Archiv štítku: atmospheric metal

Somnium Nox – Terra inanis

Somnium Nox - Terra inanis

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.5.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Soliloquy of Lament
02. The Alnwick Apotheosis
03. Transcendental Dysphoria

Hrací doba: 28:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Australané Somnium Nox dokázali prvně zaujmout již loni, kdy do světa vypustili vůbec první ukázku své tvorby – šlo o více jak čtvrthodinovou kompozici „Apocrypha“, která kapelu představila v docela slibném světle. U takových prvotních krátkokrajících počinů se dost často opakuje frázička typu „cítím v potenciál do budoucna“, což mnohdy bývá spíš taková zdvořilost, jež nemusí být myšlena úplně seriózně. Ono co si budeme nalhávat, ty skutečně dobré skupiny své kvality většinou zvládnou projevit již na těch prvních neřadovkách, zatímco ty ostatní svůj potenciál, ať už je skutečný nebo jen domnělý, zužitkovat nezvládnou. Jistě v tom má prsty i současný trend nadhodnocování všeho a všech, kdy se čemukoliv tleská za sebemenší hudební výstřik, ale to už je asi na jinou a delší debatu.

Chtěl jsem zamířit k tomu, že zrovna u Somnium Nox a jejich „Apocrypha“ to nebyla jen povinná průpovídka, poněvadž tam skutečně šlo slyšet jemné načrtnutí věcí, jež by se v budoucnu mohly vybarvit do velice zajímavých odstínů. A to i přesto, že stoprocentně přesvědčen jsem prvotinou nebyl a po nějaké době intenzivnějšího poslechu jsem nahrávku opustil a již se k ní nevrátil. Ale v paměti zůstala. Psal jsem tehdy, že si v té době už připravovaný dlouhohrající debut pustím, a snad mě alespoň trochu šlechtí, že jsem se na „Terra inanis“ skutečně nevysral.

Neočekával jsem však mnoho. „Apocrypha“ sice v paměti zůstala, ale stejně tak zde zůstala i vzpomínka, že se rozmáchlá píseň za nějakou dobu ohrála a ztratila mnohé ze své prvotní přitažlivosti. Rád ovšem mohu říct, že Somnium Nox patří k těm výjimkám, které se oproti své prvotině dokázaly posunout o kus dál a navýšit si laťku. Rozhodně netvrdím, že je „Terra inanis“ dokonalé album a že tu máme co do činění s nahrávkou roku. Tak to jistě není. Nebál bych se ale tvrdit, že jde o dobrou atmo-blackovou desku, jejíž existence mi smysl dává.

Oproti „Apocrypha“ se Somnium Nox posunuli trošku jinam, což není žádné velké překvapení, jelikož to Australané slibovali již dopředu. Zůstaly ale vyšší délky písní – jednou deset a dvakrát devět minut. Dopočítali jste se k pouhým 28 minutách hrací doby? Je to tak, ale nepovažoval bych to za mínus. V době, kdy je spíš trendem točit hodinová (a delší) alba, protože jinak by to asi bylo málo epic, je poměrně příjemné, když se někdo nestydí pustit ven půlhodinku. Já jsem vždycky tvrdil, že radši krátce a intenzivně než dlouze a nudně.

Somnium Nox

I když… přívlastek intenzivní myslím zrovna „Terra inanis“ tak úplně nepřísluší, jelikož hudební intenzita vypadá trochu jinak. Rozhodně bych se však k popisu alba nebál volit fráze jako kvalitní atmosféra či dobrý songwriting. Z „Terra inanis“ cítím, že Somnium Nox mají svou určitou vizi, jak chtějí black metal hrát, což se mi líbí, a také ji dokážou přetavit ve výsledek, jenž takové vizi odpovídá – což se mi samozřejmě rovněž líbí. Australané sázejí na delší plochy, ale spíš než postupnému budování nálad a pomalé gradaci se věnují servírování jednotlivých povedených momentů, které si drží +/- konstantní laťku kvality a plynule na sebe navazují.

A funguje to! Trojice písní přítomná na „Terra inanis“ je vyrovnaná a dává dohromady poměrně lákavý celek, jenž nepostrádá silné atmosférické fluidum, jehož je dosaženo, aniž by se Australané museli uchylovat k laciným post-motivům či se ohánět esoterickými bláboly. Namísto toho radši nabídnou vkusně zakomponované didgeridoo, s nímž podpoří atmosféru a nechají jej pracovat pro celek, zatímco mnozí jiní by pro metal takto netradiční nástroj vystavovali na odiv na každém rohu.

Na první pohled „Terra inanis“ nepůsobí nijak zásadně hluboce – to díky tomu, že jde o až nečekaně stravitelnou muziku, že album dokáže zaujmout a začít bavit již s prvním poslechem. Nicméně jde jen o zdání. Nebo snad lze mluvit o povrchnosti, když se blížíte dvou desítkám poslechů a desce stále nedochází dech? Není snad právě tohle známkou kvality?

Z mojí strany panuje spokojenost. Pokud jsem po „Apocrypha“ ještě pochyboval a stále si nebyl jist, kam Somnium Nox zařadit, s „Terra inanic“ mě dokázali přesvědčit, že šuplíček s nadpisem „Dobré kapely“ si to zaslouží. Debut mohu s klidem doporučit a sám budu sledovat i budoucí počínání Somnium Nox.


The Ruins of Beverast – Exuvia

The Ruins of Beverast - Exuvia

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Exuvia
02. Surtur Barbaar Maritime
03. Maere (On a Stillbirth’s Tomb)
04. The Pythia’s Pale Wolves
05. Towards Malakia
06. Takitum Tootem! (Trance)

Hrací doba: 67:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

The Ruins of Beverast pro mě osobně patří do té sorty kapel, které si napříč všemi svými alby udržují nadstandardně vysokou kvalitu a ještě ani jednou nešláply vedle. Hudební aura mě oslovuje a v patřičném rozpoložení mi dokáže poskytnout něco víc než pouhou zábavu či ukrácení dlouhé chvíle. Už nejednou jsem s The Ruins of Beverast zažil onu magickou chvilku, kdy všechno zapadne na své místo a soukolí se rozjede směrem k bodu, v němž vstřebávání hudby přestává být obyčejným poslechem a stává se zážitkem.

Od předcházejícího opusu „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ uběhly již čtyři roky, ale nijak jsem nepochyboval o tom, že Alexander von Meilenwald během nich složí další hodinu strhujícího atmosférického black metalu. Již na sklonku loňského roku Ván Records pustili do světa EP „Takitum Tootem!“, na němž se nacházela ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky (titulní kus) a cover od Pink Floyd, a tento počin nezavdal jakoukoliv příčinu k pochybnostem, že by snad pátá dlouhohrající nahrávka „Exuvia“ měla podlézt vysoko nastavenou laťku.

Přijde mi, že prvotní ohlasy na „Exuvia“ byly poněkud vlažné, až nečekaně nenadšené. Po prvním poslechu – chápu. Při úvodním letmém seznámení mě „Exuvia“ rovněž nijak zvlášť na prdel neposadila, na prvním rande album působilo o poznání slabším dojmem než minulé „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Nicméně všichni víme, jak to funguje – první poslechy dokážou bezpečně určit kvality té které nahrávky jen velmi zřídka a jen u velmi triviálních a průhledných záležitostí, k nimž bych The Ruins of Beverast neřadil, byť se formálně nejedná o žádné instrumentální ódy na vytříbenou ekvilibristiku. Naopak, finální dojem z desky dělá až odstup v kombinaci s trochu poctivějším vstřebáváním, než je jeden poslech. A tento přístup mi jasně napovídá, že „Exuvia“ je opětovně skvělá záležitost.

Samozřejmě, že základní rozhraní toho, jak hudba The Ruins of Beverast funguje, už je dávno dané, takže se snad ani není nutné nějak obšírněji zdržovat povídáním o dlouhých kompozicích, rozvážném tempu s těžkými riffy, trpělivé gradaci a pečlivě budované atmosféře, jež patří k hlavním přednostem téhle skupiny. Nic z toho na „Exuvia“ nechybí. A ať mi nikdo kurva netvrdí, že novinka v tvorbě oné pověstné atmosféry selhává – já ji tam cítím stejně jako dřív. Ať mi nikdo netvrdí, že „Exuvia“ postrádá silné pasáže a působivě vygradované momenty – já jich tam nacházím dost na to, aby se mi album líbilo.

The Ruins of Beverast

Nepopírám sice, že v konfrontaci se svým přímým předchůdcem „Exuvia“ nevyhraje, poněvadž i já si „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ cením výše (a nejen toho)… dělá to však z aktuálního počinu špatnou záležitost? Dle mého nikoliv. Neslyším zde jedinou špatnou skladbu a třeba kusy jako „Surtur Barbaar Maritime“, „Maere (On a Stillbirth’s Tomb)“ nebo „Towards Malakia“ jsou jednoduše podmanivé takovým způsobem, že moc dalších kapel to takhle neumí. Co víc byste požadovali? Pokud bych chtěl za každou cenu kritizovat a hledat chyby, mohl bych říct, že bezmála čtvrthodinová „The Pythia’s Pale Wolves“ mohla být o nějakou tu minutku kratší, ale vlastně k jakémukoliv hnidopišství nemám důvodu. Veškeré dílčí nedostatky jsou nanejvýš marginální záležitostí a „Exuvia“ je hravě rozpustí ve své úchvatné atmosféře. Výsledek? Oněch téměř 70 minut ubíhá jako voda bez známek nudy. Jedinou výraznější výtku mám tedy k obalu, jehož podoba mi zrovna nesedla. Nicméně to dokážu velkoryse přehlédnout ve světle toho, jak moc se mi líbí vlastní obsah.

Kromě artworku za mě v případě „Exuvia“ panuje jednoznačná spokojenost. Osobně jsem dostal, co jsem dostat chtěl, a to v kvalitě, jakou jsem vyžadoval. Co víc bych měl chtít? Možná, že mě „Exuvia“ nedokázala překvapit, ale rozhodně si mě dokázala podmanit, což mi ke štěstí stačí. Možná ne strop v tvorbě The Ruins of Beverast, ale stále vysoce nadprůměrné a vysoce nadstandardní. Není radno minout.


Grima – Tales of the Enchanted Woods

Grima - Tales of the Enchanted Woods

Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 25.2.2017
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. The Sentry Peak
02. The Moon and Its Shadows
03. Ritual
04. Wolfberry
05. Never Get Off the Trail
06. The Grief
07. The Shepherds of the Mountains and Plains
08. The Sorrow Bringer

Hrací doba: 43:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Jaký úvod byste asi chtěli slyšet v recenzi na kapelu jako Grima? Že nevíte, protože jste o téhle skupině nikdy neslyšeli? Aha, hádám, že to asi bude ono – bylo by vhodné začít nějakým obligátním představením, poněvadž se nejedná o nějak známé jméno na hudební scéně. Ale nebojte, pokusím se nenudit vás obligátní omáčkou déle, než bude nezbytně nutné.

Grima je sibiřský projekt, za nímž stojí dvojčata Velhelm a Morbius. Hoši se v nedávném rozhovoru nechali slyšet, že jejich hlavní kapelou je Ultar, dříve známá jako Deafknife, s níž produkují post-black metal s texty točícími se okolo Lovecraftovských mýtů. Grima se žánrově rovněž pohybuje v blackmetalovém hájemství, ale jen dle vizuální prezentace lze lehce odhadnout, že zde bude stěžejním tématem příroda.

Odsud už je jen kousek k tomu, abyste si tipli, jakou formu black metalu od Grima očekávat. Asi není těžké uhádnout, že Rusové produkují atmosférický black metal podobně jako mnohé další přírodně-blackmetalové projekty. Hlavním důvodem, proč jsem si vybral k poslechu zrovna je, nebyla ani tak prověřená německá firma Naturmacht Productions v kolonce vydavatele, jako spíš obálka nového alba „Tales of the Enchanted Woods“, která mi připadala zajímavá. Pro úplnost dodejme, že se jedná o druhý dlouhohrající počin Grima, přičemž ten první s názvem „Devotion to Lord“ vyšel v roce 2015.

Nahrávku otvírá vcelku dobré intro „The Sentry Peak“, po němž přijde na řadu první sedmiminutovka „The Moon and Its Shadows“. Nejsem si ovšem jistý, jestli se jedná o to nejlepší seznámení, protože zrovna tahle skladba mi přijde jako jedna z těch méně přesvědčivých. Některé pasáže jsou poměrně slušné a baví mě i poslední minuta s příjemnou melodií. Problém tkví v čistých zpěvech. Rusové si zde zcela evidentně půjčovali u zámořských kolegů Agalloch – a skutečně se jedná o podobnost tak nápadnou, až by člověk řekl, že se Velhelm a Morbius dostaly k nějakým šuplíkovým nápadům již nefunkční Haughmovy party.

Další písně jsou naštěstí o něco lepší. Hned následující „Ritual“ dokáže nabídnout opravdu hezké melodie, díky nimž patří k ozdobám „Tales of the Enchanted Woods“. Mezihra „Wolfberry“ má slušnou atmosféru, relativně povedená mi přijde i předposlední „The Shepherds of the Mountains and Plains“, především díky své druhé půli. Slibně se tváří i „Never Get Off the Trail“, v níž lze také nalézt dobré motivy, bohužel se ale poměrně rychle ohraje díky baskytarové lince. „The Grief“ je asi nejhutnější položkou alba a snad jako jediná se spoléhá pouze na riffy a dává přednost rychlejšímu tempu po celou hrací dobu. Špatná není, ale s výjimkou slušného kytarového sóla ve své půli nepřináší nic zásadního. Finální „The Sorrow Bringer“ už je pouhým ambientním dovětkem, jenž na rozdíl od úvodní „The Sentry Peak“ nijak zvlášť nezaujme.

Celkově vzato se nejedná o nic zvláštního, a chcete-li to slyšet na rovinu, tak „Tales of the Enchanted Woods“ je pouze lepším průměrem, víc nic. Nenajdete zde nic pamětihodného, a pokud prahnete po uhrančivé atmosféře, Grima vás uspokojit nezvládnou. Lze ovšem ocenit, že se nahrávka poslouchá příjemně, na chvilku zabaví a ani za pár poslechů nezačíná obtěžovat. Zároveň nemám důvod zastírat, že místy zde vykukují i kvalitní nápady a záblesky talentu. Na druhou stranu, to je asi možné tvrdit o spoustě alb. Nějaký zásadní důvod, proč byste si z nich měli k poslechu vybrat právě „Tales of the Enchanted Woods“, však nevidím. Je to relativně slušná práce, ale upřímně – za měsíc už si nejspíš nebudu pořádně pamatovat, jak to znělo.


Pillorian – Obsidian Arc

Pillorian - Obsidian Arc

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Eisenwald Tonschmiede

Tracklist:
01. By the Light of a Black Sun
02. Archaen Divinity
03. The Vestige of Thorns
04. Forged Iron Crucible
05. A Stygian Pyre
06. The Sentient Arcanum
07. Dark Is the River of Man

Hrací doba: 48:18

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Velice rád bych se v recenzi debutového alba Pillorian obešel bez četných odkazů na legendární Agalloch a snad tím i novému dítku zkušeného muzikanta nepřisuzoval tak čerstvě po narození vlastnosti jeho starších sourozenců, jenže ono tak úplně nejde. Za prvé bych totiž nerad čtenáře ochudil o snadno uchopitelné srovnání s jednou z nejvýraznějších amerických metalových kapel třetího tisíciletí. Druhý důvod je pak mnohem jednodušší. Na Agalloch bych si totiž po poslechu „Obsidian Arc“ vzpomněl, i kdyby s nimi Pillorian nijak personálně spříznění nebyli.

Když se v květnu loňského roku rozešli Agalloch, mrzelo mě to hlavně proto, že mi jejich rozpad přišel nesmírně předčasný vzhledem k tomu, čím ještě mohla čtveřice své posluchače obohatit. Druhým nepříjemným faktorem byl pak samotný průběh rozpadu, který nebyl zrovna přátelský a podle všeho šlo o vyhazov trojice členů ze strany zakládajícího Johna Haughma, jenž se až dodatečně rozhodl pod jménem Agalloch nepokračovat. Haughm se cítil příliš omezován zbylými členy a tímto krokem chtěl znovu nabýt svou uměleckou svobodu, již nakonec našel v Pillorian.

Že ho osvobození nakoplo, lze soudit i z rychlosti, s jakou stihl „Obsidian Arc“ vyslat do světa. Zatímco mezi jednotlivými alby Agalloch byla tradičně čtyřletá mezera (příležitostně proložená kratším počinem), mezi jejich rozpadem a vydáním debutu Pillorian uběhlo pouhých deset měsíců. Tak nějak lze tušit, že na „Obsidian Arc“ slyšíme přesně ten materiál, který Haughmovi neprošel u ostatních členů Agalloch, a ten si tak postavil kapelu, s níž jej nahraje. Tím se tedy dostáváme k hudebníkům, které se Haughm do Pillorian pozval: za bicí stoličkou sedí Trevor Matthews a na basu (a příležitostně i na kytaru) hraje Stephen Parker. Oba mají podle všeho řadu zkušeností, ale nebojme se přiznat, že Haughm si je přizval spíše proto, aby důstojně zahráli jím napsané party, než aby přicházeli s vlastními nápady.

„Obsidian Arc“ je album překvapivě nepřístupné. Trvalo mi možná i dvojciferný počet poslechů, než jsem začal identifikovat jednotlivé melodie, jež ho prostupují. Důvodů může být více. Zvuk alba se mi zdá mírně zastřený, možná i díky množství kytarových linek, které se jím obvykle zároveň prolínají a různě se překrývají. Pillorian zároveň skladatelsky nevycházejí daleko za hranice toho, co bychom v rámci žánru mohli očekávat, navíc celý arzenál vystřílejí hned v první skladbě a zbytek alba přílišné změny nepřináší. V neposlední řadě pak mám dojem, že „Obsidian Arc“ jednoduše není zapamatovatelné, protože mu chybí právě ty výrazné momenty, jimiž Agalloch nikdy nešetřili.

Pillorian

Z toho by se dalo soudit, že se Pillorian snaží ucházet spíše o trpělivější posluchače, jimž to pak vynahradí větším zážitkem, a to je z části pravda. Většina skladeb odsýpá ve středním tempu, s akustickou kytarou v pozadí, jež vystrkuje růžky v tišších momentech, zatímco Haughm vrství a navazuje kytarové linky jako doprovod ke svému typickému vokálnímu arzenálu. Zatímco některé skladby lze brát jako „běh na dlouhou trať“ s dlouhým příběhem (a tím nemám na mysli zrovna texty, nýbrž spíše to, jak se píseň postupně rozvíjí, aniž by se přílišně vracela k již zahranému), jiné jdou na věc s nečekanou přímočarostí. Do druhé kategorie spadá třeba „Archaen Divinity“ či „A Stygian Pyre“, které mají velice blízko k čisté blackmetalové smršti. Je to však kategorie první, kde jsou Pillorian nejsilnější.

Nyní, když jsem se s „Obsidian Arc“ konečně seznámil, dokáži nalézt bezvadné momenty na každém rohu. Ať už jde o riff přibližně v polovině úvodní „By the Light of the Sun“ s výraznou zvonivou baskytarou doplňující uhrančivou kytarovou linku, Haughmův zoufalý výkřik „Make me whole again“ v „The Vestige of Thorns“, dlouhý úvod „Forged Iron Crucible“ či snad sólo v druhé polovině „Dark Is the River of Man“, všechno to jsou špičkové momenty. „Obsidian Arc“ díky nim hravě překonává „The Serpent & the Sphere“, poslední předrozpadový počin Agalloch.

I přes veškerou chválu však nejsem nadšený. Faktických výtek mám málo, a když už to musí být, jmenoval bych Haugmovo chrámové „aaaah“, kterého využívá trochu příliš často, či zvuk, jenž by podle mě mohl být o něco průhlednější, aniž by utrpěla atmosféra. Hlavní problém je totiž jinde. Agalloch jsem měl rád proto, že patřili mezi těch málo kapel, jež mě dokázaly opakovaně přivést do stavu naprosté euforie. „Marrow of the Spirit“ či třeba dokonalé EP „Faustian Echoes“ obsahovaly řadu nápadů tak skvělých, že ani roky pravidelného přehrávání neoslabily jejich mohutný účinek, a v menší míře to lze prohlásit i o starších folkověji založených albech kapely. Jenže ať poslouchám „Obsidian Arc“ sebevíc, euforie se nedostavuje. Je pravda, že se deska zdá s každým poslechem o něco lepší, takže je možné, že jí je třeba věnovat ještě více času a ona euforie se dostaví. Zatím však mám dojem, že jde v první řadě o velice příjemné a chytré album, k jehož docenění je třeba se dopracovat opakovaným posloucháním. Nadšení však ne a ne přijít.


Fen – Winter

Fen - Winter

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. I (Pathway)
02. II (Penance)
03. III (Fear)
04. IV (Interment)
05. V (Death)
06. VI (Sight)

Hrací doba: 75:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Nové desky v duchu atmosféricky blackmetalového krajinářství mě poslední měsíce nechávaly chladným. Přikráčeli Saor, přikráčeli Fuath a s nimi dvě zklamání, že to, Andy, není ono. Imperium Dekadenz si mě svou novinkovou prací rovněž nezískali a do Winterfylleth jsem se pro změnu ani nepustil. Nemilou žánrovou bilanci posledních měsíců přijeli zachraňovat Fen, jistota, kterou mám dlouhodobě rád, jistota, kterou bylo vždy radno sledovat.

Ačkoli stroze nazvaná „Winter“ vychází po třech letech od výtečné „Carrion Skies“, není potřeba tvrdit, že by si Fen dávali výjimečně načas. Vyhrabejte kalendáře, máme začátek roku a předchůdce, ten zase naopak vyšel až v listopadu, díra mezi dlouhohrajícími počiny tedy není výrazně vyšší než dříve. V táboře kapely navíc došlo k markantním mezičasovým událostem. Objevilo se malé splitko se zámořskou formací Sleepwalker i nový bubeník, který po pětiletém stavu neměnném udělal v sestavě vítr. Nicméně hudební přemety by mohl očekávat pouze bláhový, Britové za pomoci roky zavedeného výraziva kouzlí v mantinelech, které tu a tam rozšíří a jindy zase smrsknou. Někdy se objeví jiné emoční zabarvení nebo zvuková změna, vždy však před sebou máme jasně slyšitelné Fen. Situace se nezměnila ani nyní. Vše, na co jste si v minulosti zvykli, dostanete i teď, opět ale v mírně pozměněné podobě.

Fen nechávají znovu kralovat atmosférickou podobu black metalu, k níž přidávají typické post-rockové vyhrávky. Nejinak než v minulosti je album vystaveno na chytrých kytarových linkách, které dokáží ohýbat stromy, stejně jako je dávat znovu do pořádku. Dřevnost přirozeně koexistuje s jemností, řev s čistým vokálem. Tak tomu bylo u Fen ostatně vždy. Podívám-li se na servírované kontury pod drobnohledem, největší podobnost nalézám s minulým „Carrion Skies“. Britové na novince pokračují v silném užívání přímočařejších a intenzivnějších blackových sypanic, hutnost materiálu i přes stálou přítomnost post-rocku výrazně převyšuje éru „Dustwalker“ či „Epoch“.

Stejně jako na předchozí desce se kapela neuchyluje k náhlým změnám, zdá se být trpělivější, klidnější a veškeré dění tvoří na rozmáchlejších plochách. Zároveň nedochází k vyprázdněnému udržování, s pečlivostí se směřuje k hlavním trumfům. Fen je nedávají zběsile na odiv, jen ať to všichni vidí, teď koukej, teď. Sem tam se vrchol ukáže a pak zase zmizí, nenásilně, jakoby nic. Netradiční rytmus bicích se umě skrývá, zbytečně na sebe neupozorňuje. Vystupňování napětí do čistého vokálu tady bylo odjakživa. A basa vykoukne jako překvapení, které není jediným cílem, ale záchytným bodem při putování. „Winter“ působí velmi vyzrále.

Fen

V šestici skladeb, jež se délkou pohybují mezi deseti a sedmnácti minutami, jsem nenašel místo, kde by konání kapely nefungovalo, opravdu ne. Od zaznění prvních tónů až po utichnutí zimy hrají Fen nesmírně nápaditě, nenásilně, vyrovnaně, upřímně. Žádná z písní nevyčnívá, přesto je vždycky něco k mání, a málo to rozhodně není, přehrabování v jednotlivých stopách by proto bylo nadmíru zbytečné. Výše řečené poznatky navíc prověřil zásadní hráč čas, který s potěšením dodává, že síla „Winter“ s přibývajícími poslechy ani náznakem neklesá. Ke slovům o nápaditosti, nenásilnosti, vyrovnanosti a upřímnosti tudíž rád přidávám trvanlivost a závěrečné konstatování: 75minutová novinka plně stvrzuje kvality Fen a dává zřetelně najevo, že zastavení prvotního vývoje nebylo přehmatem. Před sebou máme dost možná nedostižitelný žánrový vrchol letošního roku.


Dead Limbs – Spiritus/Sulphur

Dead Limbs - Spiritus/Sulphur

Země: Brazílie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Golden Age
02. Echoes of Yore
03. The Craven’s Pilgrimage
04. Monolith of Deceived Hollows
05. The Thorncrown’s Blessing
06. Awake! O Sleeper of the Land of Shadows

Hrací doba: 35:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Dead Limbs je další nové jméno na blackmetalovém kolbišti, tentokrát z poněkud exotičtější destinace – Brazílie. Jihoamerický metal máme asi všichni spojený s jistou neurvalostí, agresivitou a živočišností, jaká z ekonomicky stabilní a vyspělé Evropy a její scény již dávno vymizela. V rozvojových oblastech třetího světa lokální scény onu prapůvodní animálnost metalové hudby stále dokážou držet při životě. Dead Limbs ovšem do téhle sorty skupin nepatří a naopak ukazují, že i v Jižní Americe lze nalézt formace, které na black metal nahlížejí optikou atmosféry.

Prvně o sobě Dead Limbs dali vědět před dvěma lety pilotním minialbem „Lighthouse“, které jsem bohužel neslyšel. Na skupinu jsem narazil až nyní díky debutové dlouhohrající desce „Spiritus/Sulphur“, jež vyšla koncem ledna prostřednictvím německých Northern Silence Productions. Když jsem si nahrávku pouštěl, tak jsem popravdě řečeno nečekal příliš, a to i navzdory skutečnosti, že mě zaujal přebal nahrávky – ten považuji za velmi povedený. Brazilské trio mě však nakonec příjemně překvapilo, poněvadž „Spiritus/Sulphur“ je dost dobrá záležitost.

Netvrdím, že se jedná o něco doposud neslyšeného, to ani omylem. Stejně tak neříkám, že je „Spiritus/Sulphur“ fenomenální dílo, které vás posadí na prdel, to se myslím nestane – soudím na základě empirické zkušenosti, jelikož ani mně se něco takového nestalo. Přesto se nebojím říct, že se Dead Limbs na svém debutu ukazují v dobrém světle. Já osobně jsem si k „Spiritus/Sulphur“ dokázal najít cestu, a to vlastně docela lehce. Tím ale nechci vzbudit dojem, že by se jednalo o primitivní a prvoplánovou záležitost. Deska pouze dokáže zaujmout vcelku záhy, možná ne na úplně prvním rande, ale na druhý či třetí pokus už tomu lze přijít na chuť určitě. A i poté počin vydrží sympaticky nemalý počet poslechů, aniž by se dostavila nuda. Během těchto seancí sice vaše uši nepoznají akustický orgasmus, ale rozhodně lze si „Spiritus/Sulphur“ užít.

Hned úvodní „Golden Age“ patří k tomu (nej)lepšímu, co se na albu nachází. Dead Limbs rozehrají monotónní pomalý riff s rozvážnou atmosférou a čistými hymnickými vokály, k nimž se posléze přidá i řev (nijak zvlášť extrémní, ale dejme tomu, že k nabízeným náladám se hodí spíš než bestiální jekot). Netrvá to dlouho a člověk se lehce ponoří do atmosféry, jež nepřestává ani v druhé, o něco rychlejší půli skladby. Mezi vrcholy nahrávky bych dále zařadil i dvojici ambicióznějších kompozic „Monolith of Deceived Blessing“ (osm a půl minuty) a především finální majstrštyk „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ (jedenáct minut). Druhá jmenovaná je jakousi vlajkovou lodí alba a vůbec se nedivím tomu, že byla jako první uvolněna k poslechu. V některých pasážích se daří tvořit poutavou atmosféru a nechybí skvěle vybudované pasáže. Minimálně tato píseň (já osobně bych však přidal i „Golden Age“) jasně ukazuje, že něco v Dead Limbs skutečně vězí a že Brazilci mají poměrně lákavou vizi, jakým způsobem black metal hrát.

Dead Limbs

„Golden Age“, „Monolith of Deceived Blessing“ a „Awake! O Sleeper of the Land of Shadows“ jsou po mém soudu tím stěžejním, co „Spiritus/Sulphur“ nabízí a kvůli čemu dává smysl se po albu shánět. Druhá „Echoes of Yore“ už je o něco slabší a ze čtyř regulérních skladeb zanechá nejméně dobrý dojem. Je o něco melodičtější a blíží se k vodám moderního post-black metalu, což není nic, co bych já osobně – a nepopírám, že jde čistě o subjektivní náhled věci – kvitoval s povděkem. Netvrdím, že mě písnička irituje takovým způsobem, abych byl nucen ji přeskakovat, ale nejhorší na desce podle mě je. „The Craven’s Pilgrimage“ a „The Thorncrown’s Blessing“ už jsou jen poklidnější intermezza, která nic zásadního neřeší, ale jejich poslech neobtěžuje, a když nic jiného, alespoň přinášejí nějaké osvěžení nahrávky, jež tak i díky jejich přítomnosti neupadá do stereotypu.

Pokud jste předešlé řádky opravdu přečetli a nepřeskočili jste až na poslední odstavec, pak již doufám tušíte, jak si „Spiritus/Sulphur“ stojí a jaký bude verdikt. I navzdory jedné slabší písni jsou mé pocity dobré a Dead Limbs ve mně zanechali dobrý dojem. Mnohem lepší, než jsem čekal a doufal. Nejedná se o veledílo, ale relativně výrazný počin to je a řekl bych, že zkoušku si zaslouží. Já osobně si pak „Spiritus/Sulphur“ rád i koupím.


Saor – Guardians

Saor - Guardians

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric folk / black metal
Datum vydání: 11. 11. 2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Guardians
02. The Declaration
03. Autumn Rain
04. Hearth
05. Tears of a Nation

Hrací doba: 55:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Když v roce 2013 debutoval Andy Marshall se svým projektem Àrsaidh a do světa vypustil dílko „Roots“, bylo těžké nezaznamenat onu vlnu superlativů, jež se všude kolem okamžitě vyrojila. Pagan-blackový žánr si nemohl stěžovat na nedostatek desek, spíš chyběla kvalita a ji konstantně zastiňovala popularita německy mluvících líbivin. Àrsaidh (za pár měsíců již Saor) na scénu vnesl nepatrnou naději, že by to mohl být právě on, který se v budoucnu stane žánrovým tahákem. A naději ještě více přiživila druhá deska, silný příběh „Aura“. Loňské „Guardians“ je pak třetím prckem do rodiny. Přicházelo po jednoroční odmlce s možností potvrdit kvalitu, s možností Saor ještě pevněji zařadit mezi žánrovou špicí. Místo toho se zjevily neočekávané rozpaky…

Hudba Saor fungovala zpravidla záhy, ne snad okamžitě, na první poslech, ale pronikání nebolívalo. První poslechy „Guardians“ rázem doprovázel zmatek. Postrádal jsem záchytné body, silné momenty a po vypnutí v polovině ve mně nezůstalo vůbec nic, pouze rozpaky. Touha vracet se scházela, jako bych tušil, že k rozklíčování toho Marshall příliš nepřipravil. Album jsem odložil. Od té doby uběhly týdny i řádka měsíců, zaznamenal jsem kritické hlasy, ale nové Saor si po čase opět pustil, že mě to třeba chytne. Nechytlo.

Přírodní atmoblackové kapely bývají svému žánru zpravidla věrné, a pakliže převlečou kabát, změní maximálně odstín jeho barvy, upraví nálady, přihodí tamtoho, uberou onoho. Podobně je na tom i Saor – žádné velké posuny, konstantní prezentace vizuální stejně jako hudební. Proč ne, pokud to funguje a nechybí nápady. „Guardians“ je ale postrádá. Není to relativní stagnace, co skotský projekt na nové desce sráží, ale absence nosných momentů. Ta tam je schopnost učarovat a zároveň nesklouznout k laciné podbízivosti.

Stejně jako v minulosti je i „Guardians“ místem dlouhým štrekám zaslíbeným – každá z pětice skladeb zodpovědně přesahuje desetiminutovou hranici. Takovýto parametr si nás samozřejmě pokušitelsky vyhlíží a začne šťouchat: hele, koukej, jak moc epické to bude. Bohužel, během oněch deseti minut často Saor nemá co říct, přešlapuje na místě, a když už si to začne sám uvědomovat, na bitevní pole pošle housle, které využijí svých parametrů a vsadí na líbivou notu.

Saor

Zvuk něco takového umožňuje. Marshall folkové nástroje naprosto logicky vytáhl do popředí, obsadil rovněž několik hostů akustiku obsluhujících. Učinil tak na úkor charakteristické zastřenosti píšťal – na nich minulost Saor (byť se vší nenápadností) stála. Nezmizely, jen přestaly hrát ve folkové složce prim. Opozicí k čitelným akustickým nástrojů je protagonistův upozaděný zpěv. Sluší mu to. A nejen jemu, zvuk prošel změnami, přesto nepatří ke slabinám.

Vrátíme-li se k nástrojům, směr udávají již zmíněné housle. Proti tomu samotnému není třeba co mít, problém hledejme ve způsobu jejich zapojení. Souboj metalové složky – zejména elektrických kytar – a houslí je totiž víc než zaznamenáníhodný, právě zde hledejme hmatatelnou příčinu neúspěchu. Přestože se oba nástroje snaží o vzájemnou symbiózu, nevstupují do tohoto vztahu s čistým svědomím. Kytary před setkáním poztrácely nosné nápady, a přestože se vše snaží napravit táhlou výpravností, nedokáží udržet posluchačovu pozornost. Housle se prohřešky kytar snaží vší silou napravit. Dělají to ovšem za pomocí laciných prostředků, impotenci se snaží skrýt za paravánem z idyly a sentimentu, vděčných to materiálů.

Od Saor jsme si zvykli na velmi nadprůměrnou kvalitu, svěží náhled na folk/blackové vody. Fakt, že „Guardians“ jako celek prohrává se svými předchůdci, však ještě rozhodně neznamená nepřítomnost velmi dobrých záblesků. Každá z pěti skladeb má své momenty a nebojuje pouze za pomoci patosu. Dominující dudy v úvodu titulní skladby ukáží svou sílu, dokáží navnadit. Střed skladby sice bloudí, avšak dokáže najít správnou cestu ven a vygradovat. „The Declaration“ nabídne energický začátek, který ale následně znehodnocuje kámen úrazu celé desky – kytary, v tomto konkrétním případě až jalové. Poté se už průběžně dostavuje únava. Fidli, spánek, fidli, spánek, housličky. Občas se zjeví náhlá pompa, občas přešlapování kytar. Vykoukne i nadějnější „Hearth“, ale kdo by si po tak dlouhém boji neschrupnul, nemám pravdu?

Množství dobrých nápadů se na „Guardians“ utopilo v nánosech unavenosti, nevýraznosti a prázdnoty. Nezřízená touha po zprostředkování domoviny jakožto ráje zastínila důraz na vytváření povedených motivů, které v minulosti pravidelně podněcovaly k posluchačským návratům. „Guardians“ říkám bez emocí sbohem.

Saor


Terra – Mors Secunda

Terra - Mors Secunda

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.12.2016
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Apotheosis
02. Nadir

Hrací doba: 40:09

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records / Dewar PR

Anglická trojice Terra na sebe poprvé upozornila předloni, když vydala svůj bezejmenný dlouhohrající debut. Na něm se nacházely tři délemetrážní skladby, jejichž souhrnná délka činila 40 minut. O tom, že jejich atmosférický black metal vzbudil nějakou pozornost, jistě svědčí i skutečnost, že se nahrávka dostala až k italskému vydavatelství Code666 Records, které v Terra zjevně ucítilo jistý potenciál.

Slovo dalo slovo a ruka byla v rukávě. Druhé album „Mors Secunda“, jež vyšlo na samém sklonku loňského roku, už se objevilo pod hlavičkou jmenovaného labelu, a to rovnou v neskromné edici nejen na CD, ale i na béžovém vinylu. Ani nemluvě o tom, že masteringu „Mors Secunda“ se neujal nikdo menší než Colin Marston (Dysrhythmia, Krallice, Gorguts). Kolem Terra se evidentně začala točit zajímavá jména, tudíž vše vypadá, že po hudební stránce to bude stát za to. Je to tak?

No, kdybych měl odpovědět bez vytáček, asi bych řekl: ne. Nicméně vzhledem k tomu, jak byla otázka postavena, tato odpověď nutně neimplikuje, že „Mors Secunda“ stojí za starou belu. Pouze mi připadá, že deska není až takové žrádlo, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Kdybych to chtěl spláchnout hodně rychle a cynicky, tak bych jednoduše řekl, že produkce Terra není žádné velké terno a že navzdory evidentním ambicím Anglánům z nástrojů neleze nic jiného než vcelku dobře odvedený standard atmospheric black metalu. Kapela v zásadě nehraje nijak špatně, docela se mi líbí přirozeně znějící bicí, dobré momenty se rovněž najdou a v neposlední řadě lze pochválit, že na obtíž nejsou ani vysoké stopáže písní. „Mors Secunda“ totiž disponuje stejnou hrací dobou jako předchůdce, ale má o jednu položku tracklistu méně, což v překladu znamená, že obě kompozice na novince trvají +/- dvacet minut. Přesto není problém výsledek poslouchat.

Háček je ovšem v tom, že Terra nedokázali přijít s ničím, čím by mohli skutečně zaujmout, nic výjimečného se na „Mors Secunda“ prostě neděje. Hraje to v cajku, ale na vyšší ligu Angličané bohužel nemají. Postrádám uhrančivé a strhující momenty, celková atmosféra není nijak závratně odzbrojující, nevidím a neslyším tu nic, kvůli čemu by stálo za to projevit nadšení. Prostě se to jen solidně poslouchá, toť ale vše. Už jednou padlo slovo standard, které celé počínání Terra vystihuje asi nejlépe. Ostrovní trojice nedělá nic špatně, recepty a postupy svého žánru má nastudované zodpovědně, ale tím to končí – album je v pohodě, bohužel však navíc.

Terra

Na adresu Terra už jsem zaznamenal pěkných pár nadšených ohlasů, zahraniční recenze se předhánějí v kadenci superlativů, všude panuje nadšení. Já osobně jej nesdílím a ani nechápu. Přijde mi to jako klasický případ brutálního nadhodnocování něčeho, co si tak obrovskou chválu prostě nezaslouží… nevidím jediný důvod, proč by si ji zasloužit mělo. Jak jsem už řekl, „Mors Secunda“ není špatné, ale držme se s hodnocením při zemi. Zcela střízlivě – když desku neuslyšíte, o nic zásadního nepřijdete; když ji uslyšíte, s největší pravděpodobností nebudete mít potřebu se k ní vracet. Zvlášť když s přibývajícími poslechy poutavost předkládaného materiálu klesá docela strmě. Osobně jsem tedy čekal víc.