Archiv štítku: atmospheric metal

Mare Cognitum – Luminiferous Aether

Mare Cognitum – Luminiferous Aether

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Heliacal Rising
02. The First Point of Aries
03. Constellation Hipparchia
04. Occultated Temporal Dimensions
05. Aether Wind

Hrací doba: 50:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Když jsem před dvěma lety poprvé narazil na jméno Mare Cognitum, ujížděl jsem zrovna na konkurenčním řeckém projektu Spectral Lore, který měl tehdy na kontě velmi specifický opus „III“. A vzhledem k tomu, že tito interpreti toho mají mnoho společného – obojí one man projekt, stejný label, přibližně žánr, dokonce je spojuje splitko „Sol“ – čekal jsem, že tehdy čerstvá „Phobos Monolith“ bude cílit stejným směrem jako „III“. Jenomže to se tak úplně nestalo, a tak jsem impulzivně a nespravedlivě desku odvrhnul. A teprve nedávno jsem na ni opět narazil – a řekl si, proč jí nedat druhou šanci. A vyplatilo se. Z „Phobos Monolith“ se nakonec vyklubala velmi zajímavá záležitost, jež prezentuje atmosferický black metal plný melodií v rámci dlouhých, postupně se vyvíjejících kompozic. Pravda, bylo zde i pár formálních nedostatků, jaké mi zpětně nedovolí se k té desce modlit jako k něčemu v rámci subžánru kultovnímu, přesto to byl ten typ nahrávky, kterou člověk slyší a potěší ho, neboť si říká, že je tady třeba ještě slušný příslib do budoucna.

Od vydání „Phobos Monolith“ už uběhly dva roky a zatímco řecká konkurence tak nějak vybledla (hned vloni vydala dvojici EP, z nichž každé mělo délku jako regulerní dlouhohrající deska, ale kvantita nad kvalitou zde bohužel jasně zvítězila), na to, jak naváže Mare Cognitum, se čekalo v podstatě až do nynějška. Teprve letos v srpnu o sobě dal projekt opět vědět prostřednictvím splitka s Aureole. A netrvalo dlouho a na světlo světa přišla i nová regulérní studiovka „Luminferous Aether“, o níž tu dnes budu povídat. Jedná se o v pořadí čtvrtý dlouhohrající počin Mare Cognitum (nedávno mimochodem také vyšel v limitované edici box s prvními třemi alby na kazetách) a co se týče formálních parametrů, drží se v podstatě podobného modelu jako „Phobos Monolith“. Padesát minut hudby je zde opět rozděleno do pěti skladeb a to vše je uschováno pod sci-fi až pohádkově vyhlížejícím artworkem, který mimochodem obstaral český výtvarník Moonroot.

To, co asi člověk zaregistruje, jakmile poprvé novinku prožene ušima, je oproti předchůdci znatelně odlišný zvuk. Kytary jsou v porovnání s minulostí čitelnější, a to především ve výškách (melodiích), zatímco ty doprovodné jsou krotší. To má na jednu stranu pozitivní efekt na pasáže s opravdu nosnými melodiemi ve vyhrávkách, avšak v momentech, kdy si Jacob (hlavní a jediný mozek projektu) přeci jen trochu cucá nápady z prstu, je více poznat, že přichází vata. Desce až na výjimky schází větší hutnost a pohltivost. Namísto opravdu silné atmosféry je zde o špetku více samoúčelného pidlikání, když to tak trochu přeženu. Nicméně rozvržení nahrávky je celkem slušné. Rozvíjí se postupně a graduje i co se týče intenzity. Jediný problém je kvalitativní nevyváženost.

Mare Cognitum

Nejzajímavějším kouskem na albu je asi dvojka „The First Point of Aries“ a pak závěrečná „Aether Wind“, které obě prezentují velmi solidní nápady a navzdory různorodosti působí stále velmi celistvě. Jsou dostatečně melodické, takže jsou schopny zaujmout už napoprvé. Jen místy působí trochu samoúčelně natahovaně, ale zde to ještě nevadí tolik jako v ostatních skladbách. Na to asi nejvíce strádá trojka a jednička. U jedničky to lze ještě snáze tolerovat, neboť ta trochu působí, jako by vedla k následující „First Point of Aries”, která pak významně rozvíjí její ústřední motiv. Zároveň je na ní asi nejpatrnější jeden z prvků, díky nimž jsou první poslechy těžkopádné – na to, jak jsou skladby dlouhé, je zde velmi malá různorodost rytmiky a základů. Otvírák v podstatě na jednu zpočátku brnkanou melodii navrství hromadu variací. A tak to funguje častěji. Je to zřejmě záměr, který Jacobovi zjednodušuje práci, já mám ovšem radši buď větší dynamičnost a pestrost nebo větší psychedeličnost. Různé i rytmické proměny, mezihry či využití jiných zpěvů, nástrojů apod. by myslím pomohly pročistit projev a dodat desce špetku atraktivity. Anebo přidat na hutnosti. Deska působí na blackmetalové poměry celkem neprůrazně. V tomhle ohledu alespoň trochu vyčnívá „Occultated Temporal Dimensions“, jež disponuje plnějším zvukem.

Nová deska Mare Cognitum je tedy na jednu stranu z formálního hlediska dotaženější, co do celkového dojmu ovšem strádá, jak co se týče nápadů, tak především co se týče udržení jakési kompoziční kontinuity. V důsledku toho zkrátka neudrží pozornost tak dobře, jak tomu bylo na předchůdci. Na rozdíl od minula se zde zřejmě více odráží častý neduh one-man projektů – nedostatek autocenzury. Ty nejlepší momenty jsou výraznější a propracovanější, než tomu bylo kdy dřív, ale co naplat, když celek nedisponuje takovým tahem na bránu. Každopádně jsem zvědav, jak si projekt povede na dalších nahrávkách. Spojit pohltivost předchůdce s lepší kytarovou prací a všeobecně technickou stránkou novinky, mohl by z toho vyjít ideální atmosfericky blackmetalový opus. Zatím tu však limity jsou.


Somnium Nox – Apocrypha

Somnium Nox - Apocrypha

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.7.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 16:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Patříte-li mezi ten druh lidí, kteří rádi vyhledávají nová a neokoukaná jména, pak tato minirecenze je určena právě vám, jelikož nabízí jeden relativně zajímavý tip. Somnium Nox je dvoučlenná formace z Austrálie, jež má aktuálně na kontě svůj debutový kraťas „Apocrypha“ – a samozřejmě právě o něm si budeme povídat. Nutno říct, že Australané se hned na pilotní ukázce své tvorby nešetří. „Apocrypha“ totiž ve své podstatě není album, nýbrž skladba, jejíž délka přesahuje čtvrt hodiny…

Somnium Nox produkují monolitičtější black metal s jasným důrazem na atmosféru. Právě v těch nejhutnějších pasážích je „Apocrypha“ nejlepší, protože se v nich Australanům daří tvořit příjemnou naléhavost a nátlak. Kapela mnohdy jen opakuje daný motiv, ale postupně jej zahušťuje přidáváním dalších linek, což ve výsledku funguje více než dobře a nijak tomu nevadí ani skutečnost, že rytmickou palbu má na svědomí bicí automat (přinejmenším tedy mě to nesere, ale je pravda, že já na rozdíl od mnohých jiných posluchačů metalu nejsem ortodoxní fetišista na živé bicí). A jsem rád, že právě tento přístup tvoří většinovou část nahrávky.

Australané ale kytarovou stěnu dokážou i dočasně zbourat nějakou kratší poklidnější vsuvkou. Právě zde se tu a tam dostávají ke slovu i lehce „post“ melodie, ale naštěstí se nejedná o nic rušivého nebo kýčovitého. Jindy se zase Somnium Nox nebojí nad jemnější pasáží spustit až progové kytarové sólo, zatímco jinde se ke slovu dostane i didgeridoo. Ve většině případů se jedná o vcelku sympatická ozvláštnění, ale abych byl upřímný, „Apocrypha“ mi možná trochu paradoxně stále přijde nejsilnější tehdy, kdy jsou Somnium Nox nejvíc metal, a pokud by tam jakákoliv zvolnění vůbec nebyla (vyjma začátku a konce, dejme tomu), pak by mi to vlastně taky nevadilo. Ale že by mě stávající stav obtěžoval, to taky ne.

Každopádně, „Apocrypha“ Australany představuje jako docela slibnou skupinu. Již nyní Somnium Nox pustili do světa skladbu, jejíž kvality nejsou zrovna průměrné. Nejedná se o něco skutečně výjimečného, je to „jenom“ dobré, ale ani to na začínající formaci není zlý výsledek. V současné době již Somnium Nox pracují na dlouhohrajícím debutu, na němž se objeví živé bicí (postará se o ně Robin StoneNorse), a také slibují víc atmosféry, víc didgeridoo a trochu jiný směr. Nejsem si jistý, zdali je to pro mě to pravé vzhledem k tomu, co mě na „Apocrypha“ baví nejvíc, ale určitě si to pustím. Počin by prý měl vyjít začátkem roku 2017.


The Howling Void – The Triumph of Ruin

The Howling Void - The Triumph of Ruin

Země: USA
Žánr: atmospheric funeral doom metal
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Lords of Barren Fields
02. The Looming Darkness
03. The Nine Worlds Wept
04. Fenrir
05. Where Once a River Flowed
06. Silence After the Storm

Hrací doba: 38:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Říkává se, že když přijdete na pracovní pohovor, tak se personalista rozhodne během prvních 30 vteřin, jestli vám práci dá, nebo ne. Jinými slovy: první dojem je prostě důležitý. A platí to i v hudbě. Když má kapela obecně kvalitní tvorbu a mezi ní jednu nepovedenou nahrávku a vy se jako první dostanete právě k téhle jedné, může vás to znechutit a od dalšího průzkumu odradit. Naopak když je první setkání s hudbou té které skupiny pozitivní, je mnohem větší pravděpodobnost, že nejenže budete její tvorbu sledovat i dále, ale že si k ní vytvoříte i nějaké sympatie.

Se zámořským projektem The Howling Void jsem se prvně seznámil prostřednictím EP „Runa“. Anebo ještě přesněji řečeno prostřednictvím jeho o rok mladší reedice, jež oproti původnímu vydání přinesla jednu skladbu navíc. Šlo tehdy také o první počin skupiny, s nímž Ryan Wilson, jediný člen The Howling Void, opustil křídla ruského labelu Solitude Productions, tedy jednoho z přeborníků na doom metal, a přešel pod kultovní italskou firmu Avantgarde Music.

Jak si můžete přečíst v dobové recenzi, „Runa“ se mi dost líbila a v tomto případě byl onen pověstný první dojem jednoznačně kladný. Když tedy došlo k ohlášení nové desky „The Triumph of Ruin“, nijak jsem se poslechu nebránil. Vlastně naopak, docela jsem se těšil, až zjistím, zdali mě i novinka bude bavit. Navnazen krásnou obálkou (jedná se o obraz „Elbrus Behind the Clouds“ z roku 1894 od ukrajinského malíře Nykolaje Jarošenka) jsem se tedy pustil do díla… a hned mohu prozradit, že i tentokrát jsem s výsledkem spokojen.

The Howling Void je v základě funeral doom metal, ale je velmi příjemné, že se nejedná o takovou tu echt typickou žánrovou podobu. Já mám tenhle styl v zásadě rád, jenže funeral doom a vlastně i doom obecně je tak brutálně neinvenční, až se mi to v posledních měsících a jednotkách let pomalu začíná znechucovat, jak to zní všechno úplně a dočista stejně. A přitom stačí jen malinké vybočení a hned to zní v tomhle zatuchlém žánru relativně svěže, což je právě případ The Howling Void. Stačí jen trochu variabilnější struktura skladeb a umně zakomponované symfonické a melodické prvky, které jsou využívány střídmě, leč funkčně a vysoce zábavně, a je vymalováno – povedená nahrávka je na světě.

K dobru The Howling Void slouží i to, že se Ryan Wilson drží v rozumných stopážích, tudíž se nejedná o takové ty 70minutové tryzny, které znějí, jako kdyby celou dobu hrál jeden a ten samý jednoduchý šnečí riff furt dokola. „The Triumph of Ruin“ hraje příjemných 38 minut rozdělených do šesti čitelných a nesplývajících kompozic. Může to znít, že si odporuju sám sobě, když tu povětšinou v recenzích žehrám na stravitelnost a naopak si cením náročnosti, nicméně tady to (relativní) zjednodušení charakteristické stylové formy dává smysl a je jenom ku prospěchu věci.

The Howling Void - The Triumph of Ruin

Můžete si říct, že mírná odchylka od stejně znějícího zástupu a rozumná stopáž nahrávky přece samy o sobě nestačí k nadšení – jistě máte pravdu. Je tu ovšem ještě jedna záležitost, jež už z „The Triumph of Ruin“ dobré album dělá. Mám na mysli úroveň samotných skladeb a skladatelskou jistotu, s níž byla nahrávka zjevně napsána. Písně jsou budovány chytře a funkčně, tklivé, nikoliv však kýčovité či ubrečené melodie jsou dávkovány s rozumem a některé z nich jsou navíc opravdu hezké, až má z toho člověk vyloženou radost. Nadto se zde vedle doomovějších kusů nachází i subtilnější „The Nine Worlds Wept“, která počin osvěžuje a také dokáže překvapit rockovou sólovou kytarou ve své druhé půli.

Za mě osobně tedy palec jednoznačně směrem nahoru. Hudba The Howling Void mě dokázala oslovit a „The Triumph of Ruin“ tento stav vlastně jenom potvrzuje… ačkoliv ono to svým způsobem také nemusí být úplně málo. Sice už jsem tentokrát věděl, co lze očekávat, ale šestice přítomných písniček je natolik kvalitní, že i přes nevelký posun oproti minulosti si mě dokázala získat. Ze svého pohledu tedy mohu „The Triumph of Ruin“ rozhodně doporučit. Možná to není extrémní funeral doom, který vás zdeptá a jehož poslech je mnohdy spíš dobrovolná sebetrýzeň, ale to přece nemusí vadit. Hledáte-li atmosféru, The Howling Void může být správnou volbou.


Ashbringer – Yūgen

Ashbringer - Yūgen

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Solace
02. Oceans Apart
03. Lakeside Meditation
04. In Remembrance
05. Celestial Infancy
06. Yūgen
07. Omen
08. Glowing Embers, Dying Fire

Hrací doba: 55:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Atmosférický black metal – žánr, jenž poslední roky trpí těžkou nadprodukcí a současně absencí většího počtu opravdu geniálních jmen. Samozřejmě v tom není sám, jen u žánru, který máte rádi, vnímáte vše okatěji. Atmosféricky blackové kapely – nejčastěji ty přírodně laděné – rezignují na sebemenší náznak invence, tudíž touha po jménech, která by snad na tomto faktu mohla něco změnit, je hned větší. Stále nejosvědčenější způsob hledání nabízí přebaly, takže máte-li chuť na alespoň jakous takous invenci, na přírodní výjevy s logem z větví zřejmě bude třeba zapomenout. Jinak byste jehlu namísto atmosféricky blackových kupek uschlé trávy hledali marně.

Američtí Ashbringer sice lesy nezavrhli, ale stejně jako na loňském debutu přírodní motiv pojali (na žánrové poměry) netradičně. Letošní putování za invencí přesto skončilo kdesi v půli cesty, možná ještě před ní. Nicméně i když „Yūgen“ nezanechává dojem novátorských orgií, v několika dílčích bodech jsou Ashbringer skutečně sví. Navíc mohu bezpečně prohlásit, že již na druhém albu před námi stojí víceméně hotová kapela s ucelenými vizemi a vědomím, co a jak hrát. Což mimochodem stvrzuje mé mínění o Avantgarde Music jakožto příjemné vydavatelské stálici, která nejenže vydává osvědčená jména, ale také hledá mezi nadějnými, lety činnosti neopotřebovanými spolky.

Základ hudby tvoří uživatelsky přívětivý atmosférický black metal, který místy přechází do post-rockových pasáží („Celestial Infancy“), jindy zase do těch akustických a neofolkovou hudbu připomínajících („Oceans Apart“ a jiné). Drobný háček spočívá v tom, že tenhle odstavec není vytržen z článku o Agalloch, jen Ashbringer od svých krajanů nemálo převzali, ostatně poslechněte třeba „Glowing Embers, Dying Fire“. Nejsou první a rozhodně ne ani poslední, zvlášť když rozpad pravděpodobně povede k ještě většímu nárůstu věrných následovníků. Ashbringer každopádně umějí víc než kopírovat – jsou ve svém konání přímočařejší, údernější, ale stejně jako Agalloch dokážou chytit a jen tak nepustit. Letos se rozpadnuvší legenda sice boduje větší pestrostí, ale silou materiálu nejsou Ashbringer nakonec příliš pozadu, což je, nechoďme kolem horké kaše, vlastně pořádný kompliment.

Zmíněné ingredience jsou Ashbringer schopni nenásilně proplétat bez hmatatelných šablonek. Skladby neoplývají bouřlivou komplikovaností ani výjimečnými instrumentální výkony, ale proč taky, když je všechno vynahrazeno zřetelnou schopností skládat smysluplně. Hudební cesty Američanů nejsou slepé, touha vdechnout jednotlivým celkům vývoj a lehkost mě okouzlila svou všudypřítomností. „Yūgen“ navíc nepostrádá silnou atmosféru a co především, ani emoce, přičemž i v jejich rámci lze vnímat vývoj korespondující s plynulým obměňováním hudebního výraziva. V přirozeném střídání nálad Ashbringer zkrátka ukryli další část ze svého nesporného talentu.

Ashbringer

Svůj skladatelský um pak kapela nechala vyniknout v úvodních řádcích zmíněnou jasnou vizí. Celistvost, která neskončila díky chváleným atributům neustálým omíláním toho samého, nemohu označit jinak než za příkladnou. A nezapomínejme, 55 minut stopáže je pořádný ranec, jen Ashbringer mají své nosné svalstvo zatraceně zpevněné a necelou hodinu hudby předkládají bez příležitosti k sebemenšímu náznaku nudy.

Tím bych povídání o novince Ashbringer počal končit. „Yūgen“ je deska celistvá a skladatelsky parádně zvládnutá, ale co především, deska krásná. Američané stojí za nahrávkou s duší, za nahrávkou, jež žije svým vlastním životem, byť s nepříliš vzdáleným genetickým řetězcem od pravděpodobných zdrojů inspirace. Ashbringer v roce 2016 ale i tak hrají první ligu atmosférického black metalu a se svým novým přírůstkem za mnou mohou na konci roku zaskočit a poptat se, zda neskončili na pomyslné žánrové bedně vyhrazené třem nejlepším. Určitě nejde o předem prohraný boj.


Grey Aura – Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort

Grey Aura - Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Blood Music
Původní vydání: 10.11.2014, selfrelease

Tracklist:
Disc I:
01. Introductie
02. Naar het noorden
03. Bereneiland
04. Keerwijck
05. Tweestrijd
06. De wind blies
07. Kruiseiland
08. De kust van Nova Zembla

Disc II:
01. Een bevriezende zee
02. Tussenspel I: Vorst
03. Het behouden huys
04. Monotonie en isolatie
05. Winterkou
06. Bedrog
07. Tussenspel II: Een open zee
08. Ijshoek
09. Ziekte
10. Nu alle troost ontbrak

Hrací doba: 83:26 (36:40 / 46:46)

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Amygdala Agency

Musím se přiznat, že finský label Blood Music mi k srdci nijak zvlášť nepřirostl. Není v tom na vině jejich hudební portfolio, jako spíš ostatní věci okolo. Počínaje trochu zvláštní cenovou politikou, pokračuje leckdy prapodivným počítáním cen dopravy, konče strategií „plaťte prachy navíc, abyste si něco mohli objednat o den dřív“, což je při kolikrát stokusových nákladech docela svinské a efektivně to znamená, že kdo není členem jejich placeného elitního klubu, tak má prostě pech a může si to koupit akorát tak za půlroku na Discogs za €500 (a to se rozhodně nebavíme o těch jejich extrémních boxech, kde základní cena začíná na téhle částce). Jednoduše mi zrovna tahle firma není úplně sympatická.

Na druhou stranu, i přesto všechno musím uznat, že mnohdy vydávají velmi pěkné věci. Mnohdy i tak moc pěkné, že jsem překousnul své antipatie a pár kousků z jejich shopu si taktéž objednal. Nelze jim upřít, že se postarali o vinylové edice některých velmi dobrých alb, a od doby, co se pustili i do vydávání nové hudby, jim nejde upřít ani jistý čuch na vyhmátnutí zajímavých formací. Ostatně, vcelku nedávno jsme si zde povídali třeba o Rïcïnn, což byla tuze dobrá muzika a taktéž to pustili do světa právě oni.

Nizozemští Grey Aura jsou zdánlivě další hodně zajímavou skupinou, kterou Blood Music ulovili do svých osidel. Přesně s tímhle jsem šel do poslechu jejich debutu „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ (původně vyšel digitálně v roce 2014, nyní v CD reedici finské firmy), jehož název bych si tedy nedokázal zapamatovat ani za zlaté prase. Nicméně jaksi nemohu říct, že by mne Grey Aura jednoznačně přesvědčili a že bych si z jejich alba sednul na prdel. A to ačkoliv jsem s deskou strávil vysoce nadstandardní množství času a skutečně jí dal prostor na uzrání, což zrovna v tomto případě asi byla nutnost, když o tom člověk chce veřejně prezentovat svůj názor. Na následujících řádcích se pokusím to trochu objasnit a snad si z toho něco odnesete…

Vlastně ani nelze začít ničím jiným než prohlášením, že „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ je už od pohledu zdálky velmi ambiciózním počinem. Zaprvé se jedná o nadité dvojalbum, v jehož útrobách na vás na ploše dvou disků čeká více jak 80 minut hudby. Zadruhé je to i velmi zajímavý koncept, který se točí okolo nizozemského mořeplavce Willema Barentse (resp. Barentsze v originálním znění), jenž se svého času snažil najít severní cestu do Asie po moři. Při své třetí výpravě s posádkou uvízl na ostrově Nová země, kde museli přežít takřka rok, aby nakonec zemřel při zpáteční cestě. Dnes je po něm pojmenováno hned několik věcí, mimo jiné třeba Barentsovo moře, jež omývá právě Novou zemi. Grey Aura navíc látku uchopili dost zodpovědně, a dokonce o Barentsově životě napsali 60stránkovou knihu, která je součástí fyzické edice alba.

I na dramaturgii „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ je znát, že jde o koncepční počin, jelikož oběma disky se proplétají atmosférické vsuvky, mnohdy i s mluveným slovem. Plus možná za zmínku stojí i skutečnost, že nejde o žádné levné samply, ale že si prý Grey Aura veškeré zvuky nahráli sami a na proslovy si pozvali herce zastávající jednotlivé role skutečných historických postav. Takováhle intermezza alba mnohdy dokážou zabrzdit, neřkuli rovnou zničit, ale je pozitivní, že zrovna v tomto se tak neděje. Nejspíš i z toho důvodu, že se jedná o přirozenou součást celku a že nejde o nic vzácného. Považte sami dle výčtu, protože do téhle sorty lze zařadit „Introductie“, „Keerwijck“, „Kruiseiland“, „Winterkou“ a „Ziekte“ a částečně i sem tam pasáž ostatních písní (třeba „Monotonie en isolatie“).

Grey Aura

Všechno asi zatím zní docela zajímavě a nejspíš bude znít i poté, co prozradím, že se Grey Aura hudebně pustili do chytřejšího a vrstveného black metalu. Což je dle mého názoru dobrý odrazový můstek pro poutavé zpracování příběhu, v němž někdo na rok uvízne v zamrzlé pustině a musí zde přežít. Tím pádem jsem se pustil do práce a nijak mě neodradilo, že po prvním poslechu jsem z toho moc moudrý nebyl. Cítil jsem ovšem potenciál k tomu, aby „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ vyrostlo. Problém ovšem nastane v momentě, kdy to průběžně posloucháte tři měsíce (nedělám si srandu) a ono… jaksi furt skoro nic.

Asi takhle – „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ není hloupé album, to fakt ne. Rozhodně je cítit, že Grey Aura k celému dílu přistupovali s velkou pečlivostí a že jim navíc nechybí notná dávka talentu. Lze zde nalézt množství povedených pasáží, z prvního disku třeba v „Tweestrijd“ nebo „De kust van Nova Zembla“, ale obecně vzato bych řekl, že druhý disk je o něco povedenější. Snad i proto, že působí trochu naléhavěji a temněji. Varlata do ohně bych za tuhle informaci sice nedal, ale asi to souvisí i s vývojem příběhu, protože pokud se mi správně podařilo pochopit googlovské rádoby překlady nizozemských textů, tak na konci prvního CD dojde k uvíznutí na Nové zemi a na druhém se odehrává pobyt v zamrzlé pustině.

I přes veškeré klady se ale nemohu zbavit dojmu, že jsem čekal prostě víc. „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ se poslouchá velmi dobře a místy i bez uzardění baví, ale že by šlo hovořit o nějakém uhranutí či vysloveně strhnutí do vyprávěného příběhu… to bohužel nikoliv. A navíc se mi ještě stalo, že jsem se snažil meritu atmosféry dopátrat tak dlouho, až se mi to nakonec jaksi přeposlouchalo a některé riffy mě začaly spíš rozčilovat (asi nejžárnějším příkladem budiž „De wind blies“).

Inu, zjevně jsem šel s očekáváním příliš vysoko a „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ tuhle laťku nedokázalo dorovnat. Což může být vůči Grey Aura trochu nefér, ale prostě bych lhal, kdybych tvrdil, že nejsem trošku zklamaný, protože jsem prostě doufal v o poznání silnější zážitek, než jaký jsem nakonec dostal. I navzdory tomu však zůstává neoddiskutovatelným faktem, že Grey Aura mají jistý talent i schopnosti a z tohoto úhlu pohledu se asi nebudu bránit poslechu dalšího počinu (ačkoliv hnát po hlavě se také nebudu). Klidně se vám to může zdát jako srabské otupování kritických hran, abych to neshodil až příliš, a že neumím na plnou hubu říct, že mě to nesebralo, ale v tomto případě to skutečně cítím takhle rozpačitě a rozpolceně. Formální kvality slyším a uznávám, jsou tam a nejsou a nízké, ale za srdeční sval mě debut Grey Aura jednoduše nechytil. Což samozřejmě neznamená, že vy nemůžete být úspěšnější.

Grey Aura - Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort


Katatonia – The Fall of Hearts

Katatonia - The Fall of Hearts

Země: Švédsko
Žánr: atmospheric / doom metal / dark rock
Datum vydání: 20.5.2016
Label: Peaceville

Tracklist:
01. Takeover
02. Serein
03. Old Heart Falls
04. Decima
05. Sanction
06. Residual
07. Serac
08. Last Song Before the Fade
09. Shifts
10. The Night Subscriber
11. Pale Flag
12. Passer

Hrací doba: 67:25

Odkazy:
web / facebook / twitter

Melancholičtí švédští tuláci Katatonia se vydávají na další, nyní jubilejní desátou pouť. Pravda, technicky by se dala za desátou desku považovat akustická „Dethroned & Uncrowned“, avšak vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o předělávky skladeb z přechozí řadovky „Dead End Kings“, považuji za korektnější považovat za album honosící se tímto pomyslným titulem až čerstvé „The Fall of Hearts“. Ačkoliv se mi „Dead End Kings“ zamlouvalo (za důkaz čehož může sloužit má dobová recenze), v rámci čekání na nové album se ozývaly spíš obavy.

Katatonia je totiž jednou z těch kapel, jež po významné transformaci žánru zabředly do stylu, jejž na jednu stranu lze nazývat charakteristickým, na druhou stranu občas místy balancuje na hranici předvídatelnosti. A ačkoliv si až na výjimky („Night Is the New Day“) skupina stále drží relativně poměrně vysoký standard, přeci jen jisté opakování patrné je. Obavy trochu posílilo zveřejnění prvního singlu („Old Heart Falls“), který ačkoliv disponoval solidní atmosférou a svěžím zvukem, co se týče nápadů byl tradiční až běda. Nicméně lámat hůl by bylo rozhodně ukvapené. Především vzhledem k tomu, že se z desky nakonec vyloupla povedená propracovaná záležitost ukazující kapelu jako progresivní a zralou entitu, jež má stále co říct.

Za pravdu nám může dát hned povedený otvírák „Takeover“, disponující moc pěknou melodií a především ilustrující změny, jaké se v kapele odehrály. Zapojení bubeníka Daniela Moilanena a kytaristy Rogera Öjerssona do tvůrčího procesu znamená z kompozičního hlediska využití techničtějších kytarových postupů a větší apel na dynamičnost. Navíc struktura zmiňované skladby je o poznání propracovanější, než tomu bylo v písních posledních alb – jako celek připomene skoro až kolegy z Opeth. Zkrátka a dobře, kapela zní moderněji, zároveň paradoxně nehraje tolik na první signální; progresivněji, a přitom stále zachovává přehledné členění; místy i možná popověji, avšak navzdory tomu zní méně ukňouraně. Především má ale člověk pocit, že neposlouchá něco tisíckrát převařeného, ale něco nového a svěžího. Singly „Serein“ a „Old Heart Falls“ pak sice co se motivů týče až zas tolik nepřekvapí, jejich atmosféra ovšem funguje solidně. Propracovanější je první zmiňovaná, nicméně naživo zas myslím zafunguje ta druhá (je to sice celkem předvídatelné klišé, nicméně v kontextu desky funguje).

Pravda, časy, kdy šlo Katatonii nazývat syrovou, už jsou dávno v trapu – hutnost „Viva Emtiness“, o doomových začátcích nemluvě, už holt nevrátíme, ale upřímně řečeno, zrovna při poslechu precizní moderní novinky mi to ani nějak nevadí. „Decima“ disponuje například relativně neobvyklými postupy, které jsou doprovozeny o zajímavou instrumentaci. A ačkoliv v kontextu desky působí nenápadně, zároveň rozhodně u ní nemá člověk pocit, jako by ji někdy slyšel, což se, ruku na srdce, poslední dobou u Katatonie čas od času stávalo. Zvukový kabát novinky působí velmi solidně – pěkně vyniknou jak tvrdé, tak měkké části, přičemž dynamika zde funguje opravdu dobře. Jednou z nejsilnějších skladeb na albu je „Serak“ – další sedmiminutovka, jež má parádní kytary a je velmi dobře napsaná. V jednu chvíli překvapuje precizní rytmikou, jindy klávesovými doprovody a celkově připomíná, že Katatonii stále můžeme považovat za kapelu progresivní.

Nicméně tu jsou písně, které jsou spíš do počtu jako „Shifts“. Naštěstí jim oproti minulosti technické zpracování často přidává na atraktivitě. Například dobrá rytmika u „The Night Subscriber“ dělá i z obyčejnějších motivů velmi zajímavé pasáže. Precizní atmosféru má poloakustická „Pale Flag“, na níž se opět podepíše kvalitní zvukové inženýrství. A samotná melodie také není zrovna marná. Závěrečná „Passer“ je pak opravdu skvělou záležitostí. Zazní zde několik dosud neslyšených poloh a působí originálně. Klávesovými party, progresivními linkami kytar a samotným zpěvem konče.

Katatonia si pohrála s instrumentací a celkovým feelingem a nahrála velmi solidní desku, jež v rámci novější tvorby celkem kvalitativně vyčnívá. Pochvalu si zaslouží především neobvykle propracované kytarové party, které novince dodávají správný náboj. Dále si pak pochvalu zaslouží Jonasovy vokály, protože jsou technicky zase o kus dál než minule. Na jednu stranu je zde méně jednoznačně zapamatovatelných pasáží, ovšem o to více člověka baví se k nahrávce vracet. Zatímco můj soud u „Dead End Kings“ možná mohl ovlivňovat fakt, že se mi tehdy Katatonia hodně trefila do nálady, nyní mám pocit, že by novinka mohla zaujmout i ty, kteří minule usínali nudou. Teda pokud nepočítají s hutným doom metalem, ale spíše s progresí a atmosférou. Jak jsem se zpočátku bál, že budu muset lámat hůl, tak to není potřeba.


Sojourner – Empires of Ash

Sojourner - Empires of Ash

Země: international
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 25.5.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Bound by Blood
02. Heritage of the Natural Realm
03. Aeons of Valor
04. The Pale Host
05. Homeward
06. Trails of the Earth
07. Empires of Ash

Hrací doba: 57:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Atmo blacku se v posledních pár letech docela daří. Ne, že by snad šlo o vyložený boom a trend, jako je tomu v případě hipsterstého post-(pseudo)blacku, ale je tu patrná jakási nová vlna kapel libujících si v atmospheric black metalu, jimž se dostává poměrně solidního ohlasu z řad posluchačů. Je pravda, že ti opravdu velcí vydavatelští hráči a velké festivaly tuhle větev vesměs přehlížejí, což ale nic nemění na tom, že zde tyto tendence jsou a že své publikum mají, ačkoliv jsou ty formace třeba v pozici debutantů. A zdá se, že k takovému (relativnímu) úspěchu mají nakročeno i jistí Sojourner.

S původem Sojourner se to má docela složitě. Kapela o sobě tvrdí, že její kořeny jsou částečně na Novém Zélandu a částečně ve Švédsku, ale současným působištěm je Skotsko, přičemž Metal-Archives navíc hlásá, že jedna členka (která je moc pěkná, jen tak mezi námi) je z Anglie a jeden člen ze Španělska. Prase aby se v tom vyznalo. Radši to nechme plavat a věnujme se samotné hudbě.

Sojourner na sebe prvně upozornili v loňském roce, kdy vydali svůj pilotní singl „Heritage of the Natural Realm“ (skladba se s odlišným mixem nachází i na dnes recenzované desce). Na něm se ukázala krása dnešního internetového věku, protože si skladbu poslechly tisíce lidí, jejichž feedback byl veskrze pozitivní. Snad i proto po Soujourner skočili kultovní Avantgarde Music, pod jejichž křídly je nyní servírován řadový debut „Empires of Ash“. A nutno dodat, že i v jeho případě jsou ohlasy nadšené, všichni to chválí a já osobně jsem snad ještě nenarazil na žádný negativní názor. Jste-li na tom podobně a také jste ještě nezaznamenali, že by se muzika Sojourner někomu nelíbila, pak vám udělám menší laskavost a nabídnu poněkud kritičtější pohled.

Ne, že by mne snad nějak zásadně ovlivňovaly náhodné názory na internetu, toho jsem dalek, ale jaksi mi na první pohled připadalo, že by Sojourner mohli být zajímaví, takže jsem se na poslech „Empires of Ash“ vlastně i docela těšil. Nicméně realita je pro mě docela zklamáním, jelikož se téhle mezinárodní partičce nepodařilo si mě omotat kolem prstu. Však atmospheric black metal to má už ve svém názvu – musí mít atmosféru. No, a zrovna v případě „Empires of Ash“ to tam jednoduše není. Je to takové poslouchatelné, ale vůbec nic navíc. Nemá to hloubku, nemá to tu vnitřní sílu, aby deska člověka stáhla, zhypnotizovala a nepustila jej. I přes jisté objektivní kvality a formální úroveň v Sojourner nespatřuji nic víc než (horší?) průměr.

Mohlo by se zdát, že absence onoho interního charismatu je tím nejzásadnějším problém. To je přinejmenším do jisté míry určitě pravda a už jen takhle skutečnost sama o sobě je dost na to, aby to „Empires of Ash“ podrazilo nohy. Že by se ale jednalo o jediný neduh? To fakt ne. Ono to asi jde ruku v ruce, ale Sojourner mě moc neberou i z toho důvodu, že je to celé takové neškodné… takové pohádkové. To je přesně to pravé slovo, jelikož vystihuje i jakousi naivitu a bezbřehý optimismus, který je dle mého u podobných záležitostí spíše na škodu. „Empires of Ash“ zní trochu jako soundtrack ke kýčovité fantasy knížce, jejíž děj je předvídatelný a plný klišé a v níž nakonec zvítězí dobro nad zlem, hlavní hrdina si vezme princeznu za ženu, chytnou se spolu za ruce a při zapadajícím sluníčku odejdou vstříc doživotnímu štěstí. Fujtajbl… kdyby mi bylo osm, asi bych to sežral, ale zase nevím, jak bych se v osmi letech dostal k black metalu, ha! No, tak či tak – nějak podobně na mě „Empires of Ash“ působí a nemyslím to zrovna jako pochvalu. Ale co si budeme povídat, ono to šlo předpokládat už na základě obálky…

No, a abychom už tu rakev zatloukli úplně, přidejme ještě poslední hřebíček. Album je prostě brutálně jednotvárné. To by v zásadě vadit nemuselo, pokud by člověka strhla silná atmosféra, ale ta se, jak už jsme si výše řekli, jaksi nedostavuje, takže tím spíš vyplyne na povrch, že skoro všechny skladby jsou si podobné jak vejce vejci. Občasný folkový motiv posluchače nijak zvlášť nevytrhne, naopak spíš ještě dotahuje onu propíranou pohádkovost do konce, a navíc nijak nezakryje šablonovitost, s jakou bylo „Empires of Ash“ složeno. Na druhou stranu, furt je to lepší než snaha o ozvláštnění v podobě „The Pale Host“, protože takováhle jemňoučká jakoby folková skladbička s ženským zpěvem je kýč jak poleno. Ale jestli vám zní zajímavě něco jako céčková Enya, tak by se vám asi líbil i tenhle track.

Sojourner asi bude trhák pro lidi, kteří jsou nekriticky nadšení z takových Saor anebo Summoning v méně bombastickém vydání a neškodnými kytarami (a to říkám i s vědomím, že Summoning fakt nejsou žádní chaoticky riffující extrémisti)… až na fakt, že Sojourner z mého úhlu pohledu zmiňovaným skupinám nesahají ani po pytlík. Původně jsem měl v téhle recenzi napsané, že mě „Empires of Ash“ vyloženě nesere, ale když jsem to tak po sobě četl, uvědomil jsem si, že bych si tímhle prohlášením lhal do kapsy. To album se mi totiž nelíbí a už si ho nikdy nepustím. Na kýčovitý black metálek pro děti mě totiž fakt neužije. Za mě jednoznačné zklamání a navrch mě mrzí, že se pod tohle podepsal jeden z mých nejoblíbenějších labelů.

Sojourner - Empires of Ash


Mesarthim – Pillars

Mesarthim - Pillars

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 31.3.2016
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 37:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Před nedávnem jsme tu v recenzi probírali debutovou desku „Isolate“ od australského projektu Mesarthim. Už tehdy jsem v ní psal, že kapela má na kontě ještě novější EP s názvem „Pillars“, a zároveň jsem avizoval, že se na něj v dohledné době také podíváme. Dohledná doba nastala právě nyní, tak pojďme na věc.

Předně je nutno zmínit, že ačkoliv se jedná „jenom“ o minialbum, není „Pillars“ žádným druhořadým počinem či nepříliš viditelnou jednohubkou. Popravdě řečeno, kdyby to kapela označila jako klasickou dlouhohrající desku, asi by na to nikdo neměl kecy, jelikož hrací doba nahrávky dosahuje 37 minut (na desku normálka, na EP úctyhodná stopáž), což je o pouhých šest minut méně než u „Isolate“. Každopádně, pro příznivce Mesarthim je to jistě dobrá zpráva, protože mají další slušnou porci materiálu k poslechu. Navíc, hlavní je přece jenom kvalitativní náplň disku, nikoliv formální označení, tak hurá k nějakým podrobnostem.

Po hudební stránce se Mesarthim oproti „Isolate“ nijak zvlášť neposunuli. To ale není žádným velkým překvapením, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že „Pillars“ vychází pouhého tři čtvrtě roku po debutu. Opět se tedy jedná o vesmírem opředený atmosférický black metal ve středním tempu, jehož hlavní devízou je relativně netradiční pojetí v podobě pozitivněji naladěné atmosféry. Ta stejně jako posledně plyne především z výrazných kláves, které lze označit za tu hlavní složku muziky Mesarthim a právě za ten nástroj, jenž to celé táhne kupředu.

Přesto si jistých menších rozdílů povšimnout lze. Předně se mi zdá, že tentokrát se Mesarthim dokázali vyvarovat těch vyloženě teplých a přespříliš sladkých motivů, což samozřejmě kvituji. Stejně tak ubylo i takové té echt pozitivní nálady, takže „Pillars“ se nese v o něco málo vážnějším duchu, byť je pravda, že o nic temného se nejedná ani tentokrát. Nicméně je to z mého pohledu dobré směřování a už jen díky onomu nižšímu „gay levelu“ považuji „Pillars“ za o trochu lepší počin než „Isolate“. Pokud se vám ovšem debut líbil, nemusíte se bát, že by šlo o nějaký obrovský obrat, jsou to spíš takové pocitové nuance, takže myslím, že i s „Pillars“ byste měli být spokojeni.

Vedle toho mi připadá, že se na EP podařilo přinejmenším v jisté míře odbourat i druhý neduh, který jsem v recenzi „Isolate“ vyčetl. „Pillars“ na mě totiž působí trvanlivěji a prozatím se mi ještě neoposlouchalo. A když to sečtu všechno dohromady, tak bych se nebál označit minialbum za povedené. Tak či onak, v Mesarthim je cítit potenciál a další kroky těchto Australanů hodlám sledovat. Příznivci atmo-blacku by si na tohle jméno počíhat určitě měli.


Mesarthim – Isolate

Mesarthim - Isolate

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Avantgarde Music
Původní vydání: 26.7.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Osteopenia
02. Declaration
03. Interstellar
04. Abyss
05. Floating
06. Isolate

Hrací doba: 43:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metaversus PR

Už jen obálka „Isolate“ zcela jasně křičí, že tato deska bude svou atmosférou mířit mimo náš svět. Odhad je to samozřejmě správný, jelikož kroky Mesarthim skutečně směřují do kosmických dálav a mezi hvězdné mlhoviny. Nicméně, v tomto případě by bylo docela liché očekávat zdrogovanou psychedelickou jízdu a pohnutí mysli. Mesarthim volí spíše atmosféricky blackmetalové rozjímání a ve velké míře i melancholii. Jejich podání stylu je ovšem – to si můžeme na rovinu říct hned teď – relativně zajímavé.

Na úvod by se asi slušelo nepříliš známou formaci představit. Jenže zde jaksi není co představovat, neboť není známo, kdo za touhle kapelou – nebo možná ještě lépe řečeno studiovým projektem – stojí. Ví se jen to, že jde o duo pocházející z Austrálie. První známkou života bylo právě dnes recenzované dlouhohrající album „Isolate“, jež vyšlo v půli loňského roku. Nicméně potenciál v Mesarthim velmi rychle zavětřil kultovní label Avantgarde Music, jenž vzal skupinu pod svá křídla a původně jen digitálně vydanou nahrávku vypustil v únoru do světa znovu a tentokrát již v důstojné fyzické podobě. Nutno dodat, že Mesarthim na nic moc nečekali a krátce po reedici „Isolate“ naservírovali druhý, tentokrát už zbrusu nový počin v podobě EP „Pillars“, o němž bychom si měli pohovořit velmi brzy v jiném článku.

Jistě vás hned na konci prvního odstavce napadlo, v čem že to podání vesmírného black metalu u Mesarthim tak zajímavé. Čistě co do té metalové složky vlastně nic moc. V tom úplném základu se totiž jedná o normální depressive blackmetalové výrazivo, jak jej všichni známé od mnoha jiných skupin. A to včetně vokálu, byť se nejedná o takový ten charakteristický suicidal jekot. Zde je ten řev spíše utlumený a jakoby hlubší, ale do nějaké nefalšovaně DSBM formace by to sedlo úplně v klidu a nikoho by ani nenapadlo se nad tím pozastavovat.

Správně začínáte tušit, že Mesarthim k tomuto základu budou přidávat cosi navíc, a samozřejmě máte pravdu. Ona relativní zajímavost a v neposlední řadě také ona „vesmírnost“ totiž pramení z velmi výrazných kláves. Takhle napsané to asi na první pohled nevypadá jako nějaké extrémní terno, ale nutno k tomu dodat, že ty klávesy jsou nejen mnohde melancholické, ale místy skoro až regulérně sladké nebo dokonce popové. Zní vám to spíš jako negativum. Popravdě, kdyby se mě někdo snažil na poslech nalákat zrovna tímhle, tak bych si spíš představit nějakou kokotinu a dotyčného poslal vymřít do škarpy­…

Jenže ono to navzdory očekávání docela funguje. Alespoň mě osobně ta nahrávka poměrně baví. Mesarthim navíc po celou dobu jedou podle takřka neměnného receptu pomalých až středně rychlých riffů, nad nimiž plují ony vtažené klávesy, ale ani to nijak nevadí. Není problém se do toho zahloubat a ten poslech si po většinu času vlastně i užívat. Atmosféra je funkční, ale pokud to doposud nevyplynulo z již řečeného, tak vězte, že se skutečně jedná o melancholický poslech. Ten „depressive“ black metal není depresivní ani za mák, stejně tak je to na světelné roky (jak příhodné přirovnání) vzdáleno nátlakům typu Darkspace. Nálada Mesarthim je spíše… no, pozitivní. A právě v tom tkví ona zajímavost, protože pozitivnost je to poslední, co bych u kosmického black metalu vyhledával, a také to úplně poslední, co by mě papírově u kosmického black metalu mělo bavit.

Jsou jen dvě věci, co trochu pizdí kladné dojmy. Jednak je to skutečnost, že Mesarthim se – vzhledem k nastavenému směřování ne úplně neočekávatelně – bohužel nevyvarovali několika homosexuálních momentů. Většinou se ta míra „teplometství“ drží v rozumné normě, takže „Isolate“ působí sympaticky až příjemně. U některých motivů se však tu míru nepodařilo odhadnout úplně stoprocentně a je to na můj vkus trochu moc. Na druhou stranu ale musím sportovně uznat, že nikdy to není tak moc přes čáru, aby mi činilo nějaké velké obtíže to kousnout a počkat, než ten teplý motiv za chvilinku odezní. Druhý problém pak tkví v tom, že po prvotním zaujetí a velmi zábavných úvodních posleších se tak formulka docela rychle opotřebuje.

Vzato kolem a kolem však „Isolate“ stále považuji za vcelku povedené album, jehož poslech mohu doporučit těm z vás, jimž se zamlouval třeba debut taktéž australského projektu Germ. Tu paralelu s „Wish“ totiž není těžké slyšet, jen si to představte trochu monotónnější, hudebně i vokálně. Tu monotónnost však nechápejte jako negativum… spíš to berte jen jako trochu odlišné podání téhož.

Mesarthim - Isolate