Archiv štítku: alternative metal

Hellyeah – Blood for Blood

17.8.2014 Kaša Napsat komentář

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 10.6.2014
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. Sangre por sangre (Blood for Blood)
02. Demons in the Dirt
03. Soul Killer
04. Moth
05. Cross to Bier (Cradle of Bones)
06. DMF
07. Gift
08. Hush
09. Say When
10. Black December

Hodnocení:
Kaša – 5,5/10
Thy Mirra – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo by to byl řekl, že Hellyeah, kteří vznikli před lety jako takový bočák metalových prominentů z různých žánrů, to nakonec dotáhli ke čtvrtému albu a nevypadá, že by to měli v dohledné době zabalit, protože jim to šlape svým způsobem stále dobře. Bohužel se borcům kolem Vinnieho Paula a Chada Graye nedaří zastavovat všeobecně klesající tendenci svých počinů, takže “Blood for Blood” je opět o něco horším albem než předchozí “Band of Brothers”, které jsem sice od jejího vydání až donedávna neslyšel, ale v době vydání mě celkem slušně bavilo.

No, a nyní, s železnou pravidelností dvouletého odstupu, na který tahle superkapela najela se svým druhým albem “Stampede”, je čas vydat novou placku, takže pánové servírují svým fanouškům v pořadí čtvrté album, které je ovšem možné brát jako takový pomyslný nový začátek. Oproti předchozím počinům je “Blood for Blood” vůbec prvním, na němž neobstarává kytaru zakládající člen Greg Tribbett z Mudvayne a po dlouhé době prvním albem bez baskytaristy Boba Zilly v kapele. Ti v loňském roce opustili sestavu bývalých a současných členů Mudvayne, Pantery nebo Nothingface, což je společnost sama o sobě dostatečně zajímavá. Kytaru tak tedy drží v rukách pouze Tom Maxwell a na basu hraje novic Kyle Sanders, což byste beztak ani nepoznali, takže zbytečné to rozvádět.

Protože nejsou Hellyeah žádní novici, tak věřím, že o jejich hudbu už nejeden příznivec moderního metalu s nu-metalovými vlivy určitě zavadil, takže nemusím zdlouhavě chodit kolem horké kaše a do detailu představovat hudební náplň. Jen v krátkosti. Základem byly vždy kytary a explozivní bicí Vinnieho Paula, přičemž občas se dostalo i na akustické country prvky, které jsou pro texaskou partu celkem pochopitelné, a na vrcholku toho všeho ční skvělý Chad Gray, jehož hlas se stále velmi dobře poslouchá, přestože už asi nikdy nepředvede takovou formu, jakou disponoval na prvních albech domovských Mudvayne. S Hellyeah se postupně obrátil od nu-metalu směrem ke klasičtějšímu pojetí tvrdé hudby a jeho vokál je tak o něco melodičtější. Ovšem, aby nebylo mýlky, i on umí pěkně potrápit své hlasivky, takže když se jeho kumpáni odhodlají k neurvalé panterovské řežbě “Say When”, tak si Chad může vyřvat duši.

I na “Blood for Blood” se pokračuje v nastaveném duchu, kdy se Vinnie Paul, Tom Maxwell a Chad Gray rozhodli, že s každým albem jakoby trochu zhutní spodky, vytvrdí kytarové riffy a bicí se stanou ještě rychlejší. Ne všechny skladby sice snesou podobná měřítka a najdou se tam i nějaké ty poklidnější songy jako klasická metalová vyřvávačka “Soul Killer” nebo balada “Moth”, která mi vychází jako to nejslabší z alba. Ačkoli je fakt, že je to píseň výraznější než některé kousky z druhé poloviny “Blood for Blood”, jež za tou první zaostává. Mluvím hlavně o “DMF” a “Gift”, které se vyloženě neztratí, což je dáno i nízkým počtem skladeb, který se tentokrát zastavil na povzbudivém čísle 10, ale že bych na ně nemohl zapomenout, to zase ne. “Black December” na závěr taky není žádná výhra, protože funguje na vlnách prvoplánové líbivosti a vyloženě zajímavých momentů se jí nedostalo, takže ji beru tak, jakože není.

Naproti tomu veskrze kladné body bych Hellyeah udělil především za ostřejší skladby plné razance jako “Sangre por sangre (Blood for Blood)”, “Cross to Bier (Cradle of Bones)” a “Demons in the Dirt”. Ty všechny jsou svým způsobem typické Hellyeah metalové nářezy, jež v refrénu lehce zvolní, ale protože jsou postaveny na hutných kytarových základech, tak to nevyznívá tak uměle a šroubovaně jako třeba v závěrečné nudě “Black December”. Už zde padla krátká zmínka o “Say When”, jež zcela určitě překvapí stupněm agrese, která se jejích útrobách vměstnala a je to skvělé oživení skomírající druhé půle. Ne snad, že by přebytek energie v tomto songu nahradil nedostatek nápadů, ale i když zrovna “Say When” je jinak nezajímavá píseň, tak těmi neurvalými pasážemi se na to velmi snadno zapomíná.

Hellyeah před vydáním alba nezapomněli informovat své příznivce o pokroku v tvůrčím procesu a s velkou slávou nezapomněli vyhlásit všude do světa, že “Blood for Blood” bude prvním albem bez takového toho párty songu, který na předchozích albech nikdy nechyběl. Že už nám pánové vyrostli a nemají vždycky chuť pařit, což bych chápal, ale nechápu, proč pak dojde na skladbu jako “Hush”, která sice není tak “párty” jako “Hell of a Time” ze “Stampede”, ale ten její rádiový odér podpořený klasickou španělkou této škatulce přímo nahrává. Nicméně, abych to nezakecal, písnička to není špatná a její ústřední melodická linka se mi líbí hodně.

Když budu vycházet z čistě matematických počtů, tak se na “Blood for Blood” hvězdných Hellyeah nachází celkem pět skladeb, které se mi líbí a pět songů, bez nichž bych si svůj život dokázal přestavit. A ono je to tak asi i správně, protože to album je bezpochyby tím nejhorším, které (nyní) čtyřčlenná parta dala během své nedlouhé kariéry dohromady, takže se musím ohánět průměrným hodnocením. Přestože na poměry Hellyeah je “Blood for Blood” slabý podprůměr, tak oproti konkurenci je zde přeci jen několik trumfů v rukávu, z nichž tím nejsilnějším je charakteristický Chad Gray, jenž táhne Hellyeah alespoň k žánrovému průměru.

Další názory:

Hellyeah se ke mně dostali po dlouhé době a poslední deskou, kterou jsem skutečně poctivě sjížděl, byl jejich debut z roku 2007. Docela jsem byl zvědav, kam se pánové pod velením Vinneho Paula za těch sedm let posunuli. No… podle všeho se teda neposunuli vůbec nikam. Vážně, je to pořád ten samý jižanský rock-metal, zdá se mi, že lehce přitvrdili… ale možná ani to ne. Co mě ale příjemně překvapilo, je, že to vlastně šlape a funguje stejně jako první deska. Jo, je to pořád to stejné, ale nemůžu říct, že bych se při poslechu nějak nudil. Je fakt, že mě z desky asi nejvíc baví věci, co jsou víc do country, protože právě tohle Hellyeah aspoň trochu odlišuje od další miliardy současných metalových kapel. Jmenovitě jsou to “Hush” a “Black December”. Očividně je třeba dát jasně najevo, jak vlastně Hellyeah vznikli, jakožto kapela Vinnieho Paula, takže bicí hrajou na albu výraznou roli, a dokonce mi to v některých momentech, připomíná Slipknot, když se Chad Gray dostane hlasem do polohy podobné hlasu Coreyho Taylora. No, jako co si budeme povídat, Pantera to není, že jo, ale “Blood for Blood” rozhodně neuráží, spíš naopak, a kýžená invence se snad dostaví někdy příště no…
Thy Mirra

Recenze

9 Fake Reasons – Days of Downfall

11.8.2014 Ježura Napsat komentář

Země: Francie
Žánr: alternative metal / rock
Datum vydání: 29.9.2014
Label: Dooweet Records

Tracklist:
01. Show Me Your Scars
02. Oblivion
03. I’m Not a Hero
04. Poison
05. Breathe
06. Are You Ready
07. Insane
08. Hate After Confusion
09. Throught the Dark
10. Outcome

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Dooweet

Jakkoli se život hudebního publicisty může zdát být složeným ze samých příjemných záležitostí (asi proto nám podobných nýmandů chodí po světě tolik), není to tak úplně pravda. Ani prostitutky gratis jako pozornost od vydavatelů totiž občas nezvládnou vyvážit tu ohromnou prudu, jakou je probírání se tunami anonymních promonahrávek, které chodí do redakce na recenze a které většinou nejsou nic moc, pokud se tedy rovnou nejedná o totální sračku. Naštěstí se ale občas stává, že člověk narazí na desku, k jejímuž poslechu se vlastně nemusí moc přemlouvat a nakonec to skončí tak, že se u ní ještě obstojně baví. A dnes se přesně na jednu takovou nahrávku podíváme…

Popravdě, až na povedený obal a celkem cool název na první pohled vůbec nic nenapovídá tomu, že by mohlo jít o něco slušného, a trocha pátrání o tom, co jsou 9 Fake Reasons zač, tomu také moc nepřidá. Kapela se totiž dala dohromady teprve tři roky nazpět a kromě dva roky starého eponymního ípka a dvou o něco mladších singlů nemá na kontě zatím nic – samozřejmě kromě debutu “Days of Downfall”, o němž se právě bavíme. Jenže jak se nezřídka kdy stává, že takováhle konstelace okolností vyústí v desku, která je v lepším případě amatérská a nevyzrálá, sem tam se stane, že to vyjde i na první dobrou – jako třeba právě teď.

Tak předně – pařížští 9 Fake Reasons sice fungují ty tři roky, o nichž tu už řeč byla, ale vsadil bych koule, že tihle muzikanti rozhodně mají nějakou historii. “Days of Downfall” totiž ani náznakem nezní, jako by si kucí před těmi třemi lety koupili ve frcu své první nástroje a dali se do díla. Naopak jde o muziku vyzrálou, kompozičně promakanou a v rámci možností i technicky na výši a až na naprosté minimum konkrétních momentů v tomto ohledu nemám naprosto žádné výhrady. A to je pro kapelu dost solidní vizitka vzhledem k tomu, že pro takové ty nařvané a drsňácké moderní metaly nebo crossovery, o které se “Days of Downfall” otírá, moc rád nemám.

Abychom byli přesní, 9 Fake Reasons hrají takovou směsku moderního a lehce alternativního metalu s poměrně klasickým rockem a funguje jim to náramně. O žádném násilném roubování žánrů na sebe navzájem nemůže být ani řeč, protože tohle dělení je spíš pocitové a vlastní muzika je velmi konzistentní. Pro upřesnění – z celkové perspektivy to vypadá tak, že ta drsnější, metalovější tvář 9 Fake Reasons vystrkuje růžky spíše ve slokách, zatímco refrény jsou melodické, ale dogma to určitě není. Třeba taková pětka “Breath” to na poli vokálu obrací úplně na opak a zpestření je to určitě příjemné.

Co konkrétně krom vágního prohlášení, že je ta deska dobře napsaná, přidává “Days of Downfall” na přitažlivosti? Tak určitě je to dílem spousty solidních nápadů, díky nimž je instrumentál zajímavý a člověka ani nenapadne, že by si snad měl místo toho pouštět něco jiného. Pochválit musím rovněž citlivé využití kláves, které zvuk desky vážně moc příjemně obohacují, ale přitom nejsou skoro vůbec na očích a prim hraje klasická nástrojová sestava. To nejlepší ale teprve přijde. 9 Fake Reasons mají vůči konkurenci ohromnou výhodu v osobě zpěváka a zároveň také kytaristy Charlese Muldera (jestli se tak skutečně jmenuje nebo má jenom rád “Akta X”, to bohužel nevím). Ten obstarává jak ostřejší polohy, které se pohybují od špinavého řevu až po vzácně použitý ovšem zcela regulérní growl, tak čistý vokál a právě čistý zpěv patří k tomu nejlepšímu, co je na “Days of Downfall” k nalezení. Pan pěvec je totiž obdařen opravdu parádním hlasem, jenž v kombinaci s dobrými melodickými linkami refrénů nesnese sebemenší výtku a je vážně radost jej poslouchat.

A absolutní trumf? Věřte nebo ne, ale jsou to ty refrény. Právě v nich naplno propuká Charlesův vokální potenciál a navíc mají tak dobré melodie, že naprostou většinu skladeb jejich refrén posílá o několik pater výš a v konečném výsledku jsou to právě refrény, které z “Days of Downfall” dělají opravdu povedenou desku, jakkoli ten zbytek není vůbec zlý. Jako oblíbené skladby bych mohl jmenovat snad všechny kromě “Are You Ready”, jež mi moc nesedla a proti zbytku desky mi přijde o dost slabší, ale až na závěrečnou atmosférickou a velice dobrou instrumentálku “Outcome” jsou to právě refrény, díky kterým mě ty skladby fakt baví.

Z 9 Fake Reasons potažmo jejich první desky “Days of Downfall” se zkrátka vyklubalo vážně příjemné překvapení. Je to deska ve všech směrech podařená, vyvážená, na poslech velice jednoduchá ale přitom ne triviální a hlavně baví – a právě to je důvod, proč hodnotím takhle vysoko. I když jsem totiž původně uvažoval o půl stupně nižší známce, nakonec mi došlo, že od té doby, co jsem si “Days of Downfall” poprvé pořádně poslechl, se na další poslechy těším, zatraceně mě to baví a vrchem mi to ještě zvedá náladu a to je mnohem víc, než jsem si od dalšího z mnoha anonymních promáčů vůbec mohl slibovat.

Recenze

Linkin Park – The Hunting Party

22.7.2014 Atreides Napsat komentář

Země: USA
Žánr: rock / alternative metal
Datum vydání: 13.6.2014
Label: Warner Bros. Records

Tracklist:
01. Keys to the Kingdom
02. All for Nothing
03. Guilty All the Same
04. The Summoning
05. War
06. Wastelands
07. Until It’s Gone
08. Rebellion
09. Mark the Graves
10. Drawbar
11. Final Masquerade
12. A Line in the Sand

Hodnocení:
Atreides – 7,5/10
H. – 5/10
Ježura – 6/10
Kaša – 7/10
nK_! – 6/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Linkin Park snad netřeba široce představovat. Tahle americká smečka si své jméno vydobyla už drahně let zpátky s prvními dvěma, dnes již notoricky známými alby “Hybrid Theory” a “Meteora”, na nichž představila chytlavý nu-metal. Od desky “Minutes to Midnight” si však se svým výrazivem jen hraje a zejména po čtvrtém albu “A Thousand Suns”, které osobně považuji za vrchol jejich tvorby vůbec, nad nimi spousta fanoušků suverénně zlomila hůl – a naopak získala zástup nových. Elektronika a experimentální (minimálně na poměry kapely a podobně velkých jmen) přístup ke stavbě alba nezavoněl zdaleka všem, vnímám jej ale jako sebejistý a osobitý kus muziky, která jen tak nezreziví.

Z minulého alba “Living Things” mám ale dodnes rozpačitý pocit – nemůžu se zbavit dojmu, že se Linkin Park rozkročili kamsi mezi elektroniku předchozího alba a tradiční podobu skladeb, přičemž se jim tuto propast nepovedlo překlenout. Výsledek je dost nemastný, neslaný, polovičatý. Proto jsem byl zvědavý, s čím se Linkin Park vytasí na své šesté řadovce “The Hunting Party”. A myslím, že nemusím nijak zatajovat, že jde o další žánrový obrat a Linkin Park opět směřují někam docela jinam, než na předchozí desce.

Podle očekávání jde o další strukturou standardní album, což ostatně potvrdily už tři dříve vypuštěné singly a později i tracklist. Že půjde o mnohem kytarovější materiál, to Linkin Park naznačili již v “Guilty All the Same”, že to ale vezmou až tak od podlahy, to jsem upřímně nečekal. Kapela se oprostila od naprosté většiny elektroniky a v popředí jsou tak opět kytary – dokonce víc než kdy dřív. Šestistrunné krásky přitvrdily a nabrousily zvuk, takže zní podstatně agresivněji a živěji, než jak si je pamatuji z prvních dvou alb. Sám ještě nevím, jak moc se mi tahle změna zamlouvá, kytarová deska mi zprvu přišla jako krok zpět. Linkin Park mě sice postupně přesvědčili o tom, že namísto zpátečky je to opět spíše krok stranou, do trochu odlišných vod, jak si povíme za chvíli. Pořád ve mně ale hlodá stín pochybností. Skoro jako by se Linkin Park báli dalších výraznějších pokusů a proměn s výrazem a konstrukcí alba, namísto toho vsází na jistotu a vděčné přijetí (zejména staršími) fanoušky.

Nemůžu ale říct, že by “The Hunting Party” bylo pouhým recyklátem starších alb, to zdaleka ne. Spíše mi přijde, že Linkin Park jako by trochu upustili od čistě vlastního ksichtu. Vokální projev není třeba nějak hlouběji rozebírat – Chester Bennington a Mike Shinoda opět předvádí perfektní výkony a jsou pro tvorbu kapely mnohem silnějšími stavebními kameny než instrumentální výrazivo. Ve “Wastelands” se dokonce dočkáme Shinodova rapu i ve sloce. Sice to není taková pecka jako “When They Come for Me” ze čtyři roky starého “A Thousand Suns”, ale pořád je to velmi příjemné oživení. Jestli ale někde “The Hunting Party” občas i dost výrazně ztrácí, jsou to právě nástroje a vůbec skladatelská stránka alba. Dokud se Linkin Park drží svého kopyta a sypou ze sebe sobě charakteristické riffy, byť tentokráte mnohem ostřeji, je to zkrátka jízda. Tomu přispívá i výborná produkce a celkově prokreslenější zvuk nahrávky, než tomu bylo na předchozí desce. Když se do toho přimotá i trocha zbylé elektroniky, je to ještě o kus lepší. Již zmíněné “Wastelands”, “Guilty All the Same” nebo mírnější “Until It’s Gone” jednoznačně patří mezi nejlepší kusy alba.

Jakmile se ale začnou do skladeb motat inovace a vlivy zvenčí, je to padesát na padesát. Na jedné straně tu máme výbornou “Rebellion” (zejména její elektronikou sršící druhá polovina) nebo úvodní “Keys to the Kingdom”. Na druhé potom plytké bullshity jako závěrečnou šestiminutovou “A Line in the Sand”, která je zkrátka příliš dlouhá a nudná, nebo punkovou vyřvávačku “War”. Že se dá antimilitarismus vyjádřit i mnohem zajímavěji, to už nám Linkin Park několikrát předvedli, takže vážně netuším, proč jej tentokrát museli vyprofilovat do něčeho tak pitomého a primitivního. Zbylé skladby pak splňují kvalitativní standard, ale v porovnání s výše vyjmenovanými peckami mi přijdou dost nevýrazné, byť samy o sobě nejsou vyloženě špatné. Výjimkou je kratičké elektronické intermezzo “The Summoning” – pokud by se výraznější část alba pohybovala ve zběsilé směsici kytar a drsné elektroniky, jak je naznačeno v závěru tohoto minutového předělu, vůbec bych se nezlobil.

Toliko ke skladbám. Sečteno podtrženo to máme cirka pětadvacet minut prvotřídního materiálu, který mě opravdu baví a nehrozí, že by se mi oposlouchal. To je zhruba polovina desky. Zbývá cirka deset minut dobrých songů, které nejsou vyloženě špatné, a deset minut balastu, který mi nic neříká a “The Hunting Party” by se bez něj klidně obešlo. Nebo bych se bez něj obešel alespoň já. Takže kam desku zařadit? Těžko říct. Linkin Park se posunuli zase o kus vedle a přitvrdili. Poměrně originální elektronice z “A Thousand Suns” však může novinka leda číst zadní stranu přebalu a na úroveň “Meteory” se také nevyhoupla. V mých očích však může směle konkurovat “Hybrid Theory” i minimalistické (a neméně dobré) “Minutes to Midnight”.

Mnohem důležitější je ale fakt, že se Linkin Park vzpamatovali z nijakého “Living Things” a jsou zpět s deskou, která dokáže zabavit i na víc než pět ušmudlaných poslechů. Jasně zasloužený nadprůměr, byť to přece jen mohlo být ještě o kus lepší. Osobně ale doufám, že s příštím albem vystrčí kapela hlavu z ulity a namísto klasického písňového alba vrátí alespoň trochu prostoru pro experimenty. Je sice fajn, že kytarista Brad Delson dostal spoustu prostoru, ale výraznější Mr. Hahn mi na “The Hunting Party” docela chyběl.

Další názory:

Já osobně jsem nikdy nebyl zrovna fanoušek Linkin Park a nejspíš už ani nikdy nebudu, protože tahle kapela mi prostě přijde dost nudná a nesmyslně přeceňovaná. Zatímco první dvě nu-metalová alba byly ještě docela pohodové rádiovky, pozdější takzvané experimentování mi přišlo dost nic moc – v čele s totálním blábolem v podobě “Minutes to Midnight”. Ani novinka “The Hunting Party” mi nedala důvod, abych svůj postoj k Linkin Park přehodnotil. Pokud se budeme bavit o povedených písničkách, tak ty jsem tam našel jen dvě, a sice “Wastelands” a “Rebellion”, přičemž v té druhé je to spíš díky hostujícímu Daronu Malakianovi, protože jeho vliv je v tom opravdu cítit a ta písnička zní dost podobně jeho vedlejšímu projektu Scars on Broadway. Strávit bych ještě dokázal třeba “All for Nothing” nebo “Guilty All the Same”, ale songů, které se mi fakt upřímně nelíbí, bych stejně našel ještě víc. Rádoby tvrďácká “War”, teplometská “Until It’s Gone”, otravná “Mark the Graves”, nijaká “Final Masquerade” (ta zní skoro jak HIM) nebo zbytečná “A Line in the Sand” mě prostě nepokrytě nudí. Ve finále se sice “The Hunting Party” tak nějak pořád dá poslouchat a je pravda, že Linkin Park už mají na kontě i o dost horší desky (zdravím “Minutes to Midnight”), ale i tak mě to moc nebaví a na víc než průměrnou známku to pro mě jednoduše není…
H.

V době své největší popularity mě Linkin Park nějak minuli a nijak jsem se jim nevěnoval ani v pozdějších obdobích, nicméně na desky “Hybrid Theory” a “A Thousand Suns” mám přes jejich diametrální odlišnost velice příznivé vzpomínky – první mi hrávala jako podklad k dlouhým hodinám paření “Counter Striku” a druhá mě zase velice příjemně překvapila svým totálním odklonem od všeho, co bývalo pro Linkin Park typické. “The Hunting Party” je tedy třetí deskou Linkin Park, které jsem věnoval relativně soustředěný poslech, ovšem nemyslím si, že by se mohla zařadit po bok obou výše zmíněných, protože na to je až moc neškodná. Není to ani agresivní nu-metal, není to ani elektronický experiment, není to ani nic jiného výrazného, a jestli to lze nějak shrnout, asi nejblíž to má k devadesátkovému punk rocku, ale tak nějak ve stylu Linkin Park a s řadou odboček. To ale neznamená, že by to bylo špatné. Poslouchá se to úplně v pohodě, občas je to i dost dobré (nejvíc mě oslovily skladby “Rebellion”, “Wastelands” a “A Line in the Sand”) a taky se mi na tom líbí, že se Linkin Park pořád snaží a nezabalili to hned, jak trochu opadl boom jejich popularity. Přesto ale když dostanu chuť na něco od nich, sáhnu spíše po “Hybrid Theory” nebo “A Thousand Suns”.
Ježura

Abych pravdu řekl, tak Linkin Park už dávno nijak nežeru a dokud se nevytasí s novým albem, tak je mi vlastně úplně jedno, co se kolem této kapely děje. Nehltal jsem informace o chystané novince “The Hunting Party”, ani jsem netušil, jaké jsou záměry s jejím směřováním. Díky tomu jsem byl při prvním poslechu dost překvapený, že se pánové kolem Mikea Shinody vydali cestou zpět k hutnějším kytarám. Tím nechci říct, že jen kvůli tomuto kroku jsou všechny přešlapy z minulosti (“A Thousand Suns”) odčiněny, ale rozhodně jde o posun směrem k lepšímu. Ačkoli jsou některé písně dosti vatovité (zejména natahovaná “A Line in the Sand”, nebo prvoplánová “Until It’s Gone”), tak celkově jde určitě o nadstandard, za který se Linkin Park stydět nemusí. Hodně se mi líbí chytlavé “All for Nothing” a “Guilty All the Same”, nebo pěkně vygradovaná “Mark the Graves”, v níž vládne Bennington. Zejména pak v její první polovině s tím svým zastřeným vokálem. Kdo ví, možná se k “The Hunting Party” budu vracet pravidelně, protože se poslouchá velmi dobře a nenuceným způsobem se mi kombinace příjemných melodií s kytarovými riffy zažírá pod kůži. Velmi milé překvapení.
Kaša

Každé další desky Linkin Park se dopředu děsím více než ranního pohledu do toho odrážecího zařízení, které každému visí v koupelně. Vždy mi na mysli vytanou brutální propadáky a přiblblé změny stylu v podobě alb “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns”. Následující “Living Things” se naštěstí jakž takž vrátilo alespoň na úroveň, kdy jsem ochoten tuhle kapelu poslouchat, a nakonec jsem si jej docela oblíbil. Z “The Hunting Party” mám zatím spíše rozporuplný pocit. Na jednu stranu se celkem v pohodě poslouchá a víceméně jde o celkem důstojného nástupce “Living Things”. Horší je, že i po několika posleších si nejsem schopen vybavit jedinou melodii nebo nedejsatan celou písničku. Mám tedy za to, že deska jako celek funguje docela dobře a je konzistentní, ale neobsahuje žádný vyloženě hitový materiál. Prostě taková letní odpočinková jednohubka, na kterou táboráková šestka sedí. Možná po více posleších změním názor, ale momentálně výše prostě nepůjdu. Když si tak “The Hunting Party” procházím, mohu zodpovědně doporučit skladby “All for Nothing” a “Rebellion”. Ale z hlavy bych je nevyždímal.
nK_!

Ačkoli většina metalové komunity nebere Linkin Park nijak zvlášť vážně, sám k nim mám, i díky dlouhé společné historii, vztah velice pozitivní. Jistě, pokud by vás zajímala čistě objektivní kvalita hudby, poohlídněte se jinde. Přesto však mě před každým novým albem této kapely postihne neovladatelná zvědavost, kam se posune tentokrát. A i když jsem se změny z většinově elektronického na rockový zvuk hodně bál, musím uznat, že se změna prostě povedla a “The Hunting Party” nemá daleko k pozici nejlepšího alba kapely. Nejdříve však největší problém alba: některé riffy znějí jako dema z období prvních dvou desek, kapela opisuje jak své starší nápady, tak ty nové. To mě v prvních posleších poněkud rozesmutnilo, ale pokud od této skutečnosti odhlédnu (a pominu i obvykle úděsná několikasekundová intermezza mezi skladbami), zbude mi třičtvrtěhodina obstojného materiálu. Otvírák “Keys to the Kingdom” jednoduše nemá chybu, power metalem zavánějící “Guilty All the Same” je jasná hitovka, překvapivě tvrdý riff sluší jinak měkčí písni “Wastelands”, “Rebellion” se v závěru výborně rozjede a hlavně – a zde se s kolegou recenzentem rozcházím – vše podtrhuje výborná poslední skladba. “A Line in the Sand” v netradičně dlouhé formě spojuje to nejlepší od Linkin Park do ohromně energické písně s excelentním závěrem. Na celé desce mě navíc překvapilo, jak dobrým zpěvákem je dnes Mike Shinoda, a naprosto mi sedla kombinace jeho čistého zpěvu s Benningtonovým řevem. Hodnotím tak stejně jako kolega v recenzi.
Zajus

Recenze

Mastodon – Once More ‘Round the Sun

16.7.2014 Kaša Napsat komentář

Země: USA
Žánr: progressive / alternative sludge / stoner metal
Datum vydání: 24.6.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Tread Lightly
02. The Motherload
03. High Road
04. Once More ‘Round the Sun
05. Chimes at Midnight
06. Asleep in the Deep
07. Feast Your Eyes
08. Aunt Lisa
09. Ember City
10. Halloween
11. Diamond in the Witch House

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
H. – 7/10
Skvrn – 8/10
Thy Mirra – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon letos slaví desetileté výročí vydání přelomového a velmi ceněného díla “Leviathan”, takže už si pravděpodobně zvykli na fakt, že alba této čtveřice z americké Atlanty jsou od té doby považována za jednu z nejočekávanějších událostí daného roku a “Once More ‘Round the Sun” není v tomto ohledu žádnou výjimkou a navazuje tak na předchozí desky. Je fakt, že od dob vydání ruského “Crack the Skye” mají pozici ještě těžší, protože tohle album nejspíš už navždy zůstane základní jednotkou pro měření skvělého alba této kapely, ale pánové se s tím nyní dokázali poprat statečně, a právě na jejich aktuální kotouček “Once More ‘Round the Sun” se nyní podíváme blíže.

Ještě předím se ale přesuneme o pár let zpět k vydání předchozího alba “The Hunter”, které já osobně považuji dodnes za nejslabší počin pod hlavičkou Mastodon. Důvod? Určitě za to může již zmíněné “Crack the Skye”, které prostě nasadilo laťku neuvěřitelně vysoko a svou propracovanou strukturou vrhlo na dřevorubecké “The Hunter” s opačným písničkovým přístupem stín jednoduchého alba, kterému poprvé v diskografii chyběl nějaký jednotný koncept. Před těmi třemi lety jsem si myslel, že písničková struktura Mastodon nesvědčí tak dobře jako rozmáchlé kompozice, ale “Once More ‘Round the Sun” svým způsobem navazuje na počin předchozí a přesto je jiné. Propracovanější, ale melodičtější, zpěvnější a hlavně po okraj nacpáné kvalitními skladbami, kde tentokrát nezbylo žádné místo pro vatu…

“This time, this time, things’ll work out just fine,” pěje bubeník Brann Dailor ve zpěvném refrénu druhé “The Motherload” a jako by ujišťoval fanoušky, že tentokrát do sebe všechny elementy “Mastodontí” tvorby zapadly jako pečlivě vysoustružené části vyššího celku a není důvod obávat se ztráty dosavadní výjimečnosti tvorby Mastodon, kdy každé album je originál a snaží se neustále posouvat někam jinam. Schválně si projděte dosavadní diskografii a uvidíte, jak dlouhou cestu Mastodon za těch dvanáct let ušli, přičemž mohli úplně v klidu sázet na jistotu a letos tak vydávat “Leviathan #5”, ale kdepak. Základní prvky jsou sice pevně dané, ale výsledná deska zní pokaždé trochu jinak. Jednou převládá progresivní rock (“Crack the Skye”), jindy zase stoner metal (“The Hunter”) a nyní jako by se borci poohlédli směrem k alternativnímu rocku, který jde ruku v ruce se zpřístupněním skladeb širšímu posluchačstvu. Škatulkování však není úplně na místě, protože je tam troška stoneru, sludge, thrashe, progu, alternativního rock/metalu a prog metalu. To vše je smícháno s nezaměnitelným feelingem, na který mají pánové patent. A výsledek? Samozřejmě, že skvělý.

“Once More ‘Round the Sun” je plné technických riffů, kytarových vyhrávek a samozřejmě variabilních vokálů, na kterých se od minula lehce zapracovalo co do melodičnosti. Troy Sanders, Brent Hinds i Brann Dailor disponují sebejistým a od druhého rozeznatelným hlasem, takže v tomto ohledu se při poslechu Mastodon nudit nikdy nebudu. Spousta lidí vidí právě vokály jako hlavní slabinu kapely, čemuž bych věřil při živých vystoupeních (živou zkušenost nemám, ale záznamy z koncertů moc přesvědčivě nepůsobí), ale studiově nemám žádných výhrad. Sanders je jako uřvaná bestie, Hinds (škoda, že už nedostává tolik prostoru) zní jako pod vlivem psychedelických látek a Dailor mě nepřestává udivovat svým vlezle melodickým vokálem a jsem docela rád, že se pomalu stal pevnou součástí pěveckého ansáblu kapely, i když je to na úkor Hindse. Pro úplnost musím zmínit Billa Kellihera, který sice nezpívá, ale jeho kytarová souhra s Hindsem je jako vždy fantastická (“Tread Lightly” a “Chimes at Midnight” v tomto ohledu válí).

Přestože jsem hovořil o melodiích a zpěvnosti, tak Mastodon nezůstavají nic dlužni ani fanouškům mohutných kytarových fláků, pro které je nachystána hned úvodní “Tread Lightly”. Tu uvádí akustické intro, která však po chvíli přenechá kormidlo proplétaným kytarám Kellihera a Hindse. Hodně se mi líbí jejich vzájemná kytarová vyhrávka a sólo, jímž píseň zakončují. Přestože si “Tread Lightly” drží konvenční strukturu sloka/refrén, tak zapomeňte na jednoduchou odrhovačku. Vokální otěže dříma skvělý Sanders, kterému v mezihře vypomůže Dailor. Dost se jí podobá další povedená záležitost jménem “Chimes at Midnight”, kterou bych dost možná vybral jako nejlepší kus jedenácti skladbové desky. Svou náladou mi evokuje “Blood Mountain”. Ostře útočný kytarový riff a vokál Brenta Hindse, který zde doplňuje Sanderse, se mi snad nikdy neoposlouchají, takže asi proto bych sáhl právě po ní.

Jako úplně první singl byla vybrána trojka “High Road“, která má všechny předpoklady k tomu, aby zaujala hned na první poslech. Trochu mi připomíná “Black Tongue” z “The Hunter”, ale určitě za to může hutný dřevorubecký kytarový riff, jenž v refrénu ustoupí zhuleným melodickým vokálům. Z pohledu celé desky to není úplně překvapivá položka a její volba ke klipovému ztvárnění je vlastně celkem logická. Chytlavá je dostatečně, takže není co řešit. Pokud však Mastodon někdy měli předpoklad k rádiovému hitu, tak jej nechali naplno promluvit skrze “The Motherload”. Tahle skladba je neuvěřitelně jednoduchá a přímočará a její vlezlý refrén, jehož lyrickou náplň už jsme si výše částečně představili, je jedním z top momentů celé nahrávky, a pokud se někde promítla účast Nicka Raskulinecze na producentském křesle, tak je to určitě rockový feeling, který je místy řádně cítit. Titulka je na tom podobně, jen díky Hindsovi není tak přímočará, ačkoli tříminutovou stopáží si na nějaké odvážné rytmické zvraty troufnout nemůže.

Druhá půle “Once More ‘Round the Sun” je oproti té první zajímavější v tom smyslu, že je rozmanitější a do jisté míry atmosféričtější ve stylu “Crack the Skye”. Může dvojice delších písní “Asleep in the Deep” a “Diamond in the Witch House”. Prvně jmenovaná je (relativně) poklidná rocková záležitost s lehounkým psychedelickým oparem a pevně rezonující rytmikou dvojice Sanders–Dailor. I přes svých šest minut a pomalé tempo bez vyloženého zvratu však nepůsobí znuděně. Naopak, z druhé poloviny se mi líbí ze všech nejvíc. “Diamond in the Witch House” je další z řady hostovaček Scotta Kellyho z Neurosis v řadách Mastodon. Tentokrát se zvěčnil v dlouhé závěrečné skladbě s dusivou atmosférou a epickou strukturou, která dává vzpomenout na delší songy z minulých alb.

Zbylá čtveřice kompozic, na niž se doposud nedostalo, se může zdát na první poslech nevýrazná, ale jsou to i takové maličkosti jako dětský sbor v závěru technické “Aunt Lisa” (ty bicí výjezdy mě baví) nebo hráčsky dokonalý závěr “Halloween”, kdy proti sobě stojí riffy, sóla a bicí, které odlišují jednu písničku od druhé a boří tak dojem, že na konci už pouze rezonuje energičtější první půle. “Feast Your Eyes” a “Ember City” jsou obě vokálně zasněnější, ale zatímco první vychází ze špinavých sludge/stonerových kořenů, tak “Ember City” jde dál v kontrastech mezi energickými slokami a silně melodickými refrény. Jak tak na seznam skladeb koukám, tak mě nenapadá nic, co bych vyškrtnul nebo nějak dál upravoval. “Once More ‘Round the Sun” se mi líbí takové, jaké je, a já Mastodon zobu z ruky.

Včera jsem našemu redakčnímu šéfovi říkal, že “Once More ‘Round the Sun” udělím v hodnocení osmičku, možná osm a půl a dnes se musím se přiklonit k té vyšší známce, protože když nad tím přemýšlím, tak Mastodon mě na novince baví fakt mocně. Čert vem fakt, že “Crack the Skye” a “Leviathan” zůstaly nepřekonány (ostatně i proto nemůžu jít s hodnocením ještě výš), ale výsledek je hodný jejich jména, které je pro mne v současnosti synonymem k budoucnosti metalové hudby. “Once More ‘Round the Sun” je vyspělé, líbivé a strašně dobře se poslouchá. Možná už to po tolika letech nevyznívá tak překvapivě, ale Mastodon nelze upřít fakt, že si drží velmi vysokou laťku, pod niž se z mého pohledu dostali pouze na minulém albu, které je i tak dost dobré. Velmi silná deska.

Další názory:

Mastodon jsou kapelou, kterou jsem vlastně dlouhé roky ignoroval a tak nějak jsem neměl chuť ani zájem se do jejich tvorby pouštět. Tou nahrávkou, díky níž si mě konečně získali na svou stranu, se stal progresivní opus “Crack the Skye”, který si dodnes suverénně hoví na pozici mé nejoblíbenější desky Mastodon, a upřímně řečeno, mám vážné pochybnosti, že se někdy objeví placka, jež by jej z trůnu sesadila. Nicméně i poslední, stoner metalem nasáknutý “The Hunter” mě bavil, takže jsem se samozřejmě těšil i na “Once More ‘Round the Sun”… která mě sice baví také, ale zdaleka ne tolik, jak jsem doufal. Všechno je to super a Mastodon jsou stále ve formě, některé písničky se dost povedly, ale jednoduše mi většina alb z minulosti přišla zábavnější. Jako nejlepší songy novinky bych určitě jmenoval “High Road” s našlapaným riffem, parádní “Chimes at Midnight”, závěrečnou “Diamond in the Witch House” s výtečným Scottem Kellym z Neurosis a především osmou “Aunt Lisa”, která mě opravdu baví. Zejména její závěr s mocným sborem “Hey ho, let’s fucking go / Hey ho, let’s get up and rock n’ roll” je neskutečná síla a pro mě osobně s přehledem nejlepší moment celé desky. Obrovskou pochvalu si pak zaslouží ještě úžasný obal, což už je ovšem u Mastodon standard, protože tihle borci si obálky vždycky uměli vybírat skvěle…
H.

“Once More ‘Round the Sun” jsem si poprvé pustil víceméně jen ze zvědavosti a původně mělo hodnocení téhle desky proplout kolem mě. Mastodon sice velmi respektuji a považuji je na dnešní scéně za unikání uskupení, i tak mi byla jejich dosavadní tvorba hudebním směřováním docela cizí. Do “Once More ‘Round the Sun” jsem se však zabouchl na první poslech. Určitě to nebude úplná náhoda, protože předchozí desky mi přišly posluchačsky mnohem méně stravitelné, ale i teď to není žádné laciné smetí na dva poslechy. “Once More ‘Round the Sun” je však opět plná našlapaného materiálu, chytré chytlavosti i výtečné hráčské a skladatelské zdatnosti. A je úplně jedno, jestli právě hraje “High Road”, náladovější “Feast Your Eyes” nebo pecka v podobě “Aunt Lisa”, na jejíž adresu tu toho bylo odesláno víc než dost. Mám-li v posledních dnech zapnout nějakou dobrou oddechovou záležitost, často sahám právě po téhle placce. A něco mi říká, že ani náhodou nezůstane jen u těchto dnů…
Skvrn

I když nemohu říci, že bych byl nějakým skalním obdivovatelem Mastodon, jako je třeba raper James Cole, který je nezapomene zmínit v každém interview, co se na YouTube objeví a dokonce se deskou “Leviathan” inspiroval při tvorbě vlastního alba “Moby Dick”, přesto mě jejich, troufám se říct vcelku originální dřevorubecký prog-metal, místy hodně baví, hlavně deska “Crack The Skye” si vydobyla víceméně stálé místo v mém playlistu. Moje očekávání bylo v případě “Once More ‘Round the Sun” celkem vysoké, vysloveně jsem se těšil na Troye Sanderse potom, co jsem si ho masivně oblíbil v Killer Be Killed. V tomto ohledu jsem rozhodně nebyl zklamán, na albu dostal dokonce víc prostoru, než kdy dřív, na úkor Brenta Hindse, což mi z výše uvedených důvodů vlastně možná ani nevadí. Když si budu chtít pustit něco progresivně metalového či rockového, sáhnu spíš po Tool nebo tak něčem, a i když jsou Mastodon také nesmírně hudebně zajímaví, jejich síla a originalita tkví právě ve zpěvech, dodávajícím písním neopakovatelnou naléhavou atmosféru. Na “Once More ‘Round the Sun” to jsou speciálně refrény, které mě zaujaly nejvíc. I když nejsem diehard fanda, překvapilo mě, že už při druhém poslechu se mi songy vryly pod kůži, jako kdybych desku znal a poslouchal několik let. Jednoduše zapamatovatelné refrény jsou jádrem a nejzajímavějším momentem songů na albu, nutno podotknout, že bezmála všech. Nenašel jsem tam píseň, která by mě aspoň trochu nebavila, což se mi u desek nestává tak často. Hlavně první polovina je nabitá a “Motherload” nebo geekovská klipovka “High Road” jsou hity, které chce člověk skoro poslouchat v rádiu. V druhé polovině mě příjemně překvapila “Aunt Lisa” s ženským gang vokálem na konci. Pro mě jedna z nejzábavnějších desek posledních pár týdnů, možná dokonce měsíců.
Thy Mirra

Recenze

Powerman 5000 – Builders of the Future

25.6.2014 nK_! Napsat komentář

Země: USA
Žánr: industrial / alternative metal
Datum vydání: 27.5.2014
Label: T-Boy Records

Tracklist:
01. Invade, Destroy, Repeat
02. We Want It All
03. How to Be a Human
04. You’re Gonna Love It, If You Like It or Not
05. Builders of the Future
06. I Want to Kill You
07. Modern World
08. Live It Up Before You’re Dead
09. I Can’t Fucking Hear You
10. Evil World
11. Heads Will Roll [bonus]
12. Hey, All You People [bonus]

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook

Powerman 5000 není v našich končinách úplně nejznámější kapelou, ale své místo těsně pod vrcholem industriálně-metalového Olympu si jistě zaslouží. Tahle americká sebranka má za sebou již třiadvacetiletou kariéru a deset studiových alb, z nichž to poslední si dnes představíme. Hlavním mozkem a zároveň frontmanem Powerman 5000 (někdy označovaných také PM5K) je jistý Spider One (vlastním jménem Michael Cummings), mladší bratr Roba Zombieho. Je také jediným stále aktivně hrajícím zakládajícím členem. V řadách Powerman 5000 se vystřídala již pěkná řádka hudebníků a současná sestava funguje teprve od loňska.

Jak bylo již řečeno, Powerman 5000 se pohybují v industriálně-metalových vodách. Zaměřují se především na silné, chytlavé refrény a melodie, které jsou živé, zábavné a snadno se pamatují. Nejinak je tomu i na “Builders of the Future”, které je pravděpodobně nejlepší nahrávkou od průlomové “Tonight the Stars Revolt!” z roku 1999. Tato deska dostala poprvé (byť hlavně v Americe) Powerman 5000 na výsluní. Od té doby uplynulo hodně vody, vzniklo dalších pět fošen, ale žádná už “Tonight the Stars Revolt!” nepřekonala. To se mění až nyní, protože “Builders of the Future” je svěží a upřímná nahrávka s vlastní identitou a potenciálem nakopnout stagnující kariéru znovu do výšin.

Popravdě, “Builders of the Future” mě za celé ty roky, kdy Powerman 5000 poslouchám, baví zdaleka nejvíce. Třeba předpředposlední “Somewhere on the Other Side of Nowhere” měla své momenty, ale postupem času jsem se k ní přestal vracet jednoduše proto, že po několika posleších neměla již zkrátka co nového nabídnout. “Copies, Clones & Replicants” jsem celou projel snad jen třikrát a pak už o ni také nezavadil. V tomto směru mám z “Builders of the Future” dobrý pocit, protože jednotlivé písně jsou hodně variabilní a téměř v každém případě se jedná o potenciální hitovku. Vatu nebo vyloženě nevydařený kus byste hledali marně. Snad jen jeden song (jmenovitě “I Want to Kill You”), který sám o sobě špatný není, ale moc se nehodí do konceptu alba. K tomu se ale ještě dostaneme.

Z technického hlediska jde o dobře natočenou desku a máte-li doma pořádnou repro soustavu, na sousedových trenclích nezůstane jedna nit suchá. Sice nejde o kdovíjak hluboukou muziku, ale svůj primární účel – to, aby se při jejím poslechu každý dobře zabavil – plní na výbornou. Nový materiál obsahuje patřičnou dávku podmanivých kytarových linek a melodií podepřených silnou elektronickou vrstvou, které ostatně celému projektu dodává jedinečný a správně úderný nádech. Velice se mi líbí práce bicích, kdy nováček Dj Rattan odvádí skutečně výbornou práci. Vokální party Spidera One jsou jako obvykle na vysoké úrovni a ve stejném rozsahu jak jsme za těch více než dvacet let zvyklí. Nejlepší věcí na technickém zpracování “Builders of the Future” je ale bezesporu vynikající mix a produkce. Jak jsem již zmiňoval před chvillkou – na tomhle albu se nenachází jediná špatná píseň a téměř každý obsažený kus má svou vlastní tvář a nějakým způsobem se odlišuje od svých kolegů.

Základem jsou samozřejmě refrény a elektronika, to ano, ale ostatní nástroje se nenechají zahanbit a téměř v každé písni je možné nalézt nějaký zajímavý riff nebo nápad. Úvodní “Invade, Destroy, Repeat” správně nakopne do potřebného tempa a navíc živě stojí opravdu za to (jak jsem si osobně ověřil na rakouském festivalu Nova Rock v půlce června). “We Want It All” zpočátku zpomalí a celou střednětempou dobu se drží jednoduché kytarové linie. Vyniká především baskytara. V případě “How to Be a Human” jde rozhodně o jednu z nejlepších věcí na “Builders of the Future”. Velmi silný refrén zní prostě bohovsky a nejinak je tomu samozřejmě i živě. “You’re Gonna Love It, If You Like It or Not” také síla. Takhle bych mohl pokračovat prakticky u každé písně, ale nejlepší bude, když si “Builders of the Future” prostě pustíte sami a zjistíte, co se vám líbí. V každém případě doporučuji ještě minimálně “Live It Up Before You’re Dead” a slušně zmixovanou “Evil World”, i když zbytek také nezaostává. Jedinou výjimkou z jinak velkého nadšení představuje zmíněná “I Want to Kill You”, která podle mého do nové nahrávky prostě konceptuelně nezapadá. Pomalá balada uprostřed desky, která je jinak natřískaná k prasknutí bombastickým materiálem? WTF?

“Builders of the Future” se zkrátka povedlo a sám z něj mám velkou radost. Při pohledu na finální hodnocení (které si stejně čtete jako první, přiznejte se) si jistě kdekdo položí otázku, proč není o nějaký ten bodík vyšší? Odpověď je vlastně hrozně jednoduchá – nejsem zkrátka zatím stoprocentně přesvědčen, že i po více posleších mě bude nová placka Powerman 5000 bavit jako při prvních deseti. Navíc hodnotím pouze na základě bezprostředního dojmu. Nechávám si tak rezervu pro případné výtky a shrnutí na konci roku. Ale kdo ví – třeba mě nakonec bude mrzet, že jsem podhonotil. Každopádně tohle album je povinností pro ty, kdož mají industriální metal v merku. Spokojenost i bez číselných hodnocení.

Další názory:

“Builders of the Future” ve své základní podstatě není nic jiného než typická americká rocková vyřvávačka… jediné, co Powerman 5000 posouvá nad průměr a do poslouchatelnějších mezí, je ten jejich elektronický podmaz, díky němuž se to nakonec vstřebat dá, aniž by se člověku udělalo nevolno. A to ta elektronika vlastně ani není žádný vyložený náser, rozhodně nečekejte nějaký brutální industrial, který by zahanbil i čistokrevné EBM kapely. Nicméně nemám problém uznat, že některé písničky šlapou docela slušně, jmenovitě se to týká například druhé “We Want It All” nebo “Modern World”. Naopak třeba singlová “How to Be a Human” či “Live It Up Before You’re Dead” jsou na můj vkus až moc velké odrhovačky. Ve finále se to ovšem s výjimkou naprosto sračkové balady “I Want to Kill You” poslouchat i dá… asi tak dvakrát, třikrát, maximálně čtyřikrát. Pak už se bohužel “Builders of the Future” nechutně ohraje a začne spíš nudit… což ovšem není žádné velké překvapení, protože je to pořád album postavené čistě na jednoduchých popěvcích a instantně chytlavých refrénech. Je sice pravda, že díky tomu se nahrávka hned napoprvé líbí, ale zase se extrémně rychle vyčerpá a dál už vám nemá co dát… a díky tomu nemůžu vytáhnout víc jak 5,5 bodu… Na dojmu pak nepřidá ani totálně vyjebaný a nechutným loudness war přejetý zvuk – jako sorry, ale dynamický rozsah 3-4 decibely je prostě špatný vtip…
H.

Recenze

Mushroomhead – The Righteous & the Butterfly

23.6.2014 nK_! 1 komentář

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 13.5.2014
Label: Megaforce Records

Tracklist:
01. Our Apologies
02. How Many Times
03. Devils Be Damned
04. Qwerty
05. Portraits of the Poor
06. Childlike
07. This Cold Reign
08. We Are the Truth
09. Son of 7
10. For Your Pleasure
11. Worlds Collide
12. Graveyard Du Jour
13. Out of My Mind
14. Rumor Has It [Adele cover]
15. We Are the Truth 3.0 [bonus]
16. Dope Ass Watt [Remix]
17. Watt [DG Mix]

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je neuvěřitelné, jak neúprosně ten čas na světě letí. Před třemi a půl lety jsem na Sicmaggot psal svůj první článek a vůbec jsem netušil, jak dlouhý je poločas rozpadu běžného redaktora. Můj se naštěstí ke konci nechýlí, takže můžu ohodnotit pokračovatele desky, která byla mojí pisatelsky první. Ano, “Beautiful Stories for Ugly Children” nastartovalo v roce 2010 mou redaktorskou kariéru a tehdy jsem hodnotil poměrně vysokou osmičkou, kterou bych s odstupem času spíše o jedničku snížil. Jak tedy dopadla novinka “The Righteous & the Butterfly” émerických Mushroomhead? Musím říci, že za mě dobrý.

Mushroomhead jsou často připodobňovaní svým iowským sousedům Slipknot. Stylem vystoupení, počtem muzikantů (kterých je tedy také jako psů), muzikou a v neposlední řadě i maskováním jednotlivých členů. Jedni říkají, že Mushroomhead kopírovali kdysi od Slipknot, jiní tvrdí opak. Upřímně – je mi fuk, kdo od koho opisoval, důležité je, že za roky fungování si obě kapely vybudovaly svou vlastní hudební image. Mushroomhead asi nikdy nebudou tak masově oblíbení jako právě Slipknot, ale to je možná dobře. Jejich hudba není úplně snadno stravitelná a pro každého instantně přístupná, ale jakmile se jí necháte vtáhnout, už na ni nedáte dopustit. Je prostě jiná, což “The Righteous & the Butterfly” hned při prvních minutách poslechu potvrzuje.

Největší změnou od minule je návrat ztraceného syna v podobě zpěváka J Manna, který kapelu opustil v roce 2004. Starší desky Mushroomhead nemám úplně najeté a přiznám na rovinu, že jsem nejdříve přebývajícímu hlasu nevěnoval ani moc pozornosti. Nakonec mohu konstatovat, že jde o příjemné osvěžení, které staří fanoušci jistě uvítají a ti noví mohou být minimálně potěšeni, že z vokálního hlediska je muzika Mushroomhead o něco variabilnější. Povězte, která kapela má dneska tři (!) zpěvmany? Od minule přibylo i více pomalejších pasáží, které jsou zpívané čistými vokály. Obecně se “The Righteous & the Butterfly” nese celé spíše ve středním tempu s tendencí zpomalovat a vyloženě rychlých vypalovaček mnoho není. Nemyslím si, že by to bylo úplně na škodu. “The Righteous & the Butterfly” je velice konzistentní album, na kterém si každý přijde na to své.

Vlastně jsem celkem rád, že Mushroomhead místy ubrali na rychlosti a zařadili ze čtyřky na dva-a-půlku. Za jednu z nejlepších skladeb totiž považuji “Portraits of the Poor” s pomaloučkým klávesovým rozjezdem a příjemně zkresleným riffem během refrénu, kdy se vokalistké střídají. Další velmi pomalou věcí je “Childlike”, ve které hostuje na pozici zpěvačky Just Mic z 10.000 Cadillacs (o kterých jsem jaktěživ neslyšel). Díky jejímu vokálu se tohoto songu nemohu nabažit, rozhodně doporučuji.

Výčet toho nejzajímavějšího bychom měli, vraťme se teď ale na začátek a projeďme si zbytek pěkně popořádku. Úvodní “Our Apologies” jde trochu proti mémo výroku výše tím, že se jedná o slušnou jízdu, a to, že jí Mushroomhead album otevírají, má jistě svůj důvod. Velmi se mi líbí práce DJe během refrénů. Nenásilně zakomponované samply tam, kde se opravdu hodí, nejsou rozhodně na škodu. Následuje “How Many Times” s podstatně pomalejším úvodem a famózní stavbou vrcholící v perfektním refrénu. Z produkčního hlediska naprostá bomba a moje srdce plesá, když slyší takhle napsaný song. “Devils Be Damned” je v podstatě “Houbohlaví” klasika – hlasitostí vynikají bicí nad kytarami a zpěv ze středního tempa co chvíli rychle přechází do rychlého a zase zpět. V případě “Qwerty” jde o hodně kontroverzní a pomalou věc, která napůl připomíná řeč cirkusového principála a napůl ne-rapovou gangsta píseň. Má ale své kouzlo a nedá se jí upřít originalita. O “Portraits of the Poor” a “Childlike” jsem se již zmínil, takže hurá do druhé poloviny.

Tu rozlouskne “This Cold Reign”, která mě snad jediná nijak více neuchvátila. To se ale rozhodně nedá říci o “We Are the Truth”, kde zpočátku vévodí vokál zpěvačky Jackie Laponza (Unsaid Fate) na pozadí s výborným riffem, postupně se přidávají i ostatní nástroje a další zpěváci. Paráda, živě musí být něco takového luxusní. “Son of 7” bych nominoval ve speciální kategorii “nejlepší melodie”. “For Your Pleasure” zase jako píseň s nejlepším úvodem a prvotřídním vokálem. “Worlds Collide” a “Graveyard Du Jour” neurazí a zejména druhá jmenovaná se mi líbí v částech, kdy klávesy vyťukávají smutnou melodii, sem tam zazní tvrdý riff a do toho všeho se smějí děti. Závěr brnkne zase na trochu svižnější strunu, a kdybyste z “The Righteous & the Butterfly” zaslechli jen úvod a právě zmiňovanou “Out of My Mind”, nevěřili byste, že Mushroomhead teď obecně hrají spíše pomaleji. Kotel bonusů za podstatné nepovažuji, tak se o nic nebudu ani moc rozepisovat. Zajímavá je určitě konverze “Rumor Has It” v původním podání od zpěvačky Adele, ale to je tak všechno.

Z “The Righteous & the Butterfly” jsem nadšen. Opravdu. Líbí se mi jeho kompozice, produkce a z obsaženého materiálu se nedá nic pokládat za vyloženě špatný, nudný nebo nepovedený kousek. Ve skutečnosti má každá píseň svou jedinečnou identitu a kouzlo, což se u kapely, která tvoří přes dvacet let nevidí příliš často. Osm a střízlivý kousíček, jen tak pro jistotu.

Další názory:

Zpočátku mě novinka Mushroomhead příliš nebavila… a i když by bylo možná efektní teď říct, že po čase mě “The Righteous & the Butterfly” fakt chytlo, zas tak žhavé to nebude, ačkoliv musím uznat, že po větším počtu poslechů se dojem z desky rozhodně vylepšil. Nevidím v tom žádný velký zázrak, spíš takový alternativně metalový standard, ale poslouchá se to úplně v pohodě a až na výjimky to přinejmenším neobtěžuje. Těmi výjimkami, které mě nebaví a které podle mě patří k tomu nejslabšímu, co se na “The Righteous & the Butterfly” nachází, jsou hlavně ty pomalé věci, nejspíš pokusy o cosi na způsob atmosféry jako v “Portraits of the People” nebo “Childlike”. Největší příšerností je ovšem cover “Rumor Has It” od Adele… z výtečné popové písničky totiž Mushroomhead vytvořili odpudivou americky rockovou vyřvávačku, což si jako fakt mohli odpustit. Naopak mezi vrcholy nahrávky řadím povedenou klipovku “Qwerty”, skvělým ženským vokálem opepřenou “We Are the Truth” nebo rychlejší kusy jako “Our Apologies” či “Devils Be Damned”.
H.

Minirecenze

Saliva – Rise Up

21.4.2014 Kaša Napsat komentář

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 29.4.2014
Label: Rum Bum Records

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dobách, kdy zámořským alternativním rockerům Saliva vládl Josey Scott, jsem tuhle kapelu měl vážně rád. Je fakt, že poslední alba (vlastně vše po “Blood Stained Love Story”) s ním za mikrofonem už stála za starou belu, ale z nostalgie jsem si je stejně vždycky poslechl. Po jeho odchodu jsem už o to nestál, ale stejně jsem si nemohl nechat ujít, jak na tom tahle parta je po odchodu své ikony a jeho nahrazení neznámým borcem jménem Bobby Amaru.

Překvapivě uznávám, že ne tak špatně jako na posledních albech se Scottem, ale v žádném případě tak dobře jako na prvních čtyřech albech, která jsou i s odstupem času slušné ukázky amerického alternativního nu-metalu. Většina skladeb z novinky už vyšla na předchozí řadovce “In It to Win It” a “Rise Up” je tak vlastně jeho přepracovanou verzí s několika novinkami, ale protože jsem předchůdce neslyšel, tak s tímhle nemám problém.

Hudebně je všechno na svém místě, takže i přes změnu vokalisty nelze čekat odklon od hudební produkce posledních let, o čemž hned na úvod přesvědčí hitovka “Rise Up”, která strčí do kapsy vše z “Cinco Diablo” a “Under Your Skin”, které byly vážně špatné. Šlapavá “She Can Hide Crazy” prodlužuje slušný úvod, který končí patosem “Lost”. Balady k Saliva vždy patřily, ale zatímco v minulosti je vyvažovalo Scottovo charisma, tak “Lost” je ukázkou vlezlého a pomalého oplodňováku, který osobně považuji za hudební bahno. Totéž platí pro “1000 Eyes”, “Closer” a “The Enemy”. Nebýt na placce těchto čtyř bezpohlavních kravin a místo nich by se sešlo víc vypalovaček jako “Redneck Freakshow”, “Choke” nebo i závěrečné “I Don’t Want It”, tak bych neřekl ani popel.

Popravdě není “Rise Up” ničím víc než konzumní nahrávkou zámořského mainstreamového rock/metalu, ale těch pár poslechů jsem neměl pocit, že by to byl čirý kalkul a Saliva působí živelněji a uvěřitelněji než v posledních letech, které vyplnily opravdu slabé počiny. Z tohoto pohledu tak vypadá Bobby Amaru jako logická volba, s níž kapela našla dříve ztracenou jistotu.

Recenze

Khroma – Collapse

11.4.2014 H. Napsat komentář

Země: Finsko
Žánr: electro alternative metal
Datum vydání: 28.3.2014
Label: Inverse Records

Tracklist:
01. Collapse
02. Keep You Whole
03. A Vessel to Steer
04. Panopticon
05. Cypher
06. Shards Reflect
07. Distorted
08. EXIF Data
09. The Martyr Acts

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Khroma je relativně mladá formace, jež pochází z Helsinek, hlavního města Finska. Pánové o sobě tvrdí, že drtí elektronický alternativní metal, což mně osobně zní jako vcelku zajímavý žánrový základ, z něhož by klidně mohlo vylézt cokoliv od trip-hopem nasáklé atmosféry až po agresivní parní válec. Tak se pojďme podívat, jak to tedy na debutové desce “Collapse” vypadá…

Pokud nikdo z vás není proti, začal bych několika letmými poznatky ohledně oněch žánrů. Žádné protesty neslyším, tak hurá na věc… Z oněch dvou nenápadných nástřelů, které jsem naznačil v úvodním odstavci, mají Khroma rozhodně blíže k tomu druhému jmenovanému. Tedy, přesněji řečeno, jsou přesně tím druhým jmenovaným. Nějakou atmosféru moc nečekejte – i když se nějaké to zvolnění tempa na “Collapse” jistě najde, gró alba tvoří tah na bránu, který je evidentně tím hlavním, o co Khroma jde. Samozřejmě, do hlavy těm muzikantům nevidím, ale dovolím si předpokládat, že kdyby tomu tak nebylo, jen těžko by “Collapse” znělo tak, jak ve skutečnosti zní.

Druhý poznatek se týká oné proklamované elektroniky. Jsem už starý a naivní kozel, takže když někdo o sobě tvrdí, že hraje electronic metal, fakt tam očekávám nějakou pořádnou elektroniku, nějaké ty beaty a podobné věci. Ale na “Collapse” je té elektroniky mnohem méně, než jsem osobně očekával, a navíc se mi alespoň zpočátku zdálo, že hraje spíš roli jakéhosi doplňku. Popravdě řečeno, na takový ten první poslech, z něhož si málokdy odnesete něco konkrétního a jde pouze o povrchní pocit, mi přišlo, že vlastně poslouchám obyčejnou metalovou placku a elektronika až na pár náznaků kde nic, tu nic.

Úplně hluchý naštěstí ještě nejsem, díky čemuž z toho při dalších posleších ta elektronika vykoukla. Sem tam nějaké nemetalové intro k songu, tuhle sampl, většinou ovšem ten pocit industrialu plyne z chladnosti a strojovosti muziky. Pak přijde dalších pár poslechů, během nichž vám stále bude připadat, že prim na “Collapse” hrají technické moderní riffy a dunící rytmika, ale zároveň se vám to bude zdát čím dál tím elektroničtější, až po čase zjistíte, že ten electronic metal vlastně vůbec není kec. Je možné, že mám v uších nakakáno, že jsem si toho začal všímat až po čase, vy tam všechny ty elektronické prvky třeba uslyšíte hned, kdo ví. Tak či onak, slušelo by se dodat ještě jednu věc, a sice že onu zmiňovanou chladnost a strojovost v tomto případě nemyslím jakkoliv hanlivě, u Khroma je to opravdu pouze vyjádření toho, jak to zní. “Collapse” je totiž do jisté míry docela odměřené album, které nemá potřebu vás chytit kolem ramen a jít s vámi na pivo, místo toho vám radši neosobně nakope prdel.

Pojďme ale dál, abychom se konečně někam posunuli, protože stěžejní na “Collapse” nejsou škatulky, ale úplně jiná věc, a to že je to hodně vágně řečeno nářez. Khroma si mě získali především jednou věcí – jejich muzika je hodně hutná a hlavně nátlaková. Právě velký tlak, s nímž Finové útočí na posluchače, je to hlavní, co jsem si z “Collapse” odnesl a co mě na té nahrávce baví nejvíc. Zjednodušeně řečeno, vyloženě to bouchá a kope. Tomu také odpovídá dost chladný sound, jenž sice příliš dynamiky nepobral, ale k tomu, co Khroma hrají, se podobná neúprosná mechaničnost vlastně hodí.

“Collapse” drtivou většinu své délky jede více či méně podle jednoho mustru. Nekompromisní metalová složka, jež dá tu a tam vzpomenout na technické bohy Meshuggah v méně šíleném podání, jinde třeba připomene ostřejší a nasranější variaci na Fear Factory, se prolíná s kratšími industriálnějšími momenty. Podle tohoto receptu Khroma ukuchtili v podstatě všechny songy, které na svůj debut umístili. Nijak zvlášť to ale nevadí, poněvadž “Collapse” disponuje střízlivou hrací délkou o necelých 35 minutách, díky čemuž se kolem vás ten buchar prožene dřív, než vás vůbec napadne, že byste se třeba mohli začít nudit. Tohohle si cením, protože tvrdím pořád, že si radši poslechnu takhle našlapaných a intenzivních 35 minut, než aby to tam kapela plácala přes hodinu, polovina alba se vám slévala a v poslední čtvrtině jste se regulérně dloubali v nose (a možná i ještě někde jinde) nudou.

Pár lehkých ozvláštnění se nicméně najde i tak, ačkoliv celkový ráz alba ani jedno z nich vůbec nijak nemění. To suverénně nejvýraznější se nachází v samotném závěru “Collapse” v podobě finální “The Martyr Acts”, v níž zpěváka Riku Rinta-Seppälu a jeho řev doplňuje hostující zpěvačka Sara Sayed se svým zajímavým vokálem, který dá Khroma nový rozměr. A je to super, klidně bych takových momentů uvítal i víc, ačkoliv ani za současného stavu se nenudím. Z ostatních songů bych mohl jmenovat třeba parádní “Distorted”, “Cypher” se skvělým samplem nebo “A Vessel to Steer” s atypickým začátkem, ale je to jedno, protože jak už bylo řečeno, v jádru jsou si všechny ty písničky docela podobné a všechny šlapou stejně zodpovědně.

Klidně se přiznám, že jsem ke “Collapse” zpočátku přistupoval poměrně s nedůvěrou, ale o to víc se mi líbí, že mě Finové nakonec přece jenom dokázali přesvědčit a získali si mě na svou stranu. Na svém debutu totiž rozhodně předvádějí kvalitu. Pokud se cítíte na to, že by vám mohla chutnat moderní agresivní a tvrdá metalová deska, do níž prosakuje elektronika (ne ovšem natolik, aby to zaryté posluchače metalu odradilo), pak nevidím důvod, proč bych vám neměl doporučit právě “Collapse”.

Recenze

Brainscan – Reflections

7.4.2014 Ježura Napsat komentář

Země: Slovensko
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 25.9.2013
Label: Gothoom Productions

Tracklist:
01. Into the Mirror
02. Reflections
03. Pretending
04. The Judge
05. Open Your Mind
06. This Is Not My Fate
07. Ember Eyes
08. Mr. Nobody
09. Mind Corruption
10. Take Your Freedom
11. Contact With Myself
12. Shameless

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Gothoom Productions

Ačkoli se o banskobystrických Brainscan asi nedá hovořit jako o kdovíjakých mazácích, za šest let své existence se pánové dovedli na scéně poměrně slušně etablovat, a i když je někdo přímo nezná, dost určitě už jméno téhle kapely alespoň zaslechl či zahlédl někde na plakátu. A jelikož je to už pár měsíců, co Brainscan vypustili do světa v pořadí čtvrtou vlaštovku jménem “Reflections”, je nejvyšší čas se jí podívat na zoubek.

Když se člověk koukne, jak povedený grafický kabátek Brainscan svému novému dítku nadělili, a postaví to vedle té relativní proslulosti, kterou si kapela stihla za těch pár let vybudovat, prvotní očekávání nejsou nijak překvapivá – i člověk tvorbou Brainscan zcela nepolíbený dost určitě zavětří potenciálně zdařilou desku, která by mohla příjemně překvapit, a pokud ne překvapit, tak alespoň jakž takž uspokojit. Snad to na začátek nebude moc velký spoiler, když řeknu, že těmto očekáváním se Brainscan na jejich novém počinu dostát podařilo.

První, čeho si člověk na “Reflections” všimne, je jistá autorská ruka, jakou byla deska uvedena do současného stavu. Je zde jasně znát cílevědomost, s níž album vzniklo a díky níž celek působí dotaženě a uceleně. Projevuje se to ale i prakticky v každé jednotlivině, na kterou lze ukázat. Vokály jsou velice zdařilé, práce kytaristů zkušená a místy nečekaně nápaditá, rytmika a frázování veskrze funkční a zvuk tak akorát sytý. Jak vidno, ty řeči o etablovanosti tedy nejsou jen prázdným tlacháním na natažení recenze, neboť Brainscan to minimálně v tomto směru dokazují více než dostatečně a zjištění je to rozhodně příjemné. A příjemné je vlastně celé “Reflections”, akorát to trochu kazí vědomí, že by to mohlo být ještě příjemnější.

Jak tak totiž desku poslouchám, zjišťuji, že některé pasáže nebo rovnou celé songy jsou vážně dost zábavný materiál, a fungovat “Reflections” stejně na celé ploše svých pětačtyřiceti minut, pak už bychom se tu mohli bez přehánění bavit o výtečné žánrové nahrávce. Nicméně ono se tak úplně neděje a ve výsledku je to o něco menší sláva, než na jakou podle mě Brainscan mají ve svých silách dosáhnout.

V čem je zakopaný pes? Je to vcelku prosté – ten alternativní metal, se kterým Brainscan bojují o přízeň posluchačů, prostě místy nebaví až tak, jak by se slušelo. Nenapadá mě žádný konkrétní příklad, na kterém bych to mohl názorně předvést, protože kvalita tam je prakticky neustále, ale nedostatek opravdu slušných nápadů či melodií se holt sem tam projeví a pak si člověk říká, že by to prostě šlo líp. No, a taková věc celkový dojem určitě nevylepšuje, na tom se asi shodneme. A pak je tu ještě jedna záležitost, která “Reflections” trochu škodí, a tou je určitá jednotvárnost. V žádném případě nechci tvrdit, že ty songy znějí jeden jako druhý, to opravdu ne, ale když se na to člověk vyloženě nesoustředí, zůstane mu v paměti tak maximálně zčásti akustický a zcela instrumentální kraťas “Ember Eyes”, neurvalý násyp “Mind Corruption”, pár hitových pasáží jako třeba refrén “Mr. Nobody”, ale to mezi tím už jaksi splývá. A je to sakra škoda, protože ať se na to dívám z jaké chci strany, muzika je to prostě solidní.

A solidní, to je asi nejvýstižnější přívlastek, jaký se dá na “Reflections” vztáhnout. Brainscan jeho prostřednictvím rozhodně potvrzují, že je s nimi třeba počítat a posluchačsky jde o záležitost, která dovede zabavit na nejedno protočení. I přes několik škobrtnutí to šlape dost příjemně a nadprůměrné hodnocení je zde zcela na místě. Nakonec tedy za šest a půl, ačkoli se přiznám, že jsem docela dlouho váhal, jestli neohodnotit ještě o chlup lépe. Takhle je to ale správně, šest a půl je koneckonců hodně pěkná známka a já věřím, že příště už to aspoň na tu sedmičku dopadne. “Reflections” totiž nenechává nikoho na pochybách o tom, že jeho tvůrci na to mají.

Recenze

The Milton Incident – Innocence Lost

24.3.2014 Atreides Napsat komentář

Země: Francie
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 22.6.2014
Label: Dooweet Records

Tracklist:
01. Innocence Lost
02. Deadset
03. Torn Down
04. Deus Ex Machina
05. Dearest Enemy
06. Split Second
07. Dopamine
08. Irukandji
09. Pyromaniac
10. Conspiracy of Silence
11. Memento
12. 10-56

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Dooweet

Francouzská agentura Dooweet k nám v poslední době vychrlila slušnou řádku alb. “Innocence Lost”, které mají na svědomí alternativci The Milton Incident, je jedním z nich. Pro tuhle pětičlennou skvadru z Paříže jde o první album, které se na pulty (internetových) obchodů podívá na konci tohoto měsíce. A jak že se jim novopečená novinka, kterou vlastně ještě ani nevytáhli z trouby, povedla? Na to by měly odpovědět následující řádky.

V prvé řadě by bylo vhodné si ujasnit, co od The Milton Incident může posluchač očekávat. Kapela sama o sobě tvrdí, že hraje alternativní metal. Aby to nebylo málo, obsáhlou škatuli, pod kterou se může schovat kde co (a co si budeme nalhávat, především kdejaký paskvil), obohatili o vcelku nic neříkající předponu “dark”. Osobně tak docela nevím, co tím pánové chtějí říct, protože z reproduktorů se na vás nevyhrne nic jiného, než vcelku “standardní” alternativní metal kdesi na pomezí vyměklého metalcoru a zvuku raných Linkin Park, které někdo obral o synťáky, či spíše starších KoRn bez výrazné basy. Z tohoto pohledu nic nového, nic třeskutě originálního. Sic se o to kapela nepokouší, rozhodně by to ale nebylo na škodu.

Název kapely by sice k důkladnějšímu průzkumu hudby vybízet mohl, nedělejte to však. Nebude trvat dlouho a dostanete se až na dřeň, kde vám už nemá co nabídnout. Chybí výraznější, hlubší prokreslení skladeb. Ne, že by chybělo docela, pořád ale deska staví spíše na zaběhlých pokusech než na hledání originality. Z toho důvodu jde především o nenáročný, téměř odpočinkový poslech. Příjemná směsice metalu a rocku se volně prolíná mezi oběma formami a u toho vás nechává relaxovat a sem tam podupat nohou do rytmu. Příjemně ubíhá a snaží se příliš nedrhnout v uších. Občas si zařve, napálí ostrý sekaný riff téměř metalcorového střihu, občas vám mezi nimi naservíruje nefalšovaný slaďák, některé skladby jako třeba “Conspiracy of Silence” proloží silným refrénem. Rozhodně ale od “Innocence Lost” neočekávejte nějaké zázraky, které vám vykloubí čelist z pantů. Pánové kolem zpěváka Sama na to jdou v tomto ohledu velmi přímočaře a snaží se vás spíše zlákat na zápal, který se kterým hudbu vytváří a který je z alba rovněž cítit.

Občas je škoda, že The Milton Incident nerozvíjí potenciál skladeb i v rovině atmosférické – přitom vydrnkávání v úvodu “Deus Ex Machina” nebo některé volnější pasáže mají k různým post-corům až nečekaně blízko, a pokud by je kytaristé trochu více rozpracovali a navodili jimi všeobjímající vypjatou atmosféru, hned by to album posunulo o nějaký ten level výše. Stejně tak by mohli nejen kytaristé přitvrdit v metal/hardcorových pasážích a vtisknout jim nějaký svůj originální zvuk, ksicht, strukturu, cokoliv. Dave s Fabricem sice neodvádí špatnou práci, některé riffy nebo rovnou celé pasáže se ale v dnešní době nevyhnou dojmu jisté generičnosti, okoukanosti. Totéž, ovšem v mnohem větším rozsahu, pak platí i pro Samův projev, jenž je pro mne nejslabším článkem hudby, kterou na “Innocence Lost” The Milton Incident představují. Splňuje standard, zvládá čistou polohu i obstojné řvaní, není ale ničím výjimečný, je plochý, nedodává kapele nic navíc. Pokud by kapela chtěla hledat náhradu, může listovat bezmála zlatými stránkami a náhodně vybírat třeba hodem šipkou. A to pro zpěváka není úplně dobrá vizitka.

Má tedy cenu “Innocence Lost” poslouchat? Záleží na tom. Pokud hledáte nenáročnou hudbu, u které můžete pracovat nebo prostě jen hledáte bezproblémový podkres nedělního odpoledne, mohu tuhle prvotinu vřele doporučit. Problémem ale je, že přesně pro tyhle případy existuje XY dalších kapel, které si můžete namísto The Milton Incident pustit a rovněž nešlápnete vedle. Potíž je v tom, že na delší soustředěný poslech tahle deska není, neboť se díky všemožným sázkám na jistotu oposlouchává až nebezpečně rychle. Takže ačkoliv kapele nadšení rozhodně nechybí, její hudba tah na branku ve větší míře postrádá. Pár momentů se sice najde, ale jinak na padesáti minutách nabízí pařížská skvadra z dlouhodobého hlediska méně zábavy, než se na prvních pár poslechů může zdát. V uších sice nedrhne, taky v nich ale mnoho nezanechá. Což je docela škoda, protože potenciál k lepším výkonům tohle mladé uskupení rozhodně má.

Od hudebních fandů pro hudební fandy