Archiv štítku: Akhlys

Redakční eintopf – speciál 2020: Dantez

Dantez

Dantez:

Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
2. clipping. – Visions of Bodies Being Burned
3. Akhlys – Melinoë
4. Offermose – Stilhedens tårn
5. Sevdaliza – Shabrang

CZ/SVK deska roku:
1. Goatcraft – Spheres Below
2. Infer – Aeon of Deathless Blight

Neřadový počin roku:
1. Balmog – Pillars of Salt
2. Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony
3. V/A – 19 Beläten – En sommar av plåga

Artwork roku:
Akhlys – Melinoë

Objev roku:
Golden Light

Archeologický objev roku:
Demolition Hammer – Epidemic of Violence (1992)

Shit roku:
Behemoth – A Forest

Koncert roku:
1. Sevdaliza: Tiny Desk (Home) Concert @ NPR

Videoklip roku:
Flatbush Zombies – Afterlife

Film roku:
1. His House
2. The Devil All the Time
3. Hunter Hunter

Potěšení roku:
hudební nadprůměr

Zklamání roku:
Shame od Uniform a skon MF Dooma

Top5 2020:

1. Black Curse – Endless Wound

„Endless Wound“ se daří v žebříčcích recenzentů, kteří si běžně s hnusným metalem netykají. Black Curse tak na ně působí jako neokoukaná, zlá a zhovadilá kapela. Netroufám si říct, do jaké míry se mezi tyto hodnotitele řadím. Vím, odkud Black Curse čerpají a že nepřináší nic překotného. Nemůžu ale přehlížet fakt, že songwritingem přechcávají velké procento stejně laděných, často extrémnějších projektů, a dokonce i některé novější počiny stálic, které byly u zrodu sub-žánrů, jež Black Curse kultivují. Debutu se prostě nedají upřít kvality – natolik silné, že snadno pohřbí argumenty typu „nic nového pod sluncem“.

2. clipping. – Visions of Bodies Being Burned

Horrorcore odjakživa trpěl na absenci nápaditosti, čistokrevnou blbost a nedostatek rapového i produkčního talentu. „Vision of Bodies Being Burned“ tyto zádrhely obrací ve svůj prospěch. Beaty jdou ruku v ruce s rapem a jeho obsahem, každý zvuk i řádek má své místo a umocňuje atmosféru. Vše je provedeno v nejvyšší kvalitě, s úctou ke kořenům rapu i filmového hororu a v inovativním elektronickém zvuku, který by obstál i mimo hip-hop.

3. Akhlys – Melinoë

Nejlepší počin Akhlys a jedno z vrcholných děl vzniklých okolo Nightbringer. „Melinoë“ je precizně napsaná, koncepčně podchycená a dokonale vyprodukovaná. Zvuk umocňuje dojem z břitkých riffů, salv bicích i dusivého ambientu. Hudba koresponduje s pohledem paksichtu na coveru, tématikou nočních děsů i údělem řecké bohyně, podle které deska dostala jméno. Geniální hudební ekvivalent nejen k Fuseliho malbám.

4. Offermose – Stilhedens tårn

Atmosférická, nápaditá a ucelená hudební odysea bez zakopnutí. „Stilhedens tårn“ obchází sterilitu soudobého synthwavu i tradiční pokojíčkové vyznění dungeon synthu. Vysoké produkční kvality se snoubí s vyváženou produkcí, aurou soundtracků 70. a 80. let a elektronickým základem z berlínské školy. Vše v moderním kabátě, který ovšem na modernu nedojíždí. Největší ambientní blaho roku 2020.

5. Sevdaliza – Shabrang

Novinka Sevdaliza mě sundala až během klasického dohánění restů na konci roku. „Shabrang“ spojuje temné trip-hopové základy, moderní produkci, nepatetické smyčce, vlivy perské muziky a charakteristický projev zpěvačky, který sice neohromí rozsahem či technikou, ale harmonickým splynutím s instrumentací. Robustní „Wallflower“, křehká „All Rivers at Once“ nebo neurotická „Rhode“ učaruje na první poslech a přinutí si najet zbytek desky – klidně vícekrát po sobě. „Shabrang“ není dokonalá – škodí si délkou a občasnou unylostí. Trefuje se ale často a natolik přesně, že si místo v top pětce zaslouží.

CZ/SVK deska roku:

1. Goatcraft – Spheres Below

Přiznám se, že CZ/SK scéně nevěnuji výjimečnou pozornost. Nejen na hudbu se snažím čumět globálně, a proto nedávám přednost nosičům jenom kvůli tomu, že jsou české nebo slovenské. Po zběžném poslechu „Spheres Below“ (k většímu ponoru jsem se zatím nedostal – deska vyšla den před koncem roku) si však troufám říct, že Goatcraft stvořili desku světového měřítka, která by se ctí mohla stát po boku zetlelých releasů 13th Moon, The Haunting Presence nebo Ritual Necromancy.

Infer

2. Infer – Aeon of Deathless Blight

Infer jsou ve srovnání s Goatcraft trochu zaměnitelnější, „Aeon of Deathless Blight“ je i přesto albem nadstandardních kvalit. Novinka spojuje drive „Demigod“ od Behemoth s vyhroceností Infernal War. Díky tomu dokáže – s podporou úměrně špinavé a robustní produkce– rozjebávat vskutku světově.

Neřadový počin roku:

1. Balmog – Pillars of Salt

Bezmála dvacetiminutový opus, který Balmog vyčleňuje ze škatule tuctových occult blackmetalových kapel a dává pádný důvod kapelu nadále sledovat. „Pillars of Salt“ je silnou, překvapivou, až do konce poutavou jízdou, která nemá co do energie a feelingu daleko od nejlepších záseků Ascension nebo Aosoth.

2. Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony

Vydařený warm-up k debutu, který vyšel zhruba o půlroku později a nejspíš by si našel místo do mojí roční top 10ky. Demo „The Burning Spears of Crimson Agony“ je ve srovnání s první řadovkou břitčí a méně melodické, proto ho někteří označují za lepší než následnou „Heir of Ecliptical Romanticism“. Osobně to mám zhruba nastejno, oba počiny totiž volené ladění black metalu představují trochu jinak, ale v obdobné kvalitě – kvalitě, která na americké scéně v poslední době celkem chybí.

Balmog

3. V/A – 19 Beläten – En sommar av plåga

„19 Beläten – En sommar av plåga“ kompiluje skladby nezajímavějších umělců na poli industrialu, ambientu a elektroniky, které spojuje cit pro tvorbu hudebních ploch s ritualistickým feelingem. Berlínský label Beläten pomocí „19 Beläten – En sommar av plåga“ posluchače provází charakteristickým, v současnosti nepříliš širokým hudebním spektrem a poskytuje kvalitní materiál pro znalé i zvědavé. Soupiska obsahující jména jako Trepaneringsritualen, Spit Mask, Pact Infernal či Nordvargr mluví sama za sebe.

Artwork roku:

Akhlys – Melinoë

Hezkých artworků se v roce 2020 urodilo dost – o post nejlepšího se ucházela epická esoterní skládačka od Precaria, minimalistický bezksicht na „May Our Chambers Be Full“ od Thou a Emmy Ruth Rundle nebo okultně-naturalistická odpornost zachycená na přebalu debutu Miasmatic Necrosis. Ve finále jsem se rozhodl jít do nejzjevnějšího. „Melinoë“ si první místo zaslouží nejen za provedení a od kapelních počátků budovanou návaznost, ale i za souznění s tématikou samotného materiálu.

Akhlys - Melinoë

Objev roku:

Golden Light – Sacred Colour of the Source of Light

„Sacred Colour of the Source of Light“ zaniklé dvojice Henderson/Woods skoro sáhla na pátou příčku mého výročního žebříčku. Golden Light v roce 2020 stvořili nejsilnější desku z ranku atmosférického lo-fi black metalu, která díky rozumné délce, úměrné experimentaci a unikátnímu charakteru snadno přebila i první řadovku Paysage d’hiver. Plusem je i perfektní volba coveru – střet destruktivního a tvůrčího principu z Blakeova cyklu červeného draka dokonale koresponduje s temně vznesenou aurou desky.

Archeologický objev roku:

Demolition Hammer – Epidemic of Violence (1992)

V thrash metalu se nevyznám. Nějak jsem nabyl dojmu, že po Slayer a Sodom už člověk nic jiného nepotřebuje – Metallica zní měkce, Dave Mustaine je čurák a pizza thrash si poslechnu maximálně na festivalu, když jdu náhodou kolem. Mé absurdní a ignorantské dogma v roce 2020 zpochybnila „Epidemic of Violence“ od Demolition Hammer. Navýsost vyhrocená palba s ostrými riffy a takřka perfektním zvukem bicích mě ohrožuje pravidelně a dává podnět i nadále v thrashi bádat.

Golden Light

Shit roku:

Behemoth – A Forest

Nergalovy profesně-internetové brikule by se daly označit shitem posledních pár let, konkrétně od dob přemožení leukémie. Fakt, že se soudce polského Hlasu z nemoci vylízal, je samozřejmě fajn, škoda jen, že Nergalův druhý dech doprovází sebenalezení se v teenagerovském satanismu, zakládání barber-shopů a pravidelné instagramové příspěvky z jógy. Podobná ztráta sebereflexe v poslední době doprovází i Behemoth. Pomiňme online přenos koncertu za absurdní cenu a přejděme rovnou ke coveru „A Forest“ od The Cure, který svými povzdechy navíc poctil vrcholový edgelord Kvarforth. Tento zmrdí megazord stvořil ohavnou ukázku nezkroceného ega a ujetého vlaku, u které kroutí hlavou i nalíčený natékající Marilyn Manson po padesátce. Předělávka hudebně stojí za hovno – post-punkovou strohost totiž nahrazuje bakelitová grandiozita, která zabíjí původní sílu i záměr. Nelítostný útok na čest běžného posluchače a 15leté metálistky, které o The Cure nemají ponětí.

Koncert roku:

1. Sevdaliza: Tiny Desk (Home) Concert @ NPR

V roce 2020 jsem se zúčastnil jen hrstky koncertů a žádný z nich nemůžu označit za zásadní. Nebaví mě ani moc čumět na záznamy – maximálně jsem se nachytal při sledování živáků Judas Priest nebo zásadního „Devotional“ od Depeche Mode z roku 1993. Proto pozici neobejdu ani plnohodnotným nahraným koncertním setem a zmíním čtyřskladbové vystoupení Sevdalizy na platformě Tiny Desk Concert od NPR.

Videoklip roku:

Flatbush Zombies – Afterlife

Na kost transparentní pohled do zhýralého životního stylu v hoodu. „Afterlife“ těží z pseudo-rentgenové kamery, chytré režie i abstraktní výpravy. Kombinace černého backdropu s nemorálním děním nutí diváka pouštět klip dokola a zkoumat neobjevené nuance. Všechny aspekty navíc posilují dojem ze striktního rapu a temné produkce.

Film roku:

1. His House

Naprosto chápu skeptické pohledy na film, který se motá okolo uprchlické krize. „His House“ ale nevyužívá situaci hrdinů k agitaci (což by si mohla přiznat hlavně uživatelská obec ČSFD: sekce komentářů by pak nemusela být výstavou bezbřehého čuráctví). Raději chytře aktualizuje tzv. haunted house trop, skrze nějž se soustředí na psychologii ústředního dua a postupně odhaluje jejich démony i pocity odcizení. V závěru jde o minimalistické, leč vrstevnaté a sympaticky zahrané hororové drama, které v určitých aspektech překonává i sociální thrillery Jordana Peela.

2. The Devil All the Time

Nebylo snadné najít snímek, který by zaujal a uspokojil filmového fanouška čistě z perspektivy řemesla. „The Devil All the Time“ sice má mouchy, je ale skvěle zahraný, dialogově poutavý a kvalitně natočený. Kromě lehce přestřelené délky kazí dojem přitažený scénář. I tak jde o jeden z mála kusů poctivé filmařiny ze staré školy, které šlo v roce 2020 dosvědčit.

Hunter Hunter

3. Hunter Hunter

Chytrá a napínavá podívaná za pár peněz, která diváka nechává hádat, aniž by musela přepadávat do intelektuálna nebo se schylovat k absurditě. „Hunter Hunter“ klame každým aktem a ve finále volí tu nejuspokojivější a svým způsobem nejodvážnější cestu.

Potěšení roku:

hudební nadprůměr

Minulý rok jsem si povzdechl nad všeobecnou průměrností vydaných nahrávek. v roce 2020 jsem naopak rozdýchával nálož opravdu kvalitních desek – tolik, že bych vlastně neměl problém splácat rovnou top patnáctku. Fakt, že se do finálního výčtu nevešly poslední záseky Oranssi Pazuzu, Revenge, Panzerfaust nebo Ka, asi hovoří za vše.

clipping.

Zklamání roku:

Shame od Uniform a skon MF Dooma

Kapel, jež drží naživu hutný, mechanický, ve vší sterilitě nasraný industrial, ubývá. V roce 2020 tento oheň udržovala Godflesh uctívající drtička Realize. Obdobná oddanost se ještě donedávna prisuzovala Uniform, kteří se pyšní funkčním spojením zvukové mašinérie a punkové neurvalosti. Poslední „Shame“ bohužel tvrdě dojela na zpackanou produkci. Novinka sice nabízí kvalitní skladby, rozbředlý zvuk ale od většího počtu rotací odrazuje. „Shame“ navíc tvrdě selhává při porovnání se špinavě a tvrdě znějícím předchůdcem. Potenciál utopený bídným mixem je proto jasným zklamáním roku.

Za neblahou zmínku stojí i smrt MF Dooma. V mých očích je Doom jednou z nejzásadnějších rapových entit vůbec a každý, kdo samozvaného villaina nemá v osobní rapové TOP 10, potřebuje poslouchat více a pozorněji. U mála rapperů člověk nabývá dojmu, že záleží na každém rýmu, ne-li slabice, nemluvě pak o tom, že Doom vše umně balil do zajímavé produkce a chytrých konceptů, které doprovázely i dílčí alter-ega. Je na hovno, že se nikdy nedočkáme slibovaného pokračování kultovního „Madvillainy“. Přesto je smrt Dooma podivně poetická. Rapper samotný totiž často kladl důraz na to, že maska a její charakter je důležitější než osoba za ní (tuto filosofii několikrát stvrdil posíláním dublérů na živé koncerty). Smrt tak masku určitým způsobem zvěčnila. Teď pouze záleží na ostatních, kdo přebere nadhozenou roli a nadále bude chytře upozorňovat na smradlavý, třebaže populární rap.

Black Curse

Zhodnocení roku:

Hudebně dobré, filmově bída, koncertně takřka depresivní. Zda špatné časy opravdu plodí dobré umění, uvidíme spíše letos.


Akhlys – Melinoë

Akhlys - Melinoë

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.12.2020
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Somniloquy
02. Pnigalion
03. Succubare
04. Ephialtes
05. Incubatio

Hrací doba: 46:22

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Akhlys lze z určitého pohledu označit za nejosobnější projekt ze seznamu kapel okolo Nightbringer. Nezabředává sice tolik do nábožensko-filosofických postojů členů. Přesto jde daleko – nejen na rovinu osobní, ale i za práh vědomí. Doslova.

Naas Alcameth se prostřednictvím Akhlys dělí o své zkušenosti s nočními děsy, paralýzami a snovými výjevy podpořenými množstvím stimulantů. V začátcích projekt přenášel skličující auru pomocí temného ambientu. Po jednotrackovém debutu do Akhlys začaly prosakovat vlivy spřízněných kapel. „The Dreaming I“ ambient neopustilo, páteří se však stal black metal vycházející z Nightbringer.

Přestože Akhlys pracují s ambientem, komplexním songwritingem a dlouhými stopážemi, jeví se oproti zmíněným příměji, svým způsobem agresivněji, a díky tomu jsou ve srovnání s Nightbringer na poslech snazší. Přístup vyplývá ze samotného záměru projektu. Hudba navozuje pocit intenzivního nátlaku z nitra – nátlaku, před nímž nejde utéct, který se jeví, že trvá věčnost. Konečně při jeho ústupu narůstá pocit katarze z konfrontace stínu a přiblížení se k pravému já.

Charakter Akhlys dotváří údernější lyrika. Alcameth sděluje vlastní zkušenosti a na papíře jde po smyslech a emocích. Okultní a mytologické odkazy neubývají, texty ale navíc spoléhají na jednoduché deklamace, které jdou na kost. Vyřvané fráze jako „Rise Up, Bow Down“, „I exhale thee“ nebo prosté „Awaken“ mluví samy za sebe.

Příchod nových Akhlys jsem vyhlížel, navzdory kvalitám předešlých nosičů a talentu Naase Alcametha, s trochou skepse. Poslední deska Nightbringer ve srovnání s opusem „Ego dominus tuus“ totiž zanikla. Stejně tak nově vzniklí Aoratos nabídli desku, jež působila jako recyklát materiálu spřízněných kapel. Výrazněji tak zatrnulo naposledy u „Holókauston“ od Bestia Arcana z roku 2017, která díky mohutné produkci a preciznímu psaní působí jako soundtrack k promíchávání pekelného kotle.

„Melinoë“ má naštěstí právě k „Holókauston“ nejblíže. Dá se říct, že Akhlys stvořili svůj dosud nejkompletnější počin. Tématiku nočních děsů zastřešuje produkce (vyzněním nejpodobnější k posledním Bestia Arcana) navozující pocity zažívané při spánkové paralýze. Zvuk obemyká, dusí a jen zřídka polevuje od nátlaku. „Melinoë“ se poslouchá jako permanentní útok na nevědomí z několika úhlů – když neohrožuje bodavými riffy, topí posluchače ve zlověstném ambientu. Pokud neutlačuje bicíma, děsí šepotem a rykem. Ve srovnání se zvukem „The Dreaming I“ působí novinka vrstevnatěji a velkolepěji. Nastolené téma navíc uceluje cover desky a celkový vizuál (promo fotky stojí rovněž za zhlédnutí, volené masky jsou totiž podle Alcametha další klíčovou proprietou Akhlys). Zkrabatělý ksicht z obalu sice doprovází Akhlys od počátků, zdá se však, že až nyní dostává jméno: Melinoë, které běžně připadá řecké bohyni nočních můr.

Akhlys

Zlověstnou atmosféru doprovází množství úderných hudebních motivů. Každá kytarová skladba nabídne alespoň jeden riff, na němž se následně buduje. Ve zmíněném ohledu nejvíc vyvstává úvodní bodavá sekvence „Ephialtes“, pozadu není ani gradující začátek desky nebo vyhrávka uprostřed „Pnigalion“ připomínající nejryzejší momenty Nightbringer. Velmi dobře taky funguje ambientní „Succubare“, která pracuje s vrstvením šumů, syntetických poryvů a metalických šelestů. Všeobecně se ví, že je Alcameth jedním z mála tvůrců ambientu, které posluchač nechce přeskakovat, jak tomu bývá u většiny blackmetalových desek. „Succubare“ tak nepůsobí jako vata, ale jako podstatný moment na albu.

„Melinoë“ je prostá větších nedostatků, snad jen finální „Incubatio“ mohla být časově útlejší. Ve srovnání se zbytkem desky totiž není narvaná tolika silnými nápady a lépe by zafungovala jako kratší outro. Zkracovat by se možná dalo i jinde, ale co už. „Melinoë“ nakonec chce nastolit pocit prožití dlouhé, zdánlivě nekonečné noční můry, která skrývá vyšší pravdu. A přesně tak funguje – hudbou, námětem i vizuálem.


Redakční eintopf – prosinec 2020

Horna – Kuoleman kirjo

H.:
01. Horna – Kuoleman kirjo
02. Akhlys – Melinoë
03. Grayceon – Mothers Weavers Vulture

Metacyclosynchrotron:
01. Nexul – Scythed Wings of Poisonous Decay
02. Thorybos / Hadopelagyal – Conjuring Subterranean Vortex
03. Engulfed – Vengeance of the Fallen

Cnuk:
01. Undergang – Aldrig i livet
02. Tau Cross – Messengers of Deception
03. Molten Chains – In the Antechamber Below

Dantez:
01. Horna – Kuoleman kirjo
02. SNTS – The Unfinished Fight Against Humanity
03. Akhlys – Melinoë

H.

H.:

Letošní prosinec mi přijde nezvykle zajímavý. Poslední měsíc roku obvykle bývá slabší, ale tentokrát se zde najde hned několik slibných počinů.

Z oblasti black metalu určitě nebude radno minout nové počiny Horna a Akhlys. První jmenovaní patří ke klasikům finského black metalu a rozumnou kvalitu si s přehledem drží prakticky vždy. „Kuoleman kirjo“ se prozatím tváří, že na tom nic nezmění, i když délka sedmdesáti minut je teda dost. „Melinoë“ se mi po pár posleších také zatím zamlouvá, ale to se dá asi čekat od kapely, již vede frajer z Nightbringer a Aoratos.

Do třetice pak přihodím „Mothers Weavers Vulture“ od Grayceon, což je progresivní metal se zvláštním zvukem okořeněným cellem. Dřívější věci byly hodně v cajku, tak nevidím důvod, proč by se to nyní mělo změnit.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V prosinci vidím pouze jednu osobní povinnost, a to nové EP Nexul, kde působí členové Hellvetron a Nyogthaeblisz. Opět se hraje rozbitý náser pro otrlé a zkušenější, ale trochu jinak, protože sound Nexul je deathmetalovější a citelně prodchnutý německým ultrakultem Katharsis. Nepřekvapí tedy přítomnost coverů „Raped by Demons“ a „Luziferion“.

Ale za pozornost toho stojí víc. Amor Fati se hned ze startu měsíce vytasí se splitkem německých Thorybos a Hadopelagyal. Ty druhé jsem si dosud kvůli názvu neposlechl, ale rád to napravím kvůli půlce Thorybos. Dlouhé album „Monuments of Doom Revealed“ ve warmetalovém ranku představovalo jen zajímavý průměr, následné splitko s Truppensturm bylo o Nietzscheho fous lepší a letošní kontakt s „bočáky“ jako Volt Sorcery a Stygian Temple mě přesvědčil, že členové přeci jen mají potenciál pro tvorbu doopravdy kvalitního zlo metalu.

A byl bych piča, kdybych neprubnul nové ípko tureckých Engulfed, když se mi jejich dlouhý debut dost líbil. K vybraným skladbám „Engulfed in Obscurity“ se vracím dodnes, přidanou hodnotu nalézám i ve faktu, že „Vengeance of the Fallen“ zdobí malba Tima Ketoly; jedna z posledních, kterou před smrtí ještě stihl dokončit.

Cnuk

Cnuk:

Nějakou dobu už mám možnost poslouchat novinku „Aldrig i livet“ od dánských Undergang a mohu s klidem říci, že nová deska se povedla. Jejich špinavý a zvrácený death metal tu dostává mnoho podob a nedokážu si představit, že by s tímto materiálem mohli někoho zklamat. I na popáté je to násilné, zastaralé a páchnoucí. Je tam prostě všechno, kvůli čemu máme Undergang rádi.

S dalšími dvěma položkami už to není tak jasné. Vlastně se nad nimi vznáší docela velké otazníky. Tou první je už jednou odložené „Messengers of Deception“ od Tau Cross. Album mělo původně vyjít před rokem, ale jelikož Rob Miller v děkovačce uvedl jako inspiraci jednoho popírače holocaustu, seběhla se mela, a nakonec se na Tau Cross vykašlali nejenom Relapse Records, ale také všichni zbylí členové. The Baron tak zůstal sám. Měl u sebe však kopii chystané nahrávky, takže sehnal nové spoluhráče, trochu ji upravil a nyní ji konečně servíruje k poslechu. Ukázky mě teda nebaví, atmosférou to na mě vůbec nedoléhá, ale uvidíme, jak to bude působit jako celek.

Podobně jsem se těšil také na druhou řadovku rakouského heavy metalu Molten Chains. Jejich prvotina „In the Antechamber Below“ byla originální variací na prastarý metal, ale jak je z vypuštěných skladeb zjevné, „Torment Enshrined“ zřejmě posune kapelu směrem k fádnějšímu vyznění, kde dostane velké slovo black metal. Zvukově došlo k celkovému vylepšení, čímž ale Molten Chains ztratili na zajímavosti. Poslech tomu dám, ale moje natěšenost klesla hodně hluboko.

Akhlys

Dantez

Dantez:

Novinku od Horna rotuju celkem dost a navzdory aspektům, které budou hodně lidí určitě srát (zvuk, délka) si myslím, že jde o kvalitní počin – možná i nejlepší ze Spellgoth éry. „Kuoleman kirjo“ naštěstí kvalitativně navazuje spíše na poslední EP „Kuolleiden kuu“ než na dlouhohrající „Hengen tulet“, které éterem i přehrávači prošumělo a nezanechalo výraznější dojmy.

SNTS, tvůrce ambientně-industriálního techna, je regulérně častován přezdívkou „dark lord“, za což nemůže jen poutavá image, ale i materiál samotný. SNTS dosud udělal jen dvě plnohodnotné desky, z nichž ani jedna nedostála umělcova potenciálu – to se dosud běžně dělo na EPčkách. „The Unfinished Fight Against Humanity“ se však na základě ukázek jeví ambiciózněji. Nebudu proto dlouho otálet a pokusím se poslat do transu pomocí neutuchajících pulzů a hučících podkresů co nejdřív.

Kdyby Debemur Morti nereagovali na leak předčasným streamem, „Melinoë“ bych bez váhání posadil na první příčku. Je mi však jasné, že si za těchto podmínek už všichni toto zvukové zpracování nočních děsů uchem prohání, a jen proto novinku od Akhlys hážu na konec. Na okraj proto ještě zmíním – pro potenciální příznivce temného synthwavu – EP „All About Love“ od francouzské Sierry.


Akhlys: další nová skladba

Druhou zveřejněnou skladbou z očekávané nové desky Akhlys je „Ephialtes“, kterou si můžete pustit na Bandcampu Debemur Morti. Vydání samotné desky předchází i rozhovor na webu Bardo Methodology a níže máte komentář ke skladbě samotné z webu Metal Injection.

„I wanted this track to evoke an aura of immediate and sustained panic, and so I took a more direct approach, going right for the jugular, so to speak. It needed to be vicious and with less adornment to sufficiently relay this. ‘Ephialtes’ is the embodiment of the immediate and primordial dread that arises in such encounters. It was actually the last track I composed and ended up replacing another which simply did not make the cut. I had not planned on writing another song but then the opening riff just came to me one night. That initial riff simply invoked this perfect sense of panic and dread that I had been chasing over the months of composing for the album. The rest of the track just grew from this first composition.“


Akhlys: reedice první desky

„Supplication“, ryze ambientní, první album Akhlys, bylo v minulosti šířeno pouze v limitovaných nákladech a letos v říjnu se konečně dočká nového vydání na CD a vinylu s remasterovaným zvukem v režii vydavatelství AnnapurnA Productions.