Archiv štítku: Anathema

Redakční eintopf – červen 2017

Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
Nejočekávanější desky měsíce:
Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him


H.:
1. Igorrr – Savage Sinusoid
2. In tormentata quiete – Finestatico
3. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Kaša:
1. Anathema – The Optimist
2. Jorn – Life on Death Road
3. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him

Zajus:
1. Swans – Deliquescence
2. Signor Benedick the Moor – Toybox
3. Algiers – The Underside of Power

Skvrn:
1. Marika Hackman – I’m Not Your Man
2. Orson Hentschel – Electric Stutter
3. Hidden Orchestra – Dawn Chorus

Onotius:
1. Broken Hope – Mutilated and Assimilated
2. Schammasch – The Maldoror Chants: Hermaphrodite
3. Merrimack – Omegaphilia

Metacyclosynchrotron:
1. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
2. Kafirun – Seance
3. Selbst – Selbst

Cnuk:
1. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him
2. Doyle – As We Die

Mythago:
1. Elder – Reflections of a Floating World
2. Adrift for Days – A Sleepless Grey

H.

H.:

Červen bude zajímavou přehlídkou death metalu – jak těch známějších jmen, tak i méně nápadného podzemního hnusu. Asi tam budou i jiné pozornosti-hodné kousky, mě však v tomto ranku nejvíce láká australské peklo Impetuous Ritual se členy Portal nebo Grave Upheaval. Starší alba jsou zasraná bestialita, z níž by se většina průměrných metlošů asi rozbrečela, a myslím, že „Blight Upon Martyred Sentience“ laťku nesníží.

Přesto všechno jsou u mě Impetuous Ritual až na třetím místě. Druhý flek totiž patří Italům In tormentata quiete. Jejich tvorba vždy bývala velmi chytrá, podmanivá a plná nevšední atmosféry – a věřím a doufám, že něco podobného půjde říct i o novince „Finestatico“.

Shodou náhod i jméno posledního (respektive v pořadí prvního) interpreta začíná na písmeno I. Impetuous RitualIn tormentata quiete se musejí sklonit před francouzským zvířetem Igorrrem, jehož produkci doufám uctívají všichni příznivci nezřízené avantgardy mezi vámi. Sice mi k jeho tvorbě příliš nesedí, aby byla vydávána u labelu jako Metal Blade, ani moc nevěřím, že by byly pokořeny dřívější majstrštyky, ale vůbec nepochybuji o tom, že to zas bude arci-šílenost. Však nic jiného ani nelze čekat od borce, jenž nechává svoje slepice hrát na piáno, haha.

Kaša

Kaša:

Může si sice zdát, že červnové volby do pravidelného eintopfu jsou z mé strany prachobyčejné sázky na jistotu, které už nemůžou ničím překvapit, já se ovšem na níže uvedenou trojici novinek přesto zdravě těším. Začnu klasicky od bronzové příčky, již okupují Vallenfyre s jejich třetím albem „Fear Those Who Fear Him“. Pro jejich poctivou nálož death metalu s doomovými prvky mám slabost, a přestože jsem o tuhle kapelu zavadil až dost pozdě, tak se rychle zařadila mezi mé oblíbené sebranky, k jejichž výtvorům sahám, kdykoli mám na podobnou hudbu náladu. Třetí alba prý bývají přelomová, tak se nechme překvapit, s čím se Gregor Mackintosh tentokrát vytasí.

To Jørn Lande už nemá nikomu moc co dokazovat. Pozici pěvce se zlatem v hrdle pravidelně obhajuje s každým dalším albem, jež se svou kapelou Jorn vydává, takže nečekám v zásadě nic nového. Prostě klasická Jørnova porce hard rocku se vzletnými melodiemi a silným vokálem. Kvůli ničemu jiného jeho placky neposlouchám, protože hudebně je to pravidelně (až na pár vyloženě silných okamžiků) „jen“ solidní nadprůměr. Každopádně si „Life on Death Road“ poslechnu velmi rád.

Britská Anathema mě léta míjela, až jsem k ní před necelou dekádou přičichl a od té doby její kroky sleduji pravidelně. Nemůžu se prohlásit za skalního fanouška, ale jejich alba očekávám s napětím a „The Optimist“ nebude výjimkou. Navázat na povedeného předchůdce „Distant Satellites“ nebude zrovna jednoduché, protože před třemi lety měla Anathema opravdu skvělou formu. Očekávání jsou z mé strany pořád tak nějak střízlivá s nohama na zemi, ale na druhou stranu bych lhal, kdybych nepřiznal, že se těším. Ona totiž první ukázka jménem „Springfield“ není vůbec špatná.

Zajus

Zajus:

Abych si ulehčil pravidelné psaní eintopfu, mám ve zvyku sbírat po celý měsíc všechna zajímavá alba, o jejichž vydání se doslechnu, a k velkému potěšení páně šéfredaktora vše spojit v jeden (jakžtakž) souvislý text tři minuty před jeho vydáním. Obvykle takový seznam čítá čtyři, pět alb, takže není zrovna těžké vybrat ta správná, jenže tentokrát je jejich počet dvojciferný a já se ne a ne rozmyslet, která jsou ta nejlákavější. Proto rovnou vyřadím ta, která jsou téměř sázkou na jistotu, a radši se zmíním o těch, jejichž volba není zrovna samozřejmá.

Na první místo spadají jednoznačně Swans se svým „Deliquescence“. Je sice nezvyklé do eintopfu vybírat koncertní album, jenže „Deliquescence“ obsahuje mimo jiné více než hodinu dosud nevydaného materiálu, nemluvě o tom, že Swans při živé prezentaci berou již vydané skladby spíše jako předlohu, na níž je třeba dále pracovat. „Deliquescence“ mi tak snad vynahradí loňský prošvihnutý koncert. Z úplně jiného soudku bude jistě „Toybox“ rappera, jenž se honosí jménem Signor Benedick the Moor. Ačkoli nejsem velikým fandou jeho předchozích řadových alb, nadšení z loňského EP „Maiden Voyage Suite“ dosud stále nevyprchává, a jestli si „Toybox“ udrží jeho vysokou úroveň, čemuž by mohla napomoci i krátká dvacetiminutová stopáž, mohlo by jít o uchazeče o hip-hopovou desku roku. Dovolím si přeskočit několik zajímavých rockových a metalových počinů a na poslední místo nominovat „The Underside of Power“, druhé album post-punkových Algiers. Ti na svém debutu dokázali moderně a vkusně oživit atmosféru Joy Division, a i když mělo jejich eponymní album své mouchy, tak nějak doufám, že novinka by je mohla vyhladit a ukázat, že Američané mají na to hrát v rámci žánru první ligu. Tak či onak, v červnu bude rozhodně co poslouchat.

Marika Hackman

Skvrn

Skvrn:

Červen vypadá jako přijatelný standard. Nenabízí nic zářného, ale zároveň říká, že ani kraj léta nebude o hudebních utrumech. Začněme dámou, Marikou Hackman, před dvěma lety plně debutující písničkářkou, minimálně hudebním projevem skromnou a subtilní. Základ byl na debutu důstojně položen, změn je ovšem třeba, zejména co do vyrovnanosti materiálu. Z britských ostrovů do Němec, za Orsonem Hentschelem a jeho setmělým post-industriálním světem. Přesvědčující prvky? Tóny minulé, ukázky nových a záštita Denovali. Trojici pak uzavřu jménem nejznámějším, desku vydávají Hidden Orchestra alias páření procházkové elektroniky a relaxačního jazzu. Možná se budu bavit, možná ne, spíš to však vidím na přihlížení jako doposud.

Onotius

Onotius:

Červen tentokrát nabízí opravdu poctivou porci death metalu, z níž asi nejvíce stojí za zmínku nová deska Broken Hope. Ti před třemi lety přišli s povedenou comebackovou „Omen Of Disease“ a ukázali, že i bez přítomnosti bývalého vokalisty a zakládajícího člena Joe Ptaceka, který roku 2010 spáchal sebevraždu, jsou schopni nahrát silné album, jež disponuje vším, co má taková pořádná žánrová nahrávka mít – hutný zvuk, sehrané a propracované instrumentální pasáže a chorobnou atmosféru. Prvních zveřejněné skladby působí nadějně, tak jsem zvědav, jak si mě novinka získá jako celek.

Pokud jde o černěkovovou škatulku, tam rozhodně nevynechám novou placku tajemných Schammasch. K jejich trojalbu „Triangle“ jsem sice nějakou tu výhradu měl, ale pokud kapela tentokrát udrží své megalomanství na uzdě a upřednostní kvalitu nad kvantitou, mohla by z toho vzniknout skutečně vybroušená záležitost. V rámci žánru též nepohrdnu novým albem Merrimack, jejichž „The Acausal Mass“ vždy rád protočím, a to samé (a klidně něco navíc, hehe) čekám od novinky.

Igorrr

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V červnu vyjde nové album Impetuous Ritual, co víc bych mohl chtít? Třeba album Mare, haha. Od debutu „Relentless Execution of Ceremonial Excrescence“ kapelu uctívám víc než známějšího bratříčka Portal a nepochybuji, že „Blight Upon Martyred Sentience“ mě podobně jako předchozí alba rozmrdá na subatomární částice. Z toho důvodu jdou ostatní desky jinak slušně nabitého června mimo mne. Ale pokud bude čas a chuť, tak rád okoštuju dlouhohrající prvotiny venezuelských/chilských Selbst a kanadských Kafirun. Obě kapely hrají velice obstojný black metal ortodoxnějšího ražení a různé indicie, jako třeba zainteresované labely, ukázky a vůbec dřívější tvorba, naznačují, že by obě foramce mohly nabídnout něco zajímavého i pro  náročnější, avšak stále „trve“ posluchače.

Cnuk

Cnuk:

Z chystaných alb na měsíc červen mě zaujala dvě. Tím prvním je „Fear Those Who Fear Him“ od Vallenfyre. Jejich předchozí dvě řadovky byly skvělým revivalem death / doom metalu, a přestože borci jsou z Británie, kde kdo by jim přisuzoval za domovinu Švédsko. Samozřejmě narážím na zvuk kapely, který v sobě má ony kytary ostré jako pilu. Doufám, že novinka nebude o nic horší než minulá tvorba a skupinu posune třeba zase trochu někam jinam. S poslední deskou lehce opustili doomovou stránku věci a spíše to valili v klasickém deathmetalovém stylu, takže uvidíme, kudy povedou kroky Vallenfyre dál.

Druhým albem budiž Doyle s novinkou „As We Die“. Kapela Doyle svým názvem reflektuje Doylea Wolfganga von Frankensteina, tedy kytaristu legendárních Misfits. Debut jeho kapely vyšel v roce 2013 a příjemně překvapil. Rád a poměrně často se k němu vracím. Stylově jsou tvrdší, vlastně je to metal, přičemž punk nešel zcela stranou. Na YouTube je možné zhlédnout videoklip ke skladbě „Run for Your Life“, z něhož je zřejmé, že se pojede ve stejných kolejích. Zajímavá bude také možnost srovnání aktuální formy s dalším členem Misfits, Danzigem, jemuž vyšla placka koncem minulého měsíce. Mým skromným tipem je, že mu Doyle nakope řiť.

Vallenfyre

Mythago

Mythago:

V červnu se sice dočkáme mnohých slavných skupin, abych byl ale upřímný, ani jedna z nich mě moc nerajcuje. Můj zájem směřuje jinam, a to na stonerovou scénu, kde ční především dvě jména. Tím prvním a bezpochyby zásadnějším je Elder. Pokud jste tenhle název nikdy neslyšeli, vězte, že banda začínala poměrně klasickým, snad jen o něco melodičtějším stonerem, avšak jejich poslední zářez „Lore“ byl docela někde jinde. Posun k čistějšímu zvuku, progresivnějším postupům a daleko větší osobitosti (ačkoliv někdy lze zaslechnout Mastodon z období  „Crack the Skye“) katapultoval tuhle kapelu na jednu z nejnadějnějších do budoucích let. Od „Reflections of a Floating World“ tak neočekávám nic míň než jednu z nejzajímavějších stoner desek tohoto roku a zároveň doufám, že si kapela zvládne udržet svou osobitost, a to i vůči svým předchozím nahrávkám.

Druhé jméno na seznamu, australští Adrift for Days, je naproti tomu daleko blíže klasickému stoner / doomu s těžkopádnými a hutnými kytarovými riffy a takovou mírou distortionu, až by se jím jeden zalkl. Jejich hudba však vyčnívá díky výraznému zaměření na doomové aspekty s velmi silnou a zapamatovatelnou atmosférou využívající mimo jiné prvky tradiční hudby Aboriginců. Ne každá kapela také dokáže posluchače udržet bdělého po dobu téměř hodiny a čtvrt, do které se vejde nanejvýše sedm skladeb. Zatím jediná ukázka „Feast of Fools“ ukazuje, že na „A Sleepless Grey“ bychom se měli těšit bezezbytku, a to pravděpodobně zatím v nejsurovější a nejvýrazněji sludgové poloze, v jaké Adrift for Days dosud byli.


Britská ANATHEMA v říjnu v Lucerna Music Baru!

Do Prahy se po delší době vrací fenomenální Anathema! Britští melancholici, kteří se od doom metalových začátků propracovali k osobitě pojatému prog rocku, zamíří do Lucerna Music Baru. Rodáci z Liverpoolu s sebou přivezou nové album The Optimist (vychází v červnu 2017), které koncepčně navazuje na šestnáct let starou klasiku A Fine Day For Exit (2001).

Vstupenky jsou k dispozici v běžných předprodejních sítích, ty nejlevnější jsou na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz

FB event: https://www.facebook.com/events/1066183586858898/

Song z nového alba: https://www.youtube.com/watch?v=8y1ROzCUpbU

[tisková zpráva]

Anathema


Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

Amorphis

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden„The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

Catastrofy

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile„Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Iron Maiden

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Armored Saint


Anathema – Distant Satellites

Anathema - Distant Satellites
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 9.6.2014
Label: Kscope Music

Tracklist:
01. The Lost Song, Part 1
02. The Lost Song, Part 2
03. Dusk (Dark Is Descending)
04. Ariel
05. The Lost Song, Part 3
06. Anathema
07. You’re Not Alone
08. Firelight
09. Distant Satellites
10. Take Shelter

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 6,5/10
Ježura – 8,5/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je tomu 24 let od doby, kdy se začala psát historie britské skupiny Anathema. “Distant Satellites” je jubilejním desátým počinem, a kapela tak před jeho vydáním zdůrazňovala, že album bude vyvrcholením její dosavadní práce a bude obsahovat vše, co ve své hudbě dosud zaznamenala. To je odvážné tvrzení, jelikož formace během své existence prošla dlouhou cestou a její éterická současnost tak má k doom metalovým počátkům značně daleko. Právě proto se nebojím říci, že ve svých prohlášeních Anathema (tak jako většina kapel) kecala. “Distant Satellites” je zřetelným pokračovatelem směru, který si kapela vytyčila počinem “We’re Here Because We’re Here” a který dále více než důstojně rozvinula na předloňském “Weather Systems”. Zda je pokračování trendu zpřístupňování hudby širším vrstvám dobrou nebo špatnou zprávou, pak závisí jen na vašich preferencích.

Já sám jsem měl poněkud obavy. Ano, obě zmíněná alba jsou výborná (“Weather Systems” jsem v dobové recenzi udělil zasloužených 9 bodů a “We’re Here Because We’re Here” je možná ještě o kousíček lepší), ovšem co funguje jednou, nemusí fungovat dvakrát. A když už to funguje dvakrát, pak už to rozhodně nemůže fungovat potřetí. Jenže ono to funguje. Anathema opět nahrála album, které mohu hodně chválit a jen málo kritizovat.

“But we laughed
And we cried
And we fought
And we tried
And we failed
But I loved you”
(Anathema)

Na předchozím počinu si kapela usmyslela začít dvoudílnou skladbou “Untouchable”. V její první části převládaly vypjaté emoce podpořené dvojhlasným zpěvem, v němž však jasně dominoval Vincent Cavanagh. Druhá část “Untouchable” byla mnohem mírnější a do popředí přišel andělský hlas Lee Douglas. Toto schéma se kapele zjevně natolik zalíbilo, že se ho rozhodla na novince zopakovat. Úvodní píseň novinky “The Lost Song” tak od “Untouchable” odlišuje zejména skutečnost, že místo dvou částí má části tři. Třetí část je však od předchozích oddělena a nachází se v půlce alba, a tak kromě motivu textu nemá se svými společnicemi mnoho podobného.

“The Lost Song, Part 1” je povedený otvírák. Nezačne vyloženě pomalu, zejména bicí ji svižným tempem tlačí dál, čemuž se však frázování obou vokalistů značně brání. Kromě piana a bicích nelze přeslechnout smyčcové aranže, které jsou na albu takřka všude a hrají důležitou roli v jeho vyznění. Anathema je však dost chytrá na to, aby orchestr svým posluchačům nestrkala pod nos, naopak se vzpřímeně postaví před něj a nechá ho dotvářet atmosféru. Když totiž dojde na nejvypjatější (což v omezené míře znamená také nejlepší) chvíle, Anathema téměř vždy staví převážně na kytarách. Právě takových klimaxů, podobných tomu v úvodní skladbě, kapela nabízí přehršel, dá se říci, že v každé písni jeden. Aby se jimi posluchač nepřesytil, snaží se skupina alespoň mírně upravovat ingredience, a každý klimax je tak o trochu jiný, což alespoň mně ke spokojenosti naprosto stačí.

Třetí “Dusk (Dark Is Descending)” na to jde trošku jinak. Je postavena na jednoduché akustické kytaře, jež však píseň nijak nebrzdí, a ta tak značně brzy vygraduje do pompézního refrénu. Po něm však přijde zlom a skladba začne nanovo, s pianem a nádherným zpěvem. Právě na kvalitních vokálech hudba Anathemy stojí, a tak není žádným překvapením, že právě jejího frontmana Vincenta Cavanagha považuji za jednoho z nejlepších zpěváků současnosti. Ani Lee Douglas však za ním jakkoli nezaostává, na novince navíc dostala více prostoru než kdy v minulosti. Na “Distant Satellites” se navíc podařilo přenést jemné zachvívání jejího hlasu, které mě okouzlilo na loňském živáku “Universal”. Z pohledu zpěvu je tak “Distant Satellites” jedno z nejpovedenějších alb letoška.

“Ariel”, čtvrtá skladba desky, má vlastně úplně typickou strukturu. Začne pomalu s podporou piana a hlasu Lee Douglas a během šestiminutové stopáže vystoupá do závěrečných výšin s naléhavým zpěvem Dannyho Cavanagha a emotivními smyčci. Přestože to není “nic nového”, je to jednoduše tak dobře provedeno, že kapele dokážu odpustit, že jsem od ní podobných skladeb slyšel již několik. Mírná změna přichází s “Anathema”. Když kapela na desátém albu využije svého názvu k pojmenování skladby, lze tušit, že půjde o píseň výjimečnou, která ji má symbolizovat. Pokud se totiž nebude chtít opakovat, jen těžko dostane příležitost zapsat svou identitu do tak příhodně pojmenované písně. “Anathema” je právě taková. Celou ji odzpívá Danny Cavanagh, ovšem na vrcholku nestojí tentokrát jeho hlas, nýbrž dlouhé, tesklivé kytarové sólo. Stejně jako eponymní píseň se povedla i následná “You’re Not Alone”, která je však úplně jiná. Krátká, text jednoduše opakuje několik vět, aby vše brzy přebila jednoduchá, zato vcelku agresivní (na poměry kapely) kytara. Celé to trochu připomíná Porcupine Tree a opět to funguje výtečně, zvláště když se zaměříte na téměř neslyšitelné drobné detaily kláves, které se krčí pod kytarovou stěnou v druhé polovině skladby.

Oddělené ambientní “Firelight” tak stojí dvě závěrečné a také nejkontroverznější skladby alba. V titulní “Distant Satellites” i následné “Take Shelter” se totiž formace vzdálila rockovým kořenům ještě více. “Distant Stallites” je krásná popová píseň s mírně tanečním nádechem, nebyla by to však Anathema, kdyby v její polovině nenabídla alespoň jedno vyvrcholení, tentokrát elektronické. “Take Shelter” pak navazuje tam, kde předchozí skladba skončila, ovšem v jejím závěru se skloubí elektronika s tím nejlepším, co Anathema umí: emotivní klimax, rychlé bicí a dojemné smyčce.

“I lost myself in you
Found myself in truth
Lose ourselves along the way
Find ourselves in time again”
(Take Shelter)

Možná z mé recenze čiší jeden závěr, a sice že Anathema vlastně dělá to samé dokola a já jí to stále žeru. Asi na tom něco bude, ovšem troufnu si nabídnout jiné zdůvodnění. Anathema svůj zvuk totiž posouvá, ovšem po velmi malých krůčcích. Dlouhé sólo v “Anathema” není něčím, co bych od kapely slýchal každý den, a přitom by mi nevadilo slyšet jich na nahrávce víc. I poslední dvě skladby mohou nabídnout jistou nápovědu, kam se kapela hodlá vydat v budoucnosti. A ačkoli jsem dosavadní tvář kapely měl velice rád, vůbec bych se nezlobil, kdybych skladeb, jako byla například ta titulní, slyšel na příštím albu více. Protože počtvrté to samé už fungovat rozhodně nebude.


Další názory:

Nečekal bych, že to budu muset říct, ale i když se mi nejnovější nahrávka Anathemy pořád líbí, přesto je pro mě mírným zklamáním. Tihle Britové hrají v posledních letech hodně lehkou a jemnou hudbu, to samozřejmě vím a samozřejmě jsem počítal s tím, že takové bude i “Distant Satellites”. Jenže zatímco ještě na minulém “Weather Systems” jsem jim to žral i s navijákem, na novince mi v některých momentech přijde, že už překročili tu mojí míru tolerance a je to na můj vkus až příliš sladké a “teplé”. Naštěstí takových chvil není zas tak moc, ale snad i díky tomu, že se nacházejí především v první půli desky, se jim i tak podařilo mi dojem z “Distant Satellites” trochu pokazit. Druhá půlka alba však náladu opět spravuje a především “Anathema” (s nádherným momentem okolo čtvrté minuty), “You’re Not Alone” nebo jemnou elektronikou nasáknutá titulka “Distant Satellites” dokazují, že tahle kapela pořád umí. Když se tedy podívám na všechna pro a proti, pocitově novinku vidím na 6,5 bodu, což je z obecného hlediska velice dobrá známka, ale na poměry Anathemy značí mírné rozčarování, protože před poslechem bych si vsadil na známku mimimálně o bod až bod a půl lepší…
H.

Anathemu mám už pár let opravdu rád a na desku “Distant Satellites” jsem se vážně moc těšil. A i když se na její adresu po vydání sneslo několik překvapivě negativních názorů, milí Britové alespoň mě v žádném případě nezklamali. Nevím, třeba si to trochu příbarvuji a z “Distant Satellites” dělám lepší desku, než jakou ve skutečnosti je, ale stačilo jí jen pár poslechů na to, aby si mě získala. I když jsem předchozímu počinu “Weather Systems” nadělil celých devět bodů a novinka si u mě vysloužila “jen” 8,5, nakonec se mi líbí snad ještě více než její předchůdce. Ačkoli se totiž úplně nenaplnila prohlášení o zakomponování všech dosavadních tváří kapely, doom metal se zde neobjevuje ani ve stopovém množství a jde více méně o pokračování soundu dvou předchozích nahrávek, pořád je to o kousek pestřejší a rafinovanější než minulé dva kusy, a to se mi zkrátka neuvěřitělně strefilo do vkusu. Deska je to výjimečně vyrovnaná (a musím tedy nesouhlasit s H. ohledně silnějších/slabších polovin, protože se mi líbí obě naprosto stejně), na celé své ploše posluchačsky zajímavá a v konečném výsledku opravdu krásná – stejně jako její obal, který jsem si rovněž zamiloval takřka okamžitě. Za mě naprostá spokojenost a kdo ví, třeba se už brzy zabydlí na mé poličce…
Ježura

Nebudu lhát, když řeknu, že jsem se na novou Anathemu celkem těšil. Sice ne tak, že bych nemohl dospat jako v případě jiných desek, které letos vyšly, ale přesto jsem měl jejich novinku “Distant Satellites” tak nějak v patrnosti a čekal jsem, jestli mi s tou melancholickou melodičností vlezou do nitra a rozehrají svou náladotvornou hru takovým způsobem, jak to umí jen málokdo. Co myslíte? No jistěže ano, jinak bych se tak debilně neptal. Nové album sice oproti minulému “Weather Systems” nepřináší žádný posun a spíš jen pokračuje v načrtnuté rovině, ale cesta Anathemy k tomu, kde se nachází nyní, je zatraceně dlouhá, tak se jim ani nedivím. Tím spíš, když “Weather Systems” bylo tak úspěšné. Hlavní pro mě je, že jim můžu věřit každý tón a každé slovo. Přestože jsem minulou řadovku nehltal v době vydání tak těžce, jak jsem myslel, že budu, tak “Distant Satellites” mě naprosto seriózně zasáhla a dělá si se mnou co chce. Od úvodní výrazně rytmické záležitosti “The Lost Song, Part 1”, přes tesknou druhou část stejné písně nebo báječnou rozmáchlou titulku, je tohle album, které má duši a které si vás buď získá, nebo ztratí hned při prvním poslechu. Mně si Anathema získala, to je snad z předchozích řádků jasné. Nebudu to protahovat a vyzdvihovat nejlepší, nebo naopak nejhorší skladby, protože žádné nejsou. Celé tohle album je totiž nejlepší. Nádhera.
Kaša


Redakční eintopf #64 – červen 2014

Mastodon - Once More 'Round the Sun
Nejočekávanější album měsíce:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun


H.:
Die Antwoord – Donker Mag
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Anathema – Distant Satellites
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Arch Enemy – War Eternal
Index očekávání: 7/10

Atreides:
Saor – Aura
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Septicflesh – Titan
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Mayhem – Esoteric Warfare
Index očekávání: 8/10

Thy Mirra:
Burzum – The Ways of Yore
Index očekávání: 8/10

Zatímco minulý měsíc eintopf vcelku suverénně ovládla jedna kapela, v červnu už to tak jednoznačné v žádném případě nebylo a výsledky byly docela brutálně vyrovnané. O malý kousek nade všechny ostatní sice nakonec vyskočili Američané Mastodon se svou očekávanou novinkou “Once More ‘Round the Sun”, ale jen o pár indexních bodíků za nimi se s téměř totožnými hodnotami sešikovali (v abecedním pořadí) Anathema, Arch Enemy, Burzum, Die Antwoord, Hellyeah, Mayhem a Septicflesh. I to značí, že v červnu rozhodně bude z čeho vybírat a na své přijdou příznivci norských black metalových kultů stejně jako fanoušci rapových bizarností z Jihoafrické republiky. S tím, na co se zase těšíte vy, se klidně pochlubte v komentářích!

H.

H.:

Mým asi největším letošním smolařem v eintopfu jsou norští Mayhem. Black metalovou legendu jsem tu měl napsanou již na květen, ale album bylo přeloženo na červen… no problemo, říkám, jen jsem ten text vzal a přehodil na další měsíc. A právě tenhle text byste tu teď četli, kdyby se do hry nevložilo úchylné rapové komando Die Antwoord z Jihoafrické republiky. Mayhem jsou sice pro mě obrovský kult, mám jejich tvorbu opravdu rád, “Esoteric Warfare” bude nová fošna po sedmi letech, kapela ještě nikdy nezklamala a všechny její nahrávky jsou majstrštyky… těším se fakt hodně, ale nemůžu si pomoct, na Die Antwoord se těším ještě o kousek víc. Možná to bude tím, že zatímco Mayhem patří do té sorty kapel, jež poslouchám už strašně dlouho a tak trochu náleží do mého někdejšího vkusu, Die Antwoord je muzika, která mě oslovuje právě teď, v současnosti. Tak jako tak, prostě jsem zvědavý, s čím Ninja, Yo-Landi Vi$$er a DJ Hi-Tek přijdou tentokrát, každopádně věřím, že poslední fošna “Ten$Ion” bude překonána a že novinka “Donker Mag” bude prostě náser. První dva uvolněné songy “Cookie Thumper” a “Pitbull Terrier” jsou pecky jako prase, takže to prozatím vypadá dost slibně…

Ježura

Ježura:

Červnový eintopf je pro mě vcelku jednoduchou záležitostí – a to mě prosím nijak zvlášť neberou Mayhem se svým novým opusem “Esoteric Warfare”, ani Septicflesh a jejich “Titan”. Mayhem totiž jdou tak nějak mimo mě a Septicflesh si to trochu pohnojili dvojicí vypuštěných skladeb, které mě zkrátka moc nevzaly a spíš se začínám bát, že “Titan” bude po skvostném “The Great Mass” docela zklamáním. Co tedy zbývá? Určitě si poslechnu album “The Perfect Cult”, s nímž si Švédové Deathstars dali na čas dlouhých pět let, ale víceméně čekám, že to nebude žádná sláva. Rozhodně větší očekávání chovám k legendárním Uriah Heep a jejich “Outsider”, protože i když kapelu až na pár provařených songů vlastně neznám, takoví staří pardálové pořád mohou dodat zatraceně dobrý matroš, jak loni potvrdili třeba Deep Purple. A dál? No, rozhodně si nenechám ujít Vintersorga a jeho desku “Naturbål”, s níž se chystá přidat v pořadí třetí, tentokrát ohnivý dílek do elementální skládačky svě aktuální tvorby. A vítěz? Vzhledem k tomu, že dodržení předbězného termínu vydání “The World We Left Behind” od Nachtmystium nic nenasvědčuje, tentokrát to u mě vyhrávají Britové Anathema, jejichž desátá řadovka “Distant Satellites” vehementně láká nádhernou obálkou a vysoko nasazenou laťkou v podobě předloňského počinu “Weather Systems”, kterou pokud se podaří nepodlézt nebo ideálně překonat, půjde opět o nesmírně působivou záležitost – to je jisté.

Kaša

Kaša:

Tak se tak koukám na červnový seznam chystaných novinek a vypadá to, že před sebou mám vážně vydatný měsíc. Vlastně ani nevím, kde mám pořádně začít. Po minulém přešlapu sice moc nevěřím Corrosion of Conformity, nicméně recenze “IX” bude a poslechnu si jej tak nejen z vlastní zvědavosti. Jsem zvědavý na blues rockery Rival Sons a “Great Western Valkyrie”, legendární Uriah Heep, zámořské hvězdy Hellyeah“Blood for Blood”, opilecké thrashery Tankard a určitě si nenechám ujít ani první album s novou zpěvačkou z dílny severských Arch Enemy. Sázkou na jistotu bude jistě Anathema“Distant Satellites”, ovšem největší naděje vkládám do dvojice Mastodon a Septicflesh. Protože se novinka Opeth, kterou jsem tady původně měl napsanou jakožto vítěze, odsunula až na srpen, tak mám jako druhého koně v pořadí Mastodon, kteří mě už od našeho seznámení prostřednictvím “Leviathan” nikdy nezklamali a věřím, že jinak tomu nebude ani letos, protože už první ukázka zní velmí lákavě, takže zatím není důvod pochybovat o tom, že přijde další velké album. No, jak to tak po sobě čtu, tak jsem zvědavý, kde si najdu čas tohle všechno naposlouchat…

nK_!

nK_!:

Tento rok vážně nic moc. Obvykle jsem zvyklý na období sucha, ale v posledních pár měsících jsem opravdu čekal jen na pár novinek. To se nemění ani v červnu, kde krom jednoduché zábavy Hellyeah (6/10) vyhlížím právě Arch Enemy. Nějakou chvíli zpátky ohromila internet zpráva, že ikonická zpěvačka Arch Enemy, Angela Gossow, po čtrnácti letech předává žezlo mladici Alisse White-Gluz (ex-The Agonist) a sama se uchyluje do pozadí (v současnosti funguje v managementu kapely). Arch Enemy jsem měl vždycky rád pro jejich střednětempé vypalovačky a The AgonistAlissou jsem žral kvůli dechberoucí smršti energie. Při poslechu prvního singlu z “War Eternal” jsem byl poněkud v rozpacích, protože hutnější hudební pojetí Arch Enemy a živelný projev Alissy mi dohromady nezní moc dobře, natož funkčně. Dám však šanci a doufám, že se v červnu dočkám minimálně stejně dobrého alba, jaké bylo svého času “Doomsday Machine”.

Atreides

Atreides:

Jasně. Můžete říct, že tu jsou Mayhem, kult, který nevydal desku jak dlouho. Že tu je Burzum a řada dalších věcí… Mastodon, Anathema. A tak dál. Jenže ač black metal mám vážně rád, ve znalosti těchto zakladatelů budu vždycky za kacíře, současní Burzum mi až tolik neříkají a i přes guilty pleasure v podobě Die Antwoord tu pořád je počin, který mě zajímá poněkud víc. Projekt Ársaidh se krátce po vydání loňského debutu stihl přejmenovat na Saor a pod tímto jménem vydává v červnu druhou desku “Aura”, na které kromě samotého hlavního protagonisty Andyho Marshalla zazní i další hosté. Loňská “Roots” byla na poli folk/pagan blacku velmi příjemným překvapením, chystaná novinka je tak v pozici pokračovatele a zároveň obhajovatele vydobyté pozice. Po dvou vypuštěných písních nemám důvod nevěřit, že v tomto úkolu obstojí na výbornou. A i kdyby náhodou ne, tak nevím, co by se muselo stát, aby to v rámci žánru nebylo jedno z nejlepších alb roku.

Zajus

Zajus:

Na červen je má volba v podstatě jednoduchá. Alba, která mám v hledáčku nejvíce, pochází z úplně odlišných končin hudebního spektra. První v pořadí stojí Anathema se svým desátým počinem “Distant Satellites”. Fanouškem této kapely jsem se, alespoň v dimenzích její relativně dlouhé historie, stal teprve nedávno. Proto téměř bezmezně obdivuji poslední dva počiny, zatímco cokoli před “We’re Here Because We’re Here” ocenit stále nedokážu. Očekávám tak další várku krásné, ducha povznášející hudby. Pouze se bojím, aby se Anathema po dvou poměrně podobných albech nezačala příliš opakovat. Kdo se však opakovat může, jsou Septicflesh. V podstatě vše, co jsem řekl o svém vztahu s Anathemou, platí i zde, a tak za vrchol tvorby těchto Řeků považuji dosud poslední počin “The Great Mass”. Už samotný obal alba napovídá, že “Titan” bude pokračovat v šlépějích ničivého orchestrálního death metalu svého předchůdce a to je snad dobrá zpráva. V červnu se totiž na destrukci těším více než na duchovní zážitky.

Skvrn

Skvrn:

I v červnu je z čeho vybírat. Není tady sice taková tutovka s těmi nejvyššími očekáváními jako v květnu (Agalloch), ale o dobré nahrávky by neměla být nouze. Primárně tu budou noví Mayhem. Pevně věřím, že opět zaujmou nejen až nečekaně hodně dobrým artworkem, ale i poctivou dávkou masakroidní hudby, na níž se čeká už hezkou řádku let. Naopak Ársaidh, respektive Saor, tu jsou s druhou řadovkou už necelý rok po svém mimořádném debutu, který ukázal, že pagan black metal už dávno není doménou jen severských kapel. Ba naopak, hudba inspirovaná příběhy ze skotských dějin je neokoukanou a tím pádem i vítanou změnou. S novým materiálem tu taky bude norský workoholik Vintersorg a z jiného soudku mi určitě neunikne ani další ambientní placka Burzum nebo novinka Mastodon. Naproti tomu mě nejspíš minou Equilibrium, Arch Enemy a Septicflesh.

Thy Mirra

Thy Mirra:

To, že v červnu vychází nové desky Burzum a Mayhem, mi přijde lehce jako ironie osudu. Obě black metalové veličiny jsem ve svojí největší satanistické pubertě přehnaně adoroval, od té doby se však Burzum odklonili od svého blackového stylu, naopak od Mayhem jsem se tak trochu odklonil já. Pochybuju, že bych si v hektickém zkouškovém období našel čas na poslech nové desky Mayhem, ale na Burzum se najde čas vždycky, protože Varg mě mimo poslední dvě alba nikdy dřív nezklamal a budu k němu mít asi navždycky zvláštní sentimentální vztah, takže i když bude “The Ways of Yore” jenom ambient, tak mi zvědavost prostě nedá. Taktéž ze zvědavosti se těším na nové Cannabis Corpse, protože na nové desce zřetelně přestali v názvech parodovat Cannibal Corpse a přesunuli se k Death, takže schválně, jestli změna proběhne i v hudební rovině. Je třeba zajisté zmínit Mastodon a jejich “Once More ‘Round the Sun”, které ale v mých očích a uších asi stejně těžko překoná “Crack the Skye” nebo letošní Troyovo “Killer Be Killed”. Nakonec jsem zvědav taky na tuším čtvrtou fošnu Hellyeah, kteří mě na prvním albu neskutečně bavili, pak už to bylo slabší, tak třeba to teď s lehce obměněnou sestavou Vinnie Paul zase trochu rozjede. Stejně ale asi bude ambientní Burzum ten nejpříjemnější poslech pro celoměsíční ležení ve skriptech a knížkách…


Redakční eintopf #58.6 – speciál 2013 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Nick Cave & the Bad Seeds – Push the Sky Away
3. In Vain – Ænigma
4. Haken – The Mountains
5. Deafheaven – Sunbather

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
2. Vanessa – Antidotum

Neřadový počin roku:
Anathema – Universal

Artwork roku:
Pharmakon – Abandon

Shit roku:
Amaranthe – The Nexus

Koncert roku:
Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing

Potěšení roku:
Swans – Soundtracks for the Blind

Zklamání roku:
nechuť k poslechu nových alb

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Steven Wilson
za sebou má množství pozoruhodných počinů, jeho letošní sólová deska však v mých očích překonává vše, co dosud vytvořil. Bez obav tak mohu prohlásit, že “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě nejen nejlepší deskou roku 2013, ale také jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Mísení Wilsonova skladatelského rukopisu s technickou precizností jeho čerstvě sestavené kapely dalo vzniknout nesmírně chytré, hluboké, skvěle zahrané, ale i zábavné nahrávce. Několik méně precizních momentů vyvažuje množství perfektních nápadů, a albu celému tak k dokonalosti chybí jen minimum. Rozhodnutí o albu roku nemohlo být jednodušší.

2. Nick Cave and the Bad Seeds – Push the Sky Away
“Push the Sky Away”
jsem si poslechl vlastně jen tak ze zvědavosti, zcela bez znalostí starší tvorby kapely a tak i bez větších očekávání. Co jsem slyšel, mě však nadchlo. Nejnovější počin australských Nick Cave & the Bad Seeds (o kterých záměrně píši jako o kapele spíše než jako o samotném hudebníkovi v jejich čele) je emocionální jízda plná nečekaných zvratů a skvělých melodií. Napětí skladby “Water’s Edge”, krása “Mermaids”, ponurost “We Real Cool”, energie “Higgs Boson Blues” či smíření v podobě závěrečné titulní písně, to vše funguje v “Push the Sky Away” na jedničku a je jasným důvodem, proč si album zamilovat. V diskografii Cavea a jeho Bad Seeds nejspíše ještě najdu mnoho klenotů, ale “Push the Sky Away” bude vždy moje první.

3. In Vain – Ænigma
V recenzi třetího počinu norských In Vain jsem si stěžoval, že jde o album příliš dokonalé a sterilní. Zdálo se mi, že postrádá osobnost. Nevím, zda se v mém vidění “Ænigma” nějak změnila, či album vyzrálo až po dopsání recenze, ovšem dnes mohu s čistým svědomím prohlásit, že In Vain přinejmenším vyrovnali vysoko stanovenou laťku minulých alb. V současném mladém progresivním (death) metalu opravdu nevidím žádnou jinou kapelu, která by s vyzrálostí mnohem zaběhlejších formací dokázala tvořit takto chytrou a náročnou hudbu, která je však zároveň snadno poslouchatelná. “Ænigma” je navíc vyrovnanější než její předchůdci a skladba “Floating on the Murmuring Tide” veškerou dosavadní tvorbu kapely dokonce překonává. Bez váhání nejlepší tvrdě metalová nahrávka roku.

4. Haken – The Mountain
Přestože jsem nejnovějšímu počinu jedné z nejnadějnějších progmetalových kapel dneška udělil před pár měsíci v recenzi vysokých 9,5 bodu, nemůžu se ubránit lehkému zklamání. “The Mountain” je po všech stránkách výtečná deska, kterou je radost poslouchat od začátku do konce klidně několikrát po sobě, ovšem poté na ni snadno zapomenete a stihnete třikrát projet zbytek diskografie kapely, než o ni opět znovu zavadíte. Pokud ji však postavíte izolovaně a nebudete brát v potaz její starší sourozence, jistě vás ani v nejmenším nezklame. Technicky brilantní progresivní metal, který se nebojí čerpat z historie žánru, ale zároveň nepostrádá vlastní ksicht, bohužel stále není tak častý, jak bychom chtěli.

Deafheaven - Sunbather

5. Deafheaven – Sunbather
O poslední pozici se v mé hlavě spustil krutý boj mezi moderním black metalem v podání Deafheaven a taneční parádou od Daft Punk. Vyrovnaná kvalita všech skladeb i žánrové zaměření tohoto blogu mě však nakonec přeci jen popostrčilo směrem k americkým hipsterům. Deafheaven na “Sunbather” kouzlí s atmosférou, představují světu zcela novou “romantickou” stránku svého žánru, aniž by zároveň polevili z nekompromisních temp a uřvaných vokálů. Propojení čtyř delších skladeb třemi kratšími uvolněnějšími kusy funguje dokonale, vzniká tak most mezi agresí a jemnou elegancí, což je ostatně trefný popis celého alba. Oproti nejistému “Roads to Judah” představuje “Sunbather” ohromné zlepšení.

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Zcela záměrně jsem výběr nejlepších českých alb nechával až na úplně poslední možnou chvíli, protože jedna z mnou nejočekávanějších desek roku vyšla až na jeho úplném konci. Heiden nepřekvapili a po zásluze vyskočili hned na první příčku. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazuje přesně tam, kde “Dolores” skončila, a to jak v hudebním vývoji směrem od tvrdosti k atmosféře, tak ve vzrůstající (už tak dost vysoké) kvalitě. Čerstvé novince bych vytkl snad jen jedinou věc – že je tak nesmírně krátká. Jejích čtyřicet minut uteče až moc rychle, ovšem nic vám nebrání stisknout replay. Já tak udělal mnohokrát.

Vanessa - Antidotum

2. Vanessa – Antidotum
Po loňském sólo albu Bruna Ferrariho jsem letos poprvé okusil i tvorbu jeho domácí formace Vanessa a nebyl jsem ani přinejmenším zklamán. Tvrdá elektronika vládne na “Antidotum” pevnou rukou, svou formu však mění skladbu od skladby. Z industriálních končin se stane kovaná diskotéka, jež o kousek dál přejde v brutální psychedelii. Skvělé propojení elektroniky s živými bicími a kytarou doplňují precizní texty Samira Hausera, celé to pak nejlépe zní, když pustíte aparaturu opravdu hodně nahlas. Vanessu zkuste i pokud elektroniku nemusíte, zaručeně vás dostane.

Neřadový počin roku:

Anathema – Universal
Zatímco o výjimečná dlouhohrající alba letos člověk nezakopával zrovna každý den, v neřadových počinech to vřelo mnohem víc. I přes množství skvělých EP však musím ocenit nahrávku z koncertu britské Anathemy z bulharského Plovdivu. Hudba této kapely je emotivní záležitost i z desky, ovšem když se spojí s orchestrem, vznikne vskutku dokonalý zážitek, byť jsem ho mohl okusit jen zprostředkovaně formou záznamu “Universal”. Jestli máte chuť na pořádný doják, kašlete na televizní seriály a zprávy na Nově, pusťte si koncert Anathemy.

Pharmakon - Abandon

Artwork roku:

Pharmakon – Abandon
Hudba, kterou Margaret Chardiet prezentuje na svém (velice krátkém) debutovém albu “Abandon”, je v mnoha ohledech extrémní. Elektronika tepe v monotónním průmyslovém rytmu a počítačově modulovaný vokál nijak nezjednodušuje posluchačovo utrpení v tom chladném a brutálně přesném lisu, který nemá tlačítko nouzového zastavení. A podobný je i obal alba. Zaručeně na něj budete chvilku zírat, než ho celý poberete. A přitom je tak primitivní.

Shit roku:

Amaranthe – The Nexus
Pro klid duše jsem se letos všem shitům snažil vyhýbat obloukem. Od recenzenta to může sice být poněkud alibistické tvrzení, ale život je prostě moc krátký na to, aby člověk úmyslně poslouchal sračky. Jedno z mála alb, které jsem tak během roku dobře poznal a přitom je bez pochyb výjimečně špatné, je “The Nexus” Švédů Amaranthe. Ti se tak hrozivě snažili vytvořit chytlavé a trendy album, až ze sebe vytlačili beztvarý blob, který bych dnes poslouchal s menší radostí než lecjakou televizní hudební hitparádu. A kdo mě zná, tak ví, že klesnout pod úroveň televizních hitparád u mě není jen tak jednoduché.

Koncert roku:

Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013
Zvolit koncert roku pro mě není vůbec těžké. Owena Palleta jsem začal poslouchat pár dní před pražským vystoupením, jen abych měl tušení, co mě v MeetFactory čeká. A co mě z počátku z alba moc nebavilo, jsem si naživo bez váhání zamiloval, a svou lásku poté přenesl i na dříve zneuznanou studiovou tvorbu. Nic však nepřeková ten skvělý zážitek z onoho srpnového večera, kdy vše prostě klapalo přesně, jak mělo.

Videoklip roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing
Oba videoklipy z letošního alba Stevena Wilsona jsou mistrovské kousky, ovšem ten starší k titulní skladbě je přeci jen o něco lepší záležitostí. Jednoduchá animace naprosto precizně doplňuje smutnou skladbu o ztrátě milované osoby a nezastavitelném stárnutí, u které i ten největší tvrďák uroní slzu či dvě. Nádherná píseň z nádherného alba dostala i nádherný videoklip.

Potěšení roku:

Swans – Soundtracks for the Blind
Potěšením roku není v mém případě zmíněné album, které je dnes již 17 let staré, ale skutečnost, že jsem ho konečně objevil. Swans jsem si totiž oblíbil až loni s úžasným počinem “The Seer” a prokousání se diskografií mi zabralo (a ještě zabere) nějakou dobu. K “Soundtracks for the Blind” jsem se tak dostal až letos a povím vám, srazilo mě na kolena. Experimentální, náročné, geniální. A pak je tu “The Sound”, třináctiminutový post-rockový kolos a možná nejlepší píseň, jakou jsem kdy slyšel. Jen ona samotná by si zasloužila titul potěšení roku, kdyby na to došlo.

Zklamání roku:

nechuť k poslechu nových alb
Kdo si všímá autorů v záhlaví recenzí na tomto webu, možná postřehl, že za posledních pár měsíců takřka nepíši. Není to náhodou, zklamáním roku jsem totiž v jistém ohledu já sám. Lidstvo dnes a denně chrlí tisíce alb, mezi nimiž budou bezpochyby klenoty. Mě však po letech omrzela role toho, kdo poslouchá vše, co mu přijde pod ruku, aby tyto klenoty vyhrabal. Zpohodlněl jsem a mnohem radši poslouchám jen to, co mi vybraná skupina lidí a webů doporučí, a ani to nemusí být aktuální záležitost. Proto se letos moje hudební knihovna rozrostla o více alb ze sedmdesátek než z aktuálního roku. Sám jsem naprosto spokojen, ale psát se o tom nedá.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Rok 2013 byl co do hudební nadílky (můžu-li vzhledem k výše zmíněným okolnostem soudit) poměrně průměrný. Zatímco loni i předloni bych sestavil dobrou dvacítku nejlepších alb (která poslouchám dodnes), letos nebyl téměř problém nacpat všechny výjimečné desky do pětice výše zmíněných počinů. I tak ovšem několik skvělých alb vyšlo a já navíc objevil mnoho klenotů z dob již dávno zapomenutých, jichž si cením možná i více než alb aktuálních. Mrzí mě však meziroční úbytek kvalitních počinů na české scéně, kde to loni doslova vřelo perfektními alby. Můj dlouho plánovaný nákup gramofonu jsem sice nakonec odložil na dobu neurčitou, ovšem i tak mi do sbírky přibylo několik krásných černých i pestrobarevných placiček, z čehož mám radost dnes a denně. A hlavně: Sicmaggot nezadržitelně roste (i bez mého většího přispění), což je záležitost, která by jednoduše neměla být opomíjena. V tomto ohledu rok 2013 asi ani lepší být nemohl.


Anathema, A Dog Called Ego

Anathema
Datum: 7.10.2012
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Anathema, A Dog Called Ego

Britská Anathema nepatří k těm kapelám, které by objížděly Evropu ob dva měsíce, takže když už se v našich končinách jednou za čas objeví, je to událost pro všechny jejich početné příznivce. Do jejich řad jsem se s definitivní platností zařadil po fantastickém vystoupení, které mi Anathema přichystala na Brutal Assaultu 2011, a o mojí účasti tedy bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy jsem se o konání koncertu dozvěděl. A nic na tom nemohl změnit ani dost nabitý víkendový program, který se nakonec ukázal být mnohem výživnějším, než jak jsem si maloval…

I když od mé poslední návštěvy smíchovského klubu Futurum uplynuly snad dva roky, na místě se toho moc viditelně nezměnilo a klub mi pořád přijde jako velmi příjemný prostor vhodně zařízený pro pořádání obdobných akcí. Co mě naopak moc nenadchlo, to byly ceny nasazené na spotřební Gambrinus, který je buď opravdu tak špatný, jak všude tvrdím, nebo ze sudů tekl namíchaný v ne úplně bezvýznamném poměru s vodou. Mělo to však i pozitivní stránku – v okamžiku, kdy se po několika minutách přemlouvání techniky konečně pustili do díla mladí Němci A Dog Called Ego, mi mysl nekalilo nic než jeden s nechutí vypitý půlitr…

Trojice z německého Hamburku otevřela večer veskrze minimalistickými post rockovými melodiemi a já se začal bát, že jim vyhrazenou třičtvrtěhodinu strávím v lepším případě v apatickém transu, v horším se pak budu opravdu pekelně nudit. Jenže netrvalo to ani jednu celou skladbu a A Dog Called Ego začali vystrkovat růžky. A přibližně od skladby druhé už bylo nasnadě, že se nudit opravdu nebudu, protože se přešlo od nekonečných a kapku repetitivních brnkaček k výrazu, který dovedl strhnout energií, pohladit melodií a potěšit nápady. Na nějaké škatulkování téhle muziky si netroufám, ale kdybych přeci jen nemohl jinak, řekl bych, že to bylo post něco okořeněné něčím docela jiným, uvozené perfektním čistým vokálem a koňskou dávkou hráčského entusiasmu. Ano, A Dog Called Ego u mě zabodovali a patrně nejen u mě, protože jak postupoval čas, odezva publika se stupňovala, a tenhle proces se zastavil na mnohem vyšších hodnotách, než bych si byl u předkapely, jejíž jméno (natož hudbu) jsem nikdy dřív neslyšel, vůbec představit, což je dost obstojný výsledek. Škoda jen, že pánové, evidentně povzbuzeni úspěchem u publika, trochu nedomysleli závěr, který skýtal hned několik vrcholů, po kterých jsem čekal konec. Ten se dostavil až o nějakých deset minut později a v tu chvíli jsem spíš než na muziku myslel na to, že už je to moc natahované. Když ale nad tímhle drobným prohřeškem přimhouřím oko, A Dog Called Ego otevřeli večer ve velkém stylu a minimálně mně přichystali velmi příjemné překvapení.

Setlist Anathema:
01. Untouchable, Part 1
02. Untouchable, Part 2
03. Thin Air
04. Dreaming Light
05. Everything
06. Deep
07. Emotional Winter
08. Wings of God
09. A Simple Mistake
10. Lightning Song
11. The Storm Before the Calm
12. The Beginning and the End
13. Universal
14. Closer
15. A Natural Disaster
16. Flying
– – – – –
17. Internal Landscapes
18. Shroud of False
19. Fragile Dreams

Jak v průběhu prvního koncertu nečinilo větší problém procpat se do předních částí sálu, přestávka předcházející vystoupení hlavní hvězdy naznačila, že dál tomu bude opačně. Výprava na toaletu mě tak připravila o velmi příznivý post a v okamžiku, kdy se z reproduktorů ozvalo Floydovské intro “A New Machine”, smířil jsem se s tím, že na pódium uvidím jen občas a navíc dost mizerně. Nicméně postupem času se mým zrakům jistá ulička vytvořila, a tak jsem mohl sledovat, že Anathema své fanoušky ani tentokrát nebere zkrátka. Nejvíce pozornosti na sebe strhával frontman Vincent Cavanagh a stejně jako loni před ním musím i tentokrát hluboce smeknout. Všechno, co na pódiu prováděl, bylo naprosto nenucené, upřímné, sympatické. Neodpustil si ani snad už typické vypůjčení fotoaparátu od jednoho z přítomných fotografů, přátelské popichovaní ostatních členů kapely nebo jemný humor na adresu publika. Zbytek kapely tuhle jeho zažitou roli respektoval, každý z muzikantů si hrál to svoje a všichni dohromady působili dojmem kapely, která teprve na pódiu ožívá v plné šíři. Příjemný pohled, to vám řeknu.

Co je velmi důležité, ne-li zcela zásadní – za perfektním dojmem z vystupování kapely nezaostávala ani hudební stránka věci. Ústřední pěvecké duo Vincent CavanaghLee Douglas mě svým výkonem doslova uzemnilo, protože se jak pánovi, tak dámě podařilo všechny svoje nelehké party uzpívat stylem, který místy strkal do kapsy i studiovou verzi příslušné skladby. Vlastní instrumentální provedení pak snad ani není třeba komentovat. Tedy abych byl přesný, výjimkou byl drobný přehmat kytaristy Dannyho Cavannagha, který jednu ze skladeb rozehrál o takt vedle, čehož jeho bratr za mikrofonem bryskně využil k další humorné průpovídce a než celá situace stihla nabrat negativní charakter, všichni už zase hýřili úsměvy. Jak se občas stává, na albu umírněné skladby dostali v živém trochu jiný, energičtější, silnější a naléhavější výraz, a třeba taková už v základu skvostná “Closer” vykrystalizovala v naprosto fantastický zážitek. Tvorbu Anathemy nemám prostudovanou ani zdaleka tak dobře, jak bych si přál a jak by si kapela zasloužila, ale jestli lze věřit setlistu zaznamenaném někým dalším, Futurum se dočkalo celkem šestnácti skladeb a trojmocného přídavku. Zazněla větší část novinky “Weather Systems”, důraz byl kladen i na materiál z alba “We’re Here Because We’re Here” a nezapomnělo se ani klasické skladby mapující podstatnou část předlouhé kariéry, kterou má Anathema za sebou. Spokojeností tak nemuseli šetřit jak staromilci, tak příznivci soundu posledních let. A že významně zaplněné Futurum spokojeností rozhodně nešetřilo, bylo poznat po každé skladbě, protože odezva, jakou si publikum pro šest muzikantů na pódiu přichystalo, byla skutečně ohromující. Neříkám, že jsem nezažil hlasitější, ale i tak musím před publikem smeknout, protože jeho výkon se mohl se špičkovým výkonem kapely směle měřit, a dokonce došlo i na sborové zpívání, čehož jsem byl zatím svědkem snad jen u Blind Guardian. Je potřeba říkat něco víc?

Anathema hrála dlouho, dokonce se dá říct velmi dlouho. I tak ale nelituji ani jediné minuty, kterou jsem strávil užíváním zcela prvotřídního koncertu, který mi jen potvrdil, že Anathema patří na samou špičku současné hudební scény ve všech myslitelných ohledech. Čistě pocitově to možně nebylo až tak geniální, jako vystoupení na Brutal Assaultu, ale to je jen můj subjektivní dojem a rozhodně tím nemám v úmyslu cokoli naznačovat. Vidět Anathemu bych přál každému hudebnímu fanouškovi napříč žánry, protože se jedná o zážitek, který musí ocenit každý, kdo má vztah k hudbě jako takové. Já jsem měl to štěstí hned dvakrát a jsem si docela jistý, že na to jen tak nezapomenu. Tak zase někdy příště…


Anathema – Weather Systems

Anathema - Weather Systems
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 16.4.2012
Label: Kscope Music

Tracklist:
01. Untouchable, Part 1
02. Untouchable, Part 2
03. The Gathering of the Clouds
04. Lightning Song
05. Sunlight
06. The Storm Before the Calm
07. The Beginning and the End
08. The Lost Child
09. Internal Landscapes

Hodnocení:
Zajus – 9/10
H. – 8,5/10
Ježura – 9/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na poli emotivní hudby mám několik oblíbenců, žádný z nich však nemá tak výsadní postavení jako Anathema. Jejich hudbu jsem objevil až s albem “We’re Here Because We’re Here” a možná právě proto jsem nikdy nepodlehl starším nahrávkám, a to ani albům “Alternative 4” a “Judgement”, která jsou obecně považovány za vrchol tvorby těchto britských hudebníků. Na novinku jsem se ovšem těšil převelice. Pravděpodobnost, že se kapela vrátí k surovějšímu zvuku, byla totiž v podstatě nulová. Očekával jsem další porci své “každodenní dávky emocí” a už nyní můžu prozradit, že přesně to jsem dostal. Pojďme se na “Weather Systems” tedy podívat důkladněji.

Album otevírá dvoudílná skladba “Untouchable”, a ačkoliv by název napovídal něco jiného, jsou její poloviny navzájem diametrálně odlišné. První by se dala nazvat typickým otvírákem podobně laděných alb. Z úvodní akustické kytary pomalu vygraduje až do emotivního závěru a během svých šesti minut tak posluchači ukáže, na co se na “Weather Systems” může těšit. “Untouchable, Part 2” je jako její protiklad. Je mnohem jemnější, v celé své délce je doprovázená pianem a hlavní pěveckou roli zde po Vincentu Cavanaghovi převzala Lee Douglas. Právě kontrast dvou hlasů je jedním z nejvýraznějších rysů, kterým deska oplývá. Oba jsou precizní a procítěné, z nějakého důvodu je mi však mnohem sympatičtější Vincentův zpěv. Možná to bude tím, že Lee Douglas má poměrně unikátní barvu hlasu a při opakovaném poslechu se vám tak začne zarývat až nepříjemně hluboko pod kůži.

Jednou z hlavních předností “We’re Here Because We’re Here” bylo nesmírně citlivé užití smyčcových nástrojů. “Weather Systems” v tomto ohledu není jiné a jednou z krásných ukázek je třetí “The Gathering of the Clouds”. I přes opravdu krátkou stopáž (se třemi a půl minutami je to nejkratší píseň alba) jde o velmi ambiciózní skladbu, která staví zejména na výborném použití dvou překrývajících se vokálních linek. Vincent a Lee se v ní navíc několikrát vystřídají v pozici hlavního zpěváka, což písni dodává hloubku i dynamiku, a lze tak snadno hovořit o jenom z vrcholů alba. “The Gathering of the Clouds” ovšem plynule a nenápadně přejde do následující “Lightning Song”, což ji částečně degraduje do pozice pouhého úvodu k delší a ke konci také intenzivnější písni. Všechny čtyři zmíněné skladby mají jeden společný jmenovatel a tím je pozitivní nálada. Nevím, jak se Anathemě podařilo vnést do hudby tolik nefalšované radosti, ovšem z první poloviny “Weather Systems” doslova sálá radost ze života. To se však láme někde okolo páté “Sunlight”. Její první polovina působí lehce rozpačitým dojmem, jako by kapela váhala na kterou stranu se píseň přikloní. Je v ní cosi z temnějších nálad z pozdějších skladeb, částečně mi dokonce připomněla tvorbu Francouzů Les Discrets, ke konci se ovšem stočí zpět k pozitivním vlnám. V jejím intenzivním závěru se prolínají oba hlasy a John Douglas jako by kolem nich stavěl neproniknutelnou bicí hradbu.

Jak jsem již naznačil, v druhé polovině alba se dějí poměrně razantní změny na poli nálad a “The Storm Before the Calm” je toho jasným důkazem. V její první části se ke slovu dostane velmi agresivní elektronika, hlasy vokalistů zní mnohem více jako samply než jako živí lidé. Ječící elektronika je doprovázená silně rytmickým tempem bicích, dokud kdesi za polovinou hudba zcela neutichne. Z této chvíle píseň pomalu graduje přes klasické schéma kapely, tedy od pianového rozjezdu k lehce symfonickému refrénu až do intenzivního závěru, ve kterém Vincent zoufalým hlasem křičí: “This is fucking insane”. Právě tuto skladbu považuji za vrchol alba, dost možná právě kvůli její vnitřní rozervanosti. “The Beginning and the End” je skladatelsky již mnohem uchopitelnější a potěší pak zejména její skvělý text a závěrečné kytarové sólo. Na stejném principu funguje i “The Lost Child” a opět jde o trefu do černého. Tyto gradující skladby, v jejichž závěru Vincent emotivně křičí výraznou a jednoduchou proklamaci, Anathema umí výborně.

Kapitola sama pro sebe je pak závěrečná píseň. Obvykle nejsem příznivcem mluveného slova, ovšem v tomto případě musím zcela obrátit a kapelu za tento krok pochválit. “Internal Landscapes”, píseň o smrti (či o stavu smrti blízkém) začíná výpovědí muže, který mluví o tom, jak téměř zemřel. Jeho slova zní upřímně a já věřím, že jde o skutečný záznam člověka, který vypovídá o své zkušenosti a ne en o slova přeříkaná hercem. Je v tom určitá úroveň intimity, která se v hudbě běžně nevyskytuje a Anathema je asi jediná kapela, jež ji umí takto vytvořit a zužitkovat. Píseň samotnou už pak ponechám bez komentáře, ostatně zbytečně detailním popisem předešlých skladeb jsem napáchal škody víc než dost.

Nemá cenu se dlouze rozepisovat o zvuku (je dokonale čistý a přesto ne sterilní) či o hráčských výkonech (bezchybné), protože o tom alba Anathemy nejsou. “Weather Systems” je emotivně velmi silné a to by měl být hlavní důvod, proč si ho budete chtít pustit. Pokud bych měl hodnotit za sebe, udělil bych minimálně za druhou polovinu alba plný počet bodů. Se zbytkem alba si ovšem tak jistý nejsem, a tak albu jako celku dám devět bodů a důrazné doporučení pro všechny čtenáře bez ohledu na to, co posloucháte běžně. Poslední slova ovšem musím přenechat kapele samotné, lépe řečeno tedy člověku, jenž mluví na začátku poslední skladby. Vyřkne totiž několik slov, které nechtěně popisují hudbu na “Weather Systems” lépe, než bych to svedl já v mnoha dalších odstavcích.

“It’s difficult to describe, as a matter of fact is impossible to describe.
Verbally it cannot be expressed; it’s something which becomes you and you become it.
I could say that I was peace, I was love, I was the brightness, it was part of me.”
(Internal Landscapes)


Další názory:

Anathema je již dávno skupina, která nemusí dokazovat nic a nikomu, přesto s “Weather Systems” opět potvrzuje, že je to jedna z nejúžasnějších kapel na poli přemýšlivé rockové muziky. Jen těžko lze “Weather Systems” vystihnout jinými slovy než: křišťálově čistá nádhera. Existují prostě formace, které oslovují (nebo by alespoň měly oslovovat) naprosto všechny bez výjimky a bez ohledu na jejich žánrovou příslušnost – Anathema bezesporu patří mezi ně. Dokonalá, procítěná atmosféra je tou hlavní předností desky, navíc se ještě jedná o atmosféru přesně korespondující s tématem desky, tedy počasím, čili například při takové “The Gathering of the Clouds” rozhodně člověk nemá problém si v hlavě představovat shromažďující se mraky. Když ovšem tohle domyslíte do důsledku, zjistíte, že je to vlastně naprosto úžasná věc, neboť jen málokdo dokáže opravdu přesně vytvářet obrazy v posluchačově hlavě, Anathema to však zvládá bravurně. Stejně jako všichni kolegové musím jako vrchol nahrávky vyzdvihnout dokonalou “The Storm Before the Calm”, ale s dodatkem, že celé “Weather Systems” je opravdu výtečná záležitost.
H.

Co se Anathemy týče, nepovažuji se za experta ani oddaného fanouška, ale spíš za obdivovatele. Není nic neobvyklého, že o jejich hudbu klidně pár měsíců ani nezavadím a pak najednou zase zůstanu stát s otevřenými ústy, jaká je to nádhera. A přesně tohle je i případ novinky “Weather Systems” snad s jediným rozdílem – tohle album přehrávám podezřele často. Hudba je to na první pohled prostá, na všechny další však úžasně propracovaná… Projevem sice mírná, ale stejně plná silných emocí. Je snad dobře, že směr, kterým se Anathema s posledními počiny ubírá, vede směrem od metalu, protože právě v takové podobě vyniká subtilní nádhera a intimita hudbě Anathemy vlastní. Všechno tu do sebe perfektně zapadá – klavír, kytara, nějaký ten smyčec, jemná elektronika, fantastické vokály Vincenta Cavannagha a Lee Douglas… Sotva se z téhle necelé hodiny čisté nádhery dá vybrat nějaký vrchol, ale pokud bych měl zvolit, vyberu dvojici “Storm Before the Calm” a “The Beginning and the End”, která mi k srdci přirostla asi nejvíce. Naproti tomu takové “Sunlight” jsem úplně na chuť nepřišel, ale to už jenom hledám další způsoby, jak natáhnout naprosto jasný verdikt, protože každá ze skladeb je jednou plochou broušeného drahokamu. Kupte, poslechněte a užasněte, neboť “Weather Systems” je dalším nad slunce jasným důkazem, že Anathemu statisíce lidí nemilují zbytečně…
Ježura

Anathema na novince “Weather Systems” pokračuje tam, kde na předchozím “We’re Here Because We’re Here” skončila, sice fráze, ale je to tak. Nedočkáme se v zásadě ničeho nového, možná snad další přiblížení se popovým, či chcete-li melodičtějším vodám. Album otevírá na půlky rozdělená kompozice “Untouchable”, kdy “Part 1” zastupuje pro mě zajímavější aspekty současné Anathemy, dočkáme se šikovné akustické vyhrávky, která se táhne až do chvíle, kdy skladba ve své druhé polovině pompézně vygraduje. Oproti tomu “Part 2” je komornější, na piánu postavená klasická balada, kde vynikne podmanivý hlas doprovodné vokalistky Lee Douglas. Zpěvák Vincent Cavanagh odvádí jako vždy spolehlivou práci a jeho hlas dotváří melancholickou náladu tak, jak to umí snad jen Anathema. Vrchol alba přichází v polovině desky, a sice s nástupem devítiminutové “The Storm Before the Calm”. Tady do sebe skvěle zapadá úplně všechno, i když se v písni vystřídá více nálad včetně skoro až psychedelické střední části, která postupně přechází ve smyčci podbarvený závěr se skvělou vokální melodií. “Weather Systems” si své místo v srdci fanoušků si zcela určitě najde. Pro mě se jedná o více než důstojné pokračování posledního alba.
Kaša


Brutal Assault 16 (sobota)

Brutal Assault 16
Datum: 13.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): 1349, A Pale Horse Named Death, Absu, Ahab, Anathema, As I Lay Dying, Cryptopsy, Dagoba, Draconian, Exivious, Forbidden, Genitorturers, Haemorrhage, Kataklysm, Khold, Kvelertak, Sepultura, Seventh Void, Skyforger, Trigger the Bloodshed, Triptykon, Turisas, Vader

H.: V sobotu ráno jsem trochu přespal, což mě ve výsledku stálo účast na úvodní půlhodince Norů Blood Red Throne. Nakonec jsem měl co dělat, abych stihl alespoň kousek A Pale Horse Named Death. Americký metal zrovna moc nežeru, ale nedá se tomuhle kontinentu upřít fakt, že má opravdu silnou scénu různých těch post-něco-metal kapel. A přesně do téhle sorty patří i A Pale Horse Named Death. Hned na budíček spustili nálož středně rychlých těžkotonážních riffů, specifickou náladu a uhrančivý vokál. No, tohle bylo moc dobré probuzení. Když si představím, jaké by to mohlo být za tmy a s mlhou… uff…

H.: Nesmírně brutální palbu předvedli Trigger the Bloodshed. Death metal, technical death metal a do jisté míry i deathcore zalité do jednoho neprostupného celku tvořily tak prdel-nakopávající kombinaci, že mě ani na vteřinu nenapadlo utéct z pod pódia před deštěm. Kdo si přivstal, dostal za odměnu nářez z pódia a mokrou spršku z oblohy. Tihle Britové si za svůj výkon určitě zasloužili i lepší čas.

H.: Sobota se rozjela opravdu ve velkém stylu, jelikož i následující Absu předvedl totální maso. Myslím, že asi všechny uchvátil naprosto neuvěřitelný výkon s velkým V zpěváka a bubeníka Proscriptora McGoverna, který stíhal při ultra rychlých sypanicích ještě řvát takovým ječákem, až z toho tuhla krev v žilách. A když se asi v polovině setu zvedl z bicí stoličky a šel pozdravit dav na okraj pódia, vyloudil při tom tak neskutečný jekot, že mi málem praskly ušní bubínky. Ze samotných songů mě nejvíce rozdrtila pecka “Manannán”. Už jsem kdysi zaslechl, že Absu bývají naživo náhul jako prase, což se ukázalo být více než pravdivé. Kdo v průběhu tohohle radši vyspával nebo nasával, ať si rve vlasy!

H.: Seventh Void ukázali kromě společného kytaristy s A Pale Horse Named Death také pravý stoner metal. Podobnou muziku jsem nikdy v životě moc neposlouchal, ale musím uznat, že Seventh Void měli něco do sebe. Bylo to hezky špinavé, s nádechem rocku, a hlavně to mělo koule. CD bych si asi nekoupil, ale líbilo se mi to.

H.: V této chvíli měla nastoupit Dagoba, ale stejně jako loni nedorazila. Někde později jsem pak později zaslechl, že opět stejně jako loni měli autonehodu. Asi jsou to dobří řidiči (smích). Jejich set se posunul na konec programu na třetí hodinu ranní. V programu vznikla téměř hodinová díra na odpočinek (po loňských přesunech už asi pořadatelé nechtěli znovu nějak hýbat s časy, což považuji za rozumné, navíc byla chvíle ticha docela příjemným oddychem pro uši).

H.: Další tedy vystupují až Draconian ze Švédska. Asi největším překvapením jejich setu byl fakt, že ten jejich doom nebyl totálně zazděný denním světlem. Ani tak to sice stále nebylo úplně to pravé, ale šlo se na to dívat. Ono když doomová kapela zrovna nepodá tak strhující výkon jako Курск v pátek, bývá doom metal ve dne minimálně poloviční. Nakonec jsem tedy ani nebyl tak extrémně zklamaný, že Draconian stihli pouhé čtyři skladby (“The Drowning Age”, “The Last Hour of Ancient Sunrise”, “Bloodflower” a “Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)”). Líbilo se mi to, ale čekal jsem víc.

Ježura: Na Draconian jsem byl docela zvědavý i přes čas ne úplně korespondující s tím, co hrají. Není ovšem jednoduché říci, jestli moje rozpačité pocity plynou z onoho času, evidentně nalámaného zpěváka nebo snad něčeho jiného. Ale na druhou stranu – vydržel jsem až do konce dost krátkého setu a za tu dobu jsem musel uznale smeknou před sympatickou plavovláskou za mikrofonem. Tahle dáma skutečně zpívat umí, o tom žádná. Tak třeba někdy příště, milí Draconian.

H.: Náladu však rychle spravili norští blázni Kvelertak se svojí black-punk jízdou. Krásně úchylná oranžová komba, nadopovaný zpěvák (opět skoky do davu a šplhání po konstrukci pódia) a hudba tak energická, že to s člověkem šilo přímo samo. Pecky jako “Mjød”, “Blodtørst” nebo “Fossegrim” maximálně ničily vše okolo. Mít v sobě o jedno pivo a jednoho ruma víc, tak už mě nikdo neudržel a já v lítal v kotli jako blázen (smích).

Ježura: Kvelertak jsou jako nitroglycerin. Člověk s tím jenom zatřepe a BUM! Pravda, myslel jsem, že to bude mít naživo ještě o kousíček větší grády, ale i takhle jsem byl nadmíru spokojen. A při pomyšlení, jaká šleha to musí být v klubu, dostávám lehkou husí kůži…

H.: Hodně mimo festivalovou mísu byli holandští hračičkové Exivious se svým instrumentálním progresivním vystoupením. Nejen díky civilnímu vystupování, soustředěnému výkonu a absenci jakýchkoliv plachet nebo rekvizit hrála prim jenom a pouze hudba. Příznivci podobných progresivních orgií byli jistě u vytržení, ale já se musím přiznat, že mě to až zas tak nebralo. Ale velice příjemné a zajímavé zpestření to bylo, to každopádně! Rozhodně se mi Exivious líbili více než skupina následující…

H.: Parta extrémně fousatých pánů Skyforger z Lotyšska sice hnala ten svůj pagan/folk metal s vervou, ale nějak to vyznělo do ztracena, což mě celkem mrzí, neboť jsem byl na jejich výstup patřičně zvědav. Ale dost jim na bodech ubíral i fakt, z něhož kapelu nelze moc vinit, čímž mám na mysli ne zrovna povedený zvuk. Veškeré folkové nástroje, které jsou v hudbě Skyforger opravdu hodně významnou složkou, ne-li tou přímo nejvýznamnější, jako by s sebou kapela ani neměla, protože nebyly vůbec slyšet. Ani solidní výběr písniček to nezachránil. Škoda.

Ježura: Opět musím do poslední čárky souhlasit s H. Na doporučení několika známých jsem od Skyforger čekal dost, ale dostal jsem jenom čím dál nudnější nudu, kterou nějak nedovedu rozklíčovat a analyzovat. Odešel jsem přibližně v půlce, kdy shodou okolností hrála skladba, jejíž pasáže Skyforger půjčili Rusům Аркона pro skladbu “На Моей Земле”

H.: Nijak mě nebrali ani Forbidden. Uznávám, že mé znalosti jejich tvorby jsou absolutně na nule a že na jejich koncert jsem se šel mrknout jen tak z dálky, ale jejich obyčejná a standardní thrashovitá cirkulárka (kterou by podle mých informací Forbidden být neměli, ale naživo to tak vyznělo) mě ani náhodou nepřesvědčila, abych se po jejich nahrávkách pídil.

Ježura: V zájmu objektivity musím hned na začátek uvést, že jsem si v průběhu setu Forbidden hověl na tribuně, ovšem to, co se ke mně doneslo, povážlivě laškovalo s mým dávivým reflexem. Tuctové, pustě agresivní, v čistých pasážích ukrutně falešné. Bída, utrpení a nikdy víc!

H.: Opravdu kvalitně pobavili až španělští grindeři Haemorrhage. Sice přijeli bez baskytary, jíž se tedy chopila kytaristka Ana ve slušivém oblečku zdravotní sestřičky (mužské publikum také hned po jejím vstupu na pódium náležitě zbystřilo smysly, zejména zrak), ale stejně měl ten jejich patologický mazec koule. Největší podíl na tom měl samozřejmě od krve zborcený frontman Lugubrious, který si na pódium postupně přitáhl umělou nohu (do té se s náramnou rozkoší zakusoval) nebo mozek ve skleničce (obsah se stejnou rozkoší vypil), v jednu chvíli si pak i nasadil košík pro psa a proháněl se po stage po čtyřech (přičemž nezapomněl pomočit odposlechy). Jasně, hlubokomyslné to zrovna nebylo, ale sranda obrovská.

Ježura: Netušil jsem, že se mi kdy bude grind líbit a že mě navýsost pobaví! V případě Haemorrhage se tak dělo od samého začátku do úplného konce a bylo mi skoro líto, že tihle Španělé nezahráli déle. Zpěvák: “Christina Aguilera? Fuck you! Lady Gaga? Fuck you! Haemorrhage? Fuck y… oh no no no, not Haemorrhage.” Kytarista: “Fernando? Fuck YOU!”

H.: S podobně ujetou show přišli i Genitorturers. U nich však nehrál hlavní roli zpěvák, nýbrž zpěvačka oblečená jak štětka, která si taktéž přinesla pár zajímavých rekvizit (plastová mačeta od krve, která později letěla do davu, panenka na šňůrce, ale i láhev Jacka Danielse, jejíž obsah byl rozléván všude okolo) a navíc k tomu ještě spustila kadenci přisprostlých a úchylných hlášek. Zajímavou postavou byl ovšem i baskytarista, u něhož si člověk nemohl být jistý, jakého je to individuum pohlaví. Spousta lidí na to později nehorázně nadávala, ale mně se to moc líbilo, i když to, co hráli, jsem vnímal spíše okrajově (smích). Víc takových bláznivin!

Ježura: Asi jsem úchyl, ale tohle se mi při vší obscénnosti, sexismu a pámbu ví při čem ještě líbilo, a to dost. Industrial rockové zpestření v režii manželky Davea Vincenta, Gen, mi zvedlo náladu a dokonce jsem ani neschytal moc toho červenýho humusu, co do lidí Gen pumpovala ze stříkací pistolky poněkud falických proporcí. Speciální potlesk pro bubeníka – ten ví, jak i s málem udělat dobrou show! A dokonce zazněla moje oblíbená “Lecher Bitch”, juchu! Netušil jsem, že ji někdy uslyším naživo [k zahraným songům ještě dodám, že skvěle vyzněly i “Sin City” a hlavně “Devil in a Bottle”, kterou bych asi označil za vrchol setu a při níž zpěvačka dělala voloviny se zmiňovanou lahví Jacka Danielse – pozn. H.]…

H.:Vader nechápu jednu věc – jak je možné, že z alba je to takový skvělý náser a naživo taková strašná nuda. Covery od Black Sabbath a Slayer sice potěšily, ale to bylo asi tak všechno. Tihle Poláci ten svůj death metal drhnou na koncertech na můj vkus až moc předvídatelně a neinvenčně.

Ježura: Ač jsem si to původně nechtěl přiznat, H. má už snad pomilionté pravdu. Vystoupení sice lehce gradovalo, ale zamrzelo, že z novinky, která vyšla předešlého dne, zazněla pouhopouhá jedna skladba “Come and See My Sacrifice” a vůbec nedošlo na hymnickou “This Is the War”. Třeba to příště klapne a bude to fakt nářez, fakt bych za to byl rád.

H.: Další Turisas jsou přesně opačný případ. Z alba kýč jak hovado, poslouchat se to skoro nedá, ale na koncertě totální bomba. Vědí, jak svou show hned od začátku nakopnout, umí dostat dav do varu a celé to vygradovat do excelentního závěru (s vrháním toaleťáku místo konfet). Pozornost mužské části publika navíc strhávala opravdu sličná akordeonistka Netta Skog, ale nejen díky ní byli Turisas vážně skvělí. Navíc potěšilo, že z aktuálního alba “Stand Up and Fight” zahráli ten jediný song, který tam je opravdu dobrý – “Take the Day”. Jo, a taky nezahráli “Rasputin”, což asi spoustu lidí rozladilo, ale já si myslím, že i bez toho to bylo super. A navíc ty jejich zmalované ksichty vypadají opravdu dobře (smích).

Ježura: Ohledně vystoupení Turisas mám trochu rozpolcené dojmy. Na jednu stranu hráli přespříliš skladeb, které mě vůbec neberou, na stranu druhou ale předvedli takové pódiové divadlo, jaké jim může kde kdo závidět. Obecně vzato tím u mě značně stoupli v ceně a třeba bych se na ně zašel podívat i sólo – už jenom kvůli překrásné Nettě Skog. Fakt jsem podle fotek netušil, že je tak moc hezká…

H.: Co se týče Cryptopsy, najeďte si o kousek nahoře odstavec o Trigger the Bloodshed, znovu si ho přečtěte a jenom zaměňujte jména kapel. Opět kulervoucí, technicky namakaná sbíječka bez milosti. I když podle znalců tvorby byl zvuk na prd, já jsem si nějakého zásadnějšího problému nevšiml, viděl jsem jen luxusní death metalovou smaženici, předlouhé hřívy zpěváka a baskytaristy a jednoho totálně šíleného Flo Mouniera za bicími.

H.: As I Lay Dying byli lepší, než bych si byl odvážil tipnout. Z CDčka mě to vždycky nehorázně nudilo a všechny ty melo-refrény mi přišly strašně teplé (což ovšem není případ pouze As I Lay Dying, spíš žánru obecně), ale naživo to všechno sepnulo dohromady do jednoho hodně nabušeného celku. Kromě toho jistě i posluchači menšího vzrůstu ocenili, že hudebníci hojně využívali trojice přistavěných plošinek, na nichž si je mohl do sytosti prohlédnout každý. V setlistu nebyl problém zaznamenat spoustu známých songů, ale mě osobně nejvíce zaujala “Nothing Left”, jíž považuji možná za tu nejlepší pecku, co kdy As I Lay Dying napsali (asi to bude tím, že je jediná, v níž mi nevadí ani ty “teplé” refrény).

H.: Přímo kouzelnou atmosféru vyčarovala Anathema. To bylo opravdu skvostné vystoupení. Víc snad k tomu ani nemám co dodat, takže nechám promluvit i kolegu, aby dostal trochu více prostoru (smích):

Ježura: Aaaaach, Anathema… Spolu se Satyricon můj druhý vrchol festivalu. Něco podobného jsem do té doby nezažil a ani v nejmenším nečekal. Tak klidná hudba a jaké dovede mít na velkém pódiu koule! Začínám být přesvědčeným polytheistou, protože jenom bratři Cavanaghové jsou tři a éterická a přesto tak pozemská víla v těle Lee Douglas k tomu. To se nedá slovy popsat, u toho byste museli být…

H.: Ze Sepultury jsem viděl jenom úvodní song a opravdu mě potěšilo, že Derrick Green si vzal na sebe triko české kapely Tortharry (zasvěcení vědí, že se vzájemně znají). Pak jsem si šel ale vystát první lajnu na Triptykon, tudíž nemohu moc hodnotit…

Ježura: A to já si zase zahodnotím. Sepulturu jsem z desky zkoušel poslouchat několikrát a pokaždé bez úspěchu. Nějakým zázrakem mě ale dovedou naživo strhnout a nepustit. Stejně jako loni byl tohle prvotřídní nářez a “Roots Bloody Roots” hulákal snad celý Josefov…

H.: Mlaťte mě, bijte mě, ale tvrzení, že Triptykon předvedli něco naprosto geniálního, nejlepší vystoupení festivalu (tohle podtrhávám!), stejně neodvolám! Kdo nemá ani páru, kdo to jsou Celtic Frost a Thomas Gabriel Fischer, ten to asi nepochopí, ale my znalí víme, že geniální hudebník rovná se geniální hudba, od čehož už je jen krůček ke geniálnímu koncertu. Něco tak dřevního a jednoduchého, ale zároveň neskutečně silného a poutavého dokáže tvořit jen jediný člověk na světě. Podobně hutnou a intenzivní atmosféru jsem snad ještě nežral. Sice zaznělo jenom po čtyřech peckách – 2× Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a 2× Triptykon (“Goetia” a “The Prolonging”) -, ale pokud vezmeme v potaz, že “Goetia” má přes 10 minut a “The Prolonging” dokonce celých 20 (žádné zkracování!), byla to dostatečná nálož (čímž netvrdím, že bych si nenechal líbit i víc). Extáze! Orgasmus!

H.: Nevím, jestli to čistě náhodou nebylo díky hraní po Triptykon, ale Kataklysm mě tentokrát moc nepodrtili. Ale taky to mohlo být jenom tím, že už jsem je přece jenom viděl asi tak stokrát a pokud tedy nepředvedou něco tak zdrcujícího jako v květnu na Metalfestu, tak z toho vlhké trenýrky nemám. Nechápejte mě zase špatně, průser to nebyl ani náhodou, výběr songů super, kapela jela bez zaváhání a profesionálně, ale něco tomu prostě ten večer chybělo. I když mě možná jen naštvali tím, že zrušili autogramiádu, protože se jim na ní nechtělo (smích).

Ježura: Pravda, taky mi to přišlo o něco málo slabší než na Metalfestu [oproti Metalfestu to bylo o hodně slabší, ne jen o něco málo – pozn. H.], ale jak čas ubíhal, dostal jsem se do stavu, kdy jsem rozdíly přestal vnímat a navzdory pokročilé hodině dostal svoji rezavou a prachem zanesenou tělesnou schránku do otáček. Jen doufám, že do mého příštího setkání s Kataklysm zvládnu kapelu aspoň trochu naposlouchat. Pak věřím, že to bude bomba!

H.: Kdo mě ale zničil, to byli 1349. Zvuk sice stál za jednou velkou vyližprdel a měl jsem v některých chvílích i problém rozeznat, co hrají, ale oproti tomu samotná skupina byla tak totálně dechberoucí, že vyprodukovala naprosto dokonale surovou a nenávistnou atmosféru, jakou od pravého norského black metalu očekávám. Malým mínusem bylo, že šlo cítit, že za bicími nesedí Frost (a to tam na Brutal Assaultu byl o den dříve se Satyricon – mohl si to ten vůl odbouchat i se 1349), ale vše vynahradil démonický zpěvák Ravn. A čuměl jsem jak péro z gauče, jak moc nářezově zněly naživo songy z “Demonoir”, třeba taková “Atomic Chapel”… slovo “peklo” se přímo dere na jazyk!

H.: Ale to ještě nebyl všemu norskému black metalu konec. Ihned vzápětí nastupují Khold v čele s frontmanem Gardem a jeho nezaměnitelným corpsepaintem. Kdo má trochu přehled, ví, že ten zdánlivě jednoduchý black metal říznutý black’n’rollem má v sobě daleko větší hloubku, což Norové dokázali i na Brutal Assaultu. A zase – na pódiu nebylo nic než jen samotná skupina, žádné další voloviny okolo, ale její výkon byl natolik podmanivý, strhující a hypnotický, že nejenže nešlo ani vteřinku odtrhnout oči od koncertu, ale napětím se nešlo ani hýbat.

H.: Pomalu už se jde do finiše, areál již řádně prořídl a na řadu přicházejí funeral doom metaloví námořníci Ahab. Zahráli pouhopouhé tři kusy (“Below the Sun”, “The Divinity of Oceans” a “The Hunt”), ale i to stačilo k přesvědčení všech přítomných, že šlo o hutný těžkotonážní monument bez smilování. Holt některý metal není extrémní co do rychlosti, ale do naprosto opačného rychlostního extrému. Ohromnou radost mi udělalo, že se Ahab ze dvou třetin věnovali nepřekonatelnému debutu “The Call of the Wretched Sea” (druhé album “The Divinity of Oceans” je přece jenom o třídu níž), zvláště taková “The Hunt” zněla naprosto monumentálně. K dokonalosti chyběla jen jediná věc – aby hustě pršelo. K téhle kapele by to neskutečně sedlo.

H.: Úplně posledním účinkujícím se stala Dagoba z Francie, která se tedy konečně uráčila dorazit. Žabožrouti začali hrát těsně po třetí hodině ranní, ale i tak to tam parádně rozjeli a zbytku přítomných vehnali do žil poslední zbytky energie a chuti šílet v kotli. Nejvíce to na pódiu rozjel bubeník Franky, jenž to tam drtil hlava nehlava. Společně s Absu a Cryptopsy asi nejlépe odtlučená show dne. Dál už jen poslední circlepit a je definitivně konec.


Zhodnocení:

H.: Na závěr ještě pár poznámek. Organizačně bylo vše zvládnuto na jedničku s hvězdičkou s výjimkou páskování ve středu, které bylo naopak tak na čtyři mínus a to jsem ještě hodný. Když pominu, že otevření areálu se zpozdilo o více jak hodinu, pořadatelé absolutně nezvládli kontrolu vstupenek (ta probíhala kvůli falešným kusům v oběhu) a páskování, takže se tvořila mnoha(ale opravdu mnoha)hodinová fronta. Navíc byla tři okénka, každé pro jiný typ předprodeje, ale nikdo nevěděl, kam si stoupnout, spousta lidí ani nevěděla, že je to nějak rozdělené, tak se pak rvali přes sebe, do toho se další lidi rvali na opačnou stranu k opáskování; někdo si zase vystál řadu na opáskování, kde mu řekli, že si vstupenku musí nejdřív nechat zkontrolovat, což nevěděl, takže se cpal zase zpátky skrze dav lidí. Prostě chaos. Alespoň že zbytek festivalu už pak běžel jako na drátkách.

H.: Další výraznou změnou bylo zavedení vratných zálohovaných kelímků. První den jsem na to ukrutně nadával, ale do konce festivalu jsem tomu docela přišel na chuť a musím uznat, že to má opravdu něco do sebe a že je to dokonce i hodně super. Minimální házení piva do davu (jak já tohle nesnáším – za to by se měly sekat koule!) téměř vymizelo (viděl jsem to dvakrát za celý festival… v loňských ročnících to bylo tak dvakrát za hodinu), žádný bordel po zemi, prostě paráda. Sice to tahání kelímku neustále s sebou mě štvalo, ale to jsem řešil tím, že jsem ho přenechával kámošovi, aby ho nosil za mě (smích). Ani ten limit na vrácení maximálně čtyřikrát mi nevadil, dokonce jsem ho zdaleka ani nevypotřeboval. A s tím vším spojené snížení ekonomické zátěže festivalu je určitě taky plus. Pro příští ročník jednoznačně zachovat!

H.: Když už jsem nakousl z dálky to pitivo, musím letos konečně pochválit pivní mok v areálu. Gambrinus jsem sice nepil, protože už jen při pohledu na něj mi bylo jasné, že mi chutnat nebude, ale Kozel byl nepokrytě luxusní! Mňam!

H.: Co mě naopak ale neskutečně doslova sralo celý festival, to byla hrůznost zvaná Monster stage na místě, kde se ještě v loňském roce nacházel stan pro autogramiády. Chápu, že jakože sponzor, ale tohleto bylo vážně hnus. Alespoň že všechno zlé je k něčemu dobré a místo pro podpisovky se přesunulo do budovy pod střechu, což jsem opravdu uvítal. Jen škoda, že na autogramiády byl stejný vchod jako do press centra, takže se novináři museli rvát před řadu čekající na podpis. Pro příští rok by to chtělo tuhle drobnůstku ještě nějak vykoumat.

H.: Další rozporuplné mám z obrazovky mezi oběma pódii. Na jednu stranu skvělé, že se na ní promítaly informace o změnách programu a o tom, kdo právě hraje (plus samozřejmě reklamní upoutávky na další koncertní akce pořadatele), na druhou stranu byl však průser, že mnohdy tyto promítačky pokračovaly ještě v době, kdy nastupovala kapela ke hraní a zvuk z upoutávek tak rušil intro či dokonce i první song. A taky by ta obrazovka mohla být o kousek výše.

H.: Možná to takhle vypsané budí dojem, že byl letošní ročník Brutal Assaultu nezvládnutý, ale to rozhodně není pravda. Kromě kelímků jsem totiž vypíchl jen ty negativní věci, ale je nutno vzít v potaz, že to byla v podstatě jediná negativa, co jsem za celé čtyři dny v Josefově zaznamenal. Zbytek byl vážně na výbornou. Navíc je příjemné vidět, že se organizátor opravdu rok od roku snaží zlepšovat, co se dá. A to se cení!

H.: Na úplný závěr se už jen sluší dodat, že na další ročník již byli potvrzeni Moonspell, Textures a Virus (jen nevím kteří – kapel tohohle jména je jak much, ale tipoval bych to na ty norské avantgardisty). Takže zase za rok!


Anathema, The Ocean

Anathema
Datum: 23.11.2010
Místo: Praha, Exit Chmelnice
Účinkující: Anathema, The Ocean

I přesto, že jsem se k Anathemě dostal teprve nedávno, nemohl jsem odolat možnosti jít na jejich koncert. Většina jejich tvorby už byla zažitá v mojí hlavě a nemusel jsem se bát, že bych se při vystoupení náhodou ztrácel nebo nudil. Když nastal den D, přepadla mě lenost, takže jsem si ještě chvíli užíval pohodlí domova a rozhodl se obětovat předkapely. O hodinu později, než byl plánovaný začátek akce, se mi naskytlo kvalitní místo v první řadě, a než jsem se pořádně rozkoukal, tak na pódium naběhla parta týpků, které jsem neznal. Došlo mi, že asi nejde o Pettera Carlsena, o nějž jsem tudíž přišel, ale o The Ocean.

Ti mě celkem překvapili – vyzbrojen melancholickou náladou jsem se těšil na Anathemu a najednou na mě vybafla vcelku moderní kapela, která se stylem pohybovala kolem HC, sludge, metalcoru a podobně. Používali také docela dost samplů, vlastně možná až moc. Zčásti můj dojem ovlivnila neznalost, dost mě ale nutilo myslet si něco o jejich odchodu taky to, že se jako předkapela Anathemy žánrově vůbec nehodili. I přes moji nespokojenost jim musím uznat určitou kvalitu a splnění hlavního úkolu předkapel – rozehřátí publika, které si je užívalo.

Kolem čtvrt na deset se už po krátkém intru na pódiu objevily hlavní hvězdy a spustily skladbou “Thin Air” z nového alba. Novinka mi silně přirostla k srdci, ale naživo zněly skladby z ní ještě několikrát lépe. Zvuk byl opravdu kvalitní (chvála zvukařům!), hudebníci se o nástroje a hlasy starali opravdu precizně, člověk by ani nepoznal že neposlouchá album, pokud by se před ním nepohybovaly postavy, které mají na svědomí všechnu tu genialitu – a ten večer ještě něco málo navíc.

Po otvíráku “Thin Air”, který zároveň otevírá i nové album, se bez keců pokračovalo dalšími skladbami z “We’re Here Because We’re Here”. Této desce patřila velká část večera, stejně jako albu “Judgement”. Z obou těchto mistrovských děl bylo vybráno po sedmi skladbách. Sedm skladeb by se mohlo zdát při kdejakém koncertě jako docela dost, jenže… Anathema zahrála při dvou a půl hodinovém koncertě dohromady 25 skladeb.

Setlist Anathema:
01. Thin Air
02. Summernight Horizon
03. Dreaming Light
04. Everything
05. Closer
06. A Natural Disaster
07. Angels Walk Among Us
08. Deep
09. Pitiless
10. Forgotten Hopes
11. Destiny Is Dead
12. Empty
13. Lost Control
14. Release
15. A Simple Mistake
16. Universal
17. Judgement
18. Flying
19. Big Love [Fleetwood Mac cover]
20. Parisienne Moonlight
21. Are You There?
22. Pull the Brakes [s Petterem Carlsenem]
23. Sleepless
24. One Last Goodbye
25. Fragile Dreams

Zpočátku s námi kapela moc nekomunikovala, i tak ale bylo vidět, že si koncert užívá alespoň tak jako my. Velká část vystoupení tvořily balady, přitvrzování přišlo až po třetině, když přišel čas na album “Judgement” a nastoupila skladba “Deep”. Z tichého zasněného publika se stal kotel hodný metalového koncertu, všichni házeli hlavou o 106 a ještě u toho stíhali zpívat “Feel my heart burning, deep inside yearning, I know it is coming…” Změna proběhla i na pódiu, všichni pařili jako o život a začaly vtípky s diváky a průpovídky.

Velkým plusem pro mě byla zpěvačka Lee Douglas, bez níž by koncert byl mnohem slabší. Nejenom že se na ni dobře kouká, ale tahle drobná postavička asistovala svým mocným hlasem v dobrých osmi skladbách. Při skladbě “A Natural Disaster”, na kterou jsem byl osobně velmi zvědav se dokonce ujala vedení a spousta lidí ani nedýchala. Fantazie. Ze stejnojmenného alba došlo také například na skladbu “Closer”, kde se vyskytuje využití robotického hlasu – ten nechyběl ani naživo.

Další zvláštností bylo, že se hrálo takřka bez přídavku, dalo by se říct, že byla jakási pauza pro kapelu po 18 skladbách, kdy nám Danny sám zahrál a zazpíval cover “Big Love” od Fleetwood Mac. A aby nebylo málo kuriozit, Anathema udělala reklamu Petteru Carlsenovi, se kterým spolupracovala na jeho albu, a odehrála s ním skladbu s číslem 22 – “Pull the Brakes”.

Po poslední “Fragile Dreams” se fanoušci rozutekli, většina spokojená s novým životním zážitkem. Zaslechl jsem ale i pár nespokojenců, kteří si stěžovali na příliš mnoho balad. Je pravda, že skladeb s rychlejším tempem zaznělo velmi málo, takových jako “Empty” nebo “Release” mohlo být víc. I přesto jsem nadmíru spokojen, škoda jen horšího výběru předkapely, ale stejně s tím nic nenadělám.