Archiv štítku: atmospheric metal

Agalloch, Velnias, Larrnakh

Agalloch, Velnias
Datum: 17.4.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Agalloch, Velnias, Larrnakh

Když jsem na sklonku loňského roku zjistil, že Agalloch poctí svojí návštěvou českou metropoli, rozhodování o účasti zabralo sotva zlomek vteřiny. Nechat si takovou vzácnou událost proklouznout mezi prsty by byl hřích a já tyhle hříchy páchám nerad. Dlouhé měsíce spřádaný plán však doznal značných trhlin v okamžiku, kdy jsem učinil další rozhodnutí – tentokrát ohledně mé přítomnosti na německém Ragnarök festivalu, na jehož soupisce právě Agalloch zaujímali jedno z nejprivilegovanějších míst. Pochybnosti se však rozplynuly spolu s mlhou, která halila na německém pódiu vystupující Američany, a v tu chvíli jsem měl jasno – za čtyři dny mě čeká repete. Jenže znáte to – vrátíte se z cest, peněženka prázdná a věčná otázka jít/nejít je opět na pořadu dne. Bohudík, tohle byl jeden z případů, kdy jsem nakonec hodil za hlavu všechny racionální důvody, proč nejít, nad financemi mávl rukou a když se čas nachýlil, nasměroval jsem své kroky z práce přímo do žižkovského Matrixu…

Mám-li být zcela upřímný, ty kroky se následkem jednoho telefonátu stočily do přilehlé hospůdky, která se ukázala být tak útulnou, že jsem do útrob klubu vstoupil až v okamžiku, kdy se z reproduktorů začaly linout první tóny večera. Byli za ně odpovědní maďarští Larrnakh a nebyly to tóny ledajaké. Ve vodách neofolku se prakticky nepohybuji, takže nemohu porovnávat s případnou žánrovou konkurencí, avšak příjemně minimalistická hudba, která vycházela zpod prstů třech muzikantů, se mi pozdávala velmi. Kombinace akustické kytary, baskytary a houslí dávala vzniknout velmi jemným, ale působivým motivům, při kterých stačilo jen přivřít oči, a v ten okamžik se o slovo přihlásila představivost. Osobně jsem dal představivosti průchod a v tom étericky posmutnělém rozpoložení jsem si užil většinu setu. V těch momentech, kdy jsem ale nechal oči, ať dělají to, co umí nejlépe, jsem si nemohl nevšimnout jisté odlidštěné strnulosti, s jakou všichni tři hudebníci prezentovali svoje umění. Neříkám, že by se mělo při takové muzice jakkoli poskakovat po pódiu, ale trocha prožívání, uvolnění a nějaký ten úsměv by určitě na škodu nebyly. Ale dejme tomu, to bych snad ani nenazýval výtkou. Trošku mě ale zklamala jiná věc. Větší část setu Larrnakh sestávala z instrumentálních pasáží, ale místy se chopil zpěvu kytarista, a kdykoli tak učinil, v duchu jsem si říkal, že by se radši měl držet kytary a na zpěv se pro jistotu vykašlat, protože to znělo docela bídně. To byla však jediná podstatná vada na kráse celého vystoupení a na výsledném dojmu nenapáchala větší škody. Larrnakh tedy předvedli velmi solidní vystoupení a nastoupit Agalloch vzápětí po nich, přesně by se strefili do nálady, která se mezitím stihla rozprostřít po všech zákoutích klubu.

Jenže štafetu nepřebrali Agalloch, nýbrž další Američané Velnias, kteří Agalloch doprovázeli na celém turné. Neznalý jejich tvorby jsem čekal třičtvrtěhodinu něčeho poklidného, ovšem čtveřice zarostlých chlapíků mi přichystala pořádné překvapení. Začali totiž pěkně zostra a mojí první reakcí byl údiv nad nápadem zařadit mezi neofolkové Larrnakh a zádumčivé Agalloch death/black metal. Jenže jak se záhy ukázalo, tvorbě Velnias je taková škatulka malá. Došlo mi, že kytarový nářez, který mě napoprvé tak konsternoval, vykazuje spoustu doomových vlivů a není mu cizí ani atmosféra. Atmosféra pak zcela přebírala otěže v okamžicích, kdy se projev kytar omezil na jemné vybrnkávání, jež nejen s tou mohutnou kytarovou hradbou ostře kontrastovalo, ale nějakým zázrakem ji i skvěle doplňovalo. Minuty ubíhaly a já jsem si uvědomil, že je to vážně vynikající, k čemuž přispívala i jedna zvláštní skutečnost. Jednotlivé skladby totiž působily dojmem, že na sebe přímo navazují, pročež celý set vyzněl velmi pospolitě a já si ho mohl akorát užívat. Nevím, co víc dodávat. Velnias zahráli skvěle, dostalo se jim zasloužených ovací a mohli odejít středem a s hlavou vztyčenou…

Ačkoli mě trochu zamrzelo, že Velnias dohráli, svým odchodem uvolnili pódium pro hvězdu večera, fenomenální náladotvůrce z oregonského Portlandu, kteří pod jménem Agalloch dobyli srdce řady milovníků přemýšlivé a melancholické hudby, takže lítost záhy vystřídalo očekávání. Asi je to tím, že stárnu, ale pauza na přestavbu pódia a nazvučení mi přišla velmi snesitelná, takže jsem se ani nenadál, a netrpělivě očekávaní hudebníci se začali pomalu škrábat tam, kde je přívětivě zaplněný Matrix chtěl mít. A začátek nabral stejný scénář, jako několik dní nazpět v Německu. Zatímco ostatní umělci naposledy kontrolovali své nástroje, postavou nevelký frontman John Haughm v soustředěném tichu zapálil vonnou látku, jejíž vůně se následujících dvacet minut šířila mezi příchozí, chopil se kytary a spolu s ostatními zahájil samotné vystoupení skladbou “Limbs”. A stejně jako v Německu to bylo skvělé vystoupení. Bohudík tentokrát žádného pologramota nenapadlo rozjíždět mosh pit, takže hudebnímu požitku nebránilo nic, což však nebyl jediný rozdíl proti festivalu. Asi nejvýraznější spočíval v délce setu, která k mojí radosti narostla až někam ke dvěma hodinám. Jak se ukázalo, pro Agalloch je to naprosto ideální prostor, protože v jeho rámci zvládli vybudovat tolik důležitou atmosféru v plném rozsahu a mně tak umožnili odnést si krom ostatních zážitků také vzácný pocit úplnosti.

O poznání méně příjemnou změnou proti německému festivalovému pódiu byl zvuk. Nemohu říct, že by byl úplně špatný, to určitě ne. Všechny nástroje byly slyšet a ani úroveň hlasitosti nepřesahovala meze dobrých mravů. Problém se usídlil někde jinde. Jak známo, hudba Agalloch se pyšní jakýmsi vnitřním prostorem, který je nesmírný. Ač to zní sebepodivněji, ta hudba je prostě rozlehlá. Problém nastává v okamžiku, kdy je potřeba takovou hudbu vměstnat do uzavřeného a navíc poměrně malého prostoru, jakým je právě Matrix. Pak se stane přesně to, čeho jsem byl svědkem i zde – místo aby zvuky doznívaly a zanikaly v dálce, odrazí se ode zdi, vrátí se zpět a dělají neplechu. Poslouchat se to sice bez okolků dá, ale charakter a typická atmosféra hudby doznávají jistých změn a nepřipravený posluchač může skončit docela zklamaný. Jenže nebylo zase tak zle, jak to podle těchto řádků asi vypadá. Sice jsem si občas musel domýšlet zasněnost, která uvolnila místo intenzitě, ale když jsem na tuto hru přistoupil, byl jsem nakonec velmi spokojený. Záhadou však zůstává, proč se tato výtka týká de facto jen první poloviny koncertu, kterou opanovaly novější skladby. Jakmile totiž pánové vyměnili kytary a začali hrát z “Pale Folklore” a “The Mantle”, zvuk byl najednou v naprostém pořádku…

Jedno z největších mínusů Matrixu jsou dva nešťastně umístěné sloupy, které fakticky zužují jinak velmi široké pódium dobře o třetinu a muzikanti mají pro své hrátky podstatně omezenější prostor. V případě Agalloch to však prakticky nevadilo, protože je to kapela vesměs statická a větších pohybů se dopouští akorát kytarista Don Anderson. Ten si však nějaký prostor našel, takže diváci nebyli ochuzeni ani o tuto složku vystoupení. Za sebe musím říct, že jakkoli je hudba Agalloch klidná, emocemi nabité vystupování Dona Andersona k ní vyloženě pasuje a je radost jej sledovat. Nebyl však jediný, kdo na sebe poutal pozornost publika. Frontman John Haughm se totiž ukázal jako komunikativní a překvapivě vtipná osoba. Publiku se vyznal z náklonnosti k české kultuře, jednu skladbu odkázal památce Františka Vláčila, a aby toho nebylo málo, mnohé přítomné potěšil tričkem Master’s Hammer. Blýskl se i několika neotřelými vtípky a jeho mluvené slovo celkově posloužilo sice jako nečekané, ale rozhodně osvěžující odlehčení a zpestření celého koncertu.

Agalloch fungují dlouhých 17 let. Za tu dobu natočili čtyři alba a v Praze se hrálo z každého. Kompletní setlist se mi sice ukořistit nepodařilo, ale pokud mě paměť neklame, vedle zmíněné “Limbs” jsme se dočkali třeba “In the Shadow of Our Pale Companion”, “Falling Snow”, “Into the Painted Grey” nebo “Hallways of Enchanted Ebony”. Sonda do diskografie kapely to tedy byla velmi zdařilá a co se mě týče, k naprosté dokonalosti jí chyběly snad jen skladby “You Were But a Ghost in My Arms”, “Pantheist” nebo “Not Unlike the Waves”. Že muzikanti sestavili kvalitní setlist, potvrzovalo i neskrývané nadšení fanoušků, které dosáhlo asi největší intenzity v okamžiku, kdy bylo potřeba kapelu vytleskat k přídavku, který tak vůbec nepůsobil dojmem nějaké otravné povinnosti, jak se občas stává. Celé vystoupení uzavřel tradiční cover “Kneel to the Cross” od Sol Invictus, kde si zazpívali také Velnias, a koncert se stal minulostí…

Jeden by řekl, že jít na kapelu dvakrát za čtyři dny je hloupost, vyhozené peníze a kdoví co ještě. Možná je to pravda, ale určitě se to netýká Agalloch. Účasti na jejich vystoupení v Praze totiž nelituji ani v nejmenším. Výměnou za přijatelnou částku se mi dostalo skvělého hudebního zážitku, který se nemusí opakovat příštích několik let. Agalloch potvrdili svoje výsadní postavení a upevnili můj vztah k jejich hudbě – to vše za podpory dvou vynikajících kapel, se kterými bych jinak sotva přišel do styku. “Marrow of the Spirit” je název posledního alba Agalloch, ale stejné jméno neslo i toto turné. Jeho pražská zastávka byla důstojnou tečkou a všichni vystupující mohli usedat do letadla domů s dobrým pocitem. Stejně dobrým, který jsem si domů odnesl já…


Marnost

Marnost / Seeds in Barren Fields - Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls
Země: Česká republika
Žánr: atmospheric black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Honza, Blum, Marek
Počet otázek: 13

Odkazy:
web / bandcamp

Jméno Marnost tu na Sicmaggot už sem tam problesklo, a pokaždé se to neslo ve spojení se samými superlativy. Není tedy divu, že se brzy v našich hlavách urodila myšlenka toto bezesporu zajímavé uskupení kontaktovat za účelem položení několika málo otázek, jejichž odpovědi v některých případech dosti poodhalují fungování celého projektu – od základních informací, jež se u Marnosti neshánějí s až takovou samozřejmostí jako u běžných skupin, až k názorům uvnitř kapely. Odpovídání se ujali hned tři členové – Honza, Blum a Marek. Bez zajímavosti jistě není ani fakt, že se jedná o úplně první český rozhovor Marnosti a teprve druhý rozhovor vůbec…


Zdravím Marnost! Ačkoliv nejsem zrovna příznivec otázek typu “představte nám svoji kapelu”, ve vašem případě snad ani nelze začít jinak, než nějakým obecným vyzvídáním, jelikož informace o vás jsou mírně řečeno velice kusé. Pokud to tedy není tajemství, mohli byste nám pro začátek říct, z jaké části České republiky Marnost pochází. A kdo se skrývá za nic neříkajícím shlukem písmenek, který je veden jako sestava na Bandcampu? Působí třeba členové Marnosti i v některých dalších skupinách?

Honza: Ahoj, tajemství to není, i když jsme původně plánovali, že na nějaké informace o pozadí kapely budem kašlat. Stejně to uniklo. Jsme z Prahy, Berouna a Hané a hrajem a hráli jsme v různých kapelách. Aktuálně z regulérně funkčních kapel našich členů a členek můžem zmínit Gattaca a Remek. V Marnosti je určitej stabilní základ, ale třeba šepot na první a druhé nahrávce mají na triku různí lidé. Myslím, že na případné další nahrávce se objeví zas někdo další.

Blum: Ještě jsi Honzo z těch fungujících zapoměl na Abstinentia :-)

Na obou dosud vydaných nahrávkách se prezentujete ne zrovna konvenční formou black metalu s velice silnou atmosférou (budeme-li konvenční black metal definovat jakožto klasické kusy ala Mayhem, Darkthrone a další). Z toho, co se mi o Marnosti zatím podařilo vypátrat a také si domyslet, mi vychází, že názorově tíhnete spíše k myšlenkám HC nebo punku, čili v podstatě naprostého opaku k filozofii většiny black metalové scény (k tomuhle konkrétně bych se ještě rád dostal později o něco podrobněji). Otázka je tedy jasná – proč se hlavním výrazivem Marnosti stal (atmosférický) black metal?

Blum: Posledních 10 let brázdím vody hardcore/punku. Myslím, že mohu s čistým svědomím říct, že většina mých názorových myšlenek vychází právě z přístupu ke světu této subkultury. Klasickým black metalem jsem dlouhou dobu pohrdal. Na jednu stranu to bylo pro mě ůplně cizí a upřímně jsem se toho trochu bál a na druhou stranu mě odstrašoval ten patos satanismu apod. Prostě mi to přišlo jako šaskárna. Hodně mi záleží na myšlenkách, o kterých kapela/projekt zpívá, a přístup, ať už to k hudbě něbo k politice, je pro mě pořád rozhodující faktorem, zdali mě kapela osloví nebo vůbec. Hudebně mi black metal nikdy moc nevadil. Hráli jsme v death/metalcore kapele xNIDALx a myslím si že kapku inspirace nám v jednom období dodávali třeba Immortal. Dneska ke konvenčnímu black metalu přistupuji pořád velmi opatrně. Některé kapely dokážu plně respektovat, už jen kvůli specifickému přístupu k hudbě. Nicméně mě tento styl začal asi nejvíce zajímat poté, co jsem se dostal k Cascadian black metalu. Spoustu kapel z tohoto okruhu vychází rovněž z hc/punku a tak jsem cítíl, že se s tím dokážu ztotožnit. Myslím si, že ale hlavním impulsem k tomu, abych začal black metal více poslouchat, byl anarcho projekt Panopticon. Nejsme žádní muzikanti, věděli jsme, že atmosféra black metalu je přesně to, co nás nejvíce baví. Zesáky jsme vyhulili na max, já sedl poprvé v životě pořádně za bicí a zbytek šel z nás tak nějak sám. První nahrávka byl, myslím, hodně experiment.

Honza: Jo, máš pravdu, naše zázemí je spíš v hardcorepunkové sféře, nicméně myslím, že tak nějak všichni jsme otevřeni různým hudebním směrům. Mě osobně na blackmetalu bere ta atmosféra “tranzu” a hudební brutalita projevu. Na druhou stranu mě vůbec neoslovou principy, na kterých funguje metalová scéna, hodně věcí mě na tom štve a některý kapely skrz to ani nejsem schopen poslouchat. V tomhle případě je pak nejlepší jit a začít si to dělat tak, jak to cejtíš a jak ti je to příjemný. To jsme udělali a mě to vyhovuje.

Marek: Jsem pankáč, posledních 15 let se za něj považuju a budu asi dál. Hudebně mě ale většina HC a punk kapel v podstatě nezajímá a black metal (hlavně v surové lo-fi podobě) mi hudebně dává, co potřebuju. Jinak se ale nemám potřebu ztotožňovat s atmosférou zmaru a nenávisti, věřím v životě v pozitivní změny, veganství a aktivní přístup k věcem, to je to, co mi dal punk a co se snažím (nejen skrz kapely) vracet.

Oba zmiňované počiny čítají po jedné kompozici, čili máte aktuálně na kontě dvě skladby (beru v úvahu samozřejmě jen věci vydané) delšího rázu, obě plus/mínus čtvrt hodiny. Z jakého důvodu tvoříte takto dlouhé písně? Kratší formát vás neláká? Kdysi jsem četl rozhovor s jedním hudebníkem, bohužel jsem zapomněl s kterým, jehož kapela rovněž nenahrála skladbu pod 10 minut… z tohoto rozhovoru mi však v paměti uvízla jeho myšlenka, že tří- nebo čtyřminutové písničky jsou povětšinou bezduché blbosti, protože za tak krátký čas člověk nemá šanci pomocí své hudby něco sdělit, že to je možné pouze právě v průběhu delší doby. Je něco podobného důvod, proč i Marnost mají prozatím na kontě jen delší věci?

Honza: Každá z obou nahrávek, o nichž mluvíš, vznikla v podstatě během jednoho odpoledne. Zašli jsme do zkušebny, tam jsme to vymysleli a nahráli. Něco jsme si samozřejmě už přinesli z domova, ale většina vznikala spontánně. Myslím že z toho plynou i ty dlouhé stopáže písní, protože když zapneš 4 aparáty na jednu kytaru a hraješ si se zvukem, tak tomu trochu propadneš a pak zjistíž, že máš jen úvodní pasáž dlouhou pět minut. Ta délka skladeb podle mě vyplývá z toho, že jsme si šli zahrát, nechali jsme se tím unést a zároveň jsme to rovnou nahráli.

Pojďme se nyní podívat konkrétně na vaši tvorbu – ta nejaktuálnější, “Svůdcové lidstva”, vyšla v podobě splitu se Seeds in Barren Fields ze Švédska. Proč se společný nosič uskutečnil právě s nimi? Další zajímavůstka, kterou mi upřímně řečeno hlava moc nebere, je to, že split vyšel jako kooperace mezi šesti (jestli dobře počítám) firmami, což je docela rarita, osobně nic podobného nepamatuji. Co si pod tím má člověk představit, kooperace šesti labelů?

Honza: Seeds in Barren Fields jsou naši kamarádi. Konkrétně se Svantem (kytaristou) se známe už léta skrz jeho předchozí kapelu a naše vztahy probíhají i na mimo-hudební úrovni. Myslím, že máme na hudbu i na svět obecně podobné názory, takže spolupráce vyplynula tak nějak přirozeně. Domluvili jsme to, když posledně hráli Seeds in Barren Fields v ČR. Co se týče labelů, tak pro nás je to přirozená věc, vyšla takhle většina desek našich kapel a vyplývá to opět z našich kořenů v hardcorepunku. Jde o to, že vydání desky nebereme jako formu obchodu s nějakou firmou. Prostě se spojí lidi, které ty kapely nějakým způsobem oslovují a chtějí je podpořit, takže dají dohromady peníze, vydá se deska a nosiče se pak rozdělí mezi ty přispívající. Většina z labelů jsou naši kamarádi, kteří si udělali logo a název a desky pak vyměňují za nějaké jiné kusy do svých sbírek.

Blum: Myslím, že je dobré dodat, že jeden z přispívajících labelů je i Music for Liberation, což je naše vlastní distro. Myslím si, že takové kooperace vychází z touhy přispět kapele, která se vám líbí a zároveň je to finanční kompromis. Přispět třeba 2000 kč není zase až tak moc a mít v distru 15-20 desek není zase až tak málo. Sami jsme tak přispívali jiným kapelám, které nás oslovili (ve vetšině jsou to naši kamarádi). Některé desky se prodaly rychle, jiné máme třeba ještě v distru. Neleží nám v tom ale velké množství peněz a tak nás to zas až tak nemrzí. To ale neznamená, že bychom se vydané kapely nesnažili podporovat a kašlali na to.

Marnost - Pukající svět

Samostatně bych se rád zeptal na artwork “Svůdcové lidstva”. Nikde – ani na samotném vinylu ne – jsem nenašel informaci, kdo je autorem, případně jestli se jedná o nějaké vypůjčené obrazy, cokoliv. Jde o vskutku působivé malby, tudíž si myslím, že by si zasloužily nějakou zmínku – mohli byste nám tedy o grafice povědět něco více?

Honza: Ten obal dělal Svante ze SIBF. Je to nějaký starý obraz, ale víc o tom nevím. Myslím, že to má něco společného s Dantovým “Infernem”.

Jak ve “Svůdcích lidstva”, tak i v prvotině “Pukající svět” byly jako text použity verše Williama Blakea. Z jakého důvodu užíváte právě jeho tvorby? Jedná se čistě pouze o řekněme “obyčejné” nadšení jeho dílem, nebo je v tom něco víc a William Blake dokázal obsáhnout váš světonázor natolik, že jste uznali za vhodné z něj čerpat? V souvislosti s tím bych se ještě rád zeptal, zdali se jedná přímo o záměrné zhudebňování jeho veršů, anebo jen vystihuje atmosféru hudby, že se to užití přímo nabízí?

Marek: Když jsme měli nahrávat “Pukající svět”, přemýšlel jsem, jaký z textů do nahrávky vložit. Většinou mám celou zásobu, ale vzhledem k tomu, že píšu krátký texty do krátkejch songů, nepřišlo mi, že by můj styl seděl do něčeho delšího a epičtějšího. Zároveň jsem nechtěl tuhle zaplácnout nějakou znouzecností, takže jsem hledal ve svých oblíbených knížkách. Blake je mi (nám) blízko – odmítá hierarchie, vykořisťování, náboženství, věřím že kdyby žil dneska, stavěl by se i proti vykořisťování ne-lidských zvířat. Proto na něj padla volba a věřím, že i dál budeme pokračovat v tomhle duchu. Pár lidí mi říkalo, že díky Marnosti si Blakea přečetli, a to mi přijde jako úplně super bonus k naší hudbě.

Zatímco “Svůdcové lidstva” přicházejí jako vinyl, “Pukající svět” vyšel jen v kazetové podobě. Až by se skoro mohlo zdát, že nemáte rádi CD… Ale vážně, je to čistě náhoda, nebo dáváte těmto “staromódním” formátům přednost? Obecně se říká (a já s tím plně souhlasím), že LP a MC jsou nosiče, které mají na rozdíl od cédéček duši, což krásně koresponduje s hlubokou atmosférou vašich skladeb. Je to ten důvod?

Marek: Kupuju jen desky a kazety, CD v podstatě vůbec. Mám rád ten zvuk, to, že člověk se musí zapojit i do samotného přehrávání (otáčení desky, přetáčení kazety…). Navíc oba tyhle formáty jsou o dost hezčí, než sebelíp zpracovaný CD.

Honza: Mě CD nic neříkají a koupím si je málokdy… a to fakt jen tehdy, když se mi ta deska fakt hodně líbí a nevyjde ani na LP ani na kazetě. V CD nevidím moc žádnej smysl – je to ošklivý, škrábe se to a blbě to hraje.

Blum: Je to hodně o stylu, který poslouchám. Je tradicí hardcore/punku vydávat vinyly, a tak je trochu logické na to navázat. Samotná vinylová deska má své vlastní kouzlo. Pro spoustu lidí je to fetiš a sběratelská vášeň. Já osobně se snažím z toho neposrat a možná proto je moje sbírka spíše průřezem toho, co posledních 10 let poslouchám. Pouštění desek je potom spíše rituál a hodně záleží na tom, jestli mám čas a náladu si k tomu v klidu sednou a vychutnat, nebo si pustím jen mp3 k práci. Nějaká CD mám doma taky, ale jsou to spíš věci, které na vinylu nevyšly. V poslední době si ale nepamatuji, že bych si nějaké CD koupil.

Oba počiny jste rovněž poskytli k volnému stažení, což již dnes není úplně neobvyklý krok, přesto ne zrovna standardní. Proč to? Já osobně jsem velký příznivec originálních nosičů a MP3 považuji za jakousi nepříliš uspokojivou náhražku, která požitek z hudby snižuje. Za hudbou Marnosti je cítit velké úsilí a také velká kvalita, čili jsem toho názoru, že si nezaslouží být “znehodnocována”. Nebo si myslíte, že je pouze digitální formát plně dostačující k docenění Marnosti? Mimoto se tato záležitost dá spojit ještě s jedním ne tak úplně hudebním dotazem, a sice s nedávno hojně propíranou smlouvou ACTA. Jak se na celou tuto problematiku díváte jako hudebníci, kteří svou muziku poskytují zadarmo všem “kolemjdoucím”?

Honza: Nevidím žádný pádný důvod, proč nedat nahrávky ke stažení na net. Pokud kapela chce, aby jí lidi poslouchali a aby sami mohli posoudit její kvality a nemuseli se spoléhat na nějaké recenze nebo hloupé promo kecy, tak je to naprosto logický krok. Stahování hudby se podle mě brání jen dva druhy kapel – ty, které na tom chtějí vydělat, nebo ty, které své hudbě nevěří a radši chtějí, aby si lidi koupili zajíce a v pytli. Ani jedna ze skupin mě nezajímá a vůbec nejhorší jsou kapely spadající do obou skupin zároveň. Věřím, že když se někomu stažená mp3 bude líbit a bude chtít kapelu podpořit, tak si koupí originál. V okruhu lidí, kde se pohybujeme, tohle funguje. Žádné falešné reklamy a vychvalování, žádné promokopie, žádné zákazy. Navíc se snažíme cenu desek držet nízko (200Kč), takže podpořit kapelu není žádný velký problém. Jde o oboustrannou spolupráci mezi kapela a lidma, kteří jí poslouchají. Každá strana nějakým způsobem přispěje k tomu, že může vzniknout dobrá deska za co možná nejnižší peníze. ACTA a spol. chápu jako nebezpečný krok nadnárodních korporací do sféry, které by se vůbec neměly dotýkat.

Blum: A tady bych hned navázal na mou předchozí odpověd. Většinu kapel, jejichž desku si koupím, jsem objevil na internetu, stáhl si mp3 a vklidu si je naposlouchal. Kupuji si desky, o které fakt stojím. Přehrabávám se v distrech a už mám představu, co asi tak hledám. Jsou desky, o které opravdu stojím, a klidně si je objednám třeba ze vzdálenější distribuce. Dalo by se říct, že si tak doplnuji sbírku mp3 o jejich vinylovou podobu. Proto mi přijde úplně normální a jednoduché dát hudbu volně ke stažení na internet i třeba dávno před tím, než deska vyjde ve fyzické podobě. Jak píše Honza, je to hodně o tom, zdali si kapela věří a jestli na tom chce vydělat. Já si ani nevěřím ani si nechci vydělat. Prostě mám radost z toho že naši hudbu poslouchají lidí prakticky z celého světa. Smlouvy ACTA, SOPA apod. jsou přirozenou potřebou kapitalismu vydělávat úplně na všem. Takové úmluvy mohou být v rozporu ze svobodou projevu. Ničím mě to nepřekvapuje a mám potřebu se k tomu postavit kriticky jako ke spoustě dalších podobným snahám kapitalismu. Se vší úctou mi ale připadne, že (tedy alespoň v Čechách) hájí protesty proti ACTA čistě sobecké zájmy. Většinu lidí sere více než ohrožení svobody projevu ohrožení jejich možnosti si zdarma stáhnout film nebo muziku, za kterou by normálně platili nehorázné množství peněz.

Jak jsem již zmínil, “Pukající svět” vyšel jen na kazetě. Na internetu – konkrétně tedy na metal-archives – visí informace, že náklad byl limitován na pouhých 25 kusů. Je to pravda? Přece jenom se tomu těžko věří, 25 kopií je už dost velký extrém. Každopádně je náklad “Pukajícího světu” rozebrán – neuvažuje se případně o nějakém znovuvydání? Osobně si myslím, že by to stálo za úvahu, zvláště pokud je těch 25 kousků pravdivých…

Honza: Ono těch kusů nakonec bylo asi jen 15, hehe. Možná někdy uděláme nějakou lepší kazetu, uvidíme, ale spíš nás asi zajímá dělat nové věci.

Dle informací z vašeho Bandcamp profilu byly obě písně nahrány ve zkušebně během pár dnů, resp. pár hodin. Na tento fakt bych trochu krkolomně navázal otázkou, jakým způsobem vlastně komponujete? Z pohledu laika, který muziku neskládá, ale jen poslouchá, bych řekl, že čím delší věc, tím musí být obtížnější to dát dohromady, domluvit se s ostatními členy atd. Jak to tedy probíhá v případě Marnosti? À propos, když slyším “nahráno ve zkušebně během pár hodin”, nějak automaticky mi k tomu naskakuje improvizace – využíváte jí, nebo máte naopak skladby před samotným nahráváním pečlivě připravené.

Honza: Na to jsem částečně odpověděl už v jedné z předchozích otázek. Nahrávky všech našich kapel si nahráváme sami. V dnešní době to není žádný problém. V některých případech to posíláme někomu na mix, někdy si i to děláme sami. Většina zvukařů v ČR vůbec nerozumí tomu, jak to chceme dělat, a tohle je mnohem lepší a jednodušší způsob toho, jak dosáhnout zvuku, který se nám líbí. A popis “kompozice” je jasnej – na jedno odpoledne se zavřeme ve zkušebně a hrajem, co nás napadá a přitom to nahráváme. Tak ze 70 procent je to improvizace. Vzhledem k tomu, že máme další fungující kapely, které taky nahrávají a jezdí koncerty, tak nemáme čas pravidelně zkoušet a doposud jsme i s těmi nahrávacími měli 3 zkoušky. Ani jednu z nahraných písní bychom podle mě nezahráli znova. Teda asi zahráli, ale museli bychom to oposlouchat a začít normálně zkoušet.

Marek: Což ale někteří členové kapely velmi podporují – hrát na živo songy v trochu jiný podobě než je na nahrávkách.

Marnost

“Pukající svět” vyšel v lednu 2011, ale už v létě téhož roku jste nahráli “Svůdce lidstva”, kteří následně vyšli v prosinci – to značí nemalou produktivitu. Mířím tím samozřejmě k jediné věci – máte už plány na nějakou další věc? Pokud ano, kdy by hrubým odhadem tak mohla vyjít? A co takhle už klasické full-length album, nepomýšlíte na něj?

Blum: Osobně cítím, že zkouška nebo nahrávání Marnosti je taková malá slavnost. Na bicí v žádné jiné kapele nehraju, ale ten nástroj mě neskutečně baví. Minule jsme zapojili všechny aparáty, co jsme měli ve zkušebně, a už jen z toho samotného mohutného zvuku jsme měli radost. Na nahrávání jsme si pokaždé dlouho dopředu stanovili termín a já osobně jsem netrpělivě vyčkával, než k tomu dojde. V obou nahrávkách se pak promítá naše tehdejší nálada. Nemám ani moc potřebu v tuhle chvíli plánovat nějakou další nahrávku, ale už vím, že se na to neskutečně těším. Proto ani nic dalšího neplánujem. Mám pocit, že toho ted s našima dalšíma kapelama vydáváme celkem dost a že se toho zase dost chystá. Trochu už mám pocit, že by se další nahrávka v tom množství dalších vydání ztratila, a tak si to radši schováme na nějakou příhodnější chvíli. Každopádně cítím potřebu udělat tu nahrávku delší, třeba celou desku.

Honza: Teď jsme měli první zkoušku bez nahrávání. Udělali jsme asi 8minutovou píseň. Snad si jí i trochu pamatujem. Až zas někdy bude čas, tak na tom budem pracovat dál. Žádné plány asi nemáme, až něco nahrajeme, tak uvidíme co dál.

Co živá vystoupení Marnosti? Jsou reálná, nebo Marnost patří mezi ta uskupení, která se věnují pouze studiové tvorbě? Nepochybuji o tom, že hrát patnáctiminutové skladby živě by bylo jistě náročné, přesto si myslím, že koncertní přednes by mohl být ještě sugestivnější než normálně…

Honza: To je to, co sami nevíme. Popravdě jsme právě poslední zkoušku měli s tím, abychom vyzkoušeli, zda by bylo možné hrát naživo. Názory na to se uvnitř Marnosti různí. Já si myslím, že aby koncert stál za to, museli bychom předtím mít aspoň 3-4 zkoušky a muselo by to být na nějakém dobrém místě a museli bychom hrát tak přes 8 aparátů, aby to mělo tu požadovanou atmošku. Nechci s Marností hrát “průměrný” koncerty. Takže za mě žádný regulérní koncert moc nepřipadá v úvahu. Už jen kvůli tomu, že by trvalo tak hodinu, než bychom vše propojili atd. Leda něco fakt speciálního. Nějaké nabídky máme, tak uvidíme.

Marek: Jak už jsem říkal, já osobně jsem pro živé hraní, ale souhlasím s Honzou, že hrát “obyčejné” koncerty by byla nuda. Takže pokud někdo pořádá koncert v kostele, jesličkách na vánočních trzích nebo na slavnostním vypálení jatek dejte vědět, rádi přijedeme zahrát.

Výše jsem již nakousl, že bych se vás ještě rád zeptal na (nazvěme to tak) filozofii, která je pro Marnost určující. Samotná hudba má podle mne takovou hloubku, že by bylo překvapující, kdyby byla myšlenkově prázdná. Z toho, že na svém Bandcampu se u o obou nahrávek striktně vymezujete pro jakémukoliv spojení s NSBM, lze také vyvozovat to, že jistě budete mít své vyhraněné názory. Mohli byste nám v kostce prozradit jaké? Chcete prostřednictvím Marnosti předat nějaké poselství (a pokud ano – jaké?), nebo jde “pouze” o čisté umění a jakékoliv názorové smýšlení ve vašem případě do muziky nepatří?

Blum: Myslím si, že Marnost jako celek poselství nenese a podle mě je to dobře. Už samotné slovo poselství ve mě evokuje nějakou myšlenku shora. Sám za sebe se mohu prohlásit za anarchistu. Nevěřím ve změnu společnosti skrze nějakou ideologii. Doufám v revoluci skrze dostatečné uvědomění si lidí, že nepotřebují žádné vládce, korporace, které zasahují do všech oblastí lidského žití, ani nikoho, kdo by měl společnost vést nějakým směrem. Revoluce bez dostatečného uvědomění si toho, co opravdu chceme a co nechceme, by podle mého nevedla zase jinam, než k nastolení ideologie, která bude znova o vykořisťování. Ve chvíli, kdy dojdem do bodu, kdy si uvědomíme, co opravdu nechceme (což si myslím, že při pohledu na dnešní kapitalismus, není takový problém) a s uvědoměním toho, co opravdu chceme, má smysl se bavit o nějaké revoluci. Momentálně jsou podle mého lidi ve střední evropě relativně spokojeni a pojem revoluce je skloňován více v reklamách na nový i-pad než ve smyslu společenské změny. Nicméně jsou oblasti, kde ekonomická krize zasáhla na velkou část obyvatelstva a lidi si uvědomují že to nejsou oni, kteří by měli platit za dluhy způsobené politiky. Nacházejí nové způsoby organizace a fungování. Momentálně to možná působí spíše jako reforma kapitalismu, nicméně se podle mého lidi učí spoléhat se znovu více na sebe. Možná jsem se do toho zbytečně zaplantal. Politiku řeším v běžném životě a na podobné otázky v každém rozhovoru odpovídám trochu jinak. Je to způsobené asi tím, co konrétního v danou chvíli řeším. Je složité to vše shrnout do pár vět, když na dané témata se vedou diskuze třeba i více jak 100 let. Podobné názory každopádně do hudby patří a všechny naše další kapely mají ve větší či menší míře politické texty. Myslím si že i na “Svůdcové lidstva” se dá nahlížet jako na politický text. Ten text má sám o sobě pro mě velkou výpovědní hodnotu.

Marnost / Seeds in Barren Fields - Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls

Honza: Nevím, jaké přesně máme poselství. Asi žádné. Každý a každá z nás má svoje. Ale přesně víme, co nám vadí a kam se naše kapela nikdy nebude vyvíjet. Myslím, že můžu mluvit za všechny, když řeknu, že máme rádi svobodu a myslíme si, že by na ní měli mít právo všichni. Proto nám bytostně vadí ideologie postavené na nenávisti a vykořisťování, ať už to je rasismus, nacismus nebo třeba současný divoký kapitalismus. S NSBM mám problém. Je to nástroj, který dělá z nacistické ideologie něco mystického a vytváří kolem ní cool auru, čímž jí vlastně legitimizuje a přitahuje k ní další lidí. Být xenofobní fakt není cool. A podlě me to jsou jen kecy, když někdo říká, že lze hudbu oddělit od ideologie. V tom případě by asi žádný styl jako NSBM neexistoval. Politika je ve všem. Nejde oddělit názory a ideologie od lidí. Ideologie v pozadí NSBM má naprosto reálné důsledky, jako jsou desítky imigrantů zabitých stoupenci a stoupeňkyněmi národního socialismu ve východní Evropě. I NSBM na tom nese reálně svůj podíl. Já beru kapelu jako celek, který nezahrnuje jen hudbu, ale i osobnosti lidí, kteří v nich hrajou. A NSBM kapelu jako celek nedokážu akceptovat. A jestli si ty kapely stěžujou, že je lidi neberou, tak je to jen jejich chyba, samy si vybraly svou cestu, stejně jako jsme si my vybrali tu naší. Samořejmě jsou i další názorové podobnosti, které v kapele sdílíme, ať už je to třeba způsob, jakým vlastě chceme dělat kapelu, že jí chceme dělat právě v tomhle složení nebo například fakt, že se všichni stravujeme vegansky.

Marek: Jsem vegan, ateista, nemám rád autority. V kapele se to určitě nějak odráží, ale není to o poselství kapely – kapela je hlavně o hudbě a o tom že rádi děláme věci které děláme. Pokud ti jde o poselství doporučuji mrknout jinak než do bookletů kapel. Namátkou můžu doporučit: www.antifa.cz, www.musicforliberation.com, www.michalkolesar.net, www.a-kontra.cz , nebo třeba www.alerta.cz.

Děkujeme moc za rozhovor, ať se daří, a budeme se těšit na další muziku! Na závěr už vás zbývá požádat jen o pár slov na rozloučenou…

Marek: Děkujeme za prostor, vážíme si toho. Myslete vlastní hlavou.


Woods of Ypres – Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:

Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.

Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).

Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.

Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.

Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).

Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.

Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.

Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.

Woods of Ypres


Další názory:

Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet.
H.


Drudkh – Вічний оберт колеса

Drudkh - Вічний оберт колеса
Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 24.2.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Вічне коло
02. Подих холодної чорної землі (Березень)
03. Коли боги залишають свої смарагдові чертоги (Серпень)
04. Прощання зі скорботними птахами осені (Жовтень)
05. Ніч зіткана зі снігу, вітрів та сивих зірок (Грудень)

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ellrohir – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
facebook / twitter

Drudkh jsou svým způsobem zvláštní kapela. I přes absolutní ignoraci jakékoliv propagace, absenci oficiálních stránek nebo dnes tak populárních profilů, neexistenci fotek, odmítání koncertů a neposkytování rozhovorů mají tito Ukrajinci již několik let doslova neotřesitelnou pozici v rámci evropského black metalu, vydávají pod jednou z nejrenomovanějších firem současnosti a mají ne zrovna malou základu příznivců – a to se bavíme o formaci, která vznikla roku 2002 a první počin vydala o rok později. Jak je tohle vůbec možné v dnešní době, kdy skupiny získávají největší kredit ne hudbou, ale spíše promo kampaní? Mne osobně napadá pouze jediné vysvětlení a nepochybuji o tom, že je správné – kvalita samotné hudební produkce…

Že je toto tvrzení správné, usuzuji z toho důvodu, že jsem k němu došel především čistě empirickou cestou, vlastním poslechem. A to dle mého názoru není špatný přístup. Drudkh sleduji už nějaký pátek, tudíž mohu bez obav tvrdit, že má tento projekt opravdu vysoký kvalitativní standard. Snad s výjimkou “Microcosmos” z roku 2009, které mi bohužel jako jediné k srdci nikdy nepřirostlo, nemají Drudkh na kontě žádnou slabou desku.

Již dlouho před vydáním firma slibovala, že oproti předchozímu “Пригоща Зірок”, které do tvorby Drudkh vneslo nové prvky v podobě rockových až post-rockových nálad, bude novinka “Вічний оберт колеса” (alias “Eternal Turn of the Wheel”) jakýmsi návratem ke stylu úplně prvních alb “Forgotten Songs” a “Autumn Aurora”. Někdo by jistě mohl namítnout něco o typickém zaprodaneckém tzv. návratu ke kořenům, který je poslední dobou tak populární. A bude to dobrá námitka, to jistě ano. Já si ovšem dovolím tvrdit, že zrovna v případě Drudkh to s nějakým tím zaprodanectvím asi nebude tak žhavé, stačí si jen, milý čtenáři, vzpomenout na to, co bylo napsáno na samém úvodu recenze, hned v první větě, nešálí-li mne paměť. Ukrajinci spíš než zpátečku na povel fandů zatvrzelých proti jakémukoliv progresu předvádějí opis jakéhosi náladového (stylového jen minimálně) oblouku – že by další asociace na název samotné desky “Вічний оберт колеса”, jenž hovoří o donekonečna se otáčejícím kole?

Doménou Drudkh vždy byl – a na “Вічний оберт колеса” stále je – melancholický black metal s nádhernou hlubokou atmosférou a mnohdy až meditativní náladou. Pokud si někdo myslí, že black metal je pouze jen o agresi a peklu, právě formace jako Drudkh jasně dokazují, že se jedná o názor naprosto zcestný. Jejich muzika totiž doopravdy je až příjemná (to zdůrazňuji!) na poslech, což, uznávám, asi není to prvotní, co by většina lidí od tohoto stylu očekávala. Ne, že by Drudkh hráli něco veselého či nedejbože prvoplánovitě povrchního, “jen” to má opravdu jenom a pouze tak úžasnou atmosféru. Sem tam je to možná v rámci celé diskografie trochu rockovější, někdy trochu epičtější, jindy zase minimalističtější, ovšem stále dechberoucí, a to i v případě akustického klenotu “Піспі Скорботи і Самітності” (který možná trochu paradoxně řadím společně s “Кров у Наших Криницях” k naprostému vrcholu tvorby Drudkh – to jen tak na okraj).

Co se týče samotného “Вічний оберт колеса”, lze na jeho popis naprosto bezezbytku uplatnit vše, co jsem právě řekl o Drudkh obecně. Deska disponuje silnou atmosférou, jež člověka vtáhne a pohltí a nepustí jej až do svého konce. To je hlavní devízou Drudkh“Вічний оберт колеса” – a to v míře natolik dostačující, že není potřeba čehokoliv jiného. I přesto, že se absence rychlých pasáží nekoná, i pro žánr charakteristický “krkavčí” zpěv je přítomen, hudba stále působí jaksi smířlivě a melancholicky. Záchytných bodů je možná minimum, ale u formací jako Drudkh jich ani není třeba, hlavní je celková atmosféra. A ta je vskutku kouzelná.

Z již řečeného asi přímo plyne, že podrobnější rozbor konkrétních skladeb nutný není, protože, jak už tomu tak bývá, jsou podobné záležitosti značně konzistentní. Intro “Вічне коло” zlehka navnadí a každá ze čtyř následujících délemetrážních kompozic se již nese v duchu toho období, do něhož spadá měsíc v příslušném názvu. Děje se tak ovšem s citem a rozvahou a vše do sebe logicky zapadá a písně k sobě pasují. Drudkh tento mnohokrát zpracovaný koncept uchopili opravdu šikovně, tudíž se nekoná průser typu takového “Jahreszeiten” od Nargaroth, kde bylo zhudebnění čtvera ročních dob zpracováno způsobem neskutečně hovadským (a jakože zbylou Kanwulfovu tvorbu mám rád, ale to sem teď nepatří). Pokud byste mě nutili, asi bych nakonec jako jednu jedinou vybral zimní “Ніч зіткана зі снігу, вітрів та сивих зірок (Грудень)”, zejména díky působivému začátku, v němž nádherně bručí baskytara. Ale myslím, že u “Вічний оберт колеса” je to hraní si na nějaké vrcholy trochu mimo mísu.

Obligátní závěrečné hodnocení “Вічний оберт колеса” bych si jen dovolil shrnou do krátké větičky, že deska opět potvrzuje vysoký standard Drudkh a opět dokazuje, že se jedná o skupinu, kterou je radost poslouchat. Zasvěceným už jen toto bude jistě stačit a pro ty nezasvěcené… inu, což takhle, abyste si to vyzkoušeli sami?


Další názory:

S probouzejícím se jarem se probudili i ukrajinští Drudkh a přinášejí novinku “Вічний оберт колеса”. Může se zdát, že je relativně krátká – ani ne 40 minut a jen pět skladeb, ale když se člověk podívá detailně na diskografii, uvidí, že to je zlatý a nevybočující standard, kterého se kapela drží už deset let své existence. Krom krátkého intra jsou na desce čtyři “standardní” tracky, z nichž každý je jakoby zasvěcen jednomu měsíci, ovšem systém jsem asi úplně nepochopil, protože jde o březen, srpen, říjen a prosinec. To je možná otázka na nějakého slavofila (nebo alespoň azbuky znalého jedince, který by zvládl přeložit texty, což je nad mé síly), samoúčelné to nespíš nebude. Každopádně to bude mít co dělat se symbolikou “věčného koloběhu” roku a života. Což je téma, které se od Drudkh dá očekávat. Co se týče samotné hudby, tak v druhé skladbě “Подих холодної чорної землі (Березень)” mě trochu překvapily chvílemi až nečekaně výrazné zběsile blackové blast beaty, zbytek alba mi pak přišel jako takový standard tvorby této kapely. Za několik poslechů jsem si v tom nenašel nic výrazného (jakkoliv je to možná moje chyba nedostatečně soustředěného vnímání) a troufnu si říct, že to zdaleka není nejlepší album Drudkh. Proto “pouhých” sedm bodů z deseti.
Ellrohir


Marnost / Seeds in Barren Fields – Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls

Marnost / Seeds in Barren Fields - Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls
Země: Česká republika / Švédsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.2.2012
Label: ABC Distro ‎/ Panda Banda / Spelling Trouble / Véva Records / Music For Liberation / Carpath Bears

Tracklist:
01. Marnost – Svůdcové lidstva
02. Seeds in Barren Fields – Beneath the Somber Halls

Hodnocení: 9/10

Odkazy Marnost:
web / bandcamp

Odkazy Seeds in Barren Fields:
facebook / bandcamp

Tajuplná formace s lehce nezvyklým jménem Marnost mne velice zaujala už svým loňským prvním demosnímkem “Pukající svět”. Ačkoliv, říct, že mě počin zaujal, je možná ještě trochu slabé a nedostačující pojmenování, popravdě mě vlastně tato nahrávka svého času opravdu položila na kolena neskutečně silnou atmosférou, s níž kapela (projekt?) vyrukovala. Není tedy asi divu, že jsem si jakékoliv další počiny začal hlídat. Jenže to jsem v té době ještě netušil, že to hlídkování bude trvat tak krátce, neboť ještě ten samý rok, co vyšel “Pukající svět”, se objevila i druhá kompozice “Svůdcové lidstva”, která je opět značně delšího rázu (plus mínus zase čtvrthodinka), která vychází v podobě společného splitu se švédskými Seeds in Barren Fields, jejichž příspěvek byl pojmenován “Beneath the Somber Halls”. Počin vyšel nejprve v prosinci 2011 digitálně a začátkem února konečně i na fyzickém nosiči v podobě LP limitovaného na 525 kusů.

Jak již bylo řečeno, polovina Marnosti byla nazvána “Svůdcové lidstva”. Hned na začátku bych se zastavil u textového obsahu (mohu předeslat, že z návaznosti na toto plyne i má jediná výtka ke kompozici – slovům není vůbec rozumět, což je ohromná škoda, vzhledem k oné lyrické stránce, ještěže alespoň psaná forma nechybí). Stejně jako v případě dema, i nyní se jedná o úryvek básně anglického malíře a básníka Williama Blakea, tentokrát vyňatý z díla “Píseň Losova” (1795), přebásněný do českého jazyka. Přestože se tedy nejedná o text původní, osobně to s nadšením kvituji, neboť se v dnešní době už příliš často nestává, aby text toho, co člověk poslouchá, měl takovou uměleckou hodnotu, zvláště ve spojení se samotnou muzikou…

Hudebně “Svůdcové lidstva” na “Pukající svět” navazují v tom smyslu, že hlavním atributem muziky zůstává neuvěřitelně hypnotická a hluboká atmosféra, atmosféra a zase jen atmosféra. Což je sice vše, ale v žádném případě to není málo ani v nejmenším. Nic víc totiž Marnost, ani její posluchači nepotřebují, jelikož jde o něco natolik sugestivního, že tomu nelze nepodlehnout. Přesně v souladu s lyrikou z hudby na všechny strany příští zmar v neředěných proudech a výsledkem je – dovolím si tvrdit – záležitost, která se hned tak neslyší. Není to ovšem trochu málo? – mohl by se zeptat nezasvěcený čtenář. Možná by mohlo být (ale taky nemuselo, to nevíme), jednalo-li by se o dlouhohrající počin, nezapomínejte však, že se pohybujeme v rámci necelých 14 minut, takže je tento přístup plně dostačující k maximálnímu uspokojení ušních receptorů posluchače. Ba co víc, právě možná díky té délce je člověk nucen se ke skladbě neustále vracet a znovu a znovu naslouchat. Ve skutečnosti je totiž výsledná podoba písně naprosto famózní.

Přestože se Marnost věnují v základu atmosférickému black metalu, nebojí se ani dalších přesahů. Začátek “Svůdcové lidstva” se nese až v dronem načichlém vazbení kytar a sludgovém bahnu, po několika minutách však nastoupí uhrančivá kytarová melodie za stále probíhajícího šnečího tempa. V této chvíli Marnost nemají daleko například k takovým Wolves in the Throne Room. To vše ovšem berte jaksi s rezervou, veškeré ingredience totiž přímo pracují pro celek a podporují celkovou náladu. Excelentní pasáž se nachází přibližně v polovině “Svůdcové lidstva” s čistou deklamací. Song se dále nese v dechberoucím duchu, který je značně neveselý, jenže samotný závěr se láme do užití akustiky a dalo by se říct, že náladu svým způsobem odlehčuje, byť se stále jedná o něco velice působivého. Co si však budeme povídat, těžko se lze popisovat písničky takového rozsahu, tudíž výše řečené neberte nijak dogmaticky. Že se ale jedná o fantastickou věc, o tom netřeba diskutovat.

Z nějakých dejme tomu patriotických, ale i osobních důvodů (přece jen Marnost je ten hlavní a jediný důvod, proč jsem se po nosiči sháněl) dostala větší prostor česká polovina, švédské kolegy Seeds in Barren Fields vezmeme malinko stručněji, ačkoliv i je se pokusím neošidit…

“Beneath the Somber Halls” je sama o sobě další skvělá záležitost se výbornou atmosférou, i tato skladba je posluchačsky velice přitažlivá a zejména její druhá půle je excelentní. To vše je do puntíku pravda a stojím si za tím, ovšem musím jedním dechem dodat, že ve světle české strany splitu “Beneath the Somber Halls” znatelně ztrácí – to je asi největší slabina skladby Seeds in Barren Fields. Jinak ale také není v podstatě co vytýkat. Obě kapely si nezadají v tom, že sázejí především na atmosféru a že se jim to oběma daří bezezbytku. Jako důkaz v “Beneath the Somber Halls” nám může posloužit závěrečná monotónní pasáž (cca posledních šest minut), jež je opravdu výtečná. Přiznám se bez mučení, že jinak o předcházející tvorbě Seeds in Barren Fields ponětí nemám, takže soudit nemohu, na splitu však předvádějí výbornou práci.

Marnost / Seeds in Barren Fields - Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls

Zatímco Marnost je především čistý atmospheric black metal, kde sem tam probleskne moment líznutý jinými vlivy (viz zmiňovaný začátek “Svůdcové lidstva”), Seeds in Barren Fields jsou od základu rozkročeni nad více žánry a nemají s tím žádný problém, aby to drželo pohromadě. I v jejich případě – jak již bylo řečeno – ale hraje prim nálada a celkově vyznění “Beneath the Somber Halls”, čemuž je podřízeno vše ostatní – a je to jen ku prospěchu věci. Na závěr se sluší také dodat poznámku o textu, jenž rovněž vychází z básně, a sice z básně “Flow” kohosi se jménem Ronja Paolo, o němž (také se přiznám bez mučení) jsem v životě neslyšel a pan Google také nějaké inteligentní výsledky neposkytuje, tudíž to nebudu dále komentovat. Jen dodám, že příloha obsahuje báseň v původním znění, i samotný text, jenž se v ní inspiruje (to platí i pro Marnost – přítomen je jak originál, tak český ekvivalent úryvku).

Ke zkompletování článku již chybí jen jedna věc, a to závěrečné hodnocení, které ale nebude nijak těžké – máme co dočinění se dvěma rozsáhlejšími skladbami s chvílemi nevídanou náladou, což rozhodně není málo, právě naopak. “Svůdcové lidstva”“Beneath the Somber Halls” jsou sice trochu těžší věci na poslech, avšak odměnou za trpělivost budou kompozice vpravdě působivé, které jsou navíc na hony vzdálené každodenní povrchní hudbě. Vinyl – na němž ve velkém formátu extrémně vyniká úžasný artwork – je pak už jen třešničkou na dortu pro všechny fajnšmekry. “Svůdcové lidstva” – 9,5/10; “Beneath the Somber Halls” – 8,5/10.


Appalachian Winter – Appalachian Winter

Appalachian Winter - Appalachian Winter
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.12.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Solstice
02. Night
03. Winter
04. Wolfghosts
05. Ice
06. Mountain
07. Wind
08. Forever
09. Solitude

Hodnocení:
Ellrohir – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Občas člověk narazí v hlubinách internetu na něco, co prostě stojí za povšimnutí. Právě tak je tomu u tohoto amerického one-man projektu z východního pobřeží – tedy samozřejmě ne přímo z pobřeží, nýbrž ze srdce Appalačského pohoří v Pennsylvánii, ale jistě si rozumíme. Tento počin mi stál zato natolik, že jsem se ujal jeho recenzování mimo standardní “ediční plán”, a tak ho máte tu.

První věc, které je třeba si na Appalachian Winter povšimnout, je fakt, že veškerá její hudební tvorba je k dispozici zcela zdarma a hlavně zcela legálně na webu. Konkrétně se na odkazy ke stažení dá proklikat z Facebook profilu či ze stránky kapely na Bandcampu. Že je něco zdarma, to ještě samo o sobě nezaručuje kvalitu, často tomu bývá spíše naopak. Zvlášť proto, že člověk nezpoplatněné tvorbě třeba i leccos odpustí, protože z toho tak nějak cítí nádech amatérismu, který bývá provázen jak relativně menší hudební vyzrálostí protagonistů, tak menší kvalitou nahrávek. Ovšem Appalachian Winter, to je jiná liga. Rozdíl mezi touto hudbou a mezi “profesionálně distribuovanými” alby není buďto vůbec žádný, anebo je takový, že ho mé ucho nedokáže rozlišit. Zkrátka a dobře je to kvalita za více než rozumnou cenu.

Nejnovější počin z konce loňského roku je už čtvrtým řadovým albem v nepříliš dlouhé historii projektu, který se datuje do roku 2008, kdy též vyšla první deska. Tempo je tedy poměrně rychlé – jedno album za rok, ovšem na rozdíl od některých komerčně úspěšných kapel, kde to mívá spíše negativní vliv na kvalitu, u Appalachian Winter to rozhodně neplatí. Dílo dle mého zaostává za předchozími počiny maximálně v nepříliš objevném názvu “Appalachian Winter” (i když nepochybně zatím leží autorův umělecký záměr, který mi nepřísluší zpochybňovat) a taktéž v ne úplně poutavém cover artu. Na zvědavého posluchače čeká devět skladeb a téměř přesně hodina hudby, která leží někde na pomezí symphonic a atmospheric black metalu.

Začátek úvodní skladby ještě není zas tak moc výjimečný, ovšem stačí vydržet do refrénu, kdy se naplno rozezní úžasný majestát spojující hudbu a čistý vokál hlavního protagonisty D. G. Klynea, který se objevuje hned v několika polohách – od zvučného hlasu v nižší poloze (řekl bych “tenoru”, ale abych si zase nevysloužil kritiku za neznalost hudební terminologie) až po vysoko vytažený vokál typu “kastrát”, o kterém jsem si původně myslel, že ho snad má na svědomí nějaká hostující zpěvačka, ale po podrobnějším poslechu se opravuji. D. G. Klyne k tomu zvládá i “drsný” blackový skřekot, ale čistý zpěv (nebo chvílemi recitál) mu dle mého svědčí mnohem více (a to byste ještě měli slyšet takový “Winterdance” z předchozího alba). Co se hudební stránky týče, tak rozhodně se nedá říct, že by prim hrály “tradiční” metalové instrumenty, především mám na mysli kytaru. Nosnou složkou melodie jsou naprostou většinu času klávesy, ať už imitují (tedy tak nějak předpokládám – pokud to jsou skutečné nástroje a na všechny D. G. Klyne hraje, tak to už pak opravdu klobouk hluboce dolů) smyčcové elementy, sem tam klavír a nebo snad ještě něco jiného (jako třeba Panovy flétny v samotném závěru). Zbytek ansámblu, opět všechno ovládané tím jedním a týmž D. G. Klynem, jim spíše sekunduje.

Samozřejmě se najdou momenty, kde výše uvedené neplatí, ovšem rozhodně to na kytarách nestojí. Tím se tedy hudba Appalachian Winter blíží asi spíš “symphonic” škatulce. Na druhou stranu tématické zaměření na lyrický popis drsné zimy v horách Appalačského pohoří ve mně evokuje zase víc to “atmospheric”. Vyberte si dle libosti.

Dnes nebudu popisovat a rozebírat jednu skladbu za druhou. Obecně platí to, co jsem uvedl výše, plus to, že se v rámci jedné skladby často střídají motivy, jsou přítomny výrazné předělové momenty, dochází ke změnám tempa, všelijakým změnám polohy hlasu a stylu zpěvu. Zkrátka že se posluchač nenudí. Když k tomu připočtu fakt, že jde o dílo dostupné legálně zdarma (dneska si z toho asi nikdo moc nedělá, ovšem tady můžete mít navíc i ten dobrý pocit), jde po všech stránkách o skvělou příležitost vyzkoušet si bez rizika něco nového. Chcete-li se rychle navnadit, vyzkoušejte určitě skladby “Solstice” a “Solitude”, ze starších alb případně “A Mountain in Stone” z první a už jednou zmíněný “Winterdance” ze třetí desky. Pokud vám sednou tyto, je pro vás celé album “Appalachian Winter”, potažmo celá diskografie projektu.


Další názory:

“Appalachian Winter” je mé první setkání se stejnojmennou kapelou (resp. spíše projektem) a nutno říct, že je to setkání velmi příjemné. Black metal v podání Appalchian Winter to hraje především na atmosféru, což je něco, co mám já osobně opravdu v oblibě – tím spíš když snažení nezůstane na půli cesty a výsledek se náležitě povede. A v tomto případě se to opravdu povedlo – byť “Appalachian Winter” rozhodně není zdaleka tím nejlepším a nejpamětihodnějším, co na tomto poli seženete, rozhodně za pozornost stojí, neboť některé momenty se vskutku vyvedly. Obzvláště bych vyzdvihl pasáže s čistými vokály, které dle mého názoru patří k tomu nejkvalitnějšímu, co album nabízí. Možná i z tohoto důvodu se mi jako vrchol jeví sedmá “Wind”, kde právě čistý zpěv hraje velmi výraznou roli. Což nic nemění na tom, že i ve všech dalších písních se najdou velice povedené kousky a že veškerý materiál na “Appalachian Winter” je silný jako celek – silný natolik, že se jej rozhodně vyplatí vyslechnout…
H.


Abigail Williams – Becoming

Abigail Williams - Becoming
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 24.1.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Ascension Sickness
02. Radiance
03. Elestial
04. Infinite Fields of Mind
05. Three Days of Darkness
06. Beyond the Veil

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Jméno Abigail Williams registruji již delší čas, vlastně od té doby, co se na scéně objevilo někdy v roce 2006 s prvním EP “Legend”, které jsem sice neposlouchal, ale jejich o dvě léta mladší první desku “In the Shadows of a Thousand Suns” jsem si už sehnal, dal jí nějaký ten svůj jakýsi odborný posudek a došel k názoru, že je to víc špatné než dobré. S americkým black metalem je naneštěstí ta potíž, že buď se jedná o opravdu skvělou, mnohdy i výjimečnou záležitost, nebo (a to většinou) jde o nepříliš povedené tuctovky bez výraznějších schopností tvořit nějakou hlubší muziku. A přesně to byl bohužel případ Abigail Williams na “In the Shadows of a Thousand Suns”, kde skupina předvedla naprosto tuctový symfonický black metal – muzika přesně toho typu, že ji člověk zapne, poslechne, v polovině vypne a podruhé již nikdy nepustí. A tehdy se stalo, že jsem Abigail Williams přestal věnovat svou ctěnou pozornost, pročež mne druhá řadovka “In the Absence of Light” kompletně minula…

V našem napínavém příběhu se nyní posuňme na přelom letopočtů 2011 a 2012, kdy veliký a mocný H. právě sedí ve svém prohnilém doupěti a láme si svou mozkovnu s každoměsíčním problémem, kterému redaktorovi vnutit jakou recenzi. Náhoda tomu asi chtěla, že mezi těmito recenzemi figurují i Abigail Williams a jejich čerstvě třetí deska s názvem “Becoming”. Jenže ouha, jaká to nestoudnost, on je nikdo z četné obce redaktorské nechce! Inu, co se dá dělat, hrdinný H. chrabře přijímá hozenou rukavici, sám si bere recenzi na svá bedra a v očekávání dalšího průměrného klávesové blekmetlu mačká onen knoflík nejhrozivější – PLAY!

Ale nyní už vážně, panstvo. Díky předchozí nepříliš pozitivní zkušenosti s hudbou Abigail Williams se mi do poslechu “Becoming” opravdu příliš nechtělo. Avšak o to příjemnější bylo zjištění, co je deska v jádru zač, když jsem se k onomu poslechu po nějakém tom menším otálení odhodlal. Kapela totiž zcela zjevně od zmiňovaného debutu urazila za těch pár let mnoho a mnoho kilometrů po své hudební cestě, až v roce 2012 doputovala do končin, jež s krajinou, v níž se Abigail Williams pohybovali v roce 2008, má společného jen to nejnutnější minimum, které je tak minimální, až se o nějaké podobnosti dá hovořit jen stěží.

Oním zmiňovaným nejnutnějším minimem, které se v muzice Abigail Williams i přes jasně nepřeslechnutelný posun udrželo, je to, že skupina své hudební snažení stále staví na black metalovém základu. Nyní už však dočista zapomeňte na přídavná jména jako “symfonický” nebo “klávesový” a na jejich místo dosaďte přídomky jako “atmosférický” či dokonce svým způsobem (přece jen lze zrovna s touto škatulkou zacházet dosti volně – už jen díky její povaze) “progresivní”.

Nějakou tu změnu již značí letmý pohled na tracklist. “Becoming” má ze všech tří desek nejmenší počet skladeb, ale nejdelší hrací délku, přičemž nejdelší píseň s přehledem přesahuje hranici 17 minut, což už je, jak jistě sami uznáte, vcelku nálož. Abigail Williams se vskutku pustili do mnohem rozsáhlejších a strukturovanějších kompozic, které už by se daly nazvat hudebními odysseami. Já osobně pod tímto pojmenováním obecně chápu velmi dlouhé skladby spíše pomalejšího (možná by se dalo říct až majestátnějšího) tempa s neskutečně silnou atmosférou. A přesně to je definice, která na celou šestici písní z “Becoming” sedí jak ulitá.

V tom, co Abigail Williams na své novince předvádějí, by se vcelku lehko daly najít jisté společné vztyčné body s jistými veličinami zámořské žánrové scény. Některé pasáže nemají daleko k poslední dobou velice oblíbeným introvertním farmářům Wolves in the Throne Room, jinde jako by vykukovali feťáci Nachtmystium zbavení drogové závislosti, čili bez té jejich charakteristické psychedeličnosti, jíž na posledních dvou opusech dovedli téměř k dokonalosti. Jiné momenty by zas způsobem, jakým Abigail Williams přes sebe překládají rozmanité hudební vrstvy široké palety emocí, mohly připomenout portlandské náladotvůrce Agalloch, avšak bez onoho těžce uchopitelného mlhavého přírodního oparu. Naštěstí ale Abigail Williams ani jednu ze zmíněných kapel, ani žádnou další vyloženě nekopírují, pouze v některých případech používají obdobné vyjadřovací prostředky, ale do jisté míry stále zůstávají dostatečně sví, což je nutno ocenit.

Nesporná výhoda “Becoming” je v tom, že neustále roste po všech stránkách a do všech směrů. Roste s každým dalším poslechem, roste v průběhu své délky v rámci jednoho poslechu, ale dokonce roste i každá samotná kompozice zvlášť, čím více spěje ke svému konci. Jsou to právě závěry každé z pěti skladeb (nebudeme-li mezihru “Three Days of Darkness” počítat jako regulérní věc), které patří mezi vrcholy celé desky. Ale vezměme to popořadě. Síla těch songů je v tom, že prostě a jednoduše mají tu moc vtáhnout posluchače do svých útrob. V průběhu každého z nich se vystřídá přehršel různých nálad, temp, barev i chutí, což ve výsledku dává dohromady vskutku pestrou mozaiku, jež se však ani na vteřinku nezačne drolit do pouhé kompilace odlišných nápadů. Naopak, vše působí až překvapivě semknutě, uvážíme-li fakt, že se Abigail Williams v rámci jednoho kousku pohybují od výbuchů agrese, přes střední chytlavější pasáže až k ponurým atmosférám v předlouhých instrumentálních plochách, nezřídka až k vyloženě hypnotickým uhrančivým momentům, jež člověka dostanou na kolena. Vrcholem celého snažení kapely je pak již jednou zmiňovaná nejdelší a zároveň závěrečná a cellem okořeněná “Beyond the Veil”, která ve svých 17 a půl minutách ukrývá mimo jiné jednu nádhernou pasáž, která jako by vypadla ze soundtracku ke kultovnímu snímku “Poslední mohykán”. Věřte mi, že zde si své choutky ukojí i opravdu nároční posluchači. Celkově opravdu velmi výtečná deska!


Taranis – Kingdom

Taranis - Kingdom
Země: Maďarsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 1.1.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Storm
02. Dominion
03. Glory
04. Origin

Hodnocení:
Zajus – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
bandcamp

Není náhodou, že předmět mé dnešní recenze pochází z Maďarska. V poslední době zjišťuji, že v této zemi vzniká značné množství kvalitní hudby a já tak při svých toulkách internetem za neznámými kapelami vždy zpozorním, když narazím na tvorbu maďarských hudebníků. Na Taranis jsem narazil úplnou náhodou a po zjištění, že recenze, která o albu pojednávala, je (překvapivě) maďarsky, jsem se chystal okno prohlížeče zavřít. Nakonec jsem však recenzi jen zběžně prolétl a můj zrak utkvěl na několika zmínkách o Thy Catafalque, jediných známých slovech v záplavě nesmyslného jazyka. Vydal jsem se tedy zkoumat, co jsou neznámí Taranis zač, a narazil na zajímavé informace. Taranis totiž není kapela, nýbrž sólový projekt jistého Attily Bakose. Ten se mimo hudby několika vlastních kapel podílel také na nahrávání posledních dvou alb již zmíněných Thy Catafalque (které máme zde v redakci Sicmaggotu ve velké oblibě), a to jako autor všech čistých zpěvů. Rozhodl jsem se tedy zkoumat dál.

Taranis, tehdy ještě ve dvoučlenné sestavě, nahráli první demo v roce 2000. Hned po něm se kapela rozpadla. Attila Bakos však ještě v témže roce napsal skladby pro připravované debutové album. Tyto skladby čekaly dlouhých jedenáct let, než byly nahrány a posléze vydány pod názvem “Kingdom”. Dohromady jde o pouhé čtyři kompozice v celkové délce zlehka přesahující čtyřicet minut, skladby samotné jsou tak poměrně dlouhé. Ač není jejich žánrové zařazení zcela jednoduché, největším vlivem je zde jistě symfonický black metal spolu s epickým power metalem. Zásadní roli na “Kingdom” hrají klávesy, které vytváří atmosféru a mnohdy jsou mnohem důležitější než kytary. I ty ovšem svůj prostor dostanou (zejména v tvrdších momentech) a Bakos se zde ukáže jako autor velmi chytlavých riffů. Album také nezapře vlivy folkové hudby, až na výjimky (například píšťaly v závěrečné “Origin”) je to ovšem spíše v nenápadných náznacích a používání tradičních folkových nástrojů se zde nekoná.

Tím prvním, co vás na “Kingdom” přirozeně musí zaujmout, jsou vokály. Stejně jako o vše ostatní na albu se o ně staral Bakos sám. Vybaven znalostí hudby Thy Catafalque jsem si myslel, že mě nemohou ničím překvapit, jenže opak byl pravdou. Jeho čistý zpěv je fantastický, Bakos si zde užívá tvůrčí volnosti a pouští se do mnoha poloh, v nichž jsem ho nikdy neslyšel. Skvělý je zejména jeho téměř operní zpěv, který využívá například na konci první skladby “Storm”. Jenže tím jeho repertoár nekončí. Ukazuje se totiž, že je schopen i skvělého growlingu a všelijakých black metalových skřeků. Po vokální stránce je tak “Kingdom” zatím nejlepší letošní album a už jen proto si zaslouží pozornost. Texty jsou kompletně v angličtině a ve své podstatě jde o velmi jednoduché (co se formy týče) rýmovačky. To jim ovšem neubírá na kvalitě, a tak je můžu doporučit k hlubšímu nastudování.

Již od úvodních poslechů je znát, že Attila Bakos je muž na svém místě a tvorbu “Kingdom” měl plně pod kontrolou. Album zní jednotně, svůj zvuk nezapře v žádné ze skladeb a vy tak dobře víte, co posloucháte. Zároveň je však dostatečně rozmanité, aby nenudilo, a jednotlivé skladby dost kvalitní, aby zaujaly samy o sobě bez nutnosti pouštět si celé album. O produkci se staral autor sám a ani v tomto ohledu mu nelze nic vyčítat. Jedním z nejkrásnějších uměleckých prvků je kontrast a právě na něm je “Kingdom” postavené. V každé ze čtyř skladeb nalezneme jak tvrdé metalové momenty, tak i progresivnější části, které mohou být epické a intenzivní, stejně jako uklidňující a melancholické. Největší zásluhu na kvalitách alba má samozřejmě fakt, že je skvěle napsané. Bez výborných vokálů by ovšem nemohlo fungovat. Vzhledem k tomu, že se Attila Bakos rozhodl plně věnovat sólové kariéře na úkor svého působení v Thy Catafalque, věřím, že se Taranis brzy ohlásí s novým materiálem. Nezapomínejme, že “Kingdom” vzniklo před jedenácti lety v době, kdy Bakos s tvořením hudby teprve začínal. Spolu s nově získanými zkušenostmi by tak Attila mohl stvořit skutečný klenot. Tentokrát ode mě dostane “jen” 8,5 bodu.


Další názory:

Stačilo mi, aby kolega jenom zmínil souvislost s maďarským klenotem Thy Catafalque, a o minutu později už jsem “Kingdom” intenzivně sháněl. Taranis sice na hudební genialitu Tamáse Kátaie nemá ani zdaleka, ale to nevadí, ono by to vlastně bylo i nefér oba projekty porovnávat, neboť Attila Bakos, který se na posledních dvou deskách Thy Catafalque podílel jako hostující vokalista, tvoří s Taranis přece jenom diametrálně odlišnou hudbu. “Kingdom” se nese spíše ve vodách melodického black metalu s epickou atmosférou. Na ploše čtyř delších skladeb Attila rozehrává napínavou hru s mnoha zvraty, vypomáhá si rozmanitostí temp a nálad, vkusnými a nevtíravými klávesovými plochami a v neposlední řadě také výtečným vokálním projevem (což ale znalci “Rengeteg” a “Róka hasa rádió” jistě budou brát jako samozřejmost). “Kingdom” balancuje na hraně mezi klasickým black metalem (v některých momentech nechybí rychlé sypačky a charakteristický řev) a jeho symfonickou odnoží (všudypřítomné klávesy), ale v konečném důsledku není ani jedno a to je jeho výhodou. Abych to zestručnil, výsledkem je velice příjemná deska, která člověka s ubíhajícím časem baví stále víc. Řekněme, že se jedná o velice povedený materiál, v němž si to své najdou příznivci třeba takových Summoning nebo Falkenbach.
H.


Dornenreich – Flammentriebe

Flammentriebe - Freiheit
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 11.2.2011
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Flammenmensch
02. Der wunde Trieb
03. Tief im Land
04. Wolfpuls
05. Wandel geschehe
06. Fährte der Nacht
07. Im allem Weben
08. Erst deine Träne löscht den Brand

Hodnocení:
H. – 9/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nikdo není dokonalý. Nerad to takto veřejně přiznávám, ale dokonce ani já sám nejsem dokonalý (ačkoliv k tomu samozřejmě nemám daleko :)), tudíž se mi doposud ještě nepovedlo seznámit se s úplně všemi hudebními skupinami, jejichž hudba za poslech stojí. Nejde holt slyšet všechno na světě. Znáte to, člověk má dlouhý seznam kapel, jejichž tvorbu by rád zkusil, jelikož je toho názoru, že by se mu mohla zalíbit, ale pořád ne a ne se k tomu dopracovat. Ten můj seznam v současné době čítá pár stovek jmen a Dornenreich byli mezi nimi, jeden nepatrný řádek mezi stovkami dalších. Velice častým, ne-li nejčastějším důvodem, proč z té spousty jiných vytáhnout zrovna onu konkrétní formaci, je vypuštění nové desky. Nejsem v tomto ohledu nikterak originální, a tak to bylo právě vydání sedmého dlouhohrajícího počinu, co mě donutilo se konečně s touto svojskou rakouskou formací seznámit. A jak odpanění za pomoci “Flammentriebe” dopadlo?

Nejprve co jsem vůbec od “Flammentriebe” čekal… Dornenreich jsou samozřejmě jméno, které scénou proplouvá již dlouhé roky, a chvála, jež se na hlavy této trojice rakouských hudebníků pravidelně snáší, rozhodně není malá, tudíž ani má očekávání nezůstávala zrovna při zemi. K poslechu jsem přistupoval s tím, že dostanu německy zpívaný, houslemi podbarvený black metal ve vysoké kvalitě. A ve své podstatě jsem to i dostal – až na jeden jediný, avšak velice podstatný detail, a sice že kvalita je ještě vyšší než vysoká; s klidným srdcem mohu hovořit o elitě a nemusím mít strach, že by mi huba upadla. Nemohu samozřejmě hodnotit v kontextu celé tvorby skupiny, a to z důvodů, které jsem letmo nastínil výše, co se ale čistě “Flammentriebe” týče, Dornenreich stvořili nahrávku, jíž se nebojím označit za skvostnou.

A čím že si vlastně Dornenreich takovou chválu zaslouží, když ve své podstatě hrají “jenom” black metal? Ale no tak, když dva dělají to samé, nikdy to přece není to samé, toť známým faktem; jeden umí lépe to, druhý zase ono, třetí to nezvládne a čtvrtý se v tom cítí jako ryba ve vodě. A Dornenreich se evidentně cítí jako ryby ve vodě ve tvorbě muziky, z níž na všechny strany létají působivé momenty a nádherná atmosféra…

Není black metal jako black metal – zde nemáme co dočinění s nějakým peklem, v němž hudebníci vzývají Rohatého až za roh a pentagram mají i na trenýrkách. Dornenreich se vydali cestou přemýšlivé, atmosférické hudby, která má svou hloubku i smysl; která se spíše než pro zuřivé mlácení řepou hodí k zadumanému poslechu ve sluchátkách. Možná si někdo z vás představí pod tímto popisem veskrze pomalou, možná i monotónní muziku, do níž se člověk musí ponořit a nechat se jí pohltit – je i není tomu tak. Že se jedná o nahrávku, s jejímž vstřebáváním si musíte dát na čas a do jejíž hlubin musíte opravdu zaposlouchat, to je bezezbytku pravda, o jakékoliv monotónnosti se ale mluvit nedá. Dornenreich totiž mají cit pro tvorbu velice působivých kompozic, které svou strukturou dokáží udržet posluchače v pozoru, někdy dokonce i překvapit.

A co je na tom nejlepší, ať už se “Flammentriebe” pohybuje v jakémkoliv rychlostním stupni, vždy funguje. Můžete být svědky poklidné, ba přímo relaxační nálady, stejně tak jako black metalové bouře, ohnivé agrese i tklivé melancholie, o níž se starají především housle, a rovněž velké spousty lahůdkových, emočně vypjatých momentů. Snad ani nemám to srdce vám prozrazovat, co všechno na vás čeká, neboť u tohoto typu desek je právě ono objevování všech zákoutí tím nejvíce vzrušujícím na jejich poslechu, proto – na demonstrativní ukázku – zmíním pouhé dvě pasáže, které udělaly obrovský dojem na mě osobně. Zaprvé je to nádherný houslový rozjezd druhé “Der wunde Trieb” – vskutku dechberoucí; zadruhé je to celá skladba “Wolfpuls”, zejména pak její čarokrásný závěr, který je dost dobře možná tím absolutním vrcholem “Flammentriebe”, onou pověstnou třešničkou na dortu této úchvatné mozaiky.

Máte-li blízko k hudbě, která se musí opravdu poslouchat, nikoliv pouze konzumovat, jste na správné adrese – stačí jen zaklepat, otevřít dveře, s grácií se uvelebit do měkkého křesla… a pak už jen naslouchat… naslouchat příběhy, v nichž i dvoukopák a krkavčí ryk může znít melancholicky a akustická kytara mrazivě. Možná, že při poslechu k vám budou promlouvat jiné emoce, než tomu bylo u mne – netvrdím, že to není možné; s jistotou ale mohu říct, že nudit se rozhodně nebudete. A že se němčina do metalu nehodí? A což takhle, abyste se od “Flammentriebe” nechali přesvědčit o opaku a nahlédli, co se skrývá pod onou zajímavou malovanou obálkou?

Dornenreich - Flammentriebe


Další názory:

Ač tahle kapela hobluje už dlouho, první zkušenost s nimi mám až u “Flammentriebe”. Dříve bych tuto hudbu odsoudil, dnes k ní mám ale poměrně velké sympatie. Dornenreich nabízí skvěle poslouchatelný black, který mě po celou dobu alba vůbec nenudil. Velice se mi třeba líbí zapracování houslí, nejvíce hned ve druhé “Der wunde Trieb”. Kapela dokáže však i zvážnit a zpomalit jako třeba v závěrečné “Erst deine Träne löscht den Brand” – ta se mi asi překvapivě z celé desky zamlouvá nejvíce. “Flammentriebe” je opravdu skvělé album, kterému moc nechybí do plného hodnocení.
Seda


Negură Bunget – Poartă de dincolo

Negură Bunget - Poartă de dincolo
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 25.4.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Hotar
02. La marginea lumii
03. Frig în oase
04. Poartă de dincolo

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozkol v řadách rumunské skupiny Negură Bunget byl svého času dosti omílanou záležitostí. Přesto si myslím, že nebude od věci si okolnosti na začátek recenze připomenout; přinejmenším nám to poslouží jako zajímavý úvod. V roce 2009 se jádro této s největší pravděpodobností nejznámější rumunské metalové kapely, tedy kytaristé Hupogrammos a Sol Faur a bubeník Negru, dohodlo, že nadobro ukončí činnost. Vzhledem k tomu, že Hupogrammos a Sol Faur už v té době plánovali založit nový společný projekt Dordeduh, není moc těžké se domyslet, který třetí člen stál za oním rozkolem. Až doposud vypadá vše v pořádku, kdyby ale onen třetí člen, Negru, fungování skupiny za zády svých dvou bývalých spoluhráčů opět neobnovil v nové sestavě. Avšak Hupogrammos a Sol Faur nad tím mávli rukou a radši než na tahání po soudech se soustředili na tvorbu nové vlastní muziky (viz pilotní minialbum “Valea omului”, které je vskutku lahůdkové).

Právě díky všem těmto okolnostem jsem novou Neguru Bunget dlouho nebyl s to vůbec vystát. Možná si někdo z vás dokonce i vzpomene na mojí přibližně rok starou recenzi jejich “debutové” desky “Vîrstele pămîntului”, kde jsem je – především díky svému znechucení nad těmito nehudebními záležitostmi – docela dost strhal. Poslední dobou však zjišťuji, že s odstupem času mi současná Negură Bunget začíná ležet v žaludku čím dál tím méně, že jsem si na současnou situaci u rumunských mystiků zvykl a že už jsem pomalu schopen si vychutnat i jejich aktuální podobu. A dost velkou měrou se na tom podílí i nedávno vydané minialbum “Poartă de dincolo”, které mne takříkajíc nalomilo. I když si stále stojím za tvrzením, že nové věci zdaleka nedosahují kvalit poslední desky v původní sestavě, geniálního opusu “Om”, přesto bylo tenkrát hodnocení 5/10 pro “Vîrstele pămîntului” hodně podceněné. Ale opravování starších verdiktů není předmětem tohoto článku – pojďme se místo toho podívat na zoubek EP “Poartă de dincolo”

Negru v jednom z mnoha promo rozhovorů k “Vîrstele pămîntului” prohlásil, že je vlastně i relativně jedno, kdo v Negură Bunget hraje, jelikož skupina je sama o sobě tak silnou entitou, že si svou neopakovatelnou auru udrží sama (přesně takhle to nebylo, pouze v tomto smyslu, paměť už mi přece jenom neslouží tak jako kdysi, takže citovat si vážně nedovolím). A možná že má i pravdu… zřejmě víc, než by si sám přál. Když tak poslouchám “Poartă de dincolo” (nutno dodat, že dnes už jsem schopen to poslouchat s čistou hlavou a bez předsudků, což ještě loni touto dobou nebývalo), opravdu je v něm cítit stín toho nezaměnitelného ducha rumunských lesů, jímž hudební produkce Negură Bunget vždy dýchala. A co je hlavní, jedná se zároveň o velice dobré skladby. Skupina se samozřejmě nijak moc nesnaží měnit zaběhnutý recept – v němž se spolu vaří black metalová hrozivost a pochmurnost se zastřeností a (z našeho pohledu) netradičností rumunského folklóru, jehož kořením jsou rozmanité folkové instrumenty (na aktuálním EP jsou nejlépe slyšet asi v písni “La marginea lumii”) -, ale to v tomto případě nevadí.

Úvodní a zároveň i nejdelší kompozice “Hotar” začíná poklidným, rituálním a atmosférou prostoupeným intrem, jež postupně nabírá na síle, aby se zlomilo do mocného riffu. Jestli se něco na “Poartă de dincolo” povedlo, tak je to okamžité vtáhnutí posluchače do děje hned v úvodních vteřinách, což je dozajista příjemné zjištění. Tato píseň, i písně po ní následující, plyne v zaběhnutém Negurovském schématu, kde hraje prim především silný pocit neproniknutelných hvozdů rumunských hor a atmosféra panenské, člověkem nedotčené přírody, kde se můžete doslova zasnít. Asi takhle působí muzika Negură Bunget na mě. Celkově se jedná o velice přemýšlivou muziku (ne všechen black metal je extrémní prasopal), která plyne velice přirozeně, všechny přechody působí plynule, což kvituji, neboť nemám moc v oblibě hudbu, kde se střídá motiv za motivem co každou vteřinu.

Druhá “La marginea lumii”, jak již bylo zmíněno, se blýskne zejména povedenou folkovou linkou, hlavně v úvodu a závěru skladby. Následující “Frig în oase” je tichou mezihrou, která operuje někde na pomezí ambientu a ticha. Ale v některých případech je i ticho důležité, což tento kousek potvrzuje. Závěr minialba se nese v duchu titulní “Poartă de dincolo”, jež snad kromě malinko nabroušenějších riffů nepřináší už nic zásadního.

Negură Bunget

Shrnuto, podtrženo, “Poartă de dincolo” je určitě zajímavým počinem, byť se jedná jen o EP (ke cti mu však slouží, že na něm nejsou žádné chujoviny jako živé, akustické nebo zremixované verze songů, ale zcela nový materiál). Minimálně první dvě písně jsou silné věci a třetí “Frig în oase” jim slouží jako zajímavé outro. Závěrečná “Poartă de dincolo” už mi přijde trochu slabší a klidně bych se bez ní obešel, ale budiž, stále to není špatné. Každopádně se jedná o půlhodinku velice příjemného a kvalitního poslechu, který nenudí. Budu se sice opakovat, ale znovu musím říct, že kvalit starších opusů s původní sestavou to sice nedosahuje ani zdaleka, přesto uznávám, že “Poartă de dincolo” jasně ukazuje, že současná Negură Bunget přece jenom není zbytečnou kapelou, jež by neměla co říct.