Archiv štítku: Angantyr

Angantyr – Foragt

Angantyr - Foragt

Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.1.2018
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
Side A
01. Foragt

Side B:
02. Knækkede knogler, brækkede ben

Hrací doba: 11:43

Odkazy:
web

Dánský projekt Angantyr jsem měl vždy docela v oblibě. V některých fázích své posluchačské „kariéry“ dokonce asi víc, než by si kapela možná zasloužila. Sice vím a vždy jsem věděl, že Ynleborgaz zde skutečně nevytváří nic nového nebo objevného, ale jeho muzika má ohromnou porci atmosféry, čehož si dokážu cenit.

Stěžejními díly Angantyr pro mě stále zůstává první trojice desek „Kampen fortsætter“ (2000), „Sejr“ (2004) a „Hævn“ (2007), plus mám rád i demosnímky „Endeløs“ (1998) a „Nordens stolte krigere“ (2001). Následující dvě alba „Svig“ (2010) a „Forvist“ (2012) už mě ovšem tolik nesebrala, ačkoliv Ynleborgaz ze své cesty syrového atmosférického black metalu neuhnul ani o píď. Ještě „Svig“ mělo některé opravdu dobré skladby, ale „Forvist“ jsem už neměl moc potřebu poslouchat a dnes si z něj nevybavím nic konkrétního. Z toho důvodu mi vlastně ani nevadilo, že jméno Angantyr po vydání páté řadovky opět na nějaký čas zmizelo z očí.

Dnes máme o šest letopočtů víc a já mohu říct, že pauza Angantyr prospěla. Prvním důvodem je už pouhá skutečnost, že se dlouho nic nedělo, a tak je můj hlad po nové hudbě o poznání vyšší. Druhým a důležitějším důvodem pak je, že se přestávka pozitivně projevila i v kvalitách čerstvého materiálu.

Minialbum „Foragt“ nabízí jen dvě písně, které vycházejí na sedmipalcovém vinylu. EP můžeme chápat jako jakousi předzvěst nadcházející šesté dlouhohrající desky, ale to platí jen v omezené míře, jelikož ani jeden ze dvou přítomných songů se na „Ulykke“, jež má vyjít v předposlední březnový den, neobjeví. Tím spíš si ale i tenhle kraťas svou pozornost zaslouží.

„Foragt“ lze vlastně charakterizovat velice lehce – Ynleborgaz se stále drží svého řemesla. Ostatně už šedavá mlhavá obálka se evidentně odvolává na staré časy a naznačuje, že Angantyr zůstane věrný kořenům – svým i black metalu. Titulní věc na straně A i „Knækkede knogler, brækkede ben“ na B straně tedy nabízejí severskou syrovou vichřici plnou mrazivých kytarových riffů, ledových melodií a bestiálního ryku. Vše jako by vypadlo z učebnice žánru, ale to v daném případě můžete chápat jako klad.

Podobně je na svém místě i typická silná atmosféra, která Angantyr vždy zdobila, což platí stále. Ynleborgaz má prostě talent na to, aby nikterak objevné žánrové postupy dokázal přetavit v lákavou záležitost, u níž člověku nakonec vůbec nevadí, že se od přelomového majstrštyku „Hævn“ nikam zásadně neposunul ani výraz samotné kapely. Nicméně hlavně titulní píseň je prostě povedená, takže nemám to srdce, abych si stěžoval na něco, co se mi navzdory jistým objektivním nedostatkům prostě líbí.

Angantyr

Upřímně řečeno, už dopředu jsem tak nějak tušil, jak bude „Foragt“ znít, a má očekávání se do puntíku vyplnila. Nemohu ovšem zastírat, že kdyby novinka Angantyr zněla jakkoliv jinak, byl bych zklamán. Za stávající situace ovšem mohu být spokojen, poněvadž jsem od „Foragt“ dostal přesně to, co jsem dostat chtěl, a navrch ještě mohu přičíst body k dobru za to, že EP je zábavnější než jeho přímý předchůdce „Forvist“.

Tuším, že přesně takhle bude znít i „Ulykke“, ale jestli se podaří udržet laťku nastavenou „Foragt“, nebude mi to vadit ani v nejmenším.


Angantyr: nové EP

O dánském projektu Angantyr nebylo poslední dobou příliš slyšet, ale nyní se po pěti letech konečně schyluje k nové nahrávce. Minialbum „Foragt“ vyjde 1. prosince u Northern Silence Productions na LP v různých barevných provedeních (souhrnný limit 500 kusů). Objeví se zde dvě písně (z nichž jednu můžete slyšet níže), které jsou předzvěstí chystané šesté řadovky. Ta by měla vyjít v příštím roce.

1. Foragt 02. Knækkede knogler, brækkede ben

Angantyr - Foragt


Angantyr, Svarta, Panychida

Angantyr, Svarta, Panychida
Datum: 24.2.2016
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Angantyr, Panychida, Svarta

Každý z nás má jistě nějaké kapely, které jsou v jeho očích kult jako prase. Pro mě osobně je jedním z takových dánský jednočlenný projekt Angantyr. Už si ani nevzpomínám, jak jsem se k tomuhle jménu svého času dostal, protože už to je nějaký ten pátek, ale to je nepodstatné. Stěžejní je to, že muziku Angantyr mám fakt rád. Zejména první a třetí deska „Kampen fortsætter“ a „Hævn“ jsou regulérní skvosty, ale i druhá „Sejr“ je naprosto skvělá. Je pravda, že následující dvě nahrávky „Svig“ a „Forvist“ jsou již, hlavně oproti veledílu „Hævn“, o trochu níže, ale pořád jsou to parádní věci a baví mě.

Na seznamu toho, co jsem viděl živě, však jméno Angantyr doposud chybělo. Jedná se sice o jednočlenný projekt, ale Ynleborgaz, lídr formace, dá čas od času dohromady živou sestavu, něco málo odehraje, a pak ji zase rozpustí, aby se situace za nějakou dobu opakovala. Při těchto výletech do světa živého vystupování Angantyr v minulosti neminuli ani Českou republiku, nicméně vždycky to tak vyšlo, že jsem u toho nebyl. Jenže znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Angantyr aktuálně křižují Evropu na krátkém turné (jen pět koncertů) po boku Rakušanů Svarta a domácí Panychidy, přičemž hned první zastávka připadla na Prahu. Nebylo co řešit, protože tohle z mojí strany byla naprostá povinnost, tak hurá na věc.

Trochu jsem se obával místa konání, jelikož Exit-Us diplomaticky řečeno nepatří k mým oblíbeným klubům. Ale to zase není důvod, proč bych se měl na koncert vydlabat, takže jsem samozřejmě vyrazil a doufal, že to bude jen z těch lepších dnů a zvuk se bude dát poslouchat. Nicméně hned úvodní vystoupení Panychidy mě v tomhle trochu vystrašilo, jelikož to, co kapele lezlo z beden, mělo do ideálního soundu hodně daleko. Uznávám sice, že jsem na tomhle místě slyšel i mnohem horší zvuko-hlukové koule, ale i tak se člověk na poslech musel vybavit sníženými nároky.

Samotná Panychida samozřejmě předváděla své klasické portfolio prověřených hitovek s jistotou, jak se na takovou (nyní už) stálici scény patří. Tím jsem vlastně nepřímo řekl, že v setlistu nemohly chybět tutovky jako „Running Out of Rules“, „Moon, Forest, Blinding Snow“, „Three Pillars“, „Rod havrana“ nebo „The Great Dance of Dionysus“; dokonce zazněl i jeden nový kus, který se mi zdál až nečekaně „groovy“. Všechno se tedy zdálo být na svém, ale i přesto mi tam tentokrát něco neštymovalo (jakkoliv je pravda, že zmiňovaný zvuk to skupině příliš neulehčoval). Nechápejte mě zle, koncert to byl v klidu, žádný provar, Plzeňští si to odehráli s přehledem, ale jednoduše jsem už od Panychidy viděl i mnohem lepší koncerty a tentokrát mě to nechalo poměrně chladným.

Rakušané Svarta pro mě byli toho večera nejméně známým pojmem. Sice jsem od nich něco málo slyšel, takže jsem měl jakous takous představu, oč v jejich případě půjde, ale zevrubněji jsem jejich muziku nikdy nesledoval a živě jsem s nimi tu čest také doposud neměl. Nicméně i přes pouze povrchní znalost hudby mě Svarta bavila. Popravdě, zas tolik jsem toho od nich nečekal – a ve své podstatě to také nijak zvlášť zázračný koncert nebyl – ale šlo o hodně příjemné vystoupení. Black metal v jejich podání nebyl nic doposud neslyšeného, ale mělo to solidní atmosféru, přechody mezi blackmetalovými výjezdy a vybrnkávacími zvolněními byly uvěřitelné a nerušivé. Hezké bylo pravidelné střídání vokálů obou kytaristů, z nichž zejména jeden vládl parádním jekotem, s nímž by se klidně uživil i na poli DSBM. Zvuk byl taktéž až překvapivě v pohodě a obzvláště po Panychidě se to dalo poslouchat úplně bezproblémově. Netvrdím, že jsem tam nadšením skákal tak vysoko, abych drhnul hlavou o strop, to zase ne, ale i přesto jsem si z vystoupení Rakušanů odnesl kladný dojem.

Vzápětí již konečně přišel na řadu důvod, kvůli němuž jsem na vstupu s ochotou vypláznul tři kila. Angantyr vystoupili ve trojici, v níž se vedle samotného Ynleborgaze na vokálu a čtyřstrunné kytaře objevoval ještě starý známý baskytarista Vrede, jenž hraje či v minulosti hrál, ať už ve stálých či koncertních sestavách, třeba v Myrd, Plage, Nocturnal Depression či spřízněných (další Ynleborgazův projekt) Make a Change… Kill Yourself. Dánský kult však zpočátku přivítal nepříliš lichotivý zahuhlaný sound, který nevěštil nic moc dobrého. Naštěstí se to povedlo vcelku rychle spravit, takže to nakonec zvukově odnesla jen Panychida, zatímco Angantyr mohli v klidu rozehrát svou pověstnou syrovost.

Setlist Angantyr:
[Intro]
01. Lænket
02. Slettes skal mindet
03. Endeløs
04. Danermordet
05. Foragt
06. Ni lange nætter
07. Knækkede knogler brækkede ben
08. Svig
09. Stormen fra nord
[Outro]

Podmínky sice stále nebyly úplně ideální, protože minimálně úplně statické nasvícení pódia v tomhle klubu podobně laděným formacím nesvědčí (ostatně stačí vzpomenout třeba už jmenované Nocturnal Depression, kteří zde hráli na podzim), ale i tak jsem nakonec parádně bavil a dostal jsem od Angantyr přesně tu špinavou severskou atmosféru, jakou jsem si tak zamiloval z desek. Co se týče samotné kapely, tak jediné, co bych si rozhodně odpustil, byla spousta keců, skoro až vtípků mezi písničkami, o něž se staral Ynleborgaz, který už měl zjevně mírně upito. Jakmile však Angantyr spustili black metal, bylo to tam. Obzvláště ty nejrychlejší sypací pasáže se mi v živém provedení strašně líbily a právě v nich byla skupina na tomhle koncertě nejsilnější.

Setlist bych sice subjektivně poskládal trošku jinak, protože na moje nejoblíbenější kusy samozřejmě nedošlo, ale zrovna tady jsem s tím jaksi počítal. A moc si nemusím stěžovat i z toho důvodu, že Ynleborgaz a jeho družina hráli rovnoměrně napříč celou diskografií, takže z každé řadovky zazněla přesně jedna skladba (s výjimkou „Svig“, z níž padly rovnou dvě věci). To navrch doplnil demáčový kult „Endeløs“ a také dvě zbrusu nové písně, které zněly… inu, přesně v duchu Angantyr. Ale to zrovna v tomhle konkrétním případě beru jako klad.

Za horkého kandidáta na koncert roku bych to asi nepovažoval, protože přece jen doufám, že mi letošek nabídne i mnohem silnější zážitky, ale pořád se mi vystoupení Angantyr líbilo a jsem rád, že jsem vyrazil a že jsem jeden ze svých osobních kultů konečně viděl. Večer jinak ubíhal úplně pohodově. Začalo se skutečně krátce po avizované sedmé hodině, střízlivý konec v jedenáct vzhledem ke všednímu dni také potěšil. Zvuk byl nakonec také snesitelný a víceméně to odnesla jen Panychida, ačkoliv i u ní se to ve finále vydržet dalo. Návštěvnost taktéž nebyla špatná, a abych řekl pravdu, dostavilo se víc lidí, než jsem čekal. Celkově tedy spokojenost.

Angantyr


Koncertní eintopf #9 – únor 2016

Nadja
Nejočekávanější koncert:
Nadja, Rouilleux – Praha, 15.2.


H.:
Angantyr, Svarta, Panychida – Praha, 24.2.

Atreides:
Nadja, Rouilleux – Praha, 15.2.

Skvrn:
Nadja, Rouilleux – Praha, 15.2.

Po měsíční přestávce, jež nebyla způsobena ničím jiným, než že jsme byli v lednu líná prasata a namísto chození na koncerty jsem si válely šunky doma, je tu zpátky náš koncertní eintopf. Důvod je vcelku jednoduchý – únor již na českých klubových pódiích nabízí taková jména, že už to naše líné prdele donutilo se zvednout. Někdo volí black metalovou černotu, jiný dronovou masáž, další zase pláče v koutě nad vyprodáním kombinace čtyř velkých metalových skupin (ačkoliv ho beztak nejvíc mrzí, že se díky tomu nemůže účastnit tohoto eintopfu, ha!), ale to už si přečtěte sami níže (aspoň budete mít představu, co nás tento měsíc v reportech čeká a nemine!)…


H.

H.:

Jak je u mě zvykem, v merku mám větší počet koncertů, nicméně u velké části z nich si nejsem vůbec jistý, zdali se tam nakonec skutečně objevím, zvlášť když se tenhle měsíc moc nevyskytuji v Praze (nepochybuji ovšem, že celá Praha nad mojí nepřítomnosti smutní dnem i nocí!). Tím pádem sem napíšu jenom jednu akci, která patří do té sorty koncertů, na něž člověk prostě musí jít, i kdyby den předtím dostal chřipku, kapavku, lepru, dysfunkci erekce a mamutí explozivní průjem.

Projekt Angantyr, za nímž stojí dánský solitér Ynleborgaz, mám ve velké oblibě už hodně dlouho. Ačkoliv je pravda, že první tři desky už asi navždy zůstanou nepřekonány, pořád se na živou prezentaci tohohle chladného skandinávského black metalu podívám s obrovskou chutí. Předešlá klubová vystoupení jsem z různých důvodů nedával, na předminulém ročníku Phantoms of Pilsen jsem nebyl, ale tentokrát už to snad konečně klapne!

Atreides

Atreides:

Únor je z hlediska koncertů docela jednoznačný. Vzhledem ke zdravotním problémům jsem si dal od většiny hudebních akcí pohov, a tak je Nadja první hudební akcí za poslední asi tak tři měsíce, které jsem věnoval pozornost. Valivé dronové stěny, které dokáží Aidan Baker a Leah Buckareff společně vystavět, jsou impozantní a hypnotické, čímž mi učarovali už před hodně dlouhou dobou, takže i když mám poslední dobou trochu obavy o svůj sluch, tohle původem kanadské duo prostě vynechat nemohu. Tím spíš, že lístek v předprodeji stojí parádní dvě stovky, což je za takový hudební zážitek cena víc než lidová.


Skvrn

Skvrn:

Původně jsem si hrál s myšlenkou zaplnit mé únorové koncertní kolonky hned ze sta procent, avšak poté, co jsem musel účast na vystoupení Tobyho Drivera odpískat, bude můj příspěvek do mlýna pouze poloviční. V kalendáři mi totiž nakonec zůstalo jediné březnové datum – březen patnáctý, jenž patří dronovému tělesu Nadja a jeho pražské zastávce. Tvorbu téhle dvojice znám jen velice zběžně. Dopodrobna naposlouchaného nemám vlastně nic, vždy šlo jen o nárazové poslechy, to když byla na takovouhle muziku nálada. Pokaždé mě však lákala představa slyšet Nadju naživo – v plné síle, nahlas. Teď tu ona příležitost je, tak proč ji nevyužít, že?


Phantoms of Pilsen 8 (sobota)

Phantoms of Pilsen 8
Datum: 25.10.2014
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Angantyr, Attic, Centinex, Diabolical, Endezzma, Infest, Nocturnal Witch, Souldrainer, War-Head

Mí dva sobotní průvodci – neochota vstát v rozumnou hodinu a dlouhé zevlování bez smysluplné náplně – zapříčinili, že jsem přišel o start programu v režii strakonické death/blackové skvadry Impuritum a zpět do centra dění jsem se dostal až v momentě, kdy se z reproduktorů začalo ozývat intro chorvatských thrasherů War-Head. Tahle tříčlenná parta v Plzni předvedla vystoupení, které více méně odpovídalo relativně časné hodině, a o žádném neznámém žánrovém klenotu rozhodně nešlo hovořit. Na druhou stranu to ale ani nebylo špatné, poněkud nudnější pasáže se poměrně rovnoměrně střídaly s těmi, které byly úplně normálně zábavné, a dohromady se to poslouchalo celkem příjemně. Plusové body War-Head dále vytěžili z toho, jak poctivě a upřímně jejich vystoupení působilo, a tihle Chorvati si mě tedy nakonec získali na svou stranu, což potvrdili i poslední skladbou “War-Head”, která byla vážně super. Jako rozjezd tedy úplně v pořádku.

O poznání lepší výkon ale předvedli další Balkánci, srbští Infest. Infest jsou v Plzni jako doma a i já jsem s nimi měl tu čest už dvakrát, ovšem nikdy mi to nic neříkalo a ani tentokrát jsem od téhle party nečekal nic víc než agresivní death/thrashový nářez, který se v mém případě zcela mine účinkem. Omyl. Nevím, jak se to povedlo, ale Infest mě napotřetí konečně zachutnali, a to rovnou způsobem, jenž zbývajícím kapelám festivalu nasadil laťku, kterou dorovnaly respektive překonaly jen dvě z nich. Infest od posledně svůj repertoár nezměnili, ale jejich nelítostná death/thrashová palba tentokrát prostě zafungovala přesně tak, jak by podobná muzika fungovat měla, a byl to nářez jako kráva. Infest předvedli naprosto neuvěřitelné nasazení, v čemž exceloval především frontman Zoran, který hrál pro publikum s takovou vervou, jakou jsem dlouho neviděl. A vzhledem k tomu, jaká to byla technicky promakaná a vysoce agresivní smršť a jak zběsilé tempo Infest nasadili, prakticky nešlo nepařit nebo alespoň nemlátit hlavou. Odezva publika naštěstí nezůstala za výkonem kapely pozadu, a Infest se tak dočkali parádního randálu a jako jedni z mála na soupisce také skandování vlastního jména. A v takové situaci byly zcela na místě i upřímné a nestrojené díky, kterými Zoran na adresu publika i organizátorů nikterak nešetřil… Prostě pecka v každém ohledu a dokonalá ukázka, jaká vzájemnost může vzniknout mezi kapelou a lidmi.

Švédští Souldrainer, kteří přišli na řadu po Infest, pro mě rovněž nebyli žádnou neznámou. Tu čest jsem s nimi měl už loni na jaře, a i když na mě tehdy moc velký dojem neudělali, nebyl nejmenší důvod nedat jim a jejich nasamplovanému death metalu druhou šanci. A i když to ani tentokrát nebyl žádný extra zázrak a slibně rozjetou show nevybíravě přerušil stávkující počítač, z něhož Souldrainer pouštěli samply, nakonec to byl celkem příjemný zážitek. Muzika fajn, dobře se to poslouchalo, dobře se na to koukalo (protože nasazení Souldrainer předvedli velmi slušné a také proto, že vlasy a vousy kytaristy Marcuse Edvardssona si zaslouží přívlastek “epické”) a perlička v podobě hostovačky Carla Stjärnlöva, kytaristy Diabolical, který se k Souldrainer přidal na poslední skladbu, také potěšila, takže suma sumárum solidní vystoupení, kterým u mě Souldrainer zase o kousek stoupli v ceně.

V pořadí pátí němečtí black/thrasheři Nocturnal Witch nebyli špatní, vlastně to byla docela fajn jízda. Po nelítostném nájezdu žánrově nepříliš vzdálených Infest to ale byl přeci jen trochu čajíček, takže než abych si rozmělňoval stávající dojmy, tak jsem se raději vzdálil a vyčkával, co přinese vystoupení příští. Toho se měli zhostit norští black metalisté Endezzma, jenže v průběhu přestávky se mě jaksi zmocnil hlad, a tak jsem se raději vypravil do města sehnat něco k jídlu, což mělo za následek to, že jsem ze setu Endezzma viděl tak dvě závěrečné skladby. Jestli si mohu dovolit soudit podle nich, Endezzma se snažili vcelku sympaticky a jako zpestření mezi vším tím thrashem a deathem, kterého byla sobota plná, to fungovalo příjemně. Na prvotřídní black metalová vystoupení ze závěru předešlého dne se to ale moc nechytalo, takže jsem nakonec ani nelitoval času stráveného obživou a naopak jsem byl rád, že jsem si pauzu vybral ve správnou chvíli, protože následující Diabolical jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít.

Švédská death metalová mašinerie Diabolical produkuje vážně kvalitní muziku. Kdykoli jsem ale měl šanci vidět Diabolical živě, vždycky jim poměrně dlouho trvalo, než se rozjeli a všechnu tu kvalitu přenesli i na pódium. O našem třetím setkání to ale naštěstí říct nemůžu, protože Diabolical v Plzni předvedli set jak víno, který drtil už od prvních minut. Hodně tomu pomohl pěkně čitelný zvuk, ale hnacím motorem vystoupení bylo nasazení muzikantů, kteří do toho vletěli po hlavě, od samého začátku jeli na 100 % a bylo to ohromně znát. Diabolical sázeli do lidí jednu pecku za druhou a každá byla přesně tak drtivá, jak se na excelentní death metal sluší a patří. Dlužno ale dodat, že lidé předvedli taktéž vynikající výkon a kapelu hnali vpřed stejnou měrou, jako Diabolical ničili je. Doprovodná projekce pak jen vkusně doplňovala celou tu postapokalyptickou spoušť a výsledkem byla naprosto parádní atmosféra, která dovedla velmi snadno pohltit. Jakkoli jsem se bál, že mě Diabolical opět budou muset dlouho přesvědčovat, tentokrát jim stačilo sotva půl skladby na to, aby mě měli v hrsti, takže asi nebude žádné překvapení, když toto vystoupení prohlásím suverénně nejlepším vystoupením Diabolical, jaké jsem zatím viděl, a vedle Infest jedním ze tří vrcholů sobotního programu.

Jestli se na soupisce Phantoms of Pilsen objevily kapely, u kterých jsem moc netušil, co mám čekat, němečtí Attic jim v tomto ohledu asi vévodili. V přestávce před jejich koncertem sice začalo být zřejmé, že Attic asi zabrnkají na okultní notu, což se později potvrdilo, ale to mě stejně nemohlo připravit na to, co nakonec přišlo. Attic se totiž zjevně zhlédli v odkazu Mercyful Fate respektive Kinga Diamonda a na Božkov přivezli představení, které podle lidí znalejších předlohy dílo tohoto legendárního umělce zdatně napodobovalo. Tedy zdatně… Podobnost spočívala ve stylizaci kapely, okultismem načichlém heavy metalu, který pánové produkovali, a nechutně vysokém vokálu pana pěvce – a právě v posledním jmenovaném byl sice asi jediný, zato však zcela fatální kámen úrazu. Víte, já jsem zatím jaksi nedocenil ani Kingův vokál, takže asi málokoho překvapí, když prohlásím to, co ze svých hlasivek vyluzoval Meister Cagliostro, za naprosto neposlouchatelné kvílení, u kterého jsem pochyboval, jestli to dotyčný myslí vážně. Jelikož jsem ale nechtěl opakovat zbabělý úprk z koncertu Triumphant, tentokrát jsem se hecnul a pár skladbám jsem věnoval zcela regulérní pozornost. To mě ovšem jedině utvrdilo v dojmu, že tohle diplomaticky řečeno prostě není nic pro mě, protože poslouchat to delší dobu jsem vážně nevydržel. Přesto bych ale Attic nechtěl křivdit, protože když jsem si odmyslel zpěv, tak samotná muzika byla hodně na pohodu a je klidně možné, že až někdy přijdu na chuť podobně položenému zpěvu, budu se muset kapele zpětně omluvit. Do té doby to ale bude čirý děs namíchaný s nevěřícným úžasem, protože přesně takové pocity se ve mně celou dobu, co Attic hráli, dost ošklivě mlátily.

Ačkoli mám death metal rád, švédskou scénu moc nevedu, a tak jsem byl docela zvědavý, jestli se obnovení veteráni Centinex zařadí ke kapelám, které mě neustále přesvědčují o tom, že je to velká chyba. Jenže navzdory tomu, že se o Centinex hovoří s velkým respektem, a také skutečnosti, že to v rámci Phantoms of Pilsen dotáhli na pozici sobotního headlinera, což naznačovalo, že by mělo jít o více než kvalitní zážitek, za sebe nic takového tvrdit nemůžu, protože Centinex mě rozhodně nijak zvlášť neuchvátili. Neříkám, že by to bylo přímo špatné – oldschoolový death metal v jejich podání měl něco do sebe a sem tam to bylo vyloženě dobré, jenže větší část setu jsem se zkrátka dost obyčejně nudil, protože to na mě působilo dost suše a bez energie. Pánové na mě navíc dělali dojem, jako by čekali, že jim budou lidé zobat z ruky, aniž by se nějak zvlášť snažili, jenže to jim úplně nevyšlo a nevalná odezva stále řídnoucího publika v kombinaci s nepříliš zaujatým vystupováním mezi skladbami mě přesvědčily o tom, že se v sále nemusím zdržovat déle, než by bylo nezbytně nutné. Vzhledem k očekáváním to pro mě bylo asi největší zklamání festivalu, a když to srovnám s palbou, jakou o dvě a půl hodiny dřív předvedli kolegové z Diabolical, Centinex z toho opravdu moc dobře nevycházejí…

Blbá nálada z nepříliš uspokojivých Centinex ale nakonec nepřišla úplně vniveč a naopak se docela hodila. Díky ní jsem totiž upnul veškeré své naděje v hodnotný závěr festivalu na black metalisty Angantyr a fakt jsem doufal, že mě tihle Dánové nezklamou. Netuším, jestli to bylo tím, že black metal byl v sobotu hodně nedostatkovým zbožím, že se mé přání zázračně splnilo, nebo prostě tím, že byli Angantyr tak dobří, ale opravdu mě nezklamali a naopak se postarali o finále ve velkém stylu. Jejich set byl totiž asi tím nejlepším, co jsem za celý letošní ročník Phantoms of Pilsen měl možnost vidět.

Že to bylo kvalitní po hudební stránce, to asi nemá cenu zdůrazňovat (i když já sám jsem třeba do poslední chvíle netušil, co přesně Angantyr hrají). Samotné provedení ale zdůraznit rozhodně zaslouží, protože bylo skvělé. YnleborgazVredem působili naprosto suverénně a sehraně a postarali se o vskutku mimořádnou podívanou, která musela chtě nechtě strhnout všechny přítomné, a že jich nebylo vůbec málo. Atmosféra jako kráva a neuvěřitelný tah na bránu, to jsou hlavní atributy, díky kterým Angantyr dobyli Plzeň, a když se jejich 50 minut nachýlilo ke konci, vůbec bych se nezlobil, kdyby měli pánové ještě nějakou dobu protahovat. Tak jako tak ale předvedli naprosto výtečné vystoupení, které rozmetalo na kusy veškeré chmury a pochyby, a publikum je za to odměnilo náležitě bouřlivou odezvou a toho dne již podruhé skandováním jména kapely. I letos jsem tak nakonec opouštěl božkovskou hospodu výsostně spokojen a jen letmo jsem si pohrával s myšlenkou, nakolik je to náhoda, že podobně skvělého výsledku se loni podařilo dosáhnout Make a Change… Kill Yourself, v jejichž řadách funguje celá koncertní sestava Angantyr

Angantyr


Zhodnocení:

Letos stejně jako v loňském roce jsem na Phantoms of Pilsen nevyrazil proto, že by mě nějaké jméno na soupisce lákalo natolik, aby to stvrdilo mou účast. Naopak, když to vezmu hodně do extrému, letošní program mi nenabízel v podstatě žádné lákadlo a do Plzně jsem tak vyrazil ze stejného důvodu jako posledně – doufal jsem, že pořadatelé opět nezklamou a sezvou takovou sestavu, ve které si najdu svoje navzdory tomu, že její větší část neznám. To se nakonec splnilo a z festivalu jsem vedle příjemných hudebních zážitků opět odjížděl bohatší o několik tipů na rozšíření mého posluchačského záběru. Přesto to ale pro mě byl subjektivně asi nejslabší ročník, kterého jsem se zatím zúčastnil, a to z několika důvodů.

Předně je na vině fakt, že navzdory několika opravdu skvělým vystoupením v čele s Angantyr, Diabolical a Infest a celé řadě těch velmi dobrých jsem na rozdíl od let předchozích letos nenarazil na žádné, které by mě opravdu odrovnalo. A když k tomu přidám zklamání z Centinex a hned dva koncerty (Triumphant, Attic), které šly úplně mimo mě, je to o to výraznější.

Další detail, který k tomu přispěl, byla návštěvnost respektive její rozvrstvení. I když pořadatelé z toho rozhodně radost mít nemohli, ze sobeckého pohledu návštěvníka mi bylo samozřejmě příjemné, že se v sále dalo bez větších problémů pohybovat i během produkce headlinerů. Trochu horší ale bylo, že valnou většinu návštěvníků tvořili Rakušané a Němci, a jakkoli proti tomu v zásadě nic nemám, celou dobu jsem měl tak trochu pocit, že jsem na festivalu někde v cizině, což po skvělé zkušenosti s domáckou atmosférou dřívějších ročníků Phantoms of Pilsen poněkud zamrzelo. S tím se dále pojí i (údajně) nadměrná koncentrace hovad a opilců, a ačkoli jsem byl ze strany fanoušků svědkem jen jednoho vyloženě retardovaného incidentu a několika těch, co byly “jen” hloupé, stejně se to na celkovém dojmu trochu podepsalo.

Důvod číslo tři může znít poněkud úsměvně, ale stejně si za ním stojím. Věřte nebo ne – je jím počasí. Na rozdíl od posledních let, kdy počasí pokaždé vyšlo prakticky nejlépe, jak mohlo, si letos vybralo slabší chvilku a s výjimkou krátkého sobotního rozjasnění byla celé dva dny kosa jako kráva. “Tak ses měl ty vole oblíct,” řekne si asi čtenář, jenže on je docela rozdíl, když se na zahrádce s bandou kamarádů oddáváte bujaré zábavě v odpoledním slunci a když se s těmi samými lidmi na tom samém místě všem bundám navzdory klepete jak drozd. Ale je pravda, že aspoň nepršelo. To už by byla fakt bída…

Tohle všechno, co jsem zatím zmínil, samozřejmě nikdo nepřičítá na vrub pořadateli. Co ale na hlavu pořadatelů padá, to je ona trochu nešťastná warm-up party, o které jsem mluvil už na začátku reportu. Samozřejmě je mi jasné, že je mnohem ekonomičtější naplnit malý klub s malým nájmem než zbytečně cálovat větší podnik, kde pak stejná návštěva skoro nevynikne. Jistě že to nakonec nebyla žádná katastrofa, ale stejně bych byl mnohem raději, kdyby podobně atraktivní sestava dostala příště poněkud víc prostoru. Když byla návštěvnost Parlamentu na maximu (v průběhu vystoupení Agrypnie), v klubu bylo opravdu dost těsno a na kapelu nebylo moc vidět, nehledě na to, že stísněný prostor pódia a vůbec celého klubu právě tomuto vystoupení dost uškodil, neboť při sebevětší snaze muzikantů zkrátka nemohlo vyniknout tak, jak by si zasloužilo. Vím, že se mi to snadno kecá, když do toho nevidím, ale z čistě fanouškovského pohledu je to zkrátka tak, jak jsem napsal, je mi líto.

Jak jsem ale říkal, tohle všechno jsou čistě subjektivní výtky, někdo jiný to mohl vidět úplně jinak a hlavně – všechno ostatní bylo snad až na několikrát trochu moc přeřvaný zvuk tradičně v nejlepším pořádku. Organizace příkladná, hrací časy až na jednu výjimku dodržovány bez významnějších prodlev, nabídka občerstvení i piva více než uspokojivá… Zázemí doznalo od posledně dalších vylepšení a volná wi-fi a otevřený bar na zahrádce v každém případě potěšili. Do budoucna je na tomto poli ale stále prostor k růstu, tak se těším, co v příštím roce pořadatelé pro návštěvníky připraví za nové vychytávky.

I když jsem tvrdil, že osmý ročník Phantoms of Pilsen byl pro mě asi zatím nejslabším, stejně jsem si festival náramně užil, účasti v žádném případě nelituji, a pokud to bude jen trochu možné, příští rok dorazím znovu. Jen doufám, že počasí vyjde příznivěji, lidí (zejména našinců) přijede víc a dorazí všechny kapely, které to slíbí, protože těch Samael byla letos vážně škoda. A jelikož bych se chtěl vyhnout přílišnému podlézání, ukončím to obligátním za rok na shledanou. A ten další taky. I ten po něm…


Redakční eintopf #43 – listopad 2012

Saturnus - Saturn in Ascension
Nejočekávanější album měsíce:
Saturnus – Saturn in Ascension


H.:
Angantyr – Forvist
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Fjoergyn – Monument Ende
Index očekávání: 9/10

Kaša:
Deftones – Koi No Yokan
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Aerosmith – Music from Another Dimension!
Index očekávání: 2/10

Stick:
Saturnus – Saturn in Ascension
Index očekávání: 10/10

Každý pes, jiná ves a každý redaktor, jiné album. Ale to vůbec nevadí, alespoň má milý čtenář vícero zajímavých tipů, kam svou pozornost v listopadu směřovat, zvláště když hned ve třech případech padly dost vysoké cifry. Nejvýše v očekávání vystoupala dánská doom metalové formace Saturnus se svou novinkou “Saturn in Ascension”, kterou redakční nováček Stick vyhlíží s nejvyšším možným indexem – jak sám prohlásil, Saturnus jsou prostě srdcovka. Pozadu ovšem nezůstávají ani H. a Ježura, kteří udělili deskám “Forvist” od Angantyr, resp. “Monument Ende” od Fjoergyn také vysokých 9/10, ačkoliv nutno říct, že u druhé jmenované fošny ještě není stoprocentně jisté, zdali v listopadu vážně vyjde. O trochu více při zemi držel Kaša, u nějž to vyhráli Deftones se svým očekávaným počinem “Koi No Yokan”, partu nám ovšem trhá nK_!, který se klasicky netěší vůbec na nic (smích). Holt ne každý má vždy posvícení. Tak zase za měsíc!

H.

H.:

Volba pro listopad je naprosto jasná. Dánský klenot Angantyr prostě patří mezi mé největší oblíbence a dovolím si tvrdit, že prozatím všechna alba jsou doslova skvosty, ať už se jedná o původní syrovou ambient-blackovou tvorbu v podobě debutu “Kampen Fortsætter”, nebo o pozdější čistý black metal, jemuž vévodí především monumentální opus “Hævn”, který se pro mne svého času i přes tehdy velmi silnou konkurenci nestal jedním z nejlepších alb roku 2007 nadarmo. Sice nepočítám s tím, že by Ynleborgaz, jediný člen Angantyr, na novince “Forvist” nějak uhnul od stylu, který začal na druhé nahrávce “Sejr” a který dále piloval na již zmiňovaném “Hævn” a také na následujícím “Svig”, ale popravdě řečeno, vůbec mi to vadit nebude, když se tak nestane. Atmosféra desek Angantyr je totiž opravdu úžasná a pokud i “Forvist” vysoko nastavenou laťku udrží, bude mi to stačit k maximálnímu štěstí.

Ježura

Ježura:

Jestli jste někde zaslechli, že “Monument Ende” mělo vyjít už v říjnu, zaslechli jste správně, protože mělo. A pokud se vám na tom zařazení do listopadového eintopfu zdá něco pozdezřelého, zase máte pravdu, protože z žádného oficiálního (a vlastně ani neoficiálního) zdroje nevypadlo žádné konkrétní datum vydání alba – natož pak listopadové. Všeobecně se však předpokládá, že “Monument Ende” nakonec v listopadu přeci jen vyjde, a jestli se tak stane, nemám nejmenších pochyb, že to bude velká událost. Všechny tři desky, které zatím Fjoergyn vydali, jsou přinejmenším vynikající a pokud si mohu dovolit soudit podle uvolněné skladby “Betonlethargie”, kterou jsem si jakožto diehard fanoušek prostě musel pustit, čeká nás další skvost. Ať už je to tady sakra!

Kaša

Kaša:

Já vám nějak nevím, ale při výčtu listopadových alb jsem si moc favoritů nenašel a tento měsíc mě tak nechává docela chladným. Rozhodně si nenechám ujít nové Destruction, “Spiritual Genocide”, ovšem nadějí zas tak moc nevkládám, protože s každým dalším albem parta kolem Schmiera upadá do čím dál většího průměru současného thrash metalu. Pokud pominu nové koncertní DVD Led Zeppelin, “Celebration Day”, tak druhým řadovým počinem, na který se těším, je novinka Deftones. Poslední deska “Diamond Eyes” byla velice povedená a věřím, že by se nemuselo jednat pouze o jednorázovou náhodu a “Koi No Yokan” se předchůdci minimálně vyrovná.

nK_!

nK_!:

Aerosmith znám coby tvůrce těch největších rockových cajdáků, jaké si jen kdokoliv dokáže představit. Leč jak jsem se již v několika předchozích měsících zmínil, tento rok asi není určen mým specificky laděným uším (nebo toho opravdu moc neznám) a musím opět lovit ve vodách mně celkem neznámým. Aerosmith se jeví jako nejmenší zlo a je docela možné, že si je skutečně i někdy poslechnu. No doopravdy.

Stick

Stick:

Tuhle doomovou srdcovku si nemůžu odpustit. Když jsem poprvé uslyšel album “Veronika Decides to Die”, byl jsem tvrdě zasažen tou melodickou nádherou, a od té doby, což už je pár let, na ně nedám dopustit. Na živém vystoupení v Brně navíc potvrdili, že jsou to lidé, kteří si na nic nehrají a kteří lidem rádi předávají svou nezaměnitelnou melancholii. Pevně věřím, že mě po šesti dlouhých letech nezklamou.


Angantyr – Svig

Angantyr - Svig
Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.9.2010
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. En fjendes død
02. Raukes ran
03. Skyggespil
04. Svig
05. Ni lange nætter
06. Arngrims armod

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Možná se mnou někteří z vás souhlasit nebudou, ale já jsem přesvědčen, že po světě stále ještě chodí opravdu geniální kapely. Samozřejmě, pro každého to jsou jména jiná, to je pochopitelné a celkem logické. Já osobně za jednu z takových skupin (resp. v tomto případě by bylo příhodnější říci projektů) považuji právě recenzovaný blackmetalový klenot Angantyr z Dánska. Nedokážu nějak objektivně vysvětlit, proč ke mně hudba tohoto hudebního solitéra Ynleborgaze (za velkou pozornost stojí jen tak mimochodem i jeho druhý, depressive blackmetalový projekt Make a Change… Kill Yourself), ale nejspíš to bude nenapodobitelná atmosféra, kterou se mu daří tvořit na každém albu… v každé písni… v každé vteřině jeho hudebních odyseí…

Původně byl Angantyr čistě ambientní projekt, který však brzy nasál blackmetalové vlivy a vyvinul se do pozoruhodné kombinace black metalu a ambientu (debut „Kampen fortsætter“ z roku 2000). Dalším milníkem byla druhá velká deska „Sejr“ (2004), od jejíhož vydání Angantyr kráčejí po stezce čistého black metalu, ale, jak již bylo řečeno výše, svojí náladou naprosto unikátního. Ynleborgazova tvorba pod hlavičkou Angantyr se vyznačuje ryze undergroundovým zvukem (což automaticky neznamená špatným zvukem, na to pozor!) a velmi syrovou produkcí, zároveň ale s nebývalou porcí melodií.

Je vcelku známým faktem, že nějakou hlubší atmosféru člověk těžko vytvoří na ploše pouhých pár minut, tudíž je nasnadě, že se jednotlivé kompozice na „Svig“ (potažmo celá tvorba Angantyr) pohybují v délemetrážních stopážích, kde lze rozvíjet a pracovat s nápady a poctivě budovat působivé momenty, jimiž je „Svig“ doslova prošpikováno. Nebo lépe řečeno, nic jiného než silné momenty album ani neobsahuje. Je pravda, že za posledních šest let se Ynleborgaz v rámci Angantyr nějak moc neposunul, ale existují případy, kdy to nejenže nevadí, ale je to dokonce i žádoucí, a tohle je jeden z nich. Tím pádem, kdo slyšel ať už již zmiňovaný „Sejr“ nebo předchozí klenot „Hævn“, ví, co od „Svig“ očekávat – střednětempý black metal s mnohavrstevnými linkami kytarových melodií, nepříliš proměnlivou rytmikou (což však není u Angantyr negativum, jen musíte akceptovat, že ne každá hudba musí obsahovat násilné zvraty v struktuře každých co deset vteřin) a samozřejmě typicky blackmetalovým krkavčím vokálem.

Začátek úvodní skladby „En fjendes død“ sice není tak působivý, jako tomu bylo u otvírací kompozice „Et varsel om død“ z minulého „Hævn“, ale nese se v obdobně ne-blackmetalovém duchu, takže zatímco „Hævn“ začínala naprosto a nepokrytě geniální cellová předehra, „Svig“ uvádí jakési kostelní, varhanní intro, které se však (po zabití hrajícího kostelníka samozřejmě – texty Angantyr mají silně antikřesťanský podtext a naopak vyzdvihují dávnou mytologii pohanské Skandinávie) zvrhne do blackmetalového inferna, jež po chvíli pomalu vklouzne do již zmiňované šablony (byť se mi použití tohoto slova příčí, neboť jej ve spojitosti s hudbou chápu spíše jako věc negativní, ale znovu opakuji, že Angantyr je ta výjimka potvrzující pravidlo) spíše pomalejšího (ale ne úplně pomalého – doufám, že v tom také cítíte ten jemný rozdíl) black metalu.

Angantyr

Nevím, jestli to Ynleborgaz nedělá náhodou naschvál, ale absolutně dech beroucí jsou na jeho čistě blackmetalových deskách vždy třetí kompozice, což platilo o „Baghold“„Hævn“ i o „Sølverpilens kald“ ze „Sejr“ a platí to i o „Skyggespil“ s jednoduchou, ale o to působivější ústřední melodickou linkou (v jednoduchosti je přece síla). Úžasná je taktéž titulní kompozice „Svig“ s jakousi posmutnělou náladou. Nahrávka si však onu dech beroucí kvalitu udržuje po celou svou délku a vyzdvihnout jednu jedinou kompozici nad ostatní snad ani nejde, proto to berte jen jako takovou berličku.

Co jen říct závěrem? Možná, že monumentální veledílo „Hævn“ překonáno nebylo, ale to nijak nesnižuje fakt, že i „Svig“ je naprosto nádherná věc. V případě Angantyr se slovo „klenot“ dere na jazyk více než u čehokoliv jiného. Opravdu výjimečná muzika, to mi věřte.