Archiv štítku: AUS

Austrálie

Portal – Vexovoid

Portal - Vexovoid
Země: Austrálie
Žánr: experimental death metal
Datum vydání: 19.2.2013
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Kilter
02. The Back Wards
03. Curtain
04. Plasm
05. Awryeon
06. Orbmorphia
07. Oblotten

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nemá cenu jakkoliv zastírat, že “Vexovoid” pro mne byla jedna z nejočekávanějších desek letošního roku. Důvod je ve své podstatě prostý, v zásadě však velmi důležitý. Mocní Australané Portal totiž patří mezi těch nemnoho skupin, u nichž bych se rozhodně nebál vytahovat slova jako originalita či unikátnost. Řečeno ve zkratce, tato skupina má vše, co já osobně od hudby požaduji – naprosto nezaměnitelný a neotřelý sound, dech beroucí atmosféru, inteligenci a fenomenální nápady…

Fanoušci death metalu mi snad prominou, ale tento žánr – ačkoliv nepopírám, že do něj spadá nemalý počet mých oblíbenců – za příliš originální nepovažuji. Samozřejmě, že zde jsou i kapely s jasně rozpoznatelným zvukem a rukopisem, ale není jich moc a navíc to jsou většinou staré páky, jejichž muzika byla něco neokoukaného (resp. neslyšeného) v době, kdy byl extrémní metal v plenkách. Portal jsou však onou pověstnou výjimkou, jež musí potvrdit každé pravidlo, ve svém stylu jsou ona jehla v kupce sena, která je jiná než všichni okolo. Pokud si člověk vzpomene na slova o tom, že je dnešní death metal přespříliš uniformní a vyumělkovaný, která prohlásil kytarista Horror Illogium, a budete u toho poslouchat tuto experimentálně death metalovou apokalypsu, záhy pochopí, jak to bylo myšleno.

Daň za originalitu však Portal platí takovou, že je jejich muzika jen velmi těžce stravitelná, a tím pádem je určena jen velice úzkému spektru posluchačů. Dovolil bych si zde citovat slova jednoho nejmenovaného redakčního kolegy, který po prvním poslechu prohlásil cosi v tom duchu, že je to “WTF hudba” a že to víckrát poslouchat nebude. Háček je v tom, že produkce Portal je vskutku extrémní… což o to, řeknete si, vždyť death metal je extrémní styl sám o sobě, a samozřejmě budete mít pravdu, nicméně Portal jsou cosi jako extrém v extrému. Nejde o to, že by hráli nesnesitelně rychle nebo přehnaně technicky (ačkoliv jejich hudba instrumentálně náročná bezesporu je), v obou těchto disciplínách jistě najdete mnohem “horší” spolky. Muzika Portal bude pro mnohé nesnesitelná díky své absolutní nepřístupnosti, neskutečně tíživé dusivé atmosféře a naprosto zničujícímu tlaku, který je na posluchače vyvíjen. A nutno dodat, že slovo “tlak” to celé vystihuje opravdu dobře, neboť při poslechu takřka doslova cítíte, jak vás ta hudba tlačí do kouta a nedá vám vydechnout.

Setkal jsem se již i s názory, že Portal hrají jenom neprostupný bordel, a ačkoliv mám tyto vzývače kultu Cthulhu velmi rád, naprosto chápu, když to někdo prohlásí. Na deskách těchto Australanů totiž najdete neprostupnou a masivní stěnu hluku, v níž mezi mocnými údery bicích, prsty-lámajících riffů a chorobně odpudivým vokálem The Curatora není ani skulinka. To má za následek již zmiňovaný nátlak, před nímž se nejeden rádoby drsňák poběží rychle schovat do krytu. To vše pak obklopuje vskutku děsivá atmosféra, která si svou působivostí jen stěží hledá konkurenci. Jistě se mezi vámi najde spousta těch, jimž se dostaly do rukou knihy H.P. Lovecrafta… jistě mi potvrdíte, že jsou jeho příběhy (přinejmenším ty nejslavnější) postavené na dusivé atmosféře všemocného nevysvětlitelného zla, proti němuž je člověk malinký bezvýznamný červ. Inspirace v těchto příbězích je již na metalové scéně možná trochu klišé, jenže zatímco jiní o tom jen zpívají, Portal toto kolosální zlo opravdu zhudebňují, byť ne všechny jejich texty se tohoto tématu dotýkají. A když už jsme nakousli texty, můžeme v nich vidět další důkaz toho, jak moc těžce Portal jsou stravitelní, protože i lyrická stránka se nese ve stejně nepochopitelném duchu. Schválně vám pro zajímavost doporučuji si něco přečíst a uvidíte sami, jestli této poměrně divoké míchanici latiny a dosti specifické angličtiny budete plně rozumět…

Co se týče konkrétně “Vexovoid”, jen těžko lze dodat něco víc, než co již bylo řečeno, čímž ovšem ani náhodou nechci tvrdit, že Portal omílali neustále to samé dokola, právě naopak. I v tom neprostupném “bordelu” totiž stále cítit s každou deskou lehce odlišnou změnu v náladě, která je sice vždy zničující, pokaždé ale trochu jinak. Díky abstraktnosti toho, co Portal produkují, to však nedokážu úplně korektně pojmenovat, přesto mi můžete, že posun tam jistě je, což samozřejmě platí i o “Vexovoid”. Bavit se o jednotlivých skladbách příliš nemá cenu, což už asi nepřímo vyplynulo z předchozích řádků, ale aby to zaznělo explicitně – každá kompozice na “Vexovoid” je zdrcující tryznou na hranici šílenosti. Pokud byste ovšem přece jenom trvali na konkrétních kusech, asi bych vyzdvihnul osudovou “Curtain”, jejíž pomalé momenty se táhnou jako smrt, mocnou “Plasm”, zajímavou “Orbmorphia”, jež snad jako jediná na desce nabízí nějaký záchytný bod v kytarové změti, a hlavně závěrečnou uhrančivou apokalypsu “Oblotten”.

Asi nemusím příliš zdůrazňovat, že “Vexovoid”, potažmo celá tvorba Portal, toho většině lidí neřekne vůbec nic. A u té menšiny, kterou to přece jenom osloví, se rozhodně nebude jednat o lásku na první pohled. Kdo tomuto šílenství ovšem propadne, asi jen těžko se ho někdy zbaví. Zatímco pro jednoho to bude fenomenální záležitost na hranici geniality, pro druhého to zkrátka bude jen neposlouchatelný brajgl bez sebemenší špetky nějaké melodie, lehce zapamatovatelného momentu či čehokoliv jiného, co průměrný posluchač od hudby očekává. Kdo si myslí, že by muzika obecně měla poskytovat dobrou náladu a bavit, zde se nemusí ani obtěžovat. Na jakou stranu se přikloníte, to je už na vás. Kde jsem já, to asi dostatečně výmluvně říká číslo na konci recenze…


Parkway Drive, Emmure, The Word Alive

Parkway Drive
Datum: 30.11.2012
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Parkway Drive, Emmure, The Word Alive, Structures

Jelikož jsem dlouho na žádné “tvrdší” akci nebyl, začalo mi to trošku chybět, a když se kamarád ozval s nabídkou, zda nechci jít na Parkway Drive, ani chvíli jsem neváhal. Jejich poslední deska “Atlas” mě poměrně bavila a nebyl důvod, proč se na Australany nepodívat.

Koncert se konal v pražském MeetFactory, kde jsem byl naposledy také na coru, ovšem na mých oblíbencích Bring Me the Horizon. Parkway Drive si s sebou přivezli tři předkapely, a to Structures, The World Alive a Emmure. Ani o jednom jsem neslyšel a nic mi to neříkalo, doufal jsem pouze v to, že něco z toho nebude další metalcore, protože přece jen slyšet třikrát metalcorovou kapelu a jako navrch si dát Parkway Drive nebude asi úplně ideální. Mé nejhorší představy se vyplnily, a tak jsem si před vrcholem večera musel vyslechnout tyto kapely.

Začalo se se Structures. Celkem v pohodě show, nic výjimečného ani špatného. Líbil se mi frontman kapely, který mi přišel jako sympaťák. Po zhruba půlhodině Structures odchází a stage se připravuje pro The Word Alive. V duchu jsem si říkal, že by mohli do své hudby přidat nějakou elektroniku, ať neposloucháme furt to samé. Zezačátku to tak vypadalo, ovšem v průběhu vystoupení se z toho stala klasika, žadná inovace. The Word Alive však zahráli skvěle a byli o stupeň lepší než jejich předchůdci. Byli lepší i než následovníci Emmure – ti také měli solidní rozjezd s elektronikou, ale opět jsem se nedočkal… Emmure mě moc nebavili a už jsem si přál, aby se objevily hlavní hvězdy večera.

Setlist Parkway Drive:
01. Sparks
02. Old Ghost / New Regrets
03. Sleepwalker
04. Karma
05. Wild Eyes
06. Boneyards
07. Romance Is Dead
08. Deliver Me
09. Dark Days
10. Gimme a D
11. Idols and Anchors
12. Blue and the Grey
– – – – –
13. Home Is for the Heartless
14. Carrion

Představení Parkway Drive začíná intrem “Sparks” z posledního alba, po něm hned song “Old Ghosts / New Regrets” z téže desky. Nástup je více než solidní, show nabírá na velkých obrátkách a vypadá to, že by se mohlo schylovat k pekelné noci. Frontman vypadá z publika velmi překvapený a koncert si neskutečně užívá. Překvapený jsem byl i já, lidé věděli, co od Parkway Drive čekat a jak se zachovat, texty znal každý a byla to téměř ukázková spolupráce kapela-publikum. Zejména neuvěřitelná byla pasáž v “Idols and Anchors”, kde publikum vyzpívává refrén. Návštěvníci koncertu mi vážně udělali radost, sešla se skvělá parta a skoro celý klub byl neustále v pohybu. Jedna z nejlepších návstěv, kterou jsem asi zažil. Kapela to také náležite ocěnovala, bylo vidět, že ji to baví, a vydala ze sebe své maximum. Vrchol pro mě přichází se songem “Dark Days”, také z alba “Atlas”; “Dark Days” je pro mě jeden z top songů v repertoáru Parkway Drive. Jako přídavek přicházi “Carrion”, ten jsem slyšel však spíše z povzdáli, protože kvůli velké návštěvě jsem si musel vyzvednout věci ze šatny dříve, abych se netlačil v davu lidí.

V celkovém shrnutí musím ještě jednou vyzvednout atmosféru – málokdy naše publikum chválím, tentokrát si to však opravdu zaslouží. Ke skvělé atmosféře přidejte ve formě hrající Parkway Drive, neustále hýbající se prostor před pódiem a vyjde vám skvělý koncert. Ani mě tolik nemrzelo, že jsem před metalcorem slyšel ještě třikrát metalcore. Nikdy bych nevěřil, že by mohli lidé mít na kapelu takový vliv. Zpestřením pro mě byla obsluha na baru, která se rozhodla do lidí házet kelímky vody. Celý večer snad neměl jedinou chybu, výborně zvládnutá organizace a žadné dlouhé prodlevy mezi kapelami celkový dojem nekazí, a já jsem velmi rád, že jsem byl přítomen.


Be’lakor – Of Breath and Bone

Be'lakor - Of Breath and Bone
Země: Austrálie
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 1.6.2012
Label: Kolony Records

Tracklist:
01. Abeyance
02. Remnants
03. Fraught
04. Absit Omen
05. To Stir the Sea
06. In Parting
07. The Dream and the Waking
08. By Moon and Star

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 7/10
Mortalis – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mladí Australané Be’lakor platí za kapelu, která má potenciál uzmout žánrový trůn dosavadním skandinávským králům melodického death metalu. Od vydání jejich řadové prvotiny “The Frail Tide” uplynulo pouhých pět let a nyní Be’lakor přicházejí se třetí deskou, od které mnozí očekávali, že to bude právě ona, která kapele pojistí status vůdčího melodic death metalového aktu. Novinka nese název “Of Breath and Bone” a v následujících řádcích se pokusím odpovědět na otázku, kterou jsem už nastínil – naplnili Be’lakor naděje do nich vkládané?

Když kapela vypustila první dvě vlaštovky z “Of Breath and Bone”, podařilo se jí přesně to, co bývá účelem takových akcí – obě skladby mě na celou desku namlsaly opravdu náramným způsobem a já začal pomalu šmikat metr. No, a když jsem konečně došmikal, naznal jsem, že bylo moje těšení oprávněné. Be’lakor totiž do necelé hodiny stopáže vměstnali výhradně kvalitní materiál – přesně takový, po kterém jsem hladověl. Netradiční grafický motiv alba bohudík neznačí, že by se jednalo o soundtrack k nějaké obskurní Disneyovce, takže si můžete oddechnout, neboť “Of Breath and Bone” představuje další úroveň ve vylepšování toho, čím si Be’lakor na předchozích dvou počinech vysloužili ostruhy. Pokud byli doposud v disciplínách hutného zvuku, melodických kytarových hrátek nebo melancholické atmosféry silní, zde excelují v každé jedné z nich. Syté riffy podladěných kytar, tvořící hutný základ celého soundu, jsou kompaktní a pevné jako skála a přitom vynikají dynamikou a úderností, o které se mnozí zavedení žánroví souputníci mnohdy jen marně snaží. Kytary excelují i co se týče všudypřítomných a pro Be’lakor naprosto stěžejních melodických linek – jsou chytlavé, ale přitom se nikterak nepodbízí, jsou opravdu nápadité a jsou dávkovány ve zdravém poměru, což je velmi vzácná kombinace a zdaleka ne vždy se jí podaří dosáhnout (jak jsme se mohli přesvědčit v případě žánrově příbuzných Finů Insomnium).

Be’lakor, to ovšem nejsou jen kytary, ale i další nástroje. Pravda, co se týče rytmické sekce, v uchu mi neutkvěly žádné extra speciální momenty, které by zasloužily v recenzi vyzvednout, ovšem to na druhou stranu také znamená, že oba nástroje odvádějí svůj díl práce v dokonalé symbióze s celkem a přispívají tak k jeho celkové hodnotě. Neodpustím si ovšem pochvalu, která Be’lakor patří za nazvučení bicích, jejichž ostrost se podařilo udržet v mezích, které celku přidávají a nikoli naopak, jak se občas stává. Co tu máme dál? Klávesy. Přiznám se, že nebýt několika pasáží, kde dojde na čistokrevně melodické běhání prstů po klapkách, bych si sotva všiml, že se na výsledné podobě alba podílel i klávesák, ale to prosím neberte jako výtku, neboť pokaždé, když si vzpomenu na šílené klávesové vichřice, kterých se někteří umělci dopouštějí, musím před Be’lakor opět smeknout pokrývku hlavy, protože příjemně decentní zastoupení tohoto nástroje je opět ku prospěchu věci a jen dokazuje, že když se klávesy používají s rozvahou, není třeba nad nimi lámat hůl (jak už jsem taky někde zaslechl)…

Výčet nástrojů je tedy završen a zbývá zmínit jediné – George Kosmase a jeho vokál. Abych pravdu řekl, na jeho hlase nevidím nic až tak výjimečného; nic, čím by se nějak zřetelně vyčleňoval, ovšem i tak jej mohu bez okolků prohlásit za skvostný. Kosmas zpívá tak, že to dělá dojem ohromného prostoru, který se v jeho hlase skrývá. I když je to poctivý growl par excellence, tak to nezní nijak přehnaně agresivně, je to sympaticky kompaktní, hluboké a je tomu rozumět. A konečně – jako práce snad všech instrumentálních složek se vokál k celkovému vyznění alba dokonale hodí.

Když o tom tak přemýšlím, pořád se tu oháním symbiózou jednotlivých složek, která dává “Of Breath and Bone” tvář, ale zatím jsem jen letmo naznačil, jak ta tvář ve skutečnosti vypadá. Abych si to ulehčil, položím rovnítko mezi onu abstraktní tvář desky a atmosféru, která je její dominantou. Tak tedy – společnou prací nástrojů a vokálu se podařilo dosáhnout atmosféry, která nepostrádá sílu a přiměřenou údernost, ovšem tyhle atributy jsou přikryty lehkým závojem všudypřítomné melancholie, která je pro Be’lakor typická už od jejich prvotiny. Nejde o žádný žalostný umíráček, ale ten odér lehké posmutnělosti tam je a chvála bohu za něj – funguje totiž na výbornou. Tohle vše pak ústí v dokonale majestátní a vznešenou hudbu, která si posluchače záhy omotá okolo prstu.

Blížíme se do finiše a já tu zatím jen chválím. Existuje tedy něco, kde by Be’lakor nedosáhli výsledku v rozmezí skvělý až excelentní? Z objektivního hlediska těžko říct, ovšem já si všiml jedné zajímavé věci. I když jsou jednotlivé skladby bez výjimky skvělé, kdybych je měl bez náhledu do přehrávače pojmenovat, pěkně pohořím. Na albu totiž nějak postrádám výraznější záchytné body, které by od sebe skladby nějak zásadně oddělovaly. S výjimkou minutu a půl dlouhé atypické vložky “To Stir the Sea” na mě celé album dělá dojem jedné, padesát šest minut dlouhé kompozice. Paradoxem ovšem je, že i při v jiných případech zcela smrtící délce (album obsahuje sedm regulérních skladeb, z nichž nejkratší má něco málo přes šest minut) a obtížné rozlišitelnosti jednotlivých skladeb rozhodně nemohu tvrdit, že by bylo album repetitivní, a u poslechu se ani na minutu nenudím a užívám si jej od začátku do konce. Jako ano, sem tam bych si nějakou pasáž dovedl představit trochu záživnější, ale nejde o nic zásadního a navíc mám dojem, že je to devízou většiny širokometrážních hudebních děl, které fungují jako jeden celek. Faktem každopádně zůstává, že je “Of Breath and Bone” od začátku do konce naplněna výborným materiálem, a to je, oč tu běží.

Jaké je tedy “Of Breath and Bone” album? Na rovinu říkám, že skvělé. Be’lakor se od posledně podařilo posunout kvalitu produkce, nepatrně přidat na vznešenosti a je tedy nasnadě, že pokud byla už deska “Stone’s Reach” mimořádně zdařilým počinem, “Of Breath and Bone” triumfuje. Sice to není absolutní genialita od začátku do konce, ale perfektní deska je to na každý pád. A pokud mám na závěr zodpovědět v úvodu položenou otázku, stojím si za tím, že pokud Be’lakor nedeklasovali veškerou konkurenci, tak se přinejmenším zařadili na absolutní vrchol žánru a mohou si po právu nárokovat titul prvoligové kapely. Důkazů pro to již stvořili víc než dost…


Další názory:

Upřímně si nejsem příliš jistý, jak přesně se k “Of Breath and Bone” postavit. Na jednu stranu je na desce zcela jasně slyšitelné, že Be’lakor rozhodně mají velký talent i potenciál, dokonce do té míry, že bych si dovolil tvrdit, že mají na to, aby se někdy v budoucnu stali jedním z tahounů svého žánru, nepříliš strategickému původu co do koncertování navzdory. Na druhou stranu je tu ovšem fakt, že já osobně jsem se do nahrávky prostě nedokázal zažrat. Je to v pohodě, vcelku se mi to líbí, ale vždycky to jen tak prolétne okolo a příliš mi to toho nedá, ačkoliv objektivně cítím, že kvalita je zde nesporná. Čistě ze subjektivních důvodů nemohu vytáhnout víc než 7 bodů…
H.

Be’lakor na sobě od poslední desky hodně zapracovali. Předchozí tvorba se od novinky liší především svojí melodičností v rychlých sypačkách. Absence agresivity mi zpočátku vadila, místy mi přišlo, že melodie je do písní přidána za každou cenu a tím vše zní uměle. Album chtělo jen víc naposlouchat, abych zjistil, že ten špatný pocit tvořily z velké části předsudky a nezvyk na novější přístup k tvorbě. Z celé desky vystupuje song “To Stir the Sea”, který uprostřed poslechu dává možnost lehkého odpočinku od death metalu a navozuje až folkovou atmosféru. Ta nenápadně prostupuje skrz celé CD a v kombinaci s tradičním severským melo-deathem způsobuje neskutečnou barvitost celého alba, až se mi nechce věřit, že kapela pochází z daleké Austrálie. “Of Breath and Bone” mě určitě dostalo a těším se, jak bude vypadat jeho prezentace na letošním Brutal Assaultu.
Mortalis


Ne Obliviscaris – Portal of I

Ne Obliviscaris - Portal of I
Země: Austrálie
Žánr: extreme progressive metal
Datum vydání: 7.5.2012
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Tapestry of the Starless Abstract
02. Xenoflux
03. Of the Leper Butterflies
04. Forget Not
05. And Plague Flowers the Kaleidoscope
06. As Icicles Fall
07. Of Petrichor Weaves Black Noise

Hodnocení:
Zajus – 10/10
H. – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Zajus):

Bez mučení se přiznám, že na “Portal of I” jsem se těšil opravdu hodně. Stačí si přečíst květnový eintopf, v němž jsem mu přidělil index očekávání 10/10. Ne Obliviscaris však rozhodně nejsou žádnou známou kapelou, a tak by bylo vhodné si nejprve říci, z čeho má vysoká očekávání plynula. Ne Obliviscaris je australská šestice, která v roce 2007 vydala třískladbové demo nazvané “The Aurora Veil”. Tyto tři skladby (dohromady přesahující půl hodiny hudby) vynikaly asi ve všech ohledech, jež jakožto posluchač dokážu ocenit (ostatně k tomu se teprve dostaneme), a Ne Obliviscaris se tak na dlouhou dobu stali jednou z mých nejposlouchanějších kapel. Debutové album mělo vyjít velmi brzy po zmíněném demu, ovšem kvůli problémům s nahrávací společností, vízem kytaristy a následnou výměnou bubeníka, se vydání neustále odkládalo. Finální datum bylo nakonec stanoveno na květen 2012 a tak se také stalo.

Nyní, s určitým odstupem, mohu bezpečně prohlásit, že pětileté čekání se každopádně vyplatilo. “Portal of I” je album skutečně skvělé, a zaslouží si tak mnoho pozornosti. Celkem obsahuje sedm skladeb, mezi nimiž se nachází i všechny tři z dema “The Aurora Veil”, byť pochopitelně nově nahrané. Samotný úmysl nahrávat znovu tak skvělé písně mě zpočátku děsil. Jejich původní zvuk nebyl vůbec špatný a přirozeně jsem se bál, aby jakékoliv úpravy tak křehkým kompozicím neuškodily. Moje obavy byly ovšem rozprášeny hned po prvním poslechu. Skladatelsky se totiž na písních nezměnilo vůbec nic a zvuk se změnil jen minimálně, mnohokrát poslouchané klenoty tak rozhodně neztratily na kráse. Novému posluchači to navíc může být víceméně jedno, jelikož tyto písně zapadají do kontextu alba tak snadno, že si jakýchkoliv rozdílů nemá šanci všimnout.

Hudba Ne Obliviscaris je v mnoha ohledech unikátní kombinací mnoha žánrů. Kapela sama zmiňuje inspiraci progressive metalem stejně jako death, black a thrash metalem. Jejich tvorba však jde až za hranice metalu a zcela zásadní vliv na ní tak má jazz, flamenco či dokonce klasická hudba. Nositelem těchto prvků jsou na “Portal of I” dva nástroje. Jedním z nich jsou housle. Ne Obliviscaris je používají pravidelně ve všech skladbách, ovšem nezní neustále, díky čemuž jsou vždy zajímavé a posluchače nepřehltí. Druhým nástrojem, který v hudbě Australanů funguje poněkud netradičně, je basová kytara. Kromě své klasické úlohy je totiž baskytara na “Portal of I” také zdrojem mnoha krásných melodií a často se tak stává středem pozornosti.

Album otevírá dvanáctiminutová kompozice “Tapestry of the Starless Abstract”. První třetina vám jistě nebude připadat nijak výrazně inovativní, protože ve skutečnosti jde jen o velmi dobře napsanou intenzivní metalovou smršť míchající skvělý growling (který je povedený na celém albu a v porovnání se zmíněným demem je znatelně lepší) s vypjatým čistým zpěvem. To, v čem jsou Ne Obliviscaris silní, však přijde až o něco později. Jako by z ničeho nic se metalová skladba rychle změní v elegantní, houslemi poháněný klenot, a než si člověk na změnu přivykne, píseň zpomalí ještě víc. Vedení na dvě minuty přebírá jemná akustická kytara, která je ovšem brzy opět vystřídána energickým výbuchem metalového šílenství. Takto rozmanitá a nápaditá není jen první skladba, ale doslova celé album (ostatně i z první písně jsem popsal stěží polovinu). Přestože Ne Obiviscaris mění tvář klidně každé dvě minuty (a někdy i častěji), není výsledek jakkoliv podobný pověstnému dortu Pejska a Kočičky. Elegance, s jakou je vše smícháno dohromady, je jen těžko uvěřitelná, zvláště u tak mladé kapely.

Využití houslí se však neomezuje jen na jemné pasáže. Nejsilnější momenty alba nastávají právě ve chvílích, kdy se housle přidají do vřavy v některé z tvrdších pasáží. Nejlépe totiž zní ve spolupráci se sólující kytarou. Tím se snadno dostáváme k druhému bodu, jímž jsou právě kytarová sóla. Ty jsou na “Portal of I” výjimečná, mimo své krásy také určitou přímočarostí a vkusností. Ze hry mnoha talentovaných kytaristů je cítit určitá nabubřelost a snaha hrát co technicky nejnáročnější party jen pro technickou náročnost samotnou. Sóla Ne Obliviscaris jsou nesmírně složitá a mnohdy i extrémně rychlá, ovšem vždy krásně zapadají do kontextu. Příkladem může být několikaminutové sólo v “As Icicles Fall”, dost možná nejlepší písni na albu. “As Icicles Fall” sama o sobě patři mezi to nejtvrdší, co na desce najdete, jenže za tou horou metalových bicí (Daniel Presland, jenž natočil bicí na “Portal of I”, mimochodem vyhrál soutěž o nejrychlejšího bubeníka Austrálie a je to znát) a agresivního growlingu se neustále děje něco navíc. Ať už jde o baskytaru brumlající chvílemi cosi úplně mimo, zmíněnou sólující kytaru či nadpozemské housle, neustále je zde co poslouchat. Ve chvíli, kdy se vše nahromadí přes sebe, se dá mluvit o takové dokonalosti, jež lze popsat asi jen jako hudební orgasmus.

Ne Obliviscaris

Podobně silné jsou i další momenty, zmíním třeba pomalou gradaci ve “Forget Not”, kdy spolu souzní famózní baskytara a housle, či čistý zpěv v druhé polovině “And Plague Flowers the Kaleidoscope”. Dobrou zprávou je, že nové skladby nijak nezaostávají za těmi z dema “The Aurora Veil”, čehož jsem se přirozeně obával. Při více než hodině a jedenácti minutách hrací doby by se navíc daly čekat některé slabší pasáže, ani protřelí skladatelé často nedokážou uhlídat takto dlouhou stopáž. Jenže i zde Ne Obliviscaris vítězí a “Portal of I” tak neobsahuje jedinou slabší píseň. Vše do sebe zapadá, vše funguje jak má, všechno má neuvěřitelnou sílu a nemá cenu zmiňovat, že vše je i technicky velmi precizní. Fanouškům kvalitní baskytary toto album musí připadat jako ráj na zemi, o skvělých sólech a bicích jsem se již zmiňoval. Občas jednoduše vyjde album, kterému není co vytknout, a “Portal of I” právě takové album je. Mám-li to říci (s)prostou mluvou, tohle album mě posadilo na prdel jako již dlouho žádné. Podobně mě z tvrdších žánrů zasáhlo naposledy “Colors” od Between the Buried and Me, jehož si vážím jako klenotu největšího, jenže to vyšlo už před pěti lety. S jistotou tak mohu prohlásit, že o Ne Obliviscaris ještě uslyšíme a rozhodně ne jen jednou.

Poznámka: Musím bohužel upozornit na vydavatelství Aural Music, jež “Portal of I” prodává přes Bandcamp nepochopitelně zkrácené o tři skladby. Této cestě k nákupu alba se tedy doporučuji vyhnout.


Druhý pohled (H.):

Na rozdíl od svého kolegy nejsem vybaven podrobnou znalostí dema “The Aurora Veil”, přesto jsem se na dlouhohrající debut “Portal of I” vcelku těšil, neboť onen zmiňovaný kolega o Ne Obliviscaris básnil tak neskutečným způsobem, až to v člověku opravdu nějakou zvědavost vyvolalo, zvláště když víte, že jeho vkus není úplně špatný. Nicméně se po několika prvních posleších žádné geniální veledílo, které by změnilo můj náhled na hudbu, nekonalo, naopak jsem byl po těch ódách, které jsem byl nucen průběžně několik měsíců před vydáním poslouchat, malinko zklamaný, byť jsem cítil, že tito Australané jistě mají své nezpochybnitelné kvality.

“Portal of I” je ovšem počin, který začne rozkvétat až časem; nakonec musím dát kolegovi alespoň částečně za pravdu. Sice jsem už slyšel i lepší věci a na titul desky roku mám také jiná želízka v ohni, ale to nic nemění na faktu, že Ne Obliviscaris stvořili nahrávku přinejmenším velice pozoruhodnou a neotřelou, dokonce se ani nebojím říct, že jisté momenty vážně nemají daleko k hudební dokonalosti… a když tak o tom přemýšlím, je jich tam relativně dost. Pár chvilek mi naopak zase příliš nesedí, ale nutno dodat, že těch je naprosté minimum, ve více jak 70 minutách se ztratí a dojem z “Portal of I” nikterak nesnižují.

Ne Obliviscaris

Vezmeme-li v úvahu, že se jedná o první desku Ne Obliviscaris, nelze udělat nic jiného, než uznale smeknout pokrývku hlavy a zatleskat. V Austrálii se zjevně urodila skupina s obrovským potenciálem, který se jí hned na svém prvním velkém počinu podařilo přetavit v naprosto vynikající dílo, na jehož kvality se 90 % hudební scény nezmůže za celou svou kariéru. Mohu s klidem prohlásit, že “Portal of I” je nahrávka, kterou by rozhodně nebylo radno nechat bez povšimnutí.


Psycroptic – The Inherited Repression

Psycroptic - The Inherited Repression
Země: Austrálie
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 10.2.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Carriers of the Plague
02. Forward to Submission
03. Euphorinasia
04. The Throne of Kings
05. Unmasking the Traitors
06. Become the Cult
07. From Scribe to Ashes
08. Deprivation
09. The Sleepers Have Awoken

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tasmánské techniky Psycroptic jsem si nikdy neoblíbil. Nebylo to snad tím že bych neměl rád podobnou hudbu obecně. Jejich hudba mi však přišla zmatená a nečitelná. Proto jsem žádné z jejich alb dosud nenaposlouchal tak dobře, abych mohl tvrdit že je doopravdy znám. Jenže s “The Inherited Repression” to bylo úplně jinak. Když asi měsíc před vydáním alba kapela zveřejnila skladbu “Carriers of the Plague” zvědavost mi nedala a já si ji musel poslechnout. To se ukázalo jako dobrá volba, protože jsem si ji rychle zamiloval. Rozhodl jsem se tedy, že si “The Inherited Repression” nemohu nechat ujít.

A právě “Carriers of the Plague” je úvodní skladbou páté desky této rychle rostoucí kapely. Při jejím poslechu si připadám, jako by mě přejel Hummer a já zpod jeho podvozku ještě stihl ocenit masivní šestilitrový osmiválec, jejž skrývá pod kapotou. Je to poněkud krkolomné přirovnání, ale překvapivě výstižné. “Carriers of the Plague” vás totiž převálcuje, ovšem uslyšíte při tom tolik výborných detailů, že vám to vůbec nebude vadit. A to vlastně vystihuje celé album. Joe Haley je pán riffů a z posledních měsíců mě napadá snad jen duo David DiSanto / Erik NelsonVektor, které by se s ním mohlo měřit. Ještě více mě však překvapuje, jak snadno je díky němu “The Inherited Repression” poslouchatelné. Z minulých desek Psycroptic si nepamatuji zhola nic, kdežto na novince jsem si hned z kraje našel několik oblíbených skladeb a s opakovanými poslechy jsem si zapamatoval něco od každé písně. Krom fantastické kytary to může být také tím, že Psycroptic citelně zpomalili. Nejde o nic, čeho by se byl důvod bát. Lze však snadno mluvit o větší variabilitě temp po celé délce desky. Způsob, jakým Joe Haley ovládá svou kytaru, je vskutku jedinečný. Na albu se nevyskytují žádná sóla, alespoň ne taková, jak si je běžně představuji. Kličky a zákruty, které Haley předvádí, za sólování ovšem svým způsobem považovat lze, a pak je tedy deska sól plná.

Baskytarista Cameron Grant se úctyhodně drží Haleyho kytary a občas ho doslova pronásleduje i do těch nejsložitějších momentů. Bohužel kvůli tomu nedostal dost prostoru, a tak snad jedině v “Unmasking the Traitors” může na chvíli volně dýchat. Navíc i produkce jasně dává najevo, že o baskytaru tady rozhodně nejde, a ta tak většinu času není moc dobře slyšet. Výbornou práci ovšem odvedl další Haley v kapele, tentokráte David a jeho bicí souprava. Kromě klasických sypaček a dalších death metalových radostí si totiž sem tam dovolí drobné úlety, které pomáhají držet posluchačovu pozornost. Částečně tak napodobuje svého bratra, jelikož ten své úžasné dovednosti také nepoužívá samoúčelně.

Mnozí fanoušci nemohou přenést přes srdce vokalistu Jasona Peppiatta, který nahradil oblíbeného Chalkyho již před mnoha lety. Těžko posoudit, z čeho konkrétně tato nenávist pochází a zda nejde jen o nevraživost k “novému děcku ve třídě”, ovšem na “The Inherited Repression” je Peppiattovo vystupování naprosto bezproblémové. Jeho hlas zní spíše hardcorově a po delším poslechu bohužel také monotónně, ovšem s přihlédnutím k tomu, že se pohybujeme v žánru, kde zpěv nikdy nehrál hlavní roli, si nemůžu stěžovat.

O zvuku alba jsem se už zmínil ve spojitosti s baskytarou, ovšem kromě ní si nemohu na nic stěžovat. Zvuk je krásně čitelný, bicí znějí živě a “přátelsky” (oproti strojové surovosti, kterou bych čekal). Z devíti skladeb je snad jediná o trošku slabší (“From Scribe to Ashes”), ovšem vyvažuje ji velký počet hitovek (“Carriers of the Plague”, “Euphorinasia”, “The Sleepers Have Awoken” a v menší míře všech pět zbývajících skladeb). Celková délka alba jen lehce překračuje 40 minut, což je tak akorát, aby bylo možné snadno udržet pozornost po celou hrací dobu. Pro zpestření se dočkáme i dvou akustických úvodů ve skladbách “Euphorinasia” a “Deprivation”. Zvláště ve druhé zmíněné je akustika vskutku výborná a myslím, že by rozhodně neuškodilo, kdyby se na albu objevovala častěji.

“The Inherited Repression” je tak první album Psycroptic, které jsem si opravdu oblíbil. I s malou znalostí starších alb snadno poznám, že se výraz kapely během posledních pár let citelně změnil. Fanoušci jejich debutu tak nejspíš budou mít těžký boj, zda přijmout novou tvář, či kapelu definitivně zavrhnout. Zvolit druhou možnost by ovšem byla věčná škoda.


Airbourne – No Guts, No Glory

Airbourne - No Guts, No Glory
Země: Austrálie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 8.3.2010
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už to vypadalo, že se AC/DC nedočkají svého následovatale. Ovšem to by se nesměli zjevit Airbourne, kapela, která pochází ze stejné země a má stejný cíl – bláznit na pódiu a hrát do té doby, než to jen půjde.

Co se týče historie Airbourne, tak ta je poměrně krátká, přesto obsáhlá. Prvně o sobě dali vědět už v roce 2004, kdy vyšlo ven EP “Ready to Rock”. První studiové album se jmenuje “Runnin’ Wild” a obsadilo vyšší patra všemožných žebříčků. Tímto albem se Airbourne dostali poměrně vysoko a jejich hitovky se umisťovaly do různých soundtracků. Songy “Too Much, Too Young, Too Fast” nebo “Runnin’ Wild” se staly poměrně žádaným zbožím.

I s pouze dvěma alby Airbourne objíždí svět, momentálně mají v pořadníku Evropu, poté je čeká zámořský kontinent a v létě samozřejmě festivaly. Skupina si zahraje i na velikém Download Festivalu.

Po otvíračce “Born to Kill” poznáte, o co se jedná. Je tu vidět značná inspirace od AC/DC, nezkušený posluchač by nepoznal rozdíl. Dále jsou tu slyšet i prvky další klasiky, Motörhead. Prostě hard rock, jak má být. Hudba od Airbourne zní, jako kdybyste vzali pecky od AC/DC a dali jim modernější kabát. Omlouvám se, že je neustále srovnávam s AC/DC, ale ono to jinak nejde… Prvek Motörhead je výborně poznat ve čtvrté “Raise the Flag”, kde se oproti první trojici vše zrychluje a dostává do trošku tvrdší podoby. Dále není k hudbě co dodat, není tu co popisovat. Vše se odehrává ve stejném duchu a není tu žádny větší výkyv. Hard rocková jízda až do konce. “No Guts, No Glory” je album, které neurazí. Hodí se skvěle k jízdě do auta, na odreagovaní.

Airbourne dokázali, že i v dnešní době vzniká nový kvalitní rock. Toto a předchozí album kapely může opět dotáhnout k rocku i mladší generaci a mlaďoši získají nové vzory. Stejně jako tenkrát, když byl Angus Young vzorem pro naše otce. Airbourne budou určitě vynikat skvělou živou show, na kterou, až bude šance, se budu muset zajít podívat. Uvídíme, jak si povedou v budoucnosti, zda za takových 20 let budou mít status legendy jako právě AC/DC. Co se týče hodnocení, tak pro mě je to jasná šestka. Doby, kdy jsem ujížděl na rocku, už jsou dávno pryč, a proto to na víc než šest není. Klasičtí rockeři tuto desku ovšem ocení více.


The Berzerker – The Reawakening

The Berzerker – The Reawakening
Země: Austrálie
Žánr: grindcore / industrial metal
Datum vydání: 1.9.2008
Label: Berzerker Industries

Tracklist:
01. Wisdom and Corruption
02. Unforgotten Force
03. Caught in the Crossfire
04. The Deception
05. Disassembly Line
06. Evolution of Aggression
07. Your Final Seconds
08. Harvesting a Loved One
09. Internal Examination
10. Spare Parts
11. Spare Parts (Namshubofenki Mix)
12. Spare Parts (Bazooka Mix)
13. Caught in the Crossfire (Zardonic Mix)
14. Spare Parts (Delta 9 Mix)
15. Caught in the Crossfire (Stanley Cupid Mix)
16. Spare Parts (Frazzbass Mix)

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

Austrálie, kontinent klokanů, širých plání a největším počtem úmrtí způsobeného kousnutím žraloka. Ač se možná nemusí na první pohled zdát, na tomto místě se narodilo mnoho skupin s podivnou minulostí, jejichž historie předběhla je samotné. Dneska je čas na špetku extrémních rytmů, po kterých se vaše tělo rozvlní do extrémních kreací. Na scénu přicházejí The Berzerker se svou zatím poslední deskou „The Reawakening“, která vás pošle do márnice s rozkopaným tělem, proraženou lebkou a lehce rozmlácenými ušními bubínky. Každý, kdo někdy slyšel jedno z předchozích děl této bandy australských kojotů, vám jistě potvrdí, že to byla jedna z nejrychlejších sraček, kterou kdy slyšel. Nezbývá, než lehce kývnout hlavou, pokud znáte; pokud ne, neváhejte a začněte poslouchat. Píše se rok 1995 a Luke Kenny, zakládající člen kapely a povoláním vokalista, se úspěšně pokouší remixovat písně od legendárních deathmetalových skupin jako Deicide nebo Morbid Angel, díky čemuž si vysloužil pozornost nejedné vydavatelské společnosti. Právě v těchto počátcích jsou jisté kořeny kapely, které se táhnou až do současnosti.

Formaci lze charakterizovat hned několika způsoby, na jedné straně stojí silné opojení elektronickou hudbou, na druhé inspirace klasickými deathmetalovými kapelami s nádechem grindcoru, což už jen při pomyšlení způsobuje silné slinění v ústech a podlévání očí krví. Sečteno podtrženo, cybergrindová skupina s prvky speedcoru, které velice silně ovlivnily tvář skupiny, ale ještě víc samotný zvuk desky. Dnešní doba je tvrdá, pokud si chce hudebník opravdu užít zisků z prodaných desek, musí si je chtě nechtě vydávat sám. To bylo jasné i těmto „vzteklounům“, a tak v roce 2008 vstupují do studia ve složení Luke Kenny se svými vypečenými vokály, Todd Hansen a jeho zběsilé bicí s efekty techna, uzavřeném Edem Laceyem, který obstarával jak basovou, tak klasickou kytaru, tentokrát však pod hlavičkou vlastního vydavatelství The Berzerker Industries. Po necelém půlroce práce přicházejí s albem, které vás jednoduše pohltí a velice silně se vás bude držet, jedná se totiž o maximálně intenzivní záležitost.

Stěrače stírají, riffy zrychlují, bicí přitvrzují a vokály ještě více vrčí, stejně jako síla, která přímo čiší z alba. Vyspělost desky je znát hned při prvním poslechu, zejména při srovnání s první studiovkou. Nejde ani tak o sílu samotných dejme tomu riffů nebo úderů do bicích, ale také o ducha desky, jak by se to dalo s trochou nadsázky nazvat. Nasranost nezmizela, jen je koncentrována na jiné části, tentokrát už při nahrávání padla ale i nějaká ta myšlenka. Tím samozřejmě nechci říct, že se jedná o nějak výrazně smyslný titul, přeci jenom právě vražedné rytmy a tempo jsou hlavním lákadlem této desky. Ale už to prostě není jen to bezhlavé mlácení a řvaní, co to bylo kdysi. Je jen otázka, co je pro vás lepší, na to už si musíte najít odpověď každý sám. Dohromady tedy celkem deset tracků, přičemž The Berzerker v žádném ani na moment nepoleví a vy si budete připadat jak na metalové horské dráze.

Téměř každý song začíná nějakým úvodním samplem, který je následně ukončen ve většině případů pekelným nasazením bicích, které vás pravděpodobně budou fascinovat nejvíce. Kapela je známá právě díky místy až neuvěřitelné rychlosti bicích, přičemž na dvou deskách z minulosti byly použity automaty, za což hoši sklidili poměrně dost kritiky. Tentokrát je vše ovšem v normálu a Toddova vynikající prstová technika vám nedá spát, stejně jako již zmíněné efekty gabba techna. Jedná se o velice zajímavou kombinaci, není divu, že právě bicí jsou na desce slyšet nejvíce. I přesto je ale zvuk více než vyvážený, i když by si kytary zasloužily také malinko více prostoru, přesto se může spousta rádoby extrémních kapel přiučit, případně si vzít ponaučení, kudy vede ta správná cesta. Znovu připomínám, že se jedná převážně o vkus daného zvráceného jedince. To vše podtrhuje growling Luka, který je zase o nějakou tu třídu výše, což se nevztahuje na tón hlasu, jenž stále chrčí jak umírající medvěd na velice nízkých hodnotách. Pokud se neřadíte mezi posluchače této hudby, jistě oceníte fakt, že vokály nejsou nijak přemrštěné, a pro případné romantiky: Ano, stále jim je rozumět.

Celou desku otevírá píseň „Wisdom and Corruption“. Kdo by čekal nějaké sladké intro, bude asi mírně zmaten, jelikož už zde najdete jisté náznaky pekelného tempa, které však ještě nabude na rychlosti. Dále pokračujeme přes „An Unforgotten Force“, dle mého názoru poměrně nudnou píseň, která si s posluchačem lehce hraje ve střídavých tónech a rychlostech. Šílené bicí, střídají pomalé houpavé rytmy, do čehož ještě proudí elektronické efekty. Pokud přeskočíme pár tracků, dostaneme se k celkem zajímavé skladbě „Evolution of Aggression“, jež je právě jeden z těch zástupců té lepší strany této desky. Píseň „Your Final Seconds“ se naplno projevuje v maniakálních bicích, které místy připomínají hardcore odrůdy techna, zasvěcení jistě hned poznají. Poslední dvě regulérní věci „Internal Examination“ a „Spare Parts“ jsou mými osobními favority na kandidáta nejrychlejšího a nejchytlavějšího songu z celého alba. Ukázku prvního zmiňovaného můžete zhlédnout nad tímto odstavcem. Začátek pomalý, sampl hraje, do toho uklidňující pobouchávání a „jemné“ kytarové brnkání. Během několika vteřin se však rozpoutá peklo, které končí až posledním úderem do činel na konci songu.

The Berzerker

„Spare Parts“ je už o něco jiného kafe, hlasitá píseň, kde je nějaký rytmus absolutně z cesty, zde se jede pouze na maximální stupeň rychlosti a mnohokrát omílané bicí zde hrají první housličky. Dále jsem zmínil remixy. Kdo neholduje extrémní taneční hudbě, případně technu a jeho temnějším odnožím, bude pravděpodobně zhnusen. The Berzerker totiž dali fanouškům několik písní k dispozici, ti si s nimi následně mohli libovolně pohrát, a tak vzniklo celkem šest těchto kusů, které se dostaly na desku. Jak říkám, tyto písně lze najít pouze na speciální verzi, ale vzhledem k tomu, že jsem se nedostal do kontaktu s jinou než digipack verzí, tak si asi nevyberete.

The Berzerker je velice svérázná kapela, buďto ji milujete, nebo nesnášíte (nebo něco mezi, samozřejmě), ale svou vyspělostí, kvalitou zvuku a zběsilostí převyšuje o hlavu drtivou část dnešních kapel. Fanoušek extrémní hudby, který ještě neměl tu čest s australskou partičkou řezníků, by měl okusit alespoň část z jejich tvrdé práce.