Archiv štítku: alternative metal

Slipknot – .5: The Gray Chapter

Slipknot - .5: The Gray Chapter
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 17.10.2014
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. XIX
02. Sarcastrophe
03. AOV
04. The Devil in I
05. Killpop
06. Skeptic
07. Lech
08. Goodbye
09. Nomadic
10. The One That Kills the Least
11. Custer
12. Be Prepared for Hell
13. The Negative One
14. If Rain Is What You Want
15. Override [bonus]
16. The Burden [bonus]
17. Untitled [bonus]
18. Untitled [bonus]
19. Untitled [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Z (relativně) novější sorty kapel – čímž mám na mysli ty skupiny, jež nezačínaly někdy v 80. letech nebo ještě dříve – patří Slipknot určitě k tomu největšímu a nejúspěšnějšímu, co se v oblasti metalu vyskytlo. Ať už však tuhle maskovanou smečky z Iowy máte rádi nebo ne, naprosto férově se jim musí nechat jedna věc, a sice že vedle dalších metalových a rockových kapel, které mají komerční potenciál na to, aby se jejich alba vyšplhala na vrcholky všech možných prodejních žebříčků, patří Slipknot k tomu tvrdšímu a méně podbízivému… stačí ostatně jejich tvorbu srovnat třeba s kolegy z Avenged Sevenfold nebo Linkin Park.

Ani komerční úspěšnost ani absence laciné podbízivosti (byť ta je jistě chvályhodná) však nejsou automaticky synonymy pro hudební kvalitu, byť zrovna ta je samozřejmě do jisté míry dána také subjektivním vnímáním. Já osobně jsem nikdy nebyl nějaký šílený fanboy Slipknot, pro něhož by ti muzikanti byli bozi, protože zas tak hluboce mě jejich hudba tedy neoslovuje, ale ani jsem nikdy nepatřil k jejich zarytým odpůrcům. Spíše jsem se na tvorbu Slipknot vždy díval trochu střízlivě a z tohoto (dovolím si tvrdit, že poměrně nezaujatého) pohledu mi přijde, že je na tom tahle zámořská devítka také lépe než třeba dvě výše zmiňované skupiny. Nějakou skutečně skvostnou a dokonalou nahrávku podle mě na kontě nemají, ale první dvě desky “Slipknot” a “Iowa” jsou i přes některé výhrady (v obou případech hlavně zbytečně natažená délka o pár slabších songů) dobrá alba.

“Vol. 3: (The Subliminal Verses)” sice znamenalo znatelný příklon k větší stravitelnosti (pardon, ono se tomu vlastně říká dospívání a hudební vývoj), ale i přesto si zde Slipknot dokázali udržet velmi dobrou laťku a neztratit svou tvář. To už se však nedá tvrdit o následujícím albu “All Hope Is Gone”, které mi s čestnou výjimkou v podobě titulní vypalovačky hodně nesedlo a po většinu času mě prachsprostě nudilo v čele s ultra-otravným singlem “Psychosocial”, v němž se Slipknot neštítili nasadit největší nešvar tehdejšího metalu – naprosto násilné roubování tvrďáckých slok s uhlazeným a čistě zpívaným refrénem. Jasně, já vím, že se v jejich tvorbě čistý zpěv objevoval i dříve, ale nikdy to nebylo tak generickým způsobem jako v případě “Psychosocial”.

Zde by nyní za normálních okolností měla přijít nějaká věta v tom smyslu, že letos Slipknot vydali svou pátou desku “.5: The Gray Chapter” a že se jí podíváme na zoubek, nicméně od vydání “All Hope Is Gone” se v táboře kapely stalo hned několik zásadních věcí, díky nimž je nutné už tak dlouhou úvodní omáčku ještě natáhnout, protože prostě zaznít musí. V krátkosti jde o to, že v mezičase Slipknot přišli o dva ze svých stěžejních členů – nejprve o baskytaristu Paula Graye, jenž zemřel v květnu 2010 na předávkování, a poté o bubeníka Joeyho Jordisona, který byl v prosinci 2013 za doposud ne úplně vyjasněných okolností vyhozen. Oba patřili k zakladatelům Slipknot a především k hlavním skladatelům… jistě, v současných rozhovorech zpěvák Corey Taylor hlásá, že o tom lidi vědí hovno a že vždycky skládala celá skupina, ale jestli mě paměť nešálí, dřív to žádné velké tajemství nebylo, kdo měl na svědomí většinu materiálu.

Období smutku a ubrečených tiskovek po smrti Graye, drama, jestli se vůbec bude pokračovat, i tyjátr s novými členy (jejichž identita vlastně doposud oficiální odhalena nebyla) přeskočíme rovnou k informaci, že nováčky v kapele se (s 99% pravděpodobností) stali jistí Alessandro VenturellaKrokodil, o němž do té doby slyšel asi málokdo, a Jay Weinberg známý především jako ex-bubeník Against Me!, obecně však také bez nějaké vyvrtané velké díry do světa hudebního průmyslu. S nimi na palubě pak Slipknot natočili své páté album “.5: The Gray Chapter”, na němž hlavní skladatelské otěže převzal kytarista Jim Root a které ihned po svém vydání slaví (stejně jako jeho předchůdce “All Hope Is Gone”) obrovské prodejní úspěchy. A nyní si po zdlouhavém úvodu konečně můžeme povědět, jak počin dopadl.

Ačkoliv mě hordy nekritických fans za tohle prohlášení budou nejspíš nenávidět, album dle mého skromného názoru dopadlo poměrně rozporuplně – i když zase tak špatné, jak tvrdí stejně fanatičtí odpůrci Slipknot (dneska by se vlastně mělo moderně říkat “hejtrs”), to také není. Osobně jsem k “.5: The Gray Chapter” nepřistupoval s nějakým obrovským očekáváním, desku roku jsem fakt nečekal a zcela nepřekvapivě jsem ji ani nedostal. Na druhou stranu však musím zcela férově říct, že je novinka lepší než nezáživné “All Hope Is Gone”, což je něco, v co jsem při své vrozené skeptičnosti ani moc nedoufal. O desce, jež by vám skutečně urvala hlavu i koule (u dam samozřejmě jen hlavu), se tu však nebavíme ani náhodou.

Asi největším neduhem “.5: The Gray Chapter” je to, že těch opravdu výrazných skladeb tu zas tak moc není. Jakkoliv je to vysoce paradoxní, největší vrchol přijde hned v jeho úvodu… a ne, nemyslím tím regulérní otvírák “Sarcastrophe”, ale vážně mluvím o intru “XIX”. To je to totiž beze srandy skvělé a na rozdíl od většiny následujících a vcelku bezduchých fofrovaček člověka opravdu dokáže oslovit. V podobném duchu “intermezzovém” duchu se dále nesou ještě kusy “Be Prepared for Hell” a “If Rain Is What You Want”, přičemž i v těchto případech se jedná o vcelku zajímavé počiny, především u první zmiňované písně, která se nese ve skoro až dark ambientním duchu. Právě v těchto skladbách jsou Slipknot na své novince asi nejzábavnější, jenže situace, kdy intro alba o třídu přebíjí jeho skutečnou náplň je… poněkud nešťastná.

Aby těch paradoxů nebylo málo, regulérnímu obsahu “.5: The Gray Chapter” dávají docela solidně do držky i dva bonusové songy z deluxe edice. Písničkám “Override” a “The Burden” se totiž se vcelku slušnou lehkostí povedlo to, co například ve skladbách “Sarcastrophe” nebo “Skeptic” prostě nefunguje. Především “Override” je setsakra povedená a třeba pasáž, kde se zpívá “Everybody get on the ground”, je skvělá. Upřímně nechápu, proč takovýhle kus skončí mezi bonusy na limitce a na základním albu se nachází hned několik takřka neviditelných věcí.

Budeme-li se bavit skutečně o vlastním albu, pak v jeho rámci suverénně vede pátá “Killpop”, která se rozjíždí hodně zajímavým začátkem a dále boduje třeba dobrým zpívaným refrénem. Dále v hlavě zůstane i singl “The Devil in I”, který se mi sice zpočátku ne úplně pozdával, když jej Slipknot za doprovodu videoklipu vypustili v předstihu, ale v rámci “.5: The Gray Chapter” jako celku je to jedna z mála písní, o nichž se dá říct, že skutečně fungují. Tím ovšem výčet toho, co je opravdu pozornostihodné, pomalu končí…

Většinu “.5: The Gray Chapter” totiž tvoří písničky, které bychom mohli bez újmy na korektnosti zařadit do šuplíčku “typická Slipknotovka”. Jenže zatímco na “Slipknot” nebo “Iowa” (a koneckonců i “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”) to byly právě tyhle rychlé věci, co táhly desky kupředu, na novince je tomu přesně obráceně, a jakmile Slipknot dupnou na plyn, dostavují se pocity nezáživnosti. Hned “Sarcastrophe” je na tom docela bledě, a když skončí její minutové intro, rozjede se vcelku nezáživná hoblovačka. Úplně stejně (nudně) na tom je i třeba “Skeptic”, “Lech” nebo “Nomadic”. Oproti tomu “AOV” zpočátku působí, že by mohla zvednout náladu, avšak jen do doby, než začne Corey Taylor zpívat čistě… tedy, netvrdím, že neumí zpívat, ale ten zlom je tam naroubovaný tak násilně, že to celý song posílá do kopru. “The One That Kills the Least” se zase snaží uhodit na melodičtější notu od začátku, ale ani přístupný a zpěvný refrén ji nedokáže vytáhnout z nudy.

Nejlépe ze všech těch “nářezových” kusů tím pádem vyznívá “Custer” a “The Negative One”, avšak třeba ani druhá jmenovaná z obecného hlediska není nějakou opravdovou peckou a samotní Slipknot na svých minulých nahrávkách nabídli mnohem lepší podobně laděné záležitosti. Aby byl výčet úplně kompletní, zbývá nám ještě “Goodbye”, které jsem se před poslechem bál jako čert kříže, protože jsem očekával uslzenou baladu, jež bude vzpomínkou na zemřelého kamaráda, naštěstí se tak ale nestalo – a to Slipknot naprosto vážně šlechtí, že nic takového na “.5: The Gray Chapter” nedali. Začátek tak sice zní, ale v polovině se “Goodbye” zlomí do dalšího normálního songu, který sice také není ani zdaleka tím nejlepším, co jste letos slyšeli, ale nevadí, protože všechno lepší než ubrečená balada.

Přemírou poměrně nezáživných tracků však neduhy “.5: The Gray Chapter” bohužel nekončí, protože tu jsou ještě další dvě záležitosti, u nichž považuji za nutné je zmínit. Tou první je něco, s čím se nahrávky Slipknot potýkaly vždy – přílišná délka. To je něco, co trochu brzdilo už desky jako “Slipknot” nebo “Iowa”, tedy alba, v jejichž rámci se kapela předvedla v mnohem lepší skladatelské formě, takže v případě “.5: The Gray Chapter” s množstvím nevýrazných kusů je to ještě markantnější, když stopáž čítá 64 minut v základní verzi a ve verzi limitované dokonce dost nad 80 minut. To je prostě moc a výsledek díky tomu působí ještě o něco víc rozmělněně.

Poslední neduh “.5: The Gray Chapter” bych pak viděl ve zvuku. Zaprvé je krutě nedynamický, což už je dnes bohužel standard a trpí tím více jako 90 % všech alb, která v současnosti vycházejí (a to se ještě s těmi 90 % držím dost při zemi), ale to pořád není omluva pro průměrný dynamický rozsah prasáckých 5 dB. Zadruhé se mi pak zdá… no, spíš to řeknu jinak. V mixu je nade všechno vytažený zpěv a hned za ním bicí. Což o to, zrovna rytmika byla na Slipknot vždy jedna z nejzábavnějších věcí a kombo bicí + dvoje perkuse dělá svoje i na deskách, navíc Joey Jordison ty škopky drtit vážně uměl a ani jeho nástupce není žádné dřevo, jenže díky tomuhle vytažení teď působí kytary trochu neškodně. Něco jako baskytara pak skoro neexistuje, a kdo ji na “.5: The Gray Chapter” alespoň jednou zaslechne, ten si může (bez nadsázky) gratulovat.

“.5: The Gray Chapter” je nahrávka, která není špatná, naopak má rozhodně na to, aby byla v rámci metalového mainstreamu jednookým králem mezi slepými. Dělat z ní něco vyloženě výjimečného by však bylo z obecného hlediska velice pošetilé, protože výjimečná rozhodně není. Ani není nějak extrémně dechberoucí (ostatně už sami Slipknot v minulosti dokázali nahrát lepší), ale poslouchat se zcela jistě dá a posluchače neurazí. Nicméně to, aby z jejich muziky mohly být zástupy fanatických a nesoudných fandů stále na větvi, si Slipknot na své novince pohlídali s přehledem.


Další názory:

Když Slipknot po šesti letech, které uplynuly od vydání poslední placky, vypustili ven novou skladbu, “The Devil in I”, byl jsem zklamaný. Nemělo to ten správný šmrnc a pomalu jsem se začal smiřovat s dalším slabým albem, jakým bylo “All Hope Is Gone” a teskně vzpomínal na časy “Iowa” a “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”, které mám dodnes hodně rád. Novinka je na tom možná o trochu lépe než minule, ale i tentokrát je výsledek daleko za hranicemi možností maskované party. Písně jsou skvělou ukázkou profesionálně odvedené práce, ovšem na “.5: The Gray Chapter” mi schází takový ten hnací motor, který by mě držel v pozoru po celou hodinku. Ačkoli jsem zmíněnou “The Devil in I” zprvu nemusel, tak s přihlédnutím ke kvalitě zbytku alba se z ní nakonec vyklubal jeden z nejsilnějších článků. Z těch zbylých můžu namátkou zmínit ještě “AOV”, “Lech” či “The Negative One”, ačkoli ta poslední zní jako prostá recyklace starších nápadů. Až moc skladeb mi zní uměle, řekl bych až nuceně, a neodsýpá tak, jak bych čekal. Nejslabší položky jsou asi “Sarcastrophe”, “Killpop” a “The One That Kills the Least”, které jsou v celé své délce o ničem. Věřím, že fanoušci budou chrochtat blahem, ale nenechme se zmást takovou tou původní nadšeností způsobenou dlouhou pauzou, protože v jádru je “.5: The Gray Chapter” pouze průměrným počinem Slipknot.
Kaša

Ani po téměř deseti posleších si zatím nejsem zcela jist, zda sáhodlouhé čekání na novou desku Slipknot stálo za to. Muzikantsky je vše zcela v pořádku a na nejvyšší možné úrovni. V některých písních je cítit onen obligátní “návrat ke kořenům” v podobě většího důrazu na tvrdší pasáže, samply a práce DJ. Přesně tohle se mi líbí, protože mi to na posledních dvou deskách ve větším množství chybělo. Několik songů je opravdu kulervoucích a daly by se srovnat i s těmi nejlepšími výtvory na předchozích albech. Na druhou stranu je “.5: The Gray Chapter” možná až zbytečně moc dlouhé a neodsýpá tak, jak by mělo. I po těch několika posleších si nejsem schopen zapamatovat, o čem některé písničky jsou. Pár z nich by zasloužilo označení “typická Slipknotí věc”, což, přiznejme si, dneska už nikomu úplně trenky nezacáká. Žádná z písní mi však nepřijde úplně vycpávková, což oceňuji, ale mnohem více by se mi líbilo, kdyby se kapele podařilo výslednou nahrávku scucnout tak na 40minutovou stopáž – to bych byl nejspokojenější a nevznikaly by místy nudné a prázdné proluky. Celkově takový lehký nadprůměr, Slipknot ale mají na mnohem více. Tak zase za šest let. Stojí za povšimnutí: “The Devil in I”, “Custer” nebo “The Negative One”.
nK_!

Nebudu lhát, žeru Slipknot tu jejich hru už od smrti Paula Graye. Všechno to vylejvání srdíček v rozhovorech, nejdřív, že vůbec netuší, co s kapelou bude, potom koncerty, nová hudba a nakonec masivní kampaň k vydání nové desky. Ne, že bych Slipknot chtěl obviňovat z nějaké neupřímnosti či dokonce hyenismu, ale je fakt, že neustálé vytrvalé omílání, jak bez Paula nejsou nic a kapela pravděpodobně skončí, jim neskutečně zahrálo do karet, protože už v okamžiku oznámení nového alba se z toho stala událost svojí důležitostí se skoro rovnající druhému příchodu Spasitele. Když k tomu člověk připočte i masivní mediální kampaň, vychází z rovnice bezmála deska roku a podle toho vypadají i prodeje. Ale jaká je deska doopravdy? Možná bude dost výmluvné, když řeknu, že i po asi patnáctém poslechu si pořád nepamatuji názvy songů, protože mě prostě nijak víc nezaujaly. Intro a “Sarcastrophe” je slibný začátek, u refrénu “AOV” sebou člověk trochu škubne, ale řekne si, že “Dead Memories” nakonec vlastně taky vstřebal. “The Devil in I” je mrda, pánové dobře vědí, proč ji vybrali jako klip… no, a dál už to taková hitparáda není, album osciluje někde mezi nudnější částí “All Hope Is Gone” a “Come What(ever) May” od Stone Sour. Pak už jediná věc, která mě trochu zaujala, je “Custer”, která mi náladou trochu připomíná první dvě desky. To, že je mi produkce desky moc nesedí, může být tím, že většinu volného času trávím mixováním kytar a bicích a už to prostě neslyším, anebo se Slipknot s těma bicíma jednoduše posrali. S každou další Slipknot deskou se do mojí výběrové složky v mp3ce přesouvá míň a míň písniček, tak uvidíme, jestli to příště bude aspoň jedna.
Thy Mirra


Anckora – Экстрим

Anckora - Экстрим
Země: Rusko
Žánr: alternative / industrial metal
Datum vydání: 11.6.2014
Label: Irond Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Metalovou i industriální hudbu mám opravdu rád a stejně tak se nebráním ani její kombinaci, takže jakmile někde vidím industrial metal, neváhám to zkusit – a to i přesto, že jak tak o tom přemýšlím, většinou z této kombinace bývám zklamaný. Dost často se totiž o něco podobného pokoušejí metalové kapely, které mají zcela minimální ponětí o tom, co to je elektronická muzika, takže při jednom laciném samplu někde v pozadí hned hlásají cosi o industrialu. Právě tuto hudební kombinaci, tedy industrial metal, produkují i Rusové Anckora – a i oni bohužel potvrdili mou empirickou zkušenost, že jen máloco v tomto subžánru vážně stojí za poslech.

Paradoxně však ono zklamání v případě této moskevské skupiny nepramení přímo z laciné elektronické složky. Jasně, ani ona není vyložený zázrak, v žádném případě se nejedná o nějaký kvalitní EBM rachot a někdy to působí až trochu cirkusáckým dojmem (v tom špatném slova smyslu), ale v jiných momentech se tomu zase i přes jistou naivitu nedá upřít jakási chytlavost, a když nic jiného, není ostuda to elektronikou nazývat. Podobně naivně ovšem v podání Anckora působí i metal, což v překladu znamená, že se na EP “Экстрим” nenachází zas tolik momentů, které by posluchače zaujaly. Vcelku slušných je pár pasáží třeba v “Bluehole (Dahab, Egypt)”, “Тишина” nebo ve skočné “Выше”, ale nic, z čeho by si měl byť i jen mírně pokročilý posluchač sednout na zadek, to vážně není.

Opravdu dost však celému snažení Anckora podkopává nohy především jejich zpěvačka Antares. V některých momentech je její výkon úplně v pohodě, hlavně když vážně zpívá (třeba “Тишина”), ale jak zkouší přejít do agresivního vokálu a řevu, působí strašně afektovaně a doslova otravně. A právě díky tomu se vesměs obstojná instrumentální složka dostává po aplikaci vokálu odněkud z poslouchatelného průměru do podprůměru. Ve finále “Экстрим” není průser, ale zároveň to ani není nic, co by stálo za to, aby tomu člověk věnoval čas.


Gramar – Осколки веры

Gramar - Осколки веры
Země: Rusko
Žánr: alternative metal / rock
Datum vydání: 15.8.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

Gramar údajně (tohohle slova jste si doufám všimli) patří mezi vůdčí alternativní kapely oblasti Uralu… což je tedy vzhledem k velikosti Ruska něco jako kdybyste řekli, že je u nás někdo hvězdou jedné městské čtvrti, ale tak dejme tomu. Nicméně i přesto je o těchto údajných hvězdách docela problém na internetu něco najít, a pokud není ruština vaše hobby, tak máte smůlu úplně, protože angličtinu tihle borci zjevně moc nevedou. Nevadí, řekněme si alespoň něco – Gramar fungují od roku 2010 a za tu dobu si na své konto připsali dvě minialba – “Квантор существования” z loňského roku a letošní “Осколки веры”, přičemž právě o tom druhém jmenovaném si nyní v krátkosti povíme.

Gramar na “Осколки веры” předvádějí cosi alternativního, co bychom mohli nazvat docela měkkým metalem nebo tvrdším rockem. Onu alternativu ovšem berte s rezervou, protože jak je zvykem – a to je ve skutečnosti hodně paradoxní – vše, co se nazývá alternativním metalem nebo rockem, ve své podstatě příliš alternativní není. To se týká Gramar, jejichž muzika je taková pohodová chytlavá oddychovka, rozhodně ne však něco skutečně alternativního.

Z mého pohledu přidává kapele na zajímavosti fakt, že se lyrická stránka nese kompletně v ruském jazyce, což oproti obligátní angličtině přece jenom zní trochu víc neotřele, takže se to poslouchá docela příjemně – což ostatně neplatí jen o vokálu, ale i o muzice samotné. Není to žádná vyslovená pecka, ale jako nepříliš náročný oddech to funguje vcelku obstojně, čemuž notně přispívá i délka nějakých 17 minut. Aby někdo dokázal nudit na takhle malé ploše, to už by ti muzikanti museli být fakt velká dřeva, což Gramar naštěstí nejsou, takže je to v pořádku. Zůstává otázkou, zdali by Rusové s tímhle dokázali utáhnout třeba dlouhohrající placku, ale zodpovědět ji nedokážu, jelikož mám k dispozici jen “Осколки веры”, které funguje obstojně. Jednotlivé písničky jsou také všechny v klidu, i když nejvíc mě baví asi “Время потерь” a “Ложь”, i když ani proti tomu zbytku nelze nic moc říct. Celkově tedy až překvapivě pohodová nahrávka.


Scars on Broadway – Scars on Broadway (2008)

Scars on Broadway - Scars on Broadway
Země: USA
Žánr: alternative rock / metal
Datum vydání: 29.7.2008
Label: Interscope Records

Tracklist:
01. Serious
02. Funny
03. Exploding / Reloading
04. Stoner Hate
05. Insane
06. World Long Gone
07. Kill Each Other / Live Forever
08. Babylon
09. Chemicals
10. Enemy
11. Universe
12. 3005
13. Cute Machines
14. Whoring Streets
15. They Say

Odkazy:
web / facebook / twitter

SYSTÉMOVSKÝ PROLOG

Eponymní, první a doposud i jediné album projektu Scars on Broadway se tu na Sicmaggot již kdysi dávno recenzovalo, přesto jsem se k němu v rámci našich retro recenzí rozhodl ještě jednou vrátit (i když, tohle zas až tak velké retro není), a sice ze dvou důvodů. Tím prvním je ten, že ona původní recenze vyšla pravěkých dobách naší skromné stránky, kdy ještě nikdo ze současné redakce na Sicmaggot nepůsobil (to jste nevěděli, že už tu není nikdo ze zakládající sestavy?). Tím druhým (a vlastně i důležitějším) důvodem je pak to, že mám “Scars on Broadway” prostě rád a i po šesti letech od vydání mě to album neskutečným způsobem baví. Inu, pojďme na věc…

Předpokládám, že snad všichni z vás vědí, kdo Scars on Broadway jsou a odkud se tahle skupina vzala, nicméně z jistých formálních důvodů nesmí obligátní úvodní slovo o bližších okolnostech chybět. Tato kapela je silně provázána s proslulými System of a Down, jejichž kariéra začala stoupat strmě vzhůru ve druhé půli 90. let. System of a Down tenkrát přesně vystihli tu dobu, kdy tehdy nastupující generace posluchačů měla hlad po rockové hudbě, ale nechtěla poslouchat tvrdou muziku svých taťků. Tento hlad vyplodil také moderní vlny jako nu-metal nebo rap metal (které se sice samozřejmě zrodily již dříve, ale bavíme se o masovější popularitě). System of a Down však byli výjimeční v tom, že ani k jednomu z těchto tehdy moderních proudů nepatřili a naopak utvořili svůj vlastní, jehož součástí byli v podstatě jenom oni sami. Řečeno jinými slovy, byli jiní, byli sví a měli vlastní ksicht.

Postupem času System of a Down přestali být tak ostří jako ve svých začátcích, přičemž úměrně k postupnému zpřístupňování tvorby rostla i jejich popularita. Přesto jsem u nich nikdy necítil nějakou snahu o podbízení se a onen vývoj mi opravdu přišel spíš jako hudební dospívání (ačkoliv třeba rádiovou baladu “Lonely Day” si svého času odpustit mohli). I přes enormní úspěch provázaných desek “Mezmerize” a “Hypnotize” (obě 2005) se skupina na jaře 2006 uložila ke spánku na dobu neurčitou a jednotliví členové se rozutekli do dalších vlastních projektů. Baskytarista Shavo Odadjian se společně s RZAWu-Tang Clan pustil do hip-hopové skupiny Achozen. Zpěvák Serj Tankian se vydal na sólovou dráhu, v jejímž rámci k dnešnímu dni vyplodil tři rockové nahrávky, jednu orchestrální a jednu jazzovou. No, a nakonec kytarista Daron Malakian spustil nový projekt, jímž jsou právě Scars on Broadway, a mimo jiné se k němu připojil i poslední zbývající člen System of a Down, bubeník John Dolmayan. 29. července 2008 pak vyšel eponymní debut “Scars on Broadway”.

JIZVY NA BROADWAYI

Možná si někdo z vás bude ťukat na čelo, protože přece Serj Tankian vole, ale pro mě osobně byl vždy hlavní postavou System of a Down právě Daron Malakian. On je většinovým autorem hudby na všech deskách skupiny a postupem času rostl i jeho podíl na textové stránce, takže zatímco na debutu “System of a Down” z roku 1998 psal slova pouze Tankian, na “Mezmerize” a “Hypnotize” měl už i v nich převahu Malakian. Ostatně to, kdo byl tím hlavním v System of a Down, potvrzují i kvality “po-systémovských” projektů. “Scars on Broadway” se totiž s čímkoliv z diskografie System of a Down může bez sebemenších obav rovnat, zatímco Tankianovy sólovky jsou pro mě osobně (a jak si tak všímám, nejen pro mě) velice rozporuplnou a hlavně nudnou záležitostí. První “Elect the Dead” ještě nebylo špatné, ale na dalších “Imperfect Harmonies” a “Harakiri” (bavíme-li se jen o rockových počinech, ty další dva jsem si nechal s klidným srdcem ujít) bylo znát, že Tankian pro svůj specifický hlas potřebuje opravdu silného skladatele (jímž byl právě Malakian), jinak zabředává v nezáživnosti co do muziky a až otravné politické agitaci a angažovanosti co do textů.

Na Scars on Broadway si velice cením jedné věci. Ačkoliv za tím projektem stojí hlavní postava System of a Down, hudba na “Scars on Broadway” rozhodně není System of a Down verze 2 s jiným vokálem. Je pravda, že vzhledem ke směřování tvorby System of a Down bych si klidně dokázal představit, že by “Scars on Broadway” vyšlo i pod jejich hlavičkou, pokud by se tehdy nerozpadli (ostatně, třeba skladba “Enemies” obsahuje motivy jedné nevydané písně System of a Down, jejíž pasáže občas Malakian hrává živě mezi jednotlivými songy). Nicméně si myslím, že je to vlastně dobře, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože Malakian není jen výborný skladatel (a kytarista), ale taktéž skvělý zpěvák, jenž nemá sebemenší problém celé album utáhnout (ostatně, i na posledním dvojalbu System of a Down se s Tankianem o vokály dělil takřka napůl), a vlastně si ani neumím představit, jak by “Scars on Broadway” znělo, kdyby to měl snad nazpívat čím dál tím více mečící Tankian.

Právě jsem jinými slovy řekl, že Malakianův rukopis je jasně rozpoznatelný, přesto se Scars on Broadway nerovná System of a Down – jaký je tedy ten rozdíl? Vlastně dost jednoduchý – jak již padlo, System of a Down svou tvorbu postupem času zpřístupňovali, přičemž Malakian šel v rámci Scars on Broadway v tomto ohledu ještě dál a dokonce natolik, že ze žánrových škatulek můžeme v případě “Scars on Broadway” v podstatě úplně vypustit slovíčko “metal”. Jednoduše řečeno, “Scars on Broadway” je prostě rocková, písničková deska.

Když o něčem zaslechnu, že je to obyčejná písničková rocková deska, představím si album, jež mi vydrží třeba na pár příjemných poslechů, ale pak jej založím a už se k němu nejspíš nikdy nevrátím. Jak je tedy možné, že “Scars on Broadway” i po šesti letech stále funguje stejně dobře jako v době svého původního vydání a že i mě, tedy člověka, který se jinak dobrovolně pohybuje v diametrálně odlišných žánrech, baví takovým způsobem, že si to album pouštím s větší či menší pravidelností po celých těch šest let? Odpověď je zcela triviální – jsou to ty písničky.

Žádná atmosféra, feeling, technické orgie nebo cokoliv jiného, prostě jenom neskutečné silné songy. “Scars on Broadway” je od první do poslední vteřiny doslova přecpané naprosto skvělými skladbami, z nichž ani jedna není slabá či dokonce jen slabší. Malakian byl tehdy evidentně v obrovské skladatelské pohodě, protože na album dodal 15 výtečných písní, které jsou sice ve své podstatě docela jednoduché, ale pořád chytré, což navrch zasypal výtečným zpěvem – a bylo vyhráno. Ačkoliv jsem mluvil o relativní jednoduchosti, žádná primitivnost se nekoná – ta muzika má pořád nějakou duši, je inteligentní i chytlavá zároveň, album je pestré a dramaturgicky promyšlené. Takřka všechno, na co si jen vzpomenete, vše, co od rockové desky očekáváte, vyšlo na “Scars on Broadway” na jedničku.

Původně jsem přemýšlel o tom, že bych se pustil do postupného popisu skladbu po skladbě s tím, že vypíchnu jen ty nejzajímavější, ale hodně rychle mi došlo, že z oněch 15 kusů bych jich vyjmenoval přesně 15. Možná to zní jako největší recenzentské klišé, ale všechny ty songy jsou prostě super. Jsou tu chytlavější pecky jako úvodní “Serious”, “Exploding / Reloading”, “Stoner Hate” (jak skvěle může fungovat “lalala” v refrénu a krátká pasáž s “ohohoh”!), “World Long Gone” (i s “měkčím” refrénem), “Cute Machines” (dokonce se ozve až black metalový ryk, sypačka a ohulená baskytara) nebo závěrečný geniální hit “They Say”, který nedosahuje ani tří minut, ale snad nikdy neomrzí. Stejně tak tu jsou ale pomalé věci jako “Funny” (hned na druhé pozici – není problém!), “Insane”, úžasná “3005” nebo “Whoring Streets” (a pak, že ty balady nejdou!) a dobré jsou úplně stejně. Pak tu ale máme i skladby, které stojí někde na pomezí (“Kill Each Other / Live Forever” s výbornou kytarou v refrénu), písně, kde se rychlejší i klidnější momenty prolínají (“Universe”), nádhernou a hravou “Enemy”, propracovanější a vygradovanou “Babylon” nebo bezchybnou úchylnost “Chemicals”. A i tyhle fungují pořád stejně skvěle.

“Scars on Broadway” je pro mě osobně v podstatě prototypem dokonalé rockové nahrávky. Je rozmanitá a přesto drží pohromadě, je chytlavá a stravitelná a přesto chytrá, je jednoduchá a přesto má charisma a vlastní tvář. A právě proto dokáže fungovat i po mnoha let, zatímco většině ostatních rockových desek dochází dech po týdnu (a to ještě v tom lepším případě). Daron Malakian nejpozději právě se “Scars on Broadway” potvrdil svou pozici nesmírně talentovaného skladatele, který k sobě nepotřebuje žádného Tankiana nebo jakéhokoliv jiného silného zpěváka, protože když ho nemá, tak si to prostě nazpívá sám a je to pořád výtečné.

SYSTÉMOVSKÝ EPILOG

Koncem roku 2010 System of a Down oznámili tolik kýženou obnovu činnosti a v roce následujícím se pustili do koncertování. Snad všichni jsme očekávali, že odjedou nějaké to turné a pak přijde oznámení příprav šesté desky. Od té doby však uběhl už nějaký ten pátek a ono oznámení stále ještě nepřišlo. Serj Tankian stále v rozhovorech zarytě tvrdí, že se o tomto tématu ještě v kapele vůbec nebavili (čemuž já osobně nevěřím ani omylem) a že případné nové album přijde, až nastane pravý čas. Jak ovšem tu a tam ostatní členové (ať chtěně či nechtěně) naznačí, ono to s tím “nemluvili jsme o tom” nebude až tak žhavé.

John Dolmayan občas něco utrousí, ale většinou se drží v diplomatičtějších vodách, i když již několikrát prohlásil, že by další album System of a Down udělal rád a že se současnou situací v kapele není zrovna spokojený. Jaká však ta situace ve skutečnosti je, nejspíš nejpřesněji odráží to, co udělal baskytarista Shavo Odadjian v květnu loňského roku, kdy mu evidentně došla trpělivost a do světa bez servítek vyhlásil, že tři čtvrtiny System of a Down novou desku chtějí udělat a jediný, kdo celou věc zdržuje, je právě Serj Tankian. Dokonce také prohlásil, že on sám by neváhal udělat další album bez účasti Tankiana, a zeptal se fanoušků, jestli si myslí to samé. Vcelku rychle byl status z jeho Facebooku smazán a management System of a Down hned druhý den situaci hasil prohlášeními o tom, že to vůbec není pravda a že Odadjian vše napsal vlastně omylem, nicméně kdo má v hlavně aspoň kousek mozku, jistě si dokáže domyslet, proč skupina ještě nevydala nové album.

Daron Malakian během comebackového koncertování System of a Down ohlásil i obnovu Scars on Broadway (jejichž činnost byla roku 2009 po vydání debutu ukončena) a přípravu druhé desky projektu, jež měla vyjít v roce 2013. K tomu však nedošlo, postupně ze sestavy Scars on Broadway odešel jak John Dolmayan, tak i ostatní členové a v současné době je Malakian oficiálně jediným členem. Od té doby se neobjevily žádné nové zprávy a nastalo regulérní ticho po pěšině bez jediného vysvětlení. Těžko říct, jestli Malakian zlenivěl, nebo se rozhodl materiál hodit do koše anebo snad… se rozhodl uzavřít Scars on Broadway a složený materiál si ponechat v záloze, aby až se Serj Tankian rozhoupe k tomu svému “pravému času”, byla deska hotová a mohlo se rovnou nastoupit do studia a natočit další System of a Down? Kdo ví, ale snad se to časem ukáže…


Godsmack – 1000hp

Godsmack - 1000hp
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 5.8.2014
Label: Republic Records

Tracklist:
01. 1000hp
02. FML
03. Something Different
04. What’s Next?
05. Generation Day
06. Locked and Loaded
07. Livin’ in the Gray
08. I Don’t Belong
09. Nothing Comes Easy
10. Turning to Stone
11. Life Is Good [bonus]

Hodnocení:
Thy Mirra – 4,5/10
H. – 5/10
Kaša – 6/10
nK_! – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,1/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na novou regulérní desku Godsmack jsem si musel počkat čtyři roky a nutno podotknout, že vážně šlo o čekání. Tím chci říct, že mi nová placka těchto amerických (Godsmack jsou ze státu Massachusetts, což je původem indiánsky, a fakt se mi to nechce i přes moje češtinářské studijní zaměření adaptovat do češtiny a skloňovat) metalo-rockerů nebyla úplně ukradená, protože jejich tvorbu sleduji pečlivě od doby, co jsem od basáka z bývalé kapely na počátku našeho působení dostal za úkol se na zkoušku naučit coverovou verzi songu “Straight Out of Line”, což už bude pět nebo šest let. Právě tímhle songem mi Godsmack naprosto učarovali a v zcela heterosexuálním duchu jsem se zamiloval do vokálu Sullyho Erny. Deska “Faceless” mě tenkrát hodně bavila, jejího následovníka “IV” jsem si zase tolik neoblíbil, a když v roce 2010 vyšlo “The Oracle”, bylo u mě tak nějak půl na půl, respektive všechny slabší songy na desce vyvážila úvodní morda “Cryin’ Like a Bitch” věnovaná pánům z Mötley Crüe.

Každopádně jsem od nové desky Godsmack čekal skutečně ledacos. Už když jsem poprvé popatřil na obal desky “1000hp”, obrnil jsem se, díky stupidnímu názvu a ještě stupidnějšímu CD coveru, značnou nedůverou. No ne, vážně, tisíc koní a hořící hot-rod na obalu? Co to jako je? Jo, beru, že má Sully nebo třeba celá kapela ráda rychlý káry, ale zasvětit tomu desku, která se připravovala čtyři roky, to mi přijde skoro stejné buranství, jako když 70 000 lidí na Vypichu sborově zpívá “Denně vožralej, denně vožralej, mam velikej pupek, smrdim a sem špinavej”. Ne, dobře, je to o poznání menší buranství, ale překvapuje mě, že Godsmack, kteří předskakovali Metallice, chtějí po šesti deskách v roce 2014 stále cílit svojí tvorbu na americké rednecky. No, takový dojem na mě “1000hp” zanechalo ještě před vydáním, ale jak se říká nesuď knihu a album podle obalu, takže jak to vlastně dopadlo po samotném poslechu?

Desku začíná stejnojmenný otvírák “1000hp”, který…. počkat, říkal tu někdo Metallica? Není žádným velkým tajemstvím, že se Godsmack k legendě z Bay Area hrdě hlásí, koneckonců na kompilaci “Live & Inspired” zařadili cover verzi “Nothing Else Matters”, ale zrovna u alba “1000hp” mi to už přijde jako víc než jenom inspirace. Čert vem obal a název, tady už jde do tuhého. Track “1000hp” mi totiž svojí kompozicí ze všeho nejvíc připomíná Metallicu a jejich vypalovačku “Fuel”. Tady to teda funguje taky, i když jsou to v podstatě trochu redneck zpívánky, refrén je dost chytlavá záležitost. Následuje song “FML”, kde tato abreviace značí frázi “Fuck my life”, což je slogan, nad kterým si nejeden opálený jižanský redneck s mulletem souhlasně povzdechne nad marností vlastního žití. “FML” je zase tak trochu variace na “Cryin’ Like a Bitch” a “Changes” ze starší tvorby kapely. Je pro mě trochu smutným zjištěním, že vokální melodické postupy, které mi u Sullyho tak učarovaly na “Faceless”, se vlastně opakují pořád dokola, což jim na “1000hp” už docela ubírá na jedinečnosti a lesku. První věc, která mě na desce fakt zaujala, jakože v pozitivním slova smyslu, je třetí “Something Different”, paradoxně proto, že to je něco jiného, než Godsmack předvádí na zbytku desky. Flanger na kytarách, vysoké akordy a melodický zlom v refrénu – jo, to mě baví. No, a pak zazní housle a je to hodně super, prostě “something different”, akorát mě udivuje, že tahle celkem výpravná a skoro pětiminutová píseň je již třetí v pořadí, ale což.

Pak tu máme “What’s Next?”, která taky jaksi svým názvem evokuje moje pocity při poslechu. Hm, prostě obyčejná vata, nic, co by jakkoli vybočovalo z naprostého průměru žánru…. no, co je tu dál? “Generation Day”, další šestiminutový epos, který nezní špatně, ale taky bych si ho asi představoval spíš ke konci desky. Šestka “Lock and Loaded” je tím lepším, co Godsmack dokážou z nástrojů vyloudit, ale možná to píšu jen proto, že mi hodně připomíná mojí oblíbenou “Re-Align” zase z alba “Faceless”. Další na řadě je “Living in the Gray” a byť je mi to už celkem trapné, je to další track, znějící jako fúze něčeho, co už Erna a spol. dávno nahráli, tentokrát “I Fucking Hate You” a “Love-Hate-Sex-Pain”. Následuje “I Don’t Belong” a znovu se naplňuje ustálené slovní spojení nomen omen, tato píseň skutečně nepatří na desku, neměla by patřit do tvorby Godsmack a pravděpodobně by neměla patřit ani do tohoto časoprostorového kontinua. Jo, až taková je to nuda.

Číslo devět, “Nothing Comes Easy”, by třeba nebyla úplně průserovou záležitostí, ale po poslechu osmi přechozích stop už se dostavuje taková otupělost, že se mi nechce ocenit ani celkem solidní kytarové riffy, jež by spolu s parádním mixem a zvukem mohly vyniknout, ovšem “1000hp” už nezachrání asi ani tento počin. No, a pak přijde “Turning to Stone”… jako spousta kapel má za vzor Metallicu, vždyť jsou to jedni z fotrů moderního metalu, ale s tímhle mě Godsmack s odpuštěním fakt vytočili, protože “Turning to Stone” je totálně sprostá a bezohledná vykrádačka pecky “Bleeding Me” z alba “Load”. Fakt že jo, k “Bleeding Me” mám celkem sentimentální vztah, nehledě na to, že “Turning to Stone” je v porovnání s originálem něco, jako když srovnám špatně střiženou mikinu s kapucí od pana Tranga z tržnice a novou módní kolekci od Karla Lagerfelda, proto ta zášť. Pánům totiž nestačilo, že na albu “IV” mají vlastní písničku s názvem “Bleeding Me”, proto se uchýlili zřejmě k tomuto ještě troufalejšímu kroku. Drzost.

No, a blížíme se ke konci desky, která nám bonusovým songem ještě na poslední chvíli chce důrazně důrazně připomenout, kde vlastně začala, a sice v hospodě někde v Texasu, kde redneckové jezdí na rodeo býkovi. Závěrečná odrhovačka “Life Is Good” pojednává o alkoholu, sexu a nevázaném rockovém životě. Je celkem úsměvné, že u druhého songu byl život v podstatě totální průser, tak najednou je vlastně život hrozně super, což se zřejmě mění s počtem vypitých piv. Ale je fakt, že kdybych se oprostil od tohoto sociálního škatulkování, tak by se mi “Life Is Good” s valivým, skoro až bluesovým psaneckým ústředním riffem fakt líbila. Ne tak teď ale vážně, nemám nic proti redneck metalu, to bych mohl šmahem odpálit i Hellyeah, Down nebo Panteru, což by si určitě nezasloužili, stejně jako si to nezaslouží Godsmack, ovšem máme rok 2014 a těžko se nějaká kapela může spoléhat na to, že se bude držet stále jednoho stylu a vařit z toho několik desítek let jako AC/DC nebo Slayer… koneckonců i Metallica se po “Load” a “Reload” vrhla někam jinam a pořád se vyvíjí.

Co ale fakt bije do očí, je způsob, jakým Godsmack vykrádají mimo Metallicy hlavně sami sebe. Podle mě jednoznačná cesta do pekla, kdy se “1000hp” pohybuje někde na úrovni alba “Conquer” v tvorbě Maxe Cavalery. Godsmack už mají zřejmě nejlepší éru za sebou, a pokud napříště nepřekvapí a budou následovat model Soulfly a Cavalera Conspiracy, bude to už jenom horší a horší. Na závěr je třeba říct, že i když recenze vyznívá asi hodně negativně, ve skutečnosti je největším průšvihem desky “1000hp” právě její průměrnost. Všechno vlastně šlape jak má, akorát ten pocit, že už jsem to někde slyšel a že je tam těch písniček nějak moc a jsou nějaké dlouhé, to prostě album strašně degraduje, ať jsou riffy jakkoli super a zvuk jakkoli křišťálový. A to mě prostě nebaví.


Další názory:

Nemůžu sice tvrdit, že bych znal nazpaměť vše, co kdy Godsmack vydali, ale podle toho, co se v mém přehrávači objevilo, mi přijde, že Američané natočili prostě své další album. V předstihu vypuštěná titulní singlovka “1000hp” mi nepřišla jako žádný zázrak, ale nakonec se ukázalo, že patří k tomu výraznějšímu, co parta okolo zpěváka Sully Erny tentokrát dala dohromady. Kromě ní mě ještě zaujala osmá “I Don’t Belong”, ale třeba taková “FML” nebo rockovější “Something Different” se jsou taky docela v pohodě. Nicméně nějaký opravdu kulervoucí hit typu “I Stand Alone” na “Faceless” bohužel chybí. Většina toho zbytku je trochu na jedno brdo, byť se to stále dá poslouchat bez větších problémů. Naopak směrem dolů vystupují především “Generation Day” se slaboučkým refrénem a závěrečná nuda “Turning to Stone“. Celkově na mě “1000hp” působí jako taková pohodová a nenáročná placka, jíž v klidu věnujete pár poslechů, které vás nijak neurazí a možná i vcelku pobaví (a to je na takhle úspěšnou a slavnou rockovou kapelu dost úspěch, rozhodně jsou na tom Godsmack o několik levelů lépe než experti jako Nickelback a jim podobní), ale poté ji odložíte a už nikdy se k ní nevrátíte…
H.

Godsmack

V porovnání s kvalitou vyčpělých “IV” a “The Oracle” to možná není žádné terno, ale “1000hp” můžu v osobním žebříčku pasovat na nejlepší a nejsvěžejší album Godsmack od dob “Faceless”. Ono se od minula v zásadě vůbec nic nezměnilo, ale tentokrát mi kombinace ostřejších hard rockových vypalovaček jako “1000hp” a “Locked and Loaded” s přístupnějšími a rádiovějšími hitovkami typu “Something Different” nebo “Livin’ in the Gray” funguje o poznání lépe a nemám problém “1000hp” doposlouchat na jeden zátah. Hodně se mi líbí “Generation Day”, v níž Sully Erna oprášil náladu starších Alice in Chains, k nimž měla tahle čtveřice už v minulosti dosti blízko (vzpomeňme akustické EP “The Other Side”). Přestože není tvorba Godsmack nějaké velké umění, tak i tyto americké “trendy” metaly mají své posluchače, a pokud se podaří přijít s povedeným materiálem, tak nemám nic proti. A to je rovněž případ novinky Godsmack, která je sice jen dalším albem v diskografii, ale tentokrát baví. A abych pravdu řekl, tak po předchozích sračkách už jsem ani nevěřil, že bych se ještě někdy dostal do stádia, že si sám a opakovaně budu nové album Ernyho party pouštět. No, a vida, je to tady.
Kaša

Upřímně, po čtyřech letech žádné terno. “The Oracle” možná nebylo úplně přelomové album, ale rozhodně jde o desku, které jsem se toho roku naposlouchal bezkonkurenčně nejvíce. Mám k ní tedy tak trochu srdcový vztah a v koutku duše jsem doufal, že s “1000hp” (mimochodem, neobvykle debilní název) se Godsmack podaří nastavenou laťku alespoň dosáhnout, když už ne přeskočit. Inu, nestalo se a “1000hp” je mimořádně tuctovou nahrávkou, u které mám i po vícero posleších trochu problém. Hlavně v tom, že si prostě z fleku nevybavím žádnou vyloženě hitovou písničku. Což je u kapely ražení Godsmack poměrně podstatný zádrhel. Dále mi tak trochu vadí i všeobecná většinová podobnost obsažených songů. Na “1000hp” sice nechybí silné melodie a tradičně precizní kytarová práce a výborný výkon frontmana, ale stále tomu k dokonalosti dost chybí. Třeba variabilnější materiál. Škoda, tak zase za čtyři roky. Není úplně špatné: “FML”, “Generation Day” a “I Don’t Belong”.
nK_!


Unswabbed – Tales from Nightmares Vol. 1

Unswabbed - Tales from Nightmares Vol. 1
Země: Francie
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 31.5.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Come to Me
02. Wake Me Up
03. Hold the Line
04. Dead End Zone
05. Pull the Trigger Again

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Unswabbed jsou klasickým případem kapely, o které jsme tady psali už nesčetněkrát. Přestože to nejsou žádní nováčci a na svých ramenou už nesou několik studiových výtvorů, tak je to parta naprosto neznámá. Tedy alespoň v našich končinách. I když bych se divil, kdyby tomu v domovské Francii bylo jinak, protože jakmile mám nemalý problém dohledat si na internetu alespoň hrubou historii a diskografii dané kapely, tak nepředpokládám, že se jí podařilo udělat se svým snažením velkou díru do světa. A Unswabbed se o to nyní snaží prostřednictvím novinkového EP s titulem “Tales from the Nightmares Vol. 1”.

Pokud bych vám chtěl nějak zrychleně tuto čtveřici představit, tak bych zcela určitě vypíchnul fakt, že její vznik se datuje k roku 1996 a na svém kontě má čtyři plnohodnotná alba, z nichž to první “Unswabbed” vyšlo teprve v roce 2004 a poslední “Intact” je tři roky starou záležitostí, na níž se nyní navazuje pětiskladbovým EP. Jen pro pořádek ještě můžu zmínit, že Unswabbed fungují v klasické formaci skládající se z bicích, baskytary, jedné kytary a vokálu. To by jen tak na okraj mohlo stačit a můžeme se tak podívat na “Tales from the Nightmares Vol. 1” z bližší perspektivy.

Hned první věcí, která mě mile překvapila, je solidní zvuk, jenž hodně těží ze zámořské alternativně metalové scény říznutou nu-metalovými rytmy. Kytary jsou dost podladěné a hrají poměrně jednoduché a lehce zapamatované riffy, které tvoří silný základ každé ze skladeb. Rytmika sice nepředvádí žádné ohlušující orgie, ale dojem, že mi v žádném momentě nepřišly třeba bicí nikterak na obtíž nebo nezněly vyloženě tuctově, je pro mne znamením, že odvádí solidní práci, na niž se lze spolehnout. Totéž platí pro zpěváka Seba, jehož hlas se do této hudby hodí. Jeho vokál je tak akorát agresivní a melodický, že místy připomene Jonathana DaviseKoRn, jindy zase méně naleštěného Davida DrainmanaDisturbed, ale to je pouze můj dojem. V žádném případě nečekejte vyloženou kopírku těch největších jmen žánru.

V takto moderně pojaté hudbě je samozřejmě velký důraz kladen na čistý zvukový projev, o který se na “Tales from the Nightmares Vol. 1” bát zcela určitě nemusíte. Když si k tomu připočtete, že pětice skladeb, která se na tomto EP sešla, se v každém ohledu snaží ukázat skladatelský a aranžérský rozhled, jímž Unswabbed disponují, tak je zaděláno na celkem slušný počin.

Úvodní “Come to Me” je stylově naprosto jasná odpověď na téma střídaní slok, kde je agrese držena pod pokličkou jako bublající voda, se vzletnou melodií v refrénech. Ten se mimochodem v “Come to Me” dost povedl a skladba jako taková by se určitě uplatnila v rockových rádiích. Druhá půle, kde překvapí tribal bubínky a explozivní vokál Seba, který v dalších písních své hlasivky už takhle nenapne, pouze připravují půdu pro závěrečné opakování ústředního motivu z refrénu, nicméně i přes velmi jednoduchou stavbu je tato píseň jedním z nejlepších momentů počinu. Následující “Wake Me Up” je pak tím úplně nejlepším kouskem. Přestože se zde hodně oživí nálada tolik podobná velikánům KoRn, tak houpavý kytarový riff a pomalá pasáž v prostředku písně jsou momenty, jež mě baví i po relativně dlouhé době, co mám Unswabbed nahrané v přehrávači. No, a ten dětský sbor, který celou píseň prostupuje, je dokonalý.

“Hold the Line” začíná jako pokus o akusticky poklidný song, ale dlouho jí tohle snažení nevydrží, protože ani ne po minutě se probudí kytara a s ní se do toho opře taky zpěvák. Takto se struktura písně ještě jednou opakuje, ale druhá půle, kde se zhutní její dosavadní průběh, je ještě lepší. Následující “Dead End Zone” je krátká, odlehčená píseň, jejíž hlavní kytarový motiv je víc rock než metal. V refrénu pak bicí najednou na jednoduchý pochodový rytmus, který spolu s velmi hitovým refrénem utváří dojem až tanečně-rockové hitovky. Jako takové odlehčení je to bezesporu velmi povedená záležitost, nad níž však není radno příliš přemýšlet, protože ve své podstatě je to naprosto stupidní odrhovačka. Ovšem chytlavá, to se musí nechat. No, a finální “Pull the Trigger Again” je na závěr možná už tak trochu navíc, protože zaprvé “pouze” kombinuje první dvě písničky a zadruhé její melodický potenciál zaostává za prvními čtyřmi skladbami. Neříkám, že všechny songy musí být vlezlé až hanba, ale nebýt slušně vygradované druhé půle, tak mě tenhle kus zas tak moc nevzal.

Ale netřeba zoufat, protože v konečném výsledku “Tales from the Nightmare Vol. 1” dost příjemně překvapilo. Nečekal jsem nic a dostal jsem tak akorát krátkou a mému uchu lahodící porci melodického alternativního metalu. Starší alba si sice dohledávat nebudu, nicméně na Facebookovém profilu Unswabbed se mihla informace, že už se připravuje “Tales from the Nightmare Vol. 2”, takže pokud se ke mně dostane, tak si jej zcela určitě poslechnu, protože první díl mě kupodivu baví. A to je mnohem víc, než bych papírově od této hudby čekal.

Ill Niño – Till Death, La Familia

Ill Niño - Till Death, La Familia
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 22.7.2014
Label: Victory Records

Tracklist:
01. Live Like There’s No Tomorrow
02. Not Alive in My Nightmare
03. I’m Not the Enemy
04. Blood Is Thicker Than Water
05. Are We So Innocent
06. Pray I Don’t Find You
07. World So Cold
08. Dead Friends
09. Breaking the Rules
10. Payaso
11. My Bullet

Hodnocení:
nK_! – 7/10
Kaša – 3,5/10
Zajus – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Latinoamerické Ill Niño poslouchám od alba “One Nation Underground” z roku 2005 a od té doby jsem si k nim vytvořil velice hluboký vztah. Vždy jsem obdivoval jejich práci s etnickými prvky a španělsky zpívané texty (některé celé, jiné napůl – ty jsou obzvláště vypečené). V jednu chvíli jsem měl strach, aby kapela nezastydla na tehdy módní nu-metalové vlně, ale rodáci z New Jersey se nebáli trochu přitlačit na pilu a z nu-metalové škatule se ladně přenést směrem k tvrdším žánrům. Samozřejmě ne nějak moc, ale přesně tak akorát, aby nezaspali a stihli chytit poslední vlak. Ne, že by se mi momentálně starší tvorba líbila méně než ta nová, ale po těch letech jde o posun vskutku hmatatelný.

Po 16 letech fungování se nezměnil jen styl, ale obecně jsou novější alba více promyšlená a propracovaná. Poslední dvě desky mě sice nechaly celkem chladným, ale musím uznat, že v rámci rozvoje skupiny měly něco do sebe. To platí i o novince “Till Death, La Familia”, z kteréhožto alba jsem upřímně nadšen. Jednotlivé songy tady mají hlavu a patu, všechny perfektně zapadají do kontextu desky a co je nejlepší – nejedná se o jedenáct kopií toho samého. Každá píseň si udržuje vlastní tvář, a i když jim je společné střídání tvrdšího a melodického zpěvu, různé přechody a melodie, jsou od sebe všechny jednoduše rozeznatelné a snadno zapamatovatelné. Nejedná se o kdovíjak komplikovanou muziku, ale jak jistě každý, kdo někdy Ill Niño slyšel, potvrdí, ani by se k tomuto stylu kdovíjaké přepíčenosti stejně nehodili.

Stopáž lehce přes 40 minut je také tak akorát a k technické kvalitě nahrávky nemám, co bych vytkl. Vše je snadno čitelné, dobře ozvučené a celková produkce a mix jsou na dobré úrovni. I perkuse, kterých se od minulého roku ujal nováček Oscar Santiago, jsou dobře rozeznatelné a do písní skvěle zapadnou, aniž by bylo potřeba se na ně zbytečně soustředit. Také se mi zdá, že zpěv v podání Cristiana Machada se desku od desky zlepšuje, což se děje i na “Till Death, La Familia”. Trochu offtopic: mění se také jeho postava a jestli jste viděli nějaký klip z doby před deseti lety a porovnáte jej s něčím současným, nestačíte se divit. Na jídlo si frontman očividně svou muzikou vydělá v pohodě.

Album začíná klipovkou “Live Like There’s No Tomorrow” a jde zřejmě o nejúdernější song desky. Kapela si nebere vůbec žádné servítky a rozjezd hned obstará refrén (nutno podotknout, že výborný), v němž chválím hlavně klávesovou linku. Horší to je s textem, ale co se dá dělat. Videoklip se povaluje někde tady v okolí, určitě se mrkněte. “Not Alive in My Nightmare” je o něco tvrdší a svým způsobem krásně reprezentuje stylový posun, kterým si Ill Niño prošli. Skvělé kytarové sólo podpořené bicími ve druhé třetině. Jako třetí nastupuje “I Am Not the Enemy”, jež uchvátí především slušnou gradací a opět perfektním refrénem. “Blood Is Thicker Than Water” se rozjíždí pomalu v doprovodu sborových vokálů. Obecně je tahle písnička spíše pomalejšího rázu a potěší tak milovníky metalových balad, mezi něž se rozhodně řadím. Oproti tomu “Are We So Innocent” uhodí zpočátku na rychlejší notu, která se v refrénech převrátí do melodických vokálů a zábavných perkusí. “Pray I Don’t Find You” mi asi nejvíce připomíná starší tvorbu Ill Niño. Střídavé tempo, návykové melodie – klasika.

Jsme v druhé polovině “Till Death, La Familia”. Přichází asi nejlepší song desky a nese název “World So Cold” (inspirace Mudvayne?). Tenhle kousek má prostě všechno, co byste od těch nejlepších písní Ill Niño čekali. Velmi melodický průběh, chytlavé melodie, dobrý text, který je navíc parádně odzpívaný mixem naštvaného a čistého hlasu. Prostě paráda. Obzvláště se mi líbí druhá polovina, ve které opět zní latinské bubínky. Jsem na ně asi ujetý. V případě “Dead Friends” jde o pěkně naštvanou věc, neposlouchá se špatně, ale v zásadě nejde o nic zvláštního. Atmosférické úvody se mi u Ill Niño vždy líbily a přesně tak začíná “Breaking the Rules”. Celkově spíše střednětempý kousek fungující coby odkaz na nu-metalovou fázi kapely. Vůbec není špatný. “Payaso” je velmi hrubá a nekompromisní pomalejší úderka, která mi ale k srdci moc nepřirostla. Na “My Bullet” oceňuji přesvědčivý vokál a znovu super refrén.

Ill Niño neusínají na vavřínech a pořád se vyvíjejí. “Till Death, La Familia” nechává trochu rozporuplné a koncepční desky “Dead New World” a “Epidemia” za sebou a představuje fungující kapelu s výhledem do budoucnosti. Zkrátka a dobře mě nová fošna hodně baví a dává mi vzpomenout na dobu, kdy jsem tehdy před devíti lety poprvé slyšel “One Nation Underground”, kterou dodnes považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších desek.


Další názory:

Na úvod říkám, že nejsem člověk, který by měl tvorbu Ill Niño dokonale zmapovanou, protože poslední tři studiovky jsem ani neslyšel. Ve své době mě však hodně bavilo debutové “Revolution Revolución” a následující “Confession” jsem taky točil hezky dlouho, ale pak jsem tuhle partu nějak přestal sledovat a novinkou “Till Death, La Familia” jsem si tak chtěl oprášit svou starou lásku k této partě. Ovšem na rozdíl od Zajuse upřímně lituji, že jsem se do toho pouštěl, protože album je to prostě špatné. Povedených momentů, které by mě bavily, jsem si nenašel tolik, abych měl nutkání si tohle album ponechat i po sepsání tohoto hodnocení. Abych byl konkrétní, tak se mi líbí pár momentů v “I’m Not the Enemy”, z celých skladeb pak třeba “Payaso” nebo v úvodu našlapaná “Are We So Innocent”, která se v půli hezky zlomí do té jejich latinsko-americké pózy. Pominu přiteplené vokály Cristiana Machada, který by za některé líbivé polohy zasloužil zlynčovat (úvodní “Live Like There’s No Tomorrow” je jen díky němu takřka neposlouchatelná), ale tím největším problémem “Till Death, La Familia” je pro mne jeho strašná předvídatelnost a kolovrátkovost. Samozřejmě, Ill Niño nikdy nebudou mistři progrese a netradičních přístupů, ale poslech celého alba se pro mne stal poslechem jedné písně, která se dokola opakuje. Minimálně v porovnání s tím, jak svěží materiál Ill Niño dokázali poskládat na svých prvních deskách, je novinka téměř žumpa, takže proto nemůže být řeč ani o průměrném hodnocení.
Kaša

Bude tomu již téměř deset let, kdy jsem naposledy slyšel některou z nahrávek Ill Niño. Desky “Confession” a “One Nation Underground” mě ve své době bavily opravdu hodně, jenže deset let je dlouhá doba, a tak by mě ani nenapadlo se ke kapele vracet. Nakonec jsem však rád, že jsem tak učinil, protože “Till Death, La Familia” je vše, jen na ta alternativně metalová nuda, kterou jsem čekal. Nevím, zda bylo přitvrzování znát již na předchozích nahrávkách, každopádně na novince Ill Niño operují v mnohem metalovějších prostorech, než kde si je pamatuji. Pořád tu jsou melodické refrény a nikdy se nedostaneme na pole opravdu (kurzívou) tvrdé hudby, i tak jsem ale rád, že kapela nehraje beztvarý rádiový metal, jaký jsem od “Till Death, La Familia” čekal. Dokonce nemám dojem, že by deska byla jakkoli nevyvážená. Není to sice album, které chcete poslouchat při plné pozornosti, ale jako kulisa nemá chybu. Z jednotlivých písní bych vypíchnul třeba úvodní “Live Like There’s No Tommorrow”, která výborně vyvažuje tvrdší sekce s povedeným refrénem, “I’m Not the Enemy”, jež dělá vlastně to samé, ovšem ještě o chloupek líp, “Breaking the Rules”, v níž vyniká dobře napsaný závěr, a hlavně pak jasně největší pecku alba “World So Cold”, která je parádní hlavně z pozice vokálů. Až na poslední jmenovanou píseň je však výběr téměř náhodný, úroveň jednoduše nekolísá. Příjemné překvapení.
Zajus


Hellyeah – Blood for Blood

Hellyeah - Blood for Blood
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 10.6.2014
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. Sangre por sangre (Blood for Blood)
02. Demons in the Dirt
03. Soul Killer
04. Moth
05. Cross to Bier (Cradle of Bones)
06. DMF
07. Gift
08. Hush
09. Say When
10. Black December

Hodnocení:
Kaša – 5,5/10
Thy Mirra – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo by to byl řekl, že Hellyeah, kteří vznikli před lety jako takový bočák metalových prominentů z různých žánrů, to nakonec dotáhli ke čtvrtému albu a nevypadá, že by to měli v dohledné době zabalit, protože jim to šlape svým způsobem stále dobře. Bohužel se borcům kolem Vinnieho Paula a Chada Graye nedaří zastavovat všeobecně klesající tendenci svých počinů, takže “Blood for Blood” je opět o něco horším albem než předchozí “Band of Brothers”, které jsem sice od jejího vydání až donedávna neslyšel, ale v době vydání mě celkem slušně bavilo.

No, a nyní, s železnou pravidelností dvouletého odstupu, na který tahle superkapela najela se svým druhým albem “Stampede”, je čas vydat novou placku, takže pánové servírují svým fanouškům v pořadí čtvrté album, které je ovšem možné brát jako takový pomyslný nový začátek. Oproti předchozím počinům je “Blood for Blood” vůbec prvním, na němž neobstarává kytaru zakládající člen Greg TribbettMudvayne a po dlouhé době prvním albem bez baskytaristy Boba Zilly v kapele. Ti v loňském roce opustili sestavu bývalých a současných členů Mudvayne, Pantery nebo Nothingface, což je společnost sama o sobě dostatečně zajímavá. Kytaru tak tedy drží v rukách pouze Tom Maxwell a na basu hraje novic Kyle Sanders, což byste beztak ani nepoznali, takže zbytečné to rozvádět.

Protože nejsou Hellyeah žádní novici, tak věřím, že o jejich hudbu už nejeden příznivec moderního metalu s nu-metalovými vlivy určitě zavadil, takže nemusím zdlouhavě chodit kolem horké kaše a do detailu představovat hudební náplň. Jen v krátkosti. Základem byly vždy kytary a explozivní bicí Vinnieho Paula, přičemž občas se dostalo i na akustické country prvky, které jsou pro texaskou partu celkem pochopitelné, a na vrcholku toho všeho ční skvělý Chad Gray, jehož hlas se stále velmi dobře poslouchá, přestože už asi nikdy nepředvede takovou formu, jakou disponoval na prvních albech domovských Mudvayne. S Hellyeah se postupně obrátil od nu-metalu směrem ke klasičtějšímu pojetí tvrdé hudby a jeho vokál je tak o něco melodičtější. Ovšem, aby nebylo mýlky, i on umí pěkně potrápit své hlasivky, takže když se jeho kumpáni odhodlají k neurvalé panterovské řežbě “Say When”, tak si Chad může vyřvat duši.

I na “Blood for Blood” se pokračuje v nastaveném duchu, kdy se Vinnie Paul, Tom Maxwell a Chad Gray rozhodli, že s každým albem jakoby trochu zhutní spodky, vytvrdí kytarové riffy a bicí se stanou ještě rychlejší. Ne všechny skladby sice snesou podobná měřítka a najdou se tam i nějaké ty poklidnější songy jako klasická metalová vyřvávačka “Soul Killer” nebo balada “Moth”, která mi vychází jako to nejslabší z alba. Ačkoli je fakt, že je to píseň výraznější než některé kousky z druhé poloviny “Blood for Blood”, jež za tou první zaostává. Mluvím hlavně o “DMF” a “Gift”, které se vyloženě neztratí, což je dáno i nízkým počtem skladeb, který se tentokrát zastavil na povzbudivém čísle 10, ale že bych na ně nemohl zapomenout, to zase ne. “Black December” na závěr taky není žádná výhra, protože funguje na vlnách prvoplánové líbivosti a vyloženě zajímavých momentů se jí nedostalo, takže ji beru tak, jakože není.

Naproti tomu veskrze kladné body bych Hellyeah udělil především za ostřejší skladby plné razance jako “Sangre por sangre (Blood for Blood)”, “Cross to Bier (Cradle of Bones)” a “Demons in the Dirt”. Ty všechny jsou svým způsobem typické Hellyeah metalové nářezy, jež v refrénu lehce zvolní, ale protože jsou postaveny na hutných kytarových základech, tak to nevyznívá tak uměle a šroubovaně jako třeba v závěrečné nudě “Black December”. Už zde padla krátká zmínka o “Say When”, jež zcela určitě překvapí stupněm agrese, která se jejích útrobách vměstnala a je to skvělé oživení skomírající druhé půle. Ne snad, že by přebytek energie v tomto songu nahradil nedostatek nápadů, ale i když zrovna “Say When” je jinak nezajímavá píseň, tak těmi neurvalými pasážemi se na to velmi snadno zapomíná.

Hellyeah před vydáním alba nezapomněli informovat své příznivce o pokroku v tvůrčím procesu a s velkou slávou nezapomněli vyhlásit všude do světa, že “Blood for Blood” bude prvním albem bez takového toho párty songu, který na předchozích albech nikdy nechyběl. Že už nám pánové vyrostli a nemají vždycky chuť pařit, což bych chápal, ale nechápu, proč pak dojde na skladbu jako “Hush”, která sice není tak “párty” jako “Hell of a Time” ze “Stampede”, ale ten její rádiový odér podpořený klasickou španělkou této škatulce přímo nahrává. Nicméně, abych to nezakecal, písnička to není špatná a její ústřední melodická linka se mi líbí hodně.

Když budu vycházet z čistě matematických počtů, tak se na “Blood for Blood” hvězdných Hellyeah nachází celkem pět skladeb, které se mi líbí a pět songů, bez nichž bych si svůj život dokázal přestavit. A ono je to tak asi i správně, protože to album je bezpochyby tím nejhorším, které (nyní) čtyřčlenná parta dala během své nedlouhé kariéry dohromady, takže se musím ohánět průměrným hodnocením. Přestože na poměry Hellyeah je “Blood for Blood” slabý podprůměr, tak oproti konkurenci je zde přeci jen několik trumfů v rukávu, z nichž tím nejsilnějším je charakteristický Chad Gray, jenž táhne Hellyeah alespoň k žánrovému průměru.


Další názory:

Hellyeah se ke mně dostali po dlouhé době a poslední deskou, kterou jsem skutečně poctivě sjížděl, byl jejich debut z roku 2007. Docela jsem byl zvědav, kam se pánové pod velením Vinneho Paula za těch sedm let posunuli. No… podle všeho se teda neposunuli vůbec nikam. Vážně, je to pořád ten samý jižanský rock-metal, zdá se mi, že lehce přitvrdili… ale možná ani to ne. Co mě ale příjemně překvapilo, je, že to vlastně šlape a funguje stejně jako první deska. Jo, je to pořád to stejné, ale nemůžu říct, že bych se při poslechu nějak nudil. Je fakt, že mě z desky asi nejvíc baví věci, co jsou víc do country, protože právě tohle Hellyeah aspoň trochu odlišuje od další miliardy současných metalových kapel. Jmenovitě jsou to “Hush” a “Black December”. Očividně je třeba dát jasně najevo, jak vlastně Hellyeah vznikli, jakožto kapela Vinnieho Paula, takže bicí hrajou na albu výraznou roli, a dokonce mi to v některých momentech, připomíná Slipknot, když se Chad Gray dostane hlasem do polohy podobné hlasu Coreyho Taylora. No, jako co si budeme povídat, Pantera to není, že jo, ale “Blood for Blood” rozhodně neuráží, spíš naopak, a kýžená invence se snad dostaví někdy příště no…
Thy Mirra


9 Fake Reasons – Days of Downfall

9 Fake Reasons - Days of Downfall
Země: Francie
Žánr: alternative metal / rock
Datum vydání: 29.9.2014
Label: Dooweet Records

Tracklist:
01. Show Me Your Scars
02. Oblivion
03. I’m Not a Hero
04. Poison
05. Breathe
06. Are You Ready
07. Insane
08. Hate After Confusion
09. Throught the Dark
10. Outcome

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Dooweet

Jakkoli se život hudebního publicisty může zdát být složeným ze samých příjemných záležitostí (asi proto nám podobných nýmandů chodí po světě tolik), není to tak úplně pravda. Ani prostitutky gratis jako pozornost od vydavatelů totiž občas nezvládnou vyvážit tu ohromnou prudu, jakou je probírání se tunami anonymních promonahrávek, které chodí do redakce na recenze a které většinou nejsou nic moc, pokud se tedy rovnou nejedná o totální sračku. Naštěstí se ale občas stává, že člověk narazí na desku, k jejímuž poslechu se vlastně nemusí moc přemlouvat a nakonec to skončí tak, že se u ní ještě obstojně baví. A dnes se přesně na jednu takovou nahrávku podíváme…

Popravdě, až na povedený obal a celkem cool název na první pohled vůbec nic nenapovídá tomu, že by mohlo jít o něco slušného, a trocha pátrání o tom, co jsou 9 Fake Reasons zač, tomu také moc nepřidá. Kapela se totiž dala dohromady teprve tři roky nazpět a kromě dva roky starého eponymního ípka a dvou o něco mladších singlů nemá na kontě zatím nic – samozřejmě kromě debutu “Days of Downfall”, o němž se právě bavíme. Jenže jak se nezřídka kdy stává, že takováhle konstelace okolností vyústí v desku, která je v lepším případě amatérská a nevyzrálá, sem tam se stane, že to vyjde i na první dobrou – jako třeba právě teď.

Tak předně – pařížští 9 Fake Reasons sice fungují ty tři roky, o nichž tu už řeč byla, ale vsadil bych koule, že tihle muzikanti rozhodně mají nějakou historii. “Days of Downfall” totiž ani náznakem nezní, jako by si kucí před těmi třemi lety koupili ve frcu své první nástroje a dali se do díla. Naopak jde o muziku vyzrálou, kompozičně promakanou a v rámci možností i technicky na výši a až na naprosté minimum konkrétních momentů v tomto ohledu nemám naprosto žádné výhrady. A to je pro kapelu dost solidní vizitka vzhledem k tomu, že pro takové ty nařvané a drsňácké moderní metaly nebo crossovery, o které se “Days of Downfall” otírá, moc rád nemám.

Abychom byli přesní, 9 Fake Reasons hrají takovou směsku moderního a lehce alternativního metalu s poměrně klasickým rockem a funguje jim to náramně. O žádném násilném roubování žánrů na sebe navzájem nemůže být ani řeč, protože tohle dělení je spíš pocitové a vlastní muzika je velmi konzistentní. Pro upřesnění – z celkové perspektivy to vypadá tak, že ta drsnější, metalovější tvář 9 Fake Reasons vystrkuje růžky spíše ve slokách, zatímco refrény jsou melodické, ale dogma to určitě není. Třeba taková pětka “Breath” to na poli vokálu obrací úplně na opak a zpestření je to určitě příjemné.

Co konkrétně krom vágního prohlášení, že je ta deska dobře napsaná, přidává “Days of Downfall” na přitažlivosti? Tak určitě je to dílem spousty solidních nápadů, díky nimž je instrumentál zajímavý a člověka ani nenapadne, že by si snad měl místo toho pouštět něco jiného. Pochválit musím rovněž citlivé využití kláves, které zvuk desky vážně moc příjemně obohacují, ale přitom nejsou skoro vůbec na očích a prim hraje klasická nástrojová sestava. To nejlepší ale teprve přijde. 9 Fake Reasons mají vůči konkurenci ohromnou výhodu v osobě zpěváka a zároveň také kytaristy Charlese Muldera (jestli se tak skutečně jmenuje nebo má jenom rád “Akta X”, to bohužel nevím). Ten obstarává jak ostřejší polohy, které se pohybují od špinavého řevu až po vzácně použitý ovšem zcela regulérní growl, tak čistý vokál a právě čistý zpěv patří k tomu nejlepšímu, co je na “Days of Downfall” k nalezení. Pan pěvec je totiž obdařen opravdu parádním hlasem, jenž v kombinaci s dobrými melodickými linkami refrénů nesnese sebemenší výtku a je vážně radost jej poslouchat.

A absolutní trumf? Věřte nebo ne, ale jsou to ty refrény. Právě v nich naplno propuká Charlesův vokální potenciál a navíc mají tak dobré melodie, že naprostou většinu skladeb jejich refrén posílá o několik pater výš a v konečném výsledku jsou to právě refrény, které z “Days of Downfall” dělají opravdu povedenou desku, jakkoli ten zbytek není vůbec zlý. Jako oblíbené skladby bych mohl jmenovat snad všechny kromě “Are You Ready”, jež mi moc nesedla a proti zbytku desky mi přijde o dost slabší, ale až na závěrečnou atmosférickou a velice dobrou instrumentálku “Outcome” jsou to právě refrény, díky kterým mě ty skladby fakt baví.

Z 9 Fake Reasons potažmo jejich první desky “Days of Downfall” se zkrátka vyklubalo vážně příjemné překvapení. Je to deska ve všech směrech podařená, vyvážená, na poslech velice jednoduchá ale přitom ne triviální a hlavně baví – a právě to je důvod, proč hodnotím takhle vysoko. I když jsem totiž původně uvažoval o půl stupně nižší známce, nakonec mi došlo, že od té doby, co jsem si “Days of Downfall” poprvé pořádně poslechl, se na další poslechy těším, zatraceně mě to baví a vrchem mi to ještě zvedá náladu a to je mnohem víc, než jsem si od dalšího z mnoha anonymních promáčů vůbec mohl slibovat.


Linkin Park – The Hunting Party

Linkin Park - The Hunting Party
Země: USA
Žánr: rock / alternative metal
Datum vydání: 13.6.2014
Label: Warner Bros. Records

Tracklist:
01. Keys to the Kingdom
02. All for Nothing
03. Guilty All the Same
04. The Summoning
05. War
06. Wastelands
07. Until It’s Gone
08. Rebellion
09. Mark the Graves
10. Drawbar
11. Final Masquerade
12. A Line in the Sand

Hodnocení:
Atreides – 7,5/10
H. – 5/10
Ježura – 6/10
Kaša – 7/10
nK_! – 6/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Linkin Park snad netřeba široce představovat. Tahle americká smečka si své jméno vydobyla už drahně let zpátky s prvními dvěma, dnes již notoricky známými alby “Hybrid Theory” a “Meteora”, na nichž představila chytlavý nu-metal. Od desky “Minutes to Midnight” si však se svým výrazivem jen hraje a zejména po čtvrtém albu “A Thousand Suns”, které osobně považuji za vrchol jejich tvorby vůbec, nad nimi spousta fanoušků suverénně zlomila hůl – a naopak získala zástup nových. Elektronika a experimentální (minimálně na poměry kapely a podobně velkých jmen) přístup ke stavbě alba nezavoněl zdaleka všem, vnímám jej ale jako sebejistý a osobitý kus muziky, která jen tak nezreziví.

Z minulého alba “Living Things” mám ale dodnes rozpačitý pocit – nemůžu se zbavit dojmu, že se Linkin Park rozkročili kamsi mezi elektroniku předchozího alba a tradiční podobu skladeb, přičemž se jim tuto propast nepovedlo překlenout. Výsledek je dost nemastný, neslaný, polovičatý. Proto jsem byl zvědavý, s čím se Linkin Park vytasí na své šesté řadovce “The Hunting Party”. A myslím, že nemusím nijak zatajovat, že jde o další žánrový obrat a Linkin Park opět směřují někam docela jinam, než na předchozí desce.

Podle očekávání jde o další strukturou standardní album, což ostatně potvrdily už tři dříve vypuštěné singly a později i tracklist. Že půjde o mnohem kytarovější materiál, to Linkin Park naznačili již v “Guilty All the Same”, že to ale vezmou až tak od podlahy, to jsem upřímně nečekal. Kapela se oprostila od naprosté většiny elektroniky a v popředí jsou tak opět kytary – dokonce víc než kdy dřív. Šestistrunné krásky přitvrdily a nabrousily zvuk, takže zní podstatně agresivněji a živěji, než jak si je pamatuji z prvních dvou alb. Sám ještě nevím, jak moc se mi tahle změna zamlouvá, kytarová deska mi zprvu přišla jako krok zpět. Linkin Park mě sice postupně přesvědčili o tom, že namísto zpátečky je to opět spíše krok stranou, do trochu odlišných vod, jak si povíme za chvíli. Pořád ve mně ale hlodá stín pochybností. Skoro jako by se Linkin Park báli dalších výraznějších pokusů a proměn s výrazem a konstrukcí alba, namísto toho vsází na jistotu a vděčné přijetí (zejména staršími) fanoušky.

Nemůžu ale říct, že by “The Hunting Party” bylo pouhým recyklátem starších alb, to zdaleka ne. Spíše mi přijde, že Linkin Park jako by trochu upustili od čistě vlastního ksichtu. Vokální projev není třeba nějak hlouběji rozebírat – Chester Bennington a Mike Shinoda opět předvádí perfektní výkony a jsou pro tvorbu kapely mnohem silnějšími stavebními kameny než instrumentální výrazivo. Ve “Wastelands” se dokonce dočkáme Shinodova rapu i ve sloce. Sice to není taková pecka jako “When They Come for Me” ze čtyři roky starého “A Thousand Suns”, ale pořád je to velmi příjemné oživení. Jestli ale někde “The Hunting Party” občas i dost výrazně ztrácí, jsou to právě nástroje a vůbec skladatelská stránka alba. Dokud se Linkin Park drží svého kopyta a sypou ze sebe sobě charakteristické riffy, byť tentokráte mnohem ostřeji, je to zkrátka jízda. Tomu přispívá i výborná produkce a celkově prokreslenější zvuk nahrávky, než tomu bylo na předchozí desce. Když se do toho přimotá i trocha zbylé elektroniky, je to ještě o kus lepší. Již zmíněné “Wastelands”, “Guilty All the Same” nebo mírnější “Until It’s Gone” jednoznačně patří mezi nejlepší kusy alba.

Jakmile se ale začnou do skladeb motat inovace a vlivy zvenčí, je to padesát na padesát. Na jedné straně tu máme výbornou “Rebellion” (zejména její elektronikou sršící druhá polovina) nebo úvodní “Keys to the Kingdom”. Na druhé potom plytké bullshity jako závěrečnou šestiminutovou “A Line in the Sand”, která je zkrátka příliš dlouhá a nudná, nebo punkovou vyřvávačku “War”. Že se dá antimilitarismus vyjádřit i mnohem zajímavěji, to už nám Linkin Park několikrát předvedli, takže vážně netuším, proč jej tentokrát museli vyprofilovat do něčeho tak pitomého a primitivního. Zbylé skladby pak splňují kvalitativní standard, ale v porovnání s výše vyjmenovanými peckami mi přijdou dost nevýrazné, byť samy o sobě nejsou vyloženě špatné. Výjimkou je kratičké elektronické intermezzo “The Summoning” – pokud by se výraznější část alba pohybovala ve zběsilé směsici kytar a drsné elektroniky, jak je naznačeno v závěru tohoto minutového předělu, vůbec bych se nezlobil.

Toliko ke skladbám. Sečteno podtrženo to máme cirka pětadvacet minut prvotřídního materiálu, který mě opravdu baví a nehrozí, že by se mi oposlouchal. To je zhruba polovina desky. Zbývá cirka deset minut dobrých songů, které nejsou vyloženě špatné, a deset minut balastu, který mi nic neříká a “The Hunting Party” by se bez něj klidně obešlo. Nebo bych se bez něj obešel alespoň já. Takže kam desku zařadit? Těžko říct. Linkin Park se posunuli zase o kus vedle a přitvrdili. Poměrně originální elektronice z “A Thousand Suns” však může novinka leda číst zadní stranu přebalu a na úroveň “Meteory” se také nevyhoupla. V mých očích však může směle konkurovat “Hybrid Theory” i minimalistické (a neméně dobré) “Minutes to Midnight”.

Mnohem důležitější je ale fakt, že se Linkin Park vzpamatovali z nijakého “Living Things” a jsou zpět s deskou, která dokáže zabavit i na víc než pět ušmudlaných poslechů. Jasně zasloužený nadprůměr, byť to přece jen mohlo být ještě o kus lepší. Osobně ale doufám, že s příštím albem vystrčí kapela hlavu z ulity a namísto klasického písňového alba vrátí alespoň trochu prostoru pro experimenty. Je sice fajn, že kytarista Brad Delson dostal spoustu prostoru, ale výraznější Mr. Hahn mi na “The Hunting Party” docela chyběl.


Další názory:

Já osobně jsem nikdy nebyl zrovna fanoušek Linkin Park a nejspíš už ani nikdy nebudu, protože tahle kapela mi prostě přijde dost nudná a nesmyslně přeceňovaná. Zatímco první dvě nu-metalová alba byly ještě docela pohodové rádiovky, pozdější takzvané experimentování mi přišlo dost nic moc – v čele s totálním blábolem v podobě “Minutes to Midnight”. Ani novinka “The Hunting Party” mi nedala důvod, abych svůj postoj k Linkin Park přehodnotil. Pokud se budeme bavit o povedených písničkách, tak ty jsem tam našel jen dvě, a sice “Wastelands” a “Rebellion”, přičemž v té druhé je to spíš díky hostujícímu Daronu Malakianovi, protože jeho vliv je v tom opravdu cítit a ta písnička zní dost podobně jeho vedlejšímu projektu Scars on Broadway. Strávit bych ještě dokázal třeba “All for Nothing” nebo “Guilty All the Same”, ale songů, které se mi fakt upřímně nelíbí, bych stejně našel ještě víc. Rádoby tvrďácká “War”, teplometská “Until It’s Gone”, otravná “Mark the Graves”, nijaká “Final Masquerade” (ta zní skoro jak HIM) nebo zbytečná “A Line in the Sand” mě prostě nepokrytě nudí. Ve finále se sice “The Hunting Party” tak nějak pořád dá poslouchat a je pravda, že Linkin Park už mají na kontě i o dost horší desky (zdravím “Minutes to Midnight”), ale i tak mě to moc nebaví a na víc než průměrnou známku to pro mě jednoduše není…
H.

V době své největší popularity mě Linkin Park nějak minuli a nijak jsem se jim nevěnoval ani v pozdějších obdobích, nicméně na desky “Hybrid Theory” a “A Thousand Suns” mám přes jejich diametrální odlišnost velice příznivé vzpomínky – první mi hrávala jako podklad k dlouhým hodinám paření “Counter Striku” a druhá mě zase velice příjemně překvapila svým totálním odklonem od všeho, co bývalo pro Linkin Park typické. “The Hunting Party” je tedy třetí deskou Linkin Park, které jsem věnoval relativně soustředěný poslech, ovšem nemyslím si, že by se mohla zařadit po bok obou výše zmíněných, protože na to je až moc neškodná. Není to ani agresivní nu-metal, není to ani elektronický experiment, není to ani nic jiného výrazného, a jestli to lze nějak shrnout, asi nejblíž to má k devadesátkovému punk rocku, ale tak nějak ve stylu Linkin Park a s řadou odboček. To ale neznamená, že by to bylo špatné. Poslouchá se to úplně v pohodě, občas je to i dost dobré (nejvíc mě oslovily skladby “Rebellion”, “Wastelands” a “A Line in the Sand”) a taky se mi na tom líbí, že se Linkin Park pořád snaží a nezabalili to hned, jak trochu opadl boom jejich popularity. Přesto ale když dostanu chuť na něco od nich, sáhnu spíše po “Hybrid Theory” nebo “A Thousand Suns”.
Ježura

Abych pravdu řekl, tak Linkin Park už dávno nijak nežeru a dokud se nevytasí s novým albem, tak je mi vlastně úplně jedno, co se kolem této kapely děje. Nehltal jsem informace o chystané novince “The Hunting Party”, ani jsem netušil, jaké jsou záměry s jejím směřováním. Díky tomu jsem byl při prvním poslechu dost překvapený, že se pánové kolem Mikea Shinody vydali cestou zpět k hutnějším kytarám. Tím nechci říct, že jen kvůli tomuto kroku jsou všechny přešlapy z minulosti (“A Thousand Suns”) odčiněny, ale rozhodně jde o posun směrem k lepšímu. Ačkoli jsou některé písně dosti vatovité (zejména natahovaná “A Line in the Sand”, nebo prvoplánová “Until It’s Gone”), tak celkově jde určitě o nadstandard, za který se Linkin Park stydět nemusí. Hodně se mi líbí chytlavé “All for Nothing” a “Guilty All the Same”, nebo pěkně vygradovaná “Mark the Graves”, v níž vládne Bennington. Zejména pak v její první polovině s tím svým zastřeným vokálem. Kdo ví, možná se k “The Hunting Party” budu vracet pravidelně, protože se poslouchá velmi dobře a nenuceným způsobem se mi kombinace příjemných melodií s kytarovými riffy zažírá pod kůži. Velmi milé překvapení.
Kaša

Každé další desky Linkin Park se dopředu děsím více než ranního pohledu do toho odrážecího zařízení, které každému visí v koupelně. Vždy mi na mysli vytanou brutální propadáky a přiblblé změny stylu v podobě alb “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns”. Následující “Living Things” se naštěstí jakž takž vrátilo alespoň na úroveň, kdy jsem ochoten tuhle kapelu poslouchat, a nakonec jsem si jej docela oblíbil. Z “The Hunting Party” mám zatím spíše rozporuplný pocit. Na jednu stranu se celkem v pohodě poslouchá a víceméně jde o celkem důstojného nástupce “Living Things”. Horší je, že i po několika posleších si nejsem schopen vybavit jedinou melodii nebo nedejsatan celou písničku. Mám tedy za to, že deska jako celek funguje docela dobře a je konzistentní, ale neobsahuje žádný vyloženě hitový materiál. Prostě taková letní odpočinková jednohubka, na kterou táboráková šestka sedí. Možná po více posleších změním názor, ale momentálně výše prostě nepůjdu. Když si tak “The Hunting Party” procházím, mohu zodpovědně doporučit skladby “All for Nothing” a “Rebellion”. Ale z hlavy bych je nevyždímal.
nK_!

Ačkoli většina metalové komunity nebere Linkin Park nijak zvlášť vážně, sám k nim mám, i díky dlouhé společné historii, vztah velice pozitivní. Jistě, pokud by vás zajímala čistě objektivní kvalita hudby, poohlídněte se jinde. Přesto však mě před každým novým albem této kapely postihne neovladatelná zvědavost, kam se posune tentokrát. A i když jsem se změny z většinově elektronického na rockový zvuk hodně bál, musím uznat, že se změna prostě povedla a “The Hunting Party” nemá daleko k pozici nejlepšího alba kapely. Nejdříve však největší problém alba: některé riffy znějí jako dema z období prvních dvou desek, kapela opisuje jak své starší nápady, tak ty nové. To mě v prvních posleších poněkud rozesmutnilo, ale pokud od této skutečnosti odhlédnu (a pominu i obvykle úděsná několikasekundová intermezza mezi skladbami), zbude mi třičtvrtěhodina obstojného materiálu. Otvírák “Keys to the Kingdom” jednoduše nemá chybu, power metalem zavánějící “Guilty All the Same” je jasná hitovka, překvapivě tvrdý riff sluší jinak měkčí písni “Wastelands”, “Rebellion” se v závěru výborně rozjede a hlavně – a zde se s kolegou recenzentem rozcházím – vše podtrhuje výborná poslední skladba. “A Line in the Sand” v netradičně dlouhé formě spojuje to nejlepší od Linkin Park do ohromně energické písně s excelentním závěrem. Na celé desce mě navíc překvapilo, jak dobrým zpěvákem je dnes Mike Shinoda, a naprosto mi sedla kombinace jeho čistého zpěvu s Benningtonovým řevem. Hodnotím tak stejně jako kolega v recenzi.
Zajus