Archiv štítku: ambient

Netra

Netra - Sørbyen
Země: Francie
Žánr: avantgarde / black metal / trip-hop / ambient / jazz

Otázky: H.
Odpovědi: Steven Le Moan
Překlad: H.
Počet otázek: 26

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook

V recenzích se snažíme velkými čísly moc neplýtvat, ale když už 10/10 dáváme, myslíme to vážně. A když jsem letos v červnu dával 10/10 loňské desce “Sørbyen” od (původem) francouzského jednočlenného projektu Netra, také jsem byl zcela přesvědčen, že to bylo zaslouženě… a stále jsem. Ta nahrávka je totiž… jednoduše dokonalá. I proto jsem upřímně rád, že bylo možné uskutečnit rozhovor se Stevenem Le Moanem, člověkem stojícím za Netra. Bavili jsme se nejen o “Sørbyen”, ale i o čerstvém EP “Dreading Consciousness”, na němž se Steven podílel s hip-hopovou kapelou We’rewolves, a samozřejmě i dalších tématech…


Ahoj, Stevene! Úplně první otázka bude trochu neobvyklá – kde se teď nacházíš? Vím, že ses přestěhoval do Norska před tvorbou “Sørbyen”… žiješ stále v Norsku, nebo ses od té doby přestěhoval zase někam jinam?

Opustil jsem Norsko asi před rokem a nyní žiju v Darmstadtu v Německu.

Četl jsem, že Norsko bylo hlavním zdrojem inspirace pro “Sørbyen”, je to tak? Proč ses rozhodnul se sem přestěhovat? Myslíš, že by druhá deska Netra byla úplně jiná, kdyby ses do Norska nepřestěhoval, nebo jsi přesvědčen, že by tam nějaká podobnost byla?

Odstěhoval jsem se do Norska z profesních důvodů a opravdu, “Sørbyen” je něco jako deník mého pobytu zde. Místo, kde jsem žil, je neuvěřitelně mírumilovné, klidné a mimořádně zajímavé pro mojí kreativitu. Zcela jistě bych přišel s něčím úplně jiným, kdybych žil v jiné zemi.

Vzhledem k tomu, že “Sørbyen” bylo inspirováno Norskem, přímo se nabízí se zeptat – přemýšlel jsi o tom, že bys aspoň část alba nazpíval v norském jazyce? Pokud se nemýlím, jenom názvy samotné nahrávky a titulní skladby (která je ovšem instrumentální) jsou norsky… A co takhle možnost využití francouzštiny?

Angličtina se stala mým každodenním jazykem už před pár lety. Jak v práci, tak i doma s mojí přítelkyní. Myslím, že bych mohl psát texty ve francouzštině, ale to by možná bylo až moc osobní. Někdy je lehčí najít ta správná slova v jiném jazyce, než je tvůj vlastní. Co se norštiny týče, musel jsem se ji naučit během mého pobytu, ale nebyl jsem schopen se v ní vyjádřit tak, jak bych chtěl, a také jsem se obával automatického přiřazení k black metalovému žánru. Angličtina pro mě v té době byla přirozenou volbou.

Doufám, že se nemýlím, ale ta osoba na obálce “Sørbyen” jsi ty a to okolí je nejspíš ono norské město, v němž žiješ (jsi žil)… je to tak? Proč ses rozhodnul dát sám sebe na přebal desky?

Naprosto správně! Chtěl jsem něco jednoduchého, syrového, něco docela zřejmého a ukotveného v každodenním životě.

Musím říct, že pokaždé, když poslouchám “Sørbyen”, působí na mě trochu jinou řádkou emocí, jako by ta deska byla pokaždé jiná, jeden den melancholičtější a další den zase spíš působila spíš jako klaustrofobická nahrávka. Jaké pocity jsi s hudbou chtěl vytvořit ty sám?

Musím říct, že si téhle poznámky cením! Měl jsem v úmyslu s tímto albem zobrazit širokou škálu pocitů, což je důvod, proč je tak dlouhé a různorodé. Když se na to zpětně podívám po pár letech, možná to bude trochu zmatené, ale takový je občas i život.

Netra - Sørbyen

Pro koho myslíš, že je tvá muzika určena? Řekl bych, že pro fanouška jednoho žánru to nejspíš bude až moc experimentální. My jsme stránka především o metalové hudbě, ale nejsem si jistý, jestli by většina metalových fandů Netra ocenila. Kdo myslíš, že jsou posluchači Netra? Možná lidé s otevřenou myslí? Zejména po “Dreading Consciousness” to vypadá, že asi nikdo kromě otevřených lidí si tu muziku neužije.

Opravdu nevím. Nejspíš lidi jako já, ale ani to není lehké popsat. Zcela jistě však musí být člověk zvyklý na surovou produkci spojenou s black metalovým žánrem, aby si užil hudbu Netra, to je předpoklad.

Nyní bych se rád zeptal na něco ohledně procesu tvorby “Sørbyen”, především kvůli tomu, že v bookletu nejsou téměř žádné informace… Kolik času ti tvorba celé desky zabrala? Kdy byla dokončena první skladba? Jak dlouho trvalo samotné nahrávání? A také – kde jsi album natočil? Nemohl jsem nikde najít jakékoliv informace o studiu nebo čemkoliv dalším…

Vyprodukovat tohle album trvalo něco přes rok. Těžké ti říct víc detailů, celý proces byl totiž trochu neorganizovaný, různé kroky (skládání, nahrávání, mixování) se vzájemně poněkud překrývaly. Všechno bylo natočeno doma, žádné studio, nikdo další se na tom nepodílel. Přesně tak jsem to chtěl.

“Sørbyen” je také rozděleno do dvou částí, “Différends” a “When the Time Is Right”. Proč? Mají to být dvě oddělené poloviny, nebo jsou nějak spojeny, něco jako dvě kapitoly jednoho příběhu? Je na desce nějaký komplexní koncept?

Ano, tohle má svůj důvod. První část je zamýšlena jako vyobrazení něčeho světlého, nadějného a melancholického, zatímco druhá část sklouzává k čemusi temnému a nenávistnému.

Pokud se nemýlím, některé části “Sørbyen” obsahují výňatky ze čtyř filmů… mohl bys prosím říct, jaké to jsou a také proč ses rozhodl použít samply právě z nich?

Ano, skutečně jsem použil samply z těchto snímků:
“Louise-Michel”, režie Gustave de Kervern a Benoît Delépine
“Rottenetter”, režie Arild Ostin Ommundsen
“Stay”, režie Marc Forster
“Ond tro”, režie Kristian Petri

Nedokážu přesně vysvětlit, proč jsem použil právě tyhle filmy. Je to o atmosféře, o pocitu, že budou ke skladbě pasovat.

[Třetí zmiňovaný film je v české distribuci pod názvem “Hranice života”, první a poslední jsou u nás k sehnání pod původními názvy a druhý jmenovaný se v české distribuci neobjevil – pozn. redakce]

Nedávno bylo zveřejněno video ke “Crawling”. Proč to trvalo tak dlouho, než byl videoklip vypuštěn… rok po vydání samotného “Sørbyen”? Pokud jsem to správně pochopil, celé video je vlastně dílem jednoho jediného člověka, Jasona Caridiho, je to tak? Jak ses na výrobě videoklipu “Crawling” podílel ty sám? A proč ses rozhodl vytvořit video pro tenhle song?

Očekávali jsme, že bude video hotové mnohem dřív, ale produkce byla několikrát odložena, do detailů nebudu moc zabíhat. Opravdu to je práce jednoho člověka, postaral se úplně o všechno, já jsem jenom přispěl několika malými poznámkami. Co se týče toho, proč tenhle song, především jsem pro něj měl několik grafických nápadů; nakonec se sice stalo to, že jsme žádný z nich nepoužili, ale tuším, že takhle to celé začalo.

Tohle možná bude docela klišé dotaz, ale… jaké vidíš rozdíly mezi “Sørbyen” a “Mélancolie urbaine” jako autor muziky? Řekl bych, že debut je jakoby metalovější, zatímco “Sørbyen” je experimentálnější a avantgardnější, ačkoliv první album je také dost neobvyklá hudba… Co myslíš ty? Mohl bych se zeptat také na rozdíly mezi deskami a “Dreading Consciousness”, ale tuším, že v tomhle případě jsou ty rozdíly docela jasné (smích)…

Asi nejsem ta nejlepší osoba na tuhle odpověď, protože nemám vůbec žádný odstup.

Netra

Na “Sørbyen” se nachází skladba “Emlazh”. Co slovo “emlazh” znamená?

Je to bretonské slovo pro “sebevraždu”.

Další píseň na “Sørbyen” se jmenuje “I Shall Slay the Monkeys” [“Pozabíjím opice”]. Proč bys měl chtít zabíjet opice (smích)? Nebo jde o metaforu? Mohl bys nám prosím vysvětlit, o čem ten song je?

Text této písně nese extrémně jednoduché poselství: nesnáším lidi. Je to antisociální hymna.

Když už jsem zmínil význam skladeb… v bookletech “Mélancolie urbaine” i “Sørbyen” jsou pouze malé útržky textů a nikde jinde jsem je také nedokázal najít. Jsou texty někde k dispozici? Pokud ne, máš v plánu je zveřejnit?

Mám v úmyslu ponechat texty prozatím nezveřejněné. Necítím se na to, abych se podělil o celé poselství, je tu jistá část mojí hudby, kterou si potřebuji nechat jen pro sebe.

Pokud vím, Netra vydala dvě dema v letech před první dlouhohrající nahrávkou “Mélancolie urbaine”, je to tak? Všiml jsem si, že některé songy z demosnímků se pak objevily i na následujících deskách… máš v plánu použít (v přepracovaných verzích?) některé další písničky ze staré éry kapely?

Moc jsem o tom zatím nepřemýšlel, ale ano, je to možné.

Mimochodem, když jsme zmínili dema… je nějaká možnost se k nim dostat (alespoň v podobě downloadu)? Existují vůbec ve fyzickém vydání?

Na těch demosnímcích není nic zajímavého, o nic nepřicházíš.

Druhé demo a první album sdílejí stejný název “Mélancolie urbaine”, ale jména písniček jsou odlišná, s výjimkou “Blasé”. Znamená to, že první řadová deska obsahuje songy z dema, ale v přepracovaných verzích a s jinými názvy? Pokud ne, proč jsou jména obou nahrávek stejná?

Ano, album opravdu obsahovalo přearanžované verze skladeb z dema.

Pojďme se teď trochu bavit o “Dreading Consciousness”… nahrávka je kolaborací mezi tebou a We’rewolves. Pro začátek, mohl bys nám své kolegy z EP představit? Doufám, že nekecám, ale… mělo by se jednat o hip-hopový projekt z Kalifornie, je to tak? Jak ses s nimi dostal do kontaktu a proč ses rozhodl s nimi spolupracovat?

Vlastně to byli oni, kdo udělal první krok. Líbila se mi jejich muzika, takže jsem navrhl tuto spolupráci, všechno šlo pěkně hladce a z výsledku jsme všichni velice nadšení!

“Dreading Consciousness” mi připadá, jako kdyby ses ty postaral o hudbu a We’rewolves o rapový vokál… bylo to tak?

Rozhodně!

Výše jsem se ptal, jestli je nějaký koncept na “Sørbyen”, ale tuším, že je docela zřejmé, že “Dreading Consciousness” koncept obsahuje… nahrávka má svůj vývoj a pomalu roste k impozantnímu finále v závěrečné části “Enter the Void”. Také část textu, kterou jsem dokázal pochytit, a ženský křik naznačují, že nějaký příběh za “Dreading Consciousness” bude. Mohl bys nám povědět, o čem EP je?

Název to vlastně sám vysvětluje. Je to celé o odmítání se otevřít tomuto světu, který nás zanechává v takové frustraci. Zkouřit se reprezentuje velmi dobrou alternativu v beznaději.

“Dreading Consciousness” je prozatím k dispozici jen jako digitální vydání. Myslíš, že je možné, aby někdy vyšlo i ve fyzickém formátu?

Momentálně není nic v plánu, ale jsem otevřený nabídkám od labelů.

Jaký nástroj je pro tebe řekněme ten “hlavní”? Vzhledem k tomu, že v Netra hraješ na všechno, může být zajímavé se dozvědět, jestli sám sebe považuješ především za zpěváka, kytaristu, baskytaristu nebo něco jiného… Když skládáš muziku, se kterým nástrojem začínáš? Mimochodem, na kolik nástrojů jsi schopný hrát?

Původně jsem baskytarový hráč. Tohle je můj nástroj. Když dojde na skládání hudby, střídavě používám elektrickou kytaru, ale také svůj hlas, například když se mi v hlavě objeví melodie. Co se týče nástrojů, na které umím hrát kromě baskytary a elektrické kytary, dříve jsem zkoušel trochu bicí, také nějaké klávesy, ale moc už na ně necvičím.

Tvoje hudba obsahuje velkou škálu různých vlivů a stylů… black metal, jazz, elektronika a mnohem víc. Přímo se nabízí se zeptat – jakou hudbu máš rád jako fanoušek? Posloucháš všechny žánry, jejichž vlivy jsou znatelné v hudbě Netra? Mohl bys vyjmenovat pár tvých nejoblíbenějších interpretů vůbec? Poslouchal jsi v nedávné době nějaké zajímavé desky?

V základě dokážu ocenit jakýkoliv druh hudby. Někteří z mých nejoblíbenějších umělců z různých žánrů jsou: Joy Division, Rob Dougan, Burzum, Charles Mingus, VNV Nation, Mobb Deep. Ale někdy neposlouchám nikoho z nich celé měsíce, jde jen o to, že vyprodukovali jedny z nejpůsobivějších nahrávek, jaké jsem kdy slyšel. Nedávný zajímavý objev není.

Hádám, že tohle může být svým způsobem zbytečná otázka, ale… myslíš, že je možné, aby Netra někdy vystoupila živě?

Upřímně si myslím, že ne.

Je mi jasné, že “Sørbyen” je venku přibližně rok a “Dreading Consciousness” právě vyšlo, ale začal jsi už přemýšlet o další desce? Předpokládám, že nové EP byl jen experiment, takže hodláš pokračovat cestou nastolenou “Sørbyen”? Nebo nic neplánuješ a jen počkáš, kam tě zanese inspirace?

Nic neplánuji, budu jen čekat, přesně jak říkáš!

Jedna hodně lehká otázka na závěr… co znamená slovo “netra”? Díky moc za rozhovor a za tvůj čas!

Obvykle je tohle první otázka rozhovoru, ne poslední! Ve skutečnosti to znamená “nic” v bretonštině. Díky moc za tvůj čas a zájem!


Lucid Coma – …on and on ‘Till the Break of Dawn…

Lucid Coma - …on and on 'Till the Break of Dawn…
Země: USA
Žánr: industrial doom metal / ambient
Datum vydání: 3.2.2013
Label: Doctrine

Odkazy:
bandcamp

Když jsem zahlédl žánr, docela rychle mě hudba Lucid Coma začala zajímat. Nemůžu si pomoct, ale industriální doom metal křížený s ambientem mi zní jako hodně slibná kombinace. Když k tomu připočtu docela zajímavou obálku a také fakt, že v případě “…on and on ‘Till the Break of Dawn…” jde o EP v délce 17 minut – což je čas, který se dá přežít i tehdy, jedná-li se o dost blbou muziku – pouštěl jsem se do minialba s docela slušnou zvědavostí.

Hned na začátku se na člověka vybalí sound jak z roku raz dva. Trocha hledání a ejhle – Lucid Coma je jednočlenný projekt, jehož posledními počiny jsou tři dlouhohrající desky z roku 2003 (ano, všechny tři) a od té doby ani ťuk. Po deseti letech ničeho se Lee McNamara, hlavní postava projektu, rozhodl vypustit právě “…on and on ‘Till the Break of Dawn…”, na němž se ovšem nenachází nová muzika, ale staré vykopávky nahrané na kazeťák v roce 1996 (číslo 2) a roce 1998 (číslo 1 a 3). Tím se nám vysvětluje ten oldschool…

S tím samozřejmě problém a priori nemám, ale trochu mě zaskočila samotná hudba, která rozhodně nezní tak, jak bych si představoval industriální doom v kombinaci s ambientem. Ani pořádně nevím, kam bych to zařadil, rozhodně ale ne do dané škatulky… formálně to má asi opravdu nejblíže k doomu, ale není to nic, co si většina z nás pod tím pojmem představí. A také upřímně moc nevím, co si o té hudbě myslet.

“Moorpark Anthem (…on and on ‘Till the Break of Dawn…)” je song postavený na jednom relativně rychlejším riffu, hodně jednoduché rytmice a řevu. Taková je většina skladby, až po čtyřech a půl minutách se objeví hodně dobrá bicí pasáž, která je tím nejzajímavějším, co EP nabízí. Druhá věc je takový vypalovák ve středním tempu, skoro jak nějaký pomalejší death metal, ale i přes krátkou dobu nijak zvlášť nezaujme. Pojetím stejně jednoduché jak první písnička, jen bez výborného závěru. “Burning Descent (to a)” je pak v drtivé většině svého času takové nijaké skoro ticho, které působí dost zbytečně. Asi tak.


Turenn – Incoherent Visions

Turenn - Incoherent Visions
Země: Kanada
Žánr: ambient / depressive black metal
Datum vydání: 19.7.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
bandcamp

Nyní se podíváme na jeden případ z naprosto nekonečného zástupu black metalových demosnímků. Tento konkrétní se jmenuje “Incoherent Visions” a má jej na svědomí kanadský projekt Turenn. Těžko říct o kapele něco víc, vlastně ani nemám tušení, kolik je v ní členů (ale asi bych tipoval jednoho), jelikož jakékoliv informace nejsou moc dobře dohledatelné…

“Incoherent Visions” jsem si sehnal v domnění, že se bude jednat o depresivní black metal, jak bylo avizováno na stránce, kde jsem se o Turenn dozvěděl, nicméně “Incoherent Visions” se nese v trochu odlišném duchu. “The Beauty in Defeat” připomíná spíše nějaký dark folk, o metal v ní ani nezakopnete, a přestože se nedá tvrdit, že by šlo o veselou skladbu, do nějaké deprese má hodně daleko, spíše je taková zádumčivá. Ve druhé “Light the Way” se poprvé a naposledy ozve onen black metal, ale i zde bych se zdráhal mluvit o něčem depresivním, každopádně se ovšem jedná o zajímavou a dost pestrou píseň s několika hodně povedenými momenty, rozhodně je v ní cítit, že někam spěje. Závěrečná “Bare” je pak song, který byste na normální desce označili jen jako outro, v podstatě se jedná jen o postupně gradující “vybrnkávačku”, metal (natožpak black metal) také nikde.

Úplně ve stejný den Turenn vydal(i) ještě jednu samostatnou skladbu, která není součástí “Incoherent Visions”“Tear the Wound Out”. Zde už se naopak jedná o poměrně ortodoxní provedení black metalu v hodně misantropickém duchu.

Na jednu stranu se nedá říct, že by hudba Turenn byla špatná, a podle toho, co se děje na “Incoherent Visions” i v “Tear the Wound Out”, bych si dokázal představit, že někdy v budoucnu by u Turenn mohla vyjít velmi zajímavá deska. V současnosti mi ale bohužel přijde, že tvůrce (tvůrci?) projektu neví, jakým směrem se pohnout, tak zkouší všechno možné, asi co vyleze nejlíp – snad proto jsou všechny čtyři songy stylově tak rozhárané. Mně osobně z nich nejvíce sedla “Tear the Wound Out”… Nicméně by to nejspíš chtělo si ujasnit, jakým stylem jít dál…


Kajkyt – II

Kajkyt - II
Země: Rakousko
Žánr: dark ambient / experimental / minimal / ambient
Datum vydání: 10.10.2013
Label: God Records

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
God Records

Jestli jsem si kdy nějak představoval, jak by mohla znít zhudebněná prázdnota, máloco k ní má tak blízko jako “II”. Těžko shrnovat dojmy, které ve mně nové album z dílny Slobodana Kajkuta zanechalo, protože co si budeme povídat, ono popsat vaše pojetí prázdna tak, aby to pochopili i ostatní, je docela kumšt. Nicméně i přesto se o to v následující recenzi pokusím.

Předpokládám, že většině z vás nic moc neřekne ani jméno projektu, ani pravé jméno umělce z bývalé Jugoslávie, který za tímto projektem stojí, proto by bylo vhodné si jej trochu představit a přiblížit. Slobodan Kajkut, narozen roku 1983 ve městě Banja Luka na území současné Bosny a Hercegoviny, je poměrně činorodá postava na poli undergroundové muziky, obzvláště co se experimentální a dark ambientní scény týče. Zaslechnout jste o něm mohli již před třemi lety, kdy vydal pod hlavičkou svého projektu Kajkyt své první album “Krst” a od té doby spolupracoval na počinech od Automassage nebo The Striggles. Kromě toho se na undergroundové tvorbě nejrůznějších těles se podílí zhruba deset let. Že “Krst” není nějakým bezvýznamným počinem, může potvrdit i Oktopus z industriálně-horrorcorové formace Dälek, který se postaral o mixáž alba, nebo o rok mladší deska remixů skladeb z “Krst” pocházejících od nejrůznějších umělců a uskupení – a ani tady nemluvíme o malých jménech, když mezi autory jsou i legendární Lustmord. Tolik k úvodu, nyní by bylo vhodné alespoň nastínit, jak se to s “II” vlastně má.

Debutové album je založeno na čtyřech dlouhých ambientních skladbách dokreslených hlukovými a dronovými stěnami, přičemž celá hodina a čtvrt je plná meditativní atmosféry se snahou přesáhnout mozkové kapacity většiny populace. Přesto má album nějaký vývoj a směrem ke konci graduje. “II” jde ovšem trochu jiným směrem, nezůstalo totiž jen u meditativního nádechu. Pokud na předchozím počinu bylo k nalezení cosi na způsob melodií nebo hutnějšího podmazu, na “II” už ve většině skladeb nenajdete ani náznaky. Album stojí pouze na velmi pomalé, minimalistické rytmice, téměř vzduchoprázdných pasážích a uhrančivém, čistém vokálu, až by se občas chtělo říct, že se vlastně nic neděje, hudba nikam nesměruje a jen tak se převaluje sem a tam. Jenže ono děje. Ne přímo v hudbě, ale děje. Ačkoliv celá nahrávka vyloženě vybízí k pohroužení se do meditativnímu stavu, považuji za nemožné se do něj za poslechu “II” dostat. I přes všechno vesmírno, prostor plný mlhovin, rodících se hvězd, zářících sluncí i skomírajících supernov tu je pořád něco, co vás nenechá v klidu, i když máte dojem, že v tom není vůbec nic, co by vám mělo drásat nervy. Celá atmosféra je opravdu schizofrenní. Na první poslech je – i přes všechny noisové a dronové ruchy velice klidná – na ten druhý ale začne pomalu odhalovat onu znepokojivou nijakost, která se do vás poslech za poslechem zarývá a nutí se do hudby Slobodana Kajkuta nořit znovu a znovu, aniž by vám kdy dopřála vytouženého klidného zážitku, který neustále visí tam kdesi nedosažitelně v dáli, jakkoliv se zdá na dohled. Alespoň dokud si nedopřejete vedle hudby i trochy tvrdého alkoholu, jako jsem to jedné hluboké noci udělal já s věrnou žitnou přítelkyní. Pak vše znepokojivé usedne na svá místa, odstrčí veškeré obavy i neurózy stranou do vzduchoprázdna a s klidem vás semele nevybíravým, přesto neskutečně přitažlivým způsobem.

“II” je pro mě skutečnou mantrou prázdnoty. Pokud dáte albu šanci, dokáže vás vytrhnout z reality takovým způsobem, že se vám dlouho nebude chtít zpět. Tohle všechno prostě nejde dost dobře popsat, tohle se musí slyšet a prožít. Můžu vám sáhodlouze popisovat, že špinavé industriální rytmy podkreslují občasné hlukové stěny, ruchy nebo dronové výjezdy, obtěžovat vás takovými detaily, jako že album trvá hodinu a obsahuje osm zhruba stejně dlouhých písní (jako by na tom nějak záleželo). Merita věci bych se stejně nedobral a vám by se dostalo pouze suchopárného popisu, což je to poslední, o co usiluji. Vězte však, že takhle uhrančivý výlet do hudebníkovy duše jen tak nezažijete. Pro příznivce žánru jasná povinnost.


Další názory:

Ale jo… vlastně hodně jo! Sám sobě se divím, jak moc mě ta deska pohltila. Záležitost jako “II” se už jen ze své podstaty popisuje velice špatně… je to takové hypnotické experimentální “nic” v pomalém tempu, formálně asi někde na pomezí industrialu, ambientu, náznaků noisu, experimentu a místy i zastřeného deklamujícího vokálu, ale i tohle “nic” jednoduše dokáže hodně silně zapůsobit. Vlastně vám ani nějak konkrétně nedokážu říct, jaké “II” je, ale pokud se budeme bavit čistě o pocitové stránce, pak mohu s klidem prohlásit, že jde o nahrávku přinejmenším velmi zajímavou, a pokud na podobné vyloženě okrajové žánry máte pochopení, tak i nahrávku velice poutavou a doslova uhrančivou. Mě osobně si ale naprosto získala. Nutno ovšem dodat, že zatímco pro jednoho bude “II” skvělou deskou, druhý v tom bude slyšet jen neurčitý nehudební šum, ale to už je na každém zvlášť, jak se k tomu postaví. Pokud jste přesvědčeni, že hudba nutně musí mít melodie, pak se s Kajkyt ani neobtěžujte, pokud však sami o sobě smýšlíte jako o posluchači s otevřenou myslí, pak “II” za zkoušku rozhodně stojí.
H.


Ulver – Messe I.X-VI.X

Ulver - Messe I.X-VI.X
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / ambient / minimal
Datum vydání: 1.8.2013
Label: Jester Records

Tracklist:
01. As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past
02. Shri Schneider
03. Glamour Box (Ostinati)
04. Son of Man
05. Noche oscura del alma
06. Mother of Mercy

Hodnocení:
Licee – 9/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Ulver. Kapela, která si prošla bohatým vývojem a přitom za sebou neopomněla zanechávat jeden skvost za druhým. Pramen tohoto norského zázraku začíná v black metalových končinách a ústí do oceánu, plného neprozkoumaných hlubin. Hudba Ulver je totiž jako oceán. Na povrchu tak jasný, vidíte kdejaký odlesk slunce či měsíce, cítíte každou vlnku, víte, kdy je voda klidná a kdy rozbouřená. Nevíte ale, co je pod vámi. Jak hluboko je to ke dnu, na jaké ryby narazíte, nevíte ani, jaká je voda tam dole. A je jen jediná cesta, jak se to dá zjistit. Stačí si nasadit potápěčské brýle, vzít si kyslíkovou bombu a ponořit se. A že toho kyslíku budete potřebovat hodně u poslechu Ulver, o tom nepochybuji. Občas se totiž přistihnete, že zadržujete dech a nechápete, co to s vámi ta ulverovská masa vody dělá. Po chvilce vás však buď vyplivne zpět na hladinu a vy už se do ní znovu neponoříte, nebo vás stáhne ještě hlouběji a vy už nikdy nevyplavete. Začnete umírat stejně, jako já umírám s každým jejich poslechem. Nové album “Messe I.X-VI.X” nevyjímaje.

Norští “Vlci” jsou známí pro svou pestrou hudební škálu. “Messe” (“Mše”) se tentokrát silně nese ve stylu klasické hudby a to především díky hostující filharmonii Tromsø Chamber Orchestra, již doprovází elektrické kytary a samply. Filharmonii fanoušci Ulver jistě dobře znají z předchozího DVD “The Norwegian National Opera”. Jak už název desky “Messe” napovídá, jde o duchovní záležitost. Ti z vás, kdož však nemají s Ulver žádné zkušenosti, nelekejte se, rozhodně nejde o žádnou sektu. Osobně se domnívám, že se Ulver snaží na desce skrze přepsané modlitby a zpovědi vyjádřit nejen celosvětový problém v rozdílnosti náboženství; jeho důsledky, které vedou k neštěstím, válkám a jiným hrůzným věcem, ale i problémy lidí celkově. Radosti, smutky, dávné události i ty budoucí. Věřím, že se na albu dá najít spoustu odkazů a úvah k zamyšlení a prodiskutování nad sklenkou vína, i když se v něm paradoxně zpívá jen ve dvou skladbách. Názvy jednotlivých písní však mnohdy hovoří za vše.

První z nich je skladba “As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past”, tématikou asi naprosto jasná. Ačkoliv by podle ní měla být hudba agresivní a násilná, tak ve skutečnosti je vyobrazena spíše z opačného pohledu. Pocitově hodně silná, ale smutná. Ve mně evokuje představu rozbombardovaného města a v něm myšlenky lidí, jež se hudebně ztotožňují s houslemi. Je to pocit podobný jakémusi zoufalství a zadostiučinění zároveň; když se něco hodně pokazí a nastává otázka, jestli to za to všechno stálo. Lehká gradace na samotném konci vyvolaná několikery houslemi slibuje i kapku naděje na lepší časy, ale posledních pár tónů tomu všemu dodá spíše otazník. Hodně mi to připomnělo soundtrack od Thomase Newmana k filmu “Revolutionary Road” (“Nouzový východ”).

Následující skladba “Shri Schneider” se atmosférou od své předchůdkyně hodně liší. Dlouho jsem přemýšlela, co ta dvě slova znamenají, až jsem začala trochu googlit, ale kromě významu jednotlivých slov jsem nenašla žádné vodítko, takže jsem přeci jen dala přednost své fantazii a pojmenovala si ji jako “Mistr Krejčí”. Řekla bych, že tvoří krásný kontrast problémů celého světa vyobrazených v úvodní skladbě oproti problémům jediného života. “Shri Schneider” je pro mne průletem života jediného obyčejného člověka, tedy jakéhosi krejčího, od samého narození po utichající smrt. Pomalý hudební nástup, pozitivní právě pro samotný vznik lidské osobnosti, neustále graduje a je pestřejší a pestřejší. Zobrazuje mládí, živost a jakousi dychtivost a pak náhle utichá a se stářím zpomaluje, housle v pozadí jsou roztěkané a občas zahrají nelibé tóny, které pro mne nesymbolizují nic jiného než selhávání lidského organismu, dokud prostě neutichnou úplně.

“Glamour Box (Ostinati)” je pro mne asi nejsilnějším článkem tohoto alba. Je perfektně vygradovaná, má spoustu krásných okamžiků, i když se v něm melodie prakticky neustále opakuje. V tomto případě to ale opravdu ničemu nevadí. A co najdete v této kouzelné skříňce? Přesně to, co tam má být. Věci, které vidět chcete, ale i ty, které se za nimi schovávají a jsou skutečné. Tato skladba mě akorát přesvědčila o tom, že to nebude trvat dlouho, co se budou Ulver podílet na nějakém dalším soundtracku k filmu, jelikož být režisérem, tak neváhám ani sekundu.

“Noche oscura del alma” – k ní bych napsala malou poznámku, a sice, že název je španělského původu a známější vám bude spíše autor sv. Jan od Kříže, který v 16. stol. napsal právě báseň “Temná noc”, tedy španělsky “Noche oscura del alma”. Je to vyobrazení jakési cesty k Bohu, jak poeticky, tak hudebně. Prvních pár minut se v ní nic moc neděje, slyšet jsou pouze kontrabasy za doprovodu samplů, což by mělo symbolizovat právě tu “Temnou cestu”. Zaujala mě spíše až druhá část, kdy se na scénu přidal zkreslený hlas recitující část básně. Skladba se trochu i vymyká, je více experimentální a elektronická než zbylé, ale na druhou stranu se mě ze všech dotkla nejméně.

Vynechala jsem dvě skladby a to proto, že jsou jediné, kde se můžete setkat s Garmovým vokálem v čisté podobě. “Son of Man”“Mother of Mercy” vypadají na první pohled jako pobožné texty, ovšem když se pozorně zaposloucháte nebo si je přečtete, zjistíte, že to není až tak úplně pravda. Vyskytuje se v nich hodně metafor, takže působí spíše jako hádanky. “Mother of Mercy” je ještě ke všemu jediná skladba na desce, která se zpočátku oblékla do “rockového” roucha, a po “Glamour box (Ostinati)” je druhá nejpůvabnější.

Samotní Ulver se o této desce nechtějí vůbec vyjadřovat, jelikož jejich záměrem je donutit posluchače, aby si o skladbách zjistili něco sami a sami si pod jejich pojmy a hudbou něco představili. Hudebně je to klidné album, má hodně silných momentů a slabé místo nacházím akorát v jediné skladbě, o čemž jsem psala výše. Rozhodně album doporučuji nejen pro ty, kteří se s Ulver již setkali, ale samozřejmě i pro ostatní. Deska je to výborná, ačkoliv “Shadows of the Sun” shledávám daleko silnější.


Další názory:

Jestli z “Messe I.X-VI.X” pramení nějaký pocit více než kterýkoliv jiný, je to zcela jistě minimalismus, protože přesně taková nová deska Ulver je – minimalistická. Někdy podle mě možná až moc, což je případ třeba hned úvodní “As Syrians Pour in, Lebanon Grapples with Ghosts of a Bloody Past”, v níž se toho i přes značnou délku děje naprosté minimum, nebo předposlední “Noche oscura del alma”, která mi rovněž přijde taková trochu nijaká. Více mi sedí ty “akčnější” (hodně velké uvozovky) kousky jako “Glamour Box (Ostinati)” nebo zajímavě vystavěná “Son of Man” – a právě tyhle dvě se pro mě společně se “Shri Schneider” staly mými nejoblíbenějšími. Nicméně je hodně zajímavé, že i když zbylé tři mi formálně přijdou méně záživnější a vlastně jsou natolik “tiché”, že vůbec není problém si skoro ani nevšimnout, že něco hraje, při samotném poslechu to vlastně vůbec nevadí a i těch pár tónů dokáže nějakou náladu posluchači předat. Avšak ani tak nemůžu jít výš než nad 7 bodů, ani z čisté úcty k Ulver, jelikož i přesto, že se jedná o muziku obsahově vážnou, hudebně jsem v “Messe I.X-VI.X” nenašel nic jiného než docela příjemnou relaxační poslechovku, při níž se hezky usíná. Je mi jasné, že zrovna tohle nejspíš Ulver nezamýšleli, ale co se dá dělat, vždyť hudba – a zvlášť hudba tohoto druhu – je z velké části i o tom, co si tam kdo sám najde. Určitě je “Messe I.X-VI.X” dobrá a bezesporu zajímavá nahrávka, ale zas bych ji zbytečně nepřeceňoval…
H.


The Blue Project – Adrift

The Blue Project - Adrift
Země: Itálie
Žánr: ambient
Datum vydání: květen 2013
Label: Eibon Records

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Nedávno zde vyšla recenze na italskou kapelu Colloquio, jež pod křídly Eibon Records vydala své nové album. Vydavatelství však nabídlo i druhou bandu The Blue Project. Avšak na rozdíl od svých bratrů přicházejí letos se svým úplně prvním albem “Adrift”, především díky zpěvačce Marii Cristiny Anzola. Její jméno možná neznáte, ale třeba jste dříve natrefili na EP z roku 1993 kapely The Bel Am, kde Maria figurovala.

“Adrift” je hodně éterické album, nikoliv však způsobem, jakým si mnoho z vás představí. Největší dominantu zde má právě zpěvačka se svým krásným hlasem a zajímavými melodiemi, ovšem co se týče hudby samotné, není toho moc co říct. Zpěv je podkreslený klávesovými plochami a samply, které pouze přidávají na atmosféře vyprávěných příběhů. Samotnou mě mrzí, že kapela nedodala texty, protože věřím, že jsou zajímavé a rozhodně dodávají skladbám úplně jiný rozměr. Bez jejich znalosti mi ale nic moc neříkají, protože jak jsem se zmínila, celá deska je jen o přednesu textů se špetkou atmosféry. Je to škoda, jelikož některé skladby nesou velice pěkné názvy. Milovníci ambientů a darkwave by si zde určitě přišli na své, ale upozorním na pár skutečností co se hudby samotné týče. Určitě pochválím linku zpěvu – je totiž místy opravdu působivá, ale v rámci celého alba působí ke konci už hodně monotónně. Líbí se mi, že se většinu času nachází v půltónech a melodie jsou opravdu neotřelé. Jednotlivě příjemné, ale jako celkem už to moc nefunguje. Co se týče podbarvení, místy je nezajímavé, místy pěkné, ale chybí mu jakási dynamičnost, která by v jistých částech měla linku zpěvu podpořit a neutápět ji. Gradace jsou totiž zaznamenatelné občas pouze ve zpěvu, ale i tak nejsou nijak výrazné.

Co bych vytkla víc, tak je “zvuk” skladby “Without Looking Back” a místy i v “Dirge” a “Autumn’s Spirits”. I když filtr nahrávku schválně zvukově znečišťuje, tak tady mi hrozně vadí. Řekla bych, že pro uši to určitě není nic příjemného. Kdybych měla vypíchnout nějaký výrazný moment, jeden mne zaujal ve skladbě “Still Life” zhruba v polovině, kdy jsem se konečně dočkala malé gradace, ke které k polovina skladby spěla, název sám odpovídá i pocitům, jež atmosféra skladby přináší. Album jsem se však rozhodla nehodnotit kvůli chybějícímu a nejdůležitějšímu prvku, tedy textům. Člověk sice něčemu rozumí, ne všechno však pochytí a nejlépe si okamžiky vychutná, když si texty může přečíst za hudebního doprovodu.


Colloquio – L’entrata – l’uscita

Colloquio - L'entrata - l'uscita
Země: Itálie
Žánr: minimal / darkwave / ambient / electro
Datum vydání: červen 2013
Label: Eibon Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

I přesto, že pro mnoho z vás jsou Italové Colloquio velkou neznámou, měli byste vědět, že na hudební scéně figurují bezmála dvacet let a ačkoliv nepatří mezi zakladatele svého žánru, určitě nebylo mnoho kapel, které by v Itálii na počátku 90. let přicházely s kazetami plnými temného ambientu s elektronickými prvky v doprovodu hlubokého monotónního hlasu. Doba ale pokročila a Colloquio s ní. Kazety brzy nahradily první alba a čtvrté z nich bylo vydáno letošního roku s názvem “L’entrata – L’uscita”.

Hned při prvním poslechu mě praštila do nosu velká podobnost se švédskými Sällskapet, takže jejich fanoušci by si určitě přišli na své i u kapely Colloquio. Jak už jsem se zmínila, Colloquio patří mezi klidné kapely. Táhlé klávesové plochy v pozadí obohacují elektronické prvky, které jsou hlavní dominantou celého alba. Do toho všeho se nese klidné vyprávění zpěváka Giannina Pedrettiho, ve skladbách “Tempo brucia tutto” a “Dalla finestra” ještě doplněné ženským zpěvem. Celá deska mi atmosférou evokuje noční město, kdy si strčíte sluchátka do uší a s rukama v kapsách procházíte starými uličkami lehce osvětleny pouličními lampami. Sem tam minete neznámou siluetu nebo projíždějící taxík, občas narazíte na hádající se pár nebo veselou bandu nabízející vám nějaký ten doušek alkoholu. Zrychleným krokem obcházíte bezdomovce a ještě rychleji jdete skrze tmavé úseky. A do toho všeho vám hraje právě Colloquio a vypráví o všech a všem, co jste potkali.

Za zmínku stojí desetiminutová skladba, podle níž bylo album pojmenované. Lehký elektronický i poměrně svižný rozjezd vystřídají jemné tóny klavíru, které lehce zhoupnou do nostalgické melodie, v pozadí se ozývají lidské hlasy, ženský smích a saxofony na samotném konci tak vytvářejí celkem pestrou skladbu s jazzovým závěrem. Neopomenu ani výše zmiňovanou “Dalla finestra”, která se oproti ostatním malinko liší. Jakožto předposlední skladba figuruje v celém albu jako nějaký vrchol, ke kterému se celou dobu mírně schylovalo. Významnou roli v ní sehrál především duet PedrettihoBeatrice Soriani. Skladba je poměrně smutná, někomu by mohla přijít až romantická.

“L’entrata – L’uscita” je velice melancholické album, s pěknými melodiemi a s rozmanitými doprovody nástrojů, ať už jsou to saxofony, flétny, bicí, basy, které tak vytvářejí v různých skladbách různé pocity. Rozhodně mám z alba spíše pozitivní dojem, i když to zrovna není nic, co bych si musela pouštět často. Pravdou však je, že do pozadí při noční procházce nebo i klidného večeru s vínem se hodí hezky.


Neige et noirceur – Natura mortis sonoris

Neige et noirceur - Natura mortis sonoris
Země: Kanada
Žánr: ambient
Datum vydání: červen 2013
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Venerie dies
02. 3rd Hymne Fragment
03. Aux portes de la cripte
04. Sommeil profond
05. Après la nuit
06. L’écume des nuits (Acoustic Part)
07. Hibernation (Short Version)
08. Loudun (Part II)
09. Tunnel
10. Orlok
11. Descente
12. Loudun (Part I)
13. La rencontre de Krolok
14. Loin des hommes, prêt des bêtes
15. Cimetière amérindien

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Kanadský projekt Neige et noirceur je nádherným příkladem, jak člověk občas může od muziky dostat něco, co vůbec nečekal. Než jsem se pustil do počinu s názvem “Natura mortis sonoris”, samozřejmě jsem jméno kapely, která mi do té doby byla absolutně neznámá, prohnal metalovou encyklopedií, která je – jak se říká – dobrým sluhou, ale zlým pánem. Jednoduše jsem byl natolik naivní, že od škatulky ambient black metal jsem opravdu očekával ambientní black metal… což o to, možná že na některých předcházejících počinech tomu tak opravdu je, nicméně případ “Natura mortis sonoris” to rozhodně není, protože na disku se až na jednu malou výjimku nachází čistý ambient, a to ještě ambient takového toho druhu, který lze s nadsázkou označit jako “skoro-ticho”. To samozřejmě není nic, co by albu mělo srážet body, jednoduše je to můj problém, že jsem k tomu přistupoval takhle, ale to už je teď jedno, pojďme se na to podívat…

Předně je nutné zmínit, že “Natura mortis sonoris” není řadová deska, nýbrž kompilační album, na němž se nachází (jak tvrdí promo materiály) 15 raritních skladeb, které se v minulosti objevily na demosnímcích, již vyprodaných albech nebo počinech, které nevyšly v profesionální podobě. Zároveň se prý jedná o verze, které jsou odlišné od originálů, což ovšem nedokážu posoudit, jelikož jsem nic jiného z dílny Neige et noirceur doposud neslyšel.

Každopádně, jak již bylo zmíněno, hodně jednoduše řečeno jde o velice tichý ambient. Jedná se o velmi monotónní a hlavně minimalistickou záležitost. Rozhodně neočekávejte nahrávku, která by měla nějaké silné nebo zapamatovatelné momenty, nějaké chytré melodie nebo cokoliv podobného, nic takového na “Natura mortis sonoris” v žádném případě nenajdete. To jediné, čím se album může chlubit, je jednolitá a ničím nepřerušovaná mrazivá atmosféra, nic víc, nic míň. Zdali je to dostatečná motivace k poslechu, to již nechám na osobním uvážení každého z vás. Čistě sám za sebe mohu říct pouze to, že ačkoliv nejde o hudbu, u níž bych měl potřebu si ji pouštět nějak často a vytrvale (a to neplatí jen v tomto konkrétním případě, ale obecně u tohoto druhu muziky), stále se jedná o záležitost, která jistý půvab a kouzlo má. Je to čistě o tom, že se do toho člověk na 70 minut ponoří a nechá na sebe působit již zmiňovanou chladnou atmosféru, víc ovšem od této nahrávky očekávat nelze. Spíš než na soustředěný poslech se “Natura mortis sonoris” hodí k tomu, aby si při jejím poslechu člověk dumal o svých vlastních věcech, toulal se v myšlenkách své vlastní hlavy a album použil čistě jako náladotvornou kulisu.

Pokud pořád nevíte, co si pod tímto popisem představit, pokusím se lehce nastínit, jak vypadá samotná hudební (možná bych toto měl dát do uvozovek?) náplň, což vlastně nebude vůbec nic těžkého. Většina “Natura mortis sonoris” se skládá pouze z jednoduchých klávesových ploch, které tvoří možná tak 80 % (a možná i víc) celkového hracího času. Zbytek je přesně v duchu podobných záležitostí vyplněn atmosférickými zvuky, převážně foukáním větru, málo výrazným šumem, ale třeba i krákáním krkavců na začátku “Après la nuit”.

Pokud bych měl opravdu mluvit o konkrétních kompozicích, mezi ty na poslech nejvýraznější bych jednoznačně zařadil “3rd Hymne Fragment” a “Loudun (Part II)”, jimž oběma pevnou rukou vládne lehká akustická kytara. Dále v paměti jistě utkví ještě třetí “Aux portes de la cripte”, protože se v rámci “Natura mortis sonoris” jedná o výjimečnou záležitost v tom smyslu, že není monotónní po celé své délce, ale průběžně graduje až do skvělého závěru, v němž se v pozadí ozve i náznak black metalového vokálu. Přehlédnout se nedá ani “Descente” s na poměry alba výraznou klávesovou linkou. V několika písních se také ozve mluvené slovo, například v “La rencontre de Krolok” nebo na začátku “Loudun (Part I)”, nicméně vzhledem k jejich povaze by mě ani v jednom případě nepřekvapilo, kdyby se jednalo o samply z nějakých filmů…

Jestli ovšem nějaká kompozice na “Natura mortis sonoris” absolutně vybočuje z davu, je to jednoznačně desátá tryzna “Orlok”, jejíž první polovina se sice nese v naprosto stejném duchu jako zbytek počinu, nicméně po třech minutách se skladba zničehonic zlomí a Neige et noirceur na albu vůbec poprvé a také naposled předvede svou čistě black metalovou tvář, přičemž nutno uznat, že jde o black metal toho nejhrubšího zrna – mrazivá vichřice s nenávistnými skřeky a hodně undergroundovým zvukem. Nemůžu říct, jestli to náhodou není dáno tím, že je “Orlok” jediná svého druhu na tomto počinu, díky čemuž opravdu vynikne a ze zbytku doslova ční, přesto se mi tento black metal v podání Neige et noirceur opravdu líbí a ty pouhé tři minuty mě přesvědčily, abych se někdy zkusil podívat na zoubek i zbylé tvorbě projektu… Do té doby prozatím bez hodnocení…


Hradby samoty IV

Hradby samoty IV
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Allerseelen, Deutsch Nepal, Instinct Primal, Raison d’être, Tábor radosti

Sobota: Bocksholm, Einleitungszeit, Hluková sekce, Lazy Bastards, Ľahká múza, :Of the Wand and the Moon:, Teatro Satanico, Yarrdesh

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

První pohled (Stick):

Navštívit festival Hradby samoty s pořadovým číslem čtyři, to byl pro mě skutečný žánrový experiment, protože pod svými křídly shromažďuje hudební (či zvukové?) spolky, o kterých jsem až na výjimky ještě snad neslyšel. Po loňských Rosicích tentokrát padla volba na brněnský hrad Veveří, jehož hradby skvěle dokreslovaly atmosféru a umocňovaly dojmy z událostí nadcházejících. Prostory hradu byly pro festival dostatečně vděčné, takže jsme se dočkali dvou “scén”. Na té první, hlavní, vystupovaly po oba večery kapely a projekty. Na té druhé, dá se říct klubové, se střídali různí DJs, valící všechny druhy klubové hudby, od techna až k nějakému breakcoru. V podstatě si každý přišel na své, koho nebavilo interpretační umění pozvaných umělců, mohl se vyřádit u techna. Co se týče občerstvení, výdejní okénka s pivem byla první den největší slabinou festivalu díky ohromně dlouhým frontám. K dispozici však bylo i nealko nebo nějaké to jídlo (včetně vegetariánského guláše). Přes den běžel na hradě běžný provoz, tudíž byly otevřené klasické hradní putyky. Bylo dost zajímavé pozorovat pohledy běžných návštěvníků, když zmerčili návštěvníky festivalu. Nutno říct, že vše ale proběhlo v nejlepším pořádku a atmosféra byla většinu času velice uvolněná.

Pátek:

V pátek bylo první vystoupení plánováno na půl osmou, avšak došlo ke zpoždění a začalo se o něco později. Prvním vystupujícím byl český ambientní projekt Instinct Primal. Ten předvedl ambient, při němž využívá všemožných zdrojů zvuku, včetně nahrávek ze svého okolí, z města i přírody. Vystoupení bylo doplněno o prapodivný filmový snímek, který při těch zvucích působil dost zvráceně. K jeho smůle však po čase selhal systém Windows, a tím pádem bylo po projekci. I přesto šlo ale o docela příjemné vystoupení na úvod, na kolena jsem z toho sice nepadal, ale bylo vidět, že pán za notebookem pracuje s citem.

Dalším vystupujícím měl být Deutsch Nepal švédského umělce Petera Anderssona. Ten se ale opozdil, tudíž jej nahradili rakouští Allerseelen se svou militantní vizí elektronické hudby. Popravdě na mě působili dost rozpačitým dojmem. Zvláštní melodie a prapodivný projev zpěváka Kadmona nezachránila ani sličná rytmická sekce a záhy jsem propadl těžké letargii a nudě. Tohle se mi teda do vkusu dalece netrefilo a mám takový dojem, že jsem nebyl úplně jediný a kapela se nemohla chlubit zrovna silným diváckým obsazením. Dorazivší Deutsch Nepal se nakonec musel obejít bez svého vybavení, které se cestou někde ztratilo. Přesto vystoupil a předvedl další z působivých představení, své ambientní plochy doplňoval o zvláštně hypnotické vokály a i přes omezené možnosti, které mu nakonec zbyly, rozhodně nezklamal.

Po tomto vystoupení však přichází vrcholný dvojblok celého večera v podobě dark ambientního projektu Raison d’être, jehož hudební plochy podbarvovaly sugestivní záběry polorozbořených domů a jiných ne zrovna pozitivní náladu navozujcích prostor. Své vystoupení doplňoval využíváním netradičních “nástrojů”, tudíž bylo i co pozorovat, nejen vnímat, že tam někde za počítačem sedí pán, který pouští muziku a obrazy. Stejně tak český Tábor radosti, který u nás už několik let patří ke špičce elektronické experimentální hudby, nezklamal. Předvedl možná nejatmosféričtější vystoupení na celých Hradbách samoty. Vše bylo na svém místě, včetně padnoucích strašidelných masek, projekce a temného takřka rituálního ambientu. Naprosto všeobjímající kombinace, která vtáhla a do svého konce nepustila. Pak už nebylo moc na co čekat, únava si nemilosrdně řekla o slovo.

Sobota:

Pohodová sobota utekla a opět přišla půl osmá a byl čas vyrazit na noisovou kolaboraci Hluková sekce. Pětice se s tím nesrala a valila do lidí absolutní hlukový bordel, vytvářený všemi možnými způsoby, z nichž nejzajímavěji působila tenisová raketa, na které docházelo k prznění plyšáka mikrofonem. Nechyběla ani vojenská helma, skleněná láhev od vína a jiné hlukové libůstky. Výsledkem byla naprostá stěna, která vyčistila hlavu od veškerého bordelu a na další interprety bylo možné nastoupit s čistým štítem. Jak jsem doma noise nikdy neposlouchal, tak z výkonu Hlukové sekce jsem byl jednoduše unešen.

Nadšení mě trochu opustilo při vystoupení Ľahké múzy. Členové kapely se promenádovali v prapodivných oblečcích po areálu už notný čas před vystoupením a na mé tváři při pohledu na ně panoval spíše pobavený úsměšek. Ale možná tomu jenom nerozumím. Nicméně jsem byl zvědavý na jejich hudební produkci. Nu, musím říct, že v mých očích na plné čáře prohráli. Pseudoatmosférická hudba s rádoby gotickým nádechem, kytarou opakující dokola jeden motiv, statická “tanečnice”, která měla asi vytvářet gotický dojem, ale působila spíše směšně. A jako bonus zpěvačka. To bylo skutečné strašidlo, a i když se jí nedá upřít jistý hlasový rozsah, to co předváděla do této hudby… to bylo něco příšerného. No, tohle se mi do vkusu víc než netrefilo. Ale věřím tomu, že své fanoušky si to najde, ale tohle asi nikdy ocenit nedovedu.

Naštěstí byl čas na hlavní představení soboty i celého festivalu. Dánští :Of the Wand and the Moon: byli velkým příslibem napravení zkažené chuti po šílenství se jménem Ľahká múza. Ovšem pánové to trochu přepískli se zvučením, takže se poněkud natahovala časová propast. To však bylo zapomenuto ve chvíli, kdy spustili první skladbu “Sunspot”. Bylo vidět, že na kapelu se tu těšilo opravdu nejvíce lidí, prostor u první scény se takřka zaplnil a celé publikum si vychutnávalo neofolkový um Kima Larsena. Jedinou kaňkou na celém vystoupení byla zpětná vazba, která trápila nástroj Kima Larsena a kterou se nedařilo po celý čas vystoupení osdstranit, tudíž občas nepříjemně do skladeb vskočila. Doprovázeli ho hráč na elektrickou kytaru a klávesovou foukací harmoniku a bubeník. I ve třech lidech však předvedli silné vystoupení. Zazněly zásadní skladby, i skladby z novinky, a všechny fungovaly skvěle. Parádní momenty přišly ve chvíli, kdy se zapnul efekt na elektrické kytaře a písně dostaly skoro až post-rockový kabátek, který jim nesmírně slušel. Už tak vydatná atmosféra totiž díky tomu vždy vyletěla až někam do stratosférických výšek. Že vystoupení bylo úspěšné, dosvědčoval i vytoužený přídavek v podobě překrásné “Watch the Skyline Catch Fire”. Pro mě osobně nejlepší vystoupení z celého dne i celého festivalu.

Dánský zážitek mě tak vyšťavil, že poté mi švédská kolaborace Bocksholm (Peter AnderssonRaison d’être a Peter AnderssonDeutsch Nepal) nějak nedokázala proniknout do palice. Přesto si vybavuju, že nešlo o duchaprázdný ambient, ale o vcelku zajímavou kolaboraci s výbornými závěry a demonstrativním postojem s kazetou jako symbolem. Já se však spíše těšil na na Teatro Satanico z Itálie. Vlastně ale nějak nedokážu posoudit, jestli se mi to vystoupení líbilo, nebo ne. Prazvláštní úvod, kdy Devis Granziera odzpíval a capella jakýsi tradicionál, ve mně vyvolával prazvláštní dojmy. A ty v podstatě přetrvávaly po celou dobu, co jsem se vystoupení účastnil. Chvílemi nadšení, chvílemi rozpaky, nějak jsem se nemohl rozhodnout. Nakonec jsem se odebral na Stage 2, kde se chystal k vystoupení pražský ujetec Yarrdesh. Jeho experimentální avantgardní jazz death metal, který odehrál společně s basákem za asistence počítače, neměl chybu. Totální ujetost a hráčská ekvilibristika naprosto učarovaly a vůbec nevadilo, že nás tam bylo jenom pár, vskutku toto vystoupení stálo za to a já doporučuji každému, kdo by měl možnost tuto performance vidět, ať se tomu určitě nebrání. Po živém aktu pak přišel elektronický set, což bylo to nejtvrdší a neujetější elektro, co jsem kdy slyšel, absolutní šílenost.

Však bylo na čase jít se podívat na (pro mě) poslední kapelu, kterou jsem byl schopen plně vnímat. Tím byl slovenský elektronický akt Einleitungszeit. Úvod působil dost prapodivně, ale když už se oba pánové konečně dostavili na pódium a spustili svou performanci, bylo co sledovat a co vnímat. Elektronické zvuky byly totiž doplňovány flexou používanou na desku na podlaze, ale i na zpěvákově těle. Měl na sobě totiž oblečenou zvláštní vestu, kterou měl ke všemu z nehořlavého materiálu. Vyexponovaný závěr vystoupení bylo završeno menší ohnivou show, což bylo svého druhu jediné vystoupení na letošních Hradbách. Hodně temné elektro podbarvené temným vokálem. Celé vystoupení mělo zvláštní odlidštěnou atmosféru a musím říct, že jsem se nenudil ani chvíli. Chtěl jsem se následně podívat i na Opening Peformance Orchestra, ale vzhledem k velmi pokročilé hodině, která vznikla díky průtahům v průběhu večera, jsem zjistil, že už nejsem jakkoliv schopen ten hluk vnímat, a tak jsem se odebral s prvními paprsky světla na lože.

S tímto se v podstatě blížím ke konci letoších Hradeb samoty, které se dají považovat za další úspěšný ročník. Věřím, že i na příští rok organizátoři vyberou působivé místo konání a přizvou neméně zajímavé projekty z celého spektra zvukové i hlukové tvorby. Když to bude v mých silách, určitě bych se jel podívat znovu.


Druhý pohled (Atreides):

Letošní již čtvrtý ročník undergroundových Hradeb samoty byl mou osobní premiérou. Ačkoliv jsem některá jména znal, celý festival pro mě byl tak trochu krokem do neznáma a docela jsem nevěděl, co čekat, poněvadž více než dvě třetiny jmen mi byly záhadou až do doby, kdy se ukázaly na pódiu. Páteční večer sliboval slušnou nadílku kvalitního nášupu a snad vše, nač jsem se těšil, dostálo očekáváním. Instinct Primal jsem prvně zmerčil v pražském Chapeau Rouge, kde se mi dostalo velmi příjemného zážitku, a nejinak tomu bylo i v případě úvodního vystoupení celého festivalu. Velmi příjemný začátek ovšem zazdili na můj vkus až nechutně fádní Allerseelen, spravit hořkou pachuť tak musel až Peter Andersson se svým projektem Deutsch Nepal. Vzhledem k technickým problémům se nám dostalo nevídaného vystoupení, které než co jiného připomínalo improvizaci z toho, co zrovna bylo po ruce – a ačkoliv šlo o vystoupení velice krátké, pocity z něj byly zatraceně silné, až vstávaly chlupy na zátylku. Ambientní Raison d’être jsem nakonec vychutnal během polehávání před budovou – a i tak šlo o velice příjemný zážitek, během kterého jsem čerpal síly na vystoupení pátečního headlinera, Táboru radosti. Jejich kombinace dark ambientu a pódiové prezentace plné masek, psychedelické projekce a neprostupného moře umělé mlhy bylo hypnotizující, uchvacující a do jisté míry nepopsatelné, to se prostě musí prožít. Jeden z vrcholů festivalu. Po skončení jejich setu byly na programu ještě Alfarmania a Napalmed, nicméně vzhledem k neznámosti jmen jsme spokojeni po předchozím vystoupení nakonec zvedli kotvy směr Brno a zamířili do postelí.

Sobotní večer začal mírným zpožděním, díky kterému naše výprava nestihla set Hlukové sekce. Podle ohlasů, včetně kolegy nademnou, to vypadá na promarněný zážitek, takže můžu jen litovat, že jsem jejich noisově-experimentální set minul. Ľahká múza, která patřila do skupiny jmen, o kterých jsem sem tam zaslechl, tak začala můj večer dosti prapodivně. Ačkoliv instrumentální směska goth rocku a industrialu zněla docela dobře, pěnice, na kterou se s trochou štěstí dalo koukat, se zcela určitě nedala poslouchat, aniž by sluchovému ústrojí nehrozila újma na zdraví. Set Ľahké Múzy jsme proto strávil na druhé stagi pařením na Aidana Zaala, jehož set i projekce stála za to a pařilo se na ni téměř samo. Po něm jsme se přesunul za ostatními a vyčkávali setu legendárních :Of the Wand and the Moon: v čele s Kimem Larsenem, kterému se za těch téměř patnáct let na neofolkové scéně podařilo vydobýt nemalého jména. Ačkoliv vystoupení provázely technické obtíže se zvukem, víc jak hodinový set utekl jako voda – a že to stálo za to. Kimův hluboký hlas a akustická kytara byla doprovázena skromnou bicí soupravou a uhrančivým pánem svírajícím elektrickou kytaru (nebo jakési prapodivné foukací klávesy, bylo-li toho za potřebí), která dodávala celému vystoupení post-rockový háv posouvající celé vystoupení docela jinam. Fungovaly jak staré věci, tak i mně podstatně bližší skladby z posledního alba “Lone Descent“, geniální závěr právě v podobě titulky “Lone Descent” zakončené sebevražednou noisovou pózou a následnou poklidnou “Watch the Skyline Catch Fire” pak byl skvělým rozloučením s publikem. Silnému dojmu z celého setu napomohla i neskutečná skromnost všech hudebníků, která se nejvíc projevila právě při závěrečných ovacích. Bylo však vidět, že pánové si své vystoupení užili stejně jako nadšené publikum.

Zbytek večera jsme pak strávili především kolem druhé stage, která v tu dobu byla v režii Lazy Bastards. Jakkoliv by si čtenář mohl myslet, že po relativně klidném neofolkovém prožitku je nálož breakcoru, tekna a hardcoru doslova pěstí na oko (a takhle zpětně bych mu dal za pravdu), onoho večera to docela fungovalo a obé jsem si dokázal užít. Kupodivu i bez drog. Závěrem? Festival považuji za výsostně podařený, a ačkoliv by se našlo několik much (takhle namátkou třeba špatně zvládnutá organizace u výčepu, především v pátek), nic to nemění na tom, že hudebně jsou Hradby samoty jedním z nejlepších hudebních zážitků letošního léta – a že jich zatím nebylo málo, jakkoliv je teprve půle července. Mimochodem, volba místa konání, totiž hradu Veveří, byla rovněž skvělá a jen podtrhla tajemnou atmosféru celého festivalu.


Paysage d’hiver – Das Tor

Paysage d'hiver - Das Tor
Země: Švýcarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Kunsthall Produktionen

Hodnocení:
H. – 9/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

První pohled (H.):

Existuje jen nemnoho skupin, jejichž tvorba pro mě znamená víc než jen hudbu, avšak švýcarští vesmířani Darkspace bezesporu patří mezi ně. Proč jejich jméno zmiňuji v souvislosti s Paysage d’Hiver je asi vcelku zřejmé – členové Darkspace sice příliš vedlejších projektů nemají, ale právě Paysage d’Hiver je jedním z nich. Konkrétně se jedná o jednočlenný počin Tobiase Möckla, známého taktéž jako Wroth nebo Wintherr.

Co se konkrétně Paysage d’Hiver týká, v jeho rámci se Wintherr prezentuje takřka totožným výrazivem jako v případě Darkspace, čili black metalem vyhnaným do největšího extrému s neskutečně hutnou atmosférou a obrovským tlakem, který posluchače drtí dlouhé a dlouhé minuty monotónní hudební apokalypsy, to vše navíc výraznou měrou kořeněné ambientem. Budeme-li se bavit konkrétně o “Das Tor”, které jen tak mimochodem vyšlo pouze na kazetě v limitaci 300 kusů, asi největší rozdíl oproti tvorbě samotných Darkspace je mnohem syrovější zvuk a ještě monotónnější a delší kompozice. Například hned úvodní “Offenbarung” přesahuje hranici 24 minut, nicméně v případě podobných hudebních atmosfér se ten čas měří poněkud jinak. Má-li totiž podobná záležitost tu správnou moc vtáhnout posluchače dovnitř, pak se na první pohled obludná délka smazává a zbude jen ona zmiňovaná neuvěřitelně hypnotická atmosféra. A “Das Tor” takovou sílu rozhodně má, protože ačkoliv tento monolit trvá téměř astronomických 80 minut ve čtyřech skladbách, nijak jsem se při poslechu ani jednou nenudil – čistě z toho důvodu, že se jedná o natolik konsternující, hluboký a působivý zážitek, že na něco podobného není vůbec čas.

Rozhodně se nejedná o hudbu pro každého, ve skutečnosti se vlastně jedná o hudbu jen pro velice úzký okruh lidí, kteří jsou schopní a ochotní na podobnou hru přistoupit, pokud ovšem patříte mezi takové, rozhodně s poslechem neváhejte. Při nekonečném čekání na čtvrtý opus samotných Darkspace je tento demosnímek nejlepší možnou volbou.


Druhý pohled (Zajus):

Oproti kolegovi výše nejsem znalcem tvorby Darkspace a k “Das Tor” jsem se tak nejprve dostal až po jeho doporučení. K mému překvapení jsem na nejnovější počin v diskografii Paysage d’Hiver v minulých týdnech však narazil na více místech, než by tomu bývá u takto extrémního žánru zvykem. “Das Tor” jednoduše zaujalo množství lidí, včetně takových, kteří extrémnímu metalu příliš neholdují.

Důvod bude nejspíše spočívat v kvalitě samotné nahrávky. “Das Tor” je album velice podmanivé. Hodina a dvacet minut strávená v jeho náruči uteče rychleji než by posluchač čekal, stačí se jen nechat unášet horou hluku, kterou album produkuje. Přitom je recept velmi jednoduchý. Nekonečné, místy takřka neslyšitelné blast beaty, atmosferická vrstva kytar doplněná o druhou, pomalejší a melodičtější linku, výrazné (někdy až teatrálně dramatické) klávesy a občasný vstup utrápeného vokálu. To vše prolnuté občasným zpomalením a nenápadným, i když zřetelně slyšitelným rytmem bicích.

S tak málo ingrediencemi dokázal Tobias Möckl uvařit skvělé album, které nenudí ani desetinu hrací doby. Důležité je však zmínit, že na “Das Tor” je potřeba nahlížet jako na album ambientní, nebo jako na ambientně pojatý atmosferický black metal. Pro posluchače, kteří bez corpse-paintu nevylezou z domu, toho myslím “Paysage d’Hiver” moc neudělá. Za pokus to ovšem stojí.