Archiv štítku: atmospheric black metal

Wolves in the Throne Room – Celestial Lineage

Wolves in the Throne Room - Celestial Lineage
Země: USA
Žánr: cascadian black metal
Datum vydání: 13.9.2011
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Thuja Magus Imperium
02. Permanent Changes in Consciousness
03. Subterranean Initiation
04. Rainbow Illness
05. Woodland Cathedral
06. Astral Blood
07. Prayer of Transformation

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Desky Wolves in the Throne Room se přikradou vždy nenápadně, prosty jakéhokoliv většího proma či reklamy, přesto se – alespoň v některých kruzích – jedná vždy o počin, na nějž se netrpělivě čeká a od něhož se i hodně očekává. Zajímavé, že se do tohoto stavu dostali hned po dvou albech a při tom aktuálním, čtvrtém, už pomalu platí za ikony současného inteligentního black metalu pro intelektuály. Jenže když tu muziku člověk slyší… ono se ani není co divit. Wolves in the Throne Room je totiž kapela do jisté míry opravdu výjimečná. Americkou odnož metalové hudby (obecně, ne konkrétního žánru) mnozí chápou jako synonymum pro povrchní hudbu, s čímž bych osobně do jisté míry i souhlasil – až na absolutní výjimky! A právě tito záhadní ekologové z amerického severozápadu, kteří jsou svými názory a svou ideologií vzdálení klasickému pojetí black metalu jak jen to jde, mezi takové výjimky bezesporu patří.

A přitom klíč, kterým si Wolves in the Throne Room odemkli neotřesitelné místo v současné scéně, je až hrozivě jednoduchý. Ale v jednoduchosti je síla a ne všechno, co jednoduše vypadá, je také jednoduché stvořit. Tím klíčem je totiž atmosféra. Ale ne jen tak ledajaká – atmosféra s velkým A, naprosto specifická a nenapodobitelná. Ta je alfou i omegou jejich tvorby, ale v tomto případě je sázka na jeden trumf opravdovou výhrou. Wolves in the Throne Room doslova hypnotizují, paralyzují; nikam nepospíchají, namísto toho radši pečlivě a s jistotou malují své rozsáhlé kompozice paletou sugestivních nálad a pocitů. Kapela ten svůj hudební chrám buduje rozvážně a stranou všeho dění, ale o to je pak výsledek unikátnější. A právě vydané “Celestial Lineage” v žádném případě není výjimkou.

Hned úvod první skladby “Thuja Magus Imperium” posluchače doslova ze vteřiny na vteřinu vtáhne dovnitř, když se rozezní pomalé intro, v němž se do muziky Wolves in the Throne Room opět vrací podmanivý ženský vokál, jehož majitelkou je Jessika Kenney, která svým uměním před čtyřmi lety okořenila přelomový opus “Two Hunters”. A ono obecně je to právě “Two Hunters”, nikoliv předchozí “Black Cascade”, k němuž se vyznění “Celestial Lineage” stáčí. Wolves in the Throne Room se totiž vrátili k používání uhrančivých poklidnějších pasáží, z nichž přímo tryskají tuny atmosféry, což je dle mého názoru skvělé, protože ty jsem na “Black Cascade” malinko postrádal (i když je pravda, že tamto pánové řešili trochu jiným způsobem). Na “Celestial Lineage” jsou sice tyto hypnotické pasáže kratší, na druhou stranu jich je ale víc, což ve výsledku budí jakýsi “písničkovější” (s velkou nadsázkou) dojem – jako příklad kromě již zmiňovaného intra “Thuja Magus Imperium” můžeme jmenovat třeba pasáž okolo sedmi minut v té samé písni, část přibližně ve třech čtvrtinách “Subterranean Initiation”, celou “Woodland Cathedral” apod. Nahrávka však samozřejmě nepostrádá ani opravdu rychlé pasáže a mimo jiné právě v nich se ukazuje ta neotřelost Wolves in the Throne Room. I v tom nejrychlejším momentu jejich muzika stále vyzařuje jakousi zvláštní auru, jež má k jakékoliv agresi na míle daleko, spíš ještě dál, stále to totiž působí spíše meditativním dojmem, někdy možná až očišťujícím, relaxačním.

Wolves in the Throne Room

Na “Celestial Lineage” se oproti předchozím deskám dostávají ke slovu opravdu velice výrazné kytarové melodie – mnohdy tak výrazné, až by se v některých případech daly považovat dokonce za klasická sóla. Každopádně jsou to právě ony, kdo má povětšinou na svědomí jakousi třetí formu, jíž se Wolves in the Throne Room na “Celestial Lineage” představují. Jedná se o neuvěřitelně extatické momenty, někde na pomezí dvou výše zmiňovaných, ale ještě mnohem více úžasnějších, někdy se jedná dokonce až o takové perly, že se limitně blíží naprosté hudební dokonalosti. Jedním příkladem za všechny budiž třeba druhá polovina skladby “Astral Blood”.

Úplnou novinkou na “Celestial Lineage” je však celková kompozice písní v rámci celé desky. Vůbec poprvé Wolves in the Throne Room na svém dlouhohrajícím počinu opustili formát čtyř monumentálních skladeb a jejich počet navýšili o tři, dalo by se říct vcelku netypické (jen do jisté míry, z pohledu oné kompozice, ne hudebně). Dvě z nich jsou krátké, tajemné mezihry – šamanskou náladou opředená “Permanent Changes in Consciousness” a “Rainbow Illness”, v níž se dostává ke slovu ambient ne nepodobný Burzum (resp. jednomu motivu z písně “Han som reiste”), podbarvený “šumivou” kytarou. Onou třetí lehce netradiční věcí je již zmiňovaná “Woodland Cathedral”, která je na poměry Wolves in the Throne Room hodně krátká (“pouze” pět a půl minuty – s výjimkou oněch dvou intermezz nejkratší věc skupiny). Svou strukturou, provedením i samotnou hudební složkou dost připomíná jedinou další podobně krátkou písničku kapely, “Dea Artio”“Two Hunters”.

Pokud Sicmaggot nějakou dobu sledujete, jistě jste si už všimli, že já si v recenzních rozhodně nepotrpím na otrocké vyjmenovávání nejlepší momentů alba. U nahrávek jako “Celestial Lineage”, které se mohou pochlubit takto rozsáhlými songy, to platí dvojnásob. Mohu vás ale ubezpečit v tom, že těch nádherných a zapamatováníhodných pasáží je zde rozhodně o poznání více než ta hrstka, kterou jsem tu vyjmenoval. Ale to už si s prominutím musíte objevit sami. Ode mě uslyšíte už jen to, že tady to objevování stojí zato a odměnou vám bude počin tak skvělý, že se k němu budete s chutí vracet ještě hodně dlouhou dobu.

Minimálně se jedná o věc, na níž si při bilancování letošního roku člověk určitě vzpomene jako na jednu z prvních. Osobně netuším, jestli se “Celestial Lineage” dostane na můj naprostý vrchol, který skončí v každoročním Vánočním eintopfu, vím však jistě, že o tato místa bude přinejmenším bojovat. Tohle jsou už samozřejmě vcelku nedůležité poznámky, mnohem důležitější je totiž něco jiného, možná to úplně nejlepší na tom všem. Ačkoliv už mají za sebou Wolves in the Throne Room několik skvostných opusů, které by jiným skupinám vystačily na celou kariéru, jsem si naprosto jistý, že tito hudebníci zdaleka neřekli své poslední slovo a že až za nějaké dva roky opět potichu přijde jejich další nahrávka, opět to bude klenot. Už jen proto, že horské lesy v samém rohu USA, z nichž Wolves in the Throne Room čerpají svou inspiraci, jsou opravdu hodně hluboké…

Wolves in the Throne Room


Dornenreich – Flammentriebe

Flammentriebe - Freiheit
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 11.2.2011
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Flammenmensch
02. Der wunde Trieb
03. Tief im Land
04. Wolfpuls
05. Wandel geschehe
06. Fährte der Nacht
07. Im allem Weben
08. Erst deine Träne löscht den Brand

Hodnocení:
H. – 9/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nikdo není dokonalý. Nerad to takto veřejně přiznávám, ale dokonce ani já sám nejsem dokonalý (ačkoliv k tomu samozřejmě nemám daleko :)), tudíž se mi doposud ještě nepovedlo seznámit se s úplně všemi hudebními skupinami, jejichž hudba za poslech stojí. Nejde holt slyšet všechno na světě. Znáte to, člověk má dlouhý seznam kapel, jejichž tvorbu by rád zkusil, jelikož je toho názoru, že by se mu mohla zalíbit, ale pořád ne a ne se k tomu dopracovat. Ten můj seznam v současné době čítá pár stovek jmen a Dornenreich byli mezi nimi, jeden nepatrný řádek mezi stovkami dalších. Velice častým, ne-li nejčastějším důvodem, proč z té spousty jiných vytáhnout zrovna onu konkrétní formaci, je vypuštění nové desky. Nejsem v tomto ohledu nikterak originální, a tak to bylo právě vydání sedmého dlouhohrajícího počinu, co mě donutilo se konečně s touto svojskou rakouskou formací seznámit. A jak odpanění za pomoci “Flammentriebe” dopadlo?

Nejprve co jsem vůbec od “Flammentriebe” čekal… Dornenreich jsou samozřejmě jméno, které scénou proplouvá již dlouhé roky, a chvála, jež se na hlavy této trojice rakouských hudebníků pravidelně snáší, rozhodně není malá, tudíž ani má očekávání nezůstávala zrovna při zemi. K poslechu jsem přistupoval s tím, že dostanu německy zpívaný, houslemi podbarvený black metal ve vysoké kvalitě. A ve své podstatě jsem to i dostal – až na jeden jediný, avšak velice podstatný detail, a sice že kvalita je ještě vyšší než vysoká; s klidným srdcem mohu hovořit o elitě a nemusím mít strach, že by mi huba upadla. Nemohu samozřejmě hodnotit v kontextu celé tvorby skupiny, a to z důvodů, které jsem letmo nastínil výše, co se ale čistě “Flammentriebe” týče, Dornenreich stvořili nahrávku, jíž se nebojím označit za skvostnou.

A čím že si vlastně Dornenreich takovou chválu zaslouží, když ve své podstatě hrají “jenom” black metal? Ale no tak, když dva dělají to samé, nikdy to přece není to samé, toť známým faktem; jeden umí lépe to, druhý zase ono, třetí to nezvládne a čtvrtý se v tom cítí jako ryba ve vodě. A Dornenreich se evidentně cítí jako ryby ve vodě ve tvorbě muziky, z níž na všechny strany létají působivé momenty a nádherná atmosféra…

Není black metal jako black metal – zde nemáme co dočinění s nějakým peklem, v němž hudebníci vzývají Rohatého až za roh a pentagram mají i na trenýrkách. Dornenreich se vydali cestou přemýšlivé, atmosférické hudby, která má svou hloubku i smysl; která se spíše než pro zuřivé mlácení řepou hodí k zadumanému poslechu ve sluchátkách. Možná si někdo z vás představí pod tímto popisem veskrze pomalou, možná i monotónní muziku, do níž se člověk musí ponořit a nechat se jí pohltit – je i není tomu tak. Že se jedná o nahrávku, s jejímž vstřebáváním si musíte dát na čas a do jejíž hlubin musíte opravdu zaposlouchat, to je bezezbytku pravda, o jakékoliv monotónnosti se ale mluvit nedá. Dornenreich totiž mají cit pro tvorbu velice působivých kompozic, které svou strukturou dokáží udržet posluchače v pozoru, někdy dokonce i překvapit.

A co je na tom nejlepší, ať už se “Flammentriebe” pohybuje v jakémkoliv rychlostním stupni, vždy funguje. Můžete být svědky poklidné, ba přímo relaxační nálady, stejně tak jako black metalové bouře, ohnivé agrese i tklivé melancholie, o níž se starají především housle, a rovněž velké spousty lahůdkových, emočně vypjatých momentů. Snad ani nemám to srdce vám prozrazovat, co všechno na vás čeká, neboť u tohoto typu desek je právě ono objevování všech zákoutí tím nejvíce vzrušujícím na jejich poslechu, proto – na demonstrativní ukázku – zmíním pouhé dvě pasáže, které udělaly obrovský dojem na mě osobně. Zaprvé je to nádherný houslový rozjezd druhé “Der wunde Trieb” – vskutku dechberoucí; zadruhé je to celá skladba “Wolfpuls”, zejména pak její čarokrásný závěr, který je dost dobře možná tím absolutním vrcholem “Flammentriebe”, onou pověstnou třešničkou na dortu této úchvatné mozaiky.

Máte-li blízko k hudbě, která se musí opravdu poslouchat, nikoliv pouze konzumovat, jste na správné adrese – stačí jen zaklepat, otevřít dveře, s grácií se uvelebit do měkkého křesla… a pak už jen naslouchat… naslouchat příběhy, v nichž i dvoukopák a krkavčí ryk může znít melancholicky a akustická kytara mrazivě. Možná, že při poslechu k vám budou promlouvat jiné emoce, než tomu bylo u mne – netvrdím, že to není možné; s jistotou ale mohu říct, že nudit se rozhodně nebudete. A že se němčina do metalu nehodí? A což takhle, abyste se od “Flammentriebe” nechali přesvědčit o opaku a nahlédli, co se skrývá pod onou zajímavou malovanou obálkou?

Dornenreich - Flammentriebe


Další názory:

Ač tahle kapela hobluje už dlouho, první zkušenost s nimi mám až u “Flammentriebe”. Dříve bych tuto hudbu odsoudil, dnes k ní mám ale poměrně velké sympatie. Dornenreich nabízí skvěle poslouchatelný black, který mě po celou dobu alba vůbec nenudil. Velice se mi třeba líbí zapracování houslí, nejvíce hned ve druhé “Der wunde Trieb”. Kapela dokáže však i zvážnit a zpomalit jako třeba v závěrečné “Erst deine Träne löscht den Brand” – ta se mi asi překvapivě z celé desky zamlouvá nejvíce. “Flammentriebe” je opravdu skvělé album, kterému moc nechybí do plného hodnocení.
Seda


Negură Bunget – Poartă de dincolo

Negură Bunget - Poartă de dincolo
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 25.4.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Hotar
02. La marginea lumii
03. Frig în oase
04. Poartă de dincolo

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozkol v řadách rumunské skupiny Negură Bunget byl svého času dosti omílanou záležitostí. Přesto si myslím, že nebude od věci si okolnosti na začátek recenze připomenout; přinejmenším nám to poslouží jako zajímavý úvod. V roce 2009 se jádro této s největší pravděpodobností nejznámější rumunské metalové kapely, tedy kytaristé Hupogrammos a Sol Faur a bubeník Negru, dohodlo, že nadobro ukončí činnost. Vzhledem k tomu, že Hupogrammos a Sol Faur už v té době plánovali založit nový společný projekt Dordeduh, není moc těžké se domyslet, který třetí člen stál za oním rozkolem. Až doposud vypadá vše v pořádku, kdyby ale onen třetí člen, Negru, fungování skupiny za zády svých dvou bývalých spoluhráčů opět neobnovil v nové sestavě. Avšak Hupogrammos a Sol Faur nad tím mávli rukou a radši než na tahání po soudech se soustředili na tvorbu nové vlastní muziky (viz pilotní minialbum “Valea omului”, které je vskutku lahůdkové).

Právě díky všem těmto okolnostem jsem novou Neguru Bunget dlouho nebyl s to vůbec vystát. Možná si někdo z vás dokonce i vzpomene na mojí přibližně rok starou recenzi jejich “debutové” desky “Vîrstele pămîntului”, kde jsem je – především díky svému znechucení nad těmito nehudebními záležitostmi – docela dost strhal. Poslední dobou však zjišťuji, že s odstupem času mi současná Negură Bunget začíná ležet v žaludku čím dál tím méně, že jsem si na současnou situaci u rumunských mystiků zvykl a že už jsem pomalu schopen si vychutnat i jejich aktuální podobu. A dost velkou měrou se na tom podílí i nedávno vydané minialbum “Poartă de dincolo”, které mne takříkajíc nalomilo. I když si stále stojím za tvrzením, že nové věci zdaleka nedosahují kvalit poslední desky v původní sestavě, geniálního opusu “Om”, přesto bylo tenkrát hodnocení 5/10 pro “Vîrstele pămîntului” hodně podceněné. Ale opravování starších verdiktů není předmětem tohoto článku – pojďme se místo toho podívat na zoubek EP “Poartă de dincolo”

Negru v jednom z mnoha promo rozhovorů k “Vîrstele pămîntului” prohlásil, že je vlastně i relativně jedno, kdo v Negură Bunget hraje, jelikož skupina je sama o sobě tak silnou entitou, že si svou neopakovatelnou auru udrží sama (přesně takhle to nebylo, pouze v tomto smyslu, paměť už mi přece jenom neslouží tak jako kdysi, takže citovat si vážně nedovolím). A možná že má i pravdu… zřejmě víc, než by si sám přál. Když tak poslouchám “Poartă de dincolo” (nutno dodat, že dnes už jsem schopen to poslouchat s čistou hlavou a bez předsudků, což ještě loni touto dobou nebývalo), opravdu je v něm cítit stín toho nezaměnitelného ducha rumunských lesů, jímž hudební produkce Negură Bunget vždy dýchala. A co je hlavní, jedná se zároveň o velice dobré skladby. Skupina se samozřejmě nijak moc nesnaží měnit zaběhnutý recept – v němž se spolu vaří black metalová hrozivost a pochmurnost se zastřeností a (z našeho pohledu) netradičností rumunského folklóru, jehož kořením jsou rozmanité folkové instrumenty (na aktuálním EP jsou nejlépe slyšet asi v písni “La marginea lumii”) -, ale to v tomto případě nevadí.

Úvodní a zároveň i nejdelší kompozice “Hotar” začíná poklidným, rituálním a atmosférou prostoupeným intrem, jež postupně nabírá na síle, aby se zlomilo do mocného riffu. Jestli se něco na “Poartă de dincolo” povedlo, tak je to okamžité vtáhnutí posluchače do děje hned v úvodních vteřinách, což je dozajista příjemné zjištění. Tato píseň, i písně po ní následující, plyne v zaběhnutém Negurovském schématu, kde hraje prim především silný pocit neproniknutelných hvozdů rumunských hor a atmosféra panenské, člověkem nedotčené přírody, kde se můžete doslova zasnít. Asi takhle působí muzika Negură Bunget na mě. Celkově se jedná o velice přemýšlivou muziku (ne všechen black metal je extrémní prasopal), která plyne velice přirozeně, všechny přechody působí plynule, což kvituji, neboť nemám moc v oblibě hudbu, kde se střídá motiv za motivem co každou vteřinu.

Druhá “La marginea lumii”, jak již bylo zmíněno, se blýskne zejména povedenou folkovou linkou, hlavně v úvodu a závěru skladby. Následující “Frig în oase” je tichou mezihrou, která operuje někde na pomezí ambientu a ticha. Ale v některých případech je i ticho důležité, což tento kousek potvrzuje. Závěr minialba se nese v duchu titulní “Poartă de dincolo”, jež snad kromě malinko nabroušenějších riffů nepřináší už nic zásadního.

Negură Bunget

Shrnuto, podtrženo, “Poartă de dincolo” je určitě zajímavým počinem, byť se jedná jen o EP (ke cti mu však slouží, že na něm nejsou žádné chujoviny jako živé, akustické nebo zremixované verze songů, ale zcela nový materiál). Minimálně první dvě písně jsou silné věci a třetí “Frig în oase” jim slouží jako zajímavé outro. Závěrečná “Poartă de dincolo” už mi přijde trochu slabší a klidně bych se bez ní obešel, ale budiž, stále to není špatné. Každopádně se jedná o půlhodinku velice příjemného a kvalitního poslechu, který nenudí. Budu se sice opakovat, ale znovu musím říct, že kvalit starších opusů s původní sestavou to sice nedosahuje ani zdaleka, přesto uznávám, že “Poartă de dincolo” jasně ukazuje, že současná Negură Bunget přece jenom není zbytečnou kapelou, jež by neměla co říct.


Nocra – The Haunting

Nocra - The Haunting
Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Agni Productions

Tracklist:
01. Saturn’s World
02. Broken Wings
03. Enlightened by Death
04. One Winter Evening
05. Omen
06. Damned
07. Butterfly
08. In My Dreams
09. Memories
10. Et avis

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agni Productions

Myslím, že neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že na poli současného black metalu patří východoevropská scéna k těm nejvýraznějším líhním kvalitních kapel. Přesně určit se to sice nedá, ale nejspíše v tomto ohledu vede Ukrajina, ačkoliv nesmíme zapomínat, že i v okolních zemích se najdou tuze zajímavé sebranky. Konkrétně dnes se pohybujeme v Rusku (a jelikož Rusko je přece jenom trochu velký pojem, buďme konkrétnější – předmět dnešní recenze pochází z Petrohradu) – Nocra je jednou z mnoha štik v místním rybníčku a jako taková nedávno vyhodila na posluchačský břeh druhé dlouhohrající dítko s názvem “The Haunting”. Pojďme se mu trochu podívat na zoubek…

V dnešní době už není to není takové terno potkat čistě dívčí kapelu a myslím, že každý z nás nemusí moc dlouho vrtat v paměti, aby si na nějakou takovou skupinu vzpomněl… ale co takhle v čistě black metalovém ranku? To už je horší, což? Možná si řeknete, proč o tom vůbec mluvím? – vždyť je to ve své podstatě jedno, jestli hudbu hraje chlap, ženská nebo třeba ufon, hlavně, že to zní dobře. To je samozřejmě pravda a já s tím bezezbytku souhlasím, avšak v případě Nocra je to velice význačný prvek. Díky jinému úhlu vnímání, než jsme u povětšinou mužského black metalu zvyklí – nazvěme to třeba ženským pohledem – se v hudbě kapely vyskytují mnohé až doslova něžné momenty, především díky hojně využívaným klávesám, což tvoří v porovnání s black metalovou tváří vskutku obrovský kontrast. A světe div se, ono to funguje… a opravdu dobře. Co tím mám na mysli je nejvíce evidentní ve videoklipové “Broken Wings”, ale podobné náznaky lze samozřejmě zaslechnout i v dalších písních…

…ale to už jsme trochu předběhli, neboť “The Haunting” začíná skladbou “Saturn’s World”, která ještě nabízí tu řekněme konvenčnější podobu black metalu. Střední tempo s výborným riffem se prolíná s o něco rychlejšími pasážemi, ale v pozadí si pozorný posluchač hned s prvním ochutnáním všimne výrazných vlivů ambientu, což je jeden z nejvýraznějších poznávacích prvků Nocra. Melancholickou “Broken Wings” s výraznou klávesovou linkou jsme již nakousli a ostatně si ji sami můžete poslechnout v přiloženém klipu, takže ji ve výčtu přeskočíme, byť jistě patří k vrcholným momentům “The Haunting”.

Ovšem podobně je na tom i následující “Enlightened by Death”, která je možná tou nejvýraznější skladbou desky. Kromě opětovného lehkého klávesové vyťukávání zaujme především úžasnou sólující kytarou, mnohdy se vydávají až do hájemství progrese. “Enlightened by Death” se jen tak mimochodem objevila už i na debutovém počinu, ale novější verze je podle mého skromného názoru o třídu lepší – ne jen zvukově, ale hlavně díky dodání onoho skvostného sóla. Oproti tomu hned v následující “One Winter Night” přebírají vůdčí úlohu klávesy, jejichž zvuk na mne navzdory názvu a textu působí spíše “vesmírně”. Už jen z tohoto krátkého výčtu začátku desky lze vystopovat jednu z hlavních předností Nocra – je jí cit pro vytváření rozmanitých a mezi sebou jasně rozpoznatelných skladeb, aniž by byla potlačena konzistence materiálu. Snad ani nemusím dodávat, že se jedná o veliký klad.

Jak už tomu u black metalu bývá, prim nehraje bezchybná produkce či omračující hráčské výkony, nýbrž atmosféra, což je, abych se přiznal, přesně dle mého gusta. Pozitivním zjištěním je fakt, že v případě “The Haunting” nezůstalo pouze u záměru a velice povedená chorobná nálada vládne celé nahrávce. Těch několik málo chvil zklidnění, kterých můžeme být svědky kupříkladu v již několikrát zmiňované “Broken Wings” nebo vynikající mezihře “Butterfly”, jsou už jen bonbónkem, který dodává “The Haunting” na rozmanitosti.

Pokud bych to měl celé nějak shrnout, rozhodně bych prohlásil, že Nocra se na svém druhém velkém počinu prezentuje velice vyspělým a povedeným materiálem a profiluje se jako skupina, jež stojí za pozornost. Album roku to nejspíš nebude, ale to nic nemění na prostém faktu, že jde o kvalitní věc. Sám za sebe nemohu říct nic jiného, než že se mi “The Haunting” opravdu líbí.


Agalloch – Marrow of the Spirit

Agalloch - Marrow of the Spirit
Země: USA
Žánr: atmospheric folk / doom / black metal
Datum vydání: 23.11.2010
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. They Escaped the Weight of Darkness
02. Into the Painted Grey
03. The Watcher’s Monolith
04. Black Lake Niðstång
05. Ghosts of the Midwinter Fires
06. To Drown

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Není žádným velkým tajemstvím, že z tak obecně velice povrchně smýšlející země jako USA většinou pocházejí kapely hrající na obdobně povrchní úrovni. Ne vždy je to úplně špatně a minimálně pro nenáročný oddech se takové skupiny čas od času hodí, o nějakém hlubším posluchačském prožitku, natožpak o nějakém sdělení či myšlence v hudbě, se však mluvit nedá. Jak nám ale neodbytně připomíná jedno známé pořekadlo, takřka vždy existují výjimky potvrzující pravidlo, a tak i ze severoamerické velmoci pocházejí skupiny, k jejichž hudbě nelze přistupovat jinak než jako k čirému umění. Namátkou zde můžeme zmínit například skvosty jako Wolves in the Throne Room, Asunder, Nachtmystium, Krallice, Panopticon nebo Agalloch. A jsou to právě poslední zmiňovaní Agalloch, kteří jsou dnes předmětem našeho zájmu.

Co do stylové škatulky bychom Agalloch mohli nazvat atmosférickým folk/dark metalem, což žánrový rozsah jejich tvorby vystihuje zřejmě nejlépe, na druhou stranu se ale stejně tak jedná o označení v podstatě zavádějící. Ono totiž, jak už to tak bývá, není folk metal jako folk metal, a pokud se vám pod tímto označením vybaví plejáda trendem zplozených heja-heja tajtrlíků typu Korpiklaani, máte o daném žánru velice pokřivenou představu. Jsou to mimo jiné právě Agalloch, kteří beze zbytku dokazují, že i folk metal je hudbou na vysoce spirituální úrovni s přesahem do jiných sfér. Použijeme-li onoho omšelého porovnání právě s králi pivního folku, dostaneme dvě skupiny, jež, ačkoliv zaštítěné stejnou škatulkou, k sobě snad nemohou mít dále. Jen představu – Agalloch a Korpiklaani k sobě mají asi tak stejně blízko jako plastikové dětské autíčko a Rolls-Royce, čili, abychom zůstali u krásně motoristického výraziva, obě mají čtyři kola, tím však podobnost končí. Stejně tak snad jediné, co má folk metal v podání Agalloch společného s folkovými halekačkami à la Korpiklaani (a jim podobných), je jenom a pouze použití kytary, baskytary a bicích. Nic jiného.

Agalloch, to je ničím neředěná hudební lahůdka i pro toho nejnáročnějšího posluchače, nepřerušovaný proud unikátní přírodní atmosféry, která vyráží dech. Agalloch je zhudebněná procházka panenskou krajinou, na jejíž půdu dosud nevkročila lidská noha. Hluboké jehličnaté lesy, vysoké hory, pod jejichž majestátností je nutné sklopit zrak, křupající sníh pod nohami, krajina, v jejímž lůnu má člověk pocit, že je sám jediný na celém širém světě. Takové nálady vyvolává poslech Agalloch.

Je pravda, že tu zatím hovořím pouze v obecné rovině o skupině, nikoliv přímo o její novince „Marrow of the Spirit“, ale vše, co bylo napsáno v předchozích řádcích, sedí beze zbytku i na nejnovější počin z dílny oregonských náladotvůrců. Je to do jisté míry dáno i tím, že tvorba Agalloch působí především na velice abstraktní rovině, tudíž se o samotné hudbě a konkrétních projevech jednotlivých skladeb mluví jen těžko, mnohem lépe se popisují až ty konečné pocity z nich pramenící. Přesně v souladu s tím bych si dovolil prohlásit, že zatímco poslední počin „Ashes Against the Grain“ na mě působil „podzimně“, „Marrow of the Spirit“ dýchá spíše zimní atmosférou. Ale jak jsem již řekl, je to pouze můj osobní pocit, takže někdo jiný to zase může vnímat jinak, možná dokonce i naopak, ale to vše je spojené právě s onou abstraktností. A právě v tom tkví jedna z nejúžasnějších věcí na Agalloch, ale i na všech hudebních atmosférách – takovouto muziku (na rozdíl třeba od technicky pojatého metalu) nelze měřit šuplerou, nýbrž pouze svým vlastním vnímáním. Pokud toto pochopíte a domyslíte do důsledků, je jasné, že to otevírá takřka nekonečné množství možností, jak k „Marrow of the Spirit“ přistoupit a jak jej vstřebat.

Agalloch

Na ploše pouhých šesti délemetrážních opusů maluje skupina pestrou paletu bílých a šedavých nálad, v jednu chvíli hrozivých jako nejprudší vichřice, jindy zasněných jako pomalu se vznášející sněhové vločky, opodál zase tichých a osudových jako nekonečné pláně sněhu pokrývající vše, kam až oko dohlédne. Ačkoliv to bude možná vůči ostatním skladbám, které jsou všechny do jedné naprosto úžasné, nefér, nemohu nevypíchnout jednu jedinou nade všechny ostatní – přenádherný zádumčivý epos „Black Lake Niðstång“, z jehož nepopsatelné majestátnosti se tají dech. V jeho útrobách dřímá atmosféra přímo nezemská. V náznacích zde lze dokonce tu a tam zaslechnout epičnost asociující genialitu dávných průkopníků Bathory v období nepřekonatelného veledíla „Twilight of the Gods“. A ku cti Agalloch slouží fakt, že z tohoto nerovného souboje s legendou všech legend sice neodcházejí jako výherci, ale tváří v tvář Quorthonově nadčasovosti ani nemusejí sklánět hlavu. A považte, o kolika skupinách jsem já, věrný uctívač kultu Bathory, kdy něco takového prohlásil…

„Marrow of the Spirit“ se může stát vaším věrným společníkem do právě nastupujících sněžných dnů, jejichž atmosféru více než vystihuje, ba přímo přesahuje. Co vám budu povídat, na desky Agalloch se sice čeká vždy několik let, ale když to přijde, nemůžu se nikdy zbavit myšlenky, že mám před sebou dílo takřka dokonalé. A stejně tak jako všechna předchozí alba Agalloch, i „Marrow of the Spirit“ je vybroušený klenot.


Imperium Dekadenz – Procella vadens

Imperium Dekadenz - Procella vadens
Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Die Hoffnung stirbt…
02. Lacrimae mundi
03. A Million Moons
04. Ego universalis
05. À la nuit tombante
06. An Autumn Serenade
07. Ocean, Mountain’s Mirror
08. The Descent into Hades
09. Procella vadens
10. …wenn der Sturm beginnt

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Přestože Němci Imperium Dekadenz mají již pár let a pár nahrávek za sebou, dokud letos v lednu nevypustili do světa své třetí velké album „Procella vadens“, jaktěživ jsem o nich neslyšel. A po poslechu jejich novinky musím chtě nechtě přiznat, že mi až dosud unikala kapela, jejíž hudební produkce je natolik vydařená, že by byla opravdu škoda jí pozornost nevěnovat.

Imperium Dekadenz se pohybují v mantinelech blackmetalového spektra, avšak pokud prahnete po nějakém čistokrevném zlu, tady ho nehledejte. Ústřední dvojice Horaz a Vespasian (+ tři další kumpáni na živá vystoupení) se totiž zhlédla v pomalé a melancholické podobě žánru, což je jedině dobře, neboť minimálně nahrávka „Procella vadens“ jasně ukazuje, že tato tvář je pro Imperium Dekadenz jako stvořená, a zároveň protože rychlopalebných prasáren je s prominutím přece jenom jak nasráno, kdežto skupin, s nimiž by Imperium Dekadenz mohli být porovnáváni, je o poznání méně.

„Procella vadens“ však není žádná bezbřehá deprese. Muziku Imperium Dekadenz nejlépe vystihuje již jednou zmíněné slovo „melancholie“. Takové je hned úvodní tklivé intro „Die Hoffnung stirbt…“, které pomalu přechází v první klasickou píseň „Lacrimae mundi“. Hned od prvních vteřin se na člověka vyvalí těžká, neveselá kytarová stěna, oplývající vskutku nadmíru vyvedenou atmosférou, jež posluchače takřka ihned pohltí. Mohlo by se zdát, že typický blackmetalový havraní skřehot do celkového smutného vyznění zapadat nebude, opak je však pravdou.

Imperium Dekadenz tahají své trumfy sice pomalu, někdy vyjdou najevo až po vícero posleších, o to však přesvědčivěji. Jeden z mých osobních vrcholů přichází s třetí „A Million Moons“, která jako jediná na desce překračuje hranici deseti minut. Jedná se však o dynamickou, promyšlenou a působivě vystavěnou kompozici vrcholící v naprosto neuvěřitelné závěrečné dvouminutovce.

Další skladbou, kterou považuji za nutné zmínit, je „An Autumn Serenade“. Tu otevírá nádherná klavírní předehra ústící do zřejmě toho nejsmutnější dílku „Procella vadens“. Mlhavý opar protíná až v polovině chytře vystavěné akustické intermezzo. „An Autumn Serenade“ však není jedinou písní, kde se podobná mezihra vyskytuje, právě naopak, obdobné, převážně klavírní části prolínají celou nahrávku, úspěšně přikrmují už tak hutnou atmosféru a album když nic jiného oživují.

Musím se přiznat, že mi zpočátku „Procella vadens“ přišlo až příliš monotónní s málem záchytných bodů pro posluchače. Jak již ale bylo řečeno výše, deska mnohá svá tajemství odkrývá až časem a čím častěji navštěvuje můj přehrávač, tím lepší se zdá. Opravdu se tedy vyplatí mít s Imperium Dekadenz trochu té trpělivosti, protože odměna v podobě plného docenění „Procella vadens“ opravdu stojí za to. Pokud se vám s nastoupivším jarem začíná stýskat po zachmuřených podzimních náladách a hledáte něco zádumčivého na poslech, právě „Procella vadens“ by mohlo být tou správnou volbou.

Před samotným závěrem recenze si nesmím odpustit ještě jednu, taktéž velmi důležitou pochvalu, tentokráte na adresu obalu. Jednoznačně se jedná o jednu z nejlepších obálek, co se v letošním roce zatím objevily, navíc – a to se v takové míře zas tak často nevidí – zcela beze zbytku vystihující náladu samotné hudby.