Archiv štítku: atmospheric metal

Ramihrdus – Eternity

Ramihrdus - Eternity

Země: USA
Žánr: atmospheric ambient black metal
Datum vydání: 17.8.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Cold Winds of the Wild
02. The Ethereal Forest
03. Lake Evendim
04. The Prancing Pony
05. Crypts of the Frost Storm
06. Eternity
07. Closure

Hrací doba: 31:36

Odkazy:
twitter / bandcamp

Řekl bych, že kdyby někdy proběhl komplexní výzkum na zjištění nejvíce napodobované blackmetalové formace, Burzum by se jistě umístil hodně vysoko, pokud by rovnou nebyl vítězem. Dnes už sice nenacházím tolik nových kopírek Burzum jako před x lety, poněvadž nyní v žánru frčí jiná odvětví, ale na nějaké lze stále narazit. Jistě správně tušíte, že bych o tom jen těžko psal, kdyby mezi ně nepatřila i skupina Ramihrdus.

No, říkám skupina, ale je to asi trochu nadnesené pojmenování. Dle tradice a dle norského vzoru se totiž jedná o jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Bryce Witt z Wisconsinu. Ten se samozřejmě stará úplně o vše – veškerý zpěv, nástroje i programování bicích. Počin s názvem „Eternity“ je první nahrávkou Ramihrdus, ale samotný projekt prý existuje již od roku 2014. V textech klasicky nějaká příroda, prostě všechno na svém místě.

A co se hudební stránky týká? Inu, co k tomu říct, když jsem vlastně vše podstatné řekl? Že jste si nestačili všimnout? Ale no tak, co tak asi můžete očekávat od alba, o němž jsem prohlásil, že se mocně ohlíží za black metalem à la Burzum? Tohle je vlastně všeříkající prohlášení, které podstatu „Eternity“ vystihuje dostatečným způsobem.

Vezměme to ovšem trochu podrobněji, abyste si náhodou někdo nemyslel, že to psaní omrdávám až takhle moc. Ono sice to o té podobnosti s norskou legendou platí, ale nějaké mírné odlišnosti se nalézt dají. Tempo je samozřejmě pomalejší a rozvážnější, napříč čtyřmi „hlavními“ skladbami se líně převalují syrové riffy, monotónní rytmika a krkavčí ryk. Nezapomněl jsem snad na něco? Ale jistě – ambientní klávesy. Nemusíte se bát, že by něco tak zásadního chybělo – nechybí.

Nicméně právě v klávesách najedeme jednu z těch věcí, v nichž se Ramihrdus alespoň trochu odlišuje od svého bergenského vzoru. Ambient – a s ním i celé vyznění desky – působí na „Eternity“ o poznání melancholičtěji. Na druhou stranu, ruku v ruce s tím přichází i menší porce syrovosti, což může leckomu vadit. A proč bych se tím tajil – mně osobně také víc sedí ty chladnější klávesy.

Výše jsem použil plurál, tudíž je asi zřejmé, že lehce odlišné vyznění kláves a mírný posun atmosféry celého směrem k větší melancholii asi nebude jedinou inovací, jakou lze v hudbě Ramihrdus nalézt. Onou druhou je občasný folkový nádech, jenž naplno propuká ve dvouminutové mezihře „The Prancing Pony“. Trochu paradoxně právě ona patří k nejvýraznějším a nejzapamatovatelnějším momentům „Eternity“. Pokud byste však čekal folkový pel i v intru a outru, možná vás trochu zklame, že „Cold Winds of the Wild“ a „Closure“ mají blíž spíš k dungeon synthu.

Tak či onak, srovnávat s Burzum samozřejmě nemá smysl. Jedinečná aura tohoto projektu je prostě nezopakovatelná, přestože se o to mnozí snaží (Ramihrdus vlastně nevyjímaje). Příznivcům monotónnějšího ambientního atmo-blacku však může „Eternity“ na chvíli posloužit. Na první poslechy je to vcelku příjemná záležitost. Velmi rychle ale začne zájem uvadat a dojmy chřadnout – přinejmenším u mě tomu tak bylo, na základě čehož si dovolím usuzovat, že trvanlivost materiálu příliš vysoká není. Nicméně máte-li rádi burzumoviny, několikrát se to dá v klidu otočit. Na Bandcampu to lze stáhnout za name-your-price, tak za zkoušku nic nedáte.


Dzö-nga – The Sachem’s Tales

Dzö-nga - The Sachem's Tales

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 14.6.2017
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Midewiwin Lodge
02. To the Great Salt Water
03. The Wolves Fell Quiet
04. Halle Ravine
05. Against the Northern Wind
06. A Seventh Age of Fire
07. The Witching Meadow

Hrací doba: 42:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

Říkává se, že hlavní slovo má samotná hudba a že právě ona by v konečném důsledku měla rozhodovat o kvalitě či nekvalitě té které skupiny. S tím lze určitě souhlasit, ale na druhou stranu – myslím, že by nebylo úplně moudré dotahovat tuto strategii do extrému. Důležitou roli v utváření dojmů z hudby totiž bezesporu hraje i vizuální prezentace, jejíž význam není radno podceňovat. Vždyť právě na ní kolikrát závisí, zdali si dané album vůbec pustíme. Netuším, jestli to tak máte nastavené stejně, ale mnohdy mě dokáže obal dost zásadně odradit, na základě čehož se pak poslechu vyhnu. A jindy se mi obal naopak zalíbí takovým způsobem, že věnuji svou pozornost desce, o niž bych s jiným přebalem ani nezavadil.

Jestli jste začali dumat nad tím, do jaké z těchto kategorií spadá artwork „The Sachem’s Tales“, pak vězte, že ani do jedné. Tento mi sice přijde docela svým stylem docela zajímavý, možná bych až řekl, že se mi líbí, ale ne natolik, aby mě to donutilo po nahrávce rovnou skočit. Vizuální stránku nějaké skupiny totiž netvoří pouze obaly alb, kromě nich jde například i o kapelní fotky. A právě k tomu směřuji – zámořská dvojice Dzö-nga se prezentuje fotografiemi, jejichž podoba mě od poslechu silně odrazuje. Působí to totiž na mě dojmem nějaké provinční kutálky snažící se o metalovou pseudo-gotiku. A to je vskutku nevábná představa.

Přesto jsem se do poslechu „The Sachem’s Tales“ pustil, poněvadž jsem doufal, že firma jako Avantgarde Music se snad pod nějakou nebetyčnou kokotinu nepodepíše. Většinou takové doufání vychází – vzpomínám si totiž jen na minimum nahrávek z portfolia Avantgarde Music, jejichž poslech mě vysloveně znechucoval. Stát se ale může a kupříkladu se tak stalo loni u počinu „Empires of Ash“ od novozélandských Sojourner, kteří s Dzö-nga nesdílejí jen vydavatelskou stáj, ale i styl nebo skutečnost, že stojí na začátku své hudební cesty.

Poslech Dzö-nga však naštěstí dopadl uspokojivěji než u zmiňovaných novozélandských kolegů. Stejně tak tento projekt po hudební stránce působí sympatičtěji než z fotek. Netvrdím ovšem, že byste od „The Sachem’s Tales“ měli očekávat majstrštyk atmosférického black metalu. Navíc si myslím, že mnohé ohlasy, jak už tomu tak bývá, reálnou podobu nahrávky značně přeceňují a nadhodnocují. Kupříkladu průměrné hodnocení na Metal-Archives aktuálně činí 98 %, což lze považovat za výsměch. Ve skutečnosti totiž Dzö-nga nenabízejí víc než lehký nadprůměr, jenž nemá šanci dosáhnout na víc jak šest pomyslných bodíků z deseti možných. Což ale také není špatný výsledek.

Dzö-nga

Koncepčně jsou Dzö-nga poměrně zajímaví, protože se ve své hudbě inspirují mytologií různých částí světa, ale neuchylují se k provařeným oblastem jako třeba Skandinávie. Loňský debutový počin „Five Treasures of Snow“ kupříkladu mířil do Himalájí, aktuální „The Sachem’s Tales“ zase sleduje lokální legendy jedné oblasti v Kanadě. Snad i proto je v hudbě Dzö-nga patrný folkový feeling.

I jemu navzdory však „The Sachem’s Tales“ nenabízí nic lepšího než poměrně pohodový atmospheric black metal. Jeho atmosféra není nijak zásadně pohlcující, spíše jen tak klouže po povrchu, na základě čehož bych si dovolil tvrdit, že se nejedná o nějak hluboké album. Trochu mi vadí jemnější momenty (i když ne všechny… třeba střed „The Wolves Fell Quiet“ je povedený) a také pasáže, v nichž se ujímá hlavního slova Grushenka Ødegård, jejíž vokál je na můj vkus příliš sladký. Podobný pocit mám i z meziher, mezi nimiž mi nejvíc pije krev „Halle Ravine“. Jak vidno, „The Sachem’s Tales“ rozhodně není bezchybné.

Na druhou stranu, bylo by křivácké soptit nekompromisní kritiku, a přitom zamlčet, že žádný z neduhů není tak výrazný, aby dokázal poslat desku do kopru. Většinu nahrávky stále vyplňuje slušný atmo-black, který se poslouchá velmi příjemně. Nakonec mě ani neobtěžuje, že jednotlivé skladby mezi sebou trochu splývají a snad až na „Against the Northern Wind“ mi žádná neutkvěla konkrétněji v paměti. Výsledek na mě totiž stále působí poměrně sympatickým dojmem a nečinilo mi žádné velké obtíže jej poslouchat i na víc pokusů. A kdybych tvrdil, že jsem album pouze toleroval, asi bych Dzö-nga přehnaně křivdil.

Resumé je tedy takové, že se jedná o solidní a příjemný atmo-black, který příznivce tohoto subžánru navzdory několika neduhům jistě potěší. Sice „The Sachem’s Tales“ ani zdaleka nedosahuje kvalit stylových špiček, ale to nakonec nutné není. Stačí, že to má hlavu a patu, moc dobře se to poslouchá a nezní to nijak teple (naštěstí ani v těch jemnějších chvilkách ne). Fandíte-li podobnému druhu muziky, můžete bez obav poslouchat.

Dzö-nga - The Sachem's Tales


Somnium Nox – Terra inanis

Somnium Nox - Terra inanis

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.5.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Soliloquy of Lament
02. The Alnwick Apotheosis
03. Transcendental Dysphoria

Hrací doba: 28:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Australané Somnium Nox dokázali prvně zaujmout již loni, kdy do světa vypustili vůbec první ukázku své tvorby – šlo o více jak čtvrthodinovou kompozici „Apocrypha“, která kapelu představila v docela slibném světle. U takových prvotních krátkokrajících počinů se dost často opakuje frázička typu „cítím v potenciál do budoucna“, což mnohdy bývá spíš taková zdvořilost, jež nemusí být myšlena úplně seriózně. Ono co si budeme nalhávat, ty skutečně dobré skupiny své kvality většinou zvládnou projevit již na těch prvních neřadovkách, zatímco ty ostatní svůj potenciál, ať už je skutečný nebo jen domnělý, zužitkovat nezvládnou. Jistě v tom má prsty i současný trend nadhodnocování všeho a všech, kdy se čemukoliv tleská za sebemenší hudební výstřik, ale to už je asi na jinou a delší debatu.

Chtěl jsem zamířit k tomu, že zrovna u Somnium Nox a jejich „Apocrypha“ to nebyla jen povinná průpovídka, poněvadž tam skutečně šlo slyšet jemné načrtnutí věcí, jež by se v budoucnu mohly vybarvit do velice zajímavých odstínů. A to i přesto, že stoprocentně přesvědčen jsem prvotinou nebyl a po nějaké době intenzivnějšího poslechu jsem nahrávku opustil a již se k ní nevrátil. Ale v paměti zůstala. Psal jsem tehdy, že si v té době už připravovaný dlouhohrající debut pustím, a snad mě alespoň trochu šlechtí, že jsem se na „Terra inanis“ skutečně nevysral.

Neočekával jsem však mnoho. „Apocrypha“ sice v paměti zůstala, ale stejně tak zde zůstala i vzpomínka, že se rozmáchlá píseň za nějakou dobu ohrála a ztratila mnohé ze své prvotní přitažlivosti. Rád ovšem mohu říct, že Somnium Nox patří k těm výjimkám, které se oproti své prvotině dokázaly posunout o kus dál a navýšit si laťku. Rozhodně netvrdím, že je „Terra inanis“ dokonalé album a že tu máme co do činění s nahrávkou roku. Tak to jistě není. Nebál bych se ale tvrdit, že jde o dobrou atmo-blackovou desku, jejíž existence mi smysl dává.

Oproti „Apocrypha“ se Somnium Nox posunuli trošku jinam, což není žádné velké překvapení, jelikož to Australané slibovali již dopředu. Zůstaly ale vyšší délky písní – jednou deset a dvakrát devět minut. Dopočítali jste se k pouhým 28 minutách hrací doby? Je to tak, ale nepovažoval bych to za mínus. V době, kdy je spíš trendem točit hodinová (a delší) alba, protože jinak by to asi bylo málo epic, je poměrně příjemné, když se někdo nestydí pustit ven půlhodinku. Já jsem vždycky tvrdil, že radši krátce a intenzivně než dlouze a nudně.

Somnium Nox

I když… přívlastek intenzivní myslím zrovna „Terra inanis“ tak úplně nepřísluší, jelikož hudební intenzita vypadá trochu jinak. Rozhodně bych se však k popisu alba nebál volit fráze jako kvalitní atmosféra či dobrý songwriting. Z „Terra inanis“ cítím, že Somnium Nox mají svou určitou vizi, jak chtějí black metal hrát, což se mi líbí, a také ji dokážou přetavit ve výsledek, jenž takové vizi odpovídá – což se mi samozřejmě rovněž líbí. Australané sázejí na delší plochy, ale spíš než postupnému budování nálad a pomalé gradaci se věnují servírování jednotlivých povedených momentů, které si drží +/- konstantní laťku kvality a plynule na sebe navazují.

A funguje to! Trojice písní přítomná na „Terra inanis“ je vyrovnaná a dává dohromady poměrně lákavý celek, jenž nepostrádá silné atmosférické fluidum, jehož je dosaženo, aniž by se Australané museli uchylovat k laciným post-motivům či se ohánět esoterickými bláboly. Namísto toho radši nabídnou vkusně zakomponované didgeridoo, s nímž podpoří atmosféru a nechají jej pracovat pro celek, zatímco mnozí jiní by pro metal takto netradiční nástroj vystavovali na odiv na každém rohu.

Na první pohled „Terra inanis“ nepůsobí nijak zásadně hluboce – to díky tomu, že jde o až nečekaně stravitelnou muziku, že album dokáže zaujmout a začít bavit již s prvním poslechem. Nicméně jde jen o zdání. Nebo snad lze mluvit o povrchnosti, když se blížíte dvou desítkám poslechů a desce stále nedochází dech? Není snad právě tohle známkou kvality?

Z mojí strany panuje spokojenost. Pokud jsem po „Apocrypha“ ještě pochyboval a stále si nebyl jist, kam Somnium Nox zařadit, s „Terra inanic“ mě dokázali přesvědčit, že šuplíček s nadpisem „Dobré kapely“ si to zaslouží. Debut mohu s klidem doporučit a sám budu sledovat i budoucí počínání Somnium Nox.


The Ruins of Beverast – Exuvia

The Ruins of Beverast - Exuvia

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Exuvia
02. Surtur Barbaar Maritime
03. Maere (On a Stillbirth’s Tomb)
04. The Pythia’s Pale Wolves
05. Towards Malakia
06. Takitum Tootem! (Trance)

Hrací doba: 67:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

The Ruins of Beverast pro mě osobně patří do té sorty kapel, které si napříč všemi svými alby udržují nadstandardně vysokou kvalitu a ještě ani jednou nešláply vedle. Hudební aura mě oslovuje a v patřičném rozpoložení mi dokáže poskytnout něco víc než pouhou zábavu či ukrácení dlouhé chvíle. Už nejednou jsem s The Ruins of Beverast zažil onu magickou chvilku, kdy všechno zapadne na své místo a soukolí se rozjede směrem k bodu, v němž vstřebávání hudby přestává být obyčejným poslechem a stává se zážitkem.

Od předcházejícího opusu „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ uběhly již čtyři roky, ale nijak jsem nepochyboval o tom, že Alexander von Meilenwald během nich složí další hodinu strhujícího atmosférického black metalu. Již na sklonku loňského roku Ván Records pustili do světa EP „Takitum Tootem!“, na němž se nacházela ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky (titulní kus) a cover od Pink Floyd, a tento počin nezavdal jakoukoliv příčinu k pochybnostem, že by snad pátá dlouhohrající nahrávka „Exuvia“ měla podlézt vysoko nastavenou laťku.

Přijde mi, že prvotní ohlasy na „Exuvia“ byly poněkud vlažné, až nečekaně nenadšené. Po prvním poslechu – chápu. Při úvodním letmém seznámení mě „Exuvia“ rovněž nijak zvlášť na prdel neposadila, na prvním rande album působilo o poznání slabším dojmem než minulé „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Nicméně všichni víme, jak to funguje – první poslechy dokážou bezpečně určit kvality té které nahrávky jen velmi zřídka a jen u velmi triviálních a průhledných záležitostí, k nimž bych The Ruins of Beverast neřadil, byť se formálně nejedná o žádné instrumentální ódy na vytříbenou ekvilibristiku. Naopak, finální dojem z desky dělá až odstup v kombinaci s trochu poctivějším vstřebáváním, než je jeden poslech. A tento přístup mi jasně napovídá, že „Exuvia“ je opětovně skvělá záležitost.

Samozřejmě, že základní rozhraní toho, jak hudba The Ruins of Beverast funguje, už je dávno dané, takže se snad ani není nutné nějak obšírněji zdržovat povídáním o dlouhých kompozicích, rozvážném tempu s těžkými riffy, trpělivé gradaci a pečlivě budované atmosféře, jež patří k hlavním přednostem téhle skupiny. Nic z toho na „Exuvia“ nechybí. A ať mi nikdo kurva netvrdí, že novinka v tvorbě oné pověstné atmosféry selhává – já ji tam cítím stejně jako dřív. Ať mi nikdo netvrdí, že „Exuvia“ postrádá silné pasáže a působivě vygradované momenty – já jich tam nacházím dost na to, aby se mi album líbilo.

The Ruins of Beverast

Nepopírám sice, že v konfrontaci se svým přímým předchůdcem „Exuvia“ nevyhraje, poněvadž i já si „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ cením výše (a nejen toho)… dělá to však z aktuálního počinu špatnou záležitost? Dle mého nikoliv. Neslyším zde jedinou špatnou skladbu a třeba kusy jako „Surtur Barbaar Maritime“, „Maere (On a Stillbirth’s Tomb)“ nebo „Towards Malakia“ jsou jednoduše podmanivé takovým způsobem, že moc dalších kapel to takhle neumí. Co víc byste požadovali? Pokud bych chtěl za každou cenu kritizovat a hledat chyby, mohl bych říct, že bezmála čtvrthodinová „The Pythia’s Pale Wolves“ mohla být o nějakou tu minutku kratší, ale vlastně k jakémukoliv hnidopišství nemám důvodu. Veškeré dílčí nedostatky jsou nanejvýš marginální záležitostí a „Exuvia“ je hravě rozpustí ve své úchvatné atmosféře. Výsledek? Oněch téměř 70 minut ubíhá jako voda bez známek nudy. Jedinou výraznější výtku mám tedy k obalu, jehož podoba mi zrovna nesedla. Nicméně to dokážu velkoryse přehlédnout ve světle toho, jak moc se mi líbí vlastní obsah.

Kromě artworku za mě v případě „Exuvia“ panuje jednoznačná spokojenost. Osobně jsem dostal, co jsem dostat chtěl, a to v kvalitě, jakou jsem vyžadoval. Co víc bych měl chtít? Možná, že mě „Exuvia“ nedokázala překvapit, ale rozhodně si mě dokázala podmanit, což mi ke štěstí stačí. Možná ne strop v tvorbě The Ruins of Beverast, ale stále vysoce nadprůměrné a vysoce nadstandardní. Není radno minout.


Grima – Tales of the Enchanted Woods

Grima - Tales of the Enchanted Woods

Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 25.2.2017
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. The Sentry Peak
02. The Moon and Its Shadows
03. Ritual
04. Wolfberry
05. Never Get Off the Trail
06. The Grief
07. The Shepherds of the Mountains and Plains
08. The Sorrow Bringer

Hrací doba: 43:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Jaký úvod byste asi chtěli slyšet v recenzi na kapelu jako Grima? Že nevíte, protože jste o téhle skupině nikdy neslyšeli? Aha, hádám, že to asi bude ono – bylo by vhodné začít nějakým obligátním představením, poněvadž se nejedná o nějak známé jméno na hudební scéně. Ale nebojte, pokusím se nenudit vás obligátní omáčkou déle, než bude nezbytně nutné.

Grima je sibiřský projekt, za nímž stojí dvojčata Velhelm a Morbius. Hoši se v nedávném rozhovoru nechali slyšet, že jejich hlavní kapelou je Ultar, dříve známá jako Deafknife, s níž produkují post-black metal s texty točícími se okolo Lovecraftovských mýtů. Grima se žánrově rovněž pohybuje v blackmetalovém hájemství, ale jen dle vizuální prezentace lze lehce odhadnout, že zde bude stěžejním tématem příroda.

Odsud už je jen kousek k tomu, abyste si tipli, jakou formu black metalu od Grima očekávat. Asi není těžké uhádnout, že Rusové produkují atmosférický black metal podobně jako mnohé další přírodně-blackmetalové projekty. Hlavním důvodem, proč jsem si vybral k poslechu zrovna je, nebyla ani tak prověřená německá firma Naturmacht Productions v kolonce vydavatele, jako spíš obálka nového alba „Tales of the Enchanted Woods“, která mi připadala zajímavá. Pro úplnost dodejme, že se jedná o druhý dlouhohrající počin Grima, přičemž ten první s názvem „Devotion to Lord“ vyšel v roce 2015.

Nahrávku otvírá vcelku dobré intro „The Sentry Peak“, po němž přijde na řadu první sedmiminutovka „The Moon and Its Shadows“. Nejsem si ovšem jistý, jestli se jedná o to nejlepší seznámení, protože zrovna tahle skladba mi přijde jako jedna z těch méně přesvědčivých. Některé pasáže jsou poměrně slušné a baví mě i poslední minuta s příjemnou melodií. Problém tkví v čistých zpěvech. Rusové si zde zcela evidentně půjčovali u zámořských kolegů Agalloch – a skutečně se jedná o podobnost tak nápadnou, až by člověk řekl, že se Velhelm a Morbius dostaly k nějakým šuplíkovým nápadům již nefunkční Haughmovy party.

Další písně jsou naštěstí o něco lepší. Hned následující „Ritual“ dokáže nabídnout opravdu hezké melodie, díky nimž patří k ozdobám „Tales of the Enchanted Woods“. Mezihra „Wolfberry“ má slušnou atmosféru, relativně povedená mi přijde i předposlední „The Shepherds of the Mountains and Plains“, především díky své druhé půli. Slibně se tváří i „Never Get Off the Trail“, v níž lze také nalézt dobré motivy, bohužel se ale poměrně rychle ohraje díky baskytarové lince. „The Grief“ je asi nejhutnější položkou alba a snad jako jediná se spoléhá pouze na riffy a dává přednost rychlejšímu tempu po celou hrací dobu. Špatná není, ale s výjimkou slušného kytarového sóla ve své půli nepřináší nic zásadního. Finální „The Sorrow Bringer“ už je pouhým ambientním dovětkem, jenž na rozdíl od úvodní „The Sentry Peak“ nijak zvlášť nezaujme.

Celkově vzato se nejedná o nic zvláštního, a chcete-li to slyšet na rovinu, tak „Tales of the Enchanted Woods“ je pouze lepším průměrem, víc nic. Nenajdete zde nic pamětihodného, a pokud prahnete po uhrančivé atmosféře, Grima vás uspokojit nezvládnou. Lze ovšem ocenit, že se nahrávka poslouchá příjemně, na chvilku zabaví a ani za pár poslechů nezačíná obtěžovat. Zároveň nemám důvod zastírat, že místy zde vykukují i kvalitní nápady a záblesky talentu. Na druhou stranu, to je asi možné tvrdit o spoustě alb. Nějaký zásadní důvod, proč byste si z nich měli k poslechu vybrat právě „Tales of the Enchanted Woods“, však nevidím. Je to relativně slušná práce, ale upřímně – za měsíc už si nejspíš nebudu pořádně pamatovat, jak to znělo.


Pillorian – Obsidian Arc

Pillorian - Obsidian Arc

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Eisenwald Tonschmiede

Tracklist:
01. By the Light of a Black Sun
02. Archaen Divinity
03. The Vestige of Thorns
04. Forged Iron Crucible
05. A Stygian Pyre
06. The Sentient Arcanum
07. Dark Is the River of Man

Hrací doba: 48:18

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Velice rád bych se v recenzi debutového alba Pillorian obešel bez četných odkazů na legendární Agalloch a snad tím i novému dítku zkušeného muzikanta nepřisuzoval tak čerstvě po narození vlastnosti jeho starších sourozenců, jenže ono tak úplně nejde. Za prvé bych totiž nerad čtenáře ochudil o snadno uchopitelné srovnání s jednou z nejvýraznějších amerických metalových kapel třetího tisíciletí. Druhý důvod je pak mnohem jednodušší. Na Agalloch bych si totiž po poslechu „Obsidian Arc“ vzpomněl, i kdyby s nimi Pillorian nijak personálně spříznění nebyli.

Když se v květnu loňského roku rozešli Agalloch, mrzelo mě to hlavně proto, že mi jejich rozpad přišel nesmírně předčasný vzhledem k tomu, čím ještě mohla čtveřice své posluchače obohatit. Druhým nepříjemným faktorem byl pak samotný průběh rozpadu, který nebyl zrovna přátelský a podle všeho šlo o vyhazov trojice členů ze strany zakládajícího Johna Haughma, jenž se až dodatečně rozhodl pod jménem Agalloch nepokračovat. Haughm se cítil příliš omezován zbylými členy a tímto krokem chtěl znovu nabýt svou uměleckou svobodu, již nakonec našel v Pillorian.

Že ho osvobození nakoplo, lze soudit i z rychlosti, s jakou stihl „Obsidian Arc“ vyslat do světa. Zatímco mezi jednotlivými alby Agalloch byla tradičně čtyřletá mezera (příležitostně proložená kratším počinem), mezi jejich rozpadem a vydáním debutu Pillorian uběhlo pouhých deset měsíců. Tak nějak lze tušit, že na „Obsidian Arc“ slyšíme přesně ten materiál, který Haughmovi neprošel u ostatních členů Agalloch, a ten si tak postavil kapelu, s níž jej nahraje. Tím se tedy dostáváme k hudebníkům, které se Haughm do Pillorian pozval: za bicí stoličkou sedí Trevor Matthews a na basu (a příležitostně i na kytaru) hraje Stephen Parker. Oba mají podle všeho řadu zkušeností, ale nebojme se přiznat, že Haughm si je přizval spíše proto, aby důstojně zahráli jím napsané party, než aby přicházeli s vlastními nápady.

„Obsidian Arc“ je album překvapivě nepřístupné. Trvalo mi možná i dvojciferný počet poslechů, než jsem začal identifikovat jednotlivé melodie, jež ho prostupují. Důvodů může být více. Zvuk alba se mi zdá mírně zastřený, možná i díky množství kytarových linek, které se jím obvykle zároveň prolínají a různě se překrývají. Pillorian zároveň skladatelsky nevycházejí daleko za hranice toho, co bychom v rámci žánru mohli očekávat, navíc celý arzenál vystřílejí hned v první skladbě a zbytek alba přílišné změny nepřináší. V neposlední řadě pak mám dojem, že „Obsidian Arc“ jednoduše není zapamatovatelné, protože mu chybí právě ty výrazné momenty, jimiž Agalloch nikdy nešetřili.

Pillorian

Z toho by se dalo soudit, že se Pillorian snaží ucházet spíše o trpělivější posluchače, jimž to pak vynahradí větším zážitkem, a to je z části pravda. Většina skladeb odsýpá ve středním tempu, s akustickou kytarou v pozadí, jež vystrkuje růžky v tišších momentech, zatímco Haughm vrství a navazuje kytarové linky jako doprovod ke svému typickému vokálnímu arzenálu. Zatímco některé skladby lze brát jako „běh na dlouhou trať“ s dlouhým příběhem (a tím nemám na mysli zrovna texty, nýbrž spíše to, jak se píseň postupně rozvíjí, aniž by se přílišně vracela k již zahranému), jiné jdou na věc s nečekanou přímočarostí. Do druhé kategorie spadá třeba „Archaen Divinity“ či „A Stygian Pyre“, které mají velice blízko k čisté blackmetalové smršti. Je to však kategorie první, kde jsou Pillorian nejsilnější.

Nyní, když jsem se s „Obsidian Arc“ konečně seznámil, dokáži nalézt bezvadné momenty na každém rohu. Ať už jde o riff přibližně v polovině úvodní „By the Light of the Sun“ s výraznou zvonivou baskytarou doplňující uhrančivou kytarovou linku, Haughmův zoufalý výkřik „Make me whole again“ v „The Vestige of Thorns“, dlouhý úvod „Forged Iron Crucible“ či snad sólo v druhé polovině „Dark Is the River of Man“, všechno to jsou špičkové momenty. „Obsidian Arc“ díky nim hravě překonává „The Serpent & the Sphere“, poslední předrozpadový počin Agalloch.

I přes veškerou chválu však nejsem nadšený. Faktických výtek mám málo, a když už to musí být, jmenoval bych Haugmovo chrámové „aaaah“, kterého využívá trochu příliš často, či zvuk, jenž by podle mě mohl být o něco průhlednější, aniž by utrpěla atmosféra. Hlavní problém je totiž jinde. Agalloch jsem měl rád proto, že patřili mezi těch málo kapel, jež mě dokázaly opakovaně přivést do stavu naprosté euforie. „Marrow of the Spirit“ či třeba dokonalé EP „Faustian Echoes“ obsahovaly řadu nápadů tak skvělých, že ani roky pravidelného přehrávání neoslabily jejich mohutný účinek, a v menší míře to lze prohlásit i o starších folkověji založených albech kapely. Jenže ať poslouchám „Obsidian Arc“ sebevíc, euforie se nedostavuje. Je pravda, že se deska zdá s každým poslechem o něco lepší, takže je možné, že jí je třeba věnovat ještě více času a ona euforie se dostaví. Zatím však mám dojem, že jde v první řadě o velice příjemné a chytré album, k jehož docenění je třeba se dopracovat opakovaným posloucháním. Nadšení však ne a ne přijít.


Fen – Winter

Fen - Winter

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. I (Pathway)
02. II (Penance)
03. III (Fear)
04. IV (Interment)
05. V (Death)
06. VI (Sight)

Hrací doba: 75:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Nové desky v duchu atmosféricky blackmetalového krajinářství mě poslední měsíce nechávaly chladným. Přikráčeli Saor, přikráčeli Fuath a s nimi dvě zklamání, že to, Andy, není ono. Imperium Dekadenz si mě svou novinkovou prací rovněž nezískali a do Winterfylleth jsem se pro změnu ani nepustil. Nemilou žánrovou bilanci posledních měsíců přijeli zachraňovat Fen, jistota, kterou mám dlouhodobě rád, jistota, kterou bylo vždy radno sledovat.

Ačkoli stroze nazvaná „Winter“ vychází po třech letech od výtečné „Carrion Skies“, není potřeba tvrdit, že by si Fen dávali výjimečně načas. Vyhrabejte kalendáře, máme začátek roku a předchůdce, ten zase naopak vyšel až v listopadu, díra mezi dlouhohrajícími počiny tedy není výrazně vyšší než dříve. V táboře kapely navíc došlo k markantním mezičasovým událostem. Objevilo se malé splitko se zámořskou formací Sleepwalker i nový bubeník, který po pětiletém stavu neměnném udělal v sestavě vítr. Nicméně hudební přemety by mohl očekávat pouze bláhový, Britové za pomoci roky zavedeného výraziva kouzlí v mantinelech, které tu a tam rozšíří a jindy zase smrsknou. Někdy se objeví jiné emoční zabarvení nebo zvuková změna, vždy však před sebou máme jasně slyšitelné Fen. Situace se nezměnila ani nyní. Vše, na co jste si v minulosti zvykli, dostanete i teď, opět ale v mírně pozměněné podobě.

Fen nechávají znovu kralovat atmosférickou podobu black metalu, k níž přidávají typické post-rockové vyhrávky. Nejinak než v minulosti je album vystaveno na chytrých kytarových linkách, které dokáží ohýbat stromy, stejně jako je dávat znovu do pořádku. Dřevnost přirozeně koexistuje s jemností, řev s čistým vokálem. Tak tomu bylo u Fen ostatně vždy. Podívám-li se na servírované kontury pod drobnohledem, největší podobnost nalézám s minulým „Carrion Skies“. Britové na novince pokračují v silném užívání přímočařejších a intenzivnějších blackových sypanic, hutnost materiálu i přes stálou přítomnost post-rocku výrazně převyšuje éru „Dustwalker“ či „Epoch“.

Stejně jako na předchozí desce se kapela neuchyluje k náhlým změnám, zdá se být trpělivější, klidnější a veškeré dění tvoří na rozmáchlejších plochách. Zároveň nedochází k vyprázdněnému udržování, s pečlivostí se směřuje k hlavním trumfům. Fen je nedávají zběsile na odiv, jen ať to všichni vidí, teď koukej, teď. Sem tam se vrchol ukáže a pak zase zmizí, nenásilně, jakoby nic. Netradiční rytmus bicích se umě skrývá, zbytečně na sebe neupozorňuje. Vystupňování napětí do čistého vokálu tady bylo odjakživa. A basa vykoukne jako překvapení, které není jediným cílem, ale záchytným bodem při putování. „Winter“ působí velmi vyzrále.

Fen

V šestici skladeb, jež se délkou pohybují mezi deseti a sedmnácti minutami, jsem nenašel místo, kde by konání kapely nefungovalo, opravdu ne. Od zaznění prvních tónů až po utichnutí zimy hrají Fen nesmírně nápaditě, nenásilně, vyrovnaně, upřímně. Žádná z písní nevyčnívá, přesto je vždycky něco k mání, a málo to rozhodně není, přehrabování v jednotlivých stopách by proto bylo nadmíru zbytečné. Výše řečené poznatky navíc prověřil zásadní hráč čas, který s potěšením dodává, že síla „Winter“ s přibývajícími poslechy ani náznakem neklesá. Ke slovům o nápaditosti, nenásilnosti, vyrovnanosti a upřímnosti tudíž rád přidávám trvanlivost a závěrečné konstatování: 75minutová novinka plně stvrzuje kvality Fen a dává zřetelně najevo, že zastavení prvotního vývoje nebylo přehmatem. Před sebou máme dost možná nedostižitelný žánrový vrchol letošního roku.


Dead Limbs – Spiritus/Sulphur

Dead Limbs - Spiritus/Sulphur

Země: Brazílie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Golden Age
02. Echoes of Yore
03. The Craven’s Pilgrimage
04. Monolith of Deceived Hollows
05. The Thorncrown’s Blessing
06. Awake! O Sleeper of the Land of Shadows

Hrací doba: 35:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Dead Limbs je další nové jméno na blackmetalovém kolbišti, tentokrát z poněkud exotičtější destinace – Brazílie. Jihoamerický metal máme asi všichni spojený s jistou neurvalostí, agresivitou a živočišností, jaká z ekonomicky stabilní a vyspělé Evropy a její scény již dávno vymizela. V rozvojových oblastech třetího světa lokální scény onu prapůvodní animálnost metalové hudby stále dokážou držet při životě. Dead Limbs ovšem do téhle sorty skupin nepatří a naopak ukazují, že i v Jižní Americe lze nalézt formace, které na black metal nahlížejí optikou atmosféry.

Prvně o sobě Dead Limbs dali vědět před dvěma lety pilotním minialbem „Lighthouse“, které jsem bohužel neslyšel. Na skupinu jsem narazil až nyní díky debutové dlouhohrající desce „Spiritus/Sulphur“, jež vyšla koncem ledna prostřednictvím německých Northern Silence Productions. Když jsem si nahrávku pouštěl, tak jsem popravdě řečeno nečekal příliš, a to i navzdory skutečnosti, že mě zaujal přebal nahrávky – ten považuji za velmi povedený. Brazilské trio mě však nakonec příjemně překvapilo, poněvadž „Spiritus/Sulphur“ je dost dobrá záležitost.

Netvrdím, že se jedná o něco doposud neslyšeného, to ani omylem. Stejně tak neříkám, že je „Spiritus/Sulphur“ fenomenální dílo, které vás posadí na prdel, to se myslím nestane – soudím na základě empirické zkušenosti, jelikož ani mně se něco takového nestalo. Přesto se nebojím říct, že se Dead Limbs na svém debutu ukazují v dobrém světle. Já osobně jsem si k „Spiritus/Sulphur“ dokázal najít cestu, a to vlastně docela lehce. Tím ale nechci vzbudit dojem, že by se jednalo o primitivní a prvoplánovou záležitost. Deska pouze dokáže zaujmout vcelku záhy, možná ne na úplně prvním rande, ale na druhý či třetí pokus už tomu lze přijít na chuť určitě. A i poté počin vydrží sympaticky nemalý počet poslechů, aniž by se dostavila nuda. Během těchto seancí sice vaše uši nepoznají akustický orgasmus, ale rozhodně lze si „Spiritus/Sulphur“ užít.

Hned úvodní „Golden Age“ patří k tomu (nej)lepšímu, co se na albu nachází. Dead Limbs rozehrají monotónní pomalý riff s rozvážnou atmosférou a čistými hymnickými vokály, k nimž se posléze přidá i řev (nijak zvlášť extrémní, ale dejme tomu, že k nabízeným náladám se hodí spíš než bestiální jekot). Netrvá to dlouho a člověk se lehce ponoří do atmosféry, jež nepřestává ani v druhé, o něco rychlejší půli skladby. Mezi vrcholy nahrávky bych dále zařadil i dvojici ambicióznějších kompozic „Monolith of Deceived Blessing“ (osm a půl minuty) a především finální majstrštyk „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ (jedenáct minut). Druhá jmenovaná je jakousi vlajkovou lodí alba a vůbec se nedivím tomu, že byla jako první uvolněna k poslechu. V některých pasážích se daří tvořit poutavou atmosféru a nechybí skvěle vybudované pasáže. Minimálně tato píseň (já osobně bych však přidal i „Golden Age“) jasně ukazuje, že něco v Dead Limbs skutečně vězí a že Brazilci mají poměrně lákavou vizi, jakým způsobem black metal hrát.

Dead Limbs

„Golden Age“, „Monolith of Deceived Blessing“ a „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ jsou po mém soudu tím stěžejním, co „Spiritus/Sulphur“ nabízí a kvůli čemu dává smysl se po albu shánět. Druhá „Echoes of Yore“ už je o něco slabší a ze čtyř regulérních skladeb zanechá nejméně dobrý dojem. Je o něco melodičtější a blíží se k vodám moderního post-black metalu, což není nic, co bych já osobně – a nepopírám, že jde čistě o subjektivní náhled věci – kvitoval s povděkem. Netvrdím, že mě písnička irituje takovým způsobem, abych byl nucen ji přeskakovat, ale nejhorší na desce podle mě je. „The Craven’s Pilgrimage“ a „The Thorncrown’s Blessing“ už jsou jen poklidnější intermezza, která nic zásadního neřeší, ale jejich poslech neobtěžuje, a když nic jiného, alespoň přinášejí nějaké osvěžení nahrávky, jež tak i díky jejich přítomnosti neupadá do stereotypu.

Pokud jste předešlé řádky opravdu přečetli a nepřeskočili jste až na poslední odstavec, pak již doufám tušíte, jak si „Spiritus/Sulphur“ stojí a jaký bude verdikt. I navzdory jedné slabší písni jsou mé pocity dobré a Dead Limbs ve mně zanechali dobrý dojem. Mnohem lepší, než jsem čekal a doufal. Nejedná se o veledílo, ale relativně výrazný počin to je a řekl bych, že zkoušku si zaslouží. Já osobně si pak „Spiritus/Sulphur“ rád i koupím.