Archiv štítku: AUS

Austrálie

Hellcrawler / Wölfe – The End of Humanity

Hellcrawler / Wölfe - The End of Humanity
Země: Slovinsko / Austrálie
Žánr: death’n’roll/crust / thrash metal/crust/grind
Datum vydání: 17.4.2014
Label: The End of Humanity

Hodnocení: 6/10

Odkazy Hellcrawler:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Wölfe:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Bojan Bidovc

Nu, dnes tu máme další splitko, kterému je třeba se podívat pod kůži. Podle názvu se dá odhadovat, že pokud to bude něčí kůže, tak především ta lidská. To většinou dává tušit, že buď půjde o hutnou depresárnu, nebo naopak o námrd, jehož jediným cílem je rozbíjet hlavy. A když se člověk podívá, co jsou obě kapely zač, dojde k tomu, že tentokrát je správně druhá možnost.

Slovinští Hellcrawler, kteří mají na starost první půlku počinu, drtí něco mezi death metalem, crustem a rokenrolem. Směska je to věru úderná a prvních deset minut patří jen jim. Mírně garážový, čitelný zvuk, ve kterém vynikají všechny nástroje (a především baskytara) je slušnou poznávací vlastností, stejně jako přímočará struktura skladeb a živelnost. Nejvíc mě baví asi třetí skladba (ze tří), “Green Machine” – přijde mi nejvíc hravá a má parádní tah na bránu. Příliš velké rozdíly ale mezi songy nehledejte, tohle je prostě lehce umazaný bordel, který bude nejlépe fungovat živě.

Druhá polovina “The End of Humanity” přilétla od protinožců. Australší Wölfe na to jdou ještě víc od lesa a neserou se už vůbec s ničím. Garážový zvuk, crust s pořádnou dávkou grindu a thrashe v krvi a zběsilé tempo dává tušit, že tohle nebude o ničem jiném než jen o stínání hlav. Čtyři skladby, z nichž tři se vejdou do dvou a půl minut, mě ale nezaujaly tolik jako předchozí Hellcrawler, spíš než zábavné mi přijdou dost monotónní. Výjimkou je snad trochu promakanější “X”, která není jen bezhlavý nášup. Svoje fanoušky ale tahle odnož hudby má a věřím, že na koncertě by mě Wölfe nenechali chladným.

Těší mě žánrová spřízněnost kapel, jsem rád, že tohle splitko není co kapela, to úplně jiná hudba, ačkoliv odlišností je pořád dost a mnohem víc mi sedli odlehčenější Hellcrawler, kteří sice nejsou takový námrd, hudebně mi ale přijdou mnohem zajímavější. Nemůžu říct, že by to klukům z Wölfe nešlapalo, ale jistá nevyváženost tu z mého úhlu pohledu přece jen je. I tak jde pořád o slušný nadprůměr, a to v obou případech.


Voyager – V

Voyager - V
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 2.6.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Hyperventilating
02. Breaking Down
03. A Beautiful Mistake
04. Fortune Favours the Blind
05. You the Shallow
06. Embrace the Limitless
07. Orpheus
08. The Domination Game
09. Peacekeeper
10. It’s a Wonder
11. The Morning Light
12. Summers Always Come Again
13. Seasons of Age

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / youtube

V jakém rozpoložení se vlastně žánr progresivní metal momentálně nachází? Dream Theater spíše udržují, než inovují, Ayreon pokračují ve vyjetých šlépějích svých hudebních příběhů, Queensrÿche jsou znesvářeni a rozděleni na dvě kapely, u Opeth a Pain of Salvation netrpělivě očekáváme nové počiny, zatímco Devin Townsend si pohrál s atmosférickým blues rockem a country ve svém novém projektu Casualities of Cool. A do tohoto světa nyní zasahují charismatičtí Australané Voyager, kteří si na nás přichystali novou desku s názvem “V”, jež funguje jako jisté jubileum, neboť uběhlo deset let od vydání jejich debutu “Element V”. Ten ve své době nabízel svěží materiál, jež kombinací zdánlivě nesouvisejících žánrových inspirací předvedl potenciál mladé progresivní kapely melodičtějšího střihu. Překvapivě se totiž z kombinace s power metalem, místy syntetickým popem i občasnými výjezdy evokující symfonický black metal nevyklubal přeplácaný kýčovitý guláš, nýbrž podařený pestrý a různorodý materiál nepozbývající dobré nápady a charisma. Jedním z hlavních specifik zvuku je krom pro žánr tradiční propracované instrumentace především projev zpěváka Daniela Estrina, jehož zpěv bych zařadil někam mezi Roye Khana (ex-Kamelot) a Warrela Danea (ex-Nevermore), což ovšem berte se značnou rezervou, neboť hlasy všech tří vokalistů jsou jedinečné a nezaměnitelné. Ne každému se asi trefí do vkusu, mně osobně však jeho lehce melancholický nádech vyhovuje a považuji ho za jednu z předností jejich charakteristického projevu.

Na rozdíl od svého předchůdce “The Meaning of I”, který disponoval syrovějším-metalovějším zvukem, novinka se tentokrát snaží o modernější vyznění za využití elektronických rejstříků i provázaných sekaných riffů, jež jsou ovšem na rozdíl od některých například djentových interpretů zároveň dostatečně podporující dílčí melodické pasáže a nezní samoúčelně. Způsob psaní skladeb je zvolen tak, aby byl schopen zaujmout jak chytlavými refrény, tak propracovanými kompozicemi se skvělými kytarovými motivy, což je pro posluchače atraktivní, neboť se má hned od začátku čeho chytit a zároveň má stále co objevovat. A melodie, ač leckdy mohou čerpat i z popu, vzhledem k propracované instrumentaci jsou zkrátka obaleny do inteligentního obalu, jenž udržuje člověka ve střehu a nechává ho objevovat metalovou modernu.

Zatímco první dvojice skladeb “Hyperventilating” a “Breaking Down” jsou především komplexní hitovky, jež šikovně kombinují komplikovanější instrumentaci s chytlavými melodiemi a naživo musí fungovat parádně, trojka “A Beautiful Mistake” mnohem více inklinuje k djentové rytmice a na konci využívá ženských vokálů jisté Zemyny Kuliukas, jejíž party mi evokují Anneke (ex-The Gathering) na Devinově “Epicloud”. Ideální kombinácí těchto přístupů je osmá “The Domination Game” či má oblíbená “It’s Wonder”, jež i přes svou dynamičnost a změny nálad disponuje parádními melodiemi, které jsou instrumentálně velice umně podložené. Další skvělou melodii nabízí “Embrance the Limitless”, jež v refrénu využívá rozkládaných klávesových akordů, a (ač jen pro zpestření) growling využívající “Orpheus”. V působivé a emotivní “Peacekeeper” vystřihne Daniel výšky, jež mi okamžitě připomenou tenor Einara SolbergaLeprous. Nového nahrání se dočkala skladba “The Morning Light” původně z již zmiňovaného debutu, jež funguje jako takový symbol kapely, vzhledem k množství parafrází (například na minulém albu se nacházela variace “She Takes Me (into the Morning Light)”).

Deska “V” je kvalitním kusem moderního progressive metalu, který se neštítí vkusného popu ani elektroniky, ovšem především baví svými riffy a melodiemi, které, ač občas připomínají již dříve vyřčené, stále mají co nabídnout. Instrumentace netrpí nevyrovnaností a samoúčelným exhibicionismem, nýbrž podporuje fungující nápady. Inteligentní a zajímavá deska.


Woods of Desolation – As the Stars

Woods of Desolation - As the Stars
Země: Austrálie
Žánr: black metal / post-rock / blackgaze
Datum vydání: 14.2.2014
Label: Northern Silence Productions

Hodnocení:
H. – 4,5/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Upřímně řeknu, že muzika Woods of Desolation mi až doposud docela úspěšně unikala… nebo lépe řečeno, něco jsem slyšel, ale hodně letmo a nic moc konkrétního si nevybavuji, nicméně jsem měl tenhle australský jednočlenný projekt vždycky zaškatulkovaný jako kvalitní záležitost. Mezeru ve znalostech jsem se jal napravit s aktuální třetí řadovkou “As the Stars”, od níž jsem očekával, že mi onen dojem, že jde o kvalitní muziku, potvrdí.

Nemohu tím pádem soudit, jak si “As the Stars” stojí v porovnání se svými dvěma předchůdci, ani nevím, jestli na tom nejsou náhodou lépe, ale novinka v mém případě zůstala docela dost za očekáváním. Namísto silné, uhrančivé a atmosférické black metalové desky jsem totiž dostal poměrně rozplizlou a ničím nevýraznou nudu, která sice je v zásadě black metal, ale ten je v podání Woods of Desolation rozmělňován poslední dobou (a pro mě dost nepochopitelně) čím dál tím populárnějšími post-rockovými postupy s lehkými doteky shoegazu.

Nikdy jsem se nijak netajil tím, že mi tohle není vůbec po chuti – nikoliv však automaticky, abych si něco dokazoval, ale především z toho důvodu, že jsem snad ještě nenarazil na skupinu, jež by to dokázala podat takovým způsobem, aby mě to doopravdy a v plné míře oslovilo. Což se tedy nedá říct ani o Woods of Desolation, potažmo “As the Stars”. Zdá se mi totiž, že všechno tohle “post-rockování” ten black metal neuvěřitelným způsobem “ztepluje”, dělá z něj takovou homo muziku, jež je pro mě jednak nudná, jednak na hony vzdálená tomu, o čem by black metal měl být (a to ani omylem nepatřím mezi ten typ lidí, kteří nutně potřebuji black metal v jeho původní formě). A to už na Woods of Desolation, potažmo “As the Stars” sedí úplně přesně.

“As the Stars” je pro mě tím pádem zklamání. Není to neposlouchatelné, ale je to nuda, která funguje jen jako podklad k nějaké činnosti, když to album vnímáte maximálně na půl ucha. Když se totiž člověk soustředí je to… o ničem.


Druhý pohled (Skvrn):

Woods of Desolation bezesporu patří k nejdůležitějším black metalovým projektům skromné australské scény. A to především, že se podílela na definici žánru, který v poslední době vylétl strmě nahoru – “blackgaze”. Spousta lidí mi bude mít za zlé další škatulkovací povídání, ale nemohu si ho v případě “As the Stars” odpustit. Blackgaze, jakožto mix black metalu, post-rcoku, shoegaze a já nevím čeho ještě, je totiž na desce zastoupen po celé délce. Mně osobně přijde, že za blackgaze se vydává takový pozitivnější black metal, i když ono slovíčko pozitivní je hodně ošemetné. Zvlášť, když se někteří nepářou Woods of Desolation obdařit škatulkou DSBM.

Omluvte nezvykle dlouhý úvod, ale ohledně “As the Stars” by stačila právě pouhopouhá dvě slovíčka – solidní blackgaze. Hned na začátek říkám, čekal jsem víc. Atmosféru i již tradiční feeling Woods of Desolation jsem dostal, ale něco mi na novince nefunguje, především zvuk. Ten se na první pohled podobá poslední řadovce “Torn Beyond Reason”, na novince je však nepříjemnější, a to prosím doslova, uši po nějaké čtvrté písničce celkem trpí, a fakt, že jsou skladby vystaveny v obdobném duchu, tomu rozhodně nepřidává. Nedokážu specifikovat, co konkrétně je na zvuku špatně. Vokály jsou opět hodně zastrčené – nevadí, tak prostě zní Woods of Desolation; bicí oproti “Torn Beyond Reason” ztichly – taky žádný problém; přijde mi však, že blackové kytary jsou až moc intenzivní a až moc vyhulené co se týče výšek a s tím mám problém. Všechny skladby se nesou v podobných náladách, v nichž se na rozdíl od drtivé většiny black metalové produkce najdete i smysl pro naději a líbivost. To vše by bylo pěkné, poměrně snadno přístupné nebýt toho zvuku, který mi pocit z “As the Stars” kazí.

Je pro mě těžké vyřknout konečný ortel, zvlášť když předchůdce “Torn Beyond Reason” jsem měl hodně rád. Od té doby se zas tak moc nezměnilo, Woods of Desolation jsou stále dobře rozpoznatelní, jen necítím, že by to bylo úplně ono. Protekčních šest a půl…


Norse – Pest

Norse - Pest
Země: Austrálie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 7.6.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Encoded Weakness
02. Disarmed. Toothless. Weak
03. Pest
04. Irradiator
05. True Insignifigance
06. Aimless

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Je to svým způsobem docela zábavné, ale i když se Norse jmenují Norse, tak to nejsou Norové… dokonce nejsou ani ze severu… vlastně dokonce nepocházejí vůbec ze severní polokoule naší planety. Norse jsou totiž Australané… a aby to byla ještě větší sranda, tak samozřejmě nesídlí v severní části kontinentu, ale v té jižní.

Dost ovšem bylo zeměpisu, pojďme na hudbu. Já osobně jsem se se jménem Norse poprvé setkal prostřednictvím jejich druhé desky “All Is Mist and Fog”, která vyšla v listopadu 2012 vlastním nákladem. A ve skutečnosti to vlastně bylo o dost zajímavější, než by člověk čekal. Když se řekne, že někdo kombinuje death metal a black metal, tak asi většina z nás nepomyslí nic o nějaké přehnané originalitě, ale i přesto Norse dokázali, že lze v tomto relativně úzkém rámci vytvořit zajímavou záležitost, jíž nechybí vlastní ksicht. Nicméně vzhledem k tomu, že počin, který dnes budeme recenzovat, po hudební stránce nabízí vesměs skoro to stejné, tak si další podrobnosti řekneme až v souvislosti právě s novou nahrávkou…

Onen nový počin, který má navázat “All Is Mist and Fog”, totiž již zanedlouho vyjde – konkrétně se tak stane 7. června. Nejedná se ovšem o třetí desku, jak by někdo mohl předpokládat. Norse po dvou letech dali dohromady jenom EP, jež bylo pojmenováno “Pest”, ale zase na druhou stranu, tohle minialbum vlastně není co do hrací doby zas o tolik chudší – oproti “All Is Mist and Fog” je totiž stopáž na “Pest” kratší o pouhých devět minut.

A o co tedy jde? Jak již bylo řečeno, základním žánrovým nástřelem Norse je death metal, který ne úplně hodně, ale přesto stále poměrně znatelně zapáchá black metalem. Není to přímo technický death metal, jak jej známe od všech těch šílených přetechnizovaných formací, jejichž členové na svých kytarách předvádějí hmatníkové masturbace, přesto je ta hudba Norse uchopena dost technicky. Že vám to zní nějak povědomě? Ano, přesně tohle samé jsem svého času psal už v minirecenzi na “All Is Mist and Fog”, ale já to říkal, že “Pest” jen navazuje tam, kde minulá řadovka skončila.

Stejně tak si “Pest” od svého předchůdce vypůjčilo i docela zajímavou náladu hudby, která je taková zvláště ponurá a nepřívětivá, což se mi hodně líbí. A nejspíš právě tohle je ten hlavní důvod, díky němuž jsem se výše nijak nerozpakoval tvrdit, že Norse disponují vlastním ksichtem, což je něco, co o sobě v dnešní době bohužel může tvrdit jen málokdo. Netvrdím, že jsou tito Australané nějakým extrémně nabroušeným diamantem, jenž by přinášel muziku, která tady ještě nikdy nebyla, přesto to je dostatečně své a do jisté míry i neotřelé.

Jenže na to, aby svého předchůdce dokázalo pokořit, disponuje “Pest” jedním nedostatkem. A zcela výjimečně tím nemám na mysli fakt, že je v pozici až toho druhého, protože v případě Norse bych se čistě přes tohle dokázal bez problémů přenést. Ve zkratce jde jenom o to, že “All Is Mist and Fog” bylo prostě a jednoduše lepší. Na “Pest” nechybí ta zajímavá atmosféra, ale v podstatě je tam jenom ona a EP chybí vyloženě kulervoucí nápady, jako byl třeba posledně absolutně mocný bicí záhul v závěru songu “Plaguewhore”. Zde na něco takového aspiruje třeba závěrečná půlminuta “Irradiator”, parádní melodie v posledním songu “Aimless” nebo pomalá pasáž v “Encoded Weakness”, ale posledně to trhalo prdele ještě o kousek víc.

Na druhou stranu je nutno dodat, že “Pest” ztrácí především díky srovnání se svým předchůdcem, jinak je to z obecného hlediska pořád dost velká paráda, která se mi líbí. S tím, co zde Norse předvádějí, těch necelých 27 minut utáhnou s naprostým přehledem a ten počin se kolem vás prožene jako velká voda a zanechá výborný dojem. Na příštím velkém albu by to sice chtělo přidat trochu víc těch opravdu výrazných nápadů, ale i tak jsem vlastně s “Pest” hodně spokojený a jednoznačně dávám palec nahoru. Trochu slabší sedm, ale pořád ještě sedm.


Acorea – Acorea

Acorea - Acorea
Země: Austrálie
Žánr: groove / death metal
Datum vydání: 8.2.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

Australská čtveřice Acorea je další z řady no-name kapel, o které člověk ani běžně nezavadí, nicméně na této partě mě při listování nových desek nalákala hudební škatulka, které se měla opírat o groove metal a death metal, takže jsem si řekl, že by to nemuselo být zas tak špatné, a dal jsem tak Acorea šanci.

Jak překvapený jsem byl, kdy jsem při prvním poslechu zjistil, že toho death metalu tam zas tak moc není a že se jedná o vcelku obyčejný groove/thrash ve středním tempu, jenž stojí na stylově charakteristicky hybných kytarách, které místy rozseká nějaká ta drtivá pasáž. Myslím, že oním death metalem mysleli pánové vokál zpěváka Marka, který jako by se na “Acorea” zatoulal z nějaké severské deathové party, ale to je asi tak vše. Nicméně, abych to nerozmazával, tak i přesto není jejich první album vyložená otrava, přes kterou se prolouská jen opravdový posluchač-masochista. Některé ze skladeb nejsou vůbec špatné a mě osobně nejvíc baví “Doomshines”, v níž se díky delší stopáži mísí atmosféricky odlechčené pasáže s těmi kytarovými, dále pak chytlavá “At the Card Table” a “Dead on the Vine”, což je jediná píseň, do níž se podařilo zakomponovat bicí sypačky, kvůli nimž jsem si album pustil. Bohužel většina skladeb si je podobná jako vejce vejci, takže těch padesát minut se mi často zdálo jako sedmdesát, což není úplně dobře.

To, že si “Acorea” nepustím v budoucnu, vím určitě, protože si hned z fleku vybavím dalších deset kapel, které něco hodně podobného dělají způsobem mně bližším, ale žánrový fanatik, jemuž nevadí pěkně špinavý zvuk plynoucí z neprofesionálního technického zázemí, by mohl mluvit jinak. Já nemůžu hodnotit výš než průměrnou známkou, protože Acorea jsou z mého pohledu těžký průměr, na který rychle zapomenu.


Rise of Avernus – L’appel du vide

Rise of Avernus - L'appel du vide
Země: Austrálie
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: leden 2014
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. A Triptych Journey
02. The Mire
03. Disenchanted
04. L’appel du vide
05. Ethereal Blindness
06. Embrace the Mayhem
07. An Somnium
08. As Soleness Recedes

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Rise of Avernus se v zásadě nijak neliší od zástupů kapel, kterými se současná přeplněná scéna přímo hemží. Svou historií, kdy si v roce 2012 krátce po svém vzniku vydali svépomocí třískladbové eponymní EP, jež jim rychle pomohlo k debutovému plnohodnotnému albu, kopírují klasický vývoj heavy metalové kapely, která touží prorazit. Čím se však Rise of Avernus alespoň trochu liší, je, že zatímco v období vzniku zmíněného EP čítala kapela (tehdy spíš ještě projekt) pouze dva členy, a sice zpěváka a kytaristu Bena Vanvollenhovena a dále zpěvačku a klávesačku Catherine Guirguis, tak pro potřeby prvního regulérního alba “L’appel du vide” se spojili s dalšími třemi neznámými jmény, čím vznikla plnohodnotná kapela, která, i přes své nedlouhé trvání, dala dohromady natolik silný materiál, aby se o ní dalo mluvit jako o slibné formaci a příslibu do budoucna. Ale to už trošku předbíhám, takže hezky popořadě.

Hned na první pohled zaujme zdařilý obal, o nějž se postaral basák a zpěvák deathových Septicflesh, Spiros Antoniou, zde vystupující jako Seth Siro Anton. Už to je pro mne jistým způsobem záruka ne úplně tuctového posluchačského zážitku, protože aniž bych chtěl snižovat jeho kredit tvrzením, že už těch grafik udělal tolik, že to vypadá, že “dá” každému, tak (možná naivně) doufám, že si alba, pod něž se svou prací podepíše, alespoň trochu vybírá a že v Rise of Avernus spatřil něco zajímavého, co jej přesvědčilo se s nimi spojit. Zůstanu ještě chvíli u technického zpracování nahrávky, avšak trošku z jiného soudku, protože na první poslech překvapí skvěle vyvážený, na hranici tvrdosti a líbivosti oscilující zvuk, za nějž můžeme “vinit” Jense Borgena, v jehož studiu probíhal finální mastering. Možná jeho vklad nadnáším, ale práce takového jména je vážně znát snad z každého tónu desky a můžete se tak připravit na mix kytarově ostrého soundu s čistě průrazným zvukem bicích, který je ve výsledku odlehčován orchestrálními aranžemi, aniž by výsledek zněl jako neforemná koule, kde se jednotlivé elementy přehlušují na úkor toho jiných.

Tak se tak koukám, že doposud nepadla zmínka o stylu, do něhož je možno Rise of Avernus zařadit. Přestože jsou ve skladbách ke slyšení různé vlivy, od death metalu počínaje, až po něžnou gotiku konče, tak nejvýstižněji to pojmenovala sama kapela jakožto symfonický progresivní doom. Při poslechu mě okamžitě mě napadla asociace se Swallow the Sun, protože kdyby v jejich řadách pěla zástupkyně něžného pohlaví a přidala se troška těch orchestrací, tak by si obě kapely byly velmi podobné. Hlavně díky přítomnosti zpěvačky Catherine, která nejenže dobře vypadá, ale hlavně skvěle zpívá, má deska tesknou, ale stále lehce optimistickou náladu, za což může její opravdu krásný melodický vokál a líbivé melodie, které s ním tvoří. Vyloženě depkoidní atmosféra tak nepřichází v úvahu, protože na to je “L’appel du vide” příliš barvité album. Navíc, díky hlubokém u growlingu zpěváka Bena, má deska ten správný švih a střídáním kytarových / odlehčených momentů nedává prostor k nudě, protože má posluchač pocit, že se neustále něco děje. No, a protože se tam toho opravdu děje dost, tak můžu v souvislosti s debutem této pětice hovořit o velice zdařilém počinu, který příjemně překvapil.

Při pohledu na tracklist, jenž čítá osm skladeb, z nichž jedna je krátké titulní intro, takže vlastně jen sedm, je zřejmé, že “L’appel du vide” nestojí na krátkých flácích, které mají zničující dopad, ale protože se průměrná délka skladeb blíží k šesti minutám, dá se usuzovat, že písně budou nějakým způsobem růst a vyvíjet se. Jako takový ideální příklad, který tento dojem stvrzuje, je třetí “Disenchanted”. Ta začíná vcelku poklidně na bedrech Catherine, která za pianem pomocí svého vokálu rozehrává goticky tesknou atmosféru, k níž se postupně začne nabalovat zbytek jejích kolegů. Trvá to asi tak dvě minuty, než začnou být ke slyšení kytary, symfonické aranže a hlavně zpěvák Ben, který funguje jako protiklad k jejímu melodickému hlasu. Není to však jen takový ten klasický řvoun, jenž naplňuje představu modelu “kráska a zvíře”, jak jej praktikují třeba Leaves’ Eyes, ale umí taky melodicky zapět, čehož je střední část “Disenchanted” důkazem. Závěr však patří zhutnělému doom metalu s bzučivými kytarami na úplném konci. A protože celý tento vývoj od baladického úvodu přes melodicky metalový duet až v závěrečnou smršť funguje dohromady naprosto přirozeným způsobem, tak nemá smysl hledat mouchy v podobě neoriginality materiálu Rise of Avernus, protože tohle všechno už bylo dávno vyřčeno, o tom žádná.

Když nad tím tak přemýšlím, tak nevidím na “L’appel du vide” slabší skladbu, která by vyloženě nestačila nastavenému tempu. Ať už budu mluvit o agresivním rytmickém ataku “A Triptych Journey”, nebo o pomalé “As Soleness Recedes”, v níž navozují použité flétny či píšťaly skoro až lidovou atmosféru, tak album baví od začátku do konce a je radost jej poslouchat. Hodně se mi zalíbila ještě “The Mire”, v níž se vokály obou vokalistů úspěšně pojí v jeden celek v průběhu refrénu, stejně jako stojí proti sobě prostřednictvím agresivního úvodu, jemuž je uvolněná druhá polovina písně protikladem. Takto bych ale postupně vyjmenoval všechny skladby, takže na závěr ještě přihodím pro mne nejzajímavější píseň celého alba. Je jí dlouhá “Embrace the Mayhem”. Nepopírám, že jedním z hlavních důvodů je použití saxofonu, pro který mám v rockové hudbě slabost, ale hlavně Catherine, jež je pro mne hvězdou celého alba, právě zde předvádí svůj nejlepší výkon, kdy přechází od vypjatých poloh k těm křehčím.

Možná to vypadá, že to s těmi superlativy přeháním, ale Rise of Avernus mi prostě a jednoduše učarovali a jejich debutový výtvor mě dost baví. V tom množství promáčů, které se mi doposud dostaly pod ruku, je tato deska jedním z nejmilejších překvapení. “L’appel du vide” sice není nikterak originální dílo, ale kombinace chytlavosti s agresí, již doplňují velmi povedené klavírní momenty a orchestrace, je natolik přívětivá kombinace, že by běžný posluchač neměl být otráven. Pokud kapela nezůstane pouze u svého debutu, ale dotáhne to i k dalším počinům, tak si je určitě nenechám ujít, protože u této party si dělám velkou a tučnou poznámku, že se můžu dočkat ještě velmi zajímavých věcí.


Další názory:

Já jsem na tom s obálkou “L’appel du vide” vlastně přesně naopak než kolega, protože mě artwork desky spíše odrazoval, neboť mě Sethovy obálky docela krutě přestávají bavit. Zdá se mi totiž, že je poslední dobou mezi obaly až příliš “přesethováno”, což by ani tolik nevadilo, kdyby všechny jeho přebaly nevypadaly úplně stejně – nějaká deformovaná postava na v podstatě neměné textuře. Na samotnou muziku Rise of Avernus to samozřejmě z obecného hlediska vliv nemá, přesto právě i obálka nahrávky tvoří část dojmu obyčejného posluchače, což jsem já. To je ale spíš taková poznámka na okraj, k samotné desce “L’appel du vide” jsem přistupoval bez předsudků, jen jsem čekal, čím mě Australané na svém debutu překvapí. Na jednu stranu je to album, které natočili, dost kvalitní a obsahuje spoustu vydařených nebo přinejmenším zajímavých momentů, s ohledem na to, že se jedná o velkou prvotinu, tomu vlastně nejde téměř nic vytýkat, nicméně na druhou stranu mě “L’appel du vide” přes všechny své objektivní kvality nedokázalo oslovit tak moc, jak by asi papírově mělo – přinejmenším tedy na prvních pár poslechů. Postupem času se dojem značně vylepšil a muzika Rise of Avernus začala trochu prokoukávat, album začalo dávat trochu větší smysl a jednotlivé dílky skládanky do sebe konečně zapadly – i přesto mě to ale nesebralo tak moc jako kolegu nade mnou. Sportovně uznávám, že to dost dobře může být víc můj problém než problém samotné desky, ale z čistě subjektivního pohledu nemohu jít nad 7, ačkoliv je pravda, že objektivně by si Rise of Avernus nejspíš zasloužili aspoň o půl bodík víc. Nejzajímavější skladby: “Ethereal Blindness”, “An Somnium”, “As Soleness Recedes”… celkově druhá půlka “L’appel du vide” se mi zdá o kousek silnější.
H.


Swine – Swine

Swine - Swine
Země: Austrálie
Žánr: hardcore / punk
Datum vydání: 23.10.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. D.I.Y.
02. Atlas
03. Shitlist
04. Vagina Dentata
05. Hated
06. Die Hipster Die
07. Spectacles
08. Aging Ink Tumour
09. Dionysiac Urge
10. Selfless Shame Promotion
11. Zombie Bite
12. The Complicated Futility of Ignorance
13. Gutter

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Swine

Dva roky po svém vzniku, jenž se datuje ke konci roku 2011, předhazují australští borci Swine své debutové album “Swine”. Tolik k historii této party, protože o samotné kapele se toho moc vyhledat nedá, takže vzhledem k tomu, že ani ona sama toho o sobě na svých oficiálních stránkách nevyzradí, tak se musíte spokojit s vědomím, že krom sestavy se toho ze zákulisí moc nedozvíte. V klasické čtyřčlenné sestavě, jež čítá vokalistu Burdta, kytaristu Ollyho, basáka Nicka a bubeníka Maze, se řítí Swine jako neurvalá mašina, která sere na všechny okolo a debutový počin tomu taky odpovídá.

Album je to rychlé, agresivní, ovšem po vzoru amerických pouštních part taky pěkně špinavé. Špinavé jako ten nejzaplivanější klub v Austrálii, takže je evidentní, že to nebude žádná načančaná rocková záležitost plná vlezlých refrénů, ale tady se drhne ten nejobyčejnější řízný mix hardcoru a punku, jenž je v několika málo momentech dobarvován stoner metalem, aby to mělo tu správnou dřevní atmosféru. Instrumentální osazenstvo Swine si nic nezadá s takovými legendami, jakými jsou Black Flag nebo Bad Brains, takže se většinou funguje v hodně šlapavám tempu, kdy jsou jednotlivé skladby postavené kolem jednoho, v lepší případě dvou, přímočarých a jednoduchých riffů. Přestože kapela vzešla z punkové scény, tak má hodně blízko k crossover thrashovému pojetí stylu, takže kytary jsou dostatečně tvrdé a v některých momentech jsem měl dokonce pocit, že poslouchám umírněnější Converge. Zpěvák Burdt řve, seč mu síly stačí, a jeho barva hlasu je velmi blízká ErlendoviKvelertak. I on disponuje neurvalým, přírodním vokálem, se kterým se většinou pohybuje v agresivních rovinách, ale umí rovněž melodicky zjemnit, k čemuž se však neuchyluje moc často (“Vagina Dentata” je jedním z mála případů).

Stejně rychle, jako se na posluchače vrhne úvodní kraťoučká vypalovačka “D.I.Y.”, to i já vezmu poměrně hopem, protože tady není co řešit. Drtivou většinu “Swine” lze charakterizovat jako krátké, dvouminutové fláky, které se s nikým nemažou a prostě si frčí to svoje. Nutno dodat, že přesně v takových peckách jsou Swine velmi silní. Skladby jako “Atlas”, “Shitlist” nebo “Aging Ink Tumour” se rychle staly nosnými body, jež sice vyloženě nevyčnívají, protože jim podebných je na desce hodně, ale takové vály jsem si užíval nejvíc. Občas se tyto jednoduché písně dočkají krátkého oživení v podobě melodického vokálu jako v zabijácké “Zombie Bite” nebo osvěžujícího intermezza v “Die Hipster Die”, kde se v půlce hrací doby skladba utne basovou vyhrávkou, která uvede jediné kytarové sólo celého alba. Co zamrzí, tak že se nedostalo na víc ničivých věcí typu “The Complicated Futility of Ignorance”, jež postrádá jakýkoli řád a za zvuku nervního kytarového kvílení se stává jedním z nejagresivnějších momentů celé desky. Oproti takovým krátkým vypalovačkám pak stojí závěrečná stonerová zatěžkanost “Gutter”. Houpavý riff ustupuje do pozadí baskytaře, která má ve slokách větší prostor, aby jej v uřvaném refrénu opět předala zpět. Přestože k tomu skladba vyloženě svádí, tak postrádá nějaký moment překvapení, ačkoli dostatečným překvapením je tato kompozice sama o sobě, protože zatímco v dosavadních písních se k stonerové atmosféře vždy pouze schylovalo, tak v “Gutter” propukla naplno. I tak je to škoda. Sice nekazí dojem za jinak slušnou deskou, ale konec si “Swine” zasloužilo silnější.

Půlhodinka prvního alba této party je pryč rychleji, než se stihnete rozkoukat. Věřte mi, že jsem se nejednou ani nestihl pořádně zaposlouchat a už se blížil konec. Mám takový pocit, že se při nahrávání “Swine” nic neřešilo, na nikoho se neohlíželo, ale borci si pro radost natočili to, co je baví. Album je to energické, přímočaré a hlavně je z něj cítit takový ten zápal a nadšení. I když mám pro taková alba slabost a mluví tak ze mě i troška toho zaujetí, tak to nemění nic na tom, že Swine vydali velmi slušný materiál, který mě dost dobře pobavil.


Nick Cave & the Bad Seeds

Nick Cave & the Bad Seeds
Datum: 22.11.2013
Místo: Praha, Tipsport Arena
Účinkující: Nick Cave & the Bad Seeds

Osobně jsem se vždycky vyskytoval spíše na těch klubových koncertech, díky čemuž v mém seznamu toho, co jsem viděl živě, stále chybí spousta velkých kapel, které by měl vidět vlastně každý, až byste se divili. Asi největší dluh jsem sám sobě splatil letos koncem července, když v Praze vystupovali jistí Iron Maiden, ale 22. listopadu se objevila možnost konečně jít na vystoupení jedné skupiny, kterou jsem také chtěl vidět strašně dlouho…

Nick Cave u mě dlouhodobě patří mezi nejoblíbenější umělce – dokonce i v době, když mi bylo nějakých 15, 16 let a po vzoru zajetého klišé pubertálního období jsem v rámci co největší ortodoxnosti cokoliv měkčího než Gorgoroth považoval za komerční a zaprodaneckou sračku, jsem tohoto Australana pořád respektoval. Asi tedy není divu, že do pražské Tipsport Areny jsem šel s tím, že to bude skvělé… že to prostě musí být skvělé. Zcela upřímně vám však mohu říct, že i přesto jsem nečekal, že to bude až takhle moc fantastické…

Celý večer přesně na čas (vlastně možná i o pár minutek dříve) otevřela jako jediný předskokan Američanka Shilpa Ray, jejíž kořeny – ostatně jak jen její jméno napovídá – patří do Indie. Ta předvedla doslova sólové vystoupení, jelikož na velkém pódiu stála sama v jednom nehybném kuželu světla a hrála na cosi jako tahací harmoniku položenou na stole, což byl ovšem do jisté míry pouze podklad pro její místy i bez přehánění úctyhodné hlasové kreace. Především hned na začátku jejího setu, kdy asi drtivá většina přítomných moc netušila, co by měla očekávat, a kdy do toho Shilpa svým chraplákem šlapala nejvíce, to bylo opravdu výborné, jenže jak čas postupně plynul, stávalo se vystoupení čím dál tím monotónnější, snad i díky tomu, že zpěvačka přestala zajíždět do takových výšek, v nichž už ji pomalu ani mikrofon nestačil pobírat, a svůj projev pomalu zklidňovala, což v důsledku ke konci způsobovalo možná ne přímo nudu, ale občasný pohled na hodinky už ano. Sice ve výsledku hrála jenom půl hodinu, ale na náplň v podobě poměrně neměnné a jednoduché hudby a jednoho hlasu (jakkoliv dobrého) to zjevně bylo až až. Kdyby se jednalo doslova o jednohubku o třech, čtyřech písničkách, nemělo by to v podstatě žádnou chybu, ale i takhle to nakonec bylo dost zajímavé vidět a Shilpa Ray na konci za svůj výkon sklidila hodně pěkný a hlavně upřímný potlesk.

Po půlhodinové přestávce, která sloužila k doladění všech náležitostí na pódiu, se v devět hodin konečně dostavili očekávání The Bad Seeds v čele se svým ikonickým frontonem. I přes okamžitý obrovský potlesk nešlo o žádný vyloženě efektní nástup, kapela přišla bez jakýchkoliv gest či póz, chopila se svých nástrojů a koncert otevřela úvodní skladbou svého nejnovějšího alba “Push the Sky Away”, tedy s “We No Who U R”. Přestože to hned od prvních vteřin bylo vysloveně výtečné a The Bad Seeds takřka okamžitě získali snad každého v publiku na svou stranu, “We No Who U R” bylo stále jen slabou předzvěstí toho, co všechno se mělo dít v následujících dvou hodinách, v nichž se především Nick Cave rozjel neskutečným způsobem a předvedl neuvěřitelný a dech beroucí výkon, ačkoliv v (doslova) těsném kontaktu s publikem byl hned od prvního songu.

“We know who you are
We know where you live
And we know there’s no need to forgive”
(We No Who U R)

Rozhodně bych se nebál tvrdit, že měl koncert spoustu vrcholů, vlastně jím byla skoro každá druhá píseň, a jeden z nich zcela jistě nastal s hned druhou “Jubilee Street”, jež je vyloženě kouzelná už ve své studiové podobě, ale v té živé byla přesně taková, jak jsem si to od vystoupení sliboval – byla ještě mnohonásobně působivější. Postupně gradovala až do naprosto fantastického intenzivního závěru, při němž naskakovala husí kůže a člověku se až chtělo brečet, jak neskutečně dokonalé to bylo. Tohle přesně ten moment, u něhož si přejete, aby nikdy neskončil, ale nakonec se tak stalo, Warren Ellis zahodil smyčec svých houslí až někam na strop a po ohromném aplausu The Bad Seeds poprvé sahají hluboko do minulosti ke kousku “Tupelo” složeném v roce 1984. V této chvíli už Cave doslova řádil, svůj zpěv prožíval a na pódiu nechával úplně všechno, ale nutno dodat, že i zbytek The Bad Seeds mu zdatně sekundoval, byť “pouze” svým instrumentálním výkonem. Staré skladby byly v aktuálním živém provedení dost často mnohem zuřivější a hrubější než ve svých originálních verzích, což byl i případ “Tupelo”. Když Cave zpíval sloku “O go to sleep lil’ children”, všiml si v publiku malého dítěte, které si nechal poslat až k sobě a zmiňovanou sloku odzpíval přímo jemu, aby následně zničehonic přišel několikavteřinový výbuch agrese, při němž The Bad Seeds beze srandy na chvilinku zněli tvrději než většina metalových kapel a Cave malému chudákovi vmetl do tváře působivý řev, za nějž by se nemuselo stydět žádný black metalový vokalista.

Setlist Nick Cave & the Bad Seeds:
01. We No Who U R
02. Jubilee Street
03. Tupelo
04. Red Right Hand
05. Mermaids
06. The Weeping Song
07. From Her to Eternity
08. West Country Girl
09. God Is in the House
10. Love Letter
11. Into My Arms
12. Higgs Boson Blues
13. The Mercy Seat
14. Stagger Lee
15. Push the Sky Away
– – – – –
16. Papa Won’t Leave You, Henry
17. Deanna
18. We Real Cool

Po další krátké dávce agrese v samém závěru “Tupelo” se pódium obléklo do fialovo-červeného zabarvení a dekadentní atmosféry s nástupem “Red Right Hand”, při jejímž refrénu pustil Nick Cave poprvé ke zpěvu také publikum. Zato “Mermaids” je z desky hodně klidná a tichá píseň a osobně jsem si dost dobře neuměl představit, jak může fungovat v živém podání, ale bez sebemenších problémů fungovala naprosto skvěle a na rozdíl od studiového originálu nestála především na vokálu, ale více do popředí se dostala instrumentální stránka, díky čemuž “Mermaids” působila o poznání živěji, především ve svém refrénu. Při jejím uvádění navíc Cave obdržel od někoho z publika červenou růži, s níž většinu písně odzpíval, a pokud jsem správně viděl, dokonce i dárek oplatil polibkem… jen jsem ze své pozice nezaregistroval, jakého byl dárce pohlaví.

Další vrchol koncertu přichází s geniální “The Weeping Song”. I ona byla živě malinko dravější a možná i lehce rychlejší, přesto neztratila vůbec nic ze své neopakovatelné atmosféry, a když Cave do mikrofonu svým unikátním vokálem kázal “This is a weeping song”, bylo to působivé jako máloco. Nejbrutálnější věcí vystoupení byla zcela jednoznačně ta nejstarší píseň, která zazněla, “From Her to Eternity”, z níž The Bad Seeds vyrobili opravdu až tvrdý kus. Ona i původní verze je samozřejmě taková nervní a ne úplně přívětivá, ale nyní byl její potenciál dotažen až úplně do konce v dalším mocném kusu a především zdvojené bicí nadělaly doopravdy paseku.

“This is a weeping song
A song in which to weep
While all the men and women sleep
This is a weeping song
But I won’t be weeping long”
(The Weeping Song)

Po obrovsky intenzivní dvojici “The Weeping Song” a “From Her to Eternity” přichází vydechnutí a zvolnění. Nejprve v podobě fantastické “West Country Girl”, která ani na pódiu neztratila nic ze svého kouzla, a následně s pásmem tří balad “God Is in the House”, “Love Letter” a “Into My Arms”, při nichž se Cave konečně pořádně posadil ke klavíru a převzal otěže i co do instrumentální stránky. Při “God Is in the House” si nechal opět vypomoct od publika, největšího ohlasu se ovšem dostalo třetí zmiňované “Into My Arms”, což je ovšem poměrně logické vzhledem k tomu, že je z oné trojice asi nejznámější.

Další dvě geniální skladby následují hned vzápětí. A první z nich je zároveň i vrcholem aktuální desky – “Higgs Boson Blues”. Pamatujete si, jak výše padlo, že měl koncert svůj vrchol v každé druhé písničce? Ano, tohle byl další, protože i “Higgs Boson Blues” byla jednoduše excelentní s naprosto úžasnou gradací. A pamatujete si tu poznámku o těsném kontaktu s publikem. Kdybyste viděli, jak Nick Cave téměř stojí lidem na ramenou, s impozantním zanícením zpívá “Can you feel my heartbeat?” a přitom bere ruce diváků a přikládá si je na srdce, aby opravdu cítili, jak mu tluče srdce, pochopili byste, že ani tohle jsem si ani omylem nevymyslel. A kdo by si v této chvíli pomyslel, že lepší už to být nemůže, že tohle byla absolutní třešnička na dortu, The Bad Seeds ho přesvědčili o opaku s uhrančivou “The Mercy Seat”. A jako by už nyní nebylo vystoupení Australanů silnější než drtivá většina ostatních kapel, nastupuje legendární “Stagger Lee”, při níž Cave předvádí další šílený a působivý výkon, jaký se hned tak nevidí. Přímo jako osudová tečka za podobnou hudební extází pak působí poklidná a tichá “Push the Sky Away”, jež celý set ukončuje…

…samozřejmě ale jen na chvíli, než dojde k očekávanému přídavku, který The Bad Seeds zahájili s “Papa Won’t Leave You, Henry” s výtečným refrénem. Následuje trochu rozvernější “Deanna” a v úplném závěru pak absolutně nehitová, ale stále absolutně skvělá a depresivní “We Real Cool” opět z aktuální nahrávky. Dvě hodiny uběhly jak nic, až se vlastně ani nechtělo věřit, že už to vážně byly dvě hodiny, protože ve společnosti The Bad Seeds a jejich úžasného vystoupení čas letěl jak zběsilý, ale stalo se. Nick Cave všem popřál dobrou noc, sem tam nesmělé děkovné zamávání od některých členů a kapela zmizela do zákusilí. Vytleskávání dalšího přídavku pak dost rázně uťalo rozsvícení světel, po němž už všem bylo jasné, že je vážně konec… bohužel.

“And some people say it’s just rock ‘n’ roll
Aw, but it gets you right down to your soul
You’ve got it, just keep on pushing and, keep on pushing and
Push the sky away”
(Push the Sky Away)

Jak je vidět už ze setlistu, bylo znát, že The Bad Seeds jedou šňůru na podporu desky “Push the Sky Away”, z níž zaznělo suverénně nejvíc songů, celkem šest, čili třetina celého setu. Předchozí tři nahrávky “Dig, Lazarus, Dig!!!”, “Abattoir Blues / The Lyre of Orpheus” a “Nocturama” kapela tentokrát ignorovala úplně, ale od “No More Shall We Part” dozadu zazněl z každého alba minimálně jeden kus, někdy dva, s jedinou výjimkou – “Your Funeral… My Trial” z roku 1986, z níž nebylo nic, přestože na některých koncertech turné se hrálo i odsud. The Bad Seeds totiž na každém vystoupení setlist mírně obměňovali, popřípadě alespoň prohazovali pořadí písniček.

Celkově by se jistě dalo říct, že byl výběr skladeb postavený hodně pěkně, ačkoliv každý by si jistě našel svoje oblíbené písničky, které nezazněly, což byla v mém případě například fantastická “Fifteen Feet of Pure White Snow”, již bych z fleku vyměnil třeba za “God Is in the House”. Stačí ale zůstat jen u toho, co už na tomhle turné zaznělo… například takovou “Jack the Ripper” bych také slyšel hodně rád, ale u skupiny s takhle obsáhlou diskografií to tak bude vždycky a zahrát všechno prostě nejde, s tím se jednoduše musí počítat, takže není sebemenší důvod si stěžovat – už jen z toho důvodu, že spousta skladeb, které jsem slyšet vážně chtěl, jsem také slyšel.

Na předchozích řádcích padalo jméno především Nicka Cavea, jenž na sebe strhával drtivou většinu pozornosti, celý koncert prožíval, zpíval s obrovskou vervou, excelentně komunikoval s lidmi – a tím zdaleka nemám na mysli pouze několik vtípků mezi písněmi nebo pohotové reakce a odpovědi, například jako když někdo z publika zavolal, že jej miluje, ale i samotné chování během hraní, kdy – jak už několikrát padlo výše – šel přímo k divákům a bylo vidět, že se snaží (těžko říct, jestli opravdu cíleně), aby byl koncert intenzivní nejen pro něj, ale pro všechny přítomné. Mezi ním a lidmi nestála žádná hradba securiťáků, Cave si v žádném případě nehrál na žádnou hvězdu a svých posluchačů se nebál. Na druhou stranu však nikdo v prvních řadách nepřekročil mez toho, co si divák může dovolit vůči vystupujícímu umělci. Až by se chtělo říct, že přesně takhle má vypadat perfektní souznění mezi hudebníkem a publikem. Dalším ohledem, v němž si Nick Cave zaslouží absolutorium, je pak zcela jistě jeho výkon a výdrž, jelikož celé dvě hodiny jel doslova na plný plyn, neustále se pohyboval a předváděl své typické taneční kreace, přesto ani jednou ve svém nezaměnitelném zpěvu nezaváhal nebo se nezadýchal… vážně ani jednou, všechno naprosto suverénní a bezchybné. V 56 letech opravdu obdivuhodné.

Je ovšem nutné zdůraznit, že jakkoliv byl Nick Cave králem koncertu, i všichni ostatní členové The Bad Seeds zanechali výborný dojem. Víte, jak se při nějakém extrémně povedeném výkonu přeneseně říká, že to byl koncert? Tak tenhle koncert byl koncert. Jednoduše všechno páni muzikanti, soustředění, přesto přirození a zcela viditelně prožívající to, co zrovna hráli. Ať už to byli veteráni jako bubeník Thomas Wydler, aktuální klíčoví členové jako multi-instrumentalista Warren Ellis s vizáží bezdomovce ve společenském oděvu, nebo nováčci sestavy jako kytarista George Vjestica, všichni fungovali naprosto bezchybně a nedá se jim vytknout absolutně nic. V jejich snažení je navíc plně podporoval vydařený zvuk, v němž bylo vše naprosto nádherně slyšet. Možná se slušelo dodat i to, že The Bad Seeds nepotřebovali vůbec žádné efekty, dokonce i světla byla v podstatě statická, všechno bylo čistě jenom o kapele a o hudbě, ale i s tímhle Australané dokázali předvést vystoupení, které bylo několikanásobně lepší a působivější než většina skupin s vagónem prskavek. Prostě úplně nejvyšší třída…

Že vám to všechno zní až moc dokonale? Pokud ano, tak je to správně, protože tohle opravdu BYL dokonalý koncert… nebo přinejmenším alespoň mě nenapadá nic, co by se ten večer mohlo vydařit víc, než tomu ve skutečnosti bylo. Jednoduše řečeno, Nick Cave & the Bad Seeds předvedli, jak se dělá umění – umění v naprosto doslovném významu. Koncerty tu sice číselně nehodnotíme, ale pokud bychom to dělali, v tomto případě bych ani vteřinu neváhal dát 10/10…


Karnivool – Asymmetry

Karnivool - Asymmetry
Země: Austrálie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 19.7.2013
Label: Density Records

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Příznivci progresivního rocku, vysypte pokladničku a spočítejte si, jestli vám zbyly nějaké ušetřené koruny na nové album Karnivool, “Asymmetry”, protože tahle koupě se určitě vyplatí. A kdo není příznivcem, tak se jím možná po jeho poslechu stane.

Australany Karnivool jsem poznala poněkud nedávno skrze jejich první album “Themata” a už to mě uchvátilo. Bylo jednoduché, příjemné na poslech, nevyčerpávající. Říkala jsem si tehdy, že je radost objevovat takové kapely, určitě to dotáhnou vysoko. Dokonce jsem si nestihla poslechnout ani druhou desku “Sound Awake”, protože jsem neustále protáčela první dokola, a v tom mi bylo naservírováno nejnovější album. Při jeho poslechu mi spadla brada – jedním slovem perfektní.

Nejnovější deska je oproti “Themata” velkým pokrokem. Chvíli mi trvalo, než jsem do něj pronikla a dokázala se orientovat v jednotlivých skladbách, o to větší však byl výsledný prožitek. Nejen hudební, ale i lyrický. Musím říct, že je album dotažené do nejmenšího detailu. Technicky je na špičkové úrovni, veškeré linky od bicích až po zpěv si jedou ve vlastních trasách a zapadají do sebe jako skládanka. Nestalo se mi, že by mě nějaký úsek nudil nebo mi tam vyloženě vadil. Vlastně se ani nemůžu rozhodnout, kterou skladbu mám nejraději. Všechny nesou něco svého a ani jedna není horší nebo lepší než druhá. Je to přesně typ alba, které prožijete naplno, zazpíváte si a ještě se pak cítíte, jako by vás strčili do zásuvky. Tím netvrdím, že na albu nejsou klidnější pasáže, ale i ty mají energie na rozdávání. Co víc napsat. Hodnocení snad mluví za vše.