Archiv štítku: AUS

Austrálie

Nick Cave & the Bad Seeds – Skeleton Tree

Nick Cave & the Bad Seeds - Skeleton Tree

Země: Austrálie
Žánr: ambient / electronica / alternative rock / experimental
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Bad Seed Ltd.

Tracklist:
01. Jesus Alone
02. Rings of Saturn
03. Girl in Amber
04. Magneto
05. Anthrocene
06. I Need You
07. Distant Sky
08. Skeleton Tree

Hrací doba: 39:42

Odkazy:
web / facebook / twitter

Prvnípohled (H.):

Netvrdím, že je všichni musíte milovat, ale nelze popírat, že Nick Cave & the Bad Seeds na hudební scéně zanechali výraznou stopu. I kdyby už dávno nefungovali, jejich jméno by v hudebních análech své místo mělo jisté. Je ovšem vysoce sympatické, že charismatickému australskému bouřlivákovi v elegantním obleku a jeho kumpánům stále nedochází dech. Navzdory dlouhé kariéře, na základě jejíhož průběhu lze Nick Cave & the Bad Seeds označovat jako legendární formaci, totiž Australané nijak nepodkopávají svůj odkaz, pořád fungují důstojně a rozšiřují svůj velmi obsáhlý katalog o další skvělé skladby a povedené desky.

V takové konstelaci není sporu o tom, že každé další album Nick Cave & the Bad Seeds je očekáváno s jistou mírou zdravého napětí – Australané umí, takže je vždy na místě doufat v kvalitní věc. Jistě by se takto čekalo i na 16. studiovou nahrávku, i pokud by vycházela, řekněme, za normálních okolností. Nicméně „Skeleton Tree“ má v diskografii skupiny přeci jen trochu specifické postavení. Hádám, že všichni tušíte, co mám na mysli, ale minimálně z formálních důvodů to zaznít nejspíš musí. Během skládání alba zpěvákovi Nicku Caveovi zemřel toho času 15letý syn Arthur, když se nešťastnou nehodou zřítil z útesu. Právě tato událost se do procesu skládání muziky i textů výrazně promítla – takovým způsobem, až lze prohlásit, že „Skeleton Tree“ a rovněž přidružený film „One More Time with Feeling“ jsou jakousi terapií Nicka Cavea, s níž se snaží se vyrovnat s rodinnou tragédií.

V takovém kontextu se vlastně „Skeleton Tree“ hodnotí velice těžko. Nemám pochyb o tom, že Nick Cave do nahrávky i do snímku, který se přímo vypořádává s důsledky nešťastné události a zároveň dokumentuje natáčení alba, vložil kus srdce a vyzpívává se zde z bolesti. Tím spíš pak může jakákoliv kritika počinu vyznívat jako bezbřehý cynismus, zvlášť pokud tato kritika bude směřovat vůči přílišnému patosu v jistých momentech.

Myslím a svým způsobem vlastně i chápu, že vzhledem k okolnostem se málokomu chce pouštět do kritizování „Skeleton Tree“ – však lze bezbřehé chválení lehce obhájit vzhledem k tomu, že je to stále nahrávka Nick Cave & the Bad Seeds, tedy legendární kapely, jejíž kvality i přínos hudbě jsou neoddiskutovatelné. Nicméně si myslím, že ani takovému jménu a ani v takovém kontextu by nemělo být odpuštěno vše a nemělo by se nekriticky chválit vše, co pánové nahrají. Bohužel tedy do role onoho cynika musím vstoupit já a prohlásit, že jakkoliv mám tvorbu Nick Cave & the Bad Seeds obecně rád a jakkoliv je z alba ona upřímná bolest cítit, „Skeleton Tree“ ani zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy skupina vydala. A nemusíme chodit do žádné daleké minulosti. Povězme si na rovinu, že i předchozí řadovka „Push the Sky Away“ z roku 2013 byla prostě lepší.

Charakter „Skeleton Tree“ je minimalistický – což se dalo čekat vzhledem k okolnostem i vzhledem k hudebnímu směřování v posledních letech. Však „Push the Sky Away“ také bylo poklidnou deskou. Navzdory tomu si dovolím si postěžovat na absenci skutečně výrazných písní. I posledně se v rámci pomalejšího ladění dokázaly blýsknout skvosty jako „Jubilee Street“ či „Higgs Boson Blues“. Nic takového se na novince bohužel nekoná. Jsou tu tři skladby, jež bych se nebál označit jako dobré a jako v rámci počinu vrcholné, ale není tu žádná, u níž by byla na místě husí kůže.

Jedná se o úvodní „Jesus Alone“, která dokáže vytvořit patřičné napětí a zjemnění s klavírní linkou v refrénu „With my voice / I am calling you“ (zde text ještě pateticky nepůsobí) funguje taktéž skvěle. Dále bych vyzdvihl pátou „Anthrocene“, v níž je hudební složka nejexperimentálnější a nejavantgardnější a také se jedná o písničku, jež z celého alba vyznívá nejtemněji a nejstísněněji. Do třetice pak zmíním čtvrtou „Magneto“, která je naopak velmi minimalistická a stojí především na přednesu samotného Cavea a jemných nuancích – přesto má svou náladu, s níž dokáže zabodovat.

Nick Cave & the Bad Seeds

Dál už to ale tak přesvědčivé není. Rozpačitý jsem z „Rings of Saturn“, u níž se stále nemohu rozhodnout, jestli mě její divné motivy (hlavně ten nápěv) rozčilují nebo ne. Se vzrůstajícím počtem poslechů se pomalu začínám přiklánět spíš k možnosti, že ano, rozčilují. „Girl in Amber“ dokazuje, že hlavním leitmotivem „Skeleton Tree“ jsou emoce – zde je Nick Cave upřednostňuje nad objektivní technikou, takže místy jeho hlas působí skoro až falešně. Nicméně v obou těchto případech se stále jedná o songy, s nimiž by se dalo žít, pokud by zbytek nahrávky stál za to.

Bohužel, především závěr počinu celý dojem potápí. Musím odsoudit „I Need You“, z níž nejvíce ční onen výše naznačovaný patos. Vlastně ne ani tak instrumentálně, protože přinejmenším syntezátorovou linku lze považovat za zajímavou, ale zpěv a text mi prostě vadí. Stejně tak nemám pochopení ani pro „Distant Sky“, do níž zpěvem přispěla dánská sopranistka Else Torp, přičemž především její party v kombinaci s ubrečenou hudbou mě strašně nudí. Baladický závěr v podobě titulní „Skeleton Tree“ už je snesitelnější, ale rozhodně není (tak) dobrý, aby dokázal dojem zlepšit, zvlášť když některé vokální linky jsou opět na hraně. Říkám to nerad, ale závěr desky ukazuje, že i taková esa jako Nick Cave a Warren Ellis, kteří spolu tvoří osvědčený skladatelský tandem již mnoho let, mohou vyplodit slabší věci a že ne vše, na co sáhnou, se automaticky musí změnit v hudební zlato.

Nač to zastírat, „Skeleton Tree“ je pro mě zklamáním. Soucítím s oblíbeným muzikantem a můj obecný respekt k Nick Cave & the Bad Seeds zůstává neotřesen, ale ani toto není a nemůže být důvodem pro eufemismy nebo diplomatické zamlčování reality: „Skeleton Tree“ mě nebaví a rozhodně se k němu vracet nebudu (nejspíš nikdy). Jedinou písní, již bych si byl ochoten v budoucnu pustit, je „Jesus Alone“, což by bylo dost málo na jakékoliv album. Na album Nick Cave & the Bad Seeds je to pak zoufale málo. Tohle mě jednoduše minulo, sorry…


Druhý pohled (Kaša):

Nick Cave je legenda. O tom netřeba diskutovat, tohle se prostě musí přijímat jako fakt, proti němuž nelze nic namítat. Svůj status tenhle australský gentleman potvrdil již mnohokrát, naposledy před třemi lety v souvislosti s tehdy aktuálním albem „Push the Sky Away“. Od té doby Nick Cave nezahálel a s grácií sobě vlastní začal spolu s The Bad Seeds připravovat album, které mělo být „pouze“ dalším z řady. Do tvůrčího procesu však zasáhla tragédie v rodině Nicka Cavea a možná i díky tomu je „Skeleton Tree“ takové, jaké je.

Minimalistické, křehké, smutné a velmi emocionální. Ony tyhle přívlastky ke Caveově tvorbě patří již dost dlouhou dobu, nicméně ve srovnání s přístupnějším a zasněnějším předchůdcem je „Skeleton Tree“ albem hůře uchopitelným a na poslech ne tak jednoduchým, jako bylo zmíněné „Push the Sky Away“. Netvrdím, že je horším, ale mně osobně trvalo dlouho, než jsem v něm našel zalíbení, protože prvních pár poslechů jsem musel doslova protrpět. Mám rád hudbu Nicka Cavea, a přestože nemám nastudovanou každou její minutu, tak až nervy drásající atmosféra „Skeleton Tree“ mi byla v prvních společných hodinách spíše na obtíž.

Normálně se snažím nějak vybrat jednotlivé skladby a něco k nim napsat, ale v případě „Skeleton Tree“ použiji to nejklasičtější klišé, jaké jen lze v recenzi použít, a sice že tohle se prostě musí slyšet. Na ploše 40 minut se toho sice zdánlivě neděje tolik, aby se nedala zachytit podstata nahrávky, ale díky absenci přesné kompoziční struktury jednotlivých skladeb, kdy řada z nich vyznívá spíš jako čistá improvizace, je „Skeleton Tree“ velmi svojské a neuchopitelné album. Album, jemuž se musí hodně obětovat.

Dlouhou dobu jsem neslyšel tak intimní hudební výpověď, o níž bych jedním dechem mohl říct, že mě vážně baví. Sice dávám přednost rockovějšímu období tvorby Nick Cave & the Bad Seeds, ale i přesto je „Skeleton Tree“ deskou, k níž se budu rád vracet. Zcela určitě bude potřeba dostat se do správné nálady, protože „Skeleton Tree“ není produkt, jejž bych si mohl pustit jen tak letmo do špuntů cestou do práce, ale díky své uhrančivosti je to nahrávka, jež ve mně bude doznívat ještě dlouho.


Airbourne – Breakin’ Outta Hell

Airbourne - Breakin' Outta Hell

Země: Austrálie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Breakin’ Outta Hell
02. Rivalry
03. Get Back Up
04. Never Too Loud for Me
05. Thin the Blood
06. I’m Going to Hell for This
07. Down on You
08. Never Been Rocked Like This
09. When I Drink I Go Crazy
10. Do Me Like You Do Yourself
11. It’s All for Rock N Roll

Hrací doba: 39:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

Aniž bych chtěl tvrdit, že existence australských Airbourne neměla doposud žádné reálné opodstatnění, tak si myslím, že čas, kdy budou moci svým kritikům dokázat opak, se kvapem blíží. Stejně jako klepe na dveře nevyhnutelný konec legendárních AC/DC, kteří už jsou v dnešních dnech vlastně jen Angus Young, tak pomalu a jistě přichází čas, kdy můžou své pozice posílit právě jejich možní nástupci Airbourne, kteří koncem minulého měsíce vydali své čtvrté studiové album „Breakin’ Outta Hell”.

Důvod je snad jasný, ale řeknu to asi tak, že dokážu pochopit něčí averzi k této kapele v době, kdy světová pódia neúnavně brázdili právě slavnější australští kolegové party kolem bratří O’Keeffů. Když budu mluvit jen za sebe, jakkoli mě hudba Airbourne ve své podstatě baví, tak kdybych na pultu hudebního krámu narazil na novinku Airbourne a AC/DC, vždycky sáhnu po Angusově formaci a stejně tak je to s možnou návštěvou živého vystoupení. Kdo by chtěl koukat radši na kopii, když si může vychutnat originál. A právě tady přichází chvíle pro Airbourne, kteří sice nemají na to, aby plně nahradili AC/DC a vyprodávali velké stadiony, ale určitě by se jim mohlo podařit zaplnit tím svým šlapavým hard rockem alespoň částečně díru v duších příznivců rock’n’rollových titánů, kteří před takřka padesáti lety pomáhali utvářet žánr.

Airbourne se srovnání s AC/DC už nikdy nevyhnou, a protože se o to ani nijak okatě nesnaží, tak nemá důvod zastírat, že by se na novince „Breakin’ Outta Hell“ od dosavadní praxe něco změnilo. Kdepak. Hnacím motorem Airbourne jsou i nadále hybné kytary a lehce zapamatovatelné refrény, jež jsou tak nakažlivé, že i při letmém poslechu jsem měl nutkání si řadu z nich i notovat spolu s Joelem O’Keeffem. A věřte, že celá řada písní na novince by se s trochou nadsázky neztratila ani na albech skupiny, která stojí Airbourne již od počátku kariéry modelem.

Abych pravdu řekl, tak nejvíce jsem se bál toho, jestli to na čtvrtý pokus hladové čtveřici opět vyjde. Přestože dosavadní placky nebyly kdovíjaký zázrak, tak v jádru se jedná o poctivý rock’n’roll staré školy, který je vkusně tvrzen heavymetalovými kytarami, a výsledkem je tak skoro až vidlácky šlapavá hudební formule, na níž toho moc vymyslet nejde. A proto jsem čekal, že další pokus už se Airbourne nepovede a na patře zůstane po „Breakin’ Outta Hell“ pachuť nudné desky plné (na poměry skupiny) generického materiálu. To se naštěstí neděje a novinka tak navazuje svou poctivou prací, staromilským přístupem a hlavně kvalitou na své předchůdce, takže je vlastně vše v naprostém pořádku. Kdo Airbourne žral dosud, tak si bude chrochtat blahem dál; no a kdo jim nemohl přijít na jméno, tak na tom taky nic měnit nebude.

„Breakin’ Outta Hell“ obsahuje hned několik písní, které by se v podání Airbourne daly již krátce po vydání považovat za klasické. Bez ohledu na zjevnou inspiraci u svých učitelů totiž obsahují vše, co lze na této čtveřici mít rád. Mluvím teď o úvodní řízné titulce „Breakin’ Outta Hell“, „Get Back Up“ či „When I Drink I Go Crazy“. Je to samozřejmě čistě subjektivní výběr, protože stejně tak bych mohl za tahouny nahrávky označit „Down on You“ nebo třeba rychlovku „Thin the Blood“. Nemá však příliš smysl vytahovat nad rámec celku několik vybraných válů, protože celkově vzato je „Breakin’ Outta Hell“ albem, jež je slušně vyrovnané a obsahuje dostatek dobrých a poctivých rockových hymen, díky nimž si ani neuvědomíte, že hrací doba dosáhla 40 minut. Ta mimochodem není ani po opakovaném poslechu vůbec otravná a deska mě bavila v celé své délce.

Ono ve výsledku není „Breakin’ Outta Hell“ ničím novým pod sluncem; nemá cenu si nalhávat, že by u Airbourne šlo o něco víc než jen o prachsprostou kopírku rock’n’rollových velikánů, ale přesto nedokážu přehlížet skutečnost, že bratři O’Keeffové a jejich dva kumpáni zvládají složit natolik silné písně, abych neměl důvod album vypínat ještě před jeho skončením, což je pro moji maličkosti v takto orientované hudbě velmi podstatné. Nezajímá mě, že jsem podobný riff už někde někdy určitě slyšel, protože z tohoto hlediska by se dala odpálkovat celá nahrávka bez mrknutí oka, ale to by se zase k Airbourne nebylo zcela fér. To, co dělají, dělají prostě dobře. A z „Breakin’ Outta Hell“ je to zase jednou pěkně cítit. Pohodová deska, která si na nic nahraje.


Somnium Nox – Apocrypha

Somnium Nox - Apocrypha

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.7.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 16:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Patříte-li mezi ten druh lidí, kteří rádi vyhledávají nová a neokoukaná jména, pak tato minirecenze je určena právě vám, jelikož nabízí jeden relativně zajímavý tip. Somnium Nox je dvoučlenná formace z Austrálie, jež má aktuálně na kontě svůj debutový kraťas „Apocrypha“ – a samozřejmě právě o něm si budeme povídat. Nutno říct, že Australané se hned na pilotní ukázce své tvorby nešetří. „Apocrypha“ totiž ve své podstatě není album, nýbrž skladba, jejíž délka přesahuje čtvrt hodiny…

Somnium Nox produkují monolitičtější black metal s jasným důrazem na atmosféru. Právě v těch nejhutnějších pasážích je „Apocrypha“ nejlepší, protože se v nich Australanům daří tvořit příjemnou naléhavost a nátlak. Kapela mnohdy jen opakuje daný motiv, ale postupně jej zahušťuje přidáváním dalších linek, což ve výsledku funguje více než dobře a nijak tomu nevadí ani skutečnost, že rytmickou palbu má na svědomí bicí automat (přinejmenším tedy mě to nesere, ale je pravda, že já na rozdíl od mnohých jiných posluchačů metalu nejsem ortodoxní fetišista na živé bicí). A jsem rád, že právě tento přístup tvoří většinovou část nahrávky.

Australané ale kytarovou stěnu dokážou i dočasně zbourat nějakou kratší poklidnější vsuvkou. Právě zde se tu a tam dostávají ke slovu i lehce „post“ melodie, ale naštěstí se nejedná o nic rušivého nebo kýčovitého. Jindy se zase Somnium Nox nebojí nad jemnější pasáží spustit až progové kytarové sólo, zatímco jinde se ke slovu dostane i didgeridoo. Ve většině případů se jedná o vcelku sympatická ozvláštnění, ale abych byl upřímný, „Apocrypha“ mi možná trochu paradoxně stále přijde nejsilnější tehdy, kdy jsou Somnium Nox nejvíc metal, a pokud by tam jakákoliv zvolnění vůbec nebyla (vyjma začátku a konce, dejme tomu), pak by mi to vlastně taky nevadilo. Ale že by mě stávající stav obtěžoval, to taky ne.

Každopádně, „Apocrypha“ Australany představuje jako docela slibnou skupinu. Již nyní Somnium Nox pustili do světa skladbu, jejíž kvality nejsou zrovna průměrné. Nejedná se o něco skutečně výjimečného, je to „jenom“ dobré, ale ani to na začínající formaci není zlý výsledek. V současné době již Somnium Nox pracují na dlouhohrajícím debutu, na němž se objeví živé bicí (postará se o ně Robin StoneNorse), a také slibují víc atmosféry, víc didgeridoo a trochu jiný směr. Nejsem si jistý, zdali je to pro mě to pravé vzhledem k tomu, co mě na „Apocrypha“ baví nejvíc, ale určitě si to pustím. Počin by prý měl vyjít začátkem roku 2017.


Mesarthim – Pillars

Mesarthim - Pillars

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 31.3.2016
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 37:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Před nedávnem jsme tu v recenzi probírali debutovou desku „Isolate“ od australského projektu Mesarthim. Už tehdy jsem v ní psal, že kapela má na kontě ještě novější EP s názvem „Pillars“, a zároveň jsem avizoval, že se na něj v dohledné době také podíváme. Dohledná doba nastala právě nyní, tak pojďme na věc.

Předně je nutno zmínit, že ačkoliv se jedná „jenom“ o minialbum, není „Pillars“ žádným druhořadým počinem či nepříliš viditelnou jednohubkou. Popravdě řečeno, kdyby to kapela označila jako klasickou dlouhohrající desku, asi by na to nikdo neměl kecy, jelikož hrací doba nahrávky dosahuje 37 minut (na desku normálka, na EP úctyhodná stopáž), což je o pouhých šest minut méně než u „Isolate“. Každopádně, pro příznivce Mesarthim je to jistě dobrá zpráva, protože mají další slušnou porci materiálu k poslechu. Navíc, hlavní je přece jenom kvalitativní náplň disku, nikoliv formální označení, tak hurá k nějakým podrobnostem.

Po hudební stránce se Mesarthim oproti „Isolate“ nijak zvlášť neposunuli. To ale není žádným velkým překvapením, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že „Pillars“ vychází pouhého tři čtvrtě roku po debutu. Opět se tedy jedná o vesmírem opředený atmosférický black metal ve středním tempu, jehož hlavní devízou je relativně netradiční pojetí v podobě pozitivněji naladěné atmosféry. Ta stejně jako posledně plyne především z výrazných kláves, které lze označit za tu hlavní složku muziky Mesarthim a právě za ten nástroj, jenž to celé táhne kupředu.

Přesto si jistých menších rozdílů povšimnout lze. Předně se mi zdá, že tentokrát se Mesarthim dokázali vyvarovat těch vyloženě teplých a přespříliš sladkých motivů, což samozřejmě kvituji. Stejně tak ubylo i takové té echt pozitivní nálady, takže „Pillars“ se nese v o něco málo vážnějším duchu, byť je pravda, že o nic temného se nejedná ani tentokrát. Nicméně je to z mého pohledu dobré směřování a už jen díky onomu nižšímu „gay levelu“ považuji „Pillars“ za o trochu lepší počin než „Isolate“. Pokud se vám ovšem debut líbil, nemusíte se bát, že by šlo o nějaký obrovský obrat, jsou to spíš takové pocitové nuance, takže myslím, že i s „Pillars“ byste měli být spokojeni.

Vedle toho mi připadá, že se na EP podařilo přinejmenším v jisté míře odbourat i druhý neduh, který jsem v recenzi „Isolate“ vyčetl. „Pillars“ na mě totiž působí trvanlivěji a prozatím se mi ještě neoposlouchalo. A když to sečtu všechno dohromady, tak bych se nebál označit minialbum za povedené. Tak či onak, v Mesarthim je cítit potenciál a další kroky těchto Australanů hodlám sledovat. Příznivci atmo-blacku by si na tohle jméno počíhat určitě měli.


Mesarthim – Isolate

Mesarthim - Isolate

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Avantgarde Music
Původní vydání: 26.7.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Osteopenia
02. Declaration
03. Interstellar
04. Abyss
05. Floating
06. Isolate

Hrací doba: 43:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metaversus PR

Už jen obálka „Isolate“ zcela jasně křičí, že tato deska bude svou atmosférou mířit mimo náš svět. Odhad je to samozřejmě správný, jelikož kroky Mesarthim skutečně směřují do kosmických dálav a mezi hvězdné mlhoviny. Nicméně, v tomto případě by bylo docela liché očekávat zdrogovanou psychedelickou jízdu a pohnutí mysli. Mesarthim volí spíše atmosféricky blackmetalové rozjímání a ve velké míře i melancholii. Jejich podání stylu je ovšem – to si můžeme na rovinu říct hned teď – relativně zajímavé.

Na úvod by se asi slušelo nepříliš známou formaci představit. Jenže zde jaksi není co představovat, neboť není známo, kdo za touhle kapelou – nebo možná ještě lépe řečeno studiovým projektem – stojí. Ví se jen to, že jde o duo pocházející z Austrálie. První známkou života bylo právě dnes recenzované dlouhohrající album „Isolate“, jež vyšlo v půli loňského roku. Nicméně potenciál v Mesarthim velmi rychle zavětřil kultovní label Avantgarde Music, jenž vzal skupinu pod svá křídla a původně jen digitálně vydanou nahrávku vypustil v únoru do světa znovu a tentokrát již v důstojné fyzické podobě. Nutno dodat, že Mesarthim na nic moc nečekali a krátce po reedici „Isolate“ naservírovali druhý, tentokrát už zbrusu nový počin v podobě EP „Pillars“, o němž bychom si měli pohovořit velmi brzy v jiném článku.

Jistě vás hned na konci prvního odstavce napadlo, v čem že to podání vesmírného black metalu u Mesarthim tak zajímavé. Čistě co do té metalové složky vlastně nic moc. V tom úplném základu se totiž jedná o normální depressive blackmetalové výrazivo, jak jej všichni známé od mnoha jiných skupin. A to včetně vokálu, byť se nejedná o takový ten charakteristický suicidal jekot. Zde je ten řev spíše utlumený a jakoby hlubší, ale do nějaké nefalšovaně DSBM formace by to sedlo úplně v klidu a nikoho by ani nenapadlo se nad tím pozastavovat.

Správně začínáte tušit, že Mesarthim k tomuto základu budou přidávat cosi navíc, a samozřejmě máte pravdu. Ona relativní zajímavost a v neposlední řadě také ona „vesmírnost“ totiž pramení z velmi výrazných kláves. Takhle napsané to asi na první pohled nevypadá jako nějaké extrémní terno, ale nutno k tomu dodat, že ty klávesy jsou nejen mnohde melancholické, ale místy skoro až regulérně sladké nebo dokonce popové. Zní vám to spíš jako negativum. Popravdě, kdyby se mě někdo snažil na poslech nalákat zrovna tímhle, tak bych si spíš představit nějakou kokotinu a dotyčného poslal vymřít do škarpy­…

Jenže ono to navzdory očekávání docela funguje. Alespoň mě osobně ta nahrávka poměrně baví. Mesarthim navíc po celou dobu jedou podle takřka neměnného receptu pomalých až středně rychlých riffů, nad nimiž plují ony vtažené klávesy, ale ani to nijak nevadí. Není problém se do toho zahloubat a ten poslech si po většinu času vlastně i užívat. Atmosféra je funkční, ale pokud to doposud nevyplynulo z již řečeného, tak vězte, že se skutečně jedná o melancholický poslech. Ten „depressive“ black metal není depresivní ani za mák, stejně tak je to na světelné roky (jak příhodné přirovnání) vzdáleno nátlakům typu Darkspace. Nálada Mesarthim je spíše… no, pozitivní. A právě v tom tkví ona zajímavost, protože pozitivnost je to poslední, co bych u kosmického black metalu vyhledával, a také to úplně poslední, co by mě papírově u kosmického black metalu mělo bavit.

Jsou jen dvě věci, co trochu pizdí kladné dojmy. Jednak je to skutečnost, že Mesarthim se – vzhledem k nastavenému směřování ne úplně neočekávatelně – bohužel nevyvarovali několika homosexuálních momentů. Většinou se ta míra „teplometství“ drží v rozumné normě, takže „Isolate“ působí sympaticky až příjemně. U některých motivů se však tu míru nepodařilo odhadnout úplně stoprocentně a je to na můj vkus trochu moc. Na druhou stranu ale musím sportovně uznat, že nikdy to není tak moc přes čáru, aby mi činilo nějaké velké obtíže to kousnout a počkat, než ten teplý motiv za chvilinku odezní. Druhý problém pak tkví v tom, že po prvotním zaujetí a velmi zábavných úvodních posleších se tak formulka docela rychle opotřebuje.

Vzato kolem a kolem však „Isolate“ stále považuji za vcelku povedené album, jehož poslech mohu doporučit těm z vás, jimž se zamlouval třeba debut taktéž australského projektu Germ. Tu paralelu s „Wish“ totiž není těžké slyšet, jen si to představte trochu monotónnější, hudebně i vokálně. Tu monotónnost však nechápejte jako negativum… spíš to berte jen jako trochu odlišné podání téhož.

Mesarthim - Isolate


Ill Omen – Æ.Thy.Rift

Ill Omen – Æ.Thy.Rift
Země: Austrálie
Žánr: black / funeral doom metal
Datum vydání: 31.3.2016
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Æ.Thy.Rift
02. Æ.Thy.Rift
03. Æ.Thy.Rift
04. Æ.Thy.Rift

Hrací doba: 41:05

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Myslím, že to byli kdysi dávno Emperor, kdo jako první užili přídomku „necro“ v popisu své hudby. Později bylo toto slůvko v blackmetalovém kontextu užíváno všelijak. Někdo si jej zvolil jako exaktní popis surového a násilného hnusu, jako tomu bylo třeba v případě raných Anaal Nathrakh, jinde se jako necro označil kdejaký zahuhlaný škvár vykrádající „Transilvanian Hunger“. Nebudu se dál zaobírat, co by necro black metal mohl být a co ne (nehledě na to, že vymýšlení kdejakých kvazi-škatulek často smrdí průserem), ale dle mého skromného názoru jsou australští Ill Omen přesně ten typ kapely, kde takový popisek opravdu sedí. Dřívější tituly byly zárukou opravdu hutné a ponuré atmosféry podpořené slušnými riffy a velice vhodného a umně opracovaného zvuku. Navíc je to kapela, která má své řemeslo zvládnuté opravdu dobře, není těžké ji rozeznat od ostatních blekařin, ale celkově vzato to je „pouze“ takový ten „sedmičkový nadprůměr“, kterému lidi nikdy nijak masivně holdovat nebudou.

„Æ.Thy.Rift“ je už třetí dlouhohrající deskou Ill Omen a dle mého názoru i tou nejodlišnější od zbytku, už třeba jen proto, že novinka není jen čistě black metal smrti, ale že znatelně zapáchá starým severským funeral doomem. Je ale i deskou nejlepší? To se jistě může zpočátku zdát, protože atmosféra, která se na vás s první skladbou vyhrne, je opravdu monumentální. Primitivní, pomalé bušení do bicích, dvě basy, táhlé a hutné kytarové linky, záhrobní hlasy, a přesto je celý ten atmosférický mordor zaranžován přehledně a poutavě. To působí jako základ, na kterém se dá vystavět opravdu mohutně znějící album, díky čemuž jsem během prvních minut měl pocit, že by IV (mozek Ill Omen) mohl vytvořit něco opravdu zničujícího. Počátek opravdu magický a silný je. A pasáží, kdy se IV vytasí se silnými nápady, je na desce ještě pár. Ale kvalitativní laťku po celou hrací dobu „Æ.Thy.Rift“ prostě neudrží. Uchvácen počátkem jsem se desce opravdu snažil věnovat čas a pozornost, ale prostě si nemyslím, že by „Æ.Thy.Rift“ nakonec bylo něco extra (i když mohlo).

Občasnou slabší skladbu lze bez větší škody na prožitku z alba přeskočit. Co ale dělat, když polovinu takřka patnáctiminutové tryzny hyzdí slabé riffy? Riffy, co nejde nazvat ani výplní, která by umocnila prožitek ze styčných momentů, ale jsou prostě o ničem nebo nezapadají do celku? Dřívější alba Ill Omen se držela středně-dlouhého formátu písní, tedy v průměru okolo pěti-šesti minut, kdy bylo vyjádřeno vše podstatné v jakémsi kohezním rámci. Těch pár slabších kousků se prostě přeskočilo. Na prožitek z kompletní desky to přiliš negativní vliv nemělo, protože dobrých songů bylo prostě pořád víc. Problém je, že „Æ.Thy.Rift“ má fungovat jako jedna dlouhá kompozice rozdělená na čtyři části. První a třetí jsou každá dlouhá čtrnáct a půl minuty, a jak jsem předeslal výše, půlka nápadů v nich je skvělých, zbytek jde zcela mimo mě. Nebudu ale kvůli tomu snad přeskakovat kusy skladeb, ne? Druhý, osmiminutový kousek je dle mého názoru dobrý a s monotónním doomovým výrazivem pracuje slušně. Tříapůlminutový závěr působí jen jako outro, nic víc.

Ill Omen

A tak po mnoha pokusech, kdy jsem i několikrát úzkostlivě dodržoval nesvaté krédo „listen in darkness at maximum volume“ a zkoušel do desky proniknout různými způsoby, musím „Æ.Thy.Rift“ nazvat zklamáním. Ano, zvukově je deska opravdu skvělá a necro v tom nejlepším slova smyslu (nahrál si a zmixoval IV sám, s masteringem si pohrál BR z ohavných Grave Upheaval), pár nápadů je rovněž výborných, ale jako celek prostě album podle mého názoru nefunguje.


Druhý pohled (H.):

Já osobně bych to tak černě jako kolega neviděl, mě „Æ.Thy.Rift“ dost baví. Ze starší tvorby znám podrobněji jen „Enthroning the Bonds of Abhorrence“, a kdybych měl v rámci téhle dvojici zvolit vítěze, hlasoval bych spíš pro novinku (čímž ale neříkám, že předchozí deska byla špatná).

Je pravda, že „Æ.Thy.Rift“ má tu největší sílu zpočátku. První poslechy jsou skutečně působivé a dokážou člověka pohltit. Atmosféra je hustá, hutná a patřičně zvrácená, některé momenty jsou vážně mocné (kupříkladu rozjezd první písně, pasáž ve dvou třetinách druhé) a prolínání blackmetalové černoty s táhlou funerální tryznou funguje parádně. Na druhou stranu, po větším počtu poslechů začne na povrch vyplývat i skutečnost, že některé minuty přece jen trochu ztrácejí oproti těm vrcholným chvilkám.

Nicméně, naštěstí se nejedná o nějaký citelný či rovnou drastický propad, aby to „Æ.Thy.Rift“ podrazilo nohy. Nehledě na fakt, že to lepší má za mě o dost navrch. Na té celkové auře alba, která se opravdu povedla a je namíchaná skvěle, to IV bez větších problémů utáhne celých 40 minut hrací doby. Opar zla je místy hmatatelný, čehož si rozhodně cením, a mimo jiné právě díky tomu se mi „Æ.Thy.Rift“ líbí. Já tedy na rozdíl od kolegy zklamaný nejsem ani náhodou a naopak mohu vyhlásit spokojenost.


Deströyer 666 – Wildfire

Deströyer 666 - Wildfire

Země: Evropa / Austrálie
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Traitor
02. Live and Burn
03. Artiglio del diavolo
04. Hounds at Ya Back
05. Deathblow [bonus]
06. Hymn to Dionysus
07. Wildfire
08. White Line Fever
09. Die You Fucking Pig!
10. Tamam Shud

Hrací doba: 42:18

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Black / thrash metal je pro mě osobně dost vyčpělý styl, a abych řekl pravdu, v tomhle specifickém hoblovacím subžánru mě už dost dlouho žádná nová smečka nezaujala a plně si vystačím s několika už známými oblíbenci typu Nifelheim, Desaster, Aura Noir nebo právě Deströyer 666, kteří budou hlavní hvězdou naší dnešní recenze. Jednoduše mi přijde, že nové kapely, které se do tohohle stylu pustí, prostě jen kopírují výše jmenované staré páky, nevymýšlejí nic nového a vesměs jen nudně drhnou kytary v kvapíkovém tempu. Což je o to víc paradoxní, že oni velikáni black / thrash metalu vždy dokázali do své muziky dostat jakýsi přesah – ostatně možná právě proto jejich nahrávky přežily zkoušku časem.

Třeba Deströyer 666 vždycky vedle citu pro kulervoucí riffy a zběsilé špinavě metalové hity vládli i schopností dostat do formálně „jen“ hoblovacího metalu trochu epičtější feeling, s nímž to má neskutečné grády. A právě tyhle věci „navíc“ jsou tím, díky čemuž se k fošnám „Unchain the Wolves“„Phoenix Rising“ a „Cold Steel… for an Iron Age“ i dnes s chutí vracím a rád si u toho zatřepu palicí jak sviňa.

Ačkoliv už lze Deströyer 666 řadit mezi veterány (dvacetileté výročí nepřetržitého fungování oslavili pár let nazpátek), jejich dlouhohrající diskografie vlastně zas až tak početná není. Není se co divit, když K. K. Warslut a jeho parta rozhodně nadprodukcí netrpí a obzvláště na poslední alba nechává čekat velice dlouho. Minulému „Defiance“ z roku 2009 předcházelo sedmileté dlouhohrající ticho a stejně dlouhou dobu nakonec trvalo dát dohromady i aktuální „Wildfire“. Nicméně, já osobně to kvituji – radši si počkám sedm roků, abych pak dostal excelentní fošnu, než mít každé dva nebo tři roky novou placku, kde je minimálně půlka tracků prachsprostá vata. A „Wildfire“ jasně ukazuje, že tento přístup je prostě správný, jelikož i novinka je skvělá a z mého pohledu plně dostává standardu Deströyer 666, který je a vždy byl kurevsky vysoko (možná, že jen „Defiance“ je o něco slabší než zbytek, ale i tak pořád sakra dobré)..

Navíc je super, že Deströyer 666 nedrhnou furt to samé dokola jak kolovrátek, ale že jejich jednotlivé nahrávky jsou mezi sebou hezky rozeznatelné a každá má vlastní ksicht. Například z „Wildfire“ je víc než kdykoliv v minulosti cítit láska k oldschool metalu. Jasně, jasně, já vím, že tahle kapela nikdy nebyla žádná imbecilní moderna a že šlo vždycky o pravověrný špinavý metalový nájeb, jak to má kurva být. Měl jsem tím to, že „Wildfire“ už není čistokrevný black / thrash metal, naopak je to místy regulérní heavy / speed, akorát v pekelně nasraném podání. A musím říct, že jakkoliv mě to na první poslech trochu překvapilo, jak moc je novinka heavymetalová, setsakra rychle se mi to zalíbilo a nakonec za tohle směřování musím dát jednoznačně palec nahoru. Jestli šlo až doposud brát název kultovního singlu „Satanic Speed Metal“ z roku 1998 s jakousi nadsázkou, tak po „Wildfire“ už jde sranda stranou.

Navzdory tomu jsou to ale pořád Deströyer 666, jak se sluší a patří. „Wildfire“ opětovně servíruje kopu parádních a agresivních, nikoliv však bezhlavých nebo snad dokonce tupých vypalovaček. Skoro to ani nemá cenu vyjmenovávat, protože Deströyer 666 si tu laťku drží celou hrací dobu, a když se budete náhodně trefovat do tracklistu, tak je dost malá pravděpodobnost, že se netrefíte do parádní šlehy, mezi něž patří hned úvodní jízda „Traitor“, „Live and Burn“, nehorázně chytlavá „Hounds at Ya Back“, „Deathblow“, „Hymn to Dionysus“ s božským kytarovým sólováním, titulní fofrovačka „Wildfire“, „White Line Fever“ s epickým intrem a parádními melodiemi a předposlední pumelice „Die You Fucking Pig!“.

Když se ovšem náhodou netrefíte do některé z hitovek, tak to v žádném případě neznamená, že na vás čeká špatný kus. Ani náhodou – to totiž znamená jen to, že se jedná o songy, v nichž naplno propukne onen epičtější feeling, byť ten je v ne úplně zanedbatelné míře ke slyšení i v oněch vypalovačkách (třeba „Hymn to Dionysus“, kde se míchají obě polohy, budiž příkladem). Nicméně abych byl konkrétnější, tímhle mám na mysli třetí, hojně melodickou melodickou instrumentálku „Artiglio del diavolo“ a samozřejmě také sedmiminutový majestátní finální opus „Tamam Shud“ s klenutými vokály.

Deströyer 666

Pozorný čtenář si jistě všiml, že v předchozích dvou odstavcích jsem alespoň zmínil všech deset tracků, které se nacházejí na limitované edici „Wildfire“ (standardní verze má devět skladeb – bonusová je „Deathblow“). Nemůžu si ale pomoct – zcela upřímně říkám, že jsem z „Wildfire“ nadšený a že si ten poslech doslova užívám. Nijak se netajím tím, že Deströyer 666 si obecně hodně považuju, ale na druhou stranu, o to těžší je pro takové kapely navázat na svou starší tvorbu. K. K. Warslut a jeho smečka však ani tentokrát nezklamali. Jestli prahnete po pořádném špinavém metalovém náseru prvotřídní kvality, bez přetvářek, rádoby okultních póz, pseudo-mystifikování a podobných píčovin, tak tohle je jednoznačná volba!


Aosoth / Order of Orias – split

Aosoth / Order of Orias - split
Země: Francie / Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.10.2015
Label: World Terror Committee

Hrací doba: 23:51

Odkazy Aosoth:
facebook

Odkazy Order of Orias:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Nevím, jak to máte s oblibou splitek vy, ale já je k životu zrovna nepotřebuji. Tedy pokud nenabízí něco opravdu exkluzivního, čímž zrovna nemyslím live záznamy pofidérní kvality či nesmíchané verze skladeb, které jsou k sehnání i jinde. Sběratelem Agathocles, Nunslaughter nebo Sabbat se asi nikdy nestanu, haha. Ale k věci, máme tu totiž split album, které za pozornost prostě stojí.

O francouzských Aosoth bylo napsáno už hodně. S třetí a čtvrtou deskou se radikálně vymanili z věčného srovnávání se spřízněnými Antaeus a utvořili si sakra výrazný vlastní ksicht. Po vydání jedovaté „IV: An Arrow in Heart“ se kapela rozhodla vytvořit a vydat celkem tři „dodatky“, které přemostí sound čtyřky vstříc chystané další desce. „Appendix A“ vyšel na splitku s americkými Kommandant a z letmého poslechu bych řekl, že zde Aosoth předvedli poněkud deathmetalovější tvář. Céčko vyšlo teprve nedávno jako samostatné ípko u Agonia Records a tento „Appendix“ bych popsal prostě jako další song Aosoth. Což znamená sice kvalitu, ale nic co bychom už neslyšeli. A jak je na tom „Appendix B“?

Song začne v klasickém negativním hnusostylu Aosoth; rytmicky spíše kvapík nežli utahaná deprese. Pomalejší střed proložený jakýmsi samplem někoho bude asi trochu nudit, ale jakmile se začnou halucinogenní kytary pomalu vrstvit a gradovat, přestává veškerá legrace. „Apendix B“ se totiž brzy zvrhne v takový vyjebaný námrd, až z toho zůstává rozum stát, a i když se pak song navrátí k motivům ze začátku skladby, to napětí a síla nepoleví ani o kokot. Pro mě v mnoha směrech asi nejdestruktivnější skladba Aosoth. Smrt.

Další kapely ke splitku někdy dohazují zainteresované labely, jindy si vybírají samotné kapely, ať už na základě jakéhosi přátelství, respektu či obdivu, a někdy prostě proto, že ten krátký song nebo dva nikdo nechce vydat samostatně. Zde si myslím, že platí první dva argumenty a touha na výtečné, avšak trestuhodně opomíjené Order of Orias trochu upozornit. Musím přiznat, že  nová skladba „Ruinous Hope“ stojí ve stínu „Appendix B“ a dokonce i dřívější tvorby Order of Orias, ale i přesto je ve své naléhavosti naprosto zlovolná a mocná. Intenzita s ubíhající minutami klesá, předěl cca za půlkou mi taky pod fousy moc neleze, ale to na hodnotě songu tolik neubírá. Malý ptáček mi navíc pošeptal, že bychom na druhé album už nemuseli dlouho čekat. Pokud bude nějakým umným způsobem skloubena hypnotická magie debutu „Inverse“ a razantnost „Ruinous Hope“, tak se mám(e) na co těšit…

Není co dodat. Pokud se považujete za fanoušky Aosoth, je tohle splitko povinnost. No, a jestli jste o Order of Orias dosud nezakopli, prokažte si laskavost a prožeňte je sluchovody.