Archiv štítku: atmospheric metal

Dead Limbs – Spiritus/Sulphur

Dead Limbs - Spiritus/Sulphur

Země: Brazílie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Golden Age
02. Echoes of Yore
03. The Craven’s Pilgrimage
04. Monolith of Deceived Hollows
05. The Thorncrown’s Blessing
06. Awake! O Sleeper of the Land of Shadows

Hrací doba: 35:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Dead Limbs je další nové jméno na blackmetalovém kolbišti, tentokrát z poněkud exotičtější destinace – Brazílie. Jihoamerický metal máme asi všichni spojený s jistou neurvalostí, agresivitou a živočišností, jaká z ekonomicky stabilní a vyspělé Evropy a její scény již dávno vymizela. V rozvojových oblastech třetího světa lokální scény onu prapůvodní animálnost metalové hudby stále dokážou držet při životě. Dead Limbs ovšem do téhle sorty skupin nepatří a naopak ukazují, že i v Jižní Americe lze nalézt formace, které na black metal nahlížejí optikou atmosféry.

Prvně o sobě Dead Limbs dali vědět před dvěma lety pilotním minialbem „Lighthouse“, které jsem bohužel neslyšel. Na skupinu jsem narazil až nyní díky debutové dlouhohrající desce „Spiritus/Sulphur“, jež vyšla koncem ledna prostřednictvím německých Northern Silence Productions. Když jsem si nahrávku pouštěl, tak jsem popravdě řečeno nečekal příliš, a to i navzdory skutečnosti, že mě zaujal přebal nahrávky – ten považuji za velmi povedený. Brazilské trio mě však nakonec příjemně překvapilo, poněvadž „Spiritus/Sulphur“ je dost dobrá záležitost.

Netvrdím, že se jedná o něco doposud neslyšeného, to ani omylem. Stejně tak neříkám, že je „Spiritus/Sulphur“ fenomenální dílo, které vás posadí na prdel, to se myslím nestane – soudím na základě empirické zkušenosti, jelikož ani mně se něco takového nestalo. Přesto se nebojím říct, že se Dead Limbs na svém debutu ukazují v dobrém světle. Já osobně jsem si k „Spiritus/Sulphur“ dokázal najít cestu, a to vlastně docela lehce. Tím ale nechci vzbudit dojem, že by se jednalo o primitivní a prvoplánovou záležitost. Deska pouze dokáže zaujmout vcelku záhy, možná ne na úplně prvním rande, ale na druhý či třetí pokus už tomu lze přijít na chuť určitě. A i poté počin vydrží sympaticky nemalý počet poslechů, aniž by se dostavila nuda. Během těchto seancí sice vaše uši nepoznají akustický orgasmus, ale rozhodně lze si „Spiritus/Sulphur“ užít.

Hned úvodní „Golden Age“ patří k tomu (nej)lepšímu, co se na albu nachází. Dead Limbs rozehrají monotónní pomalý riff s rozvážnou atmosférou a čistými hymnickými vokály, k nimž se posléze přidá i řev (nijak zvlášť extrémní, ale dejme tomu, že k nabízeným náladám se hodí spíš než bestiální jekot). Netrvá to dlouho a člověk se lehce ponoří do atmosféry, jež nepřestává ani v druhé, o něco rychlejší půli skladby. Mezi vrcholy nahrávky bych dále zařadil i dvojici ambicióznějších kompozic „Monolith of Deceived Blessing“ (osm a půl minuty) a především finální majstrštyk „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ (jedenáct minut). Druhá jmenovaná je jakousi vlajkovou lodí alba a vůbec se nedivím tomu, že byla jako první uvolněna k poslechu. V některých pasážích se daří tvořit poutavou atmosféru a nechybí skvěle vybudované pasáže. Minimálně tato píseň (já osobně bych však přidal i „Golden Age“) jasně ukazuje, že něco v Dead Limbs skutečně vězí a že Brazilci mají poměrně lákavou vizi, jakým způsobem black metal hrát.

Dead Limbs

„Golden Age“, „Monolith of Deceived Blessing“ a „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ jsou po mém soudu tím stěžejním, co „Spiritus/Sulphur“ nabízí a kvůli čemu dává smysl se po albu shánět. Druhá „Echoes of Yore“ už je o něco slabší a ze čtyř regulérních skladeb zanechá nejméně dobrý dojem. Je o něco melodičtější a blíží se k vodám moderního post-black metalu, což není nic, co bych já osobně – a nepopírám, že jde čistě o subjektivní náhled věci – kvitoval s povděkem. Netvrdím, že mě písnička irituje takovým způsobem, abych byl nucen ji přeskakovat, ale nejhorší na desce podle mě je. „The Craven’s Pilgrimage“ a „The Thorncrown’s Blessing“ už jsou jen poklidnější intermezza, která nic zásadního neřeší, ale jejich poslech neobtěžuje, a když nic jiného, alespoň přinášejí nějaké osvěžení nahrávky, jež tak i díky jejich přítomnosti neupadá do stereotypu.

Pokud jste předešlé řádky opravdu přečetli a nepřeskočili jste až na poslední odstavec, pak již doufám tušíte, jak si „Spiritus/Sulphur“ stojí a jaký bude verdikt. I navzdory jedné slabší písni jsou mé pocity dobré a Dead Limbs ve mně zanechali dobrý dojem. Mnohem lepší, než jsem čekal a doufal. Nejedná se o veledílo, ale relativně výrazný počin to je a řekl bych, že zkoušku si zaslouží. Já osobně si pak „Spiritus/Sulphur“ rád i koupím.


Saor – Guardians

Saor - Guardians

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric folk / black metal
Datum vydání: 11. 11. 2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Guardians
02. The Declaration
03. Autumn Rain
04. Hearth
05. Tears of a Nation

Hrací doba: 55:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Když v roce 2013 debutoval Andy Marshall se svým projektem Àrsaidh a do světa vypustil dílko „Roots“, bylo těžké nezaznamenat onu vlnu superlativů, jež se všude kolem okamžitě vyrojila. Pagan-blackový žánr si nemohl stěžovat na nedostatek desek, spíš chyběla kvalita a ji konstantně zastiňovala popularita německy mluvících líbivin. Àrsaidh (za pár měsíců již Saor) na scénu vnesl nepatrnou naději, že by to mohl být právě on, který se v budoucnu stane žánrovým tahákem. A naději ještě více přiživila druhá deska, silný příběh „Aura“. Loňské „Guardians“ je pak třetím prckem do rodiny. Přicházelo po jednoroční odmlce s možností potvrdit kvalitu, s možností Saor ještě pevněji zařadit mezi žánrovou špicí. Místo toho se zjevily neočekávané rozpaky…

Hudba Saor fungovala zpravidla záhy, ne snad okamžitě, na první poslech, ale pronikání nebolívalo. První poslechy „Guardians“ rázem doprovázel zmatek. Postrádal jsem záchytné body, silné momenty a po vypnutí v polovině ve mně nezůstalo vůbec nic, pouze rozpaky. Touha vracet se scházela, jako bych tušil, že k rozklíčování toho Marshall příliš nepřipravil. Album jsem odložil. Od té doby uběhly týdny i řádka měsíců, zaznamenal jsem kritické hlasy, ale nové Saor si po čase opět pustil, že mě to třeba chytne. Nechytlo.

Přírodní atmoblackové kapely bývají svému žánru zpravidla věrné, a pakliže převlečou kabát, změní maximálně odstín jeho barvy, upraví nálady, přihodí tamtoho, uberou onoho. Podobně je na tom i Saor – žádné velké posuny, konstantní prezentace vizuální stejně jako hudební. Proč ne, pokud to funguje a nechybí nápady. „Guardians“ je ale postrádá. Není to relativní stagnace, co skotský projekt na nové desce sráží, ale absence nosných momentů. Ta tam je schopnost učarovat a zároveň nesklouznout k laciné podbízivosti.

Stejně jako v minulosti je i „Guardians“ místem dlouhým štrekám zaslíbeným – každá z pětice skladeb zodpovědně přesahuje desetiminutovou hranici. Takovýto parametr si nás samozřejmě pokušitelsky vyhlíží a začne šťouchat: hele, koukej, jak moc epické to bude. Bohužel, během oněch deseti minut často Saor nemá co říct, přešlapuje na místě, a když už si to začne sám uvědomovat, na bitevní pole pošle housle, které využijí svých parametrů a vsadí na líbivou notu.

Saor

Zvuk něco takového umožňuje. Marshall folkové nástroje naprosto logicky vytáhl do popředí, obsadil rovněž několik hostů akustiku obsluhujících. Učinil tak na úkor charakteristické zastřenosti píšťal – na nich minulost Saor (byť se vší nenápadností) stála. Nezmizely, jen přestaly hrát ve folkové složce prim. Opozicí k čitelným akustickým nástrojů je protagonistův upozaděný zpěv. Sluší mu to. A nejen jemu, zvuk prošel změnami, přesto nepatří ke slabinám.

Vrátíme-li se k nástrojům, směr udávají již zmíněné housle. Proti tomu samotnému není třeba co mít, problém hledejme ve způsobu jejich zapojení. Souboj metalové složky – zejména elektrických kytar – a houslí je totiž víc než zaznamenáníhodný, právě zde hledejme hmatatelnou příčinu neúspěchu. Přestože se oba nástroje snaží o vzájemnou symbiózu, nevstupují do tohoto vztahu s čistým svědomím. Kytary před setkáním poztrácely nosné nápady, a přestože se vše snaží napravit táhlou výpravností, nedokáží udržet posluchačovu pozornost. Housle se prohřešky kytar snaží vší silou napravit. Dělají to ovšem za pomocí laciných prostředků, impotenci se snaží skrýt za paravánem z idyly a sentimentu, vděčných to materiálů.

Od Saor jsme si zvykli na velmi nadprůměrnou kvalitu, svěží náhled na folk/blackové vody. Fakt, že „Guardians“ jako celek prohrává se svými předchůdci, však ještě rozhodně neznamená nepřítomnost velmi dobrých záblesků. Každá z pěti skladeb má své momenty a nebojuje pouze za pomoci patosu. Dominující dudy v úvodu titulní skladby ukáží svou sílu, dokáží navnadit. Střed skladby sice bloudí, avšak dokáže najít správnou cestu ven a vygradovat. „The Declaration“ nabídne energický začátek, který ale následně znehodnocuje kámen úrazu celé desky – kytary, v tomto konkrétním případě až jalové. Poté se už průběžně dostavuje únava. Fidli, spánek, fidli, spánek, housličky. Občas se zjeví náhlá pompa, občas přešlapování kytar. Vykoukne i nadějnější „Hearth“, ale kdo by si po tak dlouhém boji neschrupnul, nemám pravdu?

Množství dobrých nápadů se na „Guardians“ utopilo v nánosech unavenosti, nevýraznosti a prázdnoty. Nezřízená touha po zprostředkování domoviny jakožto ráje zastínila důraz na vytváření povedených motivů, které v minulosti pravidelně podněcovaly k posluchačským návratům. „Guardians“ říkám bez emocí sbohem.

Saor


Terra – Mors Secunda

Terra - Mors Secunda

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.12.2016
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Apotheosis
02. Nadir

Hrací doba: 40:09

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records / Dewar PR

Anglická trojice Terra na sebe poprvé upozornila předloni, když vydala svůj bezejmenný dlouhohrající debut. Na něm se nacházely tři délemetrážní skladby, jejichž souhrnná délka činila 40 minut. O tom, že jejich atmosférický black metal vzbudil nějakou pozornost, jistě svědčí i skutečnost, že se nahrávka dostala až k italskému vydavatelství Code666 Records, které v Terra zjevně ucítilo jistý potenciál.

Slovo dalo slovo a ruka byla v rukávě. Druhé album „Mors Secunda“, jež vyšlo na samém sklonku loňského roku, už se objevilo pod hlavičkou jmenovaného labelu, a to rovnou v neskromné edici nejen na CD, ale i na béžovém vinylu. Ani nemluvě o tom, že masteringu „Mors Secunda“ se neujal nikdo menší než Colin Marston (Dysrhythmia, Krallice, Gorguts). Kolem Terra se evidentně začala točit zajímavá jména, tudíž vše vypadá, že po hudební stránce to bude stát za to. Je to tak?

No, kdybych měl odpovědět bez vytáček, asi bych řekl: ne. Nicméně vzhledem k tomu, jak byla otázka postavena, tato odpověď nutně neimplikuje, že „Mors Secunda“ stojí za starou belu. Pouze mi připadá, že deska není až takové žrádlo, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Kdybych to chtěl spláchnout hodně rychle a cynicky, tak bych jednoduše řekl, že produkce Terra není žádné velké terno a že navzdory evidentním ambicím Anglánům z nástrojů neleze nic jiného než vcelku dobře odvedený standard atmospheric black metalu. Kapela v zásadě nehraje nijak špatně, docela se mi líbí přirozeně znějící bicí, dobré momenty se rovněž najdou a v neposlední řadě lze pochválit, že na obtíž nejsou ani vysoké stopáže písní. „Mors Secunda“ totiž disponuje stejnou hrací dobou jako předchůdce, ale má o jednu položku tracklistu méně, což v překladu znamená, že obě kompozice na novince trvají +/- dvacet minut. Přesto není problém výsledek poslouchat.

Háček je ovšem v tom, že Terra nedokázali přijít s ničím, čím by mohli skutečně zaujmout, nic výjimečného se na „Mors Secunda“ prostě neděje. Hraje to v cajku, ale na vyšší ligu Angličané bohužel nemají. Postrádám uhrančivé a strhující momenty, celková atmosféra není nijak závratně odzbrojující, nevidím a neslyším tu nic, kvůli čemu by stálo za to projevit nadšení. Prostě se to jen solidně poslouchá, toť ale vše. Už jednou padlo slovo standard, které celé počínání Terra vystihuje asi nejlépe. Ostrovní trojice nedělá nic špatně, recepty a postupy svého žánru má nastudované zodpovědně, ale tím to končí – album je v pohodě, bohužel však navíc.

Terra

Na adresu Terra už jsem zaznamenal pěkných pár nadšených ohlasů, zahraniční recenze se předhánějí v kadenci superlativů, všude panuje nadšení. Já osobně jej nesdílím a ani nechápu. Přijde mi to jako klasický případ brutálního nadhodnocování něčeho, co si tak obrovskou chválu prostě nezaslouží… nevidím jediný důvod, proč by si ji zasloužit mělo. Jak jsem už řekl, „Mors Secunda“ není špatné, ale držme se s hodnocením při zemi. Zcela střízlivě – když desku neuslyšíte, o nic zásadního nepřijdete; když ji uslyšíte, s největší pravděpodobností nebudete mít potřebu se k ní vracet. Zvlášť když s přibývajícími poslechy poutavost předkládaného materiálu klesá docela strmě. Osobně jsem tedy čekal víc.


Eldamar – The Force of the Ancient Land

Eldamar - The Force of the Ancient Land

Země: Norsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Northern Silence Productions
Původní vydání: 4.2.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Spirit of the North
02. Winter Night
03. Travel in Woods
04. From Life to Spirit
05. Valkyrjur Ancient Ones
06. The Border of Eldamar
07. Galaðwen the Eldar
08. New Beginning

Hrací doba: 74:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Tolkienův fantasy svět metalové kapely vždy lákal. Bylo to už dávno předtím, než se strhla obrovská celosvětová Pánoprstenovská mánie zapříčiněná natočením velkolepé adaptace knih, a je to tak i v době, kdy už tato mánie opadla a pozornost mainstreamového publika potažmo filmového průmyslu se přesunula jinam. Eldamar je další do rodiny podobně laděných projektů, přičemž je zajímavé, že mnohé tyto skupiny spojuje nejen tématika, ale i podobný zvuk. Pokud tedy slyšíte na jména jako Caladan Brood, pro mě za mě třeba Emyn Muil a samozřejmě v první řadě především Summoning, pak jste u Eldamar na správné adrese.

Eldamar konkrétně pochází z Norska a jedná se o jednočlennou formaci, jejíž hlavní postavou je Mathias Hemmingby. Jedná se o mladého muzikanta (Metal-Archives udává, že mu je rovných dvacet let), pro něhož je Eldamar první hudební prezentací. Mathias se neobtěžoval s žádnými demosnímky a okamžitě se vrhl na dlouhohrající desku, jež vyšla v únoru letošního roku pod názvem „The Force of the Ancient Land“. A nedlouho nato se mu dostalo odezvy, jakou snad ani nemohl čekat – potenciál zavětřila zavedená firma Northern Silence Productions, která hned v květnu pustila do světa profesionálně udělanou reedici na digipak CD.

Hádám, že dle výše nastíněného obsahu muziky a zmíněným skupinám asi tušíte, jak bude „The Force of the Ancient Land“ znít. A víte co? Ono to přesně takhle skutečně zní. U Eldamar nenajdete ani náznak čehokoliv novátorského či objevného, je to úplně klasický průhledný tolkienovský black metálek, jak jste jej slyšeli už na mnoha jiných místech v takřka stejné podobě. Ale to se při obálce, jakou reedice disponuje, asi dalo čekat, spíš opak by byl překvapením. Očekávejte tedy epicky rozmáchlé písně, které svou stopáží jdou i vysoko nad deset minut. S jedinou výjimkou v podobě finální „New Beginning“ trvající „jenom“ necelých devět minut a obligátních nemetalových meziher „Travel in Woods“, „Valkyrjur Ancient Ones“ a „Galaðwen the Eldar“.

A takhle rozděleno vlastně funguje i celé „The Force of the Ancient Land“Eldamar zná jen dvě polohy. Jedna je ke slyšení ve všech metalových skladbách, druhá ve všech mezihrách. Co to znamená? Jednoduše, intermezza jsou pohádkový patetický ambient. A ony metalové kousky? Že se vůbec ptáte. Pomalá tempa, monotónní zastřená kytara, zastřený vokál, jednotvárné bicí a hlavně výrazné ambientní zasněné klávesy. Recept je to docela jednoduchý, navíc po celou hrací dobu dokola omílaný, přesto si Eldamar věřil na neskromnou délku jedné a čtvrt hodiny.

Upřímně, „The Force of the Ancient Land“ není žádný velký zázrak. Jednoduše je to takový mírně přiteplený kýč. Abych ale nebyl úplná svině a nekecal, tak musím říct, že se to dá strávit i bez újmy na zdraví. Vlastně se nahrávka poslouchá docela v klidu a i těch 75 minut lze dát bez extrémnějších obtíží zvládnout. Snad až na nějaké chvilky jako třeba „Travel in Woods“, jež je na můj vkus až moc tklivá. Některé jiné momenty jsou ovšem docela dobře a vcelku hezky vystavěné.

Eldamar

Nic extra, ale na druhou stranu mě to neotravuje jako mnozí jiní z téhle sorty skupin. Například takoví Sojourner, které jsem tu recenzoval před půl rokem a kteří hrají relativně podobně jako Eldamar, mě vysírali o kotel víc a při jejich desce jsem měl chuť akorát tak zdechnout z nadměrné koncentrace homosexuálních kytarových výmrdků. „The Force of the Ancient Land“ mě aspoň neuráží, ačkoliv nemohu tvrdit, že bych si to kdykoliv v budoucnu chtěl pustit znovu. Jestli ale tenhle styl žerete, pak se vám Eldamar s největší pravděpodobností líbit bude.


Solitvdo – Hierárkhēs

Solitvdo - Hierárkhēs

Země: Itálie
Žánr: atmospheric / melodic black metal
Datum vydání: září 2016
Label: Eremita Produzioni / Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Hierarkhes
02. Aristokratia
03. Devotio – Marco Curzio
04. Fides, pietas, gravitas, virtus
05. Il silenzio

Hrací doba: 46:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Původně jsem tak úplně neměl v plánu novou desku Solitvdo poslouchat. Nicméně ne nadarmo se říká, že člověk kupuje očima – nakonec mě přesvědčil lákavý obal „Hierárkhēs“. Tenhle druh grafiky mám rád a líbí se mi; klidně se můžete smát, že je to pěkně debilní důvod, proč nějakému albu věnovat svůj čas, ale co už. Byly i nahrávky, které jsem si pouštěl z mnohem zhovadilejších důvodů.

Tak či onak, já asi nejsem tím důvodem, proč jste na tuhle recenzi klikali (alespoň tedy doufám), takže se pojďme věnovat Solitvdo resp. nějakým těm obligátním úvodním kydům, bez nichž se to asi neobejde, máme-li se bavit o nepříliš známé kapele. Jedná se o jednočlenný projekt, v jehož čele stojí jistý D. M. pocházející z Itálie. Pokud je mi správně známo, Solitvdo je jeho jediným působištěm. „Hierárkhēs“ nese v dlouhohrající diskografii pořadové číslo dva a navazuje na debut „Immerso in un bosco di querce“ (původní edice na audiokazetě z roku 2014, CD reedice o rok mladší).

„Hierárkhēs“ skupinu představuje jako klávesově blackmetalovou záležitost. Solitvdo ovšem ctí, že se nejedná o bezduché symfonické pidlikání, vzhledem ke kontextu a konceptu využití kláves a majestátních nálad smysl dává. Navíc lze pochválit, že na rozdíl od „Immerso in un bosco di querce“, kde byla ústředním tématem provařená matička příroda, je obsahová náplň „Hierárkhēs“ trochu netypičtější a snad i lákavější. Novinka se totiž zaobírá kulturou a odkazem antického Říma.

Zatím to tedy vypadá vcelku sympaticky, ale po hudební stránce „Hierárkhēs“ žádným velkým zázrakem bohužel není. Solitvdo staví na skladbách delšího rázu – jedině s výjimkou prostřední „Devotio – Marco Curzio“ se všechny ostatní položky tracklistu hravě přehouply přes devět minut a v případě finální „Il silenzio“ dokonce přes jedenáct minut. Je tu tedy spousta prostoru pro vybudování pořádné atmosféry, což je také zcela zjevně cílem Solitvdo. Výsledek však zůstal zaseknutý někde na půli cesty ke kýženému opusu.

Písničky jsou poměrně jednotvárné a většinou jen dokola omílají, případně jen zlehounka obměňují jednu kytarovou linku. Bicí mi znějí trochu plastově, předpokládám, že půjde o bicí automat, jehož podoba sice není vysloveně průserová a postupem času jsem si na ni zvykl, ale vzpomínám si, že při prvním poslechu mě ten zvuk praštil přes uši. Vokály jsou vcelku nevýrazné a příliš pozornosti nepoutají, jsou zapuštěné mezi vše ostatní a působí tedy spíše jako další nástroj. Z toho tudíž tak nějak logicky plyne, že nejvýraznějším prvkem „Hierárkhēs“ budou klávesy. Skutečně tomu tak je, ale lze pochválit, že nejde o otravně kýčovitý rádoby epický patvar. Je z nich samozřejmě cítit majestát, epičnost a v dobrém slova smyslu až patos (což koresponduje s výše zmiňovanou tématikou „Hierárkhēs“) a také jsou výrazné, ale nepůsobí to nijak zvlášť otravně. Ale na druhou stranu ani nijak zvlášť poutavě.

Solitvdo - Hierárkhēs

Jako celek „Hierárkhēs“ nemá dostatek síly na to, aby dokázalo posluchače zajmout nějak výrazně. Na produkci Solitvdo vlastně není nic vyloženě špatného, na co by šlo ukázat a co by se dalo odstřelit. Jen to celé působí poněkud průměrnějším dojmem. Poslouchá se to příjemně, funguje to jako slušná kulisa, ale nic víc se v tom nalézt asi nedá. Jestli zrovna nemáte do čeho (nebo koho, haha) píchnout, pak s „Hierárkhēs“ nic moc nezkazíte, nebudete-li mít přehnaně vysoká očekávání. Jako ukrácení času při čekání, než k vám nějak doputují zajímavější záležitosti, se to na Bandcampu dá několikrát otočit. Toť ale vše.


Frigoris – Nur ein Moment…

Frigoris - Nur ein Moment…

Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 25.8.2016
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Et in arcadia ego
02. Himeros
03. Trúwen
04. Lichtträger
05. Persona
06. Station

Hrací doba: 52:14

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Německé kvarteto Frigoris nepatří k nikterak nápadným formacím a minimálně na první pohled se řadí jen k dalším z mnoha. Kapela razící cestu atmosférického black metalu s přírodním zabarvením nevybočuje a hraje si to své, bez výrazné posluchačské odezvy a tisíců prodaných nahrávek. Šest let starý dlouhohrající debut zůstal bez povšimnutí a bylo to až „Wind“ z před tří let, které dokázalo jméno kapely z podpodzemí vytáhnout alespoň o patro výš. Téhle desce jsme se věnovali také my a Frigoris mohli být spokojeni, ne každá začínající formace od nás odejde s výrazně nadprůměrným hodnocením. Názor tehdy recenzujících kolegů nebudu ani podepisovat, ani vyvracet, deskou jsem se proposlouchal jen letmo, a to až za účelem, jak k novince přistupovat. Tři roky jsou přece dlouhá doba a stát se mohlo cokoli. Ta největší změna se ale nakonec týká obalu, mezi námi dosti příšerné slátaniny se zjevnými grafickými prohřešky.

Frigoris se věnují přírodně laděnému atmosférickému blacku a nejinak je tomu na novince „Nur ein Moment…“. Zde kapela předkládá šestici kompozic, které nemají daleko k atakování desetiminutové hrací doby. Jaké ony skladby jsou? V první řadě podobné. Podobné ladění, podobná tempa, žádné zkratkovité manévry a matení posluchače, „Nur ein Moment…“ je jedna velká jistota. Nezradí, avšak pro svou přílišnou sevřenost nedokáže ani překvapit. Stejně jako překvapivosti se Frigoris zřekli také invence. Atmosférický black je plný generičnosti, přesto se najdou výjimky, které přichází s ozvláštňujícími prvky, jež lze chápat alespoň za sympatickou snahu bránící se ustrnutosti. Němci se ovšem ani nesnaží, pozorný a otevřeně hledící jsem byl doufám dostatečně. Přesto, neochota inovovat a překvapovat není automatickým důvodem k odsudku.

Atmosférický black metal v podání Němců působí poměrně striktně. Metalové pasáže jsou s vysokou pravidelností prokládány typickou žánrovou sounáležitostí, akustickými vsuvkami, jež jsou tradičně dedikovány přírodním krásám. Obě složky, metalová a akustická, jsou odděleny striktně, bez potřeby proplétat a hledat jemnosti cestu skrze metalové hromobití. Frigoris však přesto skládají poměrně zručně, separovanosti zmiňovaných složek navzdory. Posluchačovu pozornost udržují hlavně kytary, které konstantně přechází mezi povedenými harmoniemi, byť – opět nutno podotknout – stěží objevnými. K jednoznačným přednostem „Nur ein Moment…“ patří vývoj jednotlivých skladeb, a to po celé délce bez spatřitelných záseků. Je tato skutečnost jedním ze základních stavebních kamenů pro vydařenou atmosféru? Zcela jistě, také na ní celé album stojí. Především proto se příjemně poslouchá a proto je snadné se přes nemalý počet nedostatků obstojně přenést.

Frigoris

Před sebou mám album, které disponuje velmi slušnou poslouchatelností a solidním skladatelským umem projevujícím se konstantně, především v rámci metalových pasáží. Ty akustické lze častokrát označit za nevýjimečné, udržovací. Jsou povinností vůči tezím kapelním i stylovým. V rámci žánrových vod patří Frigoris k tomu lepšímu, rozhodně však ne mezi špičku, tedy má-li být měřítkem pro hodnocení současné formy kapely právě „Nur ein Moment…“. Nepříliš silné pocity možná vyvolává silná konkurence v mém současném přehrávači, třeba je to i tím, že z podobného ranku jsem letos slyšel výrazně lepší nahrávky. Nebo na mě stále nepřišel podzim a já chci být na neobjevný atmoblack zlý, co já vím.


Kzohh – Trilogy: Burn Out the Remains

Kzohh - Trilogy: Burn Out the Remains

Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Ashen Dominion

Tracklist:
01. Panoukla DXLII
02. Crom Conaill
03. H19N18

Hrací doba: 37:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

To, co se zpočátku tvářilo jen jako vedlejší projekt (s trochou nadsázky snad i superskupina?) členů formací jako Khors, Ulvegr, Elderblood či Reusmarkt, už zjevně přerostlo v regulérně fungující a samostatnou kapelu. Kapelu, jejíž existence navíc nestojí jen na přítomnosti jmen jako Khorus, Odalv nebo Helg (a to i navzdory skutečnosti, že název Kzohh jsou vlastně počáteční písmena jmen jednotlivých muzikantů složená do jednoho slova), ale dokáže obstát i samostatně a její hudba dává smysl.

Činnosti Kzohh velice rychle nabrala velice rychlé (haha) obrátky. Vždyť jsou tomu teprve dva roky, co v říjnu 2014 vyšel debut „IAOLTDOTAD“. Dnes už Ukrajinští vydávají třetí desku „Trilogy: Burn Out the Remains“ a v mezičase začali i koncertovat – byť se nejedná o nekonečná turné (i přesto se již stačili objevit i v České republice, kde je letos hostil festival Hell Fast Attack). V takové konstelaci to samozřejmě svádí položit možná trochu klišovitou, leč zcela esenciální otázku, zdali si Kzohh s takovou kadencí dokážou držet laťku kvality, jež byla až doposud nasazena dost vysoko.

„IAOLTDOTAD“ bylo skvělé a jeho loňské pokračování „Rye. Fleas. Chrismon.“ rovněž. Není tedy důvodu, proč na „Trilogy: Burn Out the Remains“ neklást velké nároky. Nedokážu ale úplně jednoznačně říct, jestli jim novinka dostála. „Trilogy: Burn Out the Remains“ je rozhodně výborné a zajímavé album, jehož poslech mě baví, má hustou atmosféru a minimálně dvě skladby jsou sakra povedené. Přesto mám takový vtíravý pocit, že kdyby došlo na lámání chleba, „IAOLTDOTAD“„Rye. Fleas. Chrismon.“ bych musel nacenit výše. Navzdory tomuto tvrzení se však i v případě „Trilogy: Burn Out the Remains“ stále bavíme o vysokém nadprůměru. Což svým způsobem mluví samo za sebe, jak velká kvalita v Kzohh tkví, když i nejméně dobré je vlastně pořád skvělé a stojí za koupi.

„Trilogy: Burn Out the Remains“ přináší výraznou změnu v dramaturgii. Zatímco oba předchůdci nabízeli sedm písní, nejnovější počin obsahuje jen tři. Sice dvě mají bezmála třináct minut a jedna se hravě přehoupla přes jedenáct, ale tohle nejsou hrací časy, jaké by u Kzohh byly novinkou – v takových stopážích se přeci pohybovala většina z prvních dvou alb. To se podepsalo na stopáži „Trilogy: Burn Out the Remains“, nicméně lze asi chápat, že takto rychle nejde dávat dohromady jednu hodinovou desku za druhou. Zatímco debut tedy hrál téměř 70 minut a druhá fošna 58 minut, novinka oproti svému přímému předchůdci čas snižuje o více jak dvacet minut. To však berte čistě jen jako konstatování objektivního faktu, nikoliv výtku – lepší takto, než to na tu hodinu natahovat uměle!

Kzohh

Z přítomné trojice skladeb mě baví především první a třetí. Úvodní „Panoukla DXLII“ by cynik mohl nazvat hodně nakynutým intrem, přestože se jedná o nejdelší položku tracklistu. Je ale pravda, že předobraz Kzohh coby blackmetalové skupiny tato píseň úplně nenaplňuje (byť zasvěcení již z minulosti jistě vědí, že Kzohh to umí i nemetalově). Její podání je spíš soundtrackové, prim hraje plíživá atmosféra, která s postupujícími minutami krásně houstne. Hlavní devízou „Panoukla DXLII“ je vedle nálady právě skvělá gradace a třeba nástup kytar v polovině skladby je prostě parádní, stejně tak nelze nepochválit odzbrojující výkon vokalisty Zhotha.

Vlastně ten samý popis by šel s trochou fantazie naroubovat i na finální kompozici „H19N18“, ale s jedním rozdílem – tato je snad ještě působivější. Právě z toho důvodu bych právě ji nazval vrcholem, pokud bych si nějaký musel vybrat, ačkoliv je nám asi všem jasné, že mluvit o nejlepším songu u alb o těch písních je trochu hovadina. Prostředí „Crom Conaill“ taktéž není špatná a vůbec nedělá Kzohh ostudu, nicméně vedle „Panoukla DXLII“ a „H19N18“ působí tak trochu nejobyčejnějších dojmem. Sice i ona má slušnou atmosféru a několik povedených pasáží (osobně mě baví zejména darkambientní střed), přesto je to na „Trilogy: Burn Out the Remains“ ten nejkonvenčnější kousek. K přeskakování však není sebemenšího důvodu, protože i navzdory pozici nejslabšího místa to stále má cosi do sebe.

Kzohh

„Trilogy: Burn Out the Remains“ drží pohromadě především díky své náladě a zodpovědně budovanému tlaku – to jde Kzohh vážně dobře. Nezastírejme ovšem skutečnost, že je na místě si postěžovat, že novinka prostě neobsahuje něco skutečně odzbrojujícího, jako byl posledně opus „Massebegravelser“ nebo saxofonová hostovačka v „To Walk in Blood… to Step a Blood…“ na debutu.  Kdybych ale tvrdil, že se mi „Trilogy: Burn Out the Remains“ nelíbí, tak bych pěkně kecal, protože pořád je to výtečné album, které si rád koupím.

P. S. Součástí desky – a to i její standardní verze – je také DVD, na němž se nachází živý záznam s písněmi „Pest kamen mit Schiffen“, „Alousia et pestilentia ignearia“, „Massebegravelser“ a „Vind i de tomma ögonhålor“ (všechny pocházejí z „Rye. Fleas. Chrismon.“). Živák je povedený a ukazuje, že muzika Kzohh funguje dobře i koncertně. Minimálně dvě skladby z tohoto DVD lze nalézt i na YouTube (viz a viz).

Kzohh


Darkher – Realms

Darkher - Realms

Země: Velká Británie
Žánr: dark folk / atmospheric metal
Datum vydání: 19.8.2016
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Spirit Waker
02. Hollow Veil
03. Moths
04. Wars
05. The Dawn Brings a Saviour
06. Buried Pt. I
07. Buried Pt. II
08. Foregone
09. Lament

Hrací doba: 44:54

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou debutová alba, od nichž člověk nejenže nečeká nic zvláštního, od nichž dokonce nečeká vůbec nic. Na jiné prvotiny jsou naopak kladeny vysoké nároky – debutovému statusu navzdory. Vše má ale svůj důvod, což platí i o nahrávce „Realms“, která jednoznačně spadá do té druhé jmenované sorty. Důvod? Jayn Hanna Wissenberg se totiž doslova blýskla už před dvěma lety s pilotním minialbem svého osobního projektu Darkher. Zatímco v rámci své předchozí skupiny The Steals se prezentovala folkovým přístupem k shoegaze, v rámci onoho EP „The Kingdom Field“ se vydala trochu jiným směrem, byť jisté hodnoty – především folkový nádech a důraz na atmosféru – vyznávala i pod novým jménem. Shoegaze se ovšem vytratil a celková nálada materiálu byla mnohem temnější, což mně osobně rozhodně sedělo.

„The Kingdom Field“ bylo jednoduše skvělé – ať už se jednalo o původní bezejmennou verzi se třemi písněmi, již si Darkher vydala sama, anebo následnou čtyřpoložkovou a nově smíchanou reedici (přibyla píseň, podle níž byla nová edice EP pojmenována) pod značkou Prophecy Productions (právě s tímto vydáním jsem si Darkher všiml i já). Očekávání vůči „Realms“ tedy byla vysoko, jelikož na své prvotině Darkher jednoznačně ukázala, že hrátky s neutěšenou atmosférou jí nejsou vůbec cizí a že má schopnosti dát dohromady působivou hudbu. A je více než potěšující, že dáma z Velké Británie nezklamala ani na dlouhohrajícím formátu, kde neřadově načrtnutý potenciál zúročila do nádherné desky.

V jistých ohledech však „Realms“ překvapení přináší. Dalo by se snad polemizovat o tom, zdali je směr, jakým se Jayn H. Wissenberg na novince ubírá, dobrý nebo špatný, ale… No, nebudu zastírat, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nicméně dokud má výsledek tak hutnou atmosféru, jakou „Realms“ bezesporu má, tak si stěžovat nemohu. O čem že to mluvím? Vysvětlení je dosti jednoduché. „The Kingdom Field“ bylo především temným folkem. „Realms“ folkový nádech s bezútěšnými spodními proudy neopouští, jenže navrch přidává hutné kytary, díky nimž řadový debut stojí jednou nohou v metalových vodách. Představoval jsem si poněkud intimnější nahrávku, jakkoliv „Realms“ stále není žádným extrovertním cirkusem (což je samozřejmě plus). Ve finále mi to ale vůbec nevadí, poněvadž si mě album dost rychle získalo. A že se najednou muzika Darkher začala povážlivě blížit k hájemství bledé královny Chelsea Wolfe, k níž má Britka velmi blízko i barvou hlasu? Vlastně ani to vůbec nevadí, dokonce si myslím, že to mnozí mohou považovat spíš za plus.

Vzhledem k tomu, kolikrát již v recenzi padlo ono magické slůvko „atmosféra“, je asi zřejmě, že právě ona je tím hlavním důvodem, proč „Realms“ věnovat pozornost – je skutečně hutná, dokáže zapůsobit a má nějakou hloubku. To jsou všechno docela silná slova, ale věřte tomu, že v tomto případě opodstatněná, jelikož je to opravdu výborné. Je vidět, že holka má v tomto ohledu nepopiratelný talent, kterého také umí plně využít – pak je nasnadě, že výsledkem je skvělá záležitost.

Darkher

Nicméně to neznamená, že by „Realms“ stálo jenom na atmosféře. Jsou taková alba, jež drží pohromadě právě díky své vnitřní náladě, ale pro „Realms“ něco takového platí pouze zčásti. Jsou zde totiž i výtečně napsané skladby, které dokážou přijít se silnými motivy – dostatečně silnými na to, aby se člověku vryly do hlavy. Do jisté míry může být zklamáním, že asi tím nejvyšším vrcholem je „Foregone“opět. Jedná se totiž o jedinou píseň, již Darkher zrecyklovali z EP. Na „Darkher“ / „The Kingdom Field“ platila za středobod nahrávky, což se na „Realms“ opakuje. Vzhledem ke kontextu desky je zde „Foregone“ v lehce pozměněné verzi, aby korespondovala s kytarovějším vyzněním nahrávky, ale ze své působivosti naštěstí neztratila vůbec nic. Znovu se tedy můžete těšit na elektrizující napětí, nervní rytmickou linku, uhrančivý vokál i všechno další jen s tím rozdílem, že nyní je kytara ještě o chlup výraznější.

Nechci ovšem vzbudit dojem, že vše ostatní kouká „Foregone“ jen zdálky na záda, jelikož tu jsou i další kompozice, které se za tímhle kouskem drží ve velmi těsném závěsu. Předně bych vypíchnul „Wars“, jež byla uvolněna jakožto první ukázka už před vydáním, což byla výborná volba. Z jistého úhlu pohledu se jedná o podobně stavěnou píseň jako v případě „Foregone“, ale „Wars“ táhne kupředu především rituální rytmika. Hodně se mi líbí i klidnější skladby, v nichž nedostává metalem zabarvená kytara tolik prostoru – snad i díky tomu, že právě ony se nejvíc blíží tomu, co jsem od „Realms“ očekával původně. V tomto ohledu bych zmínil jednak „Moths“, jejíž první polovina je klidnější a směřuje k hutnější poloze ve druhé části, a především finální „Lament“, která je regulérně nádherná. Nicméně se nenechte zmýlit – neznamená to, že je veselejší nebo snad prosvětlenější, protože nálada je stále temná.

Darkher

To bylo jen několik konkrétních případů, abychom si rozuměli, že „Realms“ obstojí z vícera úhlů pohledu. Ve finále je pak příjemné, že i navzdory této skutečnosti, že několik konkrétních kompozic z celku svou kvalitou vystupuje a lze je označovat jako vrcholné momenty, deska funguje a nenudí ani jako celek. Za mě jednoznačná spokojenost. Je to velmi silné a to já mám rád – jste-li na tom stejně, pak neváhejte a „Realms“ si rozhodně obstarejte!


Mare Cognitum – Luminiferous Aether

Mare Cognitum – Luminiferous Aether

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Heliacal Rising
02. The First Point of Aries
03. Constellation Hipparchia
04. Occultated Temporal Dimensions
05. Aether Wind

Hrací doba: 50:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Když jsem před dvěma lety poprvé narazil na jméno Mare Cognitum, ujížděl jsem zrovna na konkurenčním řeckém projektu Spectral Lore, který měl tehdy na kontě velmi specifický opus „III“. A vzhledem k tomu, že tito interpreti toho mají mnoho společného – obojí one man projekt, stejný label, přibližně žánr, dokonce je spojuje splitko „Sol“ – čekal jsem, že tehdy čerstvá „Phobos Monolith“ bude cílit stejným směrem jako „III“. Jenomže to se tak úplně nestalo, a tak jsem impulzivně a nespravedlivě desku odvrhnul. A teprve nedávno jsem na ni opět narazil – a řekl si, proč jí nedat druhou šanci. A vyplatilo se. Z „Phobos Monolith“ se nakonec vyklubala velmi zajímavá záležitost, jež prezentuje atmosferický black metal plný melodií v rámci dlouhých, postupně se vyvíjejících kompozic. Pravda, bylo zde i pár formálních nedostatků, jaké mi zpětně nedovolí se k té desce modlit jako k něčemu v rámci subžánru kultovnímu, přesto to byl ten typ nahrávky, kterou člověk slyší a potěší ho, neboť si říká, že je tady třeba ještě slušný příslib do budoucna.

Od vydání „Phobos Monolith“ už uběhly dva roky a zatímco řecká konkurence tak nějak vybledla (hned vloni vydala dvojici EP, z nichž každé mělo délku jako regulerní dlouhohrající deska, ale kvantita nad kvalitou zde bohužel jasně zvítězila), na to, jak naváže Mare Cognitum, se čekalo v podstatě až do nynějška. Teprve letos v srpnu o sobě dal projekt opět vědět prostřednictvím splitka s Aureole. A netrvalo dlouho a na světlo světa přišla i nová regulérní studiovka „Luminferous Aether“, o níž tu dnes budu povídat. Jedná se o v pořadí čtvrtý dlouhohrající počin Mare Cognitum (nedávno mimochodem také vyšel v limitované edici box s prvními třemi alby na kazetách) a co se týče formálních parametrů, drží se v podstatě podobného modelu jako „Phobos Monolith“. Padesát minut hudby je zde opět rozděleno do pěti skladeb a to vše je uschováno pod sci-fi až pohádkově vyhlížejícím artworkem, který mimochodem obstaral český výtvarník Moonroot.

To, co asi člověk zaregistruje, jakmile poprvé novinku prožene ušima, je oproti předchůdci znatelně odlišný zvuk. Kytary jsou v porovnání s minulostí čitelnější, a to především ve výškách (melodiích), zatímco ty doprovodné jsou krotší. To má na jednu stranu pozitivní efekt na pasáže s opravdu nosnými melodiemi ve vyhrávkách, avšak v momentech, kdy si Jacob (hlavní a jediný mozek projektu) přeci jen trochu cucá nápady z prstu, je více poznat, že přichází vata. Desce až na výjimky schází větší hutnost a pohltivost. Namísto opravdu silné atmosféry je zde o špetku více samoúčelného pidlikání, když to tak trochu přeženu. Nicméně rozvržení nahrávky je celkem slušné. Rozvíjí se postupně a graduje i co se týče intenzity. Jediný problém je kvalitativní nevyváženost.

Mare Cognitum

Nejzajímavějším kouskem na albu je asi dvojka „The First Point of Aries“ a pak závěrečná „Aether Wind“, které obě prezentují velmi solidní nápady a navzdory různorodosti působí stále velmi celistvě. Jsou dostatečně melodické, takže jsou schopny zaujmout už napoprvé. Jen místy působí trochu samoúčelně natahovaně, ale zde to ještě nevadí tolik jako v ostatních skladbách. Na to asi nejvíce strádá trojka a jednička. U jedničky to lze ještě snáze tolerovat, neboť ta trochu působí, jako by vedla k následující „First Point of Aries”, která pak významně rozvíjí její ústřední motiv. Zároveň je na ní asi nejpatrnější jeden z prvků, díky nimž jsou první poslechy těžkopádné – na to, jak jsou skladby dlouhé, je zde velmi malá různorodost rytmiky a základů. Otvírák v podstatě na jednu zpočátku brnkanou melodii navrství hromadu variací. A tak to funguje častěji. Je to zřejmě záměr, který Jacobovi zjednodušuje práci, já mám ovšem radši buď větší dynamičnost a pestrost nebo větší psychedeličnost. Různé i rytmické proměny, mezihry či využití jiných zpěvů, nástrojů apod. by myslím pomohly pročistit projev a dodat desce špetku atraktivity. Anebo přidat na hutnosti. Deska působí na blackmetalové poměry celkem neprůrazně. V tomhle ohledu alespoň trochu vyčnívá „Occultated Temporal Dimensions“, jež disponuje plnějším zvukem.

Nová deska Mare Cognitum je tedy na jednu stranu z formálního hlediska dotaženější, co do celkového dojmu ovšem strádá, jak co se týče nápadů, tak především co se týče udržení jakési kompoziční kontinuity. V důsledku toho zkrátka neudrží pozornost tak dobře, jak tomu bylo na předchůdci. Na rozdíl od minula se zde zřejmě více odráží častý neduh one-man projektů – nedostatek autocenzury. Ty nejlepší momenty jsou výraznější a propracovanější, než tomu bylo kdy dřív, ale co naplat, když celek nedisponuje takovým tahem na bránu. Každopádně jsem zvědav, jak si projekt povede na dalších nahrávkách. Spojit pohltivost předchůdce s lepší kytarovou prací a všeobecně technickou stránkou novinky, mohl by z toho vyjít ideální atmosfericky blackmetalový opus. Zatím tu však limity jsou.