Archiv štítku: Arkona

Brutal Assault zahušťuje sestavu Clawfinger, Einherjer, The Lurking Fear, Samael!

Brutal Assault, 9. – 12. srpna 2017, Pevnost Josefov – Jaroměř

Festival Brutal Assault hlásí další jména do sestavy pro rok 2017! Legendární Švédi Clawfinger se sice po svém posledním vystoupení na BA před čtyřmi lety rozpadli, nicméně od té doby se tu a tam objeví na některé akci. Výjimkou nebude ani Brutal Assault 2017! Festival ale oznamuje i další jména!

Ruský pohanský kmen Arkona, veden a založen zpěvačkou a skladatelkou Mashou Arkhipovovou přesně před patnácti lety, je tím nejlepším z folk metalu, postaveného na typicky slovanských melodiích a pohanském mysticismu. Born Of Orisis jsou taktéž třešničkou na dortu, ovšem na dortu zcela jiném – a to progresivně death metal / corovém. Taktéž již téměř patnáct let patří k vedoucím kapelám tohoto směru a na svých nahrávkách vždy hledí vstříc novým horizontům.

Kurz směr horizont taktéž nabraly dračí lodě Norů Einherjer, spoluzakladatelů viking metalu, kteří se taktéž vracejí ke svému debutu, aby jej přivezli v nové osvěžující formě.

Brutal Assault

Jen výjimečně opakujeme kapely dva roky po sobě, v případě Gruesome však po loňském fantastickém koncertu děláme výjimku, aby si jej mohli užít i ti, co jej loni minuli. Gruesome dokonale živují duch Chucka Schuldinera a to nejlepší z éry alba Leprosy. Svůj návrat na Brutal Assault ohlašují také metalcoroví Walls Of Jericho.

Malignat Tumour vloni oslavili 25 let na scéně novým albem s jednoduchým názvem The Metallist! Jejich sdělení přetrvává a hrnou ho v nastaveném swingujícím motorheaďácky špinavém rock’n’rollovém stylu. Mourning Beloveth patří k vybranému irskému metalovému exportu a tak jako jejich krajané, kteří v metalovém světě prorazili, mají zřejmě patent na těžkotonážní, depresivní a mučivý sound.

The Lurking Fear jsou novou deathmetalovou kapelou. Abyste věděli, co čekat, stačí se podívat na sestavu: Tomas Lindberg (At The Gates, Disfear, Skitsystem), Jonas Stålhammar (God Macabre, Crippled Black Phoenix), Fredrik Wallenberg (Skitsystem), Andreas Axelsson (Tormented, Disfear, ex Edge Of Sanity, ex Marduk), Adrian Erlandsson (At The Gates, The Haunted, ex Paradise Lost, ex Cradle Of Filth).

Na závěr jsme velmi poctěni, že s námi svých třicet let existence speciálním setem oslaví švýcarští páni temnot Samael, kteří se objeví po boku francouzských atmosférických experimentátorů na poli black a death metalu Svart Crown.

Linky:
http://brutalassault.cz/cs/
https://www.facebook.com/brutalassault.cz/

YouTube:
Gojira – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=9Z9VprJ-clE

Brutal Assault 2016 After Movie – https://www.youtube.com/watch?v=3TY3fkgpC70

[tisková zpráva]


Redakční eintopf #95 – listopad 2016

Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Nejočekávanější album měsíce:
Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones


H.:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Siva Six – Dawn of Days
3. Bölzer – Hero

Kaša:
1. Metallica – Hardwired… to Self-Destruct

Atreides:
1. Arkona – Lunaris
2. Bölzer – Hero
3. Saor – Guardians

Skvrn:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Aenaon – Hypnosophy
3. Loscil – Monument Builders

Onotius:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Saor – Guardians
3. Crippled Black Phoenix – Bronze

Metacyclosynchrotron:
1. Antaeus – Condemnation
2. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
3. Black Hole Generator – Requiem for Terra

H.

H.:

Když jsem svého času psal říjnový eintopf a předběžně se juknul i na listopadový seznam, říkal jsem si, že tentokrát už to taková sláva nebude. Nicméně v mezičase přibylo pár dost zajímavých oznámení, případně jsem si konečně všiml něčeho, co již oznámeno bylo a dříve jsem to nezaregistroval, takže nakonec mohu opět s klidem vyhlásit, že i tento měsíc rozhodně bude co poslouchat!

O prvním místě není sporu ani pochyb. Mě osobně ohlášení nové desky Deathspell Omega nepřekvapilo, jelikož jsem díky informacím z jistých insider kanálů tušil, že se něco blíží a že to bude hodně brzo, ale to neznamená, že by mě oficiální potvrzení „The Synarchy of Molten Bones“ nepotěšilo. Bohové francouzské avantgardy, kteří společně s Blut aus Nord odstartovali onu profláklou vlnu disharmonického chaotického black metalu, se po menší přestávce vracejí, aby všem ukázali, jak se to má hrát. Očekávání jsou nejvyšší možná a cokoliv menšího než nejvyšší kvalita také bude zklamáním!

Opravdu hodně toho čekám i od Siva Six. Tahle řecká dvojka se postupem času vyšvihla mezi mé nejoblíbenější EBM formace, a kdyby proti nim nestáli Deathspell Omega, jen těžko by jejich novou desku „Dawn of Days“ v levelu natěšenosti někdo mohl ohrozit. Obal novinky je sice příšerný, ale pokud obsah dokáže důstojně navázat na majstrštyky „Black Will“ a „The Twin Moons“, milerád tento nedostatek přehlédnu a odpustím. Jako hele, „The Twin Moons“ patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám v celém žánru – mám snad dodávat něco víc?

Ze třetího místa už nebudu dělat žádné drama a dám sem Bölzer. Je škoda, že se o téhle kapele mluví možná až moc, takže to poslouchá i spousta pozérských mrdek (stejně jako Islandy, Polska nebo Francie – však to bohužel trápí i výše jmenované Deathspell Omega), ale na druhou stranu – za to sama kapela nemůže a bylo by nefér se na „Hero“ dívat skrz prsty jen kvůli tomuhle. Je pravda, že hudební potenciál je v Bölzer velký, obě předchozí ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ to dokazují. Od první regulérní desky „Hero“ tedy lze čekat dost, tak snad to čekání nebude zbytečné…


Kaša

Kaša:

Řekl jsem si, že z listopadového eintopfu nebudu dělat žádnou kovbojku a rovnou bez okolků vyberu jedno jediné album, přestože zajímavých počinů se v tomto měsíci dá určitě najít hned několik. Důvod? Je docela prostý: Metallica.

Tahle legenda (říkejte si o jejím aktuálním stavu, co chcete, ale je jí) mě kdysi v podstatě přivedla k metalu a na dlouhá léta se usadila pozici mojí personální jedničky co se hudby obecně týče. Dnes už to mám sice trochu jinak a volném času poslouchám jiné party, ale i navzdory tomu na tvorbu této čtveřice nedám dopustit a na chystané album „Hardwired… to Self-Destruct“ se těším jako prase. Zatím mě nijak neodrazuje ani formát dvou disků, protože první dva singly nejsou špatné. Nečekám desku roku, ani žádný posun do neznámých hájů, ale pokud se JamesoviLarsem podaří alespoň navázat na osm let starého předchůdce „Death Magnetic“, tak budu spokojený.

Svoje zraky a slechy tak napínám k 18. listopadu, kdy se „Hardwired… to Self-Destruct“ dostane na pulty obchodů, a něco mi říká, že po hodně dlouhé době nebudu moci za necelé tři týdny dospat.


Atreides

Atreides:

Ačkoliv již mám naposloucháno, a tak novou desku Arkony není možné zařadit do skupiny „těším se”, nelze než zařadit ji na přední příčku listopadového výběru. Polská blacková kultovka se před dvěma lety ozvala s výbornou plackou „Chaos.Fire.Ice“ po zatraceně dlouhé odmlce, nicméně oživení činnosti rozhodně nebylo jen vzpomínkovou událostí na doby dávno minulé a jede se dál. Khorzon letos navazuje další řadovkou „Lunaris“ a rozhodně to stojí za poslech!

Zbylé dva posty budou náležet celkům mnohem mladším. První obsadila švýcarská úderka Bölzer, která na kontě sice má pár krátkých počinů, avšak své vize zabalené do atmosférické směsky black a death metalu hustí z pódia už nějaký ten pátek. Preciznost a vlastní ksicht tohoto dua jim už vynesl slušný zástup fanoušků a účast na velmi zajímavých akcích, nicméně na plnohodnotnou nahrávku se stále čeká – a ta má přijít právě teď. Sám jsem zvědavý, jaké „Hero“ bude a jak bude znít desetistrunný masakr na větší ploše, nicméně lze předpokládat materiál přinejmenším solidní. Těšing!

Zbývající pozice pak náleží skotskému projektu Saor a.k.a. ex-Ársaidh a.k.a. Andymu Marshallovi, který za relativně krátkou dobu existence stačil vypustit do světa dvě plnohodnotné řadovky, přičemž každá nabízí prvotřídní (minimálně v porovnání se zbytkem scény) pagan black řízlý trochou pošty, prodchnutý specifickou atmosférou skotské vysočiny a nábožné úcty k věcem jak dávno minulým, tak nanejvýš současným. Osobně jsem zvědav, kam na třetí řadovce „Guardians“ Andy dospěl, mohu však předpokládat, že v duchu předchůdců rozhodně nepůjde o bezduchou sračku, o jaké není v rámci žánru za posledních deset let (bohům žel) nouze.


Skvrn

Skvrn:

Velkohubá prohlášení nedělávám rád a vím taky proč. Když jsem před měsícem udělal výjimku a vydání nových Urfaust označil za blackmetalovou událost roku, hbitě museli přijít vtipálci z Deathspell Omega a oznámit vydání „The Synarchy of Molten Bones“. Ale co naplat, nepoučitelný budu i dál, nic očekávanějšího se objevit nemůže. Tohle je ta událost, pekelnictvo z Urfaust promine. Francouzi jsou zpět po čtyřleté – v historii kapely nejdelší – odmlce s novým materiálem. Ten bude ve své plné délce hrát sotva půlhodiny, kratčeji než legendární EP „Kénôse“. Absolutní intenzita připravena? Snad. A jeden z vrcholů taktéž, pevně věřím.

Nový materiál tasí i Aenaon, tedy progresivní black metal z řeckých končin. Hodně energie a neskutečný spád, naopak málo svícnů a černokněžnictví. Ačkoliv na dva roky starém „Extance“ Aenaon přes veškeré možné zdání nikterak neinovovali (a mohu prozradit, že tak nečiní ani na novince), fungovalo to skvěle. Uvidíme, jak si povede „Hypnosophy“, seznamovací náslechy nedopadly zle. Třetí volbu pak přenechám sférám mimometalovým. S novinkou „Monument Builders“ vyrukují Loscil, tvůrci dnes již klasických minimalistických ambientních skic. Těším se na zachmuřené podzimní poslechy, potěchu z parádního obalu můžu hlásit již teď.


Onotius

Onotius:

V porovnání s hutným zářím a říjnem bude listopad přeci jen o poznání skromnější. Že bychom se však tenhle měsíc měli kousat nudou, o tom nemůže být řeč. Pokud totiž vychází nová deska Deathspell Omega, bude listopad uchvacující zážitek, i kdyby snad jinak vycházely jen samé HammerFally a podobné nuďárny. Neuchopitelná fascinující hudba plná kreativních nápadů a uhrančivé atmosféry, mrazivě epická, chaoticky technická – snažím se slovy popsat, co se mi vybaví, když se řekne jméno této francouzské blackmetalové modly, a moc se mi to nedaří. To je třeba slyšet. „Paracletus“ je pro mě vrchol, tak jsem zvědav, jak s mým žebříčkem novinka zatřese.

Je prosinec 2013, sedím v autobuse směrem do Krkonoš v ruce třímám „Kafku na pobřeží“ od Harukli Murakamiho a do sluchátek mi hraje „Carved in Stone“ z debutové nahrávky „Roots“ od Saor (tehdy ještě pod jménem Ársaidh). V tu chvíli jsem mocně paralyzován pohlcující atmosférou, jež z té muziky sálá. Tahle lehce nostalgická vzpomínka mi vytane na mysl vždy, když si vzpomenu na tenhle skotský projekt, který nyní přichází s třetí deskou „Guardians“. Pravda, druhé album mě už bavilo o poznání méně, přesto jsem zvědav, jaká novinka bude. Dále se těším, kam se zase posunou post-rockoví Crippled Black Phoenix na své novince „Bronze“. První ukázky zněly celkem lákavě, tak uvidíme, jak zapůsobí deska jako celek.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Vydání nového materiálu Deathspell Omega se dalo dle jistých indicií tušit s předstihem, tudíž ono „překvapení“ související s ohlášením „The Synarchy of Molten Bones“ nebylo zas tak velké a tomu odpovídá i mé očekávání. Prvotřídního blacku se snad dočkám bez ohledu na to, zda se bude jednat o avantgardní chaos nebo vzteklý raw sekec. Šok spojený s něčím neočekávaným by byl rovněž vítaný, ale uvidíme. „Drought“ zas taková velká pecka nebyla… Zato oznámení nových Antaeus překvapilo velmi! Vypuštěný song „Condemnation“ sice neťal do živého, ale dal tušit fúzi obhroublé bestiality „Cut Your Flesh and Worship Satan“ a nelidského fanatismu „Blood Libels“. Případná „dobrá, ale obyčejná“ nahrávka by mě v případě Antaeus mrzela více než od Deathspell Omega. No, a jako třetí partu neuvedu Bölzer, ale Black Hole Generator – blackový vedlejšák Bjørnara NilsenaVulture Industries. EP „Black Karma“ se mi v roce 2006 výborně trefilo do tehdejšího vkusu a vzhledem k tomu, jak moc jsem tehdy full-length chtěl, tak si prostě „Requiem for Terra“ pustit musím.


Arkona – Lunaris

Arkona - Lunaris

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Droga do ocalenia
02. Ziemia
03. Śmierć i odrodzenie
04. Nie dla mnie litość
05. Lśnienie
06. Lunaris

Hrací doba: 47:48

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (Atreides):

Blackmetalový kult nesoucí jméno po nejdéle existujícím pohanském chrámu u Baltu, Arkona, se po desetileté odmlce vrátil před necelými třemi lety s deskou „Chaos.Fire.Ice“. Takřka bezchybné album si to namířilo vstříc agresivnější, kytarovější formě black metalu, které ovšem nechybělo nic z poznávacích znamení polské veličiny, zejména mrazivá nepřátelská atmosféra. Khorzon ukázal, že ze svého umu složit silnou hudbu nezapomněl ani ždibec a ohlášená novinka „Lunaris“ tak celkem oprávněně vzbuzovala vysoká očekávání. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že jediný stálý člen a mozek kapely se postupně rozešel se sestavou z předchozího alba a následně se spřáhl s nesvatou trojicí Nechrist (kytara) – Drac (chrapot, basa) – Zaala (škopky) z další polské blackmetalové úderky Taran, neboť při četných změnách lze předpokládat, že ani jedna tato změna se na výsledné podobě desky nijak zásadně nepodepsala.

Otěže svírá Khorzon víc než pevně, a i když nelze říct, že by rovnal, až přerovnal tak, že od minula nezbyl kámen na kameni, změnilo se mnohé. Tou na první poslech nejcitelnější změnou prošla opět produkce – tentokrát opět o fous čistší a dávající výrazný prostor kytarám a symfonickým aranžím. Čitelnější a propracovanější je i zvuk rytmické složky, ale i přesto všechno si zvuk stále uchovává určitý náboj, o sterilitě nelze mluvit ani zdaleka. Kvalitní současná produkce vyzdvihující přednosti hudby, kterou Arkona tvoří. Nabroušené kytary stínají krky ještě o ždibec jistěji než minule, především ale dávají ještě více vyniknout charakteristické mrazivé auře, zatínající se hluboko do morku kostí (snad jako vždy), škoda ztrácet více slov.

Tou nejdůležitější a v celkovém důsledku nejvýraznější proměnou je ale evoluce kompozic směrem k delším celkům. Šest skladeb se průměrně pohybuje někde kolem sedmi až osmi minut, přičemž celkový čas je o něco málo delší než posledně. Tam, kde „Chaos.Ice.Fire“ dělalo čest svému názvu a servírovalo skutečně nespoutaný chaos, neklid, živelný souboj ohně a ledu, roztříštěna do menších, mnohem více agresivnějších ploch, jde „Lunaris“ v jistém ohledu retrospektivně proti proudu času. Khorzon se tentokrát vrací k mrazivému black metalu, tolik charakteristickému pro dřívější alba. Rozmáchlé plochy, na kterých dlouhé, monotónní tremolo riffy za zvuků kulometné dvojšlapky a symfonických aranží budují atmosféru, z níž se člověku udělají omrzliny až na ploténkách páteře, jsou ovšem doplněny jednak o výše vzpomínanou produkci, jednak i o dozvuky nespoutané agrese minulého alba.

I přesto, že se nejedná o takový masakr, je „Lunaris“ nahrávka k posluchači stále poměrně nepřívětivá, nevlídná a odtažitá. Jen stěží lze mluvit o lásce na první poslech, hnusná nálada alba do vás ovšem zaseje zlé sémě, které bují, žije vlastním životem a neustále do vás rýpe, abyste se k němu vraceli znovu a znovu, objevovali jeho taje schované za mlhou, jež by se dala krájet. Hypnotická masa nedá spočinout, a ačkoliv má nahrávka ke komplikovanosti či nesrozumitelnosti na míle daleko, ještě teď si občas nejsem jistý, co přesně se na mě z mrazivých hlubin vyřítí. Jestli z bělostného závoje vyletí ostří kosy, těžká jízda za válečného ryku nebo rozjetý nákladní vlak z nekonečné ruské tajgy. Ve všech případech je výsledek pokaždé vražedný a s každým dalším poslechem více a více pohlcující.

Arkona

Protože když už se zdá, že nekonečných ploch riffů a ledu je trochu moc, vloží se do hry symfonická složka, která vystřelí atmosféru do závratných výšin – a že některé motivy jsou vskutku monumentální. „Śmierć i odrodzenie“ nebo „Nie dla mnie litość“ v tomto ohledu fungují přímo ukázkově a zejména závěrečná pasáž ve druhé jmenované skladbě je naprosto bestiální záležitost, která po ambientní vložce tluče svojí majestátností těla do země. Skvělé jsou i přechody mezi hutnou blackovou tlačenkou a nonšalantní melodičností, kdy vám kytara vyryje do hlavy motiv, který z ní nějakou dobu nevytlučete a díky němuž si skladbu v rámci desky zapamatujete a nezaměníte s žádnou jinou. Nejsilnější předností je, pominu-li vyrovnanost materiálu, naprosto epická atmosféra, z níž mám podobné pocity jako ze starých alb Summoning či raných demáčů Moonsorrow. Nepotřebuje žádné heroické pózy a hromady svalů, kterými se snaží zaujmout, namísto toho vytáhne posluchače do lesů zasypanými bílou pokrývkou, na cestu sněhovou vánicí kamsi mezi mohutné hory, na jejichž vrcholcích snad kdysi bývala sídla bohů. Tak jako to dělala deset a víc let nazpět.

„Lunaris“ lze stručně shrnout jako inkarnaci devadesátkového epického black metalu, aniž by působila jako nostalgické vzpomínání na staré časy nebo laciný návrat ke kořenům. V rámci žánru Arkona nijak neinovuje, ze zajetých postupů ždímá maximum, vybrané ingredience míchá ve vhodném poměru do fungujícího celku a vedle současných kapel islandské nebo francouzské školy působí tak trochu jako zjevení jdoucí přímo proti proudu blackových trendů posledních let. Jednoduchost, přímočarost, ovšem podaná takovým způsobem, že dech zůstává uvězněn v plicích a nemůže se dostat ven. Ačkoliv jsem byl zpočátku trochu (dobře, trochu dost) skeptický, postupem času se z „Lunaris“ vyklubalo album, z něhož můžu být nadšený, protože mám dojem, že na tuhle notu už dneska hraje jen málokdo – natož tak výborně jako (jediná a správná) Arkona.


Druhý pohled (H.):

Po vydání „Konstelacja lodu“ polská Arkona více jak dekádu studiově mlčela. Když se pak po dlouhé době konečně vrátila zpět s výtečnou deskou „Chaos.Ice.Fire“, bylo docela jasné, že tahle kultovní smečka do starého železa ještě nepatří. Začalo se blýskat na lepší časy, hojně se koncertovalo, sestava se zdánlivě ustálila – nakonec však skutečně jen zdánlivě, jelikož se skupina rozsypala a tři čtvrtiny muzikantů postupně odešli.

Arkona

Tím spíš může být překvapující, že novinka „Lunaris“ přichází pouhé dva roky po svém předchůdci. Nicméně se ukazuje, že Arkona = Khorzon, tudíž ani rošády v sestavě naštěstí neměly vliv na kvalitu výsledného alba. Nabízí se totiž hodně jednoduché, leč pravdivé a svým způsobem vlastně i postačující hodnocení – „Lunaris“ je nahrávka hodná jména formátu Arkony. Nejenže skupině nedělá ostudu, ono lze dokonce i říct, že se nejnovější deska v diskografii formace neztratí a můžete se směle měřit se staršími klasikami.

Možná to pro některé bude kacířská myšlenka, ale Arkona dnes prostě nehraje a neskládá o nic hůře než v dobách, kdy vycházela alba, díky nimž Poláci svůj kultovní status získali. Laťka kvality je prostě kurevsky vysoko, a i když se mi zpočátku do poslechu „Lunaris“ úplně nechtělo (racionální důvod nehledejte – žádný není), hned po prvním pokusu mě jakékoliv pochyby opustily. Arkona je totiž živoucím důkazem toho, že i v roce 2016 je možné hrát čistokrevný black metal, který má koule a tah na bránu, a přitom je stále chytrý; který je pravověrný v tom nejlepším slova smyslu, a přitom si může dovolit i množství klávesových ploch; který ctí svůj žánr a jeho pravidla, a přitom nemá potřebu kopírovat dvacet a více let staré postupy.

Arkona

Šestice skladeb je vyrovnaná, a i když je to samozřejmě klišé jako svině, tak tady skutečně platí, že vrchol moc vybrat nejde, poněvadž všechny písně mají vysokou kvalitu a nijak nezaostávají. Arkona jednoduše dala dohromady excelentní album, jehož atmosféra je působivě chladná a životnost vysoká. Za mě naprostá spokojenost, možná skoro až nadšení; vinyl si to velmi brzy namíří i do mojí sbírky.


Arkona: info o albu

Polská kultovka Arkona má nachystanou další, celkově šestou desku. Počin nese název „Lunaris“ a vyjde 4. listopadu skrze Debemur Morti Productions jako digipak CD, 12” LP a download. Obal prohlížejte zde, tracklist následuje:

01. Droga do ocalenia 02. Ziemia 03. Śmierć i odrodzenie 04. Nie dla mnie litość 05. Lśnienie 06. Lunaris


Mussorgski – Creatio cosmicam bestiae

Mussorgski - Creatio cosmicam bestiae

Země: Polsko
Žánr: black metal / industrial / ambient
Datum vydání: 31.5.2016
Label: Godz ov War Productions / Third Eye Temple

Tracklist:
01. Gaaya – The Planet of the Dead
02. God Is in the Neurons
03. Stellar Core
04. Sabbathum in perpetuum
05. Key to the Universe
06. Inverted Aeon
07. Implanted Consciousnes
08. Paradisum

Hrací doba: 50:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

„Creatio cosmicam bestiae“ je albem, na jehož poslech jsem se dost těšil. Důvod ovšem nevězí v tom, že bych snad měl polský projekt Mussorgski v oblibě z minulosti. Popravdě řečeno, ani jednu ze dvou předešlých desek „In Harmony with the Universe“ (1995) a „Chaos and Paranormal Divinity“ (2011) neznám, natožpak abych znal demosnímky z hloubi první půle 90. let. Nicméně, tak nějak jsem větřil, že by mohlo jít o velice zajímavou záležitost, takže jsem byl prostě a jednoduše zvědavý.

Zvědavost nejitřil ani tak vlastní název Mussorgski, byť jej tenhle projekt sdílí se slavným ruským skladatelem klasické hudby z 19. století. Spíše mě zaujal přebal „Creatio cosmicam bestiae“, který je správě odtažitý a „sci-fi“, aniž by se jednalo o nějaký plastikový kýč. A to v kombinaci se škatulkou slibující srážku black metalu s industrialem a ambientem působí tím „správným“ dojmem. Třešničkou na dortu pak budiž sestava, jež sice čítá jen jednoho člověka, ale o to zajímavější jméno se jedná. Mussorgski je totiž ve skutečnosti vedlejším projektem Khorzona – přesně toho Khorzona, jenž je hlavním mozkem a lídrem polské blackmetalové kultovky Arkona. Zvědavost je prostě na místě.

A splnilo „Creatio cosmicam bestiae“ očekávání? Inu, jak se to vezme. Ačkoliv jsem s nahrávkou strávil velké množství času a věnoval jsem jí nadstandardní prostor (průběžně ji poslouchám vlastně už čtyři měsíce, protože jsem se k tomu dostal poměrně dlouhou dobu před oficiálním vydáním), pořád si tím nejsem úplně stoprocentně jistý. Nechápejte mě ale zle – na rovinu říkám, že „Creatio cosmicam bestiae“ je kvalitní a nadprůměrná záležitost se spoustou skvělých momentů. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, asi jen těžko bych tomu dal tolik poslechů. Přesto mám tak trochu pocit, že by to mohlo být i lepší a že regulérní uhranutí se nedostavilo, jakkoliv ten potenciál tu na to byl.

V předstihu jsem očekával, že „Creatio cosmicam bestiae“ bude trochu větší avantgarda a experiment. Nicméně, novinka Mussorgski není i navzdory jisté žánrové nejednoznačnosti nějak extrémně nestravitelnou záležitost a provedení oné výše nastíněné stylové kombinace je ještě relativně umírněné. Ale to samozřejmě není nic, za co bych nahrávce odečítal kredit, to je do jisté míry přece jen můj problém, že jsem, prost znalosti starší tvorby, očekával větší zfetovanost.

Nicméně, přítomné kompozice jsou stále velice zajímavé, nacházejí se v nich povedené nápady a celé je to poskládané dost chytře. Poměrně mě překvapilo, že „Creatio cosmicam bestiae“ disponuje skoro až soundtrackovým nádechem a některé klávesové linky by se ve filmech jistě uživily. A rozhodně tím nemám na mysli jen ambientní mezihry „Stellar Core“ a „Inverted Aeon“, stačí poslechnout třeba takovou „Sabbathum in perpetuum“, jejíž jeden motiv mi dost připomíná melodii z jednoho fantasy velkofilmu, i když to asi bude jen náhoda.

Mussorgski

Jinak obecně je skladatelský skill na „Creatio cosmicam bestiae“ hodně vysoko. Jako důkazem může posloužit třeba pozvolně gradující „God Is in the Neurons“, pátá „Key to the Universe“ s mrtvolným, skoro až primitivním riffem, která vyvrcholí přidáním majestátních kláves a dalších melodických linek, nebo atmosférická „Paradisum“ v samém závěru desky. Některé nápady jsou vážně silné, a i když to na mě místy náladově nepůsobí tak úplně sci-fi, z tohoto ohledu si vlastně nemám na co stěžovat, protože Khorzon opět ukazuje, že jednoduše umí. A to se netýká jen třech jmenovaných skladeb, nýbrž vlastně alba jako celku, jelikož se zde nenachází píseň, bez níž bych se radši obešel.

A v čem že je tedy problém? Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel, až mi nakonec došlo, že na vině bude nejspíš zvuk. Ten sice není technicky vzato špatný, ale zdá se mi, že nedává plně vyniknout potenciálu toho materiálu, což byl také asi důvod, proč jsem se v „Creatio cosmicam bestiae“ hledal tak dlouho. Myslím si totiž, že by albu zvukově slušela větší ohavnost… aby kytary skutečně roznášely mor, elektronika kopala a ambientní pasáže měly takovou tu nekonečnou hloubku. Tohle malinko postrádám, i když samotný materiál je po hudební stránce vlastně výtečný.

Nicméně, i navzdory této drobné výtce jsou mé dojmy z „Creatio cosmicam bestiae“ rozhodně kladné a myslím si, že jde o počin, jenž za slyšení stojí. Jedná se o album přesně na té hranici, kdy to dokáže uspokojit i mírně náročnějšího posluchače, ale zase to není nestravitelné zvěrstvo, u něhož při prvních posleších tápete a pomalu nemáte tucha, oč tam běží (to není protimluv vůči tomu, co jsem říkal výše). Kdyby byla deska vybavena o trochu odpudivějším a víc nepřátelským soundem, který by mně osobně seděl víc, tak bych tomu v podstatě neměl moc co vytknout. Ale i tak se při poslechu bavím.


Arkona: chystají album

Několik zajímavých novinek přichází z tábora polské Arkony. Kapela uzavřela kontrakt s firmou Debemur Morti Productions. Ti se tak postarají o vydání nadcházející šesté desky, která se bude jmenovat „Lunaris“. Poláci ji začnou nahrávat v lednu ve studiu No Solace s pomocí M.Mgła.


Hell Fast Attack IX (pátek)

Hell Fast Attack IX
Datum: 26.7.2015
Místo: Brno, ATC Obora

Účinkující: Adultery, Arkona, Elderblood, Inferno, Nokturnal Mortum, Panychida, Saltus

H.: O účasti na festivalu Hell Fast Attack jsem uvažoval snad každý rok pomalu už někdy od třetího ročníku, nicméně to byla až jeho edice s pořadovým číslem 9, která mě donutila doposud neúspěšnou sérii zlomit. Nebo abych byl úplně přesný – donutilo mě to zlomit především jedno jméno na soupisce letošního ročníku. Samozřejmě, těch zajímavých kapel tam bylo mnohem víc, ale bylo to potvrzení účasti Darkestrah, po němž jsem si řekl, že je konečně čas na Hell Fast Attack poprvé vyrazit. O to víc je paradoxní, že právě Darkestrah nakonec jako jediná kapela festivalu nedorazili a tím pádem ani nezahráli. Takový už je holt život. Nicméně, i při jejich absenci se na plakátě nacházelo hned několik velice zajímavých jmen, tak hurá na věc…

Ježura: Když jsem si tak v hlavě sumíroval, jakým způsobem pojmu svůj příspěvek k tomuhle reportu, došlo mi, že jsem svoji účast na této koncertní stálici moravské UG scény vzal vlastně dost rekreačně – a vzhledem ke statutu reportéra také dost nezodpovědně. Ne, že by za to mohl chlast (ten tomu samozřejmě napomohl také, ale zase nijak zvlášť zásadně), ale výsledkem je zkrátka to, že si o celé řádce kapel pamatuji akorát skutečnost, že hrály a že to bylo dobré respektive špatné. Vezměme to tedy z jedné vody na čisto, protože koho zajímá zbytečné okecávání…

H.: A hned první skutečně zajímavá věc celý festival rovnou zahajovala. Jméno Adultery již z české metalové mapy zmizelo před pěknou řádkou let, většina sestavy se přesunula do nového projektu Vesna a zpěvák Akharon se zase zabydlel u black metalové stálice Silva Nigra. V letošním roce se však Adultery dali jednorázově opět dohromady, aby odehráli pouhé dva koncerty, z nichž ten první proběhl právě zde. Vzhledem k tomu, že jsem je hrát živě nikdy neviděl, byla pro mě účast Adultery dalším velkým tahákem letošního Hell Fast Attacku, jenže abych byl upřímný… bylo to hodně velké zklamání. Tvorbu Adultery mám ve velké oblibě, takže to říkám nerad, ale přišlo mi to vážně špatné, nesehrané, jednotlivé nástroje působily rozhádaně… jak se říká, prostě to nešlapalo. Chápu, že kapela nevystupovala hodně dlouho, ale je otázka, nakolik má smysl to dát dohromady na pouhé dvě akce, když to pak vypadá takhle. Třeba to bude na tom druhém koncertě (který proběhne 25. září v Ostravě) lepší, ale na Hell Fast Attacku to jednoduše nebylo ono, a když prostě nefungují ani takové songy jako „Slovanská síla“ (ta zazněla dokonce dvakrát), „Píseň slovanských mečů“, „Requiem“ nebo „Ohněm a mečem“, tak někde musí být chyba. Vůbec se nedivím, že lidem, kteří studiovou tvorbu Adultery neznali, to podle tohoto vystoupení připadalo jako pagan metalový Kabát

H.: Program pokračuje dalším pagan black metalem z České republiky – vystoupení plzeňské Panychidy sice tak exkluzivní ani zdaleka nebylo, zato však bylo o poznání zábavnější. Přece jenom bylo cítit, že Panychida je zvyklá hrát živě a také že jí to jde. Plzeňská pětice se představila v parádní formě, set měl spád a kupředu jej kromě kupy hitovek typu „Running Out of Rules“, „Moon, Forest, Blinding Snow“, „Three Pillars“ či „The Great Dance of Dionysus“ klasicky hnal především Vlčák, jenž si svou roli frontmana zcela evidentně vychutnává. Snad jediná chvilka, jež mi na celém vystoupení neseděla, byl čistý zpěv kytaristy Honzy Vaňka, protože mi to prostě nějak nelezlo přes uši, ale šlo jen o jeden krátký moment, takže se nebavíme o ničem, co by snad mělo dojem z kvalitního výkonu Panychidy jakkoliv srazit. Jasně, vrchol festivalu to nebyl, ale i tak jsem se bavil příjemně.

Ježura: Na Adultery jsem se těšil, ale protože jsem jejich studiovou tvorbou nepolíben, bohužel došlo přesně na to, o čem mluvil kolega. Přišlo mi to totiž vážně špatné… Nechtěně sebeparodická odrhovačka, jaká se z vystoupení Adultery vyklubala, mě opravdu neoslovila, a že to místy nebylo až tak hrozné, to je jen velmi slabá náplast na tohle zklamání. Je mi líto. Čeho mi však líto rozhodně není, to je účast na vystoupení Panychidy. Plzeňáci opět nezklamali a předvedli standardně zdařilý set, který mě bavil v podstatě pořád, a opět tak potvrdili, že jejich jméno není z různých stran chváleno neoprávněně. Zvuk jim sice trochu kolísal, takže občas tradičně zanikala Honzova kytara, ale na druhou stranu to bylo snad vůbec poprvé, kdy byl opravdu slyšet čistý zpěv zmíněného kytaristy – a protože mně osobně tedy falešný opravdu nepřipadal, můžu dát s čistým svědomím palec nahoru.

H.: Saltus patřili k těm skupinám, jejichž výkon nebyl špatný, vlastně byl docela v pohodě, ale také to nebyl žádný velký zázrak… jednoduše taková zlatá střední cesta. Je pravda, že i když Poláci hrají jen ve třech, tak jejich vystoupení ubíhalo poměrně rychle a nedalo se tvrdit, že bych se vyloženě nudil, to zase nepopírám, jen prostě a jednoduše nešlo o nic vysloveně pamětihodného a ve studiové podobě mi tahle skupina přijde zábavnější. Nicméně kdo Saltus předem neměl naposlouchané, toho kapela svým výkonem od dalšího průzkumu její tvorby myslím neodradila. Stručně řečeno, Saltus sice pod kotel nijak zvlášť nepřiložili, ale aspoň sympaticky udrželi festivalovou provozní teplotu na stávající hodnotě.

H.: Úplně jinačí káva (byť stále taktéž polská) a zároveň první skutečně kulervoucí koncert festivalu přichází s nástupem Arkony. Zatímco loni na podzim v klubu mě tahle polská kultovka na zadek zrovna neposadila a odcházel jsem z jejího pražského vystoupení spíš trochu rozčarován, tentokrát tahle smečka okolo kytaristy Khorzona vážně zabíjela. Nedokážu přesně říct, v čem to nyní bylo tak jiné, protože s výjimkou prostředí to bylo vesměs to samé – jedinou větší aktivitu vyvíjel pouze zpěvák a baskytarista Armagog, který vysvlečený do půl těla a počmáraný koulel očima jak ďábel, zatímco zbytek formace v bílých mikinách byl v podstatě statický. Přesto to prostě mělo setsakra velkou šťávu a fakt se mi to líbilo.

Ježura: Co se týče Saltus, je to jedna z těch kapel, o které vlastně ani nevím, jestli jsem se jejího setu účastnil, tím spíše jaké to bylo. Přeskočíme tedy jedno Polsko, abychom se dostali k dalšímu. Když jsem viděl Arkonu loni v klubu, rovněž mě to moc nevzalo, ale na prknech Hell Fast Attacku – jak už ostatně napsal kolega – se pánové pochlapili a složili velice solidní reparát. Nevím proč, ale tentokrát to bylo vážně dobré, bez problémů uvěřitelné, plné energie a zatraceně mě to bavilo, takže až bude nějaké příště, dost určitě svou potenciální účast alespoň zvážím.

H.: O vrchol prvního dne se ovšem přece jen postarala jiná skupina, a to rovnou ta, jež měla svoje logo na plakátu v té největší velikosti. Ukrajinská legenda Nokturnal Mortum, která se do České republiky vrátila po pěti letech od koncertu v Žatci, na Hell Fast Attacku předvedla skutečně působivé vystoupení takřka po všech stránkách – jak vizuálně (zajímavě vypadající muzikanti, kostěný stojan na mikrofon Knjaze Varggotha, plachty, dva velcí strašáci na pódiu, výborná světla), tak samozřejmě i hudebně. Hrálo se především z novější tvorby, dokonce i z té, která je tak nová, že ještě nevyšla, jelikož padly i skladby z (již nepříjemně dlouho) chystané desky „Істина“, nicméně mě osobně za srdeční sval nejvíce chytily písně, které již znám, především věci z alba „Голос сталі“ byly skvělé. Třeba „Україна“ (anebo „Коляда“, abychom nezůstali u jediné nahrávky) byla vážně excelentní, ale taková „Біла вежа“, to byla doslova magie v přímém přenose. Není co řešit, Nokturnal Mortum živě prostě byla úplně stejná síla jako z alba, fantastický koncert takřka bez jediné výhrady…

Ježura: Následující Nokturnal Mortum byli nejen největší jméno soupisky ale také můj osobní tahák číslo jedna, takže tady nějaká neúčast jaksi nepřipadala v úvahu – a že bylo hodně o co stát, protože Ukrajinci předvedli mimořádně povedenou show. Novější tvorba, která setlistu dominovala, zafungovala naživo tak dobře, jak to jen šlo, a v kombinaci s výtečným zvukem, parádním osvětlením a působivou pódiovou prezentací se tak před očima mýma i očima ostatních zhmotnil naprosto parádní koncert, který v každém ohledu dostál mým nemalým očekáváním a který jsem si opravdu náramně užil. Až se u nás za dalších pět let Nokturnal Mortum zase ukáží, dost pravděpodobně u toho budu, byť laťka byla letos nastavena hodně vysoko.

H.: Podle původního harmonogramu měli být nyní na programu Darkestrah, nicméně již od odpoledne bylo jasné, že se jejich set konat nebude. Na jejich pozici se ze soboty přesunuli ukrajinští Elderblood, avšak tuhle kapelu jsem nakonec v rámci regenerace vynechal…

Ježura: Ačkoli znám tvorbu Darkestrah jen zběžně, i mě dost zklamalo jejich odpadnutí a Elderblood, kteří měli původně hrát v sobotu a kteří je na programu nahradili, tedy měli hodně těžkou úlohu. Pokud mě paměť nešálí, nakonec to neznělo špatně, ale ani tak mě Elderblood na místě neudrželi, a to ze dvou důvodů – zaprvé to rozhodně nebyl až zase takový zázrak a zadruhé už jsem se tou dobou sotva únavou držel ve vzpřímené poloze, takže jsem to nakonec odpískal a šel se trochu vyspat. Sice mě to stálo podle všeho výtečné Inferno, ale v tomhle směru určitě není všem dnům konec…

H.: Pod pódium se zpátky vracím až na závěrečný bod pátečního programu, jímž byla domácí kultovka Inferno. Zakuklená pětice předvedla svůj obvyklý okultní rituál, který byl vlastně standardem, jaký tahle kapela v posledních letech na koncertech předvádí, nicméně tím nechci říct, že by šlo o nudnou rutinu, protože zrovna v tomhle případě to myslím v pozitivním slova smyslu. Mě osobně totiž Inferno ve své současné podobě strašně baví (mnohem víc, než mě skupina bavila kdykoliv v minulosti) a platí to i o živých seancích, jelikož ty koncerty prostě mají sílu. Vizuální stránka opětovně působivá, z pódia se řinula temná atmosféra a vše jako vždy suverénním způsobem dirigoval Adramelech se svým jedovatým vokálem. Měl bych vlastně jen jednu poznámku, i když ta není ani tak ke konkrétnímu vystoupení, ale obecná – „Pohanské meče“ jsou sice skvělá vypalovačka, o tom žádná, ale s tím, jak na tom Inferno aktuálně jsou (jak vzhledem, tak i v poslední studiové tvorbě), by možná nebylo špatné postavit ty koncerty čistě jen na nejnovějších skladbách… nevím, jak to vidí ostatní, ale třeba mně by rozhodně dávalo smysl někdy zahrát „Omniabsence Filled by His Greatness“ v celé její délce živě.


Arkona / Illness – split

Arkona / Illness - split
Země: Polsko / Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.9.2014
Label: Godz ov War Productions

Odkazy Arkona:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Illness:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Kultovní polští black metalisté Arkona se co do dlouhohrajících počinů odmlčeli na až nepříjemně dlouhou dobu, nicméně na sklonku loňského roku ticho konečně prolomili s výtečným návratem v podobě “Chaos.Ice.Fire”. Neuběhl ani rok a je tu další nová muzika z jejich dílny, byť se tentokrát jedná pouze o jednu skladbu, jež vychází v rámci společného splitu s taktéž black metalovými kolegy Illness. Jen dodejme, že počin vychází pouze jako 7” EP v limitaci 300 kopií.

Pojďme se nejprve podívat na příspěvek Arkony, který byl pojmenován “Klucz do istnienia”. Porovnáme-li skladbu s tím, co Poláci předvedli na zmiňovaném “Chaos.Ice.Fire”, řekl bych, že do excelentní úrovně desky novému songu něco málo schází (možná proto se na album nedostal – byl totiž natočen právě během nahrávání “Chaos.Ice.Fire”). Z obecného hlediska však vůbec není špatný, právě naopak – rozhodně se jedná o vysoce kvalitní práci, jež splňuje standard Arkony (a ten není vůbec malý, o tom žádná). Pořád se jedná výtečnou záležitost, sypací pasáže jsou správně zběsilé, přesto vysoce zábavné a občasné zvolnění tomu dodává ten správný šmrnc. Celkově vzato se rozhodně nedá tvrdit, že by Arkona na počin šoupla jen nějaký nudný šuplíkový přebytek – a jestli ano, tak to jen dokazuje, jak skvělá kapela to je, když zbytky ze skládání řadovek znějí takhle parádně.

Oproti tomu Illness pro mne byli až doteď neznámou skupinou, takže jsem netušil co od nich čekat. V žádném případě jsem ovšem nečekal, že budu muset prohlásit, že to u mě v tomto minisouboji s Arkonou vyhráli. Jejich “Zaraza” je totiž naprostá pecka – na ploše necelých sedmi minut Illness nabízejí sice stále agresivní a po většinu času rychlý, přesto vysoce nápaditý black metal, jemuž nechybí atmosféra ani silné momenty. Zejména vypuštění kytar na začátku páté minuty je vyloženě excelentní a jde možná o vrcholnou pasáž celého splitu. Nevím, jestli to byl primární účel písně, ale na prozkoumání další tvorby mě kapela rozhodně navnadila.


Arkona, Inferno, Panychida

Chaos Is Coming Tour
Datum: 23.9.2014
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Arkona, Armada, Inferno, Panychida

H.: Polská Arkona se v posledních letech stala relativně častým a pravidelným hostem českých koncertních pódií, jenže jakkoliv mám tvorbu téhle kultovní smečky rád, doposud jsem ji živě neviděl. Jenže tak dlouho se chodí s hrníčkem pro vodu, až se ucho utrhne, a tak dlouho se Arkona s mojí maličkostí vzájemně míjí, až se jednou konečně potkáme. A toto setkání se na konec odehrálo v úterý 23. září v klubu Exit-Us v Praze. Ale pěkně popořadě, jelikož těch kapel se zde samozřejmě sešlo víc.

H.: Než se však pustíme do stručného popisu toho, co jednotlivé skupiny na pódiu předvedly, musíme ještě letmo pohovořit o místě konání. Na rovinu říkám, že jsem z toho, že se akce koná právě v Exit-Usu, neměl zrovna radost, protože tenhle klub příliš nemusím. Když pominu fakt, že mi jeho sál přijde na kapelu formátu Arkony (ale neplatí to jen v tomto případě, ale i o spoustě dalších formací, jež zde vystupovaly) trochu nedůstojný, především mi zde vadí zvuk. Nevzpomínám si, že bych tu někdy slyšel opravdu povedený zvuk – a špatný sound je na hudebním koncertě vždycky “trochu” problém. Jsou případy, kdy nejsem tak úplně rád, že mám pravdu, a tohle byl jeden z nich, protože se mé obavy naplnily a nepříliš kvalitní nazvučení bohužel snížilo dojem ze všech vystupujících.

Atreides: Po definitivním zmrtvýchvstání polské Arkony bylo jasné, že pražský koncert nemůžu vynechat. Poslední deska “Chaos.Ice.Fire” z loňského prosince je výtečnou záležitostí, která mě dokázala naprosto přejet, a doufal jsem, že něčeho podobného by se mi mohlo dostat i živě, a možnost slyšet staré fláky v současné produkci byla zkrátka neodolatelná. Kromě toho, domácí jména v podobě Panychidy a Inferna rovněž slibovala solidní akci. Jediným strašákem tak zůstalo místo, totiž Exit-us, jehož zvukové podmínky mi už několikrát nachystaly nemilé překvapení, a jediný koncert, kdy tam byl zvuk jako víno, byla Umbrtka před dvěma lety, která své vystoupení připravovala asi tři hodiny. Je tedy pochopitelné, že obavy byly docela na místě.

H.: Jako první se představili mexičtí death metalisté Armada, na nichž bylo nejzajímavější asi tak to, že byli z Mexika. Jinak se totiž jednalo o po všech směrech průměrné vystoupení, jakých už každý z nás viděl mraky. Zámořská čtveřice působila dojmem, že se snaží koncert neodfláknout, což v překladu znamenalo, že všichni třepali hlavou, seč jim síly stačily, takže z tohoto pohledu ještě dejme tomu, ale totálně nudná hudební produkce na tom byla hůř. Jednoduše řečeno, byl to takový ten death metal, u něhož si na koncertě pokýváte hlavou s pivkem v ruce, ale při domácím poslechu to je brutální nuda, protože variací na dané téma jste již slyšeli tolik, že další už poslouchat nepotřebujete. Zejména zamrzelo, že když už se sem tam objevil solidnější moment, Armada jej hrála tak dvě, tři vteřiny, aby se okamžitě vrátila k nezáživnému hoblování. Nijak zvlášť oslnivě se nepředvedl ani zpěvák David González Brambila, jehož growling nebyl nic moc, ale ještě v normě, jakmile se však pustil do vysokého řvaní (což se naštěstí stalo tuším jen dvakrát), tak to byl děs. Abych byl ale fér, musím uznat, že výše zmiňovaný zvuk jim rozhodně nepomáhal, naopak spíš jejich snažení podkopával nohy a zejména v rychlých momentech (tj. skoro celý set) to byla zahuhlaná hluková koule, v níž nebylo pořádně slyšet ani hovno. Na druhou stranu jsem měl z jejich vystoupení takový nepříjemný pocit, že ani perfektní nazvučení by je nijak zvlášť nespasilo. Netvrdím, že Armada byla totální průser, ostatně jsem tam vydržel po celou dobu, ale když Mexičani vyklidili pódium, nijak mě to nemrzelo.

Ježura: I když ve mně malé světélko naděje přeci jen blikalo, od Armada jsem nečekal nic světoborného, a tak pro mě nebylo žádným překvapením, když jsem se ničeho světoborného také nedočkal. Sice mi bylo vážně sympatické, jak se Mexičané upřímně snažili dát do toho všechno, a pár solidních momentů z jejich muziky taky vykouklo, jenže jinak to byl fakt totální průměr ve všech směrech a navíc to ještě zabíjel zvuk, který nechal vyniknout kytarám jedině tehdy, když se výrazně zpomalilo. Průser to rozhodně nebyl, to netvrdím, poslouchat to jakž takž šlo a z jistého úhlu pohledu mi to přišlo i celkem sympatické (asi proto, že mám slabost pro kapely, které se očividně snaží) ale ve výsledku to Armada nedotáhla výše než na vesměs nudnou půlhodinku, v jejímž závěru jsem bez špetky lítosti raději zamířil trávit čas do dlouhé fronty na pivo.

H.: Jako druhá nastoupila Panychida, která se již zařadila ke spolehlivým stálicím domácí scény, a laťka poskočila oproti Armada takřka ve všech ohledech nahoru – v pódiové prezentaci, suverenitě, hudebně… zvukově však bohužel ne. Samozřejmě to není úplně vina kapely, to netvrdím, ale i Panychidu bohužel trápila přílišná nečitelnost v rychlých momentech. Především tím značně utrpěly kytary, což je dost velká škoda, jelikož kytarová práce je třeba na poslední desce “Grief for an Idol” opravdu parádní. Co se však týče samotné Panychidy, proti jejich snažení se toho moc říct nedá – plzeňská pětice nastoupila ve sladěných outfitech v podobě bílých trik s logem kapely na prsou, a když se následně dala do díla, byla z toho cítit jistota. Show ovládal především Vlčák, který je opravdu výtečným frontmanem a svého předchůdce z Mexika pěkně proškolil v tom, jak se pracuje s publikem. Ze strany skupiny šlo tedy o parádní vystoupení, ale toho zvuku je škoda…

Ježura: To Panychida předvedla jinačí show. Problém se zvukem se sice nevyhnul ani jim a kytarové harmonie, které v jejich muzice hrají zásadní roli, zejména ze začátku hodně zanikaly a bylo si je třeba domýšlet, ale vystoupení to na lesku pranic neubralo a od začátku do konce šlo o hodně povedenou záležitost. Jestli byl ale celý koncert hodně povedený, opravdová bomba přišla těsně před koncem, kdy Panychida vytáhla na světlo fenomenální vál “Moon, Forest, Blinding Snow”, a jestli snad do té doby někdo pochyboval, tak tady všechny pochyby musely vzít za své. Nářez jako kráva! Panychida se zkrátka představila ve výtečném světle, potvrdila svou formu a právem si vysloužila suverénně nejbouřlivější odezvu večera.

Atreides: Vzhledem k tomu, že mexická Armada mě nezaujala, vypravil jsem se až na plzeňskou Panychidu, která mě poslední deskou řádně navnadila na živá vystoupení. Na první poslech bylo jasné, že Exit-us zkrátka nezklamal a mizerný zvuk utopil kytary a naopak zbytečně přepálil bicí. Basa paradoxně byla tak tak slyšet, stejně jako folkové prvky, z nichž nejvýraznější byla jednoznačně píšťala, většinu si ale člověk musel domýšlet. Co zmršil zvuk, to však kapela doháněla solidním nasazením, a když nic jiného, velmi rychle jsem pookřál, rozhýbal se a v závěru sem tam čile pohodil hlavou. Panychida zahrála víceméně z celé diskografie, od nejstarších kusů z prvního dema jako “Running out of Rules” až po nejnovější kusy z poslední desky, jmenovitě třeba “Minnestund”, nebo “Three Pillars” z předchozího EP “Woodland Journey”. Vrcholem ale byla titulka minulé fošny, “Moon, Forest, Blinding Snow”, a obecně by se dalo o setu říct, že byl pěkně vygradovaný. Jediné, co tak opravdu vadilo, byl jen zvuk.

H.: Nyní měli podle původního plánu nastoupit Inferno, ale realita byla taková, že se do díla pustila rovnou kultovní polská smečka. Na jednu stranu jsem se na Arkonu těšil, ale na tu druhou jsem se i trochu obával, protože vzhledem k tomu, že obě předchozí kapely byly v rychlých momentech díky zvuku skoro neposlouchatelné a muzika Poláků se v podstatě nese jenom v rychlém tempu, člověka tak nějak automaticky napadlo, že by to Arkona mohla pěkně odnést. Je pravda, že se sound trochu zlepšil, ale do ideálu to rozhodně mělo daleko, takže někdy byl stále problém poznat, který song vlastně skupina spustila (pokud tedy nešlo o nějaký kus s opravdu charakteristickým začátkem, jako byla třeba “Epidemia rozczarowania i nędza duchowa” z debutového alba “Imperium”, která padla hned na druhé pozici).

H.: Vzhledem k reputaci Arkony jsem jaksi očekával, že to bude kulervoucí šleha, která zbourá klub, ale tak nějak nebyla. A přitom kamenem úrazu rozhodně nebylo to, že Khorzon hned během první pecky utrhnul strunu na kytaře a musel odběhnout pryč pro nový nástroj, takže bylo vystoupení na chvilku přerušeno, vlastně jsem tak nějak nenašel nic, s čím bych měl problém. Nebyl to špatný koncert, polonahý zpěvák a baskytarista Armagog koulel očima jak ďábel, celkově jsem se docela bavil a nemůžu říct, že by na tom, co Arkona předváděla, bylo něco vyloženě špatně, ale přesto všechno jsem z toho nějaký opravdu silný dojem neměl a rozhodně jsem čekal o dost víc. Onomu dojmu pak příliš nepřidal ani prapodivný závěr vystoupení, když Arkona dohrála song a za dvě vteřiny už Poláci tahali zezadu futrály na kytary. Jasně, k black metalu nějaká ta misantropie patří, o tom žádná, od skupin tohoto žánru by nadšené děkovačky a půlhodinové loučení byly snad i nepatřičné, ale tohle bylo trochu moc.

Ježura: Je to ode mě asi trochu kacířské, ale hromadám nadšených výkřiků a skvělých referencí navzdory jsem polskou Arkonu nechal ležet ladem a s muzikou, která pod hlavičkou kapely vznikla, jsem si premiéru odbyl až na tomto koncertě. Vzhledem k výše zmíněnému moje očekávání nebyla vůbec malá a z jistého úhlu pohledu se také naplnila. Netuším, jak to zní z desky, ale i v téhle podobě nebylo sporu o tom, že jde o muziku prvotřídní kvality, celá řada momentů byla vyloženě výtečná a nasazení, se kterým do toho šel zejména Armagog, také nejde ani v nejmenším zpochybňovat. Na druhou stranu mě vlastní vystoupení zase nijak zvlášť neuchvátilo a určitě nešlo hovořit o kdovíjak výjimečném zážitku, který bych v případě potřeby nebyl ochoten oželet. Arkona mě tedy sice více než výmluvně přesvědčila o svých hudebních kvalitách, samotný koncert měl ale k dokonalosti daleko, což bylo po všech těch očekáváních poněkud zklamáním.

Atreides: Po přestávce strávené u vchodu do klubu (v horním patře bylo i přes zpola naplněný klub prakticky nedýchatelno) jsem se vrátil k podiu při první známce, že by se mohlo začít hrát. Jaké ale bylo překvapení, když namísto Inferna byla na pódiu nastoupená Arkona. Krutopřísní sněhuláci navlečení v bílých mikinách v čele s polonahým, zmalovaným Armagogem se toho pustili docela zostra a na úvod začali staršími skladbami. Došlo na slušný průřez diskografií, kdy starší, atmosféričtější věci střídaly úderné nové kusy, což se vzhledem k bohaté diskografii kapely dalo docela očekávat. Bohužel, opět tu byl problém se zvukem, který byl v případě kytar poněkud čitelnější, pořád to ale bylo hlavně o bicích, vokálu a hlukové kouli během sypaček. A jak poznamenal H. nade mnou, občas vážně nešlo poznat, co to vlastně hraje. Co si budeme povídat, ono to občas bylo i proto, že starší věci provází z desky dost garážová produkce a jejich převod do současného zvuku trochu překvapil. Když ale odhlédnu od zvuku, čekal jsem od vystoupení Arkony trochu víc. Nevím, jestli to bylo jen tím zvukem, místem, nebo kapela zrovna nebyla ve formě (což si nemyslím, protože docela na podiu docela řádili) či co, ale prostě jsem se do jejich hudby nedokázal tolik položit a unášet se jí, jako se mi to podařilo třebas nedávno na Wovenhand. Co si budeme povídat, vzhledem k formátu kapely je prostředí Exit-Usu dost nedůstojné a dokázal bych si koncert představit na mnohem přívětivějším místě, i tak jsem ale prostě očekával víc, především hutnější atmosféru, která se ke všemu neustále prala s podivně nijakým klubem. Samotná Arkona mě dokázala zklamat jen relativně krátkým, sotva 40minutovým setem a rychlým úprkem z pódia, kdy se odklidili, sotva dohráli.

H.: Závěr večera tedy obstarala další black metalová kultovka, tentokrát však již domácí, a sice Inferno. Tahle smečka je ve své aktuální okultní podobě naživo opravdu skvělá, což se jistě potvrdilo i tentokrát v Praze, jelikož Inferno bylo jednoznačným vrcholem večera a nechalo za sebou i Arkonu. Možná je trochu škoda, že se Inferno obešli bez své pódiové výzdoby v podobě stojanů a svícnů a vyjma plachty s motivem poslední desky “Omniabsence Filled by His Greatness” za zády si vystačili jen s malováním a černými plášti… ale i tak to stačilo. Instrumentální sekce byla jako vždy takřka nehybná, jen sem tam kývání do rytmu, ale vzhledem k tomu, že v oněch kápích všichni vypadají působivě, to nijak nevadí, možná i spíš naopak. Nehledě na fakt, že kromě instrumentalistů je na pódiu ještě Adramelech, jenž vyjma jedovatého vokálu nepostrádá ani velkou dávku charismatu, s nímž umí pořádně přiložit pod kotel. Všechno to bylo skvělé až na jedinou věc – jak jistě správně tušíte, i v případě Inferna zaúřadoval zabiják večera, špatný zvuk. Podobně jako u Arkony to znělo lépe než na začátku akce a s trochou fantazie se dal poznat i song, ale jinak opět platí, že zejména v rychlých momentech se to slévalo do nepříjemného chaosu, čímž extrémně tím utrpěly hlavně skladby z “Omniabsence Filled by His Greatness”, které jsou do velké míry postavené na excelentní kytarové stránce. Nicméně atmosféra, jakou Inferno dokázali i za takových podmínek vytvořit, byla dost silná na to, aby rozhodně nebylo od věci mluvit o povedeném vystoupení.

Ježura: Když jsem ve víru bouřlivé diskuze nad mírně rozpačitou Arkonou prohlásil něco ve smyslu, že teď přijdou Inferno a ukážou Polákům, jak se to dělá, to jsem ještě netušil, jak prorockou myšlenku jsem vyslovil. Inferno totiž opravdu s přehledem smetli veškerou konkurenci a odehráli naprosto parádní vystoupení, kterému stačil pouze song nebo dva k tomu, aby si mě totálně získalo. Famózní atmosféra, hmatatelná zloba a výtečná hudba se tu potkaly v naprosto pohlcující kombinaci, vystoupení s už tak mocným tahem na bránu gradovalo jako kráva a nad tím vším suverénně kraloval Adramelech, který opět potvrdil svoje vokální vlohy i schopnost naprosto uhrančivého projevu. Tohle byl zkrátka opravdu mimořádný zážitek a Inferno se jako jedni z mála zasloužili o to, že jsem se na koncertě dostal do transu, což je asi to nejlepší, co se vám může na koncertě stát.

Inferno

Atreides: Poslední kapelu, karvinské Inferno, znám především díky jejich poslednímu albu “Omniabsence Filled by His Greatness”, přičemž předchozí tvorbou jsem víceméně nepolíben. Nicméně úterní koncert mě přesvědčil o tom, že mezery ve vzdělání bych měl zatraceně rychle dohnat, protože živě Exit-Us naprosto rozbili. Zvuk byl oproti PanychiděArkoně podstatně lepší, pořád měl ale k dokonalosti daleko a trpěl těmi samými neduhy, co posledně. Vem ho ale čert, protože takhle zabijácký black metal tu zase delší dobu nebyl. Starší, údernější a agresivnější tvorba prostě stínala hlavy a vzhledem k tomu, že se hrálo především z ní, znalí asi tuší, jaký asi koncert byl. Adramelech má k tomu charisma na rozdávání a jeho nespoutanost tvořila se zakukleným, nehybně stojícím zbytkem kapely zajímavý kontrast.

Atreides: Silná, zlobou nasáklá atmosféra, kterou dokázali Inferno vyčarovat v prakticky polních podmínkách, mě dokázala strhnout a nepustit po celou hodinu, kterou měli Inferno k dispozici. Kapela se obešla bez zbytečných řečí a jasně ukázala, proč patří mezi domácí špičku a řadí se mezi nejlepší jména světového formátu. Jediným škraloupem tak zůstává vědomí, že odehrávat se celá akce jinde, bylo by vystoupení ještě o několik řádů silnější. Doufám tedy, že se všemi třemi kapelami se potkám někdy v budoucnu za ideálnějších podmínek, které dají jejich hudbě a atmosféře vyniknout mnohem více, především v případě Arkony, která je i přes docela dobrý koncert v důsledku trochu zklamáním.

H.: Bilance večera je tedy následující – průměrná Armada, dobrá Panychida, dobrá Arkona (byť u Arkony je říct “dobrý” trochu zklamání, jelikož očekávání byla výš), skvělé Inferno a zvuk ve všech čtyřech případech na pěst. Netuším, zdali to je dáno prostory klubu nebo samotným zvukařem, ale jak již padlo na začátku, opravdu dobře nazvučený koncert jsem v Exit-Usu ještě neviděl, maximum je tak “dá se to poslouchat”, většinou to ovšem stojí za prd. A i tato akce to bohužel potvrdila. Věřím tomu, že kdyby se to konalo jinde, mohl být dojem z koncertu mnohem lepší. Netvrdím, že byl ten večer totálním propadákem, to rozhodně nebyl a upřímně říkám, že s výjimkou Armady jsem se u všech kapely bavil přinejmenším slušně, spíš však dobře, ale tak nějak jsem odcházel s pocitem, že koncert s tak silnou sestavou jako Arkona, Inferno a Panychida mohl přinést ještě větší zážitek, než jak tomu bylo v reálu.