Archiv štítku: Amorphis

Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

Amorphis

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden„The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

Catastrofy

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile„Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Iron Maiden

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Armored Saint


Amorphis – Under the Red Cloud

 Amorphis - Under the Red Cloud
Země: Finsko
Žánr: melodic metal
Datum vydání: 10.7.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Under the Red Cloud
02. The Four Wise Ones
03. Bad Blood
04. The Skull
05. Death of a King
06. Sacrifice
07. Dark Path
08. Enemy at the Gates
09. Tree of Ages
10. White Night

Hrací doba: 49:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Bavíme-li se o tvorbě finských melodiků Amorphis v horizontu posledních let, asi těžko se vyhneme v lepším případě sousloví „charakteristický rukopis“, v tom horším pak „konvenční rutina“. Není žádným tajemstvím, a to vám musí odsouhlasit i skalní fanoušek, že minimálně od šest let starého zářezu „Skyforger“ (spíše však už od prvního alba s Tomim Joutsenem, „Eclipse“) je tvorba kapely značně determinovaná vybudovaným stylem, který byl poslední dobou proměňován jen naprosto kosmeticky. Jejich zvuk by se dal popsat jako severský melodický metal využívající střídání hymnických čistých vokálů a growlingů v celkem přehledně strukturovaných kompozicích. Nápady jsou většinou založeny na kytarovo-klávesové melodice a zvuk dokreslují občasné folklórní odbočky evokující jednou chladný sever, jindy orient.

Nechápejte mě špatně, proti tomu, že má kapela svůj jasně rozpoznatelný zvuk a rukopis, nic nemám, jenomže tenhle styl pomalu, ale jistě tvořil nová alba čím dál tím předvídatelnější, až se začaly množit lehké pochyby, aby se z Amorphis časem nevyklubali druzí Sabaton (strašidelná představa, uznávám).

Naštěstí si zatím i přes standardizovaný projev kapela (až na lehké škobrtnutí v podobě „The Beginning of Times“) zachovávala vždy relativně vysokou laťku, již může reprezentovat i skvělý předloňský počin „Circle“. Ten jako by se snažil ilustrovat, že kapela si je vědoma toho, že se tak trochu kreativně motá v kruhu (trochu nomen omen), avšak soustředila se na to, aby v rámci svého stylu vytvořila špičkový materiál, jenž nebude chudý na onen základní fundament – silné nápady. A podařilo se. Zvuk byl trochu přitvrzen, formát kompozic zůstal naprosto zachován, přibylo trochu více folkové stylizace, ale především bylo vše perfektně a účinně poskládáno do fungujícího celku. A tak nakonec i přes lehce hořkou pachuť změny-nezměny deska velmi bavila.

Proto jsem nad kapelou rozhodně hůl nelámal, nicméně lehké pochybnosti, aby pomyslný pohár tentokrát nepřetekl, byly znatelné. Byl to pocit srovnatelný se situací, kdy pořád jíte jenom špagety s kečupem. Seberaději tenhle pokrm máte, jednou (a je v zásadě jedno, jestli ve čtvrtek nebo za rok) si zkrátka řeknete „je čas na změnu“. Jenomže je otázka, zda stejnou soudnost bude mít i váš kuchař. Zda se náhodou nestane, že vám následující den bude zase se stejným úsměvem servírovat naprosto ten samý pokrm, který už pomalu cítíte na patře kamkoliv jdete.

Avšak nová deska „Under the Red Cloud“ kupodivu (a asi naštěstí) změnu přináší. Nikterak razantní, přesto velmi svěží a příjemnou. Jako by stylovou svázanost předchůdce vystřídala volnost a najednou hudebníci došli prozření, že není vždy výhrou udělat co nejmonumentálnější a nejlíbivější refrén, ale občas kouzlo tkví v detailech – harmoniích, aranžích, zkrátka interesantních pasážích nástrojů. Tradičně silný a variabilní zpěv se s instrumentací lépe doplňuje a nedbá se tolik na jasné roztřídění, a to i přestože písničková forma víceméně nebyla porušena.

To, čeho si asi člověk všimne již při prvním poslechu, je výraznější zapojení folkových prvků a poněkud uvolněnější a hravější zvuk. Je zde kladen větší důraz na akustické kytary, klavíry a na precizní flétny, jež kupříkladu v perfektní singlovce „Death of a King“ obstarává hostující flétnista Chrigel GlanzmannEluveitie. To ovšem neznamená, že by kapela nějak vyměkla, naopak v několika skladbách hojně využívá growlingů i nad rámec klasického schématu, stejně tak instrumentace v některých momentech nabývá slušně plného zvuku. Především se kapela nebojí i do klasických struktur zakomponovat komplexnější harmonie, vyhrávky a různé osvěžující detaily. Větší různorodost a nevázanost melodií pouze na striktně hitové aspekty pomáhá desce lépe v průběhu udržovat posluchačovu pozornost. Díky celkovému rozvážnějšímu vyznění nahrávka leckdy připomene i něco z časů před příchodem Joutsena (cítím zde drobné záblesky skvělé placky „Tuonela“ a „Far from the Sun“), což kvituji s povděkem. Slušné nápady jsou většinou gradovány zajímavým vrstvením jednotlivých instrumentálních linek, zkrátka přesně to, co minulá alba eliminovala prostřednictvím vynucených struktur, je zde rozvíjeno. A přitom se celá deska drží v příjemně vstřebatelném formátu.

První tóny novinky, tedy klavírní úvod „Under the Red Cloud“, sice dávají najevo, že kapela stále věrná své klasické melodičnosti, nicméně je s ní později velice šikovně pracováno. Oproti minulosti refrén o špetku méně útočí na první signální, o to déle ovšem vydrží, a jinak je zde krásně slyšet vyrovnaná práce nástrojů. Povedeným momentem je například zajímavé prolínaní kytar a kláves v mezihře. Hojnějším growlingem je opatřena především dvojka „The Four Wise Ones“. Ta disponuje zajímavě melancholickou náladou a až neobvykle progresivní výstavbou se zajímavými vyhrávkami. Velmi povedený kousek skvěle využívající tvrdší tváře kapely. Prolínání flétnových a klávesových rejstříků v post-refrénové pasáži je skutečně perfektní. Na kontrastu mezi tvrdým a hymnickým umně balancuje „Bad Blood“, jež sice nezapře tradičnost, nicméně člověk nemá pocit, že by slyšel obměnu něčeho už tisíckrát ohraného. Ještě více však tenhle koncept rozvíjí „The Skull“, která obsahuje brilantní klávesové party a zahrnuje vše od tvrdých pasáží, přes silný, avšak nevtíravý hymnický refrén s naprosto bravurním instrumentálním podkladem, až po jemnou akustickou mezihru, při níž vyniknou precizní klavírní postupy.

Amorphis - Under the Red Cloud

Již zmiňovaná singlovka „Death of a King“ je obohacena o orient evokující hostující flétnu Glanzmanna, ale i perkuse Martina Lopeze (Soen, ex-Opeth). Melodický postup v sólu působí sice malinko šablonovitě, nicméně celek zejména kvůli zmiňovaným flétnám, rytmice i silnému refrénu funguje zatraceně dobře. Oproti tomu kratší „Sacrifice“ svým refrénem připomíná trochu srážku hitovek „Shades of Grey“„Silver Bride“ z minulých desek, což jí celkem ubíra na atraktivitě. Přitom mezihru má celkem zajímavou. Kontrast mezi klasickou složkou a mezihrami ukazuje skvěle vygradovaná „Dark Path“. Ta krásně ilustruje postupně vrstvení jednotlivých složek – klavírně-kytarový motiv, jenž na začátku zazní instrumentálně, se stane podkladem pro refrén. Za pozornost stojí však především rozličné hutnější party, jež zazní v průběhu a mezihrách, aby se pak na závěr mohla kompozice zase triumfálně vrátit k refrénu. Následuje „Enemy at the Gates“, jež jedním z trochu slabších článků řetězu, nicméně své kouzlo taky má. Osobně se mi příliš netrefil do noty ani základní motiv folkové odrhovačky „Tree of Ages“, ale motivy ve sloce a mezihře mají celkem sílu.

Závěrečná „White Night“ s hostující zpěvačkou Aleah Stanbridge uzavírá desku v relativně atmosférickém stylu. Především sloka docílila až meditativního zvuku, zatímco growlované party předvedou klasické instrumentální smyčky. Čistý refrén pak odhalí opět skvělý melodický motiv, jenž je velmi příjemnou alternativou k zaběhlému modelu.

„Under the Red Cloud“ je konečně deska, na níž se kapele alespoň z části podařilo porušit klasický recept posledních let. Vrátíme-li se do oné analogie s jídlem – jsou to sice stále špagety, ale s pikantní omáčkou plnou spousty různorodých ingrediencí, jež dohromady na jazyku vytváří specifickou harmonii chutí, jakou jsme už u Amorphis dlouho neokusili. Novinka zkrátka reprezentuje o špetku komplexnější přístup k standardnímu stylovému základu kapely posledních let a přináší to ovoce. Deska je svěží, avšak s přibývajícími poslechy stále nemáte pocit, že byste vše znali nazpaměť. A to rozhodně není tak úplně samozřejmost. Nyní nezbývá než čekat, jak album obstojí ve zkoušce časem.


Druhý pohled (Kaša):

Ačkoli se Amorphis na svých posledních albech dostali do takového stádia, že jsou jejich alba čím dál méně překvapivá, a s příchodem Tomiho Joutsena si velmi rychle našli takový ten svůj sound a osvědčenou skladatelskou formulku, tak musím říct, že s posledním „Circle“ se vcelku rychle jistě dostali do společnosti kapel, které můžu označit za své opravdu oblíbené. Kombinací severské melodiky a vkusně dávkované hrubosti, jež má k chrastivosti skandinávského death metalu daleko, se mi Amorphis zkrátka a jednoduše trefili v posledních letech do noty, a příchod „Under the Red Cloud“ jsem tak vyhlížel již značně netrpělivě.

Opětovná změna producenta se oproti „Circle“ neprojevila u „Under the Red Cloud“ tak silně jako angažmá Petera Tägtgrena před dvěma lety, protože svým způsobem novinka pokračuje v cestě započaté na „Circle“ a upravuje tak kontury, které byly minule načrtnuty, ale i tak je vhodné práci Jense Borgena vychválit, protože první spolupráce s Amorphis dopadla na jedničku.

Amorphis

Stále větší příklon k vlastním death metalovým kořenům Amorphis sluší a důkazem budiž druhá „The Four Wise Ones“, která rezignovala na melodické vokály Joutsena a jež v sobě skrývá množství explozivní dávky energie, již ředí pouze krátká vsuvka hostující vokalistky a folkové melodie. Ty nakonec podbarvují nejednu píseň z finálního tracklistu dvanácté studiovky Finů. O svém by mohla vykládat „Death of a King“ s opět silným staromilským nádechem, jenž je rozbourán do ucha se vkrádající píšťalou a vzletným melodickým refrénem.

Právě onen příklon k folkově načichlým melodiím je to, co mě na „Under the Red Cloud“ potěšilo nejvíc. Nástrojová barvitost a variabilita je ještě více podtržena hostujícím Chrigelem GlanzmannemEluveitie, jenž se s dechovými nástroji mihne v několika válech. Nečekejte však lacinou variaci na Eluveitie, protože i velmi opatrně dávkované porce kláves, klávíru a různých dechů, jako se tomu děje v „The Skull“ se skoro až orientálními aranžemi na pozadí a ve skvělé „Tree of Ages“, dokáží jednotlivé kompozice obarvit a ozvlášnit. A děje se tomu tak, že bych se nebál mluvit o nejrozmanitějším albu Amorphis vůbec.

Amorphis - Under the Red Cloud

Mezi naprosté vrcholy řadím hlavně závěrečný emoční duet „White Night“ s hostující vokalistkou Aleah Stanbridge, která Joutsena doplní hned v několika skladbách (mimo jiné již zmíněná „The Four Wise Ones“), ale nejvíce prostoru získala právě zde a střídání nepřekvapivých, avšak v konečném vyznění velmi efektních ploch, kdy Aleah zastupuje melodickou krásu a Tomi hrubost a agresi, se ve spojení se silným instrumentálním základem vážně vyvedlo. Pokud se o závěrečném duetu dá říct, že svým způsobem překvapil, tak mě potěšily i povedené a klasicky vystavěné melodické skladby typu „Sacrifice“ či úvodní „Under the Red Cloud“. Dalšími vrcholy budiž již lehce ostřejší „Bad Blood“ a „Dark Path“, v nichž si Tomi Joutsen pěkně zařve a doprovázen melodickými kytarami a klávesami zní velmi sebejistě.

Slabého momentu se mi při poslechu této desky hledá jen opravdu špatně, protože se šestici i tentokrát podařilo vydat se na cestu s velmi vydařeným, pro mě osobně překapivě atmosférickým materiálem, jemuž nemám ani po opravdu velkém množstí poslechů co vytknout. Možná to bude znít přehnaně, ale je dost možné, že o „Under the Red Cloud“ ode mě ještě jednou začátkem přístího roku uslyšíte. Vážně, na poslech je to velmi příjemná deska, kterou mě Amorphis odzbrojili, a ukazují, že stárnout se dá i s grácií, protože ačkoli omílají stále totéž, tak hovořit o vyčpělosti a nudě by bylo v jejich případě hrubě mimo mísu.


Třetí pohled (Skvrn):

Přístup Amorphis nemusí na první pohled působit příliš sympaticky. „Under the Red Cloud“ tu je dva roky od „Circle“, čtyři od „The Beginning of Times“, šest od „Skyforger“. Deska venku, hurá do tourbusu, stovky koncertů čekají, letos i s Nightwish a Arch Enemy v ceně. Prefabrikace, lidské stroje, tak to všechno naoko prostě vypadá. A nebýt faktu, že jsem na muzice kolem Tomiho Joutsena (ano – mluvím o té novější éře, dávno po „Tales from the Thousand Lakes“, dávno po „Elegy“) vyrůstal, jako správný předsudkář bych o Amorphis nejspíš nejevil zájem. Je pravda, že ani teď, posluchačsky odepluv zas trochu jinam, nevyhlížím nové desky Amorphis s bezbřehým nadšením, ale těch pár poslechů, proč ne. Zvlášť když jsou Finové i po 25 letech ve velmi dobré formě.

Posun však chybí. Už to bude nějaký ten pátek, co desky Amorphis zněly jinak. Jinak než energická směska silně melodických metalových písní zalitých progresivitou a folkovou tradicí. Ani nedokážu říct, zda je to dobře či ne, je fakt, že změna by byla značně riskantní. Amorphis navíc v tom svém jasně rozpoznatelném světě umí a právě tady hledejme důvod, proč ono postávání na místě respektuji.

Amorphis - Under the Red Cloud

Popisovat „Under the Red Cloud“ dopodrobna asi nemá valný smysl, stalo se tak již nade mnou a já jen budu zběžně konstatovat. I když mi dvakrát neimponuje zvuk — je to takový ten nuclearblastovský standard — novinka je až překvapivě nadupaná a minimálně dvě předchozí alba hravě strčí do kapsy. Ať už vykoukne náznak orchestrace („Dark Path“), retra („The Skull“) či orientu („Death of a King“), Amorphis jsou v chrlení hitových melodií nezastavitelní a snad všechny skladby by mohly aspirovat na singlové povýšení. Jestli „Under the Red Cloud“ něčím překvapilo, tak právě zmíněnou snahou o evokaci orientálna. Mimo „Death of a King“ je upřeného pohledu východním směrem třeba i během poslechu „Enemy at the Gates“ a (nepočítám-li bonusy) závěrečné „White Night“. Nejde však o nic velkého a vybočujícího. Pár melodií si prostě zdrhlo ze studeného severu za exotikou, víc bych za tím nehledal. Důležitější je, že forma zůstává i zde neměnná. Je to přístupné, hitové a hlavně dobré, byť v tom necítím nějakou vyšší přidanou hodnotu. Nicméně od toho tu jsou jiní.

S „Under the Red Cloud“ jsem spokojený, vlastně jsem dostal víc, než bylo v plánu. Se samotným skladatelským konceptem se očekávaně nehnulo, ale chtít po komerčně úspěšné kapele, aby drasticky měnila háv, asi nejde. Ten současný jí navíc stále sluší a jistota, to je přece milá věc. Tak zase za dva roky, ne?


Redakční eintopf #80 – září 2015

Iron Maiden - The Book of Souls
Nejočekávanější album měsíce:
Iron Maiden – The Book of Souls


H.:
1. Lana Del Rey – Honeymoon
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. Skepticism – Ordeal

Ježura:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Mgła – Exercises in Futility
3. Lana Del Rey – Honeymoon

Kaša:
1. David Gilmour – Rattle That Lock
2. Amorphis – Under the Red Cloud
3. Iron Maiden – The Book of Souls

nK_!:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Slayer – Repentless
3. Annihilator – Suicide Society

Atreides:
1. Skepticism – Ordeal
2. Lana Del Rey – Honeymoon
3. Chvrches – Every Open Eye

Skvrn:
1. Skepticism – Ordeal
2. Natural Snow Buildings – Terror’s Horns
3. VI – De praestgiis angelorum

Onotius:
1. Mgła – Exercises in Futility
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. My Dying Bride – Feel the Misery

Rubrika redakční eintopf odstartovala před téměř šesti lety – v listopadu 2009 a v době, kdy v čele Sicmaggot ještě pořád stál jeho zakladatel a ze současné sestavy byl tehdy v redakci jen jeden člověk. Kdo by tenkrát tipoval, že to tahle rubrika dotáhne až na 80 dílů…

Jubilejní 80. eintopf však musíme začít v méně příjemném duchu, a to snížením redakčních stavů. Sicmaggot se po přibližně čtyřleté službě rozhodl opustit Zajus, takže od nynějška to tu budeme táhnout jen v sedmi lidech.

Nicméně, zpátky k tomu, o čem by tento článek měl být především – o chystaných albech. Do role nejočekávanějšího počinu se vcelku bezproblémově vyšvihli heavy metaloví giganti Iron Maiden se svou novinkou „The Book of Souls“, do jejíchž drážek svou důvěru vkládá hned pět sedmin redakce. Rozhodně však nejde o jedinou nahrávku, jež nás bude zajímat. Hodně často totiž padalo i jméno zámořské zpěvačky Lany Del Rey či severských pohřebních doomařů Skepticism… a samozřejmě i dalších, ale to již najdete níže…

H.

H.:

Letošní srpen nebyl co do nových nahrávek vůbec slabý, ale proti tomu, jaké žně se budou dít v září, to bylo úplně nic. Nadcházející měsíc bude zajímavými deskami doslova natřískaný a vybrat z nich jen tři, na něž se člověk těší nejvíc, je docela oříšek. Nedá se ale nic dělat, omezení na tři alba je striktní (a co si budeme povídat – sám jsem ho vymyslel, takže bych vypadal jak blb, kdybych ho sám porušoval), tak hurá na věc. Moje aktuální posluchačské rozpoložení mi velí na první místo dosadit „Honeymoon“ od Lany Del Rey, jejíž poslední desku „Ultraviolence“ jsem si nefalšovaně zamiloval. A soudě dle prvního singlu „High by the Beach“ má novinka směle nakročeno k tomu, aby se situace opakovala, takže se těším hodně. V těsném závěsu pak nemůže být nikdo jiný než jedni z největších titánů metalové hudby. Iron Maiden byli mojí první srdcovou kapelou, dodnes na ně nedám dopustit a to, že mám pro jejich heavy metalovou klasiku slabost, se nezmění snad už do konce života – „The Book of Souls“ je tím pádem jednoznačná povinnost. Na finální třetí slot je těch kandidátů ještě víc, ale i přes silnou konkurenci nakonec svoje naděje nevložím do rukou nikoho jiného než finských funeral doom metalových bohů Skepticism, jejichž novinka „Ordeal“ vyjde po dlouhých sedmi letech čekání – a zrovna v tomto případě bych se jen velice nerad smiřoval se zklamáním.

Ježura

Ježura:

Tedy, řeknu vám, to letošní září má vážně grády. Nové album si připravila třeba Lana Del Rey, a pokud se jí podaří navázat na výtečného předchůdce jménem „Ultraviolence“, můžeme očekávat velké věci. Podobně jsou na tom polští black metalisté Mgła. Když se naposled blýskli deskou „With Hearts Toward None“, byla to mrda jako blázen a na tenhle počin nedám dopustit ani po letech. Novinka „Exercises in Futility“ hodlá podle všeho navázat ve stejném duchu a já bych se dost divil, kdyby to nebylo opět strhující dílo. Jenže přitažlivá a talentovaná Američanka i zakuklení Poláci nemůžou ani vzdáleně konkurovat mým dnešním vítězům. Inu, když vydává desku nejlepší kapela na světě, není moc o čem diskutovat, takže prosím potlesk pro „The Book of Souls“, a pokud nevíte, kdo tuhle fošnu vydává, běžte se prosím zastřelit. Víc už k tomu asi dodat nejde, takže teď mě prosím omluvte, jdu se těšit jako kráva.

Kaša

Kaša:

Ty krávo, to je zase měsíc… Jindy člověk horko těžko vymyslí sotva dvě jména, která by se do našeho redakčního eintopfu dala uvést, a v září abych spíš přemýšlel, koho budu muset nechat za branami exkluzivního spolku tří nejočekávanějších počinů mé maličkosti. A věřte, že rozhodování to není věru jednoduché. Opomenout anglické velikány Iron Maiden by byl hřích. Novinka sice vzbuzuje menší obavy svou rozmáchlostí, ale i tak doufám, že si pánové tentokrát neukousli až příliš velké sousto. Však víte, jak to s těmi dvojalby bývá. Zkrouhnout stopáž na půlku, tak máme v ruce skvělou desku. No, uvidíme. Na úkor nejmenovaných thrashových velikánů jsem se rozhodl nominovat Amorphis s jejich novinkou „Under the Red Cloud“. Povzbuzen nedávným vystoupením na Made of Metal mám tyhle seveřany stále v hlavě a na chystanou placku se těším hodně. A koho jsem se rozhodl dosadit na místo první? No jasně – David Gilmour. Legendární kytarista si na 18. září nachystal svou čtvrtou studiovou desku, a přestože první singl budí rozpaky, tak „Rattle That Lock“ je v mých očích velmi vyhlíženým albem.

nK_!

nK_!:

Září je letos pěkně natřískané. Své novinky vydají veteráni mnoha rozličných stylů, mezi nimi Iron Maiden, SlayerAnnihilator, na které se těším nejvíce. „Maideni“ jsou, doufám, sázkou na jistotu. Pět let stará „The Final Frontier“ nebyla špatná deska a očekávat od „The Book of Souls“ nějaký výrazný kvalitativní propad není snad potřeba. Slayer s novým materiálem otáleli dokonce šest let a podle prvního singlu to vypadá, že se čekání vyplatilo. Uvidíme, jak bude „Repentless“ vypadat bez přispění Jeffa Hannemana. „Suicide Society“ od Annihilator nazpíval celou sám šéf Jeff Waters a neočekávám nic jiného než slušnou a poctivě zahranou desku. Jsem zvědav, jak moc mě které album překvapí a zda to bude v dobrém, či ve zlém.

Atreides

Atreides:

Září je lemováno několika poměrně zásadními jmény, která sice nepřehlížím, nicméně do eintopfu jsem je nakonec nezařadil. Jednak kvůli tomu, že do první trojice se zkrátka nedostala, ale i z toho důvodu, že doufám, že na ně upozorní někdo jiný z redakce. Po parádní zkušenosti na letošním Brutal Assaultu mě nejvíc táhne nová deska „Ordeal“, která bude pravděpodobně první nahrávkou, s níž budu mít tu čest od začátku do samého konce. A doufám, že ten konec bude řádně depresivní a pohřební. Zbytek výběru už ale zdaleka tak vážný není, spíš naopak. Lana Del Rey totiž vydává svoji čtvrtou řadovku „Honeymoon“, a byť jsem se pořádně ještě nedokopal ani k loňské „Ultraviolet“, jsem dost zvědavý, co z těchto líbánek s Lanou vyleze. Docela by mě zajímalo, jestli jim předcházela svatba v kostele, nebo ne – ale ať už je to jakkoliv, poslední volba tohoto měsíce padá na Chvrches. Tuhle alt popovou bandu z Glasgow jsem zaznamenal jen pár dní zpátky, avšak to málo, co jsem slyšel, mi uhranulo natolik, že vše ostatní z eintopfu musí z kola ven. Název je dneska spíš už trochu „cliché“ a zavání hipsteřinou, nicméně i tak doufám v solidní porci hudby.

Skvrn

Skvrn:

Ač bez větší tutovky, následujících 30 dní patří k těm silnějším. Září sice zřejmě nenabídne dalšího z kandidátů na desku roku, každopádně vysoce kvalitních nahrávek vyhlížím hned několik. Logicky tak opět využívám eintopfový strop, tedy tři vyvolené záseky. Výběr zářijové jedničky nebyl nejjednodušší, nicméně nakonec dávám na nedávnou koncertní zkušenost z Josefova a volím studiově se navrátivší Skepticism. Z desek mě Finové nikdy dvakrát nesebrali, což je, přiznávám, fakt, za který si mohu z velké části sám. Nepříliš ideální poslechové podmínky, zbrklost a touha po okamžité odměně, to vše poslechy tohoto pozitivy překypujícího tělesa výrazně dehonestovalo. Již teď mohu „Ordeal“ slíbit mnohem lepší péči, takže doufám, že samo bude mít co nabídnout. Drone / folkové duo Natural Snow Buildings a jejich „Terror’s Horns“ – další zajímavá zářijová věc. Poslední „The Night Country“ mělo neskutečně silné momenty, snovou atmosféru a bohužel také 80minutovou stopáž, kvůli níž jsem na něj také za pár měsíců zanevřel. „Terror’s Horns“ však věřím. Zářijová trojka nakonec patří šestce, respektive francouzskému black metalovému spolku skrývající se pod touto římsky zapsanou číslicí. „De praestigiis angelorum“ je albem debutovým, avšak vzhledem k primárním působištím jeho ostřílených tvůrců lze jen stěží očekávat málo.

Onotius

Onotius:

Pokud bych měl jmenovat jedinou kapelu vyprodávající stadiony, jež si svůj obrovský úspěch a hromadu peněz podle mě skutečně zaslouží, bez dlouhého rozmýšlení bych řekl – Iron Maiden. Tito zástupci NWOBHM, kteří ve své hudbě velmi šikovně kombinují energii, melodičnost i zajímavé kompozice, po pěti letech vydávají novinku zvanou „The Book of Souls“ a já jsem velmi zvědav, v jaké formě je jejich šestnácté album zastihne. Posuneme-li se však trochu více do metalového podzemí, narazíme na desku, na niž se těším ještě o chlup víc, a tou je novinka polské black metalové kapely Mgła. Vzhledem k tomu, že její tři roky starý předchůdce „With Hearts Toward None“ se velmi vydařil, doufám, že Poláci svou laťku nepodlezou a naservírují nám opět patřičnou porci dokonale vybroušené black metalové temnoty. Dalším důvodem k pečlivému poslechu budiž jejich pražský koncert, jenž proběhne 11. prosince po boku One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa. Dále určitě nepohrdnu novými My Dying Bride, u nichž by bylo fajn, kdyby si napravili trochu pošramocenou reputaci z poslední studiovky a vrátili se s něčím trochu zajímavějším.


Made of Metal 2015 (pátek, sobota)

Made of Metal 2015
Datum: 14.-15.8.2015
Místo: Hodonín
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Amberian Dawn, Belphegor, Forrest Jump, Marrok, Tristania, Týr, Wind Rose

Sobota: Amorphis, Doomas, Fleshgod Apocalypse, Folkstone, Salamandra

Akreditaci poskytl:
Made of Metal

Když se před dvěma lety objevily první zvěsti o hudebním festivalu Made of Metal, který se měl konat v Hodoníně na jižní Moravě, tak řadu fanoušků přepadly spíše skeptické myšlenky, zda se na tomto místě podobný festival vůbec může uskutečnit. Přeci jen, když už se zničehonic vynoří událost, která láká na řadu zahraničních hvězd a za zády jí nestojí silná pořadatelská agentura s pořádnými zkušenostmi, tak to budí řadu pochybností. Vzorovým příkladem může být několik let stará aféra s ostravským Unholy Festem, jenž lákal na soupisku, před níž se mohl poklonit i Brutal Assault, ovšem po pár měsících tahle nafouklá bublina splaskla a výsledkem byl jeden velký podvod a pořadatel, po němž se slehla zem.

Toto naštěstí nebyl případ Made of Metal, protože ten si loni odbyl svou úspěšnou premiéru, a nyní, o dvanáct měsíců později, se tak na stejném místě mohl uskutečnit druhý ročník. Nebudu chodit kolem horké kaše a na rovinu říkám, že svým zaměřením na všechny možné formy melodického metalu, mezi nimiž převažoval folk / viking / heavy a symphonic metal, mi soupiska Made of Metal 2015 byla relativně vzdálená, nicméně i tak jsem si zejména v pozdně odpoledním programu každého dne dokázal najít zajímavá jména, kvůli kterým jsem se na svou premiérovou účast na této akci vlastně i těšil. Svůj příchod do areálu jsem tak ladil vždy až k pozdějším hodinám, kdy se na pódiích dělo to, co mě skutečně zajímalo.

Protože se jedná o akci relativně mladou, tak si udělejme takovou malou virtuální prohlídku po areálu, kde se akce koná. Made of Metal se opět uskutečnil mezi Hodonínem a nedalekým Rohatcem v místě bývalého vojenského cvičiště. Areál i s přilehlou loukou, jež fungovala jako kemp, sice není nikterak velký, ovšem pro potřeby několikatisícové návštěvy, která se mým odhadem nepřehoupla přes čtyři tisíce lidí, to akorát tak stačilo. Hrálo se na dvou pódiích střídavě, takže v momentě, kdy na hlavním začaly přípravy pro další kapelu, spouštěly své produkce méně známé party na druhém, menším. To bylo umístěno poblíž uličky s občerstvením a merchem a na rozdíl od hlavní stage stálo čelem k relativně otevřenému prostoru, takže možná i proto zde byl první den zvuk lepší než na hlavním pódiu, kde je prostor ke stání ohraničen z obou stran hangáry, z nichž jeden sloužil zároveň jako kryté posezení a pivní výčep.


Pátek:

Pojďme ale pomaličku k samotné hudbě, takže začnu chronologicky s pátečním programem, kdy mi k nezbytnému vyřízení akreditace a seznámení se s areálem hráli finští Amberian DawnPäivi „Capri“ Virkkunen u mikrofonu. Zvuk byl v té chvíli ještě nic moc, což byl ostatně menší problém celého prvního dne, takže Capriin vokál se neposlouchal zrovna příjemně, protože byl strašně vytažený do popředí, a přestože nemůžu srovnávat s deskami, tak mi přišlo, že nebyla v 100% formě, protože v hodně vysokých polohách tahala za uši. Těch několik songů, kterým jsem přihlížel, ve mně nezanechalo žádné emoce, protože to bylo takové nemastné, neslané.

Následovali tuzemští Forrest Jump, kteří si pro sebe zabrali menší pódium a rozehráli půlhodinové představení, jež slušně ubíhalo. Navzdory faktu, že nejsou Forrest Jump hudbou mého srdce, tak jejich set se dal v pohodě přečkat a vály jako „Reálie“, „Černočerno“ z alba „Monolit“ a „Sign-All“ fungovaly dobře a bavily, takže k mému vlastnímu překvapení malý palec nahoru pro bučovickou pětici.

Někdy před sedmou začaly první velké hvězdy pátečního programu, Týr. Jejich show přilákala vcelku dost lidí, ovšem mně osobně to po pár písničkách přišlo jako strašná nuda, která se opakuje stále dokola. Jejich vystoupení nechyběla energie a neustále si vyžadovali zpětnou vazbu publika, nicméně mě ani pecky jako „Shadow of the Swastika“, „By the Sword In My Hand“, nebo „Lady of the Slain“ z poslední placky „Valkyrja“ nedokázaly zlomit, takže ve výsledku jsem si z jejich vystoupení odnášel spíše negativní dojmy.

Náladu mi záhy spravili rakouští alternativci Marrok z menšího pódia, kteří ve třech zahráli velice slušnou porci moderního metalu s hard rockovým přesahem a v záplavě toho hevíkového melodična to přišlo vhod. Zpěvák Brian se trochu pral s melodickými vokály, na výsledku to ovšem nijak neubralo. Musím říct, že naživo to znělo mnohem líp, než když jsem si zpětně jejich songy pouštěl ve studiové verzi, což platí i pro nově představený singl „Ocean of Lights“, který zní trochu přitepleně, avšak na pódiu s tvrdšími kytarami mě Marrok fakt bavili.

Následovalo největší zklamání prvního hrací dne, Tristania. Tuhle norskou partu jsem přestal aktivně sledovat s odchodem Vibeke Stene před lety, takže o jejich novější tvorbě toho vím asi tolik, že nahráli super hitovku „Year of the Rat“, která toho večera zazněla taktéž. Jejich vystoupení bohužel zařízl zvukař. Ten z jejich hudby udělal místy velmi nepříjemnou zvukovou kouli, z níž vyčnívala Mariangela Demurtas, jejíž vokál mě při vypjatějších polohách iritoval, takže situaci zachraňoval Kjetil Nordhus, jemuž to zpívalo parádně. Z povinnosti jsem vydržel přihlížet takřka celou dobu, takže jsem zaregistroval písně „Darkest White“ a „Himmelfall“ z posledního alba a „Exile“„Rubicon“. Vím, že Tristania za to nemůže, protože odehrála profesionální set, ale prostě a jednoduše to nebylo ono.

To italští power metalisté Wind Rose předvedli přesně to, co od podobné party čekat. Spousty kytarových vyhrávek, sól a melodického ječáku. Přečkal jsem asi dvě skladby a radši jsem se rychle vydal pryč odpočívat před závěrečným masakrem rakouských black / death metalistů Belphegor.

Jestli se na zvuk na hlavním pódiu do té doby nedala vyloženě pět chvála, tak při setu bezbožných Belphegor se vše změnilo. Trochu jsem se po Tristanii bál neposlouchatelného bordelu, ale po úvodním dvojbloku “Feast Upon the Dead“ a „In Blood – Devour This Sanctity“ nebylo pochyb o tom, že tohle vystoupení bude zabíjet. Všechny jednotlivé nástroje byly čitelné, a ačkoli nemám nastudovanou každou minutu jejich tvorby, protože blíže jsem k nim přičichl až s posledním albem, z nějž zazněla „Gasmask Terror“ a „Rex tremendae majestatis“, tak blasfemická atmosféra mě pohltila i navzdory tomu. Helmuth a Serpenth spolu se svými kumpány tahali z rukávu šikovně a zejména „Lucifer Incestus“ zabíjela. I s menším odstupem hodnotím Belphegor jako jeden z top momentů celého festivalu a určitě nejsilnější vystoupení prvního dne, který by pro mě bez jejich účasti byl zklamáním.


Sobota:

V sobotu jsem první polovinu dne věnoval osvěžení na místním koupališti, protože vedro bylo opravdu úmorné, takže první kapelou, již jsem se ten den rozhodl zhlédnout, byli až početní Italové Folkstone. Slyšel jsem pár ukázek z jejich tvorby, a přestože jejich folk metal nijak výrazně nevybočoval z dlouhého zástupu jim podobných, tak nástrojové obsazení s harfou, dudami, píšťalami a podobnými blbostmi, jejichž názvy ani neznám, vzbuzoval naději v zábavnou show. Již od počátku skvělý zvuk dal vyniknout jak metalovému základu, tak tradičnímu folkovému doprovodu, který hrál dost silnou roli. Hudebně i vokálně se jednalo o hodně živé vystoupení, jemuž ani nic nechybělo. Odsýpalo to dobře, refrény byly zpěvné, takže nic proti Folkstone. Největší pecka? Pro mě rozhodně hybná „Un’altra volta ancora“, v níž se mikrofonu chopila zástupkyně něžného pohlaví z jejich řad.

Chvilku po sedmé večerní zahajovali na druhém pódiu slovenští Doomas, kteří předvedli slušný mix death metalu s doom metalovými melodiemi. Líbilo se mi hodně těžkotonážní pojetí, ačkoli po chvíli jejich set začal lehce nudit, protože všechny songy zněly takřka stejně. Do paměti se mi tak zabodla jen „Fear“ s výrazným basovým úvodem zpěváka Doomase. Jinak ale borci zahráli dobře a hlavně kytarová souhra při zdvojených vyhrávkách byla v pohodě.

Ještě před koncem Doomas se pomalu přesouvám zpět mezi dvojici hangárů, kde se schyluje k nástupu Fleshgod Apocalypse. Ti při výběru songů čerpali ze svých posledních dvou alb ty nejlepší vály, takže došlo na „The Forsaking“, „Epilogue“ nebo třeba „Pathfinder“, již zpěvák a kytarista Tommaso začal přípitkem se sklenkou červeného vína. Kdyby se udávala cena za nejlepší image, tak Fleshgod Apocalypse s bílým make-upem a v černých fracích by si ji zasloužili. Jejich hodinku, kterou strávili na pódiu, si nešlo neužít, za což může především výběr písní a nasazení. Snad jediným stinným bodem jejich vystoupení byla přítomnost macaté vokalistky, jíž ten operní přednes občas ujel. Jinak jsem se bavil opravdu výtečně. Zabijácký zvuk, skvělý setlist… co víc chtít.

Na následující Salamandru jsem šel kouknout jen tak z povinnosti, protože jsem je naživo snad nikdy neviděl a byl jsem prostě a jednoduše zvědavý, ačkoli vím, co pánové produkují za hudbu. Je vidět, že mají početnou fanouškovskou základnu, protože lidí na ně přišlo opravdu hodně a zjevně se i bavili, nicméně pro mě to nebylo, takže jsem přečkal pár songů, mimo jiné „Metal Fever“ či „Orion“, a vydal se zase hezky zpět k hlavnímu pódiu, kde se schylovalo k události, na niž jsem se těšil ze všeho nejvíc…

Amorphis. Jejich tvorbu sleduji někdy od vydání „Eclipse“, kdy se ke kapele přidal současný pěvec Tomi Joutsen, který jen tak mimochodem shodil dlouhatánské dredy, takže už nemohl roztáčet ten svůj větrný mlýn. Pro fanoušky novější tvorby však Amorphis ten den nehráli. Na Made of Metal si přichystali výroční koncert spojený s vydáním své druhé desky „Tales from the Thousand Lakes“, jež zazněla v celé délce doplněna o několik skladeb z „Elegy“ a jednoho zástupce ze singlu „Black Winter Day“. A jací Amorphis byli? Jednoduše skvělí. V prvních několika skladbách byl vokál Tomiho lehce upozaděn, ale to se v následujících minutách zpravilo. „Tales from the Thounsand Lakes“ nepatří k mým nejoblíbenějším kouskům z kuchyně Finů, nicméně věci jako „Into Hiding“ či „Black Winter Day“ mají i po letech něco do sebe. Nejvíc mě klasicky potěšila „Vulgar Necrolatry“, která lámala kosti. V závěru přišel čas na „Better Unborn“ a „Against Widows“ a samozřejmě nezbytnou „My Kantele“ na úplný knec. Osobně jsem si víc užil minulé koncertní setkání, kdy Amorphis předvedli klasický průřezový best-of set, ale i tak jsem dostal to, pro co jsem ten den přijel.

Původně jsem měl v plánu se jít podívat na domácí Ador Dorath, které jsem v době vydání debutu poslouchal vcelku často, ovšem zranění bubeníka nedovolilo kapele ten den vystoupat na pódium, a Ador Dorath tak za mě spolu se začínajícím deštěm vyřešili dilema, zda čekat na Finntroll, kteří ten den měli program uzavírat. Tuhle partu jsem nikdy nemusel, takže dát jim vale nebylo ten večer zas tak obtížné.


Novinky 18-6-15

Amorphis - Under the Red Cloud

>>> Finové Amorphis ohlásili vydání svého dalšího studiového alba – jmenovat se bude „Under the Red Cloud“ a k mání bude od 4. září. Obal zde, tracklist následuje:

01. Under the Red Cloud 02. The Four Wise Ones 03. Bad Blood 04. The Skull 05. Death of a King 06. Sacrifice 07. Dark Path 08. Enemy at the Gates 09. Tree of Ages 10. White Night 11. Come The Spring [bonus] 12. Winter’s Sleep [bonus]

>>> Dark Tranquillity mají na kontě nový videoklip – natáčelo se k písničce „The Science of Noise“, která pochází z poslední nahrávky „Construct“ z roku 2013. Sledujte na YouTube.

>>> Fear Factory pustili do světa lyric video k songu „Soul Hacker“, jenž se objeví na nadcházející desce „Genexus“ (vychází 7. srpna). Sledujte na YouTube.

>>> Zámořská heavy metalová skupina Huntress má na programu další řadový počin – novinka ponese název „Static“ a vyjde 25. září. Obal tady, tracklist následuje:

01. Sorrow 02. Flesh 03. Brian 04. I Want to Wanna Wake Up 05. Mania 06. Four Blood Moons 07. Static 08. Harsh Times on Planet Stoked 09. Noble Savage 10. Fire in My Heart 11. Black Tongue [bonus] 12. Vultures Can Wait [bonus]

>>> Zajímavé personální rošády proběhly u death metalové legendy Morbid Angel. Skupinu (podle všeho) opustil dosavadní zpěvák a baskytarista David Vincent, na jehož místo se vrátil Steve Tucker, který zde působil již v minulosti. Vincent se ovšem nechal slyšet, že ze sestavy neodešel, ani prý „nebyl požádán, aby odešel“. Mimoto sestavu Morbid Angel opustil i bubeník Tim Yeung – údajně kvůli vzájemně neshodě ohledně finanční stránky, jak řekl ve svém prohlášení. Kytarista Trey Azagthoth už prý společně s Tuckerem pracují na dalším albu.

>>> Nové album doomových veteránů Pentagram se bude jmenovat „Curious Volume“ a k dostání bude od 28. srpna. Obal zde, tracklist níže:

01. Lay Down and Die 02. The Tempter Push 03. Dead Bury Dead 04. Earth Flight 05. Walk Alone 06. Curious Volume 07. Misunderstood 08. Close the Casket 09. Sufferin’ 10. Devil’s Playground 11. Because I Made It

>>> Thrashoví titáni Slayer odhalili přebal netrpělivě vyčkávané desky „Repentless“, jež vyjde 11. září. Prohlížejte zde.

>>> Švédové Soilwork se rozešli se svým baskytaristou Ola Finkem, na jehož místo nastupuje jistý Markus Wibom. Kapela má před vydáním svého nového alba – „The Ride Majestic“ je naplánováno na 28. srpna.


Amorphis, Hamferð

Amorphis, Hamferð
Datum: 15.3.2014
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Amorphis, Hamferð

Finští metaloví melodici Amorphis přitáhli množství převážně černě oděných jedinců do pražského klubu Rock Café, jež svým umístěním poblíž Národního divadla jako by upozorňovalo na kulturní úroveň, jíž některé koncertní večery reprezentované nejen tímto (za zmínku stojí z poslední doby například koncerty Kylesy či Moonspell) oplývají. O úvod večera se postaralo pro mě doom metalové překvapení Hamferð. Tedy ne úplně překvapení, protože jsem od zdejšího guru H. byl informován, že pokud by se on na koncert vydal, tak zejména kvůli tomuto uskupení. Možná jsem ale jeho slova bral moc na lehkou váhu (tedy dost tomu přispělo, že se mi nedařilo žádnou jejich nahrávku sehnat). O to více mě proto překvapil jejich charismatický projev. Ale pěkně popořádku.

Při příchodu někdy tak deset minut před oficiálním otevíráním sálu jsem po zjištění, že šatna není otevřená, přisedl ke stolku k pár fanouškům. Čekání mi ukrátil jeden z nich, který se mě otázal na nejoblíbenější album Amorphis (možná ho překvapila má odpověď že ze starších “Tuonela”; to, že z novějších preferuji “Skyforger”, ovšem byla zase asi celkem klišé odpověď), přičemž se z něho vyklubal vášnivý fanoušek Sonata Arctica. “Nu, proti gustu žádný dišputát,” říkám si v duchu a dále se chvíli nenápadně bavím tím, jak se vzájemně se svými druhy hašteří, kdo z nich vlastně poslouchá popík. Mezitím je konečně otevřena šatna, takže se vydávám nejdříve tam, poté do samotného sálu, kde čekajícím krátí dlouhou chvíli pouštěná hudba z reproduktorů; v jeden moment matně rozeznávám nějaké My Dying Bride, snad nás chtějí trochu žánrově nasměrovat k Hamferð, říkám si. Prostor, jež je mi znám z již zmiňovaných akcí, je tentokrát připraven i včetně plátna s motivem poslední desky “Circle”, kterou považuji za velice zdařilou v rámci Finy už vyšlapaných cest. Tedy právě ona melodická a hitová tvář doprovázena onou severskou romantikou bude naživo velice intenzivní, říkal jsem si. Nakonec mi dlouhou chvíli při čekání na předkapelu ukrátil rozhovor s jedním vrstevníkem, s nímž jsem stihl tematicky přejít od Emperor až po studium. Scéna je mezitím připravena a přichází…

Odkud nám může být ten člověk, jenž u mikrofonu brilantně střídá growling s čistým zpěvem, povědomý? Tento sympaťák totiž zároveň nyní brázdí vlny progresivního melodického death metalu pod vlajkou Barren Earth (kde letos vystřídal Mikka Kotamäkiho a momentálně s nimi pracuje na třetí desce), tedy další kapely ze země tisíce jezer, jež je bůhvíproč v rámci zdejší scény v globálním měřítku přehlížena. Chceme-li ovšem lokalizovat samotné Hamferð, musíme se vydat severozápadněji do Atlantiku na Faerské ostrovy, kde se roku 2008 zrodil tento nadějný doom metalový projekt. Jejich vystoupení mě dost zaujalo už jen samotnou melancholicky dusivou atmosférou pro žánr typickou, ovšem především pak právě pěveckým výkonem Jóna Aldary i pomalými kytarovými sóly, jež díky tempu naživo krásně vynikla. Pokud jde o zvuk, byl až překvapivě vyrovnaný, což podporovalo celkově dobrý dojem z vystoupení Farských čarodějů. I přes mou jak se zdá ostudnou neznalost jejich tvorby jsem si jejich výstup náležitě užil.

Setlist Amorphis:
01. Shades of Gray
02. Narrow Path
03. Sampo
04. Silver Bride
05. The Wanderer
06. Against Widows
07. My Kantele
08. Into Hiding
09. Nightbird’s Song
10. Vulgar Necrolatry [Abhorrence cover]
11. The Smoke
12. You I Need
13. Hopeless Days
– – – – –
14. Sky Is Mine
15. Black Winter Day
16. House of Sleep

Čekání na hlavní hvězdu večera je už trochu delší, na což také reagují někteří pravděpodobně mimopražští fanoušci pokřiky “Dělejte!” Naštěstí chvíli po čtvrt na deset začíná intro, jež je vystřídáno otvírákem novinky “Shades of Gray”; parádní je refrén, jak je to u Amorphis zvykem, fanouškovský entusiasmus zdá se nevyčíslitelný, sám prozpěvuji společně s Tomim (který třímá svůj oblíbený steampunkový mikrofon), přičemž v duchu dávám za pravdu prohlášením, že je to showman. Zvuk, jenž je ze začátku ze strany kytar trochu přepálený, se během skladby srovnává a ve výsledku je v nejlepším pořádku. Setlist poskládaný převážně ze skladeb z “Circle” a “Skyforger” mi imponuje už jen tím, že z Joutsenovské éry tyto desky považuji za nejpovedenější. S tím, že skladeb z “Far from the Sun” a “Tuonela” se spíše nedočkám, jsem tak nějak počítal, překvapením proto mě bylo několik starších kousků – dva z dnes již klasické desky z roku 1996 “Elegy” (“Against Widows” a “My Kantele”), dva z “Tales from the Thousand Lakes” (“Into Hiding”, “Black Winter Day”) a jedním coverem vedlejší kapely kytaristy Tomiho Koivusaariho, Abhorrence“Vulgar Necrolatry” (kterou Amorphis předělali pro kompilaci “Magic & Mayhem – Tales from the Early Years”), z čehož se vyklubalo přijemné death metalové zpestření (a klávesák Santeri Kallio si alespoň mohl odpočinout a popít trochu vína z kelímku). O největší fanouškovskou podporu se zasloužily třeba “Silver Bride” svým táhlým refrénem, parádní hitovka “Hopeless Days” a zejména závěrečná a dnes již notoricky známá (ale pořád celkem pěkná) odrhovačka “House of Sleep”. Rád jsem vychutnal i takové “Sampo”, “Sky Is Mine” či monumentální klipovku “The Wanderer”.

Hudebníci ukázali energické vystoupení, jejich nasazení bylo odměněno velkou odezvou ze strany českého publika a musím říci, že stejně jako křestní jméno jejich zakládajícího kytaristy Holopainena, Amorphis jsou zkrátka koncertní e(E)sa. A pokud jde o Hamferð, na tyhle nadané faerské doomaře si budu muset posvítit. Howgh…


Redakční eintopf #58.3 – speciál 2013 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Ghost – Infestissumam
3. Monomyth – Monomyth
4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Mean Messiah – Hell

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – What Once Was… Liber III

Artwork roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Shit roku:
Aleš Brichta Project – Údolí sviní

Koncert roku:
Amorphis: Winter Masters of Rock 2013 – Zlín, 23.11.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – Drive Home

Potěšení roku:
Children of Bodom

Zklamání roku:
Black Sabbath

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Celkem jednoznačně, bez jakýchkoli pochyb, volím jako svou letošní jedničku třetí sólové album Stevena Wilsona. Je jedno, jestli bych mluvil o nejlepším, nejoblíbenějším nebo nejposlouchanějším albu letošního roku, v žádném ohledu se pro mne nenašel nikdo, kdo by se Wilsonově opusu přiblížil. Přestože jsem se v recenzi zdráhal udělit absolutní hodnocení, zpětně už mi těch 9,5 bodů přijde málo na docenění něčeho tak dokonalého, čím své fanoušky letos britský génius poctil. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se během necelého roku zařadilo mezi má nejoblíbenější alba vůbec, což snad mluví za vše.

2. Ghost – Infestissumam
Na svém druhém albu “Infestissumam” se tajemným Ghost podařilo nejen navázat, ale překonat skvostný debut “Opus Eponymous” a dotáhnout představu obskurního retro rocku skoro do úplné dokonalosti. Skladby jsou promyšlenější, na druhou stranu hitovější, a to aniž by deska trpěla na nedostatek sedmdesátkové atmosféry. Od začátku do konce se pálí jednou trefou do černého za druhou a singlová “Year Zero” v mém osobním žebříčku figuruje hodně vysoko v pomyslné kategorii “Skladba roku”.

3. Monomyth – Monomyth
Zjevili se sice zničehonic, ale o to působivěji “Monomyth” funguje. Protože se nepovažuji za fanouška instrumentálních alb, tak bych nikdy nevěřil, že instrumentální progresivně psychedelický rock s prvky krautrocku může tak bavit. Monomyth mě přesvědčili, že to jde, a i přes hodinovou stopáž neupadá album do stereotypu, protože překvapivými momenty se nešetří a skladby jsou fantasticky vystavěné. Velké překvapení, dost možná největší letošní.

4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
I navzdory faktu, že je Ihsahn na “Das Seelenbrechen” jiný, je to stále on a s originalitou sobě vlastní dokazuje, že vlastně nemá komu co dokazovat. Jeho letošní sólovka je natolik svojský počin, že by to do něj člověk ani neřekl. Od konzervativnějšího začátku, jenž stejně znamená od předchozí tvorby posun stranou, až po vyložené experimenty v druhé polovině stopáže, je to deska semknutá, vyrovnaná a hlavně se velmi dobře poslouchá. Už teď se těším, s čím se Mistr vytasí zase příště, ale pokud by jeho aktuální podoba neměla být jen jednorázovým výletem, tak bych se zas tak moc nezlobil.

5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles
Death metalové album roku. Na záda mu sice dýchají Carcass se svou “Chirurgickou ocelí”, ale na polního maršála Erwina Rommela, jemuž se Hail of Bullets na svém třetím albu věnují, nakonec nedosáhli. Přestože je “III: The Rommel Chronicles” třetím albem v řadě a vlastně přináší už potřetí totéž, tak to neznamená, že by kvalita šla do kytek. Martin van Drunen a jeho bojová jednotka drtí vše, co jim přijde do cesty, a mě svým třetím počinem definitivně zlákali do svých řad.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Po skvělém “Triumvirátu” je tady ještě lepší “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. 50 minut zničujícího a velmi chytře laděného black metalu se svěžími motivy východní hudby letos v našich luzích a hájích nemělo konkurenci. Čekal jsem sice dobré album, ale i přesto mě Cult of Fire překvapili. Hudební posun od minulejška je patrný a skladby jsou sofistikovanější a pro mne zajímavější. Moct volit česká alba i do královské kategorie Top5, tak by se na Cult of Fire s velkou pravděpodobností dostalo.

2. Mean Messiah – Hell
Dan Friml
dlouho patřil k mým favoritům této kategorie, protože jeho futuristický metal plný odkazů na Strapping Young Lad a Fear Factory je mi velmi po chuti. Na poslední chvíli vstoupili do boje ještě Inferno, jež jsem ještě před týdnem chtěl napsat na druhou příčku, ale Mean Messiah jsou mi hudebně přeci jen o něco blíž, a protože mi, na rozdíl od Inferno, přichystal Dan se svým projektem pověstný wow-efekt, tak mu nakonec dávám přednost. Těším se na druhou desku, která by mohla přijít dřív než za sedm let, jež zabraly přípravu “Hell”

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord – What Once Was… Liber III
Možná je to dáno tím, že jsem neřadovým počinům letos nevěnoval tolik pozornosti a vlastně mě krom pár živých DVD nenapadá jiný kandidát na vítěze této kategorie, ale tím se nesnažím nijak snižovat váhu kvality “What Once Was… Liber III”. To je totiž přesně takové, jaké já od klasického black metalu očekávám. Ortodoxní, ale zajímavé. Animální, ale do detailu promyšlené. Blut aus Nord tohle zvládají na jedničku, takže i proto vybírám jejich třetí pokračování linie “What Once Was…”.

Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Artwork roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
A je tu opět ten Steven Wilson. U “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” však nehodnotím pouze titulní obal, ovšem celou grafiku, jež stojí na práci Hajo Muellera. Každá skladba je znázorněna svým vlastním výjevem, z nichž některé pak naplno vizuálně rozvedla Jess Cope ve videoklipech, o nichž ještě padne zmínka. Abych pravdu řekl, vždy jsem si myslel, že Lasse Hoile je jediný člověk, který je schopen vyjádřit Stevenovy hudební ambice obrazově, ale teď vím, že jsem se mýlil, a Hajo Mueller je toho důkazem.

Shit roku:

Aleš Brichta Project – Údolí sviní
Do poslední chvíle jsem váhal mezi trojicí “Lotus Island” od Black Light Burns, “Future Memories” od Secrets of Sin a “Údolím sviní” Aleše Brichty. Přestože jsem novinku českého zástupce slyšel ze všech tří počinů nejméně, jedná se o jediné album ze všech tří, u něhož jsem si 100% jistý, že nebudu mít nikdy chuť si to zopakovat, protože tohle je prostě špatné od začátku do konce. Ve všech ohledech. No, ony jsou špatné všechny tři, ale Brichta mě prostě zklamal. Smutné, kam až se legenda české scény propadla…

Koncert roku:

Amorphis: Winter Masters of Rock 2013 – Zlín, 23.11.2013
Četnost mnou psaných koncertních reportů napovídá, že nepatřím mezi lidi, kteří vymetají každý koncert v okolí, takže letos vlastně ani nemám z čeho pořádně vybírat. Nicméně, Amorphis na nedávném Zimním Masters of Rock ve Zlíně podali skvělý výkon, který jsem si užíval po celých 90 minut jejich vystoupení. Přesně takhle si představuji halový koncert kapely, jež je ve fantastické formě a hnána skvělým publikem. Výběr songů bez problémů, zvuk podrhoval detaily jejich melodiemi protkané tvorby, takže ve všech směrech skvělý zážitek.

Videoklip roku:

Steven Wilson – Drive Home
Mám takový dojem, že “klasické” videoklipy už mi lezou krkem, takže stejně jako loni, i letos to u mě suverénně vyhrál animovaný počin, tentokrát k písni “Drive Home” z opěvované sólovky Stevena Wilsona. Jess Cope a její tým se letos blýskla hned dvojicí klipů k tomuto albu a oba jsou bezchybné, ovšem “Drive Home” s příběhem novinového panáčka mě zasáhlo víc. Po zhlédnutí making of, tedy klasického dokumentu ze zákulisí o vzniku videa, kde člověk poodhalí, kolik to muselo dát práce, jsem nemohl jinak.

Potěšení roku:

Children of Bodom
Upřímně řečeno už jsem ani nečekal, že se od Children of Bodom dočkám slušného alba, ale “Halo of Blood” s odstupem nějakého toho měsíce stouplo v ceně a i nyní se k němu celkem pravidelně vracím. Nejlepší album Alexiho party za posledních 10 let tak nemůže v tomto výběru chybět, a protože na Top5 to zdaleka není, tak potěšení roku je jasná volba.

Zklamání roku:

Black Sabbath
Pominu-li nešťastné úmrtí, které scénu každoročně zasahují, tak hudebně mě nejvíc zklamali Black Sabbath s jejich návratovým albem “13”. Ruku na srdce. Tahle deska prostě smrdí průměrem, a i když nadšené recenze a ohlasy nebraly konce, tak ve skutečnosti se jedná o přefouknutou bublinu, která vzhledem k potenciálu jména kapely mohla dopadnout líp, ale výsledek je průměr krčící se pod velikostí legendárního jména, nic víc.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Krom klasického konstatování, že letos vycházela alba jak silná, tak slabá, si dovolím tvrzení, že letošek nebyl vůbec špatný, podepřít seznamem alb, která si své místo v Top5 nevysloužila jen o prsa africké dálkařky. Kapely jako Carcass, Cult of Luna, Hell, Hypocrisy, Kvelertak, Motörhead, The Dillinger Escape Plan, Oranssi Pazuzu či Voivod letos vydaly skvělé desky a potvrzují tak fakt, že ne všechny velké skupiny usnuly na vavřínech a spoléhají na neutuchající loajalitu fanoušků k setrvačnosti jejich studiové tvorby. Jen tak dál.
P. S. Jsem jediný, nebo vám taky přijde, že letos chyběla nějaká thrashová pecka, která by vyloženě vyčnívala?
P. P. S. Megadeth se sračkoidním “Super Collider” fakt nemyslím (smích).