Archiv štítku: atmospheric

Recenze

Timber Rattle – Phantoms of Place

Napsat komentář
Timber Rattle - Phantoms of Place
Země: USA
Žánr: minimal / folk / atmospheric / chant
Datum vydání: 11.12.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Beast of Passage
02. Skeleton Head
03. He’eile moloa’a
04. Solar Ghost

Odkazy:
bandcamp

Máte rádi ticho? Nemám na mysli v tom smyslu, že nic nehraje, ale ve smyslu, že hraje ticho…

Samozřejmě, všechna tato hudební „ticha“ v reálu skutečným a naprostým tichem nejsou a i v tom největším minimalismu je alespoň šum. Přesto však existuje velké množství hudby a celých hudebních žánrů, v nichž se zdánlivě nic neděje. Velmi důležité slovo předchozí věty je ono „zdánlivě“, neboť právě v tom tkví ono gró takových stylů. Avšak ne každý dokáže ve skoro-tichu slyšet to, co tam je pod povrchem ukryto.

Přesně tohle je tím důvodem, proč je drtivá většina hudebního minimalismu na samém okraji zájmu a dění a proč se jedná o tak těžce stravitelné záležitosti. Většina obyčejné muziky totiž funguje tak, že to, co v ní máte slyšet, vám sama rovnou ukáže… je to zahráno na nástroje, zazpíváno, ale na každý pád naservírováno na podnose. V minimalismu tomu tak není, protože to, o čem taková hudba je, musíte najít sami – nikoliv na CD, nýbrž ve svojí hlavě. A tím pádem ono „to“ samozřejmě může pro každého být docela jiné.

Lze tedy vůbec říct, který hudební minimalismu je dobrý a který špatný? Ano, určitě lze… je to rozlišení vysoce subjektivní, čistě pocitové a hodnocení toho či onoho alba se může značně lišit dle konkrétního jedince, nicméně to jde, protože to prostě poznáte. Bez ohledu na jakékoliv žánry, škatulky nebo hudební formy – jedna z nejdůležitějších věcí, které muzika musí mít, je „feeling“. U každého stylu to znamená trochu něco jiného, ale aby byla hudba dobrá, musí to tam být, ať se jedná o nasraný hip-hop, angažovaný punk, prasečí grindcore, neofolkovou atmosféru, jemný indie pop, agresivní metal nebo cokoliv dalšího. A platí to i pro minimalismus – a zatímco jeden šum je nudný, druhý, zdánlivě (!) stejný vás položí.

Nedokážu přesně vysvětlit proč, ale „Phantoms of Place“ je deska, která jednoznačně patří do té druhé kategorie – takřka „nic“ se na ní neděje, ale je neskutečně silná, hypnotická, skoro až magická.

Těžko říct, co jsou Timber Rattle vlastně zač… když se člověk pokusí pátrat na internetu, narazí pouze na Bandcamp (kde jsou všechna alba k dispozici zdarma) a možná tak pár koncertních fotek a záznamů, které někde kdosi pořídil. Skutečných informací se však nedopátráte s výjimkou těch naprosto nejzákladnějších – Timber Rattle pocházejí ze Spojených států amerických a doposud vydali tři desky, jmenovitě „Nature in Darkness“ (2010), „The Embers Burn in Code“ (2012) a nakonec „Phantoms of Place“ (2013), kvůli níž tento článek vznikl.

„Phantoms of Place“ tvoří čtyři skladby o celkové hrací délce 40 minut, ale když na to přijde, ono rozdělení na jednotlivé stopy je vlastně podřadné, jelikož všechny čtyři vlastně mají společného jmenovatele a takřka totožný recept. Celou desku vesměs tvoří jen poklidné kytarové brnkání a tichý zastřený vícehlas, výjimečně šamanský úder perkusí, který ovšem do meditativní atmosféry nevnáší sebemenší závan… inu, čehokoliv. I kdyby byly všechny čtyři písně v jedné dlouhé stopě, ničemu by to nevadilo, protože stejně fungují dohromady jako nedělitelný celek, jenž působí folkovým nádechem a hlubokou atmosférou.

Formální popis toho, co se na „Phantoms of Place“ děje, skutečně je až takto triviální, nicméně tohle je přesně ten druh alba, které je jednoduché pouze co do formy, rozhodně však ne co do obsahu, protože po této stránce toho Timber Rattle naopak nabízejí mnohem více než většina jiných kapel (jediné, čím si nejsem jistý, je pouze to, zdali je v tomto případě na místě používat výraz „kapela“). Síla „Phantoms of Place“ je ukryta v nepojmenovatelné abstrakci, takže i to hlavní, co byste si měli z popisu výše odnést, nejsou nástroje nebo zmínka o folku, ale ty abstraktní pojmy, s jejichž pomocí jde nahrávku vystihnout nejlépe – meditace, klid, hypnóza, magie, hluboká atmosféra. Pouze bych k nim doplnil jedno další: rituál.

„Phantoms of Place“ je minimalistická a velmi tichá deska. I když hlasitost posunete hodně doprava, stále je tichá. I přesto – nebo snad právě proto? – je kouzelná a dokáže člověka pohltit. Zcela jistě není pro každého, ale to už není její chyba. A jak už tomu u podobných záležitostí bývá, jak to kouzlo objevíte, tak se od něj neodtrhnete.

Timber Rattle

Minirecenze

Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun

Komentáře: 3
Abysmal Grief / Runes Order - Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
Země: Itálie
Žánr: dark ambient / atmospheric / experimental
Datum vydání: 13.4.2015
Label: Italian Doom Metal Records

Odkazy Abysmal Grief:
web

Odkazy Runes Order:
facebook

K recenzi poskytl:
Italian Doom Metal Records

Prvním účastníkem splitu, o němž si dnes budeme povídat, jsou okultní Italové Abysmal Grief, kteří fungují již pěknou řádku let, přestože na svém kontě mají doposud pouze tři dlouhohrající alba (poslední „Feretri“ vyšlo v únoru 2013). Ve své obvyklé tvorbě předvádějí poměrně dřevní, okultními klávesami podepřený doom metal, nicméně na téhle nahrávce, na niž přispěli pozitivně pojmenovanou skladbou „Hymn of the Afterlife“, se představují v docela jiném světle. Snad pod vlivem druhých kolegů, k nimž se ještě dostaneme níže, se totiž Abysmal Grief v tomto téměř čtvrthodinovém opusu pohybují v mnohem experimentálnější rovině.

Na „Hymn of the Afterlife“ mají Abysmal Grief blíže spíš k jakémusi dronu a podobným záležitostem. Po temném intru postaveném především na klávesových nástrojích hodí Italové své posluchače do neutěšeného pomalého bahna, jemuž vládnou především mohutné údery bicích, mohutná baskytara a působivé sbory. Tu a tam se pak přidávají další zvuky a pazvuky, v pozadí opětovně promlouvají klávesy nebo velmi nenápadná kytara, jejíž role je však spíše minoritní. V tomto monotónním a neměnném duchu Abysmal Grief vedou „Hymn of the Afterlife“ v celé její délce až do úplného závěru, přesto jim to však funguje naprosto bravurně a dokážou posluchače chytit pod krkem a nepustit jej.

Jenže jakkoliv je „Hymn of the Afterlife“ skvělou skladbou (vážně), to skutečně hlavní, proč tomuto splitu věnovat pozornost, přichází až vzápětí v podobě osmnáctiminutové kompozice „Snuff the Nun“ od Runes Order. Abych pravdu řekl, tato dark ambientní záležitost, jež pochází rovněž z Itálie, pro mě byla až do nynějška absolutní neznámou, nicméně potom, co jsem si ze „Snuff the Nun“ opravdu sednul na prdel, si na další tvorbu posvítím hodně rychle.

Runes Order totiž vytvořili skutečně fantastickou skladbu, která je rozdělena do celkem pěti aktů, nicméně dark ambientní atmosféra je dechberoucí po celou dobu a zejména v třetí a čtvrté části „The Witch Nun“ a „Electroshock Torture“ jsem beze srandy sbíral čelist pod stolem. Především ty klávesy jsou neskutečně působivé, a ačkoliv se jedná vlastně o formálně jednoduché melodie, ta atmosféra je tak hypnotická, že to snad ani nejde říct. Runes Order jsou tedy jasným vítězem – navzdory faktu, že i příspěvek Abysmal Grief je výtečný. „Snuff the Nun“ je akorát bez přehánění fenomenální.

Nikdy jsem se netajil tím, že splity a obecně neřadové nosiče příliš nemusím a muziku nejradši dávkuji po dlouhohrajících deskách. Tím pádem je docela nepřekvapivé, že jsem si za svůj život cíleně koupil jen opravdu malý počet split alb… buďte si však jistí, že „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“ se do téhle elitní sorty hodně rychle zařadí, poněvadž i přes nedlouhohrající formát je tohle kus excelentní muziky, a to od obou přítomných formací. Není co řešit – velké doporučení, tohle rozhodně stojí za slyšení!

Reporty

Lisa Cuthbert, Saigon Blue Rain

Komentáře: 6
Lisa Cuthbert
Datum: 30.4.2015
Místo: Praha, Basement
Účinkující: Lisa Cuthbert, Saigon Blue Rain

Vždycky mě mrzí, když se na jeden den sejde víc potenciálně zajímavých akcí, tudíž si člověk musí vybrat a nějakou z nich prostě vypustit, jelikož být na více místech najednou nezvládne dokonce ani takový bourák jako já. Přesně tahle situace nastala také 30. dubna, kdy jsem se musel rozhodnout mezi black metalem v podání francouzského tria Dunkelnacht, Einsicht a Je (plus český support) a jakousi zvláštní ambientně gotickou alternativou v podání irské zpěvačky Lisy Cuthbert. Což o to, ani jedna z těch akcí pro mě vlastně nebyla vyloženě zásadní, že bych si neodpustil, kdybych tam nebyl, ale na obě jsem měl zájem se jít podívat. Volbu jsem tedy nechal až na poslední možnou chvíli, na jakou muziku budu mít večer náladu.

Když jsem ten den v půl sedmé dorazil domů, nálada zavelela dát vale black metalu, takže jsem své kroky nasměroval do vinohradského Basementu, který je asi nejhezčím pražským klubem, v němž jsem doposud byl, a jeho útulné útroby jsou pro podobnou hudbu jako dělané. Je sice pravda, že tu zase mají dost hnusné pivo, a jak jsem ten večer zjistil, dokonce ani nealko tu není žádná hitparáda, ale to není nic, co by podle mě mělo koncert zkazit, protože na koncerty chodím kvůli muzice, ne kvůli chlastání. Přesto ten večer nebyl zrovna ideální… a určitě za to nemohly ani kapely, ani zvukař…

Jako první se představila francouzská čtveřice Saigon Blue Rain v čele s vizuálně sympatickou blondýnkou a v sestavě, jež kromě zmiňované zpěvačky čítala ještě dva kytaristy a baskytaristu. Bicí a další zvuky (především lehká elektronika) tedy byly pouštěné samplem, ale zrovna u podobně jemné hudby to vlastně ani nevadí, když to tam neřeže živý bubeník. Saigon Blue Rain totiž předváděli éterickou kombinaci coldwave a shoegazu, a kdyby někdo tvrdil, že v tom zaslechl i třeba nějaký ten darkwave nebo post-punk, asi jen těžko by mu za to kdokoliv trhal hlavu.

S lehkou a provzdušněnou hudební stránkou samozřejmě korespondovalo i chování samotné skupiny na pódiu, takže muzikanti strávili drtivou většinu vystoupení jen lehkým kýváním se do rytmu se zavřenýma očima. Jenže to úplně stačilo, jelikož i tak klubem prostupovala patřičně zasněná atmosféra, kterou jen podporoval podařený zvuk, v němž se mi líbila zejména nádherně zvonivá baskytara. Já jsem si tedy neměl na co stěžovat a upřímně jsem se bavil po celou dobu, co Saigon Blue Rain na pódiu hráli, bohužel se však během jejich vystoupení poprvé naplno ukázalo, v čem tkvěl onen problém večera – byl jsem v podstatě jediný. Basement byl skoro prázdný a většina těch lidí, co tam byla, dění na pódiu vlastně vůbec nesledovala.

Možná si řeknete, že to přeci jen byla předkapela a že tohle se prostě stává, že lidi přišli až na hlavní chod, nicméně stejný stav pokračoval i nadále, když svůj koncert zahájila Lisa Cuthbert se svou kapelou. A přitom i v tomto případě šlo o velice povedené vystoupení. Zejména samotná Lisa předváděla skvělý výkon jak s klávesami, tak (a to asi především) vokálně, protože její zpěv byl skoro fantastický. Podobně jako francouzští kolegové, i Irové dokázali vytvořit výtečnou atmosféru, která však v jejich případě byla vzhledem k samotné muzice o něco temnější a neutěšenější. Nic to ale nemění na tom, že mi to v živém podání přišlo ještě o notný kus záživnější než z alba, a ať se budeme bavit o tišších a jemnějších pasážích, které patřily jen klávesám a zpěvu, nebo o těch poměrně vzácných momentech, kdy se do toho celá kapela opřela a hudba se vydala až někam do hájemství rocku, všude to bylo super.

Tomu, co se dělo na pódiu, tedy nelze vytýkat takřka nic, opětovně vyrovnaný zvuk nevyjímaje (a to jsem se docela bál, jestli živé bicí zbytek trochu nezabijí, protože jsem byl přítomen i zvukovce, kde to znělo o poznání hůře), když tedy pominu jedinou věc, a sice že Lisa Cuthbert se skupinou hrála snad kratší dobu než Saigon Blue Rain. Nicméně, na jednu stranu se tomu zas tolik nedivím vzhledem k tomu, jak to v klubu vypadalo­…

Pod pódiem jsem totiž stál jenom já, střídavě jeden až dva členové Saigon Blue Rain a několik málo jedinců sledovalo počínání kapely od baru. Když to číslo hodně nadsadím, tak pozornost vystoupení Lisy Cuthbert věnovalo tak deset lidí včetně předkapely a pořadatele. Platících však bylo přibližně 30. Co dělal ten zbytek? Samotnému mi to hlava nebere, ale seděli u stolků a věnovali se pivu, mobilům, povídali si mezi sebou, mnozí z nich dokonce na férovku zády k pódiu. Skupiny měli úplně na salámu a i v těch nejtišších ambientních pasážích se neváhali nahlas smát. Na koncerty chodím myslím už poměrně dlouho a viděl jsem toho hodně, ale takovéhle absolutní pohrdání (jinak se tomu říkat prostě nedá) jsem ještě nikdy v životě nežral a popravdě doufám, že už to ani podruhé neuvidím. Možná bych to pochopil, kdyby ty kapely stály za hovno a byla to nuda, ale ty koncerty byly vážně skvělé a někteří ti lidi se na to pódium pomalu ani nepodívali. Občas se někdo otočil, cvaknul si to na mobil (samozřejmě s bleskem, který ozářil celý klub), asi aby si to mohl dát na Facebook nebo Instagram, ale tím interakce končila. Nic proti tomu, když vás to nezajímá, ale pokud si chcete pokecat s kámošema, tak jděte do hospody, ne na koncert. Takováhle neúcta a nerespekt byly mnohem horší, než kdybyste v tom klubu vůbec nebyli, debilové.

Reporty

Timber Rattle, Dimitar

Napsat komentář
Timber Rattle poster
Datum: 19.3.2015
Místo: Praha, Klubovna
Účinkující: Dimitar, Timber Rattle

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

“Čau, Dimitar.” Těmito dvěma slovy začal večer v dejvické Klubovně ve čtvrtek 19. března léta Páně 2015. Jakkoliv to může být šokující, skutečně je pronesl člověk, který si říká Dimitar, což je však ve skutečnosti akustické alter ego kytaristy z Or. Dimitar se usadil na kraj pódia a s akustickou kytarou a s neučesaným vokálem začal v komorním prostředí sálu (poněkud honosné označení pro tak malý prostůrek) zavádět komorní atmosféru. Zahrál snad tuším sedm písniček, které sice byly poměrně jednoduché (asi žádné překvapení vzhledem k nástrojovému obsazení), rozhodně však ne hloupé – a to platí jak o hudbě, tak i o textech. Nepříliš početné publikum intimní náladu podporovalo jak svým počtem, tak i svým chováním, jelikož během vystoupení mezi lidmi panovalo takřka hrobové ticho a pouze mezi písničkami se vždy ozval potlesk.

Samozřejmě, nikdo netvrdí, že hudba Dimitar bude fungovat vždy a všude, třeba na mamutím open airu by to asi nebylo ono, ale zrovna tady (v malém prostoru Klubovny) a teď (v onen čtvrtek) to bylo velmi příjemné vystoupení, a i když fakt nešlo o nic jiného než jednoho týpka, který hrál na akustiku, bylo to zábavné – samozřejmě v tom smyslu, že se člověk nenudil, nikoliv že by to snad bylo vtipné. Snad jediné, co trochu narušovalo přinejmenším první polovinu vystoupení, byla dunící disco hudba od baru, která do sálu doléhala, a také stále sem a tam se trousící lidi (kteří skrz otvírané dveře pouštěli dovnitř srandu od baru ještě víc). Naštěstí to však nebylo až tak strašné, aby to vystoupení pohřbilo.

Ačkoliv Američané Timber Rattle byli tři, oproti svému předskokanovi měli třikrát tolik nástrojů a také měli trojnásobnou vokální převahu, byli to právě oni, kdo ten večer předvedl minimalističtější hudbu. Rituální “skoro ticho” s rozvážným vícehlasem je z desky vysoce zajímavou záležitostí – “Phantoms of Place” z roku 2013 mě opravdu upřímně baví, byť ani náznakem netvrdím, že se něco takového bude líbit každému (kdo vyžaduje v hudbě hitové refrény, ten se samozřejmě ani nemusí obtěžovat) – ale vážně jsem si nedokázal představit, jak tohle může vypadat v živém podání.

Zleva doprava to vypadalo asi následovně – klávesy+zpěv, bicí+zpěv, kytara+zpěv. Bicí v jednotném čísle – jeden buben, jeden činel, navíc oboje využívané velice, velice poskrovnu. Naopak kytarové vybrnkávání bylo možná o malinko výraznější než z alba, ale ne o tolik, aby to jakkoliv narušilo onu zvláštní atmosféru hudby, v níž se takřka vůbec nic neděje, ale přesto se od toho člověk nemůže za žádnou cenu odtrhnout. Stejně tak vlastně vypadalo a působilo i samotné vystoupení – trojice usazená na židlích se nijak neprojevovala a se zavřenýma očima postupně kouzlila svůj minimalismus, jehož asi nejvýraznějším prvkem byl stejně jako na desce tichý vícehlas.

A stejně jako na albech, i živě šlo především o poslechovou záležitost. Vůbec – ani tím nejmenším náznakem – to nebylo o nějaké show nebo o čemkoliv jiném, co si představíte pod pojmem “koncert” (záměrně jsem tohle slovo doposud nepoužil a nazýval jsem Timber Rattle i Dimitar vystoupením, protože to je mnohem přesnější pojmenování), bylo to především o tom, že člověk zavřel oči, poslouchal a zahloubal se do té zvláštní atmosféry, kterou v sobě Timber Rattle bezesporu mají a kterou bezesporu měli i v živém podání.

Asi nemůžu říct, že to byl koncert roku a že to bylo naprosto geniální, ale… sílu to rozhodně mělo, trans byl na dosah ruky a to, co se během vystoupení Timber Rattle (ne?)dělo si zcela jistě budu pamatovat hodně dlouho. A to určitě není málo, spíš naopak.

Reporty

Divided, Vogjetgraik

Napsat komentář
Divided
Datum: 11.2.2015
Místo: Praha, Café V lese
Účinkující: Divided, Vogjetgraik

První pohled (Atreides):

O ústecko-frýdecké kapele Divided jsem se tu zmiňoval celkem nedávno. Dokonce hned dvakrát – jednou v minirecenzi, podruhé mezi nejlepšími domácími počiny v resumé uplynulého roku. Svým velmi osobitým pojetím shoegazu mi učarovala doslova na první poslech a já si jen říkal, že zažít je na vlastní oči a uši na takovém místě, jako je třeba Pilot, by byla paráda. Netrvalo dlouho a mé přání bylo vyslyšeno, a to takřka doslova, protože Café V lese, kde se koncert odehrál, se nachází od mnou oblíbeného Pilotu pouhých pár metrů. V roli předskokanů se mělo představit folkové duo Mulholland Blue a sólový projekt bubeníka post-rockových Ufajr, Vogjetgraik. Bohužel, zpěvačce Mulholland Blue zdraví nepřálo a celý večer se tak smrskl na pouhá dvě jména – nepočítám-li DJe, kteří se postarali o afterparty.

Při příležitosti koncertu Divided jsem Café V lese přes všechnu jeho pověst i parádní koncerty, které se v něm v minulosti konaly (přinejmenším podle jmen), navštívil teprve poprvé. Na první pohled mě uvítala v zásadě běžná hospoda s příjemnou obsluhou a slušným pivem, zato klub v přízemí, to už bylo jiné Cafe – řádně alternativní. Neučesaný, přesto přívětivý prostor nabídl svou atmosférou a uspořádáním, z nějž tak nějak vypadlo pódium, dost nevšední zážitek.

Přesnost nikdy není na škodu a vzhledem k tomu, že se Vogjetgraik představil přesně o půl deváté, kdy měl podle rozpisu koncert začít, získal u mě pár kladných bodů navrch. Další nasbíral krátce poté, co usedl za svojí bicí soupravu a rozjel něco, co se slovy vlastně popisuje dost těžko. Perfektně zvládnutá rytmika mísící se s elektronickou složkou pohybující se někde ve vodách ambientu, IDM a mírného experimentu ale fungovala na výbornou. Hlavně v ambientních pasážích, které doslova vábily k tomu, aby člověk zavřel oči a upadl do říše snů. Takřka samovolně budované atmosféře dost přispěly právě živé bicí dodávající Vogjetgraikově hudbě potřebnou dynamiku a obecně můžu jen konstatovat, že před Divided to byla skvělá volba.

Po půlhodince se ale osamocený bubeník odebral z pódia a přenechal plochu vyhrazenou kapele Divided. Ti své přípravy zvládli v příjemně krátkém čase a prostoje nebyli příliš dlouhé. Při vstupu do klubové části Café jsem nezapomněl zakoupit očíslovanou kazetu debutovky “Born to Sleep”, kterou jsem konečně detailněji prozkoumal. Vraťme se ale k dění na pódiu – to vzbuzovalo zásadní otázku, totiž jak si kapela povede v kompletní čtyřčlenné sestavě, jež se dala dohromady teprve nedávno. A na odpověď nebylo třeba nějak dlouho čekat, kapela sama ji ochotně přinesla s rozezněním prvních tónů.

Nutno uznat, že odpověď to byla převážně pozitivní. Na to, že šlo o první společné vystoupení, to Divided zvládli vážně parádně. Pravda, hlasitost kytary, na níž je celá hudba postavená, byla jako na houpačce a občas jsem si ji pod návalem basy a bicích mohl leda představovat. Na druhou stranu ve všech skladbách z prvotiny, které mi utkvěly v hlavě o něco víc než ostatní, zněla dobře. I tak bych ale příště uvítal, kdyby byla kytara konzistentnější, protože už tak krásná, intimní atmosféra mohla jít ještě trochu výš. Je to ale v zásadě jediná výtka, kterou můžu mít, protože kapela byla sehraná parádně (přinejmenším jsem si nějakých výraznějších zádrhelů nevšiml) a já si vystoupení vážně užíval. Naprostá většina těch věcí, jež mám na albu tolik rád, byla přítomna. Něžnost, ospalost, vláčnost, melancholie, éterický vokál. To všechno tam bylo. A na závěr skvělá “Machines”. I proto není třeba nějak zvlášť hanit něco, co se podle mě vybere časem.

Pokud mě paměť neklame, Divided nepřehráli “Born to Sleep” celé, do setu ale zařadili jednu novou skladbu a po zhruba půlhodině se rozloučili. Viktorie byla na konci setu z dost nacpaného klubu řádně dojatá. Celé to bylo trochu pohnuté a zároveň příjemně civilní, upřímné. Vztah mezi publikem a kapelou fungoval spíš na soustředěném poslechu a unášení se na vlnách pocitů, takže se nějaké tanečky nekonaly, to mi ale nijak nevadí – spíš naopak, v kontextu celého prostředí a průběhu večera by mě přehnaná aktivita lidí spíš rušila, než aby přidala na atmosféře, která byla jedním slovem úžasná. Těším se na další koncert.

Druhý pohled (Ježura):

Na rozdíl od kolegy, kterého si Divided omotali okolo prstu svou řadovou prvotinou, jsem do Café V lese dorazil vlastně úplně na blind – věděl jsem, že tam bude hrát něco, co je prý dobré, a tak, i když jsem měl sto chutí namířit si to z práce rovnou domů, jsem si nakonec řekl “proč ne” a vyrazil za kulturou. A svého rozhodnutí určitě nelituji. Potěšil mě už samotný prostor respektive obě jeho části – kávárensko/hospodská (opravdu vynikající Chotěboř!) i ta podzemní, uzpůsobená umělecké produkci, a na dobrý první dojem pak stejně uspokojivě navázali i vystoupivší muzikanti.

Kdyby se mě někdo zeptal, co hrál Vogjetgraik, nevyrazí ze mě nic konkrétnějšího než cosi o mixu různých elektro-ambientních žánrů s živými bicími. Jedním dechem bych ale musel dodat, že to bylo vážně dobré, místy dokonce skvělé. Netvrdím, že bych měl za sebou mnoho podobných exhibic, ale Vogjetgraik mě z nich bavil suverénně nejvíc a zdaleka nejen proto, že si na celou produkci vystačil sám. Bylo to nápadité, mělo to atmosféru (na níž se úspěšně podepsala i zdařilá industriálně pojatá projekce v pozadí) a ve výsledku mě to až překvapivě bavilo, takže nemám důvod nezvednou všechny čtyři palce. Prý že kroucení čudlíky nemůže být umění…

Do hlavních hvězd (pokud to tak lze říct) jsem vkládal opatrné naděje na to, že by mi snad mohli představit shoegaze v takové podobě, která by mě pro změnu a na rozdíl od všech ostatních bavila. A i když si nejsem moc jistý, jak přesné toto žánrové zařazení v případě Divided je, ono to nakonec opravdu zafungovalo. Ta muzika se mi poslouchala velice příjemně, skladbám ani vystoupení nechyběla sympatická gradace a ani náznakem nešlo mluvit o nudě, které jsem se předem přeci jen maličko obával. Nejsa znalcem studiové tvorby Divided, nijak mi nevadila údajně trochu utopená kytara, na druhou stranu jsem se občas ne a ne zbavit dojmu, že vokál by mohl být v jistých polohách nepatrně jistější. To ale neznamená, že by to bylo špatné, a také že ne – navzdory kosmetickým drobnostem jsem si vystoupení opravdu užil, pro Divided mám jen slova chvály a jsem náramně zvědavý, kam to pánové a dáma dotáhnou. Soudě podle této živé premiéry totiž mají našlápnuto více než slušně.

Recenze

Grisâtre – Paroxystique

Napsat komentář
Grisatre - Paroxystique
Země: Francie
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 1.10.2014
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Meditation
02. Contemplation
03. Vae soli
04. L’astre gris
05. Paroxystique

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Se jménem jednočlenného black metalového projektu Grisâtre z Francie jsem se já osobně poprvé setkal na nahrávce “Esthaetique” z roku 2012. Počin mne tehdy zaujal hned na první pohled velmi zajímavou obálkou, díky níž jsem byl svého času na samotnou hudební náplň zvědavý (a pak, že nejsou obaly důležité!). Nyní s odstupem však mohu o “Esthaetique” říct jen to nejnutnější minimum, na které jsem schopen si vzpomenout, a sice že šlo o monotónní black metal… a také že onen přebal byl ve finále vlastně tím nejzajímavějším a že jinak mě to příliš nezaujalo. Což je ostatně také ten důvod, proč si dnes nevybavuji nic víc než to, že jsem to album kdysi slyšel.

Musím uznat, že když jsem si nyní kvůli této recenzi “Esthaetique” pustil znovu, přišlo mi o poznání lepší než tenkrát, nicméně vzhledem k tomu, že jsem se z desky tehdy na zadní kapsy kalhot neposadil, za normálních okolností bych asi neměl potřebu se k ní vracet nebo snad nějak pátrat po další tvorbě Grisâtre. Vývoj událostí tomu ale chtěl nakonec jinak. Rokkr – jak se onen jediný člen skupiny jmenuje – totiž na začátku října loňského vydal své další, celkově třetí album, jehož název zní “Paroxystique”. Jeho přebal již ani zdaleka není tak zajímavý, ale na rozdíl od minulé nahrávky novinka vysílá na stejné vlnové délce jako já již od prvních poslechů.

A přitom hudebně se na “Paroxystique” od minula nezměnilo takřka nic. Grisâtre opětovně nabízí další porci pomalejšího, monotónního a ambientním oparem líznutého black metalu, jaký musel každý jen trochu protřelejší posluchač slyšet v různých (a přece takřka stejných) variantách již na mnoha místech všude okolo. Pokud by však přece jen někdo tápal, jak něco takového může znít, jmenujme pro názornost nějaké skupiny, jejichž vliv je v hudbě Grisâtre ke slyšení… ať už je ta inspirace chtěná či nechtěná, není problém si vzpomenout třeba na zámořský depresivní kult Xasthur nebo obligátní Burzum z dob 90. let. Co si budeme povídat, Varg Vikernes a jeho nadčasové rané desky patří k tomu nejkopírovanějším věcem v oblasti black metalu a i z hudby Grisâtre to páchne na sto honů a ještě dál…

Nicméně i přesto nelze novému albu upřít dost solidní kvalitu, protože jakkoliv neoriginální ta muzika je, stále funguje a atmosféru nepostrádá. “Paroxystique” nabízí celkem pět kompozic, z nichž tři jsou kratšího rázu a dvě jsou naopak velmi dlouhé a pohybují se někde okolo 18 minut. Prostřední tříminutovka “Vae soli” se nese v čistě ambientním duchu, avšak mimo ni Grisâtre nabízí jen a pouze black metal v tom ražení, jež bylo popsáno výše. A úplně nejlépe tento model funguje právě v oněch dvou nejdelších skladbách “Contemplation” a “L’astre gris”, které si navzdory své nemalé délce a navzdory své nepůvodnosti dokážou posluchače podmanit a udržet jej u sluchátek či reproduktorů.

Zbylé dva black metalové kusy, tedy úvodní “Meditation” a finální “Paroxystique”, taktéž nejsou špatné a třeba první jmenovaná celou nahrávku otevírá více než solidním způsobem, nicméně hudba v tomhle ranku, jaký Rokkr produkuje, dle mého skromného názoru bude vždy nejvíce působit právě na dlouhých plochách, kde je prostor pro ono pomalé a postupné budování monotónních monumentů. Sice je to vždy sázka na jednu jedinou kartu, ale znáte to – když to vyjde a ta atmosféra se skutečně povede, bývá to super. A na “Paroxystique” se to dle mého soudu povedlo, přestože jsem to předem moc nečekal.

A to je vlastně všechno, vážení. Máte-li v oblibě monotónní black metal ve středním až pomalejším tempu, pak není sebemenší důvod si “Paroxystique” nesehnat a neposlechnout. Grisâtre vás v žádném případě nepřekvapí a ani náznakem vám nenabídne něco, co byste už v tomhle ranku neslyšeli, ale ta pověstná atmosféra, kvůli níž podobné žánry všichni posloucháme především, tu přítomna je.

Minirecenze

Old Soul / ██████ – Split

Napsat komentář
Old Soul / ██████ - Split
Země: USA / Česká republika
Žánr: atmospheric black metal / blackgaze
Datum vydání: 1.6.2014
Label: Zegema Beach Records / IFB Records / Dingleberry Records / Maniyax Records / Pike Records / Mosh Potatoes / Suspended Soul Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Atreides – 8/10
Zajus – 7,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,6/10

Odkazy ██████:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Old Soul:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

██████ se vynořili v loňském roce se svým bezejmenným demosnímkem, který byl rozhodně na mnohem vyšší úrovni, než člověk obyčejně od demosnímků čeká. Netrvalo dlouho a kapelu s tím asi nejhůře vyslovitelným a nejhůře napsatelným názvem na světe jsem si oblíbil, protože jejich syrová a silná post-black metalová atmosféra mě skutečně oslovila.

Je pravda, že bych jako další počin radši viděl klasickou desku, ale když nic jiného není, člověk nepohrdne dávkou nové hudby ani v podobě splitu, na němž ██████ sdílejí prostor s Američany Old Soul, o jejichž existenci jsem doposud tušení neměl. Ani jejich tvorba ovšem není vyloženě k zahození a s ██████ si žánrově i svou náladou docela sednou. Pokud bych však měl obě formace porovnat kvalitativně, vcelku jednoznačně u mě vede (z našeho pohledu) domácí tým z Plzně – a určitě to není dáno jen tím, že to jsou Češi.

Největší vrchol celého počinu přichází hned na jeho začátku v podobě rozmáchlé čtvrthodinovky “V”. Jak vidno, ██████ delší stopáž rozhodně sedne a dokážou ji zužitkovat – zejména druhá půle, kdy nastane zvolnění do jakési směsky ambientu a soft noisu, která se posléze přelévá zpět ke kytarové hudbě a postupně mohutně graduje, je opravdu excelentní a vlastně bych si dovolil tvrdit, že je to asi to nejlepší, co ██████ doposud stvořili. “VI” už tak působivá není, ale i tak je pořád vážně dobrá a vcelku hravě udržuje laťku, jakou skupina sama sobě nastavila.

Old Soul žánrově pokračují ve víceméně stejném duchu jako čeští kolegové, možná jsou jen trochu hutnější a ještě o kousek víc post, jejich tvorba mi však subjektivně nepřijde tak silná jako v případě ██████. I tak se zde ale jistě najdou povedené momenty a ta muzika mi dává smysl. U Old Soul mi naopak víc sedla kratší písnička “Lens”, kde mě baví jak kytarové výbuchy, tak i klidnější momenty; naopak “Emerald” mi místy přijde bohužel až moc utahaná a příliš mi nesedí ani větší vliv blackgazu. I přesto se však stále jedná o slušnou práci a nedělá mi problém to poslouchat.

Druhý pohled (Atreides):

Split jako takový a jeho pozadí tu nebudu příliš rozpitvávat, to udělali kolegové okolo, takže se zaměřím především na hudbu. Já osobně se k jeho důkladnějšímu poslechu dostal až po zrušeném koncertu Falloch a Lantlôs, kde ██████ předvedli kus svého nového repertoáru, takže když jsem se podíval splitku blíže na zub, nebylo ze strany plzeňských až tolik co objevovat. Řečeno s nadsázkou, protože díky intenzitě, s jakou kluci drtí skladby v živém podání, se toho docela dost ztratí a při studiovém setkání vyplyne na světlo kvantum detailů. A že se občas člověk musí i tak snažit, aby se k nim dostal, protože třeba úvodní opus “V” je ve střední hlukové části dost podmanivý a hypnotický na to, aby vás unášel v myšlenkách a samotnou hudební stránku nechal takřka nepovšimnutou. Monolitický černý kvádr z “Vesmírné Odyssey” par excelence.

Druhá, kratší skladba “VI” je pro změnu přímo nabita náladami a střídá jednu polohu za druhou. Důležité ale je, že každá ze skladeb má něco do sebe a obě jsou zvládnuty na výbornou. Rozdílnými povahami se navíc skvěle doplňují a ██████ nastavili pro Old Soul laťku pěkně vysoko. Ti rovněž hrají svébytnou směsku, screama a dalších vlivů, která jim funguje dost dobře, nemůžu se ale ubránit porovnání s ██████, kteří z pomyslného (a poněkud nesmyslného) souboje vychází o trochu lépe.

Na hudbě Američanů oceňuji, že v jemnějších pasážích dokážou být víc zasnění, shoegazové a post-rockové prvky tu hrají velkou roli a skvěle konstrastují s přechody do zběsilého black metalu. Díky absenci elektroniky se obě kapely dobře doplňují a zejména závěrečná “Emerald” je vážně nádherná. Blackgazové pasáže kolidující s chorobnou druhou částí skladby, která je výborně vygradovaná a emoce z ní jen tečou. Ve výsledku tak jde o zdařilé kombo, které plní účel – představuje kvality domácí produkce Americe a naopak. A na výbornou, protože já se po tvorbě Old Soul v budoucnu určitě ještě poohlédnu. Velmi dobrý a vyvážený počin.

Třetí pohled (Zajus):

██████ udělali loni na české metalové scéně solidní rozruch svým debutovým bezejmenným demem, které na ploše čtyř skladeb představovalo osobité moderní pojetí black metalu, ne náhodou odkazující například směrem k Deafheaven. S roční pauzou se ██████ vrací s novým materiálem a k jeho vydání si pozvali americké Old Soul, jejichž historie je oproti nováčkům ██████ poměrně dlouhá. Jak spolupráce těchto dvou kapel dopadla?

Jedním slovem dobře. Začněme stranou ██████, která čítá dvě skladby. “V” je takřka čtvrthodinový opus navazující tam, kde kapela skončila na svém loňském demu. Charakteristický rukopis zůstává, přibyl navíc výtečný cit pro plynulý vývoj a zapojení elektroniky v prostřední části. Kratší “VI” je pak skladbou typičtější, s elegantní jemnou částí uprostřed dvou energických konců, ve kterých nechybí důraz na melodie a ladná souhra tří kytar, z nichž jedna velice věrně supluje basu. Co se týče koncentrace dobrých nápadů, je “VI” možná i lepší než “V”, ovšem ta díky své stopáži projde výbornou pomalou gradací a působí tak celistvějším dojmem.

Hudba Old Soul je v mnohém podobná, neboť formálně spadá do stejného žánru. Přesto jsou zde jasné rozdíly, ať už je to čistší zvuk, přítomnost baskytary, zřetelnější vokál či větší skladatelská přímočarost. U Old Soul mám však problém při tvrdších momentech (kterých je většina), jelikož se mi dosti slévají a nalézám mezi nimi jen málo odlišností, což u ██████ říci nelze. I přesto jde o solidní poslech, bohužel jen o málo lepší než nabízí žánrový standard.

Pokud bych měl hodnotit separátně, straně ██████ bych s klidem osm a půl bodu, zatímco Old Soul by se museli spokojit s o půl třetího bodu nižším hodnocením. Protože však strana ██████ zabírá formálně delší část splitu, dovolím si jí přisoudit vyšší váhu a hodnocení zprůměrovat na 7,5.

Čtvrtý pohled (Skvrn):

Plzeňští ██████ byli jediným důvodem, proč si obstarat zbrusu nový split se žánrově spřátelenými Old Soul. Proč to ostatně hned na úvod nepřiznat – hádám, že nebudu jediný takový. ██████ považuji za jednu z největších nadějí, které se v posledních letech vyklubaly v tuzemském tvrdě metalovém podzemí. Již loňským demem si bezejmenné kvarteto získalo slušný počet příznivců nejen v našich luzích a hájích, ale především v zahraničí, což je po jediném vydaném nedlouhohrajícím počinu vizitka věru výborná. Naopak Old Soul pro mě byli velkou neznámou a letošní split se tak stal první možností, jak se s tvorbou Američanů seznámit.

Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale to, co na novém počinu předvádí ██████ mě svou silou srazilo do kolen. Kapela totiž za jediný rok urazila dlouhý kus cesty. Ne však změnou charakteristického zvuku a vokálu, ale epičností skladeb, z nichž delší “V” atakuje čtvrthodinovou stopáž. Jistě, délka písně ani zdaleka neznamená automaticky větší skladatelskou zručnost nebo výpravnost, nicméně v případě ██████ se takhle dlouhá kompozice vydařila na výbornou. Silné skladatelské momenty, kontrasty mezi atmosférickým blackem se screamo vokálem a klidnými post-rockovými vodami, které celé výrazivo bezvadně doplňují, toť absolutní trefa do černého. “VI” je naopak kusem přímočařejším a mnohem více se podobá skladbám z dema. Nic to však nemění na tom, že i tady zůstává vysoká kvalita a především naživo tenhle vál zabíjí.

Stranu Old Soul zmíním spíš okrajově. Žánrově jsou si s “Nicem” hodně podobní, ještě více se však blíží spíš hardcorovému pojetí, což rozhodně není věc, která by mi vadila. I Američané na desce předvedli slušný výkon a stejně jako ██████ vyrukovali s jedním přímočařejším a jedním atmosféričtějším kusem, jenomže stín vrhnutý tmavým obdélníkem zanedbatelný není. “Obdélníci” totiž předvedli, že i delší stopáž jim není cizí a urazili další kus cesty v naplňování evidentního potenciálu. A teď už by konečně mohla přijít dlouhohrající deska.

Recenze

Black Autumn – Losing the Sun

Napsat komentář
Black Autumn - Losing the Sun
Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 30.9.2014
Label: Rain Without End Records

Tracklist:
01. Losing the Sun
02. St. Elm’s Fire
03. Laetitia
04. From Whence We Came
05. The Distance
06. A Corruption of Innocence
07. In the Rains of June

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Ačkoliv se black metal vyhřívá na výsluní mého žánrového žebříčku oblíbenosti, rozhodně se nedá říct, že bych bezbřeze vyhledával všechny jeho nové přírůstky, kterými je denodenně obohacován. Jakmile se však ona novinka tváří alespoň trochu zajímavě a nekonvenčně (samozřejmě vzhledem k žánrovým standardům, black metal je sám o sobě nekonveční až až), neváhám a desku s potěšením protočím. Tentokrát jsem měl štěstí a jedna taková věc doputovala i k nám do redakce. Netvrdím, že projekt Black Autumn na své desce výrazně vybočuje ze zajetých kolejí, ale i tak jde o poměrně zajímavou záležitost, která si své poslechy zaslouží.

Uskupení Black Autumn spatřilo světlo světa již kolem roku 1995 a od počátku bylo vedeno jako dvoučlenný projekt v čele s protagonisty M. Krallem a TH. První veřejné nahrávky byly vydány na přelomu tisíciletí, přičemž první plnohodnotná deska vyšla až v roce 2007. Od jisté doby Black Autumn funguje jako one-man projekt M. Kralla. Kdy však k úpravě sestavy došlo, známo není. Projekt údajně začínal na depresivním black metalu, což stvrzují názvy demo nahrávek jako “Isolation”, “End” nebo “Cult of Nihil”, a koneckonců i název letošní nahrávky není dvakrát optimistický – “Losing the Sun”. V poslední době mám pocit, že termín depresivní black metal je zbytečně nadužíván a ani polovina nahrávek opatřených tímto zařazením dle mého nesplňuje slůvko depresivní. To, že to často není ani black metal, teď nechávám stranou. Vůbec bych se tedy nedivil, kdyby “Losing the Sun” někde vylezlo pod označením DSBM, i když s tímhle žánrem vlastně nemá nic společného.

A co tedy Black Autumn v roce 2014 hrají? Podíváte-li se na obal desky, dostanete špatnou odpověď nebo přinejmenším odpověď hodně nepřesnou. “Losing the Sun” je totiž plně oddané přírodou nasáklému atmosférickému black metalu. Volbu obalu, tedy zachycení osoby hýčkající si svou kštici, příliš nechápu. Mnohem víc by se k desce šikly přebaly posledních desek Black Autumn s přírodními výjevy. Co se týče obalu k digipackové verzi (dole), tak ten se mi líbí o poznání víc. Obě obálky sice působí jednoduše, vkusně, ovšem jen digipackový artwork v posluchači vzhledem k hudbě zanechává smysluplný odkaz.

“Losing the Sun” však není úplně klasická žánrovka. Tedy pokud za samozřejmé nepočítáme vlivy post-rocku a ambientu. A jak nad tím přemýšlím, z přidávání těchto žánrů do atmosférického blacku, se stává pomalu evergreen. Nic proti tomu, jen o nějaké originalitě se dalo mluvit před nějakými deseti patnácti lety, kdy Agalloch vylezli z prvními řadovkami. Black Autumn nakonec nemá k Agalloch daleko, zní ale špinavěji, zastřeněji a po většinu času i jednodušeji. Black Autumn si však z tohoto srovnání z ostudy kabát neudělá, neboť i jeho hudba má své nadějné momenty.

Prvotní tóny sice naznačují, že by další kroky mohly vést po cestě symfonických aranžmá, ale opak je pravdou. Zvlášť když jako pěst na oko nastupuje po čistých sborových nápěvech špinavý zvuk kytar. Tohle se upřímně nepovedlo. Změny výraziv jsou na desce velmi častým jevem a jinak kvalitní nemetalový materiál docela sráží. Pro příště by to chtělo buď vyčistit agresivní kytary nebo zašpinit klavírní a akustické pasáže. Nyní to zní ve výsledku rozháraně a očekávaného pocitu se posluchači nedostane a pakliže ano, tak v míře dosti minimální. Jakmile si však člověk na klasický black metalový sound během několika vteřin přeorientuje, vůbec to nezní špatně. Album zní dobře po epické stránce a nebrání tomu ani relativně krátké stopáže jednotlivých skladeb přesahující sotva pět minut (nejdelší skladba je o 94 sekund delší). Někdy je však ona snaha o epičnost až kontraproduktivní, což se týká třeba zdlouhavého monotónního riffu v “A Corruption of Innocence”. Většina skladeb je ale vystavěna poměrně logicky a v rámci možností i zajímavě.

Sem tam na posluchače vyskočí tóny klavíru, někdy pasáže sahající až na pole vesmírného ambientu. Vše však zní pospolitě a i příjemná délka – album má něco kolem 40 minut – je jedním z aspektů solidní zážitku. Jenomže solidní zážitek ještě neznamená dechberoucí kvalitu. “Losing the Sun” působí častokrát trochu bezradně – zastaví se, rozhlíží se a neví kudy dál. Sem tam vyskočí povedená poloha, ale je znát, že na samotnou špičku žánru Black Autumn prozatím nestačí. Prostředky i výrazivo by k tomu bylo, jen nápadů je pomálu. Když se ale dostaví, posluchače dokážou zaujmout a nejsou jen zazděny vniveč.

“Losing the Sun” své krásy ukazuje přímo úměrně k celkové rychlosti alba, žádný kvapík tedy nečekejte. Někdy se ukáží rychle, někdy pomaleji, často tam však ani nejsou. Pakliže se ale ony dobré momenty objeví, pozorný posluchač je po hodinách soustředěnosti odměněn. Ne nějak výrazně, ale jako pohlazení po tváři to postačí. Současné počasí sice “černému podzimu” nikterak nepřeje, nicméně to už jaksi není starostí ani mou, ani projektu M. Krolla. Ten se se svým úkolem vypořádal obstojně, ale stále jen v rovinách mírného žánrového nadprůměru.

Minirecenze

V/A – Only Lovers Left Alive

Napsat komentář
V/A - Only Lovers Left Alive
Země: USA / Nizozemsko / Libanon
Žánr: minimalism / atmospheric / soundtrack
Datum vydání: 14.2.2014
Label: ATP Recordings

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy: –

Že je americký nezávislý režisér Jim Jarmush poměrně kultovní postavičkou filmového undergroundu, to je celkem známá věc. Že je ale také muzikantem, to už tak známé není a nevěděl jsem to ani já, tedy do doby, kdy jsem zhlédnul Jarmushův film “Only Lovers Left Alive” (česky “Přežijí jen milenci”) a začal se trochu šťourat v jeho soundtracku, který mi docela učaroval. Jak jsem záhy zjistil, Jarmush si kromě své kapely Sqürl přizval na výpomoc zejména nizozemského umělce Jozefa van Wissema a pár dalších a dohromady stvořili necelých padesát minut hudby, která je velmi… ojedinělá.

Jedná se o velice minimalistickou, atmosférickou a nesmírně náladovou záležitost, kde hrají hlavní roli povětšinou osamocené strunné nástroje občas doprovozené nějakým ambientním ruchem a podobně. Co se formy týče, jde spíš o monotónní plochy, které se postupně trochu obměňují, a nějak zásadně z toho vyčnívají jediné dva kusy obohacené vokálem, tedy “Funnel of Love”, což je cover, a “Hal”, což je zase autorská skladba libanonské zpěvačky Yasmine Hamdan.

Jak jsem již řekl, jako podklad k vlastnímu filmu tohle, dá-li se to tak říct, album funguje výtečně. V osamocené pozici je to ale trochu něco jiného. Je sice fakt, že poslech v paměti vyvolává scény z filmu, ale řada skladeb je možná až moc nevýrazná a v závěru si na ně ani nevzpomenete. Naproti tomu kusy jako již zmiňovaná dvojice “Funnel of Love” a “Hal”, “The Taste of Blood” nebo třeba “Streets of Tangier” se do paměti zapsat umí, a to velmi dobře a na dost dlouho.

Ačkoli se přiznám, že většinou je pro mě poslech soundtracku “Only Lovers Left Alive” čekáním na ty výrazné songy, jako celek tento počin určitě funguje. Sice ne tak jako ve filmu, kde má jen doprovodnou úlohu a naplňuje ji bravurně, ale přesto je to velice příjemný zážitek, když mi tahle muzika dělá v nočních hodinách společnost. Pokud ale mohu radit, než se pustíte do soundtracku, podívejte se na film. Zážitek z muziky si pak odnesete lepší a samotný film je také výborný.

Recenze

The Great Old Ones – Tekeli-li

1 komentář
The Great Old Ones - Tekeli-li
Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.4.2014
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Je ne suis pas fou
02. Antarctica
03. The Elder Things
04. Awakening
05. The Ascend
06. Behind the Mountains

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / youtube

Francouzská formace The Great Old Ones toho prozatím vlastně ještě moc nestihla, ve skutečnosti před aktuální novinkou “Tekeli-li” vydala pouze jednu dlouhohrající desku “Al Azif” a pak jeden nepříliš zajímavý singl (obsahoval totiž jen jednu skladbu – cover “Bachelorette” od Björk), přesto byl právě tento druhý velký počin ne úplně zanedbatelným počtem lidí poměrně očekáván – a upřímně, já jsem patřil mezi ně. The Great Old Ones totiž na “Al Azif” předvedli opravdu povedený atmosférický black metal s mírnými vlivy ambientu. Viděl jsem sice už i označení post-black metal, ale to je podle mě trochu zavádějící…

Zasvěceným napoví už samotné jméno kapely, čemu se asi tak budou tito Francouzi ve své tvorbě věnovat. No, vlastně ani zas tak zasvěcení být nemusíte, protože komu při názvu The Great Old Ones v hlavě okamžitě nenaskočí Howard Phillips Lovecraft, ten by se měl spíš stydět. Opravdový znalci totiž podle názvu nové desky “Tekeli-li” poznají rovnou i to, že se francouzští black metalisté budou na své novince nejspíše věnovat slavnému Lovecraftovu dílu “At the Mountains of Madness” neboli “V horách šílenství” – a opravdu je tomu tak, protože celý koncept “Tekeli-li” se točí právě okolo tohoto majstrštyku, který je třeba pro mě osobně jednou z mých nejoblíbenějších věcí od Lovecrafta vůbec. Tak či onak, nyní se podíváme na to, jak se deska povedla… v minirecenzi na “Al Azif” jsem svého času prohlásil, že mocný Cthulhu by mohl mít radost… dá se to říct i o “Tekeli-li”?

Novince jsem věnoval nějaký ten poslech, podrobil ji svému zaručeně odbornému posudku a verdikt je následující – rozhodně ano, dá! Dokonce si myslím, že z “Tekeli-li” by Cthulhu mohl mít ještě větší radost… když tedy samozřejmě pomineme fakt, že se “V horách šílenství” vůbec nevyskytuje. Pojďme už však na samotnou muziku. “Al Azif” nabídlo vrstvené kompozice delšího rázu, jež se hodně vágně řečeno pohybovaly na ose mezi black metalem povětšinou ve středním až pomalejším tempu s výjezdy do rychlejších momentů, sem tam probleskl nějaký ten náznak ambientu, nejdůležitější roli hrála atmosféra. Není žádným překvapením, že “Tekeli-li” víceméně pokračuje v obdobné hudební formě a právě vyřčený hrubý popis debutu by šel vlastně vztáhnout i na novinku. Nicméně…

…nicméně i přesto se nedá tvrdit, že by bylo “Tekeli-li” jen pouhou kopírkou svého předchůdce. Spíš bych se nebál říct, že novinka jednoduše navazuje a tu formuli, jakou si The Great Old Ones definovali už na “Al-Azif”, posunuje ještě o kus dopředu. Zvukově je “Tekeli-li” ještě o něco hutnější (pochvala za krásně slyšitelnou baskytaru!), ale hlavně kompozice se mi zdají ještě uhrančivější, silnější a po všech směrech propracovanější. Důležitá je ovšem jiná věc – již jsem zmínil, že na “Al-Azif” hrála hlavní roli atmosféra, takže stěžejní je pro mě to, že na “Tekeli-li” nic ze své síly neztratila, naopak je možná je o kus koncentrovanější a působivější. A to je upřímně přesně to, v co jsem před vydáním doufal.

Skladby jsou sice relativně rozsáhlé (nepočítáme-li úvodní intro “Je ne suis pas fou”, pak má nejkratší kus “The Ascend” sedm a půl minuty, nejdelší “Behind the Mountains” naopak téměř 18), takže by se mohlo zdát, že – jak už tomu ostatně u podobných záležitostí bývá – že půjde o poměrně monotónní hudbu, ve skutečnosti to ovšem není tak úplně pravda. “Tekeli-li” je především masivní stěna zvuku, tudíž na první poslech opravdu může působit monotónně, ale jakmile se v tom člověk začne orientovat, tak zjistí, že všechny písně jsou ve své podstatě relativně pestré a v žádném případě nenudí, ačkoliv táhnou za stejný provaz a nesou se v podobném duchu.

Přesně dle očekávání (ostatně u podobných nahrávek je to skoro i nepsané pravidlo) je naprostým vrcholem celého snažení kapely ten nejdelší a nejrozmáchlejší opus – v tomto případě “Behind the Mountains”. Opravdu je tomu tak a mě osobně si The Great Old Ones tímhle 18minutovým kolosem opravdu získali. Nejsilnější atmosféra, nemocnější nápady, nejlepší pocit z výsledku… všechno, co je ke slyšení v předcházejících minutách (“Behind the Mountains” desku samozřejmě zakončuje) je zde shrnuto v ještě působivějším podání. Přesně takhle to má vypadat!

Nechci ovšem vzbudit dojem, že by ostatní písně byly jen chudými příbuznými, protože tak to rozhodně není. Naopak, všechny mají dost velké kouzlo, jde jen o to, že “Tekeli-li” prostě postupně a přirozeně spěje a graduje do onoho majestátního závěru v podání “Behind the Mountains”. Jinak vysokou laťku nastaví hned první regulérní věc “Antarctica”, jež ještě společně s “Awakening” patří k dalším mým oblíbeným skladbám… například moment v polovině “Awakening”, kdy se The Great Old Ones po poklidnější vsuvce rozjedou a především bubeník Léo Isnard se na chvilinku vyloženě urve ze řetězu, patří k těm, na něž se při poslechu vyloženě těším. Nicméně ani “The Elder Things” a instrumentální “The Ascend”, kterou zdobí skvělý oddechový závěr téměř plynule přecházející ve vrcholovou “Behind the Mountains”, nastavenou úroveň v žádném případě nepodlézají.

Od “Tekeli-li” jsem jednoduše dostal přesně to, co jsem od The Great Old Ones požadoval – nahrávku ve stylu “Al Azif”, avšak dotaženou na ještě lepší a vyšší úroveň. Skvělý atmosférický black metal, který si umí člověka získat a na nějakou dobu jej nepustit nikam dál. Za mě obrovská paráda a zcela zasloužená osmička…

Další názory:

Jako fanoušek extrémního metalu a tvorby H. P. Lovecrafta v jedné osobě si celkem dávám pozor na kapely, které tyto dva světy ve své hudbě propojují, a sluchovody už mi tak prošla celá řada muziky, ze které tak trochu čouhají chapadla. A kdybych měl sestavit pomyslný žebříček kvality, novinka The Great Old Ones by se umístila zatraceně vysoko. “Tekeli-li” bere Lovecraftův opus magnum za své na jednu stranu citlivě, vkusně a s úctou, na druhou stranu ale vypráví kýžený příběh s místy až strhující intenzitou a každý, kdo dílo “V horách šílenství” četl, musí uznat, že se The Great Old Ones podařilo přenést zlověstnou a zároveň majestátní atmosféru předlohy s nebývalou grácií. Nebudu tu opisovat kolegu a povídat, jak toho výsledku The Great Old Ones dosahují, ale “Tekeli-li” funguje opravdu parádně, a i když je celá skvělá, dlouho tušená závěrečná gradace v podobě skvostných “The Ascend” a “Behind the Mountains” je vážně mocná záležitost. Debut “Al Azif” jsem neslyšel, ale s “Tekeli-li” si mě The Great Old Ones získali ve velkém stylu. Berte to prosím jako doporučení pro každého Lovecraftofila a koneckonců i pro všechny fanoušky dobré hudby…
Ježura

Od prvního seznámení s The Great Old Ones jsem si říkal, že tohle je trefa do černého. Rozhodně nemůžu říct, že bych byl největším odborníkem přes Lovecrafta, to vůbec… ale přesto. Kapela se nejenže tváří unikátně, ale ona unikátní prostě je. Celé to kolem The Great Old Ones má totiž hlavu a patu a zároveň svou vlastní tvář, což je v dnešní době asi největší kompliment. Ono svým způsobem konání The Great Old Ones zas tak průlomové a svérázné není, ovšem jako celek to všechno vypadá poměrně neotřele. Co jde říct o celkovém pocitu z The Great Old Ones, jde říct i o samotné hudbě. Kapela tím v zásadě neříká něco úplně nového, ale opět je to nesmírně silné jako celek, jako jednolité pásmo skvělého francouzského blacku. Od artworku až po hudbu je “Tekeli-li” nesmírně komplexní záležitostí, propracovanou až do posledního puntíku, respektive tónu. Co víc si přát?
Skvrn