Rok vydání: 2003 Režie: James Wan Hrají: Leigh Whannell
Hrací doba: 9 min
Ještě než se v našem putování po sérii „Saw“ přesuneme k dalším dílům, rád bych se zastavil u jednoho jiného, docela nenápadného kousku. Když jsem v článku o „Saw: Hra o přežití“ napsal, že u něj to všechno začalo, hned vzápětí jsem se v závorce opravil, že to není stoprocentní pravda. Důvodem je právě devítiminutový krátkometrážní počin, jenž prvnímu celovečernímu snímku předcházel.
Právě v kraťasu „Saw“ z roku 2003 byl poprvé představen svět Jigsawa a jeho zvrácených her. Zde ještě bez jakéhokoliv většího vysvětlování a osvětlování, ostatně ani sám Jigsaw se zde vůbec neobjeví a ani o něm nepadne slovo. Devět minut se točí jen okolo jedné pasti, v níž uvízne jistý David. Toho jen tak mimochodem ztvárňuje Leigh Whannell, jenž si posléze zahrál i jednu z hlavních úloh v „Saw: Hra o přežití“ a navíc se postaral o scénář nejen tohoto kraťasu, ale i prvních třech celovečerních filmů.
Samotná hra je stejná, jaká se později objeví i v prvním filmu prostřednictvím jednoho z prostřihů do minulosti. Jedná se o „obrácenou past na medvědy“ připevněnou k čelisti. Klíč k jejímu otevření se nachází ve vnitřnostech blízkého těla (člověk je živ, jen nadrogován). Úkolem je v časovém limitu najít v lidských útrobách klíč a masku odemknout dřív, než se tato rozevře a zabije. Toť vesměs celou náplní krátkého filmu. Jestli David přežije nebo ne, vám samozřejmě vyzrazovat nebudu, ačkoliv je to jasné hned z prvních vteřin. Očekáva(tel)né rozuzlení však počinu nijak zvlášť neškodí.
„Saw“ z roku 2003 má jednu zásadní nevýhodu, a sice že jej asi každý viděl až po zhlédnutí „Saw: Hra o přežití“, což kraťasu trochu ubírá na síle. Na druhou stranu, pořád je to velmi solidní krátký kousek, jemuž se daří vytvořit nepříjemnou atmosféru, a jsem si vlastně jist, že pokud bych tohle viděl první, určitě by to zapůsobilo. I přesto si však dovolím říct, že tenhle počin navzdory své nízké stopáži docela s přehledem převyšuje většinu standardních filmů od druhého dílu dál.
Když nic jiného, „Saw“ – myšleno tedy ten krátkometrážní snímek – je pro celou sérii velmi důležitý. Právě on totiž vznikl jako první a na jeho základě studio svolilo k natočení „Saw: Hra o přežití“. Už jen díky tomu si zaslouží uznání – a vlastně nejen to, protože si zaslouží i vidět. Možná bych řekl, že spíš než pro fanoušky série to platí pro ty, kteří pozdější díly nemusí. Za těch devět minut času tato prvotina myslím stojí.
Země: Austrálie Žánr: thrash metal Datum vydání: 14.10.2016 Label: Hells Headbangers Records
Tracklist:
01. Il mostro di firenzi
02. Walk My Path
03. Final Feast
04. Suicide
05. Drawn and Quartered
06. Heaven Bled
07. Sadistic Domination
08. Son of God
09. Depopulation
10. TFMF
11. Hypocrites
12. Abomination
V dnešní recenzi dáme vzpomenout na začátky metalu v Austrálii. Přestože dnes již tento kontinent nabízí několik zvučných jmen, v dobách, kdy se začínal tavit kov, byla tamní scéna velice skromná. Právě parta okolo pekelníka Petera Hobbse představila protinožcům, co že je to ten thrash metal, a to rovnou hezky od podlahy, tvrdě, rychle a patřičně zvráceně. Hobbsovi a jeho andělu smrti nebylo nic svaté a rouhal se, jak jen to šlo. Prostě osmdesátková klasika. Právě tento debut z roku 1988 a prvotinu Mortal Sin, lze označit za první významný mezník v australské metalové historii.
Přiznám se, že jsem o dalším počínání této kapely neměl ani potuchy. Každopádně, v polovině 90. let se vrátili, aby vydali další opus „Inheritance“, se kterým zřejmě nezaznamenali větší ohlas, a tak se opět přesunuli do ústraní. Poté se opět několikrát vrátili a konečně v roce 2016 vydali nové album „Heaven Bled“, o jehož existenci jsem se dozvěděl až od kolegy z redakce. Peter Hobbs je už několik let obklopen o pár generací mladšími spoluhráči, avšak on sám vypadá skvěle, v podstatě pořád stejně. Stále má ten maniakální výraz zuřícího devianta a nezaměnitelného kňoura pod nosem, jedinou změnou je tak šedivá hříva. Zkrátka je to řízek, jak má být. Pojďme se tedy podívat, co se změnilo v hudbě, již sám nazývá jako virgin metal, jelikož se podle jeho slov jedná o čistou formu metalu.
„Heaven Bled“ začíná pěkně zostra, a to takřka deathmetalovou mlátičkou, která ve slokách zvolna přechází do povedeného thrashového tempa. Upřímně jsem podobný zvuk moc nečekal a musím tak dát Peterovi za pravdu, když se nechal slyšet, jak se mu současné moderní postupy líbí, a promítly se tak i v jeho tvorbě. Z překvapení nevycházím ani u další „Walk My Path“, za niž by se nemusela stydět leckterá blackmetalová banda. Tempo průběžně klidní melodické kytarové vyhrávky a sóla, a že jich zde není pomálu. Takovéto podobné vlivy se vynořují na celém albu, přestože ne už v takové míře. Co se týče zpěvu, tak je Hobbsův zpěv daleko sofistikovanější a zřetelnější, než tomu bylo kdysi dávno. Jestli se první dvě písně něčemu podobají, tak určitě ne klasickým Hobbs’ Angel of Death.
Třetí skladba se nese už v tom dřevním duchu, jejž bych kapele přisuzoval více. Na poslech však není tak lákavá jako její předchůdci. Naopak věci jako „Suicide“, „Son of God“ nebo „Depopulation“ jsou thrashové fláky s povedenými přechody stojícími na pevných riffech (zejména „Son of God“), díky nimž fungují. Nejsou v nich obsaženy žádné divočárny z prvních dvou písní a řekl bych, že to kapele sluší více. Titulní výtvor má opět severskou atmosféru black metalu, bohužel je srážen dolů délkou přes šest minut, což je skutečně veliká porce. Přesto není kupodivu nejdelší, to si Australané schovali až na poslední dvě pecky. Celá deska má potom bez tří minut hodinu. Sice je vybavena nápady, inovacemi, velkým počtem sól a změnami temp, ale jak se ukazuje, není ani v silách andělů smrti v čele se samotným satanem Hobbsem udržet kvalitu a náladu posluchače po celou tu dobu. Je to opravdu trochu přehnaná porce.
Dalším zjištěním je, že se mi na tomto albu více líbí pomalejší střední pasáže. Důkazem toho budiž „Sadistic Domination“. Ta se rozjela v podivně zasekávaných, svižných otáčkách, které působí prapodivným dojmem, ale při přechodu se opět vytasila se slušným riffem. Desítka „TFMF“ je zase uvedena tvrdým riffem, takovým tím klasickým atmosferickým otvírákem, jako když se rozevírají brány do samotného pekla, přičemž v následujícím kvapíku zcela ztrácí dech a začne rychle nudit. Podobně bych mohl psát i o „Hypocrites“. Ona se celá deska neustále pohybuje mezi pomalejšími částmi, soustředěnými na kytary, a klasickou náloží, což je možná dobře, tvorba se tak neslévá tolik dohromady, přesto je pro mě těžké i po několika poslechnutích stanovit jasného favorita. Zřejmě bych volil jednu ze tří výše zmíněných thrashovějších písní z předchozího odstavce, ale ani jedna není pravým zásahem do černého.
Novým Hobbs’ Angel of Death se něco určitě povedlo, a to překvapit mě. Před poslechem této novinky jsem si schválně střihnul jednou debut, a když jsem potom pustil „Heaven Bled“, měl jsem tendence kontrolovat, jestli jsem náhodou nekliknul někam vedle. Vlastně jsem si říkal, jestli to vůbec zní jako Hobbs’ Angel of Death. Ano, deska si po čase docela sedla, především pak připomíná starší tvorbu oním dřevním tempem a také zpěvem Hobbse, avšak hudebně a produkčně je novinka vyspělejší, technicky na úrovni a zní opravdu současně. O mnou očekávaný uvolněný, zvířecí oldschool se nejedná. Zklamaný jsem především z absence navození atmosféry starých časů, přestože to těmi osmdesátkami smrdí, pocitově se to ke mně nepřeneslo. Deska to není špatná, ale nevím, kolikrát se k ní ještě budu vracet. Funguje spíše jako hezká sonda do života staršího chlápka, který si po letech udělal radost a vydal placku. Ostudu si v žádném případě neudělal, ale vzpomínáno na něho bude právě pro své začátky a jakožto na průkopníka. Samozřejmě může být chyba v mém přístupu k albu, ale prostě bych od Hobbs’ Angel of Death rád slyšel něco trochu jiného.
Australané Mesarthim na sebe prvně upozornili v loňském roce vydáním debutové desky „Isolate“. Ta nabídla relativně zajímavé pojetí vesmírného atmo/post-black metalu. Namísto neprostupné dusivé nálady a industriálních ruchů se totiž vydali stravitelnější cestou a hlavně zaujali poněkud zvláštní náladou, která byla v jejich případě… no, pozitivní. Nešlo o žádný velký zázrak a trvanlivost materiálu nebyla nijak závratná, ale jako celek to mělo svůj vnitřní smysl a tehdy jsem si říkal, že do budoucna by se z Mesarthim mohla vybarvit vcelku pěkná záležitost. Kdybych jen tušil…
Samozřejmě, není úplně košer, když vydáváte jedno album za deset járů; je žádoucí své příznivce zásobovat nějakým materiálem – v rozumné míře. Mesarthim se ovšem vydali do opačného extrému a v letošním roce rozjeli takovou přehlídku vydávaných počinů, až to přestává být hezké. Hned v únoru přišel singl „Suffocate“, následovala dvě EP „Pillars“ a „Spire“ (obě březen) a v srpnu druhá řadovka „.- -… … . -. -.-. .“. Než jsem se ovšem dokopal k sepsání její recenze, Mesarthim už stačili vypšouknout další dvě minialba „The Great Filter“ a „Type III“. Je pravda, že se nejedná o extrémně dlouhé nahrávky, ale i tak jsou to dohromady bezmála dvě hodiny muziky a šest placek – v jednom roce.
Na rovinu říkám, že takové kvantum počinů odmítám poslouchat, byť bylo EP „Pillars“ o něco hratelnější než jeho dlouhohrající předchůdce „Isolate“. Nicméně Mesarthim nejsou zdaleka tak dobří, abych musel slyšet každou minutu jejich tvorby – obzvláště po ochutnání toho, co se nachází na „.- -… … . -. -.-. .“. Rozhodl jsem se totiž věnovat Australanům ještě trochu času právě s druhým velkým albem a tentokrát mě to mnohem víc odrazuje, než přesvědčuje…
Jedním z důvodů, proč jsem se do počinu Mesarthim znovu pustil, je i obal a název. Minimalistický artwork mě baví, a i když je pravda, že zrovna obaly má tahle skupina dobré vlastně vždy, tento má nejlepší atmosféru. „Absence“ v Morseově abecedě už je jen taková kravina, přesto potěší. Vlastní náplň ale nijak zvlášť nezaujme, což je vlastně docela zajímavé, poněvadž na „.- -… … . -. -.-. .“ Australané opustili výrazné pozitivní klávesy, jež byly hlavním poznávacím prvkem „Isolate“. To by se mohlo zdát jako dobrý krok. Jenže pozor. Novinka se víc blíží konvenčnímu post-black metalu, což asi bude mnohým posluchačům vyhovovat, ale mě osobně tenhle subžánr nikdy příliš nebavil. Tím pádem to pro mě výhra zrovna není. Pokud však žerete kapely jako Germ, asi se vám „.- -… … . -. -.-. .“ líbit bude.
Ne, že by se deska nedala poslouchat. Sežvýkat se to dá relativně v pohodě a bez újmy na zdraví. I navzdory tomu, že mnohé momenty jsou trochu čtyřprocentní, ale takhle se ta standardní „blacková pošta“ prostě hraje – bohužel. Jindy je to melodické pidlikání docela oukej a člověka to neuráží, ale na druhou stranu si nevzpomínám na žádnou pasáž, jež by z poslechu vytrhla v tom pozitivním slova smyslu a u níž bych se pozastavil, že tady se něco opravdu vyvedlo. Snad jen několik málo motivů ve finální „-….“ dokáže aspoň letmo zaujmout. Jinak si celé „.- -… … . -. -.-. .“ plyne v takové jednotvárné mase, která toho ve svých útrobách ukrývá mnohem méně, než se na první pohled může zdát. Mesarthim jako by se snažili vzbudit dojem něčeho hlubšího, jenže ve skutečnosti je jejich produkce vcelku průhledná a nedokáže strhnout.
Pokud od kosmického black metalu čekáte něco na způsob Darkspace, tak u Mesarthim samozřejmě pohoříte na kvadrát. Jak již padlo, „.- -… … . -. -.-. .“ je počin určený spíš příznivcům moderního post-black metalu, jimž by se to líbit mohlo. Za mě to ovšem za přílišnou pozornost nestojí.
Netvrdím, že je všichni musíte milovat, ale nelze popírat, že Nick Cave & the Bad Seeds na hudební scéně zanechali výraznou stopu. I kdyby už dávno nefungovali, jejich jméno by v hudebních análech své místo mělo jisté. Je ovšem vysoce sympatické, že charismatickému australskému bouřlivákovi v elegantním obleku a jeho kumpánům stále nedochází dech. Navzdory dlouhé kariéře, na základě jejíhož průběhu lze Nick Cave & the Bad Seeds označovat jako legendární formaci, totiž Australané nijak nepodkopávají svůj odkaz, pořád fungují důstojně a rozšiřují svůj velmi obsáhlý katalog o další skvělé skladby a povedené desky.
V takové konstelaci není sporu o tom, že každé další album Nick Cave & the Bad Seeds je očekáváno s jistou mírou zdravého napětí – Australané umí, takže je vždy na místě doufat v kvalitní věc. Jistě by se takto čekalo i na 16. studiovou nahrávku, i pokud by vycházela, řekněme, za normálních okolností. Nicméně „Skeleton Tree“ má v diskografii skupiny přeci jen trochu specifické postavení. Hádám, že všichni tušíte, co mám na mysli, ale minimálně z formálních důvodů to zaznít nejspíš musí. Během skládání alba zpěvákovi Nicku Caveovi zemřel toho času 15letý syn Arthur, když se nešťastnou nehodou zřítil z útesu. Právě tato událost se do procesu skládání muziky i textů výrazně promítla – takovým způsobem, až lze prohlásit, že „Skeleton Tree“ a rovněž přidružený film „One More Time with Feeling“ jsou jakousi terapií Nicka Cavea, s níž se snaží se vyrovnat s rodinnou tragédií.
V takovém kontextu se vlastně „Skeleton Tree“ hodnotí velice těžko. Nemám pochyb o tom, že Nick Cave do nahrávky i do snímku, který se přímo vypořádává s důsledky nešťastné události a zároveň dokumentuje natáčení alba, vložil kus srdce a vyzpívává se zde z bolesti. Tím spíš pak může jakákoliv kritika počinu vyznívat jako bezbřehý cynismus, zvlášť pokud tato kritika bude směřovat vůči přílišnému patosu v jistých momentech.
Myslím a svým způsobem vlastně i chápu, že vzhledem k okolnostem se málokomu chce pouštět do kritizování „Skeleton Tree“ – však lze bezbřehé chválení lehce obhájit vzhledem k tomu, že je to stále nahrávka Nick Cave & the Bad Seeds, tedy legendární kapely, jejíž kvality i přínos hudbě jsou neoddiskutovatelné. Nicméně si myslím, že ani takovému jménu a ani v takovém kontextu by nemělo být odpuštěno vše a nemělo by se nekriticky chválit vše, co pánové nahrají. Bohužel tedy do role onoho cynika musím vstoupit já a prohlásit, že jakkoliv mám tvorbu Nick Cave & the Bad Seeds obecně rád a jakkoliv je z alba ona upřímná bolest cítit, „Skeleton Tree“ ani zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy skupina vydala. A nemusíme chodit do žádné daleké minulosti. Povězme si na rovinu, že i předchozí řadovka „Push the Sky Away“ z roku 2013 byla prostě lepší.
Charakter „Skeleton Tree“ je minimalistický – což se dalo čekat vzhledem k okolnostem i vzhledem k hudebnímu směřování v posledních letech. Však „Push the Sky Away“ také bylo poklidnou deskou. Navzdory tomu si dovolím si postěžovat na absenci skutečně výrazných písní. I posledně se v rámci pomalejšího ladění dokázaly blýsknout skvosty jako „Jubilee Street“ či „Higgs Boson Blues“. Nic takového se na novince bohužel nekoná. Jsou tu tři skladby, jež bych se nebál označit jako dobré a jako v rámci počinu vrcholné, ale není tu žádná, u níž by byla na místě husí kůže.
Jedná se o úvodní „Jesus Alone“, která dokáže vytvořit patřičné napětí a zjemnění s klavírní linkou v refrénu „With my voice / I am calling you“ (zde text ještě pateticky nepůsobí) funguje taktéž skvěle. Dále bych vyzdvihl pátou „Anthrocene“, v níž je hudební složka nejexperimentálnější a nejavantgardnější a také se jedná o písničku, jež z celého alba vyznívá nejtemněji a nejstísněněji. Do třetice pak zmíním čtvrtou „Magneto“, která je naopak velmi minimalistická a stojí především na přednesu samotného Cavea a jemných nuancích – přesto má svou náladu, s níž dokáže zabodovat.
Dál už to ale tak přesvědčivé není. Rozpačitý jsem z „Rings of Saturn“, u níž se stále nemohu rozhodnout, jestli mě její divné motivy (hlavně ten nápěv) rozčilují nebo ne. Se vzrůstajícím počtem poslechů se pomalu začínám přiklánět spíš k možnosti, že ano, rozčilují. „Girl in Amber“ dokazuje, že hlavním leitmotivem „Skeleton Tree“ jsou emoce – zde je Nick Cave upřednostňuje nad objektivní technikou, takže místy jeho hlas působí skoro až falešně. Nicméně v obou těchto případech se stále jedná o songy, s nimiž by se dalo žít, pokud by zbytek nahrávky stál za to.
Bohužel, především závěr počinu celý dojem potápí. Musím odsoudit „I Need You“, z níž nejvíce ční onen výše naznačovaný patos. Vlastně ne ani tak instrumentálně, protože přinejmenším syntezátorovou linku lze považovat za zajímavou, ale zpěv a text mi prostě vadí. Stejně tak nemám pochopení ani pro „Distant Sky“, do níž zpěvem přispěla dánská sopranistka Else Torp, přičemž především její party v kombinaci s ubrečenou hudbou mě strašně nudí. Baladický závěr v podobě titulní „Skeleton Tree“ už je snesitelnější, ale rozhodně není (tak) dobrý, aby dokázal dojem zlepšit, zvlášť když některé vokální linky jsou opět na hraně. Říkám to nerad, ale závěr desky ukazuje, že i taková esa jako Nick Cave a Warren Ellis, kteří spolu tvoří osvědčený skladatelský tandem již mnoho let, mohou vyplodit slabší věci a že ne vše, na co sáhnou, se automaticky musí změnit v hudební zlato.
Nač to zastírat, „Skeleton Tree“ je pro mě zklamáním. Soucítím s oblíbeným muzikantem a můj obecný respekt k Nick Cave & the Bad Seeds zůstává neotřesen, ale ani toto není a nemůže být důvodem pro eufemismy nebo diplomatické zamlčování reality: „Skeleton Tree“ mě nebaví a rozhodně se k němu vracet nebudu (nejspíš nikdy). Jedinou písní, již bych si byl ochoten v budoucnu pustit, je „Jesus Alone“, což by bylo dost málo na jakékoliv album. Na album Nick Cave & the Bad Seeds je to pak zoufale málo. Tohle mě jednoduše minulo, sorry…
Druhý pohled (Kaša):
Nick Cave je legenda. O tom netřeba diskutovat, tohle se prostě musí přijímat jako fakt, proti němuž nelze nic namítat. Svůj status tenhle australský gentleman potvrdil již mnohokrát, naposledy před třemi lety v souvislosti s tehdy aktuálním albem „Push the Sky Away“. Od té doby Nick Cave nezahálel a s grácií sobě vlastní začal spolu s The Bad Seeds připravovat album, které mělo být „pouze“ dalším z řady. Do tvůrčího procesu však zasáhla tragédie v rodině Nicka Cavea a možná i díky tomu je „Skeleton Tree“ takové, jaké je.
Minimalistické, křehké, smutné a velmi emocionální. Ony tyhle přívlastky ke Caveově tvorbě patří již dost dlouhou dobu, nicméně ve srovnání s přístupnějším a zasněnějším předchůdcem je „Skeleton Tree“ albem hůře uchopitelným a na poslech ne tak jednoduchým, jako bylo zmíněné „Push the Sky Away“. Netvrdím, že je horším, ale mně osobně trvalo dlouho, než jsem v něm našel zalíbení, protože prvních pár poslechů jsem musel doslova protrpět. Mám rád hudbu Nicka Cavea, a přestože nemám nastudovanou každou její minutu, tak až nervy drásající atmosféra „Skeleton Tree“ mi byla v prvních společných hodinách spíše na obtíž.
Normálně se snažím nějak vybrat jednotlivé skladby a něco k nim napsat, ale v případě „Skeleton Tree“ použiji to nejklasičtější klišé, jaké jen lze v recenzi použít, a sice že tohle se prostě musí slyšet. Na ploše 40 minut se toho sice zdánlivě neděje tolik, aby se nedala zachytit podstata nahrávky, ale díky absenci přesné kompoziční struktury jednotlivých skladeb, kdy řada z nich vyznívá spíš jako čistá improvizace, je „Skeleton Tree“ velmi svojské a neuchopitelné album. Album, jemuž se musí hodně obětovat.
Dlouhou dobu jsem neslyšel tak intimní hudební výpověď, o níž bych jedním dechem mohl říct, že mě vážně baví. Sice dávám přednost rockovějšímu období tvorby Nick Cave & the Bad Seeds, ale i přesto je „Skeleton Tree“ deskou, k níž se budu rád vracet. Zcela určitě bude potřeba dostat se do správné nálady, protože „Skeleton Tree“ není produkt, jejž bych si mohl pustit jen tak letmo do špuntů cestou do práce, ale díky své uhrančivosti je to nahrávka, jež ve mně bude doznívat ještě dlouho.
Země: Austrálie Žánr: hard rock Datum vydání: 23.9.2016 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Breakin’ Outta Hell
02. Rivalry
03. Get Back Up
04. Never Too Loud for Me
05. Thin the Blood
06. I’m Going to Hell for This
07. Down on You
08. Never Been Rocked Like This
09. When I Drink I Go Crazy
10. Do Me Like You Do Yourself
11. It’s All for Rock N Roll
Aniž bych chtěl tvrdit, že existence australských Airbourne neměla doposud žádné reálné opodstatnění, tak si myslím, že čas, kdy budou moci svým kritikům dokázat opak, se kvapem blíží. Stejně jako klepe na dveře nevyhnutelný konec legendárních AC/DC, kteří už jsou v dnešních dnech vlastně jen Angus Young, tak pomalu a jistě přichází čas, kdy můžou své pozice posílit právě jejich možní nástupci Airbourne, kteří koncem minulého měsíce vydali své čtvrté studiové album „Breakin’ Outta Hell”.
Důvod je snad jasný, ale řeknu to asi tak, že dokážu pochopit něčí averzi k této kapele v době, kdy světová pódia neúnavně brázdili právě slavnější australští kolegové party kolem bratří O’Keeffů. Když budu mluvit jen za sebe, jakkoli mě hudba Airbourne ve své podstatě baví, tak kdybych na pultu hudebního krámu narazil na novinku Airbourne a AC/DC, vždycky sáhnu po Angusově formaci a stejně tak je to s možnou návštěvou živého vystoupení. Kdo by chtěl koukat radši na kopii, když si může vychutnat originál. A právě tady přichází chvíle pro Airbourne, kteří sice nemají na to, aby plně nahradili AC/DC a vyprodávali velké stadiony, ale určitě by se jim mohlo podařit zaplnit tím svým šlapavým hard rockem alespoň částečně díru v duších příznivců rock’n’rollových titánů, kteří před takřka padesáti lety pomáhali utvářet žánr.
Airbourne se srovnání s AC/DC už nikdy nevyhnou, a protože se o to ani nijak okatě nesnaží, tak nemá důvod zastírat, že by se na novince „Breakin’ Outta Hell“ od dosavadní praxe něco změnilo. Kdepak. Hnacím motorem Airbourne jsou i nadále hybné kytary a lehce zapamatovatelné refrény, jež jsou tak nakažlivé, že i při letmém poslechu jsem měl nutkání si řadu z nich i notovat spolu s Joelem O’Keeffem. A věřte, že celá řada písní na novince by se s trochou nadsázky neztratila ani na albech skupiny, která stojí Airbourne již od počátku kariéry modelem.
Abych pravdu řekl, tak nejvíce jsem se bál toho, jestli to na čtvrtý pokus hladové čtveřici opět vyjde. Přestože dosavadní placky nebyly kdovíjaký zázrak, tak v jádru se jedná o poctivý rock’n’roll staré školy, který je vkusně tvrzen heavymetalovými kytarami, a výsledkem je tak skoro až vidlácky šlapavá hudební formule, na níž toho moc vymyslet nejde. A proto jsem čekal, že další pokus už se Airbourne nepovede a na patře zůstane po „Breakin’ Outta Hell“ pachuť nudné desky plné (na poměry skupiny) generického materiálu. To se naštěstí neděje a novinka tak navazuje svou poctivou prací, staromilským přístupem a hlavně kvalitou na své předchůdce, takže je vlastně vše v naprostém pořádku. Kdo Airbourne žral dosud, tak si bude chrochtat blahem dál; no a kdo jim nemohl přijít na jméno, tak na tom taky nic měnit nebude.
„Breakin’ Outta Hell“ obsahuje hned několik písní, které by se v podání Airbourne daly již krátce po vydání považovat za klasické. Bez ohledu na zjevnou inspiraci u svých učitelů totiž obsahují vše, co lze na této čtveřici mít rád. Mluvím teď o úvodní řízné titulce „Breakin’ Outta Hell“, „Get Back Up“ či „When I Drink I Go Crazy“. Je to samozřejmě čistě subjektivní výběr, protože stejně tak bych mohl za tahouny nahrávky označit „Down on You“ nebo třeba rychlovku „Thin the Blood“. Nemá však příliš smysl vytahovat nad rámec celku několik vybraných válů, protože celkově vzato je „Breakin’ Outta Hell“ albem, jež je slušně vyrovnané a obsahuje dostatek dobrých a poctivých rockových hymen, díky nimž si ani neuvědomíte, že hrací doba dosáhla 40 minut. Ta mimochodem není ani po opakovaném poslechu vůbec otravná a deska mě bavila v celé své délce.
Ono ve výsledku není „Breakin’ Outta Hell“ ničím novým pod sluncem; nemá cenu si nalhávat, že by u Airbourne šlo o něco víc než jen o prachsprostou kopírku rock’n’rollových velikánů, ale přesto nedokážu přehlížet skutečnost, že bratři O’Keeffové a jejich dva kumpáni zvládají složit natolik silné písně, abych neměl důvod album vypínat ještě před jeho skončením, což je pro moji maličkosti v takto orientované hudbě velmi podstatné. Nezajímá mě, že jsem podobný riff už někde někdy určitě slyšel, protože z tohoto hlediska by se dala odpálkovat celá nahrávka bez mrknutí oka, ale to by se zase k Airbourne nebylo zcela fér. To, co dělají, dělají prostě dobře. A z „Breakin’ Outta Hell“ je to zase jednou pěkně cítit. Pohodová deska, která si na nic nahraje.
Patříte-li mezi ten druh lidí, kteří rádi vyhledávají nová a neokoukaná jména, pak tato minirecenze je určena právě vám, jelikož nabízí jeden relativně zajímavý tip. Somnium Nox je dvoučlenná formace z Austrálie, jež má aktuálně na kontě svůj debutový kraťas „Apocrypha“ – a samozřejmě právě o něm si budeme povídat. Nutno říct, že Australané se hned na pilotní ukázce své tvorby nešetří. „Apocrypha“ totiž ve své podstatě není album, nýbrž skladba, jejíž délka přesahuje čtvrt hodiny…
Somnium Nox produkují monolitičtější black metal s jasným důrazem na atmosféru. Právě v těch nejhutnějších pasážích je „Apocrypha“ nejlepší, protože se v nich Australanům daří tvořit příjemnou naléhavost a nátlak. Kapela mnohdy jen opakuje daný motiv, ale postupně jej zahušťuje přidáváním dalších linek, což ve výsledku funguje více než dobře a nijak tomu nevadí ani skutečnost, že rytmickou palbu má na svědomí bicí automat (přinejmenším tedy mě to nesere, ale je pravda, že já na rozdíl od mnohých jiných posluchačů metalu nejsem ortodoxní fetišista na živé bicí). A jsem rád, že právě tento přístup tvoří většinovou část nahrávky.
Australané ale kytarovou stěnu dokážou i dočasně zbourat nějakou kratší poklidnější vsuvkou. Právě zde se tu a tam dostávají ke slovu i lehce „post“ melodie, ale naštěstí se nejedná o nic rušivého nebo kýčovitého. Jindy se zase Somnium Nox nebojí nad jemnější pasáží spustit až progové kytarové sólo, zatímco jinde se ke slovu dostane i didgeridoo. Ve většině případů se jedná o vcelku sympatická ozvláštnění, ale abych byl upřímný, „Apocrypha“ mi možná trochu paradoxně stále přijde nejsilnější tehdy, kdy jsou Somnium Nox nejvíc metal, a pokud by tam jakákoliv zvolnění vůbec nebyla (vyjma začátku a konce, dejme tomu), pak by mi to vlastně taky nevadilo. Ale že by mě stávající stav obtěžoval, to taky ne.
Každopádně, „Apocrypha“ Australany představuje jako docela slibnou skupinu. Již nyní Somnium Nox pustili do světa skladbu, jejíž kvality nejsou zrovna průměrné. Nejedná se o něco skutečně výjimečného, je to „jenom“ dobré, ale ani to na začínající formaci není zlý výsledek. V současné době již Somnium Nox pracují na dlouhohrajícím debutu, na němž se objeví živé bicí (postará se o ně Robin Stone z Norse), a také slibují víc atmosféry, víc didgeridoo a trochu jiný směr. Nejsem si jistý, zdali je to pro mě to pravé vzhledem k tomu, co mě na „Apocrypha“ baví nejvíc, ale určitě si to pustím. Počin by prý měl vyjít začátkem roku 2017.
Země: Austrálie Žánr: atmospheric post-black metal Datum vydání: 29.4.2016 Label: Prophecy Productions
Tracklist:
01. I
02. Escape
03. I’ll Give Myself to the Wind
04. Under Crimson Skies
05. V
06. The Old Dead Tree
07. With the Death of a Blossoming Flower
08. Closer
Tima Yatrase lze v rámci australské post-blackové scény považovat za jednu z nejstěžejnějších a nejčinnějších osob. Projektů a kapel, jimiž navzdory svému stále nízkému věku prošel, je věru nemálo. Také nástrojově to měl Yatras vždycky pestré. Ačkoliv jde primárně o bubeníka, v některých projektech má své pevné místo nejen vzadu za škopky. A ani takových spolků není málo. Z těch neaktivních zřejmě postačí jméno jediné – Austere; ze současných třeba Autumn’s Dawn, kde Tim spolu s jistým Anguishem vaří post-rockové sladkosti (co jsem měl čest slyšet, tak nedoporučuji), a pak samozřejmě Germ – sólový projekt, Yatrasova osobní výpověď. Její letošní podobu, v pořadí již třetí dlouhohrající, představí následující řádky.
Ke Germ jsem výrazněji přičichl až na minulém „Grief“, chválený debut „Wish“ jsem slyšel, co si pamatuji, snad pouze velmi letmo. Na „Grief“ se Yatras prezentoval písničkově laděným a elektronikou šlehnutým blackgazem, v němž člověk mohl najít odkazy nejen na australský post-black typu Woods of Desolation, ale rovněž třeba Amesoeurs. Tehdy se mi „Grief“ líbilo, a i když jsem ho od té doby pravidelně nepřehrával, některé songy mám rád doteď. Při zpětném ohledu sice jako celek nefungovalo úplně ideálně, ale jo, příjemná deska to určitě byla. Od letošního následovníka jsem tudíž čekal něco obdobného, tedy několik příjemných poslechů, byť bez geniální nadstavby.
Jedno se Yatrasovi upřít nedá. Jeho rukopis je na novinkovém „Escape“ stále parádně rozeznatelný. Ani z přílišného vysedávání na jednom místě nelze Australana vinit, oproti „Grief“ má nová deska úplně jiný charakter. Zatímco předchůdce cílil spíše na vyznění jednotlivých skladeb a celek trochu zanedbával, „Escape“ je v tomto ohledu naprostým protipólem. Jde o veskrze monotónní záležitost bez vybočujících momentů, o soudržný monolit, který neuhýbá a po celých 45 minut si jede to své. O tom, jak to činí, později.
Teď ještě pár slov k už nakousnutému vývoji, s „Escape“ se totiž Germ neposunul jenom v rovině celek-jednotlivina. Ubyl i význam elektroniky. Zatímco debut „Wish“ byl, alespoň dle ohlasů a matných vzpomínek, elektronikou výrazně protkán, s „Escape“ se to má jinak. V základu jde o relativně konzervativní atmosféricky blackovou deskou s typickými blackgazovými náladami, klávesovým podmazem a občas se objevujícími čistými vokály. Tomu se mírně přizpůsobil i zvuk, který působí o trochu zastřeněji. Což je fajn. Vzhledem k povaze hudby logický krok a určitě jedno z pozitiv.
Pověděli jsme si, že se novinka snaží více dbát na celek, což je opět jedině kvitovatelné. Bohužel, jen ze soudržnosti není deska živa a již teď mohu konstatovat, že cena za větší monolitičnost byla zatraceně vysoká. Ani by nevadilo, že se Germ drží po celou dobu skromnějších prostředků – ubylo elektroniky a vybočujících pasáží. Na tom není nic špatně, respektuji to. Problém nastává v momentě, kdy posluchač zjišťuje, že jednotlivé skladby nabízí neustále jedno a to samé. „Escape“ totiž ve skutečnosti není ničím jiným než omíláním toho stejného s absencí jakéhokoliv zaznamenáníhodného nápadu, který by dokázal Yatras postupně opracovávat. Písně působí bezradně, žalostně postrádají nápady a smysluplný vývoj. Převedeno do světa barev, Germ malují zatvrzele jednou jedinou základní barvou. Nepracují s ní, nepředkládají jemné odstíny. Ta základní barva je navíc strašně nudná, nebaví. Jako když v textovém editoru volíte základní červenou…
Mohli byste mi oponovat, že album cílí primárně na atmosféru, všechno jí podřizuje, hýčká si ji. Jenomže správná atmosféricky laděná deska má posluchače celou dobu držet svými klepety a za žádnou cenu nepouštět. Takovou sílu novinka Germ nemá a mnohem blíže než k nahrávce s parádní atmosférou má „Escape“ blíže k jakémusi nevýraznému, unylému a naivně sladkému nic. Třičtvrtěhodinové rozplizlé nudě.
Budu parafrázovat slova vyřčená na počátku recenze. Od „Escape“ jsem čekal příjemně poslouchatelnou nahrávkou, která mě sice do kolen nedostane, ale na pár poslechů solidně zabaví. Jak asi tušíte z řádků výše zanechaných, nepovedlo se. Nebýt odhodlání novinku Yatrase recenzovat už dávno před jejím vydáním, „Escape“ bych rozhodně nevěnoval tolik hodin, kolik jich ve finále bylo. Nedělal jsem to ani tak z potěšení, ale spíš z potřeby absolutně se přesvědčit, že Germ je na novém albu skutečně natolik bezzubý. Že působí dojmem jakési soft verze depresivně blackových klišé. Uvidíme, jakým směrem se to v táboře projektu vyvine, protože pokud vše zůstane při stavu současném, obávám se, že „Escape“ je poslední nahrávkou Germ, kterou jsem slyšel.
Před nedávnem jsme tu v recenzi probírali debutovou desku „Isolate“ od australského projektu Mesarthim. Už tehdy jsem v ní psal, že kapela má na kontě ještě novější EP s názvem „Pillars“, a zároveň jsem avizoval, že se na něj v dohledné době také podíváme. Dohledná doba nastala právě nyní, tak pojďme na věc.
Předně je nutno zmínit, že ačkoliv se jedná „jenom“ o minialbum, není „Pillars“ žádným druhořadým počinem či nepříliš viditelnou jednohubkou. Popravdě řečeno, kdyby to kapela označila jako klasickou dlouhohrající desku, asi by na to nikdo neměl kecy, jelikož hrací doba nahrávky dosahuje 37 minut (na desku normálka, na EP úctyhodná stopáž), což je o pouhých šest minut méně než u „Isolate“. Každopádně, pro příznivce Mesarthim je to jistě dobrá zpráva, protože mají další slušnou porci materiálu k poslechu. Navíc, hlavní je přece jenom kvalitativní náplň disku, nikoliv formální označení, tak hurá k nějakým podrobnostem.
Po hudební stránce se Mesarthim oproti „Isolate“ nijak zvlášť neposunuli. To ale není žádným velkým překvapením, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že „Pillars“ vychází pouhého tři čtvrtě roku po debutu. Opět se tedy jedná o vesmírem opředený atmosférický black metal ve středním tempu, jehož hlavní devízou je relativně netradiční pojetí v podobě pozitivněji naladěné atmosféry. Ta stejně jako posledně plyne především z výrazných kláves, které lze označit za tu hlavní složku muziky Mesarthim a právě za ten nástroj, jenž to celé táhne kupředu.
Přesto si jistých menších rozdílů povšimnout lze. Předně se mi zdá, že tentokrát se Mesarthim dokázali vyvarovat těch vyloženě teplých a přespříliš sladkých motivů, což samozřejmě kvituji. Stejně tak ubylo i takové té echt pozitivní nálady, takže „Pillars“ se nese v o něco málo vážnějším duchu, byť je pravda, že o nic temného se nejedná ani tentokrát. Nicméně je to z mého pohledu dobré směřování a už jen díky onomu nižšímu „gay levelu“ považuji „Pillars“ za o trochu lepší počin než „Isolate“. Pokud se vám ovšem debut líbil, nemusíte se bát, že by šlo o nějaký obrovský obrat, jsou to spíš takové pocitové nuance, takže myslím, že i s „Pillars“ byste měli být spokojeni.
Vedle toho mi připadá, že se na EP podařilo přinejmenším v jisté míře odbourat i druhý neduh, který jsem v recenzi „Isolate“ vyčetl. „Pillars“ na mě totiž působí trvanlivěji a prozatím se mi ještě neoposlouchalo. A když to sečtu všechno dohromady, tak bych se nebál označit minialbum za povedené. Tak či onak, v Mesarthim je cítit potenciál a další kroky těchto Australanů hodlám sledovat. Příznivci atmo-blacku by si na tohle jméno počíhat určitě měli.
Už jen obálka „Isolate“ zcela jasně křičí, že tato deska bude svou atmosférou mířit mimo náš svět. Odhad je to samozřejmě správný, jelikož kroky Mesarthim skutečně směřují do kosmických dálav a mezi hvězdné mlhoviny. Nicméně, v tomto případě by bylo docela liché očekávat zdrogovanou psychedelickou jízdu a pohnutí mysli. Mesarthim volí spíše atmosféricky blackmetalové rozjímání a ve velké míře i melancholii. Jejich podání stylu je ovšem – to si můžeme na rovinu říct hned teď – relativně zajímavé.
Na úvod by se asi slušelo nepříliš známou formaci představit. Jenže zde jaksi není co představovat, neboť není známo, kdo za touhle kapelou – nebo možná ještě lépe řečeno studiovým projektem – stojí. Ví se jen to, že jde o duo pocházející z Austrálie. První známkou života bylo právě dnes recenzované dlouhohrající album „Isolate“, jež vyšlo v půli loňského roku. Nicméně potenciál v Mesarthim velmi rychle zavětřil kultovní label Avantgarde Music, jenž vzal skupinu pod svá křídla a původně jen digitálně vydanou nahrávku vypustil v únoru do světa znovu a tentokrát již v důstojné fyzické podobě. Nutno dodat, že Mesarthim na nic moc nečekali a krátce po reedici „Isolate“ naservírovali druhý, tentokrát už zbrusu nový počin v podobě EP „Pillars“, o němž bychom si měli pohovořit velmi brzy v jiném článku.
Jistě vás hned na konci prvního odstavce napadlo, v čem že to podání vesmírného black metalu u Mesarthim tak zajímavé. Čistě co do té metalové složky vlastně nic moc. V tom úplném základu se totiž jedná o normální depressive blackmetalové výrazivo, jak jej všichni známé od mnoha jiných skupin. A to včetně vokálu, byť se nejedná o takový ten charakteristický suicidal jekot. Zde je ten řev spíše utlumený a jakoby hlubší, ale do nějaké nefalšovaně DSBM formace by to sedlo úplně v klidu a nikoho by ani nenapadlo se nad tím pozastavovat.
Správně začínáte tušit, že Mesarthim k tomuto základu budou přidávat cosi navíc, a samozřejmě máte pravdu. Ona relativní zajímavost a v neposlední řadě také ona „vesmírnost“ totiž pramení z velmi výrazných kláves. Takhle napsané to asi na první pohled nevypadá jako nějaké extrémní terno, ale nutno k tomu dodat, že ty klávesy jsou nejen mnohde melancholické, ale místy skoro až regulérně sladké nebo dokonce popové. Zní vám to spíš jako negativum. Popravdě, kdyby se mě někdo snažil na poslech nalákat zrovna tímhle, tak bych si spíš představit nějakou kokotinu a dotyčného poslal vymřít do škarpy…
Jenže ono to navzdory očekávání docela funguje. Alespoň mě osobně ta nahrávka poměrně baví. Mesarthim navíc po celou dobu jedou podle takřka neměnného receptu pomalých až středně rychlých riffů, nad nimiž plují ony vtažené klávesy, ale ani to nijak nevadí. Není problém se do toho zahloubat a ten poslech si po většinu času vlastně i užívat. Atmosféra je funkční, ale pokud to doposud nevyplynulo z již řečeného, tak vězte, že se skutečně jedná o melancholický poslech. Ten „depressive“ black metal není depresivní ani za mák, stejně tak je to na světelné roky (jak příhodné přirovnání) vzdáleno nátlakům typu Darkspace. Nálada Mesarthim je spíše… no, pozitivní. A právě v tom tkví ona zajímavost, protože pozitivnost je to poslední, co bych u kosmického black metalu vyhledával, a také to úplně poslední, co by mě papírově u kosmického black metalu mělo bavit.
Jsou jen dvě věci, co trochu pizdí kladné dojmy. Jednak je to skutečnost, že Mesarthim se – vzhledem k nastavenému směřování ne úplně neočekávatelně – bohužel nevyvarovali několika homosexuálních momentů. Většinou se ta míra „teplometství“ drží v rozumné normě, takže „Isolate“ působí sympaticky až příjemně. U některých motivů se však tu míru nepodařilo odhadnout úplně stoprocentně a je to na můj vkus trochu moc. Na druhou stranu ale musím sportovně uznat, že nikdy to není tak moc přes čáru, aby mi činilo nějaké velké obtíže to kousnout a počkat, než ten teplý motiv za chvilinku odezní. Druhý problém pak tkví v tom, že po prvotním zaujetí a velmi zábavných úvodních posleších se tak formulka docela rychle opotřebuje.
Vzato kolem a kolem však „Isolate“ stále považuji za vcelku povedené album, jehož poslech mohu doporučit těm z vás, jimž se zamlouval třeba debut taktéž australského projektu Germ. Tu paralelu s „Wish“ totiž není těžké slyšet, jen si to představte trochu monotónnější, hudebně i vokálně. Tu monotónnost však nechápejte jako negativum… spíš to berte jen jako trochu odlišné podání téhož.
Myslím, že to byli kdysi dávno Emperor, kdo jako první užili přídomku „necro“ v popisu své hudby. Později bylo toto slůvko v blackmetalovém kontextu užíváno všelijak. Někdo si jej zvolil jako exaktní popis surového a násilného hnusu, jako tomu bylo třeba v případě raných Anaal Nathrakh, jinde se jako necro označil kdejaký zahuhlaný škvár vykrádající „Transilvanian Hunger“. Nebudu se dál zaobírat, co by necro black metal mohl být a co ne (nehledě na to, že vymýšlení kdejakých kvazi-škatulek často smrdí průserem), ale dle mého skromného názoru jsou australští Ill Omen přesně ten typ kapely, kde takový popisek opravdu sedí. Dřívější tituly byly zárukou opravdu hutné a ponuré atmosféry podpořené slušnými riffy a velice vhodného a umně opracovaného zvuku. Navíc je to kapela, která má své řemeslo zvládnuté opravdu dobře, není těžké ji rozeznat od ostatních blekařin, ale celkově vzato to je „pouze“ takový ten „sedmičkový nadprůměr“, kterému lidi nikdy nijak masivně holdovat nebudou.
„Æ.Thy.Rift“ je už třetí dlouhohrající deskou Ill Omen a dle mého názoru i tou nejodlišnější od zbytku, už třeba jen proto, že novinka není jen čistě black metal smrti, ale že znatelně zapáchá starým severským funeral doomem. Je ale i deskou nejlepší? To se jistě může zpočátku zdát, protože atmosféra, která se na vás s první skladbou vyhrne, je opravdu monumentální. Primitivní, pomalé bušení do bicích, dvě basy, táhlé a hutné kytarové linky, záhrobní hlasy, a přesto je celý ten atmosférický mordor zaranžován přehledně a poutavě. To působí jako základ, na kterém se dá vystavět opravdu mohutně znějící album, díky čemuž jsem během prvních minut měl pocit, že by IV (mozek Ill Omen) mohl vytvořit něco opravdu zničujícího. Počátek opravdu magický a silný je. A pasáží, kdy se IV vytasí se silnými nápady, je na desce ještě pár. Ale kvalitativní laťku po celou hrací dobu „Æ.Thy.Rift“ prostě neudrží. Uchvácen počátkem jsem se desce opravdu snažil věnovat čas a pozornost, ale prostě si nemyslím, že by „Æ.Thy.Rift“ nakonec bylo něco extra (i když mohlo).
Občasnou slabší skladbu lze bez větší škody na prožitku z alba přeskočit. Co ale dělat, když polovinu takřka patnáctiminutové tryzny hyzdí slabé riffy? Riffy, co nejde nazvat ani výplní, která by umocnila prožitek ze styčných momentů, ale jsou prostě o ničem nebo nezapadají do celku? Dřívější alba Ill Omen se držela středně-dlouhého formátu písní, tedy v průměru okolo pěti-šesti minut, kdy bylo vyjádřeno vše podstatné v jakémsi kohezním rámci. Těch pár slabších kousků se prostě přeskočilo. Na prožitek z kompletní desky to přiliš negativní vliv nemělo, protože dobrých songů bylo prostě pořád víc. Problém je, že „Æ.Thy.Rift“ má fungovat jako jedna dlouhá kompozice rozdělená na čtyři části. První a třetí jsou každá dlouhá čtrnáct a půl minuty, a jak jsem předeslal výše, půlka nápadů v nich je skvělých, zbytek jde zcela mimo mě. Nebudu ale kvůli tomu snad přeskakovat kusy skladeb, ne? Druhý, osmiminutový kousek je dle mého názoru dobrý a s monotónním doomovým výrazivem pracuje slušně. Tříapůlminutový závěr působí jen jako outro, nic víc.
A tak po mnoha pokusech, kdy jsem i několikrát úzkostlivě dodržoval nesvaté krédo „listen in darkness at maximum volume“ a zkoušel do desky proniknout různými způsoby, musím „Æ.Thy.Rift“ nazvat zklamáním. Ano, zvukově je deska opravdu skvělá a necro v tom nejlepším slova smyslu (nahrál si a zmixoval IV sám, s masteringem si pohrál BR z ohavných Grave Upheaval), pár nápadů je rovněž výborných, ale jako celek prostě album podle mého názoru nefunguje.
Druhý pohled (H.):
Já osobně bych to tak černě jako kolega neviděl, mě „Æ.Thy.Rift“ dost baví. Ze starší tvorby znám podrobněji jen „Enthroning the Bonds of Abhorrence“, a kdybych měl v rámci téhle dvojici zvolit vítěze, hlasoval bych spíš pro novinku (čímž ale neříkám, že předchozí deska byla špatná).
Je pravda, že „Æ.Thy.Rift“ má tu největší sílu zpočátku. První poslechy jsou skutečně působivé a dokážou člověka pohltit. Atmosféra je hustá, hutná a patřičně zvrácená, některé momenty jsou vážně mocné (kupříkladu rozjezd první písně, pasáž ve dvou třetinách druhé) a prolínání blackmetalové černoty s táhlou funerální tryznou funguje parádně. Na druhou stranu, po větším počtu poslechů začne na povrch vyplývat i skutečnost, že některé minuty přece jen trochu ztrácejí oproti těm vrcholným chvilkám.
Nicméně, naštěstí se nejedná o nějaký citelný či rovnou drastický propad, aby to „Æ.Thy.Rift“ podrazilo nohy. Nehledě na fakt, že to lepší má za mě o dost navrch. Na té celkové auře alba, která se opravdu povedla a je namíchaná skvěle, to IV bez větších problémů utáhne celých 40 minut hrací doby. Opar zla je místy hmatatelný, čehož si rozhodně cením, a mimo jiné právě díky tomu se mi „Æ.Thy.Rift“ líbí. Já tedy na rozdíl od kolegy zklamaný nejsem ani náhodou a naopak mohu vyhlásit spokojenost.
