 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 52:10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Au champ des morts formálně stojí na začátku své cesty, přesto jejich jméno budí jistou pozornost, a to hned ze dvou důvodů. Za své samozřejmě hovoří už skutečnost, že již od prvního nosiče se Francouzům dostává podpory elitního labelu Debemur Morti Productions, jenž platí za jedno z nejzajímavějších současných vydavatelství na poli metalu. Druhým stěžejním důvodem pak je sestava, v jejímž čele nestojí nikdy jiný než zpěvák / kytarista Stéphane Bayle, někdejší člen Anorexia Nervosa, které ani dekádu po jejich konci stále nikdo nedokázal sesadit z trůnu nejlepší symphonic blackmetalové skupiny.
Loni v červnu na sebe Au champ des morts upozornili poprvé prostřednictvím sedmipalce „Le jour se lève“, na němž se nacházela jedna exkluzivní píseň (titulní) a jedna další, „Le sang, la mort, la chute“, která se nyní objevuje znovu na (již tehdy chystaném) dlouhohrajícím debutu „Dans la joie“. V dobové minirecenzi jsem „Le jour se lève“ nakonec ocenil a nechal se slyšet, že řadovku si rád pustím, abych zjistil, zdali byl naznačený potenciál skutečně naplněn. Zamlčel jsem však tehdy jednu věc, jež není úplně nedůležitá. Přestože sedmipalec trval jen čtvrthodinku, docela jsem se s ním pral a trvalo mi to poměrně dlouho, než jsem se v něm zorientoval a než materiál prokoukl…
„Dans la joie“ je na tom úplně stejně a rovněž se nejedná o záležitost na první poslech, ani na ten druhý ne. A to mi do jisté míry připadá poměrně zvláštní, jelikož Au champ des morts ve své podstatě nehrají nijak zvlášť nestravitelnou formu černého umění. Přesto jsem měl – jak u „Le jour se lève“, tak v případě „Dans la joie“ – velký problém se na hudbu zpočátku soustředit. Jistě ten pocit znáte – když se cíleně soustředíte, tak slyšíte, že ta kapela hraje kvalitně a že to má nápady, ale sama o sobě si hudba vaši pozornost uzmout nedokáže.
V některých případech se tento stav i navzdory případným formálním kvalitám zlomit nedá, ale u „Dans la joie“ mi podobně jako u předcházejícího EP vyšší počet poslechů nakonec pomohl hradbou nepřístupnosti proniknout. A teprve tehdy se ukáže, že tušení, že kvalita v případě Au champ des morts není malá, bylo správné.
Hudbu Au champ des morts bych si asi nedovolil označit jako originální či nevídanou. Přesto je jejich přístup k black metalu zajímavý a nelze mu upřít vlastní tvář. Francouzi kombinují staré s novým, v jejich tvorbě se snoubí post-blackové melodie s úctou ke staré školy, což dohromady dává zvláštní kontrast zasluhující určité ocenění. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že post-black metal se v podání Au champ des morts nerovná blackgazovým homo-zpívánkám. Jinak obecně kytarová práce je na „Dans la joie“ vysoce povedená a nahrávku táhne dopředu. Především právě z ní vyvěrá zvláštní potemnělá nálada patřící k největším přednostem skupiny. Au champ des morts ovšem nehrají černočernou temnotu, jejich hudební jazyk je spíše šedavý a sychravý. Jisté kouzlo mu však rozhodně nechybí.
Chcete-li slyšet, v jakých skladbách „Dans la joie“ projevuje největší sílu, pak bych určitě zmínil již známou „Le sang, la mort, la chute“, která funguje velmi dobře i na řadové desce, a k ní bych přidal další dvě dlouhé písně, druhou „Après le carnage“ a titulní „Dans la joie“ na páté pozici. Právě rozmáchlejší písně, kde Au champ des morts mají k dispozici delší plochu na hraní si s náladami, se daří budovat nejpřesvědčivějším způsobem. Povedené momenty se ale najdou i v „Nos décombres“ či „L’étoile du matin“ a skvělý je rovněž závěr „La fin du monde“, byť ten z vyznění nahrávky vybočuje a působí spíše jako delší outro. Slabší se mi zdá pouze „Contempler l’abîme“, kde se Francouzi asi nejvíce blíží k tomu, co si dnes většina lidí představí pod pojmem post-black metal, což mi dle očekávání nevyhovuje. Na druhou stranu, Au champ des morts zde balancují na hraně, ale do propasti ještě nespadli, takže se to dá vydržet bez větších problémů. Nicméně zamrzí, že výborná půlminutka v samém závěru písničky nebyla rozvedena do větší šíře.
Celkové dojmy z „Dans la joie“ jsou však jednoznačně kladné. Nebylo to zadarmo a musel jsem debut Au champ des morts nechat patřičně uzrát. Ale možná je to tak v pořádku, nejspíš právě tímhle je myšlena ona obligátní formulka, že něco potřebuje svůj čas. Asi není na místě skutečné nadšení a hluboká poklona, „Dans la joie“ je stále „jenom“ dobré a nadprůměrné album, ale doporučit jej rozhodně lze.
