Archiv štítku: art rock

Progres 2 – Tulák po hvězdách

Progres 2 - Tulák po hvězdách

Země: Česká republika
Žánr: art / progressive rock
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Výš – Prolog
02. Rudá zloba
03. Můra
04. Bezpráví
05. V lisu
06. Cesta ven
07. Malá smrt
08. Poznám tě
09. Moře
10. Paní Óm
11. Tvůj kód
12. Vracím se
13. Arunga
14. Igar
15. Selpa
16. Planý žvást
17. Blues

Hrací doba: 60:43

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Indies Scope

Málokterá česká potažmo československá kapela má takovou historii jako Progres 2. Dá se říci, že jsou to pamětníci, a přitom stále aktivní účastníci naší rockové historie. Začali ještě v bigbítových šedesátých letech a už tehdy se svým složitějším přístupem k hudbě odlišovali od zbytku brněnské scény a koneckonců i celé republiky. Tehdy se jmenovali The Progress Organization, nezávisle vydali singl, některé písně byly ještě v angličtině, popularita rostla, dokonce v roce 1969 předskakovali The Beach Boys a první řadovka „Barnodaj“ na sebe nenechala dlouho čekat. S nastávající normalizací však začalo téct spoustě nehodících se kapel, The Progress Organization nevyjímaje, do bot, což znamenalo konec první etapy.

Členové kapely Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Pavel Váně (kytara, zpěv) a Jan Sochor (klávesy, zpěv) si v období temna vyzkoušeli i hraní v doprovodných kapelách popových zpěváků, až si Kluka se Sochorem založili vlastní doprovodné těleso Skupinu Jana Sochora, kam začali pomalu prosazovat i své oblíbené skladby. Přidal se Váně a baskytarista Pavel Pelc, což vyústilo roku 1977 k nahrání studiového projektu „Mauglí“, který vydali pod názvem odkazujícím na minulou etapu, Barnodaj. Už během nahrávání však vše směřovalo k reinkarnaci Progresu, čímž konečně vznikl Progres 2, jenž se uvedl legendárním albem „Dialog s vesmírem“. Albem, které i přes další nutné ústupky konečně splňovalo všechno to, co chtěli Progres kdy udělat.

Od té doby fungují až do dnes. Po „Dialogu s vesmírem“ následovaly další koncepční programy: „Třetí kniha džunglí“, „Mozek“ a „Otrava krve“, z nichž vybočuje pouze pádně nazvaná deska „Změna!“ vracející se ke klasickému písničkovému stylu. Změna později nastala i u názvu kapely, a to na konci osmdesátých let, kdy vznikl projekt Progres-Prorok, pod jehož hlavičkou vyšla placka „Otrava krve“, dlouhou dobu zažitá jako poslední řadovka Progresu. Listopadu 2018 však vyšlo po dvaceti osmi letech osmé studiové album nazvané „Tulák po hvězdách“.

„Tulák po hvězdách“ se nahrával v mikulovském studiu David Kollera a skupina si ho produkovala sama, konkrétně Váně. Byl to rovněž on, kdo přišel s nápadem zhudebnit právě román „Tulák po hvězdách“ od Jacka Londona. Tento nápad kapele představil už v roce 2003. O texty se nakonec postaral Martin Kudlička a Ivan Petlan, hudbu samozřejmě složil Progres 2, v jehož sestavě nechybí žádná důležitá persona tedy – Kluka, Váně, Pelc, Dragoun a Morávek. Na albu je i spousta hostů, mezi kterými nechybí třeba Emanuel Sideridis, člen The Progress Organization, a spousta dalších.

Už ale pojďme k hudbě. Jak tedy Progres 2 zní po bezmála třiceti letech? Trochu jsem se před prvním poslechem bál, aby to nebylo vyčpělé, zastaralé, bez nápadu, přeci jenom tyto návraty spíše končí zklamáním než nadšením. Progres 2 se toho však zhostil velice obstojně. Vsadil na to, co umí nejlépe – koncepční, progresivní art rockové album se silným příběhem. Samozřejmě je určitě výhodou znát Londonův originál, což není můj případ, ale povědomí o něm myslím mám. Vězeň se mučením svěrací kazajkou dostává do jiných stavů vědomí, v nichž putuje mezi hvězdami a prožívá události minulých životů.

Celý koncept je rozdělen do 17 písní o celkové délce jedné hodiny. Progres 2 tedy vůbec nezahálel, takže když už, tak už. Desku otevírá intro „Výš – Prolog“ s nápadně povědomou kytarovou vyhrávkou, později se ale překlene do klasického progresovského stylu. Na „Tuláku po hvězdách“ se ozývá spousta nástrojů třeba jako flétna, jinde zase trumpety nebo lesní roh. Jelikož se jedná o převyprávění příběhu, samozřejmě dochází k různým obměnám nálad. Poměrně brzy jsem si oblíbil tu temnější stránku, což jsou následující „Rudá zloba“ a hlavně „Můra“ s vynikající basou a refrénem. S vyprávěním dochází i k teatrálním výstupům, ostatně nahrávku lze označit za rockovou operu. Tyto momenty mi nejsou úplně po srsti, ale na druhou stranu to nezachází do takových extrémů projevu jako třeba u A Forest of Stars. Sem patří hlavně „Bezpráví“, pojednávající o mučení vězně, ale i pár skladeb ke konci.

Progres 2

Dalším povedeným kusem je „V lisu“, opět neveselá věc plná zajímavé instrumentace a přechodu z ponuré balady v docela odpíchlou věc. Nástrojová obratnost vplyne i do další „Cesta ven“ s experimentálním začátkem navozujícím ony zvláštní stavy vězně a kytarovým sólem v druhé polovině skladby. Příjemně uklidněná „Malá smrt“ o putování nekonečnem předchází až nečekaně alternativní, řekl bych devadesátkové „Poznám tě“. Zprvu mi svým rytmem trochu překážela, ale je to vlastně moc chytlavá písnička, jenom bych ji víc čekal třeba u Mňágy a Žďorp. „Moře“ ve mně svými synťáky a tvrdým riffem evokuje období „Dialogu s vesmírem“ a další „Paní Óm“ má zase výborně tajemný riff, přestože skladba je to vcelku jemná. Nejchytlavější věcí je bezpochyby hardrocková pecka „Tvůj kód“. Možná, že až moc opakuje svůj refrén, na Progres 2 trochu nezvykle, ale je tak silný a zapamatovatelný, že to docela chápu. Ostatně na svědomí ji má Roman Dragoun, čili podobnost s dávným hitem „Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce“ se nabízí.

„Tvůj kód“ lze chápat jako pomyslný vrchol alba či alespoň zlom, jelikož závěrečná část „Tuláka po hvězdách“ věnovaná nadále minulým životům mě baví o poznání méně. Hned následující „Vracím se k tobě“ mě ničím neoslovila, stejně tak podivná „Arunga“ i klávesová „Igar“. Trochu lépe vyznívá uvolněná, ale šlapající „Selpa“, avšak „Planý žvást“ zase táhne závěr alba dolů. Možná je to opět tou teatrálností a „hraním“ postav, nevím, ale tak nějak mi to překáží. Loučící se, trochu hanspaulská a příznačně nazvaná „Blues“ zní přesně tak, jak se jmenuje. Nejvíce bych na ní ocenil její vtipný text, ale ani ten zvláštní pachuť z posledních několika stop „Tuláka po hvězdách“ nezažene. Těch posledních pět písní se prostě tolik nepovedlo.

Mám-li shrnout „Tuláka po hvězdách“ do pár vět, vychází mi z toho, i přes ne zcela uspokojivé zakončení, dobré album, které je určitě hodno jména Progres 2. Vlastně takhle nějak jsem si představoval optimistickou variantu – baví mě to víc než jsem čekal, je tu několik skutečně silných nápadů a skladeb, je to skvěle natočeno a stojí to na zajímavém příběhu. Je nutné tomu věnovat několik soustředěných poslechů, já začal naplno pronikat tak s pátým, ale vyplatí se. Oddaného fanouška Progres 2 to dle mě určitě nezklame, naopak, potěší. Není to bezchybná deska, ale zcela určitě daleko víc než jen pěkný dárek k padesáti letům existence. Ještě by bylo super, kdyby na turné opět měli odpovídající audio-visuální program jako za starých časů. K tomu ale asi nedojde…


Steven Wilson – To the Bone

Steven Wilson - To the Bone

Země: Velká Británie
Žánr: art rock
Datum vydání: 18.8.2017
Label: Caroline International

Tracklist:
01. To the Bone
02. Nowhere Now
03. Pariah
04. The Same Asylum As Before
05. Refuge
06. Permanating
07. Blank Tapes
08. People Who Eat Darkness
09. Song of I
10. Detonation
11. Song of Unborn

Hrací doba: 59:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

Není pochyb, že Steven Wilson je dnes již hudební ikonou. Ne snad přímo světového formátu, ale v určité ne zrovna malé posluchačské obci rozhodně ano. Ostatně je to zcela zasloužené. Během více než třicetileté kariéry si prakticky neodpočinul a tak jen stěží najdeme rok, v němž by nevyšla alespoň jedna nahrávka, na jehož tvorbě by byl Wilson hluboce zapsán. I vzhledem k tak ohromnému množství hudby, kterou do světa vypouští, je naprosto obdivuhodné, jak málo přešlapů během těchto třiceti let nalezneme. Jistě, některé počiny Blackfield se nevydařily, jak by měly, ne všechna alba jeho ambientního projektu Bass Communion jsou stejně silná a i v diskografii jeho hlavních dvou kapel, Porcupine Tree a No-Man, najdeme kousky o něco méně dokonalé, všehovšudy je však vyrovnanost tvorby britského hudebníka dosti neuvěřitelná.

Pozornost posluchačů však Wilson nezískával zrovna raketovým tempem, a když se podíváte na prodej jeho dvou nejúspěšnějších projektů, tedy Porcupine Tree a jeho následné sólové kariéry, uvidíte plynulý a někdy až bolestně pomalý vzestup. Fanoušků přibývá, jak jen je to v rámci relativně „fajnšmekerského“ žánru možné, jenže po třiceti letech došla Wilsonovi trpělivost a rozhodl se jít, jak se v našich končinách říká, štěstíčku naproti. „To the Bone“ je jeho první album u opravdu velkého světového labelu, první album, jež Wilson trochu omluvně označuje jako popový počin, a také první album, v němž jde na trh doslova s holou kůží.

Nejdůležitější pro vyznění „To the Bone“ z výše zmíněné trojice změn je ta poslední jmenovaná. Než se dostanu k hudbě samotné, pozastavím se nejdříve u dvou ne sice rozhodujících, každopádně však důležitých postřehů. Předně texty. Wilson byl ve svých textech vždy zručným kritikem společnosti a v posledních letech se stal také skvělým vypravěčem příběhů. Novinka je v tomto ohledu jiná, byť nemám dojem, že je přímo osobní, jak název slibuje. Vlastně po několika textově velice silných deskách se mi „To the Bone“ zdá až moc volnomyšlenkářské a texty, které nemají ani silný jednotící prvek a nejsou vyloženě povedené ani jednotlivě, rozhodně nepatří k silným stránkám celého počinu.

Druhou zajímavou změnou prošla celá vizuální prezentace. Když se podíváte na Wilsonův katalog, na obaly jednotlivých alb i na videoklipy, které za poslední tři desetiletí stvořil, málokdy v nich najdete Wilsona samotného, a když už, vždy se skrývá ve stínu či třeba před zdrojem silného světla. „To the Bone“ je radikálně odlišné, což dosvědčuje znepokojivě neoblečený Wilson na obalu nahrávky. Ve videoklipech je to ještě znatelnější, všechny čtyři jsou jednoznačně o Wilsonovi a s výjimkou naprosto ujeté „Permanating“ tak trochu postrádají pointu. Po dlouhé řadě potemnělých a mistrovsky zpracovaných vizuálů je „To the Bone“ změnou, kterou není snadné rozdýchat.

Wilson si po vydání svého druhého sólového počinu „Grace for Drawning“ sestavil nesmírně semknutou kapelu složenou z ohromně zručných a zkušených muzikantů a i díky tomu jeho následná dvě alba zněla o něco více jako tvorba hudebního uskupení než jako dílo jediného člověka. V případě „Hand Cannot Erase“ tomu tak bylo i přes poměrně bohatou produkci. Na „To the Bone“ onen „kapelní“ feeling zmizel, jenže to neznamená, že by se vrátila intimita první sólovky „Insurgentes“, neboť ona bohatá produkce zůstala na svém místě. „To the Bone“ je tak vnitřně rozervané, není ani osobní Wilsonovou zpovědí, ani počinem skvělých muzikantů s Wilsonem ve svém středu. Je to promyšlené, dobře napsané, perfektně nahrané, ale bohužel také trochu bezzubé.

Steven Wilson

Wilsonův posun směrem k popu je snad až na hitovku „Permanating“ záležitost spíše mentálního nastavení než nějakých výrazných posunů v hudbě samotné. Kdo má dobře naposlouchané vše, co tento velikán za posledních deset let natočil, asi ho na „To the Bone“ nic nezaskočí. To koneckonců nemusí být na škodu, bylo by zvláštní, kdyby Wilson nahrávkou, jež má být jeho osobní zpovědí, popřel to, co několik desetiletí tvořil. Přesto jsou na „To the Bone“ momenty, při nichž mám dojem, jako bych poslouchal jakýsi tribute spíše než samotného umělce. Ne vždy to zajde tak daleko jako třeba v „Song of I“, která v sobě neskrytě kombinuje potemnělost „Index“ s orchestrálními prvky „Sleep Together“. Drobné náznaky opakovaní však najdeme všude. Jen namátkou: celá „Blank Tapes“ je až příliš podobná několika skladbám z „Grace for Drowning“, kytarové sólo v „Detonation“ stylově kopíruje práci Guthrieho Govana z předchozích desek (přestože kytaristou je v tomto případě David Kollár ze skvělých KoMaRa) a sbor v závěrečné „Song of Unborn“ je přesně ten samý, který Wilson nadužíval již na zmíněném „Grace for Drowning“.

V tuto chvíli to možná zní, jako bych byl z „To the Bone“ zklamaný, ale tak jednoduché to zase není. Dá se říci, že se při jeho poslechu dobře bavím. Mezi silné skladby patří třeba nesmírně pozitivní (ovšem také nekonfliktní) „Nowhere Now“. „Pariah“ boduje svým dramatickým závěrem se skvělým zpěvem Ninet Tayeb, zatímco již zmíněná „Permanating“ ukazuje Wilsonovu lásku k Abbě. „Song of I“ jsem sice nařkl z neoriginality, přesto jde svou atmosférou a hudební hloubkou o jeden z vrcholů alb, hned po velice chytlavé „The Same Asylum as Before“. Ani další položky tracklistu, jmenovitě třeba dojemná „Refuge“ (v jejíž tvorbě mají mimochodem prsty Necro Deathmort, kdo by to řekl) či solidně šlapající „People Who Eat Darkness“ nejsou špatné. Výraznější výtky bych měl snad jen k nevýrazné titulní skladbě a hlavně devítiminutové „Detonation“. Ta by teoreticky měla být jakýmsi vyvrcholením, jenže se spíše točí v kruhu a kromě kraťounkého basového sóla v ní není mnoho, čím bych se dovedl nadchnout.

Steven Wilson

Přesto však zde mluvíme o Stevenu Wilsonovi, a tak i skladatelsky slabší chvilky jsou pořád na poměrně vysoké úrovni, nemluvě o bezvadném zvuku a celkovém množství detailů, které se v každém momentu skrývají. I tak je ale těžké se pro „To the Bone“ nadchnout. Po řadě strhujících nahrávek napsal Wilson dobrý počin, který se možná v budoucnu ukáže být branou do jeho katalogu pro mnoho nových fanoušků. Přesto mám dojem, že si britský mág ukousl až příliš velké sousto. Mohl natočit desku o sobě, intimní, plnou toho, co vždy chtěl udělat a třeba se i bál, že odradí své současné fanoušky. Něco takového bych jistě rád slyšel. Nebo mohl natočit album opravdu popové, přístupné zcela nezkušeným posluchačům, takové které uspěje v hitparádách a vydělá mu na živobytí. Ani za to bych se nezlobil a věřím, že by Wilson byl nesmírnou vzpruhou pro tradičně nudný mainstream. Udělat oboje najednou však nejde a „To the Bone“ je tomu důkazem.


Anathema – The Optimist

Anathema - The Optimist

Země: Velká Británie
Žánr: art rock
Datum vydání: 9.6.2017
Label: KScope Music

Tracklist:
01. 32.63N 117.14W
02. Leaving It Behind
03. Endless Ways
04. The Optimist
05. San Francisco
06. Springfield
07. Ghosts
08. Can’t Let Go
09. Close Your Eyes
10. Wildfires
11. Back to the Start

Hrací doba: 58:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

„The Optimist“ jsem původně vůbec neplánoval recenzovat. Recenze má totiž smysl, pouze pokud lze napsat něco nového, a Anathema se stala kapelou, o níž se vlastně nic nového napsat nedá. Její hudba procházela během posledních několika alb evolucí takřka v reálném čase, jinými slovy se tedy neděly žádné výrazné a snadno pozorovatelné změny, a to jak z pohledu kompozice, která se plynulým a hlemýždím tempem posouvala směrem k větší přístupnosti, a to ani z pohledu kvality, jež se držela na konstantní (ovšem nesmírně vysoké) úrovni. Pravda, prorokoval jsem naposledy, že stejný recept příště už fungovat nemůže, ale sám jsem tomu příliš nevěřil, neboť historie kapely naznačuje, že Anathema prostě zklamat nemůže. Jenže skutečnost, že jsem recenzi nakonec napsal naznačuje, že něco je tentokrát přeci jen jinak.

Poslední desky byly tématicky poněkud nesourodé, případně pokud se jistá spojitost našla (a mluvím zde konkrétně o „Weather Systems“), šlo o propojení dosti volné. „The Optimist“ je na tom úplně jinak, neboť jde o pokračování dnes již šestnáct let starého klasického alba „A Fine Day to Exit“. Anathema se tedy po delší době pustila do ambicióznějšího koncepčního počinu. Pojetí konceptu je na „The Optimist“ o něco propracovanější, než tomu bylo v případě jeho předchůdce, neboť „A Fine Day to Exit“ bylo koncepčním albem spíše na papíře než v realitě. Letošní příběh optimisty je tedy mnohem konkrétnější. Začíná na pláži, kde předchozí album skončilo, a provází hlavního hrdinu cestou na sever Spojených států, kde se marně pokusí nalézt mír v samotě, dokud ho noční můry nevyvedou zpět na cestu.

Rád bych řekl, že tímto jsem nastínil jen obecné rysy, jenže ve skutečnosti toho o moc více na „The Optimist“ k nalezení není. Vzhledem k tomu, jak puntičkářsky dokonalá poslední alba skupiny jsou, jsem čekal o něco propracovanější příběh, jenže ve skutečnosti jde jen o několik krátkých intermezz přilepených ke koncům skladeb a několik detailů ukrytých v textech či názvech.

Jelikož jsme však hudební zine a ne čtenářský kroužek, stojí příběh až v druhé řadě za hudbou, a právě ta je důvodem, proč o „The Optimist“ vůbec píši. Rád bych řekl, že Anathema předvedla svou klasickou vysokou úroveň a uzavřel vše opakovaným tvrzením, že tentokrát recept na úspěch ještě fungoval a příště už fungovat určitě nebude. Jenže recept na „The Optimist“ selhal a my tak máme co do činění s nejslabším počinem formace za dost dlouhou dobu.

„The Optimist“ je v mnohých ohledech stejné jako jeho předchůdci. Má úplně stejně nádherné melodie a skladby skončí v identicky monumentálních vyvrcholeních, kde post-rockové emoce podpořené dojemnými smyčci tryskají do všech stran. Jenže na rozdíl od předchozích počinů to vše prostě nefunguje. Anathema se opět snaží dřenit ty samé city, jenže zatímco minule, předminule i předpředminule jsem jí to sežral i s navijákem, tentokrát se v mých poznámkách nejčastěji nachází slovo „nuda“. Písně jako „Leaving It Behind“, „San Francisco“ či „Springfield“ opakují ten samý výše zmíněný vzorec stále dokola a bohužel ve všech třech případech vyzní snaha kapely do prázdna. Když se pak Anathema pokusí o drobné změny, ani v tom případě neuspěje pokaždé. „Ghost“ postrádá gradaci a staví spíše na klidných melodiích, zábavná ovšem není o nic víc než výše zmíněná trojice. Podobně „Can’t Let Go“ těží ze změny, tentokrát spíše v náladě, která je mnohem pozitivnější než v případě zbytku deky. Přesto posluchačsky selhává.

Anathema

Jinde se Anathemě dařilo o něco víc. „Endless Ways“ je řemeslně perfektní, hlas Lee Douglas je jednoduše nádherný (ostatně je to poprvé, co mi její zpěv v průběhu celé desky přijde výrazně lepší než výkon Vincenta Cavanagha), jemné podmáznutí elektronikou funguje dokonale, a přestože jde o primitivní útok na city, útočí Anathema tak dobře, že jí to nelze mít za zlé. Titulní „The Optimist“ je také pouhým pokračováním toho, co kapela dělá již několik posledních alb, jenže díky krásné melodii, již piano v polovině písničky rozjede a smyčce dále rozvinou, patří mezi nejsilnější kousky na desce. Vrchol však nastává až v závěru alba. Devátá „Close Your Eyes“ představuje odvážný krok v evoluci skupiny, její jazzový feeling a zapracování dechových nástrojů funguje výborně s intimním zpěvem Lee Douglas. Předposlední „Wildfires“ působí éterickým dojmem, velká role elektroniky, absence výrazných melodií v kombinaci s agresivním výbuchem kytar v druhé polovině funguje opravdu dobře. Závěrečná „Back to the Start“ je pak poněkud neoriginální aplikací toho, co Anathema umí výborně, jenže díky překrásné melodii smyčců v jejím závěru jí to musím odpustit.

„The Optimist“ tak ve mně zanechává spíše rozpolcené dojmy. Pokud odhlédnu od nedotaženého konceptu a rozdělím skladby jednoduchým měřítkem líbí-nelíbí, rozdělím desku na dvě takřka stejné poloviny. Skutečnost, že v obou polovinách jsou jak písně, které zvuk kapely nikam neposouvají, tak i skladby, jež se pokouší o něco nového, naznačuje, že ve stagnaci samotné problém není. Jistě, byl bych rád, kdyby se Anathema posunula dál a rozvíjela třeba to, co nakousla v elektronickém závěru minulého alba, nebo naopak v nečekaně retrospektivní „Close Your Eyes“, jenže i její typický recept může fungovat dobře, jak ukazuje několik výše zmíněných skladeb. „The Optimist“ však působí nevýrazně, a možná právě proto si z něj odnáším spíše rozpačitý dojem. V žádném případě nad Anathemou nelámu hůl, jedno škobrtnutí v tak dlouhé diskografii není žádná ostuda. Doufám ale, že se z něj Anathema poučí, nerad bych totiž jednu ze svých nejoblíbenějších kapel zařadil do obsáhlé škatulky plné obstaróžních a přestárlých hudebníků, kteří nedokázali držet krok s dobou.


David Bowie – No Plan

David Bowie - No Plan

Země: Velká Británie
Žánr: art rock
Datum vydání: 8.1.2017
Label: Columbia/Sony

Tracklist:
01. Lazarus
02. No Plan
03. Killing a Little Time
04. When I Met You

Hrací doba: 17:59

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem se v lednu zamýšlel nad seznamem svých nejoblíbenějších alb předešlých dvanácti měsíců, nebylo pro mě vůbec jednoduché vybrat pouhou pětici z jinak velice silného roku. Bylo to složité i proto, že číslo jedna bylo jasné již s dlouhým předstihem – Bowieho labutí píseň „Blackstar“ totiž názorně ukázala, že opravdový umělec je schopen originální a silné tvorby i v pokročilém věku, zatímco jeho tělo čelí rychle se šířící smrtelné chorobě. „Blackstar“ předvedlo Bowieho ve vrcholné formě (či minimálně v jedné z vrcholných forem) a dobrým dojmem působilo dost možná i díky své krátké stopáži, na níž byla zjevná snaha vybrat na desku jen ty kousky, jež na ni opravdu zapadnou. Obava, že se po Bowieho smrti okamžitě vynoří ohromné množství béčkového materiálu a dalších přebytků z nahrávání alba, tak byla na místě.

Ke cti vydavatelům slouží, že s „No Plan“ nepřišli hned po umělcově smrti, nýbrž si počkali přesně jeden rok od vydání „Blackstar“, byť skladby samotné vyšly již v loňském říjnu přilepené za Bowieho muzikál „Lazarus“ (což jsem trestuhodně přehlédl a budu se tedy tvářit, že EP „No Plan“ je jejich prvním zveřejněním). Co tedy na krátkém počinu nalezneme? Předně je to skladba „Lazarus“, která nechyběla před rokem v tracklistu „Blackstar“, a její umístění na „No Plan“ je tak pro mě trochu záhadou. Propojení se zbylou trojicí totiž nalézt nedokáži, a tak mám dojem, že zde slouží pouze jako vábnička na zákazníky, jimž by jedenáct minut hudby přišlo jako nedostatečný důvod k utrácení. Palec dolu za nedostatek odvahy!

Novinková trojice se však bohužel ke kvalitě skladeb z „Blackstar“ jen přibližuje. Titulní „No Plan“ je meditativní, smutná, introspektivní. Snadno by zapadla mezi pomalejší kousky loňského alba, snad by ho mohla i na sentimentální vlně uzavírat. Bowie zde pracuje s minimem a snaží se o snovou atmosféru. Výsledek funguje, ale stačilo málo a asi bych musel skladbu nazvat unylou, což se mi u podobných písní z loňské nahrávky nestalo ani náhodou. „Killing a Little Time“ patří mezi Bowieho agresivnější kousky a vedle výrazného kytarového motivu potěší svižným tempem bicích a mírně chaotickým vrstvením nástrojů. Nemá sice takový dopad jako „Sue (Or in a Season of Crime)“, ani nespoutanou energii „’Tis a Pity She Was a Whore“, má však od obojího dostatek a je tak pro mě nejsilnějším kouskem na celém EP.

Jestliže bych si tedy tuto dvojici dovedl na „Blackstar“ představit, pak o závěrečné „When I Met You“ to bohužel prohlásit nemůžu. Kolovrátkové opakování refrénu bych jí ještě odpustil výměnou za povedený duet Bowieho se sebou samým, více mi však vadí vlezlá basová linka na pozadí jinak nepříliš harmonické písně. Zdá se, jako by se zde Bowie snažil spojit nespojitelné a to se mu již z principu bohužel nepovedlo.

Vydat přebytečný materiál z „Blackstar“ rozhodně mělo smysl, a i když bych si alespoň druhou a třetí skladbu dovedl na loňském počinu představit, jsem docela rád, že k jejich zveřejnění došlo až s odkladem. „Blackstar“ je album těsně semknuté a pečlivě vyvážené, šíří se ve vlnách, v nichž každý vrchol plynule navazuje na vrcholy okolní, docela jiné, a přitom všechny jako celek jednotné. Přestože jsou „nové“ skladby dobré, na loňské album by nezapadly a tříštily by ho. Samy o sobě však za slyšení stojí a já vás k tomu mohu jen vybídnout, tedy pokud jste již Bowieho poslední dlouhé album slyšeli. Pokud ne, bylo by zbytečné začínat právě u „No Plan“.