Archiv štítku: atmospheric black metal

Woods of Ypres – Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:

Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.

Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).

Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.

Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.

Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).

Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.

Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.

Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.

Woods of Ypres


Další názory:

Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet.
H.


Drudkh – Вічний оберт колеса

Drudkh - Вічний оберт колеса
Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 24.2.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Вічне коло
02. Подих холодної чорної землі (Березень)
03. Коли боги залишають свої смарагдові чертоги (Серпень)
04. Прощання зі скорботними птахами осені (Жовтень)
05. Ніч зіткана зі снігу, вітрів та сивих зірок (Грудень)

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ellrohir – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
facebook / twitter

Drudkh jsou svým způsobem zvláštní kapela. I přes absolutní ignoraci jakékoliv propagace, absenci oficiálních stránek nebo dnes tak populárních profilů, neexistenci fotek, odmítání koncertů a neposkytování rozhovorů mají tito Ukrajinci již několik let doslova neotřesitelnou pozici v rámci evropského black metalu, vydávají pod jednou z nejrenomovanějších firem současnosti a mají ne zrovna malou základu příznivců – a to se bavíme o formaci, která vznikla roku 2002 a první počin vydala o rok později. Jak je tohle vůbec možné v dnešní době, kdy skupiny získávají největší kredit ne hudbou, ale spíše promo kampaní? Mne osobně napadá pouze jediné vysvětlení a nepochybuji o tom, že je správné – kvalita samotné hudební produkce…

Že je toto tvrzení správné, usuzuji z toho důvodu, že jsem k němu došel především čistě empirickou cestou, vlastním poslechem. A to dle mého názoru není špatný přístup. Drudkh sleduji už nějaký pátek, tudíž mohu bez obav tvrdit, že má tento projekt opravdu vysoký kvalitativní standard. Snad s výjimkou “Microcosmos” z roku 2009, které mi bohužel jako jediné k srdci nikdy nepřirostlo, nemají Drudkh na kontě žádnou slabou desku.

Již dlouho před vydáním firma slibovala, že oproti předchozímu “Пригоща Зірок”, které do tvorby Drudkh vneslo nové prvky v podobě rockových až post-rockových nálad, bude novinka “Вічний оберт колеса” (alias “Eternal Turn of the Wheel”) jakýmsi návratem ke stylu úplně prvních alb “Forgotten Songs” a “Autumn Aurora”. Někdo by jistě mohl namítnout něco o typickém zaprodaneckém tzv. návratu ke kořenům, který je poslední dobou tak populární. A bude to dobrá námitka, to jistě ano. Já si ovšem dovolím tvrdit, že zrovna v případě Drudkh to s nějakým tím zaprodanectvím asi nebude tak žhavé, stačí si jen, milý čtenáři, vzpomenout na to, co bylo napsáno na samém úvodu recenze, hned v první větě, nešálí-li mne paměť. Ukrajinci spíš než zpátečku na povel fandů zatvrzelých proti jakémukoliv progresu předvádějí opis jakéhosi náladového (stylového jen minimálně) oblouku – že by další asociace na název samotné desky “Вічний оберт колеса”, jenž hovoří o donekonečna se otáčejícím kole?

Doménou Drudkh vždy byl – a na “Вічний оберт колеса” stále je – melancholický black metal s nádhernou hlubokou atmosférou a mnohdy až meditativní náladou. Pokud si někdo myslí, že black metal je pouze jen o agresi a peklu, právě formace jako Drudkh jasně dokazují, že se jedná o názor naprosto zcestný. Jejich muzika totiž doopravdy je až příjemná (to zdůrazňuji!) na poslech, což, uznávám, asi není to prvotní, co by většina lidí od tohoto stylu očekávala. Ne, že by Drudkh hráli něco veselého či nedejbože prvoplánovitě povrchního, “jen” to má opravdu jenom a pouze tak úžasnou atmosféru. Sem tam je to možná v rámci celé diskografie trochu rockovější, někdy trochu epičtější, jindy zase minimalističtější, ovšem stále dechberoucí, a to i v případě akustického klenotu “Піспі Скорботи і Самітності” (který možná trochu paradoxně řadím společně s “Кров у Наших Криницях” k naprostému vrcholu tvorby Drudkh – to jen tak na okraj).

Co se týče samotného “Вічний оберт колеса”, lze na jeho popis naprosto bezezbytku uplatnit vše, co jsem právě řekl o Drudkh obecně. Deska disponuje silnou atmosférou, jež člověka vtáhne a pohltí a nepustí jej až do svého konce. To je hlavní devízou Drudkh“Вічний оберт колеса” – a to v míře natolik dostačující, že není potřeba čehokoliv jiného. I přesto, že se absence rychlých pasáží nekoná, i pro žánr charakteristický “krkavčí” zpěv je přítomen, hudba stále působí jaksi smířlivě a melancholicky. Záchytných bodů je možná minimum, ale u formací jako Drudkh jich ani není třeba, hlavní je celková atmosféra. A ta je vskutku kouzelná.

Z již řečeného asi přímo plyne, že podrobnější rozbor konkrétních skladeb nutný není, protože, jak už tomu tak bývá, jsou podobné záležitosti značně konzistentní. Intro “Вічне коло” zlehka navnadí a každá ze čtyř následujících délemetrážních kompozic se již nese v duchu toho období, do něhož spadá měsíc v příslušném názvu. Děje se tak ovšem s citem a rozvahou a vše do sebe logicky zapadá a písně k sobě pasují. Drudkh tento mnohokrát zpracovaný koncept uchopili opravdu šikovně, tudíž se nekoná průser typu takového “Jahreszeiten” od Nargaroth, kde bylo zhudebnění čtvera ročních dob zpracováno způsobem neskutečně hovadským (a jakože zbylou Kanwulfovu tvorbu mám rád, ale to sem teď nepatří). Pokud byste mě nutili, asi bych nakonec jako jednu jedinou vybral zimní “Ніч зіткана зі снігу, вітрів та сивих зірок (Грудень)”, zejména díky působivému začátku, v němž nádherně bručí baskytara. Ale myslím, že u “Вічний оберт колеса” je to hraní si na nějaké vrcholy trochu mimo mísu.

Obligátní závěrečné hodnocení “Вічний оберт колеса” bych si jen dovolil shrnou do krátké větičky, že deska opět potvrzuje vysoký standard Drudkh a opět dokazuje, že se jedná o skupinu, kterou je radost poslouchat. Zasvěceným už jen toto bude jistě stačit a pro ty nezasvěcené… inu, což takhle, abyste si to vyzkoušeli sami?


Další názory:

S probouzejícím se jarem se probudili i ukrajinští Drudkh a přinášejí novinku “Вічний оберт колеса”. Může se zdát, že je relativně krátká – ani ne 40 minut a jen pět skladeb, ale když se člověk podívá detailně na diskografii, uvidí, že to je zlatý a nevybočující standard, kterého se kapela drží už deset let své existence. Krom krátkého intra jsou na desce čtyři “standardní” tracky, z nichž každý je jakoby zasvěcen jednomu měsíci, ovšem systém jsem asi úplně nepochopil, protože jde o březen, srpen, říjen a prosinec. To je možná otázka na nějakého slavofila (nebo alespoň azbuky znalého jedince, který by zvládl přeložit texty, což je nad mé síly), samoúčelné to nespíš nebude. Každopádně to bude mít co dělat se symbolikou “věčného koloběhu” roku a života. Což je téma, které se od Drudkh dá očekávat. Co se týče samotné hudby, tak v druhé skladbě “Подих холодної чорної землі (Березень)” mě trochu překvapily chvílemi až nečekaně výrazné zběsile blackové blast beaty, zbytek alba mi pak přišel jako takový standard tvorby této kapely. Za několik poslechů jsem si v tom nenašel nic výrazného (jakkoliv je to možná moje chyba nedostatečně soustředěného vnímání) a troufnu si říct, že to zdaleka není nejlepší album Drudkh. Proto “pouhých” sedm bodů z deseti.
Ellrohir


Marnost / Seeds in Barren Fields – Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls

Marnost / Seeds in Barren Fields - Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls
Země: Česká republika / Švédsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.2.2012
Label: ABC Distro ‎/ Panda Banda / Spelling Trouble / Véva Records / Music For Liberation / Carpath Bears

Tracklist:
01. Marnost – Svůdcové lidstva
02. Seeds in Barren Fields – Beneath the Somber Halls

Hodnocení: 9/10

Odkazy Marnost:
web / bandcamp

Odkazy Seeds in Barren Fields:
facebook / bandcamp

Tajuplná formace s lehce nezvyklým jménem Marnost mne velice zaujala už svým loňským prvním demosnímkem “Pukající svět”. Ačkoliv, říct, že mě počin zaujal, je možná ještě trochu slabé a nedostačující pojmenování, popravdě mě vlastně tato nahrávka svého času opravdu položila na kolena neskutečně silnou atmosférou, s níž kapela (projekt?) vyrukovala. Není tedy asi divu, že jsem si jakékoliv další počiny začal hlídat. Jenže to jsem v té době ještě netušil, že to hlídkování bude trvat tak krátce, neboť ještě ten samý rok, co vyšel “Pukající svět”, se objevila i druhá kompozice “Svůdcové lidstva”, která je opět značně delšího rázu (plus mínus zase čtvrthodinka), která vychází v podobě společného splitu se švédskými Seeds in Barren Fields, jejichž příspěvek byl pojmenován “Beneath the Somber Halls”. Počin vyšel nejprve v prosinci 2011 digitálně a začátkem února konečně i na fyzickém nosiči v podobě LP limitovaného na 525 kusů.

Jak již bylo řečeno, polovina Marnosti byla nazvána “Svůdcové lidstva”. Hned na začátku bych se zastavil u textového obsahu (mohu předeslat, že z návaznosti na toto plyne i má jediná výtka ke kompozici – slovům není vůbec rozumět, což je ohromná škoda, vzhledem k oné lyrické stránce, ještěže alespoň psaná forma nechybí). Stejně jako v případě dema, i nyní se jedná o úryvek básně anglického malíře a básníka Williama Blakea, tentokrát vyňatý z díla “Píseň Losova” (1795), přebásněný do českého jazyka. Přestože se tedy nejedná o text původní, osobně to s nadšením kvituji, neboť se v dnešní době už příliš často nestává, aby text toho, co člověk poslouchá, měl takovou uměleckou hodnotu, zvláště ve spojení se samotnou muzikou…

Hudebně “Svůdcové lidstva” na “Pukající svět” navazují v tom smyslu, že hlavním atributem muziky zůstává neuvěřitelně hypnotická a hluboká atmosféra, atmosféra a zase jen atmosféra. Což je sice vše, ale v žádném případě to není málo ani v nejmenším. Nic víc totiž Marnost, ani její posluchači nepotřebují, jelikož jde o něco natolik sugestivního, že tomu nelze nepodlehnout. Přesně v souladu s lyrikou z hudby na všechny strany příští zmar v neředěných proudech a výsledkem je – dovolím si tvrdit – záležitost, která se hned tak neslyší. Není to ovšem trochu málo? – mohl by se zeptat nezasvěcený čtenář. Možná by mohlo být (ale taky nemuselo, to nevíme), jednalo-li by se o dlouhohrající počin, nezapomínejte však, že se pohybujeme v rámci necelých 14 minut, takže je tento přístup plně dostačující k maximálnímu uspokojení ušních receptorů posluchače. Ba co víc, právě možná díky té délce je člověk nucen se ke skladbě neustále vracet a znovu a znovu naslouchat. Ve skutečnosti je totiž výsledná podoba písně naprosto famózní.

Přestože se Marnost věnují v základu atmosférickému black metalu, nebojí se ani dalších přesahů. Začátek “Svůdcové lidstva” se nese až v dronem načichlém vazbení kytar a sludgovém bahnu, po několika minutách však nastoupí uhrančivá kytarová melodie za stále probíhajícího šnečího tempa. V této chvíli Marnost nemají daleko například k takovým Wolves in the Throne Room. To vše ovšem berte jaksi s rezervou, veškeré ingredience totiž přímo pracují pro celek a podporují celkovou náladu. Excelentní pasáž se nachází přibližně v polovině “Svůdcové lidstva” s čistou deklamací. Song se dále nese v dechberoucím duchu, který je značně neveselý, jenže samotný závěr se láme do užití akustiky a dalo by se říct, že náladu svým způsobem odlehčuje, byť se stále jedná o něco velice působivého. Co si však budeme povídat, těžko se lze popisovat písničky takového rozsahu, tudíž výše řečené neberte nijak dogmaticky. Že se ale jedná o fantastickou věc, o tom netřeba diskutovat.

Z nějakých dejme tomu patriotických, ale i osobních důvodů (přece jen Marnost je ten hlavní a jediný důvod, proč jsem se po nosiči sháněl) dostala větší prostor česká polovina, švédské kolegy Seeds in Barren Fields vezmeme malinko stručněji, ačkoliv i je se pokusím neošidit…

“Beneath the Somber Halls” je sama o sobě další skvělá záležitost se výbornou atmosférou, i tato skladba je posluchačsky velice přitažlivá a zejména její druhá půle je excelentní. To vše je do puntíku pravda a stojím si za tím, ovšem musím jedním dechem dodat, že ve světle české strany splitu “Beneath the Somber Halls” znatelně ztrácí – to je asi největší slabina skladby Seeds in Barren Fields. Jinak ale také není v podstatě co vytýkat. Obě kapely si nezadají v tom, že sázejí především na atmosféru a že se jim to oběma daří bezezbytku. Jako důkaz v “Beneath the Somber Halls” nám může posloužit závěrečná monotónní pasáž (cca posledních šest minut), jež je opravdu výtečná. Přiznám se bez mučení, že jinak o předcházející tvorbě Seeds in Barren Fields ponětí nemám, takže soudit nemohu, na splitu však předvádějí výbornou práci.

Marnost / Seeds in Barren Fields - Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls

Zatímco Marnost je především čistý atmospheric black metal, kde sem tam probleskne moment líznutý jinými vlivy (viz zmiňovaný začátek “Svůdcové lidstva”), Seeds in Barren Fields jsou od základu rozkročeni nad více žánry a nemají s tím žádný problém, aby to drželo pohromadě. I v jejich případě – jak již bylo řečeno – ale hraje prim nálada a celkově vyznění “Beneath the Somber Halls”, čemuž je podřízeno vše ostatní – a je to jen ku prospěchu věci. Na závěr se sluší také dodat poznámku o textu, jenž rovněž vychází z básně, a sice z básně “Flow” kohosi se jménem Ronja Paolo, o němž (také se přiznám bez mučení) jsem v životě neslyšel a pan Google také nějaké inteligentní výsledky neposkytuje, tudíž to nebudu dále komentovat. Jen dodám, že příloha obsahuje báseň v původním znění, i samotný text, jenž se v ní inspiruje (to platí i pro Marnost – přítomen je jak originál, tak český ekvivalent úryvku).

Ke zkompletování článku již chybí jen jedna věc, a to závěrečné hodnocení, které ale nebude nijak těžké – máme co dočinění se dvěma rozsáhlejšími skladbami s chvílemi nevídanou náladou, což rozhodně není málo, právě naopak. “Svůdcové lidstva”“Beneath the Somber Halls” jsou sice trochu těžší věci na poslech, avšak odměnou za trpělivost budou kompozice vpravdě působivé, které jsou navíc na hony vzdálené každodenní povrchní hudbě. Vinyl – na němž ve velkém formátu extrémně vyniká úžasný artwork – je pak už jen třešničkou na dortu pro všechny fajnšmekry. “Svůdcové lidstva” – 9,5/10; “Beneath the Somber Halls” – 8,5/10.


Appalachian Winter – Appalachian Winter

Appalachian Winter - Appalachian Winter
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.12.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Solstice
02. Night
03. Winter
04. Wolfghosts
05. Ice
06. Mountain
07. Wind
08. Forever
09. Solitude

Hodnocení:
Ellrohir – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Občas člověk narazí v hlubinách internetu na něco, co prostě stojí za povšimnutí. Právě tak je tomu u tohoto amerického one-man projektu z východního pobřeží – tedy samozřejmě ne přímo z pobřeží, nýbrž ze srdce Appalačského pohoří v Pennsylvánii, ale jistě si rozumíme. Tento počin mi stál zato natolik, že jsem se ujal jeho recenzování mimo standardní “ediční plán”, a tak ho máte tu.

První věc, které je třeba si na Appalachian Winter povšimnout, je fakt, že veškerá její hudební tvorba je k dispozici zcela zdarma a hlavně zcela legálně na webu. Konkrétně se na odkazy ke stažení dá proklikat z Facebook profilu či ze stránky kapely na Bandcampu. Že je něco zdarma, to ještě samo o sobě nezaručuje kvalitu, často tomu bývá spíše naopak. Zvlášť proto, že člověk nezpoplatněné tvorbě třeba i leccos odpustí, protože z toho tak nějak cítí nádech amatérismu, který bývá provázen jak relativně menší hudební vyzrálostí protagonistů, tak menší kvalitou nahrávek. Ovšem Appalachian Winter, to je jiná liga. Rozdíl mezi touto hudbou a mezi “profesionálně distribuovanými” alby není buďto vůbec žádný, anebo je takový, že ho mé ucho nedokáže rozlišit. Zkrátka a dobře je to kvalita za více než rozumnou cenu.

Nejnovější počin z konce loňského roku je už čtvrtým řadovým albem v nepříliš dlouhé historii projektu, který se datuje do roku 2008, kdy též vyšla první deska. Tempo je tedy poměrně rychlé – jedno album za rok, ovšem na rozdíl od některých komerčně úspěšných kapel, kde to mívá spíše negativní vliv na kvalitu, u Appalachian Winter to rozhodně neplatí. Dílo dle mého zaostává za předchozími počiny maximálně v nepříliš objevném názvu “Appalachian Winter” (i když nepochybně zatím leží autorův umělecký záměr, který mi nepřísluší zpochybňovat) a taktéž v ne úplně poutavém cover artu. Na zvědavého posluchače čeká devět skladeb a téměř přesně hodina hudby, která leží někde na pomezí symphonic a atmospheric black metalu.

Začátek úvodní skladby ještě není zas tak moc výjimečný, ovšem stačí vydržet do refrénu, kdy se naplno rozezní úžasný majestát spojující hudbu a čistý vokál hlavního protagonisty D. G. Klynea, který se objevuje hned v několika polohách – od zvučného hlasu v nižší poloze (řekl bych “tenoru”, ale abych si zase nevysloužil kritiku za neznalost hudební terminologie) až po vysoko vytažený vokál typu “kastrát”, o kterém jsem si původně myslel, že ho snad má na svědomí nějaká hostující zpěvačka, ale po podrobnějším poslechu se opravuji. D. G. Klyne k tomu zvládá i “drsný” blackový skřekot, ale čistý zpěv (nebo chvílemi recitál) mu dle mého svědčí mnohem více (a to byste ještě měli slyšet takový “Winterdance” z předchozího alba). Co se hudební stránky týče, tak rozhodně se nedá říct, že by prim hrály “tradiční” metalové instrumenty, především mám na mysli kytaru. Nosnou složkou melodie jsou naprostou většinu času klávesy, ať už imitují (tedy tak nějak předpokládám – pokud to jsou skutečné nástroje a na všechny D. G. Klyne hraje, tak to už pak opravdu klobouk hluboce dolů) smyčcové elementy, sem tam klavír a nebo snad ještě něco jiného (jako třeba Panovy flétny v samotném závěru). Zbytek ansámblu, opět všechno ovládané tím jedním a týmž D. G. Klynem, jim spíše sekunduje.

Samozřejmě se najdou momenty, kde výše uvedené neplatí, ovšem rozhodně to na kytarách nestojí. Tím se tedy hudba Appalachian Winter blíží asi spíš “symphonic” škatulce. Na druhou stranu tématické zaměření na lyrický popis drsné zimy v horách Appalačského pohoří ve mně evokuje zase víc to “atmospheric”. Vyberte si dle libosti.

Dnes nebudu popisovat a rozebírat jednu skladbu za druhou. Obecně platí to, co jsem uvedl výše, plus to, že se v rámci jedné skladby často střídají motivy, jsou přítomny výrazné předělové momenty, dochází ke změnám tempa, všelijakým změnám polohy hlasu a stylu zpěvu. Zkrátka že se posluchač nenudí. Když k tomu připočtu fakt, že jde o dílo dostupné legálně zdarma (dneska si z toho asi nikdo moc nedělá, ovšem tady můžete mít navíc i ten dobrý pocit), jde po všech stránkách o skvělou příležitost vyzkoušet si bez rizika něco nového. Chcete-li se rychle navnadit, vyzkoušejte určitě skladby “Solstice” a “Solitude”, ze starších alb případně “A Mountain in Stone” z první a už jednou zmíněný “Winterdance” ze třetí desky. Pokud vám sednou tyto, je pro vás celé album “Appalachian Winter”, potažmo celá diskografie projektu.


Další názory:

“Appalachian Winter” je mé první setkání se stejnojmennou kapelou (resp. spíše projektem) a nutno říct, že je to setkání velmi příjemné. Black metal v podání Appalchian Winter to hraje především na atmosféru, což je něco, co mám já osobně opravdu v oblibě – tím spíš když snažení nezůstane na půli cesty a výsledek se náležitě povede. A v tomto případě se to opravdu povedlo – byť “Appalachian Winter” rozhodně není zdaleka tím nejlepším a nejpamětihodnějším, co na tomto poli seženete, rozhodně za pozornost stojí, neboť některé momenty se vskutku vyvedly. Obzvláště bych vyzdvihl pasáže s čistými vokály, které dle mého názoru patří k tomu nejkvalitnějšímu, co album nabízí. Možná i z tohoto důvodu se mi jako vrchol jeví sedmá “Wind”, kde právě čistý zpěv hraje velmi výraznou roli. Což nic nemění na tom, že i ve všech dalších písních se najdou velice povedené kousky a že veškerý materiál na “Appalachian Winter” je silný jako celek – silný natolik, že se jej rozhodně vyplatí vyslechnout…
H.


Abigail Williams – Becoming

Abigail Williams - Becoming
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 24.1.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Ascension Sickness
02. Radiance
03. Elestial
04. Infinite Fields of Mind
05. Three Days of Darkness
06. Beyond the Veil

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Jméno Abigail Williams registruji již delší čas, vlastně od té doby, co se na scéně objevilo někdy v roce 2006 s prvním EP “Legend”, které jsem sice neposlouchal, ale jejich o dvě léta mladší první desku “In the Shadows of a Thousand Suns” jsem si už sehnal, dal jí nějaký ten svůj jakýsi odborný posudek a došel k názoru, že je to víc špatné než dobré. S americkým black metalem je naneštěstí ta potíž, že buď se jedná o opravdu skvělou, mnohdy i výjimečnou záležitost, nebo (a to většinou) jde o nepříliš povedené tuctovky bez výraznějších schopností tvořit nějakou hlubší muziku. A přesně to byl bohužel případ Abigail Williams na “In the Shadows of a Thousand Suns”, kde skupina předvedla naprosto tuctový symfonický black metal – muzika přesně toho typu, že ji člověk zapne, poslechne, v polovině vypne a podruhé již nikdy nepustí. A tehdy se stalo, že jsem Abigail Williams přestal věnovat svou ctěnou pozornost, pročež mne druhá řadovka “In the Absence of Light” kompletně minula…

V našem napínavém příběhu se nyní posuňme na přelom letopočtů 2011 a 2012, kdy veliký a mocný H. právě sedí ve svém prohnilém doupěti a láme si svou mozkovnu s každoměsíčním problémem, kterému redaktorovi vnutit jakou recenzi. Náhoda tomu asi chtěla, že mezi těmito recenzemi figurují i Abigail Williams a jejich čerstvě třetí deska s názvem “Becoming”. Jenže ouha, jaká to nestoudnost, on je nikdo z četné obce redaktorské nechce! Inu, co se dá dělat, hrdinný H. chrabře přijímá hozenou rukavici, sám si bere recenzi na svá bedra a v očekávání dalšího průměrného klávesové blekmetlu mačká onen knoflík nejhrozivější – PLAY!

Ale nyní už vážně, panstvo. Díky předchozí nepříliš pozitivní zkušenosti s hudbou Abigail Williams se mi do poslechu “Becoming” opravdu příliš nechtělo. Avšak o to příjemnější bylo zjištění, co je deska v jádru zač, když jsem se k onomu poslechu po nějakém tom menším otálení odhodlal. Kapela totiž zcela zjevně od zmiňovaného debutu urazila za těch pár let mnoho a mnoho kilometrů po své hudební cestě, až v roce 2012 doputovala do končin, jež s krajinou, v níž se Abigail Williams pohybovali v roce 2008, má společného jen to nejnutnější minimum, které je tak minimální, až se o nějaké podobnosti dá hovořit jen stěží.

Oním zmiňovaným nejnutnějším minimem, které se v muzice Abigail Williams i přes jasně nepřeslechnutelný posun udrželo, je to, že skupina své hudební snažení stále staví na black metalovém základu. Nyní už však dočista zapomeňte na přídavná jména jako “symfonický” nebo “klávesový” a na jejich místo dosaďte přídomky jako “atmosférický” či dokonce svým způsobem (přece jen lze zrovna s touto škatulkou zacházet dosti volně – už jen díky její povaze) “progresivní”.

Nějakou tu změnu již značí letmý pohled na tracklist. “Becoming” má ze všech tří desek nejmenší počet skladeb, ale nejdelší hrací délku, přičemž nejdelší píseň s přehledem přesahuje hranici 17 minut, což už je, jak jistě sami uznáte, vcelku nálož. Abigail Williams se vskutku pustili do mnohem rozsáhlejších a strukturovanějších kompozic, které už by se daly nazvat hudebními odysseami. Já osobně pod tímto pojmenováním obecně chápu velmi dlouhé skladby spíše pomalejšího (možná by se dalo říct až majestátnějšího) tempa s neskutečně silnou atmosférou. A přesně to je definice, která na celou šestici písní z “Becoming” sedí jak ulitá.

V tom, co Abigail Williams na své novince předvádějí, by se vcelku lehko daly najít jisté společné vztyčné body s jistými veličinami zámořské žánrové scény. Některé pasáže nemají daleko k poslední dobou velice oblíbeným introvertním farmářům Wolves in the Throne Room, jinde jako by vykukovali feťáci Nachtmystium zbavení drogové závislosti, čili bez té jejich charakteristické psychedeličnosti, jíž na posledních dvou opusech dovedli téměř k dokonalosti. Jiné momenty by zas způsobem, jakým Abigail Williams přes sebe překládají rozmanité hudební vrstvy široké palety emocí, mohly připomenout portlandské náladotvůrce Agalloch, avšak bez onoho těžce uchopitelného mlhavého přírodního oparu. Naštěstí ale Abigail Williams ani jednu ze zmíněných kapel, ani žádnou další vyloženě nekopírují, pouze v některých případech používají obdobné vyjadřovací prostředky, ale do jisté míry stále zůstávají dostatečně sví, což je nutno ocenit.

Nesporná výhoda “Becoming” je v tom, že neustále roste po všech stránkách a do všech směrů. Roste s každým dalším poslechem, roste v průběhu své délky v rámci jednoho poslechu, ale dokonce roste i každá samotná kompozice zvlášť, čím více spěje ke svému konci. Jsou to právě závěry každé z pěti skladeb (nebudeme-li mezihru “Three Days of Darkness” počítat jako regulérní věc), které patří mezi vrcholy celé desky. Ale vezměme to popořadě. Síla těch songů je v tom, že prostě a jednoduše mají tu moc vtáhnout posluchače do svých útrob. V průběhu každého z nich se vystřídá přehršel různých nálad, temp, barev i chutí, což ve výsledku dává dohromady vskutku pestrou mozaiku, jež se však ani na vteřinku nezačne drolit do pouhé kompilace odlišných nápadů. Naopak, vše působí až překvapivě semknutě, uvážíme-li fakt, že se Abigail Williams v rámci jednoho kousku pohybují od výbuchů agrese, přes střední chytlavější pasáže až k ponurým atmosférám v předlouhých instrumentálních plochách, nezřídka až k vyloženě hypnotickým uhrančivým momentům, jež člověka dostanou na kolena. Vrcholem celého snažení kapely je pak již jednou zmiňovaná nejdelší a zároveň závěrečná a cellem okořeněná “Beyond the Veil”, která ve svých 17 a půl minutách ukrývá mimo jiné jednu nádhernou pasáž, která jako by vypadla ze soundtracku ke kultovnímu snímku “Poslední mohykán”. Věřte mi, že zde si své choutky ukojí i opravdu nároční posluchači. Celkově opravdu velmi výtečná deska!


Taranis – Kingdom

Taranis - Kingdom
Země: Maďarsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 1.1.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Storm
02. Dominion
03. Glory
04. Origin

Hodnocení:
Zajus – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
bandcamp

Není náhodou, že předmět mé dnešní recenze pochází z Maďarska. V poslední době zjišťuji, že v této zemi vzniká značné množství kvalitní hudby a já tak při svých toulkách internetem za neznámými kapelami vždy zpozorním, když narazím na tvorbu maďarských hudebníků. Na Taranis jsem narazil úplnou náhodou a po zjištění, že recenze, která o albu pojednávala, je (překvapivě) maďarsky, jsem se chystal okno prohlížeče zavřít. Nakonec jsem však recenzi jen zběžně prolétl a můj zrak utkvěl na několika zmínkách o Thy Catafalque, jediných známých slovech v záplavě nesmyslného jazyka. Vydal jsem se tedy zkoumat, co jsou neznámí Taranis zač, a narazil na zajímavé informace. Taranis totiž není kapela, nýbrž sólový projekt jistého Attily Bakose. Ten se mimo hudby několika vlastních kapel podílel také na nahrávání posledních dvou alb již zmíněných Thy Catafalque (které máme zde v redakci Sicmaggotu ve velké oblibě), a to jako autor všech čistých zpěvů. Rozhodl jsem se tedy zkoumat dál.

Taranis, tehdy ještě ve dvoučlenné sestavě, nahráli první demo v roce 2000. Hned po něm se kapela rozpadla. Attila Bakos však ještě v témže roce napsal skladby pro připravované debutové album. Tyto skladby čekaly dlouhých jedenáct let, než byly nahrány a posléze vydány pod názvem “Kingdom”. Dohromady jde o pouhé čtyři kompozice v celkové délce zlehka přesahující čtyřicet minut, skladby samotné jsou tak poměrně dlouhé. Ač není jejich žánrové zařazení zcela jednoduché, největším vlivem je zde jistě symfonický black metal spolu s epickým power metalem. Zásadní roli na “Kingdom” hrají klávesy, které vytváří atmosféru a mnohdy jsou mnohem důležitější než kytary. I ty ovšem svůj prostor dostanou (zejména v tvrdších momentech) a Bakos se zde ukáže jako autor velmi chytlavých riffů. Album také nezapře vlivy folkové hudby, až na výjimky (například píšťaly v závěrečné “Origin”) je to ovšem spíše v nenápadných náznacích a používání tradičních folkových nástrojů se zde nekoná.

Tím prvním, co vás na “Kingdom” přirozeně musí zaujmout, jsou vokály. Stejně jako o vše ostatní na albu se o ně staral Bakos sám. Vybaven znalostí hudby Thy Catafalque jsem si myslel, že mě nemohou ničím překvapit, jenže opak byl pravdou. Jeho čistý zpěv je fantastický, Bakos si zde užívá tvůrčí volnosti a pouští se do mnoha poloh, v nichž jsem ho nikdy neslyšel. Skvělý je zejména jeho téměř operní zpěv, který využívá například na konci první skladby “Storm”. Jenže tím jeho repertoár nekončí. Ukazuje se totiž, že je schopen i skvělého growlingu a všelijakých black metalových skřeků. Po vokální stránce je tak “Kingdom” zatím nejlepší letošní album a už jen proto si zaslouží pozornost. Texty jsou kompletně v angličtině a ve své podstatě jde o velmi jednoduché (co se formy týče) rýmovačky. To jim ovšem neubírá na kvalitě, a tak je můžu doporučit k hlubšímu nastudování.

Již od úvodních poslechů je znát, že Attila Bakos je muž na svém místě a tvorbu “Kingdom” měl plně pod kontrolou. Album zní jednotně, svůj zvuk nezapře v žádné ze skladeb a vy tak dobře víte, co posloucháte. Zároveň je však dostatečně rozmanité, aby nenudilo, a jednotlivé skladby dost kvalitní, aby zaujaly samy o sobě bez nutnosti pouštět si celé album. O produkci se staral autor sám a ani v tomto ohledu mu nelze nic vyčítat. Jedním z nejkrásnějších uměleckých prvků je kontrast a právě na něm je “Kingdom” postavené. V každé ze čtyř skladeb nalezneme jak tvrdé metalové momenty, tak i progresivnější části, které mohou být epické a intenzivní, stejně jako uklidňující a melancholické. Největší zásluhu na kvalitách alba má samozřejmě fakt, že je skvěle napsané. Bez výborných vokálů by ovšem nemohlo fungovat. Vzhledem k tomu, že se Attila Bakos rozhodl plně věnovat sólové kariéře na úkor svého působení v Thy Catafalque, věřím, že se Taranis brzy ohlásí s novým materiálem. Nezapomínejme, že “Kingdom” vzniklo před jedenácti lety v době, kdy Bakos s tvořením hudby teprve začínal. Spolu s nově získanými zkušenostmi by tak Attila mohl stvořit skutečný klenot. Tentokrát ode mě dostane “jen” 8,5 bodu.


Další názory:

Stačilo mi, aby kolega jenom zmínil souvislost s maďarským klenotem Thy Catafalque, a o minutu později už jsem “Kingdom” intenzivně sháněl. Taranis sice na hudební genialitu Tamáse Kátaie nemá ani zdaleka, ale to nevadí, ono by to vlastně bylo i nefér oba projekty porovnávat, neboť Attila Bakos, který se na posledních dvou deskách Thy Catafalque podílel jako hostující vokalista, tvoří s Taranis přece jenom diametrálně odlišnou hudbu. “Kingdom” se nese spíše ve vodách melodického black metalu s epickou atmosférou. Na ploše čtyř delších skladeb Attila rozehrává napínavou hru s mnoha zvraty, vypomáhá si rozmanitostí temp a nálad, vkusnými a nevtíravými klávesovými plochami a v neposlední řadě také výtečným vokálním projevem (což ale znalci “Rengeteg” a “Róka hasa rádió” jistě budou brát jako samozřejmost). “Kingdom” balancuje na hraně mezi klasickým black metalem (v některých momentech nechybí rychlé sypačky a charakteristický řev) a jeho symfonickou odnoží (všudypřítomné klávesy), ale v konečném důsledku není ani jedno a to je jeho výhodou. Abych to zestručnil, výsledkem je velice příjemná deska, která člověka s ubíhajícím časem baví stále víc. Řekněme, že se jedná o velice povedený materiál, v němž si to své najdou příznivci třeba takových Summoning nebo Falkenbach.
H.


Wolves in the Throne Room – Celestial Lineage

Wolves in the Throne Room - Celestial Lineage
Země: USA
Žánr: cascadian black metal
Datum vydání: 13.9.2011
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Thuja Magus Imperium
02. Permanent Changes in Consciousness
03. Subterranean Initiation
04. Rainbow Illness
05. Woodland Cathedral
06. Astral Blood
07. Prayer of Transformation

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Desky Wolves in the Throne Room se přikradou vždy nenápadně, prosty jakéhokoliv většího proma či reklamy, přesto se – alespoň v některých kruzích – jedná vždy o počin, na nějž se netrpělivě čeká a od něhož se i hodně očekává. Zajímavé, že se do tohoto stavu dostali hned po dvou albech a při tom aktuálním, čtvrtém, už pomalu platí za ikony současného inteligentního black metalu pro intelektuály. Jenže když tu muziku člověk slyší… ono se ani není co divit. Wolves in the Throne Room je totiž kapela do jisté míry opravdu výjimečná. Americkou odnož metalové hudby (obecně, ne konkrétního žánru) mnozí chápou jako synonymum pro povrchní hudbu, s čímž bych osobně do jisté míry i souhlasil – až na absolutní výjimky! A právě tito záhadní ekologové z amerického severozápadu, kteří jsou svými názory a svou ideologií vzdálení klasickému pojetí black metalu jak jen to jde, mezi takové výjimky bezesporu patří.

A přitom klíč, kterým si Wolves in the Throne Room odemkli neotřesitelné místo v současné scéně, je až hrozivě jednoduchý. Ale v jednoduchosti je síla a ne všechno, co jednoduše vypadá, je také jednoduché stvořit. Tím klíčem je totiž atmosféra. Ale ne jen tak ledajaká – atmosféra s velkým A, naprosto specifická a nenapodobitelná. Ta je alfou i omegou jejich tvorby, ale v tomto případě je sázka na jeden trumf opravdovou výhrou. Wolves in the Throne Room doslova hypnotizují, paralyzují; nikam nepospíchají, namísto toho radši pečlivě a s jistotou malují své rozsáhlé kompozice paletou sugestivních nálad a pocitů. Kapela ten svůj hudební chrám buduje rozvážně a stranou všeho dění, ale o to je pak výsledek unikátnější. A právě vydané “Celestial Lineage” v žádném případě není výjimkou.

Hned úvod první skladby “Thuja Magus Imperium” posluchače doslova ze vteřiny na vteřinu vtáhne dovnitř, když se rozezní pomalé intro, v němž se do muziky Wolves in the Throne Room opět vrací podmanivý ženský vokál, jehož majitelkou je Jessika Kenney, která svým uměním před čtyřmi lety okořenila přelomový opus “Two Hunters”. A ono obecně je to právě “Two Hunters”, nikoliv předchozí “Black Cascade”, k němuž se vyznění “Celestial Lineage” stáčí. Wolves in the Throne Room se totiž vrátili k používání uhrančivých poklidnějších pasáží, z nichž přímo tryskají tuny atmosféry, což je dle mého názoru skvělé, protože ty jsem na “Black Cascade” malinko postrádal (i když je pravda, že tamto pánové řešili trochu jiným způsobem). Na “Celestial Lineage” jsou sice tyto hypnotické pasáže kratší, na druhou stranu jich je ale víc, což ve výsledku budí jakýsi “písničkovější” (s velkou nadsázkou) dojem – jako příklad kromě již zmiňovaného intra “Thuja Magus Imperium” můžeme jmenovat třeba pasáž okolo sedmi minut v té samé písni, část přibližně ve třech čtvrtinách “Subterranean Initiation”, celou “Woodland Cathedral” apod. Nahrávka však samozřejmě nepostrádá ani opravdu rychlé pasáže a mimo jiné právě v nich se ukazuje ta neotřelost Wolves in the Throne Room. I v tom nejrychlejším momentu jejich muzika stále vyzařuje jakousi zvláštní auru, jež má k jakékoliv agresi na míle daleko, spíš ještě dál, stále to totiž působí spíše meditativním dojmem, někdy možná až očišťujícím, relaxačním.

Wolves in the Throne Room

Na “Celestial Lineage” se oproti předchozím deskám dostávají ke slovu opravdu velice výrazné kytarové melodie – mnohdy tak výrazné, až by se v některých případech daly považovat dokonce za klasická sóla. Každopádně jsou to právě ony, kdo má povětšinou na svědomí jakousi třetí formu, jíž se Wolves in the Throne Room na “Celestial Lineage” představují. Jedná se o neuvěřitelně extatické momenty, někde na pomezí dvou výše zmiňovaných, ale ještě mnohem více úžasnějších, někdy se jedná dokonce až o takové perly, že se limitně blíží naprosté hudební dokonalosti. Jedním příkladem za všechny budiž třeba druhá polovina skladby “Astral Blood”.

Úplnou novinkou na “Celestial Lineage” je však celková kompozice písní v rámci celé desky. Vůbec poprvé Wolves in the Throne Room na svém dlouhohrajícím počinu opustili formát čtyř monumentálních skladeb a jejich počet navýšili o tři, dalo by se říct vcelku netypické (jen do jisté míry, z pohledu oné kompozice, ne hudebně). Dvě z nich jsou krátké, tajemné mezihry – šamanskou náladou opředená “Permanent Changes in Consciousness” a “Rainbow Illness”, v níž se dostává ke slovu ambient ne nepodobný Burzum (resp. jednomu motivu z písně “Han som reiste”), podbarvený “šumivou” kytarou. Onou třetí lehce netradiční věcí je již zmiňovaná “Woodland Cathedral”, která je na poměry Wolves in the Throne Room hodně krátká (“pouze” pět a půl minuty – s výjimkou oněch dvou intermezz nejkratší věc skupiny). Svou strukturou, provedením i samotnou hudební složkou dost připomíná jedinou další podobně krátkou písničku kapely, “Dea Artio”“Two Hunters”.

Pokud Sicmaggot nějakou dobu sledujete, jistě jste si už všimli, že já si v recenzních rozhodně nepotrpím na otrocké vyjmenovávání nejlepší momentů alba. U nahrávek jako “Celestial Lineage”, které se mohou pochlubit takto rozsáhlými songy, to platí dvojnásob. Mohu vás ale ubezpečit v tom, že těch nádherných a zapamatováníhodných pasáží je zde rozhodně o poznání více než ta hrstka, kterou jsem tu vyjmenoval. Ale to už si s prominutím musíte objevit sami. Ode mě uslyšíte už jen to, že tady to objevování stojí zato a odměnou vám bude počin tak skvělý, že se k němu budete s chutí vracet ještě hodně dlouhou dobu.

Minimálně se jedná o věc, na níž si při bilancování letošního roku člověk určitě vzpomene jako na jednu z prvních. Osobně netuším, jestli se “Celestial Lineage” dostane na můj naprostý vrchol, který skončí v každoročním Vánočním eintopfu, vím však jistě, že o tato místa bude přinejmenším bojovat. Tohle jsou už samozřejmě vcelku nedůležité poznámky, mnohem důležitější je totiž něco jiného, možná to úplně nejlepší na tom všem. Ačkoliv už mají za sebou Wolves in the Throne Room několik skvostných opusů, které by jiným skupinám vystačily na celou kariéru, jsem si naprosto jistý, že tito hudebníci zdaleka neřekli své poslední slovo a že až za nějaké dva roky opět potichu přijde jejich další nahrávka, opět to bude klenot. Už jen proto, že horské lesy v samém rohu USA, z nichž Wolves in the Throne Room čerpají svou inspiraci, jsou opravdu hodně hluboké…

Wolves in the Throne Room


Dornenreich – Flammentriebe

Flammentriebe - Freiheit
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 11.2.2011
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Flammenmensch
02. Der wunde Trieb
03. Tief im Land
04. Wolfpuls
05. Wandel geschehe
06. Fährte der Nacht
07. Im allem Weben
08. Erst deine Träne löscht den Brand

Hodnocení:
H. – 9/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nikdo není dokonalý. Nerad to takto veřejně přiznávám, ale dokonce ani já sám nejsem dokonalý (ačkoliv k tomu samozřejmě nemám daleko :)), tudíž se mi doposud ještě nepovedlo seznámit se s úplně všemi hudebními skupinami, jejichž hudba za poslech stojí. Nejde holt slyšet všechno na světě. Znáte to, člověk má dlouhý seznam kapel, jejichž tvorbu by rád zkusil, jelikož je toho názoru, že by se mu mohla zalíbit, ale pořád ne a ne se k tomu dopracovat. Ten můj seznam v současné době čítá pár stovek jmen a Dornenreich byli mezi nimi, jeden nepatrný řádek mezi stovkami dalších. Velice častým, ne-li nejčastějším důvodem, proč z té spousty jiných vytáhnout zrovna onu konkrétní formaci, je vypuštění nové desky. Nejsem v tomto ohledu nikterak originální, a tak to bylo právě vydání sedmého dlouhohrajícího počinu, co mě donutilo se konečně s touto svojskou rakouskou formací seznámit. A jak odpanění za pomoci “Flammentriebe” dopadlo?

Nejprve co jsem vůbec od “Flammentriebe” čekal… Dornenreich jsou samozřejmě jméno, které scénou proplouvá již dlouhé roky, a chvála, jež se na hlavy této trojice rakouských hudebníků pravidelně snáší, rozhodně není malá, tudíž ani má očekávání nezůstávala zrovna při zemi. K poslechu jsem přistupoval s tím, že dostanu německy zpívaný, houslemi podbarvený black metal ve vysoké kvalitě. A ve své podstatě jsem to i dostal – až na jeden jediný, avšak velice podstatný detail, a sice že kvalita je ještě vyšší než vysoká; s klidným srdcem mohu hovořit o elitě a nemusím mít strach, že by mi huba upadla. Nemohu samozřejmě hodnotit v kontextu celé tvorby skupiny, a to z důvodů, které jsem letmo nastínil výše, co se ale čistě “Flammentriebe” týče, Dornenreich stvořili nahrávku, jíž se nebojím označit za skvostnou.

A čím že si vlastně Dornenreich takovou chválu zaslouží, když ve své podstatě hrají “jenom” black metal? Ale no tak, když dva dělají to samé, nikdy to přece není to samé, toť známým faktem; jeden umí lépe to, druhý zase ono, třetí to nezvládne a čtvrtý se v tom cítí jako ryba ve vodě. A Dornenreich se evidentně cítí jako ryby ve vodě ve tvorbě muziky, z níž na všechny strany létají působivé momenty a nádherná atmosféra…

Není black metal jako black metal – zde nemáme co dočinění s nějakým peklem, v němž hudebníci vzývají Rohatého až za roh a pentagram mají i na trenýrkách. Dornenreich se vydali cestou přemýšlivé, atmosférické hudby, která má svou hloubku i smysl; která se spíše než pro zuřivé mlácení řepou hodí k zadumanému poslechu ve sluchátkách. Možná si někdo z vás představí pod tímto popisem veskrze pomalou, možná i monotónní muziku, do níž se člověk musí ponořit a nechat se jí pohltit – je i není tomu tak. Že se jedná o nahrávku, s jejímž vstřebáváním si musíte dát na čas a do jejíž hlubin musíte opravdu zaposlouchat, to je bezezbytku pravda, o jakékoliv monotónnosti se ale mluvit nedá. Dornenreich totiž mají cit pro tvorbu velice působivých kompozic, které svou strukturou dokáží udržet posluchače v pozoru, někdy dokonce i překvapit.

A co je na tom nejlepší, ať už se “Flammentriebe” pohybuje v jakémkoliv rychlostním stupni, vždy funguje. Můžete být svědky poklidné, ba přímo relaxační nálady, stejně tak jako black metalové bouře, ohnivé agrese i tklivé melancholie, o níž se starají především housle, a rovněž velké spousty lahůdkových, emočně vypjatých momentů. Snad ani nemám to srdce vám prozrazovat, co všechno na vás čeká, neboť u tohoto typu desek je právě ono objevování všech zákoutí tím nejvíce vzrušujícím na jejich poslechu, proto – na demonstrativní ukázku – zmíním pouhé dvě pasáže, které udělaly obrovský dojem na mě osobně. Zaprvé je to nádherný houslový rozjezd druhé “Der wunde Trieb” – vskutku dechberoucí; zadruhé je to celá skladba “Wolfpuls”, zejména pak její čarokrásný závěr, který je dost dobře možná tím absolutním vrcholem “Flammentriebe”, onou pověstnou třešničkou na dortu této úchvatné mozaiky.

Máte-li blízko k hudbě, která se musí opravdu poslouchat, nikoliv pouze konzumovat, jste na správné adrese – stačí jen zaklepat, otevřít dveře, s grácií se uvelebit do měkkého křesla… a pak už jen naslouchat… naslouchat příběhy, v nichž i dvoukopák a krkavčí ryk může znít melancholicky a akustická kytara mrazivě. Možná, že při poslechu k vám budou promlouvat jiné emoce, než tomu bylo u mne – netvrdím, že to není možné; s jistotou ale mohu říct, že nudit se rozhodně nebudete. A že se němčina do metalu nehodí? A což takhle, abyste se od “Flammentriebe” nechali přesvědčit o opaku a nahlédli, co se skrývá pod onou zajímavou malovanou obálkou?

Dornenreich - Flammentriebe


Další názory:

Ač tahle kapela hobluje už dlouho, první zkušenost s nimi mám až u “Flammentriebe”. Dříve bych tuto hudbu odsoudil, dnes k ní mám ale poměrně velké sympatie. Dornenreich nabízí skvěle poslouchatelný black, který mě po celou dobu alba vůbec nenudil. Velice se mi třeba líbí zapracování houslí, nejvíce hned ve druhé “Der wunde Trieb”. Kapela dokáže však i zvážnit a zpomalit jako třeba v závěrečné “Erst deine Träne löscht den Brand” – ta se mi asi překvapivě z celé desky zamlouvá nejvíce. “Flammentriebe” je opravdu skvělé album, kterému moc nechybí do plného hodnocení.
Seda


Negură Bunget – Poartă de dincolo

Negură Bunget - Poartă de dincolo
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 25.4.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Hotar
02. La marginea lumii
03. Frig în oase
04. Poartă de dincolo

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozkol v řadách rumunské skupiny Negură Bunget byl svého času dosti omílanou záležitostí. Přesto si myslím, že nebude od věci si okolnosti na začátek recenze připomenout; přinejmenším nám to poslouží jako zajímavý úvod. V roce 2009 se jádro této s největší pravděpodobností nejznámější rumunské metalové kapely, tedy kytaristé Hupogrammos a Sol Faur a bubeník Negru, dohodlo, že nadobro ukončí činnost. Vzhledem k tomu, že Hupogrammos a Sol Faur už v té době plánovali založit nový společný projekt Dordeduh, není moc těžké se domyslet, který třetí člen stál za oním rozkolem. Až doposud vypadá vše v pořádku, kdyby ale onen třetí člen, Negru, fungování skupiny za zády svých dvou bývalých spoluhráčů opět neobnovil v nové sestavě. Avšak Hupogrammos a Sol Faur nad tím mávli rukou a radši než na tahání po soudech se soustředili na tvorbu nové vlastní muziky (viz pilotní minialbum “Valea omului”, které je vskutku lahůdkové).

Právě díky všem těmto okolnostem jsem novou Neguru Bunget dlouho nebyl s to vůbec vystát. Možná si někdo z vás dokonce i vzpomene na mojí přibližně rok starou recenzi jejich “debutové” desky “Vîrstele pămîntului”, kde jsem je – především díky svému znechucení nad těmito nehudebními záležitostmi – docela dost strhal. Poslední dobou však zjišťuji, že s odstupem času mi současná Negură Bunget začíná ležet v žaludku čím dál tím méně, že jsem si na současnou situaci u rumunských mystiků zvykl a že už jsem pomalu schopen si vychutnat i jejich aktuální podobu. A dost velkou měrou se na tom podílí i nedávno vydané minialbum “Poartă de dincolo”, které mne takříkajíc nalomilo. I když si stále stojím za tvrzením, že nové věci zdaleka nedosahují kvalit poslední desky v původní sestavě, geniálního opusu “Om”, přesto bylo tenkrát hodnocení 5/10 pro “Vîrstele pămîntului” hodně podceněné. Ale opravování starších verdiktů není předmětem tohoto článku – pojďme se místo toho podívat na zoubek EP “Poartă de dincolo”

Negru v jednom z mnoha promo rozhovorů k “Vîrstele pămîntului” prohlásil, že je vlastně i relativně jedno, kdo v Negură Bunget hraje, jelikož skupina je sama o sobě tak silnou entitou, že si svou neopakovatelnou auru udrží sama (přesně takhle to nebylo, pouze v tomto smyslu, paměť už mi přece jenom neslouží tak jako kdysi, takže citovat si vážně nedovolím). A možná že má i pravdu… zřejmě víc, než by si sám přál. Když tak poslouchám “Poartă de dincolo” (nutno dodat, že dnes už jsem schopen to poslouchat s čistou hlavou a bez předsudků, což ještě loni touto dobou nebývalo), opravdu je v něm cítit stín toho nezaměnitelného ducha rumunských lesů, jímž hudební produkce Negură Bunget vždy dýchala. A co je hlavní, jedná se zároveň o velice dobré skladby. Skupina se samozřejmě nijak moc nesnaží měnit zaběhnutý recept – v němž se spolu vaří black metalová hrozivost a pochmurnost se zastřeností a (z našeho pohledu) netradičností rumunského folklóru, jehož kořením jsou rozmanité folkové instrumenty (na aktuálním EP jsou nejlépe slyšet asi v písni “La marginea lumii”) -, ale to v tomto případě nevadí.

Úvodní a zároveň i nejdelší kompozice “Hotar” začíná poklidným, rituálním a atmosférou prostoupeným intrem, jež postupně nabírá na síle, aby se zlomilo do mocného riffu. Jestli se něco na “Poartă de dincolo” povedlo, tak je to okamžité vtáhnutí posluchače do děje hned v úvodních vteřinách, což je dozajista příjemné zjištění. Tato píseň, i písně po ní následující, plyne v zaběhnutém Negurovském schématu, kde hraje prim především silný pocit neproniknutelných hvozdů rumunských hor a atmosféra panenské, člověkem nedotčené přírody, kde se můžete doslova zasnít. Asi takhle působí muzika Negură Bunget na mě. Celkově se jedná o velice přemýšlivou muziku (ne všechen black metal je extrémní prasopal), která plyne velice přirozeně, všechny přechody působí plynule, což kvituji, neboť nemám moc v oblibě hudbu, kde se střídá motiv za motivem co každou vteřinu.

Druhá “La marginea lumii”, jak již bylo zmíněno, se blýskne zejména povedenou folkovou linkou, hlavně v úvodu a závěru skladby. Následující “Frig în oase” je tichou mezihrou, která operuje někde na pomezí ambientu a ticha. Ale v některých případech je i ticho důležité, což tento kousek potvrzuje. Závěr minialba se nese v duchu titulní “Poartă de dincolo”, jež snad kromě malinko nabroušenějších riffů nepřináší už nic zásadního.

Negură Bunget

Shrnuto, podtrženo, “Poartă de dincolo” je určitě zajímavým počinem, byť se jedná jen o EP (ke cti mu však slouží, že na něm nejsou žádné chujoviny jako živé, akustické nebo zremixované verze songů, ale zcela nový materiál). Minimálně první dvě písně jsou silné věci a třetí “Frig în oase” jim slouží jako zajímavé outro. Závěrečná “Poartă de dincolo” už mi přijde trochu slabší a klidně bych se bez ní obešel, ale budiž, stále to není špatné. Každopádně se jedná o půlhodinku velice příjemného a kvalitního poslechu, který nenudí. Budu se sice opakovat, ale znovu musím říct, že kvalit starších opusů s původní sestavou to sice nedosahuje ani zdaleka, přesto uznávám, že “Poartă de dincolo” jasně ukazuje, že současná Negură Bunget přece jenom není zbytečnou kapelou, jež by neměla co říct.


Nocra – The Haunting

Nocra - The Haunting
Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Agni Productions

Tracklist:
01. Saturn’s World
02. Broken Wings
03. Enlightened by Death
04. One Winter Evening
05. Omen
06. Damned
07. Butterfly
08. In My Dreams
09. Memories
10. Et avis

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agni Productions

Myslím, že neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že na poli současného black metalu patří východoevropská scéna k těm nejvýraznějším líhním kvalitních kapel. Přesně určit se to sice nedá, ale nejspíše v tomto ohledu vede Ukrajina, ačkoliv nesmíme zapomínat, že i v okolních zemích se najdou tuze zajímavé sebranky. Konkrétně dnes se pohybujeme v Rusku (a jelikož Rusko je přece jenom trochu velký pojem, buďme konkrétnější – předmět dnešní recenze pochází z Petrohradu) – Nocra je jednou z mnoha štik v místním rybníčku a jako taková nedávno vyhodila na posluchačský břeh druhé dlouhohrající dítko s názvem “The Haunting”. Pojďme se mu trochu podívat na zoubek…

V dnešní době už není to není takové terno potkat čistě dívčí kapelu a myslím, že každý z nás nemusí moc dlouho vrtat v paměti, aby si na nějakou takovou skupinu vzpomněl… ale co takhle v čistě black metalovém ranku? To už je horší, což? Možná si řeknete, proč o tom vůbec mluvím? – vždyť je to ve své podstatě jedno, jestli hudbu hraje chlap, ženská nebo třeba ufon, hlavně, že to zní dobře. To je samozřejmě pravda a já s tím bezezbytku souhlasím, avšak v případě Nocra je to velice význačný prvek. Díky jinému úhlu vnímání, než jsme u povětšinou mužského black metalu zvyklí – nazvěme to třeba ženským pohledem – se v hudbě kapely vyskytují mnohé až doslova něžné momenty, především díky hojně využívaným klávesám, což tvoří v porovnání s black metalovou tváří vskutku obrovský kontrast. A světe div se, ono to funguje… a opravdu dobře. Co tím mám na mysli je nejvíce evidentní ve videoklipové “Broken Wings”, ale podobné náznaky lze samozřejmě zaslechnout i v dalších písních…

…ale to už jsme trochu předběhli, neboť “The Haunting” začíná skladbou “Saturn’s World”, která ještě nabízí tu řekněme konvenčnější podobu black metalu. Střední tempo s výborným riffem se prolíná s o něco rychlejšími pasážemi, ale v pozadí si pozorný posluchač hned s prvním ochutnáním všimne výrazných vlivů ambientu, což je jeden z nejvýraznějších poznávacích prvků Nocra. Melancholickou “Broken Wings” s výraznou klávesovou linkou jsme již nakousli a ostatně si ji sami můžete poslechnout v přiloženém klipu, takže ji ve výčtu přeskočíme, byť jistě patří k vrcholným momentům “The Haunting”.

Ovšem podobně je na tom i následující “Enlightened by Death”, která je možná tou nejvýraznější skladbou desky. Kromě opětovného lehkého klávesové vyťukávání zaujme především úžasnou sólující kytarou, mnohdy se vydávají až do hájemství progrese. “Enlightened by Death” se jen tak mimochodem objevila už i na debutovém počinu, ale novější verze je podle mého skromného názoru o třídu lepší – ne jen zvukově, ale hlavně díky dodání onoho skvostného sóla. Oproti tomu hned v následující “One Winter Night” přebírají vůdčí úlohu klávesy, jejichž zvuk na mne navzdory názvu a textu působí spíše “vesmírně”. Už jen z tohoto krátkého výčtu začátku desky lze vystopovat jednu z hlavních předností Nocra – je jí cit pro vytváření rozmanitých a mezi sebou jasně rozpoznatelných skladeb, aniž by byla potlačena konzistence materiálu. Snad ani nemusím dodávat, že se jedná o veliký klad.

Jak už tomu u black metalu bývá, prim nehraje bezchybná produkce či omračující hráčské výkony, nýbrž atmosféra, což je, abych se přiznal, přesně dle mého gusta. Pozitivním zjištěním je fakt, že v případě “The Haunting” nezůstalo pouze u záměru a velice povedená chorobná nálada vládne celé nahrávce. Těch několik málo chvil zklidnění, kterých můžeme být svědky kupříkladu v již několikrát zmiňované “Broken Wings” nebo vynikající mezihře “Butterfly”, jsou už jen bonbónkem, který dodává “The Haunting” na rozmanitosti.

Pokud bych to měl celé nějak shrnout, rozhodně bych prohlásil, že Nocra se na svém druhém velkém počinu prezentuje velice vyspělým a povedeným materiálem a profiluje se jako skupina, jež stojí za pozornost. Album roku to nejspíš nebude, ale to nic nemění na prostém faktu, že jde o kvalitní věc. Sám za sebe nemohu říct nic jiného, než že se mi “The Haunting” opravdu líbí.