 |
|
Země: Kanada Tracklist: Hrací doba: 41:50 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Myslím, že snad každý z nás má nějaké kapely, u nichž slyší objektivní kvality, přesto je nepotřebuje nebo snad dokonce ani nechce poslouchat. Kapely, proti nimž člověk nemůže říct nic vyloženě špatného a které třeba i uznává, ale sám nemá důvod jim věnovat svůj čas.
Pro mě osobně k nim tak trochu patří i Kanaďané Finnr‘s Cane. Ačkoliv u nich se jedná spíš o ten první případ, tedy že víc nepotřebuji, než že bych nechtěl. Respektive tedy – jejich první desku „Wanderlust“ z roku 2010 jsem vlastně ani neslyšel. Mé pozorování se tím pádem opírá zejména o druhé album „A Portrait Painted by the Sun“ z roku 2013. To jsem se svého času snažil poslouchat docela dost a měl jsem z něj přesně ten pocit, jejž jsem se snažil popsat výše – slyšel jsem, že to je vlastně dobré, ale mě samotného to úplně stoprocentně neoslovilo a nenašel jsem žádný skutečný důvod, proč bych si měl Finnr‘s Cane oblíbit. Což je ostatně i důvod, proč jsem se poté zpětně nevracel ani k „Wanderlust“.
Od té doby uběhlo již celých pět let, během nichž o Finnr‘s Cane nebylo příliš slyšet. Anebo třeba bylo, ale přinejmenším já jsem nenaslouchal. Faktem nicméně zůstává, že od té doby Kanaďané nic nevydávali až do letošního roku, kdy pustili do světa třetí dlouhohrající nahrávku „Elegy“. Právě ta mě přiměla dát Finnr‘s Cane druhou šanci.
Hádám, že asi nikdo z vás nespadne ze židle překvapením, když řeknu, že ani na „Elegy“ se karta nijak zásadně neobrací. Finnr‘s Cane pro mě zřejmě i nadále zůstanou skupinou, kterou sice budu tiše respektovat, ale ani se o ni nebudu zajímat. Několik postřehů k novince bych si přece jenom dovolil připojit. Některé z nich by totiž mohly leckoho z čtenářů přesvědčit, že vás by naopak Finnr‘s Cane zajímat mohli.
Jedním z takových je nenápadné sdělení, že mi Kanaďané na „Elegy“ v mnohém připomínají Agalloch. Portlandská formace bývala v našich končinách dost oblíbená, tudíž věřím, že někoho z vás by tím pádem mohlo „Elegy“ začít zajímat. Takhle silnou podobnost si z „A Portrait Painted by the Sun“ nevybavuji, ale klidně to berte s rezervou, poněvadž paměť je děravé zařízení a mívá sklony zkreslovat. Každopádně, ty asociace jsou třeba v písni „Willow“ opravdu nepřeslechnutelné, zejména v její druhé polovině. Paradoxně, ta první část, kde se duch Agalloch ozývá o poznání méně, mi přijde záživnější.
Dále bych přihodil sdělení, že „Elegy“ je o něco poutavější ve své druhé půli. Pomyslným mezníkem budiž pohodová instrumentálka „Empty City“. Od ní dál má album místy opravdu co nabídnout. „Earthsong“, „Lacuna“ i „A Sky of Violet and Pearl“ ve svých útrobách ukrývají velmi dobré momenty. Což je dost příjemná změna oproti fádní titulce a rovněž nepříliš zajímavé „Strange Sun“.
Když se ovšem na album podívám jako na celek, stále mám pocit, že mu něco málo schází. Dílčí pasáže jsou dobré až skvělé, ale dojem trochu sráží horší první půlka. Navíc i v těch písničkách z pozdější části desky se tu a tam najde moment, který mi úplně neleze pod fousy a dokázal bych si představit, že by se mu dalo věnovat víc péče. Nepopírám ovšem, že všechno z toho může být jen můj subjektivní pocit, takže od poslechu vás nechci vyloženě odrazovat.
Navíc si myslím, že v rámci těch atmosférických měkčích metalů je rozhodně důstojnější poslouchat Finnr‘s Cane než třeba Alcest a jim podobné. Když nic jiného, u Finnr‘s Cane mám pořád pocit, že poslouchám rozumně provedenou hudební produkci, nikoliv úlitbu rozervané duši homo-melancholika. Stejně bych řekl, že navzdory řečenému patří Finnr‘s Cane společně s Fractal Generator k tomu zajímavějšímu z projektů Darrena Favota, protože jde pořád o výrazně lepší hudbu než třeba As Autumn Calls nebo Wolven Ancestry.
