Země: Itálie Žánr: alternative rock Datum vydání: 4.2.2013 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Shining Stardust
02. Down in the Garden
03. My World Today
04. Neon Smile
05. Shanghai Basement
06. Diesel
07. Old Fashion Doors
08. Plastic Planet
09. Once Upon a Time
10. Much Better
Jsou kapely, jejichž dílo člověk dlouho není schopen vůbec pobrat, a i když do něj jakž takž pronikne, trvá to zatraceně mnoho protočení příslušné desky, než se v mysli dotyčného vytvoří nějaký ustálený a komplexní názor na ni. Říkáte si, že když recenzi uvozuji těmito slovy, tak že se to týká i italských Nude, jejichž nejnovější dílo je předmětem následujících řádků? Omyl, vážení. Deska “Plastic Planet” totiž patří na zcela opačnou část spektra, a i když jsem její náslech nikterak nezanedbal, k vytvoření názoru mi bohatě postačil první poslech, přičemž ty další mě v tomto názoru jedině utvrdily. Už se křižujete, co vám to zase předkládáme za plytký nesmysl? Opět špatně. Nikdo tu totiž netvrdí, že by to muselo být celku nutně ke škodě…
A ono skutečně není a věřím, že pokud se k poslechu této desky odhodláte, záhy vám dojde, proč je tomu tak. Nude totiž produkují lehkotonážní rock nepatrně alternativního ražení, který je obohacen o střípky různých dalších vlivů a inspirací, a tahle kombinace nějak funguje. Díky své optimistické nátuře pak už tak nějak z podstaty věci vzbuzuje v posluchači nálady, které si nežádají od muziky kdovíjakých složitostí ani promyšlených struktur… Fajn, tolik k ospravedlnění dost podstatného aspektu desky, se kterým by mohl mít někdo problém, a teď by bylo na čase si vyjasnit, jak to zní a jak je to dobré. Propagační materiály labelu hovoří o mixu britské nové vlny, moderního indie rocku, gothic metalových kytar, příměsi elektronických elementů, a to vše balí do obskurní škatule indie electro gothic. Ne, že by to nevycházelo z reality, ale ta je dle mého přeci jen o něco méně zářivá, než jak se lze v těchto oficiálních materiálech dočíst. Nejsa znalcem britské nové vlny, hovořil bych o takové pohodové soft rockové nahrávce postavené spíše na rytmice a elektronickém koření, a rozhodně bych u toho neplýtval narážkami na gothic metalové kytary (co je to vlastně taková typická gothic metalová kytara?) nebo kytary vůbec. Ty totiž i přes svoji bezproblémovou poslouchatelnost tvoří spíše takovou neškodnou výplň a rozhodně nejsou prvkem, který by na sebe strhával posluchačovu pozornost. Z řady kapel, jejichž nejrůznější atributy jsou “Plastic Planet” přisuzovány, se mi v hudbě podařilo identifikovat snad jedině The Sisters of Mercy, ale tím to hasne.
Důležitá je však skutečnost, že i když se to podle popisu tváří jako dost podivný kočkopes, v praxi to jednoznačně funguje – byť dost možná i díky tomu, že realita je oproti vzletným prohlášením vydavatele mnohem prostší. Sbírka deseti vesměs krátkometrážních songů (nejdelší má čtyři minuty a třicet osm vteřin) působí velmi vyrovnaně, nedochází zde k žádným převratům ani budování atmosféry a poslech ubíhá tak rychle, že by to do něj člověk ani neřekl. Skladby jsou šité podle jednoho mustru a i použitými kompozičními obraty jsou si jedna druhé velmi podobné. A i když bych tuhle skutečnost v jiných případech asi dost nesmlouvavě strhal, tady prostě nevadí. Při vší úctě k autorům tohle totiž není muzika, kterou by člověk měl potřebu poslouchat nějak aktivně, takže se spokojí s tím, že mu album profičí ušima a zanechá nenucenou dobrou náladu. Něco jako když se zkraje léta za hezkého počasí jedete jen tak sami projet autem. Stejně jako to hezké počasí není ani album “Plastic Planet” nic kdovíjak výjimečného, ale dovede potěšit, když mu to dovolíte. Není to sice nijak ohromující, ale zato příjemně svěží muzika, která boduje především svojí instrumentální stránkou (troufnu si vyzdvihnout především vkusně užitou elektroniku), která na mě působí o něco lépe než trochu moc obyčejný a nevýrazný vokál, bez kterého bych se po troše naléhání snad i obešel.
Jak už modří správně tuší, Nude nenahráli album, bez kterého by byl svět chudší o jeden hudební drahokam. Nemohu tvrdit, že jeho ignorací by potenciální posluchač přišel o něco zásadního a nemohu jej ani bez váhání doporučit. Přesto se ale téhle desce podařilo získat moje sympatie, a i když mě svrbí ruka a asi bych se měl vytasit s o půl bodu nižší známkou, nakonec přeci jen dávám plných sedm bodů. Ptáte se proč? Odpověď zní: “Protože proč ne,” a nakonec docela přesně vystihuje můj názor na celou desku. Nic extra, ale koneckonců – proč ne…
Země: Velká Británie Žánr: alternative / progressive rock Datum vydání: září 2012 Label: Kscope
Tracklist:
01. Burning Pieces
02. Warm Seas
03. Last Man Standing
04. All the Wars
05. Build a World
06. Give It Back
07. Someone Pull Me Out
08. One More Step Away
09. Reaching Out
Když jsem před dvěma lety poslouchal tehdy čerstvě vydanou desku The Pineapple Thief, “Someone Here Is Missing”, představoval jsem si její autory jako velmi mladé hudebníky s nesmírným talentem, který bude ovšem potřeba zkrotit správným směrem. Nespoutaná energie, množství elektroniky i mladický projev zpěváka ve mně vyvolával dojem, že “Someone Here Is Missing” musí být debutové album kapely. Teprve o mnoho měsíců později jsem se dozvěděl, že debutové album The Pineapple Thief vyšlo již v roce 1999 a zmíněná deska byla již jejich osmou nahrávkou.
Jak jsem později zjistil, ona “nedospělost” The Pineapple Thief rozhodně nebyla dána nedostatkem zkušeností, protože již starší desky (počínaje debutem) zněly naopak velmi dospěle. Na minulém albu tak šlo spíše o stylizaci, a otázka, jakým směrem se kapela vydá příště, se nabízela takřka automaticky. Sestava kapely zůstala stejná a nic se nezměnilo ani na pozici “hlavního mozku” – Bruce Soord stál u zrodu novinky ve stejně důležité pozici jako u alb předchozích. Poprvé si však The Pineapple Thief mohli dovolit zapojit do nahrávání dvaadvacetičlenný orchestr, a ten výsledný zvuk nahrávky ovlivnil výrazně. Mnohé také jistě potěší, že nahrávání smyčců proběhlo v Praze.
Pokud vedle sebe postavíte desky “All the Wars” a “Someone Here Is Missing”, jen těžko uvěříte, že je stvořila stejná kapela a ještě ke všemu vznikly tak krátce po sobě. Zatímco minulé album bylo plné rozmařilé elektroniky a veskrze (až na výjimky) pozitivní nálady, novinka je mnohem klidnější a temnější. Méně je také výletů do metalových vod a ty, které zbyly, jsou spíše drtivě intenzivní než energické. Co však na první pohled novince chybí ze všeho nejvíc, je hitový potenciál, kterým minulé album oplývalo. “All the Wars” rozhodně nepochopíte na první poslech, dokonce bych si troufl říct, že vás na první poslech vůbec nezaujme. Já to měl stejné, ovšem můžu slíbit, že po postupném prozkoumání objevíte některá nesmírně krásná zákoutí, se kterými se “Someone Here Is Missing” nemůže srovnávat.
Orchestr je jedna z věcí, která na album měla naprosto zásadní vliv, ovšem ne ve stylu “máme orchestr, a tak ho musíme strkat úplně všude”. Jeho použití je spíše skromné a v některých písních se neprojevuje vůbec. Příkladem budiž hned úvodní “Burning Pieces”, která patří mezi nejchytlavější a nejostřejší písně alba. Svým vyzněním je ovšem poněkud osamělá. Ostatní písně se k podobné razanci musí nejprve propracovat (pokud se k ní vůbec dopracují) a právě v těchto částech má největší vliv smyčcový orchestr. První skladbou, na které se podepsal, je “Last Man Standing”. Tu charakterizuje předěl v polovině písně, kdy již nabytá gradace okamžitě odezní a vše začíná znova, ovšem protentokrát se smyčci a mnohem napjatěji. Skvělým spojením smyčců a chytlavosti pak vyniká “Build a World”.
Z velké části pak albu dominují jemné, mnohdy téměř akustické skladby. Smyčce v nich rozjíždějí nádhernou hru, nikdy však nepřebírají vůdčí roli. Ta zcela jasně patří Bruci Soordovi, jeho zpěvu a kytaře. V tomto ohledu tak album působí více jako sólový projekt. Skladbou, ve které se všechny zmíněné vlivy spojí dohromady, je závěrečná “Reaching Out”. S akustickým úvodem evokuje titulní “All the Wars”, chytlavým refrénem připomíná píseň “Last Man Standing”, ovšem intenzitou orchestru je v kontextu alba opravdu unikátní. Její délka se navíc dotýká hranice deseti minut, a tak má na postupné rozjíždění dostatek prostoru. Její závěr se snadno řadí mezi nejmetalovější momenty na albu a také mezi ty nejpůsobivější.
Všelijaké limitované edice jsou dnes víceméně povinností, ovšem málokterá kapela dokáže jejich koupi učinit tak zajímavou jako The Pineapple Thief. Druhý (bonusový) disk je tak běžnou součástí, jen výjimečně však obsahuje víc než jednu či dvě další skladby, nějaký ten cover či koncertní záznam. Druhý disk “All the Wars” však obsahuje takřka celé album v akustickém provedení. Sedm z devíti skladeb zde dostalo prostor vyniknout v poněkud jiném světle a je to zajímavý poslech. Některé skladby (jako třeba titulní “All the Wars”) prošly jen minimálními změnami, jiné (závěrečná “Reaching Out”) byly naopak téměř kompletně nově vystavěny. Největší váhu pak v akustickým verzích nemusí mít stejné prvky jako ve verzích “plnohodnotných”, a proto je zajímavé sledovat, jak se s transformací skladeb kapela poprala. Jediné písně, které se proměny nedočkaly, byly rychlejší “Build a World” a “Give It Back”, kterým by ovšem zjemnění nejspíš jen ublížilo. I do akustických verzí si však našly cestu smyčce, a mnohdy kvůli absenci dalších nástrojů zní mnohem výrazněji. Zcela nová je pak píseň “Every Last Moment”, nového (neakustického) kabátu se pak dočkala i starší “Light Up Your Eyes”.
Devátá deska The Pineapple Thief tak každopádně stojí za hřích. Díky zajímavému obsahu navíc nelze nedoporučit dvou diskovou edici. Není to však album na první poslech, a proto je mu třeba věnovat pozornost. Smyčce na něm hrají klíčovou roli, cenou za ně je však téměř kompletní nepřítomnost kláves, které činily předchozí album The Pineapple Thief skvělou deskou. Svou vyspělostí, náladotvorností a také neproniknutelností krásných melodií je však novinka mnohem zajímavější než její předchůdce. Jen je, zdá se mi, pro poněkud jiné publikum. Pokud máte rádi alternativní, popřípadě i progresivní rock a jste ochotni dát albu trochu času, mohu vám “All the Wars” jen doporučit.
Země: USA Žánr: alternative rock Datum vydání: 20.6.2012 Label: Warner Bros. Records / Machine Shop Recordings
Tracklist:
01. Lost in the Echo
02. In My Remains
03. Burn It Down
04. Lies Greed Misery
05. I’ll Be Gone
06. Castle of Glass
07. Victimized
08. Roads Untraveled
09. Skin to Bone
10. Until It Breaks
11. Tinfoil
12. Powerless
Asi se nespletu, když prohlásím, že Linkin Park slyšel někdy v životě každý, kdo alespoň na chvíli zapnul jakékoliv rádio či hudební televizi. Svým debutovým albem vyzdvihli nu-metal na vrchol popularity, a i když prodejnost jejich alb od té doby vždy jen klesala, na jejich jméno se nikdy nezapomnělo. Přežili napjatě očekávané druhé album a i přes jeho úspěch se následně vydali prozkoumávat velmi odlišné hudební světy. Na třetím albu “Minutes to Midninght” již kompletně opustili nu-metalovou škatulku a důkladně prozkoumali jak svou rockovou, tak popovou stránku. Ani zde však nezůstali dlouho a donedávna nejnovější počin “A Thousand Suns” z roku 2010 tak operoval na poli experimentální elektroniky (experimentální v rámci možností slavné kapely s milióny fanoušků). Před vydáním novinky “Living Things” kapela prohlašovala mimo jiné, že album bude méně odvážné než jeho předchůdce, ovšem že v žádném případě nejde o návrat k nu-metalu. Jak už to tak bývá, pravdivá jsou obě tvrzení, ovšem jen částečně.
Je to však dva roky staré “A Thousand Suns”, ze kterého si novinka bere nejvíce. Jistě vás to napadne již v úvodu první skladby “Lost in the Echo”, který tvoří výhradně elektronika, a i když ta své postavení nepřepustí žádnému nástroji po celou dobu, struktura písně prozradí, že se zde kapela v mnohém inspirovala vlastní minulostí. “Lost in the Echo” totiž plyne v klasickém formátu střídání sloky a refrénu, který LinkinPark na svém posledním albu často odmítali. I závěrečné přitvrzení, Shinodovo agresivní rapování a řev Chestera Benningtona svým způsobem připomíná skladby ze slavného debutu. První píseň je energická, rychlá a každopádně zábavná.
Druhá “In My Remains” se od své předchůdkyně skladatelsky v mnohém liší, její zvuk ovšem zůstává podobný. To je ostatně jednotící prvek celé desky, díky čemuž zní uceleně a ne jako roztříštěná sbírka písní. V důležitější roli také konečně uslyšíme kytary a k mému překvapení i baskytaru, ovšem žádné sólující orgie nečekejte. První polovině písně dominuje Bennington a z naprostého hudebního minimalismu (kdy zpívá jen za doprovodu tepajícího kopáku) ji vynese až do poměrně intenzivního refrénu. V roli “uklidňovače” se do skladby vmísí Shinoda a nutno podotknout, že mu to jde výtečně. Tuto úlohu ostatně nemá poprvé (skvělé jí splnil například v “Blackout” z minulého alba) a jde o jedno z mála míst, kde jeho zpěvu nemám co vytknout.
“Burn It Down” jistě již znáte, jde totiž o první singl, který kapela uveřejnila před vydáním alba. Strukturou odpovídá druhé “In My Remains”, kytara je zde ovšem degradována do pouhého přisluhovače v refrénu. Shinoda navíc místo uklidňujícího zpěvu svým rapem píseň spíše nakopne. Na první poslech šlo o poměrně velké zklamání, ovšem čas ukázal, že ani třetí skladba nedělá Linkin Park ostudu. Vrchol alba má však teprve přijít. “Lies Greed Misery” patří do té škatulky nevyzpytatelných písní, které klamou tělem. Rap v jejím začátku je hodně agresivní a spolu s popovým refrénem bych skladbu zařadil spíše někam do podzemního tanečního klubu. Zajímavé věci se ovšem začnou dít v poslední minutě, kdy Benningtonovo“You did it to yourself” vygraduje do energické bomby s agresivní kytarou v pozadí. To je ta tvář Linkin Park, kterou na minulém albu zcela opoměli, a troufnu si říci, že se zde kapela opravdu vrátila ke svému debutu a k době, kdy při poslechu závěru “A Place for My Head” mohl spokojeně pokývat hlavou kdejaký otevřenější metalista.
Po tak povedeném závěru ovšem přirozeně musí trpět následující skladba a tato kletba dopadla na “I’ll Be Gone”. Je to škoda, protože nejde o špatnou píseň. Kráčí v šlépějích hitovek jako “What I’ve Done”, staví na silném refrénu a nenápadných smyčcích. Po “Lies Greed Misery” však vyznívá poněkud fádně. Podobně dopadá i “Castle of Glass”, která je křehčí a hlavní pěveckou roli zde poprvé přebírá Shinoda. Na rozdíl od “In My Remains”, kde jsem jeho hlas chválil, zde však musím kritizovat. Shinoda zní bezbarvě, s písní bojuje, jako by ani nebyla psaná pro něj. To se ostatně zdůrazní, když se k němu přidá Bennigton, který zní výrazně líp.
Pošramocenou bilanci alba však přichází zachránit “Victimized”. S pouhou minutou a tři čtvrtě hrací doby je až zarážející, kolik nápadů do ní Linkin Park stihli nahustit. Je to navíc nejtvrdší píseň alba a dost možná i nejtvrdší píseň Linkin Park vůbec. Skvělou práci zde odvádí agresivní bicí a cosi, co zní jako počítačem protažená sólující kytara. Po “Victimized” ovšem nastává stejný problém jako po “Lies Greed Misery”. Linkin Park jednoduše opět vytvořili velmi silnou skladbu, po které následující “Roads Untraveled” zní nevýrazně. Je to škoda, protože mezi pomalejšími písněmi je “Roads Untraveled” jistě nejlepší.
Následující dvojice skladeb se může pochlubit zcela rozhodující rolí elektroniky. Zatímco “Skin to Bone” zní jako počítačem protažená balada (a dává tak lehce připomenout na skvělou poslední desku The Mars Volta), “Until It Breaks” je převážně hip-hopová píseň postavená na extrémně výrazných basách (subwoofer si ji jistě užije). Instrumentálka “Tinfoil” pokračuje v myšlenkách, jež LinkinPark započali již na albu “Meteora” písní “Session”, aby po minutě plynule přešla k závěrečné “Powerless“. Skladba, kterou si kapela vybrala jako druhý singl, je podle mě krokem špatným směrem. Nemohu se totiž smířit s Benningtonovým frázováním, které zní v několika místech jednoduše mimo. Po několika posleších se vše sice usadí a skladba již za uši netahá, ovšem přesto je právě “Powerless” spolu s “Castle of Glass” nejslabší písní alba.
Novinka LinkinPark je jistě rozporuplné album, jak se ostatně dalo čekat. Pánové vyspěli a místo nu-metalových hopsaček tvoří mnohem dospělejší hudbu, ve které má hlavní roli elektronika. V porovnání s rozvážným “A Thousand Suns” je “Living Things” rychlé a energické album, které po předchůdci podědilo zejména zvuk a směřování některých skladeb. Na druhou stranu je na “Living Things” znát návrat ke starým zvykům a album by tak mohlo potěšit i fanoušky, kteří kapelu s posledními alby zavrhli. LinkinPark si vytvořili svůj vlastní zvuk, který album sjednocuje. Proto všechny kytary znějí počítačově, stejně jako bicí. Baskytara je nevýrazná a mnohdy zcela chybí. Nevím, jak u Linkin Park probíhá psaní hudby, ovšem vsadil bych boty, že otěže třímá čím dál více dvojice Shinoda–Bennington. Zda je to dobře, již posoudit nedokážu, “Living Things” je však každopádně nejdospělejším albem kapely a nebýt několika slabších skladeb, bylo by i tím nejlepším.
Další názory:
Upřímně vám řeknu, že si stále nejsem tak úplně jistý, jak se k “Living Things” postavit. Na jednu stranu uznávám, že je výsledná podoba desky určitě lepší, než jsem očekával, ani nezastírám, že se v jejím průběhu objeví některé opravdu zajímavé a dobré momenty; na druhou stranu tu ovšem stále zůstává fakt, že i přesto není “Living Things” jako celek nějaká velká výhra, a pokud bych album neslyšel, určitě by se nedalo tvrdit, že bych prošvihnul něco zásadního. Nicméně se “Living Things” určitě dá poslouchat a jako nepříliš náročný společník i funguje. Pokud vezmu potaz, že Linkin Park jsou už dnes normální rádiová kapela, pak nahrávka vlastně dopadla ještě docela dobře, jelikož je přece jenom lepší slyšet z rádia věci jako “Burn It Down” než to, co se tam objevuje normálně. Jako vrchol bych vyzdvihl za sebou jdoucí nesourodou dvojici “Castle of Glass” a “Victimized”. Celkově je to docela slušně odvedená práce. H.
Nechci působit jako někdo, kdo chová k Linkin Park nějaký odpor, zášť a novinku si k hodnocení vybral jen proto, aby ji mohl pošpinit. Kdepak, první dvě alba považuju za skvělé nahrávky, které jsem na přelomu základní/střední školy sjížděl dnes a denně několikrát za den. “Minutes to Midnight” mi zase oproti prvotině a “Meteora” přišlo vyzrálejší, popovější a pořád skvělé. Na minulém “A Thousand Suns” se to nějak zlomilo. Zapojení elektronických elementů nepovažuji dodnes za dobrý nápad, ale budiž, stalo se. “Living Things” je v tomto ohledu naštěstí o trošku méně “novátorské” a více rockové, ale pořád to není úplně ono. “Burn It Down” je povedená rocková rádiová pecka a podobné měřítko snese dobrá polovina skladeb. Najde se bohužel několik zbytečných kousků, které celkový dojem těžce sráží, jmenovitě například “Lies Greed Misery” a úplný průser v podobě “Skin to Bone”, takže v celkovém důsledku zanechá “Living Things” pachuť průměrné nahrávky. Kaša
Podle mě by alba, nazývající se po skupině, měla nejvíce ukazovat to, co skupina hrála a hraje. The Rasmus pro mě představují jednu z kapel, které jsem poslouchala ještě předtím, než jsem našla větší zálibu v metalu, ale dokonce i potom. Tím chci taktně upozornit, že pro mě tahle skupina byla vždycky něco mezi rockem a metalem. Já myslím, že hodně z nás zná skladby, jako jsou “First Day of My Life” nebo “In the Shadows”, a pokud jste jejich velkým zastáncem stejně jako moje drahá osoba, těžko budete hledat v novém albu zalíbení.
Uznávám, že posledními třemi alby se Finové mílovými kroky vzdalují od všech “metalových” vlivů. Nelze jim to mít za zlé a musím uznat, že před čtyřmi roky vydané album “Black Roses” mělo také něco do sebe. Všechny songy si zachovaly ještě takovou temnější a drsnější atmosféru a “Livin’ in a World Without You” nebo “Justify” byly značně chytlavé singly.
A proto pro mě přišel značný šok, když jsem zjistila, že nové album je tak moc divně “prosvětlené” a připomíná spíš skupiny, jako jsou Coldplay nebo… ne, vlastně žádné, protože i kdybych si na nějakou další vzpomněla, stejně od ní znám tak jednu píseň. Tak to nechme být. Nic proti, jsem schopná alternativní rock a podobné “slabé” odvary strávit. Co ovšem nejsem schopná odpustit, je to, že se The Rasmus vydali právě touhle cestou. Už kvůli tak charakteristickému hlasu Lauriho. V těch starých písních byl kontrastem a tady tak nějak vyčnívá jen tím, že na mě je moc pisklavý (možno, že je to jen tím, že mám šílené zalíbení v chraplácích). Nejhorší pasáží celého alba mi přijde “It’s Your Night”. Tam už to snad ani není on, jak jsme ho mohli znát.
Album se divně vleče právě proto, co ze sebe The Rasmus udělali. Pro metalistu je to moc, pro tvrdšího rockera taktéž, ale nepochybuji o tom, že někdo, kdo to nebude brát z tohoto pohledu, nebo se nebude ohlížet za staršími časy, si všechny ty písně zamiluje. Já čekala nějaké drama, když jsem se ale dostala až k “End of the Story”, měla jsem chutě sama hodit reprákem o zeď a nedoposlouchat to. Na jednu stranu je to kvalitní muzika, kvalitní album, ale než jsem dosáhla “Sky” měla jsem tyhle touhy ještě asi desetkrát. Měla jsem to očekávat a stejně jsem do toho zase šla, i když jsem měla šanci slyšet singl “I’m a Mess”.
Nevím, proč bych to měla zase prodlužovat. Připadá mi, jako by noví The Rasmus byli naprosto mimo mojí kompetenci posouzení. Jsou to songy, které ráda uslyším v rádiu, v autě a přežiju to. Ale není to něco, k čemu bych se byla schopná vrátit, naproti tomu, že ve mně nevyvolaly vztek, ale jen lítost nad tím, že už to není ta skupina, kterou jsem znala, a není to to, co jsem očekávala ve všech směrech. A i přesto dostanou poměrně dobré ohodnocení, protože věřím, že bude dost lidí, které se přes jejich pomalou metamorfózu přenesou.
Další názory:
Klidně se přiznám, že rozhodně nejsem žádný znalec The Rasmus a v podstatě jediné, co jsem od nich slyšel, bylo jejich nejznámější album “Dead Letters”, kde se nacházejí ty nejprofláklejší hitovky, ale pokud mě paměť nešálí, jednalo o vcelku poslouchatelný rock, kde se občas objevila i nějaká ta tvrdší kytara, což na “The Rasmus” už zdaleka neplatí. Nevím, jaký vývoj kapela v mezičase prodělala, ale jejich nejnovější počin je naprosto tuctový a bezzubý pop rock bez špetky jakékoliv zábavnosti či zajímavosti. Jeden song jako druhý a všechno stejná nuda. Výplach vhodný tak pro komerční rádia, nikoliv do přehrávače jen trochu soudného člověka… H.
Země: Nizozemsko Žánr: alternative rock Datum vydání: 20.1.2012 Label: Agua Recordings
Tracklist:
01. Feel Alive
02. You Want to Be Free
03. Everything Is Changing
04. Take Me Home
05. I Wake Up
06. Circles
07. My Boy
08. Stay
09. Hope, Pray, Dance, Play
10. Slow Me Down
11. Too Late
12. 1000 Miles Away from You
Co si budeme povídat, snad každý posluchač tvrdé až extrémní muziky si občas musí od vší té brutality, epičnosti, krkolomných riffů a zabijáckých bicích odpočinout. Proto snad padne na živnou půdu i recenze alba, jehož jediná spojitost s metalem vede skrze osobu zpěvačky a skladatelky v jedné osobě, Anneke van Giersbergen. Širší publikum tuto výjimečnou dámu možná zaregistrovalo díky DVD “Black Symphony”, které vydali její krajané Within Temptation, a Anneke se zde s bravurou sobě vlastní zhostila druhého hlasu v písni “Somewhere”. Věhlas si však vydobyla již mnohem dříve, když svým vokálem uváděla v extázi posluchače v jistých kruzích až kultovní kapely The Gathering. Roku 2007 se však osamostatnila a s kapelou Agua de Annique v zádech od té doby mění v realitu své vlastní hudební představy a vize.
Zatím poslední z těchto zhudebněných vizí, album “Everything Is Changing”, je pro mě tak trochu darem shůry. Jeho vydání totiž přišlo v době, kdy jsem Anneke už nějakou dobu pohříchu přehlížel, a vzal jsem jej tedy jako ideální příležitost zjistit, jak se věci po těch letech mají. A musím říct, že po třech nedělích pečlivého poslechu neodcházím nespokojen, protože si mě novinka získala. A přitom na ní není nic v zásadě světoborného. Jenže jak se lidstvo již mnohokrát přesvědčilo, i z minima se dá vytěžit mnoho cenného. Vezměme to tedy popořadě.
Jestli je tu něco, čeho si člověk znalý předchozích zpěvaččiných počinů v rámci Agua de Annique všimne snad hned, to je příklon instrumentální sekce k o poznání přímočařejšímu projevu, než jak tomu bylo dříve. Znát je to přibližně u poloviny skladeb a snad všechny z nich překypují energií, jaká v rámci dosavadní tvorby tohoto uskupení nemá obdoby. Člověk si to tak poslouchá, spokojeně poklepává končetinami do rytmu říká si, jaká to není osvěžující pecka. Když se ale začne trochu pídit po tom, čím to je, že je to tak dobré, nastává problém. Ono to totiž není tím, že by se muzikanti při hraní nějak přetrhli a předváděli hromadou složitých a mysl povznášejících riffů a sólíček, které se naučili v posledním ročníku konzervatoře. Kouzlo celku spočívá v tom, jak vesměs prosté, ale přitom dokonale funkční instrumentální linky koexistují s bez přehánění božským vokálem samotné Anneke. Ne, koexistence není to správně slovo. Symbióza je mnohem výstižnější…
Co jsem napsal o přímočařejších nebo chcete-li rockovějších kusech, to beze zbytku platí i pro ty nejklidnější, které by svou náturou klidně zapadly na první řadovku “Air”, takže se nebudu zbytečně opakovat. Stran instrumentální vrstvy tak snad jen dodám, že se napříč celým albem tu více, tu méně zřetelně proplétá jemná linka elektronických samplů. Nejde o nic rušivého, ba naopak. Výsledku to jedině prospívá a je to další z věcí, které odlišují “Everything Is Changing” od jeho předchůdců. Všechny tyto drobné detaily rovněž pomáhají utvářet celkovou atmosféru alba, kterou považuji za jeho nejvýraznější devízu. Je s podivem, jak se na podstatnou část z dvanácti skladeb podařilo vměstnat tolik pozitivní energie a radosti ze života, když je to právě lidský život, jehož nevyhnutelné milníky se staly pro album živoucí předlohou. I z těch nejtemnějších však září alespoň trocha naděje a i její zásluhou vám po pětačtyřiceti minutách stopáže zůstane na tváři úsměv a ne vrásky. Po všech těch notně depresivních variacích na dané téma je to velmi příjemná změna…
Možná jste si všimli, že jsem to už nakousl, ale speciálně v tomto případě musím dané věci věnovat trochu více prostoru. O čem je řeč? O tom, bez čeho by celé album možná ani nestálo za zmínku, určitě by nevzniklo a i kdyby ano, mě (a třeba i některé z vás) by dozajista minulo. Není to nic jiného než hlas, kterým Anneke dovede přimět i kámen k zasněnému úsměvu. Bez nadsázky, to, co tato okouzlující dáma dovede vyloudit z hrdla, je naprosto neuvěřitelné a já bych jí nekriticky zobal z ruky i kdyby čirou náhodou bylo co kritizovat. Při vší úctě k Simone Simons, Floor Jansen a dalším – pouze Anneke van Giersbergen a nikdo jiný je nizozemskou zpěvačkou číslo jedna a “Everything Is Changing” je dalším z řady důkazů tohoto empirického faktu. Její výkon je totiž naprosto odzbrojující a kdo tvrdí opak, ať mi nechodí na oči. A k tomu myslím není co dodat…
Ještě než udělám poslední tečku, chtěl bych zmínit několik konkrétních skladeb, které na mně zanechaly největší dojem. Už první zveřejněná klipovka “Feel Alive” se uvedla ve zřetelně pozitivním světle. O to nadšenější jsem byl v případě klipovky v pořadí druhé – “Take Me Home”. Mladistvá energie a zdravá dávka naivity na mě zapůsobily skutečně mocně. Jako zapřísáhlý cynik jsem ovšem rozhodně nečekal, že stejné a možná ještě větší následky na mě zanechá zpověď matky velebící svého novorozeného syna, zprostředkovaná skladbou s všeříkajícím názvem “My Boy”. Právě v takových případech se pozná, jestli umělec dovede do svého díla vložit skutečné emoce. Zde se to podařilo a já tleskám. A nic než aplaus nezaslouží ani závěrečná “1000 Miles Away from You”. Po hudební stránce jediná rozmáchlejší skladba alba, ze které lze místy zaslechnout skrytý odkaz R.E.M. nebo Deep Purple. Po stránce emocionální má však posluchač co dočinění s teskným, ale vpravdě nádherným žalmem za zemřelého. Poslechněte a uvidíte sami, tohle je prostě krása, byť z té smutnější strany…
Zmíněné tři skladby samozřejmě nejsou jediné, které stojí za zmínku. Album “Everything Is Changing” totiž neobsahuje špatné skladby. Pravda, najdou se takové, ke kterým si člověk asi bude hledat cestu, kterou ve výsledku třeba ani nemusí najít. Vezmu-li však v potaz koncept alba, každá jedna skladba má na albu své místo a nic nepřebývá. V samém závěru tedy mohu s čistým svědomím prohlásit, že jsem více než spokojený. Jak známo, v jednoduchosti je síla a Anneke a její spoluhráči stvořili desku, která je i přes svou instrumentální odlehčenost závažná, ale ne zase tolik, aby vyvolávala chmury. Je to deska plná života a emocí, je pestrá a vedle řady dobrých zážitků dovede nabídnout i nemálo těch skutečně skvostných. Já jsem dostal o něco víc, než jsem čekal, a podle toho také vypadá mé hodnocení…
Země: Švédsko Žánr: alternative rock / metal / melodic death metal Datum vydání: 15.6.2011 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Sounds of a Playground Fading
02. Deliver Us
03. All for Me
04. The Puzzle
05. Fear Is the Weakness
06. Where the Dead Ships Dwell
07. The Attic
08. Darker Times
09. Ropes
10. Enter Tragedy
11. Jester’s Door
12. A New Dawn
13. Liberation
Jak jde čas, hudba a styl se u některých kapel mění, a když si dlouholetý posluchač a fanoušek troufne porovnávat tvorbu starší s nejnovějším materiálem, je občas notně překvapen, jak se za určitou dobu dokáže jeho oblíbená parta muzikantů prokousat z krabičky definující jeden žánr úplně mimo vyhraněné trasy moderní hudby. A tímhle případem jsou momentálně i In Flames.
Nechápejte mě špatně, výše zmíněné mi absolutně nevadí. Nemám tedy rád, když death metalová monstra začnou zničehonic drtit zamilovaný popík, to fakt ne, ale zrovna v případě In Flames jde hudebně o přerod pozvolný a dlouhodobý, čímž se dal možná tak trochu očekávat. Dávno jsou pryč ty časy, kdy Švédi kouleli tenkrát tolik oslavovaný melodický death metal. Už předchozí deska naznačovala, že kapela má zájem ubírat se směrem k možná širšímu publiku zavedením ještě melodičtějších pasáží a zmírněním kdysi tak urputného vokálu. In Flames dnes frčí spíše na vlnách modernějšího heavy metalu nebo jak se s oblibou označuje – modern metalu (osobně tento termín nemám moc rád, ale pro potřeby recenze vystihuje vše potřebné).
Opět musím říci, že mi to vůbec nevadí, hlavně s přihlédnutím k tomu, že se “Sounds of a Playground Fading” výborně poslouchá a svým způsobem funguje jako příjemný kontrast ke starší tvorbě, kterou mám rovněž (až na výjimky) velice v oblibě. Společně takto tvoří jeden z potenciálně nejnašlápnuťějších koncertních výběrů, jaký si dokážete představit, protože aktuální materiál bych se nebál označit za značně “hitotvorný”. O tomto faktu jsme už vlastně měli možnost přesvědčit se na vlastní sluchovody. In Flames na letošní české zastávce Sonisphere ukázali, jak se má hýbat s davem. Z nového materiálu zazněly dvě skladby – klipová “Deliver Us“, jejíž pohyblivé obrázky se válí někde kolem tohoto textu, a “Where the Dead Ships Dwell“. Obě písničky vynikají silnými refrény, parádně seskládaným pojetím jednotlivých nástrojů a celkově výbornou celistvostí a provázaností. Jedna radost poslouchat. Doufám, že někdy živě uvidím pecky “Ropes” a “Liberation“, které by na žádném koncertě jen tak nezapadly.
Když jsme se bavili o technickém provedení, neodpustím si maličkou poznámku, že jsem měl poněkud obavy o to, co s novým albem udělá odchod zakládajícího Jespera Strömblada. Nakonec musím říci, že jsem se obával zcela zbytečně, protože nevědět, že jedna z klíčových postav donedávna ještě současných In Flames na aktuální nahrávce chybí, vůbec bych si ničeho nevšiml. Za to opravdu palec nahoru. Možná že by se dalo říci, že jeho odchod jen uspíšil transformaci celého uskupení k rockovějšímu pojetí a tím by se dal nazvat oním symbolickým “svěžím větrem do plachet”. Celé album vyniká opravdu chytlavými melodickými linkami, kterými jsou jednotlivé skladby doslova protkané. Tu zajímavý a neočekávaný riff, támhle osvěžující obrat o stoosmdesát stupňů a náhlé zrychlení, které táhne dopředu i typický hlasový projev Anderse Fridéna. Ten nyní zpívá většinu svých partů čistě nebo jen lehce zastřeným vokálem. Dojde i na klasický death metalový tvrdý growling, ale opravdu jen v ojedinělých případech. A opět se divím, že mi to vůbec nevadí.
In Flames se zkrátka nebojí trochu experimentovat s žánrovým zasazením a na rozdíl od jiných kapel jim to perfektně vychází. Z celé desky čiší maximální nasazení a zájem o svou hudbu, který dokazuje, že kapelu prostě baví hrát pořád něco nového a vyvíjet se. Už teď se těším na podzim, kdy se na ně pojedu podívat do Prahy a užiju si atmosféru klubového koncertu. Reportáž vás určitě nemine.
Další názory:
Poslední album In Flames, které se mi líbilo, bylo “Come Clarity“. Od té doby, zdá se mi, šli Švédové hodně dolů. Sice je novinka “Sounds of a Playground Fading” určitě lepší než minulé extrémně nepovedené “A Sense of Purpose“, ale stále to se mnou nic nedělá. Možná tak jako kulisa k nějaké práci to, řekněme, alespoň nějak funguje, ale když chci podklad beze smyslu, můžu poslouchat i vrčení ledničky, jestli mi rozumíte. “Sounds of a Playground Fading” není vyložený průser, to ne, ale prostě mi současní In Flames už nic neříkají. Je to takové suché, bez chuti, jen mi to tu tak hraje a nijak to neprožívám, pomalu ani nevnímám. Že bych si to někdy znovu pustil, o tom opravdu hodně pochybuji. Za mě slabší 6. H.
Země: Nizozemsko Žánr: alternative rock / symphonic metal Datum vydání: 29.3.2011 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Why Not Me
02. Shot in the Dark
03. In the Middle of the Night
04. Faster
05. Fire and Ice
06. Iron
07. Where Is the Edge?
08. Sinéad
09. Lost
10. Murder
11. A Demon’s Fate
12. Stairway to the Skies
Within Temptation jsou kapela, která stála na počátcích mého metalového bytí a pořád patří mezi kapely, které si i po letech rád poslechnu, byť se můj vkus obrátil značně obskurnějším směrem. Právě díky vztahu, který k Within Temptation chovám, jsem se dost obával, že po rozporuplném albu “The Heart of Everything” novinka nenabídne nic zajímavého, ba naopak že se dočkáme vykrádání klasického Within Temptation soundu a melodiky. Co jsem ale rozhodně nečekal? Přesně to, co se urodilo na “The Unforgiving”…
Velké změny předznamenalo několik událostí, které se později ukázaly jako součást rozsáhlého konceptu, okolo kterého se “The Unforgiving” točí. Původní webové stránky se proměnily v informační portál značně sociálního charakteru a namísto klasické/provařené (vyber jednu možnost) černé jim nyní dominuje svěží bílá. WTF? Co se to děje? Komiksový příběh a dějový video doprovod. Cože? To jim úplně hráblo? Inspirace popovou a elektronickou hudbou. Sodoma Gomora?! Ale vůbec ne, vážení. Čím déle album poslouchám, tím víc mi dochází, že tohle všechno je velice promyšlený tah, který při udržení vysoké kvalitativní laťky úspěšně eliminuje všechna negativa, jejichž stín mě děsil v prvním odstavci.
Když teď odhlédnu od všeobjímajícího (a promakaného) konceptu, se kterým je album pevně propojeno, samotná hudba představuje něco, co jsme od Within Temptation ještě neslyšeli. Komu způsobil lehký šok první singl “Faster”, jeho hitový potenciál, pop-rocková lehkost a elektronická smyčka, udávající rytmus, ten nechť přijme za fakt, že se v podobném duchu nese i zbytek alba. Asi vám to asi pořád zní nepochopitelně, ale smiřte se s tím. “The Unforgiving” má s metalem máloco společného. Přesto je na něm jasně zřetelný rukopis skladatelské a partnerské dvojice Westerholt–den Adel, která ale tentokrát k tvorbě přistoupila z jiného konce než obvykle. Kytary tvoří spíše rytmickou složku a o nějaké zuřivém stavění riffů nebo rozmáchlých vyhrávkách nemůže být řeč. Když už na jedno nebo druhé dojde, stojí to za to. Úvodní riff u skladby “Iron” patří k těm, které dovedou rozhýbat stadiony, a třeba zčásti zkreslené, zčásti akustické sólo z “Lost” mi bez přehánění imponuje. Jde ale spíš o výjimky. Klasické nástroje spolu s elektronickými samply (…nebo jsou to klávesy? Čert ví…) tvoří rytmický podklad pro typické klávesové aranže a především esenciální a naprosto dominantní složku – vokál, jímž se pyšní frontwoman Sharon den Adel…
Sharonin hlas patří k trademarkům kapely prakticky od jejích počátků. I přesto však bylo zpěvačce občas vyčítáno, že se omezuje pouze na vysoké rejstříky a zlé jazyky tvrdívaly, že v jiných polohách zpívat neumí. Jak to bylo před lety, nevím, ale výkon na “The Unforgiving” dává zřetelně najevo, že Sharon jako zpěvačka stále roste. Na novém materiálu totiž vůbec dává poprvé dostatečný prostor zpěvu v nižších polohách a já se ho nemohu nabažit. Až paradoxně totiž z jejího hlasu tryská mnohem víc emocí než v dobách, kdy zpívala výhradně výšky. Kde byla dříve slyšet gotická naivka, tam teď vládne uvědomělá a dospělá žena, paní zpěvačka a já před ní smekám…
Zajímavé je, že i přesto, že se po většinu stopáže nekonají žádné instrumentální orgie, díky chytlavým motivům, v potřebných momentech vkusně zvýrazněným nebo naopak upozaděným nástrojům a v neposlední řadě zvuku, který skutečně lahodí mému uchu, vznikla nahrávka, která působí kompaktně a především ztělesňuje zhudebněné opozitum nudy. Každá skladba je potenciálním hitem a není tu nic, co by svým nábojem, respektive jeho absencí jakkoli znatelně zaostávalo. Pravda, úplně mě neoslovila na můj vkus až příliš kolovrátkoidní “In the Middle of the Night”, ale vůči zbytku nemám sebemenší výhrady. Některé mě baví víc, některé méně, ale v každém případě jde o prvotřídní materiál.
Ano, už je to tak. Dříve vycházející hvězda gothic metalu hraje něco mezi gothic rockem a popem, ale září u toho jako supernova. Bývá pravidlem, že když kapela podobného ražení začne hrát “pop”, většinou za to sklidí negativní kritiku. Jak je ale vidět, metoda hlavou proti zdi a neskrývání očividného se vyplatila a svět tak může být svědkem, jak taky může vypadat evoluce. Udělat popovou, ale přesto chytlavou, návykovou a zatraceně kvalitní nahrávku není vůbec jednoduché a já jsem strašně rád, že se to podařilo právě Within Temptation…
Datum: 17.6.2008 Místo: Brno, Velodrom Účinkující: Enter Shikari, Linkin Park
Po nie moc dobrých správach z posledných dní o chorobe gitaristy Brada Delsona a zrušení dvoch víkendový vystúpení (Švajčiarsko a Švédsko) sa nakoniec koncert v Brne uskutočnil podľa plánu. Po príchode do Brna a po 30 minútovom blúdení (keď sme sa neviem akým spôsobom dostali až do historického centra mesta) sme konečne prišli k Velodromu. Na prvý pohľad to vyzeralo že tento štadión neznesie väčšiu búrku, ale nakoniec vydržal nápor veľkého počtu fanúšikov (odhadujem 10 000).
Ako predkapela sa predstavila londýnska partia Enter Shikari. Skupina ktorá kombinuje jemnejšiu formu metalcoru s elektronikou, ma veľmi milo prekvapila. Kapela sršila obrovským nasadením a energiou. Bubeník, ktorý mal po celú dobú výraz šialenca, ktorý je zrelý na ústavnú liečbu, si v strede setlistu strihol malé tanečné sólo. Spevák sa okrem vokálu staral aj o elektronické sample a v melodických častiach mu dopomáhal basák. Zvuk bol na predkapelu výborný. Poslednú skladbu museli však predčasne ukončiť, keďže bubeník bol až moc aktívny a posral si bicie. Musím povedať, že na úvod výborný začiatok. Mimochodom kapela vystúpi na tohtoročnom festivale Rock for People, takže kto sa tam chystá, by si ich rozhodne nemal nechať ujsť.
Nasledovala asi 45 minútová pauza a na pódium sa dostavili Linkin Park. Po krátkom intre začali nekompromisne zo skladbou “One Step Closer” zo svojho debutového albumu “Hybrid Theory”. Nasledovala dvojica skladieb z albumu “Meteora”, a to “Lying from You” a “Somewhere I Belong”. Ako prvý zástupca z posledného albumu “Minutes to Midnight” zaznela skladba “No More Sorrow”, ktorá mala predlžený začiatok. Pred začiatkom “Points of Authority” zahrali kúsok skladby “Petrified” z Mikovho sólového projektu Fort Minor.
Celkom ma prekvapilo, že do setlistu zaradili jednu zo svojích najstarších skladieb “Reading My Eyes”, ktorá bola nahratá ešte zo spevákom Markom Wakefieldom (neskôr kapelu opustil a nahradil ho Chester Bennington). Neskôr nasledoval jeden z vrcholov večera, a to v podobe skladby, od ktorej by som to čakal najmenej – “The Little Things Give You Away”. Nádherná sedmiminútová skladba z precítením spevom Chestera a krátkym gitarovým solom Brada Delsona na mňa veľmi zapôsobila. Ďalším vrcholom večera bola nepochybne rýchla skladba “Bleed It Out”, uprostred ktorej sa kapela odobrala do zákulisia a nechala na pódiu osamote bubeníka Roba Bourdona, ktorý si zahral sólo a konečne naplno využil dvojkopák. Po skončení sóla sa kapela vrátila a dohrala song. Nechýbala ani akustický zahratá “Pushing Me Away”. Na záver celého setlistu odznela skladba “Faint”.
Linkin Park podali veľmi dobrý výkon, moc toho pomedzi skladby nenakecali a sústredili sa hlavne na hudbu. Ich hudba pre mňa znamená veľa, keďže som na nich vyrastal a v podstate ma priviedli k hudbe, ktorú počúvam dnes. Ich koncert bol pre mňa preto splnením snom a musím povedať, že ich vystúpenie ma nesklamalo. Preto ak sa budú po okolí zase obšmietať, s radosťou na nich pôjdem znova.
Není tomu tak dávno, co se zde rozhořela poměrně zajímavá diskuze kolem prezentování informací o nové desce Linkin Park. Tento podnět mě přivedl na myšlenku, že i když Linkin Park nejsou zrovna klasickou metalovou bandou, jsou přeci jen dost známí a články na jejich osoby se prostě čtou. Proto jsem se rozhodl (ač Linkin Park už dlouho neposlouchám) sehnat si ten jejich nový kousek „Minutes to Midnight“ a sám se přesvědčit, co je na jejich úspěchu pravdy. Pokud jste žili minulých pár měsíců v jeskyni nebo jste se právě probrali po těžkém úrazu mozku, tak pro připomenutí: tato deska má úžasné prodeje, všude z rádií slyšíme její singl „What I’ve Done“ a 14leté „metalistky“ mají opět o důvod víc, proč sáhnout po svém extra cool metalovém oblečení. Takže komerce je spokojena, ale co si má o tomto dílku myslet obyčejný posluchač?
Hned na začátek si musíme vyjasnit jednu, přesto velmi základní věc: nejsem vůči Linkin Park nijak zaujatý. Je to kapela, jejíž prvotní tvorba mě dovedla k tomu, co rád poslouchám dnes. Fakticky pro mě umřela ve chvíli, když nahrála album s Jayem-Z (jistě pamatujete). Tento absolutní propadák nebyl pro kapelu až tak drtivý jen kvůli jejich jménu, jinak toto album bylo na pomezí hudební kvality nevzdělaného zahradníka po lobotomii a středně inteligentního tučňáka. Rozhodl jsem se však dát Linkin Park druhou šanci a „Minutes to Midnight“ si poslechl. A upřímně, celou dobu jsem se královsky bavil. Takto stupidní a hloupé album jsem již dlouhou dobu neslyšel. Linkin Park tvrdili, že tato deska má být více „alternative“ než jejich předchozí počiny. Zakopejte mě do země, jestli tomu nerozumím, ale celé album je v podstatě o nechutných ploužácích, nazpívané buď sladkým hlasem Chestera, při němž určitě vlhne nejedna fanynka, nebo „tvrdým“ hlasem Mikea, který dokonce v jedné písni řekne „f*ck“!
Měli jste rádi klasické tvrdé Linkin Park riffy? Zapomeňte na ně! Kvalitní rap propojený do řádně od plic uřvaných refrénů? Ale prosím vás! Ale nebojte, nebudete o nic ochuzeni. Protože zde najdeme krásné zvuky smyčců. A takové sbory, které dělají v písni „Hands Held High“ zadní aranžmá, to je opravdu „lahoda“. Zbytek songů se líně vleče, víceméně bez jakékoliv pořádné hudby či zpěvu, a opravdu nechápu, proč bych to měl vůbec ještě někdy poslouchat. Jediné dvě písně „Given Up“ (krásná basa a bicí) a „Bleed It Out“ (podobná starší tvorbě) jsou celkem poslouchatelné, ale dva songy z dvanácti mi prostě nestačí. Nemůžu si pomoct, ale celé album zní jako za trest a vůbec nechápu, co nám tím Linkin Park chtěli říct. Takže vzkaz pro naše Linkin Park chlapce: sláva není všechno, kvalita se cení více než kvantita a „Minutes to Midnight“ je prostě strašné album.
