Existence španělského tělesa Altarage se odjakživa potýkala s otázkami ohledně autenticity. Kapela je dodnes probírána v kontextu ostatních kapel, z nichž se nejčastěji skloňují Portal. Altarage přitom v očích mnoha recenzentů srovnání s australskou nezemskostí neustojí. Z kvalitativní perspektivy a v rámci památnosti vlastně Altarage nejde moc bránit. Diskografie Portal je totiž bezpochyby vyváženější a všeobecně významnější.
Zůstává ovšem otázka, zda se Altarage skutečně snaží o bezostyšný obšleh. Kytarový tón, všeobecná disonance i vizuál si o domněnky ohledně vykrádání vyloženě říká. Na druhou stranu mi přijde, že málokdo mluví o konzistentním úsilí, které Altarage vynakládají, aby se dané nálepky zbavili.
S postupnou existencí vnímám Altarage oproti Portal o dost jinak. Jádro je sice stejné, obě kapely se od něj nicméně odráží do jiných směrů. Berou esenci zla, ale zatímco Portal na posluchače naléhají pomocí chaosu a děsu, Altarage jdou primárně po zvukovém nátlaku. Daný element krystalizuje na každé další desce více. „The Approaching Roar“ z roku 2019 dává jasně najevo, že Altarage chtějí, aby poslech evokoval nátlak hydraulického lisu. Skladby se nebály extrémně zpomalovat a hrát si se strukturami, které nemají daleko od no wave éry Swans. Kapela navíc celý materiál balí do těžkotonážní produkce, za kterou by byl vděčný i Justin K. Broadrick.
„Succumb“ v robustním počínání pokračuje. Nebojím se říct, že je novinka v několika momentech takřka industrialmetalová, a to nejen díky přítomnosti metalických samplů a podvratných glitchů, ale i samotným hudebním postupům. Pomalých, o hlavu mlátících chvilek přibývá, v určitých pasážích jsou ale ještě monolitičtější. Samotná délka napoví, že by na notu jednolitosti mohla hrát „Devorador de mundos“. Je to tak – megalomanské finále desky zní jako disonantní Godflesh, kteří si chtěli střihnout variaci na (ne)hudbu z kultovní „Public Castration Is a Good Idea“ od Swans. Kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem „Devorador de mundos“ vždy poctivě doposlouchal. Své opodstatnění na desce ale určitě má – umně totiž posiluje celkový strojový feeling, který se zde otře i o drone.
Industriální tendence u čistého zvukového nátlaku na „Succumb“ nekončí, odráží se totiž i v rytmice. Aspekty industrialu dobře reprezentuje čtvrtá „Foregone“, kterou dělí ritualistické bubnování s kovovými šelesty v pozadí a ke konci vystřelí brutální mechanickou mlátičku. Podobně působí závěr „Forja“ nebo „Drainage Mechanism“, ve které vskutku industriální název doprovází takřka breakbeatový předěl, kde v tichých místech navíc skvěle vynikají vokály.
I „Succumb“ žel obsahuje momenty, v nichž se Altarage dostávají do slepé uličky. Buďto jeden motiv omílají příliš dlouho, nebo zahrnují pasáže, které jsou od začátku slabé. V některých skladbách tak dochází k pocitům čekání na „ty silné“ momenty. Občas mě sere i přílišná snaha kapely působit divně – například zamýšlené „sekání” v první skladbě je úplně k hovnu. Mínus představuje i zvuk, který od minula trochu ztratil na mohutnosti.
„Succumb“ má více hluchých míst než „The Approaching Roar“, skladatelské zaváhání zato vynahrazuje tříbením vlastního ksichtu. Při poslechu je záměna s ostatními disonantními death metaly podstatně těžší, čehož Altarage docilují začleňováním industriálního nádechu a silnějšího brnkání na „heavy“ strunu. „Succumb“ v závěru nevnímám jako triumf, ale další solidní krok na správné cestě.
Dantez:
01. Spectral Wound – A Diabolic Thirst
02. Altarage – Succumb
03. Bewitcher – Cursed Be Thy Kingdom
Sokol, doktor z hor:
01. Vreid – Wild North West
02. Bongzilla – Weedsconsin
03. Godspeed You! Black Emperor – G_d’s Pee at State’s End!
H.:
Duben se zpočátku netvářil nijak zásadně, ale nakonec se to tam hezky nasypalo! Na první flek dejme třeba Wędrowcy~tułacze~zbiegi. Nad jihopolskou scénou okolo Let the World Burn jsme zde hromadně onanovali již nejednou a zrovna tenhle projekt patří k tomu nejlepšímu, co se tam dá najít, byť třeba není tak na očích jako Furia nebo Massemord. Cokoliv z dřívější tvorby je super, minulé album „Marynistyka suchego lądu“ u mě svého času vyhrálo s přehledem titul desky roku a loňské elektronické ípko „Berliner Vulkan“ zabíjelo taktéž. To by v tom byl čert, aby „Futurista“ opět nekandidoval na nejvyšší příčky!
Hodně vysoko může v ročním zúčtování zamířit také druhá nahrávka Neptunian Maximalism. Už „Éons“ loni patřilo k nejpozoruhodnějším deskám sezóny a ambice novinky „Solar Drone Ceremony“ nejsou o nic nižší. Jedna 55 minut dlouhá kompozice nandává psychedelii až do pekla a osobně se v tom topím moc rád. Titul navíc zdobí famózní obal, to je pomalu škoda hovořit. Jestli tohle příští leden nenapíšu jako artwork roku, tak se budu hodně divit!
Na třetí příčku do eintopfu tu mám hned několik kandidátů, ale vypíchnu německé Fyrnask, kteří po pěti letech představí novou desku „VII – Kenoma“. S „Eldir nótt“ i „Fórn“ jsem strávil poměrně dost času, takže od novinky očekávám a chci to samé.
Metacyclosynchrotron:
Devět let stará deska „Rise, Vulcan Spectre“ vraždí jak zkurvypičizmrd a tak si troufám tvrdit, že nové album thrashmetalových Nekromantheon je nejzásadnější metalovou událostí dubna.
Přijde-li na vyhrocený black/deathový fanatismus, je tištěný fanzine The Sinister Flame jeho ztělesněním. Proto rád sleduji vydání eponymního vydavatelství a možná i samí víte, že desky Domains, Aethyrick nebo Ordinance jsou zásahem do černého. Skotské Ifrinn jsem dosud neznal, ale vypuštěná skladba z chystaného EP „Caledonian Black Magick“ zaujala fest, neboť smrděla po „Lokabrenna“.
Funeral doom mám rád, ale poslední, skutečně ukrutná záležitost, co mi stála za pozornost, byla druhá deska Tyranny. Kvalitního funebráctví určitě vychází víc a problém bude na straně mého nezájmu, ale to se teď změní. Ukázku z nových Fuoco Fatuo jsem totiž zkusil prakticky náhodou, ale výsledkem bylo udivené „ty vole“. Až to bude venku, zavírám se do tmavé místnosti se sluchátky a nechám se zvuky svést do obsidiánových temnot. A když je teda řeč o funerálu, mám zkusit i nové Aphonic Threnody?
Cnuk:
Z dubnových desek ve mně nejvíce pozornosti vzbuzuje „Solar Drone Ceremony“ od Neptunian Maximalism. Obsahuje jednu živou skladbu o padesáti minutách, kterou tito Belgičané nahráli před rokem v Bruselu. Nese si v sobě všechny atributy známé z „Éons“, ale díky délce je to zase přeci jenom jiný zážitek. Nelze samozřejmě opomenout ani skvostný obal, jenž si zaslouží bližší prozkoumání.
Šanci dám dozajista i novým Altarage. Ani v jednom z předchozích řadových případů jsem jim nesedl úplně na lep, ale dobrá hudba to byla vždycky. Od „Succumb“ tak nečekám nic zásadního, ovšem zveřejněná skladba „Magno evento“ se mi teda líbí dost a lomoz „Forja“ také není marný, takže se moc rád nechám překvapit, jak na tom bude zbylá náplň alba.
Dantez:
Druhá deska kanadských Spectral Wound sklidila mnoho pozitivních ohlasů napříč metalovými weby. Přestože mě bavila, z „Infernal Decadence“ jsem necítil nic moc extra, jen fajn svižný black metal po vzoru Sargeist. „A Diabolic Thirst“ se nejspíš tohoto mustru nevzdá, songwriting se ale posouvá fest. Oba vydané singly jsou boží – tah na bránu je brutální, struktura songů ladná a melodičnost vybalancovaná. Vše navíc umocněno cool coverem. Zbytek desky si vpálím hned, jak to půjde.
Vyhlížím i novinku Altarage. Trochu mi přijde, že jsem jeden z posledních, který jim tu portalovskou kakofonní hru pořád žere, ale nemůžu si pomoct. Přijde mi, že podobně laděný death metal nikdo nehraje tak težkotonážně jako právě Altarage. „Succumb“ sice trochu děsí hodinovou délkou, desku však natahuje finální, 20 minut dlouhý kolos, takže kdo ví, o co vlastně půjde.
Zábavní by mohli být noví Bewitcher, kteří z posledních ukázek znějí, jako kdyby někdo vzal Athenara z Midnight a řekl mu, aby začal kecat do goticko-deathmetalového psaní Tribulation.
Sokol, doktor z hor:
„Kraft“, „Pitch Black Brigade“, „I krig“ a „Milorg“ od Vreid, pohrobku Windir, to bylo svého času něco! Jenže pak, jak je u solidních kapel dobrým zvykem, mne Vreid začali neskutečně vytáčet a kompletně jsem na ně zanevřel. Co takhle jim dát novou šanci s květnovou novinkou? „Wild North West“ vyjde na konci dubna a já jsem opravdu zvědavý, zvláště když „Lifehunger“ sklízel pozitivní hodnocení.
Oproti Vreid, kteří mne po „Milorg“ začali srát, se to u formace Bongzilla nestalo. Ono taky nemělo jak, protože od „Amerijuanican“ těhle zahuhlaných bažináčů uplynulo šestnáct let. Takže jsem hodně zvědavý, v jakém hávu se novinka „Weedsconsin“ ponese. Nečekám nic převratnýho, jen poctivý stoner/sludge, jak ho mám rád.
Na poslední věc jsem spíš zvědavý, než že bych se těšil. Vlastně váhám s poslechem. Nesnáším reuniony. Dokázal jsem ho prominout jen pár veličinám, ale Godspeed You! Black Emperor rozhodně ne. Jejich diskografie pro mne končí „Yanqui U.X.O.“ a basta fidli. Ale druhého dubna tu bude k mání „G_d’s Pee at State’s End!“ a já si budu zase klást otázku – pustím si nové Godspeed You! Black Emperor, anebo ne? Na 90% ne, ale stejně si nechávám těch deset procent.
Čtvrtá deska španělských Altarage se jmenuje „Succumb“ a vyjde 23. dubna skrze Season of Mist. Těšit se můžete 63 minut nové hudby. Následuje tracklist, obal a videoklip „Magno evento“.
„Caligula“ se těší úspěchu v mnoha sumářích; dokonce i v těch, které explicitně zavání hipsternem. Není se vlastně čemu divit. Lingua ignota je na poli hudebního extrému na podobné pozici jako Pharmakon. Obě umělkyně tvoří nepříjemnou hudbu, která po několika rotacích ukazuje, že zase tak nestravitelná není. Lingua ignota je nicméně v tomto ohledu originálnější. Začlenění sludgové mizérie a hlukové abraze do klasičtější – místy až operně-divadelní – hudební polohy je něčím, co bylo již některými testováno. Nikde však jednotlivé prvky do sebe nezapadly tak ladně a efektivně jako právě na „Caligula“. Toto unikum nicméně není jediným aspektem, který z desky dělá tak zásadní počin. V přední linii stojí podobně extrémní emoční vypjatost a hudební nápaditost. Nic letos netnulo do živého tolik jako „Caligula“, ať už zvukem nebo obsahem. Proto je časté umístění na přední příčky dostatečně ospravedlněno. U mě to není výjimkou.
Nejprecizněji vykomunikovaná esence black metalu široko daleko. Funereal Presence se na „Achatius“ podařilo evokovat auru, která nemá daleko od nejlepších momentů kapel jako Cultes des ghoules nebo Sortilegia. Deska si přitom zachovává unikátní charakter. Nezní striktně „ritualisticky“. Její kouzlo vyvěrá spíše z tradičnějšího blackmetalového pojetí opředeného o neotřelé akustické aranže a vkusně zaprášenou produkci. Při poslechu lze cítit doutnající knot svícnu, mokvavý pergamen, zatímco před ksichtem vyvstávají obrazy podobné tomu na coveru. Čistá práce.
Vytvořit chytrý pop bez vrstvy pseudo-intelektuálního balastu vyžaduje talent. FKA Twigs ho má evidentně dostatek. „Magdalene“ si chytře hraje se zvukem i texty, které nepateticky strhují a poutavě komunikují nehezké osobní zkušenosti. Deska sice není zvukově ani emočně vypjatá jako „Caligula“. Za to je však produkčně vybroušenější, chytře balancující mezi popovou přístupností a avantgardní koketerií. Z na první pohled přímočarých skladeb se tak na posluchače i po mnoha rotacích sypou nové, předtím nezachycené prvky. Art pop bez kvazi-artu.
Trochu mě vlastně zaráží, jak moc jsem se k poslední desce Altarage vracel. „The Approaching Roar“ Je od minula velkým krokem vpřed. Zvuk je masivní, vokály nezemské a atmosféra tísnivá. Altarage srovnání s Portal neujdou a asi nikdy neustojí. Už s prvními sekundami je jasné, odkud vítr vane. Novinka však ukazuje, že i navzdory evidentní inspiraci Altarage dokážou přinést na daný zvuk odlišný pohled. Namísto precizní hry s chaotičností raději tvoří přímočařejší těžkotonážní death metal, který stále dusí kakofonickými strukturami, ale v prvé řadě podmaňuje hutnou produkcí. „The Approaching Roar“ sice není skrz naskrz skladatelským diamantem. Dotahuje však hudební rovnici, na jejíž základě mají Altarage šanci dělat v budoucnu ještě zajímavější věci.
Málo desek mě strhlo svou nepříčetnou agresí tak jako „Slave Morality“. Deska stojí na pozici nejvydařenějšího hudebního chlívu na stejné příčce s „Primitive Force“ od Concrete Winds. „Slave Morality“ si mé upřednostnění získalo zejména z důvodu používání hudebních prvků, které preferuji (hammer blasts, hajtro). Nejde o nic originálního či hranice-bořícího. Profane Order ale ten zajetý war-grind-black-death bordel hrají tak dobře a bez příkras, že je těžké to neocenit. Nejhouževnatější sonické kladivo do pysku za roku 2019.
CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
Singl „Work“ od pražských Vole visel na netu dlouhou dobu před vydáním nové desky. Po jeho několikanásobném poslechu jsem chtěl od „Dej Bůh pěstí“ pouze dvě věci: podobně absurdní ventily, jako je povzdech „a proč nikdo nehraje dobrý black metal“, a ještě o kousek nezřízenější fúzi punku a noise rocku. Vyplnilo se a „Dej Bůh pěstí“ je tím pádem deskou, která by se umístila i v mém širším žebříčku nejlepších desek roku 2019 bez ohledu na původ interpreta. Vole mají na novince až nezdravě v piči. Skáčou mezi, tempy, rytmy a žánry tak moc, že rozdrtili očekávání a je vlastně dost komplikované desku klasifikovat. Vše je opepřeno surreálními proudy nenávisti, kterým neujdou posluchači samotní, studenti školou vymrdaní nebo židle. V závěru jde o naprosto geniální, dostatečně uchopitelný chaos, který mě alespoň na moment činí hrdým na to, že si musím říkat Čech.
2. Bahratal – Lágry všem
Načernalého punku se za poslední léta rojí až příliš a kapely, které se k této odnoži uchylují, často neoplývají významnou porcí originality, a tudíž splývají ve fádní masu. Bahratal tvoří něco podobného, ale do zmíněné šedi úplně nezapadají. Jejich přístup je o pár obrácených křížů osobitější. Neskáčou otrocky jenom mezi sypačkama, retardovanou polkou a d-beatovýma rubačkama. Black-punkový kanál obměňují o pasáže, které si hrají s gradací a atmosférou. Bicí jsou správně rozviklané a kytary místy skřípou tak, že skladby mají tendenci spadnout do noise rocku. Dostatečně specifická je i lyrika s projevem, který občas nemá daleko od chmurného kázání Hausera z Vanessy. Desetipalci rovněž pomáhá optimálně zasviněná produkce.
Neřadový počin roku:
1. hel.IV – The Dagger and the Thought
Nekompromisní industriální-techno rychta. Žádná melodie nebo hřejivé ambientní podmazy. Jenom hluk, basa a neutuchající pulz. Materiál tak tvrdý, že s přehledem přechcává některé letošní metalové extrémy (Diocletian), a proto snese i doporučení nepříznivcům techna.
2. V/A – Mors Omnibus I
Přesná trefa do mého vkusu. Kompilace, na které se podílejí obskurní hudební tělesa jako Trepaneringsritualen, Pact Infernal nebo Nastika, kombinuje ty nejlepší prvky z ritual ambientu, techna a drone. To, co by za běžných okolností mohlo většině znít poměrně fádně, je zde obohaceno o mohutnou basu, instrumentační variabilitu a dynamiku. Ne všechny skladby jsou stejně kvalitní, ale už jen za to, že se někdo rozhodl tento obskurní sub-subžánr prozkoumat, si kompilace zmínku zaslouží.
3. Nails – I Don’t Want to Know You
Možná trochu přeháňka. Singl obsahuje kromě titulní skladby věc s Maxem Cavalerou, která za moc nestojí. Samotná „I Don’t Want to Know You“ však vraždí s takovou vervou, že je to vlastně jedno. Více než vydařený pokračovatel agresivní strikce nastolené na „You Will Never Be One of Us“, a vlastně možná ještě brutálnější, přímější a energičtější. Pokud singl předestírá to, co se bude dít na další dlouhohrající desce, bude možné, že se zabiji vlastním roundhouse kickem. Vedle pár věcí z debutu Concrete Winds jde o jednu z největších hudebních smrští roku.
Možná lehce dětinské, ale kurevsky efektivní. Od umělce, který si říká Abomination Hammer, jsem další artworky nenašel (teda kromě reedice „Verrater“ od Leviathan, který je neméně perfektní). Pokud je však „Urine of Abomination“ jedním z prvních záseků, je se na co těšit. Je to obscénní, nechutné a správně ujebané. Zkrátka to zůstává na sítnici, a to i přestože jsem si při prvním pohledu močícího falu nevšiml. Byl jsem konsternován surreálně rozmazaným a poprskaným monstrem splývajícím se stejně barevným a odpudivým pozadím. Následovné studování mě přivedlo k detailům, které celkovou znepokojivost podpořily. Prostě vybroušená hra s děsem, znepokojivostí a chčijícím pérem.
Tady není o čem. Nevím, která jiná kapela by letos navázala na nabušený debut (v mnoha ohledech) ještě lepším následovníkem (i s ohledem na obočí zdvihající druhou polovinu). To, co zprvu znělo jako vydařený derivát polských kultů jako Odraza a Massmord, se proměnilo ve svébytný projekt s unikátní stylizací. A to nejen hudební, ale i vizuální: stačí mrknout na fotky z koncertu nebo do bookletu. Ukázkový příklad toho, jak má vypadat kapela, která se neskličuje škatulí, ale přesto ji zůstává věrná natolik, aby finální produkt nezněl jako plonková nabubřelost.
Shit roku:
Refused – War Music
S touto kategorií jsem měl problém. Vyloženým mrdkám jsem se buďto vědomě vyhýbal, nebo jsem jim nevěnoval vhodný čas na to, abych je bez výčitky mohl onou mrdkou shledat. Nechtíc jsem se však dostal k „War Music“ od Refused – kapele, které ani zdaleka neholduji, ale její zásluhy za vnesení solidní porce čerstvého vzduchu do zatuchlé punkové škatule prostřednictvím desky „The Shape of Punk to Come“ respektuji. „War Music“ je vlastně tak trochu „The Shape of Punk to Come“, ale bez nápadu, sebereflexe a jakéhokoliv důvodu k existenci. Z obecného hlediska možná nejde o absolutní hovno. Z osobního však ano. „War Music“ kombinuje všechny propriety moderního, napopovitělého punku, které bytostně nesnáším. Deska se snaží být chytlavá, ale zároveň chce brojit proti establishmentu. Chce, aby do jejího rytmu řvali nasraní puberťáci do polštářů, ale nechce pobouřit jejich matky. Je bezbřeze dementní ve vší svojí pseudo-chytrosti. Zkrátka permanentně rotující uroboros utkaný ze zatuchlého hovna. Pro novodobé třináctileté anarchisty asi ideální soundtrack k životu. Pro ostatní naprostá zbytečnost.
Koncert roku:
1. Misþyrming, Darvaza, Vortex of End: Praha – Modrá Vopice, 23.9.2019
Agresivně-spirituální intenzita proudící z Darvaza na mě skrz videa smrděla už nějakou tu dobu, a proto jsem si zastávku tohoto norsko-italského hybridu v Modré Vopici nemohl nechat ujít. Osobní hype byl veliký, ale i tak překonaný. Perfektně zfanatizovaný Wraath se zbytkem kapely si ukradl celý večer pro sebe. Pomalé, oldschoolové části srážely na kolena. Ty nepozérsky epické pak přetáčely oči davu do mozkovny. Extáze samozřejmě vyvrcholila při skvostné „Silver Chalice“. Krví zbrocení Vortex of End otevřeli večer se svým do plných otáček vyhnaným black metalem ovlivněným francouzskou větví a velice příjemně překvapili. Dokonce tak moc, že jejich vystoupení předčilo samotné headlinery. To nicméně neznamená, že by Misþyrming také neničili. Spíše jde o pěkný důkaz, jak moc se tento večírek povedl.
Slayer, kurwa! Asi nikdo neví, jak moc je tato rozlučka reálná, ale když už vám thrashoví fotři hrajou zhruba hodinu od baráku autem, proč si to nevpálit. Poupravená sestava a věk může v mnohých vyvolat skepsi. Vystoupení samotné ale veškeré pochyby zbořilo. V téměř dvouhodinovém průřezu zaznělo skoro vše, co každý chtěl (snad jen „Necrophiliac“ pochyběl). Špínu nejde kydat ani na formu kapely. Navzdory nemilosrdnému fotrovství si to Slayer dali s vervou, bez škobrtnutí a zbytečných kokotin kolem; jen s Arayovým dojemným finálním pohledem do rozhicovaného polského kotle, jehož zápal nebyl zapříčiněn permanentním šleháním plamenů z pódia. Vskutku Slayer, kurwa!
Line-up 24. Brutal Assaultu mě překotně nenadchnul. Festival si žel už delší dobu jede na strategii zvaní ob rok stejných kapel. Po několika návštěvách se tak radost při postupném ohlašování jmen znatelně vytrácí. V závěru ale i skromnější výčet nových a mnou očekávaných vystupujících uspokojil. V některých případech dokonce tak, že poskytl v daných ohledech nejpamátnější koncerty roku: Prurient intenzitou, Midnight zábavou a Daughters neospravedlnitelnou neurvalostí.
Videoklip roku:
Hide – Raw Dream
Perfektní naturalistický hnus jako vystřižený z hybridního mozku Cronenberga a Švankmajera, který umocňuje podobně zneklidňující hudební stopu. Schopnost vokalistky Heather Gabel proměnit se v absolutně odpornou fúrii je zarážející a video toho využívá na sto procent. Ukázkový příklad toho jak vyrobit evokativní klip za pár šupů.
Film roku:
1. The Lighthouse
Eggers na geniální „The Witch“ navázal ještě o kousek ambicióznějším projektem a znovu trumfoval. „The Lighthouse“ je nediváckou odyseou až na dno šílenství. Nedává nic zadarmo a po vzoru Lynche, Bergmana a Zulawskiho poskytuje hrstku vodítek a symbolů k dešifrování příběhu, zatímco burcuje absurditu ke hranici snesitelnosti. O to se stará zejména herecká dvojice Defoe–Pattinson, které místy pomáhají vhodně inkorporované bizarní výjevy a permanentně řvoucí mlhový roh. Vše umocňuje padnoucí čtvercový rámec, špinavý černobílý vizuál a nervy drásající zvukový design. „The Lighthouse“ zůstává v hlavě dlouho po projekci, a pokud divák na Eggersovu hru přistoupí, zažije s interpretací hodně zábavy.
Ne tak vybroušené a pevně uchopené jako „Hereditary“, ale stále velmi nápadité a odvážné. „Midsommar“ mě ihned po projekci trochu zklamal. Hlavu však neopustil, a to nejen díky jeho psychedelicko-nepříjemně-barvité vizuální stránce, ale také kvůli symbolice, skrytým vodítkům a hlavní myšlence. Aster se mi na bezmála tříhodinové stopáži do vkusu netrefil se vším, ale když už vroubek udělal, zaťal velice hluboko.
3. Der goldene Handschuh
Nejodpornější film roku. A navzdory silně explicitním scénám jeho hnus vyvěrá spíše z naturalistického vyobrazení existenčního dna. „Der goldene Handschuh“ dává brutální facku. Ostrý reality check, při kterém momenty zachycující brikule Fritze Honky – německého sériového vraha – často slouží spíše jako černě-komický oddych, aby posléze mohl natvrdo ukázat, jak může skoro každý z nás skončit. Nijak kolosálně přesahový, ale zároveň neprvoplánový skalpel spodiny střední třídy.
Potěšení roku:
rozšíření obzorů
Pravidelné psaní zapříčinilo častější vystavování se hudbě, o kterou bych v normálních případech pravděpodobně nezakopl. To samé platí o nyní již dennodenním čtení textů od kolegů ze Sicmaggot zinu. V mezičase jsem do větší hloubky prozkoumával ritual ambient a techno. O mnohem víc proto doceňuji hudební plochy, které vytváří Arktau Eos a jim spřízněná uskupení, a také bezlítostnou náturu proklatě nízko položených pulzů z pultů lidí jako SNTS, hel.IV nebo Outlander.
Zklamání roku:
všeobecná průměrnost nebo lehký nadprůměr
Poskládání top pětky nebylo úplně tak lehké. Ne, že by nebylo z čeho vybírat. Spíše toho nevyšlo tolik, co mě sundalo zas tak brutální silou. Pravdou je, že mnoho nosičů, které se dle prvních singlů/vizualizací/plků jevily jako nadějné, spadly většinou do škatule „neurazí, nenadchne“. Namátkou lze vypíchnout nové desky od Lord Mantis, Aoratos, Swans, Chelsea Wolfe nebo Diocletian. Možná jde o běžný stav, který jsem v dobách nesamozvaného recenzenta příliš nepociťoval, ale nutkání vracet se k mnoha letošním nosičům se prostě často nedostavovalo.
Zhodnocení roku:
Rok 2019 ve mně nezanechal zásadní zklamání ani nadšení. Rozhodně vyšly desky, ke kterým se budu vracet. Určitě jsem zhlédnul filmy, s jejichž pitvou jsem zdaleka neskončil. Dokonce jsem viděl pár vystoupení, která z paměti nevymažu. Dokážu si nicméně představit, že toho klidně mohlo být více a občas i o kus lepší. Na základě předběžného ohlášení se prozatím na nic výjimečně netěším. Rád bych však uvítal zejména nějaké vydařené rapové desky. Rovněž doufám, že letošní koncertní dovoz do českých končin bude oproti minulému roku silnější a zajímavější, a to hlavně z blackmetalového hlediska.
Dantez: Sobota. Něco před desátou. Chystám se posnídat a hrozně se nafrčet kofeinem. Při návštěvě prvních potravin pozoruji několik lidí, kteří ve velkém pořizují hajzlpapíry a štětky do záchodu. Až po chvíli mi dochází, že se davově začíná zbrojit na Gutalax. Celkem by mě zajímalo, co si ti Vietnamci o sobotních ranních nákupech mysleli. Já na Gutalax každopádně seru. Poté jen z fotek vidím, že tohle hovno přilákalo v 10 ráno dav, za který by se nemusel stydět ani headliner okolo jedenácté večer. Rovněž pobavila i stagedivující (teď už poměrně virální) toika. Fanouškem hudby Gutalax nejsem, ale pozorovat je jako fenomén s ambicemi přesáhnout extrémní škatuli je celkem prdel.
Dantez: Proč to sem ale cpu. Hodinu po Gutalax mají na stejné pódium nastoupit Altarage, kteří si letos z logistického hlediska vytáhli černého petra. Nejenom že je tenhle kakofonní, závoji halený death metal nucen hrát během jasného dopoledne. Teď to ty inkognita ještě musí odrubat na půdě zdobené hajzlpapíry a zbytky nafukovacích hraček. Atmosféra, která je u podobně laděného koncertu poměrně důležitá, je proto v prdeli a já už jen doufám, že alespoň hudba bude působit tak, jak má. Zvuk naštěstí vychází a Altarage komunikují přesně to, co od nich očekávám. Hodně lidí kapele vyčítá, že jde jen o laciný derivát Portal. Zvukově je to určitě pravda. Do kompozic jsou podle mě ale jinde. Portal se snaží komplexními skladbami primárně posílat lidi do sfér myslí nepolapitelného chaosu. Altarage na druhou stranu bahenní produkci využívají k jednodušší, ale zato mocnější zvukové opresi. To se jim podařilo i na Brutalu. Zvuk solidně trestá, utlačuje a v pomalejších pasážích mlátí po hlavě. Je to dost masivní i s ohledem na to, že jde jen o jednu kytaru, bicí a basu. Vokál je až nepochopitelně nelidský a skvěle se doplňuje s monolitickými riffy, během kterých kytarista ani jednou nesahá po spodní části hmatníku. I navzdory nepříznivým podmínkám si set Altarage fest užívám. Rád bych si dal repete; tentokrát ale buďto v hodně tmavém klubu, nebo alespoň na oriental stage v pozdější hodinu (kam se to podle mě dalo v klidu propašovat i letos).
Cnuk: Já poslední festivalový den zahajuji až s pozdějšími Exumer. Těmto německým veteránům jsem nikdy příliš neholdoval a o to víc mě jejich vystoupení překvapilo. Tvrdý a odsýpající thrash metal mi na začátek dne sednul moc dobře a pánové mě tak přesvědčili, že by jejich tvorba stála možná za něco víc než pouze pár letitých poslechů klasiky „Possessed by Fire“. Došlo i na dva kusy z nové placky „Hostile Defiance“, které mě ze studia vůbec nebavily, ale zde bylo vše rázem lepší. Dobrý start.
Cnuk: Ihned na to navazují takřka v hodině své smrti jejich krajané Necros Christos. Ambiciózní materiál, jímž se prezentovali na studiovkách, nevyznívá naživo tak úderně a majestátně, ale z velké části to přisuzuji především době, kdy hráli, jelikož třetí hodina odpolední není pro ponurý death metal zrovna to pravé. Ani nekončící déšť to nevylepšoval. I tak se svého setu zhostili důstojně, ale mohlo to být přeci jenom lepší.
Cnuk:Violator dávám tak od třetí písničky. Poslední nahrávky kapely neznám, ale stejně se jede především v kolejích „Chemical Assault“. Energií nabitý brazilský thrash má tu správnou valivou sílu, a přestože nejsem jejich kdovíjakým příznivcem, baví mě to. Borci potí krev, což je vždy sympatické, a kotel jim byl odměnou. Předchozí Exumer mě bavili o něco víc, ale i tohle bylo rovněž povedené, především díky intenzitě Jihoameričanům vlastní, se kterou do toho šli.
Cnuk:Demolition Hammer mě před dvěma lety naprosto zničili, takže jsem si je ani letos nemohl nechat ujít. Vysoká očekávání se i nyní podařilo naplnit, jelikož opět cupovali všechno a všechny na kusy. Nekompromisní brutální thrash metal znovu zabíjel a na seznam skladeb si v jejich případě nelze nikdy stěžovat, protože z nepovedeného „Time Bomb“ těžko někdy něco zahrají a zbylá dvě alba jsou kurva klenoty. Možná to nebylo tak uhrančivé jako poprvé, ale v tom asi hraje velikou roli právě ono poprvé.
Cnuk: Maraton pokračuje s Vltimas. Jejich album „Something Wicked Marches In“ mě zrovna nenadchlo, ale podívat se po letech na Vincenta, když ho mám před sebou, mě nakonec dostalo před pódium. Koneckonců, desku mám díky recenzi naposlouchanou až až, takže dobře vím, co mě čeká, a mohu porovnávat. Vltimas nic nevymýšleli a prostě ji celou přehráli od začátku do konce. Nebylo to nijak lepší ani horší, prostě tak nějak stejně, jak je to nahrané. Na mém názoru na jejich tvorbu se tedy i přes koncert nic nezměnilo. Jen si asi ponesu následky z těch kreací a tanečků co Vincent předváděl. Když má v ruce basu tak ho tyhle chujoviny nenapadají, takže bych doporučil současného basáka vyhodit a dát tento nástroj do pazour právě jemu. Ale zas to byla prdel.
Cnuk: Z povzdálí sleduji ekvilibristiku borců Animals as Leaders. Ty jsem žral v době debutu, pozdější desky znám jen zběžně. Je nesmírně zajímavé sledovat, co předvádějí takto živě. Vystoupení bavilo a až překvapivě rychle uteklo. Navíc jsou to sympaťáci a podobné uvolnění atmosféry přišlo vhod. Jako předěl mezi dosavadními kapelami a chystanou pauzou posloužili suprově. Rád bych je však viděl ještě v intimnějším klubovém prostředí.
Dantez: Během skrývání se před vehementním deštěm zjišťuji, že se Anaal Nathrakh někde sekli, a tak zaměňují svůj set s Combichrist, od kterých dosvědčuji dvě poslední věci – na jednu trochu zatrsám, při druhé mě zaráží naprosto dementní mash-up jejich songu a „War Pigs“ od Black Sabbath. V závěru mě trochu mrzí, že jsem neviděl více. Mohla to být geniálně kreténská zábava.
Dantez: Poté si krátím čekání na mord jménem Antaeus talk-show s Barneym z Napalm Death, která se uskutečňuje v nově otevřeném zákoutí pevnosti. Interview má vážný ráz – řeší se otázky týkající se migrace, brexitu, rasismu a nacionalismu. Barney se poslouchá fajn, ale čas tlačí a řezaní masa společně s uctíváním satana nepočká. Odcházím tedy dříve, abych Antaeus stihnul se vším všudy.
Dantez: S příchodem na oriental stage s radostí vidím, že tam není nesnesitelně plno. Zabírám pozici v rozumné dálce od pódia a nadějně čekám na největší hudební násilí festivalu (Antaeus byli na letošní soupice jedinými zástupci skutečně zlého black metalu). Borci chvilku zkoušejí a jde se na to. Očekávání se vyplňuje. Už v prvních vteřinách stěna ostrých kytar řeže do mozku a nic se nemění až do úplného konce. Riffy fakt moc pochytit nešly (s obtížemi jsem poznal jen „Condemnation“, „Inner War“ a „Words as Weapons“), a tak člověku nezbývalo nic jiného než ten intenzivní binec masochisticky přijmout. Vlastně nevím, jestli to takto bylo nazvučeno záměrné, nebo standardy oriental stage prostě na tu brutalitu nestačily. Jinak to každopádně bylo s bicíma. Pokud se nepletu, tak škopky trestal Blastum. A nutno podotknout, že svému přízvisku dělal pořádnou čest. Tolik precizních a neutuchajících variací na blastbeat se jen tak neslyší. Naprosto nekompromisní trest hudbou. Zprvu jsem chtěl koncert shrnout jako „Marduk pro pokročilé“, ale to by tu agresi nepopsalo dostatečně důstojně. Neviděl jsem všechno, ale vsadil bych si, že nic zlejšího na celém festivalu neproběhlo. Možná jen pochybělo pár rozbitých tlam pod pódiem.
Cnuk: Po delší přestávce se chystám splnit „povinnost“ vidět Tankard. Nikdy jsem je nemusel, nikdy se mi od nich nelíbilo žádné celé album, ale tak nějak cítím, že bych je, jakožto členy velké teutonic čtyřky vidět měl a nyní je ideální příležitost. Stan je slušně naplněn, lidé se baví, ale mě to nějak nebere. Nevidím v tom nic víc než standardně odehraný thrash s pár dobrými momenty. S Tankardem jsem se tak ani naživo nesetkal na stejně vlně.
Cnuk: Vracím se do předních prostor, aniž bych věděl, kde přesně v příštích minutách zakotvím. Procházím kolem pódia, kde právě začínají vířit Napalm Death a zní to tak skvěle, že nakonec zůstávám. Barney v transu štěká na lidi, přičemž ještě před chvilkou se s nimi poklidně rozpravoval na přednášce, pódium vře a intenzita, se kterou hrají jeden vál za druhým, je obdivuhodná. Ostatně jako vždy. Napalm Death jsou jednou z mála starých kapel, které i v současnosti stále vydávají nahrávky, jež mají smysl a snášejí srovnání s těmi staršími, a zároveň jsou výborní i naživo.
Dantez: Naprostý souhlas. Napalm Death jsou tu sice už tak často, že se pomalu bojím podívat do ledničky, aby z ní na mě nehrozil Embury, ale to nic nemění na tom, že prostě umí. Osobně mě potěšil rozjezd, během kterého zazněly pozdější věci jako „Smash a Single Digit“, „On the Brink of Extinction“ nebo „Narcoleptic“. Ale i druhá půlka s ověřenýma peckama byla samozřejmě kvalitní.
Cnuk:Mgła už se dávno etablovala v zavedené jméno, o čemž svědčí i časové umístění v rozpisu. Jejich koncertu se rovněž nedá moc co vytýkat. Mrazivá atmosféra se brzy proháněla vzduchem, až občas zajížděla i do zad přítomných. Došlo i na dva kusy z chystaného „Age of Excuse“ a vše nasvědčuje tomu, že to bude podobně kvalitní jako dosavadní tvorba. Tu hranu tvrdosti a melodiky mají obroušenou perfektně. Mgła umí a letošní vystoupení bych hodil ještě výše než to minulé, tři roky staré.
Dantez: Moc rád bych také postavil letošní koncert Mgła před ten předchozí. Z oblasti, ve které jsem stál, mi to bohužel celkem kurvil divný zvuk kytar. Občas mi trvalo, než jsem z té změti poznal, o kterou skladbu se jedná (jmenovitě jsem poměrně dlouho rozkódovával „Exercises in Futility VI“ a „Age of Excuse II“). Jinak ale (už tradičně) proběhlo vše bez chyby. Celý koncert byl odehrán s profesorskou precizností a bez zbytečností kolem. Poslouchat, jak Darkside ty hajtky naživo mazlí, je k posrání. I díky tomu byla závěrečná „Exercises in Futility V“ vrcholem setu. Novinky působily rovněž velmi dobře. Kapela si to stoicky odmydlila a s mlhou v patách bez keců odešla. Výjimkou byl pouze basák, u kterého šly pozorovat pohnutky, že by se chtěl trochu více urvat. Vynahrazoval si to alespoň vyřváváním určitých pasáží textů, což přidalo materiálu ještě více na mocnosti. Nebýt přestřelených kytar, užil bych si to více. I přesto šlo o jeden z nejlepších koncertů festivalu.
Cnuk: Následující Carcass si dávám pouze z dálky, jelikož se chystám na přechod do zadního stanu, kde letošní Brutal Assault ukončím s Midnight. Carcass hrají svůj vysoký standard, jejich pecky prostě neomrzí, až mě trochu štve, že musím odejít. Midnight však mají přednost. Už po pár skladbách mám jasno, že jsem udělal dobře. Tohle je prostě rokenrol, vole! Zpátečnické fláky spolu s živostí obou kytaristů strhávají dav a hity jako „You Can’t Stop Steel“ jim všichni žerou z ruky. Návrat do dekád minulých jak má být – oddanost žánru, neskutečné nasazení i smysl pro vtip. Midnight jsou pro mě spolu s Napalm Death tím nejlepším z dnešního dne a vlastně i celého festivalu.
Dantez:Midnight byli jednou z kapel, která zásadně přispěla k mému finálnímu rozhodnutí vydat se na letošní ročník. Má očekávání proto byla dost vysoká; vždyť už jenom z těch záznamů živáků je to naprosto strhující kult! S potěšením mohu napsat, že naživo se to násobí kurevskykrát. Midnight jsou vrcholem punkové autenticity, rock’n’rollové zhovadilosti a hlavně čistočisté zábavy. Během show neuplyne vteřina, která by nějak nudila. Buď se trsá, řve, crowdsurfuje nebo čumí na pódium, kde Athenar s najatým kytaristou v dementním zápalu hrozně vévodí. Dochází na tanečky, výskoky roznožmo, hraní power chordů pomocí neurvalého kroužení paže a neustálé nabíhání do davu. Průřezový setlist je výborný: fanoušci se ujebávají na hitovkách jako „Black Rock & Roll“, „Prowling Leather“ , „Who Gives a Fuck“ nebo na finální chlívárně „Unholy and Rotten“. Zásadní moment přichází, když Athenar na závěr bere lepící pásku, omotává si ji kolem ksichtu a v póze oběšence skáče z pódia. Za úprku ze stage chce ještě rychle poděkovat, ale zjišťuje, že si přelepil hubu, a tak jen mávne rukou a mizí. Vážně nepamatuju, kdy jsem se naposledy při koncertu takhle bavil. Prostě geniální tečka za celým festivalem; tak moc geniální, že jsem se vysral i na posunuté Anaal Nathrakh, a vůbec mi to nevadilo.
Docela mě překvapilo, když jsem zjistil, že Altarage mají vydávat další album. Sice teprve třetí, ale jde o to, v jak rychlém sledu Španělé své nahrávky pouští do světa. Letošní novinka „The Approaching Roar“ přichází pouhý rok a čtvrt po předešlém zářezu „Endinghent“. Na čemž by nemuselo být nic zas až tak zásadně divného, pokud by „Endinghent“ nevyšlo cca stejnou dobu po debutu „Nihl“ a pokud by Altarage v mezičase pilně nekoncertovali. Samozřejmě, že se ještě nejedná o nějaký extrém, protože jsou i projekty, které ty nahrávky sypou v mnohem rychlejším sledu, ale jestli takhle hodlají pokračovat i nadále, kdo ví, jestli a případně jak hluboko kvalita jejich nahrávek spadne…
Už teď se totiž projevuje jedna taková nejspíš ne úplně pozitivní věc. Jednotlivé desky Altarage se mezi sebou liší prakticky jenom v detailech masteringu a margináliích výsledného soundu té které placky. Co se však samotného materiálu týče, ten je až překvapivě zaměnitelný. Kdyby mi někdo proházel songy z „The Approaching Roar“ a „Endinghent“ mezi sebou, s dost velkou pravděpodobností bych rozdíl vůbec nepoznal. Někdy je takový stav tolerovatelný, výjimečně snad i chtěný, u jiných skupin jej můžeme chápat, typicky u těch, co už toho mají hodně za sebou a v pozdějších fázích kariéry už nemají co komu dokazovat…
Jenže Altarage po mém soudu nespadají ani do jednoho z těchto případů. Jde o kapelu, která aktuálně vydala své třetí dlouhohrající album a teoreticky by nyní měla být na vrcholu svých tvůrčích sil. Řekl bych, že právě někde u třetího alba by měl být ten ideální moment, kdy se protne počáteční entuziasmus a pozdější zkušenosti. Ani nemluvě o tom, že Altarage hrají styl, jenž by už ze své podstaty měl být progresivní a nekonvenční. Sám o sobě technicky vzato možná i je, ale to přešlapování na místě v rámci vlastní tvorby tam podle mě prostě je.
Pak tu máme ještě jeden takový neduh, jehož jsem si poprvé začal pořádně všímat už na „Endinghent“. Řekl bych, že Altarage se možná až příliš spoléhají čistě na impozantnost a účinek toho portalovského soundu. Což by se snad i dalo chápat, pokud by s takovým pojetím death metalu sami přišli jako první, ale všichni víme, že tak to není. Ze samotného skladatelského hlediska „The Approaching Roar“ zas až takové terno není. Celková aura je samozřejmě pořád marast a navenek to zní hnusně, ale skutečně působivé momenty chybí. A to je velká škoda. Myslím, že Altarage v tomhle ohledu mají na víc, protože talent tahle smečka nesporně má.
Prozatím to může znít dost průserově, ale skutečně špatné „The Approaching Roar“ není. Jen mám dojem, že si Altarage nezaslouží jen med kolem huby, že nedostatky tu jsou a že je potřeba o nich hovořit. Jinak si ale Španělé pořád drží solidní úroveň. „The Approaching Roar“ je v určitých momentech dobře nasypané, zahrané je to na pána a tomu soundu à la Portal nelze upírat určitou sugestivnost, a to aniž by nabízel cokoliv navíc. A to i s vědomím, že už tohle bylo ke slyšení i jinde. V neposlední řadě pak novinku šlechtí i skutečnost, že navzdory zmiňovaným neduhům mě baví o trochu víc než „Endinghent“. Což ale nic nemění na skutečnosti, že vrcholem snažení Altarage pro mě stále zůstává „Nihl“.
Tím vším chci říct, že není mým úmyslem Altarage a priori „hejtovat“. Jen mám trochu pocit, že se jim možná obecně vzato dostává větší chvály, než kolik si skutečně zaslouží. Jejich počínání je slušné a právo na existenci tomu neupírám, ale nelze přehlížet, že se prostě a jednoduše nejedná o zas až takový zázrak. Elity chaotického avantgardního technického metalu jsou ještě daleko a Altarage jim bohužel s „The Approaching Roar“ nejsou o nic blíže, než byli už na svém debutu.
H.:
1. Saqra’s Cult – The 9th King
2. Hanormale – Reborn in Butterfly
3. Vessel of Iniquity – Void of Infinite Horror
Onotius:
1. Altarage – The Approaching Roar
2. A Pale Horse Named Death – When the World Becomes Undone
3. Swallow the Sun – When a Shadow Is Forced into the Light
Metacyclosynchrotron:
1. Barshasketh – Barshasketh
2. Embrional – Evil Dead
3. Musmahhu – Reign of the Odious
Cnuk:
1. John Garcia and The Band of Gold – John Garcia and The Band of Gold
2. Phlebotomized – Deformation of Humanity
H.:
V lednu (no, vlastně minimálně celý první kvartál, ne-li rovnou dva) budu spíš dohánět resty z loňska, jak je tomu ostatně každým rokem, takže mě zas až tolik nepálí, že se v lednu nechystá žádná velká pecka, o níž bych musel psát domů mamince. Pár desek nicméně v hledáčku mám a pustím si je, dokonce jich je víc, než zde uvedu. Ale všechny čekám +/- nastejno, takže pořadí tentokrát nehraje úplně valnou roli.
Určitě si počíhám na belgické Saqra’s Cult, kteří se ve své tvorbě věnují zajímavé tématice – incké kultuře. Jejich debut „Forgotten Rites“ jste nejspíš zachytili, druhé album „The 9th King“ je za rohem.
Italský projekt Hanormale si mě získal minulým počinem „天照大御神“ s jedinou čtyřicetiminutovou skladbou. Trochu se bojím, že novinka „Reborn in Butterfly“ už mě tak zásadně bavit nebude, ale určitě to hodlám zkusit.
Nakonec se podívám i na black/noisový projekt Vessel of Iniquity, jehož pilotní bezejmenné minialbum sice nebylo žádný zázrak, ale blbost taky ne. V lednu nás čeká první řadovka „Void of Infinite Horror“.
Onotius:
No, žádné zázraky teda takhle začátkem roku nečekám. Vyjde sice pár fajn věcí, ale naprosto nic, o čem bych měl pocit, že by mne snad mělo mít šanci nějak extrémně odrovnat. Dobře, novinka Alterage bude jistě solidní smrtící marast. Ale dál? A Pale Horse Named Death bude zase příjemný gothic rock v klasických mantinelech, s tím samým akorát v doom metalu počítám u Swallow the Sun. K tomu ještě je na soupisce pár záležitostí, u kterých s pokrčením ramen můžu říct, že by mohly na chvíli zabavit. Jenže nějak prostě nic, co bych hned po vydání musel nedočkavě pěchovat do přehrávače. Snad mě příště zase něco navnadí až k entusiasmu, tenhle měsíc ale povládne střízlivost.
Metacyclosynchrotron:
Leden co se týče vydaných nahrávek nevypadá nijak slavně, ale to nevadí, protože budu stejně před spíchnutím výročního eintopfu dohánět resty. Pokud ale bude čas a chuť, tak bych rád nějakou tu hoďku věnoval novým Barshasketh a Embrional. Jejich poslední nahrávky se poslouchaly dobře ve smyslu, že jsem je sjel víckrát a rozhodl se mít kapely do budoucna v merku, ale že by se jednalo o nějaké terno, to se taky nedá říct… No, pokud to bude tentokrát jinak, budu rád.
A jelikož mám slabost pro tvorbu Swartadauþuze, tak si určitě poslechnu debut Musmahhu. Velká očekávání ovšem nemám, protože tomu bude už dost dlouho, kdy mě nějaká nahrávka tohoto hyperaktivního hudebníka výrazněji zaujala.
Cnuk:
Hned 4. ledna vydá stonerový král John Garcia třetí řadovku, nazvanou „John Garcia and The Band of Gold“, což je ostatně i současný název jeho kapely. Z Garciovy předešlé sólové tvorby jsem nikdy nebyl nijak na větvi, avšak jeho hlas mě baví tak moc, že mi to za několik poslechů vždy stálo. Posoudit nadcházející materiál lze skrze zveřejněné skladby „My Everything“, „Chicken Delight“ a „Jim’s Whiskers“, na jejichž základě nečekám žádné výrazné zlepšení ani zhoršení. Na nějaké závěrečné verdikty si ale samozřejmě ještě rád počkám.
Dále mám v merku poměrně upozaděnou nizozemskou partičku Phlebotomized, která drtí death metal už od konce osmdesátých let. Tedy spíš drtila, jelikož právě novinka „Deformation of Humanity“ je studiovým ztělesněním jejich návratu po dlouhých dvaadvaceti letech. V minulosti stihli vydat dvě alba a hlavně to první, „Immense Intense Suspense“ z roku 1994, je dodnes zapomenutou klasikou progresivního death metalu. Na tohle znovuzrození jsem tak docela zvědav.
Když jsem před třemi lety (zaokrouhleno na letopočty) psal malou recenzi na první demosnímek „MMXV“ španělského deathmetalové zla Altarage, neměl jsem a ani jsem nemohl mít tušení, jak rychle a jak moc tahle formace vyroste. Když jsem poslouchal první demo, jednalo se o divnou obskurní kapelu pro pár jedinců, kteří se neštítí se hrabat i v demáčové tvorbě. Nicméně hned debutová deska „Nihl“ vzbudila veliký rozruch, na jehož základě začal kredit Altarage prudce stoupat. Netrvalo dlouho a Španěly si pod svá křídla stáhnul velký hráč Season of Mist (respektive jejich sublabel Season of Mist Underground Activists), v jehož režii vychází druhá řadovka „Endinghent“.
„Endinghent“ je tedy třetí nahrávkou během tří let, což může značit mnohé. Nebudeme však zbytečně spekulovat nad kutím železa, dokavaď je žhavé, a budeme optimisticky předpokládat, že Altarage žene kupředu tvůrčí přetlak a skladatelská potence. Jen ať presumpce neviny platí i v hudebních kruzích. Stejně tak by bylo hodně divoké a odvážné, ne-li dokonce paranoidní si myslet, že sound druhého alba ovlivnila firma anebo vlastní vypočítavost kapely, kdy se před ní otvírá teoretická možnost udělat takzvaně díru do světa.
Přesto nemohu říct, že by mi tyto kacířské myšlenky během poslouchání „Endinghent“ hlavou neprobleskly. Samozřejmě, já vím, že jsou takové hypotézy přitažené za vlasy a že děláme z komára velblouda, ale to vše pramení z určitého… snad bychom klidně mohli říct zklamání. Nemohu si pomoct, ale druhé album Altarage mi jednoduše připadá příliš stravitelné a přístupné. Mnohem víc, než bych čekal, a určitě i víc, než by se mi líbilo.
Vzpomínám si, že když jsem poslouchal „MMXV“ a „Nihl“, v obou případech jsem se s těmi nahrávkami trochu pral a nějakou chvíli mi trvalo, než jsem mohl začít tvrdit, že jsem je nějak solidně naposlouchal a vstřebal. Ale o tom hledání, postupném prohledávání všech možných zákoutí a (v ideálním případě) konečném prohlédnutí ta extrémní muzika přece ve velké míře je. Když si pouštím hnusnou hudbu, chci slyšet hnusné věci, ne něco, v čem se dá docela pohodlně orientovat hned na první poslech jako v případě „Endinghent“.
Což o to, po zvukové stránce toho Altarage asi nelze mnoho vyčítat. Kytary stále znějí dost ošklivě a temně, jak je pro subžánr cha(padl)otického death metalu zvykem. V tomhle ohledu rozhodně oukej. Řekl bych však, že po skladatelské stránce je „Endinghent“ mnohem čitelnější a průhlednější než „Nihl“. Riffy ani struktury skladeb již nejsou tak zamotané, vše je méně zvířecí. Že by člověk narazil na pořádně zamotané spletence odporně-technického zlo-riffování? V podstatě vůbec…
Vedle toho můžeme Altarage úspěšně vytýkat ještě jednu věc. Ani na „Endinghent“ nedokázali najít svou vlastní tvář, což nemyslím jako doslovné popíchnutí k fotkám a celkové image kapely (zrovna tahle složka mi přijde hodně v pořádku), nýbrž jako honosné pojmenování skutečnosti, že i na druhém albu je z muziky Altarage hodně cítit vliv jiných seskupení, která prošlápla cestu surreálního death metal roky před Španěly. Jinými slovy, Portal jsou z toho stále slyšet strašně moc a už začíná být cítit, že Altarage by se měli soustředit na vlastní invenci a zpracování vlastních hudebních vizí.
Může se zdát, že kritika je poměrně výrazná pro desku úrovně „Endinghent“. Možná máte pravdu, protože na průměrné úrovni Altarage rozhodně nehrají. Popravdě řečeno, v zásadě se mi „Endinghent“ pořád docela líbí, ale mám dojem, že Španělé stále nedokázali plně zužitkovat svůj velký potenciál a naopak že neduhy jsou počin od počinu znatelnější. Což je ohromná škoda, protože jinak tu talent rozhodně je. „Endinghent“ tak vykrystalizovalo do alba, které je „jenom“ dobré, ale skutečná posedlost mu chybí a pohlcení jsem v nenašel.
Španělé Altarage zveřejnili druhý track ze svého nadcházejícího alba „Endinghent“, které vyjde 13. října. „Fold Eksis“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.
