Archiv štítku: alternative metal

Faith No More – Sol Invictus

Faith No More - Sol Invictus
Země: USA
Žánr: alternative metal / experimental rock
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Reclamation Records / Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Sol Invictus
02. Superhero
03. Sunny Side Up
04. Separation Anxiety
05. Cone of Shame
06. Rise of the Fall
07. Black Friday
08. Motherfucker
09. Matador
10. From the Dead

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

To, co se ještě před několika lety zdálo jako naprostá utopie, tedy návrat jedné z nejzásadnějších rockových kapel 90. let, je zde a myslím, že je tak zcela na místě označit „Sol Invictus“ jako jednu z nejočekávanějších událostí minimálně v horizontu letošního roku, ale pro spoustu fanoušků se dost možná jedná o nejvyhlíženější album v posledních 18 letech. Tak dlouho totiž trvalo, než se dlouho nefunkční Faith No More rozhodli vydat následovníka svého minulého počinu „Album of the Year“, jež se zdál na dlouhá léta posledním albem v diskografii této vskutku výjimečné party. Pětice kolem Mikea Pattona tomu však chtěla jinak a otázka, jestli návrat Faith No More měl smysl, tak konečně dostala své rezolutní odpovědi.

Není pochyb o tom, že Faith No More na scéně prostě chyběli. Jejich vlastní výlučnost a zvuk jejich tvorby jsou natolik jedinečné a nenapodobitelné, že se od jejich odchodu na scéně žádná podobná parta neobjevila. A to myslím naprosto vážně i s vědomím, že poznávací znamení kapely, tedy Mike Patton, v mezičase nezahálel a sypal z rukávu projekty Fantômas, Peeting Tom či Tomahawk. A jak tedy návrat, který posledních pět let vypadal jako čistě pódiový, dopadl? Faith No More zastavili čas a jejich novinka „Sol Invictus“ zní přesně tak, jako kdyby se žádná pauza nekonala a hudebně jsou tak zaseknutí v 90. letech, ovšem s tím rozdílem, že v tomto případě se nejedná o žádné retro. Faith No More zůstali sví a hudebními škatulkami nesvázaní, takže na „Sol Invictus“ se toho děje i přes jasnou písničkovou strukturu řady skladeb a krátkou hrací dobu dost na to, aby bylo co objevovat i po několika posleších.

Jako první singl byl poměrně překvapivě představen Pattonův recitál „Motherfucker“, který podtrhuje předešlý odstavec a ukazuje, že Faith No More si vždy dělali to, co uznali sami za vhodné, protože tahle skladba – ačkoli nepopírám, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na „Sol Invictus“ nalézt – je jakožto první ukázka vcelku netypická. V této experimentální písni, pokud ji tak lze minimálně v první polovině vůbec nazvat, hraje hlavní roli Mike Patton, jehož strhující výkon, který bych se nebál označit za fenomenální, pozvedá novinku na vyšší úroveň, než by bez jeho osobitosti byla. Vskutku zajímavá volba prvního singlu, po němž následovala klasická skladba „Superhero“, která je přesně tou devadesátkovou alternativou, jakou od Faith No More všichni čekali. Patton štěká na svoje spoluhráče, kteří spustí v celkem kvapíkovém rytmu, jemuž dají v orientální melodií ozvláštněném refrénu vale a se zpěvností Pattonova vokálu v zádech připravili jeden z předčasných vrcholů nahrávky. Skvělá skladba.

Mezi další nejsvětlejší momenty desky patří „Sunny Side Up“ se svou optimistickou náladou a vzdušným rockovým přístupem, jenž se nevytrácí ani v krátké pasáži na začátku druhé minuty, kde Faith No More malinko přiostří hrany, které jsou vzápětí zbroušeny lehkou klavírní pasáží, přes niž „Sunny Side Up“ spěje do svého závěru. Nepolevuje se ani s následujícími minutami, protože ačkoli to tak hned na první poslech nevypadá, tak střed nahrávky je velmi silný i bez vypalovačky typu „Superhero“ nebo naopak experimentu „Motherfucker“. „Cone of Shame“ se rozjíždí hodně pomalu a rytmickým zvukem bubnů v první třetině vyvolává dojem vojenského marše, ovšem v polovině hrací doby kytary pořádně zhutní a strhující závěr je nakonec jedním z nejsilnějších vyvrcholení na „Sol Invictus“. Uvolněně se zpočátku zdá i „Rise of the Fall“, ale zvrhne se v dekadentní jízdu na strašidelné horské dráze, jíž šéfuje opět ten šílenec za mikrofonem. To „Black Friday“ je v refrénu zástupcem neurvalé punkové školy a nebýt několika klasických melodických motivů Faith No More, které celou skladbu lemují, tak mohla být výsledkem zatraceně energická jízda, čímž netvrdím, že je „Black Friday“ špatná.

Méně zdařilý je až závěr desky, o nějž se stará především zbytečně roztahaná „Matador“, již ani fantastický Patton nedokáže vyloženě zlomit. Píseň působí až teatrálním dojmem, což umocňuje právě Patton, který zde své parťáky nechal hrát vyloženě druhé housle, až je škoda, že hudebně se „Matador“ příliš nevyvedla a usměrní se teprve v závěrečné minutě, kdy dostane dosavadní volná disciplína trochu řádu a začne držet pohromadě. Jako poslední nám zůstala akusticky příjemná záležitost „From the Dead“, která toho moc nevymyslí a je to spíše takový závěr, který nechá fanouška prozpěvovat si líbivou vokální melodii za právě doznívající deskou. Přestože jsou jednotlivé písně na sobě nezávislé a rozmanité, tak je výsledek příjemně semknutý.

Trochu jsem v dosavadním povídání upozaďoval instrumentální osazenstvo Faith No More, které hraje znamenitě, ale třeba rytmická dvojice Gould a Bordin si v minulosti vybrala i lepší chvíle. Ovšem s rukou na srdci si přiznejme, že „Sol Invictus“ ovládl až neskutečným způsobem Mike Patton, jehož výkon tvoří nemalou část dojmu, jež deska zanechává. Samozřejmě, bez dobré hudby ani s takovým talentem nejde vymyslet velké věci (viz poslední album Tomahawk), ale Faith No More = Mike Patton. Tak to bylo a je.

Obligátní slovo závěrem… pokud se na „Sol Invictus“ podívám jako na celek, tak je to počin velmi příjemně barevný a hlavně zábavný, takže i přes drobný pokles vysoké úrovně v samém závěru placky, se jedná o album, kterým Faith No More definitivně umlčeli všechny pochybovače a odpůrce reunionů, protože jestli by se nemělo doufat v návraty velkých kapel kvůli deskám jako „Sol Invictus“, tak nevím, kvůli čemu by se tak mělo dít.


Druhý pohled (Zajus):

Ne snad, že bych byl přímo skeptický, ale… ony tyhle comebacky málokdy dopadají dobře. Faith No More, kapela která byla zejména v pozdějších fázích svého fungování úspěšná díky (a možná i trochu navzdory) tomu, že si z očekávání fanoušků příliš vrásky nedělala, však ukazuje, nakolik byly mé obavy zbytečné.

„Sol Invictus“ je velice povedená placka, dokonce mnohem povedenější, než bych i v nejoptimističtějším scénáři předpokládal. Faith No More poskládali desku, na které nechybí chytlavější skladby (jimž vévodí profláklý „Motherfucker“), ale chytlavost není její hlavní předností. Agresivní kousky jako „Superhero“ a „Separation Anxiety“ patří mezi nejsilnější písně desky a výrazně odkazují na historii kapely, podobně jako temnější „Matador“. „Cone of Shame“ zase zkraje připomíná některé z „vražedných balad“ Nicka Cavea (dokud se v druhé polovině nerozjede a nezíská zase trošku odlišnou tvář) a i ten vlezlý „Motherfucker“ mě dosud nezačal nudit, byť k tomu má nakročeno. Jediná poloha, kterou tak Faith No More stále nežeru, je načichlá country a ozve se zejména v „Black Friday“ a „From the Dead“, ovšem v takhle malých dávkách mi vlastně vůbec nevadí. „Sol Invictus“ je prostě dobré a moje jednoduchá heuristika jak nakládat s comebacky tak tentokrát selhala.

Faith No More


One-Way Mirror – Capture

One-Way Mirror – Capture
Země: Francie
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 27.1.2015
Label: Pavement Entertainment

Tracklist:
01. Stinkin’ of Gold
02. Neglected Skies
03. The Clock Is Ticking
04. Speculations
05. Warnings
06. Confusion Core
07. Cliffs
08. Screenshot
09. Lady Marmalade
10. Fuck Your Autotune
11. Tomorrow Comes Fast
12. We Love to Complain

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je docela dobře možné, že jste o kapele jménem One-Way Mirror zatím nikdy v životě neslyšeli. Nebylo by se ostatně čemu divit, v české kotlině nejsou tihle Francouzi příliš známí. Mohlo by vám ale něco říkat jméno frontmana – Guillaume Bideau. Ano, jde přesně o toho člověka, který jako poslední převzal vokální otěže dánských Mnemic a nazpíval s nimi poslední tři alba. Vzpomínáte na „Mnemesis“ z roku 2012? Zcela o ničem. Tak hrozné naštěstí „Capture“ není, i když o nějaké terno také nejde.

One-Way Mirror mají na kontě celkem tři dlouhohrající nahrávky. Eponymní „One-Way Mirror“ jsem v roce 2008 strašně žral, a i když si ji v poslední době už pustím opravdu jen zřídkakdy, nedám na ni dopustit. Předposlední „Destructive by Nature“ mě skoro úplně minula a slyšel jsem ji asi jen dvakrát. Nešlo tehdy o žádnou valnou kvalitu, takže jsem svou pozornost zaměřil někam úplně jinam.

„Capture“ vychází tři roky po „Destructive by Nature“. Mnemic se mezitím stihli uložit do stáze, a tak měl Guillaume Bideau spoustu času věnovat se novince One-Way Mirror. No, věnovat… ona je ta jejich muzika vlastně pořád úplně stejná a od debutu se liší jen minimálně. K popsání stylu One-Way Mirror sáhnu opět k Mnemic. Představte si tedy dánskou sbíječku, trochu uberte na metalu, přidejte hard rockové vlivy a máte zhruba ponětí o stylu One-Way Mirror.

Hlavním tahákem One-Way Mirror je samozřejmě pan frotman a musím říci, že jestli někdy podával hodně dobrý výkon, je to právě na „Capture“. S přehledem zvládá čistější polohy stejně jako typicky rockový chraplák nebo lehčí formy screamu a growlu. Parta muzikantů kolem něj mu zdatně přikuřuje a technicky se tady bavíme o dobře zahrané desce.

Formálně nelze „Capture“ prakticky nic vytknout. Muzika je to energická, poměrně zábavná a dvanáctiskladbové album pěkně odsýpá. Z obsahového hlediska ale přichází první velký problém a tím je nulová zapomatovatelnost jednotlivých písniček. „Capture“ tak sjedete jednou, podruhé, podesáté a říkáte si, jakou má šťávu a jak vás baví, ale hodinu po odložení sluchátek vlastně vůbec nemáte páru o tom, co jste poslouchali. To může být výhoda některých živých produkcí, ne však dlouhohrající desky o 52minutové stopáži.

Druhým zásadním neduhem, kterým „Capture“ trpí, je nedostatek kdovíjak závratných nových nápadů. Pamatujete, jak jsem mluvil o tom, že One-Way Mirror hrají pořád to samé? To je v tomhle případě docela na škodu, protože je sice hezké, že se kapela drží svého kopyta, ale když ono to všechno zní tak strašně stejně. Z dvanácti písniček jsou opravdu originálně pojaté snad jen tři a zbytek je tu s většími a tu s menšími obměnami sprostě kopíruje. Nepomáhají časté vyhrávky nebo zábavné melodie, všechno tohle jsme slyšeli alespoň padesátkrát předtím.

Za vypíchnutí stojí otvírák v podobě klipovky „Stinkin’ of Gold“ se slušným rozjezdem. Tvrdší „Speculations“ se také dá v pohodě poslouchat a exceluje hlavně v nejrychlejší části před refrénem. Vtipně pojatá „Lady Marmalade“ určitě neurazí a jde o příjemné osvěžení jinak poměrně sterilní desky. Když tak přemýšlím, na jakou písničku ještě upozornit, říkám si, že vlastně žádná není vyloženě odbytá. Spíše je „Capture“ jako celek dosti nekonzistentní a dobré nápady se ztrácí pod náporem sterility.

„Capture“ určitě není špatné album. Ve výsledku je jenom příšerně průměrné a tuctové. Pokud předchozí tvorbu One-Way Mirror znáte, jste jako doma, ale zároveň budete cítit silný hlad po nějaké zásadní změně a inovaci. Pokud neznáte, vlastně ani nemáte důvod se seznamovat, protože podobných kapel jsou na trhu desítky. Pořád ale může být hůř. Pusťte si poslední Mnemic a „Capture“ je vedle toho skvostné.


Coal Chamber – Rivals

Coal Chamber - Rivals
Země: USA
Žánr: nu-metal / alternative metal
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. I.O.U. Nothing
02. Bad Blood Between Us
03. Light in the Shadows
04. Suffer in Silence
05. The Bridges You Burn
06. Orion
07. Another Nail in the Coffin
08. Rivals
09. Wait
10. Dumpster Dive
11. Over My Head
12. Fade Away (Karma Never Forgets)
13. Empty Handed
14. Worst Enemy

Odkazy:
web / facebook / twitter

Určitě jste o amerických Coal Chamber už někdy v životě slyšeli. Buď patříte ke generaci, která kdysi na přelomu století ujížděla na tehdy velmi populárním nu-metalu, nebo znáte DevilDriver a jejich frontmana Deze Fafaru (je totiž i principálem Coal Chamber).

Dez Fafara kdysi dávno Coal Chamber zrušil kvůli problémům ostatních členů s drogami. Teď jsou všichni zase evidentně čistí a skupina se po několika obměnách momentálně nachází v téměř původní sestavě. Američané se před čtyřmi lety vrátili na scénu po skoro devítileté pauze, odjeli úspěšné turné a oznámili novou, v pořadí čtvrtou řadovku. Poslední album nazvané „Dark Days“ kapela vydala v roce 2002.

Co si budeme povídat – očekávání byla velká. Dokonce tak velká, až jsem si chvílemi říkal, zda nakonec nebudu zklamán. Přeci jen třináct let je hodně dlouhá doba a i přes nesporné kvality kapely při živých vystoupeních musí člověk přeci jen uznat, že zlatá éra nu-metalové muziky je již dávno kdesi hluboko v propasti minulosti.

První věcí, která je z poslechu patrná, je až zarážející podobnost „Rivals“ s libovolnou deskou zbratřených DevilDriver. To připisuji primárně faktu, že za dobu působení v DevilDriver se Dez Fafara zkrátka hlasově vyprofiloval a vyhranil. Je tak pro něj téměř nemožné vrátit se polohou do dob skoro před patnácti lety. Tehdy byl zkrátka mladší a hlasivky nedostávaly soustavný kotel. Určité rozdíly oproti jeho výrazu z DevilDriver ale znatelné jsou. Především už z podstaty je hudba Coal Chamber mnohem melodičtější a tomu se musí podřídit i zpěvák.

Samotná muzika se od dob letitého „Dark Days“ moc nezměnila. Pořád jde o klasické Coal Chamber s typickým rychlým tempem, skřípavými riffy, silnými basovými polohami a především jednoduchými texty. Většinou písní se line jen stále opakovaný refrén, sem tam proložený několika řádky krátkých slok. To ale vůbec nevadí, protože zrovna v tomhle aspektu je čiré bláznovství očekávat od Coal Chamber cokoliv jiného. Svou produkci vždy stavěli na krátkých, jednoduchých a především energických a skočných písních, čehož se drží i na „Rivals“.

Pecky jako „Light in the Shadow“, „Another Nail in the Coffin“, „Wait“, „Over My Head“, „Empty Handed“ nebo titulní „Rivals“ si jako hlavní taháky nové desky dokážu dost dobře představit živě. Nabízí vše, co publikum od live produkce Coal Chamber očekává – zběsilou nálož energie a peklo v kotli. Z tohoto hlediska funguje „Rivals“ na jedničku.

Problém nastává, když má být nový materiál hodnocen z hlediska běžného domácího poslechu. „Rivals“ sice několikrát dobře zabaví, ale po čase se dostavuje neodbytný pocit zatuchlosti a pasáže, které původně vůbec nevadily, se najednou začínají zdát zbytečně repetitivní a uměle natahované. Ubrat dvě, tři plonkové písně by také vůbec nezaškodilo.

Obecně jsem spokojen. „Rivals“ není kdovíjak úžasná deska vhodná k dlouhodobému poslouchání. Spíše tak párkrát za rok projet a užít si. Její síla se projeví především při živých vystoupeních, kde naplno vynikne důvod, proč Coal Chamber byli a znovu jsou tak oblíbenou koncertní skupinou. Nakonec – mohlo to dopadnou mnohem hůř.


Papa Roach – F.E.A.R.

Papa Roach - F.E.A.R.
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / hard rock
Datum vydání: 17.2.2015
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. Face Everything and Rise
02. Skeletons
03. Broken as Me
04. Falling Apart
05. Love Me Till It Hurts
06. Never Have to Say Goodbye
07. Gravity
08. War Over Me
09. Devil
10. Warriors

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jsou tomu již téměř tři roky, kdy jsem hodnotil album “The Connection” a udělil mu průměrných pět bodů. Dnes už si na číselná hodnocení nehrajeme, ale s odstupem času mohu zodpovědně prohlásit, že jsem tehdy byl ještě hodně mírný. Momentálně u mě “The Connection” na žebříčku oblíbenosti desek Papa Roach trůní až někde dole ve sklepě a považuji jej za absolutní žumpu.

Na “F.E.A.R.” jsem se kdovíjak netěšil. Nějak jsem přestal věřit, že by mi mohli Papa Roach ještě něco předat. Doby, kdy mě tahle muzika oslovovala, odešly společně s vědomím nenávratnosti mládí. K poslechu jsem přistupoval střízlivě a bez jakýchkoliv předsudků. Nečekal jsem nový “Infest” a ani druhé “The Connection”. Pokusil jsem se oprostit od předchozích počinů a pojmout hodnocení desky “F.E.A.R.” co možná nejnestranněji. Jak to dopadlo?

Nakonec jsem se samozřejmě porovnávání nevyhnul. Pokud patříte mezi čtenáře, kteří si vychutnávají předběžná hodnocení, tak vězte, že lepší materiál jsem od Papa Roach neslyšel dobrých devět let, kdy vyšlo “The Paramour Sessions”. Ale aby bylo jasno – rozhodně nejde o pochvalu. V porovnání s posledními třemi deskami se “F.E.A.R.” totiž ani nemusí moc snažit, aby své předchůdce kvalitativně předehnalo.

Takže vkládáme “F.E.A.R.” do přehrávače, nasazujeme sluchátka a jdeme na to. Na prvních pár poslechů písničky energické, ale spíše průměrného střihu. Nic vyloženě špatného, prostě taková klasika. Vlny energie, řízné riffy a na první pohled půvabné refrény. Typičtí Papa Roach. Baví tohle ještě dneska vůbec někoho?

Po několika dalších protočeních už mám ale v merku alespoň pár zajímavějších kousků. Patří mezi ně úvod v podobě “Face Everything and Rise”, jež mi silně evokuje největší fláky kapely z počátků kariéry. Coby titulní singl funguje báječně a je škoda, že ostatní písně se drží spíše v jeho stínu. Songu dominuje technická kytarová linka a zejména výborný vokál frontmana Jacobyho Shaddixe. Přijde mi, že jeho hlas je rok od roku na lepší a lepší úrovni. Na rozdíl od jeho vzezření – většího strašáka byste v hudebním průmyslu (promiň, Coopere) těžko našli. Ale proti Gustovi…no však to znáte.

“Skeletons” nabízí hutný kytarový zvuk podepřený mohutnými basovými party a refrénem přesně ve stylu starších Papa Roach. “Falling Apart” mi zvukem ze všeho nejvíce připomíná doby “The Paramour Sessions” kombinované s proslulými refrény desky “Lovehatetragedy”. Neurazí “Gravity” s rapovým rozjezdem a skvělým vokálem hostující Marie BrinkIn this Moment. A tím to tak hasne.

Na ploše 36 minut se Papa Roach vytasili se čtyřmi lepšími a šesti průměrnými kusy (ani není potřeba je vyjmenovávat), bonusy nepočítaje. Kdyby byla novinka celá jen o písni “Face Everything and Rise”, prosil bych rockové bohy, aby zapomněli na má rouhačská vyjádření ohledně Papa Roach a neposlali mě za mé hříchy do diskotékového pekla. Naneštěstí jeden singl desku nedělá a titulní skladba tak působí spíše dojmem šťastné náhody než promyšleného postupu.

Zpětně jsem si o “F.E.A.R.” přečetl několik promo článků a zaujala mě na nich především zmínka o použití djentových prvků při nahrávání kytar. O Papa Roach a jejich využití djentu se teď na těch pořád ještě nezakázaných internetech hodně diskutuje. Zlí jazykové mluví o snaze vyčpělé kapely svézt se trochu na popularitě moderního směru a oživit tak vlastní lehce vyčichlou tvorbu, která byla moderní naposledy před deseti lety. Zase tak daleko od pravdy nejsou.

Kromě tradiční kompozice sestávající z rychlých a chytlavých písní jsem po technické stránce na “F.E.A.R.” ale nenašel nic špatného a příklon k technicky komplexnějšímu a hutnějšímu zvuku kvituji. Mezi námi, zase o takové terno ale nejde – spíše jen o příjemné osvěžení zaběhlého stylu.

Tak, podesáté dojíždí poslední skladba a nezbývá už nic jiného než vyslovit závěrečný verdikt. Ačkoliv jde o veskrze průměrnou desku, poslouchá se “F.E.A.R.” v pohodě a jako muziku na relax si ji umím představit. Je ucelenější a zábavnější než poslední tři desky, ale na původní tvorbu zdaleka nemá. Jde o dobře řemeslně zvládnutou práci, bohužel opět s převahou průměrného materiálu. Ten navíc trpí klasickým neduhem novodobé tvorby Papa Roach – je prvoplánový a strašně rychle se oposlouchá. Oživení v podobě djentových vlivů je spíše jen krokem kosmetickým nežli definujícím.

Vrátím se znovu na začátek k pochybnosti, zda mi může současná tvorba Papa Roach ještě vůbec něco nabídnout. Nemá. Je zábavná a energická, ale to už mi ke spokojenosti dávno nestačí. Potřebuji písně, které nejenže pobaví, ale dokážou nabídnout také rozmanitost a chytrý přístup ke kompozici. To Papa Roach ale většinou nesplňují. “Infest” zůstane navždy nepřekonán a mám pocit, že případné další počiny této kapely půjdou kolem mě velkým obloukem.


Slipknot – .5: The Gray Chapter

Slipknot - .5: The Gray Chapter
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 17.10.2014
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. XIX
02. Sarcastrophe
03. AOV
04. The Devil in I
05. Killpop
06. Skeptic
07. Lech
08. Goodbye
09. Nomadic
10. The One That Kills the Least
11. Custer
12. Be Prepared for Hell
13. The Negative One
14. If Rain Is What You Want
15. Override [bonus]
16. The Burden [bonus]
17. Untitled [bonus]
18. Untitled [bonus]
19. Untitled [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Z (relativně) novější sorty kapel – čímž mám na mysli ty skupiny, jež nezačínaly někdy v 80. letech nebo ještě dříve – patří Slipknot určitě k tomu největšímu a nejúspěšnějšímu, co se v oblasti metalu vyskytlo. Ať už však tuhle maskovanou smečky z Iowy máte rádi nebo ne, naprosto férově se jim musí nechat jedna věc, a sice že vedle dalších metalových a rockových kapel, které mají komerční potenciál na to, aby se jejich alba vyšplhala na vrcholky všech možných prodejních žebříčků, patří Slipknot k tomu tvrdšímu a méně podbízivému… stačí ostatně jejich tvorbu srovnat třeba s kolegy z Avenged Sevenfold nebo Linkin Park.

Ani komerční úspěšnost ani absence laciné podbízivosti (byť ta je jistě chvályhodná) však nejsou automaticky synonymy pro hudební kvalitu, byť zrovna ta je samozřejmě do jisté míry dána také subjektivním vnímáním. Já osobně jsem nikdy nebyl nějaký šílený fanboy Slipknot, pro něhož by ti muzikanti byli bozi, protože zas tak hluboce mě jejich hudba tedy neoslovuje, ale ani jsem nikdy nepatřil k jejich zarytým odpůrcům. Spíše jsem se na tvorbu Slipknot vždy díval trochu střízlivě a z tohoto (dovolím si tvrdit, že poměrně nezaujatého) pohledu mi přijde, že je na tom tahle zámořská devítka také lépe než třeba dvě výše zmiňované skupiny. Nějakou skutečně skvostnou a dokonalou nahrávku podle mě na kontě nemají, ale první dvě desky “Slipknot” a “Iowa” jsou i přes některé výhrady (v obou případech hlavně zbytečně natažená délka o pár slabších songů) dobrá alba.

“Vol. 3: (The Subliminal Verses)” sice znamenalo znatelný příklon k větší stravitelnosti (pardon, ono se tomu vlastně říká dospívání a hudební vývoj), ale i přesto si zde Slipknot dokázali udržet velmi dobrou laťku a neztratit svou tvář. To už se však nedá tvrdit o následujícím albu “All Hope Is Gone”, které mi s čestnou výjimkou v podobě titulní vypalovačky hodně nesedlo a po většinu času mě prachsprostě nudilo v čele s ultra-otravným singlem “Psychosocial”, v němž se Slipknot neštítili nasadit největší nešvar tehdejšího metalu – naprosto násilné roubování tvrďáckých slok s uhlazeným a čistě zpívaným refrénem. Jasně, já vím, že se v jejich tvorbě čistý zpěv objevoval i dříve, ale nikdy to nebylo tak generickým způsobem jako v případě “Psychosocial”.

Zde by nyní za normálních okolností měla přijít nějaká věta v tom smyslu, že letos Slipknot vydali svou pátou desku “.5: The Gray Chapter” a že se jí podíváme na zoubek, nicméně od vydání “All Hope Is Gone” se v táboře kapely stalo hned několik zásadních věcí, díky nimž je nutné už tak dlouhou úvodní omáčku ještě natáhnout, protože prostě zaznít musí. V krátkosti jde o to, že v mezičase Slipknot přišli o dva ze svých stěžejních členů – nejprve o baskytaristu Paula Graye, jenž zemřel v květnu 2010 na předávkování, a poté o bubeníka Joeyho Jordisona, který byl v prosinci 2013 za doposud ne úplně vyjasněných okolností vyhozen. Oba patřili k zakladatelům Slipknot a především k hlavním skladatelům… jistě, v současných rozhovorech zpěvák Corey Taylor hlásá, že o tom lidi vědí hovno a že vždycky skládala celá skupina, ale jestli mě paměť nešálí, dřív to žádné velké tajemství nebylo, kdo měl na svědomí většinu materiálu.

Období smutku a ubrečených tiskovek po smrti Graye, drama, jestli se vůbec bude pokračovat, i tyjátr s novými členy (jejichž identita vlastně doposud oficiální odhalena nebyla) přeskočíme rovnou k informaci, že nováčky v kapele se (s 99% pravděpodobností) stali jistí Alessandro VenturellaKrokodil, o němž do té doby slyšel asi málokdo, a Jay Weinberg známý především jako ex-bubeník Against Me!, obecně však také bez nějaké vyvrtané velké díry do světa hudebního průmyslu. S nimi na palubě pak Slipknot natočili své páté album “.5: The Gray Chapter”, na němž hlavní skladatelské otěže převzal kytarista Jim Root a které ihned po svém vydání slaví (stejně jako jeho předchůdce “All Hope Is Gone”) obrovské prodejní úspěchy. A nyní si po zdlouhavém úvodu konečně můžeme povědět, jak počin dopadl.

Ačkoliv mě hordy nekritických fans za tohle prohlášení budou nejspíš nenávidět, album dle mého skromného názoru dopadlo poměrně rozporuplně – i když zase tak špatné, jak tvrdí stejně fanatičtí odpůrci Slipknot (dneska by se vlastně mělo moderně říkat “hejtrs”), to také není. Osobně jsem k “.5: The Gray Chapter” nepřistupoval s nějakým obrovským očekáváním, desku roku jsem fakt nečekal a zcela nepřekvapivě jsem ji ani nedostal. Na druhou stranu však musím zcela férově říct, že je novinka lepší než nezáživné “All Hope Is Gone”, což je něco, v co jsem při své vrozené skeptičnosti ani moc nedoufal. O desce, jež by vám skutečně urvala hlavu i koule (u dam samozřejmě jen hlavu), se tu však nebavíme ani náhodou.

Asi největším neduhem “.5: The Gray Chapter” je to, že těch opravdu výrazných skladeb tu zas tak moc není. Jakkoliv je to vysoce paradoxní, největší vrchol přijde hned v jeho úvodu… a ne, nemyslím tím regulérní otvírák “Sarcastrophe”, ale vážně mluvím o intru “XIX”. To je to totiž beze srandy skvělé a na rozdíl od většiny následujících a vcelku bezduchých fofrovaček člověka opravdu dokáže oslovit. V podobném duchu “intermezzovém” duchu se dále nesou ještě kusy “Be Prepared for Hell” a “If Rain Is What You Want”, přičemž i v těchto případech se jedná o vcelku zajímavé počiny, především u první zmiňované písně, která se nese ve skoro až dark ambientním duchu. Právě v těchto skladbách jsou Slipknot na své novince asi nejzábavnější, jenže situace, kdy intro alba o třídu přebíjí jeho skutečnou náplň je… poněkud nešťastná.

Aby těch paradoxů nebylo málo, regulérnímu obsahu “.5: The Gray Chapter” dávají docela solidně do držky i dva bonusové songy z deluxe edice. Písničkám “Override” a “The Burden” se totiž se vcelku slušnou lehkostí povedlo to, co například ve skladbách “Sarcastrophe” nebo “Skeptic” prostě nefunguje. Především “Override” je setsakra povedená a třeba pasáž, kde se zpívá “Everybody get on the ground”, je skvělá. Upřímně nechápu, proč takovýhle kus skončí mezi bonusy na limitce a na základním albu se nachází hned několik takřka neviditelných věcí.

Budeme-li se bavit skutečně o vlastním albu, pak v jeho rámci suverénně vede pátá “Killpop”, která se rozjíždí hodně zajímavým začátkem a dále boduje třeba dobrým zpívaným refrénem. Dále v hlavě zůstane i singl “The Devil in I”, který se mi sice zpočátku ne úplně pozdával, když jej Slipknot za doprovodu videoklipu vypustili v předstihu, ale v rámci “.5: The Gray Chapter” jako celku je to jedna z mála písní, o nichž se dá říct, že skutečně fungují. Tím ovšem výčet toho, co je opravdu pozornostihodné, pomalu končí…

Většinu “.5: The Gray Chapter” totiž tvoří písničky, které bychom mohli bez újmy na korektnosti zařadit do šuplíčku “typická Slipknotovka”. Jenže zatímco na “Slipknot” nebo “Iowa” (a koneckonců i “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”) to byly právě tyhle rychlé věci, co táhly desky kupředu, na novince je tomu přesně obráceně, a jakmile Slipknot dupnou na plyn, dostavují se pocity nezáživnosti. Hned “Sarcastrophe” je na tom docela bledě, a když skončí její minutové intro, rozjede se vcelku nezáživná hoblovačka. Úplně stejně (nudně) na tom je i třeba “Skeptic”, “Lech” nebo “Nomadic”. Oproti tomu “AOV” zpočátku působí, že by mohla zvednout náladu, avšak jen do doby, než začne Corey Taylor zpívat čistě… tedy, netvrdím, že neumí zpívat, ale ten zlom je tam naroubovaný tak násilně, že to celý song posílá do kopru. “The One That Kills the Least” se zase snaží uhodit na melodičtější notu od začátku, ale ani přístupný a zpěvný refrén ji nedokáže vytáhnout z nudy.

Nejlépe ze všech těch “nářezových” kusů tím pádem vyznívá “Custer” a “The Negative One”, avšak třeba ani druhá jmenovaná z obecného hlediska není nějakou opravdovou peckou a samotní Slipknot na svých minulých nahrávkách nabídli mnohem lepší podobně laděné záležitosti. Aby byl výčet úplně kompletní, zbývá nám ještě “Goodbye”, které jsem se před poslechem bál jako čert kříže, protože jsem očekával uslzenou baladu, jež bude vzpomínkou na zemřelého kamaráda, naštěstí se tak ale nestalo – a to Slipknot naprosto vážně šlechtí, že nic takového na “.5: The Gray Chapter” nedali. Začátek tak sice zní, ale v polovině se “Goodbye” zlomí do dalšího normálního songu, který sice také není ani zdaleka tím nejlepším, co jste letos slyšeli, ale nevadí, protože všechno lepší než ubrečená balada.

Přemírou poměrně nezáživných tracků však neduhy “.5: The Gray Chapter” bohužel nekončí, protože tu jsou ještě další dvě záležitosti, u nichž považuji za nutné je zmínit. Tou první je něco, s čím se nahrávky Slipknot potýkaly vždy – přílišná délka. To je něco, co trochu brzdilo už desky jako “Slipknot” nebo “Iowa”, tedy alba, v jejichž rámci se kapela předvedla v mnohem lepší skladatelské formě, takže v případě “.5: The Gray Chapter” s množstvím nevýrazných kusů je to ještě markantnější, když stopáž čítá 64 minut v základní verzi a ve verzi limitované dokonce dost nad 80 minut. To je prostě moc a výsledek díky tomu působí ještě o něco víc rozmělněně.

Poslední neduh “.5: The Gray Chapter” bych pak viděl ve zvuku. Zaprvé je krutě nedynamický, což už je dnes bohužel standard a trpí tím více jako 90 % všech alb, která v současnosti vycházejí (a to se ještě s těmi 90 % držím dost při zemi), ale to pořád není omluva pro průměrný dynamický rozsah prasáckých 5 dB. Zadruhé se mi pak zdá… no, spíš to řeknu jinak. V mixu je nade všechno vytažený zpěv a hned za ním bicí. Což o to, zrovna rytmika byla na Slipknot vždy jedna z nejzábavnějších věcí a kombo bicí + dvoje perkuse dělá svoje i na deskách, navíc Joey Jordison ty škopky drtit vážně uměl a ani jeho nástupce není žádné dřevo, jenže díky tomuhle vytažení teď působí kytary trochu neškodně. Něco jako baskytara pak skoro neexistuje, a kdo ji na “.5: The Gray Chapter” alespoň jednou zaslechne, ten si může (bez nadsázky) gratulovat.

“.5: The Gray Chapter” je nahrávka, která není špatná, naopak má rozhodně na to, aby byla v rámci metalového mainstreamu jednookým králem mezi slepými. Dělat z ní něco vyloženě výjimečného by však bylo z obecného hlediska velice pošetilé, protože výjimečná rozhodně není. Ani není nějak extrémně dechberoucí (ostatně už sami Slipknot v minulosti dokázali nahrát lepší), ale poslouchat se zcela jistě dá a posluchače neurazí. Nicméně to, aby z jejich muziky mohly být zástupy fanatických a nesoudných fandů stále na větvi, si Slipknot na své novince pohlídali s přehledem.


Další názory:

Když Slipknot po šesti letech, které uplynuly od vydání poslední placky, vypustili ven novou skladbu, “The Devil in I”, byl jsem zklamaný. Nemělo to ten správný šmrnc a pomalu jsem se začal smiřovat s dalším slabým albem, jakým bylo “All Hope Is Gone” a teskně vzpomínal na časy “Iowa” a “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”, které mám dodnes hodně rád. Novinka je na tom možná o trochu lépe než minule, ale i tentokrát je výsledek daleko za hranicemi možností maskované party. Písně jsou skvělou ukázkou profesionálně odvedené práce, ovšem na “.5: The Gray Chapter” mi schází takový ten hnací motor, který by mě držel v pozoru po celou hodinku. Ačkoli jsem zmíněnou “The Devil in I” zprvu nemusel, tak s přihlédnutím ke kvalitě zbytku alba se z ní nakonec vyklubal jeden z nejsilnějších článků. Z těch zbylých můžu namátkou zmínit ještě “AOV”, “Lech” či “The Negative One”, ačkoli ta poslední zní jako prostá recyklace starších nápadů. Až moc skladeb mi zní uměle, řekl bych až nuceně, a neodsýpá tak, jak bych čekal. Nejslabší položky jsou asi “Sarcastrophe”, “Killpop” a “The One That Kills the Least”, které jsou v celé své délce o ničem. Věřím, že fanoušci budou chrochtat blahem, ale nenechme se zmást takovou tou původní nadšeností způsobenou dlouhou pauzou, protože v jádru je “.5: The Gray Chapter” pouze průměrným počinem Slipknot.
Kaša

Ani po téměř deseti posleších si zatím nejsem zcela jist, zda sáhodlouhé čekání na novou desku Slipknot stálo za to. Muzikantsky je vše zcela v pořádku a na nejvyšší možné úrovni. V některých písních je cítit onen obligátní “návrat ke kořenům” v podobě většího důrazu na tvrdší pasáže, samply a práce DJ. Přesně tohle se mi líbí, protože mi to na posledních dvou deskách ve větším množství chybělo. Několik songů je opravdu kulervoucích a daly by se srovnat i s těmi nejlepšími výtvory na předchozích albech. Na druhou stranu je “.5: The Gray Chapter” možná až zbytečně moc dlouhé a neodsýpá tak, jak by mělo. I po těch několika posleších si nejsem schopen zapamatovat, o čem některé písničky jsou. Pár z nich by zasloužilo označení “typická Slipknotí věc”, což, přiznejme si, dneska už nikomu úplně trenky nezacáká. Žádná z písní mi však nepřijde úplně vycpávková, což oceňuji, ale mnohem více by se mi líbilo, kdyby se kapele podařilo výslednou nahrávku scucnout tak na 40minutovou stopáž – to bych byl nejspokojenější a nevznikaly by místy nudné a prázdné proluky. Celkově takový lehký nadprůměr, Slipknot ale mají na mnohem více. Tak zase za šest let. Stojí za povšimnutí: “The Devil in I”, “Custer” nebo “The Negative One”.
nK_!

Nebudu lhát, žeru Slipknot tu jejich hru už od smrti Paula Graye. Všechno to vylejvání srdíček v rozhovorech, nejdřív, že vůbec netuší, co s kapelou bude, potom koncerty, nová hudba a nakonec masivní kampaň k vydání nové desky. Ne, že bych Slipknot chtěl obviňovat z nějaké neupřímnosti či dokonce hyenismu, ale je fakt, že neustálé vytrvalé omílání, jak bez Paula nejsou nic a kapela pravděpodobně skončí, jim neskutečně zahrálo do karet, protože už v okamžiku oznámení nového alba se z toho stala událost svojí důležitostí se skoro rovnající druhému příchodu Spasitele. Když k tomu člověk připočte i masivní mediální kampaň, vychází z rovnice bezmála deska roku a podle toho vypadají i prodeje. Ale jaká je deska doopravdy? Možná bude dost výmluvné, když řeknu, že i po asi patnáctém poslechu si pořád nepamatuji názvy songů, protože mě prostě nijak víc nezaujaly. Intro a “Sarcastrophe” je slibný začátek, u refrénu “AOV” sebou člověk trochu škubne, ale řekne si, že “Dead Memories” nakonec vlastně taky vstřebal. “The Devil in I” je mrda, pánové dobře vědí, proč ji vybrali jako klip… no, a dál už to taková hitparáda není, album osciluje někde mezi nudnější částí “All Hope Is Gone” a “Come What(ever) May” od Stone Sour. Pak už jediná věc, která mě trochu zaujala, je “Custer”, která mi náladou trochu připomíná první dvě desky. To, že je mi produkce desky moc nesedí, může být tím, že většinu volného času trávím mixováním kytar a bicích a už to prostě neslyším, anebo se Slipknot s těma bicíma jednoduše posrali. S každou další Slipknot deskou se do mojí výběrové složky v mp3ce přesouvá míň a míň písniček, tak uvidíme, jestli to příště bude aspoň jedna.
Thy Mirra


Anckora – Экстрим

Anckora - Экстрим
Země: Rusko
Žánr: alternative / industrial metal
Datum vydání: 11.6.2014
Label: Irond Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Metalovou i industriální hudbu mám opravdu rád a stejně tak se nebráním ani její kombinaci, takže jakmile někde vidím industrial metal, neváhám to zkusit – a to i přesto, že jak tak o tom přemýšlím, většinou z této kombinace bývám zklamaný. Dost často se totiž o něco podobného pokoušejí metalové kapely, které mají zcela minimální ponětí o tom, co to je elektronická muzika, takže při jednom laciném samplu někde v pozadí hned hlásají cosi o industrialu. Právě tuto hudební kombinaci, tedy industrial metal, produkují i Rusové Anckora – a i oni bohužel potvrdili mou empirickou zkušenost, že jen máloco v tomto subžánru vážně stojí za poslech.

Paradoxně však ono zklamání v případě této moskevské skupiny nepramení přímo z laciné elektronické složky. Jasně, ani ona není vyložený zázrak, v žádném případě se nejedná o nějaký kvalitní EBM rachot a někdy to působí až trochu cirkusáckým dojmem (v tom špatném slova smyslu), ale v jiných momentech se tomu zase i přes jistou naivitu nedá upřít jakási chytlavost, a když nic jiného, není ostuda to elektronikou nazývat. Podobně naivně ovšem v podání Anckora působí i metal, což v překladu znamená, že se na EP “Экстрим” nenachází zas tolik momentů, které by posluchače zaujaly. Vcelku slušných je pár pasáží třeba v “Bluehole (Dahab, Egypt)”, “Тишина” nebo ve skočné “Выше”, ale nic, z čeho by si měl byť i jen mírně pokročilý posluchač sednout na zadek, to vážně není.

Opravdu dost však celému snažení Anckora podkopává nohy především jejich zpěvačka Antares. V některých momentech je její výkon úplně v pohodě, hlavně když vážně zpívá (třeba “Тишина”), ale jak zkouší přejít do agresivního vokálu a řevu, působí strašně afektovaně a doslova otravně. A právě díky tomu se vesměs obstojná instrumentální složka dostává po aplikaci vokálu odněkud z poslouchatelného průměru do podprůměru. Ve finále “Экстрим” není průser, ale zároveň to ani není nic, co by stálo za to, aby tomu člověk věnoval čas.


Gramar – Осколки веры

Gramar - Осколки веры
Země: Rusko
Žánr: alternative metal / rock
Datum vydání: 15.8.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

Gramar údajně (tohohle slova jste si doufám všimli) patří mezi vůdčí alternativní kapely oblasti Uralu… což je tedy vzhledem k velikosti Ruska něco jako kdybyste řekli, že je u nás někdo hvězdou jedné městské čtvrti, ale tak dejme tomu. Nicméně i přesto je o těchto údajných hvězdách docela problém na internetu něco najít, a pokud není ruština vaše hobby, tak máte smůlu úplně, protože angličtinu tihle borci zjevně moc nevedou. Nevadí, řekněme si alespoň něco – Gramar fungují od roku 2010 a za tu dobu si na své konto připsali dvě minialba – “Квантор существования” z loňského roku a letošní “Осколки веры”, přičemž právě o tom druhém jmenovaném si nyní v krátkosti povíme.

Gramar na “Осколки веры” předvádějí cosi alternativního, co bychom mohli nazvat docela měkkým metalem nebo tvrdším rockem. Onu alternativu ovšem berte s rezervou, protože jak je zvykem – a to je ve skutečnosti hodně paradoxní – vše, co se nazývá alternativním metalem nebo rockem, ve své podstatě příliš alternativní není. To se týká Gramar, jejichž muzika je taková pohodová chytlavá oddychovka, rozhodně ne však něco skutečně alternativního.

Z mého pohledu přidává kapele na zajímavosti fakt, že se lyrická stránka nese kompletně v ruském jazyce, což oproti obligátní angličtině přece jenom zní trochu víc neotřele, takže se to poslouchá docela příjemně – což ostatně neplatí jen o vokálu, ale i o muzice samotné. Není to žádná vyslovená pecka, ale jako nepříliš náročný oddech to funguje vcelku obstojně, čemuž notně přispívá i délka nějakých 17 minut. Aby někdo dokázal nudit na takhle malé ploše, to už by ti muzikanti museli být fakt velká dřeva, což Gramar naštěstí nejsou, takže je to v pořádku. Zůstává otázkou, zdali by Rusové s tímhle dokázali utáhnout třeba dlouhohrající placku, ale zodpovědět ji nedokážu, jelikož mám k dispozici jen “Осколки веры”, které funguje obstojně. Jednotlivé písničky jsou také všechny v klidu, i když nejvíc mě baví asi “Время потерь” a “Ложь”, i když ani proti tomu zbytku nelze nic moc říct. Celkově tedy až překvapivě pohodová nahrávka.


Scars on Broadway – Scars on Broadway

Scars on Broadway - Scars on Broadway
Země: USA
Žánr: alternative rock / metal
Datum vydání: 29.7.2008
Label: Interscope Records

Tracklist:
01. Serious
02. Funny
03. Exploding / Reloading
04. Stoner Hate
05. Insane
06. World Long Gone
07. Kill Each Other / Live Forever
08. Babylon
09. Chemicals
10. Enemy
11. Universe
12. 3005
13. Cute Machines
14. Whoring Streets
15. They Say

Odkazy:
web / facebook / twitter

SYSTÉMOVSKÝ PROLOG

Eponymní, první a doposud i jediné album projektu Scars on Broadway se tu na Sicmaggot již kdysi dávno recenzovalo, přesto jsem se k němu v rámci našich retro recenzí rozhodl ještě jednou vrátit (i když, tohle zas až tak velké retro není), a sice ze dvou důvodů. Tím prvním je ten, že ona původní recenze vyšla pravěkých dobách naší skromné stránky, kdy ještě nikdo ze současné redakce na Sicmaggot nepůsobil (to jste nevěděli, že už tu není nikdo ze zakládající sestavy?). Tím druhým (a vlastně i důležitějším) důvodem je pak to, že mám “Scars on Broadway” prostě rád a i po šesti letech od vydání mě to album neskutečným způsobem baví. Inu, pojďme na věc…

Předpokládám, že snad všichni z vás vědí, kdo Scars on Broadway jsou a odkud se tahle skupina vzala, nicméně z jistých formálních důvodů nesmí obligátní úvodní slovo o bližších okolnostech chybět. Tato kapela je silně provázána s proslulými System of a Down, jejichž kariéra začala stoupat strmě vzhůru ve druhé půli 90. let. System of a Down tenkrát přesně vystihli tu dobu, kdy tehdy nastupující generace posluchačů měla hlad po rockové hudbě, ale nechtěla poslouchat tvrdou muziku svých taťků. Tento hlad vyplodil také moderní vlny jako nu-metal nebo rap metal (které se sice samozřejmě zrodily již dříve, ale bavíme se o masovější popularitě). System of a Down však byli výjimeční v tom, že ani k jednomu z těchto tehdy moderních proudů nepatřili a naopak utvořili svůj vlastní, jehož součástí byli v podstatě jenom oni sami. Řečeno jinými slovy, byli jiní, byli sví a měli vlastní ksicht.

Postupem času System of a Down přestali být tak ostří jako ve svých začátcích, přičemž úměrně k postupnému zpřístupňování tvorby rostla i jejich popularita. Přesto jsem u nich nikdy necítil nějakou snahu o podbízení se a onen vývoj mi opravdu přišel spíš jako hudební dospívání (ačkoliv třeba rádiovou baladu “Lonely Day” si svého času odpustit mohli). I přes enormní úspěch provázaných desek “Mezmerize” a “Hypnotize” (obě 2005) se skupina na jaře 2006 uložila ke spánku na dobu neurčitou a jednotliví členové se rozutekli do dalších vlastních projektů. Baskytarista Shavo Odadjian se společně s RZAWu-Tang Clan pustil do hip-hopové skupiny Achozen. Zpěvák Serj Tankian se vydal na sólovou dráhu, v jejímž rámci k dnešnímu dni vyplodil tři rockové nahrávky, jednu orchestrální a jednu jazzovou. No, a nakonec kytarista Daron Malakian spustil nový projekt, jímž jsou právě Scars on Broadway, a mimo jiné se k němu připojil i poslední zbývající člen System of a Down, bubeník John Dolmayan. 29. července 2008 pak vyšel eponymní debut “Scars on Broadway”.

JIZVY NA BROADWAYI

Možná si někdo z vás bude ťukat na čelo, protože přece Serj Tankian vole, ale pro mě osobně byl vždy hlavní postavou System of a Down právě Daron Malakian. On je většinovým autorem hudby na všech deskách skupiny a postupem času rostl i jeho podíl na textové stránce, takže zatímco na debutu “System of a Down” z roku 1998 psal slova pouze Tankian, na “Mezmerize” a “Hypnotize” měl už i v nich převahu Malakian. Ostatně to, kdo byl tím hlavním v System of a Down, potvrzují i kvality “po-systémovských” projektů. “Scars on Broadway” se totiž s čímkoliv z diskografie System of a Down může bez sebemenších obav rovnat, zatímco Tankianovy sólovky jsou pro mě osobně (a jak si tak všímám, nejen pro mě) velice rozporuplnou a hlavně nudnou záležitostí. První “Elect the Dead” ještě nebylo špatné, ale na dalších “Imperfect Harmonies” a “Harakiri” (bavíme-li se jen o rockových počinech, ty další dva jsem si nechal s klidným srdcem ujít) bylo znát, že Tankian pro svůj specifický hlas potřebuje opravdu silného skladatele (jímž byl právě Malakian), jinak zabředává v nezáživnosti co do muziky a až otravné politické agitaci a angažovanosti co do textů.

Na Scars on Broadway si velice cením jedné věci. Ačkoliv za tím projektem stojí hlavní postava System of a Down, hudba na “Scars on Broadway” rozhodně není System of a Down verze 2 s jiným vokálem. Je pravda, že vzhledem ke směřování tvorby System of a Down bych si klidně dokázal představit, že by “Scars on Broadway” vyšlo i pod jejich hlavičkou, pokud by se tehdy nerozpadli (ostatně, třeba skladba “Enemies” obsahuje motivy jedné nevydané písně System of a Down, jejíž pasáže občas Malakian hrává živě mezi jednotlivými songy). Nicméně si myslím, že je to vlastně dobře, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože Malakian není jen výborný skladatel (a kytarista), ale taktéž skvělý zpěvák, jenž nemá sebemenší problém celé album utáhnout (ostatně, i na posledním dvojalbu System of a Down se s Tankianem o vokály dělil takřka napůl), a vlastně si ani neumím představit, jak by “Scars on Broadway” znělo, kdyby to měl snad nazpívat čím dál tím více mečící Tankian.

Právě jsem jinými slovy řekl, že Malakianův rukopis je jasně rozpoznatelný, přesto se Scars on Broadway nerovná System of a Down – jaký je tedy ten rozdíl? Vlastně dost jednoduchý – jak již padlo, System of a Down svou tvorbu postupem času zpřístupňovali, přičemž Malakian šel v rámci Scars on Broadway v tomto ohledu ještě dál a dokonce natolik, že ze žánrových škatulek můžeme v případě “Scars on Broadway” v podstatě úplně vypustit slovíčko “metal”. Jednoduše řečeno, “Scars on Broadway” je prostě rocková, písničková deska.

Když o něčem zaslechnu, že je to obyčejná písničková rocková deska, představím si album, jež mi vydrží třeba na pár příjemných poslechů, ale pak jej založím a už se k němu nejspíš nikdy nevrátím. Jak je tedy možné, že “Scars on Broadway” i po šesti letech stále funguje stejně dobře jako v době svého původního vydání a že i mě, tedy člověka, který se jinak dobrovolně pohybuje v diametrálně odlišných žánrech, baví takovým způsobem, že si to album pouštím s větší či menší pravidelností po celých těch šest let? Odpověď je zcela triviální – jsou to ty písničky.

Žádná atmosféra, feeling, technické orgie nebo cokoliv jiného, prostě jenom neskutečné silné songy. “Scars on Broadway” je od první do poslední vteřiny doslova přecpané naprosto skvělými skladbami, z nichž ani jedna není slabá či dokonce jen slabší. Malakian byl tehdy evidentně v obrovské skladatelské pohodě, protože na album dodal 15 výtečných písní, které jsou sice ve své podstatě docela jednoduché, ale pořád chytré, což navrch zasypal výtečným zpěvem – a bylo vyhráno. Ačkoliv jsem mluvil o relativní jednoduchosti, žádná primitivnost se nekoná – ta muzika má pořád nějakou duši, je inteligentní i chytlavá zároveň, album je pestré a dramaturgicky promyšlené. Takřka všechno, na co si jen vzpomenete, vše, co od rockové desky očekáváte, vyšlo na “Scars on Broadway” na jedničku.

Původně jsem přemýšlel o tom, že bych se pustil do postupného popisu skladbu po skladbě s tím, že vypíchnu jen ty nejzajímavější, ale hodně rychle mi došlo, že z oněch 15 kusů bych jich vyjmenoval přesně 15. Možná to zní jako největší recenzentské klišé, ale všechny ty songy jsou prostě super. Jsou tu chytlavější pecky jako úvodní “Serious”, “Exploding / Reloading”, “Stoner Hate” (jak skvěle může fungovat “lalala” v refrénu a krátká pasáž s “ohohoh”!), “World Long Gone” (i s “měkčím” refrénem), “Cute Machines” (dokonce se ozve až black metalový ryk, sypačka a ohulená baskytara) nebo závěrečný geniální hit “They Say”, který nedosahuje ani tří minut, ale snad nikdy neomrzí. Stejně tak tu jsou ale pomalé věci jako “Funny” (hned na druhé pozici – není problém!), “Insane”, úžasná “3005” nebo “Whoring Streets” (a pak, že ty balady nejdou!) a dobré jsou úplně stejně. Pak tu ale máme i skladby, které stojí někde na pomezí (“Kill Each Other / Live Forever” s výbornou kytarou v refrénu), písně, kde se rychlejší i klidnější momenty prolínají (“Universe”), nádhernou a hravou “Enemy”, propracovanější a vygradovanou “Babylon” nebo bezchybnou úchylnost “Chemicals”. A i tyhle fungují pořád stejně skvěle.

“Scars on Broadway” je pro mě osobně v podstatě prototypem dokonalé rockové nahrávky. Je rozmanitá a přesto drží pohromadě, je chytlavá a stravitelná a přesto chytrá, je jednoduchá a přesto má charisma a vlastní tvář. A právě proto dokáže fungovat i po mnoha let, zatímco většině ostatních rockových desek dochází dech po týdnu (a to ještě v tom lepším případě). Daron Malakian nejpozději právě se “Scars on Broadway” potvrdil svou pozici nesmírně talentovaného skladatele, který k sobě nepotřebuje žádného Tankiana nebo jakéhokoliv jiného silného zpěváka, protože když ho nemá, tak si to prostě nazpívá sám a je to pořád výtečné.

SYSTÉMOVSKÝ EPILOG

Koncem roku 2010 System of a Down oznámili tolik kýženou obnovu činnosti a v roce následujícím se pustili do koncertování. Snad všichni jsme očekávali, že odjedou nějaké to turné a pak přijde oznámení příprav šesté desky. Od té doby však uběhl už nějaký ten pátek a ono oznámení stále ještě nepřišlo. Serj Tankian stále v rozhovorech zarytě tvrdí, že se o tomto tématu ještě v kapele vůbec nebavili (čemuž já osobně nevěřím ani omylem) a že případné nové album přijde, až nastane pravý čas. Jak ovšem tu a tam ostatní členové (ať chtěně či nechtěně) naznačí, ono to s tím “nemluvili jsme o tom” nebude až tak žhavé.

John Dolmayan občas něco utrousí, ale většinou se drží v diplomatičtějších vodách, i když již několikrát prohlásil, že by další album System of a Down udělal rád a že se současnou situací v kapele není zrovna spokojený. Jaká však ta situace ve skutečnosti je, nejspíš nejpřesněji odráží to, co udělal baskytarista Shavo Odadjian v květnu loňského roku, kdy mu evidentně došla trpělivost a do světa bez servítek vyhlásil, že tři čtvrtiny System of a Down novou desku chtějí udělat a jediný, kdo celou věc zdržuje, je právě Serj Tankian. Dokonce také prohlásil, že on sám by neváhal udělat další album bez účasti Tankiana, a zeptal se fanoušků, jestli si myslí to samé. Vcelku rychle byl status z jeho Facebooku smazán a management System of a Down hned druhý den situaci hasil prohlášeními o tom, že to vůbec není pravda a že Odadjian vše napsal vlastně omylem, nicméně kdo má v hlavně aspoň kousek mozku, jistě si dokáže domyslet, proč skupina ještě nevydala nové album.

Daron Malakian během comebackového koncertování System of a Down ohlásil i obnovu Scars on Broadway (jejichž činnost byla roku 2009 po vydání debutu ukončena) a přípravu druhé desky projektu, jež měla vyjít v roce 2013. K tomu však nedošlo, postupně ze sestavy Scars on Broadway odešel jak John Dolmayan, tak i ostatní členové a v současné době je Malakian oficiálně jediným členem. Od té doby se neobjevily žádné nové zprávy a nastalo regulérní ticho po pěšině bez jediného vysvětlení. Těžko říct, jestli Malakian zlenivěl, nebo se rozhodl materiál hodit do koše anebo snad… se rozhodl uzavřít Scars on Broadway a složený materiál si ponechat v záloze, aby až se Serj Tankian rozhoupe k tomu svému “pravému času”, byla deska hotová a mohlo se rovnou nastoupit do studia a natočit další System of a Down? Kdo ví, ale snad se to časem ukáže…


Godsmack – 1000hp

Godsmack - 1000hp
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 5.8.2014
Label: Republic Records

Tracklist:
01. 1000hp
02. FML
03. Something Different
04. What’s Next?
05. Generation Day
06. Locked and Loaded
07. Livin’ in the Gray
08. I Don’t Belong
09. Nothing Comes Easy
10. Turning to Stone
11. Life Is Good [bonus]

Hodnocení:
Thy Mirra – 4,5/10
H. – 5/10
Kaša – 6/10
nK_! – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,1/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na novou regulérní desku Godsmack jsem si musel počkat čtyři roky a nutno podotknout, že vážně šlo o čekání. Tím chci říct, že mi nová placka těchto amerických (Godsmack jsou ze státu Massachusetts, což je původem indiánsky, a fakt se mi to nechce i přes moje češtinářské studijní zaměření adaptovat do češtiny a skloňovat) metalo-rockerů nebyla úplně ukradená, protože jejich tvorbu sleduji pečlivě od doby, co jsem od basáka z bývalé kapely na počátku našeho působení dostal za úkol se na zkoušku naučit coverovou verzi songu “Straight Out of Line”, což už bude pět nebo šest let. Právě tímhle songem mi Godsmack naprosto učarovali a v zcela heterosexuálním duchu jsem se zamiloval do vokálu Sullyho Erny. Deska “Faceless” mě tenkrát hodně bavila, jejího následovníka “IV” jsem si zase tolik neoblíbil, a když v roce 2010 vyšlo “The Oracle”, bylo u mě tak nějak půl na půl, respektive všechny slabší songy na desce vyvážila úvodní morda “Cryin’ Like a Bitch” věnovaná pánům z Mötley Crüe.

Každopádně jsem od nové desky Godsmack čekal skutečně ledacos. Už když jsem poprvé popatřil na obal desky “1000hp”, obrnil jsem se, díky stupidnímu názvu a ještě stupidnějšímu CD coveru, značnou nedůverou. No ne, vážně, tisíc koní a hořící hot-rod na obalu? Co to jako je? Jo, beru, že má Sully nebo třeba celá kapela ráda rychlý káry, ale zasvětit tomu desku, která se připravovala čtyři roky, to mi přijde skoro stejné buranství, jako když 70 000 lidí na Vypichu sborově zpívá “Denně vožralej, denně vožralej, mam velikej pupek, smrdim a sem špinavej”. Ne, dobře, je to o poznání menší buranství, ale překvapuje mě, že Godsmack, kteří předskakovali Metallice, chtějí po šesti deskách v roce 2014 stále cílit svojí tvorbu na americké rednecky. No, takový dojem na mě “1000hp” zanechalo ještě před vydáním, ale jak se říká nesuď knihu a album podle obalu, takže jak to vlastně dopadlo po samotném poslechu?

Desku začíná stejnojmenný otvírák “1000hp”, který…. počkat, říkal tu někdo Metallica? Není žádným velkým tajemstvím, že se Godsmack k legendě z Bay Area hrdě hlásí, koneckonců na kompilaci “Live & Inspired” zařadili cover verzi “Nothing Else Matters”, ale zrovna u alba “1000hp” mi to už přijde jako víc než jenom inspirace. Čert vem obal a název, tady už jde do tuhého. Track “1000hp” mi totiž svojí kompozicí ze všeho nejvíc připomíná Metallicu a jejich vypalovačku “Fuel”. Tady to teda funguje taky, i když jsou to v podstatě trochu redneck zpívánky, refrén je dost chytlavá záležitost. Následuje song “FML”, kde tato abreviace značí frázi “Fuck my life”, což je slogan, nad kterým si nejeden opálený jižanský redneck s mulletem souhlasně povzdechne nad marností vlastního žití. “FML” je zase tak trochu variace na “Cryin’ Like a Bitch” a “Changes” ze starší tvorby kapely. Je pro mě trochu smutným zjištěním, že vokální melodické postupy, které mi u Sullyho tak učarovaly na “Faceless”, se vlastně opakují pořád dokola, což jim na “1000hp” už docela ubírá na jedinečnosti a lesku. První věc, která mě na desce fakt zaujala, jakože v pozitivním slova smyslu, je třetí “Something Different”, paradoxně proto, že to je něco jiného, než Godsmack předvádí na zbytku desky. Flanger na kytarách, vysoké akordy a melodický zlom v refrénu – jo, to mě baví. No, a pak zazní housle a je to hodně super, prostě “something different”, akorát mě udivuje, že tahle celkem výpravná a skoro pětiminutová píseň je již třetí v pořadí, ale což.

Pak tu máme “What’s Next?”, která taky jaksi svým názvem evokuje moje pocity při poslechu. Hm, prostě obyčejná vata, nic, co by jakkoli vybočovalo z naprostého průměru žánru…. no, co je tu dál? “Generation Day”, další šestiminutový epos, který nezní špatně, ale taky bych si ho asi představoval spíš ke konci desky. Šestka “Lock and Loaded” je tím lepším, co Godsmack dokážou z nástrojů vyloudit, ale možná to píšu jen proto, že mi hodně připomíná mojí oblíbenou “Re-Align” zase z alba “Faceless”. Další na řadě je “Living in the Gray” a byť je mi to už celkem trapné, je to další track, znějící jako fúze něčeho, co už Erna a spol. dávno nahráli, tentokrát “I Fucking Hate You” a “Love-Hate-Sex-Pain”. Následuje “I Don’t Belong” a znovu se naplňuje ustálené slovní spojení nomen omen, tato píseň skutečně nepatří na desku, neměla by patřit do tvorby Godsmack a pravděpodobně by neměla patřit ani do tohoto časoprostorového kontinua. Jo, až taková je to nuda.

Číslo devět, “Nothing Comes Easy”, by třeba nebyla úplně průserovou záležitostí, ale po poslechu osmi přechozích stop už se dostavuje taková otupělost, že se mi nechce ocenit ani celkem solidní kytarové riffy, jež by spolu s parádním mixem a zvukem mohly vyniknout, ovšem “1000hp” už nezachrání asi ani tento počin. No, a pak přijde “Turning to Stone”… jako spousta kapel má za vzor Metallicu, vždyť jsou to jedni z fotrů moderního metalu, ale s tímhle mě Godsmack s odpuštěním fakt vytočili, protože “Turning to Stone” je totálně sprostá a bezohledná vykrádačka pecky “Bleeding Me” z alba “Load”. Fakt že jo, k “Bleeding Me” mám celkem sentimentální vztah, nehledě na to, že “Turning to Stone” je v porovnání s originálem něco, jako když srovnám špatně střiženou mikinu s kapucí od pana Tranga z tržnice a novou módní kolekci od Karla Lagerfelda, proto ta zášť. Pánům totiž nestačilo, že na albu “IV” mají vlastní písničku s názvem “Bleeding Me”, proto se uchýlili zřejmě k tomuto ještě troufalejšímu kroku. Drzost.

No, a blížíme se ke konci desky, která nám bonusovým songem ještě na poslední chvíli chce důrazně důrazně připomenout, kde vlastně začala, a sice v hospodě někde v Texasu, kde redneckové jezdí na rodeo býkovi. Závěrečná odrhovačka “Life Is Good” pojednává o alkoholu, sexu a nevázaném rockovém životě. Je celkem úsměvné, že u druhého songu byl život v podstatě totální průser, tak najednou je vlastně život hrozně super, což se zřejmě mění s počtem vypitých piv. Ale je fakt, že kdybych se oprostil od tohoto sociálního škatulkování, tak by se mi “Life Is Good” s valivým, skoro až bluesovým psaneckým ústředním riffem fakt líbila. Ne tak teď ale vážně, nemám nic proti redneck metalu, to bych mohl šmahem odpálit i Hellyeah, Down nebo Panteru, což by si určitě nezasloužili, stejně jako si to nezaslouží Godsmack, ovšem máme rok 2014 a těžko se nějaká kapela může spoléhat na to, že se bude držet stále jednoho stylu a vařit z toho několik desítek let jako AC/DC nebo Slayer… koneckonců i Metallica se po “Load” a “Reload” vrhla někam jinam a pořád se vyvíjí.

Co ale fakt bije do očí, je způsob, jakým Godsmack vykrádají mimo Metallicy hlavně sami sebe. Podle mě jednoznačná cesta do pekla, kdy se “1000hp” pohybuje někde na úrovni alba “Conquer” v tvorbě Maxe Cavalery. Godsmack už mají zřejmě nejlepší éru za sebou, a pokud napříště nepřekvapí a budou následovat model Soulfly a Cavalera Conspiracy, bude to už jenom horší a horší. Na závěr je třeba říct, že i když recenze vyznívá asi hodně negativně, ve skutečnosti je největším průšvihem desky “1000hp” právě její průměrnost. Všechno vlastně šlape jak má, akorát ten pocit, že už jsem to někde slyšel a že je tam těch písniček nějak moc a jsou nějaké dlouhé, to prostě album strašně degraduje, ať jsou riffy jakkoli super a zvuk jakkoli křišťálový. A to mě prostě nebaví.


Další názory:

Nemůžu sice tvrdit, že bych znal nazpaměť vše, co kdy Godsmack vydali, ale podle toho, co se v mém přehrávači objevilo, mi přijde, že Američané natočili prostě své další album. V předstihu vypuštěná titulní singlovka “1000hp” mi nepřišla jako žádný zázrak, ale nakonec se ukázalo, že patří k tomu výraznějšímu, co parta okolo zpěváka Sully Erny tentokrát dala dohromady. Kromě ní mě ještě zaujala osmá “I Don’t Belong”, ale třeba taková “FML” nebo rockovější “Something Different” se jsou taky docela v pohodě. Nicméně nějaký opravdu kulervoucí hit typu “I Stand Alone” na “Faceless” bohužel chybí. Většina toho zbytku je trochu na jedno brdo, byť se to stále dá poslouchat bez větších problémů. Naopak směrem dolů vystupují především “Generation Day” se slaboučkým refrénem a závěrečná nuda “Turning to Stone“. Celkově na mě “1000hp” působí jako taková pohodová a nenáročná placka, jíž v klidu věnujete pár poslechů, které vás nijak neurazí a možná i vcelku pobaví (a to je na takhle úspěšnou a slavnou rockovou kapelu dost úspěch, rozhodně jsou na tom Godsmack o několik levelů lépe než experti jako Nickelback a jim podobní), ale poté ji odložíte a už nikdy se k ní nevrátíte…
H.

Godsmack

V porovnání s kvalitou vyčpělých “IV” a “The Oracle” to možná není žádné terno, ale “1000hp” můžu v osobním žebříčku pasovat na nejlepší a nejsvěžejší album Godsmack od dob “Faceless”. Ono se od minula v zásadě vůbec nic nezměnilo, ale tentokrát mi kombinace ostřejších hard rockových vypalovaček jako “1000hp” a “Locked and Loaded” s přístupnějšími a rádiovějšími hitovkami typu “Something Different” nebo “Livin’ in the Gray” funguje o poznání lépe a nemám problém “1000hp” doposlouchat na jeden zátah. Hodně se mi líbí “Generation Day”, v níž Sully Erna oprášil náladu starších Alice in Chains, k nimž měla tahle čtveřice už v minulosti dosti blízko (vzpomeňme akustické EP “The Other Side”). Přestože není tvorba Godsmack nějaké velké umění, tak i tyto americké “trendy” metaly mají své posluchače, a pokud se podaří přijít s povedeným materiálem, tak nemám nic proti. A to je rovněž případ novinky Godsmack, která je sice jen dalším albem v diskografii, ale tentokrát baví. A abych pravdu řekl, tak po předchozích sračkách už jsem ani nevěřil, že bych se ještě někdy dostal do stádia, že si sám a opakovaně budu nové album Ernyho party pouštět. No, a vida, je to tady.
Kaša

Upřímně, po čtyřech letech žádné terno. “The Oracle” možná nebylo úplně přelomové album, ale rozhodně jde o desku, které jsem se toho roku naposlouchal bezkonkurenčně nejvíce. Mám k ní tedy tak trochu srdcový vztah a v koutku duše jsem doufal, že s “1000hp” (mimochodem, neobvykle debilní název) se Godsmack podaří nastavenou laťku alespoň dosáhnout, když už ne přeskočit. Inu, nestalo se a “1000hp” je mimořádně tuctovou nahrávkou, u které mám i po vícero posleších trochu problém. Hlavně v tom, že si prostě z fleku nevybavím žádnou vyloženě hitovou písničku. Což je u kapely ražení Godsmack poměrně podstatný zádrhel. Dále mi tak trochu vadí i všeobecná většinová podobnost obsažených songů. Na “1000hp” sice nechybí silné melodie a tradičně precizní kytarová práce a výborný výkon frontmana, ale stále tomu k dokonalosti dost chybí. Třeba variabilnější materiál. Škoda, tak zase za čtyři roky. Není úplně špatné: “FML”, “Generation Day” a “I Don’t Belong”.
nK_!


Unswabbed – Tales from Nightmares Vol. 1

Unswabbed - Tales from Nightmares Vol. 1
Země: Francie
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 31.5.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Come to Me
02. Wake Me Up
03. Hold the Line
04. Dead End Zone
05. Pull the Trigger Again

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Unswabbed jsou klasickým případem kapely, o které jsme tady psali už nesčetněkrát. Přestože to nejsou žádní nováčci a na svých ramenou už nesou několik studiových výtvorů, tak je to parta naprosto neznámá. Tedy alespoň v našich končinách. I když bych se divil, kdyby tomu v domovské Francii bylo jinak, protože jakmile mám nemalý problém dohledat si na internetu alespoň hrubou historii a diskografii dané kapely, tak nepředpokládám, že se jí podařilo udělat se svým snažením velkou díru do světa. A Unswabbed se o to nyní snaží prostřednictvím novinkového EP s titulem “Tales from the Nightmares Vol. 1”.

Pokud bych vám chtěl nějak zrychleně tuto čtveřici představit, tak bych zcela určitě vypíchnul fakt, že její vznik se datuje k roku 1996 a na svém kontě má čtyři plnohodnotná alba, z nichž to první “Unswabbed” vyšlo teprve v roce 2004 a poslední “Intact” je tři roky starou záležitostí, na níž se nyní navazuje pětiskladbovým EP. Jen pro pořádek ještě můžu zmínit, že Unswabbed fungují v klasické formaci skládající se z bicích, baskytary, jedné kytary a vokálu. To by jen tak na okraj mohlo stačit a můžeme se tak podívat na “Tales from the Nightmares Vol. 1” z bližší perspektivy.

Hned první věcí, která mě mile překvapila, je solidní zvuk, jenž hodně těží ze zámořské alternativně metalové scény říznutou nu-metalovými rytmy. Kytary jsou dost podladěné a hrají poměrně jednoduché a lehce zapamatované riffy, které tvoří silný základ každé ze skladeb. Rytmika sice nepředvádí žádné ohlušující orgie, ale dojem, že mi v žádném momentě nepřišly třeba bicí nikterak na obtíž nebo nezněly vyloženě tuctově, je pro mne znamením, že odvádí solidní práci, na niž se lze spolehnout. Totéž platí pro zpěváka Seba, jehož hlas se do této hudby hodí. Jeho vokál je tak akorát agresivní a melodický, že místy připomene Jonathana DaviseKoRn, jindy zase méně naleštěného Davida DrainmanaDisturbed, ale to je pouze můj dojem. V žádném případě nečekejte vyloženou kopírku těch největších jmen žánru.

V takto moderně pojaté hudbě je samozřejmě velký důraz kladen na čistý zvukový projev, o který se na “Tales from the Nightmares Vol. 1” bát zcela určitě nemusíte. Když si k tomu připočtete, že pětice skladeb, která se na tomto EP sešla, se v každém ohledu snaží ukázat skladatelský a aranžérský rozhled, jímž Unswabbed disponují, tak je zaděláno na celkem slušný počin.

Úvodní “Come to Me” je stylově naprosto jasná odpověď na téma střídaní slok, kde je agrese držena pod pokličkou jako bublající voda, se vzletnou melodií v refrénech. Ten se mimochodem v “Come to Me” dost povedl a skladba jako taková by se určitě uplatnila v rockových rádiích. Druhá půle, kde překvapí tribal bubínky a explozivní vokál Seba, který v dalších písních své hlasivky už takhle nenapne, pouze připravují půdu pro závěrečné opakování ústředního motivu z refrénu, nicméně i přes velmi jednoduchou stavbu je tato píseň jedním z nejlepších momentů počinu. Následující “Wake Me Up” je pak tím úplně nejlepším kouskem. Přestože se zde hodně oživí nálada tolik podobná velikánům KoRn, tak houpavý kytarový riff a pomalá pasáž v prostředku písně jsou momenty, jež mě baví i po relativně dlouhé době, co mám Unswabbed nahrané v přehrávači. No, a ten dětský sbor, který celou píseň prostupuje, je dokonalý.

“Hold the Line” začíná jako pokus o akusticky poklidný song, ale dlouho jí tohle snažení nevydrží, protože ani ne po minutě se probudí kytara a s ní se do toho opře taky zpěvák. Takto se struktura písně ještě jednou opakuje, ale druhá půle, kde se zhutní její dosavadní průběh, je ještě lepší. Následující “Dead End Zone” je krátká, odlehčená píseň, jejíž hlavní kytarový motiv je víc rock než metal. V refrénu pak bicí najednou na jednoduchý pochodový rytmus, který spolu s velmi hitovým refrénem utváří dojem až tanečně-rockové hitovky. Jako takové odlehčení je to bezesporu velmi povedená záležitost, nad níž však není radno příliš přemýšlet, protože ve své podstatě je to naprosto stupidní odrhovačka. Ovšem chytlavá, to se musí nechat. No, a finální “Pull the Trigger Again” je na závěr možná už tak trochu navíc, protože zaprvé “pouze” kombinuje první dvě písničky a zadruhé její melodický potenciál zaostává za prvními čtyřmi skladbami. Neříkám, že všechny songy musí být vlezlé až hanba, ale nebýt slušně vygradované druhé půle, tak mě tenhle kus zas tak moc nevzal.

Ale netřeba zoufat, protože v konečném výsledku “Tales from the Nightmare Vol. 1” dost příjemně překvapilo. Nečekal jsem nic a dostal jsem tak akorát krátkou a mému uchu lahodící porci melodického alternativního metalu. Starší alba si sice dohledávat nebudu, nicméně na Facebookovém profilu Unswabbed se mihla informace, že už se připravuje “Tales from the Nightmare Vol. 2”, takže pokud se ke mně dostane, tak si jej zcela určitě poslechnu, protože první díl mě kupodivu baví. A to je mnohem víc, než bych papírově od této hudby čekal.