Archiv štítku: atmospheric black metal

Recenze

Rraaumm – The Eternal Dance at the Nucleus of Time

Napsat komentář
Rraaumm - The Eternal Dance at the Nucleus of Time

Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 2.7.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. To Wander Beyond Lunar Seas
02. Spiral Black Vortices
03. Out of the Aeons
04. The Eternal Dance at the Nucleus of Time

Hrací doba: 37:50

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Hudba Häxenzijrkell mě zaujala dost hodně. Jejich demosnímek i obě následná EP (letošní splitko s LVTHN jsem ještě neslyšel, ale je to v pořadí) jsou super věci a všechny jsem si je rád koupil. Asi jistě sami z vlastí zkušenosti víte, že když člověka nějaká kapela baví, rád se podívá i na další projekty jejích členů. Když jsem tedy zjistil, že MK z Häxenzijrkell má nový atmo-black projekt s divným názvem Rraaumm, věděl jsem, že to budu chtít slyšet…

…a bohužel musím říct, že jsem docela zklamán. Opravdu jsem chtěl mít „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ rád a šel jsem do poslechu s tím, že se mi to bude líbit. Na první poslechy nijak nezaujalo. Flintu do žita jsem nicméně chrabře nezahazoval a poslouchat dál s předpokladem, že si to sedne a že ten materiál vyroste. Nechal jsem tomu fakt hromadu času, docela jistě víc, než by si to EP zasloužilo, ani bych se nedopočítal, kolik poslechů to bylo. A tak dlouho jsem čekal na zázrak, dokonce mu i šel naproti, až mi došlo, že čekám marně a že „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ ve svých útrobách žádný hlubší zážitek neukrývá.

Což o to… „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ se v základě poslouchá úplně bezproblémově a po drtivou většinu vyhrazeného času mě nesere (jednou z čestných výjimek budiž kytarové sólo okolo tří minut „To Wander Beyond Lunar Seas“). Ale to je asi tak to nejlepší, co o té nahrávce mohu s klidným svědomím říct: nesere mě.

Celé si to plyne v pohodovém středním tempu bez výraznějších momentů nebo jakýchkoliv strhujících pasážích. Minialbum stojí především na riffech, ale ty mě v podání Rraaumm nedokázaly chytnout za srdeční sval. Celková atmosféra také není nikterak závratná, je to takové docela fajn, ale ne dost fajn na to, aby se mi to skutečně líbilo. Jinými slovy řečeno, „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ mě prostě nechává chladným a naprosto v klidu; nenašel jsem tu nic, co by mě dokázalo výrazněji zaujmout.

Velký podíl na takovém přijetí podle mě bude mít také jakýsi podivný sound, který měl být asi náladotvorně zastřený, ale ve skutečnosti to díky němu působí tak nějak stejně a nezajímavě. Moc si nevzpomínám, kdy jsem naposledy slyšel nahrávku, která by byla naladěna takhle mlhavě, a přitom mě tak moc nudila a přišla mi úplně bez koulí i bez atmosféry. A to obecně fakt mívám rád, když zní muzika jakoby pod dekou.

Paradoxně nejschůdnější mi na celém EP přijde nový bonusový song přidaný pro reedici. „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ původně vyšlo hned zkraje roku digitálně a na audiokazetě v režii The Cosmic Pillars, což je label, za nímž stojí MK osobně. Tato verze nabízí tři skladby o rovné půlhodině hracího času. Červencové nové vydání na CD a LP pod Ván Records přineslo čtvrtou píseň „Out of the Aeons“ (v tracklistu zařazena na třetí pozici), která mi z toho celého zní asi nejlépe. Na rozdíl od zbylých tří kolegyň v ní cítím alespoň nějakou dynamiku a potenciál. Jestli si někdy pustím případnou budoucí tvorbu Rraaumm, pravděpodobně to bude právě díky vědomí, že ta jediná novější věc na „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ mi zněla lépe.

Pro Rraaumm tedy bohužel nemám příliš pochval. Jak už jsem řekl, chtěl jsem, aby se mi to líbilo, a snažil jsem se fest, ale „The Eternal Dance at the Nucleus of Time“ mě i přesto prakticky nezaujalo a vždycky jen tak neškodně proplulo kolem. Za mě zklamání.

Recenze

Darchon – Οἰωνός

Napsat komentář
Darchon - Oionos

Země: Řecko
Žánr: atmospheric ambient black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Mercenary Musik

Tracklist:
01. Nyx Melena
02. Moros
03. Astron Uranion Ieron Selas
04. Oneiros

Hrací doba: 50:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Popsat muziku, která se nachází na desce „Οἰωνός“, vlastně není nijak složité. Myslím, že kdybych chtěl, tak bych to bez větších problémů zvládl v několika málo větách, aniž bych vám zamlčel nějakou zásadní informaci nebo dojem, jaký byste eventuálně potřebovali vědět, abyste se mohli rozhodnout, jestli si tu nahrávku pustit, či nikoliv. Nicméně vykydat jeden středně dlouhý odstavec textu a s velkou slávou to vydávat za recenzi není úplně můj styl, popravdě řečeno bych se snad dokonce trochu styděl něco tak krátkého za recenzi prohlásit. Ani nemluvě o tom, že člověk si své grafomanské potřeby musí ukájet, protože o čem jiném tohle celé psaní je, což?

Ten docela jednoduchý popis „Οἰωνός“ si tedy ještě chvíli nechám pro sebe a za zvuku oslavných fanfár s ním udeřím až o trochu později. Nejprve zkusím trochu představit řeckou formaci Darchon, která za tímhle albem stojí. Máme zde tu čest s jednočlenným projektem, jehož lídr, jenž si rovněž říká Darchon, nemá dle dostupných informací (můžete hádat, kde jsem je asi tak čerpal, haha) na kontě žádná další působiště, která by stála za řeč.

Co se týče samotného projektu Darchon, letošní počin je druhou řadovou nahrávkou, přičemž ta první vyšla v roce 2015 pod názvem „The Stygian Black Beyond“. Před ní se objevily ještě dva menší počiny, z nichž asi ten zajímavější bude split „Enshroudment of Astral Destiny“ z roku 2012, a to zejména díky tomu, kdo další se na něm objevil. Byli to italští Lorn, na jejichž povedenou desku „Arrayed Claws“ (2017) si jistě vzpomenete, a také Battle Dagorath, což je relativně známé jméno na poli ambietního black metalu. Nakonec, mezi Darchon a právě Battle Dagorath lze najít i dost společných jmenovatelů, poněvadž obě formace jsou do určité míry naladěny na stejné vlně.

No, a tím už jsem vám vlastně tak trochu prozradil, oč na „Οἰωνός“ půjde. Jedná se o ambientní atmosférický black metal monotónního střihu s kosmickou atmosférou. Hned vzápětí mohou následovat i další asociace jako třeba Arkhtinn, Borgne nebo obligátní Darkspace a Paysage d‘hiver. Ty snad ani nejde nezmínit, dojde-li řeč na tenhle druh black metalu.

Produkce Darchon se může pochlubit hodně zastřeným zvukem a syrovým kytarovým soundem, což se mi k danému náladovému směřování zdá jako dost příhodná volba. Základ bychom tedy měli. Pozitivní je, že „Οἰωνός“ neselhává ani v tom dalším kroku, protože i po pocitové stránce mám z nahrávky kladné dojmy a poslouchalo se mi to dost příjemně. Samozřejmě, v případech jako tento byste se měli připravit na to, že budete muset překousnout určitou neoriginalitu, protože něco na tenhle způsob jste už jistě museli slyšet. Pokud vám ovšem sedí ta monotónní blackmetalová hypnóza, pak si myslím, že by vás „Οἰωνός“ nemuselo vůbec zklamat. Mně osobně přijde, že svůj feeling ta deska má, což je v tomhle odvětví asi to nejdůležitější.

Darchon

Mohl bych vypíchnout, že některé konkrétní momenty na albu jsou dost povedené, jako třeba finále „Nyx Melena“ nebo úvod „Astron Uranion Ieron Selas“ (což asi nebude náhoda, jelikož obě pasáže znějí takřka totožně). Ale ono je to nakonec stejně jedno, protože hledat konkrétní momenty k poslechu v cca čtvrthodinových skladbách je tak trochu blbost. Zmíním však, že poslední „Oneiros“ už je jenom zasněná melancholická instrumentálka, která sice úplně neobtěžuje, ale ani desku nijak zásadně neposouvá a jakožto působivá tečka za poslechem mi nepřijde, a tudíž se pro mě jedná o největší slabinu „Οἰωνός“.

Dál už, obávám se, není úplně o čem vyprávět. Tahle větev black metalu má vcelku specifický sound a náladu, z nichž většina seskupení vybočuje jen minimálně. I Darchon stanovená pravidla dodržuje poctivě, ale tady tomu docela věřím, protože to hraje dost fajnově. Za mě v pořádku.

Recenze

Nusquama – Horizon ontheemt

Napsat komentář
Nusquama - Horizon ontheemt

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.3.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. De aarde dorst
02. Wrevel
03. Vuurslag
04. Eufrozyne
05. Ontheemd
06. Met gif doordrenkt

Hrací doba: 37:36

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Carcosa PR / Sure Shot Worx

V relativně krátké době tu máme recenzi na další kapelu ze spřízněné rodinky projektů okolo nizozemského vydavatelství Haeresis noviomagi. Tentokrát si budeme povídat o Nusquama, kde se opět scházejí tři již známí nezbedníci, konkrétně zpěvák T. (Turia), kytarista O. (Turia, Iskandr, Solar Temple, Lubbert Das) a bubeník M. (Fluisteraars, Solar Temple). K nim se dále připojili dva členové Laster, což je dnes už také poměrně zaběhlá značka na poli nizozemského black metalu, a může se jít na věc.

Výsledek na debutovém dlouhohrajícím počinu „Horizon ontheemt“ zní přesně tak, jak bych si od spojení kapel à la Fluisteraars či Turia s Laster představoval. Zní to totiž přesně jako spojení atmo black metalu à la Fluisteraars či Turia s prvky typickými pro Laster. Poslední jmenovaní začali od svého druhého alba „Ons vrije fatum“ směřovat víc do vod progressive / post-black metalu a přesně v tomhle tkví onen klíč. Představte si ten druh atmospheric black metalu, který již byl ke slyšení ve všech těch skupinách jako Fluisteraars, Turia, Iskandr nebo Solar Temple, s vlivy post-blacku a jeho takzvaně zasněnou melodikou – a máte výsledek!

Tím je o „Horizon ontheemt“ řečeno prakticky všechno, protože o moc toho album nenabízí. Vlastně ne o moc, ale vůbec nic navíc. Stačí si jen doplnit zastřený skřehot a je to skutečně kompletní obrázek toho, jak debutová nahrávka Nusquama zní.

To samo o sobě ještě nemusí být úplně špatně… akorát že je. „Horizon ontheemt“ mi přijde jako strašně nudná nahrávka, která bez výraznějších záchytných bodů i bez výraznější atmosféry (pro atmospheric black metal naprosto tristní výsledek!) plyne v letargickém tempu, z nějž posluchače nedokáže vytrhnout prakticky nic. Dokonce ani v tom špatném slova smyslu. I ty „poštovní“ vlivy přecházím bez většího povšimnutí, ačkoliv ve většině ostatních případů mě prudce prudí, protože jsou na „Horizon ontheemt“ prezentovány poměrně bezbolestně, neřvou vysoko nad vším ostatním jako u těch echt post-black-gazů a jsou relativně obstojně zapuštěny do atmo-blackového celku.

Abych řekl pravdu, už dle prvotních ukázek jsem od „Horizon ontheemt“ nečekal nějaké veliké zázraky, ale že to album bude až takhle sterilní a nedokáže mě ani nasrat, to mě opravdu překvapilo. A není problém v tom, že by mi podobné záležitost nic neříkaly. Sami si možná vzpomenete, že všechny ty projekty jako Solar Temple, Iskandr, Turia nebo Fluisteraars jsem zde v posledních měsících vesměs chválil a jejich počiny se mi vcelku zamlouvaly. Stejně tak starší Laster mě dřív poměrně bavili a myslím si, že jejich demo „Wijsgeer & Narreman“ a debutová deska „De verste verte is hier“ jsou hodně dobré věci. Dohromady na mě ale tohle spojení vůbec nefunguje a počínání Nusquama mě míjí obrovským obloukem.

Dále to asi nemá smysl moc prodlužovat, poněvadž je myslím evidentní, že s „Horizon ontheemt“ jsem si nepotykal ani omylem. Nebude mě urážet, když mi někdo v komentářích vynadá do kokotů, protože podle něj jde o povedenou věc. Profesionalitu a muzikantský um totiž albu neupírám, a pokud to někomu sedne i po hudební a náladové stránce, nic proti tomu nemám. Za mě osobně jde nicméně o čistokrevnou nudu, na niž si za týden ani nevzpomenu.

Recenze

Flamen – Furor lunae

Napsat komentář
Flamen - Furor lunae

Země: Itálie / Bulharsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2019
Label: Wolfspell Records / Lower Silesian Stronghold

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V

Hrací doba: 40:28

Odkazy: –

U italsko-bulharského projektu Flamen si určitě přijdou na své ti, kteří se rádi štrachají v kapelní historii a hledají různé konexe na extrémistické ideologie, aby se posléze proti takové formaci mohli ostentativně vymezit. Zrovna v tomhle případě navíc ani nikdo nemusí bádat extrémně pečlivě, poněvadž ty návaznosti jsou evidentní prakticky okamžitě. Bulharský vokalista Alexander Ivanov má svůj osobní projekt jménem Aryan Art a dříve působil i ve formaci s názvem Stürm Kommand. Osobně jsem nic z toho neslyšel, ale ty názvy i tituly nahrávek jako „An Aryan Call for Merciless Annihilation of the Sub-human Scum!“ hovoří docela jasně. Druhý člen Antonio, jenž ve Flamen obsluhuje veškeré nástroje, se pak také krátce mihl v Aryan Art.

Toliko k povinnému informativnímu okénku, aby si někdo nemyslel, že tady pokradmu čtenářům podsouváme nějaké nágly. Jak si tyhle podklady přeberete a jak se případně k Flamen postavíte (jestli vůbec nějak), toť vaše volba. My se v mezičase budeme věnovat hudbě.

Na Flamen jsem prvně narazil už před nějakými šesti lety, kdy dvojice vydala své první minialbum „Supremo die“. Sice se nejednalo o žádný zázrak, ale vcelku slušný hymnický atmo-black ve středním tempu se tu najít rozhodně dal. V následujících letech jsem se poslechu Flamen nijak nevěnoval, protože až takhle dobré „Supremo die“ rozhodně nebylo, ale jméno skupiny mi nějak utkvělo v hlavě. Když jsem si tedy všiml, že se letos po šestileté odmlce objevila první dlouhohrající deska „Furor lunae“, vlastně mě to i vcelku potěšilo a do poslechu jsem se pustil s relativní chutí. Neodcházím zklamán.

„Supremo die“ mám ve vzpomínkách uložen jako slušný počin, ale když jsem si jej pustil nyní v rámci domácího úkolu k recenzi, měl jsem dojem, že jsou ty vzpomínky trochu zkreslené, protože zas tak zásadně mě to nyní nesebralo. „Furor lunae“ je ve všech ohledech výše a prezentuje Flamen jako hudebně vyzrálejší kapelu. I když možná spíš než „výše“ by bylo příhodnější říct „jinde“, protože došlo k docela velkému posunu. Novinka zní čitelněji a čistěji (nikoliv však sterilně nebo uměle), ale zde je to vlastně ku prospěchu věci, poněvadž díky tomu vyniknou výpravné melodie, které patří k ozdobám nahrávky. I v samotném materiálu lze slyšet pokrok, celé to zní sebevědoměji a přesvědčivěji.

Už jsem zmínil kytarové melodie. Ty na „Furor lunae“ hrají obrovskou roli, takže pro pořádek ještě jednou zopakuji, že patří k devízám alba. Naštěstí k nim Flamen přistupují takovým způsobem, aby se nejednalo o otravné pidlikání. V jejich podání jde o dost povedenou záležitost a v některých momentech se díky nim daří ždímat atmosféru v nečekaně koncentrované formě. Jen výjimečně se stává, aby mě to obtěžovalo jako třeba určité motivy v „III“ (nenechte se však zmýlit, i v tomhle songu se nacházejí povedené nápady), ale naštěstí jde spíš o výjimku potvrzující pravidlo. Těch silných momentů si vybavuji víc, kupříkladu mohu jmenovat „II“, kde jsou nějaké pasáže dost vymazlené.

„Furor lunae“ není perfektní deska od začátku do konce. O občasném neukočírování melodické stránky jsem již hovořil a dále mohu zmínit, že některé minuty jsou tu spíš jen do počtu a vyznívají vesměs pouze jako s přehledem odehraná výplň… neurazí, ale strhující tyhle pasáže nejsou. Vrcholné momenty jsou nicméně skvělé a některé z nich mě baví fakt fest. Taktéž se mi líbí občasná intra s medieval feelingem (viz „III“), což mi k tomuhle druhu black metalu a k vyznění „Furor lunae“ dost sedí.

Celkové dojmy jsou určitě pozitivní. I přes pár slabších motivů a pár hlušších míst mě deska jako celek baví a myslím si, že patří do nadprůměrných vod. Pokud bych měl „Furor lunae“ k někomu přirovnat, tak… no, v dobové recenzi na „Supremo die“ jsem se zaklínal Graveland, ale myslím, že to už dnes moc neplatí. Letošní desku bych spíš doporučil těm z vás, kdo si ujíždíte na australském projektu Runespell, především tedy na druhém albu „Order of Vengeance“. Ten feeling je na „Furor lunae“ velmi podobný.

Recenze

Iskandr – Euprosopon

Napsat komentář
Iskandr - Euprosopon

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis noviomagi

Tracklist:
01. Vlakte
02. Regnum
03. Verban
04. Heriwalt

Hrací doba: 44:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Nizozemský borec Omar K., dost často vystupující spíše jen pod jménem O (osobně mám pro tyhle jedno-písmenkové zkratky fakt pochopení), se tu v našich recenzích v relativně nedávné době objevil již dvakrát. Jedná se totiž o jednoho z těch činorodých muzikantů, kteří mají na triku větší množství různých projektů.

Konkrétně jsme se tu bavili o debutu „Fertile Descent“ projektu Solar Temple a také o splitku „De oord“ mezi kapelami Turia a Fluisteraars, z nichž O hraje v té první jmenované. Vedle toho má v portfoliu i další kapely jako Galg, Lubbert Das (první řadovka „De plagen“ vyšla loni v zimě), Nusquama (debut „Horizon ontheemt“ je venku od března – minimálně ten plánuji také ještě napsat) anebo Iskandr.

Jak vidno, většina jeho projektů má za sebou debutová alba, která navíc vyšla v docela krátkém časovém horizontu. Iskandr je společně s Turia jediná skupina pana O (jedno písmenko je sice cool, ale skloňovat se to kurva nedá), která má těch dlouhohrajících počinů na kontě víc. Ale ne o moc. Loňská nahrávka „Euprosopon“ je totiž druhou velkou deskou Iskandr, které předcházel debut „Heilig land“ a EP „Zon“ (obě věci pocházejí z roku 2016).

Od „Heilig land“ se hudba Iskandr hodně posunula. Debutová placka nabízela relativně syrový sound black metal s hypnotickými pasážemi, jenž neměl zas tak daleko třeba k takovým Urfaust… tedy svou formou, nikoliv přímo kvalitou, poněvadž Urfaust jsou přece jenom dost jinde a výš. Čímž ale neříkám, že by „Heilig land“ bylo špatné.

„Euprosopon“ má oproti tomu blíž k… no, třeba k novějším věcem Turia nebo k Solar Temple. Při pozorném poslechu lze sice postřehnout jisté analogie mezi debutem a druhým albem například v melodiím, ale obecné směřování „Euprosopon“ ke standardnímu pojetí atmospheric black metalu je evidentní. V zásadě jde o dobrou desku, která nabízí vydařenou atmosféru a jejíž poslech mě baví, ale mám tak trochu pocit, že O nasměřoval i svůj další projekt do podobných vod, což mi přijde jako škoda.

Všechny tyhle personálně propojené formace vydávající pod Haeresis noviomagi znějí v jádru vlastně dost podobně a víc než hudebně je navzájem odlišuje skladba hudebníků, jaká je v té které kapele zrovna namíchaná. Třeba v případě Iskandr je na to O úplně sám, ale zas tak zásadní rozdíl to neudělá. Kór když je sám spíš formálně, protože bicí na „Euprosopon“ mu jako host nabouchal Mink Koops, s nímž tvoří Solar Temple. Nehledě na skutečnost, že Mink dále hraje – pozor, bude to zcela překvapivé – v Galg, Nusquama a Fluisteraars.

Iskandr

Celá tahle podobnost trochu smazává rozdíly mezi určitými projekty a snad jim i lehce škodí. Vezmeme-li ovšem „Euprosopon“ samo o sobě a bez širšího kontextu (ponechme nyní stranou, nakolik je přehlížení takového kontextu rozumné), jedná se o vydařenou nahrávku, což už jsem ostatně výše naznačoval. Najdete tu vkusně zahraný atmospheric black metal, jemuž neschází náladotvornost a který v jistých pasážích nápadně připomene ukrajinské Drudkh (když si tak uvědomím, kolik desek mi někde připomene Drudkh, říkám si, že vliv téhle ukrajinské veličiny na tuhle specifickou odnož black metalu je skutečně obrovský). Nejde popřít, že za nahrávkou takových kvalit jako „Euprosopon“ se skrývá určitý talent. Přítomnost skladatelského umu i smysl pro náladotvornost Iskandr upírat nelze, poněvadž určité momenty „Euprosopon“ jsou fakt dobré. Jen si říkám, že by tomu možná nezaškodila snaha o víc vlastní ksicht, a to jak v rámci vlastní tvorby, tak obecně.

Uznávám nicméně, že je trochu paradoxní tohle říkat zrovna u „Euprosopon“, jelikož z těch tří nedávno recenzovaných počinů mi právě tahle deska přijde asi nejlepší, ačkoliv i „De oord“ a „Fertile Descent“ se mi zdály přinejmenším fajn. Každopádně, pokud tomuhle druhu black metalu nebo zmiňovaným asociacím holdujete, Iskandr vás s dost velkou pravděpodobností bude bavit také.

Recenze

Nasheim – Jord och aska

1 komentář
Nasheim - Jord och aska

Země: Švédsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.2.2019
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Att sväva över vidderna
02. Grå de bittert sådda skogar
03. Sänk mig i tystnad

Hrací doba: 41:59

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

O švédském jednočlenném projektu Nasheim jsem se poprvé doslechnul díky bezejmennému splitu s dánskou formací Angantyr z roku 2007. Zde se Erik Grahn prezentoval syrovějším atmospheric black metalem na ploše jedné, dvacet pět minut dlouhé skladby „Sövande mjöd vill jag tömma“. Úplně na prdel mě to neposadilo, ale následující dlouhohrající debut „Solens vemod“ z roku 2014 mě stejně zajímal. Zvuk byl o poznání čistější, ale songwriting byl solidní, některé momenty byly dost dobré a celkově vzato mi to přišlo jako poměrně fajn deska. Proto jsem se nijak necukal a neušklíbal ani nad druhým řadovým počinem „Jord och aska“…

Zdá se, že Erik Grahn si nepotrpí na to, aby něco vydával pravidelně. Mezi zmiňovaným splitkem a debutem uplynulo sedm let. Mezi „Solens vemod“ a „Jord och aska“ pak dalších pět. Jednoduše žádný spěch. Vždycky jsem ale razil teorii, že je lepší ta varianta, když vydání alba trvá déle, ale stojí to pak za to, než něco mermomocí flusat ven co dva roky, ne-li častěji, i když kvalita je průměrná.

U Nasheim je ten důraz na propracované kompozice znát. Což je jedině dobře, protože opak by nebyl zrovna ideální, když trojice skladeb na „Jord och aska“ trvá dvacet, pět a šestnáct minut, čili vyjma prostřední „Grå de bittert sådda skogar“ se jedná o docela slušné macky, k jejichž smysluplnost ty nápady potřeba jsou.

Z nedostatku invence či nedostatku pečlivosti tedy Nasheim nepodezřívám. Přesto mám s „Jord och aska“ trochu problém. Dává smysl, že během té prodlevy – pět roků přece jenom není úplně málo – došlo opět k nějakému posunu, akorát jde tentokrát o posun, který mi už subjektivně úplně nevyhovuje.

„Jord och aska“ totiž zní zase o kousek stravitelněji co do zvuku a vlastně i co do samotného materiálu. Album celkově vzato působí o trochu jemněji, je melancholičtější, v některých pasážích lze dokonce vystopovat i podobnost s post-metalem a post-blackem, i když to možná bude spíš náhoda než přímý vliv a záměr.

Ne, že by se nenašly i rozumné pasáže – jsou tam. A na obranu Nasheim musím říct, že tu reálně ani nejsou momenty, které by mě skutečně sraly. Ačkoliv některé motivy v „Grå de bittert sådda skogar“ už balancují trochu na hraně. Obecně vzato je ale „Jord och aska“ odehráno docela vkusně. Obě dlouhé skladby každopádně dokážou nabídnout i povedené chvilky. O něco lepší mi přijde třetí „Sänk mig i tystnad“, byť i v ní se najdou slabší věci. A naopak i v úvodní dvacetiminutovce „Att sväva över vidderna“ se něco dobrého dá najít, kupříkladu pasáž v osmé minutě je poměrně fajn.

Nasheim

Co do celkových dojmů mě ovšem „Jord och aska“ spíš míjí. Atmosféricky mě to nijak zásadně nestrhlo a nějaké konkrétní opravdu strhující momenty také nenalézám. Jak už jsem zmínil výše, jsou tu nesporně solidní nápady, ale neslyšel jsem ani jeden, který by mě vážně usadil.

Od poslechu vás nechci vyloženě odrazovat. I z toho důvodu, že si nemyslím, že by „Jord och aska“ bylo nějak nepovedené album. Jenom mě to subjektivně příliš neoslovilo. Pokud si myslíte, že by vám mohl sedět melancholičtější atmo-black, pak to zkusit klidně můžete a třeba se vám to zalíbí víc.

Recenze

Óreiða – Óreiða

Komentáře: 12
Oreida - Oreida

Země: Island
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 13.5.2019
Label: Harvest of Death

Tracklist:
01. Dagar
02. Draumar
03. Daudi
04. Draugar

Hrací doba: 34:19

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Ještě před dvěma měsíci jsem vůbec nevěděl, že existují nějací Óreiða, dokud portugalský sub-label plodnějších Signal Rex – Harvest of Death – neoznámil vydání jejich stejnojmenného debutu. S těmito firmami v teoretické rovině víceméně sdílím vizi autentického black metalu, který je zlý a hnusný. U mě to však prakticky dopadá, že si ukázky chystaných vydání se zájmem vyslechnu a deskám pak z různých důvodů moc pozornosti nevěnuji, ale s Óreiða se situace konečně mění.

Černý hadr přes ksicht protagonisty a „ð“ v názvu napovídají, že máme co do činění s dalším islandských exportem, ovšem tentokrát ne ledajakým. Z letmého poslechu může „Óreiða“ působit jako esenciálně islandská záležitost, ale atmosféry je dosaženo prostřednictvím syrového, monotónního black metalu bez vyumělkovanosti, s minimem disharmonií (i když efektivní lámané linky tu nechybí) a také bez hlasového projevu. Navzdory labelové příslušnosti a raw produkci se Óreiða zároveň vymykají stigmatu hudebně obyčejné, primitivní špíny, a to hlavně díky své vrstevnatosti. V pozadí dokola opakovaných riffů podporovaných nekonečnými sypačkami se objevují výtečné, atmosférické kytarové linky nebo synťáky, které jsou skvěle zapuštěné do mixu.

Skutečně se vyplatí do zvukových ploch hlouběji ponořit a vcítit, protože si myslím, že Óreiða dokáží zprostředkovat snový přelet nad opuštěnou krajinou chladu. Což je hlavní důvod, proč by měli oslovit fanoušky kapel jako Paysage d’hiver, Arkhtinn nebo Vemod; tedy surových blackmetalových nahrávek s jemným melancholickým nádechem, kde jde v prvé řadě o jakousi atmosférickou obrazotvornost. „Óreiða“ mně rovněž připomnělo jemnější aspekty melodické tvorby Blut aus Nord, až jsem si po letech musel pustit jejich naivní, ale magický debut „Ultima Thulée“.

O stejnojmenném debutu Óreiða nemá smysl se rozepisovat víc. Čtyři zdejší skladby jsou dost monotematické, ale skvělých motivů tu je rozprostřených dost, tak co. Případný posluchač bude mít již z ukázky jasno, co jej po celou hrací dobu čeká a zda mu hudba sedí nebo ne, i když si myslím, že zrovna „Draumar“ je nejméně poutavý kus. Něco snad napověděl i rozbor a přirovnání výše. Promo mám k dispozici měsíc, spokojenost panuje velká a jsem přesvědčen, že album oplývá ctnostmi, které z něj dělají skvělou záležitost. Respektive bych neměl problém tu chrlit jeden superlativ za druhým, ale seru na to, protože výše uvedené stačí.

Oreida

Pokud by vás Óreiða chytli, jistě se vyplatí omrknout dřívější vydání, která najdete na oficiálním Bandcampu. První demo má svým rázem blíže ke kapelám, které Harvest of Death/Signal Rex běžně vydávají. Demo číslo dvě a materiál na splitku s Holocausto em Chamas už projevují primárně atmosférické tendence debutu. Za zmínku stojí, že se na dřívějších věcech nachází v pozadí i vokály.

Ale podle popisku na Bandcampu jméno Óreiða zaštiťuje také vydavatelství. Nevím, jaký druh provázanosti mezi přítomnými kapelami vlastně je, ale minimálně Ónefnt za poslech stojí, protože jejich jediné demo nabízí feeling podobný Óreiða, jen v hudebně uvolněnější formě s čistými vokály a bez blástů. Skjáffti je jednoduchý mrazivý ambient a Grimmd má k typickému disharmonickému vyznění made in Iceland nejblíž. Jejich demo a split sice nejsou žádná pecka, ale není bez zajímavosti, že vyšla ještě před „Flesh Cathedral“.

Recenze

Cantique lépreux – Paysages polaires

1 komentář
Cantique lépreux - Paysages polaires

Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.11.2018
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Le feu secret
02. Les étoiles endeuillées
03. Paysages polaires I
04. Paysages polaires II
05. Paysages polaires III
06. Hélas…
07. Le fléau

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Byl jsem přesvědčen, že s Cantique lépreux jdu prakticky na jistotu. S black metalem z kanadské provincie Québec mám moc dobré zkušenosti a věřím, že ani zdaleka nejsem sám. Tahle oblast je narvaná výbornými smečkami, ať už jde o syrovější vichřice anebo atmosférické rozjímavější věci. Cantique lépreux spadají do té druhé sorty. A i když jsem jejich debut „Cendres célestes“ z roku 2016 neslyšel, byl jsem na „Paysages polaires“ docela zvědavý a vlastně jsem se na poslech i těšil. Důvodů by se našlo hned několik…

Jeden z nich už jsem vlastně zmínil. Některé kombinace žánrů a zemí původu má člověk zaškatulkované jako obecně dobré věci, takže neváhá podívat se po dalších podobných. Očekávání podpořila i skutečnost, že v Cantique lépreux působí jeden člen Forteresse, což je pro mě jedna z předních québeckých blackmetalových formací. Když už jsem zmínil sestavu, mohu dodat, že členové Cantique lépreux už spolu působili i v několika dalších místních formacích jako Chasse-galerie (všichni tři), Au-delà des ruines (dva) nebo Mêlée des aurores (opět všichni tři). Akorát teda nevím, proč jsou na fotce tři kořeni, když oficiální sestava uvádí jen tři jména.

Ale to jsem trochu odbočil, protože tu je ještě jeden důvod, proč jsem se na poslech „Paysages polaires“. Hodně se mi zalíbila obálka, která by mohla posloužit jako názorná ukázka toho, jak by měl vypadat obal pro atmospheric blackmetalovou desku. Nejde však o dílo spáchané čistě pro potřeby Cantique lépreux, ve skutečnosti se jedná o obraz „Crevasses on the Glacier du Géant – Mont Blanc Massif“ od francouzského malíře Gabriela Loppého (1825–1913). Ale i tak – první dojem výborný.

O to větší zklamání pak přinesl první poslech. Hned na začátku úvodní skladby „Le feu secret“ se Cantique lépreux vytasí s tak debilní melodií, až jsem na „Paysages polaires“ prakticky okamžitě zanevřel. Musel jsem se dost přemáhat, abych si album pustil znova a dal mu další šanci, jestli to v jeho dalším průběhu nakonec není lepší.

Ukázalo se, že o trochu je. Cantique lépreux tu a tam dokážou dát dohromady i vcelku podmanivou píseň, která se blíží mé představě o tom, jak by deska s takhle krásným artworkem měla znít. Třeba hned druhá „Les étoiles endeuillées“ se mi vlastně docela líbí. Dobré momenty se nechají najít i v závěrečné „Le fléau“, přestože tato dále obsahuje vedle „Le feu secret“ nejimbecilnější party sólové kytary. Aby celkové dojmy vystoupaly někam výš, ideálně do nadprůměrných hodnot, bylo by potřeba mnohem víc.

Cantique lepreux

Po většinovou dobu se totiž na „Paysages polaires“ neodehrává nic, z čeho bych si kecnul na prdel. Cantique lépreux předvádějí průměrný atmospheric black metal, který se sice po většinu času dá poslouchat bez větších problémů, ale těch otravných motivů si vybavuji víc než těch opravdu dobrých. Přísnější měřítka snese opravdu jedině už jmenovaná „Les étoiles endeuillées“, jinak je to po většinu času jedním uchem tam, druhým ven. Naděje jsem docela vkládal do tří titulních skladeb, které dohromady zabírají víc jak osmnáct minut, ale ani „Paysages polaires I“, ani „Paysages polaires II“, ani „Paysages polaires III“ mě moc neuspokojila. Škoda.

Celkově je pro mě „Paysages polaires“ trochu zbytečné album. Nenašel jsem na něm nic, co bych už neslyšel jinde a ve vyšší kvalitě. Zkusil jsem, nebavilo mě, víckrát už se vracet nebudu. Tady doporučení bohužel nemohu vystavit.

Recenze

Omgeving – Wijde wijdte

Komentáře: 22
Omgeving - Wijde wijdte

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric post-black / doom metal
Datum vydání: 6.12.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Ouverture 2015
02. Zwaartekracht bestaat hier niet
03. Daar waar de tijd smelt
04. De zon ontmoet de aarde
05. Wijde wijdte
06. Eenzaamheid in extase
07. Stille vernietiging
08. De weg naar het donker is nauwelijks verlicht

Hrací doba: 46:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Věci ze stáje kanadského vydavatelství Hypnotic Dirge Records jsem jeden čas poslouchal docela rád. Postupně ale chuť opadla a poslední dobou nově vydávané nahrávky téhle jinak poměrně sympatické firmy poslouchám jen výjimečně. Rozhodl jsem se to alespoň trochu napravit prostřednictvím debutu „Wijde wijdte“ nizozemského projektu Omgeving. Žánrová škatule post-black / doom metal sice vypadá docela odpudivě, nicméně ukázky z alba mi připadaly docela fajn, takže jsem to nakonec zkusil.

Za Omgeving stojí nizozemský muzikant Franck Johanson, jenž má za sebou působení v hromadě lokálních kapel. Asi nejznámějším jménem hádám bude thrashovka Distillator, která má na kontě dvě alba, ale nedokážu říct, jestli jsem ten název už skutečně někde slyšel, anebo je mi povědomý jenom proto, že je takový obyčejný a zaměnitelný, protože podobně se jmenuje snad každá druhá thrashmetalová banda. Jinak jsou to samé neznámé formace, jejichž jmenováním není nutno se zdržovat. Zájemci si jistě dokážou nalistovat Metal Archives a podívat se sami.

Hudební směřování Omgeving jsem už výše naznačil. Naštěstí ale mohu dodat, že ačkoliv se tu nacházejí i prvky typické pro moderní post-black metal, nejedná se o žádnou blackgaze mrdku, při jejímž poslechu musíte přemýšlet o vkusu, duševním zdraví a sexuální orientaci autorů. „Wijde wijdte“ taková nevkusná žumpa bohudík není.

Popravdě řečeno, na první poslech mě „Wijde wijdte“ až překvapilo. Veškeré melodie mi totiž zněly dost příjemně a podobně bych mohl hovořit i o atmosféře, která sice nebyla kdovíjak strhující, ale určité charisma deska vyzařovala hned od začátku. Rýsovala se tedy spokojenost…

Takhle jednoduché to nicméně nakonec není. Prvotní dojem je jedna věc, ale kvality jakéhokoliv alba lze posuzovat až s větší rozvahou, která nepřichází dřív než po větším počtu poslechů. A v disciplíně trvanlivost už „Wijde wijdte“ nedokázalo přesvědčit tak sebevědomě, jak se zpočátku zdálo.

Jinými slovy, s postupem času „Wijde wijdte“ v nemálo pasážích citelně slábne. Mnohé motivy se totiž dost rychle obehrály a zevšedněly. Nejvíce s tímhle neduhem bojuje první část nahrávky, jmenovitě „Ouverture 2015“ nebo „Zwaartekracht bestaat hier niet“, částečně i „Daar waar de tijd smelt“, ačkoliv v té už jsou i chvíle, na něž lze uplatnit přísnější měřítka.

Paradoxně nejsilnější je album v momentech, které pocitově nejsou tak striktně metalové a pouštějí do hry i „ambientní“ nádech, přestože ne vždycky se tak děje i co do formy. Tím mám na mysli třeba „De zon ontmoet de aarde“ nebo jisté pasáže „Eenzaamheid in extase“. Vrcholem pak jsou pro mě ryze ambientně laděné věci jako titulní „Wijde wijdte“ a „De weg naar het donker is nauwelijks verlicht“, v nichž se daří tvořit výbornou atmosféru.

Omgeving

Za zmínku určitě stojí ještě jedna věc – „Wijde wijdte“ je čistě instrumentální nahrávkou. S tímhle pojetím se Omgeving popasoval se ctí, protože vokál mi zde nijak nechyběl. Nějakou dobu jsem si vlastně ani pořádně neuvědomoval, že se zde vůbec nezpívá, což ovšem můžeme chápat jako znamení, že zpěv skutečně nechybí. Také je mi sympatické, že vokál není suplován přemírou sólové kytary, jak se mnohdy stává.

Jak si tedy „Wijde wijdte“ stojí celkově? Určitě je to fajn, poslouchá se to příjemně a dovolím si tvrdit, že lehký nadprůměr se tu určitě hraje. O zázrak se určitě nejedná, ale máte-li náladu na jemnější atmosférický metal, pak debut Omgeving může důstojně posloužit.

Recenze

Fluisteraars / Turia – De oord

1 komentář
Fluisteraars / Turia - De oord

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis Noviomagi

Tracklist:
01. Fluisteraars – Oeverloos
02. Turia – Aan den golven der aarde geofferd

Hrací doba: 32:47

Odkazy Fluisteraars:
facebook / bandcamp

Odkazy Turia:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Příznivcům atmospheric black metalu asi nahrávka „De oord“ neunikla. V našich recenzích jsme ji nicméně až doposud přehlíželi, což ovšem neznamená, že bychom si ji neměli připomenout i trochu zpětně. Fluisteraars i Turia jsou nakonec relativně výrazná jména z Nizozemska, tudíž si zde zmínku zaslouží.

Říkám relativně výrazná, ale je pravda, že obě formace nehrají zas až tak dlouho. První dlouhohrající desky Fluisteraars i Turia vyšly před čtyřmi, pěti lety. Myslím ale, že kdo atmo-black sleduje, asi si všimnul, protože se jedná o vcelku solidní kousky. Zmínit lze ale i další aktivity. Po jednom členovi z každé skupiny se sešlo v projektu Solar Temple, jehož loňský, také povedený debut „Fertile Descent“ jsem zde již recenzoval, a za pozornost stojí i jména jako Iskandr (O z Turia) nebo Lubbert Das (O a J z Turia), která obě v loňském roce také vydala nové počiny „Euprosopon“ respektive „De plagen“.

Avšak zpátky k „De oord“, kde Fluisteraars i Turia prezentují po jedné skladby delšího rázu. První jmenovaní nabízejí čtvrthodinovou „Oeverloos“, kterou zdobí příjemný kolébavý rytmus i příjemný ústřední motiv, díky nimž píseň funguje, přestože staví „jen“ na mírném obměňovaní a gradování hlavní linky. Osobně si myslím, že „Oeverloos“ by se mohlo zalíbit kupříkladu příznivcům Drudkh, protože určité pasáže ukrajinskou legendu atmosférického black metalu připomínají opravdu hodně. Až mě občas napadlo, jestli Fluisteraars někde náhodou nenašli zápisník s nápady Romana Saenka. Nemyslím to ale vyloženě pejorativně, protože „Oeverloos“ je pořád dost fajn song a jiné pasáže zase na opisování z východní Evropy neukazují. Celkově mě to baví asi víc než samostatné řadovky Fluisteraars.

„Aan den golven der aarde geofferd“ od Turia mi přijde asi ještě o něco lepší než „Oeverloos“. Druhá skladba se kupředu žene s větší intenzitou a působí vypjatějším dojmem, některé momenty se daří dost zahustit, což se mi líbí. Sice bych si s klidem odpustil povinné zvolnění uprostřed, které považuji za nejslabší chvilku „Aan den golven der aarde geofferd“ a možná i celého „De oord“, ale naštěstí to není vyložená otrava, aby to vnímání písničky nějak dojebalo.

Jinak je ale přístup obou kompozic v obecnosti podobný, protože i v případě „Aan den golven der aarde geofferd“ můžeme mluvit o relativně monotónním rozvíjení ústředních motivů a uvážlivém gradování po většinovou část hrací plochy. Na druhou stranu, není tohle do určité míry také obecný znak atmospheric black metalu jakožto celku? Minimálně určité jeho odnože asi ano. I z toho lze nakonec vyvodit, že Fluisteraars ani Turia nevynalézají podruhé kolo, spíš se drží stylových pravidel.

Na druhou stranu, obě skupiny s těmito pravidly pracují velmi zručně a ve finále se jim na „De oord“ daří tvořit to, co od atmospheric black metalu vlastně očekávám. Od dobrodružného prozkoumávání sonických hranic jsou tu nakonec jiné žánry. Od atmo-blacku vyžaduji spíš relaxační až meditativní poslech s hmatatelnou atmosférou. A to je na „De oord“ dle mého splněno. Turia si s tím poradili o kousíček lépe než Fluisteraars, ale i „Oeverloos“ se mi vlastně líbí a nemám nějaký větší důvod ke stížnostem. Celkově spokojenost.