Archiv štítku: ambient

Paysage d’hiver – Das Tor

Paysage d'hiver - Das Tor
Země: Švýcarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Kunsthall Produktionen

Hodnocení:
H. – 9/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

První pohled (H.):

Existuje jen nemnoho skupin, jejichž tvorba pro mě znamená víc než jen hudbu, avšak švýcarští vesmířani Darkspace bezesporu patří mezi ně. Proč jejich jméno zmiňuji v souvislosti s Paysage d’Hiver je asi vcelku zřejmé – členové Darkspace sice příliš vedlejších projektů nemají, ale právě Paysage d’Hiver je jedním z nich. Konkrétně se jedná o jednočlenný počin Tobiase Möckla, známého taktéž jako Wroth nebo Wintherr.

Co se konkrétně Paysage d’Hiver týká, v jeho rámci se Wintherr prezentuje takřka totožným výrazivem jako v případě Darkspace, čili black metalem vyhnaným do největšího extrému s neskutečně hutnou atmosférou a obrovským tlakem, který posluchače drtí dlouhé a dlouhé minuty monotónní hudební apokalypsy, to vše navíc výraznou měrou kořeněné ambientem. Budeme-li se bavit konkrétně o “Das Tor”, které jen tak mimochodem vyšlo pouze na kazetě v limitaci 300 kusů, asi největší rozdíl oproti tvorbě samotných Darkspace je mnohem syrovější zvuk a ještě monotónnější a delší kompozice. Například hned úvodní “Offenbarung” přesahuje hranici 24 minut, nicméně v případě podobných hudebních atmosfér se ten čas měří poněkud jinak. Má-li totiž podobná záležitost tu správnou moc vtáhnout posluchače dovnitř, pak se na první pohled obludná délka smazává a zbude jen ona zmiňovaná neuvěřitelně hypnotická atmosféra. A “Das Tor” takovou sílu rozhodně má, protože ačkoliv tento monolit trvá téměř astronomických 80 minut ve čtyřech skladbách, nijak jsem se při poslechu ani jednou nenudil – čistě z toho důvodu, že se jedná o natolik konsternující, hluboký a působivý zážitek, že na něco podobného není vůbec čas.

Rozhodně se nejedná o hudbu pro každého, ve skutečnosti se vlastně jedná o hudbu jen pro velice úzký okruh lidí, kteří jsou schopní a ochotní na podobnou hru přistoupit, pokud ovšem patříte mezi takové, rozhodně s poslechem neváhejte. Při nekonečném čekání na čtvrtý opus samotných Darkspace je tento demosnímek nejlepší možnou volbou.


Druhý pohled (Zajus):

Oproti kolegovi výše nejsem znalcem tvorby Darkspace a k “Das Tor” jsem se tak nejprve dostal až po jeho doporučení. K mému překvapení jsem na nejnovější počin v diskografii Paysage d’Hiver v minulých týdnech však narazil na více místech, než by tomu bývá u takto extrémního žánru zvykem. “Das Tor” jednoduše zaujalo množství lidí, včetně takových, kteří extrémnímu metalu příliš neholdují.

Důvod bude nejspíše spočívat v kvalitě samotné nahrávky. “Das Tor” je album velice podmanivé. Hodina a dvacet minut strávená v jeho náruči uteče rychleji než by posluchač čekal, stačí se jen nechat unášet horou hluku, kterou album produkuje. Přitom je recept velmi jednoduchý. Nekonečné, místy takřka neslyšitelné blast beaty, atmosferická vrstva kytar doplněná o druhou, pomalejší a melodičtější linku, výrazné (někdy až teatrálně dramatické) klávesy a občasný vstup utrápeného vokálu. To vše prolnuté občasným zpomalením a nenápadným, i když zřetelně slyšitelným rytmem bicích.

S tak málo ingrediencemi dokázal Tobias Möckl uvařit skvělé album, které nenudí ani desetinu hrací doby. Důležité je však zmínit, že na “Das Tor” je potřeba nahlížet jako na album ambientní, nebo jako na ambientně pojatý atmosferický black metal. Pro posluchače, kteří bez corpse-paintu nevylezou z domu, toho myslím “Paysage d’Hiver” moc neudělá. Za pokus to ovšem stojí.


Netra – Sørbyen

Netra - Sørbyen
Země: Francie
Žánr: avantgarde / black metal / trip-hop / ambient / jazz
Datum vydání: 29.9.2012
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
Part I – Différends
01. A Dance with the Asphalt
02. Crawling
03. Sørbyen
04. A Kill for a Hug
05. Streetlamp Obsession
06. Emlazh

Part II – When the Time Is Right
07. Wish She Could Vanish
08. My Ill-Posed Life
09. It’s Kicking In
10. Concrete Ocean
11. Strange Bliss at Dusk
12. I Shall Slay the Monkeys

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Ohledně nahrávek, které nám chodí na recenzi a nejsou od interpretů, s nimiž už jsem se v minulosti seznámil, povětšinou nemívám nějaká přehnaná očekávání. Nicméně o to příjemnější je to občas překvapení, když se takhle člověk dostane k dobrému albu, o nějž by jinak nejspíš ani nezavadil. Čas od času se ovšem přihodí i to, že se mezi podobnými věcmi vyskytne deska, která není jen dobrá, nýbrž mnohem lepší než dobrá… mnohem lepší. A jsem opravdu rád, že dnes tu máme na stole právě takovou záležitost, protože v tomto případě se z na první pohled poměrně nenápadného počinu postupem času vyklubalo naprosto fenomenální a velmi svojské dílko, na které člověk nenarazí každý den. Vezměme to ale od úplného počátku…

Netra je jednočlenný francouzský projekt, za nímž stojí jistý hudebník Steven Le Moan, někdy též vystupující pod stejným jménem jako samotná skupina, čili Netra. Vznik Netra se podle všeho datuje už do roku 2003, následovala nějaká demíčka a posléze první deska “Mélancolie Urbaine” v roce 2010. Tu jsem doposud bohužel neslyšel, nicméně se to po zkušenosti se “Sørbyen”, které je druhým albem Netra, chystám co nevidět napravit, neboť mě tato nahrávka doslova pohltila. Avšak než se pustíme do samotné hudební stránky, možná by za ztrátu slova stálo objasnění názvu, jenž příliš francouzsky nezní – Sørbyen je předměstí norského města Gjøvik, kde Steven Le Moan nějakou dobu pobýval. A pokud jej místní klima inspirovalo k nahrání takto fantastické desky, pak je to z pohledu posluchače jedině dobře, že zde byl…

Hned na první pohled je hudba Netra zajímavá v tom, že v sobě snoubí žánry, které toho spolu na první pohled příliš společného nemají, nicméně ve výsledku se tak děje v naprosto přirozené a organické formě. “Sørbyen” se pohybuje někde na pomezí stylů jako depressive black metal, trip-hop, jazz nebo ambient, avšak dělá to takovým způsobem, že ve finále vlastně všechny přítomné žánry dalece přesahuje a je s nimi spojena víceméně pouze co do formální stránky věci. Pokud vezmeme například zmiňovaný depressive black metal, tak s ním má “Sørbyen” společný ve své podstatě jen takový ten mrazivý syrový zvuk kytary v riffových pasážích, co do atmosféry se však jedná o záležitosti diametrálně odlišné, jelikož hudba Netra vyloženě depresivní není (což bych já osobně netvrdil vlastně ani o většině depressive black metalu, ale to sem teď nepatří), spíš taková posmutnělá, neveselá a do jisté míry možná i melancholická, ale trošku jiným způsobem, než co si pod tímto slovem asi primárně představíte. Ovšem právě atmosféře, která je na “Sørbyen” bez přehánění ojedinělá a tvoří jeden z nejvýraznějších prvků muziky, se budeme ještě věnovat, proto zpátky k žánrům. O něco blíže má “Sørbyen” k onomu trip-hopu, avšak ani onen zmiňovaný jazz nezůstává zkrátka a z některých momentů jeho vlivy znějí vskutku nepřeslechnutelně; jindy zase do dění promluví až rocková kytara, tuhle se ozve elektronický podklad. Jistě se mnou ale budete souhlasit, že spíš než podobná pitva toho, co všechno za žánry je kde ke slyšení, pro nás bude mnohem důležitější fakt, že i tento na první pohled možná nesourodý koktejl funguje naprosto bravurně a organicky, jako by ty styly k sobě patřily odjakživa. Netra mezi nimi přechází bez mrknutí oka, přesto vždy plynule a nenásilně.

Již zmiňována byla atmosféra, a jak už jsem si dovolil naznačit, jedná se o atmosféru bez přehánění fenomenální. “Sørbyen” dýchá poměrně zvláštní náladou, jež jako by v sobě mísila atmosféru města zahaleného v mlze za brzkého rána, atmosféru melancholie, deprese, únavy a nudy z dnešního světa, klaustrofobie z ubíjejícího stereotypu každodenního života, ale i kousek dekadence nebo surrealismu. Že to opět vypadá jako nesourodá směska všeho a ničeho pořádně? Asi ano, ale jen dokud si tu nahrávku člověk nepustí a nepřesvědčí se o tom, že se v drážkách disku ukrývá atmosféra, která všechny tyto emoce obsahuje, přesto je stále naprosto kompaktní a zejména – a to je to, oč tu běží především – neuvěřitelně hluboká, silná a uhrančivá. Ani si nejsem tak úplně jistý, jestli vše, co jsem vyjmenoval, tam ve skutečnosti objektivně opravdu je, jelikož s každým poslechem zde cítím kousek něčeho trochu jiného, jednou je tam o něco víc dekadence, na druhý den zase té melancholie, kolikrát dle aktuálního rozpoložení mysli nebo i počasí za okny. Možná tam někdo z vás uslyší zase něco jiného a po tom, co jsem v tom vnímal já, tam nenajde ani památky, nicméně pokud toto domyslíte do konečného důsledku, pak zjistíte, že je to vlastně něco naprosto úžasného a že něco takového dokáže opravdu málokterá hudba. Jedno vám ovšem mohu říct naprosto přesně a naprosto jistě – ať už jsem ten či onen den vnímal “Sørbyen” tak či onak, vždy se jednalo o působivý zážitek, který byl – a vlastně pokaždé stále je – natolik silný, že mě i po přibližně měsíci v podstatě každodenního (!) poslechu stále nepřešla chuť se do té desky zahloubávat znova a znova.

Co se jednotlivých skladeb týče, zde asi budu muset vytáhnout něco, co se k natolik ojedinělé desce vůbec nehodí, a sice recenzentské klišé, že na albu není slabé písně, jenže si nemůžu pomoct a na celé ploše rovných 70 minut neslyším jakékoliv nedostatky. Výjimkou byla zpočátku krátká “My Ill-Posed Life”, v níž mi trochu neseděla sólová kytara, ale i tak šlo o nějaký bratru 10 vteřin, které v porovnání se zbylými 70 minutami takřka geniálního hudebního prožitku byly jako nic. Nicméně i na tuhle skladbu jsem si po čase bez problémů zvyknul, díky čemuž se v mých uších “Sørbyen” dostalo do pozice, v níž se nebojím mluvit o v podstatě dokonalém hudebním skvostu, jenž si jen těžko hledá sobě rovného. Byť jsem to totiž až doposud explicitně nezmínil, možná to už z předchozích řádků vyplynulo samovolně – ačkoliv je tohle vlastnost, na níž v dnešní době narazíte opravdu těžce, Netra produkuje muziku, která je dle mého skromného názoru vážně originální. To si dovolím tvrdit čistě na základě empirické zkušenosti, kdy jsem za svůj život dokázal poslechnout určitě čtyřciferný počet alb (přičemž první cifra rozhodně není jednička) mnoha rozličných stylů a žánrů, ale stále si nedokážu v paměti vybavit něco, co by se co do celkového pojetí blížilo hudbě, jaká je ke slyšení na “Sørbyen”.

Netra

Tím jsme se ale zase trochu vzdálili od samotných konkrétních písní, jimž jsem se ve svém původním záměru věnovat opravdu chtěl, neboť je na desce poschovávaná spousta a spousta dech beroucích momentů, které si přímo říkají o to, aby na ně někdo ukázal a řekl, že přesně takhle to zní, když zrovna hraje geniální hudba. Ve výsledku jich je ovšem tak obrovské množství, že nevím, jaký bych měl říct dřív a jaký vůbec zmínit, protože všechny dost dobře vyjmenovat nejde a zároveň vypíchnutím jen některých bych vlastně automaticky snižoval význam těch ostatních, které z mého pohledu nejsou o nic horší. Už jsem měl čistě o samotných skladbách napsané další čtyři rozsáhlé odstavce textu, když jsem zjistil, že jsem teprve někde v půlce desky a že stejně jednoduše jmenuji každou kompozici do jedné a u žádné z nich nešetřím přívalem superlativů. To by myslím bylo asi nudné čtení, proto si to dovolím vynechat a namísto toho jen zopakuji, že na “Sørbyen” vlastně není jediná vteřina špatně. A to myslím zcela vážně…

Že to všechno zní až moc dokonale? Uznávám, že asi ano, když se ale podíváte dolů na výsledné hodnocení, jistě vám už definitivně dojde, že bych nic z toho nepsal, pokud bych o tom nebyl přesvědčen. Ačkoliv jsem tomu sám ze začátku nechtěl úplně věřit, “Sørbyen” opravdu je TAK dobré, a pokud bych neměl dát 10/10 téhle desce jako ilustraci toho, jak moc mě uhranula, pak nemám tušení, jaké jiné bych měl. Zcela upřímně říkám, že do tohoto alba jsem se neuvěřitelně zažral a jeho atmosféra mě pohltila takovým způsobem, že už jsem to dlouho u žádné jiné nahrávky nezažil. Z mého pohledu je tedy to nejvyšší hodnocení, jaké lze vůbec udělit, zcela adekvátní. Možná se mnou někteří souhlasit nebudou, protože nejde o záležitost, která by výrazně promluvila do dění na hudební scéně (ostatně jestli by k tomu mělo dojít, už by se tak stalo – “Sørbyen” totiž vyšlo již v září loňského roku), ale to je mi naprosto jedno, protože hudba Netra pro mě naplnila definici dokonalé muziky, což je pro mě mnohem přednější a také mi je to mnohem bližší. Ono stejně by se něco jaké široké uznání k takto introvertní záležitosti příliš nehodilo, neboť se jedná o muziku doslova pro fajnšmekry s otevřenou myslí. Kdo ji ovšem má, ten určitě pochopí, proč je v případě Netra hodnocení 10/10 na místě.

Netra


Wardruna – Runaljod – Yggdrasil

Wardruna - Runaljod - Yggdrasil
Země: Norsko
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 15.3.2013
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Rotlaust tre fell
02. Fehu
03. NaudiR
04. EhwaR
05. AnsuR
06. IwaR
07. IngwaR
08. Gibu
09. Solringen
10. Sowelu
11. Helvegen

Hodnocení:
Atreides – bez hodnocení
H. – 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je noc. Všudypřítomné ticho je rušeno jen vzdáleným krákáním havranů a lehkými kapkami deště, když tu je násilně proříznuto mohutným zadutím rohu, následované sborovým zpěvem, jež vítá zapalované ohně. Bubny šamanů, které udávají rytmus, náhle ztichnou, aby mohly být vyjmenovány runy futharku. Yggdrasil. Druhý rituál právě započal.

Vykulené oči nevěřícného pohledu do nikam, zatímco uši byly zaplavovány přívalem čehosi mně do té doby neslýchaného a zároveň naprosto uchvacujícího. Zhruba tak by se dalo ve stručnosti popsat několik prvních setkání s hudbou Wardruny, když před čtyřmi lety spatřila světlo světa první ze tří částí “Runaljod”, “Gap Var Ginnunga”. Dalo by se bez nadsázky říci, že svou prvotinou tehdy způsobilo uskupení soustředěné kolem Einara “Kvitrafna” Selvika, jenž byl do té doby znám především díky bubnování v Gorgoroth a svému dalšímu projektu Jotunspor, nemalý rozruch nejen v kruzích hudebních, nýbrž i v kruzích duchovních, které mají co dočiněním s pohanskou vírou ve všech možných formách i neformách a především pak s runovou magií. Ač historie Wardruny sahá až kamsi do roku 2002, bylo první album vydáno až sedm let poté, roku 2009. Na “Runaljod – Gap Var Ginnunga” se vedle Kvitrafna objevili i další dva hudebníci – Gaahl, do té doby znám hlavně díky skřehotání rovněž v Gorgoroth a v současnosti i v God Seed, jenž Wardruně propůjčil svůj unikátní hrdelní hlas, a světu neznámá Lindy Fay Hella, která pro změnu zaujala vyšší polohy a svým uhrančivým a unikátně zabarveným zpěvem učarovala mnohým posluchačům. Sedm let práce se na albu patřičně odrazilo a výsledkem byl dokonalý zážitek nejen v rovině hudební, ale i v rovině duchovní. Od té doby uteklo už mnoho vody a očekávání druhého dílu runového eposu v řadách těch, jimž šamanská hudba Wardruny přirostla k srdci (či snad ještě hlouběji), postupně rostlo. Až bylo po čtyřech letech ukončeno a rozpuštěno v hlubině času oznámením o blížícím se vydání.

Hybná síla započínající rituál značící nový začátek. Podmanivý rytmus a jasný hlas nesoucí Freyino požehnání zdraví a plodnosti – ať už fyzické či duševní, jež může znamenat nevysychající zásoby inspirace a nápadů. Fehu, značící začátek čehosi nového. Fehu, stíhána dokonalým vyjádřením potřeby a touhy, která vychází z nově vzniklé energie. Hutné, rytmické části jsou střídány ambientními, monotónními pláněmi, na nichž neroste téměř nic kromě občasného recitovaného slova. Tajuplná kombinace, z níž se ježí chlupy na zátylku a budí nepříjemný pocit v podbřišku, volající touhou – jež v posledních okamžicích eskaluje do extrému, dokud nedojde jejímu naplnění. Z počátku se zrodila Odinova touha po vědění, která vyslala jej na cestu. NaudiR v celé své kráse.

Jak jsem se zmínil výše, sedm let práce se na první části “Runaljod” – na rozdíl od mnoha jiných nahrávek, jež čekaly na vydání podobně dlouho – opravdu projevilo. Ať už v unikátnosti, která spojuje duchovní tradice severského šamanismu a runové magie s tamní lidovou hudbou a vlivy dalších etnických prvků z různých koutů světa, či snad neskutečné atmosféře, přirozenosti, propracovanosti a promyšlenosti kompozic. Tak nebo onak, Wardruna si díky své prvotině zajistila přední pozici na poli evropské a nebál bych se říci že i světové duchovní či rituální hudby. A stejně jako “Runaljod – Gap Var Ginnunga” je i “Runaljod – Yggdrasil” výsledkem opravdu dlouhodobé práce, jež se na poli hudby jen tak nevidí. Spojení starých hudebních postupů a nástrojů, které jsou ke všemu z velké části vyráběny ručně, spolu s duchovní naukou severského šamanismu a tajemstvím run, se totiž Kvitrafnovi daří bezesporu skvěle i v případě pokračování tohoto zhudebnělého rituálu. Ač novinka příliš mnoho výrazných změn v hudbě nepřináší, přesto se posouvá pomalu a jistě vpřed, avšak znalému čtenáři musí být jasné, že jen o hudbu tady zdaleka nejde.

Slepnirův frkot a monotónní rytmus provázející ubíhající krajinu pokrytou sněhovou peřinou. Za doprovodu hlasu Lindy a později i Kvitrafna a Gaahla ubíhá Odinova cesta za poznáním rychle, možná rychleji, než by si mnozí cestovatelé přáli. Přesto EhwaR končí tam, kde končit má. Přivázáním Slepnira k Yggdrasilu. Odinovo poselství však mluví skrze AnsuR jasně – absolvovaná cesta vede k moudrosti a poznání. Dlouhá a nesnadná cesta k oběti sama sebe, cesta, kterou si každý si ji musí projít sám. I hlasy se jako by vzdálily a zastaly úlohu pozorovatelů Odinova utrpení, jež právě započalo.

Kvitrafn svůj runový epos rozvíjí do větší šíře a barvitosti, mnohovrstevnosti. Dalo by se říci, že oproti první části rituálu je “Runaljod – Yggdrasil” o něco málo vyspělejší, vyjadřovací prvky postupně gradují a otevírají se novým, neokoukaným nápadům. Nejvýraznější ukázkou je nejspíše úvod “AnsuR”, jež svou ozvěnou odkudsi z dáli a celkovým zabarvením dokonale kontrastuje nejen se zbytkem skladby, ale vůbec se zbytkem tvorby, kterou můžete na obou albech nalézt. Větší prostor si získal zpěv obecně, obzvláště pak sborové zpěvy všech tří zainteresovaných – Kvitrafna, LindyGaahla. Pokud si dal Kvitrafn na něčem opravdu záležet, pak je to určitě gradace a zabarvenost vokálů. To je nejvíce poznat především u po sobě jdoucí dvojice run “IwaR” a “IngwaR”, ve kterých je většina napětí postavena právě na tajuplném a později i agresivnějším vokálu, jenž postupně graduje až k hranicím únosnosti. Rovněž struktura písní získala na hloubce. Kvitrafn ve většině skladeb nevyužívá větší množství nástrojů, než tomu bylo dříve, ale často je využívá ve více vrstvách nad sebou, přičemž stále je tak činěno s citem a výsledný dojem rozhodně není přeplácaný a jednotlivé skladby jsou poměrně snadno rozeznatelné. Sluší se připomenout i fakt, že “Runaljod – Yggdrasil” je podle mého názoru o něco zpěvnější než jeho předchůdce a skýtá větší množství různorodých melodií i rytmů, které opravdu velmi snadno utkví v paměti.

Odinovo sebeobětování vede skrze zbraň. Bájný oštěp Gungnir, jenž nikdy nemine svůj cíl, kterým byl po devět dní a nocí probodnut a připoután ke kmeni stromu světa, Yggdrasilu, aby získal moudrost. I to může být jeden z významů IwaR, části, jež ne nadarmo svým nejasným vyzněním a napětím nahánějícím husí kůži připomíná trojici o runě Thurs. Napětí postupně graduje, rituální zpěv se z prostého šepotu stává agresivnějším a agresivnějším, tenze dosahuje hranic nesnesitelnosti – kde mizí. Tam, kde bylo napětí, zůstala rovnováha a klid a mír. Husí kůži a strachu z nejistoty je konec. IngwaR.

Nemůžu říct, zda je “Runaljod – Yggdrasil” lepší či horší než první část tohoto unikátního zhudebněného rituálu. V lecčems je jiná, v lecčems zachovává původní koncept. Změny nejsou zásadní, avšak postihly všechny stránky. Největší změnou si vedle struktury prošla především délka skladeb. Ta se u většiny z nich drží na hodnotách kolem šest minut, nejkratší skladba pak trvá něco málo pod čtyři a půl minuty – což je oproti předchozímu počinu poměrně výrazný posun vzhůru. Avšak ani přes větší délku skladeb, která ve výsledku natáhla celkovou délku nahrávky o dobrou čtvrthodinu nemůžu říct, že by “Yggdrasil”, podobně jako “Gap Var Ginnunga”, trpělo nudnou vatou. Každá část je víceméně nutná, nic nechybí ani nic nepřebývá, aby byl postihnut význam a vlastnosti každé z osmi run, které “Yggdrasil” zachycuje, co nejpřesněji a nejvýstižněji.

Gibu je schopností. Gibu je darem. Gibu je přijetím moudrosti run, za kterou bylo zaplaceno nejvyšší cenou. Gibu je smířením s přijatým osudem, smířením, které stojí na sklonku deváté noci a vítá konec utrpení. Solringen je úsvitem desátého dne, jež přichází pomalu, ale o to jistěji. Úsvitem přinášejícím klid a vítězství ve všech rovinách bytí. Sowelu pak se sluncem přináší naději a energii nového dne, ale rovněž nejistotu zítřků, která přichází stejně neodvratně, jako jednou přijde jeho poslední část. Spolu s koncem světa.

A o nich to vlastně celé je. Jak jsem naznačil výše, jednou částí je dokonalá hudební stránka věci, co však dělá Wardrunu opravdu unikátem, je právě spojení s šamanismem a runami. V Kvitrafnově podání se každá z run stává doslova živoucím organismem, který je jednak navzdory vyprávěnému příběhu schopen stát sám o sobě, není-li z podstaty věci vázán k jiné runě, tak jako tomu bylo na předchozím počinu, ale jednak dokonale drží dokonale pohromadě, vzájemně se doplňuje a rozvíjí. Celek je tím, čím Wardruna táhne. Nejen hudebně, ale i myšlenkově a příběhově je “Runaljod – Yggdrasil” kompaktním dílem, které dokonale drží při sobě. Dílem, které vás unese kamsi mimo reality a běžné vnímání světa. A jen tak vás odtamtud nepustí.

Helvegen uzavírá rituál v duchu poslední runy, poklidně za sborového zpěvu. Procítěn odevzdaností a smíření s osudem, který má neodvratně přijít. Klidem před bouří. Plameny ohňů dohasly v přicházejícím dešti, který díky vycházejícímu slunci kreslí duhu nad obzor. Rituál je u konce. Prozatím.

“Deyr fé
deyja fræaendur,
deyr sjálfur ið sama.

Eg veit einn
að aldrei deyr:
Dómur um dauðan
hvern.”
(Helvegen)


Další názory:

Po kouzelném debutu “Runaljod – Gap Var Ginnunga” nechala norská Wardruna na pokračování čekat déle, než by se mnohým líbilo, ale jak se říká, v tomto případě se čekat vyplatilo. “Runaljod – Yggdrasil” je totiž opět pohlcující deska, která v dnešní překotné době dokáže zastavit čas a na chvíli člověka přenést jinam. V porovnání s debutem mi novinka přijde trochu rozmanitější a takříkajíc se toho na ní “víc děje”, nicméně podobné záležitosti vždy byly a vždy budou především o atmosféře – a tu obě desky čarují naprosto bravurně. Wardruna je do jisté míry záležitost opravdu unikátní, minimálně však obdivuhodná a dech beroucí. Pokud se dá o nějaké hudbě tvrdit, že má duši, pak je to zcela jistě právě Wardruna.
H.


En Nihil – The Approaching Dark

En Nihil - The Approaching Dark
Země: USA
Žánr: industrial / noise / ambient
Datum vydání: leden 2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. The Tombs of Empire
02. Frozen Postures
03. The Hearts Relent
04. Human Animal
05. Futile Man – The Weight of Absolution
06. Souls to Cease
07. Vulture Reign
08. The Approaching Dark
09. Darkfall

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Muziku samozřejmě běžně dělíme na žánry, což je asi nejpřehlednější a nejsnáze představitelné. Kdyby na to ovšem přišlo, klidně bychom mohli hudbu dělit i trochu abstraktněji, dejme tomu třeba standardní a nestandardní produkci. Na Sicmaggot se v drtivé většině případů setkáváme s tím prvním případem – ačkoliv jde nezřídka o bezesporu extrémní a nepříliš lehce stravitelné věci, přesto bych – měřeno čistě mou osobní optikou – označil 99 % metalové hudby za standardní produkci, tvořenou konvenčními prostředky, mohli bychom říct. Pak tu jsou ovšem záležitosti na samém okraji hudebního spektra, vymykající se běžnému pohledu na to, jak by muzika měla vypadat a znít, až by se vlastně v nejednom případě dalo vcelku úspěšně polemizovat o tom, zdali se ještě vážně jedná o hudbu. Kdysi dávno jsem pro osobní potřeby vymyslel pojem “umělecká performance”, což sedí mnohem lépe. Právě do této oblasti spadají různé zvukové experimenty, avantgardní hudba nebo třeba noise.

Netřeba důvtipnému čtenáři říkat, že En Nihil patří právě mezi obdobné záležitosti, které se víc než hudbou dají nazývat uměleckou performancí, ačkoliv nutno dodat, že jejich podání ještě zdaleka není ten úplně největší audio teror, jaký jsem kdy slyšel. Údajně by se prý mělo jednat o legendární formaci, nicméně to je pojem značně relativní, už jen z toho důvodu, že v dnešní době se legendárním nebo ještě lépe kultovním nazývá kdeco a každá druhá podzemní blbost, které se nedostane jakéhokoliv ohlasu, má tendence prohlašovat sama sebe za kult (ačkoliv zrovna na tohle jsou experti především chasníci z oblasti black metalu). Nemám páru, jak se to ve skutečnosti má s En Nihil, protože osobně jsem o tomto americkém projektu až doposud jaktěživ neslyšel, což ovšem – to pokorně připouštím – může být dost dobře dáno mou nepříliš velkou vzdělaností v dané žánrové oblasti. Pro pořádek je ale nutno jedním dechem dodat, že jméno En Nihil se přece jenom vynořilo již v roce 1994, což je na daný styl poměrně výkon (byť zde podle všeho byla docela dlouhá přestávka).

Dosud nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, co je tedy En Nihil vlastně zač. V této hudbě – tedy alespoň přinejmenším co se týká nové desky “The Approaching Dark” – se mísí vícero žánrů, z nichž nejvýrazněji do celkové podoby nahrávky promlouvá noise, avšak během více jak 50 minut tohoto vyhlazovacího procesu se člověk potká i s jistými ambientními plochami nebo nádechem industrialu. Toliko k formálnímu zařazení, zajímavé ovšem bude i zařazení čistě pocitové, které je sice mnohem jednodušší, avšak o to více vystihující – bordel. Toto pěkné (moje oblíbené!) expresivní označení má to kouzlo, že může být myšleno jako obrovská pochvala i jako obrovské negativum. Zde se ale nejedná ani o jedno z toho, nýbrž o označení, které “The Approaching Dark” vystihuje vlastně mnohem hmatatelněji než sypání oněch formálních škatulek. Bordel je zde tedy myšlen spíše v duchu objektivního popisu, nežli subjektivního hodnocení. Jestli má něco takového alespoň nějaký nárok být byť by jen trochu kvalitní hudbou (možná by byly na místě uvozovky?), to už je věc značně diskutabilní a dovolím si ji ponechat na vlastním soudu a vkusu každého jednoho čtenáře.

“The Approaching Dark” nabízí několik poloh, z nichž tou nejčetnější – jak již bylo nepřímo řečeno – je hluková stěna různého nepříjemného lomozu, skřípění, škrábání a rachotu. Opravdu málokterý žánr dokáže svým názvem tak přesně vystihnout svou vlastní náplň tak, jako to dokáže právě noise, čili hluk. Vokály zde samozřejmě nehledejte, byť se mi zdá, že na některých místech se v pozadí ozve náznak nějakého (ne)lidského skřeku, dost dobře však může jít jen o velmi zkreslený efekt. Záležitost je to ovšem nepodstatná, protože “The Approaching Dark” tu hlukovou podstatu bezezbytku naplňuje tak jako tak.

Ačkoliv to možná bude znít poněkud paradoxně, oproti nervy drásajícímu lomozu zní několik těch momentů hodně temného a minimalistického ambientu až relaxačně. Možná to na první pohled zní jako protimluv, nazývat hudbu, která je sama o sobě dosti depresivní, relaxační záležitostí, ale v porovnání s okolním očistcem působí ambientní skladby opravdu jako ostrůvek klidu v moři hluku. Taková je třeba třetí “The Hearts Relent”, která snad jako jediná píseň na “The Approaching Dark” nabízí něco, co by se s trochou představivosti dalo nazvat melodií (!), nebo závěrečná monotónnost “Darkfall”, jež po půl hodině šíleného výplachu působí až osudově. Zbylé skladby desky si už ale nekladou jiné ambice, než všechny ty nešťastníky, kteří se dostanou na dosah, jednoduše terorizovat. Jestli jste ochotni něco takového podstoupit, to se již musíte rozhodnout sami…


Agalloch – The White

Agalloch - The White
Země: USA
Žánr: neofolk / ambient
Datum vydání: 29.8.2008
Label: Vendlus Records

Tracklist:
01. The Isle of Summer
02. Birch Black
03. Hollow Stone
04. Pantheist
05. Birch White
06. Sowilo Rune
07. Summerisle – Reprise

Hodnocení:
Ježura – 10/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 9,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Víte, my se v redakci Sicmaggot děsně nudíme, takže samou nudou vymýšlíme hovadiny. A při jednom takovém záchvatu nudy z našich pomazaných hlav vzešel nápad, že by nebylo vůbec ke škodě tu a tam oprášit nějakou starší nahrávku, která si to zaslouží a jejíž recenze se na Sicmaggot v ideálním případě ještě neobjevila, a podrobit ji stejné péči, jaké se zde dostává žhavým novinkám. A tušíte správně, dnes přesně na takový materiál dojde. A abych netroškařil, moje volba padla na jeden z mých vůbec nejmilejších titulů…

We carry death out of the village”
(The Isle of Summer)

Fenomenální a zcela jedinečné zámořské těleso Agalloch asi zdejším čtenářům není třeba příliš představovat, takže se zdržím obšírnějších popisů nezaměnitelného rukopisu a zádumčivé atmosféry, které této portlandské legendě udělaly jméno, a začnu z trochu jinačího soudku. Jak známo, Agalloch mají za svou kariéru na kontě čtyři ceněné řadové desky, které společnými silami definují typický sound kapely. Stalo se však pravidlem, že v mezidobí mezi vydáním jednotlivých studiových alb nahrávají Agalloch minimálně jedno EP, a obecně se dá tvrdit, že právě prostřednictvím těchto minialb se vydávají do směrů více či méně odlišných od své řadové tvorby. A přesně to je i případ právě recenzovaného “The White”. Agalloch známí svojí jedinečnou kombinací atmosférického black metalu a potemnělého neofolku se totiž v tomto případě zcela zřekli všech metalových složek a nahráli EP, které je čistému neofolku asi nejblíže za celou jejich kariéru. Je však třeba jedním dechem dodat, že se tak nestalo ani na úkor typického skladatelského jazyka dua John HaughmDon Anderson, ani na úkor rozmanitosti hudby samotné. A pokud “The White” neznáte a toto prohlášení vás trochu uklidnilo, pak vězte, že ten klid není nic proti tomu, co za stavy následuje po plném prozření, protože i když jsem ve společnosti “The White” strávil mnoho a mnoho hodin, pořad znovu žasnu nad tím, jaký skvost se Agalloch na půlhodinové ploše tohoto EP podařilo stvořit. Ale na chvalozpěvy bude prostor o něco níže, takže se zde nejdříve pokusím alespoň trochu střízlivě nastínit, jaké “The White” vlastně je, krom toho že je doslova dech beroucí. Vidíte, zase jsem se neudržel…

And what of the true God? To whose glory churches and monasteries have been built on these islands for generations past? Now shall what of him?”
“Oh, he’s dead. He can’t complain. He had his chance and in modern parlance. Blew it.”
(Sowilo Rune)

Jak může napovědět stylové zařazení k neofolku, “The White” je ve své podstatě velmi prostá a umírněná nahrávka. Rozhodně se nejedná o žádné progresivní orgie, které útočí na posluchačovy smysly svojí technickou propracovaností a nároky na instrumentální zručnost hráčů, a za sebe říkám – ještě že tak. Zcela nezemského zážitku je zde totiž dosaženo úplně jinak a je to provedeno tak brilantně, až se tají dech. V dokonalém souznění tu spolupracují jemné akustické kytary a tajuplně rozmáchlé perkuse, ke kterým jen nepatrně menším dílem přispívají kytary elektrické, dále klávesy, brumle, akordeon, různé rohy… Asi si říkáte, co na takové nahrávce dělají elektrické kytary vzhledem k tomu, co jsem zde už o charakteru EP napsal, ale věřte, že v žádném případě nefungují jako rušivý element, ale naopak jsou jedním ze stavebních kamenů dokonalosti “The White”. Tady se totiž neriffuje ani nesóluje, a když už na nějaký ten příspěvek elektrické kytary dojde, jedná se vesměs výhradně o jemný podkres na pozadí, který díky perfektně zvoleným efektům posouvá celek opět o notný kus dál. Zajímavostí je takřka úplná absence vokálů, které se omezují na několikahlasou, leč bezeslovnou pasáž ve skladbě “Pantheist”, mluvené slovo či recitaci v “Hollow Stone” a “Sowilo Rune”, respektive “Birch White”, a v neposlední řadě na vložené repliky z filmu “The Wicker Man” (1973, režie Robin Hardy). Jedno z mnoha kouzel “The White” ovšem spočívá v tom, že drastické omezení vokálů zde není na škodu, ale naopak, a funguje to bezchybně. A věřte, že k dosažení takového výsledku je zapotřebí velký cit pro věc.

Když bych “The White” neznal a odmyslel si všechny ty superlativy, kterých jsem se nakonec stejně úplně nevyvaroval, neměl bych nejmenší tušení, co za podivného hybrida může z takové směsky nástrojů a způsobů jejich použití vzniknout, a nestydím se přiznat, že bych byl předem k výsledku asi velice skeptický. Zde se to ovšem podařilo tak skvěle, jak jen to je možné. Agalloch to přitom dokázali bez toho, aby jakkoli popřeli sami sebe, ba naopak. I přes absenci metalové složky je “The White” opatřeno naprosto čitelným autorským rukopisem a jako takové je nezpochybnitelným důkazem, že v případě Agalloch nejde ani náznakem hovořit o vítězství formy nad obsahem. Krom toho jde o nahrávku nesmírně pestrou, takže se člověk nestačí divit, co všechno se dá v hranicích minimalismu vykouzlit. No a když vám konečně dojde, že ať ukážete na kteroukoli ze sedmi skladeb, tak máte jistotu, že ukazujete na klenot, pak už skutečně není jediný důvod držet se v hodnocení zpátky. Zkrátka ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že toto je umění v jeho nejniternější podobě.

He brought me up the same way: to reverence the music, and the drama, and the rituals of the old gods; to love nature and to fear it, and to rely on it and to appease it when necessary. He brought me up…”
He brought you up to be a pagan!”
A heathen conceivably but not, I hope, an unenlightened one.”
(Summerisle – Reprise)

Jak jsem již několikrát naznačil a nakonec na plná ústa vykřičel do světa, Agalloch přišli a veškerý svůj potenciál i potenciál stavebního materiálu tohoto EP přetavili v naprosto jedinečný démant a skvostnou ukázku dokonale zúročené inspirace. EP “The White” je bez přehánění geniální dílo a do jeho půlhodinové stopáže Agalloch napěchovali tolik fantastické hudby, kolik mnozí jiní nedokáží vytvořit za celou svoji kariéru. A jelikož je další rozplývání nad nebetyčnými kvalitami tohoto minialba už trochu bezpředmětné, uzavřu recenzi jedinou výtkou, kterou k “The White” mám. Vzhledem k k omezenému nákladu 2000 kusů je dnes již zcela nemožné sehnat EP standardní cestou, takže až se rozhodnu nakoupit na eBay, peněženka mi asi moc nepoděkuje. Ale co na tom, tohle za ty peníze stojí…

Agalloch


Další názory:

Určitě je to úžasná hudba, o tom není sporu, ale na rozdíl od kolegy budu v hodnocení malinko střízlivější, přesto nemohu tvrdit, že bych měl nahrávce co vytknout. Dovolím si tvrdit, že v tomto případě šlo autorům především o atmosféru a z tohoto úhlu pohledu lze před “The White” jen smeknout, jelikož jde o atmosféru vskutku podmanivou. Nejpozději právě s tímto minialbem Agalloch svého času definitivně dokázali, že jsou opravdu vyzrálou a nevšední skupinou s takřka nezaměnitelným rukopisem, který ovšem nestojí na stylu nebo na nástrojích, ale pouze (pouze v uvozovkách) na pocitové stránce. A to o sobě myslím nemůže tvrdit mnoho skupin, že by byl jejich zvuk jasně rozpoznatelný, ať už hrají atmosférický black metal nebo neofolk. Jinak k tomu nemám moc co dodat, protože je to již dostatečně popsáno v recenzi…
H.


Lord Agheros – Demiurgo

Lord Agheros - Demiurgo
Země: Itálie
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 26.11.2012
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Chapter I: Prologue
02. Chapter I: Eris
03. Chapter I: Styx
04. Chapter I: Thanatos
05. Chapter I: Moros
06. Chapter I: Nemesi
07. Chapter I: Lyssa
08. Chapter I: Letum
09. Chapter I: Erebo
10. Chapter II: Nyx
11. Chapter II: Oizys
12. Chapter II: Emera
13. Chapter II: Geras
14. Chapter II: Lysimele
15. Chapter II: Ker
16. Chapter II: Apate
17. Chapter II: Etere

Hodnocení:
H. – 5,5/10
Kaša – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Jednočlenný italský projekt Lord Agheros byl pro mne až doposud velkou neznámou, nicméně veškeré indicie naznačovaly, že by mohlo jít o docela zajímavou záležitost, pročež jsem přespříliš dlouho neváhal a hozenou rukavici v podobě recenze na nejnovější počin “Demiurgo” s chutí zdvihl a pustil se do poslechu desky, která podle všeho měla být ambientním black metalem…

Než se ovšem pustíme do samotné problematiky, jak se to vlastně má s “Demiurgo”, pojďme si nejprve dát menší předkrm v podobě pár bezvýznamných tlachů zalitých obecnou omáčkou. Jak již bylo řečeno, Lord Agheros je dílem jednoho člověka, jehož jméno (a je to opravdu jméno, tenhle chlapík se neschovává za prďácké přezdívky) zní Gerassimos Evangelou. První zárodek této kapely se dle oficiálních informací objevil již v roce 1995, nicméně samotné jméno Lord Agheros se na italské podzemní scéně objevuje až o pět let později. První opravdu pamětihodná událost v podobě debutového nosiče, dokonce rovnou dlouhohrající desky, však přichází až o dalších sedm let později v podobě nahrávky “Hymn”. Od té doby už se ovšem milý Gerassimos docela snaží a oblažuje svět svou hudební produkcí v poněkud větší kadenci – aktuální “Demiurgo”, které se na trhu objevilo loni v listopadu, je čtvrtým velkým albem. Nyní už se pojďme podívat přímo na to, co ten počin obnáší a přináší.

Osobně mě docela překvapilo, že na (prý) black metalovou desku je tam vlastně docela málo black metalu. Samozřejmě nemám tušení, jak tomu bylo na předcházejících nosičích, nicméně na “Demiurgo” tvoří většinu hrací doby spíše ten ambient, případně jakási atmosférická intermezza a vsuvky. To samozřejmě není nic, co by mělo být nahrávce vytýkáno, jde pouze o fakt, který je z mého pohledu překvapivý, jelikož Lord Agheros na první pohled působí především jako metalová hudba, ale jak říkám nic proti tomu. Deska postavená především na poklidné atmosférické muzice s občasnou black metalovou vsuvkou? Nemám nic proti tomu, sem s tím! Problém “Demiurgo” tkví v něčem jiném – deska tuto definici naplňuje spíš jen po formální stylové stránce, ne už ale tolik kvalitou a vlastním obsahem.

Ve svém jádru se na “Demiurgo” nenachází špatná muzika a spousta nápadů je dokonce vyloženě dobrých, nicméně celek bohužel trpí několika docela zásadními neduhy. Ten nejmarkantnější – autor si zjevně ukousl větší sousto, než byl schopen spolknout; velké oči z toho, jak by měl výsledek vypadat, evidentně přerostly samotné skladatelské schopnosti. Na “Demiurgo” je zcela zřetelné, že se Gerassimos snažil vytvořit něco, co by mělo být silné, plné atmosféry a vysoce umělecké. Tato snaha je ovšem zřetelná až příliš a postrádám v tom větší lehkost, takovéhle věci by totiž měly z autora plynout přirozeně, ne křečovitě, byť ona křečovitost není v případě Lord Agheros úplně zásadní a mnohdy je i dobře maskovaná. Samozřejmě autorovi nevidím do hlavy, tudíž těžko mohu soudit, nicméně takto to na mě působí – snaha mermomocí stvořit umění i za cenu mírného násilí.

Dalším problémem “Demiurgo” je až přílišná jednotvárnost. To samozřejmě není zápor sám o sobě, naopak já mám minimalistickou a na atmosféře postavenou muziku rád, avšak Lord Agheros není tak úplně případ, u něhož by se dalo tvrdit, že to funguje na jedničku. Nahrávka víceméně plyne v jednom neměnném tempu a i přes množství motivů se tam vlastně nic moc zajímavého či dokonce zásadního neděje. Ona black metalová složka totiž ve výsledku zní tak měkce, že mezi ní a čistě klávesovými momenty vlastně žádný velký rozdíl není; člověk by řekl, že střídání black metalu a ambientu povede k jasně slyšitelnému kontrastu, který by mohl být velmi zajímavý, přesto tomu tak není a poslech, ačkoliv ani v nejmenším nevadí a člověk nemá chuť to vypnout, se rovná spíše takové apatické letargii. Z ní mě osobně dokázala poprvé vytrhnout až sedmá skladba “Chapter I: Lyssa” po 23 minutách hrací doby (tj. téměř čtvrtina alba!), kdy se do toho Gerassimos poprvé trochu opře a nabídne nějaký ostřejší riff, jenž dokáže upoutat pozornost. Naneštěstí je tam podobných výraznějších momentů minimum, přestože nechybí rychlejší sypací pasáže, protože i ty člověku docela splývají s celkem.

“Demiurgo” je rozděleno na dvě kapitoly a zatímco ta první ještě vesměs nabízí black metalové skladby s ambientním až symfonickým nádechem, i když protkané mnohými čistě klávesovými pasážemi, druhá část nahrávky se již nese v čistě relaxačním duchu. Z této poloviny “Demiurgo” nejvíce zaujme “Chapter II: Emera”, protože snad jako jediná není postavena čistě na klávesách, ale na docela příjemné lince akustické kytary, která tak nabízí druhý největší záchytný bod “Demiurgo”. Jinak jsou na tom co do schopností upoutat posluchačovu pozornost obě poloviny desky i přes žánrový posun vlastně docela stejně.

Na druhou stranu bych však rád zdůraznil fakt, že i přes výše řečené bych nechtěl vzbudit dojem, že je “Demiurgo” vyloženě marnou nahrávkou. Když se člověk opravdu soustředí, objeví, že některé linky – a platí to zejména o klávesách (evidentně ne nadarmo Gerassimos právě tímhle nástrojem přispívá do dalších kapel) – obsahují velmi slušné nápady. Jejich problémem tak ani mnohdy není kvalita, ale fakt, že si v celkovém ospalém oparu “Demiurgo” nedokážou uzmout pozornost, a když je chce člověk slyšet, musí je sám lupou hledat.

Když si album pustíte a necháte ho jen tak plynout, nic moc si z něj sice neodnesete, ale rozhodně vám nebude vadit a nebudete mít chuť jej vypnout. S tímto přístupem ovšem “Demiurgo” zvládne fungovat jen jako kulisa k nějaké práci, což mi přijde trochu málo, zvlášť na to, jaké ambice celá ta deska, potažmo Lord Agheros mají. Rozhodně je tam cítit potenciál, o tom se nikdo nehádá, vlastně je ho tam cítit i docela dost, jenom je nepříliš dobře a trochu nešťastně využitý. Výsledkem je teda jen kulisa s ambicí a promarněná šance na opravdu zajímavou nahrávku. Přesto nad Lord Agheros hůl nelámu, už jen z toho důvodu, že je mi jeho počínání nějakým způsobem stále vlastně docela sympatické, a věřím, že má tento projekt na mnohem víc, než co předvádí na “Demiurgo”. Kromě toho bych rád ještě na závěr dodal, že v žádném případě nevylučuji ani fakt, že někoho z vás může tento počin zaujmout o dost více, než se tak stalo u mě…

Lord Agheros


Další názory:

Nemohu než souhlasit s kolegou, který to vystihl úplně přesně. Na mě působí “Demiurgo” jako dort, který se spolu snažili upéct pejsek a kočička. Spousta ingrediencí, které samostatně nemají žádnou chybu, ale dohromady je to takový mišmaš, který postrádá hlavu a patu. Gerassimos si ve svém projektu ukousl hodně velké sousto a pokus stvořit epické black metalové dílo skončil krachem, přestože na papíře to znělo zajímavě. V první části alba se ambientní, klávesami opředené pasáže nemotorně střídají s těmi blackovými a při poslechu “Chapter I” jsem si vlastně ani nebyl schopen vybrat, která stránka tvorby má být tou nosnou. Netvrdím, že by se to nedalo poslouchat, ale nějaké hlubší sdělení mi první polovina nepřinesla. Druhá, vyloženě odpočinková půle tohoto alba mě vůbec nezaujala a spíš než jako samostatná část, mi připadala jako neskutečně utahané outro po “Chapter I: Letum”, která by se dala považovat za poslední regulérní skladbu. Konečného výsledku je škoda, protože při troše snahy z toho mohlo být zajímavé a silné album. Takto ve mně “Demiurgo” zanechalo dojem prázdné nahrávky, ve které, ač se toho děje na první poslech dost, tak z celkového hlediska toho k objevování moc není.
Kaša


Darkspace – Dark Space -I

Darkspace - Dark Space -I
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 27.1.2013
Label: Avantgarde Music
Původní vydání: 30.5.2002, selfrelease

Tracklist:
01. Dark -1.-1
02. Dark -1.0

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Nemá cenu to zastírat, protože by to z následujících řádků stejně vyplynulo – švýcarští Darkspace patří mezi mé největší hudební modly. Jejich hudba je naprosto neuvěřitelná a fenomenální, s neskutečně paralyzující a hypnotickou atmosférou naprosté destrukce, která si jen stěží hledá obdoby. Je samozřejmě pravda, že Darkspace produkují muziku nesmírně náročnou na poslech a určenou pouze velmi úzkému spektru posluchačů, protože se jedná o extrém vyhnaný do naprostého maxima, nicméně nikoliv samoúčelně, nýbrž se zcela zjevným uměleckým záměrem, kterýmžto je zhudebnění nekonečného vesmírného prostoru – a to se Darkspace dle mého skromného názoru vskutku daří, protože jsou to právě jejich desky, které přesně vystihují esenci toho, jak si vesmír představuji – nezměrný, všeobepínající, neuspořádaný chaos, v jehož nekonečném stínu si člověk připadá jako naprosto zbytečný a bezvýznamný červ. Přesně taková alba těchto Švýcarů jsou. Samotný jejich poslech je vlastně značně vyčerpávající a někdy frustrující, přesto je sílá té hudby naprosto fascinující – a právě to je ten důvod, proč Darkspace poslouchat.

Po monumentálním “Dark Space III” z roku 2008 se švýcarští bozi toho nejvíce zničujícího black metalu opět na několik let odmlčeli a nabírali sílu na další kosmický výlet daleko za hranice Sluneční soustavy, přesto čtvrtá dlouhohrající raketa doposud neodstartovala a dnes jsme se tu sešli z jiného důvodu. Aby Darkspace všem vesmírným fanatikům čekání na “Dark Space IV” zkrátili, znovu nahráli a vydali svůj vůbec první počin a zároveň jediný demosnímek “Dark Space -I”, na nějž si dnes posvítíme. Musím říct, že osobně se většinou na podobné předělávání starších počinů nedívám zrovna nadšeně a jsem toho názoru, že jak to jednou bylo nahráno, ačkoliv třeba v omezených technických podmínkách, tak by to také mělo zůstat, protože nahrávka je svým způsobem odrazem té doby a má specifickou atmosféru. Rozhodně by nebyl problém najít počiny, jejichž přehráním bylo původní vyznění zničeno a i přes technické nedostatky je originál mnohem lepší. Nicméně musím uznat, že “Dark Space -I” je v tomto ohledu docela výjimka, protože nový kabát oběma přítomným skladbám prospěl…

Jak jsme si již řekli na začátku, Darkspace představují absolutní hudební katarzi a vždy tomu tak bylo – už od roku 2002, kdy původní “Dark Space -I” vyšlo ve vlastním nákladu kapely. Ačkoliv stylově Darkspace na všech nahrávkách kráčí po jedné cestě, přesto se nedá tvrdit, že by jejich desky byly stejné – minimálně po zvukové stránce je cítit obrovský posun. Právě z tohoto důvodu je pro mne prozatimním vrcholem tvorby poslední album “Dark Space III”, na němž Švýcaři dotáhli onu zvukovou anihilaci na nejvyšší úroveň. Už jen sound té desky je naprosto zničující, zarazí vás do židle a nedovolí se ani pohnout. A právě v tom vidím největší přínos aktuálního znovu nahraného EP “Dark Space -I”, protože obě původní kompozice “Dark -1.-1” a “Dark -1.0” představuje v onom působivém zvuku, jaký nabídlo již “Dark Space III”, a dává tak písním, jejichž ničivost na původní nahrávce trochu ztrácela právě kvůli technické stránce, naplno rozvinout jejich potenciál. Nový zvuk a mírné přepracování “Dark Space -I” rovněž ukazuje, že po kompoziční stránce neměli Darkspace sebemenší konkurenci již od samotného počátku, protože ony dvě písně jsou samy o sobě neskutečná síla, před níž se – a to téměř ve všech ohledech – musí sklonit většina současné metalové produkce. Pokud si myslíte, že posloucháte tvrdou hudbu, Darkspace vás přesvědčí, že s vesmírnou prázdnotou jejich skladeb se nemůže nic rovnat. Nemám sebemenších pochyb o tom, že značná část z vás Darkspace označí jako neskutečný bordel, který se nedá poslouchat. Svým způsobem byste měli pravdu, nicméně právě i tohle je jedna z nejpřitažlivějších věcí na téhle muzice – z jistého úhlu pohledu to bordel je, nicméně stále mají tyto nespoutané proudy chaosu, které se na vás vyvalí z reproduktorů, myšlenku, smysl a naprosto unikátní a výjimečně silnou atmosféru – a to je právě to, v čem jsou Darkspace neopakovatelní.

“Dark -1.-1” začíná industriálním ruchem, z něhož se postupně začíná vynořovat kytara, jež se postupně rozvine do mocné zvukové hradby. A právě zde se ukáže, že mluvit o zhudebněném chaosu není v případě Darkspace vůbec nadnesené – a to tím spíš, že člověk neznalý poměrů této skupiny neustále čeká, kdy Darkspace povolí, jenže ono se to nestane, tlak se naopak neustále stupňuje, neprostupná kytarová stěna, ohlušující baskytara (rozhodně neočekávejte, že je v té změti ztracena!), kosmické ambientní klávesy a zvířecí řev stále pokračují a až po mnoha dlouhých minutách přestanou Darkspace trýznit sluchovody s krátkou ambientní mezihrou (k níž se ovšem dost lidí asi ani neprokouše), aby následně spustili další palbu, v níž se objeví první trochu zapamatovatelný moment, kdy kytarové běsnění vystřídá riff. Po dalších minutách se začnou ozývat skvostné nadpozemské melodie, které se postupně přetransformují do naprosto fenomenálních závěrečných dvou minut.

“First there was darkness, then came the strangers. They were a race as old as time itself. They had mastered the ultimate technology, the ability to alter physical reality by will alone. They called this ability ‘tuning’. But they were dying; their civilization was in decline. And so they abandoned their world, seeking a cure for their own mortality. Their endless journey brought them to small blue world, in the farthest corner of the galaxy.”
(Dark -1.0)

Darkspace - Dark Space -I

“Dark -1.0” začíná samplem ze sci-fi snímku “Dark City” (alias “Smrtihlav” v české distribuci) a nadále několik minut pokračuje pouze ubíjejícím beatem, k němuž se postupně přidávají industriální ruchy a téměř až v polovině skladby konečně i kytarová masa. “Dark -1.0” je oproti “Dark -1.-1”, která je na poměry Darkspace relativně pestrou záležitostí (ale hodně relativně), mnohem monotónnější, aniž by však byť i jen o píď ztratila onu tolik omílanou nekonečnou atmosféru. Opět platí, že stále čekáte, kdy se celá záležitost zlomí, ale Darkspace vám ten jeden motiv budou mlátit pořád dokola o hlavu až do ambientního finále. Že to musí být nuda? V tom je právě to kouzlo – není to nuda ani na vteřinu, právě naopak je taková síla, až člověk žasne.

Ačkoliv jsem na začátku prohlásil, že předělávání starých počinů nemám příliš rád, v “Dark Space -I” smysl vidím, přestože uznávám, že může být zčásti dáno i mým obdivem k hudební produkci Darkspace. Nicméně bylo to právě demo “Dark Space -I” z roku 2002, které jsem jako jediný počin z dílny kosmických Švýcarů nikdy moc neposlouchal, a díky EP “Dark Space -I” z roku 2012 jsem si k těmto dvěma skladbám konečně našel cestu, za což jsem opravdu rád, protože nejsou o nic méně geniální než cokoliv ze samotných dlouhohrajících desek. Nehledě na fakt, že nosič alespoň trochu dokázal zkrátit takřka nekonečné čekání na “Dark Space IV”, které, jak doufám, v letošním roce konečně vyjde a opět zničí svět.

Darkspace


Nadja – Dagdrøm

Nadja - Dagdrøm
Země: Kanada
Žánr: drone / doom metal / ambient
Datum vydání: 30.10.2012
Label: Broken Spine Productions

Tracklist:
01. One Sense Alone
02. Falling Out of Your Head
03. Dagdrøm
04. Space Time & Absence

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zjistil jsem, že recenzovat kanadské experimentální duo Nadja je docela výzva. Člověk by si i myslel, že o podobných formacích vysype z rukávu desítky vět bez mrknutí oka, ale když má své dojmy opravdu sepsat, zjistí, že tahle nevšední kombinace někde na průsečíku žánrů jako drone, doom či ambient, to vše navíc obepnuté všeříkající a zároveň nicneříkající nálepkou post, je ve své podstatě tak těžce uchopitelná, že se nelze rozhodnout, z jakého konce to začít…

Předně musím říct, že zdaleka nejsem na tvorbu Nadja nějaký kdovíjaký odborník. Aidan Baker se svou manželkou Leah Buckareff, kteří kapelu tvoří, totiž trpí naprosto šílenou nadprodukcí – vždyť nosiče, na nichž se objevilo logo Nadja, se již dávno počítají na desítky, k tomu navíc samotný Aidan Baker disponuje množstvím vlastních vedlejších projektů. Jenom v letošním je právě recenzované album “Dagdrøm” již pátou nahrávkou. Podle mého názoru je to v takovém počtu až kontraproduktivní, protože si prostě nedokážu představit, že by existoval člověk, který by jim to všechno opravdu poslouchal a kupoval. Ostatně, vidím to sám na sobě, poslouchám jen sem tam něco, co se mi náhodou dostane pod ruku, ale že bych měl chuť se systematicky prokousávat mnoha desítkami hodin hudby, to vážně tvrdit nemohu, tím spíš, že Nadja produkuje docela těžkou muziku, na jejíž pochopení musí člověk vynaložit nějaký čas… to abych pak nedělal nic jiného, než poslouchal jednu konkrétní kapelu.

“Dagdrøm” je po několika kolaboracích, které jsou u tohoto projektu dosti běžné, opět kompletně vlastní a svépomocí nahranou deskou bez účasti dalších umělců (s výjimkou hostujícího bubeníka Maca McNeillyho). Hudebně se nese v zajetých mantinelech Nadja – soudě tedy dle toho vzorku diskografie, s nímž jsem měl osobně tu čest. V překladu se jedná o pomalejší drone s občasnými ambientními nádechy a téměř až black metalovým zvukem kytary, byť hudebně to s tímto žánrem nemá nic společného; nechybí samozřejmě ani upozaděné zastřené vokály. Písně jsou delšího rozsahu, plné rozsáhlých monotónních ploch, rozhodně mají hodně daleko do čehokoliv, co by se dalo nazývat chytlavostí. Platí to o všech čtyřech skladbách na “Dagdrøm” – z nahrávky má člověk díky tomu jednolitý dojem, jako kdyby spíš než čtyři dlouhé kompozice poslouchal jednu extrémně dlouhou píseň, přesto se pár momentů, které člověku utkví v hlavě, najde. V tomto ohledu stojí na prvním místě poněkud netradičnější “Falling Out of Your Head”, především díky výrazné baskytaře, jež hraje v mnohých částech úplně samotná. Osobně mě hned na první poslech zaujal také působivý a později až ohlušující začátek závěrečné “Space Time & Absence”, v němž doteď vidím jeden z vrcholných momentů “Dagdrøm”.

Nicméně, Nadja představuje ten druh hudby, který jednoduše nemůžete hodnotit za pomoci jakýchkoliv běžných měřítek, jediným metrem, podle něhož lze nahrávky této kapely posuzovat, je pouze osobní pocit. A v tomto ohledu musím říct, že na mě “Dagdrøm” zdaleka nepůsobí tak, jako se to daří některým počinům z minulosti. Když to porovnám namátkou třeba se skvělým “Radiance of Shadows”, které je asi mou nejoblíbenější deskou Nadja, tak “Dagdrøm” jednoduše není tak působivé, přestože své silné pasáže jistě má, viz zmiňovaný začátek “Space Time & Absence” nebo některé části titulní “Dagdrøm”. Na druhou stranu je ale možné, že někomu jinému zas novinka sedne mnohem více a jiné kusy od skupiny, které se mně líbí více, zase zavrhne, přestože v konečném důsledku bychom se oba shodli, že Nadja je velice zajímavé a netradiční uskupení. Už jen z tohoto důvodu si nedovolím hodnotit číselně, pouze na závěr řeknu, že svým způsobem to za zkoušku stojí (když ne přímo “Dagdrøm”, tak alespoň něco jiného z dílny Nadja), byť se to bude líbit asi jen zlomku lidí…


Borgne – Royaume des ombres

Borgne - Royaume des ombres
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: červen 2012
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Fall of the Lost Souls
02. Suffer as I Paid My Grave
03. In the Realm of the Living I’m Dead
04. Only the Dead Can Be Heard
05. All These Screams Through Me
06. The Last Things You Will See

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měl vždy rád obskurní jednočlenné projekty hrající hudbu, která je pro většinu populace neposlouchatelný bordel. Možná, že tomu tak i doopravdy je, přesto mne na podobných záležitostech vždy něco fascinovalo, nejspíš taková ta tajemná atmosféra mimo rámec toho, co je považováno za běžné, což se projevuje i v samotné hudbě. Právě z tohoto samého důvodu jsem se před nějakými lety – už ani nevím kolika – dostal ke švýcarskému projektu Borgne a z úplně stejného důvodu jsem si jeho muziku i oblíbil. Kapelu má na svědomí člověk známý pod mnoha jmény, aktuálně by si měl podle všeho říkat Ormenos, ale pokud byste narazili na někoho se jmény jako Bornyhake, Sergio da Silva, Sergio Moplat nebo dokonce Sergio Moplat Rifis Bornyhake, vždy jde o toho samého hudebníka, nutno dodat, že na švýcarské podzemní scéně opravdu činorodého hudebníka, jenž se pohybuje ve dvou poněkud odlišných rybníčcích – grindcoru/brutal death metalu a black metalu. Právě ten druhý styl je předmětem našeho dnešního povídání, neboť právě sem spadá i Borgne, mimo jiné má však Ormenos v rámci black metalu na svědomí i další výbornou věc Enoid (asi jeho nejznámější projekt) či další kapely/projekty jako Haine, Krigar nebo Organ Trails – ty jsou/byly ovšem aktivní jen minimálně, to hlavní se děje právě v Enoid a Borgne.

Původním zaměřením Borgne byl značně syrový black metal opravdu hodně garážového rázu. V tomto duchu se nesl dlouhohrající debut “II” (pokud byste hledali “I”, jde pouze o demosnímek), jenže zatímco ten se nesl ještě relativně v rámci mezí normálního raw black metalu (v rámci stylu, otázky, zdali něco jako normální raw black metal existuje, ponechme stranou), pokračování “III” už ale do toho hupslo přímo po hlavě, zvuk byl ještě mnohem (mnohem!) podzemnější a špinavější, takřka na hranici mezi “hudba” a “nějakej neposlouchatelnej brajgl”, smíchaný s hororovými ambientními klávesami. Přestože polovinu této desky tvoří opravdu hodně špatný ambient, oba black metalové vypalováky se mi i přes zmíněnou zvukovou prasárnu a obrovskou monotónnost velice líbí a mají opravdu silnou atmosféru. Ještě citelnější změna ovšem přišla s “IV”, kde Ormenos uhnul úplně jiným směrem, na místě sice stále zůstal misantropický black metal, ale mnohem členitější, propracovanější, na první poslech poslouchatelnější a zcela jasně hrající na atmosféru – a výsledkem je opravdu výtečná deska, kterou s odstupem považuji za to nejlepší, co kdy Ormenos stvořil (společně s “Livssyklus” od Enoid). Následující – už nečíslované – “Entraves de l’âme” mě z nějakého prapodivného důvodu příliš nevzalo, a přestože je na tom albu relativně vše v pořádku a jen rozvíjí to, co začalo na “IV”, příliš času jsem s ním nestrávil, i když by si to možná zasloužilo (ostatně, už nějaký ten pátek mám v plánu se k nahrávce zase vrátit a zkusit to znovu). Nicméně i tak to bylo právě na novince “Royaume des ombres”, aby napravila reputaci. Podařilo se jí to?

Nebudeme si nic namlouvat, stejnak jste se ještě předtím, než jste se pustili do čtení, podívali dolů na výsledné hodnocení, takže nemá cenu si hrát na nějaké napínání nebohého čtenářstva. Ano, opravdu si myslím, že “Royaume des ombres” je vážně povedená záležitost, dokonce bych si ji dovolil zařadit na druhou pozici v diskografii Borgne, hned za famózní “IV” a před bronzové “III” – i když nutno dodat, že kdyby “III” neobsahovalo onu nudnou parodii na ambient, ale jen ty dva black metalové vály, možná by “Royaume des ombres” skončilo až na třetím. Takovéhle řazení je ovšem docela bezpředmětné, takže si radši pojďme povědět, co je na tom dobré a proč je to dobré, když už jsme si řekli, že to dobré je…

Zjednodušeně se dá prohlásit, že zatímco první tři desky se nesly ve znamení prudkého vývoje a každá zněla úplně jinak, právě ta třetí, “IV”, se s odstupem času ukazuje být v historii Borgne zásadní. Právě s ní se totiž Ormenos evidentně našel a od té doby se tvorba Borgne více méně nese právě v tomto stylu – platilo to pro “Entraves de l’âme” a platí to i pro novinku “Royaume des ombres”. Jsou zde sice patrné jisté dílčí rozdíly, přesto je ten základ v případě těchto tří nahrávek stejný. Pokud by se tedy mezi vámi čistě náhodou našel někdo, kdo měl tu čest s předchozími počiny Borgne a “IV”“Entraves de l’âme” se mu líbily, ale s “Royaume des ombres” ještě neměl tu čest, může si být jistý, že se bude líbit i tato pátá deska Borgne.

Pro ty z vás, kteří doposud Borgne v malíku nemají (a kterých si myslím – aniž bych chtěl kohokoliv podceňovat – bude většina, vzhledem k tomu, jak moc velký je to underground), si nyní pojďme v krátkosti povědět, co to tedy vlastně znamená, že Ormenos pokračuje v duchu předchozích dvou desek. Od “Royaume des ombres” neočekávejte nic menšího než black metal v pomalém až středním tempu se znatelnými ambientními vlivy a v neposlední řadě – a to je ten hlavní důvod, proč Borgne poslouchat – s nesmírně hutnou a temnou-chvílemi-až-depresivní atmosférou. Kromě mrazivých riffů a vcelku monotónního vyznění této náladě napomáhají nově třeba i skvěle fungující náznaky něčeho epičtějšího (např. v “Suffer as I Paid My Grave”), což je třeba jeden z oněch zmiňovaných dílčích rozdílů; již delší dobu (konkrétně od “III”) se v hudbě Borgne vyskytují také “vesmírné” klávesové a od “IV” i kytarové melodie (na novince jasně slyšetelné třeba v průběhu celé “In the Realm of the Living I’m Dead”) – právě nejspíš díky nim bývá Borgne nezřídka přirovnáván k samotným bohům kosmického metalu, Darkspace, já osobně si však myslím, že tohle plyne spíše z původu ze stejné země a z potřeby každou skupinu k někomu přirovnávat, jinak mi BorgneDarkspace přijdou co do hudební i náladové stránky dosti vzdálení. I z toho důvodu, že od Borgne – přestože se rozhodně nejedná o příliš “user-friendly” muziku pro každého – zdaleka nemusíte očekávat takový extrém v extrému, jaký předvádějí právě bernští kosmonauti. Je pravda, že i Borgne mně osobně v mnohých momentech evokuje právě vesmírnou nekonečnost, ale jak jsem řekl – na docela jiné úrovni. A to i přes fakt, že textová i grafická stránka o nějaký kosmos ani nezavadí.

Borgne

“Royaume des ombres” otevírá ambientní intro “Fall of the Lost Souls”, nemusíte se však obávat takového průseru, který jsem zmiňoval v případě ambientu z “III”. Ormenos zjevně za těch pár let po skladatelské stránce hodně zesílil, takže se ani náhodou nejedná o takový opruz jako v případě “akt 2.3” a “akt 4.3”. Netvrdím, že bych se bez toho songu neobešel nebo že bych z pětiminutové stopáže “Fall of the Lost Souls” přinejmenším neukrojil značný kus, nicméně se to přežít dá, ačkoliv – jak se v následujících minutách ukáže – jde asi o největší slabinu “Royaume des ombres”. Následující pětici plnohodnotných skladeb už totiž takřka nemám co vytknout, jelikož všechny do puntíku oplývají tím, co od podobné hudby očekávám – působivou hypnotickou atmosférou, která se dá krájet, v hudebním kabátku, který byl letmo nastíněn výše. Nemám sebemenších pochyb o tom, že by se našla spousta lidí, kteří by i přes toto mé tvrzení “Royaume des ombres” odsoudili jako neposlouchatelnou hovadinu (přece jenom je to docela extrémní hudba, navíc na první poslech dosti monotónní), nicméně to už není otázka kvality Borgne, nýbrž osobních žánrových preferencí. V rámci svého stylu si “Royaume des ombres” takto vysoké hodnocení, jaké dostalo, určitě zaslouží.

Již na začátku recenze jsem předesílal, že mám podobnou muziku velice v oblibě, což jistě také hraje svou roli, neříkám, že ne, přesto si však nemyslím, že bych “Royaume des ombres” jakkoliv nadhodnocoval. Zcela upřímně mě deska oslovila a po “Entraves de l’âme”, které jsem přijal poněkud chladněji (ačkoliv netvrdím, že je to nutně zlá nahrávka), mi opět dokázala, že hudba pod nálepkou Borgne je opravdu výtečná – ve výsledku vlastně mnohem lepší, než by se na první pohled mohlo zdát. Jak již bylo řečeno, atmosféra je opravdu silná a na celém albu je poschovávána velká spousta skvělých nápadů a detailů, které úspěšně nabourávají onu monotónnost (nic není takové, jak to možná vypadá, a monotónní se nerovná jednotvárné) a díky nimž je “Royaume des ombres” záležitost, kterou poslouchám už hodně dlouho – a namísto toho, aby bavit přestávala, je čím dál tím lepší.


Burzum – Umskiptar

Burzum - Umskiptar
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 21.5.2012
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Blóðstokkinn
02. Jóln
03. Alfadanz
04. Hit helga Tré
05. Æra
06. Heiðr
07. Valgaldr
08. Galgviðr
09. Surtr Sunnan
10. Gullaldr
11. Niðhöggr

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web

Pokud někdo do posledního puntíku naplňuje definici toho, co je kontroverzní, rozhodně to bude Varg Vikernes. Právě on byl totiž svého času jedním z lidí, kolem nichž se děly jedny z největších skandálů nejen v rámci black metalové scény, ale i v rámci celého metalu, ne-li přímo hudby obecně; právě on byl ve středu dění, když se na počátku 90. let v Norsku začala formovat nejspíš ta nejextrémnější a nejortodoxnější hudební organizace vůbec. Nicméně oživování staré historie není důvodem vzniku tohoto článku, ostatně ji stejně všichni znáte, jelikož vše okolo hořících kostelů se již dávno stalo doslova legendou, byť v některých ohledech doposud nepříliš jasnou, kterou díky mnoha polopravdám a nepřesnostem dnes už asi jen těžko někdo rozplete, a to tím spíš, že samotní účastníci se o této době baví jen velice neochotně, nebo rovnou vůbec. Výsledek toho všeho je však známý zcela jasně – 2. května 1994 byl Varg Vikernes soudem usvědčen z vypálení čtyř křesťanských kostelů a vraždy a poslán do vězení na 21 let, nejvyšší možnou sazbu, kterou norské soudnictví dovoluje.

Přesuňme se nyní do roku 2009. Z 21 let sice uplynulo jen 15, ale Varg Vikernes byl propuštěn opět na svobodu. Zatímco byl odříznut od světa ve vězení, jeho jméno si venku začalo žít vlastním životem a samo o sobě se stalo další legendou, ačkoliv velmi kontroverzní. Varg se ovšem stáhl do ústraní na svou farmu a jediné, kvůli čemu je o něm od té doby slyšet, je hudba, k níž právě celým tímto úvodem směřuji. Myslím, že spousta lidí svého času, když se Vikernes dostal z vězení, tušila, že nová hudba Burzum vznikne, spousta lidí by si na to jistě i vsadila, avšak to, že Varg začne střílet nové desky rok co rok, tušil asi málokdo – ale stalo se. První “Belus” dodnes považuji za skvělé dílo, jež mělo obrovskou dávku toho, čím muzika Burzum vždy vynikala nejvíce a díky čemuž právě hudba vždy v souvislosti s Burzum stála na prvním místě (všem kontroverzím navzdory) – nenapodobitelné atmosféry. Asi všichni trochu pochybovali o tom, jak “Belus” dopadne, ale Varg Vikernes dokázal přesvědčit, že i přes to všechno, co za svůj život stačil napáchat a kolik extrémistických blbostí kde navykládat, vždycky byl a je nesmírně nadaným hudebníkem. Pokračování však přišlo dřív, než se člověk nadál, rok se s rokem sešel a vyšla deska “Fallen”. A světe div se, opět skvělá věc, která ukázala, že pro stagnaci není místo, především překvapilo větší využití úžasného čistého vokálu a opět úžasná atmosféra, ačkoliv mírně odlišná oproti minulosti.

Jenže další rok uběhl jako voda a najednou je tu další album Burzum, “Umskiptar” – již třetí během tří let… a to ještě nesmíme zapomenout na kompilaci “From the Depths of Darkness” s nově přetočenými songy z alb “Burzum” a “Det som engang var”, tudíž vlastně čtyři počiny během tří let. Zatímco u “Fallen” si ještě posluchač mohl říct, že vysoká produktivita je do jisté míry jistě způsobena tím, že Varg přibližně 10 let po skladatelské stránce abstinoval, ale nyní už se i většině lidí do mysli začnou vkrádat myšlenky o vítězství kvantity nad kvalitou – a zrovna Burzum, všechna čest, je projekt, u něhož bych si ještě před dvěma lety v životě nepomyslel, že by něco takového mohlo nastat. Nicméně, stalo se, a co je horší, předtucha se nakonec i vyplnila, neboť “Umskiptar” je nejspíš první deska v historii Burzum, o níž si myslím, že se příliš nepovedla…

Klíčovou otázkou je v našem případě to, kde je problém. Rozhodně ne v samotné hudební náplni. Pokud nebudeme počítat ambientní “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf” a dlouhohrající prvotinu “Burzum”, která byla klasicky střiženým black metalem (i když skvělým, ale to už je zase jiná věc), zbylé desky se nesly v duchu střednětempých až pomalých dlouhých monotónních ploch (až na rychlejší výjimky jako například třeba začátek “Key to the Gate”“Det som engang var” nebo “Sverddans”“Belus”), které tvořily famózní hypnotickou atmosféru, díky níž jsou především staré nahrávky “Det som engang var”, “Hvis lyset tar oss” a “Filosofem” – navzdory tomu, že už v době svého vzniku zněly poněkud dřevně, a navzdory času, který od jejich vydání uběhl – dodnes neskutečně ceněné a považované za jedny z nejzásadnějších počinů black metalové scény. Nemusíme tu ovšem vytahovat staré klasiky, vždyť ono to dostatečně fungovalo i na “Belus” a “Fallen”. “Umskiptar” v tomto ohledu na první pohled jiné není, Varg – ostatně vcelku logicky a očekávaně – opět vsází na osvědčený model právě této hudební formy. Problém tkví v tom, že tentokrát to z nějakého důvodu nefunguje.

Burzum

Jak bylo řečeno, hlavní devízou všech starších i novějších nahrávek Burzum byla fantastická a nezopakovatelná atmosféra. A právě v tom je ten největší problém “Umskiptar” – je zde pouze jen její náznak, jakýsi stín toho, co Varg Vikernes dokázal stvořit v minulosti (a tím nemyslím jenom v 90. letech, tím myslím ještě před rokem či dvěma). Ne, že by zde nebyla vůbec žádná nálada a “Umskiptar” bylo vysloveně sterilní album, do něčeho takového to má zase daleko, ale ta tam je uhrančivá sugestivní aura, která byla s Burzum vždy spjata. A tím pádem vlastně odpadá důvod, proč “Umskiptar” poslouchat, protože právě tohle vždy bylo to, kvůli čemu muzika Burzum dodnes žije. “Umskiptar” je však jako vykradený kabinet Davida Copperfielda – kouzlo je pryč.

Nechci zase vzbudit dojem, že “Umskiptar” je nahrávka zcela nepovedená a neposlouchatelná, neboť některé povedené momenty se i tak najdou. Co však desce obrovsky ubírá na kreditu, to je právě srovnání se všemi předcházejícími počiny, na něž prostě novinka nemá. Věřím, že pokud by to úplně stejné album nahrál kdokoliv jiný, všichni by jej vnímali jako možná nepříliš objevnou, ale dobře provedenou kopírku Burzum. Avšak vzhledem k tomu, že “Umskiptar” je deska Burzum, je to špatně, protože prostě a jednoduše nenaplňuje vysoké nároky, které jsou na hudbu tohoto projektu kladeny.

Abych ale zmínil i ony povedené momenty, jež jsem nakousnul v předchozím odstavci… například v “Alfadanz” se několikrát objeví jeden téměř dokonalý klávesový motiv, který jasně dokazuje, že v jednoduchosti je síla, nicméně zbytek této dlouhé skladby až tak úžasný není. Trochu zajímavější je pátá “Æra” s příjemně předoucí baskytarou. Právě střed nahrávky – počínaje “Æra”, pokračuje “Heiðr” a “Valgaldr”, konče “Galgviðr” – je tou nejsilnější částí “Umskiptar” a také vlastně jeho jedinou částí, kterou bych se nebál označit za opravdu dobrou. Zato samotný konec alba je poněkud nevýrazný.

Burzum

Osobně jsem očekával, že další nahrávky Burzum by se mohly vydat cestou, kterou nastolilo “Fallen”, žel se tak nestalo a “Umskiptar” se spíše obrací zády do minulosti, snaží se opakovat to, co již bylo dávno řečeno, ale reprodukuje to nepříliš povedeně. Těžko s jistotou říct, kde přesně se stala chyba, ale asi každého z nás napadne jedna a ta samá věc – příliš mnoho hudby v příliš krátkém čase.

“Umskiptar” je tedy v konečném součtu poněkud rozporuplný počin. Je na něm několik skladeb, které se povedly a proti nimž nic nemám, což je právě ta výše zmiňovaná čtveřice ve středu desky. Zbylé kompozice však lehce pokulhávají, a jak již bylo řečeno, postrádají to nejdůležitější – dechberoucí atmosféru. Nějaká tam sice je, ale zdaleka ne tak silná, jak bych si v případě Burzum představoval. Celkově tedy “Umskiptar” znamená zklamání, což mne opravdu mrzí, neboť po hudební stránce Burzum vždy patřil k mým favoritům.