 |
| Země: Rusko Žánr: folk / pagan metal Datum vydání: 26.8.2011 Label: Napalm Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy:
|
Pěkně se na téhle kapele s kolegou Ježurou střídáme. Já jsem si vzal svého času na paškál předchozí album “Гой, Роде, Гой!”, on měl na starost minulé EP “Стенка на стенку”, takže na mě je opět to nejnovější, s čím ruská Аркона přichází – album “Слово” (i když není bez zajímavosti, že to takhle původně být nemělo, ale to vás stejně nezajímá, takže se tím nebudeme zdržovat). Snad do příštího alba kapela nebude vydávat žádné minialbum, aby na mě nevycházely jen velké desky a na něj jen EPčka (smích). Ale ne, teď už vážně…
Abych se přiznal, na “Слово” jsem se díval ještě před poslechem poněkud skepticky. Obal už neřeším, protože ty mi u téhle formace nikdy zrovna nelezly pod čumák (nejlepší obal má jednoznačně druhá deska “Лепта”, od té doby je to na můj vkus trochu kýč… ale pořád lepší, než kdyby byla kýč hudba a obaly pěkné), ale trochu jsem obával premiérového použití orchestru, který jsem si u těchto Rusů moc nedokázal představit. Zkráceně řečeno jsem pojal podezření, že by z toho mohly vylézt až moc velké “zpívanky”, jestli mi rozumíte. Ale dejme tomu, to bych ještě přežil, co mě však dorazilo, to bylo již zmiňované EP “Стенка на стенку”, jež kapelu představilo v podobě, na níž jsem nebyl zvyklý a která mi přišla naprosto příšerná – v podobě prachsprosté odrhovačky.
Možná si řeknete, že já toho nadělám, že kvůli jednomu songu, ještě k tomu na neřadovém počinu, a že tolik vyvádím, ale on má celý tento problém jaksi o dost hlubší základy. Víte, já mám k folk metalu opravdu prazvláštní vztah. Jsou kapely, za které bych strčil ruku do ohně, jak mám jejich muziku rád, ale na druhou stranu jsou i skupiny, ze kterých se mi bez nadsázky zvedá žaludek. Obecně se dá říct, že preferuji folk metal v podání těch “starých” kapel (případně těch, které na ně navazují), protože jejich muzika má dle mého názoru dodnes smysl a nějaké pozadí. Jenže postupem času – začalo to hlavně v novém tisíciletí – se stal folk metal synonymem pro vidlácké skákačky bez mozku, jejichž jediným cílem je být co nejvhodnějším doprovodem k ožírání si držky. A přitom se stačí trochu prohrabat 90. léty a v tom “stejném” žánru naleznete opravdové, byť povětšinou polozapomenuté klenoty. Jenže já jsem na ně nezapomněl, díky čemuž mi snad nikdo nemůže mít za zlé, že mám tak velkou averzi vůči všemu tomu skákacímu, co je dnes tak populární. Jenže zrovna Аркона pro mě představovala vždy jakýsi kompromis, který ačkoliv je čím dál tím více populární (rád bych však upozornil, že já jejich tvorbu sleduji od pravěkého debutu “Возрождение”, čili od doby, kdy ještě nevytáhli paty Ruska a zde je znalo jen pár fajnšmekrů), vždy si dokázal udržet velmi vysokou úroveň a v neposlední řadě hlavně dávku inteligence ve své tvorbě. Proto jsem onen z mého pohledu úpadek s “Стенка на стенку” nesl tak nelibě a na “Слово” se díval předem skrz prsty… Avšak o to víc je příjemnější zjištění, že většina mých obav byla lichá, protože Аркона i v roce 2011 pořád dokáže stvořit to, proč jsem jejich muziku měl vždy rád. A to vše mi bylo jasné hned s prvním poslechem.
Veškeré obavy o přítomnost orchestru rozpráší hned úvodní a pestré intro “Азъ”. Bál jsem se totiž toho, aby Аркона nepodlehla vábení, že má konečně k dispozici orchestr, a nepřehnala to s ním, což by mohlo za jistých okolností zazdít veškeré folkové nástroje. To se ale naštěstí nestalo a orchestr na “Слово” funguje ve své podstatě jako doprovod v pozadí, který pomáhá dotvářet atmosféru (podobným stylem, jakým nemálo skupin používá klávesy). Že se tak neděje na úkor folklóru, se ukáže ihned právě v “Азъ”, která začíná velice napínavým smyčcovým partem, k němuž se později přidává i onen folk, ale z orchestru velmi příjemně vystupuje, bere si na chvíli hlavní slovo a stále zastává tu důležitější funkci.
Příjemným šokem je do jisté míry i druhá “Аркаим”, v níž Аркона spustí opravdu hodně ostrý riff. Takhle nabroušeně u nich kytara zněla snad naposled v roce 2004 na prvních dvou deskách. Že to ale není jenom výkřik do tmy, dokazuje dále i “Никогда”, jejíž některé pasáže bych si v naprosté pohodě dokázal představit i v personálně spřízněných Rossomahaar. Ale to je jen jedna z mnoha tváří, které Аркона na své novince předvádí. Jestli se totiž dá o albu “Слово” něco prohlásit, určitě by to bylo to, že jde o velice pestrou desku. V podstatě žádná skladba není jednotvárná, jednotlivé motivy se střídají jak na běžícím páse, aniž by se mezi sebou vzájemně mlátily, díky čemuž “Слово” udrží svého posluchače v neustálém napětí a nenechá ho povolit svou pozornost. Za příklad si můžeme vzít třeba skladbu “Больно мне”, která začíná příjemným akustickým vybrnkáváním, gradujícím díky nástupu orchestru. To je následováno poměrně agresivnější pasáží, ale díky neustálemu brnkání a přítomnosti orchestru to má pořád tu správnou náladu. Píseň postupně roste, aby se přibližně okolo dvou minut zvrhla do naprosto vynikajícího kousku, který bychom s nadsázkou mohli označit za písničku v písničce, protože sám o sobě graduje a má lehce rozdílnou, melancholičtější atmosféru. Když vše utichne, nastoupí opět rychlá kytarová pasáž jako ze začátku, končící úvodní akustikou. Takto bychom mohli v podstatě probrat každou píseň, takže to vezmeme hopem…
Za zmínku podle mě určitě stojí naprosto skvostná “Заклятие”, jejíž název napovídá, co od ní asi tak můžeme čekat (pro neazbukáře přepis: “Zakliatie” – “Zaklínání”). Její atmosféra je opravdu až plíživá, šamanská, zvláště první polovina je bez jakékoliv nadsázky vážně úžasná. Je pravda, že předchozí počiny kapely už jsem pěkných pár měsíců neslyšel, ale nepamatuji si, že by kdy Аркона nahrála podobnou skladbu. A to, že kapela dokáže po šesti albech stále ještě podobně překvapit, to je pro mě opravdu velké plus. Velice mě baví rovněž “Одна”, která jako by vypadla z odněkud z období alb “Во Славу Великим!” a “От Сердца к Небу”. K oné zmiňované pestrosti však přispívají i jakési mezihry v podobě jakýchsi deklamací (“Предок”, “Потомок”) nebo povedená (a hlavně ne klišovitá, což je dobře) balada “Там за туманами”.
V rámci dodržení alespoň nějaké objektivnosti musím ale zmínit i to, že ne úplně všechno je tak výborné. Kromě již zdrbané nechutnosti “Стенка на стенку”, která se naštěstí nachází až v samotném závěru “Слово” (je předposlední, po ní už následuje jen další klidná balada “Зимушка”), je další spornou položkou čtvrtá “Леший”. První tři skladby “Азъ”, “Аркаим” a “Больно Мне” nasadí vcelku vážnou tvář, proto jako pěst na oko působí začátek následující “Леший”, kde se ozve s prominutím naprosto vyjebané intro s akordeonem. Ono je to vlastně jenom pár vteřin, ale i tak je tam nějakých těch 20 sekund totálně mimo mísu a hlava mi nebere, proč to tam kapela musela cpát. Je to o podivnější, že “Леший” dále pokračuje docela slušně (hlavně hned poté následující druhé, kytarové intro jako by vypadlo odněkud z atmosférického black metalu). Občas v ní sice ten akordeon znovu vykoukne a popravdě řečeno bych byl radši, kdyby tam nebyl, ale dá se to ještě přežít. Čímž netvrdím, že ten refrén s ním je dobrý, ale na rozdíl od toho začátku se dá přežít a člověk u něj nemá chuť jít za roh hodit šavli.
Možná by někoho z vás mohlo napadnout, že teď si vlastně protiřečím, když nejdříve vyzdvihuji pestrost, ale následně jednu tu tvář kapely na “Слово” tak strhám… řekněme, že všeho moc škodí a až zas tak pestré to být nemusí. Jak totiž dokazují písně jako “Больно мне“ nebo “Заклятие”, Rusové dokáží dělat velice pestrou a poutavou muziku i bez pomoci těchto skočných berliček. A že by pak neměli na desce žádné hitovku, u nichž by mohli skoku-chtivý fanoušci řádit na koncertech? Kdo tohle tvrdí, ať si pustí “Никогда”, u níž se může pařit o sto šest, ale pořád je song natolik kvalitní, aby bavil i člověka, jenž upřednostňuje poslech před opileckým blázněním pod pódiem.
Tím se pomalu dostávám na konec recenze, v němž už mi zbývá v podstatě jenom shrnout vše, co zaznělo výše, do několika řádků (takže ano, kdybyste se na celou recenzi vybodli a přečetli jen tento odstavec, dozvěděli byste se to samé…). I přes jistý skepticismus, který ve mně před poslechem dřímal, je “Слово” slovo opravdu dobré album, jež mě ve výsledku možná až překvapilo. Je to zábavné, rozmanité, najdete zde některé opravdu skvělé skladby, ale na druhou stranu i něco o trochu slabšího (toho je však naštěstí jen minimum), hlavní je však to, že v konečném důsledku “Слово” jako celek funguje a jasně dokazuje, že Аркона nešla tak nahoru náhodou. Ze všech současných folk / pagan metalových skupin jsou to právě oni, kdo patří na špičku.
Další názory:
Po neblahé zkušenosti s EP “Стенка на стенку” jsem se o osud novinky dost obával. A to dokonce tak moc, že to po několikerém náslechu má jedině pozitivní efekt. “Слово“ totiž není průser, a to ani v nejmenším. Když pominu již zmiňovanou hopsačku “Стенка на стенку”, tak album sestává prakticky výhradně z epických, nikoli však kýčovitých kompozic, které doplňují umírněné balady, kde Máša nechává naplno vyniknout svému překrásnému hlasu. Ostatně ten dostává na “Слово“ přesně tolik prostoru, kolik zaslouží, a snad poprvé nemám dojem, že by album zasloužilo víc čistých zpěvů. Nepopírám, že album nemá slabší momenty, ale i přes to se jedná o skutečně dobře odvedenou práci a nejde mluvit o zaprodání mainstreamu, čehož se mnozí děsili…
Ježura
