Archiv štítku: ambient

Lord Wind – Ales Stenar

Lord Wind - Ales Stenar
Země: Polsko
Žánr: ambient / darkwave / medieval / folk
Datum vydání: 25.1.2012
Label: Wolftyr Productions

Tracklist:
01. Ales Stenar
02. Taken by Your Eyes
03. Music of the Gods
04. Nothing Is Dark During Sunrise
05. Freya Come to Us!
06. Invisible Door to Oblivion
07. El Cid
08. Temple of Snakes
09. Cult of Seth
10. Epic Dawn Begins

Hodnocení:
H. – 9/10
Ellrohir – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Robert Fudali, známý také pod pseudonymem Rob Darken, je vpravdě kontroverzní osobou se vším všudy, co k tomu patří. A to to ještě říkám hodně diplomaticky – kdo někdy četl nějaký rozhovor s ním, jistě ví, co všechno tento pán zvládne vypustit do světa. Ovšem do filozofování zrovna o tomhle bych se nerad pouštěl, byť bych si to nyní vlastně dovolit mohl, když tento článek nespadá pod klasické recenze, ale – vzhledem k žánrovému zařazení nahrávky – do naší poněkud volnější rubriky, kde by se nějaká ta myšlenková stať klidně neztratila [pozn. 2014 – zpětně byly všechny recenze z této rubriky přesunuty do klasických recenzí]. Jenže jde o natolik ošemetnou záležitost, že radši dám přednost tomu, abychom to protentokrát nechali plavat. Hlavní je přece jenom hudba – tím nechci tvrdit, že by její pozadí mělo být bezvýznamné, jen se nehodí jej rozebírat zrovna tady, je to záležitost spíše na konverzaci nad pivem – tím spíše bavíme-li se o někom jako Rob Darken. Jedna věc je však jistá – ať už s jeho názory souhlasíte, nesouhlasíte nebo vám jsou úplně volné, nelze mu upřít fakt, že dělat hudbu opravdu umí, a to moc dobře. Ne nadarmo si již – především díky činnosti s Graveland – tento člověk vybudoval bez nadsázky kultovní status.

Graveland je sice na poli black metalu s přídomky jako pagan nebo viking opravdu pojem, dnes se ovšem budeme věnovat Darkenovu druhému projektu – Lord Wind. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o záležitost někde na pomezí mezi darkwave, folku (nebo neofolku, chcete-li) a středověké hudby, možná ještě s lehkou příměsí ambientu. Z tohoto žánrové zařazení vcelku jasně vyplývá, v jakých hudebních sférách se asi budeme pohybovat, jakou atmosféru očekávat, že půjde o poslech spíše relaxační a příjemný. V tomto ohledu se žádná velká překvapení nekonají. Zatímco starší počiny Lord Wind ještě měly temnější a napjatější atmosféru (nejpatrnější je to nejspíše na “Heralds of Fight” z roku 2000), počínaje předchozím “Atlantean Monument” (2006) už je výraz “relaxační” opravdu na místě. A nutno dodat, že nejnovější “Ales Stenar” v tomto trendu pokračuje. Ruku v ruce s tím se nese i mírná obměna hudebního výraziva a prostředků, k nimž Darken postupem času v rámci Lord Wind dospěl – muzika je to jemnější příjemnější, a to do takové míry, že s ní v žádném případě nebude mít problém ani člověk, pro něhož je metal španělskou vesnicí – ostatně Lord Wind snad s výjimkou zbylé tvorby jeho stvořitele nemá s metalem společného vůbec nic.

Dobře tedy, základní nástřel toho, co očekávat, máme, ale jak je na tom “Ales Stenar” se samotnou kvalitou? Inu, není jednodušší odpovědi než: dobře. Ono to už asi jaksi samovolně vyplynulo z předcházejících řádků, protože sám jsem si vědom toho, že pokud píšu recenzi na něco, co se mi nelíbí, nějak automaticky mi tam naskakuje trochu ostřejší tón. Už jen tím, že jsem výše o Darkenovi prohlašoval, že jako hudebník je opravdu skvělý, je asi jasné, že jestli se s “Ales Stenar” nestalo něco nepředpokládaného (což se nestalo), bude můj názor na desku velice příznivý. Nehledě na fakt (a k tomu se bez problému přiznám), že mám pro jeho hudební tvorbu docela slabost. Nebudu-li počítat srdcové Master’s Hammer, kteří v mé sbírce nemají konkurenci, je to právě Darken, od koho mám doma na polici snad nejvíce desek, což asi hovoří za vše. Ale pozor, já přece jenom nejsem člověk, který by svým oblíbeným hudebníkům žral všechno naprosto bez výhrad jen proto, že to nahrál ten a ten člověk (ačkoliv to může hrát roli z hlediska očekávání, to samozřejmě uznávám – ono je to i vcelku logické), tudíž když řeknu, že se mi “Ales Stenar” opravdu líbí, není to prohlášení automatické, pramenící z osobních sympatií k předchozím deskám, nýbrž uvážené tvrzení po mnoha posleších a po mnohých listování bookletem, prohlížením grafiky a vstřebávání atmosféry.

Lord Wind

Kolega Ellrohir pod recenzí “Ales Stenar” kritizuje za to, že je to prý album málo epické a málo majestátní. Já říkám: naopak, to je plus! Je pravda, že deska příliš rozmáchlá není, ale já osobně dám tisíckrát přednost umírněnější a hlavně uvěřitelné formě, která (kolegovu tvrzení navzdory) překypuje atmosférou, než abych poslouchal rádoby majestátní cajdák, z něhož stříká přehnaný patos na všechny strany více než v sovětských válečných filmech. Právě tím, že Darken tentokráte zůstal trochu při zemi (což berte s rezervou – ony se najdou i některé epičtější momenty – alespoň já je tam našel a slyšel, jak moc důkladně hledal kolega, netuším), se mu povedlo tu atmosféru dávno zašlých časů zachytit velmi věrně… ačkoliv by se o tom dalo bez problému polemizovat, kdo ví, jak ty zašlé časy vypadaly – já to nevím, vy to nevíte, Darken také ne, ani nikdo jiný, všichni máme pouze zidealizované představy – jde jen o to, že ta má se v tomto případě evidentně shoduje s tou Darkenovou.

Další věcí, která je Darkenovi jeho odpůrci často vytýkána, je přílišná repetetivnost a opakování sebe sama. S tím už musím chtě nechtě do jisté míry více či méně souhlasit, neboť je pravda, že někdy po roce 2000 si Darken hudebně našel, co hledal, a odmítá se z této krusty hnout stůj co stůj. Ačkoliv u Graveland je to ještě patrnější než u Lord Wind, i zde lze najít jednoznačné neměnné konstanty, které se prolínají všemi deskami tohoto hudebníka již dlouhé roky (což bude dozajista dáno i tím, že hodně lajdácky řečeno je Lord Wind v podstatě nemetalová verze Graveland – ale tohle si radši sami dosaďte do uvozovek), například charakteristické nordické chóry, které se za posledních deset let objevily na úplně všech albech a které se uživí v rámci obou projektů. To všechno je sice fakt, důležitá je ovšem jiná věc – nemohu si pomoct, ale tomu parchantovi to až na absolutní výjimky (napadá mě jen “Spears of Heaven” od Graveland – to bylo opravdu trochu slabší) prostě pořád funguje. Neptejte se mě, jak je to možné, ale ještě se mi nestalo, že by mne to nebavilo, byť se jedná o vesměs to samé (zejména u Graveland je to ještě markantnější). Ve výsledku to tedy ani “Ales Stenar” vůbec neškodí.

Lord Wind - Ales Stenar

Na druhou stranu je možná malinko paradoxní, že z jistého úhlu pohledu u Lord Wind to neustálé omílání toho samého není. Jednak je to již výše popisovaný oblouk, který projekt od debutu “Forgotten Songs”, jenž byl jako jediný ještě částečně zpívaný, projekt urazil. Možná, že z ohledu prostředků se Lord Wind příliš nemění, to je pravda, co se však týče pocitové (!) stránky, je zde vývoj opravdu nepřeslechnutelný (platí pouze u Lord Wind, u Graveland – jak již bylo naznačeno – zas tolik ani ne). Kromě toho “Ales Stenar” přináší ještě jednu výraznou inovaci, která rozhodně stojí za pozornost. Darken si totiž k nahrávání přizval houslistku Alrunu, jejíž nástroj těch pár skladeb, v nichž se objeví, velmi oživuje, viz “Taken by Your Eyes” nebo “Cult of Seth”. Nejedná se o všem o takové použití, kdy by housle výrazněji vystupovaly a braly na sebe hlavní díl posluchačovy pozornosti, naopak jsou naprosto logicky zapuštěny v celku – přesně ve stylu méně je více (tohle rčení by se vlastně svým způsobem dalo vztáhnout i na celé “Ales Stenar” – viz výše). Toto byl od Darkena velice dobrý tah a upřímně doufám, že ani na budoucích deskách Lord Wind od toho nebude upuštěno.

Myslím, že je asi vcelku jasné, že rozebírat jednotlivé skladby smysl nemá, neboť “Ales Stenar” plyne dle jednoho mustru po celou svou hodinovou délku. U záležitostí, které jsou postaveny výhradně na atmosféře, to ale nikterak nevadí a naopak je to vlastně žádoucí. Aby však někdo neřekl, že si to příliš ulehčuji, vhodím v plén alespoň jednu píseň, jež se stala mou velice oblíbenou – “Invisible Door to Oblivion”. Ta je dle mého skromného názoru fantastická. Přesto, ačkoliv vyzdvihuji pouze jednu jedinou, musím upozornit, že všechny skladby na “Ales Stenar” jsou naprosto skvělé a nemám k nim sebemenších výhrad. Vyjmenovávat je by ovšem bylo kontraproduktivní – podívejte se dole na tracklist a věřte mi, že každá z nich do jedné je opravdu skvělá záležitost. I díky tomu ta hodina v přítomnosti “Ales Stenar” uběhne jak v mžiku oka.

Lord Wind

Více je myslím netřeba říkat. I pátá deska Lord Wind je nádhernou nahrávkou. Možná, že vám redakční hodnocení přijde dosti schizofrenní (ani bych se vám nedivil), ale já upřímně nechápu, co kolegovi na desce tak vadí, že ji hodnotí 4/10. Já jsem “Ales Stenar” věnoval několik desítek poslechů – kolikrát jsem ji poslechl třeba i třikrát za sebou – a ani jednou jedinkrát se mi nestalo, že by mne to nebavilo, že by mne tam něco iritovalo nebo že bych měl chuť to vypnout, naopak jsme si to vždy maximálně užil a nenašel v podstatě žádný zápor. Proto ani v nejmenším neváhám jít s hodnocením velmi vysoko…


Další názory:

Dnes musím být poněkud “zlý”, ale Darken si podle mého nic jiného nezaslouží, protože má rozhodně na víc. Lord Wind má být (alespoň tak jak to chápu já) epický instrumentální ambient. Ve skutečnosti je “Ales Stenar” po většinu času jakési amorfní fidlání a drnkání syntetizátoru, které je na epic ambient příliš bezatmosféričné a na nějaký slušný neofolk, kterému by to stylově sedělo víc, zase příliš jednoduché v porovnání s mistry tohoto žánru. Zhruba první dvě minuty úvodního alba “Ales Stenar” majestátní jsou a slibují mnohé. Ovšem bohužel jsou jen jakýmsi smutným mementem toho, co být mohlo, ale v dalším téměř hodinovém průběhu není. Pokud chcete vskutku skvělý epický ambient, poohlédněte se po Wojnarovi. Pokud chcete propracovaný neofolk, doporučím například projekt Darkal. Tohle je dobré maximálně jako zvuková kulisa.
Ellrohir


Burzum – Fallen

Burzum - Fallen
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 7.3.2011
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Fra Verdenstreet
02. Jeg faller
03. Valen
04. Vanvidd
05. Enhver til sitt
06. Budstikken
07. Til Hel og tilbake igjen

Odkazy:
web

Když byl Varg Vikernes, lídr kultovních Burzum a sám o sobě živoucí legenda svého žánru, propuštěn před dvěma roky po 15 letech z vězení na svobodu a když o rok později vydal desku “Belus”, bylo z toho na metalové scéně velké pozdvižení. Od nadšených, ba přímo fanatických ohlasů, přes ty střízlivější či skeptické, až k těm záporným, které tvrdily, že si chce Varg na své legendárnosti na stará kolena trochu přilepšit. Ať už byly jeho motivy jakékoliv, “Belus” byla deska, jež se vydala proti proudu času, oživila ducha 90. let, klasická a přesto jiná, deska tak zpátečnická, až byla v porovnání se vším dnešním sterilním metalem pokroková. Jak se s tím kdo popasoval, jeho věc. Než se však člověk nadál, Varg přichází po roce takřka na den přesně s novým počinem. Tentokráte však potichu, nenápadně, bez jakéhokoliv napětí…

Na Burzum jsem měl vždy kromě úchvatné atmosféry velice rád jednu věc – ta hudba je i přes svou zdánlivou jednoduchost tak hluboká, neopakovatelná, unikátní, že ji nejde napodobit, byť se o to mnozí pokoušeli a stále pokoušejí. Zároveň však v rámci tohoto specifického zvuku zní každá samostatná deska naprosto specificky – všechny burzumovské, přece ale každá jiná… Po mnoha soustředěných posleších “Fallen” mohu s klidem prohlásit, že to platí i o něm. Pokud se vám kdy v minulosti Burzum líbil, už jen tohle vám stačí, abyste věděli, že ani s “Fallen” nebudete zklamáni (ačkoliv nepochybuji o tom, že každý příznivec už desku slyšel). Ale pro ty ostatní pokračujme dále…

Těžko říct, jestli se “Fallen” podobá nějaké desce Burzum z minulosti. Na jednu stranu zde najdete dozvuky v podstatě všech minulých děl, ale nedá se říct, že by se novinka za některou starší deskou vyloženě obracela. Varg Vikernes udržuje charakteristickou tvář a zvuk skupiny, ale nesnaží se tak úplně kopírovat postupy svých legendárních alb. “Fallen” (a ostatně to platí i o “Belus”) zní jako z hloubi 90. let, ale i tak je zároveň někde jinde. Ono přece jenom opakovat opusy jako “Det som engang var” nebo “Hvis lyset tar oss” (nebo “Burzum” nebo “Filosofem” – ať je tu máme rovnou všechny) dost dobře nejde, jelikož ty nahrávky vznikaly v úplně jiné době a jiném prostředí, přesto je na “Fallen” znát, že pochází od stejného člověka. Jako kdyby Varg v nové éře pokračoval přesně tam, kde kdysi skončil. Ale to je jedna z věcí, které mne na nových počinech Burzum fascinuje – ta hudba je jaksi “zakonzervována”, stejně jako byl “zakonzervován” a izolován od světa Varg po dlouhé roky ve věznici, ignorující v podstatě posledních deset, ne-li více let hudebního vývoje na metalové scéně.

Spousta i nových kapel se sice do zlatých let black metalu neustále obrací a snaží se je opět oživit, ale to je pouze snaha; oproti tomu hudba Burzum první polovinu 90. let v podstatě nikdy neopustila, pořád v oné éře žije a pokračuje v ní. Je tohle vlastně klad nebo zápor? Toť samozřejmě otázka, jíž si musí zodpovědět každý sám za sebe. Já osobně jsem staromilec a staré nahrávky (čímž nemyslím konkrétně jen Burzum, ale starou muziku obecně) mi lecčíms imponují, v jejich útrobách je ukrytá jistá specifická atmosféra, kterou dnešní skupiny už prostě nemají. Pouze sem tam, čas od času se některé ze starých kapel povede onen plamínek té unikátní nálady archivních desek na okamžik oživit – okamžitě mne napadne třeba finský kult Beherit, jejichž dva roky starý opus “Engram” má neuvěřitelnou sílu, nebo… nebo třeba právě Burzum s deskami “Belus” a “Fallen”. Ale tím jsem trochu odběhnul od výše položené otázky. Pokud si podobně jako já libujete v nedokonalém a lehce zastřeném zvuku, jenž má však hloubku, a potrpíte si na atmosféře, jistě z podobných závanů starých metalových časů, jako je “Fallen”, musíte být nadšení.

Burzum

Přes to všechno má “Fallen” jedno velké ALE. Vše, co jsem v předchozích řádcích nastínil, samozřejmě beze zbytku platí, alespoň dle mého názoru, naznačil jsem však také nepřímo, že Varg Vikernes nestojí na místě a s každou deskou se posouvá o kousek dále. A na “Fallen” je to opravdu znát. Samotný hlavní protagonista před vydáním sliboval, že tentokrát trochu více experimentoval; ono jisté změně napovídal už na poměry Burzum netypický obal, pro nějž byla použita malba “Élégie” z roku 1899 od francouzské realisty William-Adolphe Bouguereaua (1825-1905; originál obrazu zde). Člověk se možná bude divit, když hudba Burzum (alespoň mně) vždy asociovala spíše mrazivou norskou přírodu a hluboké lesy, ale ona obálka atmosféru “Fallen” vystihuje v podstatě dokonale. A ještě překvapivější je, že – jak již bylo řečeno výše – to stále funguje. “Fallen” na mě působí… klidně. Nechce se mi říkat přímo “pohodově” nebo “relaxačně”, neboť to nejsou ta úplně pravá slova, ale album doopravdy vyzařuje jakýsi vnitřní klid. A to se, považte, stále bavíme o black metalu. Navíc, další husarský kousek, tuto poklidnou náladu nenarušuje ani fakt, že nechybí ani o něco rychlejší skladby jako například “Vanvidd”.

Varg na “Fallen” sliboval návrat ambientních poloh hudby Burzum. V tomto ohledu bych možná viděl jedinou menší mušku desky, neboť posluchač natěšený na nové klávesové eposy dostane jen intro “Fra Verdenstreet” a outro “Til Hel og tilbake igjen”, které samy o sobě nejsou kdovíjakým zázrakem, je však pravda, že v rámci celku fungují, což je sice důležité, ale o nádherných skladbách jako “Tomhet” nebo “Han som reiste” (pokud se nechceme dostat až k vychvalování čistě ambientních počinů Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”) nemůže být ani řeč.

Burzum

Velice specifické pro “Fallen” je rovněž relativně hojné využití čistého vokálu, což v hudbě Burzum nikdy nebývalo, alespoň ne v takové míře. Ano, náznaky byly už na “Belus”, stačí vzpomenout střední a závěrečnou pasáž v písni “Kaimadalthas’ nedstigning”, ale to má hodně daleko k tomu, čeho jsme svědky ve skladbách “Jeg faller”, “Valen” a “Budstikken”. A opět se musím opakovat – člověk až žasne, jak to všechno vychází a jak to do sebe zapadá; jako kdyby čistý zpěv k Burzum patřil odjakživa. Ještě pořád máte pocit, že Vargova hudba stojí na místě?

Těžko se počin jako “Fallen” hodnotí, těžko. Přece jen se jedná o velice specifickou záležitost, která nemusí sednout každému – už jen z toho důvodu se nedá hudba Burzum objektivně “zapsat” číselným hodnocením. Co se týče mého osobního názoru, já mám k muzice Burzum možná až osobní vztah. Ať už Varg Vikernes udělal cokoliv (a že vražda a pálení historických památek není nic menšího než ve své podstatě neodpustitelné selhání jedince jako člověka), ať už řekl cokoliv (a že zrovna on toho už nakecal opravdu hodně a v mnoha případech se jednalo o věci, nad nimiž musí rozumný člověk kroutit hlavou), jeho hudba vždy byla a je geniální. To neberte prosím jako prázdnou frázi – geniální se vším všudy. To je důvod proč mám sto chutí udělit “Fallen” absolutní hodnocení. Avšak jak jsem již podotkl, není to hudba, jež by se dala změřit šuplerou a narvat do čísel – proto jsem se nakonec rozhodl ponechat “Fallen” bez hodnocení… předchozí odstavce nechť mluví místo čísel…


Forest Silence – Winter Ritual

Forest Silence - Winter Ritual
Země: Maďarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 8.3.2013
Label: Panik Terror Musik

Tracklist:
01. The Symbol
02. Winter Ritual
03. The Eternal Winter
04. I Feel the Claws of Darkness
05. Silence

Hodnocení: 8/10

Odkazy:

Jsou prostě kapely, které jsou výborné, ačkoliv je téměř nikdo nezná. Forest Silence patří mezi ně. Jsou kapely, které jsou prostě a jednoduše zvláštní. Forest Silence jsou jedna z nich. Jsou kapely, které se vymykají v podstatě všemu, co si představíte pod pojmem „kapela“. A Forest Silence takoví jsou.

Jelikož dnes máme co dočinění s formací, jež není široké posluchačské obci moc známa, podíváme se nejdříve do její historie. Kořeny Forest Silence musíme hledat u Sear Bliss, vedle kultovních Tormentor (v nichž si jen tak mimochodem brousil hlasivky i legendární Attila CsiharMayhem) zřejmě nejznámějších vývozců black metalu z Maďarska. Pokud se podíváme do dob jejich začátků, konkrétně na tehdejší sestavu, najdeme za klávesami jistého Wintera. A to je náš člověk, protože právě on stojí i za Forest Silence, původně jen ambientním, v roce 1996 založeným projektem. Z tohoto období pocházejí dvě dema „The 3rd Winter“ (1997) a „Winter Circle“ (2000). Ta však nikdy oficiálně nevyšla („Winter Circle“ by ovšem mělo být do konce letošního vydáno), neboť je Winter stvořil jenom pro své potěšení a poskytl pouze svému nejbližšímu okolí.

Zlom nastává až se třetím demem „The Eternal Winter“, kde se Winter poprvé rozhodl vydat směrem k pomalému black metalu v kombinaci s ambientem. Cesty se opět protínají se Sear Bliss (Winter od nich v roce 1997 odešel), když k Forest Silence nastupuje vůdčí persóna Sear Bliss, kytarista András Nagy. V této dvoučlenné sestavě pak projekt přesně po deseti letech existence nahrává svůj debut „Philosophy of Winter“ (a bicí tam samozřejmě nenahrál nikdo jiný než tehdejší bubeník Sear Bliss, Zoltán Schönberger) a od té doby se nad Forest Silence zavřela voda. Čtyři roky nečinnosti však nejsou u podobných tajemných projektů nikterak ojedinělé, takže bylo jen otázkou času, kdy se jméno Forest Silence opět vynoří z maďarských lesů a vypustí další dávku zimní atmosférou opředeného ambientního black metalu. A ten čas nadešel právě teď s minialbem „Winter Ritual“.

Nejedná se však úplně o nový materiál. Nové skladby jsou na „Winter Ritual“ dvě – „The Symbol“ a titulní „Winter Ritual“. Zbylé tři pocházejí z již zmiňovaného dema „The Eternal Winter“, které ale oficiálně rovněž nikdy nevyšlo, takže, ač jsou to kompozice staré osm nebo devět let, vycházejí teď vlastně vůbec poprvé.

A co tedy od „Winter Ritual“, potažmo od celé produkce Forest Silence očekávat? Celé to vystihuje pouze jedno jediné slovo – zima. Nejchladnější období roku, země pokrytá vrstvami sněhu, rampouchy visící z nechybných větví, pomalu se vznášející vločky i sněhové bouře, to vše je alfou i omegou hudby Forest Silence. Jen co nejvěrnější zachycení zimní atmosféry. Nic víc, nic míň. To je vše, oč Winterovi v tomto projektu jde. A daří se mu to na výbornou, to je to, v čem jsou Forest Silence jedineční – v přesném zachycení té unikátní atmosféry mrazivé zimy, zasněženého lesa a hor, kam lidská noha ještě nevkročila. Není to nic veselého, ani to není relaxační hudba a přistupovat takto k Forest Silence by bylo tou největší hloupostí. Něco podobného člověk neposlouchá, aby byl baven, ale aby se na několik desítek minut přenesl do jiného světa.

Forest Silence - Winter Ritual

Všech pět sáhodlouhých kompozic se pohybuje ve středním až pomalém, monotónním tempu, vydechnout vám však nedají. Mrazivé kytary a krkavčí vokál se pomalu ale jistě zadírají pod kůži a jak vás jednou chytnou do svých chladných drápů, už není cesty zpět. Mně osobně těch pět ledových střepů „Winter Ritual“ poslední dobou nedá spát. Ne, není to muzika pro každého a málokdo ji zřejmě vůbec pochopí, mnozí ani nebudou ochotni to zkusit, pro těch několik málo posluchačů, kterým obdobná hudba něco říká, jsou (budou?) však Forest Silence dozajista klenotem.

Důležitým atributem Forest Silence jsou rovněž klávesami tvořené ambientní zvuky prostupující celou nahrávkou a rovněž dotvářející velký díl atmosféry. Svými výrazovými prostředky nemají Maďaři (i když teď už spíš jenom Maďar) daleko například k Burzum z období desky „Filosofem“. Byť jsou obě alba svým konečným vyzněním trochu jinde, styčné body v používání ambientních prvků se dají najít. A i na tom se dá poznat, že Forest Silence rozhodně není věc, již by bylo záhodno přehlížet, když snese srovnání i s takovou veličinou.

Rozdíl mezi dvěma novými kompozicemi „The Symbol“ a „Winter Ritual“ a staršími skladbami nespatřuji v nějaké rozdílné atmosféře, protože i když je dělí téměř deset let, vyznívají velice kompaktně, ale spíše ve stylu použití jednoho nástroje – baskytary. Někdy se až nechce věřit, co se s ní dá všechno udělat. Pravda je taková, že celkový výsledek sice neposouvá jinam, ale notně atmosféru prohlubuje, a už jen to vlastně stačí. Zatímco u staršího materiálu zas tak velkou roli nedostává, u novinkových písní si s jistotou bublá v pozadí a tvoří v podstatě celou jednu další vrstvu hudby. Radost poslouchat.

Konečné hodnocení nemůže být i přes svou nepřístupnost jiné než jednoznačně kladné. A když k tomu připočtu nádherně vyvedenou grafiku digipacku a hlavně bookletu (což při vzpomínce na ne moc povedený booklet „Philosophy of Winter“ obzvláště potěší), nelze vytáhnout menší hodnocení než hodně silnou osmičku. Nebudu vám lhát, velmi reálně jsem přemýšlel i o 9, na tak vysoké hodnocení si však pro jistotu ještě nechám nějaký čas, že „Winter Ritual“ ale stojí za to, to vám s jistotou mohu potvrdit už teď.

Forest Silence - Winter Ritual

Recenzi o takto mrazivé hudbě by se slušelo ukončit stylově tak, že Forest Silence teď opět ulehnou na pár let k zimnímu spánku, než se po čase zase vynoří s novou porcí nevšední hudby zajišťující nevšední zážitky, ale není tomu tak. Jak již bylo naznačeno výše, Winter slibuje, že do konce letošního roku ještě zpětně vyjde druhý demosnímek „Winter Circle“ s dosud neupřesněným bonusovým materiálem. To však není všechno, v přípravě je totiž už i druhá dlouhohrající deska, takže rozhodně je na co těšit.


Burzum – Belus

Burzum - Belus
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 8.3.2010
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Leukes renkespill (Introduksjon)
02. Belus’ død
03. Glemselens elv
04. Kaimadalthas’ nedstigning
05. Sverddans
06. Keliohesten
07. Morgenrøde
08. Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)

Hodnocení: 10/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web

16 let potom, co Varg Vikernes vstoupil do vězení, jeden rok poté, co jej opustil, 11 let od posledního klasického alba Burzum konečně přichází nová nahrávka jednoho z nejvýjimečnějších (hudebně i historicky) projektů metalové hudby. Neřešme teď věci minulé, jako co se stalo, proč, za jakých okolností a z jakých pohnutek, neřešme teď Vargovy mnohdy pokřivené názory, neřešme nic okolo. Pojďme řešit jen jedinou věc, tu nejdůležitější, na níž se mnohdy u takto kontroverzních projektů pomalu zapomíná – jenom samotnou hudbu.

Za těch 16 let, které Varg Vikernes strávil za mřížemi, se změnilo mnohé. Kdysi ten úplně nejortodoxnější a nejkonzervativnější žánr se stal místem pro experimentování a avantgardní myšlenky, zároveň se však do něj nahrnula obrovská spousta neumětelů a pozérů, kteří své nulové schopnosti vydávají za pravý underground a ještě se při tom tváří drsně. Kdysi malé a podzemní, myšlenkové i hudební hnutí, které znamenalo tvrdou revoltu vůči všemu a všem, se stalo stejným byznysem (byť stále na okraji zájmu) jako všechno ostatní. Ze samotných Burzum se postupem stal kult, ať už v tom dobrém či špatném slova smyslu, se spoustou odpůrců i uctívačů. Z Burzum se stala legenda, ne-li mýtus, aniž by si to její stvořitel přál. Co se však nezměnilo, je samotný Varg.

16 let byl zdmi Varg odříznut od okolního světa, uzavřen pouze sám se svými myšlenkami. Doslova zakonzervován. A tak když se dostal opět na svobodu, logicky pokračuje tam, kde před 16 lety skončil. „Belus“ není album z 21. století, „Belus“ svým zvukem, pojetím, svou duší, atmosférou, myšlenkami, vším, patří hluboko do let 90. A právě v tom tkví jeho síla. Je přesně takové, jaký Burzum má být. Není zpátečnické, není zaostalé, jen si žije svým vlastním životem, stranou od zbytku scény, stejně jako Varg nyní žije na své farmě v lesích stranou od zbytku světa.

„Belus“ obsahuje reminiscence na všechny předchozí kytarové desky Burzum. Pravda, nejblíže má zřejmě k obrazotvorným náladám „Filosofem“, své místo zde však mají i odkazy na hypnotickou atmosféru nahrávek „Det som engang var“ a zejména „Hvis lyset tar oss“. Skladba „Sverddans“ by si zase beze všeho našla místo na debutu „Burzum“. „Belus“ však i přesto rozhodně není žádným výluhem toho nejlepšího z Burzum, nýbrž logickým a soudružným celkem, kde má každá píseň svou náležitou pozici a význam, vyprávějícím příběh o Bílém Bohu (jak zněl původní název „Belus“) Baldurovi.

Celá nahrávka se vyznačuje absolutním minimalismem, až jakousi hráčskou primitivností, avšak pouze v rovině hráčské ekvilibristiky, nikoliv v rovině celkového vyznění a unikátní atmosféry alba. A právě uhrančivá a sugestivní atmosféra je to, čím „Belus“ vládne, co je jeho předností a co z něj činí klenot. Zdánlivě jednoduché, donekonečna se opakující, pomalé a táhlé motivy poklidně plynou vpřed a vtahují do svých hlubin, hypnotizují. V jednoduchosti je síla a o „Belus“ to platí jako o ničem jiném.

Mrazivá atmosféra pošmourného rána nad norskými lesy, mlha držící se na úpatí kopců a hor, se snoubí s paprsky ranního slunce, pronikajícími větvemi nekonečných smrčin. Panenská, člověkem netknutá příroda norských hor a údolí, odkud není návratu. To vše a ještě víc „Belus“ v sobě skrývá. Jak člověk propadne jeho uhrančivému kouzlu, není už cesty zpět.

Burzum

„Belus“ není záležitost, již byste si mohli pustit kdykoliv a za jakýchkoliv okolností. Deska, jako je tato, vyžaduje vaši plnou pozornost soustředění. Sluchátka a zavřené oči, poslech se rovná meditaci, unášení na vlnách pocitů, které svou hudbou dokáže stvořit pouze jeden jediný člověk na světě – Varg Vikernes.

Ambientní intro „Leukes renkespill (Introduksjon)“ se brzy láme do úvodního opusu „Belus’ død“, s nímž začíná cesta do samotného srdce lesů. Od první vteřiny je skladba sugestivní a těžká. Po celou její délku plyne jeden a týž kytarový motiv jako zvěstoval nevyhnutelného. Oproti tomu „Glemselens elv“ je uhrančivá, pomalá, nepřekonatelná. Zatímco při „Belus’ død“ se za temné noci brodíte hlubokým sněhem změtí stromů a větví, u „Glemselens elv“ stojíte na vrcholku skály nad zalesněným údolím, první sluneční paprsky nesměle pronikají pochmurnými mračny a hladí po tváři, ani větvička se nepohne, vítr nefouká. Čas se zastavil.

„Kaimadalthas’ nedstigning“ řeže mrazivým riffem, pronikajícím až do morku kostí, který se však prolíná se procítěnými pasážemi lehce se vznášejících sněhových vloček, aby nakonec zasněná atmosféra převládla a skladbu působivě zakončila. Následující „Sverddans“ plně vystihuje už jen její název – „Tanec mečů“ je ten nejostřejší dílek celé mozaiky „Belus“, střípek, který bodá přímo do srdce. Přenádherné sólo uprostřed písně ale protrhává mračna ledového chladu a činí tak skvostným i tento song.

Burzum

Vše vrcholí neuvěřitelně podmanivou závěrečnou trojicí „Keliohesten“, „Morgenrøde“ a „Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)“. Byť je „Keliohesten“ absolutně skvělou skladbou bez jakýchkoliv výhrad, vyvrcholení nastává až s nesmírně působivou „Morgenrøde“. Krása, k jejímuž popisu již slova nestačí. Uhrančivá věc, od níž je nemožné se odtrhnout. Plynule navazující „Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)“ pokračuje ve stejném duchu a celých 50 minut plných neodolatelné atmosféry zakončuje vskutku důstojně.

Ať si říká kdo chce, co chce, ať Varg Vikernes už udělal cokoliv a z jakéhokoliv důvodu, ať jsou jeho názory jakékoliv, co se hudby týče, je to génius. A „Belus“ je geniální deska, stejně jako i předchozí počiny Burzum. Nemám ve zvyku plýtvat takto silnými superlativy, ale když je už říkám, myslím je doslova. Lidí, kteří by dokázali stvořit něco takto úžasného, chodí po tomto světě opravdu málo. Nemám jiné volby než to absolutně nejvyšší hodnocení.


Lunatic Soul – Lunatic Soul

Lunatic Soul - Lunatic Soul
Země: Polsko
Žánr: progressive rock / ambient
Datum vydání: 13.10.2008
Label: Kscope Music

Hodnocení: 10/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ještě předtím, než se dnes už známá polská progress-rocková kapela Riverside chystala vydat svoje čtvrté studiové album “Anno Domini High Definition”, rozhodl se její baskytarista a zpěvák Mariusz Duda vydat svůj první sólový počin svého projektu se stejným názvem – Lunatic Soul. Pokud jste čekali hudbu podobnou jeho domovské kapele Riverside, tak budete vyvedeni z omylu a překvapeni, ať už mile a příjemně, nebo s obavami a zklamáním. Nedočkáte se žádného progressivního rocku, natož metalu. Život Lunatic Soul totiž nabírá docela odlišný směr než život Riverside. Na albu není ke slyšení ani jeden tón elektrické kytary, čímž Duda posluchačům nabízí jiný hudební svět a otvírá jakési hudební neznámo, které má v plánu představit v celé své kráse.

Album “Lunatic Soul” posluchače zavádí do skoro padesátiminutové tajemné darkambientní, psychedelické až, nebál bych se říci, orientální atmosféry, která je protkaná zvuky akustické kytary, tribal bubínky, podmanivými zvuky kláves, doplňovaná různými barevnými efekty a dokonce je možné zaslechnout na debutu i zvuk fléten. Do darkambientu nás zavádí hned úvodní intro “Prebirth” a sedmá instrumentální “Where the Darkness Is Deepest”. Taje orientální nálady odkrývá skladba “The New Beginning” a piano v hlavní roli si poslouchač užije v “Near Life Experience”. Každá z deseti skladeb alba je jednou desetinou celé té atmosféry a jako celek působí album naprosto famózně (a nutno podotknout, že se jedná o opravdu debutovou desku). I když se oba dva spolky, jak Riverside, tak Lunatic Soul, objevily na scéně dá se říct poměrně nedávno, už dnes se dá říci, že z nich číší něco, co jim předurčuje dlouhé působení na hudebním poli a také snad dostání se do širšího posluchačského podvědomí.

Započetím projektu Lunatic Soul a vydaním stejnojmenného alba potvrdil Mariusz Duda to, co se o něm už nějakou dobu tvrdí – mladý talentovaný hudebník s citem a smyslem tvořit hudbu, jehož hvězda na hudebním poli sice ještě tolik nesvítí, ale osobně bych mu to moc přál. Je otázkou, co si Duda nechá jako materiál pro Riverside a co pro Lunatic Soul, ale jisté je, že obě dvě uskupení se budou ubírat odlišným směrem – Riverside půjde ve stopách polského progressivního rocku a Lunatic Soul díky své akusticko-klávesové hudbě dále v ambientních náladách a melodiích. Ostatně nechme se překvapit sami. Mariusz Duda slibuje vydání druhého alba projektu Lunatic Soul, a to koncem roku 2010.


Borgne – IV

Borgne - IV
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 31.3.2009
Label: Sepulchral Productions

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Dnes si dáme zase porci pořádného undergroundu. Tentokrát se v rámci našich nepravidelných výletů do podzemí podíváme do země bankovnictví, hor, hodinek a kurvy (pardon, krávy) Milky – do Švýcarska, kde řádí blázen známý jako Bornyhake. Tento multiinstrumentalista se angažuje hned v několika grindových a black metalových kapelách, ale jeho nejprofláklejší (berte samozřejmě s rezervou) a dle mého skromného názoru i hudebně nejzajímavější působiště jsou jednočlenné projekty Borgne a Enoid. V dnešní recenzi se budeme věnovat tomu prvnímu jmenovanému a asi půl roku starému albu “IV” (pod hlavičkou Enoid ale jen tak mimochodem také letos vyšla nová řadovka s názvem “Ataraxiis”).

U “IV” se oproti minulým deskám “III” a “II” událo spoustu změn (pokud byste hledali ještě “I”, tak se jedná pouze o demo). Název alba v podobě římské číslice zůstal, ale zato samotné písně jsou vůbec poprvé pojmenovány (dříve byly také číslovány, přičemž číslo bylo doplněno slovíčkem Akt, např. “Akt 1.3” pro první píseň třetí desky atd.).

Co se týče samotné hudební složky, jedná se o jednoznačně největší posun v historii projektu. Borgne byli vždycky o misantropii a do jisté míry i depresi, což platí i o “IV”, která na to jde ale jiným způsobem. Snad poprvé není hudba kapely jen o neprostupné stěně hluku bez špetky melodie či rytmu (nepočítáme-li ambientní klávesy, které občas probleskují i na aktuální placce). Na “IV” se Bornyhake odhodlal nějaké ty melodie do svých dlouhých kompozic propašovat a je to jenom dobře! Rozhodně šťastná volba, dokonce ani misantropii sem tam nějaká vyhrávka nezabije (jen tak na okraj, už jednou zmiňovaný druhý projekt Enoid se také zabývá misantropií, ale jde na to ještě jinak, takže to teď možná bude znít trochu složitě, ale alespoň vidíte, jak to dopadá, když má jeden člověk tisíc projektů podobného zaměření a pak aby se v tom prase vyznalo). Každopádně právě takováhle (pro někoho) “samozřejmost” jako melodie činí “IV” dosud nejlepší deskou Borgne. S tím také souvisí rapidní zlepšení zvuku, předchozí počiny byly totálním garážovým zlem, jenže novinka je v tomto ohledu mnohem přístupnější.

Další výrazný a šťastný krok kupředu – Bornyhake se tentokrát vybodnul na čistý ambient (nebo spíš parodii ambientu), předváděný na přechozím “III”. Ono poslouchat 15 minut dlouhé ticho možná působí ojediněle a nekomerčně, ale je to vážně nuda, takže další palec nahoru. Podobná zvrhlost se totiž na “IV” vyskytuje jen jako intro a outro, což už ale posluchač dokáže přežít bez psychické újmy.

Takže, když to shrneme, “IV” nám předkládá porci vysoce kvalitní muziky těžce se vymykající střednímu proudu metalového žánru. A pokud prahnete po takové kombinaci, s klidem vám mohu doporučit právě tenhle dobře utajovaný kousek švýcarské scény. Stále se sice jedná o hodně specifickou záležitost, ale ze všech Bornyhakeho alb se mi “IV” líbí zřejmě nejvíce. Blázen se tentokrát vytáhnul a já tak neváhám vytáhnout vyšší ohodnocení.