 |
| Země: Velká Británie Žánr: atmospheric rock Datum vydání: 16.4.2012 Label: Kscope Music Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy:
|
Na poli emotivní hudby mám několik oblíbenců, žádný z nich však nemá tak výsadní postavení jako Anathema. Jejich hudbu jsem objevil až s albem “We’re Here Because We’re Here” a možná právě proto jsem nikdy nepodlehl starším nahrávkám, a to ani albům “Alternative 4” a “Judgement”, která jsou obecně považovány za vrchol tvorby těchto britských hudebníků. Na novinku jsem se ovšem těšil převelice. Pravděpodobnost, že se kapela vrátí k surovějšímu zvuku, byla totiž v podstatě nulová. Očekával jsem další porci své “každodenní dávky emocí” a už nyní můžu prozradit, že přesně to jsem dostal. Pojďme se na “Weather Systems” tedy podívat důkladněji.
Album otevírá dvoudílná skladba “Untouchable”, a ačkoliv by název napovídal něco jiného, jsou její poloviny navzájem diametrálně odlišné. První by se dala nazvat typickým otvírákem podobně laděných alb. Z úvodní akustické kytary pomalu vygraduje až do emotivního závěru a během svých šesti minut tak posluchači ukáže, na co se na “Weather Systems” může těšit. “Untouchable, Part 2” je jako její protiklad. Je mnohem jemnější, v celé své délce je doprovázená pianem a hlavní pěveckou roli zde po Vincentu Cavanaghovi převzala Lee Douglas. Právě kontrast dvou hlasů je jedním z nejvýraznějších rysů, kterým deska oplývá. Oba jsou precizní a procítěné, z nějakého důvodu je mi však mnohem sympatičtější Vincentův zpěv. Možná to bude tím, že Lee Douglas má poměrně unikátní barvu hlasu a při opakovaném poslechu se vám tak začne zarývat až nepříjemně hluboko pod kůži.
Jednou z hlavních předností “We’re Here Because We’re Here” bylo nesmírně citlivé užití smyčcových nástrojů. “Weather Systems” v tomto ohledu není jiné a jednou z krásných ukázek je třetí “The Gathering of the Clouds”. I přes opravdu krátkou stopáž (se třemi a půl minutami je to nejkratší píseň alba) jde o velmi ambiciózní skladbu, která staví zejména na výborném použití dvou překrývajících se vokálních linek. Vincent a Lee se v ní navíc několikrát vystřídají v pozici hlavního zpěváka, což písni dodává hloubku i dynamiku, a lze tak snadno hovořit o jenom z vrcholů alba. “The Gathering of the Clouds” ovšem plynule a nenápadně přejde do následující “Lightning Song”, což ji částečně degraduje do pozice pouhého úvodu k delší a ke konci také intenzivnější písni. Všechny čtyři zmíněné skladby mají jeden společný jmenovatel a tím je pozitivní nálada. Nevím, jak se Anathemě podařilo vnést do hudby tolik nefalšované radosti, ovšem z první poloviny “Weather Systems” doslova sálá radost ze života. To se však láme někde okolo páté “Sunlight”. Její první polovina působí lehce rozpačitým dojmem, jako by kapela váhala na kterou stranu se píseň přikloní. Je v ní cosi z temnějších nálad z pozdějších skladeb, částečně mi dokonce připomněla tvorbu Francouzů Les Discrets, ke konci se ovšem stočí zpět k pozitivním vlnám. V jejím intenzivním závěru se prolínají oba hlasy a John Douglas jako by kolem nich stavěl neproniknutelnou bicí hradbu.
Jak jsem již naznačil, v druhé polovině alba se dějí poměrně razantní změny na poli nálad a “The Storm Before the Calm” je toho jasným důkazem. V její první části se ke slovu dostane velmi agresivní elektronika, hlasy vokalistů zní mnohem více jako samply než jako živí lidé. Ječící elektronika je doprovázená silně rytmickým tempem bicích, dokud kdesi za polovinou hudba zcela neutichne. Z této chvíle píseň pomalu graduje přes klasické schéma kapely, tedy od pianového rozjezdu k lehce symfonickému refrénu až do intenzivního závěru, ve kterém Vincent zoufalým hlasem křičí: “This is fucking insane”. Právě tuto skladbu považuji za vrchol alba, dost možná právě kvůli její vnitřní rozervanosti. “The Beginning and the End” je skladatelsky již mnohem uchopitelnější a potěší pak zejména její skvělý text a závěrečné kytarové sólo. Na stejném principu funguje i “The Lost Child” a opět jde o trefu do černého. Tyto gradující skladby, v jejichž závěru Vincent emotivně křičí výraznou a jednoduchou proklamaci, Anathema umí výborně.
Kapitola sama pro sebe je pak závěrečná píseň. Obvykle nejsem příznivcem mluveného slova, ovšem v tomto případě musím zcela obrátit a kapelu za tento krok pochválit. “Internal Landscapes”, píseň o smrti (či o stavu smrti blízkém) začíná výpovědí muže, který mluví o tom, jak téměř zemřel. Jeho slova zní upřímně a já věřím, že jde o skutečný záznam člověka, který vypovídá o své zkušenosti a ne en o slova přeříkaná hercem. Je v tom určitá úroveň intimity, která se v hudbě běžně nevyskytuje a Anathema je asi jediná kapela, jež ji umí takto vytvořit a zužitkovat. Píseň samotnou už pak ponechám bez komentáře, ostatně zbytečně detailním popisem předešlých skladeb jsem napáchal škody víc než dost.
Nemá cenu se dlouze rozepisovat o zvuku (je dokonale čistý a přesto ne sterilní) či o hráčských výkonech (bezchybné), protože o tom alba Anathemy nejsou. “Weather Systems” je emotivně velmi silné a to by měl být hlavní důvod, proč si ho budete chtít pustit. Pokud bych měl hodnotit za sebe, udělil bych minimálně za druhou polovinu alba plný počet bodů. Se zbytkem alba si ovšem tak jistý nejsem, a tak albu jako celku dám devět bodů a důrazné doporučení pro všechny čtenáře bez ohledu na to, co posloucháte běžně. Poslední slova ovšem musím přenechat kapele samotné, lépe řečeno tedy člověku, jenž mluví na začátku poslední skladby. Vyřkne totiž několik slov, které nechtěně popisují hudbu na “Weather Systems” lépe, než bych to svedl já v mnoha dalších odstavcích.
“It’s difficult to describe, as a matter of fact is impossible to describe.
Verbally it cannot be expressed; it’s something which becomes you and you become it.
I could say that I was peace, I was love, I was the brightness, it was part of me.”
(Internal Landscapes)
Další názory:
Anathema je již dávno skupina, která nemusí dokazovat nic a nikomu, přesto s “Weather Systems” opět potvrzuje, že je to jedna z nejúžasnějších kapel na poli přemýšlivé rockové muziky. Jen těžko lze “Weather Systems” vystihnout jinými slovy než: křišťálově čistá nádhera. Existují prostě formace, které oslovují (nebo by alespoň měly oslovovat) naprosto všechny bez výjimky a bez ohledu na jejich žánrovou příslušnost – Anathema bezesporu patří mezi ně. Dokonalá, procítěná atmosféra je tou hlavní předností desky, navíc se ještě jedná o atmosféru přesně korespondující s tématem desky, tedy počasím, čili například při takové “The Gathering of the Clouds” rozhodně člověk nemá problém si v hlavě představovat shromažďující se mraky. Když ovšem tohle domyslíte do důsledku, zjistíte, že je to vlastně naprosto úžasná věc, neboť jen málokdo dokáže opravdu přesně vytvářet obrazy v posluchačově hlavě, Anathema to však zvládá bravurně. Stejně jako všichni kolegové musím jako vrchol nahrávky vyzdvihnout dokonalou “The Storm Before the Calm”, ale s dodatkem, že celé “Weather Systems” je opravdu výtečná záležitost.
H.
Co se Anathemy týče, nepovažuji se za experta ani oddaného fanouška, ale spíš za obdivovatele. Není nic neobvyklého, že o jejich hudbu klidně pár měsíců ani nezavadím a pak najednou zase zůstanu stát s otevřenými ústy, jaká je to nádhera. A přesně tohle je i případ novinky “Weather Systems” snad s jediným rozdílem – tohle album přehrávám podezřele často. Hudba je to na první pohled prostá, na všechny další však úžasně propracovaná… Projevem sice mírná, ale stejně plná silných emocí. Je snad dobře, že směr, kterým se Anathema s posledními počiny ubírá, vede směrem od metalu, protože právě v takové podobě vyniká subtilní nádhera a intimita hudbě Anathemy vlastní. Všechno tu do sebe perfektně zapadá – klavír, kytara, nějaký ten smyčec, jemná elektronika, fantastické vokály Vincenta Cavannagha a Lee Douglas… Sotva se z téhle necelé hodiny čisté nádhery dá vybrat nějaký vrchol, ale pokud bych měl zvolit, vyberu dvojici “Storm Before the Calm” a “The Beginning and the End”, která mi k srdci přirostla asi nejvíce. Naproti tomu takové “Sunlight” jsem úplně na chuť nepřišel, ale to už jenom hledám další způsoby, jak natáhnout naprosto jasný verdikt, protože každá ze skladeb je jednou plochou broušeného drahokamu. Kupte, poslechněte a užasněte, neboť “Weather Systems” je dalším nad slunce jasným důkazem, že Anathemu statisíce lidí nemilují zbytečně…
Ježura
Anathema na novince “Weather Systems” pokračuje tam, kde na předchozím “We’re Here Because We’re Here” skončila, sice fráze, ale je to tak. Nedočkáme se v zásadě ničeho nového, možná snad další přiblížení se popovým, či chcete-li melodičtějším vodám. Album otevírá na půlky rozdělená kompozice “Untouchable”, kdy “Part 1” zastupuje pro mě zajímavější aspekty současné Anathemy, dočkáme se šikovné akustické vyhrávky, která se táhne až do chvíle, kdy skladba ve své druhé polovině pompézně vygraduje. Oproti tomu “Part 2” je komornější, na piánu postavená klasická balada, kde vynikne podmanivý hlas doprovodné vokalistky Lee Douglas. Zpěvák Vincent Cavanagh odvádí jako vždy spolehlivou práci a jeho hlas dotváří melancholickou náladu tak, jak to umí snad jen Anathema. Vrchol alba přichází v polovině desky, a sice s nástupem devítiminutové “The Storm Before the Calm”. Tady do sebe skvěle zapadá úplně všechno, i když se v písni vystřídá více nálad včetně skoro až psychedelické střední části, která postupně přechází ve smyčci podbarvený závěr se skvělou vokální melodií. “Weather Systems” si své místo v srdci fanoušků si zcela určitě najde. Pro mě se jedná o více než důstojné pokračování posledního alba.
Kaša
