Archiv štítku: atmospheric metal

Inter Arma, Plešatá zpěvačka

Datum: 22.10.2019
Místo: Praha, 007
Účinkující: Inter Arma, Plešatá zpěvačka

Legendární pražský klub 007 slaví 50 let a k této události chystá několik speciálních koncertů. Mimoto se ale najde stále dost místa i pro řadové akce, ke kterým patřilo také nedávné vystoupení Američanů Inter Arma. Ti letos zasáhli zvukovody vyznavačů extrémního metalu velice povedenou plackou „Sulphur English“, s níž právě křižují napříč Evropou.

Jako první na programu ale byla tuzemská čtveřice Plešatá zpěvačka. Ionescovo absurdní drama stejného názvu neznám, takže jsem si pod tímto jménem hanebně představoval pitomost souznící s českou pivní smetánkou, ale když byli vybrání jako předkapela Inter Arma, bylo mi jasné, že to nemůže být žádné podobné hovno. První poslech na Bandcampu v rámci přípravy mi ukázal, s čím budu mít tu čest. Musím ale říci, že naživo to znělo ještě trochu jinak. Zatímco ze „Stezky buzerantu“ znějí jako noisově metalový post-hardcore, v Sedmičce se až přibližovali zvuku Inter Arma, tedy vyloženého sludge. Zůstaly noisové kytarové riffy, ale zpěv zněl daleko hruběji a stejně tak celé ladění šlo více do metalu. Působivější mi přijde ten zamlumlaný hlukový výplach ze studia, ale i tak to byl dobrý koncert, jejž ozvláštňovaly nejrůznější udělátka zpěváka Nela, což je věc, která se nevidí moc často. S úlohou předskokana se poprali dobře a dramaturgicky nakonec zapadli daleko více, než jsem myslel.

S Inter Arma už se prostor před pódiem důstojně zaplnil (ze začátku akce jsem byl v klubu takřka sám) a mohli tak začít kralovat rodáci z Richmondu. Že se jedná o první ligu, bylo jasné takřka hned. Koncert mě skutečně nadchl a předčil má očekávání. „Sulphur English“ mám rád, vracím se k němu stále, stejně tak předchozí alba jsou dobrá, ale jelikož se jedná o atmosférické záležitosti, tak nějak jsem nevěřil, že se to povede stejným způsobem převést i na koncertní pódia. To jsem se ale šeredně mýlil. Inter Arma jsou naživo naprosto zničující kolos.

Inter Arma

K mému potěšení se jelo hodně z novinky „Sulphur English“, ale nezapomenulo se ani na starší věci. Borci se na pódiu docela tísnili, což velice brzy začal řešit vokalista Mike Paparo pravidelnými návštěvami diváků, kde odzpíval velkou část vystoupení. Jeho posedlý výraz a náruživý headbanging, kdy si div hlavu neomlátil o zem, působili velice zúčastněně, ale i na ostatních bylo vidět, že si hraní užívají a jdou do toho se vší vervou. Hypnotizující hudba měla stejné účinky jako ze studia – když měla uklidňovat, uklidňovala, když měla přimáčknout ke zdi, přimáčkla.

Vrchol celého večera pro mě spočíval ve skladbě „Citadel“, která je prostě neuvěřitelný válec. Její monumentální riff a zatuhlé tempo patří k případům, jež dokáží navodit husinu. V Sedmičce se k tomu však přidala i energii linoucí se z pódia a ostatních návštěvníků, a to je prostě něco, pro co se chodí na koncerty. Příjemné bylo také zjištění, že zněla dobře i titulní skladba „Sulphur English“, jelikož tu z desky zrovna tolik nemusím. Když se Inter Arma odporoučeli z pódia, nebylo to ještě to poslední. Paparo prohodil do mikrofonu, že mají čas ještě na jeden cover. Spustili nějaký blastbeatový virvál, a až s druhou slokou jsem konečně poznal, co že to hrají. Na rozloučenou hodili „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od legendárních Hüsker Dü, což je dost možná můj nejoblíbenější flák od této kapely. Moje hardcorové já zaplesalo. Přestože notně upravené, stále skvělé. Takový závěr jsem si nemohl ani přát.

Jestliže jste nikdy Inter Arma neviděli, jeli vám jejich hudba alespoň trochu blízká, při příští příležitosti jděte, stojí to za to. Sám jsem nečekal, že to bude až taková morda a o to silnější je to zážitek. Síla materiálu „Sulphur English“ se projevila i v živém provedení. Musím jenom chválit, moc lepších koncertů jsem letos zatím nenavštívil a na tenhle jen tak nezapomenu.


Jade – Smoking Mirror

Jade - Smoking Mirror

Země: Španělsko / Německo
Žánr: atmospheric death / doom / black metal
Datum vydání: 11.10.2019
Label: Nigredo Records / Pulverised Records

Tracklist:
01. Jade Emperor
02. Dead Stone Mask
03. Blossom
04. Smoking Mirror

Hrací doba: 22:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jade je dvoučlenná mezinárodní formace rozdělená mezi Německo a Španělsko. Borci jsou údajně anonymní, ale na promo fotkách normálně ukazují svoje držky, což mně osobně teda moc anonymní nepřijde, ale i kdyby, myslím si, že s tímhle jim ta anonymita příliš dlouho nevydrží. Já vám to tajemství nicméně neosvětlím, poněvadž jsem ty dva kořeny nepoznal.

Navíc tyhle hrátky na anonymitu jsou už dneska tak běžné, že to zas až tak zajímavé ani není. To už mi přijde zajímavější název Jade, jelikož se kapela pojmenovala dle minerálu jadeitu, který se hojně používal pro výrobu předmětů u mnoha starověkých civilizací. Spojen je hlavně s orientem, ale své místo měl kupříkladu i u Olméků nebo Maorů.

Jade vydali svůj první demosnímek „Smoking Mirror – MMXVIII“ v létě loňského roku, a to samonákladem na stokusové audiokazetě a také digitálně. Stejný materiál aktuálně vychází znovu jako EP s novým přebalem. Edici na kompaktním disku pustili do světa švédští Nigredo Records a vinylu, který je dostupný hned ve třech barevných provedeních (klasická černá, bílá s lehkým rudým zabarvením a půl na půl mix zelená/červená – každá barva limitovaná na sto kopií), se ujali Pulverised Records. V obou případech se jedná o poměrně známé firmy, tudíž lze předpokládat, že muzika Jade bude stát za to. Anebo ne?

Řekl bych, že Jade hrají muziku, jaká na současné metalové scéně určitě může mít úspěch. Nikoliv skutečně masový, ale věřím, že dost velký na to, aby si našel nezanedbatelný počet příznivců a zmiňované náklady se dařilo bez větších obtíží vyprodávat. Kapela produkuje jakýsi hybrid atmospheric death / doom metalu a atmospheric black metalu. Je to dobře vyprodukované, čitelné, dost přístupné, hodně melodické a v některých dílčích pasážích i docela příjemně epické, ale prakticky nic z toho ne v tom negativním slovy smyslu.

Jinými slovy, Jade rozumně balancují na pomezí, aby dokázali zaujmout větší množství lidí než jen skutečné fanatiky, pro něž extrémní metal není jen formální pojem, a zároveň se nezprotivili lidem, kteří pohrdají mainstreamovým metalem. Vlastně na mě to album působí podobně jako obal reedice… je to na hraně, a přitom to není jednoznačně blbé a člověk to nemůže jen tak suše vypičovat, že to je gay.

Při poslechu „Smoking Mirror“ i docela chápu, proč se v souvislosti s nimi hovoří o jménech jako Bölzer nebo The Ruins of Beverast. Ačkoliv to nejsou první asociace, které by mě napadly, smysl to určitě dává. Osobně bych klidně přidal také věcí jako Škáŋ nebo Esoctrilihum, možná i věci jako Argonavis nebo Tchornobog, s nimiž lze rovněž nalézt určité paralely.

Jade

Navzdory nesporným kladům ale nemůžu tvrdit, že by mě produkce Jade nějak zásadně zaujala. Asi nelze popírat, že „Smoking Mirror“ je nahrávka, do níž její autoři vložili dost umu, přesto má výsledek hodně daleko k tomu, aby se s většinou výše jmenovaných (Bölzer, The Ruins of Beverast, Škáŋ, Esoctrilihum) mohl srovnávat i co do kvality a posluchačovy ochoty se případně vracet. Alespoň tedy mojí ochoty.

„Smoking Mirror“ určitě není vyložená kokotina. Osobně jsem v tom ovšem nenašel nic víc než placku na pár poslechů, kde pár znamená spíš méně než více. Potom už se mi prvotina Jade začala trochu zajídat a chuť se tomu věnovat dál rychle opadla.


Our Survival Depends on Us – Melting the Ice in the Hearts of Men

Our Survival Depends on Us - Melting the Ice in the Hearts of Men

Země: Rakousko
Žánr: atmospheric metal
Datum vydání: 8.2.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Galahad
02. Gold and Silver
03. Song of the Lower Classes
04. Sky Burial

Hrací doba: 46:34

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Musím se přiznat, že o existenci rakouské formace Our Survival Depends on Us jsem až donedávna neměl ani tušení. Přestože třeba v minulosti vydali splitko s mými oblíbenci Der Blutharsch a přestože už nějakou chvíli kotví pod značkou Ván Records, jejichž činnost docela sleduju. Proto mě trochu překvapilo, že skupina funguje již od konce devadesátých let a že letošní deska „Melting the Ice in the Hearts of Men“ je už čtvrtým dlouhohrajícím počinem. O to příjemnějším překvapením bylo naše první setkání, poněvadž letošní řadovka mě hodně zaujala hned na první poslech…

A i ty následující poslechy ukázaly, že se nejednalo o nějaké chvilkové poblouznění, že „Melting the Ice in the Hearts of Men“ je opravdu povedená záležitost, která s postupem času naopak ještě vystoupala o kousek víc. A to je samozřejmě vždycky dobré znamení. Možná, že někteří z vás už kouzlo Our Survival Depends on Us objevili dávno a teď jen kroutí hlavou, že jsem zas jednou sto let za opicemi, ale pokud jste podobně jako já až doteď žili v blahé nevědomosti, pokusím se vám v krátkosti vysvětlit, proč byste si měli tuhle nahrávku poslechnout.

„Melting the Ice in the Hearts of Men“ je trochu zvláštní v jedné věci. Na první pohled se tváří, že půjde o další atmosférickou hudební odysseu. Co jiného by také člověk čekal od alba, na němž se nacházejí jen čtyři písně, z nichž i ta nejkratší docela pohodlně přesahuje deset minut. Jde ovšem o trochu klamavý dojem. Osobně bych řekl, že „Melting the Ice in the Hearts of Men“ je nejen tohle, ale zároveň navzdory očekávání i v jádru písničková deska. Ne v tom smyslu, že by se tu objevovala jednoduchá písňová struktura, v níž se pravidelně střídají sloky a refrény, ale spíš v tom smyslu, že je příjemně zpěvná a vlastně docela přístupná. Což však není myšleno negativně, protože se rozhodně nejedná o hloupou muziku.

Možná to vypadá trochu zmateně, ale výsledná deska zmatená rozhodně není, naopak zní dost přirozeně. To máte totiž tak… skladby jsou dlouhé, netriviálně strukturované a chytře budované, mnohdy i krásně vygradované jako třeba v případě „Gold and Silver“. Ten punc písničkovosti tomu dodávají dvě věci.

Předně jde o čisté a poměrně líbivé (není myšleno pejorativně) vokály, které mají blíž spíš někam k pozdějším Amorphis. Zpěv hraje na „Melting the Ice in the Hearts of Men“ výraznou roli a také patří k přednostem alba. Písně jako „Galahad“ nebo „Song of the Lower Classes“ jsou podány fakt extrémně dobře a některé ty pěvecké linky prostě nejde dostat z hlavy. Už nějakou dobu se mi nestalo, že bych takhle v duchu prozpěvoval pasáže nějaké desky jako v případě „Melting the Ice in the Hearts of Men“. Což jistě bude souviset i s tím, že neposlouchám moc chytlavé hudby, ale tím je to lepší, že se něco takového podařilo u nahrávky, která není prvoplánově chytlavá nebo banální.

Our Survival Depends on Us

Tu druhou věc už jsem zmínil nepřímo. Měl jsem na mysli množství skutečně dobrých a jednoduše zapamatovatelných momentů, díky nimž leze „Melting the Ice in the Hearts of Men“ do ucha hodně lehce. Záchytných bodů je hromada, což u takto dlouhých skladeb nebývá pravidlem, a člověk si prakticky okamžitě najde své oblíbené pasáže, na něž se může s dalšími poslechy těšit. Ke cti Our Survival Depends on Us slouží skutečnost, že i tyto jsou napsané dost chytře na to, aby jen tak neomrzely.

Jistě se na „Melting the Ice in the Hearts of Men“ najdou i chvilky, které mi nepřijdou úplně stoprocentní, ale v tomhle případě jsem ochoten je tolerovat, jelikož to pozitivní po mém soudu jednoznačně převažuje. A to jsem ještě nezmínil pár dalších vychytávek, jako třeba že občas si Our Survival Depends on Us sáhnou až někam k tribalu. Jednoduše tu je co objevovat. Za mě velké doporučení.


Inter Arma – Sulphur English

Inter Arma - Sulphur English

Země: USA
Žánr: atmospheric sludge / doom metal
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Bumgardner
02. A Waxen Sea
03. Citadel
04. Howling Lands
05. Stillness
06. Observances of the Path
07. The Atavist’s Meridian
08. Blood on the Lupines
09. Sulphur English

Hrací doba: 66:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Američany Inter Arma jsem začal registrovat, ostatně asi jako většina posluchačů, v období vydání přelomové desky „Sky Burial“ roku 2013. V celé délce jsem ale slyšel až následující „Paradise Gallows“. Přestože se mi zvuk kapely líbil už dříve, nepřinutilo mě to Inter Arma věnovat více času, což je trochu s podivem. Extrémní sludge metal, kterým se prezentují, mi je blízký, ale tak nějak kolem mne vždy jen prošuměli a časem jsem si na poslouchanou desku ani nevzpomněl. Nenacházel jsem v nich vyložené zalíbení, spíše jen cosi zajímavého, co mě dokázalo navnadit k poslechu, avšak to zajímavé se neproměnilo v nic víc.

Před vydáním novinky „Sulphur English“ se však změnila jedna zásadní věc. Než jsem se dostal ke kompletnímu albu, poslouchal jsem na YouTube uveřejněné singly a ty mě tentokrát bavily daleko více než obvykle. Netrvalo dlouho a pouštěl jsem si je s gustem poměrně často, což je tedy stav v mém vztahu k Inter Arma dosud nevídaný. Už mě k nim netáhla pouze zvědavost, ale dostavilo se konečně také čiré potěšení z jejich hudby, což je samozřejmě to nejvíc.

Je tedy jasné, že má očekávání od „Sulphur English“ byla veliká, dá se říci maximální. Těmi skladbami, které mi tak uchvátily, byly po sobě na desce jdoucí „Citadel“ a „Howling Lands“ a také nejdelší kus „The Atavist’s Meridian“. Všechny tyto tři zářezy si mě získaly něčím jiným a ještě lépe nakonec zapůsobily ve výsledném kontextu alba. Prvně jmenovaná je typicky plíživá zemitá věc s mohutnými riffy ve stylu Morbid Angel, dusotem Gojiry a všudypřítomným tlakem, který je vlastní celému „Sulphur English“. Ono už úvodní intro hraje nepříjemně na nervy a buduje napětí, jež se skrze šum prolne do táhlé, ale později až blackmetalové „A Waxen Sea“, rovněž skvělého díla.

To „Howling Lands“ nabízí zase něco jiného. Po tvrdém úvodu představuje odlehčení, znějící jako mezihra, avšak se stopáží šesti minut. Tribální bicí provázejí celou skladbou, kdy se kolem nich tvoří tajemná rituální atmosféra zdařile udržující posluchače v očekávání, i přestože je to docela jiná hudba než v předešlých minutách. Tím opravdovým uklidněním je nakonec až další skladba „Stillness“. Ambientní post-rock navozující meditativní momenty, které jako když z pera Pink Floyd vypadnou. Je s podivem, že po první pětici písní již uplynula více jak půl hodina hrací doby, ale ten čas není vůbec znát. Album s jistotou plyne a nenudí.

„Observances of the Path“ je konečně tou již dříve proklamovanou mezihrou představující skrze klavír poklidný dojezd předchozí „Stillness“ a zároveň tvořící napětí před navazujícím opusem „The Atavist’s Meridian“. Touto pulzující mašinérií v psychedelickém stylu Oranssi Pazuzu se dostává „Sulphur English“ na svůj vrchol. Zároveň je natolik skličující a trýznivá, až v momentech evokuje mistrovské dílo „Monotheist“ od Celtic Frost. Super.

Inter Arma

Bohužel, vzhledem k tomu jak povedené je album doposud, je skutečně škoda, že posledním dvěma skladbám – „Blood on the Lupines“ a „Sulphur English“ – se nedaří nahrávku patřičně uzavřít. Oba tituly víceméně ve dvaceti minutách opakují to, co bylo ke slyšení již v těch předchozích, čímž trochu shazují dobrý dojem z dynamiky, s jakou „Sulphur English“ jinak navýsost dobře pracuje. Celkový hrací čas 66 minut budí hrůzu; na proniknutí do desky je zapotřebí několik hodin, ale přestože poslední třetina už nenabízí takový zážitek, myslím, že se vyplatí ten čas do poslechu i tak investovat.

Oproti předchozím nahrávkám tak Inter Arma daleko více sází na celkovou atmosféru díla, prohloubila se různorodost písní, je tu více zvratů, klidných pasáží, přičemž ani těch tvrdších doomových a death/blackových nějak výrazně neubylo; zkrátka je tu toho hodně. Touto širokou paletou se velice obratně daří zbarvit prvních sedm skladeb, tedy tři čtvrtě hodiny hudby, což není úplně málo. Škoda, že musí s výjimkou prvotiny „Sundown“ tito rodáci s Richmondu vždy chodit přes hodinu, ono i kratší by to bylo dostatečně epické a monumentální a dle mého názoru by to hlavně celé věci prospělo.

„Sulphur English“ není tím albem, kterým být mělo. Mělo totiž našlápnuto na výbornou záležitost. Nakonec je z toho „pouze“ velice dobrá deska, jež ovšem rozhodně stojí za slyšení a představuje doposud nejlepší studiový počin Inter Arma. Zřejmě se bude objevovat v nejrůznějších ročních zúčtováních, a taky že po právu. V tom mém to ale s největší pravděpodobností nebude.


Vouna – Vouna

Vouna - Vouna

Země: USA
Žánr: atmospheric metal
Datum vydání: 9.11.2018
Label: Artemisia Records

Tracklist:
01. A Place to Rest
02. Cattle
03. Last Dream
04. Drowning City
05. You Took Me

Hrací doba: 31:42

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Metal jako celek je spíš maskulinní záležitost. Nikoliv výhradně, přesto je myslím docela evidentní, že se v něm uplatňuje víc mužské pohlaví nežli to ženské. Asi bude zbytečné tu nyní spekulovat o důvodech, proč tomu tak je. Ať je to dáno historicky nebo prostě tím, že základní podstaty žánru ladí spíš s archetypální povahou muže (anebo jde ta implikace opačně?), asi nám to už dnes může být víceméně jedno. Takový je prostě stav věcí, a i kdyby se někomu nelíbil, asi těžko s ním něco udělá.

Fakt jednoduše zůstává, že i dnes se v metalu stále uplatňuje výrazně méně žen než můžu, i přestože jsou dávno pryč doby, kdy byla ženská v metalové kapele naprostým zjevením. Já si navíc dovolím tvrdit ještě jednu věc – na metalové hudbě, kterou dělají ženy, se dá tato skutečnost poměrně lehce a také rychle poznat. Než mě někdo začne popotahovat za šovinismus či sexismus (měl-li to někdo v plánu, nechť si vylíže prdel) – netvrdím, že jde o něco negativního nebo snad horšího než typická mužská podoba žánru s upocenými svalnatými chasníky. Pouze říkám, že přístup žen k metalu v sobě většinou (dejme tomu, že ne vždy) nese určitý feminní prvek, což ale není špatně, poněvadž jde svým způsobem o svěží náhled, a to mi z posluchačského hlediska přijde jako žádoucí věc.

Paradoxně mám ovšem dojem, že u interpretek, které se tento element snaží dávat na odiv explicitně, je onen dámský génius slyšet méně a je méně lákavý (doufám, že jste pochopili to nenápadné rýpnutí do Myrkur) než u těch, v jejichž tvorbě je obsažen implicitně a ven plyne přirozeně.

Jak jste asi pochopili, zámořská formace Vouna ze státu Washington patří právě k těm, v nichž se tento ženský prvek projevuje. Hlavní postavou skupiny je Yianna Bekris, která pro eponymní debut složila veškerou hudbu i texty a prakticky jej i celý sama natočila. Dámská filozofie se poté projevuje i v koncertní sestavě, kterou ze čtyř pětin tvoří ženy a pouze na bicí hraje muž.

Můžete si myslet, že tohle všechno je jen kopa pindů, která nedává smysl, ale jen těžko popřete, že „Vouna“ patří k nahrávkám, které jsou možná metalové, ale nejsou tvrdé (bez dvojsmyslů) nebo agresivní. Jde spíše o měkčí záležitost, v tomto případě nicméně bez pejorativního nádechu. Deskou se prolíná výrazná melancholie, místy až určitá něžnost či laskavost. Co je ale hlavní, Vouna se (povětšinou) úspěšně vyhýbají kýči nebo zbytečné přeslazenosti. Myslím, že onen důvod, proč takový přístup v jejich podání funguje, tkví v tom, že je podán vkusně a přirozeně.

Vouna

Podobně lze pochválit i atmosféru, jejíž nejvíc koncentrovaná forma se nachází v předposlední skladbě „Drowning City“, kteroužto tím pádem také považuji za vrchol celého alba. Místy se objevuje i lehký folklórní nádech, o nějž se starají nejen klávesy, ale i střídmě využitá flétna. Stručně řečeno, „Vouna“ byla zkomponována s ucelenou představou a talentem, ačkoliv se jedná teprve o debutovou nahrávku.

První řadovce předcházel ještě demosnímek, jehož všechny písně byly pro první desku nově nahrány a přepracovány. Demo dokonce neobsahovalo ani bicí stopy a mělo nedostatky, přesto už na něm byl slyšet vytříbený cit pro melodickou stránku a potenciál, který jen potřeboval trochu víc péče, aby plně rozkvetl. To se na velkém albu, které navíc bylo rozšířeno o pátý song „You Took Me“ (ten mi ale paradoxně připadá nejslabší, protože se jako jediný o ten kýč trochu otře), povedlo.

Celkově vzato mi „Vouna“ přijde jako povedená záležitost. Sice nepříliš nápadná, ale v jádru dost kvalitní na to, aby potěšila posluchače jemnějšího atmosférického metalu.


Solar Temple – Fertile Descent

Solar Temple - Fertile Descent

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis Noviomagi

Tracklist:
01. Those Who Dwell in the Spiral Dark
02. White Jaw

Hrací doba: 36:22

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Atmosférická odnož black metalu mě v letošním roce nijak zásadně neobohacovala. Zas tolik prostoru jsem jí ve svém přehrávači nenechal a z toho mála, co jsem slyšel, mě prakticky nic nezaujalo nějakým větším způsobem, abych na to musel se slzou v oku vzpomínat nebo se k tomu albu dokonce pravidelně zpětně vracet. Což říkám i s vědomím toho, že letos vyšlo „Їм часто сниться капіж“ od ukrajinských Drudkh, což je jinak kapela, jejíž tvorbu mám vcelku rád. Sice to bylo pořád relativně fajn, ale v rámci diskografie šlo ale o jeden z těch slabších kousků. Což vlastně ilustruje celou letošní mizérii na poli atmospheric black metalu – pár desek bylo poměrně dobrých, tak nějak v pohodě, ale nic opravdu skvělého, kvůli čemu bych musel psát dopisy domů.

Tím pádem mohu bez větších obav z toho, že bych snad mohl kecat, prohlásit, že „Fertile Descent“ od nizozemských Solar Temple je doposud tím nejpoutavějším atmo-blackem, jejž jsem v roce 2018 slyšel. Což nemusí nutně znamenat, že je to nahrávka nadpozemských kvalit, jejíž obsah vás vystřelí do vesmíru. Ani nemůžu zaručit, že toto tvrzení nebudu v budoucnu rozporovat, protože jsem si stoprocentně jistý, že ne všechna subžánrová alba aktuálního roku jsem slyšel, dokonce mám ještě pár kousků k poslechu v záloze, tudíž je možné, že si zanedlouho budu sypat popel na hlavu i pohlaví, jak jsem tehdy (tedy dnes) netušil, ale právě teď to takhle vidím… teda slyším…

Co jsou tedy ti Solar Temple vlastně zač? Jedná se o nizozemskou dvojici, již tvoří zpěvák a kytarista Omar K. (Iskandr, Turia) a bubeník Mink Koops (Fluisteraars), kteří se již dříve potkali v nepříliš známém projektu Galg. Co se Solar Temple týče, loni vydali u Fallen Empire Records / Haeresis Noviomagi kazetový demosnímek „Rays of Brilliance“, který nebyl vůbec špatný, spíš naopak. Jedna patnáctiminutová píseň a příkladný smysl pro náladotvornost – i to někdy může stačit ke štěstí.

Řekl bych, že „Rays of Brilliance“ mě bavilo ještě víc než „Fertile Descent“, což je, zdá se mi, takový běžný jev, že mě demosnímky oslovují více než následné dlouhohrající desky. V tomto případě mi ovšem nejde ani tak o větší syrovost a špínu, jako spíš čistě o skutečnost, že „Rays of Brilliance“ bylo hypnotičtější.

Samo o sobě je nicméně „Fertile Descent“ stále dobrým albem, na němž je cítit, že Solar Temple mají všech pět pohromadě a dokážou složit poutavý kus muziky. Důkazem toho může být závěrečná třetina „Those Who Dwell in the Spiral Dark“ anebo první třetina „White Jaw“ vrcholící v nečekaně chytlavé, leč dost povedené pasáži. Najdou se sice i slabší místečka, ale naštěstí se mi nikdy nestalo, že by mě nějaký moment obtěžoval a chtěl bych se ho zbavit. Přinejmenším solidní laťka kvality se drží po celou hrací dobu a i vzhledem k rozumným 36 minutám času tu před sebou máme nahrávku, jejíž poslech ubíhá nanejvýš příjemně.

Vím, že „Fertile Descent“ není žádným milníkem ani fantastickou deskou, vždyť nic takového ani netvrdím, avšak nějakým způsobem je mi muzika Solar Temple sympatická. Což ale primárně plyne z toho, že to má nějakou kvalitu a že mě to na poslech baví. Příznivcům subžánru rád doporučím.


Forest of Grey – Crypsis

Forest of Grey - Crypsis

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.5.2018
Label: Casus Belli Musica / Beverina Productions

Tracklist:
01. I
02. II

Hrací doba: 30:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Casus Belli Musica

Forest of Grey je čtyřčlenná formace z amerického Seattlu. Za zmínku ze sestavy stojí snad jedině bubeník Sam Pickel, jehož můžete znát také z Hissing. Já osobně jsem každopádně o existenci kapely až doposud neměl tušení, a aniž bych chtěl našeho čtenáře jakkoliv podceňovat, věřím tomu, že v tomto ohledu ani zdaleka nebudu jediný. Forest of Grey totiž za sebou nemají příliš nahrávek, ačkoliv vznik je datován až k roku 2003. Všemocné Metalové archivy uvádějí, že skupina za celou tu dobu vydala pouze jeden demosnímek a jednu kompilaci, jinak nic…

…až do letošního roku, kdy se na svět dostal dlouhohrající debut „Crypsis“, údajně rovnou po desetileté práci. Právě na něj si nyní posvítíme. Počin původně vyšel hned zkraje roku, v lednu, a to pouze digitálně na Bandcampu Forest of Grey. Fyzického vydání se dočkal v květnu, kdy se objevilo digipack CD zhotovené společnými silami lotyšských Beverina Productions a ruských Casus Belli Musica. CD má také jiný obal, což upřímně moc nechápu, protože tento je takový nijaký a zaměnitelný se spoustou jiných obálek, které se v daném žánru objevují. Původní artwork byl sice jednodušší, ale mně osobně přišel o dost zajímavější.

Nicméně ani ten by samotnou kvalitu muziky nějak zásadně nepovýšil a nezakryl by skutečnost, že „Crypsis“ není žádná velká pecka. Styl Forest of Grey bychom podle mě mohli v klidu nazvat atmospheric black metalem; vydavatelé tomu říkají cascadian black metal, ale to je myslím vcelku fuk. Forest of Grey ctí, že stoprocentně neznějí jako jakákoliv jiná další průměrná formace tohoto subžánru, který má obecně tendence nebýt zrovna dvakrát originální. Napříč albem se kupříkladu najdou i jisté téměř „progové“ pasáže. Avšak ani to výsledek nepovyšuje na nějaký velký zážitek.

Atmosféra na „Crypsis“ rozhodně nemaká na sto procent a právě v tomhle dle mého skromného názoru tkví největší kámen úrazu. Album se vlastně poslouchá docela fajn, ale nic většího v člověku nedokáže zanechat, nedostaví se žádný trans, neumí to vtáhnout, pohltit a vypustit až na samotném konci, jak to zvládnou opravdové majstrštyky black metalu stavícího na postupné gradaci a budování atmosféry. Na „Crypsis“ je znát určitá myšlenka a je evidentní, že muzikanti ve Forest of Grey nejsou žádní šulíni, kteří nemají tucha, co a jak by vlastně chtěli hrát. K opravdovému posluchačskému uspokojení však desce stále dost schází.

Poslech „Crypsis“ mě nicméně nijak neobtěžoval. Album je nakonec poměrně v pohodě i díky tomu, že není příliš dlouhé, což se v tomhle žánru zas až tolik nemusí. Přijde mi, že spousta atmo-blackových kapel má pocit, že jakmile jejich deska netrvá alespoň šedesát minut, nemůže to prostě fungovat. Může. Forest of Grey si sice také libují v delších kompozicích – obě části „Crypsis“ mají cca čtvrt hodiny – ale jsou jen dvě, což dohromady vydá přesně na půlhodinky. Tak aspoň že tak, protože kdyby byla hrací doba dvojnásobná, byly by mé dojmy o poznání méně smířlivé.

I přes určité dílčí klady se ale nemohu zbavit pocitu, že „Crypsis“ je prostě jedno další album z mnoha. Poslechnul jsem, neprudilo mě to, ale za chvíli se to z hlavy vypaří jak pára nad hrncem. Rozhodně nejde o nic, do čeho bych vás nutil. Když o Forest of Grey nebudete vědět, rozhodně nepřijdete o nic zásadního, alespoň v současné době tedy ne. Nicméně mám pochybnosti o tom, že se tento stav v budoucnu změní.


Stellar Descent – The Future Is Dark

Stellar Descent - The Future Is Dark

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 27.9.2018
Label: Sol y Nieve

Tracklist:
01. The Future Is Dark

Hrací doba: 46:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na zámořský projekt Stellar Descent jsem narazil v roce 2015 prostřednictvím desky „Fading“ a jednalo se dost příjemné překvapení. Přestože dnes už atmospheric black metalu zdaleka nepatří zrovna k mým favoritům (ne snad, že by to někdy byl můj nejoblíbenější blackmetalový subžánr), zrovna na „Fading“ vzpomínám v dobrém a tu a tam si to album stále pustím. A pořád mi přijde dobré.

Důvody nejsou nijak složité. Ale to nevadí, však se přece říká, že v jednoduchosti je síla. A „Fading“ ve své podstatě relativně jednoduchá deska byla. I tak se jí ale podařilo držet posluchačovu pozornost celou dobu, což lze považovat za vcelku úctyhodný výkon s ohledem na skutečnost, že se zde nacházela pouze jediná kompozice trvající bezmála 70 minut. Výsledek byl nicméně hypnotický a krásně podmanivý. Ačkoliv jsem viděl i negativní ohlasy (vzpomínám si na jednu recenzi, kde „Fading“ krutě sepsuli a vysmáli se mu za kachní krákání), ale mně osobně se to fakt líbilo.

Stellar Descent – od roku 2016 nikoliv jednočlenná, nýbrž již dvoučlenná formace – od té doby vydali splitko „Second Sequence“ s žánrově spřízněnými krajany Aylwin (2017) a podíleli se na kompilaci „Dipaka I: Igniting Ictus“ (rovněž 2017). V obou případech jde o počiny, jimž jsem pozornost nevěnoval. Když jsem se ale dozvěděl, že se chystá další klasická řadovka „The Future Is Dark“, docela jsem se na ni i těšil. Obzvláště v momentě, kdy jsem zjistil, že i ona bude obsahovat jedinou předlouhou píseň, byť tentokráte „pouze“ v délce 46 minut.

U podobně stavěných nahrávek se jen těžko popisuje, v čem jsou nebo naopak nejsou dobré. Jejich přístup totiž bývá prakticky stejný – jsou dlouhé a monotónní, drtivou většinu času v nich zabírá ústřední motiv, který se mění jen velice pozvolna a kolem nějž se postupně objevují a zase mizí další menší motivy. Někdo by třeba mluvil o stereotypu, ale takovým lidem taková hudba asi není souzena (není myšleno pejorativně – každému co jeho jest). Takové bylo „Fading“ a takové je i „The Future Is Dark“. Přesto jsem hned na první poslech poznal, že letošní novinka prostě není tak strhující, jako byl její předchůdce.

Netvrdím, že je „The Future Is Dark“ špatné album. Naopak se to poslouchá dost příjemně a vesměs proti tomu nic moc nemám. Jedná se o solidní atmo-black, nálada je ucházející a těch 46 minut v jednom songu se dá zvládnout naprosto v pohodě. Novinka nicméně nedokáže vtáhnout takovým způsobem, jakým se to dařilo „Fading“, které si tu mojí pozornost zvládlo urvat mnohem více.

Nebudu se tentokrát vymlouvat na nějaké hovadiny a zahrávat to do autu s tím, že mě „The Future Is Dark“ třeba nezastihlo v optimální náladě, protože vím, že to tak není. Nové album je prostě slabší. Sice pořád relativně solidní, ale vím docela jistě, že na rozdíl od „Fading“ mě nic nebude nutit, abych se sem zpětně vracel.

Nad Stellar Descent hůl nelámu. Myslím, že příští dlouhohrající nahrávku si také pustím. Pokud bych vám měl ovšem něco doporučit, asi je jasné, že vás pošlu spíš na adresu „Fading“. To byla totiž výborná nahrávka. „The Future Is Dark“ naproti tomu není nic zvláštního.


Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Behemoth - I Loved You at Your Darkest

Země: Polsko
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Mystic Production / Metal Blade Records / New Aeon Musick / Nuclear Blast

Tracklist:
01. Solve
02. Wolves ov Siberia
03. God = Dog
04. Ecclesia Diabolica Catholica
05. Bartzabel
06. If Crucifixion Was Not Enough…
07. Angelvs XIII
08. Sabbath Mater
09. Havohej Pantocrator
10. Rom 5:8
11. We Are the Next 1000 Years
12. Coagvla

Hrací doba: 46:32

Odkazy:
web / facebook / twitter

Před vydáním předešlého alba „The Satanist“ jsem měl trochu pocit, že Behemoth jsou snad všude. Že půjdu vole do konzumu a najdu tam Behemoth. Že otevřu jogurt a zpod víčka na mě vykoukne Nergal. Reklamní masáž k minulému počinu byla skutečně masivní a také značně otravná. U aktuálního počinu „I Loved You at Your Darkest“ jsem si až takhle přehnané tlačenky nevšiml. I když to může být způsobeno i tím, že jsem v mezičase přestal sledovat mnohé informační kanály, které tyhle velké kapely typu Behemoth upřednostňují. Nepochybuji ovšem o tom, že pro mnohé „I Loved You at Your Darkest“ stejně bylo jedním z nejočekávanějších metalových počinů roku 2018 a že v něm budou vidět velké dílo.

Já k takovým nicméně nepatřím. Maják kvality v extrémním metalu může v dnešních Behemoth spatřovat snad jedině ten, kdo současné Behemoth považuje za extrémní kapelu. Což po vydání „I Loved You at Your Darkest“ platí dvojnásob, poněvadž novinka Poláky zachycuje na cestě k větší stravitelnosti a umírněnějšímu projevu. Svým způsobem není zas až tak podstatné, zdali se jedná o kalkul, anebo upřímný hudební progres, poněvadž výsledek je tentýž – Behemoth na „I Loved You at Your Darest“ směřují vstříc širšímu metalovému publiku.

Deska nabízí hodně melodií, sborů a podobných cingrlátek, které zdánlivě znějí hluboce jak díra do prdele, ale reálně to žádná velká sláva není. Uspokojivě tyhle atmosférické prvky fungují prakticky jen v „Havohej Pantocrator“ (zajímalo by mne, jestli má být název nějakým odkazem na vedlejšák Havohej Paula LedneyhoProfanaticy) a v klidnějších pasážích videoklipové „Bartzabel“. Jinak mě to ale všechno v tom lepším případě nechává zcela chladným, v tom horším mě to pak dokonce vysírá. Třeba „Sabbath Mater“ mi přijde vyloženě strašná a od sboru až po riffy se mi zdá regulérně nepovedená. Otravnější už je snad jedině dětský sbor.

Příliš nepotěší ani skutečnost, že ani v těch momentech, kdy se Behemoth pustí do metalu, to koule netrhá. I zde se projevuje celkové ladění „I Loved You at Your Darkest“ do uhlazenější podoby. Formálně tam třeba někde i dvojšlapka je, ale nijak to nekope, pořád to zní strašně krotce, hodně a neškodně… pardon, atmosféricky. Ještě na takovém „Evangelion“, což jsou jen dvě alba dozadu, se sypalo, a byť si někteří už tehdy mohli o Behemoth myslet svoje, pořád to byl death metal. O „I Loved You at Your Darkest“ ten death metal platí leda tak formálně. Na druhou stranu, na rozdíl od „The Satanist“ mě u novinky tak mocně neprudí sterilní zvuk. Ne snad, že by to úplně pomohlo s ohledem na to, jak nezáživná je tentokrát hudební stránka.

Není pochyb o tom, že „I Loved You at Your Darkest“ perfekcionistický projekt a ve všech ohledech dotažený produkt. Behemoth mají zmáknutý marketing, vizuální stránku, koncertní performanci, videoklipy, fotky, komunikaci s fanoušky… všechno se to zdá jako komplexní koncept. Až na to, že to nejdůležitější, okolo čeho by se to celé mělo točit, tedy hudba, je vcelku nudná. Přesto nepochybuji o tom, že pro mnohé to bude album roku a objeví se to na vrcholech spousty žebříčků. Což mi přijde trochu smutné, ale každému co jeho jest. Pro mě osobně se jedná o nezáživnou nahrávku.


Finnr’s Cane – Elegy

Finnr's Cane - Elegy

Země: Kanada
Žánr: atmospheric metal
Datum vydání: 20.7.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Willow
02. Elegy
03. Strange Sun
04. Empty City
05. Earthsong
06. Lacuna
07. A Sky of Violet and Pearl

Hrací doba: 41:50

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Myslím, že snad každý z nás má nějaké kapely, u nichž slyší objektivní kvality, přesto je nepotřebuje nebo snad dokonce ani nechce poslouchat. Kapely, proti nimž člověk nemůže říct nic vyloženě špatného a které třeba i uznává, ale sám nemá důvod jim věnovat svůj čas.

Pro mě osobně k nim tak trochu patří i Kanaďané Finnr‘s Cane. Ačkoliv u nich se jedná spíš o ten první případ, tedy že víc nepotřebuji, než že bych nechtěl. Respektive tedy – jejich první desku „Wanderlust“ z roku 2010 jsem vlastně ani neslyšel. Mé pozorování se tím pádem opírá zejména o druhé album „A Portrait Painted by the Sun“ z roku 2013. To jsem se svého času snažil poslouchat docela dost a měl jsem z něj přesně ten pocit, jejž jsem se snažil popsat výše – slyšel jsem, že to je vlastně dobré, ale mě samotného to úplně stoprocentně neoslovilo a nenašel jsem žádný skutečný důvod, proč bych si měl Finnr‘s Cane oblíbit. Což je ostatně i důvod, proč jsem se poté zpětně nevracel ani k „Wanderlust“.

Od té doby uběhlo již celých pět let, během nichž o Finnr‘s Cane nebylo příliš slyšet. Anebo třeba bylo, ale přinejmenším já jsem nenaslouchal. Faktem nicméně zůstává, že od té doby Kanaďané nic nevydávali až do letošního roku, kdy pustili do světa třetí dlouhohrající nahrávku „Elegy“. Právě ta mě přiměla dát Finnr‘s Cane druhou šanci.

Hádám, že asi nikdo z vás nespadne ze židle překvapením, když řeknu, že ani na „Elegy“ se karta nijak zásadně neobrací. Finnr‘s Cane pro mě zřejmě i nadále zůstanou skupinou, kterou sice budu tiše respektovat, ale ani se o ni nebudu zajímat. Několik postřehů k novince bych si přece jenom dovolil připojit. Některé z nich by totiž mohly leckoho z čtenářů přesvědčit, že vás by naopak Finnr‘s Cane zajímat mohli.

Jedním z takových je nenápadné sdělení, že mi Kanaďané na „Elegy“ v mnohém připomínají Agalloch. Portlandská formace bývala v našich končinách dost oblíbená, tudíž věřím, že někoho z vás by tím pádem mohlo „Elegy“ začít zajímat. Takhle silnou podobnost si z „A Portrait Painted by the Sun“ nevybavuji, ale klidně to berte s rezervou, poněvadž paměť je děravé zařízení a mívá sklony zkreslovat. Každopádně, ty asociace jsou třeba v písni „Willow“ opravdu nepřeslechnutelné, zejména v její druhé polovině. Paradoxně, ta první část, kde se duch Agalloch ozývá o poznání méně, mi přijde záživnější.

Dále bych přihodil sdělení, že „Elegy“ je o něco poutavější ve své druhé půli. Pomyslným mezníkem budiž pohodová instrumentálka „Empty City“. Od ní dál má album místy opravdu co nabídnout. „Earthsong“, „Lacuna“„A Sky of Violet and Pearl“ ve svých útrobách ukrývají velmi dobré momenty. Což je dost příjemná změna oproti fádní titulce a rovněž nepříliš zajímavé „Strange Sun“.

Finnrs Cane

Když se ovšem na album podívám jako na celek, stále mám pocit, že mu něco málo schází. Dílčí pasáže jsou dobré až skvělé, ale dojem trochu sráží horší první půlka. Navíc i v těch písničkách z pozdější části desky se tu a tam najde moment, který mi úplně neleze pod fousy a dokázal bych si představit, že by se mu dalo věnovat víc péče. Nepopírám ovšem, že všechno z toho může být jen můj subjektivní pocit, takže od poslechu vás nechci vyloženě odrazovat.

Navíc si myslím, že v rámci těch atmosférických měkčích metalů je rozhodně důstojnější poslouchat Finnr‘s Cane než třeba Alcest a jim podobné. Když nic jiného, u Finnr‘s Cane mám pořád pocit, že poslouchám rozumně provedenou hudební produkci, nikoliv úlitbu rozervané duši homo-melancholika. Stejně bych řekl, že navzdory řečenému patří Finnr‘s Cane společně s Fractal Generator k tomu zajímavějšímu z projektů Darrena Favota, protože jde pořád o výrazně lepší hudbu než třeba As Autumn Calls nebo Wolven Ancestry.