Archiv štítku: AUS

Austrálie

Mesarthim – Pillars

Mesarthim - Pillars

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 31.3.2016
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 37:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Před nedávnem jsme tu v recenzi probírali debutovou desku „Isolate“ od australského projektu Mesarthim. Už tehdy jsem v ní psal, že kapela má na kontě ještě novější EP s názvem „Pillars“, a zároveň jsem avizoval, že se na něj v dohledné době také podíváme. Dohledná doba nastala právě nyní, tak pojďme na věc.

Předně je nutno zmínit, že ačkoliv se jedná „jenom“ o minialbum, není „Pillars“ žádným druhořadým počinem či nepříliš viditelnou jednohubkou. Popravdě řečeno, kdyby to kapela označila jako klasickou dlouhohrající desku, asi by na to nikdo neměl kecy, jelikož hrací doba nahrávky dosahuje 37 minut (na desku normálka, na EP úctyhodná stopáž), což je o pouhých šest minut méně než u „Isolate“. Každopádně, pro příznivce Mesarthim je to jistě dobrá zpráva, protože mají další slušnou porci materiálu k poslechu. Navíc, hlavní je přece jenom kvalitativní náplň disku, nikoliv formální označení, tak hurá k nějakým podrobnostem.

Po hudební stránce se Mesarthim oproti „Isolate“ nijak zvlášť neposunuli. To ale není žádným velkým překvapením, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že „Pillars“ vychází pouhého tři čtvrtě roku po debutu. Opět se tedy jedná o vesmírem opředený atmosférický black metal ve středním tempu, jehož hlavní devízou je relativně netradiční pojetí v podobě pozitivněji naladěné atmosféry. Ta stejně jako posledně plyne především z výrazných kláves, které lze označit za tu hlavní složku muziky Mesarthim a právě za ten nástroj, jenž to celé táhne kupředu.

Přesto si jistých menších rozdílů povšimnout lze. Předně se mi zdá, že tentokrát se Mesarthim dokázali vyvarovat těch vyloženě teplých a přespříliš sladkých motivů, což samozřejmě kvituji. Stejně tak ubylo i takové té echt pozitivní nálady, takže „Pillars“ se nese v o něco málo vážnějším duchu, byť je pravda, že o nic temného se nejedná ani tentokrát. Nicméně je to z mého pohledu dobré směřování a už jen díky onomu nižšímu „gay levelu“ považuji „Pillars“ za o trochu lepší počin než „Isolate“. Pokud se vám ovšem debut líbil, nemusíte se bát, že by šlo o nějaký obrovský obrat, jsou to spíš takové pocitové nuance, takže myslím, že i s „Pillars“ byste měli být spokojeni.

Vedle toho mi připadá, že se na EP podařilo přinejmenším v jisté míře odbourat i druhý neduh, který jsem v recenzi „Isolate“ vyčetl. „Pillars“ na mě totiž působí trvanlivěji a prozatím se mi ještě neoposlouchalo. A když to sečtu všechno dohromady, tak bych se nebál označit minialbum za povedené. Tak či onak, v Mesarthim je cítit potenciál a další kroky těchto Australanů hodlám sledovat. Příznivci atmo-blacku by si na tohle jméno počíhat určitě měli.


Mesarthim – Isolate

Mesarthim - Isolate

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Avantgarde Music
Původní vydání: 26.7.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Osteopenia
02. Declaration
03. Interstellar
04. Abyss
05. Floating
06. Isolate

Hrací doba: 43:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metaversus PR

Už jen obálka „Isolate“ zcela jasně křičí, že tato deska bude svou atmosférou mířit mimo náš svět. Odhad je to samozřejmě správný, jelikož kroky Mesarthim skutečně směřují do kosmických dálav a mezi hvězdné mlhoviny. Nicméně, v tomto případě by bylo docela liché očekávat zdrogovanou psychedelickou jízdu a pohnutí mysli. Mesarthim volí spíše atmosféricky blackmetalové rozjímání a ve velké míře i melancholii. Jejich podání stylu je ovšem – to si můžeme na rovinu říct hned teď – relativně zajímavé.

Na úvod by se asi slušelo nepříliš známou formaci představit. Jenže zde jaksi není co představovat, neboť není známo, kdo za touhle kapelou – nebo možná ještě lépe řečeno studiovým projektem – stojí. Ví se jen to, že jde o duo pocházející z Austrálie. První známkou života bylo právě dnes recenzované dlouhohrající album „Isolate“, jež vyšlo v půli loňského roku. Nicméně potenciál v Mesarthim velmi rychle zavětřil kultovní label Avantgarde Music, jenž vzal skupinu pod svá křídla a původně jen digitálně vydanou nahrávku vypustil v únoru do světa znovu a tentokrát již v důstojné fyzické podobě. Nutno dodat, že Mesarthim na nic moc nečekali a krátce po reedici „Isolate“ naservírovali druhý, tentokrát už zbrusu nový počin v podobě EP „Pillars“, o němž bychom si měli pohovořit velmi brzy v jiném článku.

Jistě vás hned na konci prvního odstavce napadlo, v čem že to podání vesmírného black metalu u Mesarthim tak zajímavé. Čistě co do té metalové složky vlastně nic moc. V tom úplném základu se totiž jedná o normální depressive blackmetalové výrazivo, jak jej všichni známé od mnoha jiných skupin. A to včetně vokálu, byť se nejedná o takový ten charakteristický suicidal jekot. Zde je ten řev spíše utlumený a jakoby hlubší, ale do nějaké nefalšovaně DSBM formace by to sedlo úplně v klidu a nikoho by ani nenapadlo se nad tím pozastavovat.

Správně začínáte tušit, že Mesarthim k tomuto základu budou přidávat cosi navíc, a samozřejmě máte pravdu. Ona relativní zajímavost a v neposlední řadě také ona „vesmírnost“ totiž pramení z velmi výrazných kláves. Takhle napsané to asi na první pohled nevypadá jako nějaké extrémní terno, ale nutno k tomu dodat, že ty klávesy jsou nejen mnohde melancholické, ale místy skoro až regulérně sladké nebo dokonce popové. Zní vám to spíš jako negativum. Popravdě, kdyby se mě někdo snažil na poslech nalákat zrovna tímhle, tak bych si spíš představit nějakou kokotinu a dotyčného poslal vymřít do škarpy­…

Jenže ono to navzdory očekávání docela funguje. Alespoň mě osobně ta nahrávka poměrně baví. Mesarthim navíc po celou dobu jedou podle takřka neměnného receptu pomalých až středně rychlých riffů, nad nimiž plují ony vtažené klávesy, ale ani to nijak nevadí. Není problém se do toho zahloubat a ten poslech si po většinu času vlastně i užívat. Atmosféra je funkční, ale pokud to doposud nevyplynulo z již řečeného, tak vězte, že se skutečně jedná o melancholický poslech. Ten „depressive“ black metal není depresivní ani za mák, stejně tak je to na světelné roky (jak příhodné přirovnání) vzdáleno nátlakům typu Darkspace. Nálada Mesarthim je spíše… no, pozitivní. A právě v tom tkví ona zajímavost, protože pozitivnost je to poslední, co bych u kosmického black metalu vyhledával, a také to úplně poslední, co by mě papírově u kosmického black metalu mělo bavit.

Jsou jen dvě věci, co trochu pizdí kladné dojmy. Jednak je to skutečnost, že Mesarthim se – vzhledem k nastavenému směřování ne úplně neočekávatelně – bohužel nevyvarovali několika homosexuálních momentů. Většinou se ta míra „teplometství“ drží v rozumné normě, takže „Isolate“ působí sympaticky až příjemně. U některých motivů se však tu míru nepodařilo odhadnout úplně stoprocentně a je to na můj vkus trochu moc. Na druhou stranu ale musím sportovně uznat, že nikdy to není tak moc přes čáru, aby mi činilo nějaké velké obtíže to kousnout a počkat, než ten teplý motiv za chvilinku odezní. Druhý problém pak tkví v tom, že po prvotním zaujetí a velmi zábavných úvodních posleších se tak formulka docela rychle opotřebuje.

Vzato kolem a kolem však „Isolate“ stále považuji za vcelku povedené album, jehož poslech mohu doporučit těm z vás, jimž se zamlouval třeba debut taktéž australského projektu Germ. Tu paralelu s „Wish“ totiž není těžké slyšet, jen si to představte trochu monotónnější, hudebně i vokálně. Tu monotónnost však nechápejte jako negativum… spíš to berte jen jako trochu odlišné podání téhož.

Mesarthim - Isolate


Ill Omen – Æ.Thy.Rift

Ill Omen – Æ.Thy.Rift
Země: Austrálie
Žánr: black / funeral doom metal
Datum vydání: 31.3.2016
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Æ.Thy.Rift
02. Æ.Thy.Rift
03. Æ.Thy.Rift
04. Æ.Thy.Rift

Hrací doba: 41:05

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Myslím, že to byli kdysi dávno Emperor, kdo jako první užili přídomku „necro“ v popisu své hudby. Později bylo toto slůvko v blackmetalovém kontextu užíváno všelijak. Někdo si jej zvolil jako exaktní popis surového a násilného hnusu, jako tomu bylo třeba v případě raných Anaal Nathrakh, jinde se jako necro označil kdejaký zahuhlaný škvár vykrádající „Transilvanian Hunger“. Nebudu se dál zaobírat, co by necro black metal mohl být a co ne (nehledě na to, že vymýšlení kdejakých kvazi-škatulek často smrdí průserem), ale dle mého skromného názoru jsou australští Ill Omen přesně ten typ kapely, kde takový popisek opravdu sedí. Dřívější tituly byly zárukou opravdu hutné a ponuré atmosféry podpořené slušnými riffy a velice vhodného a umně opracovaného zvuku. Navíc je to kapela, která má své řemeslo zvládnuté opravdu dobře, není těžké ji rozeznat od ostatních blekařin, ale celkově vzato to je „pouze“ takový ten „sedmičkový nadprůměr“, kterému lidi nikdy nijak masivně holdovat nebudou.

„Æ.Thy.Rift“ je už třetí dlouhohrající deskou Ill Omen a dle mého názoru i tou nejodlišnější od zbytku, už třeba jen proto, že novinka není jen čistě black metal smrti, ale že znatelně zapáchá starým severským funeral doomem. Je ale i deskou nejlepší? To se jistě může zpočátku zdát, protože atmosféra, která se na vás s první skladbou vyhrne, je opravdu monumentální. Primitivní, pomalé bušení do bicích, dvě basy, táhlé a hutné kytarové linky, záhrobní hlasy, a přesto je celý ten atmosférický mordor zaranžován přehledně a poutavě. To působí jako základ, na kterém se dá vystavět opravdu mohutně znějící album, díky čemuž jsem během prvních minut měl pocit, že by IV (mozek Ill Omen) mohl vytvořit něco opravdu zničujícího. Počátek opravdu magický a silný je. A pasáží, kdy se IV vytasí se silnými nápady, je na desce ještě pár. Ale kvalitativní laťku po celou hrací dobu „Æ.Thy.Rift“ prostě neudrží. Uchvácen počátkem jsem se desce opravdu snažil věnovat čas a pozornost, ale prostě si nemyslím, že by „Æ.Thy.Rift“ nakonec bylo něco extra (i když mohlo).

Občasnou slabší skladbu lze bez větší škody na prožitku z alba přeskočit. Co ale dělat, když polovinu takřka patnáctiminutové tryzny hyzdí slabé riffy? Riffy, co nejde nazvat ani výplní, která by umocnila prožitek ze styčných momentů, ale jsou prostě o ničem nebo nezapadají do celku? Dřívější alba Ill Omen se držela středně-dlouhého formátu písní, tedy v průměru okolo pěti-šesti minut, kdy bylo vyjádřeno vše podstatné v jakémsi kohezním rámci. Těch pár slabších kousků se prostě přeskočilo. Na prožitek z kompletní desky to přiliš negativní vliv nemělo, protože dobrých songů bylo prostě pořád víc. Problém je, že „Æ.Thy.Rift“ má fungovat jako jedna dlouhá kompozice rozdělená na čtyři části. První a třetí jsou každá dlouhá čtrnáct a půl minuty, a jak jsem předeslal výše, půlka nápadů v nich je skvělých, zbytek jde zcela mimo mě. Nebudu ale kvůli tomu snad přeskakovat kusy skladeb, ne? Druhý, osmiminutový kousek je dle mého názoru dobrý a s monotónním doomovým výrazivem pracuje slušně. Tříapůlminutový závěr působí jen jako outro, nic víc.

Ill Omen

A tak po mnoha pokusech, kdy jsem i několikrát úzkostlivě dodržoval nesvaté krédo „listen in darkness at maximum volume“ a zkoušel do desky proniknout různými způsoby, musím „Æ.Thy.Rift“ nazvat zklamáním. Ano, zvukově je deska opravdu skvělá a necro v tom nejlepším slova smyslu (nahrál si a zmixoval IV sám, s masteringem si pohrál BR z ohavných Grave Upheaval), pár nápadů je rovněž výborných, ale jako celek prostě album podle mého názoru nefunguje.


Druhý pohled (H.):

Já osobně bych to tak černě jako kolega neviděl, mě „Æ.Thy.Rift“ dost baví. Ze starší tvorby znám podrobněji jen „Enthroning the Bonds of Abhorrence“, a kdybych měl v rámci téhle dvojici zvolit vítěze, hlasoval bych spíš pro novinku (čímž ale neříkám, že předchozí deska byla špatná).

Je pravda, že „Æ.Thy.Rift“ má tu největší sílu zpočátku. První poslechy jsou skutečně působivé a dokážou člověka pohltit. Atmosféra je hustá, hutná a patřičně zvrácená, některé momenty jsou vážně mocné (kupříkladu rozjezd první písně, pasáž ve dvou třetinách druhé) a prolínání blackmetalové černoty s táhlou funerální tryznou funguje parádně. Na druhou stranu, po větším počtu poslechů začne na povrch vyplývat i skutečnost, že některé minuty přece jen trochu ztrácejí oproti těm vrcholným chvilkám.

Nicméně, naštěstí se nejedná o nějaký citelný či rovnou drastický propad, aby to „Æ.Thy.Rift“ podrazilo nohy. Nehledě na fakt, že to lepší má za mě o dost navrch. Na té celkové auře alba, která se opravdu povedla a je namíchaná skvěle, to IV bez větších problémů utáhne celých 40 minut hrací doby. Opar zla je místy hmatatelný, čehož si rozhodně cením, a mimo jiné právě díky tomu se mi „Æ.Thy.Rift“ líbí. Já tedy na rozdíl od kolegy zklamaný nejsem ani náhodou a naopak mohu vyhlásit spokojenost.


Deströyer 666 – Wildfire

Deströyer 666 - Wildfire

Země: Evropa / Austrálie
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Traitor
02. Live and Burn
03. Artiglio del diavolo
04. Hounds at Ya Back
05. Deathblow [bonus]
06. Hymn to Dionysus
07. Wildfire
08. White Line Fever
09. Die You Fucking Pig!
10. Tamam Shud

Hrací doba: 42:18

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Black / thrash metal je pro mě osobně dost vyčpělý styl, a abych řekl pravdu, v tomhle specifickém hoblovacím subžánru mě už dost dlouho žádná nová smečka nezaujala a plně si vystačím s několika už známými oblíbenci typu Nifelheim, Desaster, Aura Noir nebo právě Deströyer 666, kteří budou hlavní hvězdou naší dnešní recenze. Jednoduše mi přijde, že nové kapely, které se do tohohle stylu pustí, prostě jen kopírují výše jmenované staré páky, nevymýšlejí nic nového a vesměs jen nudně drhnou kytary v kvapíkovém tempu. Což je o to víc paradoxní, že oni velikáni black / thrash metalu vždy dokázali do své muziky dostat jakýsi přesah – ostatně možná právě proto jejich nahrávky přežily zkoušku časem.

Třeba Deströyer 666 vždycky vedle citu pro kulervoucí riffy a zběsilé špinavě metalové hity vládli i schopností dostat do formálně „jen“ hoblovacího metalu trochu epičtější feeling, s nímž to má neskutečné grády. A právě tyhle věci „navíc“ jsou tím, díky čemuž se k fošnám „Unchain the Wolves“„Phoenix Rising“ a „Cold Steel… for an Iron Age“ i dnes s chutí vracím a rád si u toho zatřepu palicí jak sviňa.

Ačkoliv už lze Deströyer 666 řadit mezi veterány (dvacetileté výročí nepřetržitého fungování oslavili pár let nazpátek), jejich dlouhohrající diskografie vlastně zas až tak početná není. Není se co divit, když K. K. Warslut a jeho parta rozhodně nadprodukcí netrpí a obzvláště na poslední alba nechává čekat velice dlouho. Minulému „Defiance“ z roku 2009 předcházelo sedmileté dlouhohrající ticho a stejně dlouhou dobu nakonec trvalo dát dohromady i aktuální „Wildfire“. Nicméně, já osobně to kvituji – radši si počkám sedm roků, abych pak dostal excelentní fošnu, než mít každé dva nebo tři roky novou placku, kde je minimálně půlka tracků prachsprostá vata. A „Wildfire“ jasně ukazuje, že tento přístup je prostě správný, jelikož i novinka je skvělá a z mého pohledu plně dostává standardu Deströyer 666, který je a vždy byl kurevsky vysoko (možná, že jen „Defiance“ je o něco slabší než zbytek, ale i tak pořád sakra dobré)..

Navíc je super, že Deströyer 666 nedrhnou furt to samé dokola jak kolovrátek, ale že jejich jednotlivé nahrávky jsou mezi sebou hezky rozeznatelné a každá má vlastní ksicht. Například z „Wildfire“ je víc než kdykoliv v minulosti cítit láska k oldschool metalu. Jasně, jasně, já vím, že tahle kapela nikdy nebyla žádná imbecilní moderna a že šlo vždycky o pravověrný špinavý metalový nájeb, jak to má kurva být. Měl jsem tím to, že „Wildfire“ už není čistokrevný black / thrash metal, naopak je to místy regulérní heavy / speed, akorát v pekelně nasraném podání. A musím říct, že jakkoliv mě to na první poslech trochu překvapilo, jak moc je novinka heavymetalová, setsakra rychle se mi to zalíbilo a nakonec za tohle směřování musím dát jednoznačně palec nahoru. Jestli šlo až doposud brát název kultovního singlu „Satanic Speed Metal“ z roku 1998 s jakousi nadsázkou, tak po „Wildfire“ už jde sranda stranou.

Navzdory tomu jsou to ale pořád Deströyer 666, jak se sluší a patří. „Wildfire“ opětovně servíruje kopu parádních a agresivních, nikoliv však bezhlavých nebo snad dokonce tupých vypalovaček. Skoro to ani nemá cenu vyjmenovávat, protože Deströyer 666 si tu laťku drží celou hrací dobu, a když se budete náhodně trefovat do tracklistu, tak je dost malá pravděpodobnost, že se netrefíte do parádní šlehy, mezi něž patří hned úvodní jízda „Traitor“, „Live and Burn“, nehorázně chytlavá „Hounds at Ya Back“, „Deathblow“, „Hymn to Dionysus“ s božským kytarovým sólováním, titulní fofrovačka „Wildfire“, „White Line Fever“ s epickým intrem a parádními melodiemi a předposlední pumelice „Die You Fucking Pig!“.

Když se ovšem náhodou netrefíte do některé z hitovek, tak to v žádném případě neznamená, že na vás čeká špatný kus. Ani náhodou – to totiž znamená jen to, že se jedná o songy, v nichž naplno propukne onen epičtější feeling, byť ten je v ne úplně zanedbatelné míře ke slyšení i v oněch vypalovačkách (třeba „Hymn to Dionysus“, kde se míchají obě polohy, budiž příkladem). Nicméně abych byl konkrétnější, tímhle mám na mysli třetí, hojně melodickou melodickou instrumentálku „Artiglio del diavolo“ a samozřejmě také sedmiminutový majestátní finální opus „Tamam Shud“ s klenutými vokály.

Deströyer 666

Pozorný čtenář si jistě všiml, že v předchozích dvou odstavcích jsem alespoň zmínil všech deset tracků, které se nacházejí na limitované edici „Wildfire“ (standardní verze má devět skladeb – bonusová je „Deathblow“). Nemůžu si ale pomoct – zcela upřímně říkám, že jsem z „Wildfire“ nadšený a že si ten poslech doslova užívám. Nijak se netajím tím, že Deströyer 666 si obecně hodně považuju, ale na druhou stranu, o to těžší je pro takové kapely navázat na svou starší tvorbu. K. K. Warslut a jeho smečka však ani tentokrát nezklamali. Jestli prahnete po pořádném špinavém metalovém náseru prvotřídní kvality, bez přetvářek, rádoby okultních póz, pseudo-mystifikování a podobných píčovin, tak tohle je jednoznačná volba!


Aosoth / Order of Orias – split

Aosoth / Order of Orias - split
Země: Francie / Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.10.2015
Label: World Terror Committee

Hrací doba: 23:51

Odkazy Aosoth:
facebook

Odkazy Order of Orias:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Nevím, jak to máte s oblibou splitek vy, ale já je k životu zrovna nepotřebuji. Tedy pokud nenabízí něco opravdu exkluzivního, čímž zrovna nemyslím live záznamy pofidérní kvality či nesmíchané verze skladeb, které jsou k sehnání i jinde. Sběratelem Agathocles, Nunslaughter nebo Sabbat se asi nikdy nestanu, haha. Ale k věci, máme tu totiž split album, které za pozornost prostě stojí.

O francouzských Aosoth bylo napsáno už hodně. S třetí a čtvrtou deskou se radikálně vymanili z věčného srovnávání se spřízněnými Antaeus a utvořili si sakra výrazný vlastní ksicht. Po vydání jedovaté „IV: An Arrow in Heart“ se kapela rozhodla vytvořit a vydat celkem tři „dodatky“, které přemostí sound čtyřky vstříc chystané další desce. „Appendix A“ vyšel na splitku s americkými Kommandant a z letmého poslechu bych řekl, že zde Aosoth předvedli poněkud deathmetalovější tvář. Céčko vyšlo teprve nedávno jako samostatné ípko u Agonia Records a tento „Appendix“ bych popsal prostě jako další song Aosoth. Což znamená sice kvalitu, ale nic co bychom už neslyšeli. A jak je na tom „Appendix B“?

Song začne v klasickém negativním hnusostylu Aosoth; rytmicky spíše kvapík nežli utahaná deprese. Pomalejší střed proložený jakýmsi samplem někoho bude asi trochu nudit, ale jakmile se začnou halucinogenní kytary pomalu vrstvit a gradovat, přestává veškerá legrace. „Apendix B“ se totiž brzy zvrhne v takový vyjebaný námrd, až z toho zůstává rozum stát, a i když se pak song navrátí k motivům ze začátku skladby, to napětí a síla nepoleví ani o kokot. Pro mě v mnoha směrech asi nejdestruktivnější skladba Aosoth. Smrt.

Další kapely ke splitku někdy dohazují zainteresované labely, jindy si vybírají samotné kapely, ať už na základě jakéhosi přátelství, respektu či obdivu, a někdy prostě proto, že ten krátký song nebo dva nikdo nechce vydat samostatně. Zde si myslím, že platí první dva argumenty a touha na výtečné, avšak trestuhodně opomíjené Order of Orias trochu upozornit. Musím přiznat, že  nová skladba „Ruinous Hope“ stojí ve stínu „Appendix B“ a dokonce i dřívější tvorby Order of Orias, ale i přesto je ve své naléhavosti naprosto zlovolná a mocná. Intenzita s ubíhající minutami klesá, předěl cca za půlkou mi taky pod fousy moc neleze, ale to na hodnotě songu tolik neubírá. Malý ptáček mi navíc pošeptal, že bychom na druhé album už nemuseli dlouho čekat. Pokud bude nějakým umným způsobem skloubena hypnotická magie debutu „Inverse“ a razantnost „Ruinous Hope“, tak se mám(e) na co těšit…

Není co dodat. Pokud se považujete za fanoušky Aosoth, je tohle splitko povinnost. No, a jestli jste o Order of Orias dosud nezakopli, prokažte si laskavost a prožeňte je sluchovody.


King Parrot – Dead Set

King Parrot - Dead Set
Země: Austrálie
Žánr: thrash metal / grindcore
Datum vydání: 15.5.2015
Label: Agonia Records / Housecore Records

Tracklist:
01. Anthem of the Advance Sinner
02. Need No Savior
03. Hell Comes Your Way
04. Like a Rat
05. Tomorrow Turns to Blood
06. Home Is Where the Gutter Is
07. Sick in The Head
08. Punisher
09. Reject
10. Dead Set

Hrací doba: 34:35

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Australští King Parrot letos oslavují pět let své existence a při této příležitosti vydali v květnu svou druhou řadovou desku „Dead Set“. Ačkoli jsem o existenci této party neměl až do nedávna nejmenší páru a první seznámení proběhlo až s ohlášením hostovačky zpěváka Matta Younga na poslední placce Soulfly, tak úplní zelenáči to nejsou, protože když už jsem si začal dělat rešerše o této kapele, jež ve své tvorbě kombinuje thrashovou intenzitu s brutálním grindem, tak jsem zjistil, že hned jejich debutová placka „Bite Your Head Off“ z roku 2012 nebyla přijata vůbec špatně, takže tím ve mně vzrostly očekávání od letošního zářezu, na nějž se teď spolu podíváme.

Od dob vydávání debutu se toho u King Parrot zas tak moc neudálo a pokud nepočítám výměnu za bicími, do nichž teď mládí Todd Hansen. Jejich hudba stojí na spájení thrashe s grindem, a přestože to může na první poslech znít jako docela jednoduchá variace již mnohokrát slyšených thrashových formulek v podání početné vlny mladých kapel, tak musím říct, že výsledek je překvapivě ucelený, vyrovnaný a hlavně je dobře poslouchatelný.

Asi tou nejdůležitější změnou spojenou s King Parrot od vydání prvního alba je fakt, že to tato pětice z Melbourne dotáhla do stáje vydavatelství Housecore Records (resp. Agonia Records pro evropský trh), které nezaložil a dodnes mu nešéfuje nikdo jiný než Phil Anselmo (Down, ex-Pantera), který se svou láskou k extrémnímu metalu nikdy netajil. To s sebou nese samozřejmě větší míru pozornosti, ale taky lepší podmínky pro vznik alba, což je jistě znát. „Dead End“ je oproti debutu vyhlazenějším, ale i navzdory čistší produkci, kterou si na své bedra vzal na starosti právě Phil Anselmo, se pánové posunuli k hutnějšímu a zabijáčtějšímu zvuku, jenž té jejich neurvale bruskovité tvorbě sedí.

Po technické a z papírového hlediska i té hudební stránce je „Dead End“ v naprostém pořádku, ale to hlavní, tedy jestli ty skladby mají dost kvalit na to, aby z posluchače vymlátily duši, to jsme si ještě neřekli. Nebudu z toho dělat drama, ale ano, mají. King Parrot se na svém druhém albu podařilo nadrtit materiál vskutku ničivý. Nic jiného taky od grindem načichlého thrashe čekat nelze, protože jakmile spustí krátké vály typu „Anthem of the Advance Sinner“ a „Like a Rat“, případně „Sick in the Head“, tak je jasné, že progresivně ladění posluchači tady nemají co hledat. King Parrot jsou sice technicky zruční hráči, o tom žádná, protože ačkoli se začne hodně často řezat do nástrojů hlava nehlava, tak to pořád má myšlenku („Tomorrow Turns to Blood“), ale přímočarost a zemitá brutalita je u „Dead End“ cítit na míle daleko, neboť hlavně o tohle borcům šlo. Zničit posluchače hned na první poslech.

Mně osobně se líbí delší písně, ve kterých se toho děje o trochu víc než třeba ve zmíněné „Anthem of the Advance Sinner“, jíž nelze v zásadě nic vytýkat, ale podobně laděná „Punisher“, případně “Tomorrow Turns to Blood“, která dělá vlastně totéž, jen lehce sofistikovanějším způsobem se změnami temp a chytřejšími kytarovými riffy v zádech, jsou vzrušujícím posluchačským zážitkem. Aby nebylo mýlky, tak ne všechny písně jsou jen pekelně rychlými výplachy, na „Dead Set“ se najdou i pomalejší, sludgem načichlé songy typu „Home Is Where the Gutter Is“ a titulní „Dead Set“ ze samého závěru. Obě jsou to písně, které si na předchozím albu nedokážu představit, protože to bylo přeci jen jednostranně orientované více směrem k jednoduchosti a zběsilosti, ale jestli někde vyplynula na povrch přítomnost v podobě Anselma a jeho láska k jižanskému metalu, tak jsou to právě tyto dvě kompozice.

Kdybych měl „Dead Set“ na závěr nějakým způsobem zhodnotit, tak převažují kladné dojmy. Po skladatelské stránce není album vůbec jednotvárně nudné, jak jsem se před prvním poslechem a po zkušenostech z debutu obával a děje se tak určitě i díky skvělé vokální práci Matta Younga, který častokrát zní, jako by byl na pokraji nervového zhroucení. Ovšem vychvalovat King Parrot za rozvíření stojatých vod thrash metalu, potažmo grindu, jak jsem kdesi vyčetl, mi přijde přehnané, protože řekněme si to na rovinu; kdyby si tuhle partu pod svá ochranná křídla nezval Phil Anselmo, těžko by se o ní mluvilo tak hlasitě jen na základě jejich hudby, která není špatná, to bych rád zdůraznil, ale v žádném případě to není takový revoluční zázrak. Nicméně, úspěch těmto borcům přeji, protože to, co dělají, dělají od srdce a se zápalem a na výsledku je to dost znát.


Deadspace – The Promise of Oblivion

Deadspace - The Promise of Oblivion
Země: Austrálie
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 2.4.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Promise of Oblivion
02. With Tears of Callous Lust
03. I’ll Buy the Rope
04. The Clouds Won’t Shade the Pain
05. Oblivion
06. Schadenfreude
07. Pain’s Grey
08. In the Coldness of the Darkest Night

Hrací doba: 34:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Je sranda, jaké zdánlivě úplné voloviny mohou člověka přimět k tomu, aby si pustil muziku nějaké kapely. Vzpomínám si třeba, že jsem před nějakým časem objevil jeden hodně zajímavý black metal z Portugalska jen proto, že mě zaujaly fotky, na nichž má kapela podobné kápě jako Cult of Fire. Obdobně vtipně jsem si pustil i Deadspace – klidně se smějte, ale vlastně jediným důvodem, proč jsem si z desítek pro mě bezejmenných skupin vybral k poslechu právě tuhle, je to, že její název zní podobně jako Darkspace. Se švýcarskými kosmickými bohy však Deadspace nemají společného nic – pomineme-li tedy fakt, že hudební jádro je v obou případech black metal.

Inu, tak co že jsou tedy ti Deadspace vlastně zač? Tahle aktuálně pětičlenná formace pochází z Perthu v Austrálii a vlastně jde o hezký prototyp mladé kapely. Australané se dali dohromady v loňském roce (a podle všeho to vypadá, že až někdy na konci) a ještě v jeho průběhu stihli dát dohromady splitko s podobně „zavedeným“ ambientním projektem Onomy (za nímž, jestli se nemýlím, stojí jeden bývalý – i když tehdy asi ještě stávající – člen Deadspace). V letošním roce pak následoval dlouhohrající debut s názvem „The Promise of Oblivion“ vydaný vlastním nákladem – a právě na ten se nyní podíváme. Nějaké známé muzikanty v sestavě Deadspace rovněž nehledejte… dle dostupných informací sice někteří členové něco málo nahráno mají a už kdesi působili, ale ve všech případech to jsou (v našich končinách) v podstatě neznámé skupiny lokálního významu.

Povídání o „The Promise of Oblivion“ by samozřejmě bylo záhodno začít tím, do jakého žánru že se to Deadspace vůbec pustili. Výše jsem sice řekl, že se jedná o black metal, ale to je poměrně vágní označení, neboť jak známo, tento styl může nabývat mnoha rozličných podob. Deadspace se tedy rozhodli přispět svou troškou do sebevražedného mlýna a jali se orat pole depresivního black metalu.

Nicméně, stejně jako u mnoha dalších depressive black metalových formací, i u Deadspace mám takový ten pocit, že to „depressive“ je čistě formální označení hudební formy. Samotná muzika mi totiž nijak zvlášť depresivní nepřijde. Jasně, samozřejmě to není žádná rozjuchanost, vedle níž by i Maxim Turbulenc měli vypadat zachmuřeně, ale prostě to ani zdaleka není taková nálož hnusu, abych měl chuť při poslechu spáchat seppuku, vyskočit z okna, natáhnout si penis na skřipec a následně se na něm oběsit, umlátit se gumovou kachničkou, prostřelit si hlavu brokolicí nebo zvolit jakýkoliv jiný způsob sebevraždy.

Zrovna v případě Deadspace bych jako přívlastek, jenž nejlépe vystihuje náladu té hudby, nevolil depresi, nýbrž melancholii. Jak říkám, depresivní black metal je to jen formálně co do výraziva, ale co do atmosféry v tom žádnou depku prostě nevidím. Jasně, grafická podoba „The Promise of Oblivion“ je žánrová a jsou to takové ty typické výjevy zkrachovalce s flaškou v jedné ruce, cigárem ve druhé ruce a s utrápeným výrazem na ksichtě (je-li do ksichtu vůbec vidět), ale vizuální podoba to „nezachrání“. Neříkám, že je to negativum, když ta muzika působí pocitově takto – jen říkám, jak to (podle mě) zní.

Na poměry svého subžánru jsou ovšem Deadspace v jedné věci malinko zvláštní – touto věcí je výrazná melodika. Což o to, mrazivé kytarové vyhrávky samozřejmě patří k základnímu arzenálu každé DSBM skupiny, o tom se s nikým ani náznakem nepřu, nicméně u Deadspace ty melodie nijak mrazivé nejsou. Naopak jsou skutečně „melodické“ (chápu, že spojení „melodická melodie“ zní poněkud retardovaně, ale snad si rozumíme), někdy až takřka „přívětivé“. Jistě, třeba zpěvák se snaží ječet, jak depresivní zákon káže, nicméně třeba výrazné melodické, skoro až rockové kytarové sólo v hned úvodní titulní skladbě mi stran té přívětivosti dává za pravdu.

Rád bych ale upozornil na jednu věc – až doposud jsem říkal jen a pouze to, jak to z mého úhlu pohledu zní a působí. Stále však nepadla jediná zmínka o tom, jestli je ten výsledek dobrý nebo špatný… pokud vám ono žehrání na to, že se nejedná o muziku tak odpornou, že z toho dostanete lepru, přišlo jako něco, co by bylo Deadspace vyloženě vytýkáno, pak jsem to takhle nemyslel. „The Promise of Oblivion“ je totiž stále poměrně slušná a relativně zajímavá nahrávka, u níž se lze na chvíli solidně pobavit… pobavit v tom smyslu, že se při poslechu člověk nebude nudit, nikoliv v tom smyslu, že by se tomu smál.

Deadspace

Atmosféra (byť melancholická, ne depresivní) docela funguje a nějaké dobré skladatelské nápady Australané také mají. Například „With Tears of Callous Lust“, „I’ll Buy the Rope“ nebo „Pain’s Grey“ bych se nebál označit za vcelku povedené skladby; třeba závěrečná „In the Coldness of the Darkest Night“, která přesáhla hranici sedmi a půl minut a stala se tím pádem nejdelší písní na desce, má také něco do sebe. A ten zbytek nějakou ostudu taktéž nedělá, a když nic jiného, alespoň ctí celkovou náladu alba a udržuje posluchačovu náladu v „patřičných mezích“… vlastně zde není jediný song, o němž bych si řekl, že tu je navíc nebo že bych jej tam radši neviděl (neslyšel). Záživnosti ostatně napomáhá i střízlivá hrací doba 35 minut.

Celkově vzato je tedy „The Promise of Oblivion“ poměrně pohodovou nahrávkou, s jejíž pomocí si Deadspace hned napoprvé suverénně nakráčeli do příjemného mírného nadprůměru – a to není na debutující formaci úplně málo.


Hybrid Nightmares – The Second Age

Hybrid Nightmares - The Second Age
Země: Austrálie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 20.4.2015
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Brimstone Entertainment

Začínám mít dojem, že bychom měli více sledovat australskou metalovou scénu, neboť ta v posledních letech vyvrhla hned několik zajímavých kapel. Pokud snad čekáte, že Hybrid Nightmares jsou další v řadě, máte bohužel pravdu jen částečně. Co si však zaslouží pozornost každopádně je forma, jakou se Australané rozhodli svou hudbu vydávat. „The Second Age“ je druhé ze čtyř EP, které se ukáží světu letos a které dohromady tvoří čtveřici „dob“, doprovázených souvislým příběhem (což nemohu potvrdit ani vyvrátit) a působivou grafikou. Pokud však čekáte, že po vydání čtvrtého disku alba seřadíte za sebe a dostanete jeden dlouhý opus, asi vás zklamu. „The Second Age“ totiž je až příliš podobné prvnímu dílu „The First Age“ a navíc mezi prvními dvěma díly naprosto chybí přirozené přemostění a těžko říci, zda to v dalších dílech bude lepší.

Pokud však opustím širší kontext čtyřdílné série a zaměřím se na mně svěřený druhý díl, mohu rázem mnohem víc chválit než kritizovat. Hybrid Nightmares hrají metal v onom moderním pojetí, v němž nevíte, kde končí death či začíná black a který je navíc jen jedním z několika precizně spojených hudebních směrů na desce. Vedle instrumentálního intra „Lost“ a akustické „Only the Dead Know“ desce vévodí trojice úderných skladeb. Hybrid Nightmares rozhodně posluchače nešetří, a tak z rychlého tempa téměř nepolevují. Výtečné vokály spolu s melodickou prací kytar ale dokazují, že i tvrdší metal může být nesmírně zábavný a chytlavý. Uvnitř jednotlivých skladeb nalezneme i příjemná ozvláštnění, například v podobě basového sóla v „In the Labyrinth“ či některých překvapivých folkových motivů v „And Reach the Stars“. Vše navíc v každé skladbě doplňují povedená kytarová sóla.

V rámci skladeb je tak každá jednotlivost v pořádku, jenže jako celek je „The Second Age“ možná příliš usedlé. S geometrickou precizností si skvěle sehraní a instrumentálně zruční hudebníci troufli pouze do míst, kde již bylo mnoho kapel před nimi. Přičtěme k tomu onu nejistotu ohledně funkčnosti čtyřalbového konceptu (už jen poslech prvních dvou dob v řadě není nikterak zábavný, těžko tak očekávat, že to zbylá dvě alba změní) a máme zde počin, který je sice hudebně dobrý, ovšem vytvořený kapelou, která takříkajíc postrádá perspektivu. Zda tak „The Second Age“ stojí za poslech, nechám na vás.


sleepmakeswaves, Skyharbor, Tides from Nebula

sleepmakeswaves
Datum: 1.4.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Skyharbor, sleepmakeswaves, Tides from Nebula

Do stísněných prostor strahovské Sedmičky jsem se po několika dnech vrátil již podruhé, tentokrát však nikoliv z důvodu rozloučení s oblíbenou kapelou, jež na pár okamžiků vstala z mrtvých, nýbrž kvůli kapele, která čím dál rychleji míří směrem vzhůru. Popravdě řečeno, že sleepmakeswaves zažiji zrovna tam, mě ve snu nenapadlo vzhledem k tomu, že dva roky zpátky hráli v Roxy, byť coby předskokani 65daysofstatic. Tentokrát se ovšem vydali na vlastní šňůru a myslím, že by zvládli naplnit i o něco větší klub, neboť Sedmička praskala ve švech.

Ale nepředbíhejme, protože než se dostanu k Australanům, jsou tu ještě kapely, které přivezli s sebou. V Praze se ukázala sestava pocházející hned ze tří kontinentů, přičemž vyjma sleepmakeswaves jsem ostatní znal leda podle jména. První se na řadu dostala Evropa, když se na pódiu na minutu přesně objevili Tides from Nebula. Příliv se ale nepřihnal z mlhoviny, nýbrž ze sousedního Polska, ale byť jsem jejich tvorbu dopředu neznal, myslím, že přesnějším označením by byl spíše odliv. Byť kvalitativně stále na výši, polská čtveřice odhalila odvrácenější stránku post-rockových vod, protože i když se poslouchali vážně dobře, spadají přesně mezi ty kapely, které můžete libovolně zaměnit s kteroukoliv jinou “pošto”“, nehledě na to, že namísto očekávané bouře nabídli výlet spíše po lehce zčeřeném moři. Instrumentální vlnění se rozbíjelo o zbytečně užvaněného kytaristu jako o vlnolam, koncentrace se ustavičně vypařovala s každou písní a ač jeho vyjádření chápu, stejně jako sem tam nějaké slovo, přinejmenším část potenciálu se vypařila do nikam.

Nepopsaný jako tabula rasa jsem přistupoval i k indickému uskupení Skyharbor. Jako jediní toho včera vytáhli na pódium i zpěváka, což se nakonec v mých očích ukázalo osudným. Hudba sama o sobě byla velmi slušná. Stavěná více na složitějších, propracovaných riffech než rozmáchlých plochách, sama o sobě mě po většinu času bavila. Ale proboha, proč k sobě tahle parta Indů přibrala člověka s vokálem, který by se hodil možná tak… do popového boybandu? Je to velmi pravděpodobně tím, že jsem od Skyharbor neznal ani notu, ale hlas Daniela Tompkinse mi až na jeden, dva okamžiky vážně překážel a celou dobu jsem si říkal, že čistě instrumentální podoba by kapele slušela víc – jakkoliv jsem měl v druhé půli koncertu dojem, že podobně jako u Tides from Nebula visí ve vzduchu hromada nevyužité energie. Snad i proto jsem druhou polovinu setu strávil u baru a jen poslouchal z povzdálí.

Setlist sleepmakeswaves:
01. Perfect Detonator
02. Traced in Constellations
03. In Limbs and Joints
04. We Sing the Body Electric
05. Emergent
06. Great Northern
07. The Stars Are Stigmata
08. Something Like Avalanches
– – – – –
09. How We Build Ocean

Ve světle sleepmakeswaves působily předchozí dvě předkapely jako klid před bouří. Veškeré napětí visící do té doby ve vzduchu, se uvolnilo s prvním hrábnutím do strun a od té doby byla čtveřice Australanů k nezastavení. Trochu mi přišlo, že oproti předkapelám byla hlasitost mírně výš, což přispělo hutnému, omračujícímu zvuku, kterého se ani Tides from Nebula, ani Skyharbor nedostalo. Monumentální gradace napěchované silou rvoucí hlavy však ve stísněném prostoru strahovského klubu vytvořily prvotřídní bouři a daly na výkony předskokanů hravě zapomenout. Bylo to přesně “Něco jako laviny”, včetně množného čísla. sleepmakeswaves Sedmičku zasypali přívalem melodií, riffů a kytarových stěn. Odtrhnout se od pódia bylo takřka nemožné.

Nechal jsem se bezezbytku pohltit a jen přijímal, atmosféra dosahovala závratných výšek. Pokud jsem měl před koncertem mírně hořkou pachuť na jazyku, že si nechávám ujít něco tak švihlého jako Lur (čti: “dva magory navlečené v záclonách”), po jeho skončení ale veškeré pochybnosti přešly. Zaznělo snad vše, co jsem si přál, byť se hrálo hlavně z loňské desky “Love of Cartography”. Tradičně perfektní zvuk (snad až na začátek Skyharbor) netřeba vychvalovat dopodrobna zas a znovu. sleepmakeswaves překonali veškerá očekávaní a i přes několik technických potíží s odposlechy mě s přehledem roznesli na kopytech a z frenetického nadšení publika usuzuji, že jsem zdaleka nebyl sám.