Země: Velká Británie Žánr: atmospheric black / post-metal Datum vydání: 21.1.2013 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Consequence
02. Hands of Dust
03. Spectre
04. Reflections
05. Wolf Sun
06. The Black Sound
07. Walking the Crowpath
08. Epilogue [bonus]
Atmosféričtí black metalisté Fen z Velké Británie sice nefungují nikterak dlouho, přesto si na undergroundové scéně již stihli vydobýt relativně slušné renomé svými dvěma prvními deskami “The Malediction Fields” (2009) a “Epoch” (2011). Osobně jsem na kapelu slyšel ze všech stran pouze chválu, díky čemuž jsem se už delší dobu chystal podívat se jejich tvorbě na zoubek, želbohu však musím říct, že se tak až doposud trestuhodně nestalo, díky čemuž je aktuální “Dustwalker”, jež oficiálně vyjde v druhé půli ledna, mým prvním setkáním s Fen. Na druhou stranu ovšem musím říct, že dopadlo velice dobře…
Onen výše zmíněný styl, tedy atmosférický black metal, není jen pouhopouhou umělou škatulkou, právě naopak je pro Fen opravdu určující. Můžete tedy očekávat velmi neortodoxní podobu základního žánru, který v případě těchto Britů nestaví na klasických stylových intencích, v jakých black metal chápou nezasvěcení. Muzika Fen je rozmanitá, nápaditá a podmanivá, po celou hrací dobu “Dustwalker” se skupina snaží o co nejpůsobivější atmosféru, přičemž pozitivní je dozajista ten fakt, že nezřídka je ona snaha vážně úspěšná. Místy se Fen vydávají až do různých post-hájemství, a to jak v oblasti samotného (post-)black metalu, tak i dalších stylů – nezaslechnout na “Dustwalker” například vlivy post-rocku, je docela umění, protože zde v některých pasážích promlouvá opravdu znatelně.
Ačkoliv se prvních pár vteřin úvodní “Consequence” tváří jako klasický black metal, netrvá dlouho a Fen pomalu začnou odkrývat svou výše popsanou progresivní tvář. Ne, že by se Britové úplně báli do svých nástrojů opřít, ono samozřejmě dojde i na nějaké rychlejší momenty, nicméně jich je v rámci více jak hodinové desky spíše minimum. Nutno také dodat, že rozhodně nejde tvrdit, jaká skladba je nebo není rychlejší či pomalejší, Fen vsadili na kompozice delšího rázu, které se přelévají z nálady do nálady a ve svém průběhu se někdy i dost citelně mění. Stereotyp a nuda tedy nemají na “Dustwalker” téměř žádný prostor, což je jedině dobře. Po většinu hracího času však hrají prim éterické melodie, mnohdy až meditativní nálada, nezřídka i čistý vokál a samozřejmě ona všudypřítomná atmosféra.
Pokud bych měl muziku Fen k někomu přirovnat, rozhodně mě z fleku napadají hned dvě jména, která obecně platí za veličiny progresivního (nejen) black metalu – norští vizionáři Enslaved a zámořští náladotvůrci Agalloch. Fen v průběhu “Dustwalker” nabízejí mnoho pasáží, které jako by vypadly přímo z alba jedné nebo druhé kapely, zároveň se však nedá ani v nejmenším tvrdit, že by se tím pádem Fen dostávali do pozice pouze jakési kopírky známějších formací. Je nutné připustit, a já to také připustím, že muzika těchto Britů má do naleštěného a nikdy dříve neslyšeného originálu trochu daleko, stále je však deska “Dustwalker” dostatečně svá, aby mohla být označena za bezesporu zajímavou. Z druhého úhlu pohledu je to však také znamení pro ty, jimž se tvorby Enslaved a Agalloch zamlouvají, že v podobě Fen tu mají další formaci, na niž se vyplatí svou pozornost zaměřit. Hodně bych se divil, kdyby byli zklamáni.
“Dustwalker” možná nebude trhákem roku, přesto se ihned na jeho začátek jedná o velmi záživnou nahrávku, která rozhodně má svou hloubku a bezesporu má co říct – jak již bylo řečeno, obzvláště příznivcům dvou výše zmiňovaných skupin a dalších jim podobných. Myslím, že byste si mohli užít dost kvalitních poslechů. Nedá se sice tvrdit, že by Fen byli úplně jednoduchou záležitostí, ale tak to už je asi z přirovnání k Enslaved a Agalloch docela zřejmé… stejně tak jako fakt, že se tato nepřístupnost může časem rozvinout do dříve netušených rozměrů…
Ačkoliv je to už poněkud trapné, začínat poslední dva, tři roky každý článek, jenž se byť jen okrajově dotýká Negură Bunget, personálními rošádami, které v kapele proběhly – jen těžko se tomu ovšem dá vyhnout. Nicméně bych to nyní přece jen už nerad rozpitvával; i když srovnání se současnými Negură Bunget a s těmi původními Negură Bunget se vyvarovat prostě nepůjde, pro úvod – aby bylo učiněno zadost formalitám – řekneme, že jádro Dordeduh tvoří někdejší dvě hlavní skladatelé tohoto v minulosti největšího metalového klenotu z Rumunska, oba však své bývalé působiště opustili za ne zrovna standardních okolností, aby ve společné tvorbě muziky pokračovali právě pod hlavičkou Dordeduh…
Negură Bunget po odchodu Hupogrammose a Sol Faura co do té spirituální formy, která tuto kapela v dřívějších dobách vždy obepínala, značně pohasli, jak co do studiové tvorby, tak i v případě živých vystoupení; stali se slabým odvarem sama sebe, úplně jinou kapelou, jež má se svou dřívější podobou společné pouze jméno a přibližné žánrové mantinely, avšak ta atmosféra a pocit, které byly u Negură Bunget vždy stěžejní záležitostí, jsou jednoduše (a vypadá to, že i nenávratně) pryč. Člověk ani nemusí být génius, aby přišel na to, co za tím stojí – ano, byl to právě odchod oněch dvou lidí, kteří byli duší skupiny. Z tohoto pohledu mnozí vkládali do Dordeduh obrovské naděje, a sice že právě tento projekt by mohl oživit již mrtvého ducha Negură Bunget. Už pilotní EP “Valea omului” z roku 2010 slibovalo, že by se tak opravdu mohlo stát, jenže třináctiminutové minialbum je třináctiminutové minialbum a dlouhohrající deska je dlouhohrající deska, ten rozdíl je podstatný, tudíž to byl právě až velký debut “Dar de duh”, který vychází až nyní, na nějž staří příznivci Negură Bunget tak vyčkávali…
Hned zpočátku můžeme rozetnout gordický uzel, jak si “Dar de duh” stojí v porovnání se starší tvorbou Negură Bunget a se současnou tvorbou Negură Bunget pod odchodu Hupogrammose a Sol Faura. Stejně jako v případě legendy o nerozvazatelném gordickém uzlu, který byl Alexandrem Velikým rozpleten značně jednoduchým způsobem, i naše otázka má velice jednoduchou odpověď, která je víceméně logická a vlastně by se dalo říct, že ji i většina lidí očekávala. V porovnání s “Vîrstele pămîntului” a “Poartă de dincolo”, tedy oběma počiny, které Negură Bunget vydala po rozdělení cest, je na “Dar de duh” zcela jasně slyšitelné, kdože to měl na svědomí tu někdejší výjimečnost kapely – ano, samozřejmě to byli Hupogrammos a Sol Faur. Zatímco nová hudba Negură Bunget je naprosto bezzubá a povětšinou prázdná, přestože se snaží tvářit ještě více spirituálně než kdy v minulosti, na “Dar de duh” ona nevšední atmosféra opět žije a dýchá.
Tím jsme vlastně zodpověděli i druhou část výše vyřčené otázky, a sice jak si “Dar de duh” stojí v porovnání se staršími nahrávkami Negură Bunget, čili až po desku “Om” z roku 2006. Ve své podstatě na ně více či méně plynule navazuje a myslím, že se rozhodně nic nezkazí, pokud bychom řekli, že přibližně tak, jak zní “Dar de duh”, by zněl následovník “Om”, pokud by v Negură Bunget žádné personální rošády neproběhly. Změny jsou tedy spíše kosmetického rázu – nejmarkantnější z nich je asi ta, že se Dordeduh vydali ještě více směrem k folklóru, a i když black metal ze své tvorby ani zdaleka nevypustili, přesto mám ten pocit, že je “Dar de duh” o něco méně black metalovější nahrávkou (ačkoliv je nutno říct, že tento trend postupně narůstajícího folkového výraziva lze s odstupem pozorovat i u samotných alb Negură Bunget). Zdali se jedná o klad nebo naopak, to už záleží na každém posluchačovi zvlášť, z mého pohledu je ovšem tato záležitosti víceméně nepodstatná.
Za mnohem více stěžejní považuji, že je na “Dar de duh” opět cítit to, co třeba na “Vîrstele pămîntului” zoufale chybělo – ona fenomenálním způsobem zhmotněná atmosféra divokých, přesto však nádherných Karpat. Musím se sice přiznat, že osobně mi o malinko více seděla ta dřívější forma, kdy byl dominantní složkou black metal – ne snad proto, že právě black metal ve všech svých podobách je již po mnoho let mým osobním favoritem mezi všemi žánry, ale proto, že tím pádem lépe vynikla právě ona divokost Transylvánie; Dordeduh – přestože i jejich deska obsahuje několik opravdu vyostřených momentů – jsou v celkovém součtu trochu klidnější. Neříkám, že je to špatně, v mém případě se zcela jistě jedná jen o subjektivní pocit, jenž bude ve značné míře dán i tím, že desky jako “Măiastru sfetnic”, “‘n crugu bradului” a “Om” poslouchám již po mnoho let a strávil jsem s nimi neuvěřitelné množství času. Tím pádem to tedy bude možná právě až čas, kdo ukáže, jak si “Dar de duh” stojí vedle zmiňované trojice, jsem si však jistý už nyní, že i přes právě řečené je nové album také počinem, s nímž člověk milerád stráví mnoho a mnoho hodin.
Úvodní více jak šestnáctiminutová “Jind de tronuri” je jasným důkazem toho, co jsem již řekl výše – Dordeduh sice na svém novém albu celkově působí mnohem více folkově než hudba těch samých hudebníků pod původní hlavičkou Negură Bunget, ale black metal jim v žádném případě stále není cizí. Po poklidném počátku se skladba zvrhne do opravdu zběsilé pasáže, která je s výjimkou jedné pasáže ve “Flăcărarii” nejspíše tím nejagresivnějším a nejextrémnějším, co na “Dar de duh” uslyšíte, stále v ní ovšem zůstává stěžejní to samé co u starých Negură Bunget – i přes black metalovou bouři to má stále neuvěřitelnou hloubku a atmosféru. Hupogrammos opět dokazuje, jak skvělým vokalistou je – ne snad díky nějaké výjimečné barvě hlasu, ale tím, jak úžasně dokáže svým vokálem umocnit pocit ze samotné hudby; jeho hrubý řev v “Jind de tronuri” je toho důkazem, stejně tak jako mnohé čisté zpěvy dál po celé desce. Již nyní ale do “Jind de tronuri” promlouvá také onen folklór s typickými vyhrávkami či perkusemi; ačkoliv jsem skladbu nazval zběsilou, je to označení značně zavádějící, neboť se v průběhu její velké délky objeví i spousta klidnějších momentů, navíc i ty agresivnější pasáže obsahují tak výborné nápady a atmosféru, že by bylo hodně mimo nazývat “Jind de tronuri” obyčejným black metalem. Ostatně už jen fakt, že šest minut ze šestnácti tvoří klidné nemetalové outro, hovoří sám za sebe. Nebojím se říct, že “Jind de tronuri” by se se svou strukturou a kvalitou neztratilo ani na takovém skvostu jako “Om”.
Bylo by však zbytečné takto dopodrobna rozebírat všechny skladby, plně si vystačíme s lacinou recenzentskou frázičkou, že zde není jediného slabšího kusu, a to ani v případě těch dlouhých a proměnlivých písní jako právě “Jind de tronuri” nebo třeba “Calea roţilor de foc”, ani u čistě folkových věcí jako “E-an-na” nebo “Dojană”. Zajímavá je dozajista i dvojice “Zuh” a “Cumpăt”, která se objevila již na EP “Valea omului”, oběma písním se však dostalo výrazného přepracování, značného navýšení hracího času (v případě “Zuh” na více jako dvojnásobnou délku téměř čtrnácti minut!), prohloubení stěžejních nápadů, přidání nových… celkově bych řekl, že v obou případech jsou tyto nové verze o moc lepší než ty původní, což je vlastně docela obdivuhodné, protože většinou se člověku líbí víc ty původní podoby, které již zná a má je uložené ve své hlavě. Už asi jen z toho plyne, že nová podoba obou písní tedy musí být opravdu skvělá…
Pokud bych měl “Dar de duh” na závěr zhodnotit, což bych asi opravdu měl, když na něj píšu recenzi, pak musím říct, že jsem s deskou v její konečné podobě velmi spokojený, přestože “jen” splnila to, co jsem od ní očekával. Když ovšem vezmeme v potaz, že jsem očekával, že nahrávka naváže na staré počiny Negură Bunget a zároveň ukáže, jak moc Negură Bunget po výměně v podstatě kompletní sestavy zparchantěla a jak se z výjimečné kapely stala tuctovka, která se jen tváří jako cosi hlubšího, pak to není zrovna málo. Tím pádem se dá i tvrdit, že “Dar de duh” je deska, jež zcela jistě potěší všechny staré příznivce, jako jsem třeba já, ale má i dost velkou sílu na to, aby uhranula novicům, viz kolega pode mnou. O samotných Dordeduh se pak dá prohlásit, že díky nim mystickému folkově laděnému black metalu z podhůří Karpat ještě zdaleka neodzvonilo…
Další názory:
Nevím, jestli je to výhoda nebo ne, ale i kdybych sebevíc chtěl, řadovou prvotinu Dordeduh s tvorbou Negură Bunget zkrátka porovnávat nemohu, protože jsem se k druhé jmenované kapele zatím pohříchu nedopracoval. Nezatížen srovnáváním však v desce “Dar de duh” shledávám mimořádně vydařené dílo, za které se jeho autoři nemusí ani v nejmenším stydět. Deska v sobě snoubí skvělý atmosférický black metal, čistě folkové pasáže, v rámci žánru poněkud netypické nástroje, perfektní vokály… Všechno to spolu dokonale funguje a navíc je to zabaleno do úžasné a jedinečné atmosféry, která si posluchače získá, pokud jí dotyčný dá alespoň trochu šanci. Jsem zkrátka nesmírně spokojený a troufám si tvrdit, že pokud mají v Rumunsku všech pět pohromadě, “Dar de duh” by se mohla objevit na některém příštím Expu jako jedna z ukázek vrcholné rumunské kultury… Ježura
“I, Johannes Faust, do call upon thee, Mephistopheles!”
Tato slova otevírají skladbu “Faustian Echoes”, která je jedinou položkou tracklistu stejnojmenného EP, jímž portlandští náladotvůrci Agalloch uťali dvouleté ticho, které panovalo od vydání jejich poslední řadové desky “Marrow of the Spirit”. Není žádné tajemství, že si Agalloch vždy libovali v rozsáhlejších kompozicích a mnohé z takových jejich skladeb jsou posluchači velebeny snad nejvíce. Proto se k “Faustian Echoes” až do vydání upíraly nejedny zraky v naději, že Agalloch na více než dvacetiminutovém prostoru předvedou něco vskutku působivého. A že se tyto tužby více než naplnily, mi došlo už po prvním z mnoha poslechů, kterým jsem minialbum podrobil…
“Faustian Echoes” zaujme okamžitě. A je to zvuk a celkové vyznění, ke kterému se posluchačova pozornost obrátí asi nejdříve. Ve srovnání především s posledními dvěma řadovými počiny je jasně zřetelný příklon k minimalismu, syrovějšímu a špinavějšímu zvuku a charakteru, který má velmi blízko ke garážovým black metalovým projektům. A to není jen tak samo sebou. Valnou měrou k tomu totiž přispívá fakt, že folkové, nebo chcete-li neofolkové prvky, které se tu více, tu méně zřetelně objevují napříč celou diskografií Agalloch, jsou zde potlačeny na naprosté minimum. Až na opravdu drobné a spíše formální než obsahové výjimky si tentokrát muzikanti vystačili čistě s elektrickými kytarami, baskytarou a bicí soupravou a veškeré náladotvorné ozdoby jako perkuse nebo jemné smyčce, které se tu a tam objevují na řadových deskách, si na EP cestu nenašly. Výsledkem je tak asi formálně nejortodoxnější a nejmetalovější počin v historii kapely. Co se ovšem takhle z papíru zdá být dost znepokojivým, v reálu funguje naprosto skvěle. I přes toto zúžení nástrojového výraziva jsou to pořád Agalloch se vším, co je dělá tak výjimečnou kapelou. Atmosféra, specifické melodie a unikátní spolupráce, to všechno je na svém místě a funguje na výbornou.
“Now then Faustus, what wouldst thou have Mephisto do?” “I charge thee, Mephisto, wait upon me while I live to do whatever Faustus shall command. It make the Moon drop from outer sphere or the ocean to overwhelm the world…”
Co se týče struktury skladby, ta je mluveným slovem rozdělena na dvě pomyslné části. Nelze však říci, že by se jednalo o dvě skladby v jedné, protože ta i když je velmi rozmanitá a proměnlivá jak co do nálady, tak co do charakteru vlastní hudby, každá jedna pasáž je příbuzná těm ostatním a přes všechny – a to dost zřetelné – rozdíly, jde o kompaktní materiál, který nepůsobí nikterak roztříštěným dojmem, ba naopak – drží velmi organicky pohromadě. Do 21 minut stopáže se podařilo vměstnat širokou škálu melodií a obratů, ale několik stěžejních motivů se v různých drobných úpravách prolíná napříč celou skladbou a na mě to dělá dojem, jako by to tak bylo ze stejného důvodu, z jakého se různé motivy opakují v rámci rozsáhlých kompozic z dílny skladatelů klasické hudby. Vyprávějí totiž příběh, a je to příběh z nejslavnějších, založený na proslulém díle Johanna Wolfganga Goetheho – “Faust”. Příběhový aspekt celé věci je dále umocněn díky na několika místech použitým replikám z filmu “Lekce Faust” (ano, je zde citováno dílo Jana Švankmajera), a tyto útržky dialogů mezi Faustem a Mefistofelem k celkovému uměleckému zážitku velmi významně přispívají. Fungují totiž výborně a dávají mi vzpomenout na fenomenální EP “The White”, kde se pro změnu objevily repliky z filmu “The Wicker Man”, které měly na konečný zážitek neméně povznášející vliv.
“So still I seek the force, the reason governing life’s flow and not just it’s external show.” “The governing force? The reason? Some things can’t be known. They are beyond your reach even when shown.” “Why should that be so?” “They lie outside the boundaries that words can adress and man can only grasp those thoughts which language can express.” “What? Do you mean that words are greater yet the men?! “Indeed they are.” “Then what of longing? Or affection? Pain and grief? I can’t describe these, yet I know they’re in my breast! What are they?” “Without substance as a mist is.” “In that case man is only air as well…”
Není se čemu divit – celých 21 minut a 34 vteřin totiž poskytuje posluchači naprosto skvostný prožitek. Agalloch stvořili úchvatnou kompozici, která ani po desítkách poslechů neztrácí nic ze své přitažlivosti, neustále podněcuje fantazii a pokaždé nechává posluchače znovu a znovu v němém úžasu. “Faustian Echoes” je dílo, na kterém nelze najít ani smítko nedokonalosti a mně jen dále utvrzuje v mém už tak velmi hlubokém obdivu ke kapele, která patří k tomu naprosto nejlepšímu, co kdy z amerického kontinentu vzešlo…
Další názory:
Tady se vůbec není o čem bavit, Agalloch jednoduše nahráli další bravurní záležitost. Ono se od nich vlastně už ani nic jiného nečeká, nicméně přesto to člověka vždy potěší, když dostane nahrávku, která jako natolik působivá a hluboká, jako jsou desky Agalloch. Rozhodně vítám ten trend, že se kapela pouští do čím dál tím delších skladeb (“Faustian Echoes” je vůbec nejdelší, kterou kdy stvořili), protože to na větší stopáži Agalloch sluší. Vždy pracovali s působivou atmosférou a různými náladami, ale právě na takhle dlouhých plochách mají možnost si s nimi dostatečně pohrát jen v rámci jedné skladby. A že jim to jde vskutku úžasně, to “Faustian Echoes” poztvrzuje do posledního puntíku. Nemá cenu to zbytečně prodlužovat – prostě famózní EP, které si v letošním roce jen těžko hledá konkurenci i mezi dlouhohrajícimi alby. H.
Agalloch patří mezi těch pár kapel, které podle mě dosud nevydaly jedinou špatnou nahrávku. Troufnu si dokonce tvrdit, že každé jejich album překonává to předchozí, alespoň v některých ohledech. Jejich příklon k atmosferickému black metalu na posledním dlouhohrajícím albu “Marrow of the Spirit” znamenal svěží změnu a jeho zlatý hřeb, skladba “Black Lake Niðstång”, patřila mezi mé nejoblíbenější dlouhé kompozice roku 2010. Když tak letos Agalloch ohlásili EP tvořené jedinou, 21 minut dlouhou skladbou, tušil jsem, že opět půjde o dílů hodné géniů. A po mnohých posleších s radostí prohlašuji, že jsem se nespletl. “Faustian Echoes” obsahuje vše, co jsem si na Agalloch (a zejména na již zmíněném albu “Marrow of the Spirit”) zamiloval. Skvělé kytary, vřeštící vokál, potemnělé momenty i nádherné melodie. Většinou si u alb stěžuji na přílišnou délku, ovšem tentokrát říkám naprostý opak. Snadno si umím představit, že “Faustian Echoes” bude trvat více než půl hodiny. Taková koncentrace atmosféry, emocí a samozřejmě hráčské preciznosti by jiným kapelám vystačila na celou diskografii. “Faustovy ozvěny” jsou ovšem svěží i po tak dlouhé hrací době, a já mám chuť si je pouštět stále dokola. Tak dobré EP “Faustian Echoes” je. Agalloch jím definitivně potvrzují svou pozici v mém hudebním “top ten”. Zajus
O málokteré kapele se dá tvrdit, že svou hudbou de facto definuje žánr. Já si osobně myslím, že o Agalloch to říct můžu. Jejich tvorba mi zní velmi specificky a nenapadá mě, kdo by jim mohl konkurovat – tedy alespoň co se týká doby svého debutu. Možná v Německu Empyirum, někdo k nim připodobňuje i norské Ulver, jejichž tvorbu ovšem neznám. Zato však znám řadu kapel, které lze označit za kvalitní následovníky – Gallowbraid, Oak Pantheon, Alda… A to si myslím, že je – vedle super-kvalitní hudby – hlavní zásluha skvadry z amerického západního pobřeží. Jejich hudba nebude zapomenuta, naopak se šíří dál. No, a když už vytáhnou do boje samotní mistři, tak to samozřejmě stojí za to. “Faustian Echoes” mi neučarovalo úplně v první chvíli, ovšem s každým dalším poslechem nacházím další důvody, proč toto EP považovat za skvělý počin. Naopak se mi nyní zdá, že to musí být jedno z nejlepších děl přinejmenším roku. Ellrohir
Země: Rakousko Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 21.4.2012 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Spiegelbild der Vergangenheit
02. Weltenwanderung
03. Wenn die Nacht den Tag verdraengt
04. Ein neuer Anfang
05. Wanduhr
06. Totes Licht
07. Mut zum letzten Schritt
08. Virus
09. Die Begegnung
Je takovým dobrým zvykem, ba možná přímo dokonce nepsaným pravidlem, že každá recenze povětšinou začíná nějakou tou úvodní omáčkou, nejlépe o historii právě recenzované kapely, případně se v této omáčce recenzent může veřejně vyznat ke své lásce k onomu uskupení (nebo naopak nenávisti), prostě cokoliv. Jsou však případy, kdy tento osvědčený recept selhává – a právě takovým případem jsou rakouští Locus Neminis. O historii se nemá cenu bavit, jelikož téměř žádná ještě není – “Weltenwanderung” je totiž jejich debutem. S tím se ostatně pojí i nemožnost zahájení článku vztahem autora těchto písmenek k muzice skupiny. Za následek to má to, že pak z úvodní omáčky vzniká nehorázný paskvil, jehož jste právě svědky. Avšak co se týče samotné desky, hned na začátek je nutné zmínit velice potěšující fakt, že se jedná o záležitost mnohem kvalitnější, než je kvalita, jíž disponuje odstavec, který jste právě přečetli…
Co lze tedy vlastně od Locus Neminis očekávat? Chytré stránky všemocného pana Interneta hovoří o black metalu s přídomky jako atmosférický či symfonický, což už člověku dá jistou představu, jak by “Weltenwanderung” mohlo znít, nikoliv však představu úplnou. Neokoukaná kapela v black metalu (a právě v něm mi to přijde mnohem markantnější nežli v ostatních metalových subžánrech) je totiž pro posluchače krok do neznáma, neboť člověk u tohoto stylu nikdy neví… může stejně dobře o neskutečnou sračku jako o příjemnou desku. A má empirická zkušenost hovoří tak, že se jedná o značně náhodné rozdělení, ačkoliv v konečném součtu ty počty nakonec průměrně vychází přibližně… nastejno.
Konkrétně Locus Neminis a jejich “Weltenwanderung” spadají do oné kategorie “příjemná deska”, ale navíc s přidanou hodnotou, což obzvlášť zdůrazňuji. Stylové zařazení co do samotné hudební produkce již bylo zmíněno, přesto je nutné muziku kapely ještě blíže specifikovat. Náladově se Locus Neminis pohybují v kosmickém black metalu s atmosférou hvězdných mlhovin a nekonečné černé prázdnoty. To je záležitost, kterou mám já osobně dosti v oblibě, takže jistě i to hraje do jisté míry svou roli v tom, že se z “Weltenwanderung” vyklubala nahrávka, jež mne opravdu baví. Nakolik všechny tyto vesmírné pocity korespondují také s lyrickou stránkou, to nejsem schopen určit, jelikož mé znalosti němčiny jsou příliš chatrné na to, abych byl schopen přelouskat kompletní texty, avšak s grafikou to koresponduje dokonale. Mimoto mi nálady, jaké Locus Neminis v některých momentech dokážou zprostředkovat, připomínají i samotné Darkspace, jednu z nejvýraznějších formací tohoto specifického subžánru, ačkoliv jsou Rakušané v porovnání se Švýcary asi tak stokrát méně extrémní… i když to možná pro někoho bude klad, jelikož tím pádem jsou Locus Neminis i mnohem stravitelnější.
Možná překvapí fakt, že v rámci “hvězdného” black metalu jsou Locus Neminis dosti melodičtí a jejich skladby mají mnohdy proměnlivou strukturu (a rovněž vokální projev má daleko k jednotvárnosti) a nezřídka zazní i velmi snadno zapamatovatelný moment (kupříkladu ústřední motiv “Ein neuer Anfang” utkví hlavě hned napoprvé). To jsou věci, jež sice asi většině lidí přijdou jako samozřejmost, jako automatická věc, kterou není nutné v recenzi vůbec zmiňovat, kdo se ovšem trochu v podobných kapelách vyzná, ten jistě potvrdí, že se zde hraje spíše na ubíjející monotónnost a místo melodičnosti nastupuje neprostupná zvuková hradba (a to ani nemusíme zacházet do takových záležitostí jako výše zmiňovaní Darkspace, kteří jsou přece jenom extrém v extrému). Právě v tom vidím jednu z nejzajímavějších věcí na Locus Neminis – kapela ukazuje, že se ona vesmírná atmosféra dá tvořit i pomocí výrazných a na poslech vyloženě příjemných melodií, ale dokonce i kytarovými sóly, což je v této oblasti věc vůbec nevídaná.
Další výraznou předností “Weltenwanderung” je to, že se jedná o velmi vyrovnanou kolekci, aniž by jednotlivé písně od sebe nebyly jasně rozeznatelné či do sebe dokonce splývaly. Na desce v podstatě není slabého songu, snad možná s výjimkou poslední předlouhé “Die Begegnung”, která ovšem neztrácí body díky samotné hudební náplni, ale díky tomu, že polovinu z její 24 minutové stopáže tvoří pouze ticho. Nicméně pokud bych měl vybírat, asi bych za mírně lepší prohlásil první půli desky, ale to je spíše pocitová záležitost, nikoliv tvrzení podložené přesnými pro a proti. Kdybyste po mně chtěli názvy nějakých konkrétních skladeb, rozhodně bych nevynechal výtečnou “Wanduhr”, úvodní “Spiegelbild der Vergangenheit” nebo proměnlivou “Wenn die Nacht den Tag verdraengt”.
Když nic jiného, z “Weltenwanderung” je zcela patrná jedna věc, a sice že Locus Neminis jsou jako kapela nezanedbatelným příslibem do budoucna, neboť na dlouhohrající debut se jedná o velice povedenou věc, která stojí přinejmenším za poslech už taková, jaká je nyní. Nechci vzbudit dojem, že se jedná o nahrávku naprosto bezchybnou, sem tam se objeví i několik tónů, které mi přespříliš nesedí, ale naštěstí se vždy jedná pouze o několikavteřinové věci, v rámci celku naprosto zanedbatelné procento, pasáže, které na ose recenzentských přídomků pro kvalitu hudby létají někde okolo zastávky “skvělé”, drtivou většinou převládají. Vůbec bych se ovšem nedivil, kdyby Locus Neminis někdy příště stvořili ještě mnohem, mnohem parádnější počiny….
Země: Kanada Žánr: atmospheric black / doom metal Datum vydání: 31.1.2012 Label: Earache Records
Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending
Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10
Průměrné hodnocení: 8/10
Odkazy: –
Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.
Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).
Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.
Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.
Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).
Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.
Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.
Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.
Další názory:
Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet. H.
Země: Ukrajina Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 24.2.2015 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Вічне коло
02. Подих холодної чорної землі (Березень)
03. Коли боги залишають свої смарагдові чертоги (Серпень)
04. Прощання зі скорботними птахами осені (Жовтень)
05. Ніч зіткана зі снігу, вітрів та сивих зірок (Грудень)
Drudkh jsou svým způsobem zvláštní kapela. I přes absolutní ignoraci jakékoliv propagace, absenci oficiálních stránek nebo dnes tak populárních profilů, neexistenci fotek, odmítání koncertů a neposkytování rozhovorů mají tito Ukrajinci již několik let doslova neotřesitelnou pozici v rámci evropského black metalu, vydávají pod jednou z nejrenomovanějších firem současnosti a mají ne zrovna malou základu příznivců – a to se bavíme o formaci, která vznikla roku 2002 a první počin vydala o rok později. Jak je tohle vůbec možné v dnešní době, kdy skupiny získávají největší kredit ne hudbou, ale spíše promo kampaní? Mne osobně napadá pouze jediné vysvětlení a nepochybuji o tom, že je správné – kvalita samotné hudební produkce…
Že je toto tvrzení správné, usuzuji z toho důvodu, že jsem k němu došel především čistě empirickou cestou, vlastním poslechem. A to dle mého názoru není špatný přístup. Drudkh sleduji už nějaký pátek, tudíž mohu bez obav tvrdit, že má tento projekt opravdu vysoký kvalitativní standard. Snad s výjimkou “Microcosmos” z roku 2009, které mi bohužel jako jediné k srdci nikdy nepřirostlo, nemají Drudkh na kontě žádnou slabou desku.
Již dlouho před vydáním firma slibovala, že oproti předchozímu “Пригоща Зірок”, které do tvorby Drudkh vneslo nové prvky v podobě rockových až post-rockových nálad, bude novinka “Вічний оберт колеса” (alias “Eternal Turn of the Wheel”) jakýmsi návratem ke stylu úplně prvních alb “Forgotten Songs” a “Autumn Aurora”. Někdo by jistě mohl namítnout něco o typickém zaprodaneckém tzv. návratu ke kořenům, který je poslední dobou tak populární. A bude to dobrá námitka, to jistě ano. Já si ovšem dovolím tvrdit, že zrovna v případě Drudkh to s nějakým tím zaprodanectvím asi nebude tak žhavé, stačí si jen, milý čtenáři, vzpomenout na to, co bylo napsáno na samém úvodu recenze, hned v první větě, nešálí-li mne paměť. Ukrajinci spíš než zpátečku na povel fandů zatvrzelých proti jakémukoliv progresu předvádějí opis jakéhosi náladového (stylového jen minimálně) oblouku – že by další asociace na název samotné desky “Вічний оберт колеса”, jenž hovoří o donekonečna se otáčejícím kole?
Doménou Drudkh vždy byl – a na “Вічний оберт колеса” stále je – melancholický black metal s nádhernou hlubokou atmosférou a mnohdy až meditativní náladou. Pokud si někdo myslí, že black metal je pouze jen o agresi a peklu, právě formace jako Drudkh jasně dokazují, že se jedná o názor naprosto zcestný. Jejich muzika totiž doopravdy je až příjemná (to zdůrazňuji!) na poslech, což, uznávám, asi není to prvotní, co by většina lidí od tohoto stylu očekávala. Ne, že by Drudkh hráli něco veselého či nedejbože prvoplánovitě povrchního, “jen” to má opravdu jenom a pouze tak úžasnou atmosféru. Sem tam je to možná v rámci celé diskografie trochu rockovější, někdy trochu epičtější, jindy zase minimalističtější, ovšem stále dechberoucí, a to i v případě akustického klenotu “Піспі Скорботи і Самітності” (který možná trochu paradoxně řadím společně s “Кров у Наших Криницях” k naprostému vrcholu tvorby Drudkh – to jen tak na okraj).
Co se týče samotného “Вічний оберт колеса”, lze na jeho popis naprosto bezezbytku uplatnit vše, co jsem právě řekl o Drudkh obecně. Deska disponuje silnou atmosférou, jež člověka vtáhne a pohltí a nepustí jej až do svého konce. To je hlavní devízou Drudkh i “Вічний оберт колеса” – a to v míře natolik dostačující, že není potřeba čehokoliv jiného. I přesto, že se absence rychlých pasáží nekoná, i pro žánr charakteristický “krkavčí” zpěv je přítomen, hudba stále působí jaksi smířlivě a melancholicky. Záchytných bodů je možná minimum, ale u formací jako Drudkh jich ani není třeba, hlavní je celková atmosféra. A ta je vskutku kouzelná.
Z již řečeného asi přímo plyne, že podrobnější rozbor konkrétních skladeb nutný není, protože, jak už tomu tak bývá, jsou podobné záležitosti značně konzistentní. Intro “Вічне коло” zlehka navnadí a každá ze čtyř následujících délemetrážních kompozic se již nese v duchu toho období, do něhož spadá měsíc v příslušném názvu. Děje se tak ovšem s citem a rozvahou a vše do sebe logicky zapadá a písně k sobě pasují. Drudkh tento mnohokrát zpracovaný koncept uchopili opravdu šikovně, tudíž se nekoná průser typu takového “Jahreszeiten” od Nargaroth, kde bylo zhudebnění čtvera ročních dob zpracováno způsobem neskutečně hovadským (a jakože zbylou Kanwulfovu tvorbu mám rád, ale to sem teď nepatří). Pokud byste mě nutili, asi bych nakonec jako jednu jedinou vybral zimní “Ніч зіткана зі снігу, вітрів та сивих зірок (Грудень)”, zejména díky působivému začátku, v němž nádherně bručí baskytara. Ale myslím, že u “Вічний оберт колеса” je to hraní si na nějaké vrcholy trochu mimo mísu.
Obligátní závěrečné hodnocení “Вічний оберт колеса” bych si jen dovolil shrnou do krátké větičky, že deska opět potvrzuje vysoký standard Drudkh a opět dokazuje, že se jedná o skupinu, kterou je radost poslouchat. Zasvěceným už jen toto bude jistě stačit a pro ty nezasvěcené… inu, což takhle, abyste si to vyzkoušeli sami?
Další názory:
S probouzejícím se jarem se probudili i ukrajinští Drudkh a přinášejí novinku “Вічний оберт колеса”. Může se zdát, že je relativně krátká – ani ne 40 minut a jen pět skladeb, ale když se člověk podívá detailně na diskografii, uvidí, že to je zlatý a nevybočující standard, kterého se kapela drží už deset let své existence. Krom krátkého intra jsou na desce čtyři “standardní” tracky, z nichž každý je jakoby zasvěcen jednomu měsíci, ovšem systém jsem asi úplně nepochopil, protože jde o březen, srpen, říjen a prosinec. To je možná otázka na nějakého slavofila (nebo alespoň azbuky znalého jedince, který by zvládl přeložit texty, což je nad mé síly), samoúčelné to nespíš nebude. Každopádně to bude mít co dělat se symbolikou “věčného koloběhu” roku a života. Což je téma, které se od Drudkh dá očekávat. Co se týče samotné hudby, tak v druhé skladbě “Подих холодної чорної землі (Березень)” mě trochu překvapily chvílemi až nečekaně výrazné zběsile blackové blast beaty, zbytek alba mi pak přišel jako takový standard tvorby této kapely. Za několik poslechů jsem si v tom nenašel nic výrazného (jakkoliv je to možná moje chyba nedostatečně soustředěného vnímání) a troufnu si říct, že to zdaleka není nejlepší album Drudkh. Proto “pouhých” sedm bodů z deseti. Ellrohir
Země: Česká republika / Švédsko Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 9.2.2012 Label: ABC Distro / Panda Banda / Spelling Trouble / Véva Records / Music For Liberation / Carpath Bears
Tracklist:
01. Marnost – Svůdcové lidstva
02. Seeds in Barren Fields – Beneath the Somber Halls
Tajuplná formace s lehce nezvyklým jménem Marnost mne velice zaujala už svým loňským prvním demosnímkem “Pukající svět”. Ačkoliv, říct, že mě počin zaujal, je možná ještě trochu slabé a nedostačující pojmenování, popravdě mě vlastně tato nahrávka svého času opravdu položila na kolena neskutečně silnou atmosférou, s níž kapela (projekt?) vyrukovala. Není tedy asi divu, že jsem si jakékoliv další počiny začal hlídat. Jenže to jsem v té době ještě netušil, že to hlídkování bude trvat tak krátce, neboť ještě ten samý rok, co vyšel “Pukající svět”, se objevila i druhá kompozice “Svůdcové lidstva”, která je opět značně delšího rázu (plus mínus zase čtvrthodinka), která vychází v podobě společného splitu se švédskými Seeds in Barren Fields, jejichž příspěvek byl pojmenován “Beneath the Somber Halls”. Počin vyšel nejprve v prosinci 2011 digitálně a začátkem února konečně i na fyzickém nosiči v podobě LP limitovaného na 525 kusů.
Jak již bylo řečeno, polovina Marnosti byla nazvána “Svůdcové lidstva”. Hned na začátku bych se zastavil u textového obsahu (mohu předeslat, že z návaznosti na toto plyne i má jediná výtka ke kompozici – slovům není vůbec rozumět, což je ohromná škoda, vzhledem k oné lyrické stránce, ještěže alespoň psaná forma nechybí). Stejně jako v případě dema, i nyní se jedná o úryvek básně anglického malíře a básníka Williama Blakea, tentokrát vyňatý z díla “Píseň Losova” (1795), přebásněný do českého jazyka. Přestože se tedy nejedná o text původní, osobně to s nadšením kvituji, neboť se v dnešní době už příliš často nestává, aby text toho, co člověk poslouchá, měl takovou uměleckou hodnotu, zvláště ve spojení se samotnou muzikou…
Hudebně “Svůdcové lidstva” na “Pukající svět” navazují v tom smyslu, že hlavním atributem muziky zůstává neuvěřitelně hypnotická a hluboká atmosféra, atmosféra a zase jen atmosféra. Což je sice vše, ale v žádném případě to není málo ani v nejmenším. Nic víc totiž Marnost, ani její posluchači nepotřebují, jelikož jde o něco natolik sugestivního, že tomu nelze nepodlehnout. Přesně v souladu s lyrikou z hudby na všechny strany příští zmar v neředěných proudech a výsledkem je – dovolím si tvrdit – záležitost, která se hned tak neslyší. Není to ovšem trochu málo? – mohl by se zeptat nezasvěcený čtenář. Možná by mohlo být (ale taky nemuselo, to nevíme), jednalo-li by se o dlouhohrající počin, nezapomínejte však, že se pohybujeme v rámci necelých 14 minut, takže je tento přístup plně dostačující k maximálnímu uspokojení ušních receptorů posluchače. Ba co víc, právě možná díky té délce je člověk nucen se ke skladbě neustále vracet a znovu a znovu naslouchat. Ve skutečnosti je totiž výsledná podoba písně naprosto famózní.
Přestože se Marnost věnují v základu atmosférickému black metalu, nebojí se ani dalších přesahů. Začátek “Svůdcové lidstva” se nese až v dronem načichlém vazbení kytar a sludgovém bahnu, po několika minutách však nastoupí uhrančivá kytarová melodie za stále probíhajícího šnečího tempa. V této chvíli Marnost nemají daleko například k takovým Wolves in the Throne Room. To vše ovšem berte jaksi s rezervou, veškeré ingredience totiž přímo pracují pro celek a podporují celkovou náladu. Excelentní pasáž se nachází přibližně v polovině “Svůdcové lidstva” s čistou deklamací. Song se dále nese v dechberoucím duchu, který je značně neveselý, jenže samotný závěr se láme do užití akustiky a dalo by se říct, že náladu svým způsobem odlehčuje, byť se stále jedná o něco velice působivého. Co si však budeme povídat, těžko se lze popisovat písničky takového rozsahu, tudíž výše řečené neberte nijak dogmaticky. Že se ale jedná o fantastickou věc, o tom netřeba diskutovat.
Z nějakých dejme tomu patriotických, ale i osobních důvodů (přece jen Marnost je ten hlavní a jediný důvod, proč jsem se po nosiči sháněl) dostala větší prostor česká polovina, švédské kolegy Seeds in Barren Fields vezmeme malinko stručněji, ačkoliv i je se pokusím neošidit…
“Beneath the Somber Halls” je sama o sobě další skvělá záležitost se výbornou atmosférou, i tato skladba je posluchačsky velice přitažlivá a zejména její druhá půle je excelentní. To vše je do puntíku pravda a stojím si za tím, ovšem musím jedním dechem dodat, že ve světle české strany splitu “Beneath the Somber Halls” znatelně ztrácí – to je asi největší slabina skladby Seeds in Barren Fields. Jinak ale také není v podstatě co vytýkat. Obě kapely si nezadají v tom, že sázejí především na atmosféru a že se jim to oběma daří bezezbytku. Jako důkaz v “Beneath the Somber Halls” nám může posloužit závěrečná monotónní pasáž (cca posledních šest minut), jež je opravdu výtečná. Přiznám se bez mučení, že jinak o předcházející tvorbě Seeds in Barren Fields ponětí nemám, takže soudit nemohu, na splitu však předvádějí výbornou práci.
Zatímco Marnost je především čistý atmospheric black metal, kde sem tam probleskne moment líznutý jinými vlivy (viz zmiňovaný začátek “Svůdcové lidstva”), Seeds in Barren Fields jsou od základu rozkročeni nad více žánry a nemají s tím žádný problém, aby to drželo pohromadě. I v jejich případě – jak již bylo řečeno – ale hraje prim nálada a celkově vyznění “Beneath the Somber Halls”, čemuž je podřízeno vše ostatní – a je to jen ku prospěchu věci. Na závěr se sluší také dodat poznámku o textu, jenž rovněž vychází z básně, a sice z básně “Flow” kohosi se jménem Ronja Paolo, o němž (také se přiznám bez mučení) jsem v životě neslyšel a pan Google také nějaké inteligentní výsledky neposkytuje, tudíž to nebudu dále komentovat. Jen dodám, že příloha obsahuje báseň v původním znění, i samotný text, jenž se v ní inspiruje (to platí i pro Marnost – přítomen je jak originál, tak český ekvivalent úryvku).
Ke zkompletování článku již chybí jen jedna věc, a to závěrečné hodnocení, které ale nebude nijak těžké – máme co dočinění se dvěma rozsáhlejšími skladbami s chvílemi nevídanou náladou, což rozhodně není málo, právě naopak. “Svůdcové lidstva” i “Beneath the Somber Halls” jsou sice trochu těžší věci na poslech, avšak odměnou za trpělivost budou kompozice vpravdě působivé, které jsou navíc na hony vzdálené každodenní povrchní hudbě. Vinyl – na němž ve velkém formátu extrémně vyniká úžasný artwork – je pak už jen třešničkou na dortu pro všechny fajnšmekry. “Svůdcové lidstva” – 9,5/10; “Beneath the Somber Halls” – 8,5/10.
Občas člověk narazí v hlubinách internetu na něco, co prostě stojí za povšimnutí. Právě tak je tomu u tohoto amerického one-man projektu z východního pobřeží – tedy samozřejmě ne přímo z pobřeží, nýbrž ze srdce Appalačského pohoří v Pennsylvánii, ale jistě si rozumíme. Tento počin mi stál zato natolik, že jsem se ujal jeho recenzování mimo standardní “ediční plán”, a tak ho máte tu.
První věc, které je třeba si na Appalachian Winter povšimnout, je fakt, že veškerá její hudební tvorba je k dispozici zcela zdarma a hlavně zcela legálně na webu. Konkrétně se na odkazy ke stažení dá proklikat z Facebook profilu či ze stránky kapely na Bandcampu. Že je něco zdarma, to ještě samo o sobě nezaručuje kvalitu, často tomu bývá spíše naopak. Zvlášť proto, že člověk nezpoplatněné tvorbě třeba i leccos odpustí, protože z toho tak nějak cítí nádech amatérismu, který bývá provázen jak relativně menší hudební vyzrálostí protagonistů, tak menší kvalitou nahrávek. Ovšem Appalachian Winter, to je jiná liga. Rozdíl mezi touto hudbou a mezi “profesionálně distribuovanými” alby není buďto vůbec žádný, anebo je takový, že ho mé ucho nedokáže rozlišit. Zkrátka a dobře je to kvalita za více než rozumnou cenu.
Nejnovější počin z konce loňského roku je už čtvrtým řadovým albem v nepříliš dlouhé historii projektu, který se datuje do roku 2008, kdy též vyšla první deska. Tempo je tedy poměrně rychlé – jedno album za rok, ovšem na rozdíl od některých komerčně úspěšných kapel, kde to mívá spíše negativní vliv na kvalitu, u Appalachian Winter to rozhodně neplatí. Dílo dle mého zaostává za předchozími počiny maximálně v nepříliš objevném názvu “Appalachian Winter” (i když nepochybně zatím leží autorův umělecký záměr, který mi nepřísluší zpochybňovat) a taktéž v ne úplně poutavém cover artu. Na zvědavého posluchače čeká devět skladeb a téměř přesně hodina hudby, která leží někde na pomezí symphonic a atmospheric black metalu.
Začátek úvodní skladby ještě není zas tak moc výjimečný, ovšem stačí vydržet do refrénu, kdy se naplno rozezní úžasný majestát spojující hudbu a čistý vokál hlavního protagonisty D. G. Klynea, který se objevuje hned v několika polohách – od zvučného hlasu v nižší poloze (řekl bych “tenoru”, ale abych si zase nevysloužil kritiku za neznalost hudební terminologie) až po vysoko vytažený vokál typu “kastrát”, o kterém jsem si původně myslel, že ho snad má na svědomí nějaká hostující zpěvačka, ale po podrobnějším poslechu se opravuji. D. G. Klyne k tomu zvládá i “drsný” blackový skřekot, ale čistý zpěv (nebo chvílemi recitál) mu dle mého svědčí mnohem více (a to byste ještě měli slyšet takový “Winterdance” z předchozího alba). Co se hudební stránky týče, tak rozhodně se nedá říct, že by prim hrály “tradiční” metalové instrumenty, především mám na mysli kytaru. Nosnou složkou melodie jsou naprostou většinu času klávesy, ať už imitují (tedy tak nějak předpokládám – pokud to jsou skutečné nástroje a na všechny D. G. Klyne hraje, tak to už pak opravdu klobouk hluboce dolů) smyčcové elementy, sem tam klavír a nebo snad ještě něco jiného (jako třeba Panovy flétny v samotném závěru). Zbytek ansámblu, opět všechno ovládané tím jedním a týmž D. G. Klynem, jim spíše sekunduje.
Samozřejmě se najdou momenty, kde výše uvedené neplatí, ovšem rozhodně to na kytarách nestojí. Tím se tedy hudba Appalachian Winter blíží asi spíš “symphonic” škatulce. Na druhou stranu tématické zaměření na lyrický popis drsné zimy v horách Appalačského pohoří ve mně evokuje zase víc to “atmospheric”. Vyberte si dle libosti.
Dnes nebudu popisovat a rozebírat jednu skladbu za druhou. Obecně platí to, co jsem uvedl výše, plus to, že se v rámci jedné skladby často střídají motivy, jsou přítomny výrazné předělové momenty, dochází ke změnám tempa, všelijakým změnám polohy hlasu a stylu zpěvu. Zkrátka že se posluchač nenudí. Když k tomu připočtu fakt, že jde o dílo dostupné legálně zdarma (dneska si z toho asi nikdo moc nedělá, ovšem tady můžete mít navíc i ten dobrý pocit), jde po všech stránkách o skvělou příležitost vyzkoušet si bez rizika něco nového. Chcete-li se rychle navnadit, vyzkoušejte určitě skladby “Solstice” a “Solitude”, ze starších alb případně “A Mountain in Stone” z první a už jednou zmíněný “Winterdance” ze třetí desky. Pokud vám sednou tyto, je pro vás celé album “Appalachian Winter”, potažmo celá diskografie projektu.
Další názory:
“Appalachian Winter” je mé první setkání se stejnojmennou kapelou (resp. spíše projektem) a nutno říct, že je to setkání velmi příjemné. Black metal v podání Appalchian Winter to hraje především na atmosféru, což je něco, co mám já osobně opravdu v oblibě – tím spíš když snažení nezůstane na půli cesty a výsledek se náležitě povede. A v tomto případě se to opravdu povedlo – byť “Appalachian Winter” rozhodně není zdaleka tím nejlepším a nejpamětihodnějším, co na tomto poli seženete, rozhodně za pozornost stojí, neboť některé momenty se vskutku vyvedly. Obzvláště bych vyzdvihl pasáže s čistými vokály, které dle mého názoru patří k tomu nejkvalitnějšímu, co album nabízí. Možná i z tohoto důvodu se mi jako vrchol jeví sedmá “Wind”, kde právě čistý zpěv hraje velmi výraznou roli. Což nic nemění na tom, že i ve všech dalších písních se najdou velice povedené kousky a že veškerý materiál na “Appalachian Winter” je silný jako celek – silný natolik, že se jej rozhodně vyplatí vyslechnout… H.
Jméno Abigail Williams registruji již delší čas, vlastně od té doby, co se na scéně objevilo někdy v roce 2006 s prvním EP “Legend”, které jsem sice neposlouchal, ale jejich o dvě léta mladší první desku “In the Shadows of a Thousand Suns” jsem si už sehnal, dal jí nějaký ten svůj jakýsi odborný posudek a došel k názoru, že je to víc špatné než dobré. S americkým black metalem je naneštěstí ta potíž, že buď se jedná o opravdu skvělou, mnohdy i výjimečnou záležitost, nebo (a to většinou) jde o nepříliš povedené tuctovky bez výraznějších schopností tvořit nějakou hlubší muziku. A přesně to byl bohužel případ Abigail Williams na “In the Shadows of a Thousand Suns”, kde skupina předvedla naprosto tuctový symfonický black metal – muzika přesně toho typu, že ji člověk zapne, poslechne, v polovině vypne a podruhé již nikdy nepustí. A tehdy se stalo, že jsem Abigail Williams přestal věnovat svou ctěnou pozornost, pročež mne druhá řadovka “In the Absence of Light” kompletně minula…
V našem napínavém příběhu se nyní posuňme na přelom letopočtů 2011 a 2012, kdy veliký a mocný H. právě sedí ve svém prohnilém doupěti a láme si svou mozkovnu s každoměsíčním problémem, kterému redaktorovi vnutit jakou recenzi. Náhoda tomu asi chtěla, že mezi těmito recenzemi figurují i Abigail Williams a jejich čerstvě třetí deska s názvem “Becoming”. Jenže ouha, jaká to nestoudnost, on je nikdo z četné obce redaktorské nechce! Inu, co se dá dělat, hrdinný H. chrabře přijímá hozenou rukavici, sám si bere recenzi na svá bedra a v očekávání dalšího průměrného klávesové blekmetlu mačká onen knoflík nejhrozivější – PLAY!
Ale nyní už vážně, panstvo. Díky předchozí nepříliš pozitivní zkušenosti s hudbou Abigail Williams se mi do poslechu “Becoming” opravdu příliš nechtělo. Avšak o to příjemnější bylo zjištění, co je deska v jádru zač, když jsem se k onomu poslechu po nějakém tom menším otálení odhodlal. Kapela totiž zcela zjevně od zmiňovaného debutu urazila za těch pár let mnoho a mnoho kilometrů po své hudební cestě, až v roce 2012 doputovala do končin, jež s krajinou, v níž se Abigail Williams pohybovali v roce 2008, má společného jen to nejnutnější minimum, které je tak minimální, až se o nějaké podobnosti dá hovořit jen stěží.
Oním zmiňovaným nejnutnějším minimem, které se v muzice Abigail Williams i přes jasně nepřeslechnutelný posun udrželo, je to, že skupina své hudební snažení stále staví na black metalovém základu. Nyní už však dočista zapomeňte na přídavná jména jako “symfonický” nebo “klávesový” a na jejich místo dosaďte přídomky jako “atmosférický” či dokonce svým způsobem (přece jen lze zrovna s touto škatulkou zacházet dosti volně – už jen díky její povaze) “progresivní”.
Nějakou tu změnu již značí letmý pohled na tracklist. “Becoming” má ze všech tří desek nejmenší počet skladeb, ale nejdelší hrací délku, přičemž nejdelší píseň s přehledem přesahuje hranici 17 minut, což už je, jak jistě sami uznáte, vcelku nálož. Abigail Williams se vskutku pustili do mnohem rozsáhlejších a strukturovanějších kompozic, které už by se daly nazvat hudebními odysseami. Já osobně pod tímto pojmenováním obecně chápu velmi dlouhé skladby spíše pomalejšího (možná by se dalo říct až majestátnějšího) tempa s neskutečně silnou atmosférou. A přesně to je definice, která na celou šestici písní z “Becoming” sedí jak ulitá.
V tom, co Abigail Williams na své novince předvádějí, by se vcelku lehko daly najít jisté společné vztyčné body s jistými veličinami zámořské žánrové scény. Některé pasáže nemají daleko k poslední dobou velice oblíbeným introvertním farmářům Wolves in the Throne Room, jinde jako by vykukovali feťáci Nachtmystium zbavení drogové závislosti, čili bez té jejich charakteristické psychedeličnosti, jíž na posledních dvou opusech dovedli téměř k dokonalosti. Jiné momenty by zas způsobem, jakým Abigail Williams přes sebe překládají rozmanité hudební vrstvy široké palety emocí, mohly připomenout portlandské náladotvůrce Agalloch, avšak bez onoho těžce uchopitelného mlhavého přírodního oparu. Naštěstí ale Abigail Williams ani jednu ze zmíněných kapel, ani žádnou další vyloženě nekopírují, pouze v některých případech používají obdobné vyjadřovací prostředky, ale do jisté míry stále zůstávají dostatečně sví, což je nutno ocenit.
Nesporná výhoda “Becoming” je v tom, že neustále roste po všech stránkách a do všech směrů. Roste s každým dalším poslechem, roste v průběhu své délky v rámci jednoho poslechu, ale dokonce roste i každá samotná kompozice zvlášť, čím více spěje ke svému konci. Jsou to právě závěry každé z pěti skladeb (nebudeme-li mezihru “Three Days of Darkness” počítat jako regulérní věc), které patří mezi vrcholy celé desky. Ale vezměme to popořadě. Síla těch songů je v tom, že prostě a jednoduše mají tu moc vtáhnout posluchače do svých útrob. V průběhu každého z nich se vystřídá přehršel různých nálad, temp, barev i chutí, což ve výsledku dává dohromady vskutku pestrou mozaiku, jež se však ani na vteřinku nezačne drolit do pouhé kompilace odlišných nápadů. Naopak, vše působí až překvapivě semknutě, uvážíme-li fakt, že se Abigail Williams v rámci jednoho kousku pohybují od výbuchů agrese, přes střední chytlavější pasáže až k ponurým atmosférám v předlouhých instrumentálních plochách, nezřídka až k vyloženě hypnotickým uhrančivým momentům, jež člověka dostanou na kolena. Vrcholem celého snažení kapely je pak již jednou zmiňovaná nejdelší a zároveň závěrečná a cellem okořeněná “Beyond the Veil”, která ve svých 17 a půl minutách ukrývá mimo jiné jednu nádhernou pasáž, která jako by vypadla ze soundtracku ke kultovnímu snímku “Poslední mohykán”. Věřte mi, že zde si své choutky ukojí i opravdu nároční posluchači. Celkově opravdu velmi výtečná deska!
Není náhodou, že předmět mé dnešní recenze pochází z Maďarska. V poslední době zjišťuji, že v této zemi vzniká značné množství kvalitní hudby a já tak při svých toulkách internetem za neznámými kapelami vždy zpozorním, když narazím na tvorbu maďarských hudebníků. Na Taranis jsem narazil úplnou náhodou a po zjištění, že recenze, která o albu pojednávala, je (překvapivě) maďarsky, jsem se chystal okno prohlížeče zavřít. Nakonec jsem však recenzi jen zběžně prolétl a můj zrak utkvěl na několika zmínkách o Thy Catafalque, jediných známých slovech v záplavě nesmyslného jazyka. Vydal jsem se tedy zkoumat, co jsou neznámí Taranis zač, a narazil na zajímavé informace. Taranis totiž není kapela, nýbrž sólový projekt jistého Attily Bakose. Ten se mimo hudby několika vlastních kapel podílel také na nahrávání posledních dvou alb již zmíněných Thy Catafalque (které máme zde v redakci Sicmaggotu ve velké oblibě), a to jako autor všech čistých zpěvů. Rozhodl jsem se tedy zkoumat dál.
Taranis, tehdy ještě ve dvoučlenné sestavě, nahráli první demo v roce 2000. Hned po něm se kapela rozpadla. Attila Bakos však ještě v témže roce napsal skladby pro připravované debutové album. Tyto skladby čekaly dlouhých jedenáct let, než byly nahrány a posléze vydány pod názvem “Kingdom”. Dohromady jde o pouhé čtyři kompozice v celkové délce zlehka přesahující čtyřicet minut, skladby samotné jsou tak poměrně dlouhé. Ač není jejich žánrové zařazení zcela jednoduché, největším vlivem je zde jistě symfonický black metal spolu s epickým power metalem. Zásadní roli na “Kingdom” hrají klávesy, které vytváří atmosféru a mnohdy jsou mnohem důležitější než kytary. I ty ovšem svůj prostor dostanou (zejména v tvrdších momentech) a Bakos se zde ukáže jako autor velmi chytlavých riffů. Album také nezapře vlivy folkové hudby, až na výjimky (například píšťaly v závěrečné “Origin”) je to ovšem spíše v nenápadných náznacích a používání tradičních folkových nástrojů se zde nekoná.
Tím prvním, co vás na “Kingdom” přirozeně musí zaujmout, jsou vokály. Stejně jako o vše ostatní na albu se o ně staral Bakos sám. Vybaven znalostí hudby Thy Catafalque jsem si myslel, že mě nemohou ničím překvapit, jenže opak byl pravdou. Jeho čistý zpěv je fantastický, Bakos si zde užívá tvůrčí volnosti a pouští se do mnoha poloh, v nichž jsem ho nikdy neslyšel. Skvělý je zejména jeho téměř operní zpěv, který využívá například na konci první skladby “Storm”. Jenže tím jeho repertoár nekončí. Ukazuje se totiž, že je schopen i skvělého growlingu a všelijakých black metalových skřeků. Po vokální stránce je tak “Kingdom” zatím nejlepší letošní album a už jen proto si zaslouží pozornost. Texty jsou kompletně v angličtině a ve své podstatě jde o velmi jednoduché (co se formy týče) rýmovačky. To jim ovšem neubírá na kvalitě, a tak je můžu doporučit k hlubšímu nastudování.
Již od úvodních poslechů je znát, že Attila Bakos je muž na svém místě a tvorbu “Kingdom” měl plně pod kontrolou. Album zní jednotně, svůj zvuk nezapře v žádné ze skladeb a vy tak dobře víte, co posloucháte. Zároveň je však dostatečně rozmanité, aby nenudilo, a jednotlivé skladby dost kvalitní, aby zaujaly samy o sobě bez nutnosti pouštět si celé album. O produkci se staral autor sám a ani v tomto ohledu mu nelze nic vyčítat. Jedním z nejkrásnějších uměleckých prvků je kontrast a právě na něm je “Kingdom” postavené. V každé ze čtyř skladeb nalezneme jak tvrdé metalové momenty, tak i progresivnější části, které mohou být epické a intenzivní, stejně jako uklidňující a melancholické. Největší zásluhu na kvalitách alba má samozřejmě fakt, že je skvěle napsané. Bez výborných vokálů by ovšem nemohlo fungovat. Vzhledem k tomu, že se Attila Bakos rozhodl plně věnovat sólové kariéře na úkor svého působení v Thy Catafalque, věřím, že se Taranis brzy ohlásí s novým materiálem. Nezapomínejme, že “Kingdom” vzniklo před jedenácti lety v době, kdy Bakos s tvořením hudby teprve začínal. Spolu s nově získanými zkušenostmi by tak Attila mohl stvořit skutečný klenot. Tentokrát ode mě dostane “jen” 8,5 bodu.
Další názory:
Stačilo mi, aby kolega jenom zmínil souvislost s maďarským klenotem Thy Catafalque, a o minutu později už jsem “Kingdom” intenzivně sháněl. Taranis sice na hudební genialitu Tamáse Kátaie nemá ani zdaleka, ale to nevadí, ono by to vlastně bylo i nefér oba projekty porovnávat, neboť Attila Bakos, který se na posledních dvou deskách Thy Catafalque podílel jako hostující vokalista, tvoří s Taranis přece jenom diametrálně odlišnou hudbu. “Kingdom” se nese spíše ve vodách melodického black metalu s epickou atmosférou. Na ploše čtyř delších skladeb Attila rozehrává napínavou hru s mnoha zvraty, vypomáhá si rozmanitostí temp a nálad, vkusnými a nevtíravými klávesovými plochami a v neposlední řadě také výtečným vokálním projevem (což ale znalci “Rengeteg” a “Róka hasa rádió” jistě budou brát jako samozřejmost). “Kingdom” balancuje na hraně mezi klasickým black metalem (v některých momentech nechybí rychlé sypačky a charakteristický řev) a jeho symfonickou odnoží (všudypřítomné klávesy), ale v konečném důsledku není ani jedno a to je jeho výhodou. Abych to zestručnil, výsledkem je velice příjemná deska, která člověka s ubíhajícím časem baví stále víc. Řekněme, že se jedná o velice povedený materiál, v němž si to své najdou příznivci třeba takových Summoning nebo Falkenbach. H.
