Archiv štítku: atmospheric metal

Eldamar – The Force of the Ancient Land

Eldamar - The Force of the Ancient Land

Země: Norsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Northern Silence Productions
Původní vydání: 4.2.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Spirit of the North
02. Winter Night
03. Travel in Woods
04. From Life to Spirit
05. Valkyrjur Ancient Ones
06. The Border of Eldamar
07. Galaðwen the Eldar
08. New Beginning

Hrací doba: 74:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Tolkienův fantasy svět metalové kapely vždy lákal. Bylo to už dávno předtím, než se strhla obrovská celosvětová Pánoprstenovská mánie zapříčiněná natočením velkolepé adaptace knih, a je to tak i v době, kdy už tato mánie opadla a pozornost mainstreamového publika potažmo filmového průmyslu se přesunula jinam. Eldamar je další do rodiny podobně laděných projektů, přičemž je zajímavé, že mnohé tyto skupiny spojuje nejen tématika, ale i podobný zvuk. Pokud tedy slyšíte na jména jako Caladan Brood, pro mě za mě třeba Emyn Muil a samozřejmě v první řadě především Summoning, pak jste u Eldamar na správné adrese.

Eldamar konkrétně pochází z Norska a jedná se o jednočlennou formaci, jejíž hlavní postavou je Mathias Hemmingby. Jedná se o mladého muzikanta (Metal-Archives udává, že mu je rovných dvacet let), pro něhož je Eldamar první hudební prezentací. Mathias se neobtěžoval s žádnými demosnímky a okamžitě se vrhl na dlouhohrající desku, jež vyšla v únoru letošního roku pod názvem „The Force of the Ancient Land“. A nedlouho nato se mu dostalo odezvy, jakou snad ani nemohl čekat – potenciál zavětřila zavedená firma Northern Silence Productions, která hned v květnu pustila do světa profesionálně udělanou reedici na digipak CD.

Hádám, že dle výše nastíněného obsahu muziky a zmíněným skupinám asi tušíte, jak bude „The Force of the Ancient Land“ znít. A víte co? Ono to přesně takhle skutečně zní. U Eldamar nenajdete ani náznak čehokoliv novátorského či objevného, je to úplně klasický průhledný tolkienovský black metálek, jak jste jej slyšeli už na mnoha jiných místech v takřka stejné podobě. Ale to se při obálce, jakou reedice disponuje, asi dalo čekat, spíš opak by byl překvapením. Očekávejte tedy epicky rozmáchlé písně, které svou stopáží jdou i vysoko nad deset minut. S jedinou výjimkou v podobě finální „New Beginning“ trvající „jenom“ necelých devět minut a obligátních nemetalových meziher „Travel in Woods“, „Valkyrjur Ancient Ones“ a „Galaðwen the Eldar“.

A takhle rozděleno vlastně funguje i celé „The Force of the Ancient Land“Eldamar zná jen dvě polohy. Jedna je ke slyšení ve všech metalových skladbách, druhá ve všech mezihrách. Co to znamená? Jednoduše, intermezza jsou pohádkový patetický ambient. A ony metalové kousky? Že se vůbec ptáte. Pomalá tempa, monotónní zastřená kytara, zastřený vokál, jednotvárné bicí a hlavně výrazné ambientní zasněné klávesy. Recept je to docela jednoduchý, navíc po celou hrací dobu dokola omílaný, přesto si Eldamar věřil na neskromnou délku jedné a čtvrt hodiny.

Upřímně, „The Force of the Ancient Land“ není žádný velký zázrak. Jednoduše je to takový mírně přiteplený kýč. Abych ale nebyl úplná svině a nekecal, tak musím říct, že se to dá strávit i bez újmy na zdraví. Vlastně se nahrávka poslouchá docela v klidu a i těch 75 minut lze dát bez extrémnějších obtíží zvládnout. Snad až na nějaké chvilky jako třeba „Travel in Woods“, jež je na můj vkus až moc tklivá. Některé jiné momenty jsou ovšem docela dobře a vcelku hezky vystavěné.

Eldamar

Nic extra, ale na druhou stranu mě to neotravuje jako mnozí jiní z téhle sorty skupin. Například takoví Sojourner, které jsem tu recenzoval před půl rokem a kteří hrají relativně podobně jako Eldamar, mě vysírali o kotel víc a při jejich desce jsem měl chuť akorát tak zdechnout z nadměrné koncentrace homosexuálních kytarových výmrdků. „The Force of the Ancient Land“ mě aspoň neuráží, ačkoliv nemohu tvrdit, že bych si to kdykoliv v budoucnu chtěl pustit znovu. Jestli ale tenhle styl žerete, pak se vám Eldamar s největší pravděpodobností líbit bude.


Solitvdo – Hierárkhēs

Solitvdo - Hierárkhēs

Země: Itálie
Žánr: atmospheric / melodic black metal
Datum vydání: září 2016
Label: Eremita Produzioni / Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Hierarkhes
02. Aristokratia
03. Devotio – Marco Curzio
04. Fides, pietas, gravitas, virtus
05. Il silenzio

Hrací doba: 46:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Původně jsem tak úplně neměl v plánu novou desku Solitvdo poslouchat. Nicméně ne nadarmo se říká, že člověk kupuje očima – nakonec mě přesvědčil lákavý obal „Hierárkhēs“. Tenhle druh grafiky mám rád a líbí se mi; klidně se můžete smát, že je to pěkně debilní důvod, proč nějakému albu věnovat svůj čas, ale co už. Byly i nahrávky, které jsem si pouštěl z mnohem zhovadilejších důvodů.

Tak či onak, já asi nejsem tím důvodem, proč jste na tuhle recenzi klikali (alespoň tedy doufám), takže se pojďme věnovat Solitvdo resp. nějakým těm obligátním úvodním kydům, bez nichž se to asi neobejde, máme-li se bavit o nepříliš známé kapele. Jedná se o jednočlenný projekt, v jehož čele stojí jistý D. M. pocházející z Itálie. Pokud je mi správně známo, Solitvdo je jeho jediným působištěm. „Hierárkhēs“ nese v dlouhohrající diskografii pořadové číslo dva a navazuje na debut „Immerso in un bosco di querce“ (původní edice na audiokazetě z roku 2014, CD reedice o rok mladší).

„Hierárkhēs“ skupinu představuje jako klávesově blackmetalovou záležitost. Solitvdo ovšem ctí, že se nejedná o bezduché symfonické pidlikání, vzhledem ke kontextu a konceptu využití kláves a majestátních nálad smysl dává. Navíc lze pochválit, že na rozdíl od „Immerso in un bosco di querce“, kde byla ústředním tématem provařená matička příroda, je obsahová náplň „Hierárkhēs“ trochu netypičtější a snad i lákavější. Novinka se totiž zaobírá kulturou a odkazem antického Říma.

Zatím to tedy vypadá vcelku sympaticky, ale po hudební stránce „Hierárkhēs“ žádným velkým zázrakem bohužel není. Solitvdo staví na skladbách delšího rázu – jedině s výjimkou prostřední „Devotio – Marco Curzio“ se všechny ostatní položky tracklistu hravě přehouply přes devět minut a v případě finální „Il silenzio“ dokonce přes jedenáct minut. Je tu tedy spousta prostoru pro vybudování pořádné atmosféry, což je také zcela zjevně cílem Solitvdo. Výsledek však zůstal zaseknutý někde na půli cesty ke kýženému opusu.

Písničky jsou poměrně jednotvárné a většinou jen dokola omílají, případně jen zlehounka obměňují jednu kytarovou linku. Bicí mi znějí trochu plastově, předpokládám, že půjde o bicí automat, jehož podoba sice není vysloveně průserová a postupem času jsem si na ni zvykl, ale vzpomínám si, že při prvním poslechu mě ten zvuk praštil přes uši. Vokály jsou vcelku nevýrazné a příliš pozornosti nepoutají, jsou zapuštěné mezi vše ostatní a působí tedy spíše jako další nástroj. Z toho tudíž tak nějak logicky plyne, že nejvýraznějším prvkem „Hierárkhēs“ budou klávesy. Skutečně tomu tak je, ale lze pochválit, že nejde o otravně kýčovitý rádoby epický patvar. Je z nich samozřejmě cítit majestát, epičnost a v dobrém slova smyslu až patos (což koresponduje s výše zmiňovanou tématikou „Hierárkhēs“) a také jsou výrazné, ale nepůsobí to nijak zvlášť otravně. Ale na druhou stranu ani nijak zvlášť poutavě.

Solitvdo - Hierárkhēs

Jako celek „Hierárkhēs“ nemá dostatek síly na to, aby dokázalo posluchače zajmout nějak výrazně. Na produkci Solitvdo vlastně není nic vyloženě špatného, na co by šlo ukázat a co by se dalo odstřelit. Jen to celé působí poněkud průměrnějším dojmem. Poslouchá se to příjemně, funguje to jako slušná kulisa, ale nic víc se v tom nalézt asi nedá. Jestli zrovna nemáte do čeho (nebo koho, haha) píchnout, pak s „Hierárkhēs“ nic moc nezkazíte, nebudete-li mít přehnaně vysoká očekávání. Jako ukrácení času při čekání, než k vám nějak doputují zajímavější záležitosti, se to na Bandcampu dá několikrát otočit. Toť ale vše.


Frigoris – Nur ein Moment…

Frigoris - Nur ein Moment…

Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 25.8.2016
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Et in arcadia ego
02. Himeros
03. Trúwen
04. Lichtträger
05. Persona
06. Station

Hrací doba: 52:14

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Německé kvarteto Frigoris nepatří k nikterak nápadným formacím a minimálně na první pohled se řadí jen k dalším z mnoha. Kapela razící cestu atmosférického black metalu s přírodním zabarvením nevybočuje a hraje si to své, bez výrazné posluchačské odezvy a tisíců prodaných nahrávek. Šest let starý dlouhohrající debut zůstal bez povšimnutí a bylo to až „Wind“ z před tří let, které dokázalo jméno kapely z podpodzemí vytáhnout alespoň o patro výš. Téhle desce jsme se věnovali také my a Frigoris mohli být spokojeni, ne každá začínající formace od nás odejde s výrazně nadprůměrným hodnocením. Názor tehdy recenzujících kolegů nebudu ani podepisovat, ani vyvracet, deskou jsem se proposlouchal jen letmo, a to až za účelem, jak k novince přistupovat. Tři roky jsou přece dlouhá doba a stát se mohlo cokoli. Ta největší změna se ale nakonec týká obalu, mezi námi dosti příšerné slátaniny se zjevnými grafickými prohřešky.

Frigoris se věnují přírodně laděnému atmosférickému blacku a nejinak je tomu na novince „Nur ein Moment…“. Zde kapela předkládá šestici kompozic, které nemají daleko k atakování desetiminutové hrací doby. Jaké ony skladby jsou? V první řadě podobné. Podobné ladění, podobná tempa, žádné zkratkovité manévry a matení posluchače, „Nur ein Moment…“ je jedna velká jistota. Nezradí, avšak pro svou přílišnou sevřenost nedokáže ani překvapit. Stejně jako překvapivosti se Frigoris zřekli také invence. Atmosférický black je plný generičnosti, přesto se najdou výjimky, které přichází s ozvláštňujícími prvky, jež lze chápat alespoň za sympatickou snahu bránící se ustrnutosti. Němci se ovšem ani nesnaží, pozorný a otevřeně hledící jsem byl doufám dostatečně. Přesto, neochota inovovat a překvapovat není automatickým důvodem k odsudku.

Atmosférický black metal v podání Němců působí poměrně striktně. Metalové pasáže jsou s vysokou pravidelností prokládány typickou žánrovou sounáležitostí, akustickými vsuvkami, jež jsou tradičně dedikovány přírodním krásám. Obě složky, metalová a akustická, jsou odděleny striktně, bez potřeby proplétat a hledat jemnosti cestu skrze metalové hromobití. Frigoris však přesto skládají poměrně zručně, separovanosti zmiňovaných složek navzdory. Posluchačovu pozornost udržují hlavně kytary, které konstantně přechází mezi povedenými harmoniemi, byť – opět nutno podotknout – stěží objevnými. K jednoznačným přednostem „Nur ein Moment…“ patří vývoj jednotlivých skladeb, a to po celé délce bez spatřitelných záseků. Je tato skutečnost jedním ze základních stavebních kamenů pro vydařenou atmosféru? Zcela jistě, také na ní celé album stojí. Především proto se příjemně poslouchá a proto je snadné se přes nemalý počet nedostatků obstojně přenést.

Frigoris

Před sebou mám album, které disponuje velmi slušnou poslouchatelností a solidním skladatelským umem projevujícím se konstantně, především v rámci metalových pasáží. Ty akustické lze častokrát označit za nevýjimečné, udržovací. Jsou povinností vůči tezím kapelním i stylovým. V rámci žánrových vod patří Frigoris k tomu lepšímu, rozhodně však ne mezi špičku, tedy má-li být měřítkem pro hodnocení současné formy kapely právě „Nur ein Moment…“. Nepříliš silné pocity možná vyvolává silná konkurence v mém současném přehrávači, třeba je to i tím, že z podobného ranku jsem letos slyšel výrazně lepší nahrávky. Nebo na mě stále nepřišel podzim a já chci být na neobjevný atmoblack zlý, co já vím.


Kzohh – Trilogy: Burn Out the Remains

Kzohh - Trilogy: Burn Out the Remains

Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Ashen Dominion

Tracklist:
01. Panoukla DXLII
02. Crom Conaill
03. H19N18

Hrací doba: 37:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

To, co se zpočátku tvářilo jen jako vedlejší projekt (s trochou nadsázky snad i superskupina?) členů formací jako Khors, Ulvegr, Elderblood či Reusmarkt, už zjevně přerostlo v regulérně fungující a samostatnou kapelu. Kapelu, jejíž existence navíc nestojí jen na přítomnosti jmen jako Khorus, Odalv nebo Helg (a to i navzdory skutečnosti, že název Kzohh jsou vlastně počáteční písmena jmen jednotlivých muzikantů složená do jednoho slova), ale dokáže obstát i samostatně a její hudba dává smysl.

Činnosti Kzohh velice rychle nabrala velice rychlé (haha) obrátky. Vždyť jsou tomu teprve dva roky, co v říjnu 2014 vyšel debut „IAOLTDOTAD“. Dnes už Ukrajinští vydávají třetí desku „Trilogy: Burn Out the Remains“ a v mezičase začali i koncertovat – byť se nejedná o nekonečná turné (i přesto se již stačili objevit i v České republice, kde je letos hostil festival Hell Fast Attack). V takové konstelaci to samozřejmě svádí položit možná trochu klišovitou, leč zcela esenciální otázku, zdali si Kzohh s takovou kadencí dokážou držet laťku kvality, jež byla až doposud nasazena dost vysoko.

„IAOLTDOTAD“ bylo skvělé a jeho loňské pokračování „Rye. Fleas. Chrismon.“ rovněž. Není tedy důvodu, proč na „Trilogy: Burn Out the Remains“ neklást velké nároky. Nedokážu ale úplně jednoznačně říct, jestli jim novinka dostála. „Trilogy: Burn Out the Remains“ je rozhodně výborné a zajímavé album, jehož poslech mě baví, má hustou atmosféru a minimálně dvě skladby jsou sakra povedené. Přesto mám takový vtíravý pocit, že kdyby došlo na lámání chleba, „IAOLTDOTAD“„Rye. Fleas. Chrismon.“ bych musel nacenit výše. Navzdory tomuto tvrzení se však i v případě „Trilogy: Burn Out the Remains“ stále bavíme o vysokém nadprůměru. Což svým způsobem mluví samo za sebe, jak velká kvalita v Kzohh tkví, když i nejméně dobré je vlastně pořád skvělé a stojí za koupi.

„Trilogy: Burn Out the Remains“ přináší výraznou změnu v dramaturgii. Zatímco oba předchůdci nabízeli sedm písní, nejnovější počin obsahuje jen tři. Sice dvě mají bezmála třináct minut a jedna se hravě přehoupla přes jedenáct, ale tohle nejsou hrací časy, jaké by u Kzohh byly novinkou – v takových stopážích se přeci pohybovala většina z prvních dvou alb. To se podepsalo na stopáži „Trilogy: Burn Out the Remains“, nicméně lze asi chápat, že takto rychle nejde dávat dohromady jednu hodinovou desku za druhou. Zatímco debut tedy hrál téměř 70 minut a druhá fošna 58 minut, novinka oproti svému přímému předchůdci čas snižuje o více jak dvacet minut. To však berte čistě jen jako konstatování objektivního faktu, nikoliv výtku – lepší takto, než to na tu hodinu natahovat uměle!

Kzohh

Z přítomné trojice skladeb mě baví především první a třetí. Úvodní „Panoukla DXLII“ by cynik mohl nazvat hodně nakynutým intrem, přestože se jedná o nejdelší položku tracklistu. Je ale pravda, že předobraz Kzohh coby blackmetalové skupiny tato píseň úplně nenaplňuje (byť zasvěcení již z minulosti jistě vědí, že Kzohh to umí i nemetalově). Její podání je spíš soundtrackové, prim hraje plíživá atmosféra, která s postupujícími minutami krásně houstne. Hlavní devízou „Panoukla DXLII“ je vedle nálady právě skvělá gradace a třeba nástup kytar v polovině skladby je prostě parádní, stejně tak nelze nepochválit odzbrojující výkon vokalisty Zhotha.

Vlastně ten samý popis by šel s trochou fantazie naroubovat i na finální kompozici „H19N18“, ale s jedním rozdílem – tato je snad ještě působivější. Právě z toho důvodu bych právě ji nazval vrcholem, pokud bych si nějaký musel vybrat, ačkoliv je nám asi všem jasné, že mluvit o nejlepším songu u alb o těch písních je trochu hovadina. Prostředí „Crom Conaill“ taktéž není špatná a vůbec nedělá Kzohh ostudu, nicméně vedle „Panoukla DXLII“ a „H19N18“ působí tak trochu nejobyčejnějších dojmem. Sice i ona má slušnou atmosféru a několik povedených pasáží (osobně mě baví zejména darkambientní střed), přesto je to na „Trilogy: Burn Out the Remains“ ten nejkonvenčnější kousek. K přeskakování však není sebemenšího důvodu, protože i navzdory pozici nejslabšího místa to stále má cosi do sebe.

Kzohh

„Trilogy: Burn Out the Remains“ drží pohromadě především díky své náladě a zodpovědně budovanému tlaku – to jde Kzohh vážně dobře. Nezastírejme ovšem skutečnost, že je na místě si postěžovat, že novinka prostě neobsahuje něco skutečně odzbrojujícího, jako byl posledně opus „Massebegravelser“ nebo saxofonová hostovačka v „To Walk in Blood… to Step a Blood…“ na debutu.  Kdybych ale tvrdil, že se mi „Trilogy: Burn Out the Remains“ nelíbí, tak bych pěkně kecal, protože pořád je to výtečné album, které si rád koupím.

P. S. Součástí desky – a to i její standardní verze – je také DVD, na němž se nachází živý záznam s písněmi „Pest kamen mit Schiffen“, „Alousia et pestilentia ignearia“, „Massebegravelser“ a „Vind i de tomma ögonhålor“ (všechny pocházejí z „Rye. Fleas. Chrismon.“). Živák je povedený a ukazuje, že muzika Kzohh funguje dobře i koncertně. Minimálně dvě skladby z tohoto DVD lze nalézt i na YouTube (viz a viz).

Kzohh


Darkher – Realms

Darkher - Realms

Země: Velká Británie
Žánr: dark folk / atmospheric metal
Datum vydání: 19.8.2016
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Spirit Waker
02. Hollow Veil
03. Moths
04. Wars
05. The Dawn Brings a Saviour
06. Buried Pt. I
07. Buried Pt. II
08. Foregone
09. Lament

Hrací doba: 44:54

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou debutová alba, od nichž člověk nejenže nečeká nic zvláštního, od nichž dokonce nečeká vůbec nic. Na jiné prvotiny jsou naopak kladeny vysoké nároky – debutovému statusu navzdory. Vše má ale svůj důvod, což platí i o nahrávce „Realms“, která jednoznačně spadá do té druhé jmenované sorty. Důvod? Jayn Hanna Wissenberg se totiž doslova blýskla už před dvěma lety s pilotním minialbem svého osobního projektu Darkher. Zatímco v rámci své předchozí skupiny The Steals se prezentovala folkovým přístupem k shoegaze, v rámci onoho EP „The Kingdom Field“ se vydala trochu jiným směrem, byť jisté hodnoty – především folkový nádech a důraz na atmosféru – vyznávala i pod novým jménem. Shoegaze se ovšem vytratil a celková nálada materiálu byla mnohem temnější, což mně osobně rozhodně sedělo.

„The Kingdom Field“ bylo jednoduše skvělé – ať už se jednalo o původní bezejmennou verzi se třemi písněmi, již si Darkher vydala sama, anebo následnou čtyřpoložkovou a nově smíchanou reedici (přibyla píseň, podle níž byla nová edice EP pojmenována) pod značkou Prophecy Productions (právě s tímto vydáním jsem si Darkher všiml i já). Očekávání vůči „Realms“ tedy byla vysoko, jelikož na své prvotině Darkher jednoznačně ukázala, že hrátky s neutěšenou atmosférou jí nejsou vůbec cizí a že má schopnosti dát dohromady působivou hudbu. A je více než potěšující, že dáma z Velké Británie nezklamala ani na dlouhohrajícím formátu, kde neřadově načrtnutý potenciál zúročila do nádherné desky.

V jistých ohledech však „Realms“ překvapení přináší. Dalo by se snad polemizovat o tom, zdali je směr, jakým se Jayn H. Wissenberg na novince ubírá, dobrý nebo špatný, ale… No, nebudu zastírat, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nicméně dokud má výsledek tak hutnou atmosféru, jakou „Realms“ bezesporu má, tak si stěžovat nemohu. O čem že to mluvím? Vysvětlení je dosti jednoduché. „The Kingdom Field“ bylo především temným folkem. „Realms“ folkový nádech s bezútěšnými spodními proudy neopouští, jenže navrch přidává hutné kytary, díky nimž řadový debut stojí jednou nohou v metalových vodách. Představoval jsem si poněkud intimnější nahrávku, jakkoliv „Realms“ stále není žádným extrovertním cirkusem (což je samozřejmě plus). Ve finále mi to ale vůbec nevadí, poněvadž si mě album dost rychle získalo. A že se najednou muzika Darkher začala povážlivě blížit k hájemství bledé královny Chelsea Wolfe, k níž má Britka velmi blízko i barvou hlasu? Vlastně ani to vůbec nevadí, dokonce si myslím, že to mnozí mohou považovat spíš za plus.

Vzhledem k tomu, kolikrát již v recenzi padlo ono magické slůvko „atmosféra“, je asi zřejmě, že právě ona je tím hlavním důvodem, proč „Realms“ věnovat pozornost – je skutečně hutná, dokáže zapůsobit a má nějakou hloubku. To jsou všechno docela silná slova, ale věřte tomu, že v tomto případě opodstatněná, jelikož je to opravdu výborné. Je vidět, že holka má v tomto ohledu nepopiratelný talent, kterého také umí plně využít – pak je nasnadě, že výsledkem je skvělá záležitost.

Darkher

Nicméně to neznamená, že by „Realms“ stálo jenom na atmosféře. Jsou taková alba, jež drží pohromadě právě díky své vnitřní náladě, ale pro „Realms“ něco takového platí pouze zčásti. Jsou zde totiž i výtečně napsané skladby, které dokážou přijít se silnými motivy – dostatečně silnými na to, aby se člověku vryly do hlavy. Do jisté míry může být zklamáním, že asi tím nejvyšším vrcholem je „Foregone“opět. Jedná se totiž o jedinou píseň, již Darkher zrecyklovali z EP. Na „Darkher“ / „The Kingdom Field“ platila za středobod nahrávky, což se na „Realms“ opakuje. Vzhledem ke kontextu desky je zde „Foregone“ v lehce pozměněné verzi, aby korespondovala s kytarovějším vyzněním nahrávky, ale ze své působivosti naštěstí neztratila vůbec nic. Znovu se tedy můžete těšit na elektrizující napětí, nervní rytmickou linku, uhrančivý vokál i všechno další jen s tím rozdílem, že nyní je kytara ještě o chlup výraznější.

Nechci ovšem vzbudit dojem, že vše ostatní kouká „Foregone“ jen zdálky na záda, jelikož tu jsou i další kompozice, které se za tímhle kouskem drží ve velmi těsném závěsu. Předně bych vypíchnul „Wars“, jež byla uvolněna jakožto první ukázka už před vydáním, což byla výborná volba. Z jistého úhlu pohledu se jedná o podobně stavěnou píseň jako v případě „Foregone“, ale „Wars“ táhne kupředu především rituální rytmika. Hodně se mi líbí i klidnější skladby, v nichž nedostává metalem zabarvená kytara tolik prostoru – snad i díky tomu, že právě ony se nejvíc blíží tomu, co jsem od „Realms“ očekával původně. V tomto ohledu bych zmínil jednak „Moths“, jejíž první polovina je klidnější a směřuje k hutnější poloze ve druhé části, a především finální „Lament“, která je regulérně nádherná. Nicméně se nenechte zmýlit – neznamená to, že je veselejší nebo snad prosvětlenější, protože nálada je stále temná.

Darkher

To bylo jen několik konkrétních případů, abychom si rozuměli, že „Realms“ obstojí z vícera úhlů pohledu. Ve finále je pak příjemné, že i navzdory této skutečnosti, že několik konkrétních kompozic z celku svou kvalitou vystupuje a lze je označovat jako vrcholné momenty, deska funguje a nenudí ani jako celek. Za mě jednoznačná spokojenost. Je to velmi silné a to já mám rád – jste-li na tom stejně, pak neváhejte a „Realms“ si rozhodně obstarejte!


Mare Cognitum – Luminiferous Aether

Mare Cognitum – Luminiferous Aether

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Heliacal Rising
02. The First Point of Aries
03. Constellation Hipparchia
04. Occultated Temporal Dimensions
05. Aether Wind

Hrací doba: 50:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Když jsem před dvěma lety poprvé narazil na jméno Mare Cognitum, ujížděl jsem zrovna na konkurenčním řeckém projektu Spectral Lore, který měl tehdy na kontě velmi specifický opus „III“. A vzhledem k tomu, že tito interpreti toho mají mnoho společného – obojí one man projekt, stejný label, přibližně žánr, dokonce je spojuje splitko „Sol“ – čekal jsem, že tehdy čerstvá „Phobos Monolith“ bude cílit stejným směrem jako „III“. Jenomže to se tak úplně nestalo, a tak jsem impulzivně a nespravedlivě desku odvrhnul. A teprve nedávno jsem na ni opět narazil – a řekl si, proč jí nedat druhou šanci. A vyplatilo se. Z „Phobos Monolith“ se nakonec vyklubala velmi zajímavá záležitost, jež prezentuje atmosferický black metal plný melodií v rámci dlouhých, postupně se vyvíjejících kompozic. Pravda, bylo zde i pár formálních nedostatků, jaké mi zpětně nedovolí se k té desce modlit jako k něčemu v rámci subžánru kultovnímu, přesto to byl ten typ nahrávky, kterou člověk slyší a potěší ho, neboť si říká, že je tady třeba ještě slušný příslib do budoucna.

Od vydání „Phobos Monolith“ už uběhly dva roky a zatímco řecká konkurence tak nějak vybledla (hned vloni vydala dvojici EP, z nichž každé mělo délku jako regulerní dlouhohrající deska, ale kvantita nad kvalitou zde bohužel jasně zvítězila), na to, jak naváže Mare Cognitum, se čekalo v podstatě až do nynějška. Teprve letos v srpnu o sobě dal projekt opět vědět prostřednictvím splitka s Aureole. A netrvalo dlouho a na světlo světa přišla i nová regulérní studiovka „Luminferous Aether“, o níž tu dnes budu povídat. Jedná se o v pořadí čtvrtý dlouhohrající počin Mare Cognitum (nedávno mimochodem také vyšel v limitované edici box s prvními třemi alby na kazetách) a co se týče formálních parametrů, drží se v podstatě podobného modelu jako „Phobos Monolith“. Padesát minut hudby je zde opět rozděleno do pěti skladeb a to vše je uschováno pod sci-fi až pohádkově vyhlížejícím artworkem, který mimochodem obstaral český výtvarník Moonroot.

To, co asi člověk zaregistruje, jakmile poprvé novinku prožene ušima, je oproti předchůdci znatelně odlišný zvuk. Kytary jsou v porovnání s minulostí čitelnější, a to především ve výškách (melodiích), zatímco ty doprovodné jsou krotší. To má na jednu stranu pozitivní efekt na pasáže s opravdu nosnými melodiemi ve vyhrávkách, avšak v momentech, kdy si Jacob (hlavní a jediný mozek projektu) přeci jen trochu cucá nápady z prstu, je více poznat, že přichází vata. Desce až na výjimky schází větší hutnost a pohltivost. Namísto opravdu silné atmosféry je zde o špetku více samoúčelného pidlikání, když to tak trochu přeženu. Nicméně rozvržení nahrávky je celkem slušné. Rozvíjí se postupně a graduje i co se týče intenzity. Jediný problém je kvalitativní nevyváženost.

Mare Cognitum

Nejzajímavějším kouskem na albu je asi dvojka „The First Point of Aries“ a pak závěrečná „Aether Wind“, které obě prezentují velmi solidní nápady a navzdory různorodosti působí stále velmi celistvě. Jsou dostatečně melodické, takže jsou schopny zaujmout už napoprvé. Jen místy působí trochu samoúčelně natahovaně, ale zde to ještě nevadí tolik jako v ostatních skladbách. Na to asi nejvíce strádá trojka a jednička. U jedničky to lze ještě snáze tolerovat, neboť ta trochu působí, jako by vedla k následující „First Point of Aries”, která pak významně rozvíjí její ústřední motiv. Zároveň je na ní asi nejpatrnější jeden z prvků, díky nimž jsou první poslechy těžkopádné – na to, jak jsou skladby dlouhé, je zde velmi malá různorodost rytmiky a základů. Otvírák v podstatě na jednu zpočátku brnkanou melodii navrství hromadu variací. A tak to funguje častěji. Je to zřejmě záměr, který Jacobovi zjednodušuje práci, já mám ovšem radši buď větší dynamičnost a pestrost nebo větší psychedeličnost. Různé i rytmické proměny, mezihry či využití jiných zpěvů, nástrojů apod. by myslím pomohly pročistit projev a dodat desce špetku atraktivity. Anebo přidat na hutnosti. Deska působí na blackmetalové poměry celkem neprůrazně. V tomhle ohledu alespoň trochu vyčnívá „Occultated Temporal Dimensions“, jež disponuje plnějším zvukem.

Nová deska Mare Cognitum je tedy na jednu stranu z formálního hlediska dotaženější, co do celkového dojmu ovšem strádá, jak co se týče nápadů, tak především co se týče udržení jakési kompoziční kontinuity. V důsledku toho zkrátka neudrží pozornost tak dobře, jak tomu bylo na předchůdci. Na rozdíl od minula se zde zřejmě více odráží častý neduh one-man projektů – nedostatek autocenzury. Ty nejlepší momenty jsou výraznější a propracovanější, než tomu bylo kdy dřív, ale co naplat, když celek nedisponuje takovým tahem na bránu. Každopádně jsem zvědav, jak si projekt povede na dalších nahrávkách. Spojit pohltivost předchůdce s lepší kytarovou prací a všeobecně technickou stránkou novinky, mohl by z toho vyjít ideální atmosfericky blackmetalový opus. Zatím tu však limity jsou.


Somnium Nox – Apocrypha

Somnium Nox - Apocrypha

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.7.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 16:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Patříte-li mezi ten druh lidí, kteří rádi vyhledávají nová a neokoukaná jména, pak tato minirecenze je určena právě vám, jelikož nabízí jeden relativně zajímavý tip. Somnium Nox je dvoučlenná formace z Austrálie, jež má aktuálně na kontě svůj debutový kraťas „Apocrypha“ – a samozřejmě právě o něm si budeme povídat. Nutno říct, že Australané se hned na pilotní ukázce své tvorby nešetří. „Apocrypha“ totiž ve své podstatě není album, nýbrž skladba, jejíž délka přesahuje čtvrt hodiny…

Somnium Nox produkují monolitičtější black metal s jasným důrazem na atmosféru. Právě v těch nejhutnějších pasážích je „Apocrypha“ nejlepší, protože se v nich Australanům daří tvořit příjemnou naléhavost a nátlak. Kapela mnohdy jen opakuje daný motiv, ale postupně jej zahušťuje přidáváním dalších linek, což ve výsledku funguje více než dobře a nijak tomu nevadí ani skutečnost, že rytmickou palbu má na svědomí bicí automat (přinejmenším tedy mě to nesere, ale je pravda, že já na rozdíl od mnohých jiných posluchačů metalu nejsem ortodoxní fetišista na živé bicí). A jsem rád, že právě tento přístup tvoří většinovou část nahrávky.

Australané ale kytarovou stěnu dokážou i dočasně zbourat nějakou kratší poklidnější vsuvkou. Právě zde se tu a tam dostávají ke slovu i lehce „post“ melodie, ale naštěstí se nejedná o nic rušivého nebo kýčovitého. Jindy se zase Somnium Nox nebojí nad jemnější pasáží spustit až progové kytarové sólo, zatímco jinde se ke slovu dostane i didgeridoo. Ve většině případů se jedná o vcelku sympatická ozvláštnění, ale abych byl upřímný, „Apocrypha“ mi možná trochu paradoxně stále přijde nejsilnější tehdy, kdy jsou Somnium Nox nejvíc metal, a pokud by tam jakákoliv zvolnění vůbec nebyla (vyjma začátku a konce, dejme tomu), pak by mi to vlastně taky nevadilo. Ale že by mě stávající stav obtěžoval, to taky ne.

Každopádně, „Apocrypha“ Australany představuje jako docela slibnou skupinu. Již nyní Somnium Nox pustili do světa skladbu, jejíž kvality nejsou zrovna průměrné. Nejedná se o něco skutečně výjimečného, je to „jenom“ dobré, ale ani to na začínající formaci není zlý výsledek. V současné době již Somnium Nox pracují na dlouhohrajícím debutu, na němž se objeví živé bicí (postará se o ně Robin StoneNorse), a také slibují víc atmosféry, víc didgeridoo a trochu jiný směr. Nejsem si jistý, zdali je to pro mě to pravé vzhledem k tomu, co mě na „Apocrypha“ baví nejvíc, ale určitě si to pustím. Počin by prý měl vyjít začátkem roku 2017.


The Howling Void – The Triumph of Ruin

The Howling Void - The Triumph of Ruin

Země: USA
Žánr: atmospheric funeral doom metal
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Lords of Barren Fields
02. The Looming Darkness
03. The Nine Worlds Wept
04. Fenrir
05. Where Once a River Flowed
06. Silence After the Storm

Hrací doba: 38:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Říkává se, že když přijdete na pracovní pohovor, tak se personalista rozhodne během prvních 30 vteřin, jestli vám práci dá, nebo ne. Jinými slovy: první dojem je prostě důležitý. A platí to i v hudbě. Když má kapela obecně kvalitní tvorbu a mezi ní jednu nepovedenou nahrávku a vy se jako první dostanete právě k téhle jedné, může vás to znechutit a od dalšího průzkumu odradit. Naopak když je první setkání s hudbou té které skupiny pozitivní, je mnohem větší pravděpodobnost, že nejenže budete její tvorbu sledovat i dále, ale že si k ní vytvoříte i nějaké sympatie.

Se zámořským projektem The Howling Void jsem se prvně seznámil prostřednictím EP „Runa“. Anebo ještě přesněji řečeno prostřednictvím jeho o rok mladší reedice, jež oproti původnímu vydání přinesla jednu skladbu navíc. Šlo tehdy také o první počin skupiny, s nímž Ryan Wilson, jediný člen The Howling Void, opustil křídla ruského labelu Solitude Productions, tedy jednoho z přeborníků na doom metal, a přešel pod kultovní italskou firmu Avantgarde Music.

Jak si můžete přečíst v dobové recenzi, „Runa“ se mi dost líbila a v tomto případě byl onen pověstný první dojem jednoznačně kladný. Když tedy došlo k ohlášení nové desky „The Triumph of Ruin“, nijak jsem se poslechu nebránil. Vlastně naopak, docela jsem se těšil, až zjistím, zdali mě i novinka bude bavit. Navnazen krásnou obálkou (jedná se o obraz „Elbrus Behind the Clouds“ z roku 1894 od ukrajinského malíře Nykolaje Jarošenka) jsem se tedy pustil do díla… a hned mohu prozradit, že i tentokrát jsem s výsledkem spokojen.

The Howling Void je v základě funeral doom metal, ale je velmi příjemné, že se nejedná o takovou tu echt typickou žánrovou podobu. Já mám tenhle styl v zásadě rád, jenže funeral doom a vlastně i doom obecně je tak brutálně neinvenční, až se mi to v posledních měsících a jednotkách let pomalu začíná znechucovat, jak to zní všechno úplně a dočista stejně. A přitom stačí jen malinké vybočení a hned to zní v tomhle zatuchlém žánru relativně svěže, což je právě případ The Howling Void. Stačí jen trochu variabilnější struktura skladeb a umně zakomponované symfonické a melodické prvky, které jsou využívány střídmě, leč funkčně a vysoce zábavně, a je vymalováno – povedená nahrávka je na světě.

K dobru The Howling Void slouží i to, že se Ryan Wilson drží v rozumných stopážích, tudíž se nejedná o takové ty 70minutové tryzny, které znějí, jako kdyby celou dobu hrál jeden a ten samý jednoduchý šnečí riff furt dokola. „The Triumph of Ruin“ hraje příjemných 38 minut rozdělených do šesti čitelných a nesplývajících kompozic. Může to znít, že si odporuju sám sobě, když tu povětšinou v recenzích žehrám na stravitelnost a naopak si cením náročnosti, nicméně tady to (relativní) zjednodušení charakteristické stylové formy dává smysl a je jenom ku prospěchu věci.

The Howling Void - The Triumph of Ruin

Můžete si říct, že mírná odchylka od stejně znějícího zástupu a rozumná stopáž nahrávky přece samy o sobě nestačí k nadšení – jistě máte pravdu. Je tu ovšem ještě jedna záležitost, jež už z „The Triumph of Ruin“ dobré album dělá. Mám na mysli úroveň samotných skladeb a skladatelskou jistotu, s níž byla nahrávka zjevně napsána. Písně jsou budovány chytře a funkčně, tklivé, nikoliv však kýčovité či ubrečené melodie jsou dávkovány s rozumem a některé z nich jsou navíc opravdu hezké, až má z toho člověk vyloženou radost. Nadto se zde vedle doomovějších kusů nachází i subtilnější „The Nine Worlds Wept“, která počin osvěžuje a také dokáže překvapit rockovou sólovou kytarou ve své druhé půli.

Za mě osobně tedy palec jednoznačně směrem nahoru. Hudba The Howling Void mě dokázala oslovit a „The Triumph of Ruin“ tento stav vlastně jenom potvrzuje… ačkoliv ono to svým způsobem také nemusí být úplně málo. Sice už jsem tentokrát věděl, co lze očekávat, ale šestice přítomných písniček je natolik kvalitní, že i přes nevelký posun oproti minulosti si mě dokázala získat. Ze svého pohledu tedy mohu „The Triumph of Ruin“ rozhodně doporučit. Možná to není extrémní funeral doom, který vás zdeptá a jehož poslech je mnohdy spíš dobrovolná sebetrýzeň, ale to přece nemusí vadit. Hledáte-li atmosféru, The Howling Void může být správnou volbou.


Ashbringer – Yūgen

Ashbringer - Yūgen

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Solace
02. Oceans Apart
03. Lakeside Meditation
04. In Remembrance
05. Celestial Infancy
06. Yūgen
07. Omen
08. Glowing Embers, Dying Fire

Hrací doba: 55:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Atmosférický black metal – žánr, jenž poslední roky trpí těžkou nadprodukcí a současně absencí většího počtu opravdu geniálních jmen. Samozřejmě v tom není sám, jen u žánru, který máte rádi, vnímáte vše okatěji. Atmosféricky blackové kapely – nejčastěji ty přírodně laděné – rezignují na sebemenší náznak invence, tudíž touha po jménech, která by snad na tomto faktu mohla něco změnit, je hned větší. Stále nejosvědčenější způsob hledání nabízí přebaly, takže máte-li chuť na alespoň jakous takous invenci, na přírodní výjevy s logem z větví zřejmě bude třeba zapomenout. Jinak byste jehlu namísto atmosféricky blackových kupek uschlé trávy hledali marně.

Američtí Ashbringer sice lesy nezavrhli, ale stejně jako na loňském debutu přírodní motiv pojali (na žánrové poměry) netradičně. Letošní putování za invencí přesto skončilo kdesi v půli cesty, možná ještě před ní. Nicméně i když „Yūgen“ nezanechává dojem novátorských orgií, v několika dílčích bodech jsou Ashbringer skutečně sví. Navíc mohu bezpečně prohlásit, že již na druhém albu před námi stojí víceméně hotová kapela s ucelenými vizemi a vědomím, co a jak hrát. Což mimochodem stvrzuje mé mínění o Avantgarde Music jakožto příjemné vydavatelské stálici, která nejenže vydává osvědčená jména, ale také hledá mezi nadějnými, lety činnosti neopotřebovanými spolky.

Základ hudby tvoří uživatelsky přívětivý atmosférický black metal, který místy přechází do post-rockových pasáží („Celestial Infancy“), jindy zase do těch akustických a neofolkovou hudbu připomínajících („Oceans Apart“ a jiné). Drobný háček spočívá v tom, že tenhle odstavec není vytržen z článku o Agalloch, jen Ashbringer od svých krajanů nemálo převzali, ostatně poslechněte třeba „Glowing Embers, Dying Fire“. Nejsou první a rozhodně ne ani poslední, zvlášť když rozpad pravděpodobně povede k ještě většímu nárůstu věrných následovníků. Ashbringer každopádně umějí víc než kopírovat – jsou ve svém konání přímočařejší, údernější, ale stejně jako Agalloch dokážou chytit a jen tak nepustit. Letos se rozpadnuvší legenda sice boduje větší pestrostí, ale silou materiálu nejsou Ashbringer nakonec příliš pozadu, což je, nechoďme kolem horké kaše, vlastně pořádný kompliment.

Zmíněné ingredience jsou Ashbringer schopni nenásilně proplétat bez hmatatelných šablonek. Skladby neoplývají bouřlivou komplikovaností ani výjimečnými instrumentální výkony, ale proč taky, když je všechno vynahrazeno zřetelnou schopností skládat smysluplně. Hudební cesty Američanů nejsou slepé, touha vdechnout jednotlivým celkům vývoj a lehkost mě okouzlila svou všudypřítomností. „Yūgen“ navíc nepostrádá silnou atmosféru a co především, ani emoce, přičemž i v jejich rámci lze vnímat vývoj korespondující s plynulým obměňováním hudebního výraziva. V přirozeném střídání nálad Ashbringer zkrátka ukryli další část ze svého nesporného talentu.

Ashbringer

Svůj skladatelský um pak kapela nechala vyniknout v úvodních řádcích zmíněnou jasnou vizí. Celistvost, která neskončila díky chváleným atributům neustálým omíláním toho samého, nemohu označit jinak než za příkladnou. A nezapomínejme, 55 minut stopáže je pořádný ranec, jen Ashbringer mají své nosné svalstvo zatraceně zpevněné a necelou hodinu hudby předkládají bez příležitosti k sebemenšímu náznaku nudy.

Tím bych povídání o novince Ashbringer počal končit. „Yūgen“ je deska celistvá a skladatelsky parádně zvládnutá, ale co především, deska krásná. Američané stojí za nahrávkou s duší, za nahrávkou, jež žije svým vlastním životem, byť s nepříliš vzdáleným genetickým řetězcem od pravděpodobných zdrojů inspirace. Ashbringer v roce 2016 ale i tak hrají první ligu atmosférického black metalu a se svým novým přírůstkem za mnou mohou na konci roku zaskočit a poptat se, zda neskončili na pomyslné žánrové bedně vyhrazené třem nejlepším. Určitě nejde o předem prohraný boj.