Hned na začátek musím předeslat jednu věc a bylo by dobré, kdybyste ji po dobu psaní recenze měli na paměti, abyste mě pak jako případní příznivci Alice in Chains nekamenovali. Tahle kapela šla vždycky tak nějak mimo mě, samozřejmě že vím, o koho se jedná, co alespoň přibližně hrají a v jaké byli pozici před vydáním aktuálního “Black Gives Way to Blue” (první deska po 14 letech, navíc s novým zpěvákem, protože ten původní se předávkoval), ale že bych jejich hudbu nějak hlouběji poslouchal? To ne. Určitě vás tedy napadne otázka, proč album recenzuji. Důvod je jednoduchý – vzhledem k tomu, že zde máme recenze na každou volovinu, co vychází, byl by celkem trapas nemít také recenzi na jedno z nejvíce očekávaných alb letošního roku. A proč zrovna já? Řekněme, že nikomu z redakce se do toho nechtělo (člověk by čekal, že se o takové desky strhne bitka, co?) a já jsem se chrabře obětoval a podíval se “Black Gives Way to Blue” na zubní protézu. Na druhou stranu je ale mé postavení k Alice in Chains i jistou výhodou v tom smyslu, že nejsem “zatížen” poslechem starších počinů a hodnotím tak jen, co na nahrávce slyším bez jakýchkoliv “vedlejších vlivů”.
Na celém “Black Gives Way to Blue” jsou v podstatě tři druhy písniček – pomalé, táhlé písně, svižnější songy a balady. Samozřejmě to tak neplatí na 100% a některé skladby se třeba přelévající z jedné “kategorie” do druhé, ale pokud to pro naše potřeby mírně zvulgarizujeme, bude to odpovídat.
Mně osobně se nejvíce zamlouvají právě ony pomalé písničky, mezi které patří například hned úvodní “All Secrets Known” nebo (nejdelší a pro mě také nejsilnější kousek desky) “A Looking in View”. Jako na potvoru je na “Black Gives Way to Blue” takových skladeb nejméně. Ve všech případech se ale jedná o výborné věci. Druhou kategorií jsou ony trochu svižnější pecky, jako je třeba bombová “Check My Brain”, jíž zdobí opravdu lahůdkový hlavní riff. I tyto písničky jsou ve většině případů dobré, jen ty ke konci nejsou zas až tak zábavné. A nakonec tu je to nejméně záživné – balady. Uznávám, nikdy mě moc nebraly, ale songy jako “Your Decision” nebo “When the Sun Rose Again” na tom nic nezmění. Kdyby si Alice in Chains radši balady odpustili a přidali víc písniček typu “A Looking in View”, já bych se nezlobil.
“Black Gives Way to Blue” je ve své podstatě docela příjemné album, které se bez problému poslouchá, ale nijak extra mě nevzalo. Nepopírám však, že některé skladby jsou vydařené. Na druhou stranu, pochybuji, že bych se k desce po dopsání recenze někdy vracel. Rozhodně bych to neviděl tak žhavě, jako někteří nejmenovaní kolegové. Taková bezproblémová pohodovka. To je tak všechno. A než mě začnete pranýřovat, máte stále na paměti to, co jsem říkal v úvodu?
Skindred se po dvou letech vrací na pulty obchodů, e-shopů, iTunes a prostě všemožně, kde se dá hudba získat. Vydavají totiž své další EP s názvem “Shark Bites and Dog Fights.” Skindred před dvěma lety nasadili vysokou laťku s albem “Roots Rock Riot”, které dosahovalo opravdu vysoké kvality, to se projevilo jak na prodaných kusech, tak vysokými hodnoceními v recenzích. Při oznámení dalšího alba se většina ptala na jednu otázku – povede se jim tento kousek zopakovat?
Při vydání singlů “Stand for Something” a “Electric Avenue” (cover od Eddyho Granta) to tak vypadalo. “Stand for Something” se vůbec řadí mezi top 3 písně, co skupina kdy vytvořila, a “Electric Avenue” si drží jejich klasický standard. Po poslechnutí celého alba budete ale mírně zklamáni. Songy jsou poměrně nezáživné a nemá nic společného se Skindred, jak je známe. Neutáhne to ani Benji Webbe, který zapadl do průměru se skupinou. Písně jsou pomalejší, není tu tolik tvrdá basovka, riffy ztrácejí svou šťávu a bicí ubraly na rychlosti. Zkrátka celé album je takové nezajímavé, nedodělané, jako by písně tvořili noc před vydáním. Výjimkou je již výše zmíněná “Stand for Something”, po ní následuje “You Can’t Stop It”, která ještě jakž takž jde, určitě nadprůměr na albu. Další na řade je “Electric Avenue”, a pak jako by se slehla zem po nápadech, prostě jako by se těmito skladbami vyčerpali a nic nového je nenapadlo. Písním chybí energie, šťáva a nasazení jako v albech minulých. Skupina se opět i pokusila o pár reggae songů, tentokrát ne moc povedeně. Písně “Corrupted” a “Who Are You?” si na albu své místo vůbec nezaslouží, jako by se Skindred vykašlali na svůj styl a zásady, kterých se drželi.
Poměrně kratší recenze, ale kritiky se na toto album dostalo už příliš. Skindred neoslnili, zklamali a zapadli do tmy. S minulými kousky “Roots Rock Riot” a “Babylon” to nemá nic společného. Výjimkou je snad pouze song “Stand for Something”, který ale bohužel sám celé album neutáhne. Nebýt této písně, hodnocení je podstatně nižší.
Skindred se dají označit jako unikát na hudební scéně. Jako jedni z mála dali dohromady reggae styl s tvrdší hudbou. To nejde k sobě, říkáte si? Toto album vám ukáže pravý opak, Skindred tuto kombinaci výborně vypilovali a vypracovali ke skvělému poslechu. “Roots Rock Riot” je pořadově druhé album této velšské skupiny, debut těchto hudebníků vyšel v roce 2002 a nesl název “Babylon”.
U mikrofonu není kdo jiný než známý Benji Webbe, který nepůsobí celou svou kariéru pouze ve Skindred, pomáhal také dělat vokály i pro Bullet for My Valentine nebo Soulfly. V minulosti také vystupoval s Dub War, do podvědomí fanoušků se ale zapsal až se Skindred, kde také nasbíral největších úspěchů. “Roots Rock Riot” je album dva roky staré, momentálně skupina pracuje na novém EP s názvem “Shark Bites and Dog Fights”, jež má vyjít tento měsíc, dva zveřejněné singly můžete okusit na MySpace skupiny.
“Roots Rock Riot” se hlavně vyznačuje skoky z čistého zpěvu a pomalejších riffů do tvrdších nářezů, tento skok je hlavně ve třetí “Rat Race”, kde je zhruba 40 vteřin vyvrcholení celé písně, Webbe, ač byste to u něj nečekali, na vás v nečekané situaci vytáhne své tvrdší já a ukáže, že i když po většinu písně zpívá čistě, lehčí scream a podobně mu není cizí. Při poslechu tohoto alba jsem se na několik dní zasekl pouze u prvních tří songů, které jsem sjížděl pořád dokola a dokola. “Roots Rock Riot”, “Trouble” a “Rat Race” se opravdu vyvedly a zatím se řadí na nejlepší počiny kapely. Po těchto třech písních jsem možná zbytečně přehlížel další část alba, která je spíše reggae-rocková, nežli metalová. Původnější tvrdost se vrací v šesté “Destroy the Danclefloor” nebo deváté “Spit Out the Poison”. Pokud jste velikým fandou reggae, tak jsou pro vás písně typu “State of Emergency”, “Rude Boy for Life” nebo “Cause ah Riot” Tato trojka je nejvíce reggae propojená s rockovějšími riffy, reggae není zrovna šálek mého kafe, v tomto propojení se to ale velice dobře poslouchá.
Co říct ke konci… čekají na vás skoky z pomalejšího do rychlejšího a naopak, skvělé změny stylu zpěvu, kytar i rychlejší tempo bicích, když je to potřeba. Po poslechu toho alba budete muset uznat, že metalo-reggae-rock v podání této skupiny prostě k sobě jde. “Roots Rock Riot” je bez pochyby nejlepší album ve svém stylu a žánru. Ačkoliv moc dalších takových skupin neznám, nedovedu si představit, že existuje něco lepšího než toto.
Země: USA Žánr: groove / alternative metal Datum vydání: 22.9.2009 Label: Prospect Park / Spinefarm Records
Tracklist:
01. Dying Breed
02. Hard to See
03. Bulletproof
04. No One Gets Left Behind
05. Crossing Over
06. Burn It Down
07. Far from Home
08. Falling in Hate
09. My Own Hell
10. Walk Away
11. Canto 34
12. Bad Company
13. War Is the Answer
Hodnocení: 8,5/10
Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
H. – 5/10
Seda – 5,5/10
Možná jste zaspali několik posledních měsíců, možná prostě nemáte rádi změny a možná se vůbec nezajímáte o řadu moderních thrashmetalových kapel, kterých na svět vyskakuje v poslední době více a více. Ačkoli se může na první pohled zdát, že právě neo-thrash hudebních formací spíš ubývá, pořád jsou mezi námi takové kousky, na něž se prostě nevyplatí zapomínat. Příkladem budiž Five Finger Death Punch, kteří v roce 2007 vyskočili odnikud a způsobili kalamitu v hudebních žebříčcích, přehrávačích a hlavách. Jejich debutová deska „The Way of the Fist“ byla plná chytlavého materiálu, jenž byl velice precizně sestaven. Zároveň se ale posluchači dělili spíš na dva tábory – buďto je miluješ, nebo nenávidíš. Rok se s rokem sešel, nedočkavci nedočkaví jak panicové začali pořizovat adventní kalendáře a my máme tu čest znovu vstoupit do, dá se říci, totožné řeky, tentokrát však s očekávanou deskou „War Is the Answer“. A jak na tom je? To se dočtete o pár řádků níže, jako obvykle si ale neodpustim pár zbytečných keců o již tak krátké historii kapely. Trošky rádoby chytrých řečí není nikdy na škodu, zvláště když víte, co posloucháte, ale už ne koho.
Zkuste se ráno probudit a představit si, jaké by to bylo, kdybyste se narodili slepí. Hrůza co? O den později se zkuste probudit s nápadem, že založíte kapelu, na které budou pracovat jen ti nejlepší hudebníci a technici. To už možná nedokážete, ale Zoltan Bathory, zakladatel formace U.P.O., dotáhl svůj nápad až do konce. Možná nesehnal ty nejlepší z elitních muzikantů, ale rozhodně dal do kupy něco, v co možná ani nedoufal. Slovo dalo slovo, ruka se střetla snad jen s rukou a později se připojil i Ivan Moody, doposud známý jako vokalista z Motograter, kteří jsou svou hudbou od Five Finger Death Punch vzdáleni přeci jen pár skoků, přesto je vidět, že Ivanovi tento styl sedí jako nůž na krku. Dokáže vyvážit hluboké a drtivé tóny s klidným, vyrovnaným a značně melodičtějším hlasem.
Dále tu máme Jeremyho Spencera, bubeníka, který stál za zrodem W.A.S.P.. Nebýt jeho schopností a velice výrazných kopáků, desky by ztratily dosti znatelný kus atmosféry. Dá se říci, že stejná věc platí i pro baskytaru, kterou budete při poslechu „War Is the Answer“ vstřebávat všemi otvory. Matt Snell je téměř nepřehlédnutý díky svému pačesu, jež mu ovšem roste na bradě. Mnozí z nás by se nestyděli za to samé, ovšem na vršku hlavy. Právě baskytara a bicí jsou poznávací značky nové desky. Během cestování po světě se navíc připojil i nový kytarista Jason Hook, který má za sebou taktéž slušnou hudební praxi.
Jak tedy sami vidíte, Five Finger Death Punch měli úspěch svým způsobem jistý. Začínající kapela, která znovu nakopla zájem o moderní thrash metal, se jen tak nevidí. Tedy alespoň ne tak často. A jak vznikl název kapely? Pokud jste viděli film „Kill Bill“, tak se v některých scénách mluví o legendárním úderu, kdy protivníka zasáhnete pěti prsty na určitých tlakových bodech a on následně, téměř okamžitě zemře. Jak vidíte, Zoltan je určitě nefalšovaný filmový fanda.
Teď už konečně trošku místa pro samotné „War Is the Answer“, kvůli kterému tu přeci jenom jsme. Pro začátek možná bude stačit, když si desku porovnáte s prvním počinem, „The Way of the Fist“, jelikož se jedná o téměř totožný recept, akorát silně provařený přes kvalitní síto. Což rozhodně není špatně, naopak, hoši dohromady skloubili parádní mix tvrdé úderné muziky s melodickými částmi. Jakmile do ruky uchopíte obal CD, dojde vám, oč tu běží. Válka, konflikt, pustošení a trýznění vlastního sebevědomí. Celkem fešný přebal desky je perfektní vodítko k tomu, aby vám došlo, že album bude plné ostrých slov, drsných pohledů, ale zároveň milosrdné vůči uším posluchačů, kteří se snaží uklidnit.
Ať už očekáváte cokoliv, už při prvním poslechu vám okamžitě dojde, že „War Is the Answer“ rozhodně není přelomová deska, ale rozhodně je to neuvěřitelně chytlavý kus plný svižného materiálu. A co víc dodat? Poslouchá se perfektně! Pokud se budete k něčemu vracet, je to právě toto album. Samozřejmě vám může a nemusí sednout, to už je otázka vkusu, který já možná nemám nebo mám, ale značně podroušený. A pokud je člověk jako já schopen během jednoho dne poslechnout album desetkrát, tak je něco špatně.
A o co že tu jde? Jak jsem řekl, „WISA“ (není to padělek kreditní karty, ale zkratka desky, jen pro pořádek) je plná tvrdých rytmů. Baskytara se vás bude snažit rozdrtit v téměř každém momentu a bicí do vás budou létat ze všech stran. Právě neustálé bušení kopáků popotahuje svižnost hudby zase o úroveň dál. Co se týká vokálů, v některých místech působí lehce podladěně, později je naopak Ivan ohýbá jak ženské přes stůl. Nejlepší bude, když si jako příklad uvedeme pár písní. Ještě ale malý moment. Kytarová složka je taktéž doladěná do posledního detailu, mohli bychom jí ale vyčíst fakt, že v rychlejších písních bývá mnohdy hůře čitelná a ne tak výrazná jako ostatní instrumenty. Přesto vše funguje jako celek výborně.
A nyní skokem takový menší rozbor jednotlivých hlaviček celé mozaiky. Úvodní píseň „Dying Breed“ je v mých očích pravděpodobně zároveň nejlepším kouskem z celého alba, který jasně prezentuje Five Finger Death Punch a jejich hudbu. Brutální nástup po chvilce vystřídá sympatický refrén, prokládaný hned několika hlasy. „All I’ve wanted was your honesty…“ jak praví úryvek z klidnější části písně, zní po nástupu kytar a bicích skvěle. Pokud byste se měli na nějaký song zaměřit, je to právě tento. Pokračujeme přes kousek „Hard to See“, jenž se stal zároveň pilotním singlem k propagaci desky. Video samozřejmě naleznete někde okolo. Spíše usedlejší píseň, která vás má uchránit před blížící se hrozbou v podobě třetího songu s názvem „Bulletproof“. 50 Cent byl možná neprůstřelný, ale tohle by ho položilo na prdel. Právě tato píseň se řadí do vínku těch rychlejších a pekelně návykových. Pusťte si první, výše jmenovanou, přidejte několik nasraných slov a vznikne tohle! Takže palec vzhůru, další podařený kousek!
Pokud bychom vztáhli veškeré dění na albu k jeho tématu, tedy konfliktu a válkám, dalo by se s lehkou nadsázkou říci, že první polovina alba, je právě ten nelítostný boj v zákopech, zabíjení, vztek a zmatek. Čtvrtá píseň v řadě, „No One Gets Left Behind“, je důkazem toho, že chaos není vůbec na obtíž. Pokud se zaměříte na lyrický obsah této písně, tak vám dojde, co je dneska znovu v módě. Kritika válečných konfliktů, rozhodnutí, která udělají z lidí zvířata na frontě. To vše je lehce sarkasticky a ironicky vyjádřeno v této písni. „Crossing Over“ je první klidnější v řadě. Možná si říkáte, že mám pro charakter písně nějaké divné měřítko, ale v porovnání s předchozími kusy se rozhodně jedná o úplně něco jiného.
„Burn It Down“ byl vůbec první song, který kapela uveřejnila jako ukázku. Není to nic jiného než další nasraná píseň, se kterou jsme již měli tu čest, dá se říct, že nejkladnějším momentem této skladby je perfektní kytarový riff v druhé polovině. Jinak nic, co by vás chytlo za hubu. V pořadí sedmá píseň „Far from Home“ je prakticky balada. Na každé desce podobného ražení musí být alespoň jedna taková píseň, která nutí ostatní se nad něčím zamyslet a zároveň tím tlačí na ostatní posluchače, přičemž řve do světa: „Hele, my taky máme svědomí a jsme jenom lidi!“ Nic to nemění na tom, že se poslouchá skvěle.
Pokud přeskočíme relativně nic neříkající „Falling in Hate“, zastavíme se u „My Own Hell“, ve které Ivan dělá s hlasem psí kusy. Výškové přeskakování hlasu a pomalé odříkávání textu má za následek fakt, že si prostě musíte celou píseň poslechnout, ačkoliv vás nemusí ani zdaleka bavit. Jestli jsem tedy označil první polovinu desky za boj, druhá polovina je právě uvědomění sebe sama a rozeznání toho, kdo je vlastně v opravdovém boji přítel a nepřítel. Pokud jste měli tu čest se snímkem „Platoon“ / „Četa“, děj by se dal rozložit na jednotlivé části. Pokud budeme natolik drzí, tak „War Is the Answer“ přirovnáme právě k tomuto filmu. Jednotlivé scény si totiž velice lehce přiřadíte k jednotlivým písním.
Píseň „Walk Away“ je další spíše průměrný kus, pozornost si například zaslouží čistě instrumentální „Canto 34“, ve které vynikne um jednotlivců kapely. Stejně jako byla deska otevřena, je i uzavřena. Píseň „War Is the Answer“ je nekompromisní kus, plný zloby. Přesto že je v tomto songu koncentrace slova „fuck“ veliká asi jako samotného Ruska na planetě, konec dobrý, všechno dobré.
A jak je to tedy s celou deskou? Je prostě skvělá a možná je to jedno z nejlepších alb tohoto roku. V záplavě průměrných a nic neříkajících titulů vykukuje s precizním dílenským zpracováním a perfektně podaným materiálem. Pokud vás bavil předchozí počin, neváhejte a poslechněte si. Pokud vás předchozí počin nebavil, dejte hochům ještě jednu šanci, určitě si to zaslouží. Těch 45 minut prožijete naplno. Smekám a snad se brzy uvidíme zase!
Nezničitelní Disturbed nám přijeli ukázat, co umí, a vybrali si pro to datum 23.6. a jako místo pražský klub Roxy. Tato parta se k nám podívala po celých devíti letech, poprvé u nás byli jako support dnes již upadajícího Marilyna Mansona. Začátek koncertu byl plánovaný na sedmou, ale jako skoro všude nějaké to menší zpoždění bylo, a sice zhruba 10 minut.
Když už jsme vevnitř a čekáme na start, tak se dočkáme české skupiny the.switch. Pokud jste byli 9. června na KoRn, určitě se vám jméno této skupiny vybaví, hráli totiž i před nimi. Tuto kapelu jsem do té doby ani neznal, poslechl jsem si jen pár songů, než jsem vyšel na koncert. Na jedné straně se na internetu se the.switch nadává, že znova už je ti dotyční nechtějí slyšet a nemají tam co dělat, ale na straně druhé na ně padá i chvála, že momentálně patří mezi nejlepší české kapely a lépe nikdo vybrat nemohl. A můj názor? Jejich vystoupení v sobě neskrývalo nic extra, pro mě byli zklamáním. Na začátku bylo na klucích vidět, že své vystoupení prožívají a baví je, zasloužili by si ale lepší publikum, než jsme byli my. O potlesk a zvedání rukou si často museli sami požádat, lidé spíše stáli a koukali, než aby si je užívali. Kytaru jsem vůbec neslyšel a zpěvu nerozuměl ani slovo. Pochválit snad můžu jen bubeníka, který mi připadal z celé skupiny nejlepší. the.switch se také pokoušeli o slipknoťácké “jumpdafuckup”, což jim sice vyšlo, ale docela dlouho trvalo dostat všechny diváky dolů na zem. Když se nás zpěvák snažil rozezpívat nebo chtěl, aby se zpívalo místo něj, chytal se jen málokdo. the.switch mě o svých kvalitách nepřesvědčili, naštěstí ale moc dlouho nehráli.
Blíží se osmá hodina a the.switch odchází z pódia, které se začíná upravovat pro ty, na které všichni přišli – Disturbed. Upravuje se asi tak 15 minut a pomalu se blíží start. Nejdříve přichazí bubeník – začíná hrát a rozsvěcují se světla. Za chvíli dorazí i kytarista s basákem a už se čeká jen na zpěváka DavidaDraimana, který je klasicky přiveden ve svěrací kazajce s maskou na hlavě. Vše načíná song “Voices”. Za pochvalu určitě stojí Draimanův dokonalý hlas, jenž je skoro stejně čistý jako na studiové verzi. I jeho speciální ďábelský smích a jiné zvuky jsou stejné jako na CD. Možná to jen mohl více prožívat, většinou totiž jen klidně stál se svým ďábelským výrazem a rukou vzhůru.
Setlist Disturbed:
01. Voices
02. Liberate
03. Just Stop
04. Prayer
05. Meaning of Life
06. Land of Confusion
07. Remember
08. Stupify
09. Hell / Shout 2000 / Criminal / Deify
10. The Night
11. The Game
12. Inside the Fire
13. Stricken
14. Ten Thousand Fists
– – – – –
15. Indestructible
16. [drum solo]
17. Down with the Sickness
Disturbed se snažili často zapojovat diváky v hledišti i diváky nahoře. Zpěvákovi kratší proslovy mezi písněmi byly skvělé. Nejdříve říkal, jestli víme, že tu jsou po devíti letech, když tu byli s Mansonem. Všichni po každé jeho větě začali hlasitě řvát, a tak po chvíli říká: “You don’t fucking understand what I am saying, right” [něco jako “Vy kurva nerozumíte, co říkám, že” – pozn. autora]. Dále se ptal, kdo z nás je vidí poprvé, zhruba půlka hlediště zvedá ruce a pak se ptá, že když přijedou znova, tak jestli půjdeme. V tu chvíli zvedají ruce všichni a Draiman se smíchem prohlašuje: “Now you understand me!” Své povídání moc neprotahuje a začíná se znovu hrát. Často pobouzí diváky ke zvedání pěstí, což Disturbed dělají na každém svém koncertu. Největším a snad jediným mínusem bylo velké horko. Tak půl hodině jsem měl úplně promočené tričko potem (a nebyl jsem sám).
Po osmi odehraných písních přichází smršť čtyř songů bez pauzy – “Hell”, “Shout 2000”, “Criminal” a “Deify”. Vyvrcholení a odehrání nejvetších hitů přichází hned poté, kdy zazní pecky jako “The Game”, “Stricken” nebo “Inside the Fire”. Po “Ten Thousand Fists” říká Draiman: “Good night, Prague!” a skupina odchází. Nějakých pár minut se nechají vyvolávat, aby se nakonec vrátili a odehráli titulní song nového alba “Indestructible”. Frontman chtěl po všech vidět pěsti ve vzduchu, asi jich chtěl vidět tak deset tisíc :) Kapela opět po této písni odchází a zůstává pouze bubeník. Každy ví, co přijde – masivní sólo na bubny. Pro mě to byla nejlepší část koncertu, protože miluji bubny a užívám si je ze všeho nejvíc. Chlapík to zahrál rychle a přesně, bylo to víc jak povedené sólo. Hned po jeho exhibici začíná “Down with the Sickness” a tím koncert končí. Disturbed slibují, že přijdou zpět mnohem dřív než naposled. Do diváků se pak klasicky hází paličky a trsátka, bohužel jsem ale nic nechytil. Disturbed předvedli skvělou show, ve vystoupení snad nebyla jediná chybička. Musím chlapcům zastleskat. Kdo nebyl, přišel o hodně. Stálo to za to. Doufejme, že se brzy vrátí.
Země: USA Žánr: alternative metal / industrial rock Datum vydání: 20.5.2009 Label: Interscope Records
Tracklist:
01. Devour
02. Pretty as a Swastika
03. Leave a Scar
04. Four Rusted Horses
05. Arma-Goddamn-Motherfuckin’-Geddon
06. Blank and White
07. Running to the Edge of the World
08. I Want to Kill You Like They Do in the Movies
09. WOW
10. Wight Spider
11. Unkillable Monster
12. We’re from America
13. I Have to Look Up Just to See Hell
14. Into the Fire
15. 15
Hodnocení: 3/10
Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 5,5/10
H. – 2,5/10
Earthworm – 3,5/10
Exhibicionista Marilyn Manson se vrací na hudební scénu se svým novým kouskem „The High End of Low“. Na této desce se skupina snaží pokračovat ve stylu své minulé práce „Eat Me, Drink Me“, které je mnohdy kritizováno, že už to není starý dobrý Manson; uvidíme, jakých reakcí se dočká tohle album. Navázalo se na pomalejší a roztáhlejší písně zaměřené spíše na lyrickou část, nežli hudební, celkově texty v tomto albu patří ke špici, co kdy Manson sepsal a nazpíval, texty ale bývaly vždy silnou stránkou tohoto pána.
Při začátku poslechu jsem moc nadšený nebyl, očekával jsem něco ve stylu „mOBSCENE“ či „The Fight Song“, místo toho jsem dostal pomalou odrhovačku s názvem „Devour“, asi poslední minutu, kdy jsem skoro usnul, jsem radši přetočil a doufal, že druhá píseň přinese zlepšení. Další song se sice maličko urychlí a je tu něco, co by vzdáleně starého Mansona mohlo připomenout, stále to ale není ono, něco tomu chybí, „Pretty as a Swastika“ si tedy pochvalu nezaslouží. „Leave a Scar“, třetí pořadová, má na začátku celkem chytlavý riff, jinak stále to samé – pomalé a uspávající. U páté „Arma-Goddamn-Motherfuckin’-Geddon“ jsem slyšel rytmus „Rock Is Dead“ z „Mechanical Animals“, sice se možná jen jedná o mou domněnku, ale spojené to nějakým způsobem být musí. Nicméně tu konečně dochází ke zlepšení a já začínám mít z poslechu aspoň menší radost.
Album běží dál a vyskakuje tu „Blank and White“, která se ani nijak neliší od prvních čtyř písní, klidně se mohla vypustit, nemá nic extra a nezanechá ve vás nic. Pokud jste po prvních šesti kouscích skoro usnuli, tak „Running to the Edge of the World“ a „I Want to Kill You Like They Do in the Movies7 vás dorazí definitivně. Tyto dvě spojuje jedna prostá věc – délka! Jak délka názvu, tak délka skladby je až zbytečně moc protáhlá, dohromady mají 15 minut a 25 vteřin, kdyby se aspoň jednalo o něco pořádného, a ne ukolébavky. Přiznám se, že ani jednu z těchto písní jsem nedoslechl celou, protože se to nedalo. U dalších tří songů se opět neodehrává žádná změna. „We’re from America“, dvanáctá píseň, která je bezpochyby nejlepší a aspoň se přibližuje starší Mansonově tvorbě, pokud jste při poslechu neusnuli a vydrželi až sem, aspoň se vám dočká menší odměny. „We’re from America“ dosahuje nejvyšších kvalit v tomto albu, ve srovnání se starými je ale u dna. Pokud by deska končila dříve zmiňovanou písní, bylo by to důstojné ukončení, místo toho tu jsou opět tři stejně pomalé a nudné písně.
Sečteno a podtrženo, Marilyn Manson opět své fanoušky nepotěšil; co začal na „Eat Me, Drink Me“, zde dokončil. Při úplně prvním spuštění jsem konce některých písní přetočil, nedalo se to snést, při druhém už jsem ale vydržel, nijak odvázaný jsem z toho nebyl. Album je zbytečně roztahané, určitě takových 11 písní by zde naprosto stačilo. Chybí tu pořádný nářez, po kterém si Mansona zapamatujete a při zaslechnutí jeho jména se vám tato píseň vybaví. Fanoušky, kteří Mansona poslouchají od začátku a mají radši jeho tvrdší tvorbu, potěšeni nebudou. Ovšem novodobí fanoušci, kterým se líbilo „Eat Me, Drink Me“, si můžou oblíbit i toto. Nic to však nemění na tom, že „The High End of Low“ je slabé.
Po několika změnách data vydání a všemožných spekulacích k nám konečně dorazilo čtvrté album skupiny Mastodon – “Crack the Skye”. Na střibrném podnose nám Mastodon přinesli mistrovské dílo o sedmi chodech (skladbách). Novinka se od předchozích děl bandy liší, hodně se ubralo na tvrdosti a je znát větší vliv progrocku, jazzu a také psychedeliky, stálý je však zásadní prvek pro Mastodon, a to je kreativita.
Mastodon si skvěle poradili s albem jako s celkem – většinu alb si každý jistě poslechne párkrát celé a pak se k němu vrací tak, že se vrhne na svoje oblíbené hitovky a jde poslouchat něco jiného. Mastodon však udělali album tak, že vždy, když dostanete chuť na jejich výtvor, začnete od začátku a pojedete až do konce, a to se povede jen málo kapelám, aby posluchač nepřeskakoval jednotlivé skladby. Celá deska má takový temný až doomový feeling, ke kterému přispívají vokály ve stylu Ozzyho Osbourna, které se často objevují.
Změnil se také vokální projev, na albu neuslyšíte už moc growlu a různých screamů a dalších zkreslenin, místo nich se stává hlavní čistý vokál, do kterého muzikanti přidali hodně emocí. Jak sami řekli v rozhovoru (Spark – leden 2009), při tvorbě alba si všichni sáhli hluboko do duše a právě proto je deska věnována bubeníkově sestře Skye, která ve čtrnácti letech spáchala sebevraždu.
Umění muzikantů je nepopsatelné, album hýří tolika riffy, že by se jich vešlo na další album, všechny instrumenty jsou slyšet a jsou v dokonalé harmonii, stejně jako hlasy zpěváků a vše se navzájem fantasticky doplňuje. Album se asi nebude líbit každému, ale kdo nezkusí, hodně prodělá.
Čtyřčlenná chicagská grupa Dope se na scéně objevuje po čtyřech letech, vydává totiž dlouho připravované “No Regrets”.
Album je v obchodech už třetím dnem a určitě neuniklo pozornosti mnoha lidí. Dope momentálně objíždí Ameriku s touto novinkou, dalším hostem je Black Label Society.
K “No Regrets” již byl uveřejněn videoklip, konkrétně k písni “Addiction”, ve které hostuje speciální host – skvělý kytarista Zakk Wylde. Píseň na albu nese čtvrté pořadové číslo.
Album má celkem obsáhlý tracklist, zastavil se na čísle šestnáct, ale tři písně – “Flat Line” (1.), “Interlude” (8.) a “Bloodless” (11.) – jsou jakási intra na další píseň a obsahují různé zvuky a proslovy. Předposlední, patnáctá, “Die, Boom, Bang” je live verze čtyř písni – “Die Motherfucker Die”, “I’m Back”, “Sick, Burn” a “Fuck tha Police”. Po začátku alba si v podstatě odpočinete až na “My Funeral”, která je takovým “ploužákem” a je pomalejší než ostatní. Album nabere svou rychlost až na “Dirty World”. Čtrnáctá, “I Don’t Give a…” , je o pěti slovech, jak sám říká na začátku Edsel Dope, o pěti slovech, která často používáme a jsou velice důležitá.
Dope se nijak neztrapnili, nijak nevyčnívají, “No Regrets” je povedené a na písních “Addiction” a “6 6 Sick” se pomalu ale jistě stávám závislým :). Tato práce se vyznačuje dobrými, a jak jsme již zvyklí, tak sprostějšími texty. “She’s like cocaine, heroine, alcohol and vicodine. She’s my addiction!”
Čtvrté řadové album skupiny Mudvayne mělo původně vyjít roku 2007, ale kvůli Chadu Grayovi (zpěv) a Gregu Tribbettovi (kytara), kteří jeli na turné s Hellyeah, se deska zpozdila. Producentem se stal Dave Fortman, který už nějaké zkušenosti s Mudvayne má. Tento rok chce skupina vydat další desku.
16. července bylo na MySpace skupiny nahráno video s možnou písni z nového alba. Dále se pak postupně uveřejňovali 30 vteřinové ukázky na oficiálních stránkách. Konkrétně to byly tyto písně “Fish Out of Water”, “A New Game” a “Do What You Do”.
Albu nejde přiřadit určitý styl, písně se od sebe hodně liší. Závěrečný song “We the People” hodně připomíná “Death Blooms” z druhého alba této skupiny, “L.D. 50”. Jednou se Mudvayne snaží být tvrdí jako v “A New Game”, tento kousek mi ale zase připomněl asi nejznámější (a nejlepší) píseň “Dig”. V dalších pár písních je určitý rap metalový podklad. V “Do What You Do” asi z půlky opět kopírují svůj další hit “Happy?”. Mudvayne se zřejmě pokusili udělat toto album pro více lidí. Ze začátku na vás čeká asi čtyři nebo pět kvalitních písní a to, co bych od Mudvayne očekával, ale později se tam objevují pomalejší písně, jednodušší kytarové riffy s podobným zpevěm, tyto písně vyznívají “smutně”.
Není to zrovna nejlepší práce od této skupiny, mohli ze sebe dostat více. Doufám, že se do příštího alba polepší. Poslouchat se to ale dá, ale určitě časem omrzí. Zkrátka Mudvayne nepřišli s ničím novým, snad příště budou mít inspiraci lepší.
Datum: 28.11.2008 Místo: Vídeň, Stadthalle (Rakousko) Účinkující: Children of Bodom, Machine Head, Slipknot
Iowská mašinéria znova v Európe a znova s ignoráciou Slovenska a Česka. Najbližšou zastávkou sa tak stáva opäť Viedeň, s ktorou som ešte žiadnu koncertnú skúsenosť nemal.
Dostať sa k Stadthalle kde sa mal koncert uskutočniť, nebol žiadny problém vďaka dobrým spojom. Pred koncertom sme sa rozhodli navštíviť obchod Drumhouse, v ktorom sa mala konať autogramiáda Joeyho Jordisona. Pred obchodom sa zišlo niečo okolo 100 maggots, ktorý boli nedočkavý na stretnutie s ním. To sa aj uskutočnilo, hoci každý mal pravo len na jeden podpis a fotky s ním neboli možné. Myslím, že väčšina bola aj tak spokojná, možnosť podania ruky zo svojim obľúbeným hudobníkom (pre niektorých možno aj idolom) nebýva každý deň.
Po autogramiáde sme sa znova presunuli k hale, ktorá sa pomaly, ale isto plnila. Koncert sa začal priam na minutú presne, a tak úderom siedmej hodiny vybehli na pódium Fíni Children of Bodom. Children of Bodom ma niekedy celkom bavili, ich staršia tvorba je kvalitná, postupne však môj záujem o túto kapelu opadol a nový album považujem za veľmi slabý. Preto som od nich ani moc neočakával a čo sa mi aj potvrdilo, tak oprávnené. Kapela si bez života hoblovala svoju zmes power/death metalu. Ich set ma vyslovene nudil, zvuk tiež nebol zrovná ideálny. Našťastie kapela sa po piatich songoch lúči a odchádza do zákulisia.
Na rad prichádzajú Machine Head a hneď prichádza obrat. Kapela, ktorá si v minulosti prešla mnohými problémami a v jednu chvíľu to nakoniec vyzeralo na rozpad, sa odrazila od dna a minulý rok vydala svoj vrcholový album “The Blackening”, s ktorého aj najviac čerpala. Do pohybu sa dalo aj publikum, ktoré Rob Flynn neustále hecoval a vyzýval ho k vytvoreniu circle pitu. Zvuk znova nebol idealny, hlavne pri vyšších tónoch to dosť škrípalo, a na začiatku koncertu sa Rob dosť strácal v melodických častiach, ktoré zneli trochu falošne. Machine Head hrali s nasadením a chuťou, bolo vidieť, že koncert si naozaj užívajú. Po sedmi songoch sa rozlúčia s publikom, aby vypratali pódium pre hlavné hviezdy večera.
Setlist Machine Head:
01. Clenching the Fist of Dissent
02. Imperium
03. Beautiful Mourning
04. Aesthetics of Hate
05. Ten Ton Hammer
06. Halo
07. Davidian
Setlist Slipknot:
01. Surfacing
02. The Blister Exists
03. Get This
04. Before I Forget
05. Liberate
06. Disasterpiece
07. Dead Memories
08. Psychosocial
09. The Heretic Anthem
10. Prosthetics
11. Spit It Out
12. Duality
13. Only One
– – – – –
14. 515
15. People=Shit
16. (sic)
Po prestavbe podia a krátkom intre to prišlo, cirkus Iowa, maskovaná deviatka alebo jednoducho Slipknot. Skupina nenechala nič na náhodu a hned od začiatku pumpovala do publika, čo sa len dalo. Aj ked turne sa nieslo v znamení podpory k novinke “All Hope Is Gone” paradoxne s tohto albumu zaznelo najmenej skladieb (“Dead Memories” a “Psychosocial”). Dôraz bol kladený hlavne na prvé dva albumy. Zo Slipknot je cítiť počas celej ich kariéry určitú dávku pozérstva (hlavne pri rôznych vyhláseniach), naživo im to aj vďaka tomu šľape neskutočne dobre. Však ide hlavne o poriadnu show a tú Slipknot ukázali. Nechýbali ani ich klasické prvky ako hydraulické bicie a perkusie. Sid ukazal, že je nezmar a ani barle mu nezabránili, aby sa vybral na malú návštevu medzi ľudí či, aby jednou rukou visel na vysunutých perkusiach.
Zvuk bol konečne perfektný, všetky nástroje boli vyvážené a ani mlátenie do sudov nezaniklo. Čo ma celkom prekvapilo, bol Corey Taylor, ktorý sa konečne naučil spievať čisto nielen v Stone Sour, ale už aj v Slipknot. Hlavne keď to porovnám z ich živím albumom “9.0 Live”, kde bol Corey neskutočne falošný, je rozdiel obrovský.
Nechýbalo ani poďakovanie fanúšikom za ich dlhú podporu a Corey sa prišiel aj pochváliť prvým zlatým albumom, ktorý skupina v Rakúsku získala práve za posledný album.
Po skladbe “Only One” sa kapela odobrala do zákulisia, aby sa po chvíli vrátila s posledným prídavkom. Tým boli velké hity “People = Shit” a “(sic)” a koniec. Krátka rozlúčka z ľuďmi a prisľúbenie návratu budúci rok.
Slipknot ukazali, že koncertne sú vo vrcholovej forme aj napriek tomu, že po poslednom albume som mal rozpačité pocity (a ešte stále mám). Slipknot pravdepodobne (ak nám teda neklamali) zavítajú do Európy znova budúci rok. Či sa objavia aj u nás je však otázne (aj keď organizátory Topfestu s nimi už začali rokovať).
