Vše nasvědčuje tomu, že éra black metalové hudby Burzum dočista skončila – alespoň tak to tvrdí VargVikernes, jediný člen a kontroverzní lídr této kultovní kapely. Osobně bych to bral trochu s rezervou, jelikož s jistou dávkou rezervovanosti se muselo vždy brát takřka všechno, co kdy řekl, ale prozatím to vypadá, že hodlá svému slovu dostát. Na jaře vypustil ven údajně poslední black metalovou skladbu Burzum vůbec, “Back to the Shadows”, a hned s následující řadovou deskou “Sôl austan, mâni vestan”, jež vyšla krátce nato, se opravdu vrhá zpátky na pole ambientní hudby.
Jak je asi zřejmě už jen ze samotné škatulky, “Sôl austan, mâni vestan” asi nebude moc navazovat na počiny “Belus”, “Fallen” a “Umskiptar”, tedy alba, která VargVikernes natočil a vydal po svém propuštění na svobodu v roce 2009, ale spíš na nahrávky “Dauði baldrs” a “Hliðskjálf”, které vznikly na konci 90. let během onoho pobytu ve vězení. Jenže zatímco tehdy to do jisté míry mohlo být dáno čistě podmínkami, kdy ve vězení asi neměl moc pohodlný přístup k nástrojům, díky čemuž “Dauði baldrs” vzniklo pouze za pomoci MIDI formátu a “Hliðskjálf” jen na klávesách, v případě “Sôl austan, Mâni vestan” jde už o záměr, což je jasné už jen z toho, že počin vznikl částečně i jako doprovod k filmu “ForeBears”, který stvořila Vargova manželka MarieCachet.
Upřímně řeknu, že se mi zpočátku do poslechu moc nechtělo, protože loňská deska “Umskiptar” byla asi tím nejméně záživným, co kdy pod hlavičkou Burzum vyšlo, ale nakonec se z “Sôl austan, mâni vestan” vyklubal hodně příjemný relaxační poslech poklidného minimalistického a přírodou naplněného ambientu. Je to přesně taková ta muzika, u níž člověk zavře oči a jenom mírumilovně medituje, čas kolem se zastaví a vy se ponoříte do atmosféry. Pokud vám tohle zní přitažlivě, rozhodně album za slyšení stojí, pokud jste jej ještě neslyšeli. Z tohoto pohledu “Sôl austan, mâni vestan” totiž funguje skvěle, dle mého názoru rozhodně lépe než prázdné riffy na “Umskiptar”…
Země: Itálie Žánr: chillout / ambient / minimal Datum vydání: 22.3.2013 Label: Qanat Records
Tracklist:
01. Act 1 (Landscapes of a Lost Civilization)
02. Act 2 (Living in a Temporary Journey)
03. Act 3 (Social Collapse and Individual Drama)
04. Act 4 (The Last Intimate Pilgrimage)
Popravdě řečeno, nevědět dopředu, v rámci jakých žánrů Felis Catus tvoří, podle jména bych to asi jen tak netipl. Název může evokovat náhodnou power metalovou smečku, znalé latináře pak “Obratná kočka” přiblíží k poněkud živější hudbě, než jaká posluchače obestře po kliknutí na tlačítko play. Ať už ale název kapely znamená cokoliv, nová deska “Transition” se pohybuje ve vodách ambientu, psy-chillu a mírného experimentu.
Rovných sedmačtyřicet minut rozporcovaných do čtyř skladeb nabídne výlet do čtyř odlišných koutů světa jediného tvůrce, jímž je Francesco Cucinotta ze Sicílie. Ačkoliv základní kameny jsou otesány zhruba stejně, autor na nich staví pokaždé jiný palác, navozuje odlišnou náladu, vyvolává jiné pocity. Rozhodně tedy nejde o nahrávku stereotypní a zaměřenou jedním směrem. Francescovo lehké experimentování se stavbou skladeb, postupné nabalování a proměny motivů by občas zasloužily rozkouskovat do více písní, nebo naopak slít v jednolitou, náladovou kompozici, ke které má celá deska asi nejblíže. Ostatně jednotlivé tracky nesou název “Act 1” až “Act 4”, sám autor se tedy s názvy nebo bližší charakteristikou po této stránce nijak nezaobíral.
Na jedné databázi jsem se dočetl, že hlavním žánrem Felis Catus je ambientní black. Pokud tomu tak bylo někdy v minulosti, v případě “Transition” to rozhodně neplatí. Už jen metal je v tomhle případě cizí slovo, nemluvě o jeho černé odnoži. Francesco se drží lehké elektroniky, kterou kombinuje s industrialovými ruchy, pípáním, šumem, soft-noisem a občas až náběhy k dronu. Na druhé straně ale koketuje i s vyloženě pohodovými pasážemi, jež přináší bezstarostné slunko mořské pláže i s barem plným vychlazených drinků. V několika málo případech se ozve i elektrická kytara, zdaleka ale nejde mluvit o riffech, spíše o slabé chvilce, kdy už to prostě pár strun nevydrželo a potřebovalo si nutně zakvílet. Výše zmíněné prvky se samozřejmě nevyskytují pouze samostatně, najde se řada pěkných momentů, kdy se sluníčková nálada potkává s generátorem šumu a různorodé složky směsice mezi sebou příjemně kontrastují, udržují posluchačovu pozornost. Mnohem zajímavější ale je, že to celé nějak i přes všechnu tu proměnlivost, náladovost a všemožné kombinace drží pohromadě a jednotlivé dílky do sebe zapadají. Na první pohled chaotické proměny a variace nejsou ani zdaleka tak nahodilé, jak by se mohlo některým zdát. A ani po pečlivém náslechu jsem nenarazil na nic, co by mi vyloženě nesedělo, tahalo za uši nebo jiným způsobem hyzdilo dojem z alba.
Pokud tedy hledáte album, u kterého můžete vypnout mozek a relaxovat, užít si výlet do zasněných továren kdesi v mafiánské Sicílii, “Transition” je jasnou volbou. Pokud hledáte nevšední kombinaci chillu, ambientu a trochy industrialu, zhlédnete se v albu taktéž. Vzhledem k tomu, že Francesco nezachází do extrémů, neútočí na vaše smysly ze všech stran, ale jen nechává hudbu plynout, je jeho nový počin vhodný i pro ty, kteří by chtěli zkusit něco nového, co v metalu nebo rocku prostě nenajdou a Enya už je pro ně oposlouchaným kolovrátkem na tři doby. A i pro mě, pro kterého je z hlediska různých extrémů a experimentů “Trainsition” v podstatě čajíčkem, je naopak velmi dobrou, pohodovou deskou.
Hello Steven! The very first question will be a little bit unsual – where are you at the moment? I know that you moved to Norway before creating “Sørbyen”… do you still live in Norway or have you moved anywhere else since then?
I left Norway about a year ago and I currently live in Darmstadt, Germany.
I’ve read that Norway was the main source of inspiration for “Sørbyen”, is that right? Why did you decide to move there? Do you think that the second album of Netra would be completely different if you didn’t move to Norway, or do you think there would be some similarities?
I moved to Norway for professional reasons and indeed, “Sørbyen” is some kind of a diary of my time there. The place where I lived was incredibly peaceful, quiet and particularly appealing to my creativity. I would certainly have come up with something very different had I been in another country.
Since “Sørbyen” was inspired with Norway, it just suggets itself to ask – did you think about singing at least a part of the album in Norwegian language? If I am not mistaken, only the titles of the record and the title track (which is, however, instrumental) are Norwegian… And what about possibility of using French language?
English has become my everyday’s language since a few years now. At work, but also at home with my girlfriend. I suppose that I could have written lyrics in French, but that would have been maybe too personal. It’s sometimes easier to find the right words in another language than your own. As for Norwegian, I got to learn it during my stay but I was not able to express as much as I wanted and I was also afraid of the underlying affiliation with the black metal genre. English seemed like the natural choice at that time.
I hope that I am not mistaken but I guess the person on the cover of “Sørbyen” is you and the area around is probably the Norwegian town you (have) live(d) in… is that right? Why did you decide to put yourself on the album cover?
That is absolutely right! I wanted something simple, raw, somewhat transparent and anchored in everyday’s life.
I have to say that every time I listen to “Sørbyen”, it gives me a little bit different set of emotions, it’s almost like the album is never the same, one day it’s more melancholic and the other day it feels like claustrophobic record. What feelings did you intend to create with the music?
I have to say that I appreciate that kind of comment! I intended to depict a wide variety of feelings with this album, which is why it is so long and heterogenous. Looking back at it after a couple of years, maybe it is a little too confused, but so is life sometimes.
Who do you think your music is made for? I think it might be too much experimental for a fan of one genre. We’re a website mostly about metal music but I am not sure if most of the metal fans would appreciate Netra. So who do you think are listeners of Netra? Perhaps open-minded people? Especially after “Dreading Consciousness” it feels like that probably no one else than open-minded person could enjoy the music.
I don’t really know. People like me I suppose, but that is not even easy to define. For sure, in order to enjoy Netra’s music one must be used to the harsh production inherent to the black metal genre, that is a prerequisite.
Now I would like to ask something about the creating process of “Sørbyen”, mainly because there are almost no information in the booklet… How much time did it take to create the whole album? When was the very first song finished? For how long did the recording process itself last? And also – where did you record the album? I couldn’t find any information about a studio or anything else…
It took about over a year to produce this album. It’s hard to give you more details, the whole process was a bit unorganized, the different steps (composition, recording, mixing) were somewhat overlapping each other. Everything was recorded at home, no studio, no one else involved. I wanted it that way.
“Sørbyen” is divided into two parts, “Différends” and “When the Time Is Right”. Why so? Is that meant as two individual halfs, or are they somehow connected, something like two parts of one story? Is there any global concept across the album?
Yes, there is a reason behind this. The first part is intended to depict something light, hopeful and melancholic whereas the second part leans more towards something dark and hateful.
If I am not mistaken, some parts of “Sørbyen” contain samples from four movies… If so, could you please which ones and also why did you decide to use samples from them?
I used indeed samples from the following movies:
– “Louise-Michel”, directed by GustavedeKervern and BenoîtDelépine
– “Rottenetter”, directed by ArildOstinOmmundsen
– “Stay”, directed by MarcForster
– “Ond tro”, directed by KristianPetri
I cannot explain why I chose these movies exactly. It’s about an ambiance, a feeling that would fit a song.
Not so long ago, the music video for “Crawling” was made available. Why did it take so long to create the videoclip… a year after the release of “Sørbyen” itself? If I understood it correctly, the whole video is a work of one single person, Jason Caridi, is that right? How did you participate in the creation of “Crawling” videoclip? And why did you decide to create a video for this song?
We expected the video to be ready way earlier, but the production got delayed several times, I won’t go too much into details. It is indeed the work of a single person, he took care of absolutely everything, I just contributed with minor comments. As for why this song in particular, I just had some graphic ideas around it at the first place, it turned out that we did not use any of that at the end, but that’s what got it all started I believe.
This might be a little bit cliché question but… as an author of the music, what differences do you see between “Sørbyen” and “Mélancolie urbaine”? I would say that the debut feels more like metal and “Sørbyen” is even more experimental and avantgarde, despite the first is very unusual music as well… What do you think? I could ask also about the differences between the albums and “Dreading Consciousness” but I guess that the differences are quite obvious in this case (laughs)…
I might not be the best person to answer that as I very much lack of perspective.
There is a song called “Emlazh” on “Sørbyen” album. What does the word “emlazh” mean?
It’s a breton word for “suicide”.
Another track from “Sørbyen” is entitled “I Shall Slay the Monkeys”. Why would you want to slay the monkeys (laughs)? Or is it a methaphor? Could you please explain what is this song about?
There is an extremely simple message conveyed by the lyrics of this song: I hate people. It’s an antisocial anthem.
When I mentioned the meaning of the songs… in the booklets of both “Mélancolie urbaine” and “Sørbyen”, there are only small fragments of the lyrics and I couldn’t find them anywhere else as well. Are the lyrics available anywhere? If not, do you plan to publish them?
I intend to keep the lyrics unreleased until further notice. I don’t really feel like sharing the whole message, there is a part of my music that I need to keep to myself.
As far as I know, Netra released two demos in the years before the first full-length record “Mélancolie urbaine”, is that right? I noticed that some songs from the demos appeared on the following albums… do you plan to use (in reworked versions?) some other tracks from the old era of the band?
I have not given it much thoughts yet but that is possible, yes.
Anyway, when we mention the demos… is there any posibility to get them anyhow (at least as a download)? Do they exist in any physical format?
There is nothing interesting on these demos, you are not missing much.
The second demo and the first album share the same title “Mélancolie urbaine” but the names of the songs are different except of “Blasé”. Does it mean that the full-length album contain songs from the demo but in reworked versions and with different names? If not so, why are the titles of both records the same?
Yes indeed, the album contained re-arranged versions of the songs from the demo.
Let’s talk about “Dreading Consciousness” a little bit now… the record is a collaboration between you and We’rewolves. For a start, could you introduce us your colleagues from the EP? I hope I am right but… it should be a hip-hop project from California, is that right? How did you get in touch with them and why did you decide to cooperate with them?
They were actually the ones who made the first step. I liked their music and suggested this collaboration, everything went pretty well and we are all very enthusiastic about the result!
“Dreading Consciousness” feels to me like you took care about the music and We’rewolves about the rap vocals… was it like that?
Absolutely!
I was asking above if there is a concept on “Sørbyen” but I guess it is quite apparent that “Dreading Consciousness” contains concept… the record has its developement and it slowly grows to the impressive finale in the last part of “Enter the Void”. Also the parts of the lyrics I was able to catch up and the woman screaming indicates there could be some story behind “Dreading Consciousness”. Can you tell us what is the EP about?
The title is actually self-explanatory. It is all about refusing to open oneself to this world that leaves us with so much frustration. Getting high represents a very good alternative in times of despair.
As of now, “Dreading Consciousness” is a digital release only. Do you think it is possible that it will be released also in physical form one day?
It is not planned for the moment, but I am open to suggestions from labels.
Which instrument is, let’s say, the “main” for you? Since you play everything in Netra, it might be interesting to know if you consider yourself to be mainly a vocalist, guitarist, bassguitarist or anything else… When you compose the music, which instrument do you start with? Anyway, how many instrument are you able to play?
Initially, I am a bass player. This is my instrument. Now, when it comes to composing music, I use alternatively my electric guitar, but also my voice, when a melody pops up in my mind for example. As for the instruments that I can play besides bass and electric guitar, I did a little bit of drums in the past, also some keyboards, but I don’t really practice anymore.
Your music contains a great scale of different influences and styles… black metal, jazz, electronics and many more. It suggets itself to ask – what kind music do you like as a fan? Do you listen to all the genres whose influences are notable in Netra’s music? Could you name a few of your favourite interprets of all time? Are there any interesting albums you’ve listened to recently?
I can appreciate basically any kind of music. Some of my very favourite artists in different genres: JoyDivision, RobDougan, Burzum, CharlesMingus, VNVNation, MobbDeep. But I can spend months without listening to any of them, it’s just that they produced some of the most touching pieces of music that I ever heard. No particular recent discovery.
I guess that this question might be meaningless in a way but… do you think it is possible that netra will ever perform live?
I honestly don’t think so.
I know that “Sørbyen” is out for about a year and “Dreading Consciousness” was just released but have you already started thinking about another album? I guess the new EP was just an experiment so you will continue the path taken with “Sørbyen”? Or you don’t plan anything and just wait where the inspiration brings you?
I don’t plan anything and just wait, like you say!
One very simple question for the end… what does the word “netra” mean? Thank you very much for the interview and for your time!
Usually that is the very first question of the interview, not the last! It actually means “nothing” in breton. Díky moc za tvůj čas a zájem!
V recenzích se snažíme velkými čísly moc neplýtvat, ale když už 10/10 dáváme, myslíme to vážně. A když jsem letos v červnu dával 10/10 loňské desce “Sørbyen” od (původem) francouzského jednočlenného projektu Netra, také jsem byl zcela přesvědčen, že to bylo zaslouženě… a stále jsem. Ta nahrávka je totiž… jednoduše dokonalá. I proto jsem upřímně rád, že bylo možné uskutečnit rozhovor se Stevenem Le Moanem, člověkem stojícím za Netra. Bavili jsme se nejen o “Sørbyen”, ale i o čerstvém EP “Dreading Consciousness”, na němž se Steven podílel s hip-hopovou kapelou We’rewolves, a samozřejmě i dalších tématech…
Ahoj, Stevene! Úplně první otázka bude trochu neobvyklá – kde se teď nacházíš? Vím, že ses přestěhoval do Norska před tvorbou “Sørbyen”… žiješ stále v Norsku, nebo ses od té doby přestěhoval zase někam jinam?
Opustil jsem Norsko asi před rokem a nyní žiju v Darmstadtu v Německu.
Četl jsem, že Norsko bylo hlavním zdrojem inspirace pro “Sørbyen”, je to tak? Proč ses rozhodnul se sem přestěhovat? Myslíš, že by druhá deska Netra byla úplně jiná, kdyby ses do Norska nepřestěhoval, nebo jsi přesvědčen, že by tam nějaká podobnost byla?
Odstěhoval jsem se do Norska z profesních důvodů a opravdu, “Sørbyen” je něco jako deník mého pobytu zde. Místo, kde jsem žil, je neuvěřitelně mírumilovné, klidné a mimořádně zajímavé pro mojí kreativitu. Zcela jistě bych přišel s něčím úplně jiným, kdybych žil v jiné zemi.
Vzhledem k tomu, že “Sørbyen” bylo inspirováno Norskem, přímo se nabízí se zeptat – přemýšlel jsi o tom, že bys aspoň část alba nazpíval v norském jazyce? Pokud se nemýlím, jenom názvy samotné nahrávky a titulní skladby (která je ovšem instrumentální) jsou norsky… A co takhle možnost využití francouzštiny?
Angličtina se stala mým každodenním jazykem už před pár lety. Jak v práci, tak i doma s mojí přítelkyní. Myslím, že bych mohl psát texty ve francouzštině, ale to by možná bylo až moc osobní. Někdy je lehčí najít ta správná slova v jiném jazyce, než je tvůj vlastní. Co se norštiny týče, musel jsem se ji naučit během mého pobytu, ale nebyl jsem schopen se v ní vyjádřit tak, jak bych chtěl, a také jsem se obával automatického přiřazení k black metalovému žánru. Angličtina pro mě v té době byla přirozenou volbou.
Doufám, že se nemýlím, ale ta osoba na obálce “Sørbyen” jsi ty a to okolí je nejspíš ono norské město, v němž žiješ (jsi žil)… je to tak? Proč ses rozhodnul dát sám sebe na přebal desky?
Naprosto správně! Chtěl jsem něco jednoduchého, syrového, něco docela zřejmého a ukotveného v každodenním životě.
Musím říct, že pokaždé, když poslouchám “Sørbyen”, působí na mě trochu jinou řádkou emocí, jako by ta deska byla pokaždé jiná, jeden den melancholičtější a další den zase spíš působila spíš jako klaustrofobická nahrávka. Jaké pocity jsi s hudbou chtěl vytvořit ty sám?
Musím říct, že si téhle poznámky cením! Měl jsem v úmyslu s tímto albem zobrazit širokou škálu pocitů, což je důvod, proč je tak dlouhé a různorodé. Když se na to zpětně podívám po pár letech, možná to bude trochu zmatené, ale takový je občas i život.
Pro koho myslíš, že je tvá muzika určena? Řekl bych, že pro fanouška jednoho žánru to nejspíš bude až moc experimentální. My jsme stránka především o metalové hudbě, ale nejsem si jistý, jestli by většina metalových fandů Netra ocenila. Kdo myslíš, že jsou posluchači Netra? Možná lidé s otevřenou myslí? Zejména po “Dreading Consciousness” to vypadá, že asi nikdo kromě otevřených lidí si tu muziku neužije.
Opravdu nevím. Nejspíš lidi jako já, ale ani to není lehké popsat. Zcela jistě však musí být člověk zvyklý na surovou produkci spojenou s black metalovým žánrem, aby si užil hudbu Netra, to je předpoklad.
Nyní bych se rád zeptal na něco ohledně procesu tvorby “Sørbyen”, především kvůli tomu, že v bookletu nejsou téměř žádné informace… Kolik času ti tvorba celé desky zabrala? Kdy byla dokončena první skladba? Jak dlouho trvalo samotné nahrávání? A také – kde jsi album natočil? Nemohl jsem nikde najít jakékoliv informace o studiu nebo čemkoliv dalším…
Vyprodukovat tohle album trvalo něco přes rok. Těžké ti říct víc detailů, celý proces byl totiž trochu neorganizovaný, různé kroky (skládání, nahrávání, mixování) se vzájemně poněkud překrývaly. Všechno bylo natočeno doma, žádné studio, nikdo další se na tom nepodílel. Přesně tak jsem to chtěl.
“Sørbyen” je také rozděleno do dvou částí, “Différends” a “When the Time Is Right”. Proč? Mají to být dvě oddělené poloviny, nebo jsou nějak spojeny, něco jako dvě kapitoly jednoho příběhu? Je na desce nějaký komplexní koncept?
Ano, tohle má svůj důvod. První část je zamýšlena jako vyobrazení něčeho světlého, nadějného a melancholického, zatímco druhá část sklouzává k čemusi temnému a nenávistnému.
Pokud se nemýlím, některé části “Sørbyen” obsahují výňatky ze čtyř filmů… mohl bys prosím říct, jaké to jsou a také proč ses rozhodl použít samply právě z nich?
Ano, skutečně jsem použil samply z těchto snímků:
– “Louise-Michel”, režie GustavedeKervern a BenoîtDelépine
– “Rottenetter”, režie ArildOstinOmmundsen
– “Stay”, režie MarcForster
– “Ond tro”, režie KristianPetri
Nedokážu přesně vysvětlit, proč jsem použil právě tyhle filmy. Je to o atmosféře, o pocitu, že budou ke skladbě pasovat.
[Třetí zmiňovaný film je v české distribuci pod názvem “Hranice života”, první a poslední jsou u nás k sehnání pod původními názvy a druhý jmenovaný se v české distribuci neobjevil – pozn. redakce]
Nedávno bylo zveřejněno video ke “Crawling”. Proč to trvalo tak dlouho, než byl videoklip vypuštěn… rok po vydání samotného “Sørbyen”? Pokud jsem to správně pochopil, celé video je vlastně dílem jednoho jediného člověka, Jasona Caridiho, je to tak? Jak ses na výrobě videoklipu “Crawling” podílel ty sám? A proč ses rozhodl vytvořit video pro tenhle song?
Očekávali jsme, že bude video hotové mnohem dřív, ale produkce byla několikrát odložena, do detailů nebudu moc zabíhat. Opravdu to je práce jednoho člověka, postaral se úplně o všechno, já jsem jenom přispěl několika malými poznámkami. Co se týče toho, proč tenhle song, především jsem pro něj měl několik grafických nápadů; nakonec se sice stalo to, že jsme žádný z nich nepoužili, ale tuším, že takhle to celé začalo.
Tohle možná bude docela klišé dotaz, ale… jaké vidíš rozdíly mezi “Sørbyen” a “Mélancolie urbaine” jako autor muziky? Řekl bych, že debut je jakoby metalovější, zatímco “Sørbyen” je experimentálnější a avantgardnější, ačkoliv první album je také dost neobvyklá hudba… Co myslíš ty? Mohl bych se zeptat také na rozdíly mezi deskami a “Dreading Consciousness”, ale tuším, že v tomhle případě jsou ty rozdíly docela jasné (smích)…
Asi nejsem ta nejlepší osoba na tuhle odpověď, protože nemám vůbec žádný odstup.
Na “Sørbyen” se nachází skladba “Emlazh”. Co slovo “emlazh” znamená?
Je to bretonské slovo pro “sebevraždu”.
Další píseň na “Sørbyen” se jmenuje “I Shall Slay the Monkeys” [“Pozabíjím opice”]. Proč bys měl chtít zabíjet opice (smích)? Nebo jde o metaforu? Mohl bys nám prosím vysvětlit, o čem ten song je?
Text této písně nese extrémně jednoduché poselství: nesnáším lidi. Je to antisociální hymna.
Když už jsem zmínil význam skladeb… v bookletech “Mélancolie urbaine” i “Sørbyen” jsou pouze malé útržky textů a nikde jinde jsem je také nedokázal najít. Jsou texty někde k dispozici? Pokud ne, máš v plánu je zveřejnit?
Mám v úmyslu ponechat texty prozatím nezveřejněné. Necítím se na to, abych se podělil o celé poselství, je tu jistá část mojí hudby, kterou si potřebuji nechat jen pro sebe.
Pokud vím, Netra vydala dvě dema v letech před první dlouhohrající nahrávkou “Mélancolie urbaine”, je to tak? Všiml jsem si, že některé songy z demosnímků se pak objevily i na následujících deskách… máš v plánu použít (v přepracovaných verzích?) některé další písničky ze staré éry kapely?
Moc jsem o tom zatím nepřemýšlel, ale ano, je to možné.
Mimochodem, když jsme zmínili dema… je nějaká možnost se k nim dostat (alespoň v podobě downloadu)? Existují vůbec ve fyzickém vydání?
Na těch demosnímcích není nic zajímavého, o nic nepřicházíš.
Druhé demo a první album sdílejí stejný název “Mélancolie urbaine”, ale jména písniček jsou odlišná, s výjimkou “Blasé”. Znamená to, že první řadová deska obsahuje songy z dema, ale v přepracovaných verzích a s jinými názvy? Pokud ne, proč jsou jména obou nahrávek stejná?
Ano, album opravdu obsahovalo přearanžované verze skladeb z dema.
Pojďme se teď trochu bavit o “Dreading Consciousness”… nahrávka je kolaborací mezi tebou a We’rewolves. Pro začátek, mohl bys nám své kolegy z EP představit? Doufám, že nekecám, ale… mělo by se jednat o hip-hopový projekt z Kalifornie, je to tak? Jak ses s nimi dostal do kontaktu a proč ses rozhodl s nimi spolupracovat?
Vlastně to byli oni, kdo udělal první krok. Líbila se mi jejich muzika, takže jsem navrhl tuto spolupráci, všechno šlo pěkně hladce a z výsledku jsme všichni velice nadšení!
“Dreading Consciousness” mi připadá, jako kdyby ses ty postaral o hudbu a We’rewolves o rapový vokál… bylo to tak?
Rozhodně!
Výše jsem se ptal, jestli je nějaký koncept na “Sørbyen”, ale tuším, že je docela zřejmé, že “Dreading Consciousness” koncept obsahuje… nahrávka má svůj vývoj a pomalu roste k impozantnímu finále v závěrečné části “Enter the Void”. Také část textu, kterou jsem dokázal pochytit, a ženský křik naznačují, že nějaký příběh za “Dreading Consciousness” bude. Mohl bys nám povědět, o čem EP je?
Název to vlastně sám vysvětluje. Je to celé o odmítání se otevřít tomuto světu, který nás zanechává v takové frustraci. Zkouřit se reprezentuje velmi dobrou alternativu v beznaději.
“Dreading Consciousness” je prozatím k dispozici jen jako digitální vydání. Myslíš, že je možné, aby někdy vyšlo i ve fyzickém formátu?
Momentálně není nic v plánu, ale jsem otevřený nabídkám od labelů.
Jaký nástroj je pro tebe řekněme ten “hlavní”? Vzhledem k tomu, že v Netra hraješ na všechno, může být zajímavé se dozvědět, jestli sám sebe považuješ především za zpěváka, kytaristu, baskytaristu nebo něco jiného… Když skládáš muziku, se kterým nástrojem začínáš? Mimochodem, na kolik nástrojů jsi schopný hrát?
Původně jsem baskytarový hráč. Tohle je můj nástroj. Když dojde na skládání hudby, střídavě používám elektrickou kytaru, ale také svůj hlas, například když se mi v hlavě objeví melodie. Co se týče nástrojů, na které umím hrát kromě baskytary a elektrické kytary, dříve jsem zkoušel trochu bicí, také nějaké klávesy, ale moc už na ně necvičím.
Tvoje hudba obsahuje velkou škálu různých vlivů a stylů… black metal, jazz, elektronika a mnohem víc. Přímo se nabízí se zeptat – jakou hudbu máš rád jako fanoušek? Posloucháš všechny žánry, jejichž vlivy jsou znatelné v hudbě Netra? Mohl bys vyjmenovat pár tvých nejoblíbenějších interpretů vůbec? Poslouchal jsi v nedávné době nějaké zajímavé desky?
V základě dokážu ocenit jakýkoliv druh hudby. Někteří z mých nejoblíbenějších umělců z různých žánrů jsou: Joy Division, RobDougan, Burzum, CharlesMingus, VNVNation, MobbDeep. Ale někdy neposlouchám nikoho z nich celé měsíce, jde jen o to, že vyprodukovali jedny z nejpůsobivějších nahrávek, jaké jsem kdy slyšel. Nedávný zajímavý objev není.
Hádám, že tohle může být svým způsobem zbytečná otázka, ale… myslíš, že je možné, aby Netra někdy vystoupila živě?
Upřímně si myslím, že ne.
Je mi jasné, že “Sørbyen” je venku přibližně rok a “Dreading Consciousness” právě vyšlo, ale začal jsi už přemýšlet o další desce? Předpokládám, že nové EP byl jen experiment, takže hodláš pokračovat cestou nastolenou “Sørbyen”? Nebo nic neplánuješ a jen počkáš, kam tě zanese inspirace?
Nic neplánuji, budu jen čekat, přesně jak říkáš!
Jedna hodně lehká otázka na závěr… co znamená slovo “netra”? Díky moc za rozhovor a za tvůj čas!
Obvykle je tohle první otázka rozhovoru, ne poslední! Ve skutečnosti to znamená “nic” v bretonštině. Díky moc za tvůj čas a zájem!
Když jsem zahlédl žánr, docela rychle mě hudba Lucid Coma začala zajímat. Nemůžu si pomoct, ale industriální doom metal křížený s ambientem mi zní jako hodně slibná kombinace. Když k tomu připočtu docela zajímavou obálku a také fakt, že v případě “…on and on ‘Till the Break of Dawn…” jde o EP v délce 17 minut – což je čas, který se dá přežít i tehdy, jedná-li se o dost blbou muziku – pouštěl jsem se do minialba s docela slušnou zvědavostí.
Hned na začátku se na člověka vybalí sound jak z roku raz dva. Trocha hledání a ejhle – Lucid Coma je jednočlenný projekt, jehož posledními počiny jsou tři dlouhohrající desky z roku 2003 (ano, všechny tři) a od té doby ani ťuk. Po deseti letech ničeho se Lee McNamara, hlavní postava projektu, rozhodl vypustit právě “…on and on ‘Till the Break of Dawn…”, na němž se ovšem nenachází nová muzika, ale staré vykopávky nahrané na kazeťák v roce 1996 (číslo 2) a roce 1998 (číslo 1 a 3). Tím se nám vysvětluje ten oldschool…
S tím samozřejmě problém a priori nemám, ale trochu mě zaskočila samotná hudba, která rozhodně nezní tak, jak bych si představoval industriální doom v kombinaci s ambientem. Ani pořádně nevím, kam bych to zařadil, rozhodně ale ne do dané škatulky… formálně to má asi opravdu nejblíže k doomu, ale není to nic, co si většina z nás pod tím pojmem představí. A také upřímně moc nevím, co si o té hudbě myslet.
“Moorpark Anthem (…on and on ‘Till the Break of Dawn…)” je song postavený na jednom relativně rychlejším riffu, hodně jednoduché rytmice a řevu. Taková je většina skladby, až po čtyřech a půl minutách se objeví hodně dobrá bicí pasáž, která je tím nejzajímavějším, co EP nabízí. Druhá věc je takový vypalovák ve středním tempu, skoro jak nějaký pomalejší death metal, ale i přes krátkou dobu nijak zvlášť nezaujme. Pojetím stejně jednoduché jak první písnička, jen bez výborného závěru. “Burning Descent (to a)” je pak v drtivé většině svého času takové nijaké skoro ticho, které působí dost zbytečně. Asi tak.
Nyní se podíváme na jeden případ z naprosto nekonečného zástupu black metalových demosnímků. Tento konkrétní se jmenuje “Incoherent Visions” a má jej na svědomí kanadský projekt Turenn. Těžko říct o kapele něco víc, vlastně ani nemám tušení, kolik je v ní členů (ale asi bych tipoval jednoho), jelikož jakékoliv informace nejsou moc dobře dohledatelné…
“Incoherent Visions” jsem si sehnal v domnění, že se bude jednat o depresivní black metal, jak bylo avizováno na stránce, kde jsem se o Turenn dozvěděl, nicméně “Incoherent Visions” se nese v trochu odlišném duchu. “The Beauty in Defeat” připomíná spíše nějaký dark folk, o metal v ní ani nezakopnete, a přestože se nedá tvrdit, že by šlo o veselou skladbu, do nějaké deprese má hodně daleko, spíše je taková zádumčivá. Ve druhé “Light the Way” se poprvé a naposledy ozve onen black metal, ale i zde bych se zdráhal mluvit o něčem depresivním, každopádně se ovšem jedná o zajímavou a dost pestrou píseň s několika hodně povedenými momenty, rozhodně je v ní cítit, že někam spěje. Závěrečná “Bare” je pak song, který byste na normální desce označili jen jako outro, v podstatě se jedná jen o postupně gradující “vybrnkávačku”, metal (natožpak black metal) také nikde.
Úplně ve stejný den Turenn vydal(i) ještě jednu samostatnou skladbu, která není součástí “Incoherent Visions” – “Tear the Wound Out”. Zde už se naopak jedná o poměrně ortodoxní provedení black metalu v hodně misantropickém duchu.
Na jednu stranu se nedá říct, že by hudba Turenn byla špatná, a podle toho, co se děje na “Incoherent Visions” i v “Tear the Wound Out”, bych si dokázal představit, že někdy v budoucnu by u Turenn mohla vyjít velmi zajímavá deska. V současnosti mi ale bohužel přijde, že tvůrce (tvůrci?) projektu neví, jakým směrem se pohnout, tak zkouší všechno možné, asi co vyleze nejlíp – snad proto jsou všechny čtyři songy stylově tak rozhárané. Mně osobně z nich nejvíce sedla “Tear the Wound Out”… Nicméně by to nejspíš chtělo si ujasnit, jakým stylem jít dál…
Jestli jsem si kdy nějak představoval, jak by mohla znít zhudebněná prázdnota, máloco k ní má tak blízko jako “II”. Těžko shrnovat dojmy, které ve mně nové album z dílny Slobodana Kajkuta zanechalo, protože co si budeme povídat, ono popsat vaše pojetí prázdna tak, aby to pochopili i ostatní, je docela kumšt. Nicméně i přesto se o to v následující recenzi pokusím.
Předpokládám, že většině z vás nic moc neřekne ani jméno projektu, ani pravé jméno umělce z bývalé Jugoslávie, který za tímto projektem stojí, proto by bylo vhodné si jej trochu představit a přiblížit. Slobodan Kajkut, narozen roku 1983 ve městě Banja Luka na území současné Bosny a Hercegoviny, je poměrně činorodá postava na poli undergroundové muziky, obzvláště co se experimentální a dark ambientní scény týče. Zaslechnout jste o něm mohli již před třemi lety, kdy vydal pod hlavičkou svého projektu Kajkyt své první album “Krst” a od té doby spolupracoval na počinech od Automassage nebo The Striggles. Kromě toho se na undergroundové tvorbě nejrůznějších těles se podílí zhruba deset let. Že “Krst” není nějakým bezvýznamným počinem, může potvrdit i Oktopus z industriálně-horrorcorové formace Dälek, který se postaral o mixáž alba, nebo o rok mladší deska remixů skladeb z “Krst” pocházejících od nejrůznějších umělců a uskupení – a ani tady nemluvíme o malých jménech, když mezi autory jsou i legendární Lustmord. Tolik k úvodu, nyní by bylo vhodné alespoň nastínit, jak se to s “II” vlastně má.
Debutové album je založeno na čtyřech dlouhých ambientních skladbách dokreslených hlukovými a dronovými stěnami, přičemž celá hodina a čtvrt je plná meditativní atmosféry se snahou přesáhnout mozkové kapacity většiny populace. Přesto má album nějaký vývoj a směrem ke konci graduje. “II” jde ovšem trochu jiným směrem, nezůstalo totiž jen u meditativního nádechu. Pokud na předchozím počinu bylo k nalezení cosi na způsob melodií nebo hutnějšího podmazu, na “II” už ve většině skladeb nenajdete ani náznaky. Album stojí pouze na velmi pomalé, minimalistické rytmice, téměř vzduchoprázdných pasážích a uhrančivém, čistém vokálu, až by se občas chtělo říct, že se vlastně nic neděje, hudba nikam nesměruje a jen tak se převaluje sem a tam. Jenže ono děje. Ne přímo v hudbě, ale děje. Ačkoliv celá nahrávka vyloženě vybízí k pohroužení se do meditativnímu stavu, považuji za nemožné se do něj za poslechu “II” dostat. I přes všechno vesmírno, prostor plný mlhovin, rodících se hvězd, zářících sluncí i skomírajících supernov tu je pořád něco, co vás nenechá v klidu, i když máte dojem, že v tom není vůbec nic, co by vám mělo drásat nervy. Celá atmosféra je opravdu schizofrenní. Na první poslech je – i přes všechny noisové a dronové ruchy velice klidná – na ten druhý ale začne pomalu odhalovat onu znepokojivou nijakost, která se do vás poslech za poslechem zarývá a nutí se do hudby Slobodana Kajkuta nořit znovu a znovu, aniž by vám kdy dopřála vytouženého klidného zážitku, který neustále visí tam kdesi nedosažitelně v dáli, jakkoliv se zdá na dohled. Alespoň dokud si nedopřejete vedle hudby i trochy tvrdého alkoholu, jako jsem to jedné hluboké noci udělal já s věrnou žitnou přítelkyní. Pak vše znepokojivé usedne na svá místa, odstrčí veškeré obavy i neurózy stranou do vzduchoprázdna a s klidem vás semele nevybíravým, přesto neskutečně přitažlivým způsobem.
“II” je pro mě skutečnou mantrou prázdnoty. Pokud dáte albu šanci, dokáže vás vytrhnout z reality takovým způsobem, že se vám dlouho nebude chtít zpět. Tohle všechno prostě nejde dost dobře popsat, tohle se musí slyšet a prožít. Můžu vám sáhodlouze popisovat, že špinavé industriální rytmy podkreslují občasné hlukové stěny, ruchy nebo dronové výjezdy, obtěžovat vás takovými detaily, jako že album trvá hodinu a obsahuje osm zhruba stejně dlouhých písní (jako by na tom nějak záleželo). Merita věci bych se stejně nedobral a vám by se dostalo pouze suchopárného popisu, což je to poslední, o co usiluji. Vězte však, že takhle uhrančivý výlet do hudebníkovy duše jen tak nezažijete. Pro příznivce žánru jasná povinnost.
Další názory:
Ale jo… vlastně hodně jo! Sám sobě se divím, jak moc mě ta deska pohltila. Záležitost jako “II” se už jen ze své podstaty popisuje velice špatně… je to takové hypnotické experimentální “nic” v pomalém tempu, formálně asi někde na pomezí industrialu, ambientu, náznaků noisu, experimentu a místy i zastřeného deklamujícího vokálu, ale i tohle “nic” jednoduše dokáže hodně silně zapůsobit. Vlastně vám ani nějak konkrétně nedokážu říct, jaké “II” je, ale pokud se budeme bavit čistě o pocitové stránce, pak mohu s klidem prohlásit, že jde o nahrávku přinejmenším velmi zajímavou, a pokud na podobné vyloženě okrajové žánry máte pochopení, tak i nahrávku velice poutavou a doslova uhrančivou. Mě osobně si ale naprosto získala. Nutno ovšem dodat, že zatímco pro jednoho bude “II” skvělou deskou, druhý v tom bude slyšet jen neurčitý nehudební šum, ale to už je na každém zvlášť, jak se k tomu postaví. Pokud jste přesvědčeni, že hudba nutně musí mít melodie, pak se s Kajkyt ani neobtěžujte, pokud však sami o sobě smýšlíte jako o posluchači s otevřenou myslí, pak “II” za zkoušku rozhodně stojí. H.
Země: Norsko Žánr: avantgarde / ambient / minimal Datum vydání: 1.8.2013 Label: Jester Records
Tracklist:
01. As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past
02. Shri Schneider
03. Glamour Box (Ostinati)
04. Son of Man
05. Noche oscura del alma
06. Mother of Mercy
Ulver. Kapela, která si prošla bohatým vývojem a přitom za sebou neopomněla zanechávat jeden skvost za druhým. Pramen tohoto norského zázraku začíná v black metalových končinách a ústí do oceánu, plného neprozkoumaných hlubin. Hudba Ulver je totiž jako oceán. Na povrchu tak jasný, vidíte kdejaký odlesk slunce či měsíce, cítíte každou vlnku, víte, kdy je voda klidná a kdy rozbouřená. Nevíte ale, co je pod vámi. Jak hluboko je to ke dnu, na jaké ryby narazíte, nevíte ani, jaká je voda tam dole. A je jen jediná cesta, jak se to dá zjistit. Stačí si nasadit potápěčské brýle, vzít si kyslíkovou bombu a ponořit se. A že toho kyslíku budete potřebovat hodně u poslechu Ulver, o tom nepochybuji. Občas se totiž přistihnete, že zadržujete dech a nechápete, co to s vámi ta ulverovská masa vody dělá. Po chvilce vás však buď vyplivne zpět na hladinu a vy už se do ní znovu neponoříte, nebo vás stáhne ještě hlouběji a vy už nikdy nevyplavete. Začnete umírat stejně, jako já umírám s každým jejich poslechem. Nové album “Messe I.X-VI.X” nevyjímaje.
Norští “Vlci” jsou známí pro svou pestrou hudební škálu. “Messe” (“Mše”) se tentokrát silně nese ve stylu klasické hudby a to především díky hostující filharmonii Tromsø Chamber Orchestra, již doprovází elektrické kytary a samply. Filharmonii fanoušci Ulver jistě dobře znají z předchozího DVD “The Norwegian National Opera”. Jak už název desky “Messe” napovídá, jde o duchovní záležitost. Ti z vás, kdož však nemají s Ulver žádné zkušenosti, nelekejte se, rozhodně nejde o žádnou sektu. Osobně se domnívám, že se Ulver snaží na desce skrze přepsané modlitby a zpovědi vyjádřit nejen celosvětový problém v rozdílnosti náboženství; jeho důsledky, které vedou k neštěstím, válkám a jiným hrůzným věcem, ale i problémy lidí celkově. Radosti, smutky, dávné události i ty budoucí. Věřím, že se na albu dá najít spoustu odkazů a úvah k zamyšlení a prodiskutování nad sklenkou vína, i když se v něm paradoxně zpívá jen ve dvou skladbách. Názvy jednotlivých písní však mnohdy hovoří za vše.
První z nich je skladba “As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past”, tématikou asi naprosto jasná. Ačkoliv by podle ní měla být hudba agresivní a násilná, tak ve skutečnosti je vyobrazena spíše z opačného pohledu. Pocitově hodně silná, ale smutná. Ve mně evokuje představu rozbombardovaného města a v něm myšlenky lidí, jež se hudebně ztotožňují s houslemi. Je to pocit podobný jakémusi zoufalství a zadostiučinění zároveň; když se něco hodně pokazí a nastává otázka, jestli to za to všechno stálo. Lehká gradace na samotném konci vyvolaná několikery houslemi slibuje i kapku naděje na lepší časy, ale posledních pár tónů tomu všemu dodá spíše otazník. Hodně mi to připomnělo soundtrack od Thomase Newmana k filmu “Revolutionary Road” (“Nouzový východ”).
Následující skladba “Shri Schneider” se atmosférou od své předchůdkyně hodně liší. Dlouho jsem přemýšlela, co ta dvě slova znamenají, až jsem začala trochu googlit, ale kromě významu jednotlivých slov jsem nenašla žádné vodítko, takže jsem přeci jen dala přednost své fantazii a pojmenovala si ji jako “Mistr Krejčí”. Řekla bych, že tvoří krásný kontrast problémů celého světa vyobrazených v úvodní skladbě oproti problémům jediného života. “Shri Schneider” je pro mne průletem života jediného obyčejného člověka, tedy jakéhosi krejčího, od samého narození po utichající smrt. Pomalý hudební nástup, pozitivní právě pro samotný vznik lidské osobnosti, neustále graduje a je pestřejší a pestřejší. Zobrazuje mládí, živost a jakousi dychtivost a pak náhle utichá a se stářím zpomaluje, housle v pozadí jsou roztěkané a občas zahrají nelibé tóny, které pro mne nesymbolizují nic jiného než selhávání lidského organismu, dokud prostě neutichnou úplně.
“Glamour Box (Ostinati)” je pro mne asi nejsilnějším článkem tohoto alba. Je perfektně vygradovaná, má spoustu krásných okamžiků, i když se v něm melodie prakticky neustále opakuje. V tomto případě to ale opravdu ničemu nevadí. A co najdete v této kouzelné skříňce? Přesně to, co tam má být. Věci, které vidět chcete, ale i ty, které se za nimi schovávají a jsou skutečné. Tato skladba mě akorát přesvědčila o tom, že to nebude trvat dlouho, co se budou Ulver podílet na nějakém dalším soundtracku k filmu, jelikož být režisérem, tak neváhám ani sekundu.
“Noche oscura del alma” – k ní bych napsala malou poznámku, a sice, že název je španělského původu a známější vám bude spíše autor sv. Jan od Kříže, který v 16. stol. napsal právě báseň “Temná noc”, tedy španělsky “Noche oscura del alma”. Je to vyobrazení jakési cesty k Bohu, jak poeticky, tak hudebně. Prvních pár minut se v ní nic moc neděje, slyšet jsou pouze kontrabasy za doprovodu samplů, což by mělo symbolizovat právě tu “Temnou cestu”. Zaujala mě spíše až druhá část, kdy se na scénu přidal zkreslený hlas recitující část básně. Skladba se trochu i vymyká, je více experimentální a elektronická než zbylé, ale na druhou stranu se mě ze všech dotkla nejméně.
Vynechala jsem dvě skladby a to proto, že jsou jediné, kde se můžete setkat s Garmovým vokálem v čisté podobě. “Son of Man” i “Mother of Mercy” vypadají na první pohled jako pobožné texty, ovšem když se pozorně zaposloucháte nebo si je přečtete, zjistíte, že to není až tak úplně pravda. Vyskytuje se v nich hodně metafor, takže působí spíše jako hádanky. “Mother of Mercy” je ještě ke všemu jediná skladba na desce, která se zpočátku oblékla do “rockového” roucha, a po “Glamour box (Ostinati)” je druhá nejpůvabnější.
Samotní Ulver se o této desce nechtějí vůbec vyjadřovat, jelikož jejich záměrem je donutit posluchače, aby si o skladbách zjistili něco sami a sami si pod jejich pojmy a hudbou něco představili. Hudebně je to klidné album, má hodně silných momentů a slabé místo nacházím akorát v jediné skladbě, o čemž jsem psala výše. Rozhodně album doporučuji nejen pro ty, kteří se s Ulver již setkali, ale samozřejmě i pro ostatní. Deska je to výborná, ačkoliv “Shadows of the Sun” shledávám daleko silnější.
Další názory:
Jestli z “Messe I.X-VI.X” pramení nějaký pocit více než kterýkoliv jiný, je to zcela jistě minimalismus, protože přesně taková nová deska Ulver je – minimalistická. Někdy podle mě možná až moc, což je případ třeba hned úvodní “As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past”, v níž se toho i přes značnou délku děje naprosté minimum, nebo předposlední “Noche oscura del alma”, která mi rovněž přijde taková trochu nijaká. Více mi sedí ty “akčnější” (hodně velké uvozovky) kousky jako “Glamour Box (Ostinati)” nebo zajímavě vystavěná “Son of Man” – a právě tyhle dvě se pro mě společně se “Shri Schneider” staly mými nejoblíbenějšími. Nicméně je hodně zajímavé, že i když zbylé tři mi formálně přijdou méně záživnější a vlastně jsou natolik “tiché”, že vůbec není problém si skoro ani nevšimnout, že něco hraje, při samotném poslechu to vlastně vůbec nevadí a i těch pár tónů dokáže nějakou náladu posluchači předat. Avšak ani tak nemůžu jít výš než nad 7 bodů, ani z čisté úcty k Ulver, jelikož i přesto, že se jedná o muziku obsahově vážnou, hudebně jsem v “Messe I.X-VI.X” nenašel nic jiného než docela příjemnou relaxační poslechovku, při níž se hezky usíná. Je mi jasné, že zrovna tohle nejspíš Ulver nezamýšleli, ale co se dá dělat, vždyť hudba – a zvlášť hudba tohoto druhu – je z velké části i o tom, co si tam kdo sám najde. Určitě je “Messe I.X-VI.X” dobrá a bezesporu zajímavá nahrávka, ale zas bych ji zbytečně nepřeceňoval… H.
Nedávno zde vyšla recenze na italskou kapelu Colloquio, jež pod křídly Eibon Records vydala své nové album. Vydavatelství však nabídlo i druhou bandu The Blue Project. Avšak na rozdíl od svých bratrů přicházejí letos se svým úplně prvním albem “Adrift”, především díky zpěvačce Marii Cristiny Anzola. Její jméno možná neznáte, ale třeba jste dříve natrefili na EP z roku 1993 kapely The Bel Am, kde Maria figurovala.
“Adrift” je hodně éterické album, nikoliv však způsobem, jakým si mnoho z vás představí. Největší dominantu zde má právě zpěvačka se svým krásným hlasem a zajímavými melodiemi, ovšem co se týče hudby samotné, není toho moc co říct. Zpěv je podkreslený klávesovými plochami a samply, které pouze přidávají na atmosféře vyprávěných příběhů. Samotnou mě mrzí, že kapela nedodala texty, protože věřím, že jsou zajímavé a rozhodně dodávají skladbám úplně jiný rozměr. Bez jejich znalosti mi ale nic moc neříkají, protože jak jsem se zmínila, celá deska je jen o přednesu textů se špetkou atmosféry. Je to škoda, jelikož některé skladby nesou velice pěkné názvy. Milovníci ambientů a darkwave by si zde určitě přišli na své, ale upozorním na pár skutečností co se hudby samotné týče. Určitě pochválím linku zpěvu – je totiž místy opravdu působivá, ale v rámci celého alba působí ke konci už hodně monotónně. Líbí se mi, že se většinu času nachází v půltónech a melodie jsou opravdu neotřelé. Jednotlivě příjemné, ale jako celkem už to moc nefunguje. Co se týče podbarvení, místy je nezajímavé, místy pěkné, ale chybí mu jakási dynamičnost, která by v jistých částech měla linku zpěvu podpořit a neutápět ji. Gradace jsou totiž zaznamenatelné občas pouze ve zpěvu, ale i tak nejsou nijak výrazné.
Co bych vytkla víc, tak je “zvuk” skladby “Without Looking Back” a místy i v “Dirge” a “Autumn’s Spirits”. I když filtr nahrávku schválně zvukově znečišťuje, tak tady mi hrozně vadí. Řekla bych, že pro uši to určitě není nic příjemného. Kdybych měla vypíchnout nějaký výrazný moment, jeden mne zaujal ve skladbě “Still Life” zhruba v polovině, kdy jsem se konečně dočkala malé gradace, ke které k polovina skladby spěla, název sám odpovídá i pocitům, jež atmosféra skladby přináší. Album jsem se však rozhodla nehodnotit kvůli chybějícímu a nejdůležitějšímu prvku, tedy textům. Člověk sice něčemu rozumí, ne všechno však pochytí a nejlépe si okamžiky vychutná, když si texty může přečíst za hudebního doprovodu.
I přesto, že pro mnoho z vás jsou Italové Colloquio velkou neznámou, měli byste vědět, že na hudební scéně figurují bezmála dvacet let a ačkoliv nepatří mezi zakladatele svého žánru, určitě nebylo mnoho kapel, které by v Itálii na počátku 90. let přicházely s kazetami plnými temného ambientu s elektronickými prvky v doprovodu hlubokého monotónního hlasu. Doba ale pokročila a Colloquio s ní. Kazety brzy nahradily první alba a čtvrté z nich bylo vydáno letošního roku s názvem “L’entrata – L’uscita”.
Hned při prvním poslechu mě praštila do nosu velká podobnost se švédskými Sällskapet, takže jejich fanoušci by si určitě přišli na své i u kapely Colloquio. Jak už jsem se zmínila, Colloquio patří mezi klidné kapely. Táhlé klávesové plochy v pozadí obohacují elektronické prvky, které jsou hlavní dominantou celého alba. Do toho všeho se nese klidné vyprávění zpěváka Giannina Pedrettiho, ve skladbách “Tempo brucia tutto” a “Dalla finestra” ještě doplněné ženským zpěvem. Celá deska mi atmosférou evokuje noční město, kdy si strčíte sluchátka do uší a s rukama v kapsách procházíte starými uličkami lehce osvětleny pouličními lampami. Sem tam minete neznámou siluetu nebo projíždějící taxík, občas narazíte na hádající se pár nebo veselou bandu nabízející vám nějaký ten doušek alkoholu. Zrychleným krokem obcházíte bezdomovce a ještě rychleji jdete skrze tmavé úseky. A do toho všeho vám hraje právě Colloquio a vypráví o všech a všem, co jste potkali.
Za zmínku stojí desetiminutová skladba, podle níž bylo album pojmenované. Lehký elektronický i poměrně svižný rozjezd vystřídají jemné tóny klavíru, které lehce zhoupnou do nostalgické melodie, v pozadí se ozývají lidské hlasy, ženský smích a saxofony na samotném konci tak vytvářejí celkem pestrou skladbu s jazzovým závěrem. Neopomenu ani výše zmiňovanou “Dalla finestra”, která se oproti ostatním malinko liší. Jakožto předposlední skladba figuruje v celém albu jako nějaký vrchol, ke kterému se celou dobu mírně schylovalo. Významnou roli v ní sehrál především duet Pedrettiho s Beatrice Soriani. Skladba je poměrně smutná, někomu by mohla přijít až romantická.
“L’entrata – L’uscita” je velice melancholické album, s pěknými melodiemi a s rozmanitými doprovody nástrojů, ať už jsou to saxofony, flétny, bicí, basy, které tak vytvářejí v různých skladbách různé pocity. Rozhodně mám z alba spíše pozitivní dojem, i když to zrovna není nic, co bych si musela pouštět často. Pravdou však je, že do pozadí při noční procházce nebo i klidného večeru s vínem se hodí hezky.
