Archiv štítku: AUS

Austrálie

Rise of Avernus – L’appel du vide

Rise of Avernus - L'appel du vide
Země: Austrálie
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: leden 2014
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. A Triptych Journey
02. The Mire
03. Disenchanted
04. L’appel du vide
05. Ethereal Blindness
06. Embrace the Mayhem
07. An Somnium
08. As Soleness Recedes

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Rise of Avernus se v zásadě nijak neliší od zástupů kapel, kterými se současná přeplněná scéna přímo hemží. Svou historií, kdy si v roce 2012 krátce po svém vzniku vydali svépomocí třískladbové eponymní EP, jež jim rychle pomohlo k debutovému plnohodnotnému albu, kopírují klasický vývoj heavy metalové kapely, která touží prorazit. Čím se však Rise of Avernus alespoň trochu liší, je, že zatímco v období vzniku zmíněného EP čítala kapela (tehdy spíš ještě projekt) pouze dva členy, a sice zpěváka a kytaristu Bena Vanvollenhovena a dále zpěvačku a klávesačku Catherine Guirguis, tak pro potřeby prvního regulérního alba “L’appel du vide” se spojili s dalšími třemi neznámými jmény, čím vznikla plnohodnotná kapela, která, i přes své nedlouhé trvání, dala dohromady natolik silný materiál, aby se o ní dalo mluvit jako o slibné formaci a příslibu do budoucna. Ale to už trošku předbíhám, takže hezky popořadě.

Hned na první pohled zaujme zdařilý obal, o nějž se postaral basák a zpěvák deathových Septicflesh, Spiros Antoniou, zde vystupující jako Seth Siro Anton. Už to je pro mne jistým způsobem záruka ne úplně tuctového posluchačského zážitku, protože aniž bych chtěl snižovat jeho kredit tvrzením, že už těch grafik udělal tolik, že to vypadá, že “dá” každému, tak (možná naivně) doufám, že si alba, pod něž se svou prací podepíše, alespoň trochu vybírá a že v Rise of Avernus spatřil něco zajímavého, co jej přesvědčilo se s nimi spojit. Zůstanu ještě chvíli u technického zpracování nahrávky, avšak trošku z jiného soudku, protože na první poslech překvapí skvěle vyvážený, na hranici tvrdosti a líbivosti oscilující zvuk, za nějž můžeme “vinit” Jense Borgena, v jehož studiu probíhal finální mastering. Možná jeho vklad nadnáším, ale práce takového jména je vážně znát snad z každého tónu desky a můžete se tak připravit na mix kytarově ostrého soundu s čistě průrazným zvukem bicích, který je ve výsledku odlehčován orchestrálními aranžemi, aniž by výsledek zněl jako neforemná koule, kde se jednotlivé elementy přehlušují na úkor toho jiných.

Tak se tak koukám, že doposud nepadla zmínka o stylu, do něhož je možno Rise of Avernus zařadit. Přestože jsou ve skladbách ke slyšení různé vlivy, od death metalu počínaje, až po něžnou gotiku konče, tak nejvýstižněji to pojmenovala sama kapela jakožto symfonický progresivní doom. Při poslechu mě okamžitě mě napadla asociace se Swallow the Sun, protože kdyby v jejich řadách pěla zástupkyně něžného pohlaví a přidala se troška těch orchestrací, tak by si obě kapely byly velmi podobné. Hlavně díky přítomnosti zpěvačky Catherine, která nejenže dobře vypadá, ale hlavně skvěle zpívá, má deska tesknou, ale stále lehce optimistickou náladu, za což může její opravdu krásný melodický vokál a líbivé melodie, které s ním tvoří. Vyloženě depkoidní atmosféra tak nepřichází v úvahu, protože na to je “L’appel du vide” příliš barvité album. Navíc, díky hlubokém u growlingu zpěváka Bena, má deska ten správný švih a střídáním kytarových / odlehčených momentů nedává prostor k nudě, protože má posluchač pocit, že se neustále něco děje. No, a protože se tam toho opravdu děje dost, tak můžu v souvislosti s debutem této pětice hovořit o velice zdařilém počinu, který příjemně překvapil.

Při pohledu na tracklist, jenž čítá osm skladeb, z nichž jedna je krátké titulní intro, takže vlastně jen sedm, je zřejmé, že “L’appel du vide” nestojí na krátkých flácích, které mají zničující dopad, ale protože se průměrná délka skladeb blíží k šesti minutám, dá se usuzovat, že písně budou nějakým způsobem růst a vyvíjet se. Jako takový ideální příklad, který tento dojem stvrzuje, je třetí “Disenchanted”. Ta začíná vcelku poklidně na bedrech Catherine, která za pianem pomocí svého vokálu rozehrává goticky tesknou atmosféru, k níž se postupně začne nabalovat zbytek jejích kolegů. Trvá to asi tak dvě minuty, než začnou být ke slyšení kytary, symfonické aranže a hlavně zpěvák Ben, který funguje jako protiklad k jejímu melodickému hlasu. Není to však jen takový ten klasický řvoun, jenž naplňuje představu modelu “kráska a zvíře”, jak jej praktikují třeba Leaves’ Eyes, ale umí taky melodicky zapět, čehož je střední část “Disenchanted” důkazem. Závěr však patří zhutnělému doom metalu s bzučivými kytarami na úplném konci. A protože celý tento vývoj od baladického úvodu přes melodicky metalový duet až v závěrečnou smršť funguje dohromady naprosto přirozeným způsobem, tak nemá smysl hledat mouchy v podobě neoriginality materiálu Rise of Avernus, protože tohle všechno už bylo dávno vyřčeno, o tom žádná.

Když nad tím tak přemýšlím, tak nevidím na “L’appel du vide” slabší skladbu, která by vyloženě nestačila nastavenému tempu. Ať už budu mluvit o agresivním rytmickém ataku “A Triptych Journey”, nebo o pomalé “As Soleness Recedes”, v níž navozují použité flétny či píšťaly skoro až lidovou atmosféru, tak album baví od začátku do konce a je radost jej poslouchat. Hodně se mi zalíbila ještě “The Mire”, v níž se vokály obou vokalistů úspěšně pojí v jeden celek v průběhu refrénu, stejně jako stojí proti sobě prostřednictvím agresivního úvodu, jemuž je uvolněná druhá polovina písně protikladem. Takto bych ale postupně vyjmenoval všechny skladby, takže na závěr ještě přihodím pro mne nejzajímavější píseň celého alba. Je jí dlouhá “Embrace the Mayhem”. Nepopírám, že jedním z hlavních důvodů je použití saxofonu, pro který mám v rockové hudbě slabost, ale hlavně Catherine, jež je pro mne hvězdou celého alba, právě zde předvádí svůj nejlepší výkon, kdy přechází od vypjatých poloh k těm křehčím.

Možná to vypadá, že to s těmi superlativy přeháním, ale Rise of Avernus mi prostě a jednoduše učarovali a jejich debutový výtvor mě dost baví. V tom množství promáčů, které se mi doposud dostaly pod ruku, je tato deska jedním z nejmilejších překvapení. “L’appel du vide” sice není nikterak originální dílo, ale kombinace chytlavosti s agresí, již doplňují velmi povedené klavírní momenty a orchestrace, je natolik přívětivá kombinace, že by běžný posluchač neměl být otráven. Pokud kapela nezůstane pouze u svého debutu, ale dotáhne to i k dalším počinům, tak si je určitě nenechám ujít, protože u této party si dělám velkou a tučnou poznámku, že se můžu dočkat ještě velmi zajímavých věcí.


Další názory:

Já jsem na tom s obálkou “L’appel du vide” vlastně přesně naopak než kolega, protože mě artwork desky spíše odrazoval, neboť mě Sethovy obálky docela krutě přestávají bavit. Zdá se mi totiž, že je poslední dobou mezi obaly až příliš “přesethováno”, což by ani tolik nevadilo, kdyby všechny jeho přebaly nevypadaly úplně stejně – nějaká deformovaná postava na v podstatě neměné textuře. Na samotnou muziku Rise of Avernus to samozřejmě z obecného hlediska vliv nemá, přesto právě i obálka nahrávky tvoří část dojmu obyčejného posluchače, což jsem já. To je ale spíš taková poznámka na okraj, k samotné desce “L’appel du vide” jsem přistupoval bez předsudků, jen jsem čekal, čím mě Australané na svém debutu překvapí. Na jednu stranu je to album, které natočili, dost kvalitní a obsahuje spoustu vydařených nebo přinejmenším zajímavých momentů, s ohledem na to, že se jedná o velkou prvotinu, tomu vlastně nejde téměř nic vytýkat, nicméně na druhou stranu mě “L’appel du vide” přes všechny své objektivní kvality nedokázalo oslovit tak moc, jak by asi papírově mělo – přinejmenším tedy na prvních pár poslechů. Postupem času se dojem značně vylepšil a muzika Rise of Avernus začala trochu prokoukávat, album začalo dávat trochu větší smysl a jednotlivé dílky skládanky do sebe konečně zapadly – i přesto mě to ale nesebralo tak moc jako kolegu nade mnou. Sportovně uznávám, že to dost dobře může být víc můj problém než problém samotné desky, ale z čistě subjektivního pohledu nemohu jít nad 7, ačkoliv je pravda, že objektivně by si Rise of Avernus nejspíš zasloužili aspoň o půl bodík víc. Nejzajímavější skladby: “Ethereal Blindness”, “An Somnium”, “As Soleness Recedes”… celkově druhá půlka “L’appel du vide” se mi zdá o kousek silnější.
H.


Swine – Swine

Swine - Swine
Země: Austrálie
Žánr: hardcore / punk
Datum vydání: 23.10.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. D.I.Y.
02. Atlas
03. Shitlist
04. Vagina Dentata
05. Hated
06. Die Hipster Die
07. Spectacles
08. Aging Ink Tumour
09. Dionysiac Urge
10. Selfless Shame Promotion
11. Zombie Bite
12. The Complicated Futility of Ignorance
13. Gutter

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Swine

Dva roky po svém vzniku, jenž se datuje ke konci roku 2011, předhazují australští borci Swine své debutové album “Swine”. Tolik k historii této party, protože o samotné kapele se toho moc vyhledat nedá, takže vzhledem k tomu, že ani ona sama toho o sobě na svých oficiálních stránkách nevyzradí, tak se musíte spokojit s vědomím, že krom sestavy se toho ze zákulisí moc nedozvíte. V klasické čtyřčlenné sestavě, jež čítá vokalistu Burdta, kytaristu Ollyho, basáka Nicka a bubeníka Maze, se řítí Swine jako neurvalá mašina, která sere na všechny okolo a debutový počin tomu taky odpovídá.

Album je to rychlé, agresivní, ovšem po vzoru amerických pouštních part taky pěkně špinavé. Špinavé jako ten nejzaplivanější klub v Austrálii, takže je evidentní, že to nebude žádná načančaná rocková záležitost plná vlezlých refrénů, ale tady se drhne ten nejobyčejnější řízný mix hardcoru a punku, jenž je v několika málo momentech dobarvován stoner metalem, aby to mělo tu správnou dřevní atmosféru. Instrumentální osazenstvo Swine si nic nezadá s takovými legendami, jakými jsou Black Flag nebo Bad Brains, takže se většinou funguje v hodně šlapavám tempu, kdy jsou jednotlivé skladby postavené kolem jednoho, v lepší případě dvou, přímočarých a jednoduchých riffů. Přestože kapela vzešla z punkové scény, tak má hodně blízko k crossover thrashovému pojetí stylu, takže kytary jsou dostatečně tvrdé a v některých momentech jsem měl dokonce pocit, že poslouchám umírněnější Converge. Zpěvák Burdt řve, seč mu síly stačí, a jeho barva hlasu je velmi blízká ErlendoviKvelertak. I on disponuje neurvalým, přírodním vokálem, se kterým se většinou pohybuje v agresivních rovinách, ale umí rovněž melodicky zjemnit, k čemuž se však neuchyluje moc často (“Vagina Dentata” je jedním z mála případů).

Stejně rychle, jako se na posluchače vrhne úvodní kraťoučká vypalovačka “D.I.Y.”, to i já vezmu poměrně hopem, protože tady není co řešit. Drtivou většinu “Swine” lze charakterizovat jako krátké, dvouminutové fláky, které se s nikým nemažou a prostě si frčí to svoje. Nutno dodat, že přesně v takových peckách jsou Swine velmi silní. Skladby jako “Atlas”, “Shitlist” nebo “Aging Ink Tumour” se rychle staly nosnými body, jež sice vyloženě nevyčnívají, protože jim podebných je na desce hodně, ale takové vály jsem si užíval nejvíc. Občas se tyto jednoduché písně dočkají krátkého oživení v podobě melodického vokálu jako v zabijácké “Zombie Bite” nebo osvěžujícího intermezza v “Die Hipster Die”, kde se v půlce hrací doby skladba utne basovou vyhrávkou, která uvede jediné kytarové sólo celého alba. Co zamrzí, tak že se nedostalo na víc ničivých věcí typu “The Complicated Futility of Ignorance”, jež postrádá jakýkoli řád a za zvuku nervního kytarového kvílení se stává jedním z nejagresivnějších momentů celé desky. Oproti takovým krátkým vypalovačkám pak stojí závěrečná stonerová zatěžkanost “Gutter”. Houpavý riff ustupuje do pozadí baskytaře, která má ve slokách větší prostor, aby jej v uřvaném refrénu opět předala zpět. Přestože k tomu skladba vyloženě svádí, tak postrádá nějaký moment překvapení, ačkoli dostatečným překvapením je tato kompozice sama o sobě, protože zatímco v dosavadních písních se k stonerové atmosféře vždy pouze schylovalo, tak v “Gutter” propukla naplno. I tak je to škoda. Sice nekazí dojem za jinak slušnou deskou, ale konec si “Swine” zasloužilo silnější.

Půlhodinka prvního alba této party je pryč rychleji, než se stihnete rozkoukat. Věřte mi, že jsem se nejednou ani nestihl pořádně zaposlouchat a už se blížil konec. Mám takový pocit, že se při nahrávání “Swine” nic neřešilo, na nikoho se neohlíželo, ale borci si pro radost natočili to, co je baví. Album je to energické, přímočaré a hlavně je z něj cítit takový ten zápal a nadšení. I když mám pro taková alba slabost a mluví tak ze mě i troška toho zaujetí, tak to nemění nic na tom, že Swine vydali velmi slušný materiál, který mě dost dobře pobavil.


Nick Cave & the Bad Seeds

Nick Cave & the Bad Seeds
Datum: 22.11.2013
Místo: Praha, Tipsport Arena
Účinkující: Nick Cave & the Bad Seeds

Osobně jsem se vždycky vyskytoval spíše na těch klubových koncertech, díky čemuž v mém seznamu toho, co jsem viděl živě, stále chybí spousta velkých kapel, které by měl vidět vlastně každý, až byste se divili. Asi největší dluh jsem sám sobě splatil letos koncem července, když v Praze vystupovali jistí Iron Maiden, ale 22. listopadu se objevila možnost konečně jít na vystoupení jedné skupiny, kterou jsem také chtěl vidět strašně dlouho…

Nick Cave u mě dlouhodobě patří mezi nejoblíbenější umělce – dokonce i v době, když mi bylo nějakých 15, 16 let a po vzoru zajetého klišé pubertálního období jsem v rámci co největší ortodoxnosti cokoliv měkčího než Gorgoroth považoval za komerční a zaprodaneckou sračku, jsem tohoto Australana pořád respektoval. Asi tedy není divu, že do pražské Tipsport Areny jsem šel s tím, že to bude skvělé… že to prostě musí být skvělé. Zcela upřímně vám však mohu říct, že i přesto jsem nečekal, že to bude až takhle moc fantastické…

Celý večer přesně na čas (vlastně možná i o pár minutek dříve) otevřela jako jediný předskokan Američanka Shilpa Ray, jejíž kořeny – ostatně jak jen její jméno napovídá – patří do Indie. Ta předvedla doslova sólové vystoupení, jelikož na velkém pódiu stála sama v jednom nehybném kuželu světla a hrála na cosi jako tahací harmoniku položenou na stole, což byl ovšem do jisté míry pouze podklad pro její místy i bez přehánění úctyhodné hlasové kreace. Především hned na začátku jejího setu, kdy asi drtivá většina přítomných moc netušila, co by měla očekávat, a kdy do toho Shilpa svým chraplákem šlapala nejvíce, to bylo opravdu výborné, jenže jak čas postupně plynul, stávalo se vystoupení čím dál tím monotónnější, snad i díky tomu, že zpěvačka přestala zajíždět do takových výšek, v nichž už ji pomalu ani mikrofon nestačil pobírat, a svůj projev pomalu zklidňovala, což v důsledku ke konci způsobovalo možná ne přímo nudu, ale občasný pohled na hodinky už ano. Sice ve výsledku hrála jenom půl hodinu, ale na náplň v podobě poměrně neměnné a jednoduché hudby a jednoho hlasu (jakkoliv dobrého) to zjevně bylo až až. Kdyby se jednalo doslova o jednohubku o třech, čtyřech písničkách, nemělo by to v podstatě žádnou chybu, ale i takhle to nakonec bylo dost zajímavé vidět a Shilpa Ray na konci za svůj výkon sklidila hodně pěkný a hlavně upřímný potlesk.

Po půlhodinové přestávce, která sloužila k doladění všech náležitostí na pódiu, se v devět hodin konečně dostavili očekávání The Bad Seeds v čele se svým ikonickým frontonem. I přes okamžitý obrovský potlesk nešlo o žádný vyloženě efektní nástup, kapela přišla bez jakýchkoliv gest či póz, chopila se svých nástrojů a koncert otevřela úvodní skladbou svého nejnovějšího alba “Push the Sky Away”, tedy s “We No Who U R”. Přestože to hned od prvních vteřin bylo vysloveně výtečné a The Bad Seeds takřka okamžitě získali snad každého v publiku na svou stranu, “We No Who U R” bylo stále jen slabou předzvěstí toho, co všechno se mělo dít v následujících dvou hodinách, v nichž se především Nick Cave rozjel neskutečným způsobem a předvedl neuvěřitelný a dech beroucí výkon, ačkoliv v (doslova) těsném kontaktu s publikem byl hned od prvního songu.

“We know who you are
We know where you live
And we know there’s no need to forgive”
(We No Who U R)

Rozhodně bych se nebál tvrdit, že měl koncert spoustu vrcholů, vlastně jím byla skoro každá druhá píseň, a jeden z nich zcela jistě nastal s hned druhou “Jubilee Street”, jež je vyloženě kouzelná už ve své studiové podobě, ale v té živé byla přesně taková, jak jsem si to od vystoupení sliboval – byla ještě mnohonásobně působivější. Postupně gradovala až do naprosto fantastického intenzivního závěru, při němž naskakovala husí kůže a člověku se až chtělo brečet, jak neskutečně dokonalé to bylo. Tohle přesně ten moment, u něhož si přejete, aby nikdy neskončil, ale nakonec se tak stalo, Warren Ellis zahodil smyčec svých houslí až někam na strop a po ohromném aplausu The Bad Seeds poprvé sahají hluboko do minulosti ke kousku “Tupelo” složeném v roce 1984. V této chvíli už Cave doslova řádil, svůj zpěv prožíval a na pódiu nechával úplně všechno, ale nutno dodat, že i zbytek The Bad Seeds mu zdatně sekundoval, byť “pouze” svým instrumentálním výkonem. Staré skladby byly v aktuálním živém provedení dost často mnohem zuřivější a hrubější než ve svých originálních verzích, což byl i případ “Tupelo”. Když Cave zpíval sloku “O go to sleep lil’ children”, všiml si v publiku malého dítěte, které si nechal poslat až k sobě a zmiňovanou sloku odzpíval přímo jemu, aby následně zničehonic přišel několikavteřinový výbuch agrese, při němž The Bad Seeds beze srandy na chvilinku zněli tvrději než většina metalových kapel a Cave malému chudákovi vmetl do tváře působivý řev, za nějž by se nemuselo stydět žádný black metalový vokalista.

Setlist Nick Cave & the Bad Seeds:
01. We No Who U R
02. Jubilee Street
03. Tupelo
04. Red Right Hand
05. Mermaids
06. The Weeping Song
07. From Her to Eternity
08. West Country Girl
09. God Is in the House
10. Love Letter
11. Into My Arms
12. Higgs Boson Blues
13. The Mercy Seat
14. Stagger Lee
15. Push the Sky Away
– – – – –
16. Papa Won’t Leave You, Henry
17. Deanna
18. We Real Cool

Po další krátké dávce agrese v samém závěru “Tupelo” se pódium obléklo do fialovo-červeného zabarvení a dekadentní atmosféry s nástupem “Red Right Hand”, při jejímž refrénu pustil Nick Cave poprvé ke zpěvu také publikum. Zato “Mermaids” je z desky hodně klidná a tichá píseň a osobně jsem si dost dobře neuměl představit, jak může fungovat v živém podání, ale bez sebemenších problémů fungovala naprosto skvěle a na rozdíl od studiového originálu nestála především na vokálu, ale více do popředí se dostala instrumentální stránka, díky čemuž “Mermaids” působila o poznání živěji, především ve svém refrénu. Při jejím uvádění navíc Cave obdržel od někoho z publika červenou růži, s níž většinu písně odzpíval, a pokud jsem správně viděl, dokonce i dárek oplatil polibkem… jen jsem ze své pozice nezaregistroval, jakého byl dárce pohlaví.

Další vrchol koncertu přichází s geniální “The Weeping Song”. I ona byla živě malinko dravější a možná i lehce rychlejší, přesto neztratila vůbec nic ze své neopakovatelné atmosféry, a když Cave do mikrofonu svým unikátním vokálem kázal “This is a weeping song”, bylo to působivé jako máloco. Nejbrutálnější věcí vystoupení byla zcela jednoznačně ta nejstarší píseň, která zazněla, “From Her to Eternity”, z níž The Bad Seeds vyrobili opravdu až tvrdý kus. Ona i původní verze je samozřejmě taková nervní a ne úplně přívětivá, ale nyní byl její potenciál dotažen až úplně do konce v dalším mocném kusu a především zdvojené bicí nadělaly doopravdy paseku.

“This is a weeping song
A song in which to weep
While all the men and women sleep
This is a weeping song
But I won’t be weeping long”
(The Weeping Song)

Po obrovsky intenzivní dvojici “The Weeping Song” a “From Her to Eternity” přichází vydechnutí a zvolnění. Nejprve v podobě fantastické “West Country Girl”, která ani na pódiu neztratila nic ze svého kouzla, a následně s pásmem tří balad “God Is in the House”, “Love Letter” a “Into My Arms”, při nichž se Cave konečně pořádně posadil ke klavíru a převzal otěže i co do instrumentální stránky. Při “God Is in the House” si nechal opět vypomoct od publika, největšího ohlasu se ovšem dostalo třetí zmiňované “Into My Arms”, což je ovšem poměrně logické vzhledem k tomu, že je z oné trojice asi nejznámější.

Další dvě geniální skladby následují hned vzápětí. A první z nich je zároveň i vrcholem aktuální desky – “Higgs Boson Blues”. Pamatujete si, jak výše padlo, že měl koncert svůj vrchol v každé druhé písničce? Ano, tohle byl další, protože i “Higgs Boson Blues” byla jednoduše excelentní s naprosto úžasnou gradací. A pamatujete si tu poznámku o těsném kontaktu s publikem. Kdybyste viděli, jak Nick Cave téměř stojí lidem na ramenou, s impozantním zanícením zpívá “Can you feel my heartbeat?” a přitom bere ruce diváků a přikládá si je na srdce, aby opravdu cítili, jak mu tluče srdce, pochopili byste, že ani tohle jsem si ani omylem nevymyslel. A kdo by si v této chvíli pomyslel, že lepší už to být nemůže, že tohle byla absolutní třešnička na dortu, The Bad Seeds ho přesvědčili o opaku s uhrančivou “The Mercy Seat”. A jako by už nyní nebylo vystoupení Australanů silnější než drtivá většina ostatních kapel, nastupuje legendární “Stagger Lee”, při níž Cave předvádí další šílený a působivý výkon, jaký se hned tak nevidí. Přímo jako osudová tečka za podobnou hudební extází pak působí poklidná a tichá “Push the Sky Away”, jež celý set ukončuje…

…samozřejmě ale jen na chvíli, než dojde k očekávanému přídavku, který The Bad Seeds zahájili s “Papa Won’t Leave You, Henry” s výtečným refrénem. Následuje trochu rozvernější “Deanna” a v úplném závěru pak absolutně nehitová, ale stále absolutně skvělá a depresivní “We Real Cool” opět z aktuální nahrávky. Dvě hodiny uběhly jak nic, až se vlastně ani nechtělo věřit, že už to vážně byly dvě hodiny, protože ve společnosti The Bad Seeds a jejich úžasného vystoupení čas letěl jak zběsilý, ale stalo se. Nick Cave všem popřál dobrou noc, sem tam nesmělé děkovné zamávání od některých členů a kapela zmizela do zákusilí. Vytleskávání dalšího přídavku pak dost rázně uťalo rozsvícení světel, po němž už všem bylo jasné, že je vážně konec… bohužel.

“And some people say it’s just rock ‘n’ roll
Aw, but it gets you right down to your soul
You’ve got it, just keep on pushing and, keep on pushing and
Push the sky away”
(Push the Sky Away)

Jak je vidět už ze setlistu, bylo znát, že The Bad Seeds jedou šňůru na podporu desky “Push the Sky Away”, z níž zaznělo suverénně nejvíc songů, celkem šest, čili třetina celého setu. Předchozí tři nahrávky “Dig, Lazarus, Dig!!!”, “Abattoir Blues / The Lyre of Orpheus” a “Nocturama” kapela tentokrát ignorovala úplně, ale od “No More Shall We Part” dozadu zazněl z každého alba minimálně jeden kus, někdy dva, s jedinou výjimkou – “Your Funeral… My Trial” z roku 1986, z níž nebylo nic, přestože na některých koncertech turné se hrálo i odsud. The Bad Seeds totiž na každém vystoupení setlist mírně obměňovali, popřípadě alespoň prohazovali pořadí písniček.

Celkově by se jistě dalo říct, že byl výběr skladeb postavený hodně pěkně, ačkoliv každý by si jistě našel svoje oblíbené písničky, které nezazněly, což byla v mém případě například fantastická “Fifteen Feet of Pure White Snow”, již bych z fleku vyměnil třeba za “God Is in the House”. Stačí ale zůstat jen u toho, co už na tomhle turné zaznělo… například takovou “Jack the Ripper” bych také slyšel hodně rád, ale u skupiny s takhle obsáhlou diskografií to tak bude vždycky a zahrát všechno prostě nejde, s tím se jednoduše musí počítat, takže není sebemenší důvod si stěžovat – už jen z toho důvodu, že spousta skladeb, které jsem slyšet vážně chtěl, jsem také slyšel.

Na předchozích řádcích padalo jméno především Nicka Cavea, jenž na sebe strhával drtivou většinu pozornosti, celý koncert prožíval, zpíval s obrovskou vervou, excelentně komunikoval s lidmi – a tím zdaleka nemám na mysli pouze několik vtípků mezi písněmi nebo pohotové reakce a odpovědi, například jako když někdo z publika zavolal, že jej miluje, ale i samotné chování během hraní, kdy – jak už několikrát padlo výše – šel přímo k divákům a bylo vidět, že se snaží (těžko říct, jestli opravdu cíleně), aby byl koncert intenzivní nejen pro něj, ale pro všechny přítomné. Mezi ním a lidmi nestála žádná hradba securiťáků, Cave si v žádném případě nehrál na žádnou hvězdu a svých posluchačů se nebál. Na druhou stranu však nikdo v prvních řadách nepřekročil mez toho, co si divák může dovolit vůči vystupujícímu umělci. Až by se chtělo říct, že přesně takhle má vypadat perfektní souznění mezi hudebníkem a publikem. Dalším ohledem, v němž si Nick Cave zaslouží absolutorium, je pak zcela jistě jeho výkon a výdrž, jelikož celé dvě hodiny jel doslova na plný plyn, neustále se pohyboval a předváděl své typické taneční kreace, přesto ani jednou ve svém nezaměnitelném zpěvu nezaváhal nebo se nezadýchal… vážně ani jednou, všechno naprosto suverénní a bezchybné. V 56 letech opravdu obdivuhodné.

Je ovšem nutné zdůraznit, že jakkoliv byl Nick Cave králem koncertu, i všichni ostatní členové The Bad Seeds zanechali výborný dojem. Víte, jak se při nějakém extrémně povedeném výkonu přeneseně říká, že to byl koncert? Tak tenhle koncert byl koncert. Jednoduše všechno páni muzikanti, soustředění, přesto přirození a zcela viditelně prožívající to, co zrovna hráli. Ať už to byli veteráni jako bubeník Thomas Wydler, aktuální klíčoví členové jako multi-instrumentalista Warren Ellis s vizáží bezdomovce ve společenském oděvu, nebo nováčci sestavy jako kytarista George Vjestica, všichni fungovali naprosto bezchybně a nedá se jim vytknout absolutně nic. V jejich snažení je navíc plně podporoval vydařený zvuk, v němž bylo vše naprosto nádherně slyšet. Možná se slušelo dodat i to, že The Bad Seeds nepotřebovali vůbec žádné efekty, dokonce i světla byla v podstatě statická, všechno bylo čistě jenom o kapele a o hudbě, ale i s tímhle Australané dokázali předvést vystoupení, které bylo několikanásobně lepší a působivější než většina skupin s vagónem prskavek. Prostě úplně nejvyšší třída…

Že vám to všechno zní až moc dokonale? Pokud ano, tak je to správně, protože tohle opravdu BYL dokonalý koncert… nebo přinejmenším alespoň mě nenapadá nic, co by se ten večer mohlo vydařit víc, než tomu ve skutečnosti bylo. Jednoduše řečeno, Nick Cave & the Bad Seeds předvedli, jak se dělá umění – umění v naprosto doslovném významu. Koncerty tu sice číselně nehodnotíme, ale pokud bychom to dělali, v tomto případě bych ani vteřinu neváhal dát 10/10…


Karnivool – Asymmetry

Karnivool - Asymmetry
Země: Austrálie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 19.7.2013
Label: Density Records

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Příznivci progresivního rocku, vysypte pokladničku a spočítejte si, jestli vám zbyly nějaké ušetřené koruny na nové album Karnivool, “Asymmetry”, protože tahle koupě se určitě vyplatí. A kdo není příznivcem, tak se jím možná po jeho poslechu stane.

Australany Karnivool jsem poznala poněkud nedávno skrze jejich první album “Themata” a už to mě uchvátilo. Bylo jednoduché, příjemné na poslech, nevyčerpávající. Říkala jsem si tehdy, že je radost objevovat takové kapely, určitě to dotáhnou vysoko. Dokonce jsem si nestihla poslechnout ani druhou desku “Sound Awake”, protože jsem neustále protáčela první dokola, a v tom mi bylo naservírováno nejnovější album. Při jeho poslechu mi spadla brada – jedním slovem perfektní.

Nejnovější deska je oproti “Themata” velkým pokrokem. Chvíli mi trvalo, než jsem do něj pronikla a dokázala se orientovat v jednotlivých skladbách, o to větší však byl výsledný prožitek. Nejen hudební, ale i lyrický. Musím říct, že je album dotažené do nejmenšího detailu. Technicky je na špičkové úrovni, veškeré linky od bicích až po zpěv si jedou ve vlastních trasách a zapadají do sebe jako skládanka. Nestalo se mi, že by mě nějaký úsek nudil nebo mi tam vyloženě vadil. Vlastně se ani nemůžu rozhodnout, kterou skladbu mám nejraději. Všechny nesou něco svého a ani jedna není horší nebo lepší než druhá. Je to přesně typ alba, které prožijete naplno, zazpíváte si a ještě se pak cítíte, jako by vás strčili do zásuvky. Tím netvrdím, že na albu nejsou klidnější pasáže, ale i ty mají energie na rozdávání. Co víc napsat. Hodnocení snad mluví za vše.


Norse – All Is Mist and Fog

Norse - All Is Mist and Fog
Země: Austrálie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 5.11.2012
Label: selfrelease

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Co člověk asi tak může čekat od kapely, která se jmenuje Norse a která vydá desku s názvem “All Is Mist and Fog”? Že by nějaký severský black metal klasického ražení? Oukej, to jsme na tom stejně. Jenže chyba lávky! Norse nejsou ze severní Evropy, nýbrž z úplně opačného konce planety – z Austrálie. A nakonec ani s tím klasickým black metalem to nebude tak žhavé – ačkoliv i black metal hraje v hudbě Norse vcelku podstatnou roli, na prvním místě v jejich případě stojí death metal.

Na jednu stranu ani tohle na první pohled nevypadá jako kdovíjak originální kombinace, nicméně se Norse musí nechat, že ji uchopili přinejmenším zajímavým způsobem a místy tím pádem jejich muzika zní velice interesantně – v některých momentech jsem si například říkal, že je to snad poprvé, co poslouchám black metal s breakdowny. Není to přímo technický death metal, přesto je to zahrané poměrně hodně technicky a s oním black metalovým odérem to dohromady dává až nečekaně kvalitní nářez, jemuž ovšem nechybí inteligence a silné nápady. Obzvláště střední část “All Is Mist and Fog” má obrovské koule v podobě trojice z mého pohledu nejlepších songů “Silently Awake”, “Plaguewhore” (ten její závěr, jenž nastoupí po klavírovém intermezzu, je vážně drtící, obzvláště bicí zde doslova zabíjejí) a “Concrete Wastes”. Nicméně to neznamená, že by byl zbytek písniček nějak slabší, to rozhodně ne – zmiňované kusy sice mě osobně zaujaly nejvíce, ale album je parádní jako celek a ani jedna položka tracklistu není slabá.

Tak či onak se z mého pohledu nakonec z “All Is Mist and Fog” vyklubala až překvapivě záživná a kvalitní deska, která rozhodně má co říct. Čekal jsem od Norse trochu něco jiného, než co jsem nakonec dostal, ale o to příjemněji jsem výsledkem potěšen, takže v konečném součtu jsem s “All Is Mist and Fog” hodně spokojený a s naprostým klidem tu fošnu mohu doporučit dál. Pokud vám není extrémní metal cizí, rozhodně to za zkoušku stojí!


Airbourne – Black Dog Barking

Airbourne - Black Dog Barking
Země: Austrálie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 21.5.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Ready to Rock
02. Animalize
03. No One Fits Me (Better Than You)
04. Back in the Game
05. Firepower
06. Live It Up
07. Woman Like That
08. Hungry
09. Cradle to the Grave
10. Black Dog Barking
11. Jack Attack [bonus]
12. You Got the Skills (to Pay the Bills) [bonus]
13. Party in the Penthouse [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Říkal jsem si, že se tomu srovnání, na které všichni čekáte, vyhnu, ale ať jsem se na “Black Dog Barking” a vlastně Airbourne jako takové díval z jakékoli strany, tak se člověk může snažit, jak chce, ale stejně se neubrání pocitu, že tohle všechno už v Austrálii bylo vyřčeno z úst legendy legend – AC/DC. Navíc, pokud chcete někomu Airbourne představit, stačí zmínit zkratku střídavého a stejnosměrného proudu a hned všichni ví, která bije, bez nutnosti nějakých doplňujících otázek. V zajetí lyrických žánrových klišé a riffů Anguse Younga se toho papírově už moc vymyslet nedá, ale tahle parta už po třetí ukazuje, že i prachsprostá kopírka se dobře poslouchá, pokud je vše zahráno s chutí a energicky od podlahy.

První album “Runnin’ Wild” před šesti lety rozdělilo posluchače i kritiky na dva tábory. Samozřejmě, že jedni jej milují, druzí nenávidí. Já jsem si Airbourne hned oblíbil, protože jejich hudba má koule a chytlavé riffy doplněné stadiónovými refrény můžu. Stejné ambice mělo i druhé album “No Guts, No Glory”, které ovšem dojelo na delší stopáž a slabší skladby, protože už v polovině dost nudilo. Letošní studiový zásek sice nepřináší zhola nic nového, ale pořád je radost jej poslouchat a kvalitativně se blíží debutu, který kapelu zastihl v opravdu dobré formě.

Joel O’Keeffe a jeho kumpáni ví, že pouhé nadšení nestačí, takže i když jsou na tom s originalitou na štíru, jsou jejich skladby postaveny na jednoduchém schématu, kde je vše podřízeno chytlavosti vokálních linek a instrumentálního podkladu, což dělá jejich hudbu moc dobře stravitelnou. Tuto formulku můžeme aplikovat na kteroukoli z desíti skladeb, které se nakonec na “Black Dog Barking” dostaly, takže si vyberme hned tu první, která zároveň představuje jeden z největších hitů kapely. “Ready to Rock” začíná stadiónovým halekáním a po chvíli už se z repráků spustí starý známý hard rock, který je jak dělaný pro živou produkci. Riff i rytmika se slušně doplňují a refrén není nikterak složitý, ale jednoduché “Ready to rock” prostě funguje. V případě Airbourne je vlastně zbytečné se snažit nějak rozepisovat nad jednotlivými písněmi, protože ač to zní sebevíc urážlivě, tak všechny jejich skladby zní takřka stejně, což z nich ale nedělá jednolitou kouli, protože od toho jsou tady snadno zapamatovatelné refrény, které vám pomůžou skladby od sebe bez problému odlišit. Z aktuálního alba alespoň některými momenty vyčnívají pomalá “Cradle to the Grave”, “Animalize” s hutným riffem nebo třeba “Back in the Game”, která ze všech skladeb zní nejvíc původně. Tím nechci říct, že nezní do jisté míry jako AC/DC, ale přesto na mě působí tak nějak odlišně a nádech legendy je z ní cítit jen tak, aby se neřeklo. Spolu s klipovou “Live It Up” jsem si ji nakonec oblíbil nejvíc.

Deset písní, pětatřicet minut a člověk má tak akorát, aby nezačal koukat na tracklist, kolik že to ještě zbývá skladeb do konce. Milovníci rozšířených edicí však určitě ocení trojici bonusových skladeb, které nejsou žádný póvl, ale jediná “Party in the Penthouse” mi přišla skutečně zajímavá, a to hlavně díky chytlavé kytarové lince a riffu, který ji žene kupředu. Úderný refrén z této skladby dělá slušnou hitovku a možná bych si ji dokázal představit v základní verzi na místo nevýrazné “Woman Like That”, která oproti ní nemá nic, díky čemu bych si ji měl pamatovat.

Nemá cenu to dál rozmazávat. “Black Dog Barking” stejně nikomu názor nezmění. Kdo měl doteď Airbourne za nudnou a zbytečnou kopii slavných kolegů, bude je tak vidět i dál, ti ostatní by se mohli slušně pobavit. Tohle album si zaslouží, aby hrálo nahlas a ještě líp hodně nahlas. Jednoduchost refrénů, kdy se většinou skandují názvy skladeb a přímočará hudební stavba skladeb samotných možná nevydrží v přehrávači na dlouhé týdny, ale vždyť Airbourne jsou tu od toho, aby bavili, takže není co řešit, volume doprava a jde se na to.


Druhý pohled (H.):

Zdá se mi, že na svůj vkus v posledních dnech poslouchám na hodnocení až příliš mnoho alb, o nichž se dá naprosto s přehledem prohlásit, že to zní stejně jako posledně. To je samozřejmě i případ Airbourne, kteří na svém debutu “Runnin’ Wild” přišli s totálním obšlehem AC/DC, na dvojce “No Guts, No Glory” zněli úplně stejně a na třetím “Black Dog Barking” znějí zase úplně stejně, což se ale tak nějak dalo čekat od kapely, která si do erbu své hudební kariéry vetkla snahu kopírovat skupinu, která zní stejně už 40 roků. Akorát u těch AC/DC je to prostě zábavnější.

Přesto mi “Black Dog Barking” přijde o něco záživnější než předešlé “No Guts, No Glory”, které žádné koule a tudíž ani žádnou slávu – budeme-li parafrázovat jeho název – opravdu nemělo. Černý pes štěká o poznání zábavněji a některé pecky se tentokrát rockovým Australanům docela podařily, namátkou bych zmínil například “No One Fits Me (Better Than You)”, “Back in the Game” nebo “Woman Like That”. Fakt to není nějaký zázrak, ale i tak – oné kurevské neoriginálnosti navzdory – to jako chytlavá pohodová rocková deska funguje bez problému. Rozhodně jsou kapely, jejichž aktuální alba mi v žaludku leží mnohem více, protože u Airbourne je aspoň cítit, že je to opravdu baví a že to rozhodně není nějaká křeč. Solidní oddechovka…


Subterranean Disposition – Subterranean Disposition

Subterranean Disposition - Subterranean Disposition
Země: Austrálie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 27.10.2012
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Between Apes and Angels
02. Prolong This Agony
03. Seven Sisters of Sleep
04. The Most Subtle of Storms
05. Wailing My Keen

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Ačkoliv se nám Evropanům někdy může na první pohled zdát, že u protinožců v Austrálii metalová muzika moc nefrčí a že jediné, co kdy tato rozlehlá vyprahlá země, která je sama sobě svým kontinentem, dala hudební světu, je nejmenovaná rocková legenda, jejíž název se skládá ze čtyř písmen a jednoho lomítka. Nicméně i zde undergroundová scéna bují více než živě a občas ze svých útrob vyvrhne pěkně zajímavou skupinu (asi nejednomu z nás naskočí třeba Ne Obliviscaris, kteří se loni vyšvihli naprosto fenomenálním debutem, nicméně se zdaleka nejedná jen o ně). Nyní se podíváme na další metalový výstřelek země klokanů, tentokrát z ranku doom/death metalu…

“Subterranean Disposition” je sice debutem jednočlenného stejnojmenného projektu, avšak člověk, jenž za touto kapelou stojí, to jest Terry Vainoras, rozhodně není žádný zelenáč, na australské scéně se pohybuje už nějaký ten pátek a otisk svého jména zanechal v nejedné kapele. Nyní se tedy pustil do zcela vlastního projektu Subterranean Disposition, s nímž vyplul do pomalých vod doom/death metalu. Sluší se ovšem zmínit, že ačkoliv se “Subterranean Disposition” zpočátku tváří jako klasická žánrová záležitost a nic nenasvědčuje tomu, že bychom se zde měli dočkat čehokoliv dříve v doomu neslyšeného, nakonec se z alba vyklube poměrně překvapivá záležitost, jež nabízí nejeden velmi zajímavý a do jisté míry i neočekávaný moment.

Nečekejte ovšem nějaké extrémní skopičiny a bezbřehé experimentování. Základ je pevně daný v těžší formě doom/death metalu, která místy zajíždí až na pohřební hranici funeral doom metalu, ale to spíš výjimečně. Mimoto sem tam lehce vykoukne i trochu ambientní nádech někde v pozadí, obzvláště v klidnějších momentech, ale to skoro ještě výjimečněji. Přesně v takovém duchu se nese úvodní “Between Apes and Angels” po celé své délce a na nějaká zmínění-hodná ozvláštnění jsem v ní nenarazil. I z toho důvodu posluchač docela úspěšně nabude dojmu, že půjde o úplně klasickou žánrovou záležitost po celé album. A možná i proto se z “Between Apes and Angels” nakonec stala kompozice, která mne na “Subterranean Disposition” baví asi nejméně. Nejvýraznějším momentem jinak téměř desetiminutového kousku je pasáž krátce po pěti minutách, kdy se do toho Terry trochu víc opře a muzika se na chvíli výrazně zrychlí. Když jsme nakousli tu délku, ještě by se asi slušelo dodat (i když to do jisté míry asi plyne automaticky z počtu pouhých pěti písní), že všechny položky tracklistu “Subterranean Disposition” se pohybují ve větším časovém rozsahu, kdy ten nejkratší song, závěrečná “Wailing My Keen”, čítá bez pár vteřin devět minut.

Pojďme ale zpátky k samotným kompozicím, jelikož hned ve druhé “Prolong This Agony” se poprvé v plné míře ukáže to, o čem jsem hovořil výše, tedy předvedení něčeho ne úplně očekávaného. V tomto případě se jedná o moment, když nad všudypřítomnou doomovou tryznu vyplave trochu lehčí moment, v němž blýskne hostující zpěvačka Phoebe Pinnock z místní rockové kapely Heaven the Axe. Následně, když přebere slovo opět sám hlavní mozek Subterranean Disposition, zní jeho hlas úplně, jak kdyby byl jeho autorem spíš Snowy Shaw – až jsem se musel podívat, jestli Snowy na desce rovněž nehostuje. Každopádně je tohle jeden z nejvíce výrazných momentů celého alba, který asi v paměti utkví po prvním poslechu nejspolehlivěji.

Třetí “Seven Sisters of Sleep” se sice nese více či méně v obdobném duchu jako první skladba, ale zdá se mi mnohem variabilnější a strukturovanější, jednoduše řečeno se toho v ní děje o poznání více. Asi i to bude důvodem, proč mě také i více baví. Některé melodické linky kytary se zde povedly opravdu dobře a opět je to pasáž přibližně v prostředku, kdy Terry Vainoras přejde z poklidného vybrnkávání do nejspíše té nejostřejší pasáže na celém albu, která je vrcholem písně.

Největší lahůdky ovšem přicházejí až v posledních dvou písničkách. “The Most Subtle of Storms” se (opět) ve své polovině zklidní a postupně přejde ve skutku výtečnou pasáž se saxofonem, pod níž postupně začne bublat taktéž velice zajímavé rytmické ťukání. Rozhodně jeden z vrcholných momentů celého “Subterranean Disposition”. Přesto pokud bych měl volit nejlepší song, asi bych nakonec zvednul ruku až pro závěrečnou “Wailing My Keen”, která sice žádný saxofon nenabízí, přesto však působí nejprogresivnějším dojmem z celého alba, jelikož disponuje tou nejproměnlivější strukturou, která se přelévá od skvělých melodií (hned ten nástup) přes klasické doomové umírání až po “tiché” nemetalové momenty. Navíc se zde opět objeví hlas hostující zpěvačky, byť v tomto případě se nejedná o tak výrazný příspěvek jako u “Prolong This Agony”.

Celkově mě ovšem “Subterranean Disposition” velmi mile překvapilo, protože jsem očekával nějakou obyčejnou doomařinu, byť třeba dobře provedenou. Tím sice debut Subterranean Disposition ve svém základě je, nicméně Terry Vainoras na své album dokázal dostat i takové to koření navíc, které je sice použito stylem, že méně je více (navzdory tomu, že právě této části hudby byla věnována velká část recenze), stále je však toho koření dost na to, aby tento doomový pokrm dokázalo velice příjemně. Album přesně na hranici 7,5 a 8 bodů.


Lycanthia – Oligarchy

Lycanthia - Oligarchy
Země: Austrálie
Žánr: gothic / doom / death metal
Datum vydání: 7.4.2013
Label: Hypnotic Dirge Records
Původní vydání: 21.8.2012, selfrelease

Tracklist:
01. The Essential Components of Misery
02. Eternity…
03. Forgone
04. Ablaze the Wheel Turns
05. Despondency in Crescendo
06. Time Feeds This Wound
07. Hair of the Beast
08. From Ancestral Lands

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Jak už tak tomu u recenzí na nepříliš známé kapely bývá, asi by se slušelo začít s tím, co se tu vlastně bude hrát za styl a nějakou tu omáčku ohledně historie uskupení. Nenechte se ovšem zmýlit, ačkoliv jsem řekl, že Lycanthia není nějak slavná skupina, rozhodně se nejedná o nějaké cucáky, protože tito Australané tu svou káru táhnou již od roku 1996, i když aktuální “Oligarchy” je teprve jejich druhým dlouhohrajícím počinem. Co se stylového zařazení týká, v tomto případě to budeme poměrně jednoduché, jelikož hned v prvních minutách prvního poslechu posluchači rychle dojde, na jakou strunu že to Lycanthia hrají…

Triviálně řečeno, Lycanthia jsou prostě doom/death metal devadesátkového střihu v naprosto ryzím provedení, jako by snad kapela zůstala od dob svého vzniku zakonzervována v čase a odmítala se kamkoliv pohnout. Na jednu stranu možná nic objevného, někdo by mohl říct až klišé, ale musí se kapela nechat, že i přesto má “Oligarchy” své kouzlo, které minimálně fanoušky podobné muziky jistě potěší. Lycanthia nic velkého nevymýšlí a jednoduše to drhnou, jak se to hrálo před nějakými 15-20 lety – pomalu, emotivně, zadumaně. Skupina přímo ukázkově přechází od těžkých doomových riffů s melancholickými momenty, nechybí střídání death metalového growlingu s andělským čistým hlasem zpěvačky, pozadu nezůstávají ani klávesové plochy a dokonce ani housle. Vše je na svém místě, aby výsledkem mohla být příjemná žánrová nahrávka.

Vzhledem k tomu, co bylo řečeno výše, asi nejednoho z vás na první dobrou napadnou kapely, které by mohla muzika Lycanthia připomínat – což není myšleno ve zlém, zrovna doomová odrůda metalu je celkově poněkud konzervativní, díky čemuž člověku bez problémů projde, pokud není nabroušeným originálem, stačí jen, když již vymyšlené a vystavěné postupy uchopí trochu šikovně, když dokáže dobře pracovat se zaběhnutými žánrovými postupy, když ten doom metal hraje, jak se říká, od srdce. Tohle všechno Lycanthia splňují poměrně hravě, což je potěšující. Nyní ovšem již k těm vlivům… ať se propadnu, jestli se mezi vámi našel někdo, koho nenapadli třeba My Dying Bride – a hned jde o trefu do černého, jelikož minimálně momenty, kdy se ozvou housle, nebo když výrazněji promluví klávesy, ale i když Lycanthia nasadí trochu tvrdší pasáž s řevem hlavní postavy Lee Tassakera (a nutno uznat, že tenhle chlápek se do mikrofonu opřít vážně umí), je náznak britských veteránů cítit vcelku jasně. Osobně však v muzice Lycanthia o něco více slyším větev takového toho gothic metalem načichlého doomu, jakou prezentují třeba rané počiny Norů Theatre of Tragedy, v jiných pasážích jsem si zase vzpomněl na Draconian (což jistě není žádné překvapení, protože samotní Draconian mají k Theatre of Tragedy hodně blízko). Jako perličku můžu dále říct, že jisté momenty mi daly vzpomenout i na starší počiny Galadriel ze Slovenska. Ničím z výše řečeného bych ovšem nechtěl tvrdit, že Lycanthia jen sbírají, co kde okoukali od jiných kapel, jednoduše jen používají podobné výrazové prostředky, což jistě do jisté míry souvisí s tou zmiňovanou konzervativností doom metalu. Jejich muzika – resp. tedy alespoň minimálně co se “Oligarchy” týče – však dokáže stát sama za sebe dost na to, aby to posluchače, jimž nejsou cizí výše jmenovaná uskupení, dokázalo zaujmout.

Budeme-li se bavit o konkrétních skladbách, středobodem desky se zdá být nejdelší “Despondency in Crescendo”, na níž mě osobně nejvíce zaujal jeden perfektní klávesový motiv, který se během desetiminutové stopáže naštěstí neozve jen jednou. Skvělá je rovněž závěrečná půl minuta, v níž Lycanthia dokázali celou skladbu velice dobře vygradovat, až je škoda, že tahle pasáž není delší. Dále se mi dost líbí třetí “Forgone”, v níž dostávají větší prostor housle a nutno říct, že to písni sluší. Pokud bych však měl zvolit jeden můj nejoblíbenější kus, asi bych nakonec zvednul ruku pro předposlední “Hair of the Beast”, u které se mi zdá, že dýchá trochu odlišnou náladou od zbytku nahrávky, což se mi zamlouvá.

V celkovém důsledku “Oligarchy” nepřináší nic dříve neslyšeného, ale stále se to poslouchá velice příjemně, dokáže to zabavit, a jak již bylo zmíněno, fanouškům žánru by toho mohla hudba Lycanthia dát docela dost. Ve světle si dovolím tvrdit, že pokud doom metal v mezích výše zmiňovaných skupin, poslechem “Oligarchy” rozhodně nic neztratíte a možná budete sami překvapeni, jak vás to chytne…


Nick Cave & the Bad Seeds – Push the Sky Away

Nick Cave & the Bad Seeds - Push the Sky Away
Země: Austrálie
Žánr: alternative rock / experimental rock
Datum vydání: 18.2.2013
Label: Bad Seed Ltd

Tracklist:
01. We No Who U R
02. Wide Lovely Eyes
03. Water’s Edge
04. Jubilee Street
05. Mermaids
06. We Real Cool
07. Finishing Jubilee Street
08. Higgs Boson Blues
09. Push the Sky Away

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jaké skupiny a interprety člověk poslouchá, uznává, ba dokonce v některých případech i obdivuje, se jistě odvíjí dle osobního subjektivního vkusu, což je samozřejmě naprosto logické a zcela v pořádku. Přesto jsou zde hudebníci, kteří by jednoduše měli mít hluboký respekt všech bez ohledu na to, co bychom s malou mírou nadsázky mohli nazvat žánrovou příslušností. Za předpokladu, že tomu tak opravdu je, pak by dle mého skromného názoru jedním z těchto hudebníků byl jistě i australský gentleman Nick Cave, který již po více než 30 let předává světu svou nevšední hudbu (a vlastně nejen hudbu – přesně ve stylu renesančního člověka Cave také píše knihy nebo se podílí na filmech) s ojedinělou atmosférou, jakou umí vytvořit jedině on. Nemusíte jeho muziku vyloženě milovat a aktivně poslouchat, jednoduše ji však nemůžete jen tak smést ze stolu a ignorovat, prostě už jen z toho důvodu, že si to nezaslouží. Ať člověk poslouchá metal, rock, pop, elektroniku, country nebo cokoliv jiného, co si jen dokážete vymyslet, Nick Cave je hoden jeho uznání. Někteří lidé stojí nade všemi žánry a hudebními škatulkami a dokážou oslovovat posluchače z diametrálně odlišných prostředí, protože ve své muzice umí zprostředkovat něco, na co slyší všichni – emoce, které cítí každý, ať už se jeho vkus ubíral jakýmkoliv směrem. A právě v tom je Nick Cave mistr.

Caveova hudba – a jak již bylo zmíněno, nejen hudba, nicméně dnes se budeme bavit právě o ní – je možná na první pohled poněkud jednoduchá a stravitelná, ale je to jen zdání, neboť co je jednoduché svou formou, nemusí být zákonitě jednoduché svým obsahem, což je právě tento případ. Ani zdání oné takzvané stravitelnosti není tak úplně opodstatněné, jelikož jde v jádru o poměrně neveselou záležitost – ne přímo temnou či snad depresivní, nýbrž opravdu “jen” neveselou. Až je to spíše takový neurčitý pocit, který člověk cítí při “čtení mezi řádky”, jakýsi hlodající červíček pochybnosti, že uhrančivě recitované texty na pozadí jednoduché hudební formy nejsou až tak triviální – a to se bavíme čistě o stránce hudební, aniž by ty texty člověk četl či jim rozuměl – ono to totiž bravurně funguje samo o sobě. Nicméně ignorováním lyrické stránky by se člověk připravil o velmi podstatnou složku, jelikož noblesní texty jsou oním pověstným posledním dílkem skládanky jednoho skvostného celku. A po jeho dosazení na místo člověk zjistí, že ve skutečnosti ona hudba (zde již ve smyslu hudby jako celku se všemi takzvaně vedlejšími elementy, které k ní náleží) ve svých útrobách skrývá až nečekaně pestrou škálu pocitů – a už jen fakt, s jak minimalistickou formou je jí dosaženo, je vlastně sám za sebe pozoruhodný.

Přestože až doposud zde padalo jméno jen Nicka Cavea, nelze opomenout fakt, že nedílnou součástí jeho hudebního počínání je skupina The Bad Seeds, jejímž je frontmanem, souhrnně všichni vystupující pod jménem Nick Cave & the Bad Seeds, přesto je to právě Nick Cave, kdo je tou hlavní postavou celého uskupení, kdo píše veškerá texty, skládá podstatnou část hudby (zde za vydatné pomoci kapelníka Warrena Ellise) a kdo v konečném hudebním výsledku hraje tu největší roli – a o “Push the Sky Away” to platí obzvláště, neboť kapela v případě novinky ohlodala instrumentální stránku doslova až na dřeň minimalismu, a tudíž je to právě Caveův charismatický hlas, který je tím nejvíce určujícím prvkem nahrávky a který celou desku táhne. Snad v tom hraje roli i nedávné angažování se v projektu Grinderman, v němž se Nick Cave a většina The Bad Seeds vyřádili na poli syrovějšího a neurvalejšího rocku, ale “Push the Sky Away” je asi tou nejpoklidnější nahrávkou v jejich kariéře – přesto však nepostrádá nic z oné osobitosti, která formaci Nick Cave & the Bad Seeds vždy zdobila.

Hudební podklad je vskutku někdy – vlastně většinou – až překvapivě jednoduchý… nebo spíše minimalistický – to je správné slovo. Většinu pozornosti na sebe tedy strhává sám Cave a plně rozehrává svou pověstnou schopnost neuvěřitelně uhrančivého přednesu, a přestože na albu vlastně téměř nezmění polohu, celých 40 minut dokáže s naprostým přehledem utáhnout a dovést až do samotného konce, po němž si posluchač řekne, že rozhodně neslyšel desku nudnou, jak by se podle tohoto formálního popisu mohlo zdát, nýbrž desku uhrančivou a plnou napětí. I přes onen proklamovaný minimalismus však i samotná skupina dokáže z jednoho jediného tónu vytěžit naprosté maximum, díky čemuž se posluchač nenudí snad ani vteřinu. To právě souvisí s oním zmiňovaným napětím, neboť “Push the Sky Away” má ve své podstatě obrovskou sílu a toho, kdo se do té nahrávky ponoří, již nepustí, dokud nedohraje závěrečná titulní píseň. Osobně jsem zjistil, že si nahrávku nedokážu užít, pokud se jí nevěnuju opravdu naplno a nevnímám každý jeden tón a zvuk, které si Nick Cave & the Bad Seeds připravili.

Skladby na “Push the Sky Away” bychom vlastně mohli rozdělit do jakýchsi tří kategorií, ovšem pouze s poznámkou, že jde o rozdělení velice hrubé. První sortu tvoří kompozice opravdu poklidné, až by se dalo říct “tiché”. Mezi takové patří například první dvě “We No Who U R” a “Wide Lovely Eyes”, dále titulní “Push the Sky Away” nebo baladická “Mermaids”. Další kategorie se vyznačuje pochmurnější a naléhavější náladou a výraznou roli zde hraje baskytara, což je případ třeba “We Real Cool” a hlavně vypjaté “Water’s Edge”. Poslední část písní stojí někde na pomezí prvních dvou a patří sem vcelku logický zbylé položky, jmenovitě tedy úžasná “Jubilee Street”, s ní související “Finishing Jubilee Street” a nádherná “Higgs Boson Blues”. Které z nich jsou ale vrcholem “Push the Sky Away”, může se neznalý čtenář zeptat? V tom je právě ten vtip – ani jedna. Já osobně album chápu jako jeden nedělitelný celek, jehož rozkouskováním by se výsledný křehký obraz roztříštil – dohromady ovšem dává fenomenální a podmanivou mozaiku, od níž se člověk jen tak neodtrhne.

Nick Cave & the Bad Seeds, ačkoliv to snad už dávno ani nemají zapotřebí, opět potvrdili, že jsou živoucí legendou rockové hudby, kritikou i fanoušky zcela právem oslavovanou. Finálního verdiktu snad ani není třeba, protože jestli to, že “Push the Sky Away” je deska naprosto fantastická, nevyplynulo z předchozích řádků, pak už vás o tomto faktu přesvědčí jen samotný poslech.


Další názory:

Že je Nick Cave legenda, to jsem tak nějak registroval už delší dobu, i když jsem až na výjimku v podobě EP “Where the Wild Roses Grow” s jeho tvorbou do styku pohříchu nepřišel. Že je však legendou plným právem, to mi dokazuje právě na aktuálním počinu “Push the Sky Away”, kterým mě zcela okouzlil. Nechce se mi vybírat nejlepší skladby, protože jsou skvělé všechny bez výjimky a žádná za zbytkem nezaostává, a to je na tom všem rovněž krásné. “Push the Sky Away” je deska nesmírně kompaktní, ale přesto pestrá. Náladou je umírněná a dospělá, ale i tak až po okraj nabitá emocemi, se kterými umí právě Nick Cave pracovat tak jako nikdo jiný. Je to přesně taková hudba, kterou si člověk pustí večer, otevře si k tomu lahev dobrého vína a nechá mozek přemýšlet. Myšlenky to sice asi budou poměrně melancholické, leč s příchutí podvečerního slunce, a víno bude chutnat ještě o trochu lépe…
Ježura

Pokud bych měl jmenovat jednoho hudebníka, kterého jsem vědomě a trestuhodně ignoroval mnoho dlouhých let, mohl by to snadno být právě Nick Cave. Jeho tvorba je legendární, ostatně i on sám je svým způsobem legendou. Chybu jsem se rozhodl napravit s novinkou “Push the Sky Away” a rozhodně jsem udělal dobře. Devítku skladeb lze snadno rozdělit mezi chytlavé (“Jubilee Street” či nádherná “Mermaids”) a pochmurně náladotvorné (“Water’s Edge”, “We Real Cool” a další), z nichž právě druhá kategorie mi uhranula nejvíce. Jednoduché, temné kompozice s výraznou baskytarou a občasně i neotřelým využitím smyčců doplňuje Cave hlubokým hlasem a básnickými texty. Ano, “Push the Sky Away” mě jednoduše přesvědčilo. A nyní mě omluvte, jdu sehnat starší alba tohoto australského gentlemana a jeho kapely.
Zajus