Archiv štítku: akční

An Eye for an Eye (1981)

An Eye for an Eye (1981)

Země: USA
Rok vydání: 1981
Žánr: akční / krimi

Originální název: An Eye for an Eye
Český název: Oko za oko

Režie: Steve Carver
Hrají: Chuck Norris, Maggie Cooper, Christopher Lee, Mako, Richard Roundtree

Hrací doba: 106 min

(Budou spoilery.)

Kdysi jsem četl zajímavou myšlenku, že o vašem vkusu hodně napoví, z jakého filmu znáte Tima Curryho. Vtipné na tom je, že to je vlastně pravda. Něco podobného by se podle mě nicméně dalo vztáhnout i na Chucka Norrise, protože hodně prozradí, jestli si při vyslovení jeho jména jako první vzpomenete na vtipy o tom, že dvakrát napočítal do nekonečna, nebo si vybavíte „Walker Texas Rangera“ a reklamu na Total Gym, nebo si vybavíte akčního bijce z osmdesátých let, anebo jestli to pro vás jen ten jouda, co kdysi dostal na budku v Koloseu od Bruce Leeho. Možností máme vcelku dost a já myslím, že je dost jasné, jaký Chuck Norris bude v našem filmovém koutku převládat.

„An Eye for an Eye“ pochází ještě z ranější Norrisovy tvorby. Tedy z doby, kdy už za sebou měl pár akčních bijáků, ale jeho nejznámější kusy jako „The Delta Force“ nebo „Missing in Action“ na něj ještě čekaly. Zajímavé je, že zde ani nenosil svůj charakteristický, až trademarkový fous jako v pozdějších filmech, a co víc, dokonce jde o jeden z minima jeho počinů, kdy má úplně holou tvář. Protože jak znalci osmdesátkových béček jistě vědí, na začátku své cesty nosil Chuck Norris epický knír. Budeme-li počítat jen věci, kde hrál hlavní roli (čili vynechávám nakládačku od Bruce Leeho„The Way of the Dragon“), tak mám za to, že společně s „Breaker! Breaker!“ jde snad o jediný počin, kde se Chuck představil kompletně bez vousů!

Každopádně, „An Eye for an Eye“ Chuck natočil pod dohledem režiséra Stevea Carvera, s nímž si spolupráci ještě jednou později zopakoval ve svém dalším známém bijáku „Lone Wolf McQuade“. Zajímavé je, že se v „An Eye for an Eye“ představují i další hodně povědomé ksichty. Znalci jistě poznají Professora Toru Tanaku („Running Man“) jako poskoka záporáka, Maka („Conan the Barbarian“, „Highlander 3“) jako mentora, Richarda Roundtree („Shaft“) jako policejního kapitána a v neposlední řadě pak Christophera Lee osobně (jestli tady potřebujete nápovědu, tak byste se měli hodně rychle dovzdělat) jakožto hlavního antagonistu. Jasně, můžete řvát, že jsem vám tohle neměl říkat, poněvadž „An Eye for an Eye“ se to snaží nějakou chvíli hrát jako překvapení, že zrovna on je ta hlavní svině, ale ty vole, kdo si myslí, že Christopher Lee v takhle starém filmu hraje cokoliv jiného než svini, tak ten vůbec neví a Leeho zná snad jedině díky „The Lord of the Rings“ a „Star Wars“… ale počkat, vždyť i tam hrál negativní postavy!

No nic, pojďme zpátky k „An Eye for an Eye“. Chuck Norris zde hraje správňáckého policajta Seana Kanea z protidrogového oddělení, jemuž při nepovedené akci zemře parťák. A protože není blbej a tuší, že tuhle prasárnu na ně někdo nastražil a že k úniku informací mohlo dojít jen z policejního oddělení, dá výpověď, aby mohl po spravedlnosti pátrat na vlastní pěst. A taky se na vlastní pěst pomstít. Když zloduchové zabijí i parťákovu holku (jako reportérka byla nepohodlná, poněvadž se šťourala v záležitostech drogových kartelů, o které tam celou dobu jde), tak už ho to fakt dožere, vyzvedne svého mentora (shodou náhod fotr parťákovy holky) a chvíli spolu, chvíli každý sám se vydají za pomstou.

An Eye for an Eye (1981)

„An Eye for an Eye“ je samozřejmě velmi přímočarý snímek s obehraným motivem osamělého hrdiny hledajícího spravedlnost nad rámec ruky zákona, která může být na některé věci krátká. Film se sympaticky snaží nemít až tak primitivní průběh, prvky krimi thrilleru jsou zde docela zřejmé, ale ve finále se stejně jedná o staroškolský konzervativní biják své doby a žánru naplněný převážně fyzickou akcí. Bitek je poměrně uspokojivý počet a nejsou udělané blbě, a dokonce ani to rozplétání pravdy není vůbec nudné a nejde o pouhou zdržovačku před další fackovanou.

Filmu dost přidávají i solidní vedlejší postavy, o nichž už jsem hovořil výše, což se v Norrisových bijácích neděje zas tak často. Slizce elegantní Christopher Lee se do rolí podobných papalášů ohromně hodí a prakticky každou scénu si krade pro sebe, Professor Toru Tanaka je neskutečný řízek, a dokonce i holka hlavního hrdiny je na poměry osmdesátek pohledná i dnes (ztvárnila ji prakticky neznámá herečka Maggie Cooper, moc věcí nenatočila).

An Eye for an Eye (1981)

Musím říct, že „An Eye for an Eye“ mě vlastně dost baví. Sice naplňuje veškeré parametry osmdesátkové akce s krimi prvky, ale ještě se drží relativně při zemi a jde na to spíš reálně. Žádná okázalá přepálenost typu „Rambo: First Blood Part II“ nebo „Rambo III“ (nic proti Rambovi, je to kult!). Svého času byly tyhle snímky populární, dneska už je to víc věc pro pamětníky a staromilce, ale to nic nemění na tom, že jde stále o příjemný kousek.


Hellboy (2019)

Hellboy (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: akční / fantasy

Originální název: Hellboy
Český název: Hellboy

Režie: Neil Marshall
Hrají: David Harbour, Milla Jovovich, Ian McShane, Sasha Lane, Daniel Dae Kim

Hrací doba: 121 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: Hellboy @ Facebook

Na filmy, které jdou aktuálně v kinech, tu většinou recenze nepíšu. Protože se mi prostě a jednoduše typicky nechce. A když už na to přijde nálada, tak je to z kin dávno venku a nikoho to moc nezajímá, tudíž ve finále stejně radši napíšu o nějakém slasherovém béčku z osmdesátek. K novému „Hellboyovi“ jsem se nicméně rozhodl vrátit, ačkoliv šel v kině ledva před pár měsíci, a to z jednoduchého důvodu. Z „Hellboye“ se vyklubal propadák, aniž by si to ten film podle mě zasloužil.

Hned po vstupu do kin se dalo tušit, že „Hellboy“ nebude zrovna hit, ale nyní už můžeme říct s jistotou, že komiksový pekelník dostal těžce na prdel. Kritici film jej odepsali a běžné publikum také moc nezajímal. Snímek v kinosálech nedokázal vydělat ani svůj rozpočet bez nákladů na marketing. Nemyslím si ale, že byla na vině samotná kvalita výsledku. Spíš bych řekl, že „Hellboy“ je trochu nepochopený film, který přišel ve špatné době, kdy podobným záležitostem pšenka zrovna nekvete.

Můžete si ťukat na čelo. Vždyť zdánlivě zažíváme zlatý věk komiksu na stříbrném plátně. Superhrdinové od Marvela drtí jeden rekord za druhým a letošní „Avengers: Endgame“ se aktuálně natahuje po titulu komerčně nejúspěšnějšího filmu všech dob. Jenže právě v tom tkví první důvod. „Hellboy“ není jako Marvelovky. Ty jsou totiž typickými blockbustery pro masy, zatímco „Hellboy“ je ve své podstatě s nadšením dělané béčko. Což mnozí budou chápat spíš jako argument proti kvalitám snímku, ale já to myslím přesně naopak.

„Hellboy“ naplňuje představu filmového braku v tom nejlepším slova smyslu. Od středního proudu se navíc vzdaluje i dávkou infantilních a leckdy i sprostých hlášek, divného humoru, jenž ne každému sedne, a hromadou krve, která ždímá R-kový rating na hranici jeho možností. Jednoduše se jedná o záležitost, jaká se v dnešních kinech vidí tak málokdy, až prakticky vůbec, ale osobně si myslím, že tímhle pojetím má mnohem blíže k původní komiksové předloze, přičemž tuto tezi podporuje i skutečnost, že se na výrobě podílel i sám Mike Mignola, tvůrce komiksového „Hellboye“.

Zajímavé jméno najdeme i na pozici režiséra. Čekat od Neila Marshalla jiné pojetí „Hellboye“ než to, jaké naservíroval, by bylo dost naivní anebo by to ukazovalo na prostou neznalost toho, co tenhle nezbedník točí. Marshall již nejednou předvedl svou vášeň pro akci, horor i krásnou béčkařinu. Tohle je prostě jeho styl, a jestli se někomu taková vize zábavného bijáku nelíbí, neměl jej cpát na pozici režiséra. Mně osobně jeho věci zatím vždycky těžce sedly a „Hellboy“ není výjimkou.

Beru, že třeba výtky směrem k určité epizodnosti snímku jsou vlastně oprávněné, ale ani to není pro Marshalla nic nového, viz třeba „Doomsday“. Víc jak deset let staré post-apo sci-fíčko frčelo na stejné vlně a byla to úplně stejná jízda jako aktuální „Hellboy“. Ne každému to sedne, ne každého to bude bavit, ale tady je nutno přistoupit na tu hru. Má-li v sobě člověk zápal pro brakovost, bude spokojen. Já se u „Hellboye“ bavil, a i když to příběhově samozřejmě byla slátanina, výživná porce krve, hromada akce a všeobecný ujetý feeling si mě získaly. Zatímco většina prská, že propadák je zaslouží, já to vidím naopak. Hodně mě mrzí, že „Hellboy“ dostal takovou čočku, protože dvojku bych si líbit rozhodně nechal a hlavně bych podobných bijáků chtěl v kinech vidět víc. I když je to asi utopie.

Hellboy (2019)

Mám také pocit, že nový „Hellboy“ schytal takovou sodu i díky tomu, že byla spousta lidí naštvaných, že tenhle pokus o reboot přišel namísto dlouho plánovaného pokračování dřívějšího zpracování Guillerma del Tora. Oba Del Torovy filmy byly fajn, ale zdá se mi, že jejich současná adorace je přehnaná, protože až tak úžasné nebyly. Všichni, kdo dnes brečí, že díky letošnímu rebootu už nikdy neuvidíme Del Torovu trojku (žádné dvojsmysly), měli být před jedenácti lety v kině na „Zlaté armádě“, protože třetí díl se nemohl odlepit od země i kvůli tomu, že první dvě části žádné obrovské hity nebyly. Předhazovat to novému „Hellboyovi“ mi připadá nefér, protože věřím, že i kdyby tento nevznikl, Del Toro, Perlman a spol. by stejně nedostali možnost závěr trilogie natočit.

Nakonec si dovolím říct ještě jednu odvážnou myšlenku. Letošní „Hellboy“ bude za hromadu let kultovní biják. Dnes jej kritika pohřbila a v kinech vybouchl, ale takových už bylo a jaké to jsou třeba nyní klasiky. „Hellboy“ má přesně ty parametry, aby jej určitá část diváků zbožňovala, zatímco většinou zůstal nepochopen. Až na to dojde, vzpomeňte si na mě, že jsem vám to říkal, že jde o skvělou záležitost.

Hellboy (2019)


The Running Man (1987)

The Running Man (1987)

Země: USA
Rok vydání: 1987
Žánr: akční / sci-fi

Originální název: The Running Man
Český název: Běžící muž

Režie: Paul Michael Glaser
Hrají: Arnold Schwarzenegger, Maria Conchita Alonso, Richard Dawson

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

(Budou spoilery.)

„Běžící muž“ je svým způsobem docela vtipný film. Na první pohled by si nezasvěcený laik mohl myslet, že jde o další akční klasiku z osmdesátých let s Arnoldem Schwarzeneggerem v jeho vrcholné formě – však se bavíme o roku 1987, kdy vedle „Běžícího muže“ vyšel ještě „Predátor“, tedy jedna z jeho největších kultovek. A vlastně jde o dobrý dojem, protože „Běžící muž“ takový rozhodně je, byť se jedná o klasiku, řekněme, „nižšího řádu“, tedy takovou, která se nachází až ve druhém sledu za nejvyššími peckami jako „Komando“, „Terminátor“ či zmiňovaný „Predátor“.

Zároveň jde ale o knižní adaptaci, již bychom vzhledem k předloze mohli klidně označit za brutálně zpackanou. Novelu napsal Stephen King pod svým pseudonymem Richard Bachman. Snímek si ze svého vzoru bere skutečně jen základní myšlenku hry o přežití, jinak vše převrací vzhůru nohama. Jejími pravidly počínaje, konče způsobem, jak se do ní dostane hlavní hrdina Ben Richards (ve filmu právě Arnold Schwarzenegger), podobně se notně liší i v atmosféře, (ne)akčnosti a pomalu všech dalších myslitelných ohledech. Nejspíš jste už slyšeli historku o tom, že byl Stephen King s výslednou adaptací natolik nespokojen, až si vyžádal, aby se jeho skutečné jméno neobjevilo v titulcích (je zde tedy uveden právě jako Richard Bachman).

Otázku, jestli je lepší kniha nebo film, vzhledem k okolnostem nemá cenu řešit, protože společný mají skutečně jen název, jména nějakých postav a tu úplně nejzákladnější zápletku. Já bych řekl, že knížka je dobrá, byť se samozřejmě ani zdaleka nejedná o Kingův vrchol, a biják je taky dobrý, byť se ani zdaleka nejedná o Schwarzeneggerův vrchol. Akorát se na něj nesmíte dívat jako na adaptaci Kingovy novely, ale jako na Schwarzeneggerovku, na – v tom nejlepším možném slova smyslu! – béčkové akční sci-fi, které je krásně osmdesátkově naivní i krystalicky čisté. Právě tohle lze z dnešního pohledu označit za největší neduh „Běžícího muže“, ale i za jeho největší plus. Přijde na to, jakým způsobem se na to podíváte a hlavně – co chcete od snímku dostat.

„Běžící muž“ se odehrává v nedaleké dystopické budoucnosti, v níž společností hýbe zvrhlá televizní zábava, kterou hltají elity i spodina. Nejpopulárnější je show, podle níž se film jmenuje, jejíž náplň je docela jednoduchá. Posílají do ní zločince, kteří jsou pak před kamerami loveni a zabíjeni gladiátory. Ben Richards je možná nevinný, ale to nikoho nesere, vždyť s pravdou a záznamy se dá manipulovat. S přezdívkou Řezník z Bakersfieldu je tedy společně se dvěma ex-spoluvězni vyslán do arény, aby zde zdechnul bídnou smrtí v přímém přenose. Jenže s tím se vychcaný producent Damon Killian, jenž jde v honbě za sledovaností i přes mrtvoly, trochu přepočítal, protože pozvat si do arény Arnolda znamená akorát tak jedinou věc – umírat začnou gladiátoři. A nejen ti, protože kdo nasere Schwarzeneggera, musí počítat s odplatou.

The Running Man (1987)

„Běžící muž“ bezesporu patří k snímkům, jimž z formálního hlediska můžete vytýkat mnohé. Optikou filmové inteligence na tom „Běžící muž“ jistě není příliš dobře, ale, ty vole, kdo od starých bijáků se Schwarzeneggerem očekává intelektuální podívanou, měl by svůj postoj trochu přehodnotit. Tohle je samozřejmě krystalické béčko, ale to vůbec není špatně, naopak právě v tomhle tkví jeho půvab. Nemám pochyb o tom, že všichni maniaci do videokazetových klasik se mnou budou nadšeně souhlasit, když prohlásím, že takovéhle bijáky jsou prostě kult. A v téhle své sortě patří Schwarzeneggerovky k vrcholům, což platí i zde, byť není třeba zastírat skutečnost, že „Běžící muž“ mezi elitní snímky rakouského bijce nepatří.

The Running Man (1987)

„Běžící muž“ musí těšit snad každého milovníka osmdesátkové akční školy. Zvlášť jestli vám vyhovuje její namíchání se sci-fi žánrem, jen těžko můžete být nespokojeni. Jde o jeden z těch filmů, jaké znám už pomalu zpaměti a viděl jsem je mnohokrát, ale pokaždé, když to někde vidím znovu, zase se královsky bavím, vypnu mozek a užívám si to. Vyzdvihovat na snímku cosi jako kritiku konzumní společnosti a reality show dle mého zavání snahou mermomocí tam najít něco, o čem „Běžící muž“ vůbec není – takové ambice zde zjevně nejsou, protože na to je snímek příliš černobílý a nedostatečně chytrý. Jde „jen“ o staré parádní béčko, ale to myslím v tom nejlepším možném slova smyslu!


Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1974
Žánr: komedie / krimi / akční

Originální název: 直撃地獄拳 大逆転

Režie: Teruo Ishii
Hrají: Shin’ichi Chiba, Makoto Satô, Eiji Gô

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery!)

Vzhledem k tomu, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ byla velmi dobrá mlátička, zatoužil jsem se podívat i na její pokračování „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“, které je na západě známé pod názvem „The Karate Inferno“. Těšil jsem se na další akční maso s legendárním japonským řezníkem Sonnym Chibou, ale chyba lávky – dvojka se v porovnání s prvním dílem vydává docela jiným směrem.

Na scénu se vracejí všechny tři hlavní postavy z „Chokugeki! Jigoku-ken“, tedy potomek ninjů Ryuichi Koga (Sonny Chiba), který se po událostech jedničky přidal k armádě, bývalý policejní důstojník Takeshi Hayabusa (Makoto Satô), který se později dal na dráhu nájemného zabijáka, a oplzlý kriminálník Ichiro Sakura (Eiji Gô), z něhož se v mezičase od jedničky stal tak trochu podpantoflák.

Trojici svede dohromady další prácička, která se tentokrát točí okolo drahého šperku. Ten do Japonska v rámci charity přivezla nějaká dámička na vozíku. Zde jí ovšem ukradnou nejen šperk, ale i dceru. Aby se malé nic nestalo, jsou do akce povoláni naši borci. Povede se jim zachránit holku (spíš omylem), ale šperk a výkupné nikoliv. Celá věc je nicméně mnohem víc zamotaná. Náhrdelník totiž tak trochu ukradený nebyl, jednalo se o podvod, takže jej ústřední trojice ukradne sama, aby zjistila, že jde o falzifikát, takže se rozhodne ukradnout originál, při jehož krádeži je zatkne ten, kdo jim práci úplně na začátku zadával. Děj je standardní nesourodý asijský guláš plný nepřehledných zvratů a místy i divné návaznosti, v němž má západní divák o to těžší práci se orientovat, protože nám půlka těch herců připadá úplně stejná (i když je pravda, že zrovna s tímhle jsem u „Chokugeki! Jigoku-ken“ i „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ neměl takový problém jako u mnohých jiných filmů).

Ta největší změna však přichází s celkovým pojetím snímku. Zatímco „Chokugeki! Jigoku-ken“ byl akční biják, kde se sem tam objevil nějaký vtípek nebo hláška, „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ už je spíš regulérní komedie, která je místy dost praštěná. Vzhledem k zápletce bych se navíc nebál dodat krimi komedie, nicméně gagy jsou místy pořádně ulítlé, kór na takhle starý film. Uvedu několik málo příkladů za všechny:

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Když Koga a Sakura lezou po stropě k trezoru s pravým šperkem, druhý jmenovaný pořád reptá, načež si na něj Koga uprdne, aby jej umlčel. Když pak Sakura začne hořet, Ryuichi jej uhasí tak, že jej pochčije. V jiné scéně zas Sakurovi přilepí ruku ke stolu ultra silným lepidlem a on si stěžuje, že potřebuje močit, dostane sklenici na malou a pánev na velkou. On pak vezme pánev a holce, kterou celou dobu balí (už druhý díl), řekne, aby radši odešla, protože to bude pořádný náklad. Prostě inteligentní humor, co vám budu povídat.

Co se ovšem akce týče, nějaké bitky jsou za celý film vlastně jen tři. Sonny Chiba v nich sice rozdá pár slušných kopů, ale nejde o nic, co by znalce místních martial arts bejkáren zvedlo ze židle. Nějaká brutalita se navíc objeví až úplně na konci, kdy Sonny rozdá takové rány, až z toho šmejdům vypadnou zuby nebo oči z důlků a dásní (doslova), plus dojde i na vytrhnutí vnitřností z břicha. Když si uvědomím, že jsem si „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ pouštěl právě kvůli tomu, že jsem chtěl vidět akční biják (což je vzhledem k jedničce naprosto logické očekávání), jsem v tomhle ohledu trošku zklamán.

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Na druhou stranu nemůžu tvrdit, že bych se u „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ nudil, spíš naopak. Film ubíhá dost svižně a místy jsem se smál opravdu nahlas, což se mi zas tak často nestává. Pokud máte rádi asijské šílenosti s fekálním humorem a bitkami, pak si tenhle trochu zapadlý snímek určitě dejte. Nesmíte však doufat v nářez jako v „Chokugeki! Jigoku-ken“. Ve finále jsem nicméně rád, že jsem to viděl.


Chokugeki! Jigoku-ken (1974)

Chokugeki! Jigoku-ken (1974)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1974
Žánr: akční

Originální název: 直撃!地獄拳

Režie: Teruo Ishii
Hrají: Shin’ichi Chiba, Makoto Satô, Eiji Gô

Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery!)

Není akční biják jako akční biják. Když se řekne klasický akční oldschool, asi se většině z nás vybaví braková béčka z osmdesátých let, kde to mlátili všichni ti Schwarzeneggerové, Stallonové, Norrisové a další frajeři. Jsou to super bijáky, o tom žádná, sám je mám fest rád. Ale pořád je to americká produkce a ta byla vždycky a ve všech ohledech trochu usraná a zbytečně korektní. Nejen v tomhle žánru, nýbrž obecně.

Jak každý znalec jistě ví, pro brutálnější akční nářezy je nutno zavítat do Asie. I tady máme takovou řekněme stravitelnější produkci – což myslím bez jakéhokoliv pejorativního nádechu. Právě odsud vzešly i mezinárodní hvězdy jako Bruce Lee nebo Jackie Chan. Vedle nich je tu ale hromada dalších, trochu skrytějších pokladů, z nichž některé jsou skutečné perly. Tyhle bijáky bývají mnohdy humorně praštěné, někdy i slušně krvavé, někdy i obojí zároveň (což je mimochodem trochu případ i našeho dnešního kousku), dost často ale nabízejí exkluzivní akční bitky, kvůli nimž stojí za to to se dívat. A i tyto počiny mají svá kultovní jména, mezi něž jednoznačně patří také Sonny Chiba.

Myslím, že největším kultem v Sonnyho filmografii je asi bez větších debat „Gekitotsu! Satsujin ken“ známější spíš pod anglickým názvem „The Street Fighter“. Na tuhle akční šlehu se v našem filmovém koutku také někdy dostane, žádné strachy, ale dnes vytáhneme jinou kvalitku, shodou náhod pocházející ze stejného roku jako „Gekitotsu! Satsujin ken“„Chokugeki! Jigoku-ken“, někdy též známou pod anglickým jménem „The Executioner“. Sonny Chiba jen tak mimochodem není jedinou známou firmou, která se na tomhle kousku podílela. Fajnšmekrům jistě nebude neznámý ani režisér Teruo Ishii, jehož tvorba určitě také stojí za průzkum.

Nicméně pojďme už k samotnému filmu. Sonny Chiba zde hraje potomka ninjů a od svého dědy se dle očekávání naučí jak někomu pořádně nakopat prdel. Asi nepřekvapí, že se mu to tady bude opravdu hodit. Společně s dalším týpkem, jehož nejdřív musí osvobodit z malajského vězení, jsou ne úplně dle zákona najati bývalým policistou, který si nyní vydělává jako nájemný vrah, aby zastavili přísun drog do Japonska. Tím, že chystanou velkou zásilku ukradnou a sami na ní vydělají. Mafie totiž k dovozu ilegálních substancí využívá hluchoněmou dceru evropského velvyslance, která má diplomatickou imunitu, což z celé situace dělá poněkud delikátní záležitost.

Chokugeki Jigoku-ken (1974)

Nejedná se ovšem nějakou buddy akci, zmiňovaná trojice nejsou žádní kámoši. Na jednu stranu se pokoušejí splnit úkol, ale zároveň se do toho některým z nich moc nechce a ještě se zároveň ochcávají a sem tam i podrážejí. Každopádně, bitek je docela dost, protože mafie kvůli utajení nepoužívá zbraně, takže spojku chrání tlupa goril, s nimiž si to naši borci musejí ručně vyříkat.

Děj se tváří jednoduše a v zásadě vlastně jednoduchý je, ale místy je to typicky asijsky ulítlé a nepřehledné. Do toho klasika asijských bijáků – našinec má místy dost problémy rozeznat, kdo je vůbec kdo, protože sorry, fakt hromada z nich vypadá podobně. Naštěstí alespoň ústřední trojici si nikdo nesplete, protože Sonnyho ksicht zná každý a jeho dva parťáci jsou takové držky, že si je nespletete. Jeden z nich (ten z vězení) je navíc věčně nadržený chlívák, takže dojde i na kopu humorných situací. Místy jsem se u „Chokugeki! Jigoku-ken“ chlámal jak prase, protože některé hlášky mají fakt koule.

Chokugeki Jigoku-ken (1974)

Nemyslete si ale, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ je nějaká ztřeštěná crazy komedie typu „Bláznivé mise“. Bitky jsou dost ostré a dočkáte se i trochu té krve. Asi nejhustější kousky, s nimiž se film vytasí, je vytrhnuté žebro a vyhřezlé oči. Viděl jsem sice už i větší nářezy, ale i tak cool! Kromě toho potěší i závěrečná „pointa“, protože snímek nekončí žádným happy endem, ale spíš hořkým patem, i když se podaří mafii o drogy připravit.

„Chokugeki! Jigoku-ken“ je každopádně nepříliš známá akční paráda made in Japan. Pro fandy žánru povinnost jak svině.


Black Mama, White Mama (1973)

Black Mama, White Mama (1973)

Země: USA / Filipíny
Rok vydání: 1973
Žánr: akční / WIP

Originální název: Black Mama, White Mama
Český název: Černá, bílá

Režie: Eddie Romero
Hrají: Pam Grier, Margaret Markov, Sid Haig

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

V sedmdesátých letech (neříkám však, že jedině tehdy) se docela hodně točily filmy spadající do dost specifického subžánru, jehož název ostatně hovoří sám za sebe – women in prison. Jejich dějové schéma je velmi jednoduché a vlastně jej lze odhadnout už jen z názvu žánru (vždyť jsem říkal, že tento mluví sám za sebe). Odehrávají se v ženských věznicích, kde jsou místní vězeňkyně vystavovány ponižování, týrání, znásilňování a dalším souvisejícím kratochvílím ze strany dozorců nebo dalších vězňů. Většinou nechybí dost násilí a nahoty, takže jde o jasný typ pro všechny trochu zvrhlejší diváky, jejichž choutky komedie od Zdeňka Trošky neuspokojí…

Zdá se mi, že speciálně v sedmdesátkách dost frčelo mít tyhle bijáky ve filipínské džungli. Právě z tohoto období a právě tohoto prostředí pochází hned několik známých perel trashové kinematografie a na jednu takovou nyní zavzpomínáme.

„Black Mama, White Mama“, v našich zemích známé jako „Černá, bílá“, patří k těm women in prison filmům, v nichž se hlavní role ujala černošská herečka Pam Grier. Ano, právě ona je tou „Černou“ z názvu snímku. Zkuste si představit, že by takovýhle biják někdo natočil a takhle pojmenoval dneska – to by měli všichni moralisti a humanisti žně, haha. Onou „Bílou“ do titulního dua je o poznání méně známá, leč o dost hezčí blondýnka Margaret Markov, kterou já osobně znám jenom díky „Černé, bílé“ a ještě o rok mladšímu „The Arena“, v němž se ostatně také potkala s Pam Grier.

„Černá, bílá“ ovšem není čistokrevným women in prison, jelikož tuhle škatulku naplňuje výhradně ve své první půli. Film začíná příjezdem nových trestankyň do filipínské věznice, mezi nimiž nechybí ani naše dvě hrdinky – Lee Daniels (Pam Grier) se sem dostala za prostituci, zatímco Karen Brent (Margaret Markov) patří k místním partyzánským revolucionářům. Ve vězení samozřejmě nechybí žádná z typických atrakcí pralesních věznic jako společné sprchy (voyeurská místnost v ceně), lesbická dozorkyně, rvačka v jídelně nebo fyzické tresty (uzavření do rozpálené krabice na tropickém sluníčku).

Ne snad, že by se Lee a Karen od začátku kamarádily, spíš naopak. Nedobrovolně jsou k sobě připoutány a mají být převezeny do vězení ve městě na výslech. Důvody u „Bílé“ jsou jasné, důvody u „Černé“ se dozvíme hned vzápětí – pracovala totiž pro místního narkobarona, kterého potom ojebala o prachy, a jakožto jedna z jeho někdejších oblíbenkyň toho také ví docela dost. Během cesty však autobus přepadnou partyzáni a oběma holkám se daří utéct.

Black Mama, White Mama (1973)

Odsud se vydávají na cestu filipínskou džunglí a za nimi se honí policie, místní zločinecká banda najatá policií (jejíhož bosse hraje jen tak mimochodem Sid Haig, jenž už zamlada vypadal jak úchyl a hláškoval jak pán), narkobaronova smečka a partyzáni (kteří jako jediní chtějí holky zachránit). Od útěku z vězení se „Černá, bílá“ přesouvá spíš do polohy špinavého akčňáku staré školy, v němž není nouze o krvavé přestřelky. Což ale není vůbec špatně, protože tím plně vyvažuje skutečnost, že v té women in prison části se nejedná o takové „maso“ jako jiné další kousky tohoto ražení.

K tomu všemu pak musíme dodat ještě jednu zajímavou věc – „Černá, bílá“ je zčásti remakem / poctou snímku „Útěk v řetězech“ z konce padesátých let, v němž si hlavní dvojici zahráli Tony Curtis a Sidney Poitier. Zas tak důležité to ovšem není, protože zatímco „Útěk v řetězech“ je cenami ověnčená klasika (mimo jiné Zlatý globus za nejlepší film a dva Oscaři), „Černá, bílá“ je čistý béčkový brak. Mně osobně je ale sympatičtější.

Black Mama, White Mama (1973)

Samozřejmě, že v případě „Černé, bílé“ se nebavíme o žádné vysoké kinematografii, ale koho to sere? Já osobně se radši vždycky podívám na takhle krásně špinavé béčko, které si na nic nehraje a parádně odsýpá, než si honil svoje intelektuální brko nad srdceryvnými Oscarovými životopisnými dramaty. Za mě je „Černá, bílá“ prostě povedený biják, jenž možná není čistokrevný women in prison, ale jakožto akční oldschool v pohodě obstojí i dnes, pobaví několika dobrými momenty, nabídne slušnou upocenou atmosféru filipínské džungle a vysere se na jednoznačný happy end.


Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Země: Japonsko
Žánr: akční / drama

Originální název: バトル・ロワイアル II~鎮魂歌
Český název: Battle Royale II: Requiem

Rok vydání: 2003
Režie: Kenta Fukasaku, Kinji Fukasaku
Hrají: Tatsuya Fujiwara, Ai Maeda, Shûgo Oshinari, Riki Takeuchi

Hrací doba: 134 min

Zdroj fotek: OutNow.ch

Kolikrát jsme již byli svědky toho, jak byla chytrá myšlenka skvělého filmu rozmělněna a rozvařena v hloupém a nepovedeném pokračování? Bohužel mnohokrát a nespíš mnohokrát ještě budeme. Japonská dramatická řežba „Battle Royale“ patří k těm nešťastným příkladům, které podobný osud potkal také. Řekněme si to hned a na rovinu – „Battle Royale II: Requiem“ je snímek, jenž neměl nikdy vzniknout, protože svému kultovnímu předchůdci dělá jenom ostudu.

Jestli lze na „Battle Royale II: Requiem“ nalézt něco pozitivního, asi to bude skutečnost, že se nesnaží prachsprostě vykrádat původní film, obšlehnout jej a akorát dle klasického přístupu druhých dílů udělat všechno větší, akčnější atd. Respektive – dvojka je (samozřejmě?) větší, akčnější a rozmáchlejší, ale vedle toho se pokouší rozvinout i myšlenku prvního dílu a posunout se někam dál. Nejedná se tedy o stejný koncept jako minule, kdy je třída školáků poslána na opuštěný ostrov, aby se zde mezi sebou povraždila.

Battle Royale byl zákon, jehož prostřednictvím japonská vláda chtěla vyřešit problémy s mladou generací a její ztrátou hodnot a nerespektováním dospělých autorit. Ve druhém díle je tento zákon novelizován a podoba hry je poněkud odlišná, přičemž se tato snaží reagovat na události prvního dílu, kdy se z ostrova dostalo víc lidí, než mělo. Přeživší Shuya Nanahara totiž cítí značnou křivdu za to, co jeho generaci dospělí provedli, a vydal se na dráhu terorismu, v jejímž rámci společně s dalšími vrstevníky vyhlásil válku dospělým. Akorát jsem moc nepochopil, co se stane, až někdo z teroristů dosáhne plnoletosti, asi v den narozenin přejde na druhou stranu barikády…

Zákon Battle Royale 2 pak znamená, že tentokrát si studenti vybrané třídy nejdou po krku navzájem, ale jsou posláni na ostrov, kde sídlí Nanahara se svými nohsledy, aby se jej pokusili zabít. Ona větší rozmáchlost „Battle Royale II: Requiem“ se pak projevuje v tom, že od „komorního“ akčního snímku s dramatickým přesahem se dvojka posunula k vojnovému eposu s bitvami. Ty patří k jediným světlým místům filmu, protože jakmile se to začne řezat, jde o jediné aspoň trochu zábavné pasáže. Válečnou vřavu plnou výbuchů a nepřetržitých salv kulek se povedlo udělat poměrně dobře, nejlépe v případě vylodění a prvním frontálním útoku na Nanaharovu pevnost. Za pochvalu asi stojí i to, že dvojka je subjektivně ještě krvavější než její předchůdce.

Tím ovšem pozitiva vesměs končí. Naopak negativ vidím tolik, že ani nevím, kde začít. Zkusme to třeba u nelogičností. Rozumím tomu, proč studenti vybraní do programu Battle Royale mají i tentokrát obojky – aby se necukali a aby se náhodou nepřidali k teroristům (což ale nakonec všichni, kdo v daném momentu filmu ještě žijí, dle očekávání stejně udělají). Proč jsou ale obojky propojeni do dvojic, z níž jakmile někdo zemře, hlavu to odpálí i tomu druhému? A co zemře – stačí, aby se od sebe dvojice vzdálila na víc jak 50 metrů, a už jdou oba pod kytky. Jaký to má mít smysl? A nakonec – proč vlastně studenty na ostrov posílají, když vláda přesně zná polohu teroristů, takže je může v klídku vybombardovat? Ne, ona tam pošle armádu a rakety až v momentě, kdy už na ostrově zbývá pouhá hrstka přeživších…

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Druhý velký problém. Vyjma oněch několika bojových sekvencí nenabízí „Battle Royale II: Requiem“ vůbec nic zajímavého, a dokonce velkou část své (zbytečně přetažené, jen tak mimochodem) stopáže nudí. Když jsem to viděl poprvé, po cca 70 minutách jsem si říkal, že teď už asi bude konec, a pak jsem ke své hrůze zjistil, že mě čeká ještě dalších víc jak 50 minut. Zpočátku to vypadá jen jako nic moc nástupce excelentního filmu, ale ve své druhé půli se „Battle Royale II: Requiem“ propadne až do odpadu. Jakmile se začne pateticky kecat a řešit morální cíle terorismu, tak je to naprosto zoufalá nuda, kterou už nezachrání ani opětovně akčnější finále. Divák je dočista znechucen z patosu a srdceryvných proslovů při umírání („Nikdy na mě nezapomeň“, „Musíš přežít a pokračovat ve své cestě“, „Navždy budeme kamarádi“ a podobné… fujtajbl). Režisérský sestřih dokonce přihazuje ještě dvacet minut navrch, což už mi přijde jako výzva pro naprosté magory, poněvadž já jsem sotva přežil ty dvě a čtvrt hodiny ve standardní verzi.

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Perličky:
• Role byla nabídnuta Quentinu Tarantinovi, ale musel ji odmítnout z časových důvodů. Údajně si měl zahrát prezidenta USA.
• V cameo roličkách se objeví Takeshi Kitano (učitel z prvního dílu) nebo Sonny Chiba.
Kinji Fukasaku, režisér prvního dílu, stihl natočit pouze jedinou scénu (konkrétně flashback, v němž se objeví Takeshi Kitano), poté zemřel na rakovinu prostaty. Snímek dokončil jeho syn a zároveň scénárista Kenta Fukasaku.

S nadáváním jsem ovšem stále neskončil. Další extrémní hejt musím poslat na jednotlivé postavy, respektive jejich představitele. Neskutečně mě sral třeba učitel. V prvním díle posílal studenty na smrt Takeshi Kitano, jehož nyní nahradil šíleně přehrávající Riki Takeuchi, na nějž se místy skoro nedalo koukat. Otázky, proč má na sobě taky obojek a jak se zničehonic objeví na ostrově v ragbyovém dresu, si už nechám pro sebe. Hodně mi vadil i Tatsuya Fujiwara, jenž se vrátil do role Shuya Nanahary. V prvním díle byla jeho topornost omluvitelná psychikou vystrašeného naivního studenta hozeného doprostřed krvavé řeže, ale vůdce teroristické organizace se mu prostě nedá věřit ani za hovno. Docela špatná je i podstatná část studentů, ale tihle dva mě tedy na celém filmu vysírali nejvíc.

Batoru rowaiaru II: Chinkonka (2003)

Nalijme si čistého vína, zde jakákoliv shovívavost na místě opravdu není. „Battle Royale II: Requiem“ je těžký průser, k jehož natočení nikdy nemělo dojít. Oproti bravurní jedničce se jedná o extrémní propad plný nelogičností a bez jakéhokoliv charismatu. Nefunguje to ani jako hloupé akční béčko, protože chybí jakýkoliv nadhled, film se bere smrtelně vážně, protože se pokouší o podobnou hloubku jako předchůdce, ale tentokrát se jen pateticky vaří z vody. Nuda při sledování je ubíjející, pocit zklamání obrovský. Tohle si původní „Battle Royale“ opravdu nezasloužil.


Batoru rowaiaru (2000)

Batoru rowaiaru (2000)

Země: Japonsko
Žánr: akční / drama

Originální název: バトル・ロワイアル
Český název: Battle Royale

Rok vydání: 2000
Režie: Kinji Fukasaku
Hrají: Tatsuya Fujiwara, Aki Maeda, Tarô Yamamoto, Takeshi Kitano

Hrací doba: 114 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: MoviePilot.com

Dnes si ve filmovém koutku zavzpomínáme na další snímek, který si vysloužil kultovní status. A také značně kontroverzní. Japonci totiž v tomhle případě zfilmovali téma, jaké budí vášně a negativní emoce. Pro ty z vás, kdo nevědí, oč se jedná, to vezmeme od začátku i s dějem, z něhož to jistě pochopíte. Ještě předtím ale dodejme, že myšlenka „Battle Royale“ není úplně původní – film byl natočen na motivy stejnojmenné knihy Kōshuna Takamiho, která vznikla již v roce 1996, ale vydána byla až 1999 (film je o rok mladší).

Děj je zasazen do alternativní blízké budoucnosti, kdy se Japonsko potýká s obrovskými problémy kázně mládeže a jejím nerespektováním dospělých autorit. Vláda se situaci rozhodně vyřešit radikálním způsobem – každý rok je vybrána jedna středoškolská třída, která je vysazena na opuštěný ostrov a donucena si zahrát hru. Ta spočívá v tom, že jsou studentům rozdány zbraně a ti se musí navzájem pozabíjet. Vyhrát může jen jeden a vyhrává tak, že zbude jediný naživu. Pokud zůstane po třech dnech naživu víc lidí, zemřou všichni.

Není těžké si domyslet, kvůli čemu „Battle Royale“ všechny moralisty a ochránce dobrých mravů tak vysírá. Je to samozřejmě vyobrazení toho, jak se parta dětí / teenagerů mezi sebou nemilosrdně vraždí. Navíc nezapomínejme, že se nejedná o americkou produkci sevřenou v kleštích autocenzury, etických bariér a strachu z ratingů. Japonci se toho nebojí. Samozřejmě, že nepůjde o ten nebrutálnější film, co jste kdy viděli, explotační horory jsou přece jenom na úplně jiném levelu, o pověstných východoasijských zhůvěřilostech ani nemluvě, ale i tak – násilí zde nechybí, krev stříká v elegantních obloucích, jak si mezi sebou studenti prořezávají hrdla anebo střelnými zbraněmi dělají ze svých kamarádů řešeto, a do toho jejich učitel v podání legendárního Takeshi Kitana v pravidelných intervalech rozhlasem glosuje, kdo během posledních šesti hodin zemřel.

Pokud ovšem netrpíte morální zábranou a jste ochotni snést něco nezletilé krve, čeká na vás velice dobrý snímek. V jádru je „Battle Royale“ především akční záležitost, zároveň jde ale dalece nad rámec standardního akčního filmu. Nechybí zde různé dramatické linky související s osudy jednotlivých studentů. Vzhledem k jejich počtu (42) je jasné, že ne všem je možno dát dostatečný prostor, tudíž některé z nich film sleduje podrobněji, u dalších jen naznačí, zatímco jiní umírají takřka okamžitě a stávají se pouhým masem na popravu. Což lze ale pochopit, protože jinak by to mělo pět hodin, a ne dvě. Navíc nelze přehlížet ani onu etickou rovinu filmu, již není možné opomenout, pokud se na to nebudete koukat s ortodoxně cynickým přístupem jako na akční vypalovák.

Perličky:
• O role 42 studentů se ucházelo více jako 6000 herců a hereček, z nichž do užšího výběru prošlo přes 800. Tito museli podstoupit šestiměsíční fyzickou přípravu, na jejímž základě byli vybráni finální představitelé rolí.
• Ačkoliv jsou postavy studenty střední školy, pouze čtyři herci byli v odpovídajícím věku. Nejstarším představitelům rolí studentů bylo 25 let.
„Battle Royale“ cituje jako jeden ze svých nejoblíbenějších filmů režisér Quentin Tarantino. Herečku Chiaki Kuriyamu později obsadil do svého snímku „Kill Bill“.

Batoru rowaiaru (2000)

Jediné, co musíte překousnout, je jistá dávka japonského patosu jako třeba vyznávání lásky během umírání, ale s trochou tolerance se to dá přežít, zvlášť když ten zbytek za to stojí. Osobně mi příliš nesedlo ani rozuzlení, k němuž snímek dospěje trochu jinak než předloha, ale ve finále zbudou ti samí přeživší. Tak či onak, závěr není přesně dle mého gusta, byť uznávám, že mě ty závěrečné minuty neštvou natolik, abych si jimi nechal zkazit jinak výborný film. Nehodlám samozřejmě prozrazovat, jak to dopadne, ale kdo již „Battle Royale“ zná, tak asi ví, o čem mluvím.

To jsou za mě asi tak jediné dvě kaňky „Battle Royale“, které se nakonec ztratí v záplavě nezapomenutelných scén (školení ke hře, maják, některá konkrétní zabití). Navíc je nutno cenit i samotné dráždivé téma a jeho provedení – když se totiž navzájem popravují děti za zvuku klasické hudby, nelze tomu upírat určitou působivost.

Batoru rowaiaru (2000)

Perličky:
• Kromě knihy a filmu existuje i komiksová adaptace ve stylu manga. Snímek se také dočkal pokračování s podtitulem „Requiem“.
• Deset let po vydání se „Battle Royale“ dočkal převodu do 3D a obnovené kino premiéry v Japonsku.

Po vydání knihy se ji japonští zákonodárci svého času pokusili zakázat, což se nakonec nepodařilo, a o to samé se pokusili i s filmem, což se rovněž nezdařilo. Naopak tím dosáhli přesně opačného účinku – udělali „Battle Royale“ obrovskou reklamu, z novely se stal bestseller a snímek se zařadil do první desítky nejúspěšnějších filmů v Japonsku. Obojí posléze vyvolalo ohlasy a kontroverzi i mimo rodnou zemi a v mnohých státech byl zakázán (například v Německu byl z indexu odstraněn až letos v únoru!). I to je známkou, že se zde podařilo vytvořit něco mimo komfortní zónu běžného diváka, což zasluhuje uznání. „Battle Royale“ se tak právem stal snímkem, jemuž předchází jeho pověst, a zároveň kultovní a výraznou záležitostí, která nezapadla v šedi průměru. Nutno vidět.

Batoru rowaiaru (2000)

Perličky:
• Navzdory běžnému přesvědčení nebyl „Battle Royale“ nikdy zakázán v USA. Sice zde byl vydán až v roce 2011, ale s největší pravděpodobností je na vině vysoká cena za licenci, kterou si nezávislí distributoři nemohli dovolit, zatímco ti velcí o snímek nejevili zájem.
• Okolo roku 2006 se uvažovalo o americkém remaku „Battle Royale“, proti čemuž se zvedla vlna nevole. Projekt byl nakonec zrušen, ale ne kvůli protestům fanoušků, nýbrž kvůli úspěchu tematicky podobné série „Hunger Games“ (knihy i filmy). „Hunger Games“ je mnohdy kritizováno právě za vykradení „Battle Royale“, ale autorka knih Suzanne Collins tvrdí, že o japonském díle před sepsáním svého vlastního v životě neslyšela. V roce 2012 byla také zvažována možnost amerického seriálu „Battle Royale“, ale i z toho nakonec zjevně sešlo.

День Д (2008)

День Д (2008)

Země: Rusko
Žánr: akční

Originální název: День Д
Český název: Den D

Rok vydání: 2008
Režie: Mikhail Porechenkov
Hrají: Mikhail Porechenkov, Aleksandra Ursulyak, Varvara Porechenkova, Bob Schrijber

Hrací doba: 100 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: OutNow.ch

Současná doba remakům přeje – bohužel. Hromada klasik už se svých nových verzí dočkala, ty akční nevyjímaje, takže bylo jen otázkou času, než dojde i na kultovní „Komando“Arnoldem Schwarzeneggerem. Kdo ovšem mohl tušit, že předělávka tohoto slavného akčního bijáku nevznikne v Americe a že bude vypadat tak, jak vypadá?

Předělání „Komanda“ se totiž ujali Rusové a natočili to… inu, rusky. S inovacemi se nikdo nesral, „Den D“ je naprostý obšleh původního snímku od A do Z, jen v ruských reáliích. Ruská verze jede scénu po scéně úplně stejně jako v původním filmu, akorát je všechno hloupější, lacinější a… ruské. Namísto Johna Matrixe tedy padouchy kosí Ivan (hraje jej Mikhail Porechenkov, jenž se postaral i o režii), zachraňuje dcerku Žéňu (tu hraje Porechenkova skutečná dcera), při souboji IvanaGeldou (ruská obdoba Bennetta) se oba vykoupou v kádi plné kaviáru, scénu v obchodním domě vystřídal ruský aquapark, automobilová honička probíhá na sídlišti a tak dále.

Celé je to tak přitažené za vlasy, až to diváka nutí přemýšlet, jestli má být „Den D“ skutečně remakem, nebo spíš skrytou ruskou parodií na původní snímek. Tenhle sovětský brak se ovšem naštěstí nebere příliš vážně a to je jeho největší plus, díky němuž se jedná o poměrně slušnou guilty pleasure podívanou, u níž se dá skutečně pobavit. Ostatně o tom, že si byli tvůrci dost dobře vědomi toho, jakou kravinu točí, svědčí hned několik hlášek, například když si utahují z artových filmů. Anebo: pamatujete, jak v původním „Komandu“ Schwarzenegger nastoupí do letadla a poté z něj vyskočí a spadne do bažiny? Ve „Dni D“ Porechenkov seskočí padákem a udělá tak, až když letadlo vzlétne do výšky, ale – Ivanův doprovod na letišti po startu letadla férově zahlásí: „Ha, neskočil. To Schwarz by skočil.“ To snad musí být i volovi jasné, že tenhle majstrštyk by fakt neměl brát seriózně.

Můžete se ptát, komu má být vlastně „Den D“ určen, když jen vzal dobrý snímek a scénu po scéně jej vykradl a přesunul se do ruských reálií? Může to znít paradoxně, ale jestli by někomu mělo stát se na tohle podívat, tak to jsou především fanoušci původního „Komanda“, kteří mají smysl pro humor. Pokud totiž Arnoldovu klasiku neznáte a pustíte si „Den D“, uvidíte podprůměrný akční biják s několika oukej hláškami a zábavnějšími momenty a se slabou akční stránkou (kupříkladu finální válka jednoho proti armádě se s originálem nedá srovnávat ani ve snu). Jestli ale máte „Komando“ rádi, pak se u „Dne D“ můžete mocně bavit nad tím, jak to celé Rusáci zprznili. Jenom a pouze v téhle poloze je „Den D“ zábavný, ale světě div se – bohatě to stačí k tomu, aby se u toho divák zasmál a aby… si to snad i užil? Když se naladíte na správnou vlnu a půjdete do toho s vědomím, že uvidíte šílenou blbost znásilňující akční klasiku, pak je to na jedno podívání sranda. Samozřejmě, objektivní optikou je „Den D“ blábol, ale i blábol můžete být za určitých okolností zábavný.

P. S. Na závěr by se možná slušelo dodat, že „Den D“ je samozřejmě mnohem horší počin než „Komando“, ale to je snad všem jasné. V jednom ohledu však ruská verze zlepšení přece jenom přináší – holka, která zde pomáhá Ivanovi, není tak otravná jako Cindy z originálu a její představitelka Aleksandra Ursulyak je o dost hezčí. Aspoň něco!

Den D (2008)


Commando (1985)

Commando

Země: USA
Žánr: akční

Originální název: Commando
Český název: Komando

Rok vydání: 1985
Režie: Mark L. Lester
Hrají: Arnold Schwarzenegger, Rae Dawn Chong, Vernon Wells, Dan Hedaya

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Psát o aktuálních kinohitech podle mě nemá až na výjimky příliš cenu. Píše se o nich všude, a když si budete chtít přečíst o tom, jak si stojí nějaké komiksové sračinky, jistě na to najdete hromadu lepších stránek než tu o hudbě (a navíc ještě tak zhovadilé hudbě, jakou vedeme tady). Napsat ale něco o filmových klasikách… to je jiná. Zavzpomínat na nějaký ten kult a vzdát mu pořádný hold, to je naopak žádoucí!

Já patřím ke generaci, která vyrůstala na akčních klasikách všech VHS videoték. Právě z tohoto důvodu bude toto hlubokomyslné odvětví kinematografie tvořit podstatnou část našeho filmového koutku, však to také dneska není poprvé a zcela jistě ani ne naposledy, co v kolonce žánru svítí slovo akční. Zrovna teď je ale na programu takový kalibr, že moc takových už nebude – čistě z toho důvodu, že „Komando“ patří mezi největší legendy své kategorie.

„Komando“ je jednoduše etalonem osmdesátkových akčních filmů a naprosto typickým zástupcem svého žánru se všemi jeho klady i zápory. V čem je ale lepší než ostatní, že právě tohle je ten kultovní majstrštyk? Je to zvláštní, ale technicky vzato se od mnohých dalších bijáků zas až tak moc neliší. Nicméně vzhledem k jeho statusu asi lze polemizovat, jestli je „Komando“ jen tradičním akčním bijákem, anebo jestli právě díky „Komandu“ vnímáme takhle vystavěný film jako tradiční akční záležitost s osvaleným hrdinou v čele.

Tak či onak, je nesporné, že příběh „Komanda“ je prostinký, což nevadí, poněvadž od záležitostí s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli jsme nikdy nečekali a snad ani nechtěli introvertní dramata. Legendární „Štýrský dub“ zde hraje plukovníka Johna Matrixe, což je největší armádní eso, nyní už ve výslužbě, žije si poklidně kdesi v lese. Jenže jeden bývalý diktátor se chce vrátit k moci a právě Matrix, který jej pomohl svrhnout, má posloužit a spáchat atentát na současného prezidenta smyšlené jihoamerické země Val Verde. Aby k tomu Matrixe donutili, unesou mu dceru. Snad není třeba dodávat, že borci z armády jaksi nemají rádi, když jim někdo unáší dcery. Namísto výletu do Val Verde se tedy koná výskok z letadla, cesta za srovnáním účtů a osvobození dcerky.

Formálně vzato „Komando“ není dokonalým filmem. Řekněme si upřímně, že Schwarzenegger prostě není příliš nadaný herec a jeho šťastné tokání s dcerkou na začátku snímku mu nevěří snad vůbec nikdo. Když se snaží smát a předstírat radost, vypadá to dost strašidelně, pozdější kamenný ksicht a občasné procedění hlášky drsné jak šmirgl mezi zuby mu sedí mnohem víc. Stejně tak afektovaná ženská, kterou si Matrix k sobě při cestě za potomkem náhodou přibere, je po chvíli trochu otravná. Tohle všechno jsou ale jenom detaily, s nimiž se dá žít, protože za odměnu na diváky čeká parádní jízda. „Komando“ je možná staré víc jak třicet roků, ale pořád má ohromný tah na bránu a pořád se jedná sakra zábavnou záležitost. Film letí kupředu jak splašený a pro nudu není prostor.

Commando

Velkou část filmu Matrix stopuje padouchy a hledá, kam odvezli jeho dceru. Tato pasáž také nabízí pamětihodné scény (automobilová honička a zabití Sullyho nebo bitka s Cookem v motelovém pokoji), nechybí ani několik kultovních macho průpovídek (obligátní „I’ll be back“), ale to úplně nejlepší se nachází až v samém závěru, kdy plukovník konečně dorazí na diktátorův soukromý ostrov a rozpoutá zde menší válku jeden proti všem. Odsud až do konce je to akční skvost, jedna obrovská přestřelka případně mlátička, v níž Matrix sejme všechno, co se kolem něj hýbe. Jakmile Arnold sundá vestu, ukáže svaly a kulometem s nekonečným zásobníkem začne kropit hromadu nepřátel, musí být i naprostému laikovi okamžitě jasné, proč Schwarzenegger patří k největším akčním hrdinům a proč má „Komando“ takový status.

Říkává se, že v jednoduchosti je síla, a třeba zrovna „Komando“ to dokazuje. Jistěže je to formálně tupý film, to víme všichni, ale moc rádi to přehlížíme. Zároveň s tím je to totiž také ničím neředěná oslava 80. let, éry akčních filmů a nezničitelných akčních hrdinů, mezi nimiž má Arnold výsadní postavení. Navzdory jisté hlouposti a šablonovitému (a také naprosto nedůležitému) pseudo-příběhu je to biják, na nějž mnozí z nás přísahají a vždycky jej budou milovat. Snad všichni jsme „Komando“ viděli už stokrát, známe ten film nazpaměť, ale pak to jde v bedně a stejně se u toho zase královsky pobavíme a budeme nadšeně čekat, až Schwarzenegger na konci zahlásí, že po sobě zanechal jen hromadu mrtvol. Jestli tohle není důkaz klasického a kultovního filmu, pak už kurva nic. Jedna z nejlepších akčních Schwarzeneggerovek.

Commando

P. S. Na závěr ještě jedna perlička. Vzhledem k úspěchu filmu byl svého času plánován i druhý díl, jehož režie se měl ujmout John McTiernan. Arnold Schwarzenegger se však odmítl k roli Johna Matrixe vrátit, takže byl již hotový scénář přepracován a vznikla z něj jiná akční klasika – „Smrtonosná past“ („Die Hard“) s Brucem Willisem.