Archiv štítku: ambient

Ulver – Messe I.X-VI.X

Ulver - Messe I.X-VI.X
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / ambient / minimal
Datum vydání: 1.8.2013
Label: Jester Records

Tracklist:
01. As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past
02. Shri Schneider
03. Glamour Box (Ostinati)
04. Son of Man
05. Noche oscura del alma
06. Mother of Mercy

Hodnocení:
Licee – 9/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Ulver. Kapela, která si prošla bohatým vývojem a přitom za sebou neopomněla zanechávat jeden skvost za druhým. Pramen tohoto norského zázraku začíná v black metalových končinách a ústí do oceánu, plného neprozkoumaných hlubin. Hudba Ulver je totiž jako oceán. Na povrchu tak jasný, vidíte kdejaký odlesk slunce či měsíce, cítíte každou vlnku, víte, kdy je voda klidná a kdy rozbouřená. Nevíte ale, co je pod vámi. Jak hluboko je to ke dnu, na jaké ryby narazíte, nevíte ani, jaká je voda tam dole. A je jen jediná cesta, jak se to dá zjistit. Stačí si nasadit potápěčské brýle, vzít si kyslíkovou bombu a ponořit se. A že toho kyslíku budete potřebovat hodně u poslechu Ulver, o tom nepochybuji. Občas se totiž přistihnete, že zadržujete dech a nechápete, co to s vámi ta ulverovská masa vody dělá. Po chvilce vás však buď vyplivne zpět na hladinu a vy už se do ní znovu neponoříte, nebo vás stáhne ještě hlouběji a vy už nikdy nevyplavete. Začnete umírat stejně, jako já umírám s každým jejich poslechem. Nové album “Messe I.X-VI.X” nevyjímaje.

Norští “Vlci” jsou známí pro svou pestrou hudební škálu. “Messe” (“Mše”) se tentokrát silně nese ve stylu klasické hudby a to především díky hostující filharmonii Tromsø Chamber Orchestra, již doprovází elektrické kytary a samply. Filharmonii fanoušci Ulver jistě dobře znají z předchozího DVD “The Norwegian National Opera”. Jak už název desky “Messe” napovídá, jde o duchovní záležitost. Ti z vás, kdož však nemají s Ulver žádné zkušenosti, nelekejte se, rozhodně nejde o žádnou sektu. Osobně se domnívám, že se Ulver snaží na desce skrze přepsané modlitby a zpovědi vyjádřit nejen celosvětový problém v rozdílnosti náboženství; jeho důsledky, které vedou k neštěstím, válkám a jiným hrůzným věcem, ale i problémy lidí celkově. Radosti, smutky, dávné události i ty budoucí. Věřím, že se na albu dá najít spoustu odkazů a úvah k zamyšlení a prodiskutování nad sklenkou vína, i když se v něm paradoxně zpívá jen ve dvou skladbách. Názvy jednotlivých písní však mnohdy hovoří za vše.

První z nich je skladba “As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past”, tématikou asi naprosto jasná. Ačkoliv by podle ní měla být hudba agresivní a násilná, tak ve skutečnosti je vyobrazena spíše z opačného pohledu. Pocitově hodně silná, ale smutná. Ve mně evokuje představu rozbombardovaného města a v něm myšlenky lidí, jež se hudebně ztotožňují s houslemi. Je to pocit podobný jakémusi zoufalství a zadostiučinění zároveň; když se něco hodně pokazí a nastává otázka, jestli to za to všechno stálo. Lehká gradace na samotném konci vyvolaná několikery houslemi slibuje i kapku naděje na lepší časy, ale posledních pár tónů tomu všemu dodá spíše otazník. Hodně mi to připomnělo soundtrack od Thomase Newmana k filmu “Revolutionary Road” (“Nouzový východ”).

Následující skladba “Shri Schneider” se atmosférou od své předchůdkyně hodně liší. Dlouho jsem přemýšlela, co ta dvě slova znamenají, až jsem začala trochu googlit, ale kromě významu jednotlivých slov jsem nenašla žádné vodítko, takže jsem přeci jen dala přednost své fantazii a pojmenovala si ji jako “Mistr Krejčí”. Řekla bych, že tvoří krásný kontrast problémů celého světa vyobrazených v úvodní skladbě oproti problémům jediného života. “Shri Schneider” je pro mne průletem života jediného obyčejného člověka, tedy jakéhosi krejčího, od samého narození po utichající smrt. Pomalý hudební nástup, pozitivní právě pro samotný vznik lidské osobnosti, neustále graduje a je pestřejší a pestřejší. Zobrazuje mládí, živost a jakousi dychtivost a pak náhle utichá a se stářím zpomaluje, housle v pozadí jsou roztěkané a občas zahrají nelibé tóny, které pro mne nesymbolizují nic jiného než selhávání lidského organismu, dokud prostě neutichnou úplně.

“Glamour Box (Ostinati)” je pro mne asi nejsilnějším článkem tohoto alba. Je perfektně vygradovaná, má spoustu krásných okamžiků, i když se v něm melodie prakticky neustále opakuje. V tomto případě to ale opravdu ničemu nevadí. A co najdete v této kouzelné skříňce? Přesně to, co tam má být. Věci, které vidět chcete, ale i ty, které se za nimi schovávají a jsou skutečné. Tato skladba mě akorát přesvědčila o tom, že to nebude trvat dlouho, co se budou Ulver podílet na nějakém dalším soundtracku k filmu, jelikož být režisérem, tak neváhám ani sekundu.

“Noche oscura del alma” – k ní bych napsala malou poznámku, a sice, že název je španělského původu a známější vám bude spíše autor sv. Jan od Kříže, který v 16. stol. napsal právě báseň “Temná noc”, tedy španělsky “Noche oscura del alma”. Je to vyobrazení jakési cesty k Bohu, jak poeticky, tak hudebně. Prvních pár minut se v ní nic moc neděje, slyšet jsou pouze kontrabasy za doprovodu samplů, což by mělo symbolizovat právě tu “Temnou cestu”. Zaujala mě spíše až druhá část, kdy se na scénu přidal zkreslený hlas recitující část básně. Skladba se trochu i vymyká, je více experimentální a elektronická než zbylé, ale na druhou stranu se mě ze všech dotkla nejméně.

Vynechala jsem dvě skladby a to proto, že jsou jediné, kde se můžete setkat s Garmovým vokálem v čisté podobě. “Son of Man”“Mother of Mercy” vypadají na první pohled jako pobožné texty, ovšem když se pozorně zaposloucháte nebo si je přečtete, zjistíte, že to není až tak úplně pravda. Vyskytuje se v nich hodně metafor, takže působí spíše jako hádanky. “Mother of Mercy” je ještě ke všemu jediná skladba na desce, která se zpočátku oblékla do “rockového” roucha, a po “Glamour box (Ostinati)” je druhá nejpůvabnější.

Samotní Ulver se o této desce nechtějí vůbec vyjadřovat, jelikož jejich záměrem je donutit posluchače, aby si o skladbách zjistili něco sami a sami si pod jejich pojmy a hudbou něco představili. Hudebně je to klidné album, má hodně silných momentů a slabé místo nacházím akorát v jediné skladbě, o čemž jsem psala výše. Rozhodně album doporučuji nejen pro ty, kteří se s Ulver již setkali, ale samozřejmě i pro ostatní. Deska je to výborná, ačkoliv “Shadows of the Sun” shledávám daleko silnější.


Další názory:

Jestli z “Messe I.X-VI.X” pramení nějaký pocit více než kterýkoliv jiný, je to zcela jistě minimalismus, protože přesně taková nová deska Ulver je – minimalistická. Někdy podle mě možná až moc, což je případ třeba hned úvodní “As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past”, v níž se toho i přes značnou délku děje naprosté minimum, nebo předposlední “Noche oscura del alma”, která mi rovněž přijde taková trochu nijaká. Více mi sedí ty “akčnější” (hodně velké uvozovky) kousky jako “Glamour Box (Ostinati)” nebo zajímavě vystavěná “Son of Man” – a právě tyhle dvě se pro mě společně se “Shri Schneider” staly mými nejoblíbenějšími. Nicméně je hodně zajímavé, že i když zbylé tři mi formálně přijdou méně záživnější a vlastně jsou natolik “tiché”, že vůbec není problém si skoro ani nevšimnout, že něco hraje, při samotném poslechu to vlastně vůbec nevadí a i těch pár tónů dokáže nějakou náladu posluchači předat. Avšak ani tak nemůžu jít výš než nad 7 bodů, ani z čisté úcty k Ulver, jelikož i přesto, že se jedná o muziku obsahově vážnou, hudebně jsem v “Messe I.X-VI.X” nenašel nic jiného než docela příjemnou relaxační poslechovku, při níž se hezky usíná. Je mi jasné, že zrovna tohle nejspíš Ulver nezamýšleli, ale co se dá dělat, vždyť hudba – a zvlášť hudba tohoto druhu – je z velké části i o tom, co si tam kdo sám najde. Určitě je “Messe I.X-VI.X” dobrá a bezesporu zajímavá nahrávka, ale zas bych ji zbytečně nepřeceňoval…
H.


The Blue Project – Adrift

The Blue Project - Adrift
Země: Itálie
Žánr: ambient
Datum vydání: květen 2013
Label: Eibon Records

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Nedávno zde vyšla recenze na italskou kapelu Colloquio, jež pod křídly Eibon Records vydala své nové album. Vydavatelství však nabídlo i druhou bandu The Blue Project. Avšak na rozdíl od svých bratrů přicházejí letos se svým úplně prvním albem “Adrift”, především díky zpěvačce Marii Cristiny Anzola. Její jméno možná neznáte, ale třeba jste dříve natrefili na EP z roku 1993 kapely The Bel Am, kde Maria figurovala.

“Adrift” je hodně éterické album, nikoliv však způsobem, jakým si mnoho z vás představí. Největší dominantu zde má právě zpěvačka se svým krásným hlasem a zajímavými melodiemi, ovšem co se týče hudby samotné, není toho moc co říct. Zpěv je podkreslený klávesovými plochami a samply, které pouze přidávají na atmosféře vyprávěných příběhů. Samotnou mě mrzí, že kapela nedodala texty, protože věřím, že jsou zajímavé a rozhodně dodávají skladbám úplně jiný rozměr. Bez jejich znalosti mi ale nic moc neříkají, protože jak jsem se zmínila, celá deska je jen o přednesu textů se špetkou atmosféry. Je to škoda, jelikož některé skladby nesou velice pěkné názvy. Milovníci ambientů a darkwave by si zde určitě přišli na své, ale upozorním na pár skutečností co se hudby samotné týče. Určitě pochválím linku zpěvu – je totiž místy opravdu působivá, ale v rámci celého alba působí ke konci už hodně monotónně. Líbí se mi, že se většinu času nachází v půltónech a melodie jsou opravdu neotřelé. Jednotlivě příjemné, ale jako celkem už to moc nefunguje. Co se týče podbarvení, místy je nezajímavé, místy pěkné, ale chybí mu jakási dynamičnost, která by v jistých částech měla linku zpěvu podpořit a neutápět ji. Gradace jsou totiž zaznamenatelné občas pouze ve zpěvu, ale i tak nejsou nijak výrazné.

Co bych vytkla víc, tak je “zvuk” skladby “Without Looking Back” a místy i v “Dirge” a “Autumn’s Spirits”. I když filtr nahrávku schválně zvukově znečišťuje, tak tady mi hrozně vadí. Řekla bych, že pro uši to určitě není nic příjemného. Kdybych měla vypíchnout nějaký výrazný moment, jeden mne zaujal ve skladbě “Still Life” zhruba v polovině, kdy jsem se konečně dočkala malé gradace, ke které k polovina skladby spěla, název sám odpovídá i pocitům, jež atmosféra skladby přináší. Album jsem se však rozhodla nehodnotit kvůli chybějícímu a nejdůležitějšímu prvku, tedy textům. Člověk sice něčemu rozumí, ne všechno však pochytí a nejlépe si okamžiky vychutná, když si texty může přečíst za hudebního doprovodu.


Colloquio – L’entrata – l’uscita

Colloquio - L'entrata - l'uscita
Země: Itálie
Žánr: minimal / darkwave / ambient / electro
Datum vydání: červen 2013
Label: Eibon Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

I přesto, že pro mnoho z vás jsou Italové Colloquio velkou neznámou, měli byste vědět, že na hudební scéně figurují bezmála dvacet let a ačkoliv nepatří mezi zakladatele svého žánru, určitě nebylo mnoho kapel, které by v Itálii na počátku 90. let přicházely s kazetami plnými temného ambientu s elektronickými prvky v doprovodu hlubokého monotónního hlasu. Doba ale pokročila a Colloquio s ní. Kazety brzy nahradily první alba a čtvrté z nich bylo vydáno letošního roku s názvem “L’entrata – L’uscita”.

Hned při prvním poslechu mě praštila do nosu velká podobnost se švédskými Sällskapet, takže jejich fanoušci by si určitě přišli na své i u kapely Colloquio. Jak už jsem se zmínila, Colloquio patří mezi klidné kapely. Táhlé klávesové plochy v pozadí obohacují elektronické prvky, které jsou hlavní dominantou celého alba. Do toho všeho se nese klidné vyprávění zpěváka Giannina Pedrettiho, ve skladbách “Tempo brucia tutto” a “Dalla finestra” ještě doplněné ženským zpěvem. Celá deska mi atmosférou evokuje noční město, kdy si strčíte sluchátka do uší a s rukama v kapsách procházíte starými uličkami lehce osvětleny pouličními lampami. Sem tam minete neznámou siluetu nebo projíždějící taxík, občas narazíte na hádající se pár nebo veselou bandu nabízející vám nějaký ten doušek alkoholu. Zrychleným krokem obcházíte bezdomovce a ještě rychleji jdete skrze tmavé úseky. A do toho všeho vám hraje právě Colloquio a vypráví o všech a všem, co jste potkali.

Za zmínku stojí desetiminutová skladba, podle níž bylo album pojmenované. Lehký elektronický i poměrně svižný rozjezd vystřídají jemné tóny klavíru, které lehce zhoupnou do nostalgické melodie, v pozadí se ozývají lidské hlasy, ženský smích a saxofony na samotném konci tak vytvářejí celkem pestrou skladbu s jazzovým závěrem. Neopomenu ani výše zmiňovanou “Dalla finestra”, která se oproti ostatním malinko liší. Jakožto předposlední skladba figuruje v celém albu jako nějaký vrchol, ke kterému se celou dobu mírně schylovalo. Významnou roli v ní sehrál především duet PedrettihoBeatrice Soriani. Skladba je poměrně smutná, někomu by mohla přijít až romantická.

“L’entrata – L’uscita” je velice melancholické album, s pěknými melodiemi a s rozmanitými doprovody nástrojů, ať už jsou to saxofony, flétny, bicí, basy, které tak vytvářejí v různých skladbách různé pocity. Rozhodně mám z alba spíše pozitivní dojem, i když to zrovna není nic, co bych si musela pouštět často. Pravdou však je, že do pozadí při noční procházce nebo i klidného večeru s vínem se hodí hezky.


Neige et noirceur – Natura mortis sonoris

Neige et noirceur - Natura mortis sonoris
Země: Kanada
Žánr: ambient
Datum vydání: červen 2013
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Venerie dies
02. 3rd Hymne Fragment
03. Aux portes de la cripte
04. Sommeil profond
05. Après la nuit
06. L’écume des nuits (Acoustic Part)
07. Hibernation (Short Version)
08. Loudun (Part II)
09. Tunnel
10. Orlok
11. Descente
12. Loudun (Part I)
13. La rencontre de Krolok
14. Loin des hommes, prêt des bêtes
15. Cimetière amérindien

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Kanadský projekt Neige et noirceur je nádherným příkladem, jak člověk občas může od muziky dostat něco, co vůbec nečekal. Než jsem se pustil do počinu s názvem “Natura mortis sonoris”, samozřejmě jsem jméno kapely, která mi do té doby byla absolutně neznámá, prohnal metalovou encyklopedií, která je – jak se říká – dobrým sluhou, ale zlým pánem. Jednoduše jsem byl natolik naivní, že od škatulky ambient black metal jsem opravdu očekával ambientní black metal… což o to, možná že na některých předcházejících počinech tomu tak opravdu je, nicméně případ “Natura mortis sonoris” to rozhodně není, protože na disku se až na jednu malou výjimku nachází čistý ambient, a to ještě ambient takového toho druhu, který lze s nadsázkou označit jako “skoro-ticho”. To samozřejmě není nic, co by albu mělo srážet body, jednoduše je to můj problém, že jsem k tomu přistupoval takhle, ale to už je teď jedno, pojďme se na to podívat…

Předně je nutné zmínit, že “Natura mortis sonoris” není řadová deska, nýbrž kompilační album, na němž se nachází (jak tvrdí promo materiály) 15 raritních skladeb, které se v minulosti objevily na demosnímcích, již vyprodaných albech nebo počinech, které nevyšly v profesionální podobě. Zároveň se prý jedná o verze, které jsou odlišné od originálů, což ovšem nedokážu posoudit, jelikož jsem nic jiného z dílny Neige et noirceur doposud neslyšel.

Každopádně, jak již bylo zmíněno, hodně jednoduše řečeno jde o velice tichý ambient. Jedná se o velmi monotónní a hlavně minimalistickou záležitost. Rozhodně neočekávejte nahrávku, která by měla nějaké silné nebo zapamatovatelné momenty, nějaké chytré melodie nebo cokoliv podobného, nic takového na “Natura mortis sonoris” v žádném případě nenajdete. To jediné, čím se album může chlubit, je jednolitá a ničím nepřerušovaná mrazivá atmosféra, nic víc, nic míň. Zdali je to dostatečná motivace k poslechu, to již nechám na osobním uvážení každého z vás. Čistě sám za sebe mohu říct pouze to, že ačkoliv nejde o hudbu, u níž bych měl potřebu si ji pouštět nějak často a vytrvale (a to neplatí jen v tomto konkrétním případě, ale obecně u tohoto druhu muziky), stále se jedná o záležitost, která jistý půvab a kouzlo má. Je to čistě o tom, že se do toho člověk na 70 minut ponoří a nechá na sebe působit již zmiňovanou chladnou atmosféru, víc ovšem od této nahrávky očekávat nelze. Spíš než na soustředěný poslech se “Natura mortis sonoris” hodí k tomu, aby si při jejím poslechu člověk dumal o svých vlastních věcech, toulal se v myšlenkách své vlastní hlavy a album použil čistě jako náladotvornou kulisu.

Pokud pořád nevíte, co si pod tímto popisem představit, pokusím se lehce nastínit, jak vypadá samotná hudební (možná bych toto měl dát do uvozovek?) náplň, což vlastně nebude vůbec nic těžkého. Většina “Natura mortis sonoris” se skládá pouze z jednoduchých klávesových ploch, které tvoří možná tak 80 % (a možná i víc) celkového hracího času. Zbytek je přesně v duchu podobných záležitostí vyplněn atmosférickými zvuky, převážně foukáním větru, málo výrazným šumem, ale třeba i krákáním krkavců na začátku “Après la nuit”.

Pokud bych měl opravdu mluvit o konkrétních kompozicích, mezi ty na poslech nejvýraznější bych jednoznačně zařadil “3rd Hymne Fragment” a “Loudun (Part II)”, jimž oběma pevnou rukou vládne lehká akustická kytara. Dále v paměti jistě utkví ještě třetí “Aux portes de la cripte”, protože se v rámci “Natura mortis sonoris” jedná o výjimečnou záležitost v tom smyslu, že není monotónní po celé své délce, ale průběžně graduje až do skvělého závěru, v němž se v pozadí ozve i náznak black metalového vokálu. Přehlédnout se nedá ani “Descente” s na poměry alba výraznou klávesovou linkou. V několika písních se také ozve mluvené slovo, například v “La rencontre de Krolok” nebo na začátku “Loudun (Part I)”, nicméně vzhledem k jejich povaze by mě ani v jednom případě nepřekvapilo, kdyby se jednalo o samply z nějakých filmů…

Jestli ovšem nějaká kompozice na “Natura mortis sonoris” absolutně vybočuje z davu, je to jednoznačně desátá tryzna “Orlok”, jejíž první polovina se sice nese v naprosto stejném duchu jako zbytek počinu, nicméně po třech minutách se skladba zničehonic zlomí a Neige et noirceur na albu vůbec poprvé a také naposled předvede svou čistě black metalovou tvář, přičemž nutno uznat, že jde o black metal toho nejhrubšího zrna – mrazivá vichřice s nenávistnými skřeky a hodně undergroundovým zvukem. Nemůžu říct, jestli to náhodou není dáno tím, že je “Orlok” jediná svého druhu na tomto počinu, díky čemuž opravdu vynikne a ze zbytku doslova ční, přesto se mi tento black metal v podání Neige et noirceur opravdu líbí a ty pouhé tři minuty mě přesvědčily, abych se někdy zkusil podívat na zoubek i zbylé tvorbě projektu… Do té doby prozatím bez hodnocení…


Hradby samoty IV

Hradby samoty IV
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Allerseelen, Deutsch Nepal, Instinct Primal, Raison d’être, Tábor radosti

Sobota: Bocksholm, Einleitungszeit, Hluková sekce, Lazy Bastards, Ľahká múza, :Of the Wand and the Moon:, Teatro Satanico, Yarrdesh

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

První pohled (Stick):

Navštívit festival Hradby samoty s pořadovým číslem čtyři, to byl pro mě skutečný žánrový experiment, protože pod svými křídly shromažďuje hudební (či zvukové?) spolky, o kterých jsem až na výjimky ještě snad neslyšel. Po loňských Rosicích tentokrát padla volba na brněnský hrad Veveří, jehož hradby skvěle dokreslovaly atmosféru a umocňovaly dojmy z událostí nadcházejících. Prostory hradu byly pro festival dostatečně vděčné, takže jsme se dočkali dvou “scén”. Na té první, hlavní, vystupovaly po oba večery kapely a projekty. Na té druhé, dá se říct klubové, se střídali různí DJs, valící všechny druhy klubové hudby, od techna až k nějakému breakcoru. V podstatě si každý přišel na své, koho nebavilo interpretační umění pozvaných umělců, mohl se vyřádit u techna. Co se týče občerstvení, výdejní okénka s pivem byla první den největší slabinou festivalu díky ohromně dlouhým frontám. K dispozici však bylo i nealko nebo nějaké to jídlo (včetně vegetariánského guláše). Přes den běžel na hradě běžný provoz, tudíž byly otevřené klasické hradní putyky. Bylo dost zajímavé pozorovat pohledy běžných návštěvníků, když zmerčili návštěvníky festivalu. Nutno říct, že vše ale proběhlo v nejlepším pořádku a atmosféra byla většinu času velice uvolněná.

Pátek:

V pátek bylo první vystoupení plánováno na půl osmou, avšak došlo ke zpoždění a začalo se o něco později. Prvním vystupujícím byl český ambientní projekt Instinct Primal. Ten předvedl ambient, při němž využívá všemožných zdrojů zvuku, včetně nahrávek ze svého okolí, z města i přírody. Vystoupení bylo doplněno o prapodivný filmový snímek, který při těch zvucích působil dost zvráceně. K jeho smůle však po čase selhal systém Windows, a tím pádem bylo po projekci. I přesto šlo ale o docela příjemné vystoupení na úvod, na kolena jsem z toho sice nepadal, ale bylo vidět, že pán za notebookem pracuje s citem.

Dalším vystupujícím měl být Deutsch Nepal švédského umělce Petera Anderssona. Ten se ale opozdil, tudíž jej nahradili rakouští Allerseelen se svou militantní vizí elektronické hudby. Popravdě na mě působili dost rozpačitým dojmem. Zvláštní melodie a prapodivný projev zpěváka Kadmona nezachránila ani sličná rytmická sekce a záhy jsem propadl těžké letargii a nudě. Tohle se mi teda do vkusu dalece netrefilo a mám takový dojem, že jsem nebyl úplně jediný a kapela se nemohla chlubit zrovna silným diváckým obsazením. Dorazivší Deutsch Nepal se nakonec musel obejít bez svého vybavení, které se cestou někde ztratilo. Přesto vystoupil a předvedl další z působivých představení, své ambientní plochy doplňoval o zvláštně hypnotické vokály a i přes omezené možnosti, které mu nakonec zbyly, rozhodně nezklamal.

Po tomto vystoupení však přichází vrcholný dvojblok celého večera v podobě dark ambientního projektu Raison d’être, jehož hudební plochy podbarvovaly sugestivní záběry polorozbořených domů a jiných ne zrovna pozitivní náladu navozujcích prostor. Své vystoupení doplňoval využíváním netradičních “nástrojů”, tudíž bylo i co pozorovat, nejen vnímat, že tam někde za počítačem sedí pán, který pouští muziku a obrazy. Stejně tak český Tábor radosti, který u nás už několik let patří ke špičce elektronické experimentální hudby, nezklamal. Předvedl možná nejatmosféričtější vystoupení na celých Hradbách samoty. Vše bylo na svém místě, včetně padnoucích strašidelných masek, projekce a temného takřka rituálního ambientu. Naprosto všeobjímající kombinace, která vtáhla a do svého konce nepustila. Pak už nebylo moc na co čekat, únava si nemilosrdně řekla o slovo.

Sobota:

Pohodová sobota utekla a opět přišla půl osmá a byl čas vyrazit na noisovou kolaboraci Hluková sekce. Pětice se s tím nesrala a valila do lidí absolutní hlukový bordel, vytvářený všemi možnými způsoby, z nichž nejzajímavěji působila tenisová raketa, na které docházelo k prznění plyšáka mikrofonem. Nechyběla ani vojenská helma, skleněná láhev od vína a jiné hlukové libůstky. Výsledkem byla naprostá stěna, která vyčistila hlavu od veškerého bordelu a na další interprety bylo možné nastoupit s čistým štítem. Jak jsem doma noise nikdy neposlouchal, tak z výkonu Hlukové sekce jsem byl jednoduše unešen.

Nadšení mě trochu opustilo při vystoupení Ľahké múzy. Členové kapely se promenádovali v prapodivných oblečcích po areálu už notný čas před vystoupením a na mé tváři při pohledu na ně panoval spíše pobavený úsměšek. Ale možná tomu jenom nerozumím. Nicméně jsem byl zvědavý na jejich hudební produkci. Nu, musím říct, že v mých očích na plné čáře prohráli. Pseudoatmosférická hudba s rádoby gotickým nádechem, kytarou opakující dokola jeden motiv, statická “tanečnice”, která měla asi vytvářet gotický dojem, ale působila spíše směšně. A jako bonus zpěvačka. To bylo skutečné strašidlo, a i když se jí nedá upřít jistý hlasový rozsah, to co předváděla do této hudby… to bylo něco příšerného. No, tohle se mi do vkusu víc než netrefilo. Ale věřím tomu, že své fanoušky si to najde, ale tohle asi nikdy ocenit nedovedu.

Naštěstí byl čas na hlavní představení soboty i celého festivalu. Dánští :Of the Wand and the Moon: byli velkým příslibem napravení zkažené chuti po šílenství se jménem Ľahká múza. Ovšem pánové to trochu přepískli se zvučením, takže se poněkud natahovala časová propast. To však bylo zapomenuto ve chvíli, kdy spustili první skladbu “Sunspot”. Bylo vidět, že na kapelu se tu těšilo opravdu nejvíce lidí, prostor u první scény se takřka zaplnil a celé publikum si vychutnávalo neofolkový um Kima Larsena. Jedinou kaňkou na celém vystoupení byla zpětná vazba, která trápila nástroj Kima Larsena a kterou se nedařilo po celý čas vystoupení osdstranit, tudíž občas nepříjemně do skladeb vskočila. Doprovázeli ho hráč na elektrickou kytaru a klávesovou foukací harmoniku a bubeník. I ve třech lidech však předvedli silné vystoupení. Zazněly zásadní skladby, i skladby z novinky, a všechny fungovaly skvěle. Parádní momenty přišly ve chvíli, kdy se zapnul efekt na elektrické kytaře a písně dostaly skoro až post-rockový kabátek, který jim nesmírně slušel. Už tak vydatná atmosféra totiž díky tomu vždy vyletěla až někam do stratosférických výšek. Že vystoupení bylo úspěšné, dosvědčoval i vytoužený přídavek v podobě překrásné “Watch the Skyline Catch Fire”. Pro mě osobně nejlepší vystoupení z celého dne i celého festivalu.

Dánský zážitek mě tak vyšťavil, že poté mi švédská kolaborace Bocksholm (Peter AnderssonRaison d’être a Peter AnderssonDeutsch Nepal) nějak nedokázala proniknout do palice. Přesto si vybavuju, že nešlo o duchaprázdný ambient, ale o vcelku zajímavou kolaboraci s výbornými závěry a demonstrativním postojem s kazetou jako symbolem. Já se však spíše těšil na na Teatro Satanico z Itálie. Vlastně ale nějak nedokážu posoudit, jestli se mi to vystoupení líbilo, nebo ne. Prazvláštní úvod, kdy Devis Granziera odzpíval a capella jakýsi tradicionál, ve mně vyvolával prazvláštní dojmy. A ty v podstatě přetrvávaly po celou dobu, co jsem se vystoupení účastnil. Chvílemi nadšení, chvílemi rozpaky, nějak jsem se nemohl rozhodnout. Nakonec jsem se odebral na Stage 2, kde se chystal k vystoupení pražský ujetec Yarrdesh. Jeho experimentální avantgardní jazz death metal, který odehrál společně s basákem za asistence počítače, neměl chybu. Totální ujetost a hráčská ekvilibristika naprosto učarovaly a vůbec nevadilo, že nás tam bylo jenom pár, vskutku toto vystoupení stálo za to a já doporučuji každému, kdo by měl možnost tuto performance vidět, ať se tomu určitě nebrání. Po živém aktu pak přišel elektronický set, což bylo to nejtvrdší a neujetější elektro, co jsem kdy slyšel, absolutní šílenost.

Však bylo na čase jít se podívat na (pro mě) poslední kapelu, kterou jsem byl schopen plně vnímat. Tím byl slovenský elektronický akt Einleitungszeit. Úvod působil dost prapodivně, ale když už se oba pánové konečně dostavili na pódium a spustili svou performanci, bylo co sledovat a co vnímat. Elektronické zvuky byly totiž doplňovány flexou používanou na desku na podlaze, ale i na zpěvákově těle. Měl na sobě totiž oblečenou zvláštní vestu, kterou měl ke všemu z nehořlavého materiálu. Vyexponovaný závěr vystoupení bylo završeno menší ohnivou show, což bylo svého druhu jediné vystoupení na letošních Hradbách. Hodně temné elektro podbarvené temným vokálem. Celé vystoupení mělo zvláštní odlidštěnou atmosféru a musím říct, že jsem se nenudil ani chvíli. Chtěl jsem se následně podívat i na Opening Peformance Orchestra, ale vzhledem k velmi pokročilé hodině, která vznikla díky průtahům v průběhu večera, jsem zjistil, že už nejsem jakkoliv schopen ten hluk vnímat, a tak jsem se odebral s prvními paprsky světla na lože.

S tímto se v podstatě blížím ke konci letoších Hradeb samoty, které se dají považovat za další úspěšný ročník. Věřím, že i na příští rok organizátoři vyberou působivé místo konání a přizvou neméně zajímavé projekty z celého spektra zvukové i hlukové tvorby. Když to bude v mých silách, určitě bych se jel podívat znovu.


Druhý pohled (Atreides):

Letošní již čtvrtý ročník undergroundových Hradeb samoty byl mou osobní premiérou. Ačkoliv jsem některá jména znal, celý festival pro mě byl tak trochu krokem do neznáma a docela jsem nevěděl, co čekat, poněvadž více než dvě třetiny jmen mi byly záhadou až do doby, kdy se ukázaly na pódiu. Páteční večer sliboval slušnou nadílku kvalitního nášupu a snad vše, nač jsem se těšil, dostálo očekáváním. Instinct Primal jsem prvně zmerčil v pražském Chapeau Rouge, kde se mi dostalo velmi příjemného zážitku, a nejinak tomu bylo i v případě úvodního vystoupení celého festivalu. Velmi příjemný začátek ovšem zazdili na můj vkus až nechutně fádní Allerseelen, spravit hořkou pachuť tak musel až Peter Andersson se svým projektem Deutsch Nepal. Vzhledem k technickým problémům se nám dostalo nevídaného vystoupení, které než co jiného připomínalo improvizaci z toho, co zrovna bylo po ruce – a ačkoliv šlo o vystoupení velice krátké, pocity z něj byly zatraceně silné, až vstávaly chlupy na zátylku. Ambientní Raison d’être jsem nakonec vychutnal během polehávání před budovou – a i tak šlo o velice příjemný zážitek, během kterého jsem čerpal síly na vystoupení pátečního headlinera, Táboru radosti. Jejich kombinace dark ambientu a pódiové prezentace plné masek, psychedelické projekce a neprostupného moře umělé mlhy bylo hypnotizující, uchvacující a do jisté míry nepopsatelné, to se prostě musí prožít. Jeden z vrcholů festivalu. Po skončení jejich setu byly na programu ještě Alfarmania a Napalmed, nicméně vzhledem k neznámosti jmen jsme spokojeni po předchozím vystoupení nakonec zvedli kotvy směr Brno a zamířili do postelí.

Sobotní večer začal mírným zpožděním, díky kterému naše výprava nestihla set Hlukové sekce. Podle ohlasů, včetně kolegy nademnou, to vypadá na promarněný zážitek, takže můžu jen litovat, že jsem jejich noisově-experimentální set minul. Ľahká múza, která patřila do skupiny jmen, o kterých jsem sem tam zaslechl, tak začala můj večer dosti prapodivně. Ačkoliv instrumentální směska goth rocku a industrialu zněla docela dobře, pěnice, na kterou se s trochou štěstí dalo koukat, se zcela určitě nedala poslouchat, aniž by sluchovému ústrojí nehrozila újma na zdraví. Set Ľahké Múzy jsme proto strávil na druhé stagi pařením na Aidana Zaala, jehož set i projekce stála za to a pařilo se na ni téměř samo. Po něm jsme se přesunul za ostatními a vyčkávali setu legendárních :Of the Wand and the Moon: v čele s Kimem Larsenem, kterému se za těch téměř patnáct let na neofolkové scéně podařilo vydobýt nemalého jména. Ačkoliv vystoupení provázely technické obtíže se zvukem, víc jak hodinový set utekl jako voda – a že to stálo za to. Kimův hluboký hlas a akustická kytara byla doprovázena skromnou bicí soupravou a uhrančivým pánem svírajícím elektrickou kytaru (nebo jakési prapodivné foukací klávesy, bylo-li toho za potřebí), která dodávala celému vystoupení post-rockový háv posouvající celé vystoupení docela jinam. Fungovaly jak staré věci, tak i mně podstatně bližší skladby z posledního alba “Lone Descent“, geniální závěr právě v podobě titulky “Lone Descent” zakončené sebevražednou noisovou pózou a následnou poklidnou “Watch the Skyline Catch Fire” pak byl skvělým rozloučením s publikem. Silnému dojmu z celého setu napomohla i neskutečná skromnost všech hudebníků, která se nejvíc projevila právě při závěrečných ovacích. Bylo však vidět, že pánové si své vystoupení užili stejně jako nadšené publikum.

Zbytek večera jsme pak strávili především kolem druhé stage, která v tu dobu byla v režii Lazy Bastards. Jakkoliv by si čtenář mohl myslet, že po relativně klidném neofolkovém prožitku je nálož breakcoru, tekna a hardcoru doslova pěstí na oko (a takhle zpětně bych mu dal za pravdu), onoho večera to docela fungovalo a obé jsem si dokázal užít. Kupodivu i bez drog. Závěrem? Festival považuji za výsostně podařený, a ačkoliv by se našlo několik much (takhle namátkou třeba špatně zvládnutá organizace u výčepu, především v pátek), nic to nemění na tom, že hudebně jsou Hradby samoty jedním z nejlepších hudebních zážitků letošního léta – a že jich zatím nebylo málo, jakkoliv je teprve půle července. Mimochodem, volba místa konání, totiž hradu Veveří, byla rovněž skvělá a jen podtrhla tajemnou atmosféru celého festivalu.


Paysage d’hiver – Das Tor

Paysage d'hiver - Das Tor
Země: Švýcarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Kunsthall Produktionen

Hodnocení:
H. – 9/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

První pohled (H.):

Existuje jen nemnoho skupin, jejichž tvorba pro mě znamená víc než jen hudbu, avšak švýcarští vesmířani Darkspace bezesporu patří mezi ně. Proč jejich jméno zmiňuji v souvislosti s Paysage d’Hiver je asi vcelku zřejmé – členové Darkspace sice příliš vedlejších projektů nemají, ale právě Paysage d’Hiver je jedním z nich. Konkrétně se jedná o jednočlenný počin Tobiase Möckla, známého taktéž jako Wroth nebo Wintherr.

Co se konkrétně Paysage d’Hiver týká, v jeho rámci se Wintherr prezentuje takřka totožným výrazivem jako v případě Darkspace, čili black metalem vyhnaným do největšího extrému s neskutečně hutnou atmosférou a obrovským tlakem, který posluchače drtí dlouhé a dlouhé minuty monotónní hudební apokalypsy, to vše navíc výraznou měrou kořeněné ambientem. Budeme-li se bavit konkrétně o “Das Tor”, které jen tak mimochodem vyšlo pouze na kazetě v limitaci 300 kusů, asi největší rozdíl oproti tvorbě samotných Darkspace je mnohem syrovější zvuk a ještě monotónnější a delší kompozice. Například hned úvodní “Offenbarung” přesahuje hranici 24 minut, nicméně v případě podobných hudebních atmosfér se ten čas měří poněkud jinak. Má-li totiž podobná záležitost tu správnou moc vtáhnout posluchače dovnitř, pak se na první pohled obludná délka smazává a zbude jen ona zmiňovaná neuvěřitelně hypnotická atmosféra. A “Das Tor” takovou sílu rozhodně má, protože ačkoliv tento monolit trvá téměř astronomických 80 minut ve čtyřech skladbách, nijak jsem se při poslechu ani jednou nenudil – čistě z toho důvodu, že se jedná o natolik konsternující, hluboký a působivý zážitek, že na něco podobného není vůbec čas.

Rozhodně se nejedná o hudbu pro každého, ve skutečnosti se vlastně jedná o hudbu jen pro velice úzký okruh lidí, kteří jsou schopní a ochotní na podobnou hru přistoupit, pokud ovšem patříte mezi takové, rozhodně s poslechem neváhejte. Při nekonečném čekání na čtvrtý opus samotných Darkspace je tento demosnímek nejlepší možnou volbou.


Druhý pohled (Zajus):

Oproti kolegovi výše nejsem znalcem tvorby Darkspace a k “Das Tor” jsem se tak nejprve dostal až po jeho doporučení. K mému překvapení jsem na nejnovější počin v diskografii Paysage d’Hiver v minulých týdnech však narazil na více místech, než by tomu bývá u takto extrémního žánru zvykem. “Das Tor” jednoduše zaujalo množství lidí, včetně takových, kteří extrémnímu metalu příliš neholdují.

Důvod bude nejspíše spočívat v kvalitě samotné nahrávky. “Das Tor” je album velice podmanivé. Hodina a dvacet minut strávená v jeho náruči uteče rychleji než by posluchač čekal, stačí se jen nechat unášet horou hluku, kterou album produkuje. Přitom je recept velmi jednoduchý. Nekonečné, místy takřka neslyšitelné blast beaty, atmosferická vrstva kytar doplněná o druhou, pomalejší a melodičtější linku, výrazné (někdy až teatrálně dramatické) klávesy a občasný vstup utrápeného vokálu. To vše prolnuté občasným zpomalením a nenápadným, i když zřetelně slyšitelným rytmem bicích.

S tak málo ingrediencemi dokázal Tobias Möckl uvařit skvělé album, které nenudí ani desetinu hrací doby. Důležité je však zmínit, že na “Das Tor” je potřeba nahlížet jako na album ambientní, nebo jako na ambientně pojatý atmosferický black metal. Pro posluchače, kteří bez corpse-paintu nevylezou z domu, toho myslím “Paysage d’Hiver” moc neudělá. Za pokus to ovšem stojí.


Netra – Sørbyen

Netra - Sørbyen
Země: Francie
Žánr: avantgarde / black metal / trip-hop / ambient / jazz
Datum vydání: 29.9.2012
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
Part I – Différends
01. A Dance with the Asphalt
02. Crawling
03. Sørbyen
04. A Kill for a Hug
05. Streetlamp Obsession
06. Emlazh

Part II – When the Time Is Right
07. Wish She Could Vanish
08. My Ill-Posed Life
09. It’s Kicking In
10. Concrete Ocean
11. Strange Bliss at Dusk
12. I Shall Slay the Monkeys

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Ohledně nahrávek, které nám chodí na recenzi a nejsou od interpretů, s nimiž už jsem se v minulosti seznámil, povětšinou nemívám nějaká přehnaná očekávání. Nicméně o to příjemnější je to občas překvapení, když se takhle člověk dostane k dobrému albu, o nějž by jinak nejspíš ani nezavadil. Čas od času se ovšem přihodí i to, že se mezi podobnými věcmi vyskytne deska, která není jen dobrá, nýbrž mnohem lepší než dobrá… mnohem lepší. A jsem opravdu rád, že dnes tu máme na stole právě takovou záležitost, protože v tomto případě se z na první pohled poměrně nenápadného počinu postupem času vyklubalo naprosto fenomenální a velmi svojské dílko, na které člověk nenarazí každý den. Vezměme to ale od úplného počátku…

Netra je jednočlenný francouzský projekt, za nímž stojí jistý hudebník Steven Le Moan, někdy též vystupující pod stejným jménem jako samotná skupina, čili Netra. Vznik Netra se podle všeho datuje už do roku 2003, následovala nějaká demíčka a posléze první deska “Mélancolie Urbaine” v roce 2010. Tu jsem doposud bohužel neslyšel, nicméně se to po zkušenosti se “Sørbyen”, které je druhým albem Netra, chystám co nevidět napravit, neboť mě tato nahrávka doslova pohltila. Avšak než se pustíme do samotné hudební stránky, možná by za ztrátu slova stálo objasnění názvu, jenž příliš francouzsky nezní – Sørbyen je předměstí norského města Gjøvik, kde Steven Le Moan nějakou dobu pobýval. A pokud jej místní klima inspirovalo k nahrání takto fantastické desky, pak je to z pohledu posluchače jedině dobře, že zde byl…

Hned na první pohled je hudba Netra zajímavá v tom, že v sobě snoubí žánry, které toho spolu na první pohled příliš společného nemají, nicméně ve výsledku se tak děje v naprosto přirozené a organické formě. “Sørbyen” se pohybuje někde na pomezí stylů jako depressive black metal, trip-hop, jazz nebo ambient, avšak dělá to takovým způsobem, že ve finále vlastně všechny přítomné žánry dalece přesahuje a je s nimi spojena víceméně pouze co do formální stránky věci. Pokud vezmeme například zmiňovaný depressive black metal, tak s ním má “Sørbyen” společný ve své podstatě jen takový ten mrazivý syrový zvuk kytary v riffových pasážích, co do atmosféry se však jedná o záležitosti diametrálně odlišné, jelikož hudba Netra vyloženě depresivní není (což bych já osobně netvrdil vlastně ani o většině depressive black metalu, ale to sem teď nepatří), spíš taková posmutnělá, neveselá a do jisté míry možná i melancholická, ale trošku jiným způsobem, než co si pod tímto slovem asi primárně představíte. Ovšem právě atmosféře, která je na “Sørbyen” bez přehánění ojedinělá a tvoří jeden z nejvýraznějších prvků muziky, se budeme ještě věnovat, proto zpátky k žánrům. O něco blíže má “Sørbyen” k onomu trip-hopu, avšak ani onen zmiňovaný jazz nezůstává zkrátka a z některých momentů jeho vlivy znějí vskutku nepřeslechnutelně; jindy zase do dění promluví až rocková kytara, tuhle se ozve elektronický podklad. Jistě se mnou ale budete souhlasit, že spíš než podobná pitva toho, co všechno za žánry je kde ke slyšení, pro nás bude mnohem důležitější fakt, že i tento na první pohled možná nesourodý koktejl funguje naprosto bravurně a organicky, jako by ty styly k sobě patřily odjakživa. Netra mezi nimi přechází bez mrknutí oka, přesto vždy plynule a nenásilně.

Již zmiňována byla atmosféra, a jak už jsem si dovolil naznačit, jedná se o atmosféru bez přehánění fenomenální. “Sørbyen” dýchá poměrně zvláštní náladou, jež jako by v sobě mísila atmosféru města zahaleného v mlze za brzkého rána, atmosféru melancholie, deprese, únavy a nudy z dnešního světa, klaustrofobie z ubíjejícího stereotypu každodenního života, ale i kousek dekadence nebo surrealismu. Že to opět vypadá jako nesourodá směska všeho a ničeho pořádně? Asi ano, ale jen dokud si tu nahrávku člověk nepustí a nepřesvědčí se o tom, že se v drážkách disku ukrývá atmosféra, která všechny tyto emoce obsahuje, přesto je stále naprosto kompaktní a zejména – a to je to, oč tu běží především – neuvěřitelně hluboká, silná a uhrančivá. Ani si nejsem tak úplně jistý, jestli vše, co jsem vyjmenoval, tam ve skutečnosti objektivně opravdu je, jelikož s každým poslechem zde cítím kousek něčeho trochu jiného, jednou je tam o něco víc dekadence, na druhý den zase té melancholie, kolikrát dle aktuálního rozpoložení mysli nebo i počasí za okny. Možná tam někdo z vás uslyší zase něco jiného a po tom, co jsem v tom vnímal já, tam nenajde ani památky, nicméně pokud toto domyslíte do konečného důsledku, pak zjistíte, že je to vlastně něco naprosto úžasného a že něco takového dokáže opravdu málokterá hudba. Jedno vám ovšem mohu říct naprosto přesně a naprosto jistě – ať už jsem ten či onen den vnímal “Sørbyen” tak či onak, vždy se jednalo o působivý zážitek, který byl – a vlastně pokaždé stále je – natolik silný, že mě i po přibližně měsíci v podstatě každodenního (!) poslechu stále nepřešla chuť se do té desky zahloubávat znova a znova.

Co se jednotlivých skladeb týče, zde asi budu muset vytáhnout něco, co se k natolik ojedinělé desce vůbec nehodí, a sice recenzentské klišé, že na albu není slabé písně, jenže si nemůžu pomoct a na celé ploše rovných 70 minut neslyším jakékoliv nedostatky. Výjimkou byla zpočátku krátká “My Ill-Posed Life”, v níž mi trochu neseděla sólová kytara, ale i tak šlo o nějaký bratru 10 vteřin, které v porovnání se zbylými 70 minutami takřka geniálního hudebního prožitku byly jako nic. Nicméně i na tuhle skladbu jsem si po čase bez problémů zvyknul, díky čemuž se v mých uších “Sørbyen” dostalo do pozice, v níž se nebojím mluvit o v podstatě dokonalém hudebním skvostu, jenž si jen těžko hledá sobě rovného. Byť jsem to totiž až doposud explicitně nezmínil, možná to už z předchozích řádků vyplynulo samovolně – ačkoliv je tohle vlastnost, na níž v dnešní době narazíte opravdu těžce, Netra produkuje muziku, která je dle mého skromného názoru vážně originální. To si dovolím tvrdit čistě na základě empirické zkušenosti, kdy jsem za svůj život dokázal poslechnout určitě čtyřciferný počet alb (přičemž první cifra rozhodně není jednička) mnoha rozličných stylů a žánrů, ale stále si nedokážu v paměti vybavit něco, co by se co do celkového pojetí blížilo hudbě, jaká je ke slyšení na “Sørbyen”.

Netra

Tím jsme se ale zase trochu vzdálili od samotných konkrétních písní, jimž jsem se ve svém původním záměru věnovat opravdu chtěl, neboť je na desce poschovávaná spousta a spousta dech beroucích momentů, které si přímo říkají o to, aby na ně někdo ukázal a řekl, že přesně takhle to zní, když zrovna hraje geniální hudba. Ve výsledku jich je ovšem tak obrovské množství, že nevím, jaký bych měl říct dřív a jaký vůbec zmínit, protože všechny dost dobře vyjmenovat nejde a zároveň vypíchnutím jen některých bych vlastně automaticky snižoval význam těch ostatních, které z mého pohledu nejsou o nic horší. Už jsem měl čistě o samotných skladbách napsané další čtyři rozsáhlé odstavce textu, když jsem zjistil, že jsem teprve někde v půlce desky a že stejně jednoduše jmenuji každou kompozici do jedné a u žádné z nich nešetřím přívalem superlativů. To by myslím bylo asi nudné čtení, proto si to dovolím vynechat a namísto toho jen zopakuji, že na “Sørbyen” vlastně není jediná vteřina špatně. A to myslím zcela vážně…

Že to všechno zní až moc dokonale? Uznávám, že asi ano, když se ale podíváte dolů na výsledné hodnocení, jistě vám už definitivně dojde, že bych nic z toho nepsal, pokud bych o tom nebyl přesvědčen. Ačkoliv jsem tomu sám ze začátku nechtěl úplně věřit, “Sørbyen” opravdu je TAK dobré, a pokud bych neměl dát 10/10 téhle desce jako ilustraci toho, jak moc mě uhranula, pak nemám tušení, jaké jiné bych měl. Zcela upřímně říkám, že do tohoto alba jsem se neuvěřitelně zažral a jeho atmosféra mě pohltila takovým způsobem, že už jsem to dlouho u žádné jiné nahrávky nezažil. Z mého pohledu je tedy to nejvyšší hodnocení, jaké lze vůbec udělit, zcela adekvátní. Možná se mnou někteří souhlasit nebudou, protože nejde o záležitost, která by výrazně promluvila do dění na hudební scéně (ostatně jestli by k tomu mělo dojít, už by se tak stalo – “Sørbyen” totiž vyšlo již v září loňského roku), ale to je mi naprosto jedno, protože hudba Netra pro mě naplnila definici dokonalé muziky, což je pro mě mnohem přednější a také mi je to mnohem bližší. Ono stejně by se něco jaké široké uznání k takto introvertní záležitosti příliš nehodilo, neboť se jedná o muziku doslova pro fajnšmekry s otevřenou myslí. Kdo ji ovšem má, ten určitě pochopí, proč je v případě Netra hodnocení 10/10 na místě.

Netra


Wardruna – Runaljod – Yggdrasil

Wardruna - Runaljod - Yggdrasil
Země: Norsko
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 15.3.2013
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Rotlaust tre fell
02. Fehu
03. NaudiR
04. EhwaR
05. AnsuR
06. IwaR
07. IngwaR
08. Gibu
09. Solringen
10. Sowelu
11. Helvegen

Hodnocení:
Atreides – bez hodnocení
H. – 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je noc. Všudypřítomné ticho je rušeno jen vzdáleným krákáním havranů a lehkými kapkami deště, když tu je násilně proříznuto mohutným zadutím rohu, následované sborovým zpěvem, jež vítá zapalované ohně. Bubny šamanů, které udávají rytmus, náhle ztichnou, aby mohly být vyjmenovány runy futharku. Yggdrasil. Druhý rituál právě započal.

Vykulené oči nevěřícného pohledu do nikam, zatímco uši byly zaplavovány přívalem čehosi mně do té doby neslýchaného a zároveň naprosto uchvacujícího. Zhruba tak by se dalo ve stručnosti popsat několik prvních setkání s hudbou Wardruny, když před čtyřmi lety spatřila světlo světa první ze tří částí “Runaljod”, “Gap Var Ginnunga”. Dalo by se bez nadsázky říci, že svou prvotinou tehdy způsobilo uskupení soustředěné kolem Einara “Kvitrafna” Selvika, jenž byl do té doby znám především díky bubnování v Gorgoroth a svému dalšímu projektu Jotunspor, nemalý rozruch nejen v kruzích hudebních, nýbrž i v kruzích duchovních, které mají co dočiněním s pohanskou vírou ve všech možných formách i neformách a především pak s runovou magií. Ač historie Wardruny sahá až kamsi do roku 2002, bylo první album vydáno až sedm let poté, roku 2009. Na “Runaljod – Gap Var Ginnunga” se vedle Kvitrafna objevili i další dva hudebníci – Gaahl, do té doby znám hlavně díky skřehotání rovněž v Gorgoroth a v současnosti i v God Seed, jenž Wardruně propůjčil svůj unikátní hrdelní hlas, a světu neznámá Lindy Fay Hella, která pro změnu zaujala vyšší polohy a svým uhrančivým a unikátně zabarveným zpěvem učarovala mnohým posluchačům. Sedm let práce se na albu patřičně odrazilo a výsledkem byl dokonalý zážitek nejen v rovině hudební, ale i v rovině duchovní. Od té doby uteklo už mnoho vody a očekávání druhého dílu runového eposu v řadách těch, jimž šamanská hudba Wardruny přirostla k srdci (či snad ještě hlouběji), postupně rostlo. Až bylo po čtyřech letech ukončeno a rozpuštěno v hlubině času oznámením o blížícím se vydání.

Hybná síla započínající rituál značící nový začátek. Podmanivý rytmus a jasný hlas nesoucí Freyino požehnání zdraví a plodnosti – ať už fyzické či duševní, jež může znamenat nevysychající zásoby inspirace a nápadů. Fehu, značící začátek čehosi nového. Fehu, stíhána dokonalým vyjádřením potřeby a touhy, která vychází z nově vzniklé energie. Hutné, rytmické části jsou střídány ambientními, monotónními pláněmi, na nichž neroste téměř nic kromě občasného recitovaného slova. Tajuplná kombinace, z níž se ježí chlupy na zátylku a budí nepříjemný pocit v podbřišku, volající touhou – jež v posledních okamžicích eskaluje do extrému, dokud nedojde jejímu naplnění. Z počátku se zrodila Odinova touha po vědění, která vyslala jej na cestu. NaudiR v celé své kráse.

Jak jsem se zmínil výše, sedm let práce se na první části “Runaljod” – na rozdíl od mnoha jiných nahrávek, jež čekaly na vydání podobně dlouho – opravdu projevilo. Ať už v unikátnosti, která spojuje duchovní tradice severského šamanismu a runové magie s tamní lidovou hudbou a vlivy dalších etnických prvků z různých koutů světa, či snad neskutečné atmosféře, přirozenosti, propracovanosti a promyšlenosti kompozic. Tak nebo onak, Wardruna si díky své prvotině zajistila přední pozici na poli evropské a nebál bych se říci že i světové duchovní či rituální hudby. A stejně jako “Runaljod – Gap Var Ginnunga” je i “Runaljod – Yggdrasil” výsledkem opravdu dlouhodobé práce, jež se na poli hudby jen tak nevidí. Spojení starých hudebních postupů a nástrojů, které jsou ke všemu z velké části vyráběny ručně, spolu s duchovní naukou severského šamanismu a tajemstvím run, se totiž Kvitrafnovi daří bezesporu skvěle i v případě pokračování tohoto zhudebnělého rituálu. Ač novinka příliš mnoho výrazných změn v hudbě nepřináší, přesto se posouvá pomalu a jistě vpřed, avšak znalému čtenáři musí být jasné, že jen o hudbu tady zdaleka nejde.

Slepnirův frkot a monotónní rytmus provázející ubíhající krajinu pokrytou sněhovou peřinou. Za doprovodu hlasu Lindy a později i Kvitrafna a Gaahla ubíhá Odinova cesta za poznáním rychle, možná rychleji, než by si mnozí cestovatelé přáli. Přesto EhwaR končí tam, kde končit má. Přivázáním Slepnira k Yggdrasilu. Odinovo poselství však mluví skrze AnsuR jasně – absolvovaná cesta vede k moudrosti a poznání. Dlouhá a nesnadná cesta k oběti sama sebe, cesta, kterou si každý si ji musí projít sám. I hlasy se jako by vzdálily a zastaly úlohu pozorovatelů Odinova utrpení, jež právě započalo.

Kvitrafn svůj runový epos rozvíjí do větší šíře a barvitosti, mnohovrstevnosti. Dalo by se říci, že oproti první části rituálu je “Runaljod – Yggdrasil” o něco málo vyspělejší, vyjadřovací prvky postupně gradují a otevírají se novým, neokoukaným nápadům. Nejvýraznější ukázkou je nejspíše úvod “AnsuR”, jež svou ozvěnou odkudsi z dáli a celkovým zabarvením dokonale kontrastuje nejen se zbytkem skladby, ale vůbec se zbytkem tvorby, kterou můžete na obou albech nalézt. Větší prostor si získal zpěv obecně, obzvláště pak sborové zpěvy všech tří zainteresovaných – Kvitrafna, LindyGaahla. Pokud si dal Kvitrafn na něčem opravdu záležet, pak je to určitě gradace a zabarvenost vokálů. To je nejvíce poznat především u po sobě jdoucí dvojice run “IwaR” a “IngwaR”, ve kterých je většina napětí postavena právě na tajuplném a později i agresivnějším vokálu, jenž postupně graduje až k hranicím únosnosti. Rovněž struktura písní získala na hloubce. Kvitrafn ve většině skladeb nevyužívá větší množství nástrojů, než tomu bylo dříve, ale často je využívá ve více vrstvách nad sebou, přičemž stále je tak činěno s citem a výsledný dojem rozhodně není přeplácaný a jednotlivé skladby jsou poměrně snadno rozeznatelné. Sluší se připomenout i fakt, že “Runaljod – Yggdrasil” je podle mého názoru o něco zpěvnější než jeho předchůdce a skýtá větší množství různorodých melodií i rytmů, které opravdu velmi snadno utkví v paměti.

Odinovo sebeobětování vede skrze zbraň. Bájný oštěp Gungnir, jenž nikdy nemine svůj cíl, kterým byl po devět dní a nocí probodnut a připoután ke kmeni stromu světa, Yggdrasilu, aby získal moudrost. I to může být jeden z významů IwaR, části, jež ne nadarmo svým nejasným vyzněním a napětím nahánějícím husí kůži připomíná trojici o runě Thurs. Napětí postupně graduje, rituální zpěv se z prostého šepotu stává agresivnějším a agresivnějším, tenze dosahuje hranic nesnesitelnosti – kde mizí. Tam, kde bylo napětí, zůstala rovnováha a klid a mír. Husí kůži a strachu z nejistoty je konec. IngwaR.

Nemůžu říct, zda je “Runaljod – Yggdrasil” lepší či horší než první část tohoto unikátního zhudebněného rituálu. V lecčems je jiná, v lecčems zachovává původní koncept. Změny nejsou zásadní, avšak postihly všechny stránky. Největší změnou si vedle struktury prošla především délka skladeb. Ta se u většiny z nich drží na hodnotách kolem šest minut, nejkratší skladba pak trvá něco málo pod čtyři a půl minuty – což je oproti předchozímu počinu poměrně výrazný posun vzhůru. Avšak ani přes větší délku skladeb, která ve výsledku natáhla celkovou délku nahrávky o dobrou čtvrthodinu nemůžu říct, že by “Yggdrasil”, podobně jako “Gap Var Ginnunga”, trpělo nudnou vatou. Každá část je víceméně nutná, nic nechybí ani nic nepřebývá, aby byl postihnut význam a vlastnosti každé z osmi run, které “Yggdrasil” zachycuje, co nejpřesněji a nejvýstižněji.

Gibu je schopností. Gibu je darem. Gibu je přijetím moudrosti run, za kterou bylo zaplaceno nejvyšší cenou. Gibu je smířením s přijatým osudem, smířením, které stojí na sklonku deváté noci a vítá konec utrpení. Solringen je úsvitem desátého dne, jež přichází pomalu, ale o to jistěji. Úsvitem přinášejícím klid a vítězství ve všech rovinách bytí. Sowelu pak se sluncem přináší naději a energii nového dne, ale rovněž nejistotu zítřků, která přichází stejně neodvratně, jako jednou přijde jeho poslední část. Spolu s koncem světa.

A o nich to vlastně celé je. Jak jsem naznačil výše, jednou částí je dokonalá hudební stránka věci, co však dělá Wardrunu opravdu unikátem, je právě spojení s šamanismem a runami. V Kvitrafnově podání se každá z run stává doslova živoucím organismem, který je jednak navzdory vyprávěnému příběhu schopen stát sám o sobě, není-li z podstaty věci vázán k jiné runě, tak jako tomu bylo na předchozím počinu, ale jednak dokonale drží dokonale pohromadě, vzájemně se doplňuje a rozvíjí. Celek je tím, čím Wardruna táhne. Nejen hudebně, ale i myšlenkově a příběhově je “Runaljod – Yggdrasil” kompaktním dílem, které dokonale drží při sobě. Dílem, které vás unese kamsi mimo reality a běžné vnímání světa. A jen tak vás odtamtud nepustí.

Helvegen uzavírá rituál v duchu poslední runy, poklidně za sborového zpěvu. Procítěn odevzdaností a smíření s osudem, který má neodvratně přijít. Klidem před bouří. Plameny ohňů dohasly v přicházejícím dešti, který díky vycházejícímu slunci kreslí duhu nad obzor. Rituál je u konce. Prozatím.

“Deyr fé
deyja fræaendur,
deyr sjálfur ið sama.

Eg veit einn
að aldrei deyr:
Dómur um dauðan
hvern.”
(Helvegen)


Další názory:

Po kouzelném debutu “Runaljod – Gap Var Ginnunga” nechala norská Wardruna na pokračování čekat déle, než by se mnohým líbilo, ale jak se říká, v tomto případě se čekat vyplatilo. “Runaljod – Yggdrasil” je totiž opět pohlcující deska, která v dnešní překotné době dokáže zastavit čas a na chvíli člověka přenést jinam. V porovnání s debutem mi novinka přijde trochu rozmanitější a takříkajíc se toho na ní “víc děje”, nicméně podobné záležitosti vždy byly a vždy budou především o atmosféře – a tu obě desky čarují naprosto bravurně. Wardruna je do jisté míry záležitost opravdu unikátní, minimálně však obdivuhodná a dech beroucí. Pokud se dá o nějaké hudbě tvrdit, že má duši, pak je to zcela jistě právě Wardruna.
H.


En Nihil – The Approaching Dark

En Nihil - The Approaching Dark
Země: USA
Žánr: industrial / noise / ambient
Datum vydání: leden 2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. The Tombs of Empire
02. Frozen Postures
03. The Hearts Relent
04. Human Animal
05. Futile Man – The Weight of Absolution
06. Souls to Cease
07. Vulture Reign
08. The Approaching Dark
09. Darkfall

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Muziku samozřejmě běžně dělíme na žánry, což je asi nejpřehlednější a nejsnáze představitelné. Kdyby na to ovšem přišlo, klidně bychom mohli hudbu dělit i trochu abstraktněji, dejme tomu třeba standardní a nestandardní produkci. Na Sicmaggot se v drtivé většině případů setkáváme s tím prvním případem – ačkoliv jde nezřídka o bezesporu extrémní a nepříliš lehce stravitelné věci, přesto bych – měřeno čistě mou osobní optikou – označil 99 % metalové hudby za standardní produkci, tvořenou konvenčními prostředky, mohli bychom říct. Pak tu jsou ovšem záležitosti na samém okraji hudebního spektra, vymykající se běžnému pohledu na to, jak by muzika měla vypadat a znít, až by se vlastně v nejednom případě dalo vcelku úspěšně polemizovat o tom, zdali se ještě vážně jedná o hudbu. Kdysi dávno jsem pro osobní potřeby vymyslel pojem “umělecká performance”, což sedí mnohem lépe. Právě do této oblasti spadají různé zvukové experimenty, avantgardní hudba nebo třeba noise.

Netřeba důvtipnému čtenáři říkat, že En Nihil patří právě mezi obdobné záležitosti, které se víc než hudbou dají nazývat uměleckou performancí, ačkoliv nutno dodat, že jejich podání ještě zdaleka není ten úplně největší audio teror, jaký jsem kdy slyšel. Údajně by se prý mělo jednat o legendární formaci, nicméně to je pojem značně relativní, už jen z toho důvodu, že v dnešní době se legendárním nebo ještě lépe kultovním nazývá kdeco a každá druhá podzemní blbost, které se nedostane jakéhokoliv ohlasu, má tendence prohlašovat sama sebe za kult (ačkoliv zrovna na tohle jsou experti především chasníci z oblasti black metalu). Nemám páru, jak se to ve skutečnosti má s En Nihil, protože osobně jsem o tomto americkém projektu až doposud jaktěživ neslyšel, což ovšem – to pokorně připouštím – může být dost dobře dáno mou nepříliš velkou vzdělaností v dané žánrové oblasti. Pro pořádek je ale nutno jedním dechem dodat, že jméno En Nihil se přece jenom vynořilo již v roce 1994, což je na daný styl poměrně výkon (byť zde podle všeho byla docela dlouhá přestávka).

Dosud nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, co je tedy En Nihil vlastně zač. V této hudbě – tedy alespoň přinejmenším co se týká nové desky “The Approaching Dark” – se mísí vícero žánrů, z nichž nejvýrazněji do celkové podoby nahrávky promlouvá noise, avšak během více jak 50 minut tohoto vyhlazovacího procesu se člověk potká i s jistými ambientními plochami nebo nádechem industrialu. Toliko k formálnímu zařazení, zajímavé ovšem bude i zařazení čistě pocitové, které je sice mnohem jednodušší, avšak o to více vystihující – bordel. Toto pěkné (moje oblíbené!) expresivní označení má to kouzlo, že může být myšleno jako obrovská pochvala i jako obrovské negativum. Zde se ale nejedná ani o jedno z toho, nýbrž o označení, které “The Approaching Dark” vystihuje vlastně mnohem hmatatelněji než sypání oněch formálních škatulek. Bordel je zde tedy myšlen spíše v duchu objektivního popisu, nežli subjektivního hodnocení. Jestli má něco takového alespoň nějaký nárok být byť by jen trochu kvalitní hudbou (možná by byly na místě uvozovky?), to už je věc značně diskutabilní a dovolím si ji ponechat na vlastním soudu a vkusu každého jednoho čtenáře.

“The Approaching Dark” nabízí několik poloh, z nichž tou nejčetnější – jak již bylo nepřímo řečeno – je hluková stěna různého nepříjemného lomozu, skřípění, škrábání a rachotu. Opravdu málokterý žánr dokáže svým názvem tak přesně vystihnout svou vlastní náplň tak, jako to dokáže právě noise, čili hluk. Vokály zde samozřejmě nehledejte, byť se mi zdá, že na některých místech se v pozadí ozve náznak nějakého (ne)lidského skřeku, dost dobře však může jít jen o velmi zkreslený efekt. Záležitost je to ovšem nepodstatná, protože “The Approaching Dark” tu hlukovou podstatu bezezbytku naplňuje tak jako tak.

Ačkoliv to možná bude znít poněkud paradoxně, oproti nervy drásajícímu lomozu zní několik těch momentů hodně temného a minimalistického ambientu až relaxačně. Možná to na první pohled zní jako protimluv, nazývat hudbu, která je sama o sobě dosti depresivní, relaxační záležitostí, ale v porovnání s okolním očistcem působí ambientní skladby opravdu jako ostrůvek klidu v moři hluku. Taková je třeba třetí “The Hearts Relent”, která snad jako jediná píseň na “The Approaching Dark” nabízí něco, co by se s trochou představivosti dalo nazvat melodií (!), nebo závěrečná monotónnost “Darkfall”, jež po půl hodině šíleného výplachu působí až osudově. Zbylé skladby desky si už ale nekladou jiné ambice, než všechny ty nešťastníky, kteří se dostanou na dosah, jednoduše terorizovat. Jestli jste ochotni něco takového podstoupit, to se již musíte rozhodnout sami…


Agalloch – The White

Agalloch - The White
Země: USA
Žánr: neofolk / ambient
Datum vydání: 29.8.2008
Label: Vendlus Records

Tracklist:
01. The Isle of Summer
02. Birch Black
03. Hollow Stone
04. Pantheist
05. Birch White
06. Sowilo Rune
07. Summerisle – Reprise

Hodnocení:
Ježura – 10/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 9,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Víte, my se v redakci Sicmaggot děsně nudíme, takže samou nudou vymýšlíme hovadiny. A při jednom takovém záchvatu nudy z našich pomazaných hlav vzešel nápad, že by nebylo vůbec ke škodě tu a tam oprášit nějakou starší nahrávku, která si to zaslouží a jejíž recenze se na Sicmaggot v ideálním případě ještě neobjevila, a podrobit ji stejné péči, jaké se zde dostává žhavým novinkám. A tušíte správně, dnes přesně na takový materiál dojde. A abych netroškařil, moje volba padla na jeden z mých vůbec nejmilejších titulů…

We carry death out of the village”
(The Isle of Summer)

Fenomenální a zcela jedinečné zámořské těleso Agalloch asi zdejším čtenářům není třeba příliš představovat, takže se zdržím obšírnějších popisů nezaměnitelného rukopisu a zádumčivé atmosféry, které této portlandské legendě udělaly jméno, a začnu z trochu jinačího soudku. Jak známo, Agalloch mají za svou kariéru na kontě čtyři ceněné řadové desky, které společnými silami definují typický sound kapely. Stalo se však pravidlem, že v mezidobí mezi vydáním jednotlivých studiových alb nahrávají Agalloch minimálně jedno EP, a obecně se dá tvrdit, že právě prostřednictvím těchto minialb se vydávají do směrů více či méně odlišných od své řadové tvorby. A přesně to je i případ právě recenzovaného “The White”. Agalloch známí svojí jedinečnou kombinací atmosférického black metalu a potemnělého neofolku se totiž v tomto případě zcela zřekli všech metalových složek a nahráli EP, které je čistému neofolku asi nejblíže za celou jejich kariéru. Je však třeba jedním dechem dodat, že se tak nestalo ani na úkor typického skladatelského jazyka dua John HaughmDon Anderson, ani na úkor rozmanitosti hudby samotné. A pokud “The White” neznáte a toto prohlášení vás trochu uklidnilo, pak vězte, že ten klid není nic proti tomu, co za stavy následuje po plném prozření, protože i když jsem ve společnosti “The White” strávil mnoho a mnoho hodin, pořad znovu žasnu nad tím, jaký skvost se Agalloch na půlhodinové ploše tohoto EP podařilo stvořit. Ale na chvalozpěvy bude prostor o něco níže, takže se zde nejdříve pokusím alespoň trochu střízlivě nastínit, jaké “The White” vlastně je, krom toho že je doslova dech beroucí. Vidíte, zase jsem se neudržel…

And what of the true God? To whose glory churches and monasteries have been built on these islands for generations past? Now shall what of him?”
“Oh, he’s dead. He can’t complain. He had his chance and in modern parlance. Blew it.”
(Sowilo Rune)

Jak může napovědět stylové zařazení k neofolku, “The White” je ve své podstatě velmi prostá a umírněná nahrávka. Rozhodně se nejedná o žádné progresivní orgie, které útočí na posluchačovy smysly svojí technickou propracovaností a nároky na instrumentální zručnost hráčů, a za sebe říkám – ještě že tak. Zcela nezemského zážitku je zde totiž dosaženo úplně jinak a je to provedeno tak brilantně, až se tají dech. V dokonalém souznění tu spolupracují jemné akustické kytary a tajuplně rozmáchlé perkuse, ke kterým jen nepatrně menším dílem přispívají kytary elektrické, dále klávesy, brumle, akordeon, různé rohy… Asi si říkáte, co na takové nahrávce dělají elektrické kytary vzhledem k tomu, co jsem zde už o charakteru EP napsal, ale věřte, že v žádném případě nefungují jako rušivý element, ale naopak jsou jedním ze stavebních kamenů dokonalosti “The White”. Tady se totiž neriffuje ani nesóluje, a když už na nějaký ten příspěvek elektrické kytary dojde, jedná se vesměs výhradně o jemný podkres na pozadí, který díky perfektně zvoleným efektům posouvá celek opět o notný kus dál. Zajímavostí je takřka úplná absence vokálů, které se omezují na několikahlasou, leč bezeslovnou pasáž ve skladbě “Pantheist”, mluvené slovo či recitaci v “Hollow Stone” a “Sowilo Rune”, respektive “Birch White”, a v neposlední řadě na vložené repliky z filmu “The Wicker Man” (1973, režie Robin Hardy). Jedno z mnoha kouzel “The White” ovšem spočívá v tom, že drastické omezení vokálů zde není na škodu, ale naopak, a funguje to bezchybně. A věřte, že k dosažení takového výsledku je zapotřebí velký cit pro věc.

Když bych “The White” neznal a odmyslel si všechny ty superlativy, kterých jsem se nakonec stejně úplně nevyvaroval, neměl bych nejmenší tušení, co za podivného hybrida může z takové směsky nástrojů a způsobů jejich použití vzniknout, a nestydím se přiznat, že bych byl předem k výsledku asi velice skeptický. Zde se to ovšem podařilo tak skvěle, jak jen to je možné. Agalloch to přitom dokázali bez toho, aby jakkoli popřeli sami sebe, ba naopak. I přes absenci metalové složky je “The White” opatřeno naprosto čitelným autorským rukopisem a jako takové je nezpochybnitelným důkazem, že v případě Agalloch nejde ani náznakem hovořit o vítězství formy nad obsahem. Krom toho jde o nahrávku nesmírně pestrou, takže se člověk nestačí divit, co všechno se dá v hranicích minimalismu vykouzlit. No a když vám konečně dojde, že ať ukážete na kteroukoli ze sedmi skladeb, tak máte jistotu, že ukazujete na klenot, pak už skutečně není jediný důvod držet se v hodnocení zpátky. Zkrátka ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že toto je umění v jeho nejniternější podobě.

He brought me up the same way: to reverence the music, and the drama, and the rituals of the old gods; to love nature and to fear it, and to rely on it and to appease it when necessary. He brought me up…”
He brought you up to be a pagan!”
A heathen conceivably but not, I hope, an unenlightened one.”
(Summerisle – Reprise)

Jak jsem již několikrát naznačil a nakonec na plná ústa vykřičel do světa, Agalloch přišli a veškerý svůj potenciál i potenciál stavebního materiálu tohoto EP přetavili v naprosto jedinečný démant a skvostnou ukázku dokonale zúročené inspirace. EP “The White” je bez přehánění geniální dílo a do jeho půlhodinové stopáže Agalloch napěchovali tolik fantastické hudby, kolik mnozí jiní nedokáží vytvořit za celou svoji kariéru. A jelikož je další rozplývání nad nebetyčnými kvalitami tohoto minialba už trochu bezpředmětné, uzavřu recenzi jedinou výtkou, kterou k “The White” mám. Vzhledem k k omezenému nákladu 2000 kusů je dnes již zcela nemožné sehnat EP standardní cestou, takže až se rozhodnu nakoupit na eBay, peněženka mi asi moc nepoděkuje. Ale co na tom, tohle za ty peníze stojí…

Agalloch


Další názory:

Určitě je to úžasná hudba, o tom není sporu, ale na rozdíl od kolegy budu v hodnocení malinko střízlivější, přesto nemohu tvrdit, že bych měl nahrávce co vytknout. Dovolím si tvrdit, že v tomto případě šlo autorům především o atmosféru a z tohoto úhlu pohledu lze před “The White” jen smeknout, jelikož jde o atmosféru vskutku podmanivou. Nejpozději právě s tímto minialbem Agalloch svého času definitivně dokázali, že jsou opravdu vyzrálou a nevšední skupinou s takřka nezaměnitelným rukopisem, který ovšem nestojí na stylu nebo na nástrojích, ale pouze (pouze v uvozovkách) na pocitové stránce. A to o sobě myslím nemůže tvrdit mnoho skupin, že by byl jejich zvuk jasně rozpoznatelný, ať už hrají atmosférický black metal nebo neofolk. Jinak k tomu nemám moc co dodat, protože je to již dostatečně popsáno v recenzi…
H.