Archiv štítku: alternative metal

Deftones – Gore

Deftones - Gore

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Prayers / Triangles
02. Acid Hologram
03. Doomed User
04. Geometric Headdress
05. Hearts / Wires
06. Pittura Infamante
07. Xenon
08. (L)MIRL
09. Gore
10. Phantom Bride
11. Rubicon

Hrací doba: 48:14

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před čtyřmi lety sepisoval recenzi předešlého alba amerických alternativců Deftones, „Koi No Yokan“, tak jsem tvrdil, že se kapela nachází na vrcholu svých uměleckých sil. Od vydání „návratového“ „Diamond Eyes“ letos uteklo již šest let a já si myslím, že moje tvrzení z období před čtyřmi lety je stále aktuální. Očekávání byla samozřejmě vysoká, protože Deftones se na vydání nového alba „Gore“ připravovali takřka čtyři roky, a ačkoli hotové bylo již loni, tak mezi posluchače si prorazilo svou cestu až letos v dubnu. A jaké je? To si povíme na následujících řádcích.

Přestože se to tak na první pohled nezdá, protože čtyři roky panoval přímo v táboře Deftones relativní klid (pokud samozřejmě pominu smutné úmrtí bývalého baskytaristy Chi Chenga), tak v širší souvislosti s kapelou se toho od minulého alba „Koi No Yokan“ událo docela dost, i když to všechno padá na hlavu zpěváka China. Jestli si totiž někdo i navzdory nabitému koncertnímu kalendáři našel čas na jiné aktivity, tak to byl jednoznačně Chino Moreno. Pro mě jedna z nejvýraznějších pěveckých osobností kytarové hudby současnosti a tahoun kapely si v roce 2013 odskočil k několika kámošům z řad Isis, výsledkem čehož bylo eponymní album post-rockových Palms. Netrvalo dlouho a mezi fanoušky si to směřovala debutová deska trip-hopového projektu †††, jemuž vyšlo stejnojmenné album v roce 2014.

A věřím, že jsem nebyl sám, kdo byl zvědavý, jak se tyto aktivity promítnou do hudby Deftones. Ti od zmíněného „Diamond Eyes“ ubrali na kytarové naléhavosti a začali budovat svou hudbu spíše na celkové atmosféře a hedvábně křehké auře, již tu a tam rozčísla osmi-strunka Stephena Carpentera, ale oproti dřívějším albům byl jeho prostor značně zredukován. A přestože jsem minule předvídal, že by v tomto ohledu mohli jít ještě dál, tak mám takový dojem, že si Stephen ve studiu dupl a novinka je tak v jistém ohledu tvrdším počinem, než byly předchozí dva. Deftones sice neztratili nic ze své schopnosti vystavět kolem vcelku jednoduché písně skvělou atmosféru, a pokračují tak v jistém ohledu v cestě, již si v posledních letech vyšlapali, ale i tak je „Gore“ určitě kytarovější, temnější a energičtější nahrávkou. Takový ten zastřený závoj, jímž byla tvorba skupiny v posledních letech zahalena, není tolik patrný a „Gore“ má naopak citelně ostřejší hrany.

Díky tomu je „Gore“ albem, které lze označit jako počin protikladů a přirovnal bych jej tak k eponymní placce z roku 2003. Naproti sobě jako by stáli Chino Moreno se zalíbením v poklidných plochách, jež reprezentuje „(L)MIRL“ či „Hearts / Wires“, na níž je skvělá hlavně její křehká atmosféra, a Stephen Carpenter s burácejícími skladbami „Doomed User“ a „Gore“, které jsem od Deftones s ohledem na jejich nedávnou minulost a zasněnost příliš neočekával. Jasně, ono se něco málo v podobném ražení objevilo i na minulých počinech, ale byly to spíš výjimky („Gauze“, „CMND/CTROL“), jež stvrzovaly výsledný dojem poklidných a rockověji přístupnějších alb. Jakkoli to může znít divně, tak i přes jakousi nejednotnost v řadách Deftones se kapele ten zdánlivý nesoulad při tvůrčím procesu podařilo odladit ve svůj prospěch a proměnit výsledek v nahrávku, která dává smysl a o níž jsem brzy nabyl dojmu, že nic lepšího jsem od této pětice neslyšel od dob přelomového „White Pony“. Opravdu, tak dobré se mi „Gore“ zdá.

Kdybych měl na albu hledat nějaké mouchy, tak mě vážně nic nenapadá. „Gore“ zní skvěle jak po technické stránce (produkci a mix měl na starosti Matt Hyde), tak po té hudební. Z toho druhého hlediska se na první pohled výraznější materiál nachází v samém úvodu alba, ovšem méně nápadný závěr „Gore“ s přibývajícími poslechy příjemně roste (skvělý závěr v podobě melodické „Phantom Bride“ a kytarově výrazné „Rubicon“). První singlovka „Prayers / Triangles“ je ale hned na úvod trefou do černého. Přestože to není na první poslech hitovka typu „Swerve City“ či „Diamond Eyes“, jež otvíraly předchozí placky, tak až nenucenou naléhavosti poklidných slok a explozí emocí v refrénu je tohle moment, který se do paměti vryje zatraceně hluboko. Aniž bych chtěl vyvyšovat China Morena nad rámec ostatních, tak je to právě jeho vokální práce, jež dává písním další rozměr a samozřejmost, s níž přechází od melodického přednesu k agresivnímu řevu, mě nepřestává ani po tolika letech, co tuhle kapelu poslouchám, bavit.

Deftones

Kdybych měl vybrat další nejlepší písně, tak bych sáhl po tíživé „Acid Hologram“, podmanivé „(L)MIRL“, jež mě zaujala výraznou basovou linkou a skvělými melodiemi. Dalším vrcholem je střed nahrávky. Ten patří skvěle vygradované „Hearts / Wires“, jejíž první polovina patří klidným melodiím, které se v polovině stáhnou na úkor kytarové zdi Stephena Carpentera. Nesmím však opomenout ani zmíněné „Gore“„Doomed User“, které stojí na hutné kytaře a naléhavosti Morenova vokálu v refrénu. A protože je toto kombinace, jež stále funguje a Deftones se nespoléhají jen na ni – vědomi si faktu, že bez kvalitní hudby to prostě nejde – tak si ode mě pětice za svou novinku zaslouží jen chvalozpěvy.

Nepopírám, že mám Deftones hodně rád, že jejich hudbu poslouchám zatraceně často, takže o nějaké objektivitě nemůže být řeč, ovšem i tak věřím, že jsem schopný posoudit, jestli „Gore“ patří k vrcholům diskografie této veličiny alternativního metalu, což znamená někam na úroveň „White Pony“ či dvojice posledních placek, nebo se jedná o nafouknutou bublinu, která už šlape spíše ze setrvačnosti a spoléhá se na sílu základny svých příznivců a marketingové síly vydavatelství. Naštěstí se z „Gore“ vyklubal první případ. Na Deftones je vidět, že si hudbu dělají stále ještě podle sebe, a tak to taky zní. Nenuceně, uvěřitelně a hlavně zatraceně dobře. Za mě jasný adept do společnosti pětice nejlepších alb letošního roku.


Drowning Pool – Hellelujah

Drowning Pool - Hellelujah
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 5.2.2016
Label: Entertainment One Music

Tracklist:
01. Push
02. By the Blood
03. Drop
04. Hell to Pay
05. We Are the Devil
06. Snake Charmer
07. My Own Way
08. Goddamn Vultures
09. Another Name
10. Sympathy Depleted
11. Stomping Ground
12. Meet the Bullet
13. All Saints Day

Hrací doba: 48:51

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skoro přesně tři roky jsou tomu, kdy jsem o předchozí desce Drowning Pool (pro zapomnětlivé se jmenovala „Resilience“) napsal, že tihle hoši mají ve své kariéře poprvé konečně našlápnuto opravdu dobře. Trochu jsem doufal, že „Hellelujah“ (mimochodem, zkuste si to na klávesnici napsat desetkrát rychle za sebou), bude pokračovat ve stejném duchu jako „Resilience“ (no, tohle zkuste taky). Z větší části se mu to povedlo.

V první řadě – angažmá Jasena Morena stále považuji za dobré rozhodnutí, protože i na „Hellelujah“ jeho vokál bezchybně funguje a do muziky Drowning Pool se skvěle hodí. Ve skutečnosti jde technicky o nejlepšího frontmana v řadách kapely. To je bezva. Na druhou stranu mi ale přijde, že některé songy (jmenovitě třeba „Push“ nebo „Another Name“) kapela postavila jen na jeho hlasu a hudba se tak stala pouze jakýmsi doplňkem. Takový pocit jsem na „Resilience“ neměl. Nic proti tomuto přístupu, nový trademark se musí náležitě prodávat, jen jsem si chtěl maličko rýpnout.

V samotné hudbě zcela bezpečně poznáte rukopis starých dobrých Drowning Pool (také aby ne, když celý ne-vokální zbytek kapely stojí za svými nástroji od samého počátku). Rychlý, agresivní a melodický hard rock promíchaný s metalem. Zvuk nahrávek byl u Drowning Pool vždycky na dobré úrovni a „Hellelujah“ se z tohoto pohledu nijak nevymyká. Hodně se mi líbí středně rychlé písně jako „Hell to Pay“, jejíž stěžejní melodická kytarová linka je prostě boží. Spád a tempo zlomené na začátku refrénu do krátké vyhrávky nemá mezi ostatními skladbami konkurenci. Kytara C. J. Pierce je ostatně skvělá jako obvykle.

Stejně jako předchozí album se i novinka pyšní třinácti písněmi. Na rozdíl od minulého počinu už z nich ale nejsem tolik nadšený. Dost podstatnou roli na tom hraje fakt, že poslední třetina oproti zbytku dost pokulhává a dostavuje se s ní pocit nepříjemné repetitivnosti. Úplně bohatě by stačilo poslední tři songy odstřihnout, případně „All Saints Day“ prohodit s vidláckou odrhovačkou „By the Blood“. U té se na chvíli zastavím, protože mě zaráží, že si Drowning Pool stejně jako minule k propagaci nové desky zvolili nejpřímočarejší a nejjednodušší možný singl. Ještě k tomu úplně ten nejhloupější s tisíckrát omletou tematikou, kterou už beztak jiní zpracovali lépe. Nebo je to jen můj pocit?

S ostatními písněmi nemám žádný problém. Děsně mě baví zmíněná „Hell to Pay“, solidní refrén v „Snake Charmer“ nebo neobvyklé změny tempa v „Goddamn Vultures“. Dynamický úvod v podobě „Push“, výborné intro ve „We Are the Devil“ i pomaličká balada „Another Name“ tvoří dohromady rozmanitou a zábavnou nahrávku. Nebýt toho slabšího závěru…

Vzato kolem a kolem, „Hellelujah“ na určitou dobu zabaví. Je řemeslně skvěle provedené a plné sympatických songů, které neurazí. Nebýt několika přešlapů v podobě singlu „By the Blood“ a horší poslední části, neváhal bych jej ve svém soukromém žebříčku ihned zařadit před „Resilience“. Jasen Moreno působí sebejistě a je to právě on, kdo současnou muziku Drowning Pool táhne vpřed. Škoda, že pod jeho výkonem zbytek občas trochu zaniká. Vždycky mě zajímalo, jací jsou Drowning Pool živě, a nyní jsem zvědavý ještě víc. Rozumně odvedená a v rámci mezí kvalitní práce.


The Way I Am – Apocalypse? No Way!

The Way I Am – Apocalypse? No Way!
Země: Francie
Žánr: rock / alternative metal
Datum vydání: 14.11.2014
Label: Klonosphere Records

Hrací doba: 21:19

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Francouzští The Way I Am vydali své debutové EP „Apocalypse? No Way!“ sice již koncem roku 2014, ale to není překážka v tom, abychom si jej alespoň v krátkosti nemohli představit i s více než ročním zpožděním. O samotné kapele jsem toho nic moc nevypátral, takže se obejdu bez klasických úvodních keců o skupině a její historii a pojďme rovnou na „Apocalypse? No Way!“.

Šest skladeb, melodický rock se silným melancholickým nádechem a do toho moderněji střižený alternativní metal s pokusem o growling. To je asi ten úplně nejprostší popis, jímž můžu The Way I Am nějak rozumně představit, a přesto by mohlo být vcelku zřejmé, jak to asi bude znít. Tedy až na jednu maličkost. Taky vám tam nějak nepasuje ten growling? To nejste sami, protože jsem měl stejné pochybnosti, které nezmizely a mám je tak v sobě i po několika posleších „Apocalypse? No Way!“.

Tedy, abych to uvedl na pravou míru, nedá se vyloženě říct, že by se tam ten growling sám o sobě vůbec nehodil, protože The Way I Am pro něj sahají zřídka a děje se tak víceméně jen v druhé polovině několika skladeb a snaží se je k němu tak nějak vygradovat. Problém vidím spíš v projevu zpěvačky Saturne, jíž ten agresivní projev prostě nejde a kazí veškerý dojem z poslechu. V melodických polohách zní naprosto přesvědčivě, to abych jí nekřivdil. Když například v úvodní „Underground Memories“ pěje posmutnělou melodii, tak mi vzdáleně připomněla Anneke van Giersbergen, ale jakmile se snaží v „Shine Bright“ přitvrdit kytarový projev The Way I Am, tak si klepu na čelo, proč tuhle křehkou zrzku zbytek kapely k něčemu podobnému vůbec pouští, když schopnějšího řvouna musí v dnešní době najít na každém rohu.

Dost ale ke zpěvu, který je beztak jen subjektivní výtkou a spousta dalších posluchačů to může vítat jako zajímavé zpestření. Jako celek je „Apocalypse? No Way!“ vyrovnané a nevidím v něm vyložených vrcholů ani pádů, ale kvalitativně to není taková pecka, abych měl důvod se k tomuto počinu v budoucnu vracet. Líbí se mi obecně víc melodičtější plochy, které mi ke křehkému a pěkně melodickému vokálu Saurene pasují. Naopak, jakmile se tato čtveřice snaží babrat v něčem, co zní jako tuctová americká alternativní kytarovka, tak ztrácí na síle. Jedinou výjimkou je druhá „No Means No“, jejíž refrén je mi strašně povědomý a rychle jsem si na něj zvykl, až jsem jej nemohl dostat z hlavy.

Je asi jasné, že mě The Way I Am příliš neodvařili, protože když to tak po sobě procházím, tak pochvaly jsem dávkoval jako šafránu. Co si tedy od The Way I Am a poslechu „Apocalypse? No Way!“ odnáším do budoucna? Album má velmi hezký obal, který se mi zalíbil na první pohled, samotnou kapelu reprezentuje velmi hezká zpěvačka, ale to je asi tak jediné, co si vybavím. To a taky refrén „No Means No“, který se prostě povedl. Jinak vcelku nuda a šeď.


Trivium – Silence in the Snow

Trivium - Silence in the Snow
Země: USA
Žánr: alternative / heavy metal
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Roadrunner Records

Hrací doba: 43:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoli si o hudbě, kterou v posledních letech američtí Trivium vypustili do světa, myslím svoje, tak jim nemůžu upřít fakt, že jejich poslední alba jsou vše, jen ne sázka na jistotu. Tou jistotou myslím jejich asi nejceněnější alba „The Crusade“ a „Shogun“. Ta totiž Matt Heafy a jeho parta dosud nepřekonala a mohla by se k nim vracet a umlčet tak všechny, kterým poslední dvě placky nevoní, protože „In Waves“ bylo ve všech ohledech krokem zpátky a „Vengeance Falls“ přes znatelný posun směrem k melodickému metalu skončilo tak nějak na půli cesty k zamýšlenému cíli.

„Silence in the Snow“ už s předstihem slibovalo definitivní odklon od vyřvávaných vokálů a stalo se tak ihned po svém vydání s přehledem nejmelodičtějším počinem Trivium, které si z předchozích placek ponechává pouze instrumentální zručnost kytarové dvojice ve složení Matt Heafy a Corey Beaulieu, jejichž souhra je i v takto melodicky laděném materiálu, který byl údajně inspirován tvorbou Iron Maiden a Dio, jedním z nejsvětlejších momentů na desce jako takové.

Co se hudby samotné týče, tak už to taková sláva není a novinka je jedním z nejslabších momentů diskografie zámořských hvězdiček. Uznávám však, že se mi líbí příklon Heafyho k melodičtějším zpěvným plochám, protože když se nesnaží tlačit na pilu, s tím nasazením to nepřehání a drží se v intencích plnokrevně přirozeného vokálu, tak s tímto nemám žádný problém. Bohužel se nejpozději od třetí „Blind Leading the Blind“ deska hudebně přehoupne do kolovrátkového režimu a zní to jako generátor náhodných písní podle stejného návodu, což ani ta vyzdvihovaná instrumentální vytříbenost na všech frontách, kdy tentokrát Trivium na bicí doprovází jejich technik Mat Madiro, výsledek nezachrání.

„Silence in the Snow“ se snaží tvářit jako nejambicióznější počin v kariéře Trivium, ale jediným opravdu zajímavým momentem je intro „Snøfall“ z pera Ihsahna a navazující titulka „Silence in the Snow“, přičemž obě dvě spojuje obdobný melodický prvek, který se povedl. Z dalších skladeb se dá snést ještě „The Ghost That’s Haunting You“ a závěrečná „Breathe in the Flames“, přičemž v obou případech za to může hlavně silná nosná melodie ve vokálním projevu Heafyho, což je na album o 40 minutách zoufale málo.

Ten zbytek je prázdný až běda, takže vyslechnout desku na jeden zátah se pro mě stalo nakonec větším oříškem, než jsem si byl zprvu ochotný připustit. Jmenovat celou šestku slabých skladeb je zbytečné, takže musí stačit, že vyberu průhlednou hitovku „Blind Leading the Blind“ a uchcávačku jménem „Until the World Goes Cold“, které jsou tím nejhorším a nejnaivnějším, co lze na „Silence in the Snow“ najít.

Svým způsobem uznávám Trivium za to, že se snaží vyvíjet a své desky nějakým způsobem stáčet, aby jako umělci nestáli na jednom místě, což je chvályhodné, ale z výsledku mám opět takový pocit nucené a násilné změny, která prostě nefunguje. Slabé kompoziční zázemí tak sráží snahu Trivium na „Silence in the Snow“ až do míst, kde není zase tak daleko k Black Veil Brides, což je až smutné…


Five Finger Death Punch – Got Your Six

Five Finger Death Punch - Got Your Six
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 4.9.2015
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. Got Your Six
02. Jekyll and Hide
03. Wash It All Away
04. Ain’t My Last Dance
05. My Nemesis
06. No Sudden Movement
07. Question Everything
08. Hell to Pay
09. Digging My Own Grave
10. Meet My Maker
11. Boots and Blood

Hrací doba: 38:23

Odkazy:
web / facebook / twitter

Před dvěma lety jsem byl z dvojice „The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1 & 2“ nadšen. Tehdy ještě za starého číselného hodnocení jsem se nebál sáhnout po opravdu vysokých známkách a stojím si za nimi i dnes. Pro zbytek redakčního osazenstava nepochopitelná numera stále obhajuji názorem, že ačkoliv nikdy nešlo o kdovíjak umělecké opusy, stále se jednalo o slušné a pro mne zábavné desky. Na rozdíl od jiných alb, potažmo interpretů daného žánru, po některé z nich rád sáhnu i v současné době.

Mnoha kolegům na Five Finger Death Punch vadí především „buranský“ styl, kterým se kapela prezentuje veřejnosti. Dále fakt, že Američané na svých deskách prakticky nikdy nepřinášejí nic zvláštního a i přesto svou tvorbu neprávem považují za vrchol současné moderní metalové produkce. A nejhorší ze všeho – z neznámých důvodů s tím mají obrovský úspěch. Tyto názory se svými spolupracovníky nesdílím, ačkoliv je plně respektuji. Dovolte mi alespoň krátce vysvětlit, proč je pro mě předchozí (záměrně píši předchozí, o tom však dále) tvorba Five Finger Death Punch srdcovou záležitostí.

Losangeleská skupina si mě získala už svou prvotinou „The Way of the Fist“ z roku 2007. Její nástupci vysoko nastavenou laťku nikdy nepřekonali, i tak se ale vždy jednalo minimálně o dobrou zábavu opatřenou solidním drajvem. Co si budeme nalhávat, muzika Five Finger Deatch Punch nepřicházela nikdy s uměleckými nebo inovativními ambicemi (ač se to všichni členové snaží vyvracet), vždycky ale dobře pobavila. Ona „buranskost“ a celková macho image mi samozřejmě úplně nevoní, beru ji však jako nutný přívěšek muzice, která se mi i přes všechny nedostatky a neoriginálnost prostě líbí.

„Got Your Six“ jsem kdovíjak dopředu nevyhlížel, i když v posledních srpnových dnech jsem se docela těšil. Uvolněný klip k „Jekyll and Hyde“ sliboval standardně dobrý poslech. Když jsem ale poprvé vložil nové cédéčko do přehrávače, spadla mi čelist. Všechna předchozí alba Five Finger Death Punch mě bavila od začátku do konce, byla hudebně vyrovnaná a ne moc, ale přeci jen rozmanitá. Ne tak „God Your Six“, kde je skladatelsky, produkčně, textově i celkovým vyzněním blbě snad úplně všechno.

Kapela se, ostatně jako obvykle, nechala před vydáním slyšet, že jde o jejich dosud nejlepší, nejdrsnější a nejživelnější nahrávku. Jestli nejlepší znamená hloupá, nejdrsnější sterilní a nejživelnější nudná, tak souhlasím. Kdybych se s „Got Your Six“ nechtěl babrat a jako spořádaný fanoušek přehlížel všechny nedostatky, označil bych jej za recyklát všech předchozích desek, udělil průměrné hodnocení a dělal jakože nic. Asi ale nejsem ten správný „hardcore“ fanda, abych své doposud oblíbené skupině sežral úplně všechno. Protože když někomu na zlatém tácu servírujete načančané hovno, je to pořád jen hovno.

A pokud se u toho ještě tváříte, jako že zrovna přinášíte tu největší delikatesu, a myslíte to smrtelně vážně, je něco fakt špatně. Většina nových textů je bez nadsázky doopravdy blbá (dříve to alespoň nebylo tak do uší bijící) a ani nepřeháním, když řeknu, že Ivan Moody by bez všech těch fucků a motherfuckerů ani neměl co zpívat. Vrcholem všecho je song „Boots and Blood“ se svým „fuck it – fuck it – fuck it all“. Tohle musí být moc i na průměrného amerického strávníka.

Většina textů nejenže často tematicky kopíruje vše, co jsme u Five Finger Deatch Punch už dříve slyšeli, ale také se neustále opakuje. To znamená, že refrén během tříminutové písně slyšíte zhruba stoosmdesátkrát. To je případ zejména jinak docela zábavné „Wash It All Away“ nebo „No Sudden Movement“. Již zmíněná „Boots and Blood“ (která je tedy opravdu debilní) zde drží nechtěný primát — refrén se omezuje jen na několik málo slov a ta se mezi sebou v rámci jedné iterace alespoň třikrát dokola protočí.

Hudebně nemá „Got Your Six“ také nic moc co nabídnout, muzikanti se drží při zemi a žádná z melodií nebo vyhrávek není natolik zajímavá, aby stálo za to ji tady vypíchnout. Zajímalo by mě, kdo tuhle desku za Five Finger Death Punch nahrál, protože to prostě nemohli být ti samí lidé, kteří stojí za předchozí tvorbou. Kam se vytratil všechen ten nadhled, lehkost a jakási samozřejmost tak typická pro předchozí alba?

Five Finger Death Punch

Všechny tyto aspekty vystřídalo naprosto laciné sebevykrádání, protože téměř v každé nové písni poznáte některou ze starších. Zkuste třeba namátkově porovnat „Digging My Own Grave“ s dva roky starou „M.I.N.E (End This Way)“. Skupina se ani nepokouší popírat, že očividně prochází tvůrčí krizí, a tváří se, jako by bylo „Got Your Six“ hrozně originální a nové. A tím také dělá ze všech fanoušků voly.

Jedinou (jedinou z jedenácti!) originální a zajímavou písní je díky úvodu a sborovým vokálům jen „Jekyll and Hyde“. To je na nové album kapely, jež by si ráda říkala „světová“ a srovnává sama sebe třeba i s Iron Maiden, zatraceně málo. Tuhle desku bych možná věřil nějaké lokální začínající formaci, ale ne Five Finger Death Punch. „Got Your Six“ je těžce nepochopitelný průser bez jediné kapky zajímavosti, nedejsatan originality. No co, dříve nebo později to přijít muselo. Sorry, boys.


Disturbed – Immortalized

Disturbed – Immortalized
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Reprise / Warner Bros.

Tracklist:
01. The Eye of the Storm
02. Immortalized
03. The Vengeful One
04. Open Your Eyes
05. The Light
06. What Are You Waiting for
07. You’re Mine
08. Who
09. Save Our Last Goodbye
10. Fire It Up
11. The Sound of Silence [Simon and Garfunkel cover]
12. Never Wrong
13. Who Taught You How to Hate

Hrací doba: 53:28

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pět let je hodně dlouhá doba, za kterou se může změnit spousta věcí. V osobním životě například přítelkyně, zdravotní stav nebo velikost temenního letiště. V případě hudebních uskupení může někdy pětiletá pauza pozitivně přispět k tvůrčímu procesu. Oblíbení Američané Disturbed, jejichž předchozí dvě desky nebyly zrovna vzorem dokonalosti, využili pětiletou odmlku bezezbytku. „Immortalized“ působí tak trochu jako blesk z čistého nebe.

„Indestructible“ z roku 2008 navázalo na megaúspěch o tři roky staršího počinu „Ten Thousand Fists“ (pro nějž má autor textu též slabost), samo o sobě ale moc dobrý materiál až na několik výjimek nepřineslo. Dva roky poté vyšlo „Asylum“, velmi rozporuplně přijatá a nejslabší deska do té doby téměř nedotknutelných Disturbed. Ani se nedivím, že se potom kluci rozhodli dát tak dlouhého šlofíka, protože jestli se něčím „Asylum“ skutečně vyznačovalo, byla to zejména repetitivnost a veskrze průměrné zpracování.

V případě „Immortalized“ se Disturbed s ničím nesrali. Na konci června představili na YouTube videoklip k songu „The Vengeful One“, přičemž do té doby absolutně nikdo netušil, že se kapela vrací, natož že brzy vydá novou fošnu. O dva měsíce později „Immortalized“ vyšlo a za první týden prodalo skoro sto tisíc kopií. Umístilo se na první příčce amerického žebříčku Billboard, a to dokonce jako páté album Disturbed v řadě. To se zatím povedlo jen dvěma skupinám – nějaké Metallice a Dave Matthews Bandu.

Čísla a rozvleklé úvody máme za sebou, nyní již k samotné desce. Produkce se tentokrát ujal Kevin Churko a jeho styl k muzice Disturbed výborně pasuje (což se nedá říci třeba práci toho samého pána pro Five Finger Death Punch, ale o tom třeba zase příště). Kapela měla v plánu přijít se svěžím a nesnadno oposlouchatelným zvukem, což se za pomoci Churka povedlo na jedničku.

Základem jsou samozřejmě opět hutné kytarové vyhrávky a melodie podpírající hlavní trademark Disturbed – hlas frontmana Davida Draimana. Jeho výkon si drží pořád stejně vysokou laťku a nyní si více troufá i do nižších poloh. Cover „The Sound of Silence“ původně od Simon and Garfunkel mu třeba báječně sedí a místy byste za tím melancholickým vokálem Draimana těžko poznali. Na chvíli se u „The Sound of Silence“ ještě pozastavme. Nejde o žádný bonus, nýbrž o plnohodnotnou součást „Immortalized“ a Disturbed moc dobře vědí, co dělají. Tahle píseň je svým zpracováním natolik odlišná od jejich předchozí tvorby, že je až s podivem, jak dokonale v kontrastu s ostatními skladbami funguje. Jestliže je tohle způsob, jímž se kapela chce v budoucnu alespoň částečně profilovat, jsem všemi deseti pro.

Nenecháme tracklist jen tak nakousnutý a projdeme si jej pěkně popořadě. „Immortalized“ začíná kytarovým intrem „The Eye of the Storm“ (mimochodem jde o vůbec první intro v řadové diskografii), jež přechází přímo do valivé titulky „Immortalized“. Jde spíše o typickou skladbu Disturbed a docela se divím, proč zrovna ona dala název celému albu. Zaujme hlavně kytarová linka z rukou Dana Donegana, koneckonců ta je na vysoké úrovni ve valné většině nových písní, což je u téhle kapely dobrý zvykem. Líbí se mi basové překleny mezi slokami a refrénem. S následnou klipovkou „The Vengeful One“ přichází jeden z highlightů nové desky. Vynikající kytarový úvod, boží text a ještě lepší refrén s předskokanem v podobě pomalého veršování. Poprvé se tady také v plné síle projevují bicí Mikea Wengrena, které s novým soundem získaly na intenzitě a údernosti.

Následuje jednoznačná hitovka „Open Your Eyes“, již trochu kazí snad přeci jen trochu laciný refrén doprovázený sborovým oo-o-ooou. Nejnovější singl „The Light“ se rozbíhá pomaleji a drží se spíše ve středním tempu. Rychlovka „What Are You Waiting for“ se naopak přišlápnout plyn nebojí, což dokazuje zejména v refrénech. Stejně jako zmíněný cover je i „You’re Mine“ svým způsobem velmi odlišná od všeho, co jsme u Disturbed zatím slyšeli. Elektronický úvod a sloky zcela plynule gradují v opět vynikajícím refrénu. Myslím, že jsem si našel nového oblíbence. Na „Who“ si Draiman trénuje hlasový rozsah a svoje „uah“, tak typické pro většinu nejznámějších starších písní.

Zprávou ze starého záznamníku startuje „Save Our Last Goodbye“, bohatě gradující v příjemném refrénu. Střední část opět přehrazená záznamem přechází do řízného a z řetězu utrženého kytarového podkladu, aby hned na to naprosto hladce vyústila do klávesové vyhrávky a vrátila se k refrénu. Vynikající. „Fire It Up“ na mě působí jako velmi účelně napsaná hitovka, a ač se to zpočátku vůbec nezdá, po několika posleších jde asi o nejslabší článek „Immortalized“. I když, ta basovka…

O „The Sound of Silence“ jsem se dostatečně vypsal v jednom z předchozích odstavců, přeskočme tedy rovnou na „Never Wrong“ s hodně agresivním kytarovým doprovodem a bombasticky odpáleným refrénem. Odtud už je to jen krok k samotnému závěru desky jménem „Who Taught You How to Hate“ s úvodem velmi připomínajícím starší hitovku „Indestructible“. A to je vše, přátelé. Tedy pokud nepočítáte hromadu různých bonusů, jimiž jsou různé varianty “Immortalized” doslova ověšeny. Některé by si svou kvalitou mohly s klidem vybojovat i místo v základní stopáži.

Jsem bez okolků nadšen. Zprvu jsem ani nedoufal, že by Disturbed mohli přijít s až tak dobrým materiálem. „Immortalized“ je ale nakonec nečekaně vyrovnaná, zábavná a ucelená nahrávka. Vyniká především perfektním zvukem, dobrými nápady a v neposlední řadě také snahou o inovace v již dnes přeci jen trochu zatuchlém konceptu. Z mého pohledu jde o jedno z nejlepších alb letoška, které s klidem strká veškerou možnou konkurenci do kapsy a s předchozími dvěma počiny si teatrálně vytírá pozadí. Heretické pomyšlení na možné sesazení „Ten Thousand Fists“ z pomyslného trůnu najednou začíná nabývat děsivě reálných kontur.


Faith No More – Sol Invictus

Faith No More - Sol Invictus
Země: USA
Žánr: alternative metal / experimental rock
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Reclamation Records / Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Sol Invictus
02. Superhero
03. Sunny Side Up
04. Separation Anxiety
05. Cone of Shame
06. Rise of the Fall
07. Black Friday
08. Motherfucker
09. Matador
10. From the Dead

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

To, co se ještě před několika lety zdálo jako naprostá utopie, tedy návrat jedné z nejzásadnějších rockových kapel 90. let, je zde a myslím, že je tak zcela na místě označit „Sol Invictus“ jako jednu z nejočekávanějších událostí minimálně v horizontu letošního roku, ale pro spoustu fanoušků se dost možná jedná o nejvyhlíženější album v posledních 18 letech. Tak dlouho totiž trvalo, než se dlouho nefunkční Faith No More rozhodli vydat následovníka svého minulého počinu „Album of the Year“, jež se zdál na dlouhá léta posledním albem v diskografii této vskutku výjimečné party. Pětice kolem Mikea Pattona tomu však chtěla jinak a otázka, jestli návrat Faith No More měl smysl, tak konečně dostala své rezolutní odpovědi.

Není pochyb o tom, že Faith No More na scéně prostě chyběli. Jejich vlastní výlučnost a zvuk jejich tvorby jsou natolik jedinečné a nenapodobitelné, že se od jejich odchodu na scéně žádná podobná parta neobjevila. A to myslím naprosto vážně i s vědomím, že poznávací znamení kapely, tedy Mike Patton, v mezičase nezahálel a sypal z rukávu projekty Fantômas, Peeting Tom či Tomahawk. A jak tedy návrat, který posledních pět let vypadal jako čistě pódiový, dopadl? Faith No More zastavili čas a jejich novinka „Sol Invictus“ zní přesně tak, jako kdyby se žádná pauza nekonala a hudebně jsou tak zaseknutí v 90. letech, ovšem s tím rozdílem, že v tomto případě se nejedná o žádné retro. Faith No More zůstali sví a hudebními škatulkami nesvázaní, takže na „Sol Invictus“ se toho děje i přes jasnou písničkovou strukturu řady skladeb a krátkou hrací dobu dost na to, aby bylo co objevovat i po několika posleších.

Jako první singl byl poměrně překvapivě představen Pattonův recitál „Motherfucker“, který podtrhuje předešlý odstavec a ukazuje, že Faith No More si vždy dělali to, co uznali sami za vhodné, protože tahle skladba – ačkoli nepopírám, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na „Sol Invictus“ nalézt – je jakožto první ukázka vcelku netypická. V této experimentální písni, pokud ji tak lze minimálně v první polovině vůbec nazvat, hraje hlavní roli Mike Patton, jehož strhující výkon, který bych se nebál označit za fenomenální, pozvedá novinku na vyšší úroveň, než by bez jeho osobitosti byla. Vskutku zajímavá volba prvního singlu, po němž následovala klasická skladba „Superhero“, která je přesně tou devadesátkovou alternativou, jakou od Faith No More všichni čekali. Patton štěká na svoje spoluhráče, kteří spustí v celkem kvapíkovém rytmu, jemuž dají v orientální melodií ozvláštněném refrénu vale a se zpěvností Pattonova vokálu v zádech připravili jeden z předčasných vrcholů nahrávky. Skvělá skladba.

Mezi další nejsvětlejší momenty desky patří „Sunny Side Up“ se svou optimistickou náladou a vzdušným rockovým přístupem, jenž se nevytrácí ani v krátké pasáži na začátku druhé minuty, kde Faith No More malinko přiostří hrany, které jsou vzápětí zbroušeny lehkou klavírní pasáží, přes niž „Sunny Side Up“ spěje do svého závěru. Nepolevuje se ani s následujícími minutami, protože ačkoli to tak hned na první poslech nevypadá, tak střed nahrávky je velmi silný i bez vypalovačky typu „Superhero“ nebo naopak experimentu „Motherfucker“. „Cone of Shame“ se rozjíždí hodně pomalu a rytmickým zvukem bubnů v první třetině vyvolává dojem vojenského marše, ovšem v polovině hrací doby kytary pořádně zhutní a strhující závěr je nakonec jedním z nejsilnějších vyvrcholení na „Sol Invictus“. Uvolněně se zpočátku zdá i „Rise of the Fall“, ale zvrhne se v dekadentní jízdu na strašidelné horské dráze, jíž šéfuje opět ten šílenec za mikrofonem. To „Black Friday“ je v refrénu zástupcem neurvalé punkové školy a nebýt několika klasických melodických motivů Faith No More, které celou skladbu lemují, tak mohla být výsledkem zatraceně energická jízda, čímž netvrdím, že je „Black Friday“ špatná.

Méně zdařilý je až závěr desky, o nějž se stará především zbytečně roztahaná „Matador“, již ani fantastický Patton nedokáže vyloženě zlomit. Píseň působí až teatrálním dojmem, což umocňuje právě Patton, který zde své parťáky nechal hrát vyloženě druhé housle, až je škoda, že hudebně se „Matador“ příliš nevyvedla a usměrní se teprve v závěrečné minutě, kdy dostane dosavadní volná disciplína trochu řádu a začne držet pohromadě. Jako poslední nám zůstala akusticky příjemná záležitost „From the Dead“, která toho moc nevymyslí a je to spíše takový závěr, který nechá fanouška prozpěvovat si líbivou vokální melodii za právě doznívající deskou. Přestože jsou jednotlivé písně na sobě nezávislé a rozmanité, tak je výsledek příjemně semknutý.

Trochu jsem v dosavadním povídání upozaďoval instrumentální osazenstvo Faith No More, které hraje znamenitě, ale třeba rytmická dvojice Gould a Bordin si v minulosti vybrala i lepší chvíle. Ovšem s rukou na srdci si přiznejme, že „Sol Invictus“ ovládl až neskutečným způsobem Mike Patton, jehož výkon tvoří nemalou část dojmu, jež deska zanechává. Samozřejmě, bez dobré hudby ani s takovým talentem nejde vymyslet velké věci (viz poslední album Tomahawk), ale Faith No More = Mike Patton. Tak to bylo a je.

Obligátní slovo závěrem… pokud se na „Sol Invictus“ podívám jako na celek, tak je to počin velmi příjemně barevný a hlavně zábavný, takže i přes drobný pokles vysoké úrovně v samém závěru placky, se jedná o album, kterým Faith No More definitivně umlčeli všechny pochybovače a odpůrce reunionů, protože jestli by se nemělo doufat v návraty velkých kapel kvůli deskám jako „Sol Invictus“, tak nevím, kvůli čemu by se tak mělo dít.


Druhý pohled (Zajus):

Ne snad, že bych byl přímo skeptický, ale… ony tyhle comebacky málokdy dopadají dobře. Faith No More, kapela která byla zejména v pozdějších fázích svého fungování úspěšná díky (a možná i trochu navzdory) tomu, že si z očekávání fanoušků příliš vrásky nedělala, však ukazuje, nakolik byly mé obavy zbytečné.

„Sol Invictus“ je velice povedená placka, dokonce mnohem povedenější, než bych i v nejoptimističtějším scénáři předpokládal. Faith No More poskládali desku, na které nechybí chytlavější skladby (jimž vévodí profláklý „Motherfucker“), ale chytlavost není její hlavní předností. Agresivní kousky jako „Superhero“ a „Separation Anxiety“ patří mezi nejsilnější písně desky a výrazně odkazují na historii kapely, podobně jako temnější „Matador“. „Cone of Shame“ zase zkraje připomíná některé z „vražedných balad“ Nicka Cavea (dokud se v druhé polovině nerozjede a nezíská zase trošku odlišnou tvář) a i ten vlezlý „Motherfucker“ mě dosud nezačal nudit, byť k tomu má nakročeno. Jediná poloha, kterou tak Faith No More stále nežeru, je načichlá country a ozve se zejména v „Black Friday“ a „From the Dead“, ovšem v takhle malých dávkách mi vlastně vůbec nevadí. „Sol Invictus“ je prostě dobré a moje jednoduchá heuristika jak nakládat s comebacky tak tentokrát selhala.

Faith No More


One-Way Mirror – Capture

One-Way Mirror – Capture
Země: Francie
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 27.1.2015
Label: Pavement Entertainment

Tracklist:
01. Stinkin’ of Gold
02. Neglected Skies
03. The Clock Is Ticking
04. Speculations
05. Warnings
06. Confusion Core
07. Cliffs
08. Screenshot
09. Lady Marmalade
10. Fuck Your Autotune
11. Tomorrow Comes Fast
12. We Love to Complain

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je docela dobře možné, že jste o kapele jménem One-Way Mirror zatím nikdy v životě neslyšeli. Nebylo by se ostatně čemu divit, v české kotlině nejsou tihle Francouzi příliš známí. Mohlo by vám ale něco říkat jméno frontmana – Guillaume Bideau. Ano, jde přesně o toho člověka, který jako poslední převzal vokální otěže dánských Mnemic a nazpíval s nimi poslední tři alba. Vzpomínáte na „Mnemesis“ z roku 2012? Zcela o ničem. Tak hrozné naštěstí „Capture“ není, i když o nějaké terno také nejde.

One-Way Mirror mají na kontě celkem tři dlouhohrající nahrávky. Eponymní „One-Way Mirror“ jsem v roce 2008 strašně žral, a i když si ji v poslední době už pustím opravdu jen zřídkakdy, nedám na ni dopustit. Předposlední „Destructive by Nature“ mě skoro úplně minula a slyšel jsem ji asi jen dvakrát. Nešlo tehdy o žádnou valnou kvalitu, takže jsem svou pozornost zaměřil někam úplně jinam.

„Capture“ vychází tři roky po „Destructive by Nature“. Mnemic se mezitím stihli uložit do stáze, a tak měl Guillaume Bideau spoustu času věnovat se novince One-Way Mirror. No, věnovat… ona je ta jejich muzika vlastně pořád úplně stejná a od debutu se liší jen minimálně. K popsání stylu One-Way Mirror sáhnu opět k Mnemic. Představte si tedy dánskou sbíječku, trochu uberte na metalu, přidejte hard rockové vlivy a máte zhruba ponětí o stylu One-Way Mirror.

Hlavním tahákem One-Way Mirror je samozřejmě pan frotman a musím říci, že jestli někdy podával hodně dobrý výkon, je to právě na „Capture“. S přehledem zvládá čistější polohy stejně jako typicky rockový chraplák nebo lehčí formy screamu a growlu. Parta muzikantů kolem něj mu zdatně přikuřuje a technicky se tady bavíme o dobře zahrané desce.

Formálně nelze „Capture“ prakticky nic vytknout. Muzika je to energická, poměrně zábavná a dvanáctiskladbové album pěkně odsýpá. Z obsahového hlediska ale přichází první velký problém a tím je nulová zapomatovatelnost jednotlivých písniček. „Capture“ tak sjedete jednou, podruhé, podesáté a říkáte si, jakou má šťávu a jak vás baví, ale hodinu po odložení sluchátek vlastně vůbec nemáte páru o tom, co jste poslouchali. To může být výhoda některých živých produkcí, ne však dlouhohrající desky o 52minutové stopáži.

Druhým zásadním neduhem, kterým „Capture“ trpí, je nedostatek kdovíjak závratných nových nápadů. Pamatujete, jak jsem mluvil o tom, že One-Way Mirror hrají pořád to samé? To je v tomhle případě docela na škodu, protože je sice hezké, že se kapela drží svého kopyta, ale když ono to všechno zní tak strašně stejně. Z dvanácti písniček jsou opravdu originálně pojaté snad jen tři a zbytek je tu s většími a tu s menšími obměnami sprostě kopíruje. Nepomáhají časté vyhrávky nebo zábavné melodie, všechno tohle jsme slyšeli alespoň padesátkrát předtím.

Za vypíchnutí stojí otvírák v podobě klipovky „Stinkin’ of Gold“ se slušným rozjezdem. Tvrdší „Speculations“ se také dá v pohodě poslouchat a exceluje hlavně v nejrychlejší části před refrénem. Vtipně pojatá „Lady Marmalade“ určitě neurazí a jde o příjemné osvěžení jinak poměrně sterilní desky. Když tak přemýšlím, na jakou písničku ještě upozornit, říkám si, že vlastně žádná není vyloženě odbytá. Spíše je „Capture“ jako celek dosti nekonzistentní a dobré nápady se ztrácí pod náporem sterility.

„Capture“ určitě není špatné album. Ve výsledku je jenom příšerně průměrné a tuctové. Pokud předchozí tvorbu One-Way Mirror znáte, jste jako doma, ale zároveň budete cítit silný hlad po nějaké zásadní změně a inovaci. Pokud neznáte, vlastně ani nemáte důvod se seznamovat, protože podobných kapel jsou na trhu desítky. Pořád ale může být hůř. Pusťte si poslední Mnemic a „Capture“ je vedle toho skvostné.


Coal Chamber – Rivals

Coal Chamber - Rivals
Země: USA
Žánr: nu-metal / alternative metal
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. I.O.U. Nothing
02. Bad Blood Between Us
03. Light in the Shadows
04. Suffer in Silence
05. The Bridges You Burn
06. Orion
07. Another Nail in the Coffin
08. Rivals
09. Wait
10. Dumpster Dive
11. Over My Head
12. Fade Away (Karma Never Forgets)
13. Empty Handed
14. Worst Enemy

Odkazy:
web / facebook / twitter

Určitě jste o amerických Coal Chamber už někdy v životě slyšeli. Buď patříte ke generaci, která kdysi na přelomu století ujížděla na tehdy velmi populárním nu-metalu, nebo znáte DevilDriver a jejich frontmana Deze Fafaru (je totiž i principálem Coal Chamber).

Dez Fafara kdysi dávno Coal Chamber zrušil kvůli problémům ostatních členů s drogami. Teď jsou všichni zase evidentně čistí a skupina se po několika obměnách momentálně nachází v téměř původní sestavě. Američané se před čtyřmi lety vrátili na scénu po skoro devítileté pauze, odjeli úspěšné turné a oznámili novou, v pořadí čtvrtou řadovku. Poslední album nazvané „Dark Days“ kapela vydala v roce 2002.

Co si budeme povídat – očekávání byla velká. Dokonce tak velká, až jsem si chvílemi říkal, zda nakonec nebudu zklamán. Přeci jen třináct let je hodně dlouhá doba a i přes nesporné kvality kapely při živých vystoupeních musí člověk přeci jen uznat, že zlatá éra nu-metalové muziky je již dávno kdesi hluboko v propasti minulosti.

První věcí, která je z poslechu patrná, je až zarážející podobnost „Rivals“ s libovolnou deskou zbratřených DevilDriver. To připisuji primárně faktu, že za dobu působení v DevilDriver se Dez Fafara zkrátka hlasově vyprofiloval a vyhranil. Je tak pro něj téměř nemožné vrátit se polohou do dob skoro před patnácti lety. Tehdy byl zkrátka mladší a hlasivky nedostávaly soustavný kotel. Určité rozdíly oproti jeho výrazu z DevilDriver ale znatelné jsou. Především už z podstaty je hudba Coal Chamber mnohem melodičtější a tomu se musí podřídit i zpěvák.

Samotná muzika se od dob letitého „Dark Days“ moc nezměnila. Pořád jde o klasické Coal Chamber s typickým rychlým tempem, skřípavými riffy, silnými basovými polohami a především jednoduchými texty. Většinou písní se line jen stále opakovaný refrén, sem tam proložený několika řádky krátkých slok. To ale vůbec nevadí, protože zrovna v tomhle aspektu je čiré bláznovství očekávat od Coal Chamber cokoliv jiného. Svou produkci vždy stavěli na krátkých, jednoduchých a především energických a skočných písních, čehož se drží i na „Rivals“.

Pecky jako „Light in the Shadow“, „Another Nail in the Coffin“, „Wait“, „Over My Head“, „Empty Handed“ nebo titulní „Rivals“ si jako hlavní taháky nové desky dokážu dost dobře představit živě. Nabízí vše, co publikum od live produkce Coal Chamber očekává – zběsilou nálož energie a peklo v kotli. Z tohoto hlediska funguje „Rivals“ na jedničku.

Problém nastává, když má být nový materiál hodnocen z hlediska běžného domácího poslechu. „Rivals“ sice několikrát dobře zabaví, ale po čase se dostavuje neodbytný pocit zatuchlosti a pasáže, které původně vůbec nevadily, se najednou začínají zdát zbytečně repetitivní a uměle natahované. Ubrat dvě, tři plonkové písně by také vůbec nezaškodilo.

Obecně jsem spokojen. „Rivals“ není kdovíjak úžasná deska vhodná k dlouhodobému poslouchání. Spíše tak párkrát za rok projet a užít si. Její síla se projeví především při živých vystoupeních, kde naplno vynikne důvod, proč Coal Chamber byli a znovu jsou tak oblíbenou koncertní skupinou. Nakonec – mohlo to dopadnou mnohem hůř.


Papa Roach – F.E.A.R.

Papa Roach - F.E.A.R.
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / hard rock
Datum vydání: 17.2.2015
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. Face Everything and Rise
02. Skeletons
03. Broken as Me
04. Falling Apart
05. Love Me Till It Hurts
06. Never Have to Say Goodbye
07. Gravity
08. War Over Me
09. Devil
10. Warriors

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jsou tomu již téměř tři roky, kdy jsem hodnotil album “The Connection” a udělil mu průměrných pět bodů. Dnes už si na číselná hodnocení nehrajeme, ale s odstupem času mohu zodpovědně prohlásit, že jsem tehdy byl ještě hodně mírný. Momentálně u mě “The Connection” na žebříčku oblíbenosti desek Papa Roach trůní až někde dole ve sklepě a považuji jej za absolutní žumpu.

Na “F.E.A.R.” jsem se kdovíjak netěšil. Nějak jsem přestal věřit, že by mi mohli Papa Roach ještě něco předat. Doby, kdy mě tahle muzika oslovovala, odešly společně s vědomím nenávratnosti mládí. K poslechu jsem přistupoval střízlivě a bez jakýchkoliv předsudků. Nečekal jsem nový “Infest” a ani druhé “The Connection”. Pokusil jsem se oprostit od předchozích počinů a pojmout hodnocení desky “F.E.A.R.” co možná nejnestranněji. Jak to dopadlo?

Nakonec jsem se samozřejmě porovnávání nevyhnul. Pokud patříte mezi čtenáře, kteří si vychutnávají předběžná hodnocení, tak vězte, že lepší materiál jsem od Papa Roach neslyšel dobrých devět let, kdy vyšlo “The Paramour Sessions”. Ale aby bylo jasno – rozhodně nejde o pochvalu. V porovnání s posledními třemi deskami se “F.E.A.R.” totiž ani nemusí moc snažit, aby své předchůdce kvalitativně předehnalo.

Takže vkládáme “F.E.A.R.” do přehrávače, nasazujeme sluchátka a jdeme na to. Na prvních pár poslechů písničky energické, ale spíše průměrného střihu. Nic vyloženě špatného, prostě taková klasika. Vlny energie, řízné riffy a na první pohled půvabné refrény. Typičtí Papa Roach. Baví tohle ještě dneska vůbec někoho?

Po několika dalších protočeních už mám ale v merku alespoň pár zajímavějších kousků. Patří mezi ně úvod v podobě “Face Everything and Rise”, jež mi silně evokuje největší fláky kapely z počátků kariéry. Coby titulní singl funguje báječně a je škoda, že ostatní písně se drží spíše v jeho stínu. Songu dominuje technická kytarová linka a zejména výborný vokál frontmana Jacobyho Shaddixe. Přijde mi, že jeho hlas je rok od roku na lepší a lepší úrovni. Na rozdíl od jeho vzezření – většího strašáka byste v hudebním průmyslu (promiň, Coopere) těžko našli. Ale proti Gustovi…no však to znáte.

“Skeletons” nabízí hutný kytarový zvuk podepřený mohutnými basovými party a refrénem přesně ve stylu starších Papa Roach. “Falling Apart” mi zvukem ze všeho nejvíce připomíná doby “The Paramour Sessions” kombinované s proslulými refrény desky “Lovehatetragedy”. Neurazí “Gravity” s rapovým rozjezdem a skvělým vokálem hostující Marie BrinkIn this Moment. A tím to tak hasne.

Na ploše 36 minut se Papa Roach vytasili se čtyřmi lepšími a šesti průměrnými kusy (ani není potřeba je vyjmenovávat), bonusy nepočítaje. Kdyby byla novinka celá jen o písni “Face Everything and Rise”, prosil bych rockové bohy, aby zapomněli na má rouhačská vyjádření ohledně Papa Roach a neposlali mě za mé hříchy do diskotékového pekla. Naneštěstí jeden singl desku nedělá a titulní skladba tak působí spíše dojmem šťastné náhody než promyšleného postupu.

Zpětně jsem si o “F.E.A.R.” přečetl několik promo článků a zaujala mě na nich především zmínka o použití djentových prvků při nahrávání kytar. O Papa Roach a jejich využití djentu se teď na těch pořád ještě nezakázaných internetech hodně diskutuje. Zlí jazykové mluví o snaze vyčpělé kapely svézt se trochu na popularitě moderního směru a oživit tak vlastní lehce vyčichlou tvorbu, která byla moderní naposledy před deseti lety. Zase tak daleko od pravdy nejsou.

Kromě tradiční kompozice sestávající z rychlých a chytlavých písní jsem po technické stránce na “F.E.A.R.” ale nenašel nic špatného a příklon k technicky komplexnějšímu a hutnějšímu zvuku kvituji. Mezi námi, zase o takové terno ale nejde – spíše jen o příjemné osvěžení zaběhlého stylu.

Tak, podesáté dojíždí poslední skladba a nezbývá už nic jiného než vyslovit závěrečný verdikt. Ačkoliv jde o veskrze průměrnou desku, poslouchá se “F.E.A.R.” v pohodě a jako muziku na relax si ji umím představit. Je ucelenější a zábavnější než poslední tři desky, ale na původní tvorbu zdaleka nemá. Jde o dobře řemeslně zvládnutou práci, bohužel opět s převahou průměrného materiálu. Ten navíc trpí klasickým neduhem novodobé tvorby Papa Roach – je prvoplánový a strašně rychle se oposlouchá. Oživení v podobě djentových vlivů je spíše jen krokem kosmetickým nežli definujícím.

Vrátím se znovu na začátek k pochybnosti, zda mi může současná tvorba Papa Roach ještě vůbec něco nabídnout. Nemá. Je zábavná a energická, ale to už mi ke spokojenosti dávno nestačí. Potřebuji písně, které nejenže pobaví, ale dokážou nabídnout také rozmanitost a chytrý přístup ke kompozici. To Papa Roach ale většinou nesplňují. “Infest” zůstane navždy nepřekonán a mám pocit, že případné další počiny této kapely půjdou kolem mě velkým obloukem.