Země: Rusko Žánr: heavy metal Datum vydání: 25.11.2014 Label: M2BA Tracklist: 01. Через все времена 02. Город 03. Блики солнца на воде 04. Не сходи с ума! 05. Время затмений 06. Точка невозврата 07. Ангелы неба 08. Атака мертвецов 09. Зов бездны 10. Бегущий человек Odkazy: web / facebook / twitter

Rusko není země, Rusko je životní styl, koluje v internetových vtipech. Jenže jak se říká – na každém šprochu pravdy trochu. Rusko je totiž nejen velká země, ale také poměrně specifická, v jistých oblastech snad dokonce uzavřená. A opravdu nyní nemám na mysli to, že Rusové moc nepoužívají Facebook, protože mají své vlastní, ruské sociální sítě, spíše jsem mířil na hudební a v tomto případě konkrétně metalovou scénu.

Říkává se, že ruská metalová scéna je silná, a já osobně si myslím, že je to pravda – a nejen silná, ale i poměrně velká. A zároveň podle mě i docela uzavřená. Když si totiž vezmete, kolik ruských metalových skupin si dokázalo vydobýt opravdu mezinárodní úspěch a věhlas, nepochybuji o tom, že z většiny lidí by jako odpověď na tuto otázku vypadlo maximálně tak: “err, Аркона?” Možná by vám někdo před nosem zamával ještě s Темнозорь, kteří přece jenom mají na undergroundové scéně dost zvučné jméno, ale to je asi tak všechno.

Přesto je v tomto státě velké množství dalších metalových kapel, z nichž některé nejsou žádní cucáci a asi nejžárnějším příkladem tohoto jsou moskevští heavy metalisté Ария. Tuhle bandu totiž netvoří žádní zelenáči, naopak jsou to dnes už nefalšovaní veteráni, kteří fungují nepřetržitě od půlky 80. let, pravidelně vydávají nová alba a ani rozštěpení sestavy na dvě skupiny (tou druhou je Кипелов podle tehdejšího zpěváka) v roce 2002 ji nezastavilo. V jejich rodné zemi se jim rozhodně daří, jelikož zde mají komerční úspěch i pozornost médií, a to dokonce i velkých, a když svého času probíhalo hlasování o deset nejvíc zásadních rockových kapel z Ruska, samozřejmě se zde umístili – dokonce jako jediná heavy metalová kapela. S nadsázkou řečeno by se dalo říct, že Ария je takový ruský Arakain – ve své domovině je to taktéž legenda, ale metr za hranicemi už ji nezná téměř nikdo. Tak či onak, Ария vydala koncem listopadu loňského roku své nové, celkově již třinácté studiové album “Через все времена”, o němž si nyní v krátkosti popovídáme.

Ačkoliv jsem výše humorně kapelu nazval “ruským Arakainem“, hudebně toho spolu obě formace nemají mnoho společného a použil jsem to spíše vzhledem k podobné pozici. Přesto by šlo pro Rusy toto pojmenování použít s jinou skupinou – Ария je hudebně totiž “ruský Iron Maiden“. Sice ne vždy a od začátku do konce, protože čistokrevná kopírka to zase není, přesto se Ария svým zvukem k britským titánům mnohdy blíží a v některých případech tak blízko, že kdyby Iron Maiden zpívali rusky, rozdílu byste si pomalu ani nevšimli. A platí to i o nejnovější desce – hned v úvodním titulním tracku “Через все времена” onen vliv “Železné panny” cítím, stejně tak jako třeba v refrénu “Город” atd.

Ono tohle by mi vlastně ani nijak zvlášť nevadilo – ostatně, kdo se někdy s tvorbou Ария v minulosti setkal, toho tato podobnost překvapit asi nemůže. O něco hůře ovšem snáším fakt, že je “Через все времена” takové… no, trochu nic moc. Já osobně nejsem na tvorbu kapely nějaký pomazaný odborník, ale některá alba znám a docela se mi líbila. Třeba i předcházející “Феникс” z roku 2011 šlapal hodně solidně a kupříkladu o takovém “Крещение огнём” z roku 2003 bych se nebál tvrdit, že ho mám rád, jelikož některé songy z něj jsou skutečně parádní (třeba titulní hymna je vážně skvělá).

Jenže i když jsem k “Через все времена” nepřistupoval s tím, že by snad Ария mé nejoblíbenější album pokořila a dala na výtečné “Крещение огнём” zapomenout, rozhodně jsem nečekal, že se budu… no, místy vlastně úplně normálně nudit. Začátek je ještě docela v klidu a úvodní čtveřice skladeb “Через все времена”, “Город”, “Блики солнца на воде” a “Не сходи с ума!” se poslouchá docela příjemně. Netvrdím sice, že je to nějaká genialita, protože do té má Ария přece jen daleko, ale pokud má člověk chuť na nenáročný a žánrově úplně čistokrevný heavy metal a nevadí mu, že to zpěvák bude žvatlat v ruštině, pak taková “Не сходи с ума!” splní účel jak nic.

Od páté “Время затмений” mě však “Через все времена” začíná bavit o poznání méně, a když Rusové hned vzápětí na šesté pozici vybalí uondanou klišovitou baladu “Точка невозврата”, tak prostě odpadnu a ani návrat k metalovým kytarám s následnou “Ангелы неба” mě nedokáže vrátit do sedla, protože na to má tahle písnička až příliš nevýrazný refrén a neobsahuje takřka žádné chytlavější riffy. “Атака мертвецов” je na tom bohužel stejně tak a další, tentokrát trochu rozmáchlejší balada “Зов бездны” chuť rovněž nespraví, byť je o něco stravitelnější než její kolegyně “Точка невозврата”. Alespoň finální “Бегущий человек”, v níž se nachází docela zajímavě výrazná práce s baskytarou, vrátí trochu života do žil, ale abych řekl pravdu, rozhodně ne vždy jsem se až takhle daleko při poslechu “Через все времена” dostal.

Vlastně jsem ve stručnosti shrnul kompletní desítku skladeb – a myslím, že prostou matematikou jste si již dokázali udělat obrázek, kde se asi můžeme pohybovat, když je polovina tracků slušná a solidně se poslouchající a polovina je nic moc až vyloženě nudná. Jinými slovy, na přesně hodinovou délku je materiál na “Через все времена” až příliš rozmělněný slabšími kusy, což má za následek, že posluchač desku hodně rychle opustí a nejspíš už nikdy se k ní nevrátí. Neříkám, že je to placka neposlouchatelná, protože i ty nejméně dobré věci se stále dají strávit, aniž by to člověku cokoliv udělalo, navíc ty nejlepší věci se poslouchají fakt příjemně, ale celkově vzato podle mě tentokrát Ария nenabídla vůbec, ale vůbec nic, kvůli čemu by tato nahrávka neměla zapadnout do hlubin bezejmenného davu alb, na něž si už za rok nevzpomene takřka nikdo. Škoda.

Země: Rusko Žánr: heavy metal Datum vydání: 5.10.2011 Label: Союз / Moon Records Tracklist: 01. Чёрный квадрат 02. Равновесие сил 03. История одного убийцы 04. Чёрная легенда 05. Бои без правил 06. Феникс 07. Симфония огня 08. Аттила 09. Дальний свет 10. Реквием Hodnocení: Ellrohir – 7/10 H. – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Rusko coby metalovou zemi, mám poměrně pevně spjatu se slavickým folk a pagan blackem, ať už to je z první skupiny Аркона a její spíše méně známé klony jako Алконост nebo Калевала anebo z druhé škatulky třeba “zakázaný” Темнозорь. Heavy metal pocházející ze země, kde zítra znamená včera, to pro mě byla naprostá novinka. Výhodou je, že díky tomu jsem neměl žádné předsudky, ani jsem se nemusel bát nenaplněných očekávání, na druhou stranu jsem se neměl při psaní recenze od čeho odrazit. Ale nakonec se dílo urodilo.

V prvních vteřinách člověka napadne, že si omylem pustil “Knight Ridera”, přesně jeho znělku totiž úvodní krátké elektronické intro “Чёрный квадрат” připomíná. Pak začíná hudba, která podle v prvním songu docela tíhne k power metalu, a to hlavně ve zpěvu. Riffům bych i chvílemi věřil, že je stvořil člověk, který vyrostl na Iron Maiden. Druhý track “Равновесие сил” přitvrzuje a sděluje posluchači naoko zcela jasně, že Ария je opravdu heavy metalová kapela, jenže ve třetí “История одного убийцы” bych už zase prvky, které by mi seděly spíše do poweru, našel a čtvrtá skladba “Чёрная легенда” pro změnu koketuje s thrashem. Tedy do chvíle, než je zhruba uprostřed přerušena, aby toho nebylo málo, velmi “atmosférickou” pomalou akustickou pasáží. Rozhodně se nedá stěžovat si na nudu a šedou monotónnost.

Pátá skladba nazvaná “Бои без правил” se mi líbí opravdu hodně, a to prvními tóny jednoduchého, leč díky šikovně použitým bicím pěkně úderného riffu počínaje, à la Iron Maiden akustickou “předehrou” pokračuje a výrazným refrénem konče. Tohle je opravdu heavy metal klasického ostrovního rázu a povedl se náramně. Iron Maiden, které si opakovaně beru do úst, z toho hudebně opravdu čiší. Dokonce nechybí ani sborové “oh-oooh-oh” uprostřed a náhlé “nakopnutí” rychlosti, které Železnou Pannu mnohde zdobí. Jen ten zpěv je pochopitelně o dost jinde a co si budeme povídat – druhý Bruce Dickinson se v Moskvě přece jenom nenarodil…

Bohužel ruštinu jsem už ve školních lavicích nezažil a nemám k ní absolutně žádný vztah, čili nejsem schopen odhalit a posoudit, o čem se to vlastně zpívá. Hlas zpěváka mi popravdě příliš nesedl a chvílemi mi snad i trochu šel na nervy. Myslím, že co se ruštiny týká, tak za sebe spíš zůstanu u majestátu slovanského pagan folk metalu, kam se tento jazyk hodí náramně.

Také u šesté skladby, titulní “Феникс”, bych našel paralely mezi Ария a Iron Maiden, zejména během úvodní půlminuty, ale bylo by nefér tvrdit, že jde jen o nějaké “obšlehnutí” slavnější legendy, zejména když se s průběhem skladby dostáváme zase víc směrem k thrashi. Zato jsem si při refrénu vzpomněl na tureckou skvadru Almora a jejich “Rainbow“, i když se jedná spíše o vzdálenou podobnost, kterou neváhám přičíst pouhé náhodě.

Sedmý track v pořadí, “Симфония огня”, se mi popravdě moc nezamlouvá, ale dostáváme se do úplně nové polohy kapely Ария – poslední dobou si docela dost libuju v poslouchání Dream Theater a troufám si říct, že mnohé aspekty tohohle songu (zejména sólo od 3:25) jejich progressive metalovou virtuozitu úspěšně připomínají. Každopádně to svědčí o tom, že “pan sólo kytara” této partičky asi něco umí. V mých uších ale celkový dojem táhne dolů zpěv, zrovna tady mi šel na nervy asi nejvíc.

Celkově bych řekl, že alespoň pro mě je zpěvák, který do kapely přišel až letos s tímto albem, ten nejslabší článek. Těžko říct, jestli je to tím, že je opravdu špatný, anebo mi prostě jen jeho hlas nesedí. Vzhledem k tomu, že Ария neznám, tak nemůžu ani říct, jak to měli hoši dřív. Kytary nejsou úplně výrazné a vokál je většinu času vcelku jasně přehlušuje. Samozřejmě pokud nejde o sóla, jež v té či oné podobě nechybí v žádné z desítky skladeb. Ještě hůř jsou na tom bicí – když už je ale slyšet je, tak obyčejně výborně “tvrdí” muziku.

U stopy číslo osm se prvně dočkáváme skutečné a “procítěné” balady. “Аттила” tak, jak je dobrým zvykem heavy metalových balad, ve své druhé polovině napřed výrazně přitvrzuje, aby do vyumělkovaného sóla opět lehce zpomalila a pěkně naplno skončila, právě tak, jak kdysi na vrcholu své slávy a moci skončil známý vojevůdce, kterému se zčistajasna stala osudnou jeho další svatební noc.

Devátou skladbu “Дальний свет” bych zase neváhal označit nálepkou “napůl (ne-li víc) power metal”, i když to pochopitelně není myšleno jako urážka. Na závěr přichází pomalá a melancholická skladba “Реквием”, kterou nedoprovází kytary a bicí, ale pouze klávesy a výrazný klavír. Elektrická kytara se krátce ozve až ke konci (aby byla naplněna kvóta co písnička, to sólo) a kapela se s posluchači definitivně rozloučí v zanikajících tónech synthetizátoru po téměř přesné hodině poslechu.

Obecně se to dá celé shrnout tvrzením, že hudba skupiny osciluje mezi téměř úplně tradičním hevíkem a více či méně nápadnými náznaky jiných stylů, jmenovitě poweru a thrashe, sem tam zavane i progresivní vítr. Musím říct, že jsem se během poslechu nenudil, na druhou stranu zcela upřímně a otevřeně prohlásím, že to není tvorba, ke které bych se plánoval nějak často vracet. Kapela vás může svým pestrým pojetím heavy metalu okořeněným netradičním zpěvem v ruštině zaujmout, je však otázkou, zda si vás dokáže i opravu získat. Ale to už musí rozhodnout každý sám podle svého.

Další názory:

Ария je takový ruský Arakain (i když přece jenom v trochu větším měřítku) – doma jsou obrovsky populární, ale metr za hranicemi je zná málokdo. A přitom je muzika Ария natolik dobrá, že rozhodně stojí za pozornost a minimálně příznivci heavy metalu by si ji měli pohlídat. Netvrdím, že je to něco převratného, co jste nikdy v minulosti neměli možnost slyšet, ale nalijme si čistého vína – heavy metal přece jenom není žánr, v němž by šlo nějaké překotné hledání nových cest (Však řekněte znami – kolik znáte avantgardního heavy metalu? Tím ovšem neříkám, že je to z mého pohledu ideální stav…), spíš je to o tom, kdo dokáže ty klasické heavy metalové postupy namíchat tak, aby to člověka pořád ještě bavilo – a to Ария dokáže, čehož je mimo jiné i jejich čerstvá novinka “Феникс” důkazem. Vážně, těmto Rusům to na rozdíl od mnohých jiných prostě funguje. Vezměte si například takovou “Равновесие сил”… ve své podstatě je to klišé jak noha, ale je výborné, má to energii i švih, tak proč by ne? A takto to je s celým “Феникс”. Abych to tedy zkrátil – pokud máte rádi heavy metal a nevadí vám ruština (i s takovými už jsem se setkal), jen s chutí do toho, nemůže se vám to nelíbit!
H.