Archiv štítku: atmospheric metal

Stellar Descent – The Future Is Dark

Stellar Descent - The Future Is Dark

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 27.9.2018
Label: Sol y Nieve

Tracklist:
01. The Future Is Dark

Hrací doba: 46:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na zámořský projekt Stellar Descent jsem narazil v roce 2015 prostřednictvím desky „Fading“ a jednalo se dost příjemné překvapení. Přestože dnes už atmospheric black metalu zdaleka nepatří zrovna k mým favoritům (ne snad, že by to někdy byl můj nejoblíbenější blackmetalový subžánr), zrovna na „Fading“ vzpomínám v dobrém a tu a tam si to album stále pustím. A pořád mi přijde dobré.

Důvody nejsou nijak složité. Ale to nevadí, však se přece říká, že v jednoduchosti je síla. A „Fading“ ve své podstatě relativně jednoduchá deska byla. I tak se jí ale podařilo držet posluchačovu pozornost celou dobu, což lze považovat za vcelku úctyhodný výkon s ohledem na skutečnost, že se zde nacházela pouze jediná kompozice trvající bezmála 70 minut. Výsledek byl nicméně hypnotický a krásně podmanivý. Ačkoliv jsem viděl i negativní ohlasy (vzpomínám si na jednu recenzi, kde „Fading“ krutě sepsuli a vysmáli se mu za kachní krákání), ale mně osobně se to fakt líbilo.

Stellar Descent – od roku 2016 nikoliv jednočlenná, nýbrž již dvoučlenná formace – od té doby vydali splitko „Second Sequence“ s žánrově spřízněnými krajany Aylwin (2017) a podíleli se na kompilaci „Dipaka I: Igniting Ictus“ (rovněž 2017). V obou případech jde o počiny, jimž jsem pozornost nevěnoval. Když jsem se ale dozvěděl, že se chystá další klasická řadovka „The Future Is Dark“, docela jsem se na ni i těšil. Obzvláště v momentě, kdy jsem zjistil, že i ona bude obsahovat jedinou předlouhou píseň, byť tentokráte „pouze“ v délce 46 minut.

U podobně stavěných nahrávek se jen těžko popisuje, v čem jsou nebo naopak nejsou dobré. Jejich přístup totiž bývá prakticky stejný – jsou dlouhé a monotónní, drtivou většinu času v nich zabírá ústřední motiv, který se mění jen velice pozvolna a kolem nějž se postupně objevují a zase mizí další menší motivy. Někdo by třeba mluvil o stereotypu, ale takovým lidem taková hudba asi není souzena (není myšleno pejorativně – každému co jeho jest). Takové bylo „Fading“ a takové je i „The Future Is Dark“. Přesto jsem hned na první poslech poznal, že letošní novinka prostě není tak strhující, jako byl její předchůdce.

Netvrdím, že je „The Future Is Dark“ špatné album. Naopak se to poslouchá dost příjemně a vesměs proti tomu nic moc nemám. Jedná se o solidní atmo-black, nálada je ucházející a těch 46 minut v jednom songu se dá zvládnout naprosto v pohodě. Novinka nicméně nedokáže vtáhnout takovým způsobem, jakým se to dařilo „Fading“, které si tu mojí pozornost zvládlo urvat mnohem více.

Nebudu se tentokrát vymlouvat na nějaké hovadiny a zahrávat to do autu s tím, že mě „The Future Is Dark“ třeba nezastihlo v optimální náladě, protože vím, že to tak není. Nové album je prostě slabší. Sice pořád relativně solidní, ale vím docela jistě, že na rozdíl od „Fading“ mě nic nebude nutit, abych se sem zpětně vracel.

Nad Stellar Descent hůl nelámu. Myslím, že příští dlouhohrající nahrávku si také pustím. Pokud bych vám měl ovšem něco doporučit, asi je jasné, že vás pošlu spíš na adresu „Fading“. To byla totiž výborná nahrávka. „The Future Is Dark“ naproti tomu není nic zvláštního.


Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Behemoth - I Loved You at Your Darkest

Země: Polsko
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Mystic Production / Metal Blade Records / New Aeon Musick / Nuclear Blast

Tracklist:
01. Solve
02. Wolves ov Siberia
03. God = Dog
04. Ecclesia Diabolica Catholica
05. Bartzabel
06. If Crucifixion Was Not Enough…
07. Angelvs XIII
08. Sabbath Mater
09. Havohej Pantocrator
10. Rom 5:8
11. We Are the Next 1000 Years
12. Coagvla

Hrací doba: 46:32

Odkazy:
web / facebook / twitter

Před vydáním předešlého alba „The Satanist“ jsem měl trochu pocit, že Behemoth jsou snad všude. Že půjdu vole do konzumu a najdu tam Behemoth. Že otevřu jogurt a zpod víčka na mě vykoukne Nergal. Reklamní masáž k minulému počinu byla skutečně masivní a také značně otravná. U aktuálního počinu „I Loved You at Your Darkest“ jsem si až takhle přehnané tlačenky nevšiml. I když to může být způsobeno i tím, že jsem v mezičase přestal sledovat mnohé informační kanály, které tyhle velké kapely typu Behemoth upřednostňují. Nepochybuji ovšem o tom, že pro mnohé „I Loved You at Your Darkest“ stejně bylo jedním z nejočekávanějších metalových počinů roku 2018 a že v něm budou vidět velké dílo.

Já k takovým nicméně nepatřím. Maják kvality v extrémním metalu může v dnešních Behemoth spatřovat snad jedině ten, kdo současné Behemoth považuje za extrémní kapelu. Což po vydání „I Loved You at Your Darkest“ platí dvojnásob, poněvadž novinka Poláky zachycuje na cestě k větší stravitelnosti a umírněnějšímu projevu. Svým způsobem není zas až tak podstatné, zdali se jedná o kalkul, anebo upřímný hudební progres, poněvadž výsledek je tentýž – Behemoth na „I Loved You at Your Darest“ směřují vstříc širšímu metalovému publiku.

Deska nabízí hodně melodií, sborů a podobných cingrlátek, které zdánlivě znějí hluboce jak díra do prdele, ale reálně to žádná velká sláva není. Uspokojivě tyhle atmosférické prvky fungují prakticky jen v „Havohej Pantocrator“ (zajímalo by mne, jestli má být název nějakým odkazem na vedlejšák Havohej Paula LedneyhoProfanaticy) a v klidnějších pasážích videoklipové „Bartzabel“. Jinak mě to ale všechno v tom lepším případě nechává zcela chladným, v tom horším mě to pak dokonce vysírá. Třeba „Sabbath Mater“ mi přijde vyloženě strašná a od sboru až po riffy se mi zdá regulérně nepovedená. Otravnější už je snad jedině dětský sbor.

Příliš nepotěší ani skutečnost, že ani v těch momentech, kdy se Behemoth pustí do metalu, to koule netrhá. I zde se projevuje celkové ladění „I Loved You at Your Darkest“ do uhlazenější podoby. Formálně tam třeba někde i dvojšlapka je, ale nijak to nekope, pořád to zní strašně krotce, hodně a neškodně… pardon, atmosféricky. Ještě na takovém „Evangelion“, což jsou jen dvě alba dozadu, se sypalo, a byť si někteří už tehdy mohli o Behemoth myslet svoje, pořád to byl death metal. O „I Loved You at Your Darkest“ ten death metal platí leda tak formálně. Na druhou stranu, na rozdíl od „The Satanist“ mě u novinky tak mocně neprudí sterilní zvuk. Ne snad, že by to úplně pomohlo s ohledem na to, jak nezáživná je tentokrát hudební stránka.

Není pochyb o tom, že „I Loved You at Your Darkest“ perfekcionistický projekt a ve všech ohledech dotažený produkt. Behemoth mají zmáknutý marketing, vizuální stránku, koncertní performanci, videoklipy, fotky, komunikaci s fanoušky… všechno se to zdá jako komplexní koncept. Až na to, že to nejdůležitější, okolo čeho by se to celé mělo točit, tedy hudba, je vcelku nudná. Přesto nepochybuji o tom, že pro mnohé to bude album roku a objeví se to na vrcholech spousty žebříčků. Což mi přijde trochu smutné, ale každému co jeho jest. Pro mě osobně se jedná o nezáživnou nahrávku.


Finnr’s Cane – Elegy

Finnr's Cane - Elegy

Země: Kanada
Žánr: atmospheric metal
Datum vydání: 20.7.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Willow
02. Elegy
03. Strange Sun
04. Empty City
05. Earthsong
06. Lacuna
07. A Sky of Violet and Pearl

Hrací doba: 41:50

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Myslím, že snad každý z nás má nějaké kapely, u nichž slyší objektivní kvality, přesto je nepotřebuje nebo snad dokonce ani nechce poslouchat. Kapely, proti nimž člověk nemůže říct nic vyloženě špatného a které třeba i uznává, ale sám nemá důvod jim věnovat svůj čas.

Pro mě osobně k nim tak trochu patří i Kanaďané Finnr‘s Cane. Ačkoliv u nich se jedná spíš o ten první případ, tedy že víc nepotřebuji, než že bych nechtěl. Respektive tedy – jejich první desku „Wanderlust“ z roku 2010 jsem vlastně ani neslyšel. Mé pozorování se tím pádem opírá zejména o druhé album „A Portrait Painted by the Sun“ z roku 2013. To jsem se svého času snažil poslouchat docela dost a měl jsem z něj přesně ten pocit, jejž jsem se snažil popsat výše – slyšel jsem, že to je vlastně dobré, ale mě samotného to úplně stoprocentně neoslovilo a nenašel jsem žádný skutečný důvod, proč bych si měl Finnr‘s Cane oblíbit. Což je ostatně i důvod, proč jsem se poté zpětně nevracel ani k „Wanderlust“.

Od té doby uběhlo již celých pět let, během nichž o Finnr‘s Cane nebylo příliš slyšet. Anebo třeba bylo, ale přinejmenším já jsem nenaslouchal. Faktem nicméně zůstává, že od té doby Kanaďané nic nevydávali až do letošního roku, kdy pustili do světa třetí dlouhohrající nahrávku „Elegy“. Právě ta mě přiměla dát Finnr‘s Cane druhou šanci.

Hádám, že asi nikdo z vás nespadne ze židle překvapením, když řeknu, že ani na „Elegy“ se karta nijak zásadně neobrací. Finnr‘s Cane pro mě zřejmě i nadále zůstanou skupinou, kterou sice budu tiše respektovat, ale ani se o ni nebudu zajímat. Několik postřehů k novince bych si přece jenom dovolil připojit. Některé z nich by totiž mohly leckoho z čtenářů přesvědčit, že vás by naopak Finnr‘s Cane zajímat mohli.

Jedním z takových je nenápadné sdělení, že mi Kanaďané na „Elegy“ v mnohém připomínají Agalloch. Portlandská formace bývala v našich končinách dost oblíbená, tudíž věřím, že někoho z vás by tím pádem mohlo „Elegy“ začít zajímat. Takhle silnou podobnost si z „A Portrait Painted by the Sun“ nevybavuji, ale klidně to berte s rezervou, poněvadž paměť je děravé zařízení a mívá sklony zkreslovat. Každopádně, ty asociace jsou třeba v písni „Willow“ opravdu nepřeslechnutelné, zejména v její druhé polovině. Paradoxně, ta první část, kde se duch Agalloch ozývá o poznání méně, mi přijde záživnější.

Dále bych přihodil sdělení, že „Elegy“ je o něco poutavější ve své druhé půli. Pomyslným mezníkem budiž pohodová instrumentálka „Empty City“. Od ní dál má album místy opravdu co nabídnout. „Earthsong“, „Lacuna“„A Sky of Violet and Pearl“ ve svých útrobách ukrývají velmi dobré momenty. Což je dost příjemná změna oproti fádní titulce a rovněž nepříliš zajímavé „Strange Sun“.

Finnrs Cane

Když se ovšem na album podívám jako na celek, stále mám pocit, že mu něco málo schází. Dílčí pasáže jsou dobré až skvělé, ale dojem trochu sráží horší první půlka. Navíc i v těch písničkách z pozdější části desky se tu a tam najde moment, který mi úplně neleze pod fousy a dokázal bych si představit, že by se mu dalo věnovat víc péče. Nepopírám ovšem, že všechno z toho může být jen můj subjektivní pocit, takže od poslechu vás nechci vyloženě odrazovat.

Navíc si myslím, že v rámci těch atmosférických měkčích metalů je rozhodně důstojnější poslouchat Finnr‘s Cane než třeba Alcest a jim podobné. Když nic jiného, u Finnr‘s Cane mám pořád pocit, že poslouchám rozumně provedenou hudební produkci, nikoliv úlitbu rozervané duši homo-melancholika. Stejně bych řekl, že navzdory řečenému patří Finnr‘s Cane společně s Fractal Generator k tomu zajímavějšímu z projektů Darrena Favota, protože jde pořád o výrazně lepší hudbu než třeba As Autumn Calls nebo Wolven Ancestry.


Garden of Hesperides – Forest Journey Pt.III – Final Moments

Garden of Hesperides - Forest Journey Pt.III - Final Moments

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 29.4.2018
Label: Bloody Mountain Records

Tracklist:
01. Alone in the Woods
02. The Still Silence
03. Into the High Meadow
04. Where the Mountains Begin
05. The Tallest Point Beneath the Clouds
06. Final Moments

Hrací doba: 32:21

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Against PR

Se zámořským jednočlenným projektem Garden of Hesperides jsem se už kdysi setkal. Poprvé jsem si jej všimnul v roce 2014, kdy vyšla jeho debutová deska „The Frozen Garden of the Hesperides“. Nemůžu tvrdit, že bych si to album nějak podrobně pamatoval. Mám určité povědomí o tom, že se jednalo o atmosférický ambientní black metal burzumovského typu a že to nakonec bylo relativně fajn, i když o žádný velký zázrak se samozřejmě nejednalo.

Rozhodně ale vím, že mě „The Frozen Garden of the Hesperides“ nedokázalo zaujmout natolik, abych netrpělivě číhal na další nahrávky a abych podrobněji sledoval jeho další kroky. Tím pádem mi trochu uniklo, že ještě v tom samém roce pod hlavičkou Garden of Hesperides vyšla další dvě minialba „Forest Journey …and the Cloven Echo“ a „Forest Journey Pt.II …the Fallen from Winds“, která jsou zřejmě, jak jejich názvy napovídají, nějakým způsobem provázána.

Stejně tak mi uniklo, že v mezičase došlo k „deanonymizaci“ Garden of Hesperides. Zatímco dříve nešlo o člověku, jenž za projektem stojí, najít žádné informace, dnes už není problém dohledat, že se jedná o kapelu Lorda Sxuperiona známého z formací jako Sxuperion, Valdur nebo Weverin a mimo jiné také majitele Bloody Mountain Records. Nejspíš nebude náhoda, že právě na téhle značce vycházejí i nahrávky Garden of Hesperides.

Jak již padlo, rok 2014 znamenal pro Garden of Hesperides vydání hned tří počinů. V následujících letech se nicméně projekt odmlčel a až letos na jaře přišel s další nahrávkou, která evidentně navazuje na dvojici starších minialb. Novinka se totiž jmenuje „Forest Journey Pt.III – Final Moments“. Ta návaznost už je jen z názvu evidentní. Porce muziky je ovšem vyšší oproti dvacetiminutové „jedničce“ a čtrnáctiminutové „dvojce“. Třetí část cyklu „Forest Journey“ totiž přesahuje půlhodiny hracího času a pro srovnání můžeme uvést, že je jen o cca pět a půl minuty kratší než doposud jediná dlouhohrající deska „The Frozen Garden of the Hesperides“.

Po hudební stránce mě „Forest Journey Pt.III – Final Moments“ vlastně nijak nepřekvapilo. Jak už jsem se přiznal výše, muziku Garden of Hesperides jsem naposledy slyšel v roce 2014, nicméně novinka zní vesměs tak, jak jsem dle mlhavých vzpomínek očekával. Jedná se tedy o pomalejší atmosférický black metal s ambientními vlivy a celkovým laděním do přírodních nálad.

Jistě si řeknete – klasika, tohle už tady bylo mockrát. A vlastně máte naprostou pravdu, poněvadž Garden of Hesperides nelze považovat za nějakou zásadní záležitost, která by vám neměla proklouznout mezi prsty. Na druhou stranu si dovolím tvrdit, že pokud máte podobné atmo-věci v oblibě, pak poslechem „Forest Journey Pt.III – Final Moments“ neprohloupíte. Poslouchá se to totiž moc fajn a v jistých momentech se skutečně daří tvořit vydařenou atmosféru.

V tomto ohledu mám na mysli především skladby „The Still Silence“ a „Where the Mountains Begin“, přičemž tu první jmenovanou bych s klidem označil za vrchol celého EP. „The Tallest Point Beneath the Clouds“ se od zbytku počinu odlišuje výraznější melodikou a dynamičtějším vývojem, ale taky to není špatně. „Alone in the Woods“ a „Into the High Meadow“ jsou vesměs oukej, ale lepší momenty nabízejí už jen lokálně, v případě druhé zmiňované kupříkladu hned na začátku. Jedinou vyloženě zbytečnou položkou alba je pro mě finální ambientní osmiminutovka „Final Moments“, jíž by slušelo výrazné zkrácení. Ideálně tak o polovinu nebo ještě více.

Kecat vám nebudu, „Forest Journey Pt.III – Final Moments“ není žádný skrytý poklad. Je to taková nenápadná nahrávka, která má svoje nenápadné kouzlo, vlastně se mi to docela líbí, ale na rovinu říkám, že se po tom nemusíte pídit. Určeno jen příznivcům daného druhu black metalu, jinak se na to klidně vyprdněte.


None – Life Has Gone on Long Enough

None - Life Has Gone on Long Enough

Země: USA
Žánr: atmospheric / depressive black metal
Datum vydání: 11.4.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Bleak, Damp, and Dead
02. A World, Dead and Gray
03. Bed the Cold Earth
04. Hypoxic
05. Corroded
06. Desiderate
07. Life Is Long Enough
08. Illa tiðandi [Burzum cover]

Hrací doba: 52:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Česká republika má svoje Nic (nechme teď stranou, že oficiálním názvem kapely je obdélníček) a rozhodně není jedinou zemí, která se může pochlubit metalovou skupinou s takhle nanicovatým názvem. Podobných mutací najdeme v zahraničí více. Metalové archivy, bible a homepage každého metalového (nejen) pisálka, hlásí dvě formace s názvem None. Ta starší mě asi nikdy zajímat nebude, poněvadž jde o nějaký thrash ze Švédska, který měl v devadesátých letech vydat dva demosnímky. Radši zamíříme za těmi druhými None, kteří pocházející ze Spojených států amerických…

Nejsem si nicméně jist, zdali jsem to představování formace hned na začátek nezmrvil, když jsem použil množné číslo. Sestava projektu je sice neznámá (Metalové archivy uvádějí v kolonce členů stylové – „(None)“), ale kdybych měl, osobně bych si bez váhání tipnul na jednočlennou záležitost. Ale třeba se mýlím, kdo ví…

V čem se snad ale mýlit nebudu, alespoň doufám, je počet alb None. Bezejmenný debut vyšel loni v dubnu u Hypnotic Dirge Records a nabídl tři písně o souhrnné délce jedné půlhodiny. Stejný label pak zaštítil i letošní druhou desku s názvem „Life Has Gone on Long Enough“. K mání je digipack ozdobený moc hezkými (byť evidentně upravovanými v nějakém chytrém počítačovém programu) panoramatickými fotkami oregonských lesů.

Zůstává otázkou, nakolik taková grafika odpovídá textové a tématické náplni skladeb, ale nejsem s to něco takového posoudit, jelikož jsem texty nečetl. Každopádně ne všechny názvy písní napovídají něco o přírodním zaměření, navrch je nutno zmínit, že žánrovou náplní „Life Has Gone on Long Enough“ je – depressive black metal.

Teď jsem asi dost z vás odradil (a jistě vás neudobří ani sdělení, že částečně None sahá i po atmo-blacku). Chápu to. Tahle odnož black metalu je mnohými vysmívaná a ruku na srdce, v mnohých ohledech si to depressive black metal i zaslouží. „Life Has Gone on Long Enough“ naštěstí nepatří k těm, při jejichž poslechu byste měli chytat záchvaty škodolibého smíchu. Takhle špatné nebo snad odpudivé druhé album None rozhodně není. Na druhou stranu, neříkám tím, že se jedná o něco světoborného, co byste za žádnou cenu neměli minout.

„Life Has Gone on Long Enough“ je totiž… prostě fajn. Nechám na vás, jestli si k tomu přidáte „jenom“ a budete to chápat jako negativní sdělení, anebo větu ponecháte v původním znění a budete to brát spíš jako pochvalu. Abych vás v tom rozhodování ale nenechal úplně plácat, pokusím se vysvětlit, co přesně jsem tím měl na mysli:

None - Life Has Gone on Long Enough

Vlastně je to docela jednoduché. Pokud hledáte něco objevného, „Life Has Gone on Long Enough“ vás neuspokojí. Pokud hledáte něco, co člověka vtáhne a vyždímá, ani v takovém případě u None nepochodíte. Což si tak začínám říkat, že ono „jenom“ by přece jenom na místě bylo, protože v zásadě platí, že skutečně výstavní album by mělo mít alespoň jednu z těchto dvou věcí.

Nicméně, téhle nahrávce se nedá upřít, že se jednoduše moc poslouchá moc dobře. Depresivní není ani za mák, spíš je v tom krapet melancholie, ale naštěstí ne tolik, aby to bylo gay. Celkově mi „Life Has Gone on Long Enough“ přišlo víc uklidňující a pohodové, vlastně bych mohl říct, že mi ve společnosti téhle desky bylo docela příjemně. Člověk se jen tak nechá unášet náladou a to vlastně někdy stačí. Pozice hlavního taháku pozornosti a poslech při plném soustředění počin neustojí bez výhrad, ale jakožto důstojná kulisa, která neleze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, se mi „Life Has Gone on Long Enough“ dost osvědčilo.

To možná nezní jako to největší lákadlo, ale ruku na srdce – i takových alb je třeba. Nečekejte tedy zázrak, je to jenom fajn. Ale nic míň.


Drudkh – Їм часто сниться капіж

Drudkh - Im casto snytsja kaliz

Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.3.2018
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Накрита неба бурим дахом…
02. У дахів іржавім колоссю…
03. Вечірній смерк окутує кімнати…
04. За зорею що стрілою сяє
05. Білявий день втомився і притих…

Hrací doba: 43:30

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Drudkh je stálice, na niž se lze spolehnout. Hudebně i kvalitativně. Samozřejmě, že jisté jemné rozdíly mezi jednotlivými deskami jsou, ale vzato kolem a kolem se jedná jen marginálie. Celková atmosféra a dojmy z desek Drudkh zůstávají vesměs konstantní, což sice nemusí znít dvakrát povzbudivě, ale zrovna tenhle ukrajinský projekt patří k těm, u nichž mi to nijak zásadně nevadí.

Přiznávám se, že několik posledních alb Drudkh točím zpravidla jen v době jejich aktuálnosti, čerstvě po vydání. Pokud mám na jejich muziku náladu jindy, téměř vždy sáhnu po mistrovském „Кров у наших криницях“ anebo akustickém „Пісні скорботи і самітності“. Ale to mi nakonec nijak nevadí, protože přinejmenším na tu omezenou dobu mě to pořád baví. Což platí i tentokrát v případě „Їм часто сниться капіж“, byť je to tentokrát s menším ale…

Od minulého „Борозна обірвалася“ uběhly vlastně jenom tři roky, což není nijak závratná přestávka, ale Drudkh v mezičase stihli realizovat jeden moc zajímavý projekt. V průběhu let 2016 a 2017 totiž vydali splitovou trilogii, kde jednotlivé části sdíleli s norskými Hades Almighty („Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“), švédským projektem Grift („Зраджені сонцем / Hägringar (Mirages)“) a švýcarským projektem Paysage d’hiver („Десь блукає журба / Schnee (IV)“). V prvním a třetím případě to byli paradoxně právě Drudkh, kdo tahal za kratší konec, ale tenhle názor může plynout i z toho, že subjektivně si Hades Almighty a Paysage d’hiver cením prostě výš.

Nicméně i na těchto splitech se Drudkh prezentovali ve své typické poloze, tudíž nepřekvapí, že v této naprosto plynule pokračují i na „Їм часто сниться капіж“. Mluvil jsem o jemných rozdílech mezi jednotlivými nahrávkami a tyto u mě v případě novinky reprezentuje pocit, že „Їм часто сниться капіж“ je oproti „Борозна обірвалася“ a „Вічний оберт колеса“ ještě o kus melancholičtější.

Přesto bych aktuální počin bez obav označil jako typickou desku Drudkh se vším, co k jejich tvorbě odjakživa patří. A nejen hudebně, ale i po textové stránce, v níž se opět využívají díla ukrajinských básníků (tentokrát Bohdan Ihor Antonyč, Majk Johansen, Vasyl Bobynskyj a Pavlo Fylypovyč). „Їм часто сниться капіж“ se dále může pochlubit typickou zádumčivostí, osudovostí a slovanských feelingem, budeme-li se bavit o pocitech. Stejně tak jako vždy platí, že hlavním tahounem atmosféry je kytarová stránka, která boduje díky už dávno charakteristickým melodiím. Podobně se jako vždy trpělivě buduje atmosféra v rozmáchlejších písních, které nestojí na zapamatovatelných či hitových motivech, ale dokážou zaujmout svou celkovou náladou a náladotvorností.

Drudkh

„Їм часто сниться капіж“ bych tedy hodnotil jako slušně odvedený standard kapely, což v sobě nese plusy i mínusy, přičemž obojí je natolik zřejmé, že snad ani není nutné to věnovat. Nicméně i navzdory tomu, že je onen standard Drudkh vysoký a že „Їм часто сниться капіж“ je nesporně fajn deska, zařadil bych ji v diskografii formace spíš do spodní poloviny pomyslné tabulky. Výhodou Ukrajinců budiž víceméně vyrovnaná tvorba, tudíž rozdíl mezi „nejlepším“ a „nejhorším“ albem není nijak propastný, přesto mám dojem, že už to Drudkh zvládli i lépe. Což ostatně ilustruje i obálka, jež mě tentokrát příliš nezaujala, čímž se znovu potvrzuje korelace, že čím poutavější obal deska Drudkh má, tím poutavější je i samotný obsah.

Nechci ovšem na „Їм часто сниться капіж“ kydat žádnou špínu, protože v zásadě je to hudebně pořád dobré; nemůžu tvrdit, že bych proti poslouchání tohohle něco měl. Drudkh se za svou novinku stydět nemusejí, pořád je to placka úplně v pohodě.


Rûr – Rûr

Rûr - Rûr

Země: Norsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 46:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Obecně vzato v recenzích radši představuji nová a neokoukaná jména. Začínající formace, o nichž většina lidí doposud neslyšela. Právě tohle totiž po mém soudu v dnešní digitální době, v dnešním globalizovaném světě, kdy na pár kliků najdete o svých oblíbencích a již známých kapelách takřka vše, dává recenzím nějaký smysl. Psát recenzi na nové Iron Maiden je sice vždycky paráda, ale těžko půjde o nějakou objevitelskou činnost, protože to bude už přibližně stopadesátá recenze, jakou jste četli. Psát o skupinách, které jsou teprve na začátku své cesty, mi přijde jako bohulibější činnost, byť ne pokaždé to skutečně stojí za to. Dnešek budiž dalším takovým případem.

Jednočlenný projekt Rûr pochází z Norska a prvně dal o sobě vědět v loňském roce, kdy vydal bezejmenné debutové EP o třech písních a třicet minutách. Materiál následně zaujal německé vydavatelství Northern Silence Productions, které jej před měsícem vydalo znovu. Původní trojice skladeb zůstala nezměněna, akorát k nim přibyl čtvrtý, tentokráte rovnou čtvrthodinový kus. Možno zmínit, že zatímco loňský počin je označován jako minialbum, aktuální novou edici se čtyřmi stopami skupina označuje jako dlouhohrající debut.

Když jsem pročítal ohlasy na loňské EP i letošní novou skladbu, prakticky všichni hudbu Rûr jenom chválí. Vlastně se tomu ani nedivím, podpisu u firmy jako Northern Silence rovněž ne. Rûr totiž produkuje formu black metalu, jaká se v posledních letech dost hraje a také je dost oblíbená. Během přirovnávání lze zmínit třeba formace jako Saor nebo Dzö-nga, od věci nebude připomenout ani atmo-blacky à la Summoning, takže klidně můžete myslet i na skupiny jako Sojourner či Eldamar, abych jmenoval něco, co jsme zde recenzovali. Ve druhém případě si ale zkuste odmyslet klávesy, což se sice na první pohled může zdát jako výrazný rozdíl, ale atmosféricky Rûr od tohoto druhu black metalu není nijak daleko. K tomu nezapomeňte přimíchat ani pár kytarových linek, které by se v pohodě uživily i v post-black metalu.

Možná už začíná být jasné, že Rûr míří do oblasti black metalu, kterou já osobně příliš nemusím, a pokud nás čtete pravidelně, asi už začínáte větřit pořádnou jebačku. Tak jednoznačné to však není, protože Rûr naštěstí nepatří k těm, jejichž poslech by mě vyloženě obtěžoval. Jestli mám s deskou nějaký problém, je to spíš nevýraznost. Rozjezd úvodní písně „I“ už jsem znal téměř zpaměti, ale další minuty nahrávky byly dlouho poněkud mlhavé. Jednoduše z toho důvodu, že si nahrávka nedokázala udržet mou pozornost. Vždy jsem vnímal jenom chvíli a potom jsem v myšlenkách utekl jinam, prostě si to nedokáže podmanit. Jako kulisa, kterou člověk vlastně ani pořádně nevnímá, bylo „Rûr“ relativně fajn, ale nic moc navíc.

Rûr

Nicméně takové hodnocení asi nepatří k těm, jejichž pomocí by člověk nalákal. Nic takového jsem nakonec ani neměl v plánu. Když jsem se totiž donutil k opravdu soustředěnému poslechu, ukázalo se, že se na „Rûr“ nic zásadního opravdu neodehrává. Naštěstí stále platí tvrzení, že to není nic vyloženě špatného, ale celé je to takové… obyčejné. Prostě mám pocit, jako kdybych podobných kapel slyšel už dost, přičemž zrovna Rûr mezi nimi nemá čímkoliv překvapit či výrazněji zaujmout.

Některé pasáže vcelku jdou, jiné zavánějí slabotou, ale žádná z nich nedokáže pohltit, dokonce ani nasrat ne. Atmosféricky mě to zcela míjí, což je u takto laděného black metalu naprosto zásadní problém. Když to tedy vezmu kolem a kolem, myslím, že se tu celou dobu bavíme o nepříliš výrazném průměru, který slyšet nemusíte.


The Minerva Conduct – The Minerva Conduct

The Minerva Conduct - The Minerva Conduct

Země: Indie / USA
Žánr: atmospheric progressive metal
Datum vydání: 20.9.2017
Label: Transcending Obscurity India

Tracklist:
01. Vile
02. Desertion
03. Metanoia
04. Trip Seq
05. Appetence
06. Exultant
07. Unearth
08. Grand Arcane

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

The Minerva Conduct je poměrně novým tělesem na hudební scéně, konkrétně té indické, většina zúčastněných se ale hudbě již nějakou tu dobu věnuje a společně působili třeba v Demonic Resurrection nebo Reptilian Death, což už jsou více méně zavedená dlouho hrající uskupení (ne, že bych snad jejich jména kdy slyšel). Značně potěšujícím faktem pro mě je, že trojice muzikantů na rozdíl od svých předchozích (respektive současných) počinů zvolila v případě toho stávajícího výrazně zajímavější a nutno říci i komplexnější přístup. Označení progresivní metal sice nemusí samo o sobě být nijak lákavým, ale v tomhle případě v sobě ono kouzelné slůvko „progresivní“ skrývá velmi širokou paletu nápadů, pro něž se tak prosté zařazení zdá být až násilným.

Hlavou celého projektu je jakýsi Prateek Rajagopal, podle Soundcloudového profilu teprve 22letý kytarista, a popravdě bych dal nevím co za to, abych měl v takovém věku alespoň poloviční kompoziční i hráčské dovednosti. Veškeré skladby jsou právě a výlučně jeho dílem a zbytek ansámblu se stává spíše prostředkem, ačkoli zdatným, k realizaci jeho nápadů. A jaké jsou to nápady!

Už famózní obal slibuje velmi košatý a bohatý zážitek a výsledná hudba mu zcela odpovídá. Každá jedna z osmi celkových skladeb je skvělá nadupaná záležitost koketující na pomezí metalcoru (případně i deathcoru), djentu a progresivního metalu doplněná o opravdu pestrou škálu všemožných elektronických zvuků a pazvuků, o něž se stará Navene Koperweis, mj. bývalý člen Animals as Leaders. Ty se velkou měrou podílejí na tom, že i po mnoha a mnoha posleších člověk s radostí objevuje stále nové detaily (a to klidně i po pěti měsících, jako je tomu v mém případě), a přesto stále nemá pocit, že odhalil všechno. Dalo by se to připodobnit k motýlímu efektu ve hrách, kdy vás každé rozhodnutí dovede někam trochu jinam – i v tomhle případě můžete k eponymnímu albu The Minerva Conduct pokaždé přistoupit trochu jinak a kdykoliv změníte přístup, odměnou uslyšíte něco jiného. A je jen dobře, že všechny skladby jsou čistě instrumentální (když nepočítám sampl na „Exultant“), poněvadž ať by byl zpěvák sebelepší, byl by už tak nějak navíc. Vjemů proudících do ucha posluchačova by bylo přehršel, což si naštěstí The Minerva Conduct uvědomují.

Nejsou to ale jen detaily, které dosud tak fascinovaně objevuji, kompozice jsou celkově výrazně proměnlivé, a byť žádná ze skladeb není vyloženě klidná a na člověka se téměř nepřetržitě valí zvuková masa nedozírných výšin, v podstatě v každé k určitému zklidnění dojde a v takových případech The Minerva Conduct předvádějí, že krom úderných propracovaných riffů zvládají i pomalejší atmosferické a někdy až hypnotické pasáže (naprosto unikátním je kupříkladu zážitek při poslechu úvodu „Grand Arcane“, která je i jako celek monumentálním a asi tím nejlepším možným uzavřením celé pouti).

The Minerva Conduct

Kapitolou samou o sobě je zvuk, který v podobných žánrech hraje poměrně výraznou a důležitou roli. Práce při mixování a následném masteringu byla v tomto případě odvedena naprosto perfektně, díky čemuž se The Minerva Conduct můžou pochlubit moderním a úderným zvukem, v němž se neztratí ani sebemenší vrznutí, jenž zároveň nezní tak odpudivě počítačově, jako je tomu v případě některých djentových uskupení („dobrým“ příkladem je třeba Bulb, vedlejší projekt Mishy MansooraPeriphery). Ten moderní háv naštěstí nezůstává zcela čistým a díky nazvučení basy je obohacen i o trochu té špinavosti a syrovosti.

Je pro mě opravdu těžké vybrat lepší či horší skladby, ale kdybych se měl rozhodnout, tak do role těch slabších bych pravděpodobně odsoudil „Vile“ a „Desertion“, které mezi zbytek zapadnou (přestože minimálně úvod „Desertion“ mne potěšil svou podobností s Vildhjarta). V žádném případě ovšem nejsou nudné, to ani v nejmenším. Horší už pro mě je vybrat si nějakého favorita, poněvadž všechno od „Metanoia“ po poslední „Grand Arcane“ je natolik originální a nabušené, že vybrat si jednu jedinou skladbu je takřka nesplnitelným úkolem (ačkoli když nad tím tak přemýšlím, asi nejvýrazněji mi v paměti utkvěla právě závěrečná „Grand Arcane“, případně ještě „Trip Seq“, přestože se jedná spíše o takovou mezihru).

Nepochybuji, že The Minerva Conduct se ode mě dočká při konečném ročním zúčtování zmínky, přestože v rámci nejlepší pětice alb to asi nebude. Buď jak buď, uběhlo pět měsíců a já jsem stále nenalezl ani jedinou výhradu, a to jakože jsem se snažil. Navíc, což se mi opravdu nestává často, mne poslech baví, i když na podobný druh hudby zrovna nemám náladu. Stejně tak si myslím, že tohle album nebude mít problém přežít zkoušku časem, při níž mnohá jiná pohoří. Takže… chci víc.


Wolves in the Throne Room – Thrice Woven

Wolves in the Throne Room - Thrice Woven

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Artemisia Records

Tracklist:
01. Born from the Serpent’s Eye
02. The Old Ones Are with Us
03. Angrboda
04. Mother Owl, Father Ocean
05. Fires Roar in the Palace of the Moon

Hrací doba: 42:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Americkým ekologům Wolves in the Throne Room se v jistém čase podařilo relativně výrazně promluvit do blackmetalového stylu a strhnout za sebou lavinu pokračovatelů, kteří se jejich muziku snažili napodobit. Ačkoliv to není zas až tak dávno, takzvaný cascadian black metal už po svých pěti minutách slávy odešel do ústraní a zavál jej prach. Dnes se tomu zase říká jednoduše atmospheric black metal. Ale to je nakonec jen nálepka, která je ve finále nepodstatná.

Sami Wolves in the Throne Room nyní nebývale dlouho mlčeli – jak ustupovala obliba cascadian black metalu, i oni se trochu ztratili z očí. Pořád tu byli, sem tam o sobě dali vědět, ale řadovou desku nevydali… páni, už je to fakt šest roků, co vyšlo „Celestial Lineage“. Tedy abych se vyjádřil přesně – letos je to šest let od doby, kdy vyšla poslední metalová deska Wolves in the Throne Room. V mezičase totiž formace okolo bratrů Weaverových stvořila ještě ambientní počin „Celestite“, jenž navazoval na před chvílí jmenované album. Tento byl ovšem přijat dost rozporuplně a spousta příznivců skupiny se s ním neztotožnila.

Skoro by se tedy dalo říct, že letošní novinka „Thrice Woven“ vrací Wolves in the Throne Room opět do hry. Cosi jako potvrzení, že skupina do starého železa ještě nepatří a že má v black metalu stále co říct. Daří se to?

Musím říct, že na jisté nahrávky Wolves in the Throne Room vzpomínám jako na vysoce povedené, ale upřímně, moc často se mi tahle kapela v přehrávači netočí. Vlastně skoro vůbec. Popravdě už to jsou pomalu roky, co jsem nějakou desku Wolves in the Throne Room skutečně poslouchal, takže mám v hlavě spíš jen ty vzpomínky. Když jsem si „Thrice Woven“ pustil poprvé, připadalo mi to, jako kdyby Aaron a Nathan Weaverové plynule navazovali tam, kde před šesti lety s „Celestial Lineage“ skončili. Když jsem si ovšem některé starší počiny před psaním recenze osvěžil, zjistil jsem, že to tak úplně pravda není.

Posun na „Thrice Woven“ je, a to docela znatelný (pokud se tedy člověk nespoléhá jen na děravou paměť podobně jako jeden nejmenovaný kripl). Nejsem si jistý, jestli to bude znít úplně srozumitelně, ale přijde mi, jako kdyby Wolves in the Throne Room opustili typické „kaskádování“ a s ním i své specifické nálady, díky nimž nakonec tak prorazili. Ubylo hypnotických extatických pasáží, které se mi vždycky ohromně líbily. Jejich sílu dá vzpomenout jen minimum konkrétních momentů „Thrice Woven“. Na novince mají Wolves in the Throne Room blíže konvenčnímu atmospheric black metal než k onomu cascadian black metalu, jejž kdysi pomáhali formovat.

To může znít jako krok zpět, jako kdyby se Američané dobrovolně zbavili toho, kvůli čemu si vybudovali jméno, což je vlastně pravda, ale v reálu to až takový průser není. „Thrice Woven“ je relativně fajn deska a také sem tam nabízí povedené pasáže. Asi nejvíc mě baví využití některých hostů, kteří dokázali počinu vtisknout svůj otisk, aniž by zabíjeli produkci Wolves in the Throne Room. Mám tím na mysli především Annu von Hausswolf, jež si zazpívala v „Born from the Serpent’s Eye“ a „Mother Owl, Father Ocean“, a Stevea Von Tilla (Neurosis), jenž výrazně přispěl do druhé „The Old Ones Are with Us“.

Vzato kolem a kolem se „Thrice Woven“ poslouchá příjemně, o tom rozhodně žádná… ale to je tak nějak vše. Mám to album průběžně v přehrávači dva měsíce a i navzdory takovému (relativně dlouhému) časovému období nedokázala novinka povýšit na vyšší level než jako příjemný a nenáročný společník. Necítím v tom takovou hloubku a přímá konfrontace se staršími kusy mi dala za pravdu, že časy a úroveň desek jako „Two Hunters“ či „Black Cascade“ jsou jednoduše pryč. V blackmetalové poloze jako by už Wolves in the Throne Room nedokázali zaujmout tak silně, jako to zvládali kdysi.

Wolves in the Throne Room

Po nějakém čase se mé dojmy z „Thrice Woven“ ustálily na jednoznačném stavu. Je to lehoučký nadprůměr, který na chvíli možná dokáže zabavit, ale nedokáže strhnout nebo pohltit a z hlediska delšího časového horizontu neobstojí.


Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)

Drudkh / Paysage d'hiver - Десь блукає журба / Schnee (IV)

Země: Ukrajina / Švýcarsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist Underground Activists / Kunsthall Produktionen

Tracklist:
I. Drudkh – Десь блукає журба
01. Всі відтінки тиші
02. Ніч крокуе до свого трону

II. Paysage d’hiver – Schnee (IV)
03. Schnee IV

Hrací doba: 40:54 (21:03 / 19:51)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Paysage d’hiver:
bandcamp

Drudkh sice vydali své poslední album „Борозна обірвалася“ v dubnu 2015, ale kdybychom tvrdli, že se od té doby tahle ukrajinská veličina atmosférického black metalu fláká, tak bychom Romanu Saenkovi, Thuriosovi a spol. docela křivdili. V loňském roce totiž začali pracovat na volné splitkové trilogii, na níž se podílejí s jinými zajímavými formacemi.

To potvrdili hned s první červnovou částí „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na níž se vedle Drudkh představili norští Hades Almighty, na něž přesně pasuje pojmenování kultovní – tedy že strašně málo lidí je má strašně moc rádo. Je pravda, že Norové na svém příspěvku na počin nepředvedli zrovna vysokou míru invence – v tom smyslu, že sem poskytli stejný materiál, jejž vydali tři čtvrtě roku předtím samostatně. Ale to mě nakonec zas tak nesralo, protože původní vydání proběhlo pouze digitálně, a vzhledem ke kvalitě materiálu by byla škoda, kdyby se vůbec nedočkal fyzických nosičů. Loňské září pak přineslo druhé splitko „Зраджені сонцем / Hägringar“ se švédským jednočlenným projektem Grift. Pro mě osobně jde z celé trilogie o nejméně zajímavý dílek, poněvadž Grift se dle mého skromného názoru s dalšími dvěma formacemi rovnat nemůže.

Letošní srpen totiž volnou sérii zakončuje další výraznou spoluprací, která co do zajímavosti s klidem může soupeřit i s Hades Almighty. Druhou stranu „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ totiž okupuje švýcarská entita Paysage d’hiver, což je ve skutečnosti vedlejší projekt WintherraDarkspace. Splitko navíc dostává další dávku kreditu i díky tomu, že Paysage d’hiver – známý svou nechutí k dlouhohrajícím deskám, namísto nichž upřednostňuje demosnímky – hudebně mlčí již od roku 2013, kdy vyšel počin „Das Tor“. Tak pojďme na věc.

První stranu vinylu samozřejmě okupují Drudkh, jejichž polovina s názvem „Десь блукає журба“ nabízí dvě skladby. Asi nic nezkazím prohlášením, které – a jsem si toho vědom – používám snad v každé ze svých posledních recenzí na Drudkh: Ukrajinci si opět s přehledem udržují svůj standard. A to jak kvalitativní, tak i stylový. Ale světe div se, pořád se to ještě neohrálo. Když pominu, že první třináctiminutovku „Всі відтінки тиші“ protne povedená ambientní pasáž, pak Drudkh s ničím novým nepřicházejí. Ale pořád v tom je jejich charakteristická atmosféra, kus osudové melancholie (naštěstí na hony vzdálené post-blackovému kýči) a slovanské zádumčivosti. Obě skladby jsou výborné a baví mě, takže za mě pořád ano, líbí se mi to!

Lhal bych ovšem, kdybych tvrdil, že právě na Drudkh jsem byl na splitku zvědav především. Ačkoliv mám Ukrajince rád, Paysage d’hiver pro mě znamenali ještě větší tahák. Ani v tomto případě nejsem vůbec zklamán, naopak! Dvacetiminutová kompozice „Schnee IV“ totiž plnými hrstmi rozhazuje přesně to, co od Paysage d’hiver očekávám a chci. Syrový, ambientem protkaný black metal s atmosférou tak mrazivou, až vám zaleze za nehty a zadře se pod kůži. Možná, že po formální stránce není hudba Paysage d’hiver převratná či originální, ale působivá je ohromně, čehož si v konečném důsledku cením o trochu více. Ve „Schnee IV“ tohle všechno je – Atmosféra s velkým A, naprosté pohlcení hudbou, trans.

Vzato kolem a kolem je „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ výtečnou nahrávkou. Drudkh sice „jen“ odvádějí svůj standard, ale takoví už zjevně jsou a starého psa novým kouskům nenaučíš. Ten standard je však sakra vysoko a jejich muzika je pořád skvělá. Paysage d’hiver se svou skladbou jsou ještě o kus výš a „Schnee IV“ opětovně potvrzuje, že tenhle švýcarský projekt patří k tomu nejlepšímu, co kdy na poli zimního black metalu vzniklo. Povinnost vlastnit!