Archiv štítku: ambient

En Nihil – The Approaching Dark

En Nihil - The Approaching Dark
Země: USA
Žánr: industrial / noise / ambient
Datum vydání: leden 2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. The Tombs of Empire
02. Frozen Postures
03. The Hearts Relent
04. Human Animal
05. Futile Man – The Weight of Absolution
06. Souls to Cease
07. Vulture Reign
08. The Approaching Dark
09. Darkfall

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Muziku samozřejmě běžně dělíme na žánry, což je asi nejpřehlednější a nejsnáze představitelné. Kdyby na to ovšem přišlo, klidně bychom mohli hudbu dělit i trochu abstraktněji, dejme tomu třeba standardní a nestandardní produkci. Na Sicmaggot se v drtivé většině případů setkáváme s tím prvním případem – ačkoliv jde nezřídka o bezesporu extrémní a nepříliš lehce stravitelné věci, přesto bych – měřeno čistě mou osobní optikou – označil 99 % metalové hudby za standardní produkci, tvořenou konvenčními prostředky, mohli bychom říct. Pak tu jsou ovšem záležitosti na samém okraji hudebního spektra, vymykající se běžnému pohledu na to, jak by muzika měla vypadat a znít, až by se vlastně v nejednom případě dalo vcelku úspěšně polemizovat o tom, zdali se ještě vážně jedná o hudbu. Kdysi dávno jsem pro osobní potřeby vymyslel pojem “umělecká performance”, což sedí mnohem lépe. Právě do této oblasti spadají různé zvukové experimenty, avantgardní hudba nebo třeba noise.

Netřeba důvtipnému čtenáři říkat, že En Nihil patří právě mezi obdobné záležitosti, které se víc než hudbou dají nazývat uměleckou performancí, ačkoliv nutno dodat, že jejich podání ještě zdaleka není ten úplně největší audio teror, jaký jsem kdy slyšel. Údajně by se prý mělo jednat o legendární formaci, nicméně to je pojem značně relativní, už jen z toho důvodu, že v dnešní době se legendárním nebo ještě lépe kultovním nazývá kdeco a každá druhá podzemní blbost, které se nedostane jakéhokoliv ohlasu, má tendence prohlašovat sama sebe za kult (ačkoliv zrovna na tohle jsou experti především chasníci z oblasti black metalu). Nemám páru, jak se to ve skutečnosti má s En Nihil, protože osobně jsem o tomto americkém projektu až doposud jaktěživ neslyšel, což ovšem – to pokorně připouštím – může být dost dobře dáno mou nepříliš velkou vzdělaností v dané žánrové oblasti. Pro pořádek je ale nutno jedním dechem dodat, že jméno En Nihil se přece jenom vynořilo již v roce 1994, což je na daný styl poměrně výkon (byť zde podle všeho byla docela dlouhá přestávka).

Dosud nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, co je tedy En Nihil vlastně zač. V této hudbě – tedy alespoň přinejmenším co se týká nové desky “The Approaching Dark” – se mísí vícero žánrů, z nichž nejvýrazněji do celkové podoby nahrávky promlouvá noise, avšak během více jak 50 minut tohoto vyhlazovacího procesu se člověk potká i s jistými ambientními plochami nebo nádechem industrialu. Toliko k formálnímu zařazení, zajímavé ovšem bude i zařazení čistě pocitové, které je sice mnohem jednodušší, avšak o to více vystihující – bordel. Toto pěkné (moje oblíbené!) expresivní označení má to kouzlo, že může být myšleno jako obrovská pochvala i jako obrovské negativum. Zde se ale nejedná ani o jedno z toho, nýbrž o označení, které “The Approaching Dark” vystihuje vlastně mnohem hmatatelněji než sypání oněch formálních škatulek. Bordel je zde tedy myšlen spíše v duchu objektivního popisu, nežli subjektivního hodnocení. Jestli má něco takového alespoň nějaký nárok být byť by jen trochu kvalitní hudbou (možná by byly na místě uvozovky?), to už je věc značně diskutabilní a dovolím si ji ponechat na vlastním soudu a vkusu každého jednoho čtenáře.

“The Approaching Dark” nabízí několik poloh, z nichž tou nejčetnější – jak již bylo nepřímo řečeno – je hluková stěna různého nepříjemného lomozu, skřípění, škrábání a rachotu. Opravdu málokterý žánr dokáže svým názvem tak přesně vystihnout svou vlastní náplň tak, jako to dokáže právě noise, čili hluk. Vokály zde samozřejmě nehledejte, byť se mi zdá, že na některých místech se v pozadí ozve náznak nějakého (ne)lidského skřeku, dost dobře však může jít jen o velmi zkreslený efekt. Záležitost je to ovšem nepodstatná, protože “The Approaching Dark” tu hlukovou podstatu bezezbytku naplňuje tak jako tak.

Ačkoliv to možná bude znít poněkud paradoxně, oproti nervy drásajícímu lomozu zní několik těch momentů hodně temného a minimalistického ambientu až relaxačně. Možná to na první pohled zní jako protimluv, nazývat hudbu, která je sama o sobě dosti depresivní, relaxační záležitostí, ale v porovnání s okolním očistcem působí ambientní skladby opravdu jako ostrůvek klidu v moři hluku. Taková je třeba třetí “The Hearts Relent”, která snad jako jediná píseň na “The Approaching Dark” nabízí něco, co by se s trochou představivosti dalo nazvat melodií (!), nebo závěrečná monotónnost “Darkfall”, jež po půl hodině šíleného výplachu působí až osudově. Zbylé skladby desky si už ale nekladou jiné ambice, než všechny ty nešťastníky, kteří se dostanou na dosah, jednoduše terorizovat. Jestli jste ochotni něco takového podstoupit, to se již musíte rozhodnout sami…


Agalloch – The White (2008)

Agalloch - The White
Země: USA
Žánr: neofolk / ambient
Datum vydání: 29.8.2008
Label: Vendlus Records

Tracklist:
01. The Isle of Summer
02. Birch Black
03. Hollow Stone
04. Pantheist
05. Birch White
06. Sowilo Rune
07. Summerisle – Reprise

Hodnocení:
Ježura – 10/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 9,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Víte, my se v redakci Sicmaggot děsně nudíme, takže samou nudou vymýšlíme hovadiny. A při jednom takovém záchvatu nudy z našich pomazaných hlav vzešel nápad, že by nebylo vůbec ke škodě tu a tam oprášit nějakou starší nahrávku, která si to zaslouží a jejíž recenze se na Sicmaggot v ideálním případě ještě neobjevila, a podrobit ji stejné péči, jaké se zde dostává žhavým novinkám. A tušíte správně, dnes přesně na takový materiál dojde. A abych netroškařil, moje volba padla na jeden z mých vůbec nejmilejších titulů…

We carry death out of the village”
(The Isle of Summer)

Fenomenální a zcela jedinečné zámořské těleso Agalloch asi zdejším čtenářům není třeba příliš představovat, takže se zdržím obšírnějších popisů nezaměnitelného rukopisu a zádumčivé atmosféry, které této portlandské legendě udělaly jméno, a začnu z trochu jinačího soudku. Jak známo, Agalloch mají za svou kariéru na kontě čtyři ceněné řadové desky, které společnými silami definují typický sound kapely. Stalo se však pravidlem, že v mezidobí mezi vydáním jednotlivých studiových alb nahrávají Agalloch minimálně jedno EP, a obecně se dá tvrdit, že právě prostřednictvím těchto minialb se vydávají do směrů více či méně odlišných od své řadové tvorby. A přesně to je i případ právě recenzovaného “The White”. Agalloch známí svojí jedinečnou kombinací atmosférického black metalu a potemnělého neofolku se totiž v tomto případě zcela zřekli všech metalových složek a nahráli EP, které je čistému neofolku asi nejblíže za celou jejich kariéru. Je však třeba jedním dechem dodat, že se tak nestalo ani na úkor typického skladatelského jazyka dua John HaughmDon Anderson, ani na úkor rozmanitosti hudby samotné. A pokud “The White” neznáte a toto prohlášení vás trochu uklidnilo, pak vězte, že ten klid není nic proti tomu, co za stavy následuje po plném prozření, protože i když jsem ve společnosti “The White” strávil mnoho a mnoho hodin, pořad znovu žasnu nad tím, jaký skvost se Agalloch na půlhodinové ploše tohoto EP podařilo stvořit. Ale na chvalozpěvy bude prostor o něco níže, takže se zde nejdříve pokusím alespoň trochu střízlivě nastínit, jaké “The White” vlastně je, krom toho že je doslova dech beroucí. Vidíte, zase jsem se neudržel…

And what of the true God? To whose glory churches and monasteries have been built on these islands for generations past? Now shall what of him?”
“Oh, he’s dead. He can’t complain. He had his chance and in modern parlance. Blew it.”
(Sowilo Rune)

Jak může napovědět stylové zařazení k neofolku, “The White” je ve své podstatě velmi prostá a umírněná nahrávka. Rozhodně se nejedná o žádné progresivní orgie, které útočí na posluchačovy smysly svojí technickou propracovaností a nároky na instrumentální zručnost hráčů, a za sebe říkám – ještě že tak. Zcela nezemského zážitku je zde totiž dosaženo úplně jinak a je to provedeno tak brilantně, až se tají dech. V dokonalém souznění tu spolupracují jemné akustické kytary a tajuplně rozmáchlé perkuse, ke kterým jen nepatrně menším dílem přispívají kytary elektrické, dále klávesy, brumle, akordeon, různé rohy… Asi si říkáte, co na takové nahrávce dělají elektrické kytary vzhledem k tomu, co jsem zde už o charakteru EP napsal, ale věřte, že v žádném případě nefungují jako rušivý element, ale naopak jsou jedním ze stavebních kamenů dokonalosti “The White”. Tady se totiž neriffuje ani nesóluje, a když už na nějaký ten příspěvek elektrické kytary dojde, jedná se vesměs výhradně o jemný podkres na pozadí, který díky perfektně zvoleným efektům posouvá celek opět o notný kus dál. Zajímavostí je takřka úplná absence vokálů, které se omezují na několikahlasou, leč bezeslovnou pasáž ve skladbě “Pantheist”, mluvené slovo či recitaci v “Hollow Stone” a “Sowilo Rune”, respektive “Birch White”, a v neposlední řadě na vložené repliky z filmu “The Wicker Man” (1973, režie Robin Hardy). Jedno z mnoha kouzel “The White” ovšem spočívá v tom, že drastické omezení vokálů zde není na škodu, ale naopak, a funguje to bezchybně. A věřte, že k dosažení takového výsledku je zapotřebí velký cit pro věc.

Když bych “The White” neznal a odmyslel si všechny ty superlativy, kterých jsem se nakonec stejně úplně nevyvaroval, neměl bych nejmenší tušení, co za podivného hybrida může z takové směsky nástrojů a způsobů jejich použití vzniknout, a nestydím se přiznat, že bych byl předem k výsledku asi velice skeptický. Zde se to ovšem podařilo tak skvěle, jak jen to je možné. Agalloch to přitom dokázali bez toho, aby jakkoli popřeli sami sebe, ba naopak. I přes absenci metalové složky je “The White” opatřeno naprosto čitelným autorským rukopisem a jako takové je nezpochybnitelným důkazem, že v případě Agalloch nejde ani náznakem hovořit o vítězství formy nad obsahem. Krom toho jde o nahrávku nesmírně pestrou, takže se člověk nestačí divit, co všechno se dá v hranicích minimalismu vykouzlit. No a když vám konečně dojde, že ať ukážete na kteroukoli ze sedmi skladeb, tak máte jistotu, že ukazujete na klenot, pak už skutečně není jediný důvod držet se v hodnocení zpátky. Zkrátka ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že toto je umění v jeho nejniternější podobě.

He brought me up the same way: to reverence the music, and the drama, and the rituals of the old gods; to love nature and to fear it, and to rely on it and to appease it when necessary. He brought me up…”
He brought you up to be a pagan!”
A heathen conceivably but not, I hope, an unenlightened one.”
(Summerisle – Reprise)

Jak jsem již několikrát naznačil a nakonec na plná ústa vykřičel do světa, Agalloch přišli a veškerý svůj potenciál i potenciál stavebního materiálu tohoto EP přetavili v naprosto jedinečný démant a skvostnou ukázku dokonale zúročené inspirace. EP “The White” je bez přehánění geniální dílo a do jeho půlhodinové stopáže Agalloch napěchovali tolik fantastické hudby, kolik mnozí jiní nedokáží vytvořit za celou svoji kariéru. A jelikož je další rozplývání nad nebetyčnými kvalitami tohoto minialba už trochu bezpředmětné, uzavřu recenzi jedinou výtkou, kterou k “The White” mám. Vzhledem k k omezenému nákladu 2000 kusů je dnes již zcela nemožné sehnat EP standardní cestou, takže až se rozhodnu nakoupit na eBay, peněženka mi asi moc nepoděkuje. Ale co na tom, tohle za ty peníze stojí…

Agalloch


Další názory:

Určitě je to úžasná hudba, o tom není sporu, ale na rozdíl od kolegy budu v hodnocení malinko střízlivější, přesto nemohu tvrdit, že bych měl nahrávce co vytknout. Dovolím si tvrdit, že v tomto případě šlo autorům především o atmosféru a z tohoto úhlu pohledu lze před “The White” jen smeknout, jelikož jde o atmosféru vskutku podmanivou. Nejpozději právě s tímto minialbem Agalloch svého času definitivně dokázali, že jsou opravdu vyzrálou a nevšední skupinou s takřka nezaměnitelným rukopisem, který ovšem nestojí na stylu nebo na nástrojích, ale pouze (pouze v uvozovkách) na pocitové stránce. A to o sobě myslím nemůže tvrdit mnoho skupin, že by byl jejich zvuk jasně rozpoznatelný, ať už hrají atmosférický black metal nebo neofolk. Jinak k tomu nemám moc co dodat, protože je to již dostatečně popsáno v recenzi…
H.


Lord Agheros – Demiurgo

Lord Agheros - Demiurgo
Země: Itálie
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 26.11.2012
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Chapter I: Prologue
02. Chapter I: Eris
03. Chapter I: Styx
04. Chapter I: Thanatos
05. Chapter I: Moros
06. Chapter I: Nemesi
07. Chapter I: Lyssa
08. Chapter I: Letum
09. Chapter I: Erebo
10. Chapter II: Nyx
11. Chapter II: Oizys
12. Chapter II: Emera
13. Chapter II: Geras
14. Chapter II: Lysimele
15. Chapter II: Ker
16. Chapter II: Apate
17. Chapter II: Etere

Hodnocení:
H. – 5,5/10
Kaša – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Jednočlenný italský projekt Lord Agheros byl pro mne až doposud velkou neznámou, nicméně veškeré indicie naznačovaly, že by mohlo jít o docela zajímavou záležitost, pročež jsem přespříliš dlouho neváhal a hozenou rukavici v podobě recenze na nejnovější počin “Demiurgo” s chutí zdvihl a pustil se do poslechu desky, která podle všeho měla být ambientním black metalem…

Než se ovšem pustíme do samotné problematiky, jak se to vlastně má s “Demiurgo”, pojďme si nejprve dát menší předkrm v podobě pár bezvýznamných tlachů zalitých obecnou omáčkou. Jak již bylo řečeno, Lord Agheros je dílem jednoho člověka, jehož jméno (a je to opravdu jméno, tenhle chlapík se neschovává za prďácké přezdívky) zní Gerassimos Evangelou. První zárodek této kapely se dle oficiálních informací objevil již v roce 1995, nicméně samotné jméno Lord Agheros se na italské podzemní scéně objevuje až o pět let později. První opravdu pamětihodná událost v podobě debutového nosiče, dokonce rovnou dlouhohrající desky, však přichází až o dalších sedm let později v podobě nahrávky “Hymn”. Od té doby už se ovšem milý Gerassimos docela snaží a oblažuje svět svou hudební produkcí v poněkud větší kadenci – aktuální “Demiurgo”, které se na trhu objevilo loni v listopadu, je čtvrtým velkým albem. Nyní už se pojďme podívat přímo na to, co ten počin obnáší a přináší.

Osobně mě docela překvapilo, že na (prý) black metalovou desku je tam vlastně docela málo black metalu. Samozřejmě nemám tušení, jak tomu bylo na předcházejících nosičích, nicméně na “Demiurgo” tvoří většinu hrací doby spíše ten ambient, případně jakási atmosférická intermezza a vsuvky. To samozřejmě není nic, co by mělo být nahrávce vytýkáno, jde pouze o fakt, který je z mého pohledu překvapivý, jelikož Lord Agheros na první pohled působí především jako metalová hudba, ale jak říkám nic proti tomu. Deska postavená především na poklidné atmosférické muzice s občasnou black metalovou vsuvkou? Nemám nic proti tomu, sem s tím! Problém “Demiurgo” tkví v něčem jiném – deska tuto definici naplňuje spíš jen po formální stylové stránce, ne už ale tolik kvalitou a vlastním obsahem.

Ve svém jádru se na “Demiurgo” nenachází špatná muzika a spousta nápadů je dokonce vyloženě dobrých, nicméně celek bohužel trpí několika docela zásadními neduhy. Ten nejmarkantnější – autor si zjevně ukousl větší sousto, než byl schopen spolknout; velké oči z toho, jak by měl výsledek vypadat, evidentně přerostly samotné skladatelské schopnosti. Na “Demiurgo” je zcela zřetelné, že se Gerassimos snažil vytvořit něco, co by mělo být silné, plné atmosféry a vysoce umělecké. Tato snaha je ovšem zřetelná až příliš a postrádám v tom větší lehkost, takovéhle věci by totiž měly z autora plynout přirozeně, ne křečovitě, byť ona křečovitost není v případě Lord Agheros úplně zásadní a mnohdy je i dobře maskovaná. Samozřejmě autorovi nevidím do hlavy, tudíž těžko mohu soudit, nicméně takto to na mě působí – snaha mermomocí stvořit umění i za cenu mírného násilí.

Dalším problémem “Demiurgo” je až přílišná jednotvárnost. To samozřejmě není zápor sám o sobě, naopak já mám minimalistickou a na atmosféře postavenou muziku rád, avšak Lord Agheros není tak úplně případ, u něhož by se dalo tvrdit, že to funguje na jedničku. Nahrávka víceméně plyne v jednom neměnném tempu a i přes množství motivů se tam vlastně nic moc zajímavého či dokonce zásadního neděje. Ona black metalová složka totiž ve výsledku zní tak měkce, že mezi ní a čistě klávesovými momenty vlastně žádný velký rozdíl není; člověk by řekl, že střídání black metalu a ambientu povede k jasně slyšitelnému kontrastu, který by mohl být velmi zajímavý, přesto tomu tak není a poslech, ačkoliv ani v nejmenším nevadí a člověk nemá chuť to vypnout, se rovná spíše takové apatické letargii. Z ní mě osobně dokázala poprvé vytrhnout až sedmá skladba “Chapter I: Lyssa” po 23 minutách hrací doby (tj. téměř čtvrtina alba!), kdy se do toho Gerassimos poprvé trochu opře a nabídne nějaký ostřejší riff, jenž dokáže upoutat pozornost. Naneštěstí je tam podobných výraznějších momentů minimum, přestože nechybí rychlejší sypací pasáže, protože i ty člověku docela splývají s celkem.

“Demiurgo” je rozděleno na dvě kapitoly a zatímco ta první ještě vesměs nabízí black metalové skladby s ambientním až symfonickým nádechem, i když protkané mnohými čistě klávesovými pasážemi, druhá část nahrávky se již nese v čistě relaxačním duchu. Z této poloviny “Demiurgo” nejvíce zaujme “Chapter II: Emera”, protože snad jako jediná není postavena čistě na klávesách, ale na docela příjemné lince akustické kytary, která tak nabízí druhý největší záchytný bod “Demiurgo”. Jinak jsou na tom co do schopností upoutat posluchačovu pozornost obě poloviny desky i přes žánrový posun vlastně docela stejně.

Na druhou stranu bych však rád zdůraznil fakt, že i přes výše řečené bych nechtěl vzbudit dojem, že je “Demiurgo” vyloženě marnou nahrávkou. Když se člověk opravdu soustředí, objeví, že některé linky – a platí to zejména o klávesách (evidentně ne nadarmo Gerassimos právě tímhle nástrojem přispívá do dalších kapel) – obsahují velmi slušné nápady. Jejich problémem tak ani mnohdy není kvalita, ale fakt, že si v celkovém ospalém oparu “Demiurgo” nedokážou uzmout pozornost, a když je chce člověk slyšet, musí je sám lupou hledat.

Když si album pustíte a necháte ho jen tak plynout, nic moc si z něj sice neodnesete, ale rozhodně vám nebude vadit a nebudete mít chuť jej vypnout. S tímto přístupem ovšem “Demiurgo” zvládne fungovat jen jako kulisa k nějaké práci, což mi přijde trochu málo, zvlášť na to, jaké ambice celá ta deska, potažmo Lord Agheros mají. Rozhodně je tam cítit potenciál, o tom se nikdo nehádá, vlastně je ho tam cítit i docela dost, jenom je nepříliš dobře a trochu nešťastně využitý. Výsledkem je teda jen kulisa s ambicí a promarněná šance na opravdu zajímavou nahrávku. Přesto nad Lord Agheros hůl nelámu, už jen z toho důvodu, že je mi jeho počínání nějakým způsobem stále vlastně docela sympatické, a věřím, že má tento projekt na mnohem víc, než co předvádí na “Demiurgo”. Kromě toho bych rád ještě na závěr dodal, že v žádném případě nevylučuji ani fakt, že někoho z vás může tento počin zaujmout o dost více, než se tak stalo u mě…

Lord Agheros


Další názory:

Nemohu než souhlasit s kolegou, který to vystihl úplně přesně. Na mě působí “Demiurgo” jako dort, který se spolu snažili upéct pejsek a kočička. Spousta ingrediencí, které samostatně nemají žádnou chybu, ale dohromady je to takový mišmaš, který postrádá hlavu a patu. Gerassimos si ve svém projektu ukousl hodně velké sousto a pokus stvořit epické black metalové dílo skončil krachem, přestože na papíře to znělo zajímavě. V první části alba se ambientní, klávesami opředené pasáže nemotorně střídají s těmi blackovými a při poslechu “Chapter I” jsem si vlastně ani nebyl schopen vybrat, která stránka tvorby má být tou nosnou. Netvrdím, že by se to nedalo poslouchat, ale nějaké hlubší sdělení mi první polovina nepřinesla. Druhá, vyloženě odpočinková půle tohoto alba mě vůbec nezaujala a spíš než jako samostatná část, mi připadala jako neskutečně utahané outro po “Chapter I: Letum”, která by se dala považovat za poslední regulérní skladbu. Konečného výsledku je škoda, protože při troše snahy z toho mohlo být zajímavé a silné album. Takto ve mně “Demiurgo” zanechalo dojem prázdné nahrávky, ve které, ač se toho děje na první poslech dost, tak z celkového hlediska toho k objevování moc není.
Kaša


Darkspace – Dark Space -I

Darkspace - Dark Space -I
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 27.1.2013
Label: Avantgarde Music
Původní vydání: 30.5.2002, selfrelease

Tracklist:
01. Dark -1.-1
02. Dark -1.0

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Nemá cenu to zastírat, protože by to z následujících řádků stejně vyplynulo – švýcarští Darkspace patří mezi mé největší hudební modly. Jejich hudba je naprosto neuvěřitelná a fenomenální, s neskutečně paralyzující a hypnotickou atmosférou naprosté destrukce, která si jen stěží hledá obdoby. Je samozřejmě pravda, že Darkspace produkují muziku nesmírně náročnou na poslech a určenou pouze velmi úzkému spektru posluchačů, protože se jedná o extrém vyhnaný do naprostého maxima, nicméně nikoliv samoúčelně, nýbrž se zcela zjevným uměleckým záměrem, kterýmžto je zhudebnění nekonečného vesmírného prostoru – a to se Darkspace dle mého skromného názoru vskutku daří, protože jsou to právě jejich desky, které přesně vystihují esenci toho, jak si vesmír představuji – nezměrný, všeobepínající, neuspořádaný chaos, v jehož nekonečném stínu si člověk připadá jako naprosto zbytečný a bezvýznamný červ. Přesně taková alba těchto Švýcarů jsou. Samotný jejich poslech je vlastně značně vyčerpávající a někdy frustrující, přesto je sílá té hudby naprosto fascinující – a právě to je ten důvod, proč Darkspace poslouchat.

Po monumentálním “Dark Space III” z roku 2008 se švýcarští bozi toho nejvíce zničujícího black metalu opět na několik let odmlčeli a nabírali sílu na další kosmický výlet daleko za hranice Sluneční soustavy, přesto čtvrtá dlouhohrající raketa doposud neodstartovala a dnes jsme se tu sešli z jiného důvodu. Aby Darkspace všem vesmírným fanatikům čekání na “Dark Space IV” zkrátili, znovu nahráli a vydali svůj vůbec první počin a zároveň jediný demosnímek “Dark Space -I”, na nějž si dnes posvítíme. Musím říct, že osobně se většinou na podobné předělávání starších počinů nedívám zrovna nadšeně a jsem toho názoru, že jak to jednou bylo nahráno, ačkoliv třeba v omezených technických podmínkách, tak by to také mělo zůstat, protože nahrávka je svým způsobem odrazem té doby a má specifickou atmosféru. Rozhodně by nebyl problém najít počiny, jejichž přehráním bylo původní vyznění zničeno a i přes technické nedostatky je originál mnohem lepší. Nicméně musím uznat, že “Dark Space -I” je v tomto ohledu docela výjimka, protože nový kabát oběma přítomným skladbám prospěl…

Jak jsme si již řekli na začátku, Darkspace představují absolutní hudební katarzi a vždy tomu tak bylo – už od roku 2002, kdy původní “Dark Space -I” vyšlo ve vlastním nákladu kapely. Ačkoliv stylově Darkspace na všech nahrávkách kráčí po jedné cestě, přesto se nedá tvrdit, že by jejich desky byly stejné – minimálně po zvukové stránce je cítit obrovský posun. Právě z tohoto důvodu je pro mne prozatimním vrcholem tvorby poslední album “Dark Space III”, na němž Švýcaři dotáhli onu zvukovou anihilaci na nejvyšší úroveň. Už jen sound té desky je naprosto zničující, zarazí vás do židle a nedovolí se ani pohnout. A právě v tom vidím největší přínos aktuálního znovu nahraného EP “Dark Space -I”, protože obě původní kompozice “Dark -1.-1” a “Dark -1.0” představuje v onom působivém zvuku, jaký nabídlo již “Dark Space III”, a dává tak písním, jejichž ničivost na původní nahrávce trochu ztrácela právě kvůli technické stránce, naplno rozvinout jejich potenciál. Nový zvuk a mírné přepracování “Dark Space -I” rovněž ukazuje, že po kompoziční stránce neměli Darkspace sebemenší konkurenci již od samotného počátku, protože ony dvě písně jsou samy o sobě neskutečná síla, před níž se – a to téměř ve všech ohledech – musí sklonit většina současné metalové produkce. Pokud si myslíte, že posloucháte tvrdou hudbu, Darkspace vás přesvědčí, že s vesmírnou prázdnotou jejich skladeb se nemůže nic rovnat. Nemám sebemenších pochyb o tom, že značná část z vás Darkspace označí jako neskutečný bordel, který se nedá poslouchat. Svým způsobem byste měli pravdu, nicméně právě i tohle je jedna z nejpřitažlivějších věcí na téhle muzice – z jistého úhlu pohledu to bordel je, nicméně stále mají tyto nespoutané proudy chaosu, které se na vás vyvalí z reproduktorů, myšlenku, smysl a naprosto unikátní a výjimečně silnou atmosféru – a to je právě to, v čem jsou Darkspace neopakovatelní.

“Dark -1.-1” začíná industriálním ruchem, z něhož se postupně začíná vynořovat kytara, jež se postupně rozvine do mocné zvukové hradby. A právě zde se ukáže, že mluvit o zhudebněném chaosu není v případě Darkspace vůbec nadnesené – a to tím spíš, že člověk neznalý poměrů této skupiny neustále čeká, kdy Darkspace povolí, jenže ono se to nestane, tlak se naopak neustále stupňuje, neprostupná kytarová stěna, ohlušující baskytara (rozhodně neočekávejte, že je v té změti ztracena!), kosmické ambientní klávesy a zvířecí řev stále pokračují a až po mnoha dlouhých minutách přestanou Darkspace trýznit sluchovody s krátkou ambientní mezihrou (k níž se ovšem dost lidí asi ani neprokouše), aby následně spustili další palbu, v níž se objeví první trochu zapamatovatelný moment, kdy kytarové běsnění vystřídá riff. Po dalších minutách se začnou ozývat skvostné nadpozemské melodie, které se postupně přetransformují do naprosto fenomenálních závěrečných dvou minut.

“First there was darkness, then came the strangers. They were a race as old as time itself. They had mastered the ultimate technology, the ability to alter physical reality by will alone. They called this ability ‘tuning’. But they were dying; their civilization was in decline. And so they abandoned their world, seeking a cure for their own mortality. Their endless journey brought them to small blue world, in the farthest corner of the galaxy.”
(Dark -1.0)

Darkspace - Dark Space -I

“Dark -1.0” začíná samplem ze sci-fi snímku “Dark City” (alias “Smrtihlav” v české distribuci) a nadále několik minut pokračuje pouze ubíjejícím beatem, k němuž se postupně přidávají industriální ruchy a téměř až v polovině skladby konečně i kytarová masa. “Dark -1.0” je oproti “Dark -1.-1”, která je na poměry Darkspace relativně pestrou záležitostí (ale hodně relativně), mnohem monotónnější, aniž by však byť i jen o píď ztratila onu tolik omílanou nekonečnou atmosféru. Opět platí, že stále čekáte, kdy se celá záležitost zlomí, ale Darkspace vám ten jeden motiv budou mlátit pořád dokola o hlavu až do ambientního finále. Že to musí být nuda? V tom je právě to kouzlo – není to nuda ani na vteřinu, právě naopak je taková síla, až člověk žasne.

Ačkoliv jsem na začátku prohlásil, že předělávání starých počinů nemám příliš rád, v “Dark Space -I” smysl vidím, přestože uznávám, že může být zčásti dáno i mým obdivem k hudební produkci Darkspace. Nicméně bylo to právě demo “Dark Space -I” z roku 2002, které jsem jako jediný počin z dílny kosmických Švýcarů nikdy moc neposlouchal, a díky EP “Dark Space -I” z roku 2012 jsem si k těmto dvěma skladbám konečně našel cestu, za což jsem opravdu rád, protože nejsou o nic méně geniální než cokoliv ze samotných dlouhohrajících desek. Nehledě na fakt, že nosič alespoň trochu dokázal zkrátit takřka nekonečné čekání na “Dark Space IV”, které, jak doufám, v letošním roce konečně vyjde a opět zničí svět.

Darkspace


Nadja – Dagdrøm

Nadja - Dagdrøm
Země: Kanada
Žánr: drone / doom metal / ambient
Datum vydání: 30.10.2012
Label: Broken Spine Productions

Tracklist:
01. One Sense Alone
02. Falling Out of Your Head
03. Dagdrøm
04. Space Time & Absence

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zjistil jsem, že recenzovat kanadské experimentální duo Nadja je docela výzva. Člověk by si i myslel, že o podobných formacích vysype z rukávu desítky vět bez mrknutí oka, ale když má své dojmy opravdu sepsat, zjistí, že tahle nevšední kombinace někde na průsečíku žánrů jako drone, doom či ambient, to vše navíc obepnuté všeříkající a zároveň nicneříkající nálepkou post, je ve své podstatě tak těžce uchopitelná, že se nelze rozhodnout, z jakého konce to začít…

Předně musím říct, že zdaleka nejsem na tvorbu Nadja nějaký kdovíjaký odborník. Aidan Baker se svou manželkou Leah Buckareff, kteří kapelu tvoří, totiž trpí naprosto šílenou nadprodukcí – vždyť nosiče, na nichž se objevilo logo Nadja, se již dávno počítají na desítky, k tomu navíc samotný Aidan Baker disponuje množstvím vlastních vedlejších projektů. Jenom v letošním je právě recenzované album “Dagdrøm” již pátou nahrávkou. Podle mého názoru je to v takovém počtu až kontraproduktivní, protože si prostě nedokážu představit, že by existoval člověk, který by jim to všechno opravdu poslouchal a kupoval. Ostatně, vidím to sám na sobě, poslouchám jen sem tam něco, co se mi náhodou dostane pod ruku, ale že bych měl chuť se systematicky prokousávat mnoha desítkami hodin hudby, to vážně tvrdit nemohu, tím spíš, že Nadja produkuje docela těžkou muziku, na jejíž pochopení musí člověk vynaložit nějaký čas… to abych pak nedělal nic jiného, než poslouchal jednu konkrétní kapelu.

“Dagdrøm” je po několika kolaboracích, které jsou u tohoto projektu dosti běžné, opět kompletně vlastní a svépomocí nahranou deskou bez účasti dalších umělců (s výjimkou hostujícího bubeníka Maca McNeillyho). Hudebně se nese v zajetých mantinelech Nadja – soudě tedy dle toho vzorku diskografie, s nímž jsem měl osobně tu čest. V překladu se jedná o pomalejší drone s občasnými ambientními nádechy a téměř až black metalovým zvukem kytary, byť hudebně to s tímto žánrem nemá nic společného; nechybí samozřejmě ani upozaděné zastřené vokály. Písně jsou delšího rozsahu, plné rozsáhlých monotónních ploch, rozhodně mají hodně daleko do čehokoliv, co by se dalo nazývat chytlavostí. Platí to o všech čtyřech skladbách na “Dagdrøm” – z nahrávky má člověk díky tomu jednolitý dojem, jako kdyby spíš než čtyři dlouhé kompozice poslouchal jednu extrémně dlouhou píseň, přesto se pár momentů, které člověku utkví v hlavě, najde. V tomto ohledu stojí na prvním místě poněkud netradičnější “Falling Out of Your Head”, především díky výrazné baskytaře, jež hraje v mnohých částech úplně samotná. Osobně mě hned na první poslech zaujal také působivý a později až ohlušující začátek závěrečné “Space Time & Absence”, v němž doteď vidím jeden z vrcholných momentů “Dagdrøm”.

Nicméně, Nadja představuje ten druh hudby, který jednoduše nemůžete hodnotit za pomoci jakýchkoliv běžných měřítek, jediným metrem, podle něhož lze nahrávky této kapely posuzovat, je pouze osobní pocit. A v tomto ohledu musím říct, že na mě “Dagdrøm” zdaleka nepůsobí tak, jako se to daří některým počinům z minulosti. Když to porovnám namátkou třeba se skvělým “Radiance of Shadows”, které je asi mou nejoblíbenější deskou Nadja, tak “Dagdrøm” jednoduše není tak působivé, přestože své silné pasáže jistě má, viz zmiňovaný začátek “Space Time & Absence” nebo některé části titulní “Dagdrøm”. Na druhou stranu je ale možné, že někomu jinému zas novinka sedne mnohem více a jiné kusy od skupiny, které se mně líbí více, zase zavrhne, přestože v konečném důsledku bychom se oba shodli, že Nadja je velice zajímavé a netradiční uskupení. Už jen z tohoto důvodu si nedovolím hodnotit číselně, pouze na závěr řeknu, že svým způsobem to za zkoušku stojí (když ne přímo “Dagdrøm”, tak alespoň něco jiného z dílny Nadja), byť se to bude líbit asi jen zlomku lidí…


Borgne – Royaume des ombres

Borgne - Royaume des ombres
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: červen 2012
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Fall of the Lost Souls
02. Suffer as I Paid My Grave
03. In the Realm of the Living I’m Dead
04. Only the Dead Can Be Heard
05. All These Screams Through Me
06. The Last Things You Will See

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měl vždy rád obskurní jednočlenné projekty hrající hudbu, která je pro většinu populace neposlouchatelný bordel. Možná, že tomu tak i doopravdy je, přesto mne na podobných záležitostech vždy něco fascinovalo, nejspíš taková ta tajemná atmosféra mimo rámec toho, co je považováno za běžné, což se projevuje i v samotné hudbě. Právě z tohoto samého důvodu jsem se před nějakými lety – už ani nevím kolika – dostal ke švýcarskému projektu Borgne a z úplně stejného důvodu jsem si jeho muziku i oblíbil. Kapelu má na svědomí člověk známý pod mnoha jmény, aktuálně by si měl podle všeho říkat Ormenos, ale pokud byste narazili na někoho se jmény jako Bornyhake, Sergio da Silva, Sergio Moplat nebo dokonce Sergio Moplat Rifis Bornyhake, vždy jde o toho samého hudebníka, nutno dodat, že na švýcarské podzemní scéně opravdu činorodého hudebníka, jenž se pohybuje ve dvou poněkud odlišných rybníčcích – grindcoru/brutal death metalu a black metalu. Právě ten druhý styl je předmětem našeho dnešního povídání, neboť právě sem spadá i Borgne, mimo jiné má však Ormenos v rámci black metalu na svědomí i další výbornou věc Enoid (asi jeho nejznámější projekt) či další kapely/projekty jako Haine, Krigar nebo Organ Trails – ty jsou/byly ovšem aktivní jen minimálně, to hlavní se děje právě v Enoid a Borgne.

Původním zaměřením Borgne byl značně syrový black metal opravdu hodně garážového rázu. V tomto duchu se nesl dlouhohrající debut “II” (pokud byste hledali “I”, jde pouze o demosnímek), jenže zatímco ten se nesl ještě relativně v rámci mezí normálního raw black metalu (v rámci stylu, otázky, zdali něco jako normální raw black metal existuje, ponechme stranou), pokračování “III” už ale do toho hupslo přímo po hlavě, zvuk byl ještě mnohem (mnohem!) podzemnější a špinavější, takřka na hranici mezi “hudba” a “nějakej neposlouchatelnej brajgl”, smíchaný s hororovými ambientními klávesami. Přestože polovinu této desky tvoří opravdu hodně špatný ambient, oba black metalové vypalováky se mi i přes zmíněnou zvukovou prasárnu a obrovskou monotónnost velice líbí a mají opravdu silnou atmosféru. Ještě citelnější změna ovšem přišla s “IV”, kde Ormenos uhnul úplně jiným směrem, na místě sice stále zůstal misantropický black metal, ale mnohem členitější, propracovanější, na první poslech poslouchatelnější a zcela jasně hrající na atmosféru – a výsledkem je opravdu výtečná deska, kterou s odstupem považuji za to nejlepší, co kdy Ormenos stvořil (společně s “Livssyklus” od Enoid). Následující – už nečíslované – “Entraves de l’âme” mě z nějakého prapodivného důvodu příliš nevzalo, a přestože je na tom albu relativně vše v pořádku a jen rozvíjí to, co začalo na “IV”, příliš času jsem s ním nestrávil, i když by si to možná zasloužilo (ostatně, už nějaký ten pátek mám v plánu se k nahrávce zase vrátit a zkusit to znovu). Nicméně i tak to bylo právě na novince “Royaume des ombres”, aby napravila reputaci. Podařilo se jí to?

Nebudeme si nic namlouvat, stejnak jste se ještě předtím, než jste se pustili do čtení, podívali dolů na výsledné hodnocení, takže nemá cenu si hrát na nějaké napínání nebohého čtenářstva. Ano, opravdu si myslím, že “Royaume des ombres” je vážně povedená záležitost, dokonce bych si ji dovolil zařadit na druhou pozici v diskografii Borgne, hned za famózní “IV” a před bronzové “III” – i když nutno dodat, že kdyby “III” neobsahovalo onu nudnou parodii na ambient, ale jen ty dva black metalové vály, možná by “Royaume des ombres” skončilo až na třetím. Takovéhle řazení je ovšem docela bezpředmětné, takže si radši pojďme povědět, co je na tom dobré a proč je to dobré, když už jsme si řekli, že to dobré je…

Zjednodušeně se dá prohlásit, že zatímco první tři desky se nesly ve znamení prudkého vývoje a každá zněla úplně jinak, právě ta třetí, “IV”, se s odstupem času ukazuje být v historii Borgne zásadní. Právě s ní se totiž Ormenos evidentně našel a od té doby se tvorba Borgne více méně nese právě v tomto stylu – platilo to pro “Entraves de l’âme” a platí to i pro novinku “Royaume des ombres”. Jsou zde sice patrné jisté dílčí rozdíly, přesto je ten základ v případě těchto tří nahrávek stejný. Pokud by se tedy mezi vámi čistě náhodou našel někdo, kdo měl tu čest s předchozími počiny Borgne a “IV”“Entraves de l’âme” se mu líbily, ale s “Royaume des ombres” ještě neměl tu čest, může si být jistý, že se bude líbit i tato pátá deska Borgne.

Pro ty z vás, kteří doposud Borgne v malíku nemají (a kterých si myslím – aniž bych chtěl kohokoliv podceňovat – bude většina, vzhledem k tomu, jak moc velký je to underground), si nyní pojďme v krátkosti povědět, co to tedy vlastně znamená, že Ormenos pokračuje v duchu předchozích dvou desek. Od “Royaume des ombres” neočekávejte nic menšího než black metal v pomalém až středním tempu se znatelnými ambientními vlivy a v neposlední řadě – a to je ten hlavní důvod, proč Borgne poslouchat – s nesmírně hutnou a temnou-chvílemi-až-depresivní atmosférou. Kromě mrazivých riffů a vcelku monotónního vyznění této náladě napomáhají nově třeba i skvěle fungující náznaky něčeho epičtějšího (např. v “Suffer as I Paid My Grave”), což je třeba jeden z oněch zmiňovaných dílčích rozdílů; již delší dobu (konkrétně od “III”) se v hudbě Borgne vyskytují také “vesmírné” klávesové a od “IV” i kytarové melodie (na novince jasně slyšetelné třeba v průběhu celé “In the Realm of the Living I’m Dead”) – právě nejspíš díky nim bývá Borgne nezřídka přirovnáván k samotným bohům kosmického metalu, Darkspace, já osobně si však myslím, že tohle plyne spíše z původu ze stejné země a z potřeby každou skupinu k někomu přirovnávat, jinak mi BorgneDarkspace přijdou co do hudební i náladové stránky dosti vzdálení. I z toho důvodu, že od Borgne – přestože se rozhodně nejedná o příliš “user-friendly” muziku pro každého – zdaleka nemusíte očekávat takový extrém v extrému, jaký předvádějí právě bernští kosmonauti. Je pravda, že i Borgne mně osobně v mnohých momentech evokuje právě vesmírnou nekonečnost, ale jak jsem řekl – na docela jiné úrovni. A to i přes fakt, že textová i grafická stránka o nějaký kosmos ani nezavadí.

Borgne

“Royaume des ombres” otevírá ambientní intro “Fall of the Lost Souls”, nemusíte se však obávat takového průseru, který jsem zmiňoval v případě ambientu z “III”. Ormenos zjevně za těch pár let po skladatelské stránce hodně zesílil, takže se ani náhodou nejedná o takový opruz jako v případě “akt 2.3” a “akt 4.3”. Netvrdím, že bych se bez toho songu neobešel nebo že bych z pětiminutové stopáže “Fall of the Lost Souls” přinejmenším neukrojil značný kus, nicméně se to přežít dá, ačkoliv – jak se v následujících minutách ukáže – jde asi o největší slabinu “Royaume des ombres”. Následující pětici plnohodnotných skladeb už totiž takřka nemám co vytknout, jelikož všechny do puntíku oplývají tím, co od podobné hudby očekávám – působivou hypnotickou atmosférou, která se dá krájet, v hudebním kabátku, který byl letmo nastíněn výše. Nemám sebemenších pochyb o tom, že by se našla spousta lidí, kteří by i přes toto mé tvrzení “Royaume des ombres” odsoudili jako neposlouchatelnou hovadinu (přece jenom je to docela extrémní hudba, navíc na první poslech dosti monotónní), nicméně to už není otázka kvality Borgne, nýbrž osobních žánrových preferencí. V rámci svého stylu si “Royaume des ombres” takto vysoké hodnocení, jaké dostalo, určitě zaslouží.

Již na začátku recenze jsem předesílal, že mám podobnou muziku velice v oblibě, což jistě také hraje svou roli, neříkám, že ne, přesto si však nemyslím, že bych “Royaume des ombres” jakkoliv nadhodnocoval. Zcela upřímně mě deska oslovila a po “Entraves de l’âme”, které jsem přijal poněkud chladněji (ačkoliv netvrdím, že je to nutně zlá nahrávka), mi opět dokázala, že hudba pod nálepkou Borgne je opravdu výtečná – ve výsledku vlastně mnohem lepší, než by se na první pohled mohlo zdát. Jak již bylo řečeno, atmosféra je opravdu silná a na celém albu je poschovávána velká spousta skvělých nápadů a detailů, které úspěšně nabourávají onu monotónnost (nic není takové, jak to možná vypadá, a monotónní se nerovná jednotvárné) a díky nimž je “Royaume des ombres” záležitost, kterou poslouchám už hodně dlouho – a namísto toho, aby bavit přestávala, je čím dál tím lepší.


Burzum – Umskiptar

Burzum - Umskiptar
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 21.5.2012
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Blóðstokkinn
02. Jóln
03. Alfadanz
04. Hit helga Tré
05. Æra
06. Heiðr
07. Valgaldr
08. Galgviðr
09. Surtr Sunnan
10. Gullaldr
11. Niðhöggr

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web

Pokud někdo do posledního puntíku naplňuje definici toho, co je kontroverzní, rozhodně to bude Varg Vikernes. Právě on byl totiž svého času jedním z lidí, kolem nichž se děly jedny z největších skandálů nejen v rámci black metalové scény, ale i v rámci celého metalu, ne-li přímo hudby obecně; právě on byl ve středu dění, když se na počátku 90. let v Norsku začala formovat nejspíš ta nejextrémnější a nejortodoxnější hudební organizace vůbec. Nicméně oživování staré historie není důvodem vzniku tohoto článku, ostatně ji stejně všichni znáte, jelikož vše okolo hořících kostelů se již dávno stalo doslova legendou, byť v některých ohledech doposud nepříliš jasnou, kterou díky mnoha polopravdám a nepřesnostem dnes už asi jen těžko někdo rozplete, a to tím spíš, že samotní účastníci se o této době baví jen velice neochotně, nebo rovnou vůbec. Výsledek toho všeho je však známý zcela jasně – 2. května 1994 byl Varg Vikernes soudem usvědčen z vypálení čtyř křesťanských kostelů a vraždy a poslán do vězení na 21 let, nejvyšší možnou sazbu, kterou norské soudnictví dovoluje.

Přesuňme se nyní do roku 2009. Z 21 let sice uplynulo jen 15, ale Varg Vikernes byl propuštěn opět na svobodu. Zatímco byl odříznut od světa ve vězení, jeho jméno si venku začalo žít vlastním životem a samo o sobě se stalo další legendou, ačkoliv velmi kontroverzní. Varg se ovšem stáhl do ústraní na svou farmu a jediné, kvůli čemu je o něm od té doby slyšet, je hudba, k níž právě celým tímto úvodem směřuji. Myslím, že spousta lidí svého času, když se Vikernes dostal z vězení, tušila, že nová hudba Burzum vznikne, spousta lidí by si na to jistě i vsadila, avšak to, že Varg začne střílet nové desky rok co rok, tušil asi málokdo – ale stalo se. První “Belus” dodnes považuji za skvělé dílo, jež mělo obrovskou dávku toho, čím muzika Burzum vždy vynikala nejvíce a díky čemuž právě hudba vždy v souvislosti s Burzum stála na prvním místě (všem kontroverzím navzdory) – nenapodobitelné atmosféry. Asi všichni trochu pochybovali o tom, jak “Belus” dopadne, ale Varg Vikernes dokázal přesvědčit, že i přes to všechno, co za svůj život stačil napáchat a kolik extrémistických blbostí kde navykládat, vždycky byl a je nesmírně nadaným hudebníkem. Pokračování však přišlo dřív, než se člověk nadál, rok se s rokem sešel a vyšla deska “Fallen”. A světe div se, opět skvělá věc, která ukázala, že pro stagnaci není místo, především překvapilo větší využití úžasného čistého vokálu a opět úžasná atmosféra, ačkoliv mírně odlišná oproti minulosti.

Jenže další rok uběhl jako voda a najednou je tu další album Burzum, “Umskiptar” – již třetí během tří let… a to ještě nesmíme zapomenout na kompilaci “From the Depths of Darkness” s nově přetočenými songy z alb “Burzum” a “Det som engang var”, tudíž vlastně čtyři počiny během tří let. Zatímco u “Fallen” si ještě posluchač mohl říct, že vysoká produktivita je do jisté míry jistě způsobena tím, že Varg přibližně 10 let po skladatelské stránce abstinoval, ale nyní už se i většině lidí do mysli začnou vkrádat myšlenky o vítězství kvantity nad kvalitou – a zrovna Burzum, všechna čest, je projekt, u něhož bych si ještě před dvěma lety v životě nepomyslel, že by něco takového mohlo nastat. Nicméně, stalo se, a co je horší, předtucha se nakonec i vyplnila, neboť “Umskiptar” je nejspíš první deska v historii Burzum, o níž si myslím, že se příliš nepovedla…

Klíčovou otázkou je v našem případě to, kde je problém. Rozhodně ne v samotné hudební náplni. Pokud nebudeme počítat ambientní “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf” a dlouhohrající prvotinu “Burzum”, která byla klasicky střiženým black metalem (i když skvělým, ale to už je zase jiná věc), zbylé desky se nesly v duchu střednětempých až pomalých dlouhých monotónních ploch (až na rychlejší výjimky jako například třeba začátek “Key to the Gate”“Det som engang var” nebo “Sverddans”“Belus”), které tvořily famózní hypnotickou atmosféru, díky níž jsou především staré nahrávky “Det som engang var”, “Hvis lyset tar oss” a “Filosofem” – navzdory tomu, že už v době svého vzniku zněly poněkud dřevně, a navzdory času, který od jejich vydání uběhl – dodnes neskutečně ceněné a považované za jedny z nejzásadnějších počinů black metalové scény. Nemusíme tu ovšem vytahovat staré klasiky, vždyť ono to dostatečně fungovalo i na “Belus” a “Fallen”. “Umskiptar” v tomto ohledu na první pohled jiné není, Varg – ostatně vcelku logicky a očekávaně – opět vsází na osvědčený model právě této hudební formy. Problém tkví v tom, že tentokrát to z nějakého důvodu nefunguje.

Burzum

Jak bylo řečeno, hlavní devízou všech starších i novějších nahrávek Burzum byla fantastická a nezopakovatelná atmosféra. A právě v tom je ten největší problém “Umskiptar” – je zde pouze jen její náznak, jakýsi stín toho, co Varg Vikernes dokázal stvořit v minulosti (a tím nemyslím jenom v 90. letech, tím myslím ještě před rokem či dvěma). Ne, že by zde nebyla vůbec žádná nálada a “Umskiptar” bylo vysloveně sterilní album, do něčeho takového to má zase daleko, ale ta tam je uhrančivá sugestivní aura, která byla s Burzum vždy spjata. A tím pádem vlastně odpadá důvod, proč “Umskiptar” poslouchat, protože právě tohle vždy bylo to, kvůli čemu muzika Burzum dodnes žije. “Umskiptar” je však jako vykradený kabinet Davida Copperfielda – kouzlo je pryč.

Nechci zase vzbudit dojem, že “Umskiptar” je nahrávka zcela nepovedená a neposlouchatelná, neboť některé povedené momenty se i tak najdou. Co však desce obrovsky ubírá na kreditu, to je právě srovnání se všemi předcházejícími počiny, na něž prostě novinka nemá. Věřím, že pokud by to úplně stejné album nahrál kdokoliv jiný, všichni by jej vnímali jako možná nepříliš objevnou, ale dobře provedenou kopírku Burzum. Avšak vzhledem k tomu, že “Umskiptar” je deska Burzum, je to špatně, protože prostě a jednoduše nenaplňuje vysoké nároky, které jsou na hudbu tohoto projektu kladeny.

Abych ale zmínil i ony povedené momenty, jež jsem nakousnul v předchozím odstavci… například v “Alfadanz” se několikrát objeví jeden téměř dokonalý klávesový motiv, který jasně dokazuje, že v jednoduchosti je síla, nicméně zbytek této dlouhé skladby až tak úžasný není. Trochu zajímavější je pátá “Æra” s příjemně předoucí baskytarou. Právě střed nahrávky – počínaje “Æra”, pokračuje “Heiðr” a “Valgaldr”, konče “Galgviðr” – je tou nejsilnější částí “Umskiptar” a také vlastně jeho jedinou částí, kterou bych se nebál označit za opravdu dobrou. Zato samotný konec alba je poněkud nevýrazný.

Burzum

Osobně jsem očekával, že další nahrávky Burzum by se mohly vydat cestou, kterou nastolilo “Fallen”, žel se tak nestalo a “Umskiptar” se spíše obrací zády do minulosti, snaží se opakovat to, co již bylo dávno řečeno, ale reprodukuje to nepříliš povedeně. Těžko s jistotou říct, kde přesně se stala chyba, ale asi každého z nás napadne jedna a ta samá věc – příliš mnoho hudby v příliš krátkém čase.

“Umskiptar” je tedy v konečném součtu poněkud rozporuplný počin. Je na něm několik skladeb, které se povedly a proti nimž nic nemám, což je právě ta výše zmiňovaná čtveřice ve středu desky. Zbylé kompozice však lehce pokulhávají, a jak již bylo řečeno, postrádají to nejdůležitější – dechberoucí atmosféru. Nějaká tam sice je, ale zdaleka ne tak silná, jak bych si v případě Burzum představoval. Celkově tedy “Umskiptar” znamená zklamání, což mne opravdu mrzí, neboť po hudební stránce Burzum vždy patřil k mým favoritům.


Lord Wind – Ales Stenar

Lord Wind - Ales Stenar
Země: Polsko
Žánr: ambient / darkwave / medieval / folk
Datum vydání: 25.1.2012
Label: Wolftyr Productions

Tracklist:
01. Ales Stenar
02. Taken by Your Eyes
03. Music of the Gods
04. Nothing Is Dark During Sunrise
05. Freya Come to Us!
06. Invisible Door to Oblivion
07. El Cid
08. Temple of Snakes
09. Cult of Seth
10. Epic Dawn Begins

Hodnocení:
H. – 9/10
Ellrohir – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Robert Fudali, známý také pod pseudonymem Rob Darken, je vpravdě kontroverzní osobou se vším všudy, co k tomu patří. A to to ještě říkám hodně diplomaticky – kdo někdy četl nějaký rozhovor s ním, jistě ví, co všechno tento pán zvládne vypustit do světa. Ovšem do filozofování zrovna o tomhle bych se nerad pouštěl, byť bych si to nyní vlastně dovolit mohl, když tento článek nespadá pod klasické recenze, ale – vzhledem k žánrovému zařazení nahrávky – do naší poněkud volnější rubriky, kde by se nějaká ta myšlenková stať klidně neztratila [pozn. 2014 – zpětně byly všechny recenze z této rubriky přesunuty do klasických recenzí]. Jenže jde o natolik ošemetnou záležitost, že radši dám přednost tomu, abychom to protentokrát nechali plavat. Hlavní je přece jenom hudba – tím nechci tvrdit, že by její pozadí mělo být bezvýznamné, jen se nehodí jej rozebírat zrovna tady, je to záležitost spíše na konverzaci nad pivem – tím spíše bavíme-li se o někom jako Rob Darken. Jedna věc je však jistá – ať už s jeho názory souhlasíte, nesouhlasíte nebo vám jsou úplně volné, nelze mu upřít fakt, že dělat hudbu opravdu umí, a to moc dobře. Ne nadarmo si již – především díky činnosti s Graveland – tento člověk vybudoval bez nadsázky kultovní status.

Graveland je sice na poli black metalu s přídomky jako pagan nebo viking opravdu pojem, dnes se ovšem budeme věnovat Darkenovu druhému projektu – Lord Wind. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o záležitost někde na pomezí mezi darkwave, folku (nebo neofolku, chcete-li) a středověké hudby, možná ještě s lehkou příměsí ambientu. Z tohoto žánrové zařazení vcelku jasně vyplývá, v jakých hudebních sférách se asi budeme pohybovat, jakou atmosféru očekávat, že půjde o poslech spíše relaxační a příjemný. V tomto ohledu se žádná velká překvapení nekonají. Zatímco starší počiny Lord Wind ještě měly temnější a napjatější atmosféru (nejpatrnější je to nejspíše na “Heralds of Fight” z roku 2000), počínaje předchozím “Atlantean Monument” (2006) už je výraz “relaxační” opravdu na místě. A nutno dodat, že nejnovější “Ales Stenar” v tomto trendu pokračuje. Ruku v ruce s tím se nese i mírná obměna hudebního výraziva a prostředků, k nimž Darken postupem času v rámci Lord Wind dospěl – muzika je to jemnější příjemnější, a to do takové míry, že s ní v žádném případě nebude mít problém ani člověk, pro něhož je metal španělskou vesnicí – ostatně Lord Wind snad s výjimkou zbylé tvorby jeho stvořitele nemá s metalem společného vůbec nic.

Dobře tedy, základní nástřel toho, co očekávat, máme, ale jak je na tom “Ales Stenar” se samotnou kvalitou? Inu, není jednodušší odpovědi než: dobře. Ono to už asi jaksi samovolně vyplynulo z předcházejících řádků, protože sám jsem si vědom toho, že pokud píšu recenzi na něco, co se mi nelíbí, nějak automaticky mi tam naskakuje trochu ostřejší tón. Už jen tím, že jsem výše o Darkenovi prohlašoval, že jako hudebník je opravdu skvělý, je asi jasné, že jestli se s “Ales Stenar” nestalo něco nepředpokládaného (což se nestalo), bude můj názor na desku velice příznivý. Nehledě na fakt (a k tomu se bez problému přiznám), že mám pro jeho hudební tvorbu docela slabost. Nebudu-li počítat srdcové Master’s Hammer, kteří v mé sbírce nemají konkurenci, je to právě Darken, od koho mám doma na polici snad nejvíce desek, což asi hovoří za vše. Ale pozor, já přece jenom nejsem člověk, který by svým oblíbeným hudebníkům žral všechno naprosto bez výhrad jen proto, že to nahrál ten a ten člověk (ačkoliv to může hrát roli z hlediska očekávání, to samozřejmě uznávám – ono je to i vcelku logické), tudíž když řeknu, že se mi “Ales Stenar” opravdu líbí, není to prohlášení automatické, pramenící z osobních sympatií k předchozím deskám, nýbrž uvážené tvrzení po mnoha posleších a po mnohých listování bookletem, prohlížením grafiky a vstřebávání atmosféry.

Lord Wind

Kolega Ellrohir pod recenzí “Ales Stenar” kritizuje za to, že je to prý album málo epické a málo majestátní. Já říkám: naopak, to je plus! Je pravda, že deska příliš rozmáchlá není, ale já osobně dám tisíckrát přednost umírněnější a hlavně uvěřitelné formě, která (kolegovu tvrzení navzdory) překypuje atmosférou, než abych poslouchal rádoby majestátní cajdák, z něhož stříká přehnaný patos na všechny strany více než v sovětských válečných filmech. Právě tím, že Darken tentokráte zůstal trochu při zemi (což berte s rezervou – ony se najdou i některé epičtější momenty – alespoň já je tam našel a slyšel, jak moc důkladně hledal kolega, netuším), se mu povedlo tu atmosféru dávno zašlých časů zachytit velmi věrně… ačkoliv by se o tom dalo bez problému polemizovat, kdo ví, jak ty zašlé časy vypadaly – já to nevím, vy to nevíte, Darken také ne, ani nikdo jiný, všichni máme pouze zidealizované představy – jde jen o to, že ta má se v tomto případě evidentně shoduje s tou Darkenovou.

Další věcí, která je Darkenovi jeho odpůrci často vytýkána, je přílišná repetetivnost a opakování sebe sama. S tím už musím chtě nechtě do jisté míry více či méně souhlasit, neboť je pravda, že někdy po roce 2000 si Darken hudebně našel, co hledal, a odmítá se z této krusty hnout stůj co stůj. Ačkoliv u Graveland je to ještě patrnější než u Lord Wind, i zde lze najít jednoznačné neměnné konstanty, které se prolínají všemi deskami tohoto hudebníka již dlouhé roky (což bude dozajista dáno i tím, že hodně lajdácky řečeno je Lord Wind v podstatě nemetalová verze Graveland – ale tohle si radši sami dosaďte do uvozovek), například charakteristické nordické chóry, které se za posledních deset let objevily na úplně všech albech a které se uživí v rámci obou projektů. To všechno je sice fakt, důležitá je ovšem jiná věc – nemohu si pomoct, ale tomu parchantovi to až na absolutní výjimky (napadá mě jen “Spears of Heaven” od Graveland – to bylo opravdu trochu slabší) prostě pořád funguje. Neptejte se mě, jak je to možné, ale ještě se mi nestalo, že by mne to nebavilo, byť se jedná o vesměs to samé (zejména u Graveland je to ještě markantnější). Ve výsledku to tedy ani “Ales Stenar” vůbec neškodí.

Lord Wind - Ales Stenar

Na druhou stranu je možná malinko paradoxní, že z jistého úhlu pohledu u Lord Wind to neustálé omílání toho samého není. Jednak je to již výše popisovaný oblouk, který projekt od debutu “Forgotten Songs”, jenž byl jako jediný ještě částečně zpívaný, projekt urazil. Možná, že z ohledu prostředků se Lord Wind příliš nemění, to je pravda, co se však týče pocitové (!) stránky, je zde vývoj opravdu nepřeslechnutelný (platí pouze u Lord Wind, u Graveland – jak již bylo naznačeno – zas tolik ani ne). Kromě toho “Ales Stenar” přináší ještě jednu výraznou inovaci, která rozhodně stojí za pozornost. Darken si totiž k nahrávání přizval houslistku Alrunu, jejíž nástroj těch pár skladeb, v nichž se objeví, velmi oživuje, viz “Taken by Your Eyes” nebo “Cult of Seth”. Nejedná se o všem o takové použití, kdy by housle výrazněji vystupovaly a braly na sebe hlavní díl posluchačovy pozornosti, naopak jsou naprosto logicky zapuštěny v celku – přesně ve stylu méně je více (tohle rčení by se vlastně svým způsobem dalo vztáhnout i na celé “Ales Stenar” – viz výše). Toto byl od Darkena velice dobrý tah a upřímně doufám, že ani na budoucích deskách Lord Wind od toho nebude upuštěno.

Myslím, že je asi vcelku jasné, že rozebírat jednotlivé skladby smysl nemá, neboť “Ales Stenar” plyne dle jednoho mustru po celou svou hodinovou délku. U záležitostí, které jsou postaveny výhradně na atmosféře, to ale nikterak nevadí a naopak je to vlastně žádoucí. Aby však někdo neřekl, že si to příliš ulehčuji, vhodím v plén alespoň jednu píseň, jež se stala mou velice oblíbenou – “Invisible Door to Oblivion”. Ta je dle mého skromného názoru fantastická. Přesto, ačkoliv vyzdvihuji pouze jednu jedinou, musím upozornit, že všechny skladby na “Ales Stenar” jsou naprosto skvělé a nemám k nim sebemenších výhrad. Vyjmenovávat je by ovšem bylo kontraproduktivní – podívejte se dole na tracklist a věřte mi, že každá z nich do jedné je opravdu skvělá záležitost. I díky tomu ta hodina v přítomnosti “Ales Stenar” uběhne jak v mžiku oka.

Lord Wind

Více je myslím netřeba říkat. I pátá deska Lord Wind je nádhernou nahrávkou. Možná, že vám redakční hodnocení přijde dosti schizofrenní (ani bych se vám nedivil), ale já upřímně nechápu, co kolegovi na desce tak vadí, že ji hodnotí 4/10. Já jsem “Ales Stenar” věnoval několik desítek poslechů – kolikrát jsem ji poslechl třeba i třikrát za sebou – a ani jednou jedinkrát se mi nestalo, že by mne to nebavilo, že by mne tam něco iritovalo nebo že bych měl chuť to vypnout, naopak jsme si to vždy maximálně užil a nenašel v podstatě žádný zápor. Proto ani v nejmenším neváhám jít s hodnocením velmi vysoko…


Další názory:

Dnes musím být poněkud “zlý”, ale Darken si podle mého nic jiného nezaslouží, protože má rozhodně na víc. Lord Wind má být (alespoň tak jak to chápu já) epický instrumentální ambient. Ve skutečnosti je “Ales Stenar” po většinu času jakési amorfní fidlání a drnkání syntetizátoru, které je na epic ambient příliš bezatmosféričné a na nějaký slušný neofolk, kterému by to stylově sedělo víc, zase příliš jednoduché v porovnání s mistry tohoto žánru. Zhruba první dvě minuty úvodního alba “Ales Stenar” majestátní jsou a slibují mnohé. Ovšem bohužel jsou jen jakýmsi smutným mementem toho, co být mohlo, ale v dalším téměř hodinovém průběhu není. Pokud chcete vskutku skvělý epický ambient, poohlédněte se po Wojnarovi. Pokud chcete propracovaný neofolk, doporučím například projekt Darkal. Tohle je dobré maximálně jako zvuková kulisa.
Ellrohir


Burzum – Fallen

Burzum - Fallen
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 7.3.2011
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Fra Verdenstreet
02. Jeg faller
03. Valen
04. Vanvidd
05. Enhver til sitt
06. Budstikken
07. Til Hel og tilbake igjen

Odkazy:
web

Když byl Varg Vikernes, lídr kultovních Burzum a sám o sobě živoucí legenda svého žánru, propuštěn před dvěma roky po 15 letech z vězení na svobodu a když o rok později vydal desku “Belus”, bylo z toho na metalové scéně velké pozdvižení. Od nadšených, ba přímo fanatických ohlasů, přes ty střízlivější či skeptické, až k těm záporným, které tvrdily, že si chce Varg na své legendárnosti na stará kolena trochu přilepšit. Ať už byly jeho motivy jakékoliv, “Belus” byla deska, jež se vydala proti proudu času, oživila ducha 90. let, klasická a přesto jiná, deska tak zpátečnická, až byla v porovnání se vším dnešním sterilním metalem pokroková. Jak se s tím kdo popasoval, jeho věc. Než se však člověk nadál, Varg přichází po roce takřka na den přesně s novým počinem. Tentokráte však potichu, nenápadně, bez jakéhokoliv napětí…

Na Burzum jsem měl vždy kromě úchvatné atmosféry velice rád jednu věc – ta hudba je i přes svou zdánlivou jednoduchost tak hluboká, neopakovatelná, unikátní, že ji nejde napodobit, byť se o to mnozí pokoušeli a stále pokoušejí. Zároveň však v rámci tohoto specifického zvuku zní každá samostatná deska naprosto specificky – všechny burzumovské, přece ale každá jiná… Po mnoha soustředěných posleších “Fallen” mohu s klidem prohlásit, že to platí i o něm. Pokud se vám kdy v minulosti Burzum líbil, už jen tohle vám stačí, abyste věděli, že ani s “Fallen” nebudete zklamáni (ačkoliv nepochybuji o tom, že každý příznivec už desku slyšel). Ale pro ty ostatní pokračujme dále…

Těžko říct, jestli se “Fallen” podobá nějaké desce Burzum z minulosti. Na jednu stranu zde najdete dozvuky v podstatě všech minulých děl, ale nedá se říct, že by se novinka za některou starší deskou vyloženě obracela. Varg Vikernes udržuje charakteristickou tvář a zvuk skupiny, ale nesnaží se tak úplně kopírovat postupy svých legendárních alb. “Fallen” (a ostatně to platí i o “Belus”) zní jako z hloubi 90. let, ale i tak je zároveň někde jinde. Ono přece jenom opakovat opusy jako “Det som engang var” nebo “Hvis lyset tar oss” (nebo “Burzum” nebo “Filosofem” – ať je tu máme rovnou všechny) dost dobře nejde, jelikož ty nahrávky vznikaly v úplně jiné době a jiném prostředí, přesto je na “Fallen” znát, že pochází od stejného člověka. Jako kdyby Varg v nové éře pokračoval přesně tam, kde kdysi skončil. Ale to je jedna z věcí, které mne na nových počinech Burzum fascinuje – ta hudba je jaksi “zakonzervována”, stejně jako byl “zakonzervován” a izolován od světa Varg po dlouhé roky ve věznici, ignorující v podstatě posledních deset, ne-li více let hudebního vývoje na metalové scéně.

Spousta i nových kapel se sice do zlatých let black metalu neustále obrací a snaží se je opět oživit, ale to je pouze snaha; oproti tomu hudba Burzum první polovinu 90. let v podstatě nikdy neopustila, pořád v oné éře žije a pokračuje v ní. Je tohle vlastně klad nebo zápor? Toť samozřejmě otázka, jíž si musí zodpovědět každý sám za sebe. Já osobně jsem staromilec a staré nahrávky (čímž nemyslím konkrétně jen Burzum, ale starou muziku obecně) mi lecčíms imponují, v jejich útrobách je ukrytá jistá specifická atmosféra, kterou dnešní skupiny už prostě nemají. Pouze sem tam, čas od času se některé ze starých kapel povede onen plamínek té unikátní nálady archivních desek na okamžik oživit – okamžitě mne napadne třeba finský kult Beherit, jejichž dva roky starý opus “Engram” má neuvěřitelnou sílu, nebo… nebo třeba právě Burzum s deskami “Belus” a “Fallen”. Ale tím jsem trochu odběhnul od výše položené otázky. Pokud si podobně jako já libujete v nedokonalém a lehce zastřeném zvuku, jenž má však hloubku, a potrpíte si na atmosféře, jistě z podobných závanů starých metalových časů, jako je “Fallen”, musíte být nadšení.

Burzum

Přes to všechno má “Fallen” jedno velké ALE. Vše, co jsem v předchozích řádcích nastínil, samozřejmě beze zbytku platí, alespoň dle mého názoru, naznačil jsem však také nepřímo, že Varg Vikernes nestojí na místě a s každou deskou se posouvá o kousek dále. A na “Fallen” je to opravdu znát. Samotný hlavní protagonista před vydáním sliboval, že tentokrát trochu více experimentoval; ono jisté změně napovídal už na poměry Burzum netypický obal, pro nějž byla použita malba “Élégie” z roku 1899 od francouzské realisty William-Adolphe Bouguereaua (1825-1905; originál obrazu zde). Člověk se možná bude divit, když hudba Burzum (alespoň mně) vždy asociovala spíše mrazivou norskou přírodu a hluboké lesy, ale ona obálka atmosféru “Fallen” vystihuje v podstatě dokonale. A ještě překvapivější je, že – jak již bylo řečeno výše – to stále funguje. “Fallen” na mě působí… klidně. Nechce se mi říkat přímo “pohodově” nebo “relaxačně”, neboť to nejsou ta úplně pravá slova, ale album doopravdy vyzařuje jakýsi vnitřní klid. A to se, považte, stále bavíme o black metalu. Navíc, další husarský kousek, tuto poklidnou náladu nenarušuje ani fakt, že nechybí ani o něco rychlejší skladby jako například “Vanvidd”.

Varg na “Fallen” sliboval návrat ambientních poloh hudby Burzum. V tomto ohledu bych možná viděl jedinou menší mušku desky, neboť posluchač natěšený na nové klávesové eposy dostane jen intro “Fra Verdenstreet” a outro “Til Hel og tilbake igjen”, které samy o sobě nejsou kdovíjakým zázrakem, je však pravda, že v rámci celku fungují, což je sice důležité, ale o nádherných skladbách jako “Tomhet” nebo “Han som reiste” (pokud se nechceme dostat až k vychvalování čistě ambientních počinů Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”) nemůže být ani řeč.

Burzum

Velice specifické pro “Fallen” je rovněž relativně hojné využití čistého vokálu, což v hudbě Burzum nikdy nebývalo, alespoň ne v takové míře. Ano, náznaky byly už na “Belus”, stačí vzpomenout střední a závěrečnou pasáž v písni “Kaimadalthas’ nedstigning”, ale to má hodně daleko k tomu, čeho jsme svědky ve skladbách “Jeg faller”, “Valen” a “Budstikken”. A opět se musím opakovat – člověk až žasne, jak to všechno vychází a jak to do sebe zapadá; jako kdyby čistý zpěv k Burzum patřil odjakživa. Ještě pořád máte pocit, že Vargova hudba stojí na místě?

Těžko se počin jako “Fallen” hodnotí, těžko. Přece jen se jedná o velice specifickou záležitost, která nemusí sednout každému – už jen z toho důvodu se nedá hudba Burzum objektivně “zapsat” číselným hodnocením. Co se týče mého osobního názoru, já mám k muzice Burzum možná až osobní vztah. Ať už Varg Vikernes udělal cokoliv (a že vražda a pálení historických památek není nic menšího než ve své podstatě neodpustitelné selhání jedince jako člověka), ať už řekl cokoliv (a že zrovna on toho už nakecal opravdu hodně a v mnoha případech se jednalo o věci, nad nimiž musí rozumný člověk kroutit hlavou), jeho hudba vždy byla a je geniální. To neberte prosím jako prázdnou frázi – geniální se vším všudy. To je důvod proč mám sto chutí udělit “Fallen” absolutní hodnocení. Avšak jak jsem již podotkl, není to hudba, jež by se dala změřit šuplerou a narvat do čísel – proto jsem se nakonec rozhodl ponechat “Fallen” bez hodnocení… předchozí odstavce nechť mluví místo čísel…


Forest Silence – Winter Ritual

Forest Silence - Winter Ritual
Země: Maďarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 8.3.2013
Label: Panik Terror Musik

Tracklist:
01. The Symbol
02. Winter Ritual
03. The Eternal Winter
04. I Feel the Claws of Darkness
05. Silence

Hodnocení: 8/10

Odkazy:

Jsou prostě kapely, které jsou výborné, ačkoliv je téměř nikdo nezná. Forest Silence patří mezi ně. Jsou kapely, které jsou prostě a jednoduše zvláštní. Forest Silence jsou jedna z nich. Jsou kapely, které se vymykají v podstatě všemu, co si představíte pod pojmem „kapela“. A Forest Silence takoví jsou.

Jelikož dnes máme co dočinění s formací, jež není široké posluchačské obci moc známa, podíváme se nejdříve do její historie. Kořeny Forest Silence musíme hledat u Sear Bliss, vedle kultovních Tormentor (v nichž si jen tak mimochodem brousil hlasivky i legendární Attila CsiharMayhem) zřejmě nejznámějších vývozců black metalu z Maďarska. Pokud se podíváme do dob jejich začátků, konkrétně na tehdejší sestavu, najdeme za klávesami jistého Wintera. A to je náš člověk, protože právě on stojí i za Forest Silence, původně jen ambientním, v roce 1996 založeným projektem. Z tohoto období pocházejí dvě dema „The 3rd Winter“ (1997) a „Winter Circle“ (2000). Ta však nikdy oficiálně nevyšla („Winter Circle“ by ovšem mělo být do konce letošního vydáno), neboť je Winter stvořil jenom pro své potěšení a poskytl pouze svému nejbližšímu okolí.

Zlom nastává až se třetím demem „The Eternal Winter“, kde se Winter poprvé rozhodl vydat směrem k pomalému black metalu v kombinaci s ambientem. Cesty se opět protínají se Sear Bliss (Winter od nich v roce 1997 odešel), když k Forest Silence nastupuje vůdčí persóna Sear Bliss, kytarista András Nagy. V této dvoučlenné sestavě pak projekt přesně po deseti letech existence nahrává svůj debut „Philosophy of Winter“ (a bicí tam samozřejmě nenahrál nikdo jiný než tehdejší bubeník Sear Bliss, Zoltán Schönberger) a od té doby se nad Forest Silence zavřela voda. Čtyři roky nečinnosti však nejsou u podobných tajemných projektů nikterak ojedinělé, takže bylo jen otázkou času, kdy se jméno Forest Silence opět vynoří z maďarských lesů a vypustí další dávku zimní atmosférou opředeného ambientního black metalu. A ten čas nadešel právě teď s minialbem „Winter Ritual“.

Nejedná se však úplně o nový materiál. Nové skladby jsou na „Winter Ritual“ dvě – „The Symbol“ a titulní „Winter Ritual“. Zbylé tři pocházejí z již zmiňovaného dema „The Eternal Winter“, které ale oficiálně rovněž nikdy nevyšlo, takže, ač jsou to kompozice staré osm nebo devět let, vycházejí teď vlastně vůbec poprvé.

A co tedy od „Winter Ritual“, potažmo od celé produkce Forest Silence očekávat? Celé to vystihuje pouze jedno jediné slovo – zima. Nejchladnější období roku, země pokrytá vrstvami sněhu, rampouchy visící z nechybných větví, pomalu se vznášející vločky i sněhové bouře, to vše je alfou i omegou hudby Forest Silence. Jen co nejvěrnější zachycení zimní atmosféry. Nic víc, nic míň. To je vše, oč Winterovi v tomto projektu jde. A daří se mu to na výbornou, to je to, v čem jsou Forest Silence jedineční – v přesném zachycení té unikátní atmosféry mrazivé zimy, zasněženého lesa a hor, kam lidská noha ještě nevkročila. Není to nic veselého, ani to není relaxační hudba a přistupovat takto k Forest Silence by bylo tou největší hloupostí. Něco podobného člověk neposlouchá, aby byl baven, ale aby se na několik desítek minut přenesl do jiného světa.

Forest Silence - Winter Ritual

Všech pět sáhodlouhých kompozic se pohybuje ve středním až pomalém, monotónním tempu, vydechnout vám však nedají. Mrazivé kytary a krkavčí vokál se pomalu ale jistě zadírají pod kůži a jak vás jednou chytnou do svých chladných drápů, už není cesty zpět. Mně osobně těch pět ledových střepů „Winter Ritual“ poslední dobou nedá spát. Ne, není to muzika pro každého a málokdo ji zřejmě vůbec pochopí, mnozí ani nebudou ochotni to zkusit, pro těch několik málo posluchačů, kterým obdobná hudba něco říká, jsou (budou?) však Forest Silence dozajista klenotem.

Důležitým atributem Forest Silence jsou rovněž klávesami tvořené ambientní zvuky prostupující celou nahrávkou a rovněž dotvářející velký díl atmosféry. Svými výrazovými prostředky nemají Maďaři (i když teď už spíš jenom Maďar) daleko například k Burzum z období desky „Filosofem“. Byť jsou obě alba svým konečným vyzněním trochu jinde, styčné body v používání ambientních prvků se dají najít. A i na tom se dá poznat, že Forest Silence rozhodně není věc, již by bylo záhodno přehlížet, když snese srovnání i s takovou veličinou.

Rozdíl mezi dvěma novými kompozicemi „The Symbol“ a „Winter Ritual“ a staršími skladbami nespatřuji v nějaké rozdílné atmosféře, protože i když je dělí téměř deset let, vyznívají velice kompaktně, ale spíše ve stylu použití jednoho nástroje – baskytary. Někdy se až nechce věřit, co se s ní dá všechno udělat. Pravda je taková, že celkový výsledek sice neposouvá jinam, ale notně atmosféru prohlubuje, a už jen to vlastně stačí. Zatímco u staršího materiálu zas tak velkou roli nedostává, u novinkových písní si s jistotou bublá v pozadí a tvoří v podstatě celou jednu další vrstvu hudby. Radost poslouchat.

Konečné hodnocení nemůže být i přes svou nepřístupnost jiné než jednoznačně kladné. A když k tomu připočtu nádherně vyvedenou grafiku digipacku a hlavně bookletu (což při vzpomínce na ne moc povedený booklet „Philosophy of Winter“ obzvláště potěší), nelze vytáhnout menší hodnocení než hodně silnou osmičku. Nebudu vám lhát, velmi reálně jsem přemýšlel i o 9, na tak vysoké hodnocení si však pro jistotu ještě nechám nějaký čas, že „Winter Ritual“ ale stojí za to, to vám s jistotou mohu potvrdit už teď.

Forest Silence - Winter Ritual

Recenzi o takto mrazivé hudbě by se slušelo ukončit stylově tak, že Forest Silence teď opět ulehnou na pár let k zimnímu spánku, než se po čase zase vynoří s novou porcí nevšední hudby zajišťující nevšední zážitky, ale není tomu tak. Jak již bylo naznačeno výše, Winter slibuje, že do konce letošního roku ještě zpětně vyjde druhý demosnímek „Winter Circle“ s dosud neupřesněným bonusovým materiálem. To však není všechno, v přípravě je totiž už i druhá dlouhohrající deska, takže rozhodně je na co těšit.