Archiv štítku: Amaranthe

Redakční eintopf #58.6 – speciál 2013 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Nick Cave & the Bad Seeds – Push the Sky Away
3. In Vain – Ænigma
4. Haken – The Mountains
5. Deafheaven – Sunbather

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
2. Vanessa – Antidotum

Neřadový počin roku:
Anathema – Universal

Artwork roku:
Pharmakon – Abandon

Shit roku:
Amaranthe – The Nexus

Koncert roku:
Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing

Potěšení roku:
Swans – Soundtracks for the Blind

Zklamání roku:
nechuť k poslechu nových alb

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Steven Wilson
za sebou má množství pozoruhodných počinů, jeho letošní sólová deska však v mých očích překonává vše, co dosud vytvořil. Bez obav tak mohu prohlásit, že “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě nejen nejlepší deskou roku 2013, ale také jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Mísení Wilsonova skladatelského rukopisu s technickou precizností jeho čerstvě sestavené kapely dalo vzniknout nesmírně chytré, hluboké, skvěle zahrané, ale i zábavné nahrávce. Několik méně precizních momentů vyvažuje množství perfektních nápadů, a albu celému tak k dokonalosti chybí jen minimum. Rozhodnutí o albu roku nemohlo být jednodušší.

2. Nick Cave and the Bad Seeds – Push the Sky Away
“Push the Sky Away”
jsem si poslechl vlastně jen tak ze zvědavosti, zcela bez znalostí starší tvorby kapely a tak i bez větších očekávání. Co jsem slyšel, mě však nadchlo. Nejnovější počin australských Nick Cave & the Bad Seeds (o kterých záměrně píši jako o kapele spíše než jako o samotném hudebníkovi v jejich čele) je emocionální jízda plná nečekaných zvratů a skvělých melodií. Napětí skladby “Water’s Edge”, krása “Mermaids”, ponurost “We Real Cool”, energie “Higgs Boson Blues” či smíření v podobě závěrečné titulní písně, to vše funguje v “Push the Sky Away” na jedničku a je jasným důvodem, proč si album zamilovat. V diskografii Cavea a jeho Bad Seeds nejspíše ještě najdu mnoho klenotů, ale “Push the Sky Away” bude vždy moje první.

3. In Vain – Ænigma
V recenzi třetího počinu norských In Vain jsem si stěžoval, že jde o album příliš dokonalé a sterilní. Zdálo se mi, že postrádá osobnost. Nevím, zda se v mém vidění “Ænigma” nějak změnila, či album vyzrálo až po dopsání recenze, ovšem dnes mohu s čistým svědomím prohlásit, že In Vain přinejmenším vyrovnali vysoko stanovenou laťku minulých alb. V současném mladém progresivním (death) metalu opravdu nevidím žádnou jinou kapelu, která by s vyzrálostí mnohem zaběhlejších formací dokázala tvořit takto chytrou a náročnou hudbu, která je však zároveň snadno poslouchatelná. “Ænigma” je navíc vyrovnanější než její předchůdci a skladba “Floating on the Murmuring Tide” veškerou dosavadní tvorbu kapely dokonce překonává. Bez váhání nejlepší tvrdě metalová nahrávka roku.

4. Haken – The Mountain
Přestože jsem nejnovějšímu počinu jedné z nejnadějnějších progmetalových kapel dneška udělil před pár měsíci v recenzi vysokých 9,5 bodu, nemůžu se ubránit lehkému zklamání. “The Mountain” je po všech stránkách výtečná deska, kterou je radost poslouchat od začátku do konce klidně několikrát po sobě, ovšem poté na ni snadno zapomenete a stihnete třikrát projet zbytek diskografie kapely, než o ni opět znovu zavadíte. Pokud ji však postavíte izolovaně a nebudete brát v potaz její starší sourozence, jistě vás ani v nejmenším nezklame. Technicky brilantní progresivní metal, který se nebojí čerpat z historie žánru, ale zároveň nepostrádá vlastní ksicht, bohužel stále není tak častý, jak bychom chtěli.

Deafheaven - Sunbather

5. Deafheaven – Sunbather
O poslední pozici se v mé hlavě spustil krutý boj mezi moderním black metalem v podání Deafheaven a taneční parádou od Daft Punk. Vyrovnaná kvalita všech skladeb i žánrové zaměření tohoto blogu mě však nakonec přeci jen popostrčilo směrem k americkým hipsterům. Deafheaven na “Sunbather” kouzlí s atmosférou, představují světu zcela novou “romantickou” stránku svého žánru, aniž by zároveň polevili z nekompromisních temp a uřvaných vokálů. Propojení čtyř delších skladeb třemi kratšími uvolněnějšími kusy funguje dokonale, vzniká tak most mezi agresí a jemnou elegancí, což je ostatně trefný popis celého alba. Oproti nejistému “Roads to Judah” představuje “Sunbather” ohromné zlepšení.

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Zcela záměrně jsem výběr nejlepších českých alb nechával až na úplně poslední možnou chvíli, protože jedna z mnou nejočekávanějších desek roku vyšla až na jeho úplném konci. Heiden nepřekvapili a po zásluze vyskočili hned na první příčku. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazuje přesně tam, kde “Dolores” skončila, a to jak v hudebním vývoji směrem od tvrdosti k atmosféře, tak ve vzrůstající (už tak dost vysoké) kvalitě. Čerstvé novince bych vytkl snad jen jedinou věc – že je tak nesmírně krátká. Jejích čtyřicet minut uteče až moc rychle, ovšem nic vám nebrání stisknout replay. Já tak udělal mnohokrát.

Vanessa - Antidotum

2. Vanessa – Antidotum
Po loňském sólo albu Bruna Ferrariho jsem letos poprvé okusil i tvorbu jeho domácí formace Vanessa a nebyl jsem ani přinejmenším zklamán. Tvrdá elektronika vládne na “Antidotum” pevnou rukou, svou formu však mění skladbu od skladby. Z industriálních končin se stane kovaná diskotéka, jež o kousek dál přejde v brutální psychedelii. Skvělé propojení elektroniky s živými bicími a kytarou doplňují precizní texty Samira Hausera, celé to pak nejlépe zní, když pustíte aparaturu opravdu hodně nahlas. Vanessu zkuste i pokud elektroniku nemusíte, zaručeně vás dostane.

Neřadový počin roku:

Anathema – Universal
Zatímco o výjimečná dlouhohrající alba letos člověk nezakopával zrovna každý den, v neřadových počinech to vřelo mnohem víc. I přes množství skvělých EP však musím ocenit nahrávku z koncertu britské Anathemy z bulharského Plovdivu. Hudba této kapely je emotivní záležitost i z desky, ovšem když se spojí s orchestrem, vznikne vskutku dokonalý zážitek, byť jsem ho mohl okusit jen zprostředkovaně formou záznamu “Universal”. Jestli máte chuť na pořádný doják, kašlete na televizní seriály a zprávy na Nově, pusťte si koncert Anathemy.

Pharmakon - Abandon

Artwork roku:

Pharmakon – Abandon
Hudba, kterou Margaret Chardiet prezentuje na svém (velice krátkém) debutovém albu “Abandon”, je v mnoha ohledech extrémní. Elektronika tepe v monotónním průmyslovém rytmu a počítačově modulovaný vokál nijak nezjednodušuje posluchačovo utrpení v tom chladném a brutálně přesném lisu, který nemá tlačítko nouzového zastavení. A podobný je i obal alba. Zaručeně na něj budete chvilku zírat, než ho celý poberete. A přitom je tak primitivní.

Shit roku:

Amaranthe – The Nexus
Pro klid duše jsem se letos všem shitům snažil vyhýbat obloukem. Od recenzenta to může sice být poněkud alibistické tvrzení, ale život je prostě moc krátký na to, aby člověk úmyslně poslouchal sračky. Jedno z mála alb, které jsem tak během roku dobře poznal a přitom je bez pochyb výjimečně špatné, je “The Nexus” Švédů Amaranthe. Ti se tak hrozivě snažili vytvořit chytlavé a trendy album, až ze sebe vytlačili beztvarý blob, který bych dnes poslouchal s menší radostí než lecjakou televizní hudební hitparádu. A kdo mě zná, tak ví, že klesnout pod úroveň televizních hitparád u mě není jen tak jednoduché.

Koncert roku:

Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013
Zvolit koncert roku pro mě není vůbec těžké. Owena Palleta jsem začal poslouchat pár dní před pražským vystoupením, jen abych měl tušení, co mě v MeetFactory čeká. A co mě z počátku z alba moc nebavilo, jsem si naživo bez váhání zamiloval, a svou lásku poté přenesl i na dříve zneuznanou studiovou tvorbu. Nic však nepřeková ten skvělý zážitek z onoho srpnového večera, kdy vše prostě klapalo přesně, jak mělo.

Videoklip roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing
Oba videoklipy z letošního alba Stevena Wilsona jsou mistrovské kousky, ovšem ten starší k titulní skladbě je přeci jen o něco lepší záležitostí. Jednoduchá animace naprosto precizně doplňuje smutnou skladbu o ztrátě milované osoby a nezastavitelném stárnutí, u které i ten největší tvrďák uroní slzu či dvě. Nádherná píseň z nádherného alba dostala i nádherný videoklip.

Potěšení roku:

Swans – Soundtracks for the Blind
Potěšením roku není v mém případě zmíněné album, které je dnes již 17 let staré, ale skutečnost, že jsem ho konečně objevil. Swans jsem si totiž oblíbil až loni s úžasným počinem “The Seer” a prokousání se diskografií mi zabralo (a ještě zabere) nějakou dobu. K “Soundtracks for the Blind” jsem se tak dostal až letos a povím vám, srazilo mě na kolena. Experimentální, náročné, geniální. A pak je tu “The Sound”, třináctiminutový post-rockový kolos a možná nejlepší píseň, jakou jsem kdy slyšel. Jen ona samotná by si zasloužila titul potěšení roku, kdyby na to došlo.

Zklamání roku:

nechuť k poslechu nových alb
Kdo si všímá autorů v záhlaví recenzí na tomto webu, možná postřehl, že za posledních pár měsíců takřka nepíši. Není to náhodou, zklamáním roku jsem totiž v jistém ohledu já sám. Lidstvo dnes a denně chrlí tisíce alb, mezi nimiž budou bezpochyby klenoty. Mě však po letech omrzela role toho, kdo poslouchá vše, co mu přijde pod ruku, aby tyto klenoty vyhrabal. Zpohodlněl jsem a mnohem radši poslouchám jen to, co mi vybraná skupina lidí a webů doporučí, a ani to nemusí být aktuální záležitost. Proto se letos moje hudební knihovna rozrostla o více alb ze sedmdesátek než z aktuálního roku. Sám jsem naprosto spokojen, ale psát se o tom nedá.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Rok 2013 byl co do hudební nadílky (můžu-li vzhledem k výše zmíněným okolnostem soudit) poměrně průměrný. Zatímco loni i předloni bych sestavil dobrou dvacítku nejlepších alb (která poslouchám dodnes), letos nebyl téměř problém nacpat všechny výjimečné desky do pětice výše zmíněných počinů. I tak ovšem několik skvělých alb vyšlo a já navíc objevil mnoho klenotů z dob již dávno zapomenutých, jichž si cením možná i více než alb aktuálních. Mrzí mě však meziroční úbytek kvalitních počinů na české scéně, kde to loni doslova vřelo perfektními alby. Můj dlouho plánovaný nákup gramofonu jsem sice nakonec odložil na dobu neurčitou, ovšem i tak mi do sbírky přibylo několik krásných černých i pestrobarevných placiček, z čehož mám radost dnes a denně. A hlavně: Sicmaggot nezadržitelně roste (i bez mého většího přispění), což je záležitost, která by jednoduše neměla být opomíjena. V tomto ohledu rok 2013 asi ani lepší být nemohl.


Amaranthe – The Nexus

Amaranthe - The Nexus
Země: Švédsko
Žánr: metal / pop / electro
Datum vydání: 13.3.2013
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Afterlife
02. Invincible
03. The Nexus
04. Theory of Everything
05. Stardust
06. Burn with Me
07. Mechanical Illusion
08. Razorblade
09. Future on Hold
10. Electroheart
11. Transhuman
12. Infinity

Hodnocení:
Zajus – 2/10
H. – 2,5/10
Skvrn – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 2,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“‘Kruci!’, zvolal ředitel hudebního vydavatelství při pohledu na barevné grafy, které mu jeho podřízení prezentovali v Powerpointové prezentaci. Probodával promítací plátno ostrým pohledem, ovšem grafy jako by ho vyzývavě ignorovaly a zůstávaly stále stejné. Nepotřeboval velkého vzdělání, aby pochopil jejich sdělení: prodeje klesají. Hudba netáhne, a když, tak ne ta placená. Jenže dnes už propad nemůže vysvětlovat pirátstvím, ne podesáté v řadě. Zdrcený ředitel tak požádal kolegy, aby mu prezentovali své návrhy na řešení propadů. Jeden po druhém přicházeli vedoucí divizí se svými nápady a všichni odešli s nepořízenou. Pop – přesycený trh. Rock – v ústupu. Hip Hop – těžko zpeněžitelný. Z krize jednoduše nebylo cesty. Tu se v řiditelově hlavě zrodila myšlenka zcela geniální: metal! Metal roste, táhne nové lidi, má outsiderskou image. Jednoduše vše, co je potřeba k nalákání posluchačů. Přitom recept byl tak jednoduchý. Kytara je základ, tu přeci nelze vynechat. Metalovou kapelu bez kytary, to by nikdo nesežral. Basa taktéž, i když slyšet být nemusí. Bicí téměř strojové, nechceme přeci žádné avantgardní vylomeniny. Zpěvák s čistým vokálem – k nalákání dam. Zpěvačka s bujným poprsím – k nalákání pánů. Pro jistotu ještě jeden zpěvák, tentokrát křikloun se zcela standardním chrapotem – to aby to neznělo moc měkce. A diskotéka… hromada diskotéky…”

Příběh je to samozřejmě fiktivní, ovšem kdyby takto Amaranthe vznikli, vůbec bych se nedivil. Tvorba Amaranthe totiž není typický průser způsobený neschopností zúčastněných hudebníků, Amaranthe jen nejsou autentičtí. Nejsou kapelou, jsou produktem. Nerad bych, aby předchozí věty zanechaly dojem, že jsem jakkoliv zaměřený proti popové hudbě, tu si naopak v poslední době dokáži velmi užívat. Problém je, že stejně jako je dobrý a špatný melodický death metal, je i dobrý a špatný pop. Amaranthe bych bez zaváhání zařadil do kategorie špatné hudby v obou zmíněných žánrech.

Když před dvěma lety vyšel eponymní debut kapely, byl jsem jedním z obhájců jeho poněkud mdlých kvalit. Chytlavá (což je slovíčko, které zde uslyšíte ještě mnohokrát) kombinace rádiového popu, power metalu a melodického death metalu poměrně dobře fungovala a já doufal, že by s větší invencí a s odstraněním stokrát omletých klišé mohlo další album kapely představovat bezvadné propojení metalu, který je stále spíše undergroundovým žánrem, s komerčně přístupnější hudbou. Amaranthe si však vzali téměř to nejhorší z obou břehů.

Úvodní “Afterlife” patří mezi lepší skladby. Prvních několik sekund nápadně připomíná kupříkladu Children of Bodom, nebýt “diskotékových” kláves. Growl Andyho Solveströma střídá dvojhlas Jake E Berga a Elize Ryd a vše tak nějak hezky odsýpá až do zlomu na počátku třetí minuty, který nenápadně sahá do rejstříků dnes tak módního dubstepu. Do konce písně kapela stihne ještě zopakovat refrén a i na slušné sólo se dostane. To zní vlastně dobře, že? Tak kde je tedy problém? Problém je vně skladby samotné. Problémem jsou všechny ostatní písně, protože jsou vlastně úplně stejné. Jedna je více elektronická, zatímco jiná hraje na tvrdší notu. V jedné dominuje dokola opakovaný refrén, další klade priority na sloku mezi refrény. To je veškerá variace, ke které na albu dojde. Je jedno jestli si album pustíte od začátku, jestli od konce, nebo zda si zapnete náhodně přeskakování písní (které jinak dovede kdejaké lepší album snadno zničit), “The Nexus” bude znít stále stejně.

Na celé desce nalezneme jen dvě skladby, které vystupují z řady. První je “balada” “Burn with Me”. Sám nevím, co bych k ní řekl. Na jednu stranu by sama o sobě působila jako nudná a nezajímavá, ale svým pomalejším tempem a atypickou (pro kapelu) strukturou ční v polovině nahrávky jako příjemný ostrůvek záchrany, který poskytuje oddech od vlezlé elektroniky a zasekávaných riffů, jež znějí všechny naprosto stejně. Druhou v kontextu alba netradiční písní je “Electroheart”. Ta vyniká jak svým textem (“Restart Electroheart, Deja vu I fall apart, Five minutes falling back renewed”… WTF?), tak zcela neskrývanou taneční náladou. Pokud by z ní někdo odstranil kytary a bicí nahradil automatem, vlastně by to vůbec nebylo poznat. Je to jeden z mála momentů, kdy na mě hudba Amaranthe působí opravdu upřímně, tedy jako laciná zábava jako z diskotéky.

Když se podíváte na seznam členů kapely, najdete jména z relativně zajímavých a známých metalových kapel. Ze všech hudebníků nejvíce referencí nese bubeník Morten Løwe Sørensen. Zatímco jeho hra na pět let staré desce “In the Wake of Collisions” kapely The Arcane Order (kteří kvůli němu mimochodem již roky odkládají vydání nového alba, děkuji mnohokrát) byla úžasná, na “The Nexus” je, jak jsem zmínil v úvodu, nudná, předvídatelná a ještě jednou nudná. Problém není v hudebnících, problém je v úmyslu. Obvykle zde na Sicmaggotu recenzujeme alba stvořená fanoušky pro fanoušky, alba stvořená z lásky k hudbě. Amaranthe tvoří hudbu pro bezhlavou masu lidí, kterou marketér vybral jakožto snadno vytěžitelnou cílovou skupinu. Pochybuji že ke své hudbě má nějaký vztah i kapela samotná. V případně debutu jsem tento přístup toleroval a kapelu obhajoval, ovšem dnes již něco podobného opakovat nebudu. Dva body z deseti a ani sám nevím za co… to asi Elize Ryd a její dlouhé nohy.


Další názory:

Upřímně ani pořádně nevím, co na to napsat… a jestli si “The Nexus” vůbec zaslouží, abych o něm něco psal. Tohle album je opravdu dost špatné, nicméně z mého pohledu není tím důvodem fakt, že jde vlastně o úplně normální sladký pop, do něhož se občas čistě náhodou ozve kytara. Což o to, já mám pop rád, opravdu by mi to nevadilo; co mi vadí, je obrovská nuda, předvídatelnost, nezáživnost, celé album se tváří jako něco extra, ale ve skutečnosti je to jen prázdná slupka, takové pozlátko, pod nímž je jen tupá generická produkce a kvalita na bodu mrazu. Po celé délce nenarazíte na nic jen trochu zajímavého, a když Amaranthe nějaký ne úplně zlý nápad omylem dostanou, tak s ním neumí pracovat a za dvě vteřiny ho zase spolehlivě zazdí. Tahle kapela byla vyčpělá už na svém debutu, což je sice s podivem, ale i “The Nexus” to beze zbytku dokazuje. Ani pěkná zpěvačka to nezachrání… sorry, ale je tohle album je blbost…
H.

Na trhu je nepřeberné množství kapel a vybrat si jen pár z nich je hrozně těžké. Naproti tomu je cesta ke slávě otevřená víc než kdy jindy – hodit video na YouTube a jen čekat, zda byl přesně zasažen terč v podobě vkusu konzumenta je nejpřímější cestou ke zviditelnění. Tímto způsobem na trh pronikli i trance metaloví Amaranthe, kteří se mohou pochlubit milióny uživatelů, jež si poslechly jejich singly. Musím uznale pokývnout hlavou, že debut, kombinující prvky taneční hudby a metalu, zkrátka něco nového přinesl a Švédové, těžící z vizáže ústřední postavy uskupení, vokalistky Elize, měli pevný základ pro vstup do branže. Pokud bylo první album ještě v únosné míře originální (problém Amaranthe není v tom, že kopírují někoho jiného, oni víceméně vykrádají “jen” sami sebe), tak se jeho následovník nachází ještě o několik levelů níže. I když je kapela vybavena třemi jakžtakž průměrnými zpěváky, nějakou vokální varibialitu prostě nečekejte. Zpěvačce Elize Ryd se vlastně divím, proč si nevybrala kariéru popové pěvkyně či dobře placené modelky. Další hlasy obstarává čistý zpěv Jakea E Berga a strojový growl Andyho Solveströma, který spolu se skromným počtem nevalných kytarových sól vlastně zajišťuje umístění v metalové škatulce. Abych nekritizoval jen tak pro nic za nic, prozradím, co mi na desce vadí nejvíc – neustále se opakující disko-prvky, vyskytující se jak na pozadí, tak i v popředí, mě někdy svou neoriginalitou přivádějí do šílenství. I kytarové melodie se často opakují, třeba titulní “The Nexus”, někdy až opravdu nápadně připomíná hit “Hunger” z debutu. Zkrátka a dobře, vypustit album s nulovým počtem nápadů a únavnou stereotypností není zrovna dobrý nápad.
Skvrn


Stratovarius, Amaranthe, Seven Kingdoms

Stratovarius, Amaranthe
Datum: 22.3.2013
Místo: Zlín, Masters of Rock Café
Účinkující: Stratovarius, Amaranthe, Seven Kingdoms

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Navštívit akci, na které se objeví dvě kapely se zpěvačkou v čele, nepatří k mým úplně ideální představám metalového večera. Ne, že bych vyloženě odmítal ženy-zpěvačky v kapelách, většinou mi jsou tyhle soubory cizí především svým hudebním zaměřením. Zlatým hřebem měli být finští (a ten večer také jediní s mužským zpěvem) Stratovarius, kteří se po odchodu hlavního mozku Tima Tolkkiho nekompromisně snaží svůj hudební odkaz držet i nadále naživu. V případě aktuálního alba “Nemesis” si u mě pozici dost vylepšili, nicméně předchozí živá vystoupení mě nechávala spíše chladným. Byl jsem tedy zvědavý, jestli si u mě vylepší reputaci i koncertně. Druzí souputníci na turné s dvěma headlinery pojmenovaném Nordic Nexus of Nemesis Amaranthe mají také venku aktuální desku “The Nexus”. Třetím do party byli američtí Seven Kingdoms. Návštěvnost této akce byla (aspoň tedy ve Zlíně) skutečně vysoká. Což mělo jako vždy za následek těžkou nedýchatelnost a šílené vedro v sále.

Do klubu jsem dorazil v průběhu setu posledně jmenovaných Seven Kingdoms a nijak u vytržení jsem z jejich vystoupení nebyl. Vcelku energický standardní heavy metal, kterému vévodil ženský hlas. Je fakt, že melodické linky byly celkem chytlavé a i kytarové vyhrávky dokázaly docela pohladit, přesto mi vystoupení přišlo vcelku statické a hlas zpěvačky Sabriny Valentine takový nemastný, neslaný. Ale jinak se projevili sympaticky a ta kytarová práce opravdu dokázala upoutat. Snaživé heavy metalové těleso, které bude asi i nadále dělat desky a své fanoušky si najde, ale ti, co by hledali nějakou přidanou hodnotu, asi maximálně pokývají uznale hlavou a nadále na tvorbu Seven Kingdoms zapomenou.

Dánsko/švédští Amaranthe mají u mě těžkou nevýhodu. Jejich studiová tvorba je pro mě absolutně nezajímavá a těžce hraničící s kýčem. Navíc jich je jak psů, co se týče vokálního obsazení. Čisté vokály mají na starosti Jake E Berg a sličná zpěvačka Elize Ryd. Řev obstaral Henrik Englund ze Scarpoint. Nazvučit to tak, aby vyzněly tři vokály tak, jak mají, není asi žádná sranda. Občasné zvukové zakolísání se objevilo i tady. Jen Henrik se z problémů svým vokálem vyřval. No ale co hudebně? To bylo docela utrpení, já bohužel tuhle diskotéku nedokážu vystát. Rádoby tvrdé kytary a rychlé rytmy, podbarvované tuctovými (až tucavými) klávesami, které za chvíli zní jak dokola opakované motivy z kolotočů. V určitých chvílích dokážou být opravdu energičtí a řádně přitlačit na pilu, jenže jejich tvorba a skladby jsou dělané skoro podle jedné šablony, takže vydržet přes hodinu koncertu nebyla žádná sranda. Postupně se všechny skladby slévaly pro sebe a pod načančaným pozlátkem mi zůstala akorát šedivá nuda. Ne, ani Elize to nezachránila.

Doufal jsem, že si chuť napravím aspoň u Stratovarius. Těžko říct, koncert se mi celkem líbil, ale měl některé vážné nedostatky. Zaprvé přehulený zvuk, což působí kolikrát dost nepříjemně, ale to nebyl ten hlavní důvod. Tím byl zpěvák a dnes nejvýraznější tvář kapely, Timo Kotipelto. Nevím, jestli si stojím na uších, ale jeho výkon byl prostě největší slabinou koncertu. Stejně jako už několikrát předtím. Proto nějak nerozumím těm tvrzením, že zpíval nejlíp za posledních pár let, jelikož jsem jednoduše neměl dojem, že by se nějak silně zlepšil. Omlouval se sice, že jeho výkon je ovlivněný nachlazením, ale nezpíval nijak moc lépe nebo hůř než dřív. Jasně, nové skladby si už na desce nastavil níže než dřív, nicméně i tam ujížděl. Hitová “Halcyon Days” patří na desce k nejlepším skladbám, ale tady se objevovala i silná faleš. V případě starších skladeb to někdy ještě utáhl, někdy prostě usekl slabiky, aby nemusel dotahovat. Možná by nebylo na škodu si jednou k těm starším skladbám, kde jsou ty výšky až stratosférické, sednout a trochu je poupravit vzhledem k současným hlasivkovým možnostem.

Jinak ale výkon zbytku kapely potěšil. Je vidět, že jak baskytarista Lauri Porra a kytarista Matias Kupiainen, tak i nejčerstvější člen týmu, bubeník Rolf Pilve, plně zapadli do uvolněných míst a polili výkon živou vodou. Jörg Michael (stejně jako Tolkki) je jenom jeden, ale jeho náhrada za bicími Rolf (potažmo Matias u kytary) se držel statečně i přes občasné kiksy. Docela se mi líbil setlist, který byl plný novinkových skladeb, fungovaly naživo dost dobře. Vděčit za to můžou především tomu, že se jim podařilo je zbavit nudných pasážích a tlačit na pilu. Samozřejmě nemohly chybět klasiky “Black Diamond” či závěrečná “Hunting High and Low”. Mimo zmiňovanou “Halcyon Days” zazněly i “Abandon”, chytlavá “Unbreakable” nebo “Stand My Ground”. Příště by mohli osvěžit i nějaké pecky ze starších alb, kterým se moc nevěnujou. Vystoupení to vážně nebylo úplně špatné, jen bylo srážené ne úplně jistým výkonem Tima Kotipelta. Ale s tím jsem na ten koncert v podstatě šel.