Archiv štítku: atmospheric metal

Kimaera – Solitary Impact

Kimaera - Solitary Impact
Země: Libanon
Žánr: atmospheric doom / death metal
Datum vydání: červenec 2010
Label: Stygian Crypt Productions

Tracklist:
01. Bloody Tourniquet
02. A Breath of Despair
03. A Silent Surrender
04. Solitary Impact
05. Holy Grief
06. In the Shade of Nephilim
07. All That I Am
08. The Taste of Treason
09. Of Wine and Woe
10. The Garden Tomb

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zcela jistě tím nejexotičtějším, co se představilo na letošním ročníku Masters of Rock, byla libanonská skupina Kimaera, velice zajímavá to záležitost, která nedávno pod značkou ruské firmy Stygian Crypt Productions vydala druhou dlouhohrající desku „Solitary Impact“, jíž se právě teď budeme věnovat.

Kimaera je především doomová kapela, přesněji řečeno doom/deathová, avšak to, co z ní dělá poslechuhodnou formaci, je lehký, leč všudypřítomný nádech orientu, který se prolíná každou její skladbu, díky čemuž Kimaera není jen dalším klasickým umíráčkem, jenž by si od zavedených veličin svého žánru bral více, než by bylo zdrávo, což však neznamená, že by se „Solitary Impact“ nepohybovalo v povětšinou pomalejších a atmosférou prodchnutých tempech. Libanonci sice občas dokáží deathově zahrozit, ale i tyto rychlejší výlety stále dýchají jistou melancholií a smutkem. Snad jedinou výjimkou budiž drtivá, čistě deathmetalově brutální úvodní pasáž videoklipovky „The Taste of Treason“.

Hojné zastoupení mají v muzice Kimaery klávesy, které – a za to kapele patří pochvalné a uznalé pokývání hlavou – nepůsobí nijak lacině, ale naopak v přesně odměřeném množství podporují atmosféru, či ji v některých případech samy dodávají. Za příklad nám může posloužit třebas „A Silent Surrender“, v níž klávesy v poklidných kouskách opravdu excelují (a zazní zde jen tak mimochodem i výtečně využitý ženský vokál), nebo taková „Holy Grief”, kde je klávesová linka opravdu hodně výrazná a patří mezi nosné nápady písně.

Co však hudbě Kimaery dodává absolutní šmrnc a je onou pověstnou třešničkou na dortu, jsou housle. V metalu opravdu nádherný nástroj, zvláště pakliže s ním skupina umí přiměřeně pracovat (což mimo jiné znamená ne to přehánět a cpát ho všude). Jsou to právě housle, které v mnoha případech dokáží jednotlivé kompozice nakopnout tím nejlepším možným směrem a dodat jim tu správnou doomovou šťávu.

Kromě již tří zmíněných kousků – „A Silent Surrender“, „Holy Grief“ a „The Taste of Treason“ – patří k stěžejním momentům „Solitary Impact“ jistojistě i dvě úvodní skladby „Bloody Tourniquet“ a „A Breath of Despair“. První jmenovaná je opravdu otvírák, jak má být – hned na začátek ukazuje, že tady se žádná druhá liga hrát nebude, a předvádí v plné kráse všechny hlavní atributy muziky Kimaery (což však automaticky neznamená, že by skupina vyložila hned zkraje všechna esa a po zbytek desky jen paběrkovala). „A Breath of Despair“ je pak možná tím nejpomalejším a nejvíce beznadějným (samozřejmě z hlediska obsahu, nikoliv provedení) songem „Solitary Impact“. Skvělý nástup s táhlou kytarovou melodií, pomalá houslová pasáž s čistým zpěvem a atmosférou jak noha, pak drtící dvoukopáková palba, která postupně slábne, přidávají se housle, aby to nakonec skončilo čistě klávesovou pasáží. Můj osobní favorit. Takto rozmanité a rozmáchlé jsou však v podstatě všechny na „Solitary Impact“. Žádné prázdné omílání tradiční formulky sloka-refrén-sloka-refrén, ale přesně ten „vypravěčský“ styl komponování, jehož si já osobně na hudbě cením. Ve výsledku skladby jako by „dýchají“, nikdy nekončí tak, jak začaly, žádné pětiminutové recyklování jednoho riffu a jednoho refrénu, nýbrž pěkně promyšlená a pro náročnějšího posluchače atraktivní struktura. Když nic jiného, alespoň člověk nemá tušení, co na něj Kimaera vybalí za pár vteřin, protože neočekávané přechody mezi drtivou rubanicí a houslovými či klavírními (popř. jejich kombinace) pasážemi jsou prováděny, jako by se ani nechumelilo. A při tom jim to kupodivu pořád drží pohromadě.

Přestože „Solitary Impact“ vzniklo v domácích podmínkách, zvuk je jako víno. Přímo vybízí k otočení volume hodně doprava a nechat svou reprosoustavu hezky vyřádit (a zároveň potěšit sousedy (smích)). Grafika je oproti tomu decentní, hezky udělaná a plně dostačující, ale na zadní kapsy kalhot to člověka neposadí.

Takže závěrem: „Solitary Impact“ za zkoušku určitě stojí. Dle mého skromného osobního názoru se jedná o hodně kvalitní hudbu, pro našince navíc okořeněná dávkou exotiky, která to celé z našeho pohledu činí do jisté míry i originální záležitostí. Na úplný konec bychom si ještě mohli dát porovnání novinkového počinu s jeho debutovým předchůdcem „Ebony Veiled“. Z tohoto souboje u mě vychází jako jasný vítěz „Solitary Impact“, přece jen se jedná o vyzrálejší materiál s výraznějšími skladatelskými nápady, čímž ovšem netvrdím, že by ani „Ebony Veiled“ nebylo hodno poškádlení vašich sluchovodů. Tak s chutí do toho!

Kimaera

P. S. Nedá mi to, abych si neodpustil jednu malou poznámku k hodnocení mého rozmilého kolegy Sedy a osvětlil vám naše zdánlivě rozdílné očíslování. Zatímco mně přirostla k srdci právě „Solitary Impact“, Sedovo ušní ústrojí holduje radši debutu, a tak pokud já bych „Ebony Veiled“ hodnotil velice silnou 6, kterou Seda dává albové dvojce, on by naopak první desku hodnotil osmičkou, kterou já dávám „Solitary Impact“. A co si z toho má nebohý čtenář vybrat? Celkem jednoduše z toho vyplývá, že Kimaera prostě hraje dobře, ale záleží na tom, jakou z jejích nahrávek člověk uslyší jako první :)


Imperium Dekadenz – Procella vadens

Imperium Dekadenz - Procella vadens
Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Die Hoffnung stirbt…
02. Lacrimae mundi
03. A Million Moons
04. Ego universalis
05. À la nuit tombante
06. An Autumn Serenade
07. Ocean, Mountain’s Mirror
08. The Descent into Hades
09. Procella vadens
10. …wenn der Sturm beginnt

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Přestože Němci Imperium Dekadenz mají již pár let a pár nahrávek za sebou, dokud letos v lednu nevypustili do světa své třetí velké album „Procella vadens“, jaktěživ jsem o nich neslyšel. A po poslechu jejich novinky musím chtě nechtě přiznat, že mi až dosud unikala kapela, jejíž hudební produkce je natolik vydařená, že by byla opravdu škoda jí pozornost nevěnovat.

Imperium Dekadenz se pohybují v mantinelech blackmetalového spektra, avšak pokud prahnete po nějakém čistokrevném zlu, tady ho nehledejte. Ústřední dvojice Horaz a Vespasian (+ tři další kumpáni na živá vystoupení) se totiž zhlédla v pomalé a melancholické podobě žánru, což je jedině dobře, neboť minimálně nahrávka „Procella vadens“ jasně ukazuje, že tato tvář je pro Imperium Dekadenz jako stvořená, a zároveň protože rychlopalebných prasáren je s prominutím přece jenom jak nasráno, kdežto skupin, s nimiž by Imperium Dekadenz mohli být porovnáváni, je o poznání méně.

„Procella vadens“ však není žádná bezbřehá deprese. Muziku Imperium Dekadenz nejlépe vystihuje již jednou zmíněné slovo „melancholie“. Takové je hned úvodní tklivé intro „Die Hoffnung stirbt…“, které pomalu přechází v první klasickou píseň „Lacrimae mundi“. Hned od prvních vteřin se na člověka vyvalí těžká, neveselá kytarová stěna, oplývající vskutku nadmíru vyvedenou atmosférou, jež posluchače takřka ihned pohltí. Mohlo by se zdát, že typický blackmetalový havraní skřehot do celkového smutného vyznění zapadat nebude, opak je však pravdou.

Imperium Dekadenz tahají své trumfy sice pomalu, někdy vyjdou najevo až po vícero posleších, o to však přesvědčivěji. Jeden z mých osobních vrcholů přichází s třetí „A Million Moons“, která jako jediná na desce překračuje hranici deseti minut. Jedná se však o dynamickou, promyšlenou a působivě vystavěnou kompozici vrcholící v naprosto neuvěřitelné závěrečné dvouminutovce.

Další skladbou, kterou považuji za nutné zmínit, je „An Autumn Serenade“. Tu otevírá nádherná klavírní předehra ústící do zřejmě toho nejsmutnější dílku „Procella vadens“. Mlhavý opar protíná až v polovině chytře vystavěné akustické intermezzo. „An Autumn Serenade“ však není jedinou písní, kde se podobná mezihra vyskytuje, právě naopak, obdobné, převážně klavírní části prolínají celou nahrávku, úspěšně přikrmují už tak hutnou atmosféru a album když nic jiného oživují.

Musím se přiznat, že mi zpočátku „Procella vadens“ přišlo až příliš monotónní s málem záchytných bodů pro posluchače. Jak již ale bylo řečeno výše, deska mnohá svá tajemství odkrývá až časem a čím častěji navštěvuje můj přehrávač, tím lepší se zdá. Opravdu se tedy vyplatí mít s Imperium Dekadenz trochu té trpělivosti, protože odměna v podobě plného docenění „Procella vadens“ opravdu stojí za to. Pokud se vám s nastoupivším jarem začíná stýskat po zachmuřených podzimních náladách a hledáte něco zádumčivého na poslech, právě „Procella vadens“ by mohlo být tou správnou volbou.

Před samotným závěrem recenze si nesmím odpustit ještě jednu, taktéž velmi důležitou pochvalu, tentokráte na adresu obalu. Jednoznačně se jedná o jednu z nejlepších obálek, co se v letošním roce zatím objevily, navíc – a to se v takové míře zas tak často nevidí – zcela beze zbytku vystihující náladu samotné hudby.


Negură Bunget – Vîrstele pămîntului

Negură Bunget - Vîrstele pămîntului
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 31.3.2010
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Pãmînt
02. Dacia hiperboreanã
03. Umbra
04. Ochiul inimii
05. Chei de rouã
06. Cara de dincolo de negurã
07. Jar
08. Arborele lumii
09. Întoarcerea amurgului

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na nové album Negură Bunget byl hodně zvědavý snad každý, kdo o tuto kapelu kdy zavadil. Došlo totiž k téměř kompletní obměně sestavy, kde z tvůrčího tria zbyl pouze bubeník Negru. Celá situace je dost nepřehledná, ale pokud někdo celý postup pozorně sledoval, mohl si utvořit asi takový obrázek, že se skupina domluvila na rozpadu či pauze, právě díky laxnímu přístupu bubeníka, ale Negru své dva bývalé parťáky Hupogrammose a Sol Faura takříkajíc posral a za jejich zády činnost obnovil s novou sestavou v zádech. Navíc se tváří, že je vše v pořádku a na dané téma se v rozhovorech odmítá bavit. Hupogrammos a Sol Faur to však přesně v duchu „moudřejší ustoupí“ nechali plavat a založili nový projekt Dordeduh (který podle všeho plánovali tak jako tak, jen byli moc čestní na to, aby Negrua vyhodili z Negură Bunget a pokračovali pod tímto jménem).

Zatímco debut Dordeduh je v přípravách, Negru se svojí novou Negurou Bunget přispěchal s deskou „Vîrstele pămîntului“, která je právě z výše nastíněných důvodů velmi očekávaná – může totiž ukázat, jestli je Negură Bunget bez kytarového a také tvůrčího dua HupogrammosSol Faur skutečně pohřbená, jak mnozí fandové předpokládají, nebo ne.

První reakce na “Vîrstele pămîntului” jsou skutečně rozporuplné. Největší metalové magazíny a servery nešetří chválou, tasí nejvyšší možná hodnocení, padají popisky jako „…zřejmě to nejlepší black/folkmetalové album všech dob“< (to je konkrétně z německého Rock Hard). Z nezávislých fanouškovských webů však zaznívají hlasy, že jde o naprostou a neposlouchatelnou sračku, která ducha skupiny naprosto zabíjí. A kde je pravda? Jak už to tak bývá… někde uprostřed.

Je neoddiskutovatelným a jasně slyšitelným faktem, že „Vîrstele pămîntului“ se násilně a za každou cenu snaží udržet vše, čím Negură Bunget bývala, až je to křečovité a výsledek se míjí účinkem. Zcela očividné je rovněž okaté kopírování kytarových postupů, na nichž Hupogrammos a Sol Faur předchozí nahrávky stavěli, avšak bez toho, aby ty současné dosahovaly kýžené podoby. „Vîrstele pămîntului“ se snaží být tak moc neguro-bungetovské, až prostě není (a jak by někdo mohl dodat – a vsadím se, že i dodá – po odchodu tvůrčích osobností ani být nemůže). A právě v kytarové práci je ten rozdíl možná nemarkantnější. Když si totiž z „Vîrstele pămîntului“ odmyslíte onu folkovou složku, nezbude vám v podstatě nic, což se o starých Negură Bunget rozhodně říct nedalo ani v nejmenším.

Na druhou stranu bychom autorům „Vîrstele pămîntului“ jednoznačně křivdili, pokud bychom řekli, že se jedná o nahrávku absolutně neposlouchatelnou. Tak to zase není. Několik opravdu pěkných momentů se dá albu najít dá, zvláště v druhé polovině, jenže a) jich je oproti dřívějšku opravdu málo; b) je docela problém se k oné o malinko silnější druhé polovině prokousat. Ani pár vcelku obstojných nápadů však nemění nic na tom, že většina hrací doby „Vîrstele pămîntului“ je obyčejná vata a odvar věcí minulých. Jako samostatná deska bez jakéhokoliv pozadí by zřejmě s přivřením obou očí jakž takž obstála, ale jako nástupce takových skvostů jako „Om“ nebo „’n crugu bradului“ neobstojí v žádném případě. Samo o sobě „Vîrstele pămîntului“ poslouchatelné je, jenže když si pustíte novinku a hned po ní jejího předchůdce „Om“, je nemožné ten propastný rozdíl neslyšet. To jsou nebe a dudy, vážení, nebe a dudy. „…zřejmě to nejlepší black/folk metalové album všech dob“? Ani náhodou. Z fleku vám tu vysypu desítky lepších black/folkových alb. A to ani nemusíme chodit daleko – stačí vzít do ruky jakoukoliv předchozí nahrávku té samé kapely.


Ex Deo – Romulus

Ex Deo - Romulus
Země: Kanada
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 19.6.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

O debutovém albu ExDeo, “Romulus”, se toho poslední dobou namluvilo a napsalo opravdu dost. Ale konečně až teď, po vydání desky, máme možnost zjistit, zda si tento počin pozornost opravdu zaslouží. Odpověď je jednoznačné ano. Maurizio Iacono z Kataklysm si pro tento svůj projekt vybral téma mimořádně zajímavé – antický Řím – a co je hlavní, doplnil koncept výbornou hudbou.

Přestože i Ex Deo mají nejblíže ke škatulce death metalu, brutality a tahu na bránu domovských Kataklysm zdaleka nedosahují. “Romulus” sází mnohem více na atmosféru a hloubku namísto zabijáckých sypaček a rubanic, což je jedině dobře, protože se záměř opravdu vydařil – jinak samozřejmě nic proti Kataklysm a podobným sypačkám, i těch je občas potřeba. Nečekejte ale zase nějaký ucajdaný umíráček, muzika Ex Deo totiž také řádně šlape, jen je tu a tam proložena kouskem římské atmosféry. Zkráceně řečeno, je to prostě dobrá hudba a dál se v tom nepitvejme.

Pochválit se musí jednoznačně výborný zvuk, který se poslouchá jedna báseň (song). Jestli jsem se něčeho před vydáním bál, tak aby “Romulus” nezněl při vší té výpravnosti až moc přeplácaně a nezvrhl se spíš v nějakou nechtěnou parodii. To se naštěstí nestalo. Zvuk je čistý, epický, do místnosti vám vtáhne i deset Římů najednou, přesto to má pořád koule a šťávu. A za to má ode mě palec nahoru (podobnost této hlášky s jistou televizí je čistě náhodná! (smích)).

Samotný hlavní mozek Ex Deo se rovněž vyznamenal. Maurizio předvádí se svým hlasem občas opravdu zajímavé kreace. Jasně, žádný Karel Gott z něj asi nikdy nebude, přesto ale dokazuje, že zvládá i jiné polohy (žádné dvojsmysly), než jen growling. Za zmínku stojí i zúčastnění hosté, propagovaní snad v každém promo letáku. I když se na desce objevují slavná jména (v rámci žánru samozřejmě), jejich hostovačky zas až tak slavně nedopadly. Nejlépe z toho vyšel NergalBehemoth, který si v “Storm the Gates of Alesia” odblinkal svůj vysoký standard. Ale sóla Karla Sanderse (Nile) a Obsidiana C (Keep of Kalessin) v písních “The Final War (Battle of Actium)”, resp. “Cruor Nostri Abbas” jsou “jen” dobrá, ale nic navíc. Na zadek jsem se z toho neposadil. Možná to ale bude tím, že podobným kytarovým onaniím moc neholduji…

Přestože ne všechny písničky na “Romulus” jsou úplně stoprocentní, jedná se o hodně povedenou desku, která obsahuje některé opravdu úchvatné pasáže. Vysoce solidních 7,5/10 je naprosto zasloužených a navrch přihazuji svoje doporučení, protože minimálně za zkoušku to stojí. Moc srovnatelných kapel není… nebo je alespoň já neznám…