Archiv štítku: Altarage

Redakční eintopf – speciál 2016 (Metacyclosynchrotron)

Metacyclosynchrotron

Metacyclosyn-chrotron:

Top5 2016:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Somnus Aeternus – Exulansis

Neřadový počin roku:
Adaestuo – Tacent semitae

Artwork roku:
Altarage – Nihl

Objev roku:
Sorguinazia – Sorguinazia

Shit roku:
Buer – Protoalbum

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Potěšení roku:
nováčci ve světě

Zklamání roku:
nováčci doma

Top5 2016:

1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
Už jsem to sice předeslal v recenzi, ale opáčko neuškodí. „Utter the Tongue of the Dead“ je negativní, temná, zlá a majestátní deska bez (téměř) jakýchkoliv lapsů. Co jsem očekával, to jsem dostal. Možná jinak, než jsem si ve své choré hlavě maloval, ale to je koneckonců dobře. Nepochybuji, že se k tomuhle svinstvu budu vracet i za několik let, což se dá s jistotou tvrdit jen o minimálním počtu desek.

2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
Cultes des ghoules jsou bez debat top kapela metalového undergroundu a „Coven“ tuhle pozici potvrdilo. Nemám pocit, že by novinka patřila k tomu nejlepšímu, co Poláci stvořili, a v plánované recenzi bude taky co sepsut. Ale když ono tu je tolik pasáží, kdy jsem hudbou naprosto unešen! S víc jak jeden-a-půl-hodinovou black/doommetalovou „operetou“ si Cultes des ghoules možná nabrali příliš velké sousto, ale přesto považuji „Coven“ za dílo vskutku ďábelských kvalit. I pledge to serve thee for the good and ill. Possess me and then kill – that is my will!

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Deathspell Omega to je zase naopak, ti se vrátili k zaručenému receptu, což má své klady i zápory. Deathspell Omega samozřejmě ukázali, kdo je králem progresivního black metalu, a všem kopírkám s přehledem nakopali prdele. „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ je hymna roku a těch slov nekritické chvály by se dalo vysypat mnohem, mnohem více. Ostatně, jak už to udělali mnozí. „The Synarchy of Molten Bones“ je dle očekávání elitní deska. Ale na druhou stranu jsem doufal, že by Francouzi mohli využít svého nezměrného talentu přece jenom trošku jinak. Když to dokáží třeba Abigor a Blut aus Nord, proč ne oni? No, a abych si vylil srdéčko úplně, tak bych rovněž zjebal plochý a nudný zvuk, který se s kapelou táhne od „Paracletus“ a už na „Drought“ se mi tento nedostatek nechtělo moc omlouvat.

4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
Z recenzí lze asi poznat, že mám (mimojiné) hodně rád, když pod extrémním námrdem lítaj z repráků třísky. Ono těch doopravdy kvalitních či alespoň zajímavých black/grindových bestialit zas tolik nevychází, takže desky jako tahle potěší. Osobně totiž neznám lepší „neubližnou“ katarzi, než si po náročném dni vyplavit všechny sračky z hlavy nějakým agresivním zvěrstvem. No, a „Savage War Is Destiny“ k tomuto účelu stále užívám pravidelně a rád.

5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
S posledním místem mám problém. Napadá mě dost nahrávek, jež letos výrazněji zaujaly, ale která z nich si zaslouží pozvednout na výroční piedestal? Hodně se jich honosilo nálepkami jako „progresivní“ nebo „avantgardní death metal“ a z nich bych vybral „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ od amerických Howls of Ebb. Album jsem v závěrečných měsících roku poslouchal jen vzácně, ale celkově dost na to, abych usoudil, že v současnosti asi neexistuje unikátnější deathovka. A hlavně v mých očích překonává i loňské tituly Chthe’ilist, Ulcerate, Gorguts nebo Coma Cluster Void.

Howls of Ebb

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Je možné, že kdyby se žebříček desek nerozlišoval na „zahraniční“ a „domácí“, tak by se Silva Nigra vlezli i do výše uvedené elitní pětky. Důvod je prostý. Není mnoho desek se kterými jsem loni strávil více času než právě se „Světlonošem“. Hudba Silva Nigra není a nikdy nebyla nějak výjimečná, zdejší skladby mají svá hluchá místa, ale černočerná kvalita, kdy se pomalu protáčejí oči v důlcích, zkrátka převažuje. Jak už to v black metalu bývá, i s jednoduchým receptem lze stvořit něco silného, poutavého a hlavně autentického, což se Silva Nigra povedlo.

2. Somnus Aeternus – Exulansis
První deska Brňáků pro mě byla jen obyčejným, i když slušným doomem a pak přišlo „Exulansis“. Stále jsem si nedokázal ujasnit, jaký můj vztah k desce vůbec je. I proto se tady neukázala recenze, kterou by si obě strany jistě zasloužily. Podobně jako v případě Silva Nigra jsou zde nedostatky, které přehlížet nelze, ale kouzlo nahrávky je silné. Vím, že přirovnání k vínu ve sklepě je klišé jako prase, ale „Exulansis“ si stejně jako tu pomyslnou flašku hodlám uložit někam hluboko, a přesto na dosah, abych se k ní jednou za čas mohl vrátit a po malých dávkách si ji užít. Ne, stále to není deska úplně pro mě, ale s náladami zde vyjádřenými docela souzním. Nebyla nouze o momenty, kdy mi při večerní procházce naskočila v přehrávači některá z výrazných skladeb „Exulansis“ a následný pocit byl… No, bylo to niterní, tíživé, ale zároveň očišťující, čehož si cením vždy.

Somnus Aeternus

Neřadový počin roku:

Adaestuo – Tacent semitae
Nad prvním miníčkem Adaestuo jsem se už dostatečně rozplýval v příslušné recenzi a mírný časový odstup nahrávce nijak neuškodil. Mám také pocit, že si „Tacent semitae“ užívám ještě o něco více než i výborná EPka takových Dead Congregation, Teitanblood nebo Death Worship. Nový materiál by měl být touhle dobou už nahraný a já se ho nemohu dočkat!

Artwork roku:

Altarage – Nihl
„Nihl“ bylo hodně dobré album, i když mohlo být ještě lepší. Každopádně si Altarage pozornost zaslouží, a tak jsem rád, že budou zmíněni alespoň tady. Obal, jehož autorem je novozélandský malíř Nick Keller, výborně koresponduje s náturou temné a násilné hudby Altarage. A za sebe mohu říct, že ve mně zanechal snad i hlubší šrám než zvuky samotné.

Altarage – Nihl

Objev roku:

Sorguinazia – Sorguinazia
Mám trochu problém se rozhodnout mezi Häxenzijrkell a kanadskými Sorguinazia, ale zvolím nakonec druhé jmenované. Částečně proto, že jsme si je na stránkách ještě nezmínili, ale hlavně mé blackmetalové chutě stimulují důkladněji a povšechněji. To zkurvené, stejnojmenné zlodemo má totiž všechno, co by měl black metal té nejlepší a nejryzejší jakosti mít. Násilí, mystiku, cit, neurvalost. Smysl pro tradici, ale i excentrickou individualitu. Ponurou krásu i ekstatickou hrůzu. To vše zahaleno v soundu za jaký by se nestyděli ani Nyogthaeblisz, ale přesto je zde čitelné všechno. Rovněž zbožňuji, když mi kapela dovede vymlít mozek i textovým námětem. Stačily tři skladby a vím, že Sorguinazia uctívám.

Shit roku:

Buer – Protoalbum
Přijde mi už zbytečné se po Buer neustále vozit, ale já se loni nesetkal s kapelou, která by dělala tolik věcí „špatně“ a ještě se tím aktivně „chubila“. Asi dobrá selekce, protože vím, že by to mohlo být i horší. No, každopádně budu kapele přát, aby se trochu zmátořila a já se za ně nemusel stydět, kdybych se náhodou k jejich hudbě v budoucnu zase připletl.

Sortilegia, Nyönpa

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
Co se týče mých loňských návštěv koncertů, tak jednoznačně převažuje kvalita nad kvantitou. Koncert vyloženě na hovno si nevybavuji, těch obyčejných akcí, kam se jde člověk hlavně socializovat (a kapely jsou spíše kulisa), bylo tak akorát a všechny návštěvy byly takto předem koncipované. Pak tu byl slušný počet těch hodně silných (např. Possessed, Venom Inc., Absu, Profanatica, Outre) a hrstka jich také byla zcela maximálních, nezemských jako třeba Irkallian Oracle a Dark Sonority na Prague Death Mass III. Ale nakonec onu pomyslnou korunu černého samadhi věnuji Sortilegia, protože tehdy v Praze to zkrátka byla supra-racionální, magická ceremonie, ke které se ve vzpomínkách rád vracím. A ten kdysi avizovaný live záznam Nyönpa by byl rovněž kult.

Potěšení roku:

Nováčci zvenku
Super nahrávky letos vyšly, dost jich bylo i takových, co jsou ok a člověka „obohatí“ alespoň krátkodobě, ale nedokážu ještě posoudit, zda byl v tomhle ohledu rok 2016 nějak kvalitnější než ty předchozí. K tomu je nutný větší odstup. Ale mám neodbytný pocit, že jsem dříve tak často nenarážel na tolik slibných, nových kapel jako teď. Několik jsme si jich tady na webu představili, na některé se možná ještě dostane. Jestli ne, tak nevadí, protože už teď se na jejich další, v mnoha případech již chystané tituly, s příjemným mrazením těším. Ale za neméně potěšující považuji i existenci stránky Bardo Methodology, protože články zde publikované se svou kvalitou a hloubkou vyrovnají elitě tištěného zinařství.

Deathspell Omega

Zklamání roku:

Nováčci doma
Když na scéně objevím něco zcela čerstvého, kde nefigurují staré známé persony, tak v těch lepších případech se jedná o ucházející nudu, co nemá tendenci urážet vkus ani sluch. Možná to je důvod, proč třeba Mallephyr, jedna z mála opravdu slušných a zajímavých „nových“ kapel u nás, tolik vyčnívají. Jinak mám ale pocit, že čím dál tím unylejší šeď je to, co českou extrémně (a primárně tu black) metalovou scénu začíná definovat až příliš dobře. Zdravější podhoubí lze nalézt i na Slovensku a to tam ještě před pár roky byla situace podstatně horší, než je u nás teď. Možná by to chtělo se neplácat jen po zádech, projevit něco jako sebereflexi a prostě se zlepšovat stůj co stůj. A když to nejde, tak to prostě zabalit nebo ještě lépe si ty nahrávky nechat pro sebe a nelovit na sílu lajky podobně nesoudných lidí. Nabízí se i nepříjemná otázka: Co tu zůstane, až to zaběhnutá jména zabalí? Zaniknuvší Mortemzine stále nikdo ještě nenahradil (nebo se spíše o to ani nepokusil). Prague Death Mass, Phantoms of Pilsen a Hell Fast Attack loni také skončily a už teď slyším ty nářky, co s jistotou přijdou, že se tu nic neděje. Možná je kritika přísná, kór od sprostého pisálka. A třeba to vidím jen příliš černě. Ale opravdu je co chválit?

Zhodnocení roku:

Spokojenost převládá a to vlastně ani nevyšly desky, ve které jsem před více jak 12 měsíci doufal nejvíce (snad tedy letos). Vědomé a nevědomé Inspirace bylo všude a pro všechny spoustu, tudíž se ani o budoucnost své oblíbené hudby nebojím. Ale samozřejmě je nutné selektovat, jelikož fanoušek je dennodenně zahlcován plytkým a nastrojeným balastem bez duše. Jak už jsem zmiňoval víckrát, jsem přesvědčen, že metal a snad i hudba celkově jsou ve výborné formě, i když je nutné vyvinout trochu větší snahu k odkrytí těch, co si podporu doopravdy zaslouží. Na patetické obchodníčky, fašounky obou spekter, e-chytráčky, hurá-metalisty a domýšlivé urážlivky písmeny plýtvat nebudu (i když chuť na hejt by byla), takže vám všem jen popřeji, ať je pro vás tento rok obdobím přerodu.

Void Meditation Cult


Altarage – Nihl

Altarage - Nihl

Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Iron Bonehead Productions / Doomentia Records / Sentient Ruin Laboratories / Sol y nieve Records

Tracklist:
01. Drevicet
02. Womborous
03. Graehence
04. Baptism Nihl
05. Vortex Pyramid
06. Batherex
07. Altars
08. Cultus

Hrací doba: 36:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

První pohled (H.):

Španělští Altarage se v loňském roce vyloupli takřka odnikud. Žádné velké promo, žádné fotky, žádné informace (s výjimkou toho, že zemí původu je Španělsko) – pouze jeden desetiminutový demosnímek o dvou bestiálních skladbách. Nicméně, těch deset minut deathmetalového zla bylo natolik intenzivních, že mnozí podzemní hledači začali větřit, že se na Pyrenejském poloostrově začíná rýsovat další pekelná temnota. Netrvalo dlouho a kolem Altarage začaly kroužit tuze zajímavé undergroundové firmy – uběhl sotva půlrok a „MMXV“, jak se demo jmenovalo, vyšlo na kazetě u Sentient Ruin Laboratories / Sol y nieve a na sedmipalci u samotných Iron Bonehead Productions.

Altarage však nezaháleli a už v téhle době musel být v přípravě i dlouhohrající debut, jenž byl ze zlovolného doupěte vyvržen na světlo světa na sklonku února pod názvem „Nihl“ a opět pod hlavičkou Iron Bonehead na vinylu, Sentient Ruin Laboratories / Sol y nieve na kazetě a – to musí našince potěšit – českých Doomentia Records na CD. A jak formát dlouhohrající desky velí (byť výjimky se najdou – Hirax se svou 16minutovou řadovkou by mohli vyprávět, ha!), tentokrát už se nejedná o pouhých deset minut, nýbrž o plnohodnotnou porci odporného kovu smrti.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše – Altarage hrají peklo. Jejich podání death metalu není nic pro průměrného, rádoby tvrdého fanouška metalu. Jestli si myslíte, že Six Feet Under jsou tvrdí, pak je „Nihl“ deska, z níž se poserete. Hudba Altarage je určena lidem, kteří uctívají kulty Portal, Teitanblood nebo Impetuous Ritual – nejsou-li vám tato jména neznámá, pak už jistě víte, jakým směrem se „Nihl“ bude ubírat.

A vy, kteří ještě tápete, vězte, že působivá zrůda na přebalu „Nihl“ pod svými křídly ukrývá neproniknutelnou masu hnusu, který nezná slitování a bez ptaní do posluchače hustí hrubozrnný chaos. Nečekejte zapamatovatelné skladby nebo snad dokonce groovy riffy – jestli něco takového chcete, Altarage vás semelou na prach. „Nihl“ je neprostupný monolit, jehož jediným smyslem existence je vás zničit. Album obepíná klaustrofobická aura a nemilosrdně temná atmosféra, jež vás zatlačí do kouta. A je úplně jedno, jestli to chcete, nebo ne.

V momentech, kdy Altarage hrají „naplno“, tedy když se zapojí všechny nástroje, je to skutečně chaotické zlo, nicméně ani ve chvílích, kdy Španělé formálně vzato „povolí“ a chvíli zní jen kytara, není to žádný odpočinek, protože z těch riffů stříká jedovatá zloba na všechny strany. Důkazem budiž třeba začátky „Altars“ a „Baptism Nihl“. Stejně tak chvíle, kdy se zklidní zvířecí bicí a bubeník přejde k mohutným rituálním úderům (např. pasáže v „Cultus“, „Vortex Pyramid“ nebo opět „Baptism Nihl“), stále to má extrémně temnou náladu a do relaxu to má kurevsky daleko. Naopak jiné skladby jsou čistokrevná anihilace jako třeba „Womborous“. Na teploušské házení řepou není čas ani prostor – Altarage vtáhnou, pohltí, konsternují a znehybní. Kdo je na tohle schopen provádět headbanging a hrozit hnátou, ten při vší úctě vůbec nechápe esenci nahrávek jako „Nihl“ a pomalu si je ani nezaslouží (!) poslouchat.

Altarage

Samozřejmě, nedá se popírat, že vliv takových Portal, kteří svým vzýváním Cthulhu vyšlapali podobně laděným spolkům cestu, tu cítit je. Ani nelze zastírat skutečnost, že na své učitele Španělé ještě nemají. Nicméně, i tak Altarage jsou se svým nemocným death metalem natolik na výši, že to zas tak moc nevadí a že to stále stojí za pozornost. Prahnete-li po nezřízené a hrubé surovosti, po nelidsky ošklivém metalu, pak „Nihl“ je správnou volbou. Už demosnímek zabíjel, a když jsem „MMXV“ loni poslouchal, bylo mi zřejmé, že v Altarage tkví obrovský potenciál, což dlouhohrající album to bez většího zaváhání potvrzuje.

V současné chvíli bych se nebál prohlásit, že „Nihl“ patří k tomu výraznějšímu, co na metalovém poli v letošním roce prozatím vyšlo. Tohle je věc, jakou by otrlejší posluchači v žádném případě neměli minout. Na druhou stranu, jakkoliv mě nahrávka baví, pořád cítím, že tohle ještě není naprostý strop a že Altarage mají na to, aby vykročili ještě o ten stupínek výš, který jejich současný extrémně vysoký nadprůměr dělí od perfektnosti. Vykročeno je ovšem skvěle a potenciál na další kult je zjevný.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Altarage by jednou mohli být dokonalou DEATH metalovou kapelou, kdyby své bububu dovedli zahrát nápaditěji a nezemštěji. „Nihl“ je od začátku do konce opravdu nemilosrdnou přívalovou vlnou temného hnusu, kterému odolá jen málo co. Pokud ale vyjdu z jednoduché rovnice Portal + Teitanblood = Altarage, tak dojdu k závěru, že ona intenzita není vůbec tak živelná a posedlá, jako je tomu třeba v případě posledních Teitanblood, a muzikální šílenství desky má do zvrácené geniality Portal také ještě daleko. Ano, takový popis zjednodušuje hudbu Altarage až příliš; snad i více než si kapela zasluhuje, ale nemám prozatím jinou možnost. Je to prostě pořád „jenom hudba“. Nepříznivý je i fakt, že po necelých dvou týdnech intenzivního poslechu, se mi „Nihl“ strašně obehrálo, a kdybych teď nepsal tento odstavec, tak se k albu ještě dlouho nevracím. Ale i tak považuji snahu a výkon Altarage za hodné pozornosti.

P.S. Přebal alba z pera Nicka Kellera, který maloval například pro Heresiarch nebo Exordium Mors, patří k těm nejlepším, co jsem viděl, a z prvního pohledu na něj ve vysokém rozlišení mě doslova zamrazilo! Atmosféru, kterou se Altarage na „Nihl“ snažili zachytit, vystihuje velice dobře, ne-li lépe než samotná hudba.

Altarage


3× smrtící španělské zlo

Španělsko možná nepatří mezi metalové velmoci, ale dozajista i zde bují extrémní underground a nachází se tu množství vysoce zajímavých smeček. Aktuální situace toho budiž důkazem. Pyrenejský vřed puknul a během pouhého měsíce na svět vyzvracel hned trojici debutových deathmetalových zvěrstev, do jejichž útrob se v blízké budoucnosti podíváme v rámci tří recenzí.

Hned úvod našeho iberského smrtícího miniseriálu se ponese v nekompromisním duchu. Už zítra nás totiž čeká recenze na „Nihl“ od bestie Altarage (loňské demo „MMXV“ jsme také recenzovali – kdybyste si chtěli připomenout, tak zde). Krátce nato bude následovat povídání o „Delve into the Mysteries of Transcendence“ od dua Suspiral. Triumvirát zla poté završí recenze na „Cursed Blood of Doom“ z dílny Arkaik Excruciation.

Altarage


Altarage: debut právě vychází

Španělé Altarage oficiálně vydají své debutové album již za dva dny, 26. února. Počin se jmenuje „Nihl“ a k mání bude u Sentient Ruin Laboratories / Sol Y Nieve (MC verze) a Iron Bonehead Productions (vinyl). Celou nahrávku můžete poslouchat na webu Cvlt Nation. Obal najdete tady, tracklist následuje:

01. Drevicet 02. Womborous 03. Graehence 04. Baptism Nihl 05. Vortex Pyramid 06. Batherex 07. Altars 08. Cultus


Altarage – MMXV Demo

Altarage - MMXV Demo
Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 27.9.2015
Label: Sentient Ruin Laboratories / Sol Y Nieve Records

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Vzhledem k tomu, že jsou Altarage doposud zcela neznámým pojmem, asi by se slušelo pro začátek tuhle smečku trochu představit. Takže – kdo to tedy je? Popravdě řečeno… nevím, a jestli mi náhodou něco neuniklo, tak to vlastně neví nikdo, a to včetně labelu, který tenhle počin vydal. Jediné, co je o Altarage známo, je původ a samotná hudba. Tahle záležitost pochází ze Španělska a hraje ukrutné death metalové zvěrstvo.

„MMXV Demo“ je prvním počinem, jenž pod hlavičkou Altarage vychází, ale nenechte se zmást tím, že se jedná o pilotní demosnímek, který nabízí jen dvě skladby o hrací době nějakých deseti minut, protože tohle za slyšení rozhodně stojí i tak. Tedy – za předpokladu, že si libujete ve skutečně chlíváckém death metalu. Zapomeňte na nějaký klasický oldschool death metal nebo nějakou krkolomnou techniku – to jsou všechno stále relativně poslouchatelné věci. Altarage drtí náhul hodně hrubého zrna a bez obav se mohou postavit na roveň takovým prasárnám jako Portal nebo Teitanblood.

Právě vliv krajanů Teitanblood je z muziky Altarage hodně cítit, ale nejedná se o vyloženou kopírku, jelikož oproti téhle veličině toho nejhnusnějšího death metalu jsou Altarage méně syroví, zato však o něco hutnější. Tak či onak, rozhodně se připravte na to, že „MMXV Demo“ vám dá zabrat – navzdory své krátké stopáži. Oba přítomné songy „Altars“ a „Vortex Pyramid“ se totiž s vůbec ničím neserou a po celou dobu pouštějí do uší naprosté zlo, při němž humus odkapává z reproduktorů. Kytary jsou špinavé, brutálně hluboké a hutné a společně rytmikou vytvářejí nepříjemný chaos, zejména v těch nejrychlejších momentech, a tomu všemu nasazují korunu vřeštivé nemocné vokály.

Výsledkem je naprosto ukázkový tlak na posluchače a vysloveně odporná, chorobná atmosféra. Je pravda, že třeba zmiňovaní Teitanblood jsou nejspíš ještě o kousek větší peklo, ale i tak je produkce Altarage určena spíše jen otrlejším posluchačům, kteří nějakou tu dávku zla snesou. Nicméně, takovým lze „MMXV Demo“ jedině doporučit, protože navzdory faktu, že jde o kraťas ryze undergroundového ražení, to za pozornost jistě stojí. Příznivci opravdu hrubozrnného death metalu by si na tuhle záležitost měli rozhodně posvítit!