 |
| Nejočekávanější album měsíce: Wardruna – Runaljod – Ragnarok |
|
H.: Kaša: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
H.:
První místo je v říjnovém eintofpu je naprosto zřejmé. Jasně, já vím, že na „Empty Space Meditation“ díky protekci ujíždím už nějaký ten pátek a nejednou jsem s tím už veřejně machroval (a zas to zopakuju: je to kurva mocné!), ale Urfaust je prostě vymrdaný kult a nová deska po dlouhých šesti letech je – přinejmenším pro mě – událost a jedno z nejočekávanějších alb roku. Tudíž je více než záhodno to tu klidně zmínit a klidně rovnou na prvním místě, protože přesně taková pozice odpovídá tomu, jak jsem se těšil (resp. jak bych se těšil, kdybych to nedostal dřív, chcete-li). Mimochodem, už jsem vám říkal, že je to album fenomenální?
Druhou příčku pak přiklepávám debutující formaci Void Meditation Cult. Na co že se těším u debutující formace? Inu, demosnímek téhle zámořské smečky vraždil jako svině, tudíž od dlouhohrající prvotiny „Utter the Tongue of the Dead“ si dovolím čekat skutečně dost. Nebo vy si snad myslíte, že by firma formátu Hells Headbangers věnovala exkluzivní katalogové číslo HELLS 666 nějaké mrdce?!
Se třetí pozicí už nebudu vymýšlet žádná pekla a věnuju svůj hlas nordické magii v podání Wardruny, ačkoliv je mi jasné, že to v tomhle eintopfu bude vcelku mainstreamová volba. Nicméně první dva díly „Runaljod“ byly skvělé a věřím tomu, že i završení trilogie v podobě „Runaljod – Ragnarok“ nabídne výživnou atmosféru, jež důstojně naváže na své předchůdce.
Kaša:
Tak v říjnu je moje volba do klasického eintopfu zatraceně jednoduchá, protože za prvé se na níže uvedené placky fakt těším a za druhé mezi tou kopou dalších chystaných nahrávek není žádná, která by se jim mohla nějak výrazně přiblížit.
Jedním z jmen, na něž nedám v říjnu dopustit, jsou thrashoví titáni Testament a jejich „The Brotherhood of the Snake“. Partu kolem Chucka Billyho sleduju už dlouhé roky a krom jisté dávky nostalgie mě k nim táhne samozřejmě kvalita jejich posledních nahrávek. Od návratového „The Formation of Damnation“ to pánům hraje dost dobře, takže není důvod obávat se, že by s příchodem „hadí“ novinky mělo být něco jinak.
To The Dillinger Escape Plan jsou ve zcela jiné pozici než Testament. Zatímco zámořští thrasheři se snaží držet zuby nehty na výsluní, tak The Dillinger Escape Plan si řekli, že už nastal jejich čas. „Dissociation“ má být jejich posledním albem před plánovaným koncem kariéry, takže doufám, že se mathcoroví bohové rozloučí ve velkém stylu, protože jestli ze všech těch math-něco kapel měl někdo na to, aby tuhle scénu tlačil kupředu, tak jsou to právě The Dillinger Escape Plan. A věřím, že „Dissociation“ mě přesvědčí o tom, že jejich konec přišel zbytečně brzo…
No, a na konec mi zbyli Alter Bridge, jejichž páté album „The Last Hero“ bych mohl klidně zařadit do společnosti nejočekávanějších nahrávek roku. Hardrocková čtveřice kolem tahounů Mylese Kennedyho a Marka Tremontiho se během své dosavadní kariéry vypracovala na pozici jedné z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, a protože dosavadní desky si drží velmi vysoký standard, tak je to právě „The Last Hero“, na které se v říjnu těším ze všeho nejvíc. První vypuštěné skladby znějí hodně dobře, takže pomalu a jistě vyhlížím konec prvního říjnového týdne.
Atreides:
Co se mě týče, mám letos rituálně-folkové žně, protože kromě folkovo-metalové fúze Skuggsjá a one-man projektu Forndom vydává letos nový počin i Wardruna. „Runaljod – Ragnarok“ jsem očekával až v průběhu příštího roku (aby byla dodržena časová rozteč mezi první a druhou deskou) a docela mě překvapilo, když Einar oznámil vydání alba již letos v říjnu. Těžko se netěšit – tím spíš, že předchozí dvě alba jsou zkrátka boží – nicméně tentokrát to těšení trochu kalí masivní hype, který se kolem projektu začal utvářet od spolupráce na soundtracku seriálu „Vikings“, až si člověk skoro říká, jestli se celek pod návalem fans nezačíná přetvářet a odklánět od původního záměru. Tak či tak, snad v případě Wardruny nic nezkazím očekáváním silně pohlcujícího a prvotřídního materiál, který mě zatím dostal pokaždé.
Druhým jménem jen těžko může být někdo jiný než Priessnitz. Srdce tepající láskou k sudetskému regionu, těžká melancholie, osobitý projev… a taky deset let, které utekly od vydání poslední desky „Stereo“. Letošní „Beztíže“ je rozlučkou s fanoušky před avizovaným rozpadem a podle náznaků rozhovorů tradiční priessnitzovská záležitost, takže čekám odjezd (odlet, odsun?) kamsi na měsíc či jeho odvrácenou stranu, odkud bude parta s Jaromírem Švejdíkem za mikrofonem zvesela mávat na ostatní. Těším se. Mimochodem, očekávejte report z říjnového koncertu v Jeseníku.
V říjnu představí světu svůj nový počin ještě jedno zajímavé jméno. Němečtí Albez Duz mě na svojí předchozí desce „Coming of Mictlan“ odrovnali poctivou náloží doom metalu, který ne že by byl nějak zásadně inovativní, zato byl poctivě zahraný, atmosférický a uhrančivý. Třetí řadovka „Wings of Tzinacan“ na přebalu i v názvu opět ukazuje inspiraci v aztécké kultuře („tzinacan“ je aztéckým výrazem pro netopýra), a pokud trojice alespoň zachová nastavenou laťku, myslím, že se mohu těšit na silnou desku, která má potenciál usadit mě na zadnici a nechat zírat s otevřenou hubou, co mi to proudí do ušních bubínků.
Skvrn:
Říjen přinese nejen kupu koncertů, ale i nadějně se tvářící nahrávky. Krom nových desek kapel typu Sonata Arctica či Amaranthe, o kterých raději jindy (jestli vůbec), vyjde třeba Wardruna. A nač to slaboučké třeba, vychází-li nová Wardruna, jedno z míst vyhrazených hudebním událostem roku je rázem obsazeno. V případě Selvikovy družiny bylo vždy o co stát a v pořadí již třetí zhudebnění nordických tradic na tom doufám nic nezmění. Bedlivě očekávané „Runaljod – Ragnarok“ zapisuji na první řádek říjnového pořadí a zbývá už jen odpočítávat dny. Důvodů pro sledování kalendáře však bude mnohem víc. Urfaust a nový opus, zní to jako black metalová událost roku. Budu při tom, byť ne z pozice fanatického příznivce, ale spíš zvědavce, který svět Urfaust ještě celý neprobádal, avšak rád si poslechne, zda se unikum kapely podaří rozvíjet dál. Dvě nezaměnitelné kapely za námi, ta třetí je vzápětí tady – Hail Spirit Noir. Těším se na další hudební posun, obě doposud vydaná alba zněla skvěle. Těším se na motání hlav – progresí, psychedelií, rocky, metaly – a slastný finální pocit, že to celé dává opět smysl a top pětka roku je na dosah. Nerad bych se mýlil.
Onotius:
V brutální kadenci zajímavých desek si říjen oproti záři v ničem nezadá. Pravda naprosté srdcovky vystřídaly spíš kapely, jichž si „jenom“ velmi vážím, ovšem co se týče kvantity, říjen je ještě možná o špetku nadupanější. Výběr je tedy nesnadný, vychází naprostá všehochuť – blackmetalové temnoty, deathmetalové techniky i djentové matematiky, prog metaly, thrashe, ba i stoner rocky – člověku z toho jde hlava kolem, ale vybrat jen tři, to je úkol takřka nadlidský. Nakonec tedy nechám promluvit svůj hned první nástřel – protože jak říká dětinská říkanka, první slovo platí…
Není to tak dávno, co se rozkřikla smutná zpráva, že jedna z nejenergičtějších kapel, co znám – mathcoroví The Dillinger Escape Plan – jen vydají poslední desku, odjedou turné a končí. Jejich živé show byly pověstné jak precizností, tak až maniakální energií, kterou se na pódiu prezentovali – a samotná hudba byla plná zběsilých zvratů, kreativity a zkrátka pomáhala dotvářet hranice žánrů. Je to zatracená škoda, a tak doufejme, že alespoň jejich labutí píseň „Dissociation“ (a samozřejmě poslední pražská show v Rock Café) bude stát za to. Též se těším, možná ještě o špetku víc, co si na nás přichystají řečtí psychedelicky blackmetaloví Hail Spirit Noir, neboť především jejich debutová deska „Pneuma“ byla správná rituální psychárna . Nejvíc jsem však zvědav na novinku chorobných novozélandských technical-deathmetalových Ulcerate, kteří prezentují onu temnou, atmosféričtější verzi žánru a zatím se jim daří držet velmi vysoko posazenou laťku. Snad jí nepodlezou a bude to zase patřičná morda.
Metacyclosynchrotron:
Už bylo načase, abych v eintopfu nemusel zas vařit z vody, protože na konci října vyjde dlouhohrající album amerických Void Meditation Cult, na které trpělivě čekám už pátým rokem. Demo „Sulphurous Prayers“ nabídlo unikátní, ohavnou atmosféru, a pokud na něj novinka „Utter the Tongue of the Dead“ dokáže úspěšně navázat, tak budu mít o desce roku s velkou pravděpodobností jasno. Víme ale, jak to s těmi přehnanými očekáváními občas bývá, takže opatrně… Hodně jsem se těšil i na nové Urfaust. Krátké tituly posledních let jsem spíše ignoroval, ale, kurva, „Der freiwillige Bettler“ je stále ohromná pecka a novinka ji už s prvními poslechy dýchá na záda, i když třeba zážitek nabízí jiný. Uvidíme, kam se to ještě vyvine. No, a Anaal Nathrakh, vzhledem k tomu, kolik výborných desek stvořili, odpustím, pokud by vydali další sračku, což by mě upřímně ani nepřekvapilo. Ale starý fanoušek uvnitř stále doufá, že by se mohli vzchopit a důkladně zatopit pod kotlem. „The Whole of the Law“ může jen překvapit.
