Archiv štítku: Alternativa Festival

Gnod, Lightning Glove, Lišaj

Gnod, Lightning Glove, Lišaj

Datum: 9.11.2016
Místo: Praha, Klub FAMU
Účinkující: Gnod, Lightning Glove, Lišaj

Různorodí hrající různorodým, různorodě a hlavně jinak – alternativně, v duchu jména tradičního klubového svátku. Alternativa festival oslavil čtyřiadvacetiny, poprvé však společně se mnou v roli návštěvníka. Zbývá už jen jeden skutek – popsat, jak sladce bylo. Jak pocity nemastné neslané neměly nárok. Platilo to aspoň devátého až jedenáctého listopadu, ve dnech, kdy jsem se alternativě naplno oddal a její malé počáteční písmeno vyměnil za majestát velkého, po čtyřiadvacáté vztyčeného.

První jasně hmatatelná anonce festivalového života přišla s pátým listopadem, kdy tzv. Malá alternativa předznamenala dění dalších dnů; vystoupili Kannout, Johnny the Horse, Blachut, Nachttante a LUSK. Vadu na kráse to mělo jedinou – chyběl jsem já. Stejně tomu bylo i při vystoupeních konaných listopadu osmého, tedy ve dne, kdy (již „velká“) Alternativa představila několik rozličných performancí. V prvé řadě tu byla stále hudba, avšak divákovy smysly mohla těšit i poezie či divadlo. K následujícímu večeru snad už víc než letem světem, na Gnod a spol. jsem dorazil, mé chutě na sladké nevyjímaje.

Společnost britským (jak jinak než) alternativcům dělal jednočlenný projekt Lišaj, vícehlaví Lightning Glove a samozřejmě Klub FAMU, fajnové prostory s charismatem a nepotřebou končit tehdy, kdy papírem stanovený spánek rezidentů nakáže. Do sklepních prostor přicházím v době, kdy český Lišaj odpaluje první tóny. Zatímco doposud v mé hlavě rezonovalo jen jeho dokonale zvolené jméno – čeština není sprostá –, nyní přibyla i živá hudba. V porovnání se zbytkem vystupujících působil Lišaj skromně, ovšem skromně bez pejorativ. Klub prozněla ucelená směsice stojící na ambientu, terénních nahrávkách a jasně čitelných melancholických beatech. Mlhu prostoupil také hip-hop a hlasy uvězněné v elektronickém muži. Dodávám už pouze jedno: na rozjezd výborné.

I v případě Lightning Glove se objevily hlasy, jen mnohem častěji a navíc živě odzpívané – vokalistou ukrytým v první řadě, vokalistou otočeným ke kolegům, kteří obsluhovali hlasitou elektronickou mašinu. Ta se oddávala mnohem divočejšímu náhledu na elektroniku. Mlhavou melancholii vystřídaly agresivita a taneční rytmy. Říkejme tomu jakkoliv, třeba post-všechno elektronické, industriální a synthwavové, důležitější je, že nechybělo nasazení, údernost ani punková přímočarost, vše navíc doplněné o vizuální projekci. Maximální spokojenost přesto nebyla na místě. Možná za to můžou hlušší místa, možná přílišná roztěkanost. Mnohem spíš ale zařazení doprostřed večera, pěst na oko. Zatímco Lišaj a Gnod zahráli na rozvážnou notu, Lightning Glove si to přivalili jako buldozer, nadělali díry v zemi a odjeli. Se všemi svými klady i zápory.

Až doteď se vystupující nad publikum nevyvyšovali. Obrazně řečeno? Ale kdepak, jděte, ani Gnod se nestavěli do role všemocných, jen přibyly výškové centimetry a hudební dění se přesunulo na opravdové pódium. Doposud se hrálo pod ním, před plátnem, které zahalovalo fidlátka Britů, aby byly co možná nejrychleji k použití. Výborný nápad i realizace.

A Gnod? Přijeli ve třech, bez kytar. Abych byl upřímný, absenci kytar a bytostné upřednostnění pultů jsem nečekal, zvlášť po „Mirror“, svým založením de facto rockovém albu. Ale proč ne, nastěhoval jsem se do první řady a jal se poslechu i pokuku. Hlasitostně Gnod nezabíjeli, blíž k tomu měli množstvím předvedených nápadů. Akcent na detail, v tom Britové vládli. Atmosféra se sice neblížila nejvyšším metám, ale rozhodně bylo o co stát. Gnod toho dne nejlépe budovali a nejlépe vedli. Skrz temnou elektroniku, neminimalistickou, avšak ani ne zbrklou. Obměňovali a nechali vyniknout celek. Finální ticho pak zavládlo v nejpravější chvíli. Déle by bylo příliš, kratčeji ochuzení. Takhle se odcházelo ve slušné náladě, sladce, bez zásadních chuťových poskvrnek.


Celeste, Dirge, Esazlesa

Celeste, Dirge, Esazlesa

Datum: 11.11.2016
Místo: Praha, Divadlo Ponec
Účinkující: Celeste, Dirge, Esazlesa

Čas od času neuškodí ponořit hlavu do obstojné dávky černého bahna. Mám tím samozřejmě na mysli sludge / black metal a narážím tím na pražské vystoupení Francouzů Celeste, o jejichž koncertu po boku Dirge a Esazlesa v rámci festivalu Alternativa už na našich stránkách padla nejedna zmínka. Tahle událost, jež se odehrála v Divadle Ponec, si vysloužila první příčku v našem redakčním eintopfu; konkrétně v mých očích byla dost očekávaná a mohla svou intenzitou pokořit nejednu letošní akci. Bezprostředně před dnem D, kdy jsem ještě měl čas si znova poslechnout fenomenálně pohltivou poslední dvoudesku „Animale(s)“, jsem měl pocit, že tohle bude bezkonkurenční nářez. Výsledný dojem byl nakonec fajn, čekal jsem však ještě o špetku lepší zážitek.

Ale pěkně po pořádku. V Divadle Ponec se moc koncerty tohohle formátu nedějí a i co se týče nehudebních kulturních akcí, tento prostor se mi do nynějška vyhýbal. Místo sympatické – se šatnou, nekuřácké, samotný sál je pak relativně rozlehlý prostor, jenž má vzadu tribunovité schodiště. Prostředí tedy pěkné, nicméně nejsem si jist, jestli úplně pasující k temnotě a špinavosti hlavní hvězdy večera. Vzhledem k tomu, že večer spadá pod zmiňovaný festival, se mimo fandů daných kapel zřejmě počítalo i s nějakým tím procentem zvědavců s permanentkou, tudíž byl zvolen sál opravdu mohutný. Proto kontakt s hudebníky nepůsobil tak osobně.

Do divadla přicházím s asi čtvrthodinovým předstihem, tudíž stíhám obhlédnout merch, navštívit stánek s Bernardem i posedět v sále u zvukaře a nasát atmosféru za zvuků tajemného ponurého jazzu, který při čekání na první kapelu tvoří velmi příjemnou kulisu. V zadní části pódia je promítáno logo festivalu a na něm se připravují poslední náležitosti před koncertem. A nějakých deset minut po plánovaném začátku zaburácí první tóny Dirge. Čtveřice civilně působících chlápků navodí velmi slušnou atmosféru. Hutné a postupně nahlodávající rytmy, táhlé impozantní hudební plochy a velký cit pro napětí, tvrdost i atmosféru. I jen samotné údery bicích nutí člověka rituálně pokyvovat hlavou a užívat si každou vibraci. Zvuk byl dobře čitelný, což u této muziky asi až zas tak nepřekvapí. Nejmonumentálněji na mě působí monolit „Hyperion Under Glass“ z poslední desky. Jednalo se o velmi příjemný set, který sice neměl sílu takových Neurosis ani Cult of Luna, ale svou upřímností byl schopen velmi solidně zabavit.

Hudbu Esazlesa znám stále relativně vágně, ale pár věcí mě od nich celkem baví a především naživo jsem čekal, že by to mohla být slušná divočina. Což se celkem potvrdilo. Nečekejte zase nějaké apokalyptické řádění, ale jejich set byl zahrán se solidním nasazením. Své české texty do toho svého atmosférického hardcoru křičí s fanatickou razancí, zatímco především rytmika slušně zabíjí. Líbí se mi celistvý koherentní projev, i když jak jsou skladby dynamické, tak v porovnání s dlouhými táhlými kompozicemi Dirge působí víc jako sbírka jednohubek. Tento pocit nabourává až gradující závěrečná skladba. Největší nářez jsou asi „životy“, drtička „paměť“ a notoricky známá klipovka „průměrný děti historie“. Navzdory pár detailům, jako je padání činelu bubeníkovi, byl jejich výkon velmi povedený.

„Drásavá neprostupná temnota protkaná chlípností, rozkladem a smrtí,“ hlásá anotace organizátorů – a lépe snad uvést Celeste ani nejde. Pionýři vzmáhající se sludge/blackmetalové vlny po boku krajanů Regarde les hommes tomber či Švýcarů Rorcal. Kapela ztělesňující syrovost a upřímnost. Čekání je, jak to tak bývá zvykem, delší než na předkapely, a tak člověk stihne zaběhnout mimo areál pro něco k pití (neboť značnou část koncertu probíhala „suchá hodinka“, kdy zásobovatelé prý zapomněli přivést pivo). Nakonec se na scéně konečně setmí, rozsvítí se rudé čelovky a spouští první vál. Kupodivu zvuk nevraždí tolik, jak jsem čekal, ale i tak se velmi rychle dostávám na vlnu ponuré hutné muziky. Skladba střídá skladbu a publikum je čím dál tím fascinovanější a vychutnává si to. Přesto mi chybí větší živočišnost. Vizuál je, jak již bylo nepřímo zmiňováno, patřičně minimalistický, siluety se rýsují v mlze, jež je občas proříznuta blikáním světel stroboskopů.

Celeste

Kytaristé Guillaume a Sébastien, vokalista a basák Johan i bubeník Royer působí sehraně a s patřičnou vehemencí prostřednictvím svých nástrojů mísí energii s ponurostí, napětí s temnotou a tvrdost s atmosférou. Drtí, meditují a při občasných záblescích světla působí sebejistě a soustředěně. Jenomže člověk pocitově cítí, že bychom mohli být tak v půlce času, a najednou bum – kapela odchází z pódia. Po chvíli se vrací s jedním přídavkem, ale beztak si stále připadám hladový po hutných riffech. Nevím, je to mou nenasytností, tím, že jsem se tak dobře bavil, až mi to zoufale rychle uteklo, nebo snahou Celeste koncentrovat svůj projev do kratšího času?

Celkově se jednalo o super akci, jenomže v porovnání s očekáváním, jaká jsem v tenhle večer vkládal, mohla být ještě o špetku víc pohlcující. I když pominu pár technických detailů (skluz, zaseknutý dovoz zásob piva), což jsou z mého pohledu marginality, pořád jsem čekal větší živelnost. Zřejmě na tom měl zásluhu i velký prostor, jenž vybudoval bariéru mezi fandy a muzikanty – v nějakém menším klubu by to možná působilo lépe. K akcím introvertnějšího charakteru by mi zkrátka seděl komornější prostor. Dále pak na mě působilo, že hlavně hvězda večera mohla dostat delší hrací čas. Nu, občas si možná člověk vytváří až moc velká očekávání. Jinak ale se jednalo o povedenou akci a jsem rád, že jsem se do Ponce vydal.