 |
| Země: Francie Žánr: technical death metal Datum vydání: 2.12.2014 Label: Great Dane Records Tracklist: Hodnocení: 5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Není úplně běžným zvykem, aby v řadách technické death metalové kapely stála pouhá dvojice hudebníků namísto běžnější čtveřice až pětice, ale francouzští Architect of Seth jsou výjimkou. Tohle duo, jehož členové Paul Rousseaux a Yohann Kochel se dali dohromady v roce 2006 ve francouzském Caen, si vystačí samo a jeho tvorba tím zdánlivě vlastně vůbec nijak netrpí. To, jak album hodlají prezentovat živě, už je jiná věc, nicméně minimálně v té studiové podobě není na první poslech “The Persistence of Scars” žádný nedodělek.
Proč nedodělek? Narovinu, když se řekne, že kapelu tvoří dva hudebníci, tak první, co mne napadne, je, že jsou to oba multiinstrumentalisti, kteří si holt všechno obstarají sami, anebo že se někde začne šidit. Zpravidla na postu bubeníka, kterého nahradí bicí automat, jenž je mi značně proti srsti. Jasně, jsou i výjimky jako Blut aus Nord, kde dokonce ten bicí automat přispívá k dotažení chladně industriální atmosféry, ale obecně vzato živého hráče (tím spíš v death metalu, kde by živelnost měla být jedním z hlavních aspektů) těžko nahradit. “The Persistence of Scars” je tím druhým případem. Bicí programoval řvoun a kytarista Paul a musím říct, že tady je výsledek až překvapivě reálný. Neříkám, že v některých místech to nelze nepoznat, ale celkově je konečný výstup lepší standard. Co však zamrzí, je absence baskytary, protože ať jsem špónoval uši jak jen to šlo, tak ani její náznak jsem nezachytil (možná s výjimkou chvilkového záblesku ve třetí minutě “Tears of Sadness”), takže buď se ve výsledném mixu ztratila za hradbou stop technických kytar a bicích sypaček, nebo si prostě borci řekli, že úplně zbytečné se jí zabývat. Osobně bych vsadil spíš na druhou možnost.
Ale co, vem čert, kolik lidí tam hraje nebo fakt, že není slyšet basa (pokud tam vůbec je), protože i tu bych oželel, kdyby se borci vyprsili s parádním materiálem. A to “The Persistence of Scars” není. Z celé nahrávky mám nepříjemný pocit, že se až moc tlačí na pilu. Že se až moc chce ukázat, jak jsou na tom instrumentálně pánové dobře, až se zapomnělo na to, že hudba musí bavit, že si z ní posluchač musí něco odnést a ne počítat kolik riffů a rytmů se v jedné písni vystřídá. To ať se na mě nikdo nezlobí, ale to už je spíš sport a trumfování se v tom, kdo toho ze svých nástrojů vyloudí víc. Dalo by se oponovat, že co bych chtěl od technického death metalu, ale “The Persistence of Scars” má své nejsilnější momenty tam, kde se jede v rychlém tempu a bez zbytečných příkras se drhne poctivý hutný death metal, který má sice do vyložené jednoduchosti daleko, ale má jistý tah na branku. To však platí do té chvíle, než se začne přecházet od motivu k motivu (tu nějaká zběsilost, hned na to zasekávačka, sóla a vyhrávky a navrch klávír nebo klávesy), tak to zní strašně chaoticky a hlavně “djentově” uměle.
Ve prospěch Architect of Seth hovoří jednoznačně přívětivá stopáž, která album ukončuje po sedmi skladbách, jejichž průměrná hrací doba se pohybuje někde kolem pěti minut, jenže i navzdory ní je “The Persistence of Scars” zbytečně rozvláčné. Zdá se, že té kritiky padá docela dost, ovšem zase to nechápejte tak, že se to nedá poslouchat, samozřejmě, že dá. Místy dokonce dost dobře, ale jako celek deska stojí a padá s nevyhraněností, již se nepodařilo přetavit v kompoziční neotřelost. A to je rozhodně špatně.
Mezi vyloženě povedené momenty, které album drží takříkajíc nad vodou, patří úvodní “LFDY”, na níž mě hodně překvapila úvodní minuta, která v žádném případě nezní, že by měla přijít death metalová smršť a očekával bych spíš něco jako epické Bathory nebo britskou doomovou zatěžkanost, protože ta akustika ke zbytku skladbu neladí, ale je to příjemné osvěžení. Po chvilkové death metalové hrubosti se “LFDY” začne plnit kytarovými vyhrávkami a kvíleními, které mi v danou chvíli ještě přijdou v pohodě, protože zde to jako celek funguje celkem bez problému. Možná by “LFDY” slušelo zkrátit o závěrečné minutové natahování, ale dá se to přežít. Stejné platí pro dynamickou hrnbu “Engender of Confusion”, jejíž první polovina je zdrcující. A takhle bych mohl pokračovat napříč téměř všemi skladbami, protože v každé se najde nějaká pasáž, která mě normálně posadí na prdel, jenže o chvíli dál se zase začne vařit z vody a chvilkové nadšení je pryč.
Jedna z písní, jež nebaví jako celek, je příkladně “Embrace of Anguish”, která to s tou variabilitou přehání a neustálé kytarové hračičkářství je ke škodě věci. Jak se pak do této skladby zatoulalo piáno, jež doslova przní čtvrtou minutu už tak slabé písně, je mi vážně záhadou. V následující hutné “Hybrid Consuming Flesh” klavír alespoň rozehrává zajímavý harmonický souboj s kytarami (dokud tedy nedostane sólování hlavní roli), ale v předchozím válu je to špatně. Přihoďme závěrečnou nudu “Teacher of Nocturna”, na níž je nejzajímavější akustický závěr, a je zřejmé, že radostí skákat nemůžu, ačkoli jsem “The Persistence of Scars” dával dostatek času, abych jej pořádně vstřebal.
Nenechte se zmást tím, jak na první poslech působí Architect of Seth profesionálně a díky modernímu zvuku “The Persistence of Scars” budí dojem opravdu dobré nahrávky, která je ve všech ohledech žánrovým nadprůměrem, ale to je asi tak všechno, díky čemu bych si tohle měl myslet. “The Persistence of Scars” nemá atmosféru, která by mě pohltila a hlavně – technické finesy nemají ten správný dopad, protože normálně by si měl člověk říkat, že to je skvěle zahrané, že nejsou hráči žádné nuly a že to funguje dohromady i při vší té komplexnosti. Ale tohle má být u desky jako celku. A to si u Architect of Seth říci nemůžu, protože to, co by mělo být ve prospěch jednolitého monolitu vyvážené do posledního detailu, zde působí jako prázdné fráze.