Archiv štítku: As I Lay Dying

Austrian Death Machine – Triple Brutal

Austrian Death Machine - Triple Brutal
Země: USA
Žánr: metalcore / thrash metal
Datum vydání: 1.4.2014
Label: Artery Recordings

Tracklist:
01. Neah 1, 2
02. I’ll Be Back
03. Chill Out Dickwad
04. Prepare to Be Conquered
05. One More Rep
06. I Hope That You Leave Enough Room for My Fist
07. Pumping and Humping
08. Crom
09. I Eat Green Berets for Breakfast
10. Acting Advice
11. You Lack Discipline (There Is No Bathroom)
12. I Know Now Why You Cry
13. I Lied
14. Brutolitics
15. Get Your Story Straight
16. Brutal Recall
17. I’m Not a Pervert
18. It’s Turbo Time

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Patříte k fanouškům starých akčních klasik z osmdesátých let, v nichž excelovala rakouská hora svalů známá též jako Arnold Schwarzenegger? Určitě jo, na těhle filmech z ohraných VHS kazet vyrůstal snad každý klučina, kterému je aktuálně víc než dvacet let. O tom, že filmy jako “Terminátor”, “Komando” nebo “Predátor” jsou dodnes nepřekonatelné kulty, nehodlám diskutovat a zřejmě bych si tak padl do noty s Timem Lambesisem, jinak frontmanem As I Lay Dying (v poslední době též znám jako ten týpek, co si objednal a plánoval vraždu své manželky), jehož fascinace těmito filmy a jejich ikonickým hlavním představitelem vygradovala až do té fáze, že si založil parody one-man kapelu Austrian Death Machine, která i přes aktuální vězeňskou indispozici ústředního mozku vydává své třetí album “Triple Brutal”.

Bohužel se čím dál víc setkávám s alby, o nichž lze už dopředu říct, jak budou znít, aniž bych slyšel byť jen jednu jedninou notu, a “Triple Brutal” je přesně tím případem. Ten, kdo slyšel debut “Total Brutal”, případně následující “Double Brutal”, tak ví, co přesně od třetího počinu “Rakouské smrtící mašiny” čekat. A kdo neslyšel, tak se bude muset spokojit s krátkým popisem, že od Austrian Death Machine dostanete testoteronem našlapaný metalcore bez melodických vokálních příkras, jenž se textově drží citace hlášek nejen z výše zmíněných filmů, protože dojde i na další (v zámoří asi hodně slavné, ovšem mně nic neříkající) Arnoldovy hlášky mimo filmová plátna (“Pumping and Humping”). To vše je prokládáno výstupy Arnoldova imitátora, zde vystupujícího jako Ahhnold, kterým je na “Triple Brutal” jistý Joe Gaudet a nahradil tak od minula pro mě stejně neznámého Joshe Thompsona.

V prvním odstavci padlo označení parody kapela. Abych to uvedl na pravou míru. Hudebně se žádné kejkle a snahy podlomit posluchačova kolena nedějí a bohužel mi přijde, že ani ta textová náplň už není taková švanda, jako byla zejména na debutu. Holt, všeho se člověk časem přejí a i v hudbě platí, že opakovaný vtip už není vtipem. Pokud tedy pominu úvodní hlasové cvičení “Neah 1, 2”, u něhož se i opakovaně pousměju a Ahhnoldovo ohlášení kytarového sóla v “Get Your Story Straight”, tak jsem “Triple Brutal” neshledal ničím jiným než průměrnou metalcorovou deskou, jež ze zaběhnutého standardu vlastně ani ničím jiným než tou schwarzeneggerovskou tématikou, nevybočuje, což je napotřetí už docela málo, to ať se na mě nikdo nezlobí.

A nezmění to ani fakt, že se na “Triple Brutal” podílela celá řada hostujících muzikantů, z nichž většina si někde střihla nějaké to kytarové sólo, nebo krátký vokální výstup, ovšem vklad velké většiny z nich bych bez předchozího upozornění snad ani nespozoroval. S výjimkou Jameyho JastyHatebreed, jehož hlas už je natolik profláklý, že si jej nelze splést, a v hutné vypalovačce “One More Rep” je tak jasně identifikovatelný i jeho vklad v podobě sborových HC vokálů, kterými boduje i jeho domovská parta. Sbory jsou vlastně jediným ozvláštněním mnoha refrénů, které stojí na vyřvávání názvu skladby, což na jednu stranu vzhledem k lyrickému zaměření Austrian Death Machine chápu, nicméně na stranu druhou už se to po několika posleších začne místy fakt mocně zajídat, protože všechny skladby jedou dle jednoho rychle šlapavého mustru stojícím na ostrých kytarách, jako projektil průrazné rytmice a nasraném Lambesisovi, díky čemuž je jejich trvanlivost kratší, než by bylo záhodno. Nějaké breakdowny a zasekávačky toho už moc nezachrání.

Aby nebylo mýlky… Samozřejmě, že jsem od “Triple Brutal” nečekal žádné progresivní dílo, jenomže i ten šlapavý metalcore se musí dělat tak, aby si člověk alespoň zanotoval refrén nebo poklepal nohou do rytmu a ne se hned po dvou posleších v mnoha místech spíš nudil a zoufal si nad dlouhou stopáží, která se lehce přehoupla přes 45 minut. Vyložené pecky se na desce sice najdou, jenomže už jich není takové množství, aby pocit z jejich dobře odvedené práce odvedl pozornost od celkové nezáživosti. A které že jsou ty vály, jež nezklamaly? Určitě našlapaná terminátorovská “I’ll Be Back”, jež splňuje všechno to, co od metalcoru čekám. Je hrubá, chytlavá a na nic si nehraje. Kytarové sólo jako třešnička se taky povedlo, takže není co řešit. Totéž platí pro “Chill Out Dickwad”, v níž mě potěšilo hlavně kytarové sólo s citací ústřední melodie z “Terminátora”. Protože jsou mezi skladbami vlastně jen minimální rozdíly, tak nemá smysl mluvit zvlášť o všech, nicméně dovolím si ještě vyzdvihnout našlapanou “You Lack Discipline (There Is No Bathroom)”, “Crom” se skvělou druhou půlí, jíž vévodí sólová kytara, případně ještě dvojici “I Eat Green Berets for Breakfast” a “I Lied”. Tím by však můj výčet pomalu, ale jistě končil, protože ten zbytek už mě zas tak moc nebere, čímž nechci říct, že by to byly neposlouchatelné bláboly, to zase ne. Jen jim chybí něco, díky čemuž bych si je měl pamatovat i po sepsání této recenze…

Dovolím si tvrdit, že nebýt originálního tématického zaměření, tak by Austrian Death Machine vlastně pořádně ani nestáli za zmínku, protože z hudebního hlediska se s takto obyčejným materiálem velká díra do světa udělat nedá. I když už to není taková sranda jako v minulosti, tak posluchači, kteří neoplývají dobrou znalostí angličtiny a nijak si neujíždí na starých Arnoldových filmech, si můžou z mého už tak průměrného hodnocení odečíst ještě jeden bodík dolů, protože si dokážu představit, že se pro ně “Triple Brutal” tímto stává jen zbytečně dlouhou metalcorovou deskou, kde občas Ahhnold žbleptne nějakou hlášku, ale jíž hudebně úplně hravě nahradí jakýkoli ze studiových zářezů Lambesisových As I Lay Dying, jejichž poslech si užívám přece jen o něco víc.


As I Lay Dying – Awakened

As I Lay Dying - Awakened
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 25.9.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Cauterize
02. A Greater Foundation
03. Resilience
04. Wasted Words
05. Whispering Silence
06. Overcome
07. No Lungs to Breathe
08. Defender
09. Washed Away
10. My Only Home
11. Tear Out My Eyes

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nejsem žádný bláhový fantasta, abych očekával, že mě As I Lay Dying překvapí a na svém šestém studiovém albu “Awakened” se alespoň náznakem posunou ve své tvorbě směrem vpřed a pokusí se tak vymanit z metalcorové škatulky, u jejíhož zrodu kdysi sami stáli. K tomu samozřejmě nedošlo, ale na druhou stranu musím hned na úvod přiznat, že to není zas tak zlé. As I Lay Dying mě teprve na albu “An Ocean Between Us” přesvědčili, že nejsou zas až tak špatní a bylo celkem nespravedlivé házet je do pytle s hudební spodinou, která ještě před několika lety mocně hýbala metalovým posluchačstvem. Cestu jsem si k nim tedy hledal o něco déle. Nicméně, pořád před sebou mají dlouhou cestu, aby se oprostili od projevu, který je od nich obecně vyžadován, a přidali víc ze svého vlastního hudebního výrazu, čímž bychom se od nich dočkali velkých věcí.

“Awakened” by po vydání kompilace “Decas” mohlo být klidně považováno jako nový začátek kapely, jako mezník, který ji přenese do další dekády své existence, a otázkou, která tak vyvstávala, bylo, zda se na novém albu As I Lay Dying podaří překonat své dosavadní počiny a přinést něco víc než jen prvotřídní metalovou řežbu, které se sice technicky nedá nic vytknout, ale na druhou stranu jí chybí nějaká hlubší myšlenka, díky které by bylo možno “Awakened” povýšit nad úroveň alba, které se nejvíc hodí jako koláž k jiné činnosti (u mě osobně nejvíc funguje při řízení auta). Na zmíněnou otázku se sice nedá odpovědět kladně, ale i přesto mě “Awakened” docela baví a zejména alba před “An Ocean Between Us” strčí hravě do kapsy. Co mne okamžitě zaujalo, je prvotřídní zvuk, který mi naprosto sedl a přesně takhle si představuju moderní metalovou produkci, kde jsou všechny nástroje skvěle vyvážené.

Desítka regulérních skladeb, která se na konečnou verzi alba dostala, dost dobře odsýpá a všechno jede doslova jako promazaný stroj. Toto přirovnaní však platí pouze pro jeden aspekt tvorby As I Lay Dying a to v případě, že bych si vzal na paškál pouze agresivnější pasáže, ve kterých dřímá otěže koňského spřežení vokalista Tim Lambesis. V tu chvíli bych neměl nic závažného k vytknutí, ukončil bych to osmi body, byl bych nadšený a bylo by hotovo. Bohužel, tyto momenty jsou, stejně jako v minulosti, až příliš často stahovány ke dnu melodickými vokálními výpady baskytaristy Joshe Gilberta (o jeho předchůdci Clintu Norrisovi radši pomlčet, protože jeho kňourání na “Shadows Are Security” mě vyloženě iritovalo). Neříkám, že je to špatný zpěvák, ale ve většině momentů, kdy se k hlavnímu slovu dostává on, jako by kapela zahodila všechny dobré nápady, které se jí do té doby v dané skladbě podařilo rozpravovat, a přejela na vedlejší kolej, na které už jí to tolik nešlape. Problém tak není ani v jeho hlasu, ale spíš v pasážích, ve kterých se dostává ke slovu a které jsou impotentní až běda. Za všechny případy bych zmínil čtvrtou skladbu v pořadí, “Wasted Words”. Povedený kytarový riff to odpálí a mohutná rytmika s pomocí Lambedisova agresivního řvaného vokálu ženou skladbu pěkně kupředu, když v tom, z čista jasna, se po minutě stopáže ozve Gilbert, kapela ubere na intenzitě, chvilku se snaží vyvolat dojem epického vyvrcholení skladby a po půl minutě se pokračuje dál, jako by se nechumelilo. A takhle se dramaturgicky skladba ještě dvakrát otočí.

Nemám nic proti melodickým vokálům v tvrdě metalové hudbě, ale musí to alespoň trochu působit organicky, plynule a ne tak násilně jako na “Awakened”. Vyzdvihoval jsem předešlou “The Powerless Rise”, která sice jela dle stejného vzoru, ale refrény mě bavily a přestože skladby neposouvaly nikam dál, tak je alespoň nebrzdily. Vzhledem k tomu, že z novinky tento pocit nemám a zmíněný mustr se opakuje v každé skladbě, začnou As I Lay Dying chtě nechtě lézt časem na nervy. Jinými slovy, méně je někdy více. Najdou se i výjimky v podobě písní, kde to naopak funguje a které mne bavily i po několika posleších. Kupříkladu klipová “A Greater Foundation” nebo “Whispering Silence”, která se hlavně díky kytarovým vyhrávkám nese v odlehčeném duchu po celou dobu svého trvání a kvůli tomu nepůsobí proklínané zvolnění nijak škrobeně. Ostatní skladby jsou takový lehký nadprůměr, ke kterému nemá cenu se vyjadřovat, protože mně na patře zůstává nepříjemná pachuť melodických vokálů, takže v tomto ohledu bych se ani nepovažoval za kdovíjak objektivního soudce.

Neurazí ani nenadchne. Asi tak na mě “Awakened” působí. Nebýt tolika nudných a hluchých míst, byl bych spokojen, takto však nemůžu sáhnout po vyšším než průměrném hodnocení. Pokud s výše uvedenými výtkami nemáte žádný problém, pak je album stvořené přesně pro vás. Já si radši i nadále novinku pětice z Kalifornie zanechám v přihrádce palubní desky a při nějaké delší cestě po ní určitě sáhnu. Doma ji ale mí sousedé nejspíš už víckrát neuslyší.


Další názory:

To já to mám přesně naopak než kolega. Mně se “Awakened” dost líbí, až mě překvapuje, jak moc mě As I Lay Dying po velice slabém “The Powerless Rise” dokázali zaujmout. Násilně roubované melodické refrény s čistým vokálem, které pro mně vždy byly Achillovou patou metalcorového žánru, jsou zde provedeny s lehkostí a nevtíravě, díky čemuž mě vůbec nerozčilují, naopak mě v některých momentech i hodně baví; agresivní tváři As I Lay Dying rovněž není moc co vytýkat – jak vidno, tahle kapela není ve svém oboru považována za špičku nadarmo. Já jsem s “Awakened” opravdu spokojen. Pokud bych měl zvolit jeden vrchol desky, volba by padla na song “Resilience”.
H.


Brutal Assault 16 (sobota)

Brutal Assault 16
Datum: 13.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): 1349, A Pale Horse Named Death, Absu, Ahab, Anathema, As I Lay Dying, Cryptopsy, Dagoba, Draconian, Exivious, Forbidden, Genitorturers, Haemorrhage, Kataklysm, Khold, Kvelertak, Sepultura, Seventh Void, Skyforger, Trigger the Bloodshed, Triptykon, Turisas, Vader

H.: V sobotu ráno jsem trochu přespal, což mě ve výsledku stálo účast na úvodní půlhodince Norů Blood Red Throne. Nakonec jsem měl co dělat, abych stihl alespoň kousek A Pale Horse Named Death. Americký metal zrovna moc nežeru, ale nedá se tomuhle kontinentu upřít fakt, že má opravdu silnou scénu různých těch post-něco-metal kapel. A přesně do téhle sorty patří i A Pale Horse Named Death. Hned na budíček spustili nálož středně rychlých těžkotonážních riffů, specifickou náladu a uhrančivý vokál. No, tohle bylo moc dobré probuzení. Když si představím, jaké by to mohlo být za tmy a s mlhou… uff…

H.: Nesmírně brutální palbu předvedli Trigger the Bloodshed. Death metal, technical death metal a do jisté míry i deathcore zalité do jednoho neprostupného celku tvořily tak prdel-nakopávající kombinaci, že mě ani na vteřinu nenapadlo utéct z pod pódia před deštěm. Kdo si přivstal, dostal za odměnu nářez z pódia a mokrou spršku z oblohy. Tihle Britové si za svůj výkon určitě zasloužili i lepší čas.

H.: Sobota se rozjela opravdu ve velkém stylu, jelikož i následující Absu předvedl totální maso. Myslím, že asi všechny uchvátil naprosto neuvěřitelný výkon s velkým V zpěváka a bubeníka Proscriptora McGoverna, který stíhal při ultra rychlých sypanicích ještě řvát takovým ječákem, až z toho tuhla krev v žilách. A když se asi v polovině setu zvedl z bicí stoličky a šel pozdravit dav na okraj pódia, vyloudil při tom tak neskutečný jekot, že mi málem praskly ušní bubínky. Ze samotných songů mě nejvíce rozdrtila pecka “Manannán”. Už jsem kdysi zaslechl, že Absu bývají naživo náhul jako prase, což se ukázalo být více než pravdivé. Kdo v průběhu tohohle radši vyspával nebo nasával, ať si rve vlasy!

H.: Seventh Void ukázali kromě společného kytaristy s A Pale Horse Named Death také pravý stoner metal. Podobnou muziku jsem nikdy v životě moc neposlouchal, ale musím uznat, že Seventh Void měli něco do sebe. Bylo to hezky špinavé, s nádechem rocku, a hlavně to mělo koule. CD bych si asi nekoupil, ale líbilo se mi to.

H.: V této chvíli měla nastoupit Dagoba, ale stejně jako loni nedorazila. Někde později jsem pak později zaslechl, že opět stejně jako loni měli autonehodu. Asi jsou to dobří řidiči (smích). Jejich set se posunul na konec programu na třetí hodinu ranní. V programu vznikla téměř hodinová díra na odpočinek (po loňských přesunech už asi pořadatelé nechtěli znovu nějak hýbat s časy, což považuji za rozumné, navíc byla chvíle ticha docela příjemným oddychem pro uši).

H.: Další tedy vystupují až Draconian ze Švédska. Asi největším překvapením jejich setu byl fakt, že ten jejich doom nebyl totálně zazděný denním světlem. Ani tak to sice stále nebylo úplně to pravé, ale šlo se na to dívat. Ono když doomová kapela zrovna nepodá tak strhující výkon jako Курск v pátek, bývá doom metal ve dne minimálně poloviční. Nakonec jsem tedy ani nebyl tak extrémně zklamaný, že Draconian stihli pouhé čtyři skladby (“The Drowning Age”, “The Last Hour of Ancient Sunrise”, “Bloodflower” a “Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)”). Líbilo se mi to, ale čekal jsem víc.

Ježura: Na Draconian jsem byl docela zvědavý i přes čas ne úplně korespondující s tím, co hrají. Není ovšem jednoduché říci, jestli moje rozpačité pocity plynou z onoho času, evidentně nalámaného zpěváka nebo snad něčeho jiného. Ale na druhou stranu – vydržel jsem až do konce dost krátkého setu a za tu dobu jsem musel uznale smeknou před sympatickou plavovláskou za mikrofonem. Tahle dáma skutečně zpívat umí, o tom žádná. Tak třeba někdy příště, milí Draconian.

H.: Náladu však rychle spravili norští blázni Kvelertak se svojí black-punk jízdou. Krásně úchylná oranžová komba, nadopovaný zpěvák (opět skoky do davu a šplhání po konstrukci pódia) a hudba tak energická, že to s člověkem šilo přímo samo. Pecky jako “Mjød”, “Blodtørst” nebo “Fossegrim” maximálně ničily vše okolo. Mít v sobě o jedno pivo a jednoho ruma víc, tak už mě nikdo neudržel a já v lítal v kotli jako blázen (smích).

Ježura: Kvelertak jsou jako nitroglycerin. Člověk s tím jenom zatřepe a BUM! Pravda, myslel jsem, že to bude mít naživo ještě o kousíček větší grády, ale i takhle jsem byl nadmíru spokojen. A při pomyšlení, jaká šleha to musí být v klubu, dostávám lehkou husí kůži…

H.: Hodně mimo festivalovou mísu byli holandští hračičkové Exivious se svým instrumentálním progresivním vystoupením. Nejen díky civilnímu vystupování, soustředěnému výkonu a absenci jakýchkoliv plachet nebo rekvizit hrála prim jenom a pouze hudba. Příznivci podobných progresivních orgií byli jistě u vytržení, ale já se musím přiznat, že mě to až zas tak nebralo. Ale velice příjemné a zajímavé zpestření to bylo, to každopádně! Rozhodně se mi Exivious líbili více než skupina následující…

H.: Parta extrémně fousatých pánů Skyforger z Lotyšska sice hnala ten svůj pagan/folk metal s vervou, ale nějak to vyznělo do ztracena, což mě celkem mrzí, neboť jsem byl na jejich výstup patřičně zvědav. Ale dost jim na bodech ubíral i fakt, z něhož kapelu nelze moc vinit, čímž mám na mysli ne zrovna povedený zvuk. Veškeré folkové nástroje, které jsou v hudbě Skyforger opravdu hodně významnou složkou, ne-li tou přímo nejvýznamnější, jako by s sebou kapela ani neměla, protože nebyly vůbec slyšet. Ani solidní výběr písniček to nezachránil. Škoda.

Ježura: Opět musím do poslední čárky souhlasit s H. Na doporučení několika známých jsem od Skyforger čekal dost, ale dostal jsem jenom čím dál nudnější nudu, kterou nějak nedovedu rozklíčovat a analyzovat. Odešel jsem přibližně v půlce, kdy shodou okolností hrála skladba, jejíž pasáže Skyforger půjčili Rusům Аркона pro skladbu “На Моей Земле”

H.: Nijak mě nebrali ani Forbidden. Uznávám, že mé znalosti jejich tvorby jsou absolutně na nule a že na jejich koncert jsem se šel mrknout jen tak z dálky, ale jejich obyčejná a standardní thrashovitá cirkulárka (kterou by podle mých informací Forbidden být neměli, ale naživo to tak vyznělo) mě ani náhodou nepřesvědčila, abych se po jejich nahrávkách pídil.

Ježura: V zájmu objektivity musím hned na začátek uvést, že jsem si v průběhu setu Forbidden hověl na tribuně, ovšem to, co se ke mně doneslo, povážlivě laškovalo s mým dávivým reflexem. Tuctové, pustě agresivní, v čistých pasážích ukrutně falešné. Bída, utrpení a nikdy víc!

H.: Opravdu kvalitně pobavili až španělští grindeři Haemorrhage. Sice přijeli bez baskytary, jíž se tedy chopila kytaristka Ana ve slušivém oblečku zdravotní sestřičky (mužské publikum také hned po jejím vstupu na pódium náležitě zbystřilo smysly, zejména zrak), ale stejně měl ten jejich patologický mazec koule. Největší podíl na tom měl samozřejmě od krve zborcený frontman Lugubrious, který si na pódium postupně přitáhl umělou nohu (do té se s náramnou rozkoší zakusoval) nebo mozek ve skleničce (obsah se stejnou rozkoší vypil), v jednu chvíli si pak i nasadil košík pro psa a proháněl se po stage po čtyřech (přičemž nezapomněl pomočit odposlechy). Jasně, hlubokomyslné to zrovna nebylo, ale sranda obrovská.

Ježura: Netušil jsem, že se mi kdy bude grind líbit a že mě navýsost pobaví! V případě Haemorrhage se tak dělo od samého začátku do úplného konce a bylo mi skoro líto, že tihle Španělé nezahráli déle. Zpěvák: “Christina Aguilera? Fuck you! Lady Gaga? Fuck you! Haemorrhage? Fuck y… oh no no no, not Haemorrhage.” Kytarista: “Fernando? Fuck YOU!”

H.: S podobně ujetou show přišli i Genitorturers. U nich však nehrál hlavní roli zpěvák, nýbrž zpěvačka oblečená jak štětka, která si taktéž přinesla pár zajímavých rekvizit (plastová mačeta od krve, která později letěla do davu, panenka na šňůrce, ale i láhev Jacka Danielse, jejíž obsah byl rozléván všude okolo) a navíc k tomu ještě spustila kadenci přisprostlých a úchylných hlášek. Zajímavou postavou byl ovšem i baskytarista, u něhož si člověk nemohl být jistý, jakého je to individuum pohlaví. Spousta lidí na to později nehorázně nadávala, ale mně se to moc líbilo, i když to, co hráli, jsem vnímal spíše okrajově (smích). Víc takových bláznivin!

Ježura: Asi jsem úchyl, ale tohle se mi při vší obscénnosti, sexismu a pámbu ví při čem ještě líbilo, a to dost. Industrial rockové zpestření v režii manželky Davea Vincenta, Gen, mi zvedlo náladu a dokonce jsem ani neschytal moc toho červenýho humusu, co do lidí Gen pumpovala ze stříkací pistolky poněkud falických proporcí. Speciální potlesk pro bubeníka – ten ví, jak i s málem udělat dobrou show! A dokonce zazněla moje oblíbená “Lecher Bitch”, juchu! Netušil jsem, že ji někdy uslyším naživo [k zahraným songům ještě dodám, že skvěle vyzněly i “Sin City” a hlavně “Devil in a Bottle”, kterou bych asi označil za vrchol setu a při níž zpěvačka dělala voloviny se zmiňovanou lahví Jacka Danielse – pozn. H.]…

H.:Vader nechápu jednu věc – jak je možné, že z alba je to takový skvělý náser a naživo taková strašná nuda. Covery od Black Sabbath a Slayer sice potěšily, ale to bylo asi tak všechno. Tihle Poláci ten svůj death metal drhnou na koncertech na můj vkus až moc předvídatelně a neinvenčně.

Ježura: Ač jsem si to původně nechtěl přiznat, H. má už snad pomilionté pravdu. Vystoupení sice lehce gradovalo, ale zamrzelo, že z novinky, která vyšla předešlého dne, zazněla pouhopouhá jedna skladba “Come and See My Sacrifice” a vůbec nedošlo na hymnickou “This Is the War”. Třeba to příště klapne a bude to fakt nářez, fakt bych za to byl rád.

H.: Další Turisas jsou přesně opačný případ. Z alba kýč jak hovado, poslouchat se to skoro nedá, ale na koncertě totální bomba. Vědí, jak svou show hned od začátku nakopnout, umí dostat dav do varu a celé to vygradovat do excelentního závěru (s vrháním toaleťáku místo konfet). Pozornost mužské části publika navíc strhávala opravdu sličná akordeonistka Netta Skog, ale nejen díky ní byli Turisas vážně skvělí. Navíc potěšilo, že z aktuálního alba “Stand Up and Fight” zahráli ten jediný song, který tam je opravdu dobrý – “Take the Day”. Jo, a taky nezahráli “Rasputin”, což asi spoustu lidí rozladilo, ale já si myslím, že i bez toho to bylo super. A navíc ty jejich zmalované ksichty vypadají opravdu dobře (smích).

Ježura: Ohledně vystoupení Turisas mám trochu rozpolcené dojmy. Na jednu stranu hráli přespříliš skladeb, které mě vůbec neberou, na stranu druhou ale předvedli takové pódiové divadlo, jaké jim může kde kdo závidět. Obecně vzato tím u mě značně stoupli v ceně a třeba bych se na ně zašel podívat i sólo – už jenom kvůli překrásné Nettě Skog. Fakt jsem podle fotek netušil, že je tak moc hezká…

H.: Co se týče Cryptopsy, najeďte si o kousek nahoře odstavec o Trigger the Bloodshed, znovu si ho přečtěte a jenom zaměňujte jména kapel. Opět kulervoucí, technicky namakaná sbíječka bez milosti. I když podle znalců tvorby byl zvuk na prd, já jsem si nějakého zásadnějšího problému nevšiml, viděl jsem jen luxusní death metalovou smaženici, předlouhé hřívy zpěváka a baskytaristy a jednoho totálně šíleného Flo Mouniera za bicími.

H.: As I Lay Dying byli lepší, než bych si byl odvážil tipnout. Z CDčka mě to vždycky nehorázně nudilo a všechny ty melo-refrény mi přišly strašně teplé (což ovšem není případ pouze As I Lay Dying, spíš žánru obecně), ale naživo to všechno sepnulo dohromady do jednoho hodně nabušeného celku. Kromě toho jistě i posluchači menšího vzrůstu ocenili, že hudebníci hojně využívali trojice přistavěných plošinek, na nichž si je mohl do sytosti prohlédnout každý. V setlistu nebyl problém zaznamenat spoustu známých songů, ale mě osobně nejvíce zaujala “Nothing Left”, jíž považuji možná za tu nejlepší pecku, co kdy As I Lay Dying napsali (asi to bude tím, že je jediná, v níž mi nevadí ani ty “teplé” refrény).

H.: Přímo kouzelnou atmosféru vyčarovala Anathema. To bylo opravdu skvostné vystoupení. Víc snad k tomu ani nemám co dodat, takže nechám promluvit i kolegu, aby dostal trochu více prostoru (smích):

Ježura: Aaaaach, Anathema… Spolu se Satyricon můj druhý vrchol festivalu. Něco podobného jsem do té doby nezažil a ani v nejmenším nečekal. Tak klidná hudba a jaké dovede mít na velkém pódiu koule! Začínám být přesvědčeným polytheistou, protože jenom bratři Cavanaghové jsou tři a éterická a přesto tak pozemská víla v těle Lee Douglas k tomu. To se nedá slovy popsat, u toho byste museli být…

H.: Ze Sepultury jsem viděl jenom úvodní song a opravdu mě potěšilo, že Derrick Green si vzal na sebe triko české kapely Tortharry (zasvěcení vědí, že se vzájemně znají). Pak jsem si šel ale vystát první lajnu na Triptykon, tudíž nemohu moc hodnotit…

Ježura: A to já si zase zahodnotím. Sepulturu jsem z desky zkoušel poslouchat několikrát a pokaždé bez úspěchu. Nějakým zázrakem mě ale dovedou naživo strhnout a nepustit. Stejně jako loni byl tohle prvotřídní nářez a “Roots Bloody Roots” hulákal snad celý Josefov…

H.: Mlaťte mě, bijte mě, ale tvrzení, že Triptykon předvedli něco naprosto geniálního, nejlepší vystoupení festivalu (tohle podtrhávám!), stejně neodvolám! Kdo nemá ani páru, kdo to jsou Celtic Frost a Thomas Gabriel Fischer, ten to asi nepochopí, ale my znalí víme, že geniální hudebník rovná se geniální hudba, od čehož už je jen krůček ke geniálnímu koncertu. Něco tak dřevního a jednoduchého, ale zároveň neskutečně silného a poutavého dokáže tvořit jen jediný člověk na světě. Podobně hutnou a intenzivní atmosféru jsem snad ještě nežral. Sice zaznělo jenom po čtyřech peckách – 2× Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a 2× Triptykon (“Goetia” a “The Prolonging”) -, ale pokud vezmeme v potaz, že “Goetia” má přes 10 minut a “The Prolonging” dokonce celých 20 (žádné zkracování!), byla to dostatečná nálož (čímž netvrdím, že bych si nenechal líbit i víc). Extáze! Orgasmus!

H.: Nevím, jestli to čistě náhodou nebylo díky hraní po Triptykon, ale Kataklysm mě tentokrát moc nepodrtili. Ale taky to mohlo být jenom tím, že už jsem je přece jenom viděl asi tak stokrát a pokud tedy nepředvedou něco tak zdrcujícího jako v květnu na Metalfestu, tak z toho vlhké trenýrky nemám. Nechápejte mě zase špatně, průser to nebyl ani náhodou, výběr songů super, kapela jela bez zaváhání a profesionálně, ale něco tomu prostě ten večer chybělo. I když mě možná jen naštvali tím, že zrušili autogramiádu, protože se jim na ní nechtělo (smích).

Ježura: Pravda, taky mi to přišlo o něco málo slabší než na Metalfestu [oproti Metalfestu to bylo o hodně slabší, ne jen o něco málo – pozn. H.], ale jak čas ubíhal, dostal jsem se do stavu, kdy jsem rozdíly přestal vnímat a navzdory pokročilé hodině dostal svoji rezavou a prachem zanesenou tělesnou schránku do otáček. Jen doufám, že do mého příštího setkání s Kataklysm zvládnu kapelu aspoň trochu naposlouchat. Pak věřím, že to bude bomba!

H.: Kdo mě ale zničil, to byli 1349. Zvuk sice stál za jednou velkou vyližprdel a měl jsem v některých chvílích i problém rozeznat, co hrají, ale oproti tomu samotná skupina byla tak totálně dechberoucí, že vyprodukovala naprosto dokonale surovou a nenávistnou atmosféru, jakou od pravého norského black metalu očekávám. Malým mínusem bylo, že šlo cítit, že za bicími nesedí Frost (a to tam na Brutal Assaultu byl o den dříve se Satyricon – mohl si to ten vůl odbouchat i se 1349), ale vše vynahradil démonický zpěvák Ravn. A čuměl jsem jak péro z gauče, jak moc nářezově zněly naživo songy z “Demonoir”, třeba taková “Atomic Chapel”… slovo “peklo” se přímo dere na jazyk!

H.: Ale to ještě nebyl všemu norskému black metalu konec. Ihned vzápětí nastupují Khold v čele s frontmanem Gardem a jeho nezaměnitelným corpsepaintem. Kdo má trochu přehled, ví, že ten zdánlivě jednoduchý black metal říznutý black’n’rollem má v sobě daleko větší hloubku, což Norové dokázali i na Brutal Assaultu. A zase – na pódiu nebylo nic než jen samotná skupina, žádné další voloviny okolo, ale její výkon byl natolik podmanivý, strhující a hypnotický, že nejenže nešlo ani vteřinku odtrhnout oči od koncertu, ale napětím se nešlo ani hýbat.

H.: Pomalu už se jde do finiše, areál již řádně prořídl a na řadu přicházejí funeral doom metaloví námořníci Ahab. Zahráli pouhopouhé tři kusy (“Below the Sun”, “The Divinity of Oceans” a “The Hunt”), ale i to stačilo k přesvědčení všech přítomných, že šlo o hutný těžkotonážní monument bez smilování. Holt některý metal není extrémní co do rychlosti, ale do naprosto opačného rychlostního extrému. Ohromnou radost mi udělalo, že se Ahab ze dvou třetin věnovali nepřekonatelnému debutu “The Call of the Wretched Sea” (druhé album “The Divinity of Oceans” je přece jenom o třídu níž), zvláště taková “The Hunt” zněla naprosto monumentálně. K dokonalosti chyběla jen jediná věc – aby hustě pršelo. K téhle kapele by to neskutečně sedlo.

H.: Úplně posledním účinkujícím se stala Dagoba z Francie, která se tedy konečně uráčila dorazit. Žabožrouti začali hrát těsně po třetí hodině ranní, ale i tak to tam parádně rozjeli a zbytku přítomných vehnali do žil poslední zbytky energie a chuti šílet v kotli. Nejvíce to na pódiu rozjel bubeník Franky, jenž to tam drtil hlava nehlava. Společně s Absu a Cryptopsy asi nejlépe odtlučená show dne. Dál už jen poslední circlepit a je definitivně konec.


Zhodnocení:

H.: Na závěr ještě pár poznámek. Organizačně bylo vše zvládnuto na jedničku s hvězdičkou s výjimkou páskování ve středu, které bylo naopak tak na čtyři mínus a to jsem ještě hodný. Když pominu, že otevření areálu se zpozdilo o více jak hodinu, pořadatelé absolutně nezvládli kontrolu vstupenek (ta probíhala kvůli falešným kusům v oběhu) a páskování, takže se tvořila mnoha(ale opravdu mnoha)hodinová fronta. Navíc byla tři okénka, každé pro jiný typ předprodeje, ale nikdo nevěděl, kam si stoupnout, spousta lidí ani nevěděla, že je to nějak rozdělené, tak se pak rvali přes sebe, do toho se další lidi rvali na opačnou stranu k opáskování; někdo si zase vystál řadu na opáskování, kde mu řekli, že si vstupenku musí nejdřív nechat zkontrolovat, což nevěděl, takže se cpal zase zpátky skrze dav lidí. Prostě chaos. Alespoň že zbytek festivalu už pak běžel jako na drátkách.

H.: Další výraznou změnou bylo zavedení vratných zálohovaných kelímků. První den jsem na to ukrutně nadával, ale do konce festivalu jsem tomu docela přišel na chuť a musím uznat, že to má opravdu něco do sebe a že je to dokonce i hodně super. Minimální házení piva do davu (jak já tohle nesnáším – za to by se měly sekat koule!) téměř vymizelo (viděl jsem to dvakrát za celý festival… v loňských ročnících to bylo tak dvakrát za hodinu), žádný bordel po zemi, prostě paráda. Sice to tahání kelímku neustále s sebou mě štvalo, ale to jsem řešil tím, že jsem ho přenechával kámošovi, aby ho nosil za mě (smích). Ani ten limit na vrácení maximálně čtyřikrát mi nevadil, dokonce jsem ho zdaleka ani nevypotřeboval. A s tím vším spojené snížení ekonomické zátěže festivalu je určitě taky plus. Pro příští ročník jednoznačně zachovat!

H.: Když už jsem nakousl z dálky to pitivo, musím letos konečně pochválit pivní mok v areálu. Gambrinus jsem sice nepil, protože už jen při pohledu na něj mi bylo jasné, že mi chutnat nebude, ale Kozel byl nepokrytě luxusní! Mňam!

H.: Co mě naopak ale neskutečně doslova sralo celý festival, to byla hrůznost zvaná Monster stage na místě, kde se ještě v loňském roce nacházel stan pro autogramiády. Chápu, že jakože sponzor, ale tohleto bylo vážně hnus. Alespoň že všechno zlé je k něčemu dobré a místo pro podpisovky se přesunulo do budovy pod střechu, což jsem opravdu uvítal. Jen škoda, že na autogramiády byl stejný vchod jako do press centra, takže se novináři museli rvát před řadu čekající na podpis. Pro příští rok by to chtělo tuhle drobnůstku ještě nějak vykoumat.

H.: Další rozporuplné mám z obrazovky mezi oběma pódii. Na jednu stranu skvělé, že se na ní promítaly informace o změnách programu a o tom, kdo právě hraje (plus samozřejmě reklamní upoutávky na další koncertní akce pořadatele), na druhou stranu byl však průser, že mnohdy tyto promítačky pokračovaly ještě v době, kdy nastupovala kapela ke hraní a zvuk z upoutávek tak rušil intro či dokonce i první song. A taky by ta obrazovka mohla být o kousek výše.

H.: Možná to takhle vypsané budí dojem, že byl letošní ročník Brutal Assaultu nezvládnutý, ale to rozhodně není pravda. Kromě kelímků jsem totiž vypíchl jen ty negativní věci, ale je nutno vzít v potaz, že to byla v podstatě jediná negativa, co jsem za celé čtyři dny v Josefově zaznamenal. Zbytek byl vážně na výbornou. Navíc je příjemné vidět, že se organizátor opravdu rok od roku snaží zlepšovat, co se dá. A to se cení!

H.: Na úplný závěr se už jen sluší dodat, že na další ročník již byli potvrzeni Moonspell, Textures a Virus (jen nevím kteří – kapel tohohle jména je jak much, ale tipoval bych to na ty norské avantgardisty). Takže zase za rok!


Redakční eintopf #14.6 – speciál 2010 (Theorrow)

Theorrow

Theorrow:

Top5 2010:
1. Parkway Drive – Deep Blue
2. Dimmu Borgir – Abrahadabra
3. Bleeding Through – Bleeding Through
4. As I Lay Dying – The Powerless Rise
5. Avenged Sevenfold – Nightmare

CZ/SVK deska roku:
Black Alert – Demo

Neřadový počin roku:
Immortal – The Seventh Date of Blaskyrkh

Koncert roku:
Never Say Die Tour: Praha – Abaton 13.11.2010

Zklamání roku:

Top5 2010:

1. Parkway Drive – Deep Blue
Letošní rok jsou pro mě číslo jedna Parkway Drive. Jejich poslední řadové album obsahuje vše, co by mělo takovéhle album mít – chytlavé riffy, kvalitní growling atp. A hlavně to podtrhli kvalitním vystoupením v Praze. Tudíž číslo jedna pro rok 2010 jsou Australani Parkway Drive se svým posledním počinem “Deep Blue”.

2. Dimmu Borgir – Abrahadabra
Velice dobrá deska. Dimmu Borgir, bych řekl, tak trochu zpomalili, ale i přesto je to velice kvalitní deska. Snad nejlepší písnička z celého alba je předělávka “Perfect Strangers” od Deep Purple, kterou mě velice překvapili. Je to prostě nahrávka, která má atmosféru.

3. Bleeding Through – Bleeding Through
Tohle je moje srdcová záležitost. Nevím, co bych o tomhle skvostu napsal. Pro ně jsem měl vždycky slabost. Moc slabých chvilek jsem na CD opravdu nenašel. Pražský koncert byla třešnička na dortu!

4. As I Lay Dying – The Powerless Rise
Abych řekl upřímně, čekal jsem od této desky více. As I Lay Dying velice ubrali melodického zpěvu, ale když už tam je, tak stojí za to, například v “Parallels”. Též mi chybí melodické riffy. Desku “An Ocean Between Us” rozhodně nepřekonali. I přes všechny tyhle nedostatky tato deska stojí za poslechnutí.

5. Avenged Sevenfold – Nightmare
Od téhle desky jsem nevěděl, co mám čekat. Po poslechu videoklipu “Nightmare” jsem byl velice rád, že Avenged Sevenfold jedou ten svůj klasický styl, ale při poslechu CD jsem byl velice zklamán. Je tu více pomalých písní, než by bylo záhodno. Dále jejich některé refrény bych spíš přiřadil do punku než k Avenged Sevenfold. Neříkám, že celé CD je bez ostřejší věci, ale i přesto tohle CD nedosahuje kvalit jejich předchozích desek.

CZ/SVK deska roku:

Black Alert – Demo
Jelikož Black Alert jsou mí kamarádi a já českou scénu vůbec nesleduji, padla jasná volba na ně.

Neřadový počin roku:

Immortal – The Seventh Date of Blaskyrkh
Já, jakožto velký milovník Immortal, jsem po zkouknutí tohoto DVD měl druhé Vánoce. Skvělá show až na to, že mi tam chybí písně z nového CD, jinak bezchyby.

Koncert roku:

Never Say Die Tour: Praha – Abaton 13.11.2010
Jelikož na tomto turné vystupovali mí dva favorité, Bleeding Through a Parkway Drive, bylo jasné, že tohle bude číslo jedna. Též jsem přemýšlel o festivalu Sonisphere, ale nedosahoval takových kvalit, které předvedli Parkway Drive a Bleeding Through v Praze. Nevím, jestli mě za to někdo nevykostí, ale myslím si, že Metallica za Parkway Drive trošku pokulhávala. Je to můj osobní názor, tak mě nechte žít.

Zklamání roku:

V letošním roce mě nic nezklamalo.


As I Lay Dying – The Powerless Rise

As I Lay Dying - The Powerless Rise
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 7.5.2010
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jedna z předních metalcorových kapel As I Lay Dying se vrací na scénu se svým novým počinem. Po vydání DVD “This Is Who We Are” a poslední desky “An Ocean Between Us”, které se dostává velice pozitivních reakcí, kapela vytasila novou zbraň, a to právě “The Powerless Rise”. “Nothing Left” z placky minulé si dokonce vysloužilo nominaci Grammy za nejlepší metalový song tehdejšího roku. Po prvních pár poslechnutí mě “The Powerless Rise” moc nezaujala. Po delší době jsem ale tomu poměrně přišel na chuť a začalo mě to docela bavit.

Otvíračkou na albu je “Beyond Our Suffering”. Společně ještě se sedmou “Condemned” patří k těm nejtvrdším songům. Nevyskytuje se v nich moc velká melodika a ani čistý vokál, který je jinak, jako již klasicky, pevnou součástí kapely. Po titulním songu je tu “Anodyne Sea” – ta se rozjede podobně, ale zhruba po minutě a půl se výrazně přidá melodiky u kytar a přichází dlouhý čistý vokál. As I Lay Dying v této desce zvolili návrat k agresivitě (nemyslím to tak, že předtím tam žádná agresivita nebyla, jen ji opět výrazně přidali), která se prolíná právě těmito emotivními party. Ač mi tyto části nevadí, tady mi k tomu něco chybí. Čistý vokál není uplně takový, jak bych si ho představoval, není úplně ideální. V All That Remains či Miss May I se to perfektně hodí, zde to ale trochu ztrácí na efektivitě písně. Možná s trochu jiným hlasem by to vypadalo lépe, takhle mi to ale trochu vadí. Právě proto se mi asi libí víc songy bez téhle vychytávky. Výše zmiňované “Beyond Our Suffering” a “Condemned” jsou skvělými dílky, které patří k nejlepším na albu.

Dále tu není moc co zmiňovat. Všechny songy se nesou ve stejném stylu – energie plná agresivity, která se prolíná s emotivními kratšími častmi. Až na pár výjimek je to hlavní dominanta všech songů. Na tuto desku panuje hodně názorů, že se jedná o pokořitele placky minulé. Dle mého ovšem tak není a “An Ocean Between Us” stále patří k nejlepším od kapely. Ze začátku mě deska vůbec nebavila, teď je to solidní šestka.