 |
|
Země: Evropa / Austrálie Tracklist: Hrací doba: 42:18 Odkazy:
|
Black / thrash metal je pro mě osobně dost vyčpělý styl, a abych řekl pravdu, v tomhle specifickém hoblovacím subžánru mě už dost dlouho žádná nová smečka nezaujala a plně si vystačím s několika už známými oblíbenci typu Nifelheim, Desaster, Aura Noir nebo právě Deströyer 666, kteří budou hlavní hvězdou naší dnešní recenze. Jednoduše mi přijde, že nové kapely, které se do tohohle stylu pustí, prostě jen kopírují výše jmenované staré páky, nevymýšlejí nic nového a vesměs jen nudně drhnou kytary v kvapíkovém tempu. Což je o to víc paradoxní, že oni velikáni black / thrash metalu vždy dokázali do své muziky dostat jakýsi přesah – ostatně možná právě proto jejich nahrávky přežily zkoušku časem.
Třeba Deströyer 666 vždycky vedle citu pro kulervoucí riffy a zběsilé špinavě metalové hity vládli i schopností dostat do formálně „jen“ hoblovacího metalu trochu epičtější feeling, s nímž to má neskutečné grády. A právě tyhle věci „navíc“ jsou tím, díky čemuž se k fošnám „Unchain the Wolves“, „Phoenix Rising“ a „Cold Steel… for an Iron Age“ i dnes s chutí vracím a rád si u toho zatřepu palicí jak sviňa.
Ačkoliv už lze Deströyer 666 řadit mezi veterány (dvacetileté výročí nepřetržitého fungování oslavili pár let nazpátek), jejich dlouhohrající diskografie vlastně zas až tak početná není. Není se co divit, když K. K. Warslut a jeho parta rozhodně nadprodukcí netrpí a obzvláště na poslední alba nechává čekat velice dlouho. Minulému „Defiance“ z roku 2009 předcházelo sedmileté dlouhohrající ticho a stejně dlouhou dobu nakonec trvalo dát dohromady i aktuální „Wildfire“. Nicméně, já osobně to kvituji – radši si počkám sedm roků, abych pak dostal excelentní fošnu, než mít každé dva nebo tři roky novou placku, kde je minimálně půlka tracků prachsprostá vata. A „Wildfire“ jasně ukazuje, že tento přístup je prostě správný, jelikož i novinka je skvělá a z mého pohledu plně dostává standardu Deströyer 666, který je a vždy byl kurevsky vysoko (možná, že jen „Defiance“ je o něco slabší než zbytek, ale i tak pořád sakra dobré)..
Navíc je super, že Deströyer 666 nedrhnou furt to samé dokola jak kolovrátek, ale že jejich jednotlivé nahrávky jsou mezi sebou hezky rozeznatelné a každá má vlastní ksicht. Například z „Wildfire“ je víc než kdykoliv v minulosti cítit láska k oldschool metalu. Jasně, jasně, já vím, že tahle kapela nikdy nebyla žádná imbecilní moderna a že šlo vždycky o pravověrný špinavý metalový nájeb, jak to má kurva být. Měl jsem tím to, že „Wildfire“ už není čistokrevný black / thrash metal, naopak je to místy regulérní heavy / speed, akorát v pekelně nasraném podání. A musím říct, že jakkoliv mě to na první poslech trochu překvapilo, jak moc je novinka heavymetalová, setsakra rychle se mi to zalíbilo a nakonec za tohle směřování musím dát jednoznačně palec nahoru. Jestli šlo až doposud brát název kultovního singlu „Satanic Speed Metal“ z roku 1998 s jakousi nadsázkou, tak po „Wildfire“ už jde sranda stranou.
Navzdory tomu jsou to ale pořád Deströyer 666, jak se sluší a patří. „Wildfire“ opětovně servíruje kopu parádních a agresivních, nikoliv však bezhlavých nebo snad dokonce tupých vypalovaček. Skoro to ani nemá cenu vyjmenovávat, protože Deströyer 666 si tu laťku drží celou hrací dobu, a když se budete náhodně trefovat do tracklistu, tak je dost malá pravděpodobnost, že se netrefíte do parádní šlehy, mezi něž patří hned úvodní jízda „Traitor“, „Live and Burn“, nehorázně chytlavá „Hounds at Ya Back“, „Deathblow“, „Hymn to Dionysus“ s božským kytarovým sólováním, titulní fofrovačka „Wildfire“, „White Line Fever“ s epickým intrem a parádními melodiemi a předposlední pumelice „Die You Fucking Pig!“.
Když se ovšem náhodou netrefíte do některé z hitovek, tak to v žádném případě neznamená, že na vás čeká špatný kus. Ani náhodou – to totiž znamená jen to, že se jedná o songy, v nichž naplno propukne onen epičtější feeling, byť ten je v ne úplně zanedbatelné míře ke slyšení i v oněch vypalovačkách (třeba „Hymn to Dionysus“, kde se míchají obě polohy, budiž příkladem). Nicméně abych byl konkrétnější, tímhle mám na mysli třetí, hojně melodickou melodickou instrumentálku „Artiglio del diavolo“ a samozřejmě také sedmiminutový majestátní finální opus „Tamam Shud“ s klenutými vokály.
Pozorný čtenář si jistě všiml, že v předchozích dvou odstavcích jsem alespoň zmínil všech deset tracků, které se nacházejí na limitované edici „Wildfire“ (standardní verze má devět skladeb – bonusová je „Deathblow“). Nemůžu si ale pomoct – zcela upřímně říkám, že jsem z „Wildfire“ nadšený a že si ten poslech doslova užívám. Nijak se netajím tím, že Deströyer 666 si obecně hodně považuju, ale na druhou stranu, o to těžší je pro takové kapely navázat na svou starší tvorbu. K. K. Warslut a jeho smečka však ani tentokrát nezklamali. Jestli prahnete po pořádném špinavém metalovém náseru prvotřídní kvality, bez přetvářek, rádoby okultních póz, pseudo-mystifikování a podobných píčovin, tak tohle je jednoznačná volba!
