Archiv štítku: atmospheric metal

Abigail Williams – Becoming

Abigail Williams - Becoming
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 24.1.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Ascension Sickness
02. Radiance
03. Elestial
04. Infinite Fields of Mind
05. Three Days of Darkness
06. Beyond the Veil

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Jméno Abigail Williams registruji již delší čas, vlastně od té doby, co se na scéně objevilo někdy v roce 2006 s prvním EP “Legend”, které jsem sice neposlouchal, ale jejich o dvě léta mladší první desku “In the Shadows of a Thousand Suns” jsem si už sehnal, dal jí nějaký ten svůj jakýsi odborný posudek a došel k názoru, že je to víc špatné než dobré. S americkým black metalem je naneštěstí ta potíž, že buď se jedná o opravdu skvělou, mnohdy i výjimečnou záležitost, nebo (a to většinou) jde o nepříliš povedené tuctovky bez výraznějších schopností tvořit nějakou hlubší muziku. A přesně to byl bohužel případ Abigail Williams na “In the Shadows of a Thousand Suns”, kde skupina předvedla naprosto tuctový symfonický black metal – muzika přesně toho typu, že ji člověk zapne, poslechne, v polovině vypne a podruhé již nikdy nepustí. A tehdy se stalo, že jsem Abigail Williams přestal věnovat svou ctěnou pozornost, pročež mne druhá řadovka “In the Absence of Light” kompletně minula…

V našem napínavém příběhu se nyní posuňme na přelom letopočtů 2011 a 2012, kdy veliký a mocný H. právě sedí ve svém prohnilém doupěti a láme si svou mozkovnu s každoměsíčním problémem, kterému redaktorovi vnutit jakou recenzi. Náhoda tomu asi chtěla, že mezi těmito recenzemi figurují i Abigail Williams a jejich čerstvě třetí deska s názvem “Becoming”. Jenže ouha, jaká to nestoudnost, on je nikdo z četné obce redaktorské nechce! Inu, co se dá dělat, hrdinný H. chrabře přijímá hozenou rukavici, sám si bere recenzi na svá bedra a v očekávání dalšího průměrného klávesové blekmetlu mačká onen knoflík nejhrozivější – PLAY!

Ale nyní už vážně, panstvo. Díky předchozí nepříliš pozitivní zkušenosti s hudbou Abigail Williams se mi do poslechu “Becoming” opravdu příliš nechtělo. Avšak o to příjemnější bylo zjištění, co je deska v jádru zač, když jsem se k onomu poslechu po nějakém tom menším otálení odhodlal. Kapela totiž zcela zjevně od zmiňovaného debutu urazila za těch pár let mnoho a mnoho kilometrů po své hudební cestě, až v roce 2012 doputovala do končin, jež s krajinou, v níž se Abigail Williams pohybovali v roce 2008, má společného jen to nejnutnější minimum, které je tak minimální, až se o nějaké podobnosti dá hovořit jen stěží.

Oním zmiňovaným nejnutnějším minimem, které se v muzice Abigail Williams i přes jasně nepřeslechnutelný posun udrželo, je to, že skupina své hudební snažení stále staví na black metalovém základu. Nyní už však dočista zapomeňte na přídavná jména jako “symfonický” nebo “klávesový” a na jejich místo dosaďte přídomky jako “atmosférický” či dokonce svým způsobem (přece jen lze zrovna s touto škatulkou zacházet dosti volně – už jen díky její povaze) “progresivní”.

Nějakou tu změnu již značí letmý pohled na tracklist. “Becoming” má ze všech tří desek nejmenší počet skladeb, ale nejdelší hrací délku, přičemž nejdelší píseň s přehledem přesahuje hranici 17 minut, což už je, jak jistě sami uznáte, vcelku nálož. Abigail Williams se vskutku pustili do mnohem rozsáhlejších a strukturovanějších kompozic, které už by se daly nazvat hudebními odysseami. Já osobně pod tímto pojmenováním obecně chápu velmi dlouhé skladby spíše pomalejšího (možná by se dalo říct až majestátnějšího) tempa s neskutečně silnou atmosférou. A přesně to je definice, která na celou šestici písní z “Becoming” sedí jak ulitá.

V tom, co Abigail Williams na své novince předvádějí, by se vcelku lehko daly najít jisté společné vztyčné body s jistými veličinami zámořské žánrové scény. Některé pasáže nemají daleko k poslední dobou velice oblíbeným introvertním farmářům Wolves in the Throne Room, jinde jako by vykukovali feťáci Nachtmystium zbavení drogové závislosti, čili bez té jejich charakteristické psychedeličnosti, jíž na posledních dvou opusech dovedli téměř k dokonalosti. Jiné momenty by zas způsobem, jakým Abigail Williams přes sebe překládají rozmanité hudební vrstvy široké palety emocí, mohly připomenout portlandské náladotvůrce Agalloch, avšak bez onoho těžce uchopitelného mlhavého přírodního oparu. Naštěstí ale Abigail Williams ani jednu ze zmíněných kapel, ani žádnou další vyloženě nekopírují, pouze v některých případech používají obdobné vyjadřovací prostředky, ale do jisté míry stále zůstávají dostatečně sví, což je nutno ocenit.

Nesporná výhoda “Becoming” je v tom, že neustále roste po všech stránkách a do všech směrů. Roste s každým dalším poslechem, roste v průběhu své délky v rámci jednoho poslechu, ale dokonce roste i každá samotná kompozice zvlášť, čím více spěje ke svému konci. Jsou to právě závěry každé z pěti skladeb (nebudeme-li mezihru “Three Days of Darkness” počítat jako regulérní věc), které patří mezi vrcholy celé desky. Ale vezměme to popořadě. Síla těch songů je v tom, že prostě a jednoduše mají tu moc vtáhnout posluchače do svých útrob. V průběhu každého z nich se vystřídá přehršel různých nálad, temp, barev i chutí, což ve výsledku dává dohromady vskutku pestrou mozaiku, jež se však ani na vteřinku nezačne drolit do pouhé kompilace odlišných nápadů. Naopak, vše působí až překvapivě semknutě, uvážíme-li fakt, že se Abigail Williams v rámci jednoho kousku pohybují od výbuchů agrese, přes střední chytlavější pasáže až k ponurým atmosférám v předlouhých instrumentálních plochách, nezřídka až k vyloženě hypnotickým uhrančivým momentům, jež člověka dostanou na kolena. Vrcholem celého snažení kapely je pak již jednou zmiňovaná nejdelší a zároveň závěrečná a cellem okořeněná “Beyond the Veil”, která ve svých 17 a půl minutách ukrývá mimo jiné jednu nádhernou pasáž, která jako by vypadla ze soundtracku ke kultovnímu snímku “Poslední mohykán”. Věřte mi, že zde si své choutky ukojí i opravdu nároční posluchači. Celkově opravdu velmi výtečná deska!


Taranis – Kingdom

Taranis - Kingdom
Země: Maďarsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 1.1.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Storm
02. Dominion
03. Glory
04. Origin

Hodnocení:
Zajus – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
bandcamp

Není náhodou, že předmět mé dnešní recenze pochází z Maďarska. V poslední době zjišťuji, že v této zemi vzniká značné množství kvalitní hudby a já tak při svých toulkách internetem za neznámými kapelami vždy zpozorním, když narazím na tvorbu maďarských hudebníků. Na Taranis jsem narazil úplnou náhodou a po zjištění, že recenze, která o albu pojednávala, je (překvapivě) maďarsky, jsem se chystal okno prohlížeče zavřít. Nakonec jsem však recenzi jen zběžně prolétl a můj zrak utkvěl na několika zmínkách o Thy Catafalque, jediných známých slovech v záplavě nesmyslného jazyka. Vydal jsem se tedy zkoumat, co jsou neznámí Taranis zač, a narazil na zajímavé informace. Taranis totiž není kapela, nýbrž sólový projekt jistého Attily Bakose. Ten se mimo hudby několika vlastních kapel podílel také na nahrávání posledních dvou alb již zmíněných Thy Catafalque (které máme zde v redakci Sicmaggotu ve velké oblibě), a to jako autor všech čistých zpěvů. Rozhodl jsem se tedy zkoumat dál.

Taranis, tehdy ještě ve dvoučlenné sestavě, nahráli první demo v roce 2000. Hned po něm se kapela rozpadla. Attila Bakos však ještě v témže roce napsal skladby pro připravované debutové album. Tyto skladby čekaly dlouhých jedenáct let, než byly nahrány a posléze vydány pod názvem “Kingdom”. Dohromady jde o pouhé čtyři kompozice v celkové délce zlehka přesahující čtyřicet minut, skladby samotné jsou tak poměrně dlouhé. Ač není jejich žánrové zařazení zcela jednoduché, největším vlivem je zde jistě symfonický black metal spolu s epickým power metalem. Zásadní roli na “Kingdom” hrají klávesy, které vytváří atmosféru a mnohdy jsou mnohem důležitější než kytary. I ty ovšem svůj prostor dostanou (zejména v tvrdších momentech) a Bakos se zde ukáže jako autor velmi chytlavých riffů. Album také nezapře vlivy folkové hudby, až na výjimky (například píšťaly v závěrečné “Origin”) je to ovšem spíše v nenápadných náznacích a používání tradičních folkových nástrojů se zde nekoná.

Tím prvním, co vás na “Kingdom” přirozeně musí zaujmout, jsou vokály. Stejně jako o vše ostatní na albu se o ně staral Bakos sám. Vybaven znalostí hudby Thy Catafalque jsem si myslel, že mě nemohou ničím překvapit, jenže opak byl pravdou. Jeho čistý zpěv je fantastický, Bakos si zde užívá tvůrčí volnosti a pouští se do mnoha poloh, v nichž jsem ho nikdy neslyšel. Skvělý je zejména jeho téměř operní zpěv, který využívá například na konci první skladby “Storm”. Jenže tím jeho repertoár nekončí. Ukazuje se totiž, že je schopen i skvělého growlingu a všelijakých black metalových skřeků. Po vokální stránce je tak “Kingdom” zatím nejlepší letošní album a už jen proto si zaslouží pozornost. Texty jsou kompletně v angličtině a ve své podstatě jde o velmi jednoduché (co se formy týče) rýmovačky. To jim ovšem neubírá na kvalitě, a tak je můžu doporučit k hlubšímu nastudování.

Již od úvodních poslechů je znát, že Attila Bakos je muž na svém místě a tvorbu “Kingdom” měl plně pod kontrolou. Album zní jednotně, svůj zvuk nezapře v žádné ze skladeb a vy tak dobře víte, co posloucháte. Zároveň je však dostatečně rozmanité, aby nenudilo, a jednotlivé skladby dost kvalitní, aby zaujaly samy o sobě bez nutnosti pouštět si celé album. O produkci se staral autor sám a ani v tomto ohledu mu nelze nic vyčítat. Jedním z nejkrásnějších uměleckých prvků je kontrast a právě na něm je “Kingdom” postavené. V každé ze čtyř skladeb nalezneme jak tvrdé metalové momenty, tak i progresivnější části, které mohou být epické a intenzivní, stejně jako uklidňující a melancholické. Největší zásluhu na kvalitách alba má samozřejmě fakt, že je skvěle napsané. Bez výborných vokálů by ovšem nemohlo fungovat. Vzhledem k tomu, že se Attila Bakos rozhodl plně věnovat sólové kariéře na úkor svého působení v Thy Catafalque, věřím, že se Taranis brzy ohlásí s novým materiálem. Nezapomínejme, že “Kingdom” vzniklo před jedenácti lety v době, kdy Bakos s tvořením hudby teprve začínal. Spolu s nově získanými zkušenostmi by tak Attila mohl stvořit skutečný klenot. Tentokrát ode mě dostane “jen” 8,5 bodu.


Další názory:

Stačilo mi, aby kolega jenom zmínil souvislost s maďarským klenotem Thy Catafalque, a o minutu později už jsem “Kingdom” intenzivně sháněl. Taranis sice na hudební genialitu Tamáse Kátaie nemá ani zdaleka, ale to nevadí, ono by to vlastně bylo i nefér oba projekty porovnávat, neboť Attila Bakos, který se na posledních dvou deskách Thy Catafalque podílel jako hostující vokalista, tvoří s Taranis přece jenom diametrálně odlišnou hudbu. “Kingdom” se nese spíše ve vodách melodického black metalu s epickou atmosférou. Na ploše čtyř delších skladeb Attila rozehrává napínavou hru s mnoha zvraty, vypomáhá si rozmanitostí temp a nálad, vkusnými a nevtíravými klávesovými plochami a v neposlední řadě také výtečným vokálním projevem (což ale znalci “Rengeteg” a “Róka hasa rádió” jistě budou brát jako samozřejmost). “Kingdom” balancuje na hraně mezi klasickým black metalem (v některých momentech nechybí rychlé sypačky a charakteristický řev) a jeho symfonickou odnoží (všudypřítomné klávesy), ale v konečném důsledku není ani jedno a to je jeho výhodou. Abych to zestručnil, výsledkem je velice příjemná deska, která člověka s ubíhajícím časem baví stále víc. Řekněme, že se jedná o velice povedený materiál, v němž si to své najdou příznivci třeba takových Summoning nebo Falkenbach.
H.


Dornenreich – Flammentriebe

Flammentriebe - Freiheit
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 11.2.2011
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Flammenmensch
02. Der wunde Trieb
03. Tief im Land
04. Wolfpuls
05. Wandel geschehe
06. Fährte der Nacht
07. Im allem Weben
08. Erst deine Träne löscht den Brand

Hodnocení:
H. – 9/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nikdo není dokonalý. Nerad to takto veřejně přiznávám, ale dokonce ani já sám nejsem dokonalý (ačkoliv k tomu samozřejmě nemám daleko :)), tudíž se mi doposud ještě nepovedlo seznámit se s úplně všemi hudebními skupinami, jejichž hudba za poslech stojí. Nejde holt slyšet všechno na světě. Znáte to, člověk má dlouhý seznam kapel, jejichž tvorbu by rád zkusil, jelikož je toho názoru, že by se mu mohla zalíbit, ale pořád ne a ne se k tomu dopracovat. Ten můj seznam v současné době čítá pár stovek jmen a Dornenreich byli mezi nimi, jeden nepatrný řádek mezi stovkami dalších. Velice častým, ne-li nejčastějším důvodem, proč z té spousty jiných vytáhnout zrovna onu konkrétní formaci, je vypuštění nové desky. Nejsem v tomto ohledu nikterak originální, a tak to bylo právě vydání sedmého dlouhohrajícího počinu, co mě donutilo se konečně s touto svojskou rakouskou formací seznámit. A jak odpanění za pomoci “Flammentriebe” dopadlo?

Nejprve co jsem vůbec od “Flammentriebe” čekal… Dornenreich jsou samozřejmě jméno, které scénou proplouvá již dlouhé roky, a chvála, jež se na hlavy této trojice rakouských hudebníků pravidelně snáší, rozhodně není malá, tudíž ani má očekávání nezůstávala zrovna při zemi. K poslechu jsem přistupoval s tím, že dostanu německy zpívaný, houslemi podbarvený black metal ve vysoké kvalitě. A ve své podstatě jsem to i dostal – až na jeden jediný, avšak velice podstatný detail, a sice že kvalita je ještě vyšší než vysoká; s klidným srdcem mohu hovořit o elitě a nemusím mít strach, že by mi huba upadla. Nemohu samozřejmě hodnotit v kontextu celé tvorby skupiny, a to z důvodů, které jsem letmo nastínil výše, co se ale čistě “Flammentriebe” týče, Dornenreich stvořili nahrávku, jíž se nebojím označit za skvostnou.

A čím že si vlastně Dornenreich takovou chválu zaslouží, když ve své podstatě hrají “jenom” black metal? Ale no tak, když dva dělají to samé, nikdy to přece není to samé, toť známým faktem; jeden umí lépe to, druhý zase ono, třetí to nezvládne a čtvrtý se v tom cítí jako ryba ve vodě. A Dornenreich se evidentně cítí jako ryby ve vodě ve tvorbě muziky, z níž na všechny strany létají působivé momenty a nádherná atmosféra…

Není black metal jako black metal – zde nemáme co dočinění s nějakým peklem, v němž hudebníci vzývají Rohatého až za roh a pentagram mají i na trenýrkách. Dornenreich se vydali cestou přemýšlivé, atmosférické hudby, která má svou hloubku i smysl; která se spíše než pro zuřivé mlácení řepou hodí k zadumanému poslechu ve sluchátkách. Možná si někdo z vás představí pod tímto popisem veskrze pomalou, možná i monotónní muziku, do níž se člověk musí ponořit a nechat se jí pohltit – je i není tomu tak. Že se jedná o nahrávku, s jejímž vstřebáváním si musíte dát na čas a do jejíž hlubin musíte opravdu zaposlouchat, to je bezezbytku pravda, o jakékoliv monotónnosti se ale mluvit nedá. Dornenreich totiž mají cit pro tvorbu velice působivých kompozic, které svou strukturou dokáží udržet posluchače v pozoru, někdy dokonce i překvapit.

A co je na tom nejlepší, ať už se “Flammentriebe” pohybuje v jakémkoliv rychlostním stupni, vždy funguje. Můžete být svědky poklidné, ba přímo relaxační nálady, stejně tak jako black metalové bouře, ohnivé agrese i tklivé melancholie, o níž se starají především housle, a rovněž velké spousty lahůdkových, emočně vypjatých momentů. Snad ani nemám to srdce vám prozrazovat, co všechno na vás čeká, neboť u tohoto typu desek je právě ono objevování všech zákoutí tím nejvíce vzrušujícím na jejich poslechu, proto – na demonstrativní ukázku – zmíním pouhé dvě pasáže, které udělaly obrovský dojem na mě osobně. Zaprvé je to nádherný houslový rozjezd druhé “Der wunde Trieb” – vskutku dechberoucí; zadruhé je to celá skladba “Wolfpuls”, zejména pak její čarokrásný závěr, který je dost dobře možná tím absolutním vrcholem “Flammentriebe”, onou pověstnou třešničkou na dortu této úchvatné mozaiky.

Máte-li blízko k hudbě, která se musí opravdu poslouchat, nikoliv pouze konzumovat, jste na správné adrese – stačí jen zaklepat, otevřít dveře, s grácií se uvelebit do měkkého křesla… a pak už jen naslouchat… naslouchat příběhy, v nichž i dvoukopák a krkavčí ryk může znít melancholicky a akustická kytara mrazivě. Možná, že při poslechu k vám budou promlouvat jiné emoce, než tomu bylo u mne – netvrdím, že to není možné; s jistotou ale mohu říct, že nudit se rozhodně nebudete. A že se němčina do metalu nehodí? A což takhle, abyste se od “Flammentriebe” nechali přesvědčit o opaku a nahlédli, co se skrývá pod onou zajímavou malovanou obálkou?

Dornenreich - Flammentriebe


Další názory:

Ač tahle kapela hobluje už dlouho, první zkušenost s nimi mám až u “Flammentriebe”. Dříve bych tuto hudbu odsoudil, dnes k ní mám ale poměrně velké sympatie. Dornenreich nabízí skvěle poslouchatelný black, který mě po celou dobu alba vůbec nenudil. Velice se mi třeba líbí zapracování houslí, nejvíce hned ve druhé “Der wunde Trieb”. Kapela dokáže však i zvážnit a zpomalit jako třeba v závěrečné “Erst deine Träne löscht den Brand” – ta se mi asi překvapivě z celé desky zamlouvá nejvíce. “Flammentriebe” je opravdu skvělé album, kterému moc nechybí do plného hodnocení.
Seda


Negură Bunget – Poartă de dincolo

Negură Bunget - Poartă de dincolo
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 25.4.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Hotar
02. La marginea lumii
03. Frig în oase
04. Poartă de dincolo

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozkol v řadách rumunské skupiny Negură Bunget byl svého času dosti omílanou záležitostí. Přesto si myslím, že nebude od věci si okolnosti na začátek recenze připomenout; přinejmenším nám to poslouží jako zajímavý úvod. V roce 2009 se jádro této s největší pravděpodobností nejznámější rumunské metalové kapely, tedy kytaristé Hupogrammos a Sol Faur a bubeník Negru, dohodlo, že nadobro ukončí činnost. Vzhledem k tomu, že Hupogrammos a Sol Faur už v té době plánovali založit nový společný projekt Dordeduh, není moc těžké se domyslet, který třetí člen stál za oním rozkolem. Až doposud vypadá vše v pořádku, kdyby ale onen třetí člen, Negru, fungování skupiny za zády svých dvou bývalých spoluhráčů opět neobnovil v nové sestavě. Avšak Hupogrammos a Sol Faur nad tím mávli rukou a radši než na tahání po soudech se soustředili na tvorbu nové vlastní muziky (viz pilotní minialbum “Valea omului”, které je vskutku lahůdkové).

Právě díky všem těmto okolnostem jsem novou Neguru Bunget dlouho nebyl s to vůbec vystát. Možná si někdo z vás dokonce i vzpomene na mojí přibližně rok starou recenzi jejich “debutové” desky “Vîrstele pămîntului”, kde jsem je – především díky svému znechucení nad těmito nehudebními záležitostmi – docela dost strhal. Poslední dobou však zjišťuji, že s odstupem času mi současná Negură Bunget začíná ležet v žaludku čím dál tím méně, že jsem si na současnou situaci u rumunských mystiků zvykl a že už jsem pomalu schopen si vychutnat i jejich aktuální podobu. A dost velkou měrou se na tom podílí i nedávno vydané minialbum “Poartă de dincolo”, které mne takříkajíc nalomilo. I když si stále stojím za tvrzením, že nové věci zdaleka nedosahují kvalit poslední desky v původní sestavě, geniálního opusu “Om”, přesto bylo tenkrát hodnocení 5/10 pro “Vîrstele pămîntului” hodně podceněné. Ale opravování starších verdiktů není předmětem tohoto článku – pojďme se místo toho podívat na zoubek EP “Poartă de dincolo”

Negru v jednom z mnoha promo rozhovorů k “Vîrstele pămîntului” prohlásil, že je vlastně i relativně jedno, kdo v Negură Bunget hraje, jelikož skupina je sama o sobě tak silnou entitou, že si svou neopakovatelnou auru udrží sama (přesně takhle to nebylo, pouze v tomto smyslu, paměť už mi přece jenom neslouží tak jako kdysi, takže citovat si vážně nedovolím). A možná že má i pravdu… zřejmě víc, než by si sám přál. Když tak poslouchám “Poartă de dincolo” (nutno dodat, že dnes už jsem schopen to poslouchat s čistou hlavou a bez předsudků, což ještě loni touto dobou nebývalo), opravdu je v něm cítit stín toho nezaměnitelného ducha rumunských lesů, jímž hudební produkce Negură Bunget vždy dýchala. A co je hlavní, jedná se zároveň o velice dobré skladby. Skupina se samozřejmě nijak moc nesnaží měnit zaběhnutý recept – v němž se spolu vaří black metalová hrozivost a pochmurnost se zastřeností a (z našeho pohledu) netradičností rumunského folklóru, jehož kořením jsou rozmanité folkové instrumenty (na aktuálním EP jsou nejlépe slyšet asi v písni “La marginea lumii”) -, ale to v tomto případě nevadí.

Úvodní a zároveň i nejdelší kompozice “Hotar” začíná poklidným, rituálním a atmosférou prostoupeným intrem, jež postupně nabírá na síle, aby se zlomilo do mocného riffu. Jestli se něco na “Poartă de dincolo” povedlo, tak je to okamžité vtáhnutí posluchače do děje hned v úvodních vteřinách, což je dozajista příjemné zjištění. Tato píseň, i písně po ní následující, plyne v zaběhnutém Negurovském schématu, kde hraje prim především silný pocit neproniknutelných hvozdů rumunských hor a atmosféra panenské, člověkem nedotčené přírody, kde se můžete doslova zasnít. Asi takhle působí muzika Negură Bunget na mě. Celkově se jedná o velice přemýšlivou muziku (ne všechen black metal je extrémní prasopal), která plyne velice přirozeně, všechny přechody působí plynule, což kvituji, neboť nemám moc v oblibě hudbu, kde se střídá motiv za motivem co každou vteřinu.

Druhá “La marginea lumii”, jak již bylo zmíněno, se blýskne zejména povedenou folkovou linkou, hlavně v úvodu a závěru skladby. Následující “Frig în oase” je tichou mezihrou, která operuje někde na pomezí ambientu a ticha. Ale v některých případech je i ticho důležité, což tento kousek potvrzuje. Závěr minialba se nese v duchu titulní “Poartă de dincolo”, jež snad kromě malinko nabroušenějších riffů nepřináší už nic zásadního.

Negură Bunget

Shrnuto, podtrženo, “Poartă de dincolo” je určitě zajímavým počinem, byť se jedná jen o EP (ke cti mu však slouží, že na něm nejsou žádné chujoviny jako živé, akustické nebo zremixované verze songů, ale zcela nový materiál). Minimálně první dvě písně jsou silné věci a třetí “Frig în oase” jim slouží jako zajímavé outro. Závěrečná “Poartă de dincolo” už mi přijde trochu slabší a klidně bych se bez ní obešel, ale budiž, stále to není špatné. Každopádně se jedná o půlhodinku velice příjemného a kvalitního poslechu, který nenudí. Budu se sice opakovat, ale znovu musím říct, že kvalit starších opusů s původní sestavou to sice nedosahuje ani zdaleka, přesto uznávám, že “Poartă de dincolo” jasně ukazuje, že současná Negură Bunget přece jenom není zbytečnou kapelou, jež by neměla co říct.


Nocra – The Haunting

Nocra - The Haunting
Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Agni Productions

Tracklist:
01. Saturn’s World
02. Broken Wings
03. Enlightened by Death
04. One Winter Evening
05. Omen
06. Damned
07. Butterfly
08. In My Dreams
09. Memories
10. Et avis

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agni Productions

Myslím, že neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že na poli současného black metalu patří východoevropská scéna k těm nejvýraznějším líhním kvalitních kapel. Přesně určit se to sice nedá, ale nejspíše v tomto ohledu vede Ukrajina, ačkoliv nesmíme zapomínat, že i v okolních zemích se najdou tuze zajímavé sebranky. Konkrétně dnes se pohybujeme v Rusku (a jelikož Rusko je přece jenom trochu velký pojem, buďme konkrétnější – předmět dnešní recenze pochází z Petrohradu) – Nocra je jednou z mnoha štik v místním rybníčku a jako taková nedávno vyhodila na posluchačský břeh druhé dlouhohrající dítko s názvem “The Haunting”. Pojďme se mu trochu podívat na zoubek…

V dnešní době už není to není takové terno potkat čistě dívčí kapelu a myslím, že každý z nás nemusí moc dlouho vrtat v paměti, aby si na nějakou takovou skupinu vzpomněl… ale co takhle v čistě black metalovém ranku? To už je horší, což? Možná si řeknete, proč o tom vůbec mluvím? – vždyť je to ve své podstatě jedno, jestli hudbu hraje chlap, ženská nebo třeba ufon, hlavně, že to zní dobře. To je samozřejmě pravda a já s tím bezezbytku souhlasím, avšak v případě Nocra je to velice význačný prvek. Díky jinému úhlu vnímání, než jsme u povětšinou mužského black metalu zvyklí – nazvěme to třeba ženským pohledem – se v hudbě kapely vyskytují mnohé až doslova něžné momenty, především díky hojně využívaným klávesám, což tvoří v porovnání s black metalovou tváří vskutku obrovský kontrast. A světe div se, ono to funguje… a opravdu dobře. Co tím mám na mysli je nejvíce evidentní ve videoklipové “Broken Wings”, ale podobné náznaky lze samozřejmě zaslechnout i v dalších písních…

…ale to už jsme trochu předběhli, neboť “The Haunting” začíná skladbou “Saturn’s World”, která ještě nabízí tu řekněme konvenčnější podobu black metalu. Střední tempo s výborným riffem se prolíná s o něco rychlejšími pasážemi, ale v pozadí si pozorný posluchač hned s prvním ochutnáním všimne výrazných vlivů ambientu, což je jeden z nejvýraznějších poznávacích prvků Nocra. Melancholickou “Broken Wings” s výraznou klávesovou linkou jsme již nakousli a ostatně si ji sami můžete poslechnout v přiloženém klipu, takže ji ve výčtu přeskočíme, byť jistě patří k vrcholným momentům “The Haunting”.

Ovšem podobně je na tom i následující “Enlightened by Death”, která je možná tou nejvýraznější skladbou desky. Kromě opětovného lehkého klávesové vyťukávání zaujme především úžasnou sólující kytarou, mnohdy se vydávají až do hájemství progrese. “Enlightened by Death” se jen tak mimochodem objevila už i na debutovém počinu, ale novější verze je podle mého skromného názoru o třídu lepší – ne jen zvukově, ale hlavně díky dodání onoho skvostného sóla. Oproti tomu hned v následující “One Winter Night” přebírají vůdčí úlohu klávesy, jejichž zvuk na mne navzdory názvu a textu působí spíše “vesmírně”. Už jen z tohoto krátkého výčtu začátku desky lze vystopovat jednu z hlavních předností Nocra – je jí cit pro vytváření rozmanitých a mezi sebou jasně rozpoznatelných skladeb, aniž by byla potlačena konzistence materiálu. Snad ani nemusím dodávat, že se jedná o veliký klad.

Jak už tomu u black metalu bývá, prim nehraje bezchybná produkce či omračující hráčské výkony, nýbrž atmosféra, což je, abych se přiznal, přesně dle mého gusta. Pozitivním zjištěním je fakt, že v případě “The Haunting” nezůstalo pouze u záměru a velice povedená chorobná nálada vládne celé nahrávce. Těch několik málo chvil zklidnění, kterých můžeme být svědky kupříkladu v již několikrát zmiňované “Broken Wings” nebo vynikající mezihře “Butterfly”, jsou už jen bonbónkem, který dodává “The Haunting” na rozmanitosti.

Pokud bych to měl celé nějak shrnout, rozhodně bych prohlásil, že Nocra se na svém druhém velkém počinu prezentuje velice vyspělým a povedeným materiálem a profiluje se jako skupina, jež stojí za pozornost. Album roku to nejspíš nebude, ale to nic nemění na prostém faktu, že jde o kvalitní věc. Sám za sebe nemohu říct nic jiného, než že se mi “The Haunting” opravdu líbí.


Agalloch – Marrow of the Spirit

Agalloch - Marrow of the Spirit
Země: USA
Žánr: atmospheric folk / doom / black metal
Datum vydání: 23.11.2010
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. They Escaped the Weight of Darkness
02. Into the Painted Grey
03. The Watcher’s Monolith
04. Black Lake Niðstång
05. Ghosts of the Midwinter Fires
06. To Drown

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Není žádným velkým tajemstvím, že z tak obecně velice povrchně smýšlející země jako USA většinou pocházejí kapely hrající na obdobně povrchní úrovni. Ne vždy je to úplně špatně a minimálně pro nenáročný oddech se takové skupiny čas od času hodí, o nějakém hlubším posluchačském prožitku, natožpak o nějakém sdělení či myšlence v hudbě, se však mluvit nedá. Jak nám ale neodbytně připomíná jedno známé pořekadlo, takřka vždy existují výjimky potvrzující pravidlo, a tak i ze severoamerické velmoci pocházejí skupiny, k jejichž hudbě nelze přistupovat jinak než jako k čirému umění. Namátkou zde můžeme zmínit například skvosty jako Wolves in the Throne Room, Asunder, Nachtmystium, Krallice, Panopticon nebo Agalloch. A jsou to právě poslední zmiňovaní Agalloch, kteří jsou dnes předmětem našeho zájmu.

Co do stylové škatulky bychom Agalloch mohli nazvat atmosférickým folk/dark metalem, což žánrový rozsah jejich tvorby vystihuje zřejmě nejlépe, na druhou stranu se ale stejně tak jedná o označení v podstatě zavádějící. Ono totiž, jak už to tak bývá, není folk metal jako folk metal, a pokud se vám pod tímto označením vybaví plejáda trendem zplozených heja-heja tajtrlíků typu Korpiklaani, máte o daném žánru velice pokřivenou představu. Jsou to mimo jiné právě Agalloch, kteří beze zbytku dokazují, že i folk metal je hudbou na vysoce spirituální úrovni s přesahem do jiných sfér. Použijeme-li onoho omšelého porovnání právě s králi pivního folku, dostaneme dvě skupiny, jež, ačkoliv zaštítěné stejnou škatulkou, k sobě snad nemohou mít dále. Jen představu – Agalloch a Korpiklaani k sobě mají asi tak stejně blízko jako plastikové dětské autíčko a Rolls-Royce, čili, abychom zůstali u krásně motoristického výraziva, obě mají čtyři kola, tím však podobnost končí. Stejně tak snad jediné, co má folk metal v podání Agalloch společného s folkovými halekačkami à la Korpiklaani (a jim podobných), je jenom a pouze použití kytary, baskytary a bicích. Nic jiného.

Agalloch, to je ničím neředěná hudební lahůdka i pro toho nejnáročnějšího posluchače, nepřerušovaný proud unikátní přírodní atmosféry, která vyráží dech. Agalloch je zhudebněná procházka panenskou krajinou, na jejíž půdu dosud nevkročila lidská noha. Hluboké jehličnaté lesy, vysoké hory, pod jejichž majestátností je nutné sklopit zrak, křupající sníh pod nohami, krajina, v jejímž lůnu má člověk pocit, že je sám jediný na celém širém světě. Takové nálady vyvolává poslech Agalloch.

Je pravda, že tu zatím hovořím pouze v obecné rovině o skupině, nikoliv přímo o její novince „Marrow of the Spirit“, ale vše, co bylo napsáno v předchozích řádcích, sedí beze zbytku i na nejnovější počin z dílny oregonských náladotvůrců. Je to do jisté míry dáno i tím, že tvorba Agalloch působí především na velice abstraktní rovině, tudíž se o samotné hudbě a konkrétních projevech jednotlivých skladeb mluví jen těžko, mnohem lépe se popisují až ty konečné pocity z nich pramenící. Přesně v souladu s tím bych si dovolil prohlásit, že zatímco poslední počin „Ashes Against the Grain“ na mě působil „podzimně“, „Marrow of the Spirit“ dýchá spíše zimní atmosférou. Ale jak jsem již řekl, je to pouze můj osobní pocit, takže někdo jiný to zase může vnímat jinak, možná dokonce i naopak, ale to vše je spojené právě s onou abstraktností. A právě v tom tkví jedna z nejúžasnějších věcí na Agalloch, ale i na všech hudebních atmosférách – takovouto muziku (na rozdíl třeba od technicky pojatého metalu) nelze měřit šuplerou, nýbrž pouze svým vlastním vnímáním. Pokud toto pochopíte a domyslíte do důsledků, je jasné, že to otevírá takřka nekonečné množství možností, jak k „Marrow of the Spirit“ přistoupit a jak jej vstřebat.

Agalloch

Na ploše pouhých šesti délemetrážních opusů maluje skupina pestrou paletu bílých a šedavých nálad, v jednu chvíli hrozivých jako nejprudší vichřice, jindy zasněných jako pomalu se vznášející sněhové vločky, opodál zase tichých a osudových jako nekonečné pláně sněhu pokrývající vše, kam až oko dohlédne. Ačkoliv to bude možná vůči ostatním skladbám, které jsou všechny do jedné naprosto úžasné, nefér, nemohu nevypíchnout jednu jedinou nade všechny ostatní – přenádherný zádumčivý epos „Black Lake Niðstång“, z jehož nepopsatelné majestátnosti se tají dech. V jeho útrobách dřímá atmosféra přímo nezemská. V náznacích zde lze dokonce tu a tam zaslechnout epičnost asociující genialitu dávných průkopníků Bathory v období nepřekonatelného veledíla „Twilight of the Gods“. A ku cti Agalloch slouží fakt, že z tohoto nerovného souboje s legendou všech legend sice neodcházejí jako výherci, ale tváří v tvář Quorthonově nadčasovosti ani nemusejí sklánět hlavu. A považte, o kolika skupinách jsem já, věrný uctívač kultu Bathory, kdy něco takového prohlásil…

„Marrow of the Spirit“ se může stát vaším věrným společníkem do právě nastupujících sněžných dnů, jejichž atmosféru více než vystihuje, ba přímo přesahuje. Co vám budu povídat, na desky Agalloch se sice čeká vždy několik let, ale když to přijde, nemůžu se nikdy zbavit myšlenky, že mám před sebou dílo takřka dokonalé. A stejně tak jako všechna předchozí alba Agalloch, i „Marrow of the Spirit“ je vybroušený klenot.


Dordeduh – Valea omului

Dordeduh - Valea omului
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 3.9.2010
Label: Lupus Lounge

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nebývá zvykem, abychom tu recenzovali neřadové počiny. Občas ale nezaškodí udělat si výjimku, je-li k tomu nějaký důvod. Nepochybuji o tom, že drtivé většině z vás automaticky na mysli vyvstane otázka, jaké důvody mě vedou k recenzování minialba “Valea omului” od jistých Dordeduh. Hned vám to objasním…

Možná si vzpomenete, že tu před nějakým plus mínus půl rokem vyšla recenze na “Vîrstele pămîntului” od Negură Bunget. A právě tady je zakopáno jádro pudla, protože Dordeduh a Negură Bunget toho mají společného mnohem více než jen rumunský původ. Když totiž za dosti nepřehledných okolností kytaristé Hupogrammos a Sol Faur řady Negură Bunget opustili (nebo spíše “opustili”?), jejich další hudební kroky vedly právě k založení Dordeduh, přičemž kraťoučké EP “Valea omului” je jejich vůbec prvním materiálem pod tímto jménem. A oním na začátku zmiňovaným důvodem k jeho zrecenzování není nic menšího než přímá konfrontace s “Vîrstele pămîntului” nové Negury Bunget.

“Valea omului” dává jasně najevo, kdo byl v původní kapele hlavním hnacím motorem. Není pochyb, že to byli právě Hupogrammos a Sol Faur. Dordeduh v pomyslném souboji sice mají handicap v podobě pouze 13 minutové stopáže, přesto odcházejí jako vítězové. 13 minut v jejich podání totiž celou hodinu “Vîrstele pămîntului” strčí hravě do kapsy. Ačkoliv se mi ta deska s odstupem času líbí více než v době svého vydání, ve srovnání s “Valea omului” je očividné, že je to deska postavená pouze na folkových nástrojích, které znějí zajímavě už samy o sobě, ne na zajímavé muzice v plném významu tohoto slova. Dordeduh na místo toho nabízejí opravdu lahůdkovou hudební kvalitu po všech stránkách. Člověku se až nechce věřit, kolik bravurní atmosféry lze navodit v pouhopouhých 13 minutách. Zvláště pak druhá “Cumpăt” se svojí chvílemi až hypnotizující náladou zní opravdu skvostně. Stylově se pokračuje tam, kde Hupogrammos a Sol Faur skončili na “Om” – posledním albu Negură Bunget s jejich účasti. Kdo však “Om” někdy slyšel, jistě mi dá za pravdu, že už jenom tohle prohlásit znamená velikou pochvalu.

Účelem tohoto článku není ani tak podrobné rozebrání oné dvojice skladeb, ale spíš jenom upozornit, že vůbec něco takového vychází, aby měl každý příznivec mystikou a atmosférou protkané hudby možnost zaregistrovat, že ze země Karpat přichází další záležitost, která stojí za (hodně) pozornosti. Já osobně doufám, že se dlouhohrajícího materiálu dočkáme co nejdříve, protože předvoj v podobě “Valea omului” má v sobě rozhodně nevšední kouzlo. Přesně takové, jakým dýchala i původní Negură Bunget.


Drudkh – Пригорща зірок

Caelestia - Beneath Abyss
Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal / post-rock
Datum vydání: 20.9.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tajemný ukrajinský projekt Drudkh, v jehož řadách se objevují členové vzájemně personálně propletených Astrofaes, Blood of Kingu a již nefungujících Hate Forest, na své nové desce “Пригорща Зірок” předvádí svůj kvalitativní standard, jaký lze od Drudkh očekávat. A byť to možná nezní jako ta nejlepší pochvala na světě, v případě Drudkh to opravdu není málo, neboť v jejich případě se standard rovná v podstatě jedné z nejlepších záležitostí ve své specifické odnoži černého kovu.

Je známým faktem, že stejně jako že není strom jako strom, i když jsou to oba stromy, není také black metal jako black metal, přestože jsou oba označovány stejně. Pro nezasvěcené – u Drudkh nemáme co do činění s nějakým garážovým chlívem (nic by nemohlo být vzdálenější skutečnosti!), ale naopak s pomalou, melancholickou, přemýšlivou či zasněnou (vybírejte dle libosti, všechno sedí) podobou žánru. Popravdě řečeno, neznát kontext předchozí tvorby této kapely, tak by mohl leckdo hádat, že Drudkh v roce 2010 už mají spíš než k black metalu blíže k progresi či dokonce rocku…

…čímž se pomalu dostáváme k jedné z nejobdivuhodnějších věcí na Drudkh. S každou novou deskou je cítit posun směrem do neprobádaných vod, přesto však jejich nové nahrávky dýchají v podstatě stejně tklivou a melancholickou atmosférou jako staré počiny. Drudkh se vyvíjejí pomalu a plynule, rozhodně nepředvádějí stylové kotrmelce, přesto ale s každým novým počinem cítíte, že jsou zase o kousek dále, ale stále si zachovávají svojí tvář. Spousta lidí si jistě bude stěžovat, že na vrcholné dílo “Кров у Наших Криницях” to nemá, ale nelze přece neakceptovat vývoj skupiny, zvláště pakliže mají Drudkh pořád co říct.

Ať vezmete jakoukoliv nahrávku Drudkh, vždy máte jistotu, že se bude jednat o hluboký posluchačský zážitek, který na vás dýchne neopakovatelnou atmosférou. Bráno v tomto světle už počáteční prohlášení, že Drudkh “jen” naplnili svůj standard, působí jako klad mnohem více. Pokud se pustíte do poslechu “Пригорща Зірок”, chce to opravdu naladit jakési meditativní rozpoložení, uzavřít se před světem a užít si o samotě tuhle hudební odyseu.

A víc toho už v podstatě ani není co psát. Jmenovat jednotlivé skladby by bylo absolutně bezpředmětné, tohle se musí poslouchat a užívat jako jeden celek. Pokud prahnete po nějaké působivé atmosféře, “Пригорща Зірок” je tu pro vás. Kouzelná věc – stejně jako všechna ostatní alba Drudkh.

Na závěr vás místo obligátního shrnutí předchozích řádků upozorním na fakt, že “Handful of Stars” je k dostání i jako speciální boxset, jehož součástí je rovněž mini-EP “Slavonic Chronicles”, na němž se nacházející dvě předělávky. A tady by měl našinec zpozornět, neboť jednou z nich je “Indiánská píseň hrůzy” od kultovní české legendy Master’s Hammer!


Další názory:

Hodně kvalitní album, které mě chytlo hned od začátku (nepočítáme-li intro “Cold Landscapes”) a až do konce nepustilo. Po krátkém úvodu tu je čtyřka výtečných songů, které mají všechny přes osm minut. Začal jsem se nudit až při předposlední “Прийде День”, která je tu pro mě jedinou slabinou. Bezpochyby nejlepším kouskem je “Загибель Епохи”, která je správnou hitovkou do rádií (smích).
Seda


Kimaera – Solitary Impact

Kimaera - Solitary Impact
Země: Libanon
Žánr: atmospheric doom / death metal
Datum vydání: červenec 2010
Label: Stygian Crypt Productions

Tracklist:
01. Bloody Tourniquet
02. A Breath of Despair
03. A Silent Surrender
04. Solitary Impact
05. Holy Grief
06. In the Shade of Nephilim
07. All That I Am
08. The Taste of Treason
09. Of Wine and Woe
10. The Garden Tomb

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zcela jistě tím nejexotičtějším, co se představilo na letošním ročníku Masters of Rock, byla libanonská skupina Kimaera, velice zajímavá to záležitost, která nedávno pod značkou ruské firmy Stygian Crypt Productions vydala druhou dlouhohrající desku „Solitary Impact“, jíž se právě teď budeme věnovat.

Kimaera je především doomová kapela, přesněji řečeno doom/deathová, avšak to, co z ní dělá poslechuhodnou formaci, je lehký, leč všudypřítomný nádech orientu, který se prolíná každou její skladbu, díky čemuž Kimaera není jen dalším klasickým umíráčkem, jenž by si od zavedených veličin svého žánru bral více, než by bylo zdrávo, což však neznamená, že by se „Solitary Impact“ nepohybovalo v povětšinou pomalejších a atmosférou prodchnutých tempech. Libanonci sice občas dokáží deathově zahrozit, ale i tyto rychlejší výlety stále dýchají jistou melancholií a smutkem. Snad jedinou výjimkou budiž drtivá, čistě deathmetalově brutální úvodní pasáž videoklipovky „The Taste of Treason“.

Hojné zastoupení mají v muzice Kimaery klávesy, které – a za to kapele patří pochvalné a uznalé pokývání hlavou – nepůsobí nijak lacině, ale naopak v přesně odměřeném množství podporují atmosféru, či ji v některých případech samy dodávají. Za příklad nám může posloužit třebas „A Silent Surrender“, v níž klávesy v poklidných kouskách opravdu excelují (a zazní zde jen tak mimochodem i výtečně využitý ženský vokál), nebo taková „Holy Grief”, kde je klávesová linka opravdu hodně výrazná a patří mezi nosné nápady písně.

Co však hudbě Kimaery dodává absolutní šmrnc a je onou pověstnou třešničkou na dortu, jsou housle. V metalu opravdu nádherný nástroj, zvláště pakliže s ním skupina umí přiměřeně pracovat (což mimo jiné znamená ne to přehánět a cpát ho všude). Jsou to právě housle, které v mnoha případech dokáží jednotlivé kompozice nakopnout tím nejlepším možným směrem a dodat jim tu správnou doomovou šťávu.

Kromě již tří zmíněných kousků – „A Silent Surrender“, „Holy Grief“ a „The Taste of Treason“ – patří k stěžejním momentům „Solitary Impact“ jistojistě i dvě úvodní skladby „Bloody Tourniquet“ a „A Breath of Despair“. První jmenovaná je opravdu otvírák, jak má být – hned na začátek ukazuje, že tady se žádná druhá liga hrát nebude, a předvádí v plné kráse všechny hlavní atributy muziky Kimaery (což však automaticky neznamená, že by skupina vyložila hned zkraje všechna esa a po zbytek desky jen paběrkovala). „A Breath of Despair“ je pak možná tím nejpomalejším a nejvíce beznadějným (samozřejmě z hlediska obsahu, nikoliv provedení) songem „Solitary Impact“. Skvělý nástup s táhlou kytarovou melodií, pomalá houslová pasáž s čistým zpěvem a atmosférou jak noha, pak drtící dvoukopáková palba, která postupně slábne, přidávají se housle, aby to nakonec skončilo čistě klávesovou pasáží. Můj osobní favorit. Takto rozmanité a rozmáchlé jsou však v podstatě všechny na „Solitary Impact“. Žádné prázdné omílání tradiční formulky sloka-refrén-sloka-refrén, ale přesně ten „vypravěčský“ styl komponování, jehož si já osobně na hudbě cením. Ve výsledku skladby jako by „dýchají“, nikdy nekončí tak, jak začaly, žádné pětiminutové recyklování jednoho riffu a jednoho refrénu, nýbrž pěkně promyšlená a pro náročnějšího posluchače atraktivní struktura. Když nic jiného, alespoň člověk nemá tušení, co na něj Kimaera vybalí za pár vteřin, protože neočekávané přechody mezi drtivou rubanicí a houslovými či klavírními (popř. jejich kombinace) pasážemi jsou prováděny, jako by se ani nechumelilo. A při tom jim to kupodivu pořád drží pohromadě.

Přestože „Solitary Impact“ vzniklo v domácích podmínkách, zvuk je jako víno. Přímo vybízí k otočení volume hodně doprava a nechat svou reprosoustavu hezky vyřádit (a zároveň potěšit sousedy (smích)). Grafika je oproti tomu decentní, hezky udělaná a plně dostačující, ale na zadní kapsy kalhot to člověka neposadí.

Takže závěrem: „Solitary Impact“ za zkoušku určitě stojí. Dle mého skromného osobního názoru se jedná o hodně kvalitní hudbu, pro našince navíc okořeněná dávkou exotiky, která to celé z našeho pohledu činí do jisté míry i originální záležitostí. Na úplný konec bychom si ještě mohli dát porovnání novinkového počinu s jeho debutovým předchůdcem „Ebony Veiled“. Z tohoto souboje u mě vychází jako jasný vítěz „Solitary Impact“, přece jen se jedná o vyzrálejší materiál s výraznějšími skladatelskými nápady, čímž ovšem netvrdím, že by ani „Ebony Veiled“ nebylo hodno poškádlení vašich sluchovodů. Tak s chutí do toho!

Kimaera

P. S. Nedá mi to, abych si neodpustil jednu malou poznámku k hodnocení mého rozmilého kolegy Sedy a osvětlil vám naše zdánlivě rozdílné očíslování. Zatímco mně přirostla k srdci právě „Solitary Impact“, Sedovo ušní ústrojí holduje radši debutu, a tak pokud já bych „Ebony Veiled“ hodnotil velice silnou 6, kterou Seda dává albové dvojce, on by naopak první desku hodnotil osmičkou, kterou já dávám „Solitary Impact“. A co si z toho má nebohý čtenář vybrat? Celkem jednoduše z toho vyplývá, že Kimaera prostě hraje dobře, ale záleží na tom, jakou z jejích nahrávek člověk uslyší jako první :)


Imperium Dekadenz – Procella vadens

Imperium Dekadenz - Procella vadens
Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Die Hoffnung stirbt…
02. Lacrimae mundi
03. A Million Moons
04. Ego universalis
05. À la nuit tombante
06. An Autumn Serenade
07. Ocean, Mountain’s Mirror
08. The Descent into Hades
09. Procella vadens
10. …wenn der Sturm beginnt

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Přestože Němci Imperium Dekadenz mají již pár let a pár nahrávek za sebou, dokud letos v lednu nevypustili do světa své třetí velké album „Procella vadens“, jaktěživ jsem o nich neslyšel. A po poslechu jejich novinky musím chtě nechtě přiznat, že mi až dosud unikala kapela, jejíž hudební produkce je natolik vydařená, že by byla opravdu škoda jí pozornost nevěnovat.

Imperium Dekadenz se pohybují v mantinelech blackmetalového spektra, avšak pokud prahnete po nějakém čistokrevném zlu, tady ho nehledejte. Ústřední dvojice Horaz a Vespasian (+ tři další kumpáni na živá vystoupení) se totiž zhlédla v pomalé a melancholické podobě žánru, což je jedině dobře, neboť minimálně nahrávka „Procella vadens“ jasně ukazuje, že tato tvář je pro Imperium Dekadenz jako stvořená, a zároveň protože rychlopalebných prasáren je s prominutím přece jenom jak nasráno, kdežto skupin, s nimiž by Imperium Dekadenz mohli být porovnáváni, je o poznání méně.

„Procella vadens“ však není žádná bezbřehá deprese. Muziku Imperium Dekadenz nejlépe vystihuje již jednou zmíněné slovo „melancholie“. Takové je hned úvodní tklivé intro „Die Hoffnung stirbt…“, které pomalu přechází v první klasickou píseň „Lacrimae mundi“. Hned od prvních vteřin se na člověka vyvalí těžká, neveselá kytarová stěna, oplývající vskutku nadmíru vyvedenou atmosférou, jež posluchače takřka ihned pohltí. Mohlo by se zdát, že typický blackmetalový havraní skřehot do celkového smutného vyznění zapadat nebude, opak je však pravdou.

Imperium Dekadenz tahají své trumfy sice pomalu, někdy vyjdou najevo až po vícero posleších, o to však přesvědčivěji. Jeden z mých osobních vrcholů přichází s třetí „A Million Moons“, která jako jediná na desce překračuje hranici deseti minut. Jedná se však o dynamickou, promyšlenou a působivě vystavěnou kompozici vrcholící v naprosto neuvěřitelné závěrečné dvouminutovce.

Další skladbou, kterou považuji za nutné zmínit, je „An Autumn Serenade“. Tu otevírá nádherná klavírní předehra ústící do zřejmě toho nejsmutnější dílku „Procella vadens“. Mlhavý opar protíná až v polovině chytře vystavěné akustické intermezzo. „An Autumn Serenade“ však není jedinou písní, kde se podobná mezihra vyskytuje, právě naopak, obdobné, převážně klavírní části prolínají celou nahrávku, úspěšně přikrmují už tak hutnou atmosféru a album když nic jiného oživují.

Musím se přiznat, že mi zpočátku „Procella vadens“ přišlo až příliš monotónní s málem záchytných bodů pro posluchače. Jak již ale bylo řečeno výše, deska mnohá svá tajemství odkrývá až časem a čím častěji navštěvuje můj přehrávač, tím lepší se zdá. Opravdu se tedy vyplatí mít s Imperium Dekadenz trochu té trpělivosti, protože odměna v podobě plného docenění „Procella vadens“ opravdu stojí za to. Pokud se vám s nastoupivším jarem začíná stýskat po zachmuřených podzimních náladách a hledáte něco zádumčivého na poslech, právě „Procella vadens“ by mohlo být tou správnou volbou.

Před samotným závěrem recenze si nesmím odpustit ještě jednu, taktéž velmi důležitou pochvalu, tentokráte na adresu obalu. Jednoznačně se jedná o jednu z nejlepších obálek, co se v letošním roce zatím objevily, navíc – a to se v takové míře zas tak často nevidí – zcela beze zbytku vystihující náladu samotné hudby.