Archiv štítku: Alkehol

Basinfirefest 2012

Basinfirefest 2012
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující (obsažení v reportu): Alkehol, Apocalyptica, Arakain, Blue Effect, Cannibal Corpse, Children of Bodom, Crashdïet, Cruadalach, Debauchery, Debustrol, Destruction, Fata Morgana, Harlej, Lacuna Coil, Mercenary, Smash Hit Combo, Snail, Škwor, Törr, XIII. století

Jubilejní desáté výročí Basinu se neobešlo bez pořádně macatého proma a na naši již šestou návštěvu tohoto největšího západočeského festivalu přijíždíme poměrně natěšeni. Jakpak by ne – jména jako Children of Bodom, Cannibal Corpse nebo Apocalyptica nenechají téměř žádné rockové srdce chladným. Jediným předvídaným problémem bude ale počasí, jelikož hlásí extrémní vedro a tropické noci. Super.


Pátek:

Do areálu se po vyřízení vstupních formalit dostáváme krátce po třinácté hodině a v pohodě tak stíháme vystoupení plzeňských pekelníků Fata Morgana. Viděl jsem je už několikrát a pokaždé se mi líbili. Chytlavý metal staré školy, přesvědčivý frontman a podřezaná panenka nebo pitva v přímém přenosu jsou zárukou dobré zábavy ostatně vždycky, nebo ne? Fata Morgana byla jednou z prvních kapel vystupujících na hlavní Budweiser Budvar Stage a musím říci, že mě překvapilo velice dobré nazvučení (ostatně až na výjimky každá zde vystupující kapela byla odkudkoliv perfektně slyšet).

Chvíli se přestavuje a to už nastupují staří známí Törr, kteří snad ani nemohou zklamat. Nedávné změny v sestavě se naštěstí prověřených fláků moc nedotkly, ale uvítal bych možná méně novější tvorby, která je podle mého názoru docela otřesná. Každopádně bylo “Kladivo na čarodějnice”“Armageddon”, takže spokojenost.

Povinná okružní jízda kolem stánků s občerstvením a merchandisem nás pomalu ale jistě dovedla až k vedlejší Božkov Stage (která se mimochodem téměř celé tři dny vyznačovala příšerným nazvučením kapel) a vystoupení plzeňáků Snail. Měl jsem možnost je vidět vůbec poprvé a musím uznat, že tihle chlapíci celkem válí. Frontmanova drobná hlasová indispozice se dá bez problémů prominout, protože i tak byl set zábavný a živý.

Pár kroků zpět a už hop hop na Debustrol. Prověřená kapela, prověřený set, prověřená show. Jen škoda, že chyběla pila a s ní samozřejmě výborný “Masoterián”, ale stejně jsme si pěkně zakřičeli. Rychle do sebe něco naházet a už zase stojíme před hlavním pódiem, kde právě začíná vystoupení budějovických Satisfucktion. Další kapela, kterou jsem neměl to štěstí vidět kdykoliv dříve, a další z těch, které opravdu potěšily. Příjemný metal/rock s příměsí rockabilly, kde písničky mají opravdu koule a solidní tah na bránu. Občas sice nebylo moc dobře rozumět zpěvu, ale to frontman hbitě vynahrazoval různým poskakováním a vybízením davu. Dokonce došlo i na docela slušný crowd surfing. Hodně zábavná hodinka.

Třicet minut a přesně na vteřinu začíná vystoupení prvního z headlinerů – kapely Children of Bodom. Na pódiu nesmí chybět tradiční autíčko (které se ale třeba na předloňském Brutal Assaultu na pódium nevešlo), které slouží hlavně jako Alexiho (zpěvák) stolička či případně lehátko, ze kterých může všem předvést svůj kytarový um. Laiho byl obecně v dobré formě a až na pár přehmatů odehrál celý koncert velice slušně a dokonce byl v tak dobré náladě, že si i zavtipkoval. Zbytek kapely se také snažil, ale už od začátku mne jímal trochu nepříjemný pocit, že tady pánové jsou jen pro to, aby zahráli, shrábli zlato a zase zmizeli někam na sever, což je možná trochu škoda, protože zrovna na Children of Bodom jsem se celkem těšil. Vystoupení proběhlo rychle a celkem bez větších promluv a odezva publika byla vysoká (hlavně v brutálním moshpitu). Výtku bych měl ještě k poměrně špatnému zvuku v předních řadách, kdy jsem měl občas problém poznat písničku i po první půlminutě hraní. Úplně na závěr ale potěšila “Are You Dead Yet?” a byl konec.

Večer byl zasvěcen finským kapelám, protože hned po Children of Bodom nastupují jejich krajané Apocalyptica, na které (soudě podle počtu triček mezi obecenstvem) přijelo poměrně velké procento přihlížejících. Abych řekl pravdu, první tři písničky jsem jenom stál a zíral s otevřenými ústy. Neměl jsem možnost tohle kvarteto zatím slyšet naživo a můžu říci, že jejich vystoupení vážně stojí za to už jen kvůli těm husarským kouskům, které každý jeden z celkem tří cellistů předvádí. Zvuk byl celkem dobrý a vystoupení příjemně ubíhalo, ale když na několik písní vystoupil zpěvák (bohužel nevím jméno), jeho výkon mne příliš neoslnil. Zaznělo samozřejmě několik cover verzí písní od Metallicy, a to zrovna ty, na které jsem se těšil nejvíce – “Master of Puppets” a “Nothing Else Matters”. Kultovka “Path” z dílny samotné Apocalypticy ale nepřišla, což jsem se celkem divil.


Sobota:

Sobotní dopoledne by se ve Spáleném Poříčí dalo popsat dvěma slovy – jáma pekelná. Příjemné ráno pod mrakem střídá modrá obloha a slunce, které bude svými paprsky bičovat festivalový areál až do pozdních večerních hodin, než se konečně uráčí laskavě zmizet a zalézt. Polovinu dne tedy trávíme v městečku nebo u nedaleké vodní nádrže, kde se snažíme držet ve stínu nebo se vyvarovat jakémukoliv delšímu pobytu mimo vodu. Před pódia zavítáme tedy poprvé až kolem páté hodiny odpolední, a to na nikoho menšího než pana Radima HladíkaBlue Effectem. Na to, že je mu kolem pětašedesáti, válí na kytaru pořád stejně dobře jako za mlada. Kapelu hraní bavilo a neskutečně si jej užívala a vůbec nevadilo, že přijela pozdě a musela vystřídat stage i čas s chilskými Thornafire, které jsme tudíž neviděli, ale od někoho jsem zaslechl, že se jednalo o klasický řízný death metal, jenom z exotičtější země.

Kolem půl osmé nastupuje legendární XIII. století, které v západních částech naší zemičky vystupuje i po tolika letech zářné kariéry vůbec poprvé. Nejlepší nazvučení, které předčilo i zahraniční headlinery, příjemný frontman a dobře zvolený set, který měl co říci i lidem, kteří na XIII. století nejsou přímo odkojeni (mně). Velice příjemné překvapení, jen škoda, že jsem musel odejít dříve, abych na vedlejším pódiu stihl vystoupení svých německých oblíbenců Debauchery.

Obával jsem se nečitelné zvukové koule a byl jsem notně překvapen, když hned od první písničky byl zvuk čistý a každý z nástrojů jednoduše čitelný. Jenom počet muzikantů mi nějak haproval, protože live line-up Debauchery by mělo tvořit pět lidí, ale na pódiu z nich byli jen dva plus slečna hrající na baskytaru. Kravál ale udělali stejný, a tak si nebylo na co stěžovat. Samotné vystoupení bylo brutální, hráči postříkaní umělou krví a mávající hlavou do svých death metalových riffů. Zazněly mimo jiné fláky jako “Warmachines of War” (mimochodem kandidát na nejdebilnější název songu, který jsem měl kdy možnost slyšet) nebo “Zombie Blitzkrieg”. Na mou oblíbenou “Blood for the Blood God” ale naneštěstí nedošlo.

Crashdïet zpět na hlavní stage jsem sledoval tak napůl, protože jsem se věnoval spíše tomu, co jsem si koupil k večeři. Jinak hráli celkem nijak moc zajímavý glam rock, a když se zpěvák pokoušel komunikovat s publikem česky, znělo to jako by si trénoval ruštinu, takže stejně nikdo nerozuměl.

Přichází jeden z vrcholů sobotního večera – dánští Mercenary. Z jejich studiové tvorby znám pouze jedno album, ale to mi vůbec nebránilo, abych si jejich set náležitě neužil. Melodic death metal je hudba energická a v podání Mercenary ještě navíc sakra zábavná. Moshpit vřel po celou dobu jejich vystoupení a došlo dokonce i na wall of death, která byla vážně masakrální. Kapela jako taková hrála velice dobře a precizně, což přilákalo mnoho a mnoho lidí, kterým jinak jméno Mercenary vůbec nic neříká (na začátku vystoupení bylo před pódiem poměrně málo fanoušků).

Destruction přišli, jak název velí, zničili a odešli. Neuvěřitelná porce energie nacpaná do hodinového vystoupení rozbourala veškerá má (ne)očekávání, protože ani s Destruction jsem zatím neměl tu čest. Perfektně zvolený a vyvážený playlist šel ruku v ruce s unikátními výkony členů kapely. Zpěvák je opravdu démon, který se nad diváctvem tyčil jako maják v bouřce. Dle ohlasů publika zazněly ty největší a nejlepší fláky z historie téhle thrashové mašiny, z nichž mi nejvíce utkvěla v paměti loňská “Hate Is My Fuel”, jejíž refrén mi běží v hlavě ještě dneska. Paráda.

Frantíci Smash Hit Combo měli celkem smůlu, že se na jejich část programu začal zvedat dost silný vítr, který vypadal, že by rád zboural celou stage. Vystoupení tedy bylo předčasně ukončeno asi o deset minut dříve, a to dost neurvalým způsobem, kdy pořadatel prostě vypnul zvuk a nakráčel moderátor, který oznámil, že je konec. I těch sotva čtyřicet minut, ale stačilo na to, aby si mě tihle rapcoroví maníci totálně podmanili. Ač pozdě v noci, na pódiu se stále něco dělo a vystoupení Smash Hit Combo bylo tak energické, že přimělo znavené diváctvo ještě jednou sebrat veškeré síly a vehementně pařit na jejich vskutku netradiční muziku. Rap kombinovaný s dunivými tóny metalu a metalcoru se mi vždy zamlouval a Smash Hit Combo jsou v tomhle oboru jasná jednička. Jednoznačně největší překvapení celého festivalu.


Neděle:

V neděli nás jako první přivádí do areálu česká folk metalová formace Cruadalach, jejíž frontman Jan “Radalf” Vrobel je zároveň redaktorem mého oblíbeného časopisu, takže jsem se těšil hned dvojnásobně. Trochu zamrzelo horší nazvučení, ale vždycky jsem si myslel, že zvučit věci jako dudy, housle a další nepojmenovatelné folkové nástroje je pro rockovou kapelu peklo, takže tady se to dá celkem bez problémů odpustit. Samotní Cruadalach hráli pěkně a chytlavě a na jejich vystoupení se pod pódiem sešlo nemalé množství posluchačů, což je pro takovou kapelu jistě skvělá satisfakce.

Hnedka následuje česká rocková trojka Škwor, Alkehol a Harlej, kdy každá z jmenovaných předvedla ten nejklasičtější možný set, jaký si lze představit. U Škworu úvodní “Amerika”, “Dokonalej” nebo novější “Za barevným sklem”, Alkehol do nás nasypal tradiční porci vylitých songů, kdy s “Buráky” pomáhala zpěvákovi (Ota Hereš) jeho malá dcera, která zatím vůbec, ale vůbec neumí zpívat :-) Harlej hráli “Svařák” naštěstí jen jednou, takže fajn.

Německé Wolfchant, kteří se museli prohodit s Arakainem, jsem kvůli lovu na jídlo nezastihl, ale samotné krále české metalové scény jsem si přeci nemohl nechat ujít. Letos jsem je viděl v rámci třicetiletého turné již dvakrát, ale to vůbec neubralo na intenzitě jejich vystoupení, které bylo (jako ostatně vždycky) na profesionální úrovni. Zaznělo intro i písně výhradně ze jmenovaného turné a každý, kdož se na ten skvost přišel podívat, musel odcházet maximálně spokojen.

Ranní slunce a odpolední zatažené počasí vystřídal prudký ceďák, který bohužel vyšel přesně na celý set Lacuna Coil. Ne, že bych se na ně nějak výjimečně těšil, ale přeci jen zamrzí, když musí člověk sledovat vystoupení jednoho z headlinerů z prostor pod pivním stanem, který se tyčí zhruba asi padesát metrů za zvukařským ležením. Fanoušci pod pódiem ale nechyběli ani v největším slejváku, takže kapela zřejmě zahrála dobře. Asi nepůjde úplně o podložený názor, ale přišlo mi, že zvuk by mohl být v některých momentech o něco dotaženější a lepší. Jinak celkem pohoda, poslouchat se to i v dešti dalo.

Lijavec je pryč a přichází absolutní vrchol celé třídenní štreky – američtí Cannibal Corpse. Kdo neviděl, neuvěří. Dokonalý zvuk, nadpozemské výkony jednotlivých členů kapely a gumové krční obratle zpěváka mi vyrazily dech a musel jsem dlouho přemýšlet, než se mi vybavil lepší koncert, který jsem měl kdy možnost navštívit. Cannibal Corpse do nás bez keců valili nejlepší a prověřené kousky své dlouholeté kariéry – namátkově třeba novější “Time to Kill Is Now” nebo “Make Them Suffer”, “Priests of Sodom”, “Born in a Casket”, “Hammer Smashed Face” a nejlepší “I Cum Blood”. Baskytarista Alex Webster je doopravdy magor. Jeho práce s nástrojem je prostě neuvěřitelná a musím se přiznat, že podstatnou část vystoupení (krom vydatného headbangingu) jsem strávil zíráním na jeho prsty, které byly kolikrát i neviditelné z toho, jak rychle běhaly po pražcích. Stejně tak oba kytaristé a bubeník. Nejlepší hodina festivalu, která ale bohužel velmi rychle utekla a my byli nuceni opustit uzavřený areál a pomalu, ale jistě se odebrat do svých domovů.


Zhodnocení:

Hudebně se tento jubilejní ročník povedl na výbornou, kapel bylo tak akorát a byly vybrány s citem přesně tak, aby si opravdu každý přišel na své. Ač jsme si to zpočátku nemysleli, rozvrstvení programu do jednotlivých dní bylo určitě dobrou volbou.

Hodně mě potěšila klasická látková vrácenka. Dřívější ročníky (loni jsem ale vynechal, takže tam nevím) vždy oplývaly ošklivým obarveným kusem plastu, který se rychle odřel a ještě rychleji strhl. Pro sběratele lahůdka. Dobré bylo také zavedení vratných pivních kelímků po vzoru velkých světových festivalů. Při záloze 30 Kč si každý dobře rozmyslel, zda zbytky piva a plastu odhodit do nicnetušícího davu před ním, jako to bývalo zcela běžné na minulých ročnících. V areálu dokonce fungoval i stánek, ve kterém jste mohli posbírané papíry a jiný odpad vyměnit za body, které vám posléze vynesly zajímavé dárky. Nevím, zda toho někdo využíval, ale každopádně se jednalo o chytrý tah jak se alespoň pokusit o větší pořádek na festivalu.

Festivalové ceny byly klasické a do stokoruny se člověk celkem pěkně najedl. Oficiálním pivem festivalu byl letos už podruhé Budweiser Budvar. Škoda, někdejší Gambrinus vesnička byla s těmi svými atrakcemi docela zábavná. Teď bylo možné zahrát si pouze fotbal na malém nafukovacím hřišťátku kropeném vodou. Klouže!

Technicky vše klapalo (až na některé výjimky) poměrně pěkně, časový harmonogram byl dodržován a velký dík patří pořadateli, který opět zaměstnal rozumnou security agenturu, která zbytečně neobtěžovala bavící se lid a zároveň podávala na celé ploše festivalu i přilehlého stanového městečka pomocnou ruku.

Horší to bylo s moderátorem z Rock Rádia, který celou akcí provázel (na jméno nevzpomenu). Občas mi přijde, že tuzemské festivaly se předhánějí v tom, kdo zaměstná méně kompetentního uchazeče na post uvaděče. Nějaké přežblebty by se daly odpustit, ale když často ani nevíte, co hraje na druhém pódiu, nebo odkud daná kapela vlastně přijela, je to už trochu trapné.

Sečteno a podtrženo – povedený a skvěle zorganizovaný festival, který jsem si náramně užil a určitě nebudu sám kdo řekne, že se už teď těší na příští ročník, na který jsou již nyní potvrzení italští Graveworm!


Masters of Rock 2011 (pátek)

Masters of Rock 2011
Datum: 15.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Airbourne, Alkehol, Ektomorf, Rhapsody of Fire, Silent Stream of Godless Elegy, Twisted Sister, Varg, Watain

H.: Druhý den jsem se původně chtěl jít podívat už na úvodní Nil, ale znáte to, jak to chodí na festivalech. Stane se, že člověk neuvidí všechno, co by vidět chtěl, zvláště když mě z celé soupisky opravdu vůbec nezajímá sotva pět skupin. I mně se trochu prodloužilo vstávání a snídání, takže jsem do areálu dorazil až v počas Dark Gamballe, ale vzhledem k tomu, že jsem dal během jejich setu přednost podpisovce Silent Stream of Godless Elegy, jako první kapelu toho dne jsem viděl až Alkehol. A beze zbytku jsem se ujistil v tom, že tohle prostě není pro mě. Neskutečně primitivní muzika s neskutečně primitivními texty, jejichž jedinou náplní je jenom vymyslet co nejvíc rýmů na co nejvíc druhů chlastu – sorry, to mě opravdu nevzrušuje. Déšť, který se během oslavování piva a ožralectví strhl, mi tak poskytl vhodnou záminku zbaběle utéct. Ale narvaná plocha se náramně bavila i ve vydatném dešti, tudíž jsem asi nekulturní hovado…

Ježura: Bezezbytku stejné znechucení jako v případě páně H. Snad jen s tím rozdílem, že jsem byl povinen zůstat a protrpět to až do bídného konce. Dobrovolně nikdy víc. Ale fanoušci se asi bavili…

H.: Varg je něco obdobného, akorát je to německy a na první pohled se to snaží tvářit vážně. Ale nenechte se zmýlit, je to sračka jak bič. A když mě hudební produkce doslova odpuzuje, těžko mě bude bavit koncert. Varg předvedli kýčovitý německý pejgn toho nejhoršího kalibru. A ty zástupy ohňů a svícnů jsou za bílého dne vážně efektní (smích).

Ježura: Na třetí pokus jsem se vystoupení Varg velmi obezřetně vyhnul a zjevně jsem dobře udělal. Ke kouzelnému šéfredaktorovu přirovnání dodám jediné – tady, proti všem předpokladům, někdo z hovna skutečně bič upletl a zapráskal s ním všechny okolo…

H.: Náladu vydatně spravila domácí stálice Silent Stream of Godless Elegy, která se v současné době vyhřívá na samém vrcholu české scény. Od nedávného turné skupina porušila jednolité stejnokroje a zpěvácké duo se předvedlo v nových hadřících, což ovšem nemělo žádný vliv na unikátní nálady hudby Silent Stream of Godless Elegy. Páteř koncertu tvořily písničky z aktuálního “Návaz”, v podstatě by se dalo říct, že se hrálo výhradně z něj, protože ze starších zazněly jenom “I Would Dance”“Relic Dances” a dvojice “Tváří v tvář” a “Pohanská” z minialba “Osamělí”. I přes odpolední čas to mělo atmosféru jak hovado. Popravdě řečeno, kam až mi paměť sahá, nepamatuji si, že bych kdy zažil špatný koncert Silent Stream of Godless Elegy… a to jsem je viděl už hodněkrát. Jen mi v průběhu setu trochu vrtalo hlavou, z jakého důvodu jim bylo dovoleno docela výrazně přetáhnout vyhrazený čas…

Ježura: Nevím, jestli za to může nějaká ta iniciativa ze strany Season of Mist, ale Silent Stream of Godless Elegy konečně dostali na velkém pódiu důstojný čas. Dlužno dodat, že záhy po nástupu dokázali, že to rozhodně nebyla chyba. Tradičně výborné vystoupení, zpěváci ve formě a odezva, jakou jsem nečekal já a vsadím se, že ani kapela. Třešničkou na delikátním dortu budiž Hanka, které to neuvěřitelně slušelo. Dle mého skromného soudu jedno z nejlepších vystoupení, kterých jsem se na letošních Masters účastnil!

H.: …jak se ihned vzápětí ukázalo, přetahovalo se kvůli zrušenému vystoupení Norů Sirenia. Kapela se sice ve Vizovicích nacházela (dokonce se později i v přestávce mezi kapelami ukázala na pódiu a osobně se omluvila za výpadek), ale ne kompletní, jelikož kvůli zrušenému letu nedorazil bubeník. Prý přijedou příští rok. Díra v programu se zarovná prodloužením koncertů Ektomorf a Rhapsody of Fire, ale mně osobně přišlo, že Rhapsody of Fire nijak nenatahovali, jen dříve začali a také dříve skončili, čímž poskytli následujícím Twisted Sister víc času na zvukovku. Ale to už trochu předbíháme události…

H.: Nálepky kopírky Sepultury a Soulfly se maďarští Ektomorf už asi jen těžko někdy zbaví, ale nic to nemění na tom, že minimálně na pódiu má existence téhle party smysl. Sice jsou si jednotlivé písničky podobné jako vejce vejci, ale o to v tomhle případě vůbec nejde. Ektomorf předvedli výborný energický set plný pohybu – a to jak v případě muzikantů, tak v případě diváků v hledišti. Když už se začínalo zdát, že by to mohlo zanedlouho začít nudit, nasadili Ektomorf vsuvku s akustickou kytarou, v níž zazněla na poměry Maďarů netradiční “Sea of My Misery” a předělávka od Johnnyho Cashe. Celkově to bylo opravdu zábavné a rychle to uběhlo. Osobně moc Ektomorf nemusím, takže z mé strany se jednalo o příjemné překvapení.

H.: Rhapsody of Fire se ukázali jako skupina hračičkovských sólistů – což dokazovaly nejen nástrojové onanie v rámci samostatných písní, ale i sóla na bicí a baskytaru (ale co také čekat od lidí, jejichž hlavní kapelník má na kytaře své vlastní iniciály) -, jimž to nějakou čirou náhodou funguje i dohromady. A že jim to fungovalo výborně. Rhapsody of Fire už roky neposlouchám, na koncert jsem však mrknul s chutí. Fabio Lione zpíval v obrovské formě, klávesové rejstříky zněly naživo opravdu mohutně a bombasticky, perlivá sólíčka se střídala jedno za druhým. V tomhle ohledu všechno na jedničku. Jedině bych trochu ubral těch pokusů rozezpívávat dav, protože těch bylo na můj vkus až moc, ale jinak nemám v podstatě co vytknout.

Ježura: Tuhle italskou bandu jsem nikdy moc nežral, ale když už jsem měl možnost, proč se na ně nekouknout, že? Ne, že by to bylo špatné, ale byť mistrně provedenému, pořád však kýči, neholduji, a to zjevně ani naživo. Asi nejvíc mi nesedl zpěv Fabia Lioneho a docela mě děsí představa, že by jeho vibrata mohla nahradit božského Roye Khana v řadách Kamelot. Do kempu jsem zamířil po několika skladbách, ale příznivcům Rhapsody of Fire se patrně dostalo skvělého zážitku. Těžko soudit…

H.: Už pomalu začíná jít do tuhého. Po extrémně dlouhé zvukovce (to víte, natáhnout na pódium koberce, aby kapelu nebolely nožičky, chvíli trvá) nastupuje hlavní hvězda festivalu – zámořská legenda Twisted Sister. Nemyslím si, že by zrovna tohle byla formace, která by v našich zeměpisných šířkách měla davy die hard fanoušků, ale spíš, že se na ní drtivá většina přítomných šla podívat jen ze zvědavosti a poslechnout si ty nejznámější šlágry typu “We’re Not Gonna Take It”. Přiznávám se bez mučení, že jsem byl na tom podobně. Ale Twisted Sister přišli, zahráli a všechno převálcovali. Uhranuli, zničili a zadupali do země všechny pochybovače. Bylo to úžasné a famózní vystoupení hodné headlinera festivalu pro tisíce lidí. Popravdě řečeno, ze všech ročníků Masters of Rock, které jsem až doposud navštívil, byli Twisted Sister jednoznačně a bez jakýchkoliv debat tím nejlepším headlinerem. Kultovní hitovka střídala další kultovní hitovku, co song, to známá pecka; legendární fošna “Stay Hungry” zazněla pomalu skoro celá. A Dee Snider? To je ďábel, vážení. Dělal show, bavil, suverénně zpíval, publikum mu zobalo z ruky, po pódiu naběhal celé kilometry, a kdyby někdo sečetl vše, co během té hodiny a půl naskákal, byl by z toho Mount Everest. Občas se mi sice zdálo, že pánové mají docela nosánky nahoru, ale to nic nemění na tom, že hráli excelentně. Společně s Moonspell nejlepší skupina Masters of Rock!

Ježura: Dámy a pánové, první kapela, u které zvažuji rvaní vlasů, protože jsem podlehl a nechal se odtáhnout… Na začátku a na konci jsem slyšel dohromady tak čtyři pět skladeb, ale znělo to dost nášlehově. FFFUUUUUUUU!!!

H.: Na mladé Australany Airbourne připadla nelehká úloha vlézt na pódium po Twisted Sister. Parta o bratrů O’Keeffeových si na nás připravila zeď z beden Marshallů a koňskou dávku energie. Muzika je to sice veskrze jednoduchá, někdy dokonce až primitivní, navíc docela nepůvodní, ale právě verva, s jakou se do její prezentace Airbourne pouštějí, je jejich hlavní zbraní. Klokani se nenechali předchozí supernovou zahanbit a řádili jak draci, frontman Joel O’Keeffe mlátil plechovkami Gambrinusu o hlavy, svítil si do publika reflektorem a hlavně se vydal na dlouhou (a vysokou) cestu po konstrukci pódia, kde si ve výšce dobrých 20 metrů (hrubým odhadem) střihl sólo. Jediné, co tak snažení Airbourne opravdu sráželo, byl nechutně přepálený zvuk, díky němuž se vše slévalo do jedné neposlouchatelné hlukové koule (díky tomu nebylo Joelovi skoro rozumět ani co říká mezi písničkami… i když je pravda, že do toho mikrofonu vřískal jak pavián). Celkově výborná show s velice špatným zvukem.

Ježura: Krátká doba, kdy jsem byl z Airbourne totálně vystříkanej, sice pominula, přesto jsem se na ně těšil, protože tyhle protinožce předchází pověst show tak nabušené, že se to vidí zřídkakdy. A i když jsem se ze začátku okázale nudil (protože tahle hudba mě fakt nijak extra nebere), nakonec té pověsti musím dát za pravdu. Monster to vypsal za mě, já jenom dodám, že je Joel O’Keefe naprosto pošahanej magor. Dokud žijou Airbourne, žije rock’n’roll!

H.: Watain vypadali na soupisce Masters of Rock jako pěst na oku, aneb největší zlo festivalu přichází (smích). Nechyběly charakteristické rekvizity jako obrácené kříže, svícny, řetězy, napíchané hlavy, spousta krve, démonické malování a extrémní puch (pokud by někdy probíhala soutěž o nejsmradlavější kapelu na světě, Watain mají můj hlas!), ale musím říct, že jsem od těchto švédských pekelníků zažil už i mnohem lepší koncerty. Sice i jejich vystoupení ve Vizovicích mělo pořádnou atmosféru, přesto to nebylo to pravé ořechové. Problém bych viděl ve dvou věcech: a) hráli pro ne-black metalové publikum, pro něhož nejsou obdobné seance na denním pořádku, takže všichni jen stáli, čučeli a bez odezvy se ani samotným hudebníkům moc dobře nehraje; b) setlist byl až na dvě výjimky ze “Sworn to the Dark” (“Storm of the Antichrist” a “Satan’s Hunger”) jednostranně zaměřený na poslední desku “Lawless Darkness”… i když na druhou stranu, Watain ve Vizovicích zahráli mimo jiné i geniální čtvrthodinový opus “Waters of Ain”, čímž to vyrovnali. Celkově dobré, ale nikoliv omračující, přesto u mě Watain stále zůstávají jednou z nejzajímavějších skupin co do koncertní prezentace.

Ježura: Tak mě napadá, že před Masters jsem ještě neviděl pořádný black metalový koncert. Neměl jsem tedy moc představu, co od Watain čekat. To, co jsem ale dostal, to byla síla! Výborná temná mše, umocněná překrásným pódiem, měsíčnou nocí a vlezlým puchem, který se linul z pódia. Kapely mi bylo skoro líto, přeci jenom hrát black metal pro publikum, jaké se schází na Masters of Rock, musí být dost únavné. Přesto jsem však nepostřehl, že by muzikanti vystoupení jakkoli ojebávali, a výborný zážitek a další z vrcholů festivalu mi tak nekazilo zhola nic…


Benátská noc 2008 (čtvrtek)

Benátská noc 2008
Datum: 24.2.2015
Místo: Malá Skála
Účinkující (obsažení v reportu): ABBand, Alkehol, Arakain, Interitus, Krleš, Kryptor, Lordi, Motörhead Revival, Törr, Walda & Gang, Waltari

Úvodní kecy si dnes odbudeme pouze informací o tom, že letošní Benátská noc byla v pořadí již celkem 16. a jako vždy se uskutečnila na Malé Skále. Areál se oproti minulým ročníkům mírně změnil. Především třetí pódium nám nějak nakynulo, díky čemuž se jeho zvuk “mlátil” se zvukem ze stanu (občas se k tomu mlácení přidal i přehulený zvuk z hlavního pódia, např. na Divokého Billa – ten byl slyšet až na konci areálu a nešlo se před ním schovat).

Co člověka udeřilo hned po vystoupení z vlaku, bylo děsné vedro (na můj vkus). Dlouho jsem nečekal a běžel jsem se schovat do chládku do stanu, kde od dvou hodin začínali Kryptor. Kapela předvedla kvalitní thrash metalový nářez. Na rozjezd hodně dobré, zvláště ta 20 let stará black metalová vykopávka byla vážně libová.

Poté už jsem musel vylézt zpátky do toho horka, protože na hlavním pódiu začínali Törr. Vlasta Henych zavelel: “Nazdar, rock’n’rollový prasata!”, a už to jelo. Törr předvedli to, co vždycky, takže stejně jako snad 100x předtím, i teď to byla zábava. Törr a jejich koncerty se nemění. Mění se jen místo a čas, kdy hrají.

Kytarista Törr, Ota Hereš, si pak vzal menší pauzičku a nastoupil znovu se svým vychlastaným Alkeholem. I člověk, který o nich nikdy neslyšel, si určitě podle názvu skupiny dokáže představit, jak jejich vystoupení asi vypadají. Na živo jim to šlape solidně, ale takovéhle hospodské odrhovačky prostě nejsou pro mě.

Zato následující Arakain se mi už hudebně zamlouvá mnohem více. A podle toho taky vypadala rychlost, jakou má hlava poletovala vzduchem. Arakain prostě umí. Navíc je současný zpěvák Honza Toužimský tím nejlepším frontmanem, jakého kdy kapela měla. Předchozí dva strčí bez problému do kapsy. Na rozdíl od jejich vystoupení na MoR jsem se dočkal i mé oblíbené sypačky “Vir”, takže spokojenost maximální.

Po Arakainu jsem se jen tak chvíli poflakoval. Nakonec jsem se zašel podívat na kousek Die Happy. Zpěvačka sice byla hezká, ale s hudbou už to tak slavné nebylo. Radši jsem nabral směr stan, kde právě začínali Interitus, jejichž hudba je lepší a zpěvačka ještě hezčí. Tahle skupina se pomalu začíná stávat mojí oblíbenou, což je celkem podivné, vzhledem k jejich stylu a mému hudebnímu vkusu. Tracklist Interitus byl postaven především na poslední desce “Frozen Darkness”, ze které zazněly například “Křídla”, “Střepy” nebo videoklipová “Deep in the Pain”. Písně z aktuálního alba pak byly samozřejmě prokládané i staršími kousky. Po konci jejich vystoupí jsem se zdržel kupováním CDčka Interitus a sháněním podpisů kapely, díky čemuž jsem úplně prošvihnul Dogu.

V této chvíli pro mě osobně nastala v programu díra, kdy mě žádná z hrajících skupin celkem nezajímala. Vypravil jsem se na kousek finských Waltari, kde jsem se utvrdil v tom, že takováhle hudba prostě není můj šálek čaje (v mém případě spíše šálek piva). Waltari mi prostě přijdou moc přeceňovaní. Tak jsem šel zjistit, co je zač Walda & Gang. Písničky Waldemara Matušky předělané do rocku mě také moc nenadchly, ale alespoň se bylo na co dívat. Walda & Gang se totiž jako první na letošní Benátské vytasili s ohňovými efekty. I oni mě ale po chvíli přestali bavit, proto jsem se vydal do zadních prostor areálu, abych si v klidu prohlédl všechny stánky. V tu chvíli ale k mým uším začalo doléhat z hlavního podia šumaření jistého Billa, zvaného Divokej. Jejich hudební produkci vážně nemusím, snad proto jsem všude běhal jak šílenec, ale nenašel jsem místo, kde by nebyli slyšet. Nakonec jsem se rezignoval a šel k hlavnímu pódiu s tím, že když už je musím poslouchat, tak je chci alespoň vidět.

S úderem desáté hodiny jsem musel začít řešit dilema, jehož řešení jsem po celý den odkládal. Ve stanu totiž začínala hrát má srdcovka Root, zatímco na největším podiu se připravovali rozjet svou show Lordi. Nakonec zvítězila zvědavost nad fanouškovstvím a já šel na Lordi. A že to stálo za to. Přestože jsem zocelen četnými návštěvami black metalových koncertů, kde jsou občas k vidění opravdu zajímavé věci, to co předvedli Lordi, jsem ještě nežral! Výbuchy, ohnivá show, proudy jisker létající téměř odevšad. Když pominu hudební stránku, která mě moc neoslovuje, protože hard rock vážně nemusím (znám od nich jen 6 písniček – “Hard Rock Hallelujah”, “Who’s Your Daddy”, “Would You Love a Monsterman?”, “It Snows in Hell”, “Devil Is a Loser” a “Blood Red Sandman” – všechny zazněly), bylo se alespoň na co dívat. Už jen díky tomu jsem se ani na chvíli nenudil. Při jedné písničce si například zpěvák Mr. Lordi přitáhl motorovou pilu, ze které sršela krev a létaly jiskry zároveň. Jindy si zas na záda nechal připevnit obří křídla a ty pak roztahoval (jen škoda, že s nimi nelétal). Já osobně jsem se prostě na jejich vystoupení neskutečně bavil a podle reakcí všech okolo to vypadalo, že jsem nebyl sám. Těžko bych sice na jejich koncert zavítal, kdyby na sobě neměli ty masky a všude kolem sebe ty vybuchující blbinky, jenže oni to mají, takže není co řešit. Lordi byli jednoznačná pecka.

Když dohráli Lordi, šel jsem poprvé za celý den podívat na poslední pódium, nebo spíše minipódium, zvané G-Stage, kde to zrovna valili Motörhead Revival. Jejich kytarista vypadal spíše jako SlashGuns n’ Roses, zato zpěvák a baskytarista jako by Lemmy Kilmisterovi z oka vypadl. Nejen že měl stejnou baskytaru a stejně “vychlastaný” hlas, on měl dokonce i stejné boty! Motörhead Revival zahráli své největší hity (nebo spíš největší hity pravých Motörhead). Skuteční Motörhead k nám nejezdí každý den, a tak se člověk musí spokojit s revivalem.

Po Motörhead jsem si ještě skočil nakoupit pár CDček a po cestě jsem zhlédl kousek vystoupení Aleše Brichty. Když slyším jeho hudbu, tak mě napadá, že Arakain udělali dobře, když ho vykopli, jestli je chtěl tlačit do stylu, jaký teď provozuje se svým ABBandem. Poslední kapelou pro mě byli Krleš. Moc si toho ale z jejich koncertu nepamatuji, protože jsem už byl hodně unavený a spíš sem se opíral o pódium, než abych poslouchal.

Reportu z dalších dvou dnů Benátské noci se ode mě nedočkáte, protože jsem na nich nebyl.