezkrevný, bez charismatu. Sice je to nesympatická držka, ale pořád nevýrazná.

Deadpool (2016)

Abych nebyl přespříliš negativní, tak nepopírám, že pár vtipů povedených je, především když se střílí do vlastních řad („It’s almost like the studio couldn’t afford another X-Man“). Z toho počtu momentů, které byly zamýšleny jako vtipné, jde sice jen o zlomek, ale pár hlášek dobrých je. Stejně tak na obranu snímku musím říct, že do jeho podoby kecali producenti. Právě oni prosadili, aby byl většinu filmu Ryanu Reynoldsovi vidět obličej, protože se báli nechat hlavní hvězdu celou dobu schovanou pod maskou. O natočení se hodně zasadil právě Reynolds, jemuž klidně věřím, že je fanda komiksu, a pokud by měl volnou ruku, třeba by výsledek víc odpovídal tomu, co bylo slibováno, ale na kdyby se bohužel nehraje.

„Deadpool“ se přesto setkal s obrovským úspěchem – byl mezi deseti nejvýdělečnějšími počiny loňského roku, nejvýdělečnější R-kový film všech dob, nejvýdělečnější kousek z „X-Men“ univerza… reklamní kampaň zjevně zafungovala. Osobně ale nechápu, proč je film tak vynášen do nebes a zcela zbytečně přeceňován, proč se z něj dělá něco, čím ve skutečnosti není. Já jsem tedy nedostal to, co jsem očekával a chtěl dostat, takže za mě je to velké zklamání. Ale když nic jiného, alespoň „Deadpool“ ukázal, že diváci mají zájem o trochu jinou komiksovou podívanou. A tím spíš je škoda, že ji „Deadpool“ navzdory snaze neposkytuje. Nicméně doufám, že po komerčním úspěchu jedničky budou mít tvůrci u již připravované dvojky (v kinech už v červnu 2018 – aneb kujme železo, dokud je žhavé) volnější ruce, pak by to mohlo dopadnout uspokojivěji.

Deadpool (2016)


Tango & Cash (1989)

Tango a Cash

Země: USA
Žánr: akční / komedie

Český název: Tango a Cash

Rok vydání: 1989
Režie: Andrej Končalovskij / Albert Magnoli
Hrají: Sylvester Stallone, Kurt Russell, Teri Hatcher, Jack Palance, Brion James

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Každá dekáda měla svoje. Třeba 80. léta byla rájem akčních filmů. V téhle éře vzniklo mnoho žánrových snímků, které se právem staly kultem a dodnes jsou uctívané jako klasika. Zrovna „Tango a Cash“ ale k těm největším pojmům nepatří – snad proto, že byl tenhle kousek natočen na samém sklonku oné akční desetiletky. Dokonce se jedná o jeden z úplně posledních vydaných bijáků dekády (premiéra proběhla 22. prosince 1989). Možná, že kdyby vznikl dříve, rovněž by si ukrojil z koláče kultovnosti jako mnohé další – veškeré předpoklady k tomu totiž má. Realita je ovšem taková, že mi tenhle kousek přijde oproti jiným VHS klasikám poněkud opomíjený.

Ve své podstatě se jedná o typický akčňák, který obsahuje všechno, co od podobných záležitostí z osmdesátek člověk očekává. Ale – a) nechápejte to nijak zle, b) platí to jen do jisté míry.

K pořádnému akčnímu filmu samozřejmě potřebujete pořádného akčního hrdinu, který vypadá mocně cool, padouchy kosí jak na běžícím páse, sexy holky mu padají k nohám a u všeho trousí ultra drsné hlášky. „Tango a Cash“ takového hrdinu nemá. Nebo přesněji řečeno – nemá jednoho takového hrdinu, ale rovnou dva. Největší bouráky losangeleské policie Raye Tanga a Gabriela Cashe si střihli Sylvester Stallone a Kurt Russell, v té době již oba dávno protřelí herečtí mazáci známí všem fandům akčních filmů.

Jedna z věcí, které potěší, je příběh. Není to úplná tupost a najde se i nějaký ten zvrat. Samozřejmě, nesmíte od toho očekávat hloubku artového dramatu, ale zase to není taková primitivnost jak ve filmech se Seagalem. V zásadě jde o to, jak slizký zločinecký boss tahající za nitky v obchodu s drogami a zbraněmi nechá na obě policejní esa ušít boudu. Tango a Cash jsou na základě falešných a nastrčených důkazů odsouzeni a skončí ve vězení mezi ostatními vězni, z nichž většinu samozřejmě dali zavřít právě oni. Jak se asi dá očekávat, než aby se tu nechali zabít, radši uprchnou a vydají se srovnat účty. A snad netřeba dodávat, že při tom zdemolují, co se dá, sejmou malou armádu zloduchů a nakonec se prohláškují až k odstřelení hlavního hajzla.

Přesto – leckoho by mohlo trochu zklamat, že „Tango a Cash“ vlastně není zas až tak akční. Rozhodně ne ortodoxně. Dokonce bych i řekl, že finální scéna s auty, kdy hlavní hrdinové nasednou do malého tanku a vydají se na pekelnou projížďku do padouchova hlavního stanu, patří k tomu slabšímu. Navrch má zábava a výborné vtípky, pomalu každá druhá věta je hustá hláška, a dokonce se najdou až (sebe)parodující momenty, jako třeba když si Sylvester Stallone utahuje z Ramba nebo když se objeví narážka na jeho vztah v reálném životě.

Ostatně, hlavní duo StalloneRussell patří k největším devízám filmu. Mezi oběma akčními hvězdami to správně jiskří a neustále se popichují, což je jenom dobře, protože se jedná o další možnost, jak do filmu propašovat hromadu povedených hlášek. Ještě aby ne, když Stallone tu je trochu netypicky v roli stylového elegána a Russell hraje jeho pravý opak a navíc má enormní zájem prozkoumat obsah spodního prádla Stallonovy filmové ségry. I obsazení vedlejších rolí je příjemné, třeba Teri Hatcher jakožto Tangově sestře to dost sekne a takový Brion James jakožto osvalený poskok vrchního padoucha je se svým echt-béčkovým gezichtem také zábavný. V neposlední řadě pak stojí za vyzdvihnutí skvělý soundtrack. Jestli ujíždíte na osmdesátkových synťácích a dneska si pochrochtáváte u retrowave, tak věřte, že tady si užijete. Zejména ústřední filmová melodie je pecka jak hovado a s oblibou si ji pouštím i samotnou.

Tango a Cash

Všechny dílčí plusy se pak ve finále spojí v sakra zábavnou jízdu, která utíká od začátku téměř až do konce ve vysokém tempu a nedá prostor pro nudu. Až finální akční scéna je trochu slabší, ale naštěstí ne natolik, aby to dojem z filmu zničilo. Rozhodně se ale jedná o výtečný kousek, na nějž by se měli podívat všichni milovníci téhle doby, pokud jej už tedy neznají. Svým způsobem je až s podivem, že se biják tak vydařil, když se v průběhu natáčení musel měnit režisér kvůli neshodám s producentem (druhý rejža však v titulcích uveden není). Já osobně mám „Tango a Cash“ hodně rád a řadím jej ke svým oblíbeným snímkům. Netvrdím, že si jej nutně oblíbíte jako já, abyste se na něj mohli koukat kdykoliv, i když jste ho viděli už mockrát, ale dobře bavit se myslím budete.