Archiv štítku: art punk

Recenze

Protomartyr – Ultimate Success Today

1 komentář
Protomartyr - Ultimate Success Today

Země: USA
Žánr: art / proto-punk
Datum vydání: 17.7.2020
Label: Domino Recording Company

Tracklist:
01. Day Without End
02. Processed By the Boys
03. I Am You Now
04. The Aphorist
05. June 21
06. Michigan Hammers
07. Tranquilizer
08. Modern Business Hymns
09. Bridge & Crown
10. Worm in Heaven

Hrací doba: 40:07

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když jsem tu před časem psal povídání o EP „Consolation“, tehdy posledním studiovém počinu Protomartyr, zmiňoval jsem na konci něco o tom, že tohle krátké dílko by mohlo být odrazovým můstkem ke skutečně velkému albu. K němu ostatně Protomartyr svými výkony už dlouhodobě směřují, jelikož ty kroky kupředu jsou znát s každou novou nahrávkou. Dva roky na to zde máme nový zářez s vtipně ambiciózním titulem „Ultimate Success Today“ a očekávání jsou nemalá. Dosáhli s ním tedy Protomartyr už na příčky nejvyšší?

„Ultimate Success Today“ je pátou řadovou deskou této deset let fungující detroitské party a sestava Joe Casey (zpěv), Greg Ahee (kytara), Alex Leonard (bicí) a Scott Davidson (basa) zůstává po celou dobu neměnná. Za ty roky stihli ujít úctyhodnou cestu. Jak je zvěčněno na prvotině „No Passion All Technique“, začínali jako vcelku klasická garage/punková kapela, avšak už tady byl znatelný přesah jejich hudby, který se naplno projevil na albech následujících. Takže ano, hlasitý garážový rachot ztrácející se v alkoholickém oparu, ale také nesourodé post-punkové rytmy, potemnělá atmosféra a citelné vlivy The Fall nebo Pere Ubu.

To vše jim zůstalo dodnes, avšak povedlo se jim to povznést na přeci jenom propracovanější úroveň, což ostatně dokazuje i „Ultimate Success Today“. Na nahrávce lze zaslechnout kromě klasického rockového obsazení také klarinet, flétnu, violoncello a především saxofon Jemeela Moondoca. S noisovými výbuchy kytar jdou tyto freejazzové nálady skutečně skvěle dohromady a tvoří tak ucelený zvuk, který Protomartyr sedí. Přidání nových elementů rozhodně prospělo. Právě nějaké podobné oživení je dost možná tím, co scházelo předchozím deskám, především pak dvojici „Under Color of Official Right“ a „The Agent Intellect“. K nim jsem si cestu nikdy úplně nenašel a myslím, že tu změnu stylu po vydání „No Passion All Technique“ si plně osvojili až na minulém „Relatives in Descent“. Bohatší aranže „Ultimate Success Today“ však nejenom dobře zní, ale také pomáhají nahlédnout na tvorbu Protomartyr zase z trochu jiného úhlu a představují tak další pomyslný krok směrem nahoru.

Joe Casey se na „Ultimate Success Today“ ohlíží za dosavadní dráhou Protomartyr a opět skrze texty reflektuje své chmurné pocity z dění kolem, což ostatně vždycky bylo jednou z hlavních předností tohoto tělesa. Nyní se v tématech odrazila ve velkém krize středního věku. Ta Caseyho dostihla, když si uvědomil, že už to spolu borci táhnou jednu dekádu, a jak to všechno rychle uteklo. Tak jako na minulých nahrávkách, i nyní je to trefné a hudbu Protomartyr výtečně doplňující. Někomu mohou pro bližší přiblížení skladeb pomoci videoklipy. Ty jsou dostupné už ke všem písním, takže s doprovodným visuálem lze iniciovat kompletní poslech „Ultimate Success Today“.

Po EP „Consolation“ se mohlo zdát, že Protomartyr s nadcházející tvorbou možná přitvrdí, ale to se na „Ultimate Success Today“ neděje. Agresivní kousek, jakým byl třeba „Wheel of Fortune“, se tu nenachází. To ale nevadí, jsou tu jiné přednosti. Novinka se obecně pohybuje ve stejných kolejích jako její předchůdci a změnu lze zaznamenat především s oním větším žánrovým záběrem. Protomartyr jsou stále stejně nepředvídatelní a stejně depresivní jako kdy předtím. Jen to zde dokáží vyjádřit i novými způsoby, třeba kvílením saxofonu.

Hudba Protomartyr nikdy nebyla úplně přímočará. A stále není. Písně se sice točí kolem jednoho ústředního motivu, ten však zpravidla bývá doplňován vedlejšími odbočkami, které mohou stěžovat hledání záchytných bodů. Navíc onen stěžejní nápad bývá často dost podivný. I v případě „Ultimate Success Today“ platí, že je to o jistém prokousávání se. Zprvu se mi singly „Processed by the Boys“, „Worm in Heaven“ a „Michigan Hammers“ moc nepozdávaly, vlastně si vzpomínám, že prvně jmenovanou jsem na první zátah ani nedoposlouchal. Jak už to tak ale někdy bývá, nyní je vše jinak.

Právě „Processed By the Boys“ patří na novince Protomartyr k mým favoritům. Výborné už je jenom to, jak útočným dojmem působí po nepříjemně sílícím úvodu „Day Without End“. Když její dusající rytmiku začne narušovat neklidný saxofon a přidá se hlučící kytara, Protomartyr se ocitají na vrcholu svých sil. Tyto vzteklé pasáže, zpravidla se objevující na místech, kde by člověk normálně čekal kytarové sólo, se vhodně prolínají s těmi klidnými. Ty však kolikrát vyznívají ještě více skličujícím dojmem. V tomhle ranku si asi nejlépe vedou mučivá „The Aphorist“ a hořkosladká „June 21“, doplněna i o ženský zpěv Nandi Rose. Absolutním vrcholem „Ultimate Success Today“ je pak „Michigan Hammers“ postavená na netypických, ale sakra účinných bicích, které jako když někam spěchají, ale namísto toho jsou ve výtečném předělu překonány basou a saxofonem. Určitě jedna z nejpovedenějších skladeb Protomartyr, stejně tak jako silné rozloučení (doslova poslední) „Worm in Heaven“.

Celkově se na „Ultimate Success Today“ nenacházejí vyloženě slabá místa. I když jsem si pár skladeb oblíbil o něco méně, stále se jedná o dobré a zajímavé kusy, které sled událostí na albu nijak nenarušují a plně zapadají do konceptu a atmosféry nahrávky. K těm patří „I Am You Now“ a „Tranquilizer“. Možná i z toho důvodu mám stále pocit, že „Ultimate Success Today“ nemusí být tou nejvyšší metou Protomartyr. Dlouhou dobu jsem se nemohl rozhodnout, jestli se mi více líbí „Relatives in Descent“ nebo „Ultimate Success Today“, ale nakonec se přikláním k novince, takže ano, „Ultimate Success Today“ je dosavadním nejlepším albem Protomartyr, a to především díky větší sounáležitost materiálu, kdy má každá z písní co říct, což doposavad na jejich deskách trochu scházelo.

Přesto dodávám, že i na „Ultimate Success Today“ vidím prostor pro zlepšení. Možná jsem na Protomartyr moc přísný. Oni už takhle a už několik let dozajista patří k tomu nejlepšímu ze současného post-punku, „Ultimate Success Today“ je parádní nahrávka a jsem s ní spokojený, ale nemám pocit, že by to nedokázali udělat ještě lépe. Nicméně, Protomartyr jsou v laufu a novinka to jasně ukazuje. Ať už se jim v budoucnu povede to ještě vyšperkovat nebo ne, stále se bude na co těšit, protože kvalitu obstarají určitě.

Reporty

Tropical Fuck Storm, RVG

Napsat komentář
Topical Fuck Storm poster 2019

Datum: 14.11.2019
Místo: Praha, Café V lese
Účinkující: Tropical Fuck Storm, RVG

V prostorách Café V lese jsem byl vůbec poprvé. Většina z mých pražských známých toto místo již navštívila, takže jsem slýchal nejrůznější ohlasy, veskrze pozitivní. Já sám jsem si toto místo však ani pořádně neprohlédl. Vrchním patrem s onou kavárnou, kde právě všichni byli, jsem podle instrukcí totiž jenom prolétl do podzemí, kde se odehrávají koncerty. Moc velké to není, ale na podobně laděné akce to stačí bohatě. Tropical Fuck Storm sice s dosavadní tvorbou sklízí úspěch, dá se říci celosvětový, avšak stále se pohybují v mezích daleko od vyložené popularity a všeobecného ohlasu. Vyprodané Café V lese budiž důkazem, že zájem určité skupiny lidí tu ale rozhodně je.

Složení návštěvníků bylo tak nějak podle mých očekávání. Sem tam nějaká mánička, pár pankáčů, fotříků a pak ve velkém hipsteři-hipsterky. Když se to při Tropical Fuck Storm začalo v nejvypjatějších chvílích šťouchat, bylo zajímavé sledovat, jak se všechny tyto různé sorty lidí začínají promíchávat a najíždět na stejnou vlnu. Ne ale všichni. Někteří se raději dali na ústup, což jsem ocenil zejména v případě dvou slečen neustále civějících do svých mobilů, čímž vypalovaly oči i okolo stojícím a notně tak kazily zážitek z právě hraných písní. Naštěstí netrvalo dlouho a šly do hajzlu. Tímto ale ukončuji sociologicko-patologické okénko a pojďme za písničkou.

Prvními vystupujícím byli rovněž Australané, kapela RVG. Jejich tvorbu jsem neznal a z nyní nabytých koncertních dojmů se jí ani neplánuji v budoucnu věnovat. Nechci, aby to vyznělo tak, že to byla bída bídoucí, ale ze začátku mě to nebavilo skoro vůbec. Vlastně jsem si chvíli říkal, že se raději půjdu podívat nahoru, jak že to tam vlastně vypadá, ale nakonec jsem zůstal. Co hráli, vám neřeknu, ovšem na kontě mají pouze dva roky starou placku „A Quality of Mercy“, takže tipuju, že se hrálo hlavně z ní. V hlavě mi ale utkvěla skladba „I Used to Love You“, která asi nejvíce vyšponovala onu utrápenou, naštvanou náladu koketující s tématy feminismu. Dramatický projev zpěvačky Romy Vager bohužel lezl občas až na nervy. Ano, i v RVG je žena, což mě přivádí k myšlence, že snad každá indie kapela musí mít v sestavě nějakou holku, snad aby to za něco stálo. Musím ale zmínit také to, že ke konci vystoupení mě to začalo bavit, a to zejména ve chvílích, kdy se jenom nekňouralo, ale také pořádně řezalo do kytar.

Právě pro pořádné potrápení kytarových strun a tím pádem i mých zvukovodů jsem přišel na Tropical Fuck Storm. Ti jsou, na rozdíl od RVG, k tomu všemu indie, blues a punku také hodně do noisu. Uvědomil jsem si, že jsem naživo moc noisových vystoupení ještě neslyšel, takže i tento fakt byl velkým lákadlem. Samozřejmě chtěl-li bych opravdu čistý noise, sáhnu asi po jiné kapele, ale dosavadní dvě desky Tropical Fuck Storm jsou na něm také založeny. Kromě hluku nabízejí barevnou koláž všemožných postupů a ujetých nápadů, čímž v konečném spojení tvoří sakra zajímavé věci.

Hned od prvotního vstupu na pódium jsem si oblíbil traumatické křeče Garetha Liddiarda a uhrančivé pohledy, které vrhala do publika baskytaristka Erica Dunn, a to i přestože jsem měl chvíli pocit, že se přede mě snad nastěhoval místní tým házenkářů. Rovněž hudebně si mě Tropical Fuck Storm brzy získali, protože to znělo jednoduše skvěle. Hrály se zásadní kusy z obou desek, plus i něco dalšího, co jsem nedokázal pořádně identifikovat. To byly možná jediné trochu slabší momenty, ale jinak u mě převládala spokojenost. V živém provedení působily zejména ty psychedeličtější skladby ještě silnějším dojmem než z nahrávek, stejně tak hitovějším kusům jako „Paradise“ (absolutní vrchol večera!) slušela ta živá energie přidaná na pódiu, která se postupně začala odrážet i na přihlížejících, přestože bych si dokázal představit i fanatičtější odezvu, jakou by si za svůj výkon Tropical Fuck Storm jistě zasloužili.

Tropical Fuck Storm mě až překvapili tím, jak moc dobře dokáží svoje těžko uchopitelné skladby předvést naživo. Ta noisová stěna za chytlavými popěvky však fungovala skvěle a díky vyváženému zvuku se to nijak neslévalo do sebe, z čehož jsem měl největší obavy. Také jsem si před koncertem říkal, jestli může živé vystoupení nějak posunout mé docenění této kapely, ale k tomu nedošlo. To by to všechno muselo být ještě šílenější a mě by museli seškrabovat ze stěny, ale asi chci až moc, hehe. Z hlediska vjemů a líbivosti je u mě tak jejich pódiová prezentace na stejné úrovni jako poslechy desek – tedy vysoké, ale je tu prostor i pro vyšší příčky. Tím, že jsem v posledních týdnech a měsících intenzivně poslouchal novinku „Braindrops“, jsem byl i dobře naladěn na koncert, ale jinak tuším, že teď si od Tropical Fuck Storm dám pravděpodobně na nějakou dobu pokoj, uvidím. Každopádně ale výborná klubová záležitost.

Recenze

Tropical Fuck Storm – Braindrops

Napsat komentář

Země: Austrálie
Žánr: art punk
Datum vydání: 23.8.2019
Label: Joyful Noise

Tracklist:
01. Paradise
02. The Planet of Straw Men
03. Who’s My Eugene?
04. The Happiest Guy Around
05. Maria 62
06. Braindrops
07. Aspirin
08. Desert Sands of Venus
09. Maria 63

Hrací doba: 48:11

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Dostat se do některých kapel může být problém. Jednou z takových pro mě byli i Australané Tropical Fuck Storm. Když vydali minulý rok prvotinu „A Laughing Death in Meatspace“, nevěděl jsem moc jak k ní přistupovat. Je divná jako její název samotný. Dle kytaristy a zpěváka souboru Garetha Liddiarda odkazuje na poruchu kuru nalezenou kdysi mezi obyvateli Papuy-Nové Guiney, kteří se mezi sebou různě požírali, čímž zdědili Creutzfeldtvou-Jakobovu nemoc, kvůli níž se jim narušila šedá hmota, až ztratili kontrolu nad emocemi a usmáli se k smrti. Když si k tomu přidáte v podobném duchu laděné texty, expresivní hudební projev a grafická ztvárnění obalů a videoklipů, poznáte, jak je to prostě celé zvrácené.

V hudbě Tropical Fuck Storm se toho děje tolik a je to tak silné, že je tomu třeba věnovat skutečně hodně poslechů. Je v tom něco lákavého, co mě nutí si to pouštět dokola, i přestože se mi zdaleka ne všechno líbí. Přitom pro opravdu znalé nemusí být jejich tvorba až takovým zjevením. Liddiard stejně jako zpěvačka a baskytaristka Fiona Kitschin stojí také za letitou kapelou The Drones, která zní dost podobně. Tu jsem ovšem do objevení Tropical Fuck Storm neznal.

Nová řadovka „Braindrops“ je tedy jejich druhým studiovým počinem a dá se jednoduše říci, že je jakousi sesterskou deskou „A Laughing Death in Meatspace“. Receptura zůstala stejná, moc se toho nezměnilo. Opět se jedná o syrový, chaotický, těžko uchopitelný punk, jenž je současně na druhou stranu také velice klidný, až depresivně smířlivý s černou budoucností, avšak lačnící po experimentu a boření hranic. Ztripované manické rytmy se tu mísí až s popovou přijatelností. Ta je však vždy zničena noisovými výhružkami, které jakékoliv naděje na líbivost rychle zahánějí do kouta. Vzít některé popěvky a vyhrávky do rukou středoproudý producent, jistě by z nich dokázal vydojit hity. To se ale celému konceptu Tropical Fuck Storm zcela příčí.

Důležitá je znovu textová stránka. Ta je i na „Braindrops“ něčím, co nelze opomenout. Kolikrát si říkám, že bez textů a jejich dokonalém přednesu je tvorba Tropical Fuck Storm poloviční. Hudba tvoří doprovod, notně znepokojující, neuspořádaný, nevypočítatelný, ale pořád „pouze“ doprovod, který působí primárně jako podkres pro vyprávění příběhů. Ty jsou psány hodně nekonvenčním způsobem, až kolikrát vůbec netuším, o čem mají vlastně být. Každopádně jsou tu témata pohybující se na škále – rozchod dvou lidí nebo život v Melbourne, až po meziplanetární souboj Číny s Ruskem, vztah beach boye Briana Wilsona s psychoterapeutem Eugenem Landym či hledání dcery nacistické ufoložky Marie Oršić agentem Mossadu. V přenesených významech to všechno však může znamenat také něco úplně jiného.

Jednoznačně nejvíce mě baví hned úvodní skladba a také pilotní singl nové nahrávky, „Paradise“. Osobně ho beru jako dosud nejpovedenější věc Tropical Fuck Storm, ve které je naprosto všechno to úžasné na téhle kapele. Škoda, že podobně silných pecek tu není více. To ovšem rozhodně neznamená, že by ostatní písně byly nějaký škvár. Jsou také povedené, kupříkladu lehce taneční „Who’s My Eugene?“, ospalá „Maria 62“ nebo titulka „Braindrops“, ale když slyším „Paradise“, nemohu se zbavit dojmu, že po skladatelské stránce mají navíc a podobně výborných písní mohlo být více. To byl ostatně problém už na „A Laughing Death in Meatspace“, kde podobně vyčnívala rovněž úvodní „You Let My Tyres Down“. Přesto ale kolem a kolem „Braindrops“ nabízí jako celek vyrovnanější kolekci skladeb.

Dalším poznatkem je to, že „Braindrops“ oproti minulé desce schází onen moment překvapení a ohromení. Moje zalíbení v „A Laughing Death in Meatspace“ do jisté míry spočívalo také v tom, jak zajímavé a neotřelé je. „Braindrops“ jede na stejné vlně, avšak tento aspekt mu už schází. Z tohoto hlediska tak naopak za prvotinou lehce zaostává. Když to tedy sečtu, vychází mi to na vyrovnaný duel.

Jak tedy „Braindrops“ shrnout? Určitě se jedná o album hodné slyšení. Jeho poslech mě baví, nabízí zdařilý materiál, kdy se podařilo posbírat dohromady vyrovnanější písně, i když z nich až moc výrazně ční hned první stopa „Paradise“, jež je mistrovským kouskem. To výsledné opojení však už není takové jako v případě „A Laughing Death in Meatspace“. Tam bylo všechno nové. Nyní už to známe, čili to tak neohromí. Není to nutně chyba Tropical Fuck Storm; proč měnit něco, co funguje? Styl je to jedinečný, ale cítím, že nejsem na jejich hudbu naladěný do té míry, abych ji dokázal více ocenit. Stačí mi si to pustit, když je ta správná nálada, není to pro mě nic na spoustu opakovaných poslechů, avšak když je chuť na něco ujetého, „Braindrops“ dokáže choutky uspokojit podobně jako „A Laughing Death in Meatspace“. Jsou-li ale vaše pohárky rozmlsané nadměrným užíváním LSD, pak musím rozhodně doporučit.

Recenze

Parquet Courts – Wide Awake!

Napsat komentář
Parquet Courts - Wide Awake!

Země: USA
Žánr: art punk / indie rock
Datum vydání: 18.5.2018
Label: Rough Trade

Tracklist:
01. Total Football
02. Violence
03. Before the Water Gets Too High
04. Mardi Gras Beads
05. Almost Had to Start a Fight / In and Out of Patience
06. Freebird II
07. Normalization
08. Back to Earth
09. Wide Awake
10. NYC Observation
11. Extinction
12. Death Will Bring Change
13. Tenderness

Hrací doba: 38:37

Odkazy:
web

Parquet Courts neplatí na rockové nezávislé scéně za žádné nováčky ani neznámou. Však existují už od roku 2011. Hned svojí první velkou deskou „Light Up Gold“ o sobě dali rázně vědět a ani jejich další placky nezůstaly bez povšimnutí. Na kontě už mají celkem pět alb, včetně „Wide Awake!“ už šest, a právě novinka, která vyšla v polovině letošního roku, je dost možná tím albem, ke kterému celou dobu směřovali.

Kdo nemá o Parquet Courts ponětí, lehce mu přiblížím, co že to tahle parta z Brooklynu hraje. V podstatě se jedná o indie rock, čímž tak navazují na vlnu popularity žánru s příchodem prvního desetiletí tohoto století. Rádi do něho přimíchávají různé formy punku a garážového zvuku, ostatně to není v tomto žánru žádným velkým překvapením. Právě až deska „Wide Awake!“ je příznačně probouzí a Parquet Courts na ní upustili uzdu fantazie jako doposud nikdy.

Takže ano, deska je to bohatá na nápady, promíchává se tu dost stylů, přičemž základ je stále jasně rockový, ale hlavně má „Wide Awake!“ takovou zajímavou příchuť něčeho většího. Můžu si teď trochu zapřehánět? Prostě mám při jejím poslechu pocit, jako by měla velice blízko k albům jako „London Calling“ nebo „Parklife“, což jsou díla, která dokázala spojovat generace, a stala se kulty. Má to jen jednu vadu… vlastně dvě. „Wide Awake!“ k tomuto statusu chybí potřebná kvalita a Parquet Courts nejsou Britové, což celou věc dost kazí.

Ale mám pro ně jiné přirovnání, které je jim bližší. Talking Heads. Ti jsou rovněž z New Yorku a to, co zde Parquet Courts předvádějí, je jim hodně podobné. To, pravda, teď celou desku docela degraduje, ale přesto se nejedná jen o lacinou kopírku. Musí se ale přiznat, že „Wide Awake!“ je takovým revivalem zlatých časů nové vlny a post-punku. Talking Heads připomínají hlavně tou hravostí a širokou škálou nejrůznějších nápadů, jakou se jim podařilo obohatit svou novou tvorbu.

Baví mě věci jako skladba „Almost Had to Start a Fight / In and Out of Patience“, která už lomítkem v názvu naznačuje, že má dvě části. První se nese v neuvěřitelně chytlavém rytmu, který ale v polovině zrychlí a najednou je z toho zase úplně jiná píseň, do níž se navíc přidávají další vtipné nápady, až je nakonec ukončená jakože živým potleskem publika a zvoláním, že „This next one is called Freebird II“. Je to v podstatě blbost, ale album to krásně oživuje. A tohle byla jen taková jedna ilustrace toho všeho.

Dále je tu třeba několik tanečně punkových kousků, jako titulní věc, u kterých se tělo kroutí, jako je tomu vyobrazeno na obálce, jazzově rozhoupaná „Before the Water Gets Too High“, synťáková reinkarnace vzpomínek na ještě starší časy „Freebird II“ nebo šedesátkově popová „Mardi Gras Beads“. Důležité je, že to všechno drží pohromadě a písně si navzájem nepřekáží. I textová náplň je podobně bohatá, od fotbalové taktiky Nizozemců ze sedmdesátých let až po sociální problémy v Americe.

Nyní se může „Wide Awake!“ zdát jako geniální nahrávka, ale není tomu tak. Je tu pár skladeb, které mě úplně nevzaly, třeba unylá „Back to Earth“, už dříve jmenovaná „Mardi Gras Beads“ nebo „Death Will Bring Change“. Z toho lze soudit, že mi zde více sedlo právě rychlejší a uvolněnější tempo, což je pravda. I tak má ale „Wide Awake!“ několik silných písní, čehož si je kapela dobře vědoma a podporuje je i kreativními videoklipy.

Parquet Courts možná nejsou taková bomba, ale rozhodně je to kapela, která stojí za poslech, a to co dělá, nedělá vůbec špatně. Její minulá alba jsem vždy jen tak přejel, ale k „Wide Awake!“ se rád vracím, což taky o něčem svědčí. Až čas ukáže, jestli bude mít nějaký výraznější dopad a povede se mu zestárnout s grácií, ale určitý potenciál na to zde jistě je.

Recenze

Protomartyr – Consolation

Komentáře: 2
Protomartyr - Consolation

Země: USA
Žánr: art / post-punk
Datum vydání: 15.6.2018
Label: Domino

Tracklist:
01. Wait
02. Same Face in a Different Mirror
03. Wheel of Fortune
04. You Always Win

Hrací doba: 13:28

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Žánr post-punk zažívá v tomto desetiletí obrození. Svůj vrchol zažil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, avšak v dekádě následující upadl do zapomnění. Zpátky do povědomí se dostal začátkem nového století, a to díky revivalovým indie kapelám, které pronikly do středního proudu. Tento náhlý poprask zplodil několik hitů, ale záhy opět vyprchal. Skutečný návrat post-punku lze však vnímat nyní, v několika posledních letech. A zásluhu na tom mají i Protomartyr.

Protomartyr se dali dohromady v Detroitu roku 2008 a fungují ve stále stejné čtyřčlenné sestavě, tedy – Joe Casey (zpěv), Greg Ahee (kytara), Alex Leonard (bicí) a Scott Davidson (basa). Jen těžko je šlo minout minulý rok, kdy vydali výbornou placku „Relatives in Descent“. Už ani nevím, proč na ni nevyšla recenze, ale tak ve zkratce – je super. To už byl ale jejich čtvrtý zářez. Prvotina „No Passion All Technique“ z roku 2012 byla ještě nijak výrazným, ale dobře zahraným garažovým punkem. Vše se dostávalo do obrátek až s další „Under Color of Official Right“ a především pak s „The Agent Intellect“. Na nich se Protomartyr přeformovali do plně post-punkového tělesa, přičemž se nebojí hrát si také s artovými a noisovými vlivy. A koneckonců, zůstala jim i ta garážová drzost.

Dosavadní diskografie Protomartyr má vzestupnou tendenci. Album od alba jsou lepší a lepší, až se pomalu stali mou nejoblíbenější partičkou současného post-punku. Následovníkem posledního „Relatives in Descent“ je květnové ípko „Consolation“ a opět ukazuje, že Protomartyr jsou ve skvělé formě. Dosavadní tendence v porovnání s minulou řadovkou spíš stagnuje, či lépe řečeno, pokračuje dále na stejné úrovni, jelikož Protomartyr se nezasekli na jednom místě, posunuli se trochu jinam, laťku „Relatives in Descent“ nepřelezli, ale vyrovnali, což neznamená nic menšího než další povedený materiál z jejich dílny.

„Consolation E.P.“ nabízí čtyři skladby, z nichž na dvou hostuje Kelley Deal známá z kapely The Breeders. A není to jen takové to hostování do počtu, kdy kvákne dvě slova v refrénu. Podílela se skladatelsky na dvou písních, „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, což jsou shodou okolností dva nejlepší kusy épéčka. A bez jakéhokoliv přehánění bych také „Wheel of Fortune“ označil za vůbec nejlepší skladbu, se kterou doposavad Protomartyr přišli.

Protomartyr

První dvě písně jsou rovněž v pohodě, ale jsou tak nějak stále standardem kapely. „Wait“ jakožto otvírák začíná hodně tvrdě a dobře to doplňuje návyková kytarová vyhrávka. Trvá pouze dvě minuty, takže se tu toho nestihne moc odehrát, přesto zanechává kladný dojem. O něco delší dvojka „Same Face in a Different Mirror“ je už klidnější, rovněž povedená, ale to nejlepší má teprve přijít. Když jsem výše psal, že Protomartyr se na tomto EP posunuli zase někam jinam, měl jsem na mysli to, co vynikne právě s následující dvojicí písní.

Zatímco doposud se Protomartyr o art punk jen tak opírali, tady ho nechali naplno projevit – a vyplatilo se. „Wheel of Fortune“ má kromě nejzábavnějšího popěvku Protomartyr, „I decide who lives and who dies!“, také noisové části přesně v opačném gardu, ale vše tak skvěle graduje, že tyhle kontrasty jsou nakonec skvělou kombinací. Celá věc je patřičně temná, depresivní, v tradičně netypickém a úderném tempu, jednoduše Protomartyr v tom nejlepším balení. V podobném rozpoložení pokračuje poslední „You Always Win“, pouze s tím rozdílem, že na rozdíl od agresivní „Wheel of Fortune“ působí odevzdaně smířeným dojmem. Snad by se i vzhledem ke své atmosféře dala nazvat baladou, každopádně se jedná o zajímavé experimentální zakončení této anti-utopistické třináctiminutové jednohubky.

Z mých dosavadních slov je doufám zjevné, že „Consolation“ rozhodně doporučuji. Už teď se nemohu dočkat další řadové desky Protomartyr, protože podle všeho mají nakročeno k vytvoření vrcholného díla. Tato očekávání často zůstávají nenaplněna, ale v případě Protomartyr tomu věřím. Dokážu si představit „Consolation“ jako jakýsi předěl mezi kapitolou uzavřenou „Relatives in Descent“ a nějakou novou, tak uvidíme.