Archiv štítku: atmospheric metal

None – Life Has Gone on Long Enough

None - Life Has Gone on Long Enough

Země: USA
Žánr: atmospheric / depressive black metal
Datum vydání: 11.4.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Bleak, Damp, and Dead
02. A World, Dead and Gray
03. Bed the Cold Earth
04. Hypoxic
05. Corroded
06. Desiderate
07. Life Is Long Enough
08. Illa tiðandi [Burzum cover]

Hrací doba: 52:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Česká republika má svoje Nic (nechme teď stranou, že oficiálním názvem kapely je obdélníček) a rozhodně není jedinou zemí, která se může pochlubit metalovou skupinou s takhle nanicovatým názvem. Podobných mutací najdeme v zahraničí více. Metalové archivy, bible a homepage každého metalového (nejen) pisálka, hlásí dvě formace s názvem None. Ta starší mě asi nikdy zajímat nebude, poněvadž jde o nějaký thrash ze Švédska, který měl v devadesátých letech vydat dva demosnímky. Radši zamíříme za těmi druhými None, kteří pocházející ze Spojených států amerických…

Nejsem si nicméně jist, zdali jsem to představování formace hned na začátek nezmrvil, když jsem použil množné číslo. Sestava projektu je sice neznámá (Metalové archivy uvádějí v kolonce členů stylové – „(None)“), ale kdybych měl, osobně bych si bez váhání tipnul na jednočlennou záležitost. Ale třeba se mýlím, kdo ví…

V čem se snad ale mýlit nebudu, alespoň doufám, je počet alb None. Bezejmenný debut vyšel loni v dubnu u Hypnotic Dirge Records a nabídl tři písně o souhrnné délce jedné půlhodiny. Stejný label pak zaštítil i letošní druhou desku s názvem „Life Has Gone on Long Enough“. K mání je digipack ozdobený moc hezkými (byť evidentně upravovanými v nějakém chytrém počítačovém programu) panoramatickými fotkami oregonských lesů.

Zůstává otázkou, nakolik taková grafika odpovídá textové a tématické náplni skladeb, ale nejsem s to něco takového posoudit, jelikož jsem texty nečetl. Každopádně ne všechny názvy písní napovídají něco o přírodním zaměření, navrch je nutno zmínit, že žánrovou náplní „Life Has Gone on Long Enough“ je – depressive black metal.

Teď jsem asi dost z vás odradil (a jistě vás neudobří ani sdělení, že částečně None sahá i po atmo-blacku). Chápu to. Tahle odnož black metalu je mnohými vysmívaná a ruku na srdce, v mnohých ohledech si to depressive black metal i zaslouží. „Life Has Gone on Long Enough“ naštěstí nepatří k těm, při jejichž poslechu byste měli chytat záchvaty škodolibého smíchu. Takhle špatné nebo snad odpudivé druhé album None rozhodně není. Na druhou stranu, neříkám tím, že se jedná o něco světoborného, co byste za žádnou cenu neměli minout.

„Life Has Gone on Long Enough“ je totiž… prostě fajn. Nechám na vás, jestli si k tomu přidáte „jenom“ a budete to chápat jako negativní sdělení, anebo větu ponecháte v původním znění a budete to brát spíš jako pochvalu. Abych vás v tom rozhodování ale nenechal úplně plácat, pokusím se vysvětlit, co přesně jsem tím měl na mysli:

None - Life Has Gone on Long Enough

Vlastně je to docela jednoduché. Pokud hledáte něco objevného, „Life Has Gone on Long Enough“ vás neuspokojí. Pokud hledáte něco, co člověka vtáhne a vyždímá, ani v takovém případě u None nepochodíte. Což si tak začínám říkat, že ono „jenom“ by přece jenom na místě bylo, protože v zásadě platí, že skutečně výstavní album by mělo mít alespoň jednu z těchto dvou věcí.

Nicméně, téhle nahrávce se nedá upřít, že se jednoduše moc poslouchá moc dobře. Depresivní není ani za mák, spíš je v tom krapet melancholie, ale naštěstí ne tolik, aby to bylo gay. Celkově mi „Life Has Gone on Long Enough“ přišlo víc uklidňující a pohodové, vlastně bych mohl říct, že mi ve společnosti téhle desky bylo docela příjemně. Člověk se jen tak nechá unášet náladou a to vlastně někdy stačí. Pozice hlavního taháku pozornosti a poslech při plném soustředění počin neustojí bez výhrad, ale jakožto důstojná kulisa, která neleze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, se mi „Life Has Gone on Long Enough“ dost osvědčilo.

To možná nezní jako to největší lákadlo, ale ruku na srdce – i takových alb je třeba. Nečekejte tedy zázrak, je to jenom fajn. Ale nic míň.


Drudkh – Їм часто сниться капіж

Drudkh - Im casto snytsja kaliz

Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.3.2018
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Накрита неба бурим дахом…
02. У дахів іржавім колоссю…
03. Вечірній смерк окутує кімнати…
04. За зорею що стрілою сяє
05. Білявий день втомився і притих…

Hrací doba: 43:30

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Drudkh je stálice, na niž se lze spolehnout. Hudebně i kvalitativně. Samozřejmě, že jisté jemné rozdíly mezi jednotlivými deskami jsou, ale vzato kolem a kolem se jedná jen marginálie. Celková atmosféra a dojmy z desek Drudkh zůstávají vesměs konstantní, což sice nemusí znít dvakrát povzbudivě, ale zrovna tenhle ukrajinský projekt patří k těm, u nichž mi to nijak zásadně nevadí.

Přiznávám se, že několik posledních alb Drudkh točím zpravidla jen v době jejich aktuálnosti, čerstvě po vydání. Pokud mám na jejich muziku náladu jindy, téměř vždy sáhnu po mistrovském „Кров у наших криницях“ anebo akustickém „Пісні скорботи і самітності“. Ale to mi nakonec nijak nevadí, protože přinejmenším na tu omezenou dobu mě to pořád baví. Což platí i tentokrát v případě „Їм часто сниться капіж“, byť je to tentokrát s menším ale…

Od minulého „Борозна обірвалася“ uběhly vlastně jenom tři roky, což není nijak závratná přestávka, ale Drudkh v mezičase stihli realizovat jeden moc zajímavý projekt. V průběhu let 2016 a 2017 totiž vydali splitovou trilogii, kde jednotlivé části sdíleli s norskými Hades Almighty („Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“), švédským projektem Grift („Зраджені сонцем / Hägringar (Mirages)“) a švýcarským projektem Paysage d’hiver („Десь блукає журба / Schnee (IV)“). V prvním a třetím případě to byli paradoxně právě Drudkh, kdo tahal za kratší konec, ale tenhle názor může plynout i z toho, že subjektivně si Hades Almighty a Paysage d’hiver cením prostě výš.

Nicméně i na těchto splitech se Drudkh prezentovali ve své typické poloze, tudíž nepřekvapí, že v této naprosto plynule pokračují i na „Їм часто сниться капіж“. Mluvil jsem o jemných rozdílech mezi jednotlivými nahrávkami a tyto u mě v případě novinky reprezentuje pocit, že „Їм часто сниться капіж“ je oproti „Борозна обірвалася“ a „Вічний оберт колеса“ ještě o kus melancholičtější.

Přesto bych aktuální počin bez obav označil jako typickou desku Drudkh se vším, co k jejich tvorbě odjakživa patří. A nejen hudebně, ale i po textové stránce, v níž se opět využívají díla ukrajinských básníků (tentokrát Bohdan Ihor Antonyč, Majk Johansen, Vasyl Bobynskyj a Pavlo Fylypovyč). „Їм часто сниться капіж“ se dále může pochlubit typickou zádumčivostí, osudovostí a slovanských feelingem, budeme-li se bavit o pocitech. Stejně tak jako vždy platí, že hlavním tahounem atmosféry je kytarová stránka, která boduje díky už dávno charakteristickým melodiím. Podobně se jako vždy trpělivě buduje atmosféra v rozmáchlejších písních, které nestojí na zapamatovatelných či hitových motivech, ale dokážou zaujmout svou celkovou náladou a náladotvorností.

Drudkh

„Їм часто сниться капіж“ bych tedy hodnotil jako slušně odvedený standard kapely, což v sobě nese plusy i mínusy, přičemž obojí je natolik zřejmé, že snad ani není nutné to věnovat. Nicméně i navzdory tomu, že je onen standard Drudkh vysoký a že „Їм часто сниться капіж“ je nesporně fajn deska, zařadil bych ji v diskografii formace spíš do spodní poloviny pomyslné tabulky. Výhodou Ukrajinců budiž víceméně vyrovnaná tvorba, tudíž rozdíl mezi „nejlepším“ a „nejhorším“ albem není nijak propastný, přesto mám dojem, že už to Drudkh zvládli i lépe. Což ostatně ilustruje i obálka, jež mě tentokrát příliš nezaujala, čímž se znovu potvrzuje korelace, že čím poutavější obal deska Drudkh má, tím poutavější je i samotný obsah.

Nechci ovšem na „Їм часто сниться капіж“ kydat žádnou špínu, protože v zásadě je to hudebně pořád dobré; nemůžu tvrdit, že bych proti poslouchání tohohle něco měl. Drudkh se za svou novinku stydět nemusejí, pořád je to placka úplně v pohodě.


Rûr – Rûr

Rûr - Rûr

Země: Norsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 46:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Obecně vzato v recenzích radši představuji nová a neokoukaná jména. Začínající formace, o nichž většina lidí doposud neslyšela. Právě tohle totiž po mém soudu v dnešní digitální době, v dnešním globalizovaném světě, kdy na pár kliků najdete o svých oblíbencích a již známých kapelách takřka vše, dává recenzím nějaký smysl. Psát recenzi na nové Iron Maiden je sice vždycky paráda, ale těžko půjde o nějakou objevitelskou činnost, protože to bude už přibližně stopadesátá recenze, jakou jste četli. Psát o skupinách, které jsou teprve na začátku své cesty, mi přijde jako bohulibější činnost, byť ne pokaždé to skutečně stojí za to. Dnešek budiž dalším takovým případem.

Jednočlenný projekt Rûr pochází z Norska a prvně dal o sobě vědět v loňském roce, kdy vydal bezejmenné debutové EP o třech písních a třicet minutách. Materiál následně zaujal německé vydavatelství Northern Silence Productions, které jej před měsícem vydalo znovu. Původní trojice skladeb zůstala nezměněna, akorát k nim přibyl čtvrtý, tentokráte rovnou čtvrthodinový kus. Možno zmínit, že zatímco loňský počin je označován jako minialbum, aktuální novou edici se čtyřmi stopami skupina označuje jako dlouhohrající debut.

Když jsem pročítal ohlasy na loňské EP i letošní novou skladbu, prakticky všichni hudbu Rûr jenom chválí. Vlastně se tomu ani nedivím, podpisu u firmy jako Northern Silence rovněž ne. Rûr totiž produkuje formu black metalu, jaká se v posledních letech dost hraje a také je dost oblíbená. Během přirovnávání lze zmínit třeba formace jako Saor nebo Dzö-nga, od věci nebude připomenout ani atmo-blacky à la Summoning, takže klidně můžete myslet i na skupiny jako Sojourner či Eldamar, abych jmenoval něco, co jsme zde recenzovali. Ve druhém případě si ale zkuste odmyslet klávesy, což se sice na první pohled může zdát jako výrazný rozdíl, ale atmosféricky Rûr od tohoto druhu black metalu není nijak daleko. K tomu nezapomeňte přimíchat ani pár kytarových linek, které by se v pohodě uživily i v post-black metalu.

Možná už začíná být jasné, že Rûr míří do oblasti black metalu, kterou já osobně příliš nemusím, a pokud nás čtete pravidelně, asi už začínáte větřit pořádnou jebačku. Tak jednoznačné to však není, protože Rûr naštěstí nepatří k těm, jejichž poslech by mě vyloženě obtěžoval. Jestli mám s deskou nějaký problém, je to spíš nevýraznost. Rozjezd úvodní písně „I“ už jsem znal téměř zpaměti, ale další minuty nahrávky byly dlouho poněkud mlhavé. Jednoduše z toho důvodu, že si nahrávka nedokázala udržet mou pozornost. Vždy jsem vnímal jenom chvíli a potom jsem v myšlenkách utekl jinam, prostě si to nedokáže podmanit. Jako kulisa, kterou člověk vlastně ani pořádně nevnímá, bylo „Rûr“ relativně fajn, ale nic moc navíc.

Rûr

Nicméně takové hodnocení asi nepatří k těm, jejichž pomocí by člověk nalákal. Nic takového jsem nakonec ani neměl v plánu. Když jsem se totiž donutil k opravdu soustředěnému poslechu, ukázalo se, že se na „Rûr“ nic zásadního opravdu neodehrává. Naštěstí stále platí tvrzení, že to není nic vyloženě špatného, ale celé je to takové… obyčejné. Prostě mám pocit, jako kdybych podobných kapel slyšel už dost, přičemž zrovna Rûr mezi nimi nemá čímkoliv překvapit či výrazněji zaujmout.

Některé pasáže vcelku jdou, jiné zavánějí slabotou, ale žádná z nich nedokáže pohltit, dokonce ani nasrat ne. Atmosféricky mě to zcela míjí, což je u takto laděného black metalu naprosto zásadní problém. Když to tedy vezmu kolem a kolem, myslím, že se tu celou dobu bavíme o nepříliš výrazném průměru, který slyšet nemusíte.


The Minerva Conduct – The Minerva Conduct

The Minerva Conduct - The Minerva Conduct

Země: Indie / USA
Žánr: atmospheric progressive metal
Datum vydání: 20.9.2017
Label: Transcending Obscurity India

Tracklist:
01. Vile
02. Desertion
03. Metanoia
04. Trip Seq
05. Appetence
06. Exultant
07. Unearth
08. Grand Arcane

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

The Minerva Conduct je poměrně novým tělesem na hudební scéně, konkrétně té indické, většina zúčastněných se ale hudbě již nějakou tu dobu věnuje a společně působili třeba v Demonic Resurrection nebo Reptilian Death, což už jsou více méně zavedená dlouho hrající uskupení (ne, že bych snad jejich jména kdy slyšel). Značně potěšujícím faktem pro mě je, že trojice muzikantů na rozdíl od svých předchozích (respektive současných) počinů zvolila v případě toho stávajícího výrazně zajímavější a nutno říci i komplexnější přístup. Označení progresivní metal sice nemusí samo o sobě být nijak lákavým, ale v tomhle případě v sobě ono kouzelné slůvko „progresivní“ skrývá velmi širokou paletu nápadů, pro něž se tak prosté zařazení zdá být až násilným.

Hlavou celého projektu je jakýsi Prateek Rajagopal, podle Soundcloudového profilu teprve 22letý kytarista, a popravdě bych dal nevím co za to, abych měl v takovém věku alespoň poloviční kompoziční i hráčské dovednosti. Veškeré skladby jsou právě a výlučně jeho dílem a zbytek ansámblu se stává spíše prostředkem, ačkoli zdatným, k realizaci jeho nápadů. A jaké jsou to nápady!

Už famózní obal slibuje velmi košatý a bohatý zážitek a výsledná hudba mu zcela odpovídá. Každá jedna z osmi celkových skladeb je skvělá nadupaná záležitost koketující na pomezí metalcoru (případně i deathcoru), djentu a progresivního metalu doplněná o opravdu pestrou škálu všemožných elektronických zvuků a pazvuků, o něž se stará Navene Koperweis, mj. bývalý člen Animals as Leaders. Ty se velkou měrou podílejí na tom, že i po mnoha a mnoha posleších člověk s radostí objevuje stále nové detaily (a to klidně i po pěti měsících, jako je tomu v mém případě), a přesto stále nemá pocit, že odhalil všechno. Dalo by se to připodobnit k motýlímu efektu ve hrách, kdy vás každé rozhodnutí dovede někam trochu jinam – i v tomhle případě můžete k eponymnímu albu The Minerva Conduct pokaždé přistoupit trochu jinak a kdykoliv změníte přístup, odměnou uslyšíte něco jiného. A je jen dobře, že všechny skladby jsou čistě instrumentální (když nepočítám sampl na „Exultant“), poněvadž ať by byl zpěvák sebelepší, byl by už tak nějak navíc. Vjemů proudících do ucha posluchačova by bylo přehršel, což si naštěstí The Minerva Conduct uvědomují.

Nejsou to ale jen detaily, které dosud tak fascinovaně objevuji, kompozice jsou celkově výrazně proměnlivé, a byť žádná ze skladeb není vyloženě klidná a na člověka se téměř nepřetržitě valí zvuková masa nedozírných výšin, v podstatě v každé k určitému zklidnění dojde a v takových případech The Minerva Conduct předvádějí, že krom úderných propracovaných riffů zvládají i pomalejší atmosferické a někdy až hypnotické pasáže (naprosto unikátním je kupříkladu zážitek při poslechu úvodu „Grand Arcane“, která je i jako celek monumentálním a asi tím nejlepším možným uzavřením celé pouti).

The Minerva Conduct

Kapitolou samou o sobě je zvuk, který v podobných žánrech hraje poměrně výraznou a důležitou roli. Práce při mixování a následném masteringu byla v tomto případě odvedena naprosto perfektně, díky čemuž se The Minerva Conduct můžou pochlubit moderním a úderným zvukem, v němž se neztratí ani sebemenší vrznutí, jenž zároveň nezní tak odpudivě počítačově, jako je tomu v případě některých djentových uskupení („dobrým“ příkladem je třeba Bulb, vedlejší projekt Mishy MansooraPeriphery). Ten moderní háv naštěstí nezůstává zcela čistým a díky nazvučení basy je obohacen i o trochu té špinavosti a syrovosti.

Je pro mě opravdu těžké vybrat lepší či horší skladby, ale kdybych se měl rozhodnout, tak do role těch slabších bych pravděpodobně odsoudil „Vile“ a „Desertion“, které mezi zbytek zapadnou (přestože minimálně úvod „Desertion“ mne potěšil svou podobností s Vildhjarta). V žádném případě ovšem nejsou nudné, to ani v nejmenším. Horší už pro mě je vybrat si nějakého favorita, poněvadž všechno od „Metanoia“ po poslední „Grand Arcane“ je natolik originální a nabušené, že vybrat si jednu jedinou skladbu je takřka nesplnitelným úkolem (ačkoli když nad tím tak přemýšlím, asi nejvýrazněji mi v paměti utkvěla právě závěrečná „Grand Arcane“, případně ještě „Trip Seq“, přestože se jedná spíše o takovou mezihru).

Nepochybuji, že The Minerva Conduct se ode mě dočká při konečném ročním zúčtování zmínky, přestože v rámci nejlepší pětice alb to asi nebude. Buď jak buď, uběhlo pět měsíců a já jsem stále nenalezl ani jedinou výhradu, a to jakože jsem se snažil. Navíc, což se mi opravdu nestává často, mne poslech baví, i když na podobný druh hudby zrovna nemám náladu. Stejně tak si myslím, že tohle album nebude mít problém přežít zkoušku časem, při níž mnohá jiná pohoří. Takže… chci víc.


Wolves in the Throne Room – Thrice Woven

Wolves in the Throne Room - Thrice Woven

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Artemisia Records

Tracklist:
01. Born from the Serpent’s Eye
02. The Old Ones Are with Us
03. Angrboda
04. Mother Owl, Father Ocean
05. Fires Roar in the Palace of the Moon

Hrací doba: 42:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Americkým ekologům Wolves in the Throne Room se v jistém čase podařilo relativně výrazně promluvit do blackmetalového stylu a strhnout za sebou lavinu pokračovatelů, kteří se jejich muziku snažili napodobit. Ačkoliv to není zas až tak dávno, takzvaný cascadian black metal už po svých pěti minutách slávy odešel do ústraní a zavál jej prach. Dnes se tomu zase říká jednoduše atmospheric black metal. Ale to je nakonec jen nálepka, která je ve finále nepodstatná.

Sami Wolves in the Throne Room nyní nebývale dlouho mlčeli – jak ustupovala obliba cascadian black metalu, i oni se trochu ztratili z očí. Pořád tu byli, sem tam o sobě dali vědět, ale řadovou desku nevydali… páni, už je to fakt šest roků, co vyšlo „Celestial Lineage“. Tedy abych se vyjádřil přesně – letos je to šest let od doby, kdy vyšla poslední metalová deska Wolves in the Throne Room. V mezičase totiž formace okolo bratrů Weaverových stvořila ještě ambientní počin „Celestite“, jenž navazoval na před chvílí jmenované album. Tento byl ovšem přijat dost rozporuplně a spousta příznivců skupiny se s ním neztotožnila.

Skoro by se tedy dalo říct, že letošní novinka „Thrice Woven“ vrací Wolves in the Throne Room opět do hry. Cosi jako potvrzení, že skupina do starého železa ještě nepatří a že má v black metalu stále co říct. Daří se to?

Musím říct, že na jisté nahrávky Wolves in the Throne Room vzpomínám jako na vysoce povedené, ale upřímně, moc často se mi tahle kapela v přehrávači netočí. Vlastně skoro vůbec. Popravdě už to jsou pomalu roky, co jsem nějakou desku Wolves in the Throne Room skutečně poslouchal, takže mám v hlavě spíš jen ty vzpomínky. Když jsem si „Thrice Woven“ pustil poprvé, připadalo mi to, jako kdyby Aaron a Nathan Weaverové plynule navazovali tam, kde před šesti lety s „Celestial Lineage“ skončili. Když jsem si ovšem některé starší počiny před psaním recenze osvěžil, zjistil jsem, že to tak úplně pravda není.

Posun na „Thrice Woven“ je, a to docela znatelný (pokud se tedy člověk nespoléhá jen na děravou paměť podobně jako jeden nejmenovaný kripl). Nejsem si jistý, jestli to bude znít úplně srozumitelně, ale přijde mi, jako kdyby Wolves in the Throne Room opustili typické „kaskádování“ a s ním i své specifické nálady, díky nimž nakonec tak prorazili. Ubylo hypnotických extatických pasáží, které se mi vždycky ohromně líbily. Jejich sílu dá vzpomenout jen minimum konkrétních momentů „Thrice Woven“. Na novince mají Wolves in the Throne Room blíže konvenčnímu atmospheric black metal než k onomu cascadian black metalu, jejž kdysi pomáhali formovat.

To může znít jako krok zpět, jako kdyby se Američané dobrovolně zbavili toho, kvůli čemu si vybudovali jméno, což je vlastně pravda, ale v reálu to až takový průser není. „Thrice Woven“ je relativně fajn deska a také sem tam nabízí povedené pasáže. Asi nejvíc mě baví využití některých hostů, kteří dokázali počinu vtisknout svůj otisk, aniž by zabíjeli produkci Wolves in the Throne Room. Mám tím na mysli především Annu von Hausswolf, jež si zazpívala v „Born from the Serpent’s Eye“ a „Mother Owl, Father Ocean“, a Stevea Von Tilla (Neurosis), jenž výrazně přispěl do druhé „The Old Ones Are with Us“.

Vzato kolem a kolem se „Thrice Woven“ poslouchá příjemně, o tom rozhodně žádná… ale to je tak nějak vše. Mám to album průběžně v přehrávači dva měsíce a i navzdory takovému (relativně dlouhému) časovému období nedokázala novinka povýšit na vyšší level než jako příjemný a nenáročný společník. Necítím v tom takovou hloubku a přímá konfrontace se staršími kusy mi dala za pravdu, že časy a úroveň desek jako „Two Hunters“ či „Black Cascade“ jsou jednoduše pryč. V blackmetalové poloze jako by už Wolves in the Throne Room nedokázali zaujmout tak silně, jako to zvládali kdysi.

Wolves in the Throne Room

Po nějakém čase se mé dojmy z „Thrice Woven“ ustálily na jednoznačném stavu. Je to lehoučký nadprůměr, který na chvíli možná dokáže zabavit, ale nedokáže strhnout nebo pohltit a z hlediska delšího časového horizontu neobstojí.


Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)

Drudkh / Paysage d'hiver - Десь блукає журба / Schnee (IV)

Země: Ukrajina / Švýcarsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist Underground Activists / Kunsthall Produktionen

Tracklist:
I. Drudkh – Десь блукає журба
01. Всі відтінки тиші
02. Ніч крокуе до свого трону

II. Paysage d’hiver – Schnee (IV)
03. Schnee IV

Hrací doba: 40:54 (21:03 / 19:51)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Paysage d’hiver:
bandcamp

Drudkh sice vydali své poslední album „Борозна обірвалася“ v dubnu 2015, ale kdybychom tvrdli, že se od té doby tahle ukrajinská veličina atmosférického black metalu fláká, tak bychom Romanu Saenkovi, Thuriosovi a spol. docela křivdili. V loňském roce totiž začali pracovat na volné splitkové trilogii, na níž se podílejí s jinými zajímavými formacemi.

To potvrdili hned s první červnovou částí „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na níž se vedle Drudkh představili norští Hades Almighty, na něž přesně pasuje pojmenování kultovní – tedy že strašně málo lidí je má strašně moc rádo. Je pravda, že Norové na svém příspěvku na počin nepředvedli zrovna vysokou míru invence – v tom smyslu, že sem poskytli stejný materiál, jejž vydali tři čtvrtě roku předtím samostatně. Ale to mě nakonec zas tak nesralo, protože původní vydání proběhlo pouze digitálně, a vzhledem ke kvalitě materiálu by byla škoda, kdyby se vůbec nedočkal fyzických nosičů. Loňské září pak přineslo druhé splitko „Зраджені сонцем / Hägringar“ se švédským jednočlenným projektem Grift. Pro mě osobně jde z celé trilogie o nejméně zajímavý dílek, poněvadž Grift se dle mého skromného názoru s dalšími dvěma formacemi rovnat nemůže.

Letošní srpen totiž volnou sérii zakončuje další výraznou spoluprací, která co do zajímavosti s klidem může soupeřit i s Hades Almighty. Druhou stranu „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ totiž okupuje švýcarská entita Paysage d’hiver, což je ve skutečnosti vedlejší projekt WintherraDarkspace. Splitko navíc dostává další dávku kreditu i díky tomu, že Paysage d’hiver – známý svou nechutí k dlouhohrajícím deskám, namísto nichž upřednostňuje demosnímky – hudebně mlčí již od roku 2013, kdy vyšel počin „Das Tor“. Tak pojďme na věc.

První stranu vinylu samozřejmě okupují Drudkh, jejichž polovina s názvem „Десь блукає журба“ nabízí dvě skladby. Asi nic nezkazím prohlášením, které – a jsem si toho vědom – používám snad v každé ze svých posledních recenzí na Drudkh: Ukrajinci si opět s přehledem udržují svůj standard. A to jak kvalitativní, tak i stylový. Ale světe div se, pořád se to ještě neohrálo. Když pominu, že první třináctiminutovku „Всі відтінки тиші“ protne povedená ambientní pasáž, pak Drudkh s ničím novým nepřicházejí. Ale pořád v tom je jejich charakteristická atmosféra, kus osudové melancholie (naštěstí na hony vzdálené post-blackovému kýči) a slovanské zádumčivosti. Obě skladby jsou výborné a baví mě, takže za mě pořád ano, líbí se mi to!

Lhal bych ovšem, kdybych tvrdil, že právě na Drudkh jsem byl na splitku zvědav především. Ačkoliv mám Ukrajince rád, Paysage d’hiver pro mě znamenali ještě větší tahák. Ani v tomto případě nejsem vůbec zklamán, naopak! Dvacetiminutová kompozice „Schnee IV“ totiž plnými hrstmi rozhazuje přesně to, co od Paysage d’hiver očekávám a chci. Syrový, ambientem protkaný black metal s atmosférou tak mrazivou, až vám zaleze za nehty a zadře se pod kůži. Možná, že po formální stránce není hudba Paysage d’hiver převratná či originální, ale působivá je ohromně, čehož si v konečném důsledku cením o trochu více. Ve „Schnee IV“ tohle všechno je – Atmosféra s velkým A, naprosté pohlcení hudbou, trans.

Vzato kolem a kolem je „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ výtečnou nahrávkou. Drudkh sice „jen“ odvádějí svůj standard, ale takoví už zjevně jsou a starého psa novým kouskům nenaučíš. Ten standard je však sakra vysoko a jejich muzika je pořád skvělá. Paysage d’hiver se svou skladbou jsou ještě o kus výš a „Schnee IV“ opětovně potvrzuje, že tenhle švýcarský projekt patří k tomu nejlepšímu, co kdy na poli zimního black metalu vzniklo. Povinnost vlastnit!


Ramihrdus – Eternity

Ramihrdus - Eternity

Země: USA
Žánr: atmospheric ambient black metal
Datum vydání: 17.8.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Cold Winds of the Wild
02. The Ethereal Forest
03. Lake Evendim
04. The Prancing Pony
05. Crypts of the Frost Storm
06. Eternity
07. Closure

Hrací doba: 31:36

Odkazy:
twitter / bandcamp

Řekl bych, že kdyby někdy proběhl komplexní výzkum na zjištění nejvíce napodobované blackmetalové formace, Burzum by se jistě umístil hodně vysoko, pokud by rovnou nebyl vítězem. Dnes už sice nenacházím tolik nových kopírek Burzum jako před x lety, poněvadž nyní v žánru frčí jiná odvětví, ale na nějaké lze stále narazit. Jistě správně tušíte, že bych o tom jen těžko psal, kdyby mezi ně nepatřila i skupina Ramihrdus.

No, říkám skupina, ale je to asi trochu nadnesené pojmenování. Dle tradice a dle norského vzoru se totiž jedná o jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Bryce Witt z Wisconsinu. Ten se samozřejmě stará úplně o vše – veškerý zpěv, nástroje i programování bicích. Počin s názvem „Eternity“ je první nahrávkou Ramihrdus, ale samotný projekt prý existuje již od roku 2014. V textech klasicky nějaká příroda, prostě všechno na svém místě.

A co se hudební stránky týká? Inu, co k tomu říct, když jsem vlastně vše podstatné řekl? Že jste si nestačili všimnout? Ale no tak, co tak asi můžete očekávat od alba, o němž jsem prohlásil, že se mocně ohlíží za black metalem à la Burzum? Tohle je vlastně všeříkající prohlášení, které podstatu „Eternity“ vystihuje dostatečným způsobem.

Vezměme to ovšem trochu podrobněji, abyste si náhodou někdo nemyslel, že to psaní omrdávám až takhle moc. Ono sice to o té podobnosti s norskou legendou platí, ale nějaké mírné odlišnosti se nalézt dají. Tempo je samozřejmě pomalejší a rozvážnější, napříč čtyřmi „hlavními“ skladbami se líně převalují syrové riffy, monotónní rytmika a krkavčí ryk. Nezapomněl jsem snad na něco? Ale jistě – ambientní klávesy. Nemusíte se bát, že by něco tak zásadního chybělo – nechybí.

Nicméně právě v klávesách najedeme jednu z těch věcí, v nichž se Ramihrdus alespoň trochu odlišuje od svého bergenského vzoru. Ambient – a s ním i celé vyznění desky – působí na „Eternity“ o poznání melancholičtěji. Na druhou stranu, ruku v ruce s tím přichází i menší porce syrovosti, což může leckomu vadit. A proč bych se tím tajil – mně osobně také víc sedí ty chladnější klávesy.

Výše jsem použil plurál, tudíž je asi zřejmé, že lehce odlišné vyznění kláves a mírný posun atmosféry celého směrem k větší melancholii asi nebude jedinou inovací, jakou lze v hudbě Ramihrdus nalézt. Onou druhou je občasný folkový nádech, jenž naplno propuká ve dvouminutové mezihře „The Prancing Pony“. Trochu paradoxně právě ona patří k nejvýraznějším a nejzapamatovatelnějším momentům „Eternity“. Pokud byste však čekal folkový pel i v intru a outru, možná vás trochu zklame, že „Cold Winds of the Wild“ a „Closure“ mají blíž spíš k dungeon synthu.

Tak či onak, srovnávat s Burzum samozřejmě nemá smysl. Jedinečná aura tohoto projektu je prostě nezopakovatelná, přestože se o to mnozí snaží (Ramihrdus vlastně nevyjímaje). Příznivcům monotónnějšího ambientního atmo-blacku však může „Eternity“ na chvíli posloužit. Na první poslechy je to vcelku příjemná záležitost. Velmi rychle ale začne zájem uvadat a dojmy chřadnout – přinejmenším u mě tomu tak bylo, na základě čehož si dovolím usuzovat, že trvanlivost materiálu příliš vysoká není. Nicméně máte-li rádi burzumoviny, několikrát se to dá v klidu otočit. Na Bandcampu to lze stáhnout za name-your-price, tak za zkoušku nic nedáte.


Dzö-nga – The Sachem’s Tales

Dzö-nga - The Sachem's Tales

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 14.6.2017
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Midewiwin Lodge
02. To the Great Salt Water
03. The Wolves Fell Quiet
04. Halle Ravine
05. Against the Northern Wind
06. A Seventh Age of Fire
07. The Witching Meadow

Hrací doba: 42:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

Říkává se, že hlavní slovo má samotná hudba a že právě ona by v konečném důsledku měla rozhodovat o kvalitě či nekvalitě té které skupiny. S tím lze určitě souhlasit, ale na druhou stranu – myslím, že by nebylo úplně moudré dotahovat tuto strategii do extrému. Důležitou roli v utváření dojmů z hudby totiž bezesporu hraje i vizuální prezentace, jejíž význam není radno podceňovat. Vždyť právě na ní kolikrát závisí, zdali si dané album vůbec pustíme. Netuším, jestli to tak máte nastavené stejně, ale mnohdy mě dokáže obal dost zásadně odradit, na základě čehož se pak poslechu vyhnu. A jindy se mi obal naopak zalíbí takovým způsobem, že věnuji svou pozornost desce, o niž bych s jiným přebalem ani nezavadil.

Jestli jste začali dumat nad tím, do jaké z těchto kategorií spadá artwork „The Sachem’s Tales“, pak vězte, že ani do jedné. Tento mi sice přijde docela svým stylem docela zajímavý, možná bych až řekl, že se mi líbí, ale ne natolik, aby mě to donutilo po nahrávce rovnou skočit. Vizuální stránku nějaké skupiny totiž netvoří pouze obaly alb, kromě nich jde například i o kapelní fotky. A právě k tomu směřuji – zámořská dvojice Dzö-nga se prezentuje fotografiemi, jejichž podoba mě od poslechu silně odrazuje. Působí to totiž na mě dojmem nějaké provinční kutálky snažící se o metalovou pseudo-gotiku. A to je vskutku nevábná představa.

Přesto jsem se do poslechu „The Sachem’s Tales“ pustil, poněvadž jsem doufal, že firma jako Avantgarde Music se snad pod nějakou nebetyčnou kokotinu nepodepíše. Většinou takové doufání vychází – vzpomínám si totiž jen na minimum nahrávek z portfolia Avantgarde Music, jejichž poslech mě vysloveně znechucoval. Stát se ale může a kupříkladu se tak stalo loni u počinu „Empires of Ash“ od novozélandských Sojourner, kteří s Dzö-nga nesdílejí jen vydavatelskou stáj, ale i styl nebo skutečnost, že stojí na začátku své hudební cesty.

Poslech Dzö-nga však naštěstí dopadl uspokojivěji než u zmiňovaných novozélandských kolegů. Stejně tak tento projekt po hudební stránce působí sympatičtěji než z fotek. Netvrdím ovšem, že byste od „The Sachem’s Tales“ měli očekávat majstrštyk atmosférického black metalu. Navíc si myslím, že mnohé ohlasy, jak už tomu tak bývá, reálnou podobu nahrávky značně přeceňují a nadhodnocují. Kupříkladu průměrné hodnocení na Metal-Archives aktuálně činí 98 %, což lze považovat za výsměch. Ve skutečnosti totiž Dzö-nga nenabízejí víc než lehký nadprůměr, jenž nemá šanci dosáhnout na víc jak šest pomyslných bodíků z deseti možných. Což ale také není špatný výsledek.

Dzö-nga

Koncepčně jsou Dzö-nga poměrně zajímaví, protože se ve své hudbě inspirují mytologií různých částí světa, ale neuchylují se k provařeným oblastem jako třeba Skandinávie. Loňský debutový počin „Five Treasures of Snow“ kupříkladu mířil do Himalájí, aktuální „The Sachem’s Tales“ zase sleduje lokální legendy jedné oblasti v Kanadě. Snad i proto je v hudbě Dzö-nga patrný folkový feeling.

I jemu navzdory však „The Sachem’s Tales“ nenabízí nic lepšího než poměrně pohodový atmospheric black metal. Jeho atmosféra není nijak zásadně pohlcující, spíše jen tak klouže po povrchu, na základě čehož bych si dovolil tvrdit, že se nejedná o nějak hluboké album. Trochu mi vadí jemnější momenty (i když ne všechny… třeba střed „The Wolves Fell Quiet“ je povedený) a také pasáže, v nichž se ujímá hlavního slova Grushenka Ødegård, jejíž vokál je na můj vkus příliš sladký. Podobný pocit mám i z meziher, mezi nimiž mi nejvíc pije krev „Halle Ravine“. Jak vidno, „The Sachem’s Tales“ rozhodně není bezchybné.

Na druhou stranu, bylo by křivácké soptit nekompromisní kritiku, a přitom zamlčet, že žádný z neduhů není tak výrazný, aby dokázal poslat desku do kopru. Většinu nahrávky stále vyplňuje slušný atmo-black, který se poslouchá velmi příjemně. Nakonec mě ani neobtěžuje, že jednotlivé skladby mezi sebou trochu splývají a snad až na „Against the Northern Wind“ mi žádná neutkvěla konkrétněji v paměti. Výsledek na mě totiž stále působí poměrně sympatickým dojmem a nečinilo mi žádné velké obtíže jej poslouchat i na víc pokusů. A kdybych tvrdil, že jsem album pouze toleroval, asi bych Dzö-nga přehnaně křivdil.

Resumé je tedy takové, že se jedná o solidní a příjemný atmo-black, který příznivce tohoto subžánru navzdory několika neduhům jistě potěší. Sice „The Sachem’s Tales“ ani zdaleka nedosahuje kvalit stylových špiček, ale to nakonec nutné není. Stačí, že to má hlavu a patu, moc dobře se to poslouchá a nezní to nijak teple (naštěstí ani v těch jemnějších chvilkách ne). Fandíte-li podobnému druhu muziky, můžete bez obav poslouchat.

Dzö-nga - The Sachem's Tales


Somnium Nox – Terra inanis

Somnium Nox - Terra inanis

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.5.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Soliloquy of Lament
02. The Alnwick Apotheosis
03. Transcendental Dysphoria

Hrací doba: 28:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Australané Somnium Nox dokázali prvně zaujmout již loni, kdy do světa vypustili vůbec první ukázku své tvorby – šlo o více jak čtvrthodinovou kompozici „Apocrypha“, která kapelu představila v docela slibném světle. U takových prvotních krátkokrajících počinů se dost často opakuje frázička typu „cítím v potenciál do budoucna“, což mnohdy bývá spíš taková zdvořilost, jež nemusí být myšlena úplně seriózně. Ono co si budeme nalhávat, ty skutečně dobré skupiny své kvality většinou zvládnou projevit již na těch prvních neřadovkách, zatímco ty ostatní svůj potenciál, ať už je skutečný nebo jen domnělý, zužitkovat nezvládnou. Jistě v tom má prsty i současný trend nadhodnocování všeho a všech, kdy se čemukoliv tleská za sebemenší hudební výstřik, ale to už je asi na jinou a delší debatu.

Chtěl jsem zamířit k tomu, že zrovna u Somnium Nox a jejich „Apocrypha“ to nebyla jen povinná průpovídka, poněvadž tam skutečně šlo slyšet jemné načrtnutí věcí, jež by se v budoucnu mohly vybarvit do velice zajímavých odstínů. A to i přesto, že stoprocentně přesvědčen jsem prvotinou nebyl a po nějaké době intenzivnějšího poslechu jsem nahrávku opustil a již se k ní nevrátil. Ale v paměti zůstala. Psal jsem tehdy, že si v té době už připravovaný dlouhohrající debut pustím, a snad mě alespoň trochu šlechtí, že jsem se na „Terra inanis“ skutečně nevysral.

Neočekával jsem však mnoho. „Apocrypha“ sice v paměti zůstala, ale stejně tak zde zůstala i vzpomínka, že se rozmáchlá píseň za nějakou dobu ohrála a ztratila mnohé ze své prvotní přitažlivosti. Rád ovšem mohu říct, že Somnium Nox patří k těm výjimkám, které se oproti své prvotině dokázaly posunout o kus dál a navýšit si laťku. Rozhodně netvrdím, že je „Terra inanis“ dokonalé album a že tu máme co do činění s nahrávkou roku. Tak to jistě není. Nebál bych se ale tvrdit, že jde o dobrou atmo-blackovou desku, jejíž existence mi smysl dává.

Oproti „Apocrypha“ se Somnium Nox posunuli trošku jinam, což není žádné velké překvapení, jelikož to Australané slibovali již dopředu. Zůstaly ale vyšší délky písní – jednou deset a dvakrát devět minut. Dopočítali jste se k pouhým 28 minutách hrací doby? Je to tak, ale nepovažoval bych to za mínus. V době, kdy je spíš trendem točit hodinová (a delší) alba, protože jinak by to asi bylo málo epic, je poměrně příjemné, když se někdo nestydí pustit ven půlhodinku. Já jsem vždycky tvrdil, že radši krátce a intenzivně než dlouze a nudně.

Somnium Nox

I když… přívlastek intenzivní myslím zrovna „Terra inanis“ tak úplně nepřísluší, jelikož hudební intenzita vypadá trochu jinak. Rozhodně bych se však k popisu alba nebál volit fráze jako kvalitní atmosféra či dobrý songwriting. Z „Terra inanis“ cítím, že Somnium Nox mají svou určitou vizi, jak chtějí black metal hrát, což se mi líbí, a také ji dokážou přetavit ve výsledek, jenž takové vizi odpovídá – což se mi samozřejmě rovněž líbí. Australané sázejí na delší plochy, ale spíš než postupnému budování nálad a pomalé gradaci se věnují servírování jednotlivých povedených momentů, které si drží +/- konstantní laťku kvality a plynule na sebe navazují.

A funguje to! Trojice písní přítomná na „Terra inanis“ je vyrovnaná a dává dohromady poměrně lákavý celek, jenž nepostrádá silné atmosférické fluidum, jehož je dosaženo, aniž by se Australané museli uchylovat k laciným post-motivům či se ohánět esoterickými bláboly. Namísto toho radši nabídnou vkusně zakomponované didgeridoo, s nímž podpoří atmosféru a nechají jej pracovat pro celek, zatímco mnozí jiní by pro metal takto netradiční nástroj vystavovali na odiv na každém rohu.

Na první pohled „Terra inanis“ nepůsobí nijak zásadně hluboce – to díky tomu, že jde o až nečekaně stravitelnou muziku, že album dokáže zaujmout a začít bavit již s prvním poslechem. Nicméně jde jen o zdání. Nebo snad lze mluvit o povrchnosti, když se blížíte dvou desítkám poslechů a desce stále nedochází dech? Není snad právě tohle známkou kvality?

Z mojí strany panuje spokojenost. Pokud jsem po „Apocrypha“ ještě pochyboval a stále si nebyl jist, kam Somnium Nox zařadit, s „Terra inanic“ mě dokázali přesvědčit, že šuplíček s nadpisem „Dobré kapely“ si to zaslouží. Debut mohu s klidem doporučit a sám budu sledovat i budoucí počínání Somnium Nox.


The Ruins of Beverast – Exuvia

The Ruins of Beverast - Exuvia

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Exuvia
02. Surtur Barbaar Maritime
03. Maere (On a Stillbirth’s Tomb)
04. The Pythia’s Pale Wolves
05. Towards Malakia
06. Takitum Tootem! (Trance)

Hrací doba: 67:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

The Ruins of Beverast pro mě osobně patří do té sorty kapel, které si napříč všemi svými alby udržují nadstandardně vysokou kvalitu a ještě ani jednou nešláply vedle. Hudební aura mě oslovuje a v patřičném rozpoložení mi dokáže poskytnout něco víc než pouhou zábavu či ukrácení dlouhé chvíle. Už nejednou jsem s The Ruins of Beverast zažil onu magickou chvilku, kdy všechno zapadne na své místo a soukolí se rozjede směrem k bodu, v němž vstřebávání hudby přestává být obyčejným poslechem a stává se zážitkem.

Od předcházejícího opusu „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ uběhly již čtyři roky, ale nijak jsem nepochyboval o tom, že Alexander von Meilenwald během nich složí další hodinu strhujícího atmosférického black metalu. Již na sklonku loňského roku Ván Records pustili do světa EP „Takitum Tootem!“, na němž se nacházela ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky (titulní kus) a cover od Pink Floyd, a tento počin nezavdal jakoukoliv příčinu k pochybnostem, že by snad pátá dlouhohrající nahrávka „Exuvia“ měla podlézt vysoko nastavenou laťku.

Přijde mi, že prvotní ohlasy na „Exuvia“ byly poněkud vlažné, až nečekaně nenadšené. Po prvním poslechu – chápu. Při úvodním letmém seznámení mě „Exuvia“ rovněž nijak zvlášť na prdel neposadila, na prvním rande album působilo o poznání slabším dojmem než minulé „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Nicméně všichni víme, jak to funguje – první poslechy dokážou bezpečně určit kvality té které nahrávky jen velmi zřídka a jen u velmi triviálních a průhledných záležitostí, k nimž bych The Ruins of Beverast neřadil, byť se formálně nejedná o žádné instrumentální ódy na vytříbenou ekvilibristiku. Naopak, finální dojem z desky dělá až odstup v kombinaci s trochu poctivějším vstřebáváním, než je jeden poslech. A tento přístup mi jasně napovídá, že „Exuvia“ je opětovně skvělá záležitost.

Samozřejmě, že základní rozhraní toho, jak hudba The Ruins of Beverast funguje, už je dávno dané, takže se snad ani není nutné nějak obšírněji zdržovat povídáním o dlouhých kompozicích, rozvážném tempu s těžkými riffy, trpělivé gradaci a pečlivě budované atmosféře, jež patří k hlavním přednostem téhle skupiny. Nic z toho na „Exuvia“ nechybí. A ať mi nikdo kurva netvrdí, že novinka v tvorbě oné pověstné atmosféry selhává – já ji tam cítím stejně jako dřív. Ať mi nikdo netvrdí, že „Exuvia“ postrádá silné pasáže a působivě vygradované momenty – já jich tam nacházím dost na to, aby se mi album líbilo.

The Ruins of Beverast

Nepopírám sice, že v konfrontaci se svým přímým předchůdcem „Exuvia“ nevyhraje, poněvadž i já si „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ cením výše (a nejen toho)… dělá to však z aktuálního počinu špatnou záležitost? Dle mého nikoliv. Neslyším zde jedinou špatnou skladbu a třeba kusy jako „Surtur Barbaar Maritime“, „Maere (On a Stillbirth’s Tomb)“ nebo „Towards Malakia“ jsou jednoduše podmanivé takovým způsobem, že moc dalších kapel to takhle neumí. Co víc byste požadovali? Pokud bych chtěl za každou cenu kritizovat a hledat chyby, mohl bych říct, že bezmála čtvrthodinová „The Pythia’s Pale Wolves“ mohla být o nějakou tu minutku kratší, ale vlastně k jakémukoliv hnidopišství nemám důvodu. Veškeré dílčí nedostatky jsou nanejvýš marginální záležitostí a „Exuvia“ je hravě rozpustí ve své úchvatné atmosféře. Výsledek? Oněch téměř 70 minut ubíhá jako voda bez známek nudy. Jedinou výraznější výtku mám tedy k obalu, jehož podoba mi zrovna nesedla. Nicméně to dokážu velkoryse přehlédnout ve světle toho, jak moc se mi líbí vlastní obsah.

Kromě artworku za mě v případě „Exuvia“ panuje jednoznačná spokojenost. Osobně jsem dostal, co jsem dostat chtěl, a to v kvalitě, jakou jsem vyžadoval. Co víc bych měl chtít? Možná, že mě „Exuvia“ nedokázala překvapit, ale rozhodně si mě dokázala podmanit, což mi ke štěstí stačí. Možná ne strop v tvorbě The Ruins of Beverast, ale stále vysoce nadprůměrné a vysoce nadstandardní. Není radno minout.