Archiv štítku: AUT

Rakousko

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – The Cosmic Trigger: Retriggered

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - The Cosmic Trigger: Retriggered

Země: Rakousko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 12.12.2019
Label: WKN

Hrací doba: 48:56

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand

Der Blutharsch potažmo Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand mám poměrně rád. Jejich nahrávky zde ostatně recenzuji pravidelně a nějak si nevzpomínám, že bych tomu někdy dával pojeb, naopak jsem prakticky vždycky nadšený nebo přinejmenším spokojený. Také v naší sekci reportáží z koncertů se rakouská kultovka několikrát objevila a vždy si odnesla pozitivní kritiku.

Jak tedy vidno, ke kapele nějaký vztah mám. Rozhodně se ale neřadím k fanatikům, kteří potřebují slyšet a vlastnit všechno. Na dlouhohrající desky se vždycky těším, občas si rád poslechnu i nějakou zajímavou kolaboraci. Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand toho ovšem vydávají docela hodně a pravidelně sypou i dost neřadovek. Ty mě už zas tolik nezajímají a k životu je nepotřebuju. Člověk by pak skoro nemusel dělat nic jiného než poslouchat jenom tuhle jedinou skupinu, což úplně nemám zapotřebí, jakkoliv se nepochybně jedná o skvělou skupinu.

Podobně jsem neměl potřebu poslouchat ani „The Cosmic Trigger: Retriggered“, tedy novou verzi skvělé desky „The Cosmic Trigger“ z roku 2013, jejíž křest svého času mimochodem proběhl v Praze. Jediným důvodem, proč jsem se s tím obtěžoval a proč o tom píšu i zde, je zaslané cédéčko na recenzi.

Osobně podobným počinům příliš nefandím a obvykle nemívám motivaci je poslouchat. „The Cosmic Trigger: Retriggered“ není výjimkou – ostatně právě proto mi sepsání recenze trvalo tak dlouho. Zbytečnost tohoto nosiče mi navíc přijde dvojnásobná z toho důvodu, že ono „Retriggered“ ve skutečnosti znamená remixy Geoffroyho Delacroixe, které vyšly už jako bonusy u některých verzích původního „The Cosmic Trigger“ v roce 2013. Sám mám doma černou gramofonovou desku, k níž jsou tyhle remixy přihozeny na kompaktním disku. Ten jsem si mimochodem nikdy v životě nepustil, haha.

Po hudební stránce tedy „The Cosmic Trigger: Retriggered“ nepřináší nic nového. Materiál byl akorát zremasterován, prý i nově nahrán a na téhle verzi se skladby nachází v jiném pořadí. Jde o dostatečnou přidanou hodnotu, aby tohle vydání dávalo smysl? Pro mě osobně jednoznačně ne.


Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Skullflower – A Collaboration

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Skullflower - A Collaboration

Země: Rakousko / Velká Británie
Žánr: psychedelic drone / ambient
Datum vydání: 2.2.2020
Label: WKN

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 35:43

Odkazy Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Skullflower:
web / bandcamp

Albin Julius a jeho kultovní partička aktuálně známá jako Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand (tenhle název mám fakt rád – dobře se na něm honí znaky pro dostatečnou délku recenzí, haha) si čas mezi vlastními řadovkami rádi a pravidelně krátí prostřednictvím kolaboračních počinů. Na kontě už jich mají slušnou řádku, tak asi nemá valného smyslu tu na všechny vzpomínat – beztak si myslím, že příznivci skupiny mají najeté, co je zajímalo, a laici by asi měli přednostně sáhnout po standardních počinech. Pomalu se tedy můžeme vrhnout na ten nejnovější, jejž si Der Blutharsch and the Infinite Church of Leading Hand připsali v letošním roce…

I když… ještě než se skutečně dostaneme k samotné nahrávce s názvem „A Collaboration“, nějaké starší kolaborace se přece jenom bude hodit vzpomenout. Spíše humornou zmínkou budiž „A Collaboration“ z roku 2011 a „A Collaboration“ z roku 2019 kvůli témuž názvu – tehdejší „A Collaboration“ sdíleli Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading HandAluk Todolo respektive Mhönos. Ještě zajímavější nicméně bude připomenout titul „Angel of Darkness“ z roku 2016, a to z toho důvodu, že se na něm Rakušané sešli s britským seskupením Skullflower, s nímž dali dohromady také letošní „A Collaboration“. Jedná se tedy už o druhou spolupráci těchto kapel.

Musím se vám nicméně k něčemu přiznat: ačkoliv se jedná o kolaborační počiny, na nichž se podílí víc než jeden interpret, já osobně to vnímám víc jako věci z katalogu Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, protože právě díky nim ty nahrávky zpravidla poslouchám. Výjimkou budiž pouze ty kolaborace, u nichž si i druhou zúčastněnou kapelu cením vysoko, což byl třeba případ už výše vzpomínané kooperace s Aluk Todolo anebo desky s Wolvennest. Případ Skullflower to však není. Tuhle formaci jsem se nikdy nedonutil si poslechnout, tudíž ji znám pouze z desek sdílených s Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand.

Určitě by se dalo říct, že „A Collaboration“ svým pojetím navazuje na dřívější spolupráci „Angel of Darkness“, akorát ji v určitém smyslu dotahuje ještě o kus dále. Náplní alba je velmi minimalistický ambientní drone. Oproti „Angel of Darkness“ se mi ale novinka zdá ještě minimalističtější, monotónnější a táhlejší. A byť to tak podle takového popisu nemusí na první pohled vypadat, tak také o něco lepší. A přitom už minule to bylo dost dobré. Teď je to skvělé.

Z hudebního hlediska toho samozřejmě na „A Collaboration“ moc k diskuzi není. To nejdůležitější vlastně padlo v předešlém odstavci. Opakuj si: minimalismus, dlouhé monotónní kytarové plochy šperkované psychedelickými klávesami, všechno ale v hodně subtilním podání bez jakýchkoliv výstřelků, které by narušovaly omamný opar nahrávky. Právě v něm tkví ono kouzlo. „A Collaboration“ je hodně meditativní záležitost, jež přímo vybízí k tomu, aby se do ní posluchač ponořil a nechal se pomalu unášet.

Samozřejmě platí, že jestli nepatříte k příznivcům minimalistické muziky, „A Collaboration“ prakticky nemá šanci vás oslovit. Stejně tak jestli si potrpíte na konkrétní motivy, tak tohle asi nedoceníte. Pokud ale dáváte přednost atmosféře a náladotvornosti, pak můžu kolaboraci Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand a Skullflower jen doporučit.


Little Joe (2019)

Little Joe (2019)

Země: Rakousko / Velká Británie / Německo
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / sci-fi

Originální název: Little Joe
Český název: Malý Joe

Režie: Jessica Hausner
Hrají: Emily Beecham, Ben Whishaw, Kerry Fox, Kit Connor

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Evropské koprodukční „sci-fi“ „Little Joe“ mě mimo jiné nalákalo svým tématem. Nemusí se zdát, že by zápletka vystavěná okolo umělého pěstovaní geneticky upravených rostlin měla být něčím zásadně nevšedním, pro někoho snad možná i zábavným. Když se nad tím ale zamyslíte… kolik filmů s podobným zaměřením jste viděli? Mě osobně jich moc nenapadá… vlastně mě jich napadá tak málo, že mě takhle od boku nenapadá ani jeden.

Nadnesené téma a nakonec ani evropská koprodukce (Rakousko / Velká Británie / Německo) samozřejmě neslibovaly nějaký výpravný zážitek nebo nějakou space operu, ale spíš komornější podívanou. Což mi ale vůbec nepřijde na škodu, svým způsobem možná naopak. Vždycky mi bude víc sympatický komorní snímek s nějakou myšlenkou a chytrým scénářem než tupé, jen na instantní efekt vyráběné spektákly. V souvislosti s tím se sluší jedním dechem dodat, že navzdory jakémusi „futuristickému“ nádechu (který je vkusný a drží se při zemi), tématu i sterilnímu prostředí laboratoře, v níž se velká část snímku odehrává, je trochu zavádějící mluvit v souvislosti s „Little Joe“ o sci-fi, protože tuhle škatulku výsledek naplňuje jen formálně a dílčím způsobem. „Little Joe“ je víc drama. Ale to vůbec nevadí. Jen jsem považoval za nutné to říct, abyste od toho nečekali trochu větší science fiction jako já, když je takhle film běžně označován.

Každopádně, hlavní hrdinkou příběhu je Alice (Emily Beecham) – rozvedená mladá matka žijící se svým synem Joem (Kit Connor), jehož samozřejmě miluje, ale přinejmenším stejně, ne-li ještě o kousek víc má ráda také svoje zaměstnání. Pracuje v laboratoři zabývající se pěstováním umělých, geneticky vyšlechtěných rostlin. Z jejího aktuálního projektu, na němž se podílí s kolegou Chrisem (Ben Whishaw – suverénně nejznámější jméno hereckého ansámblu), kouká pořádný úspěch.

Zmiňovaná dvojice totiž šlechtí rostlinku pojmenovanou Little Joe, jejímž účelem je činit svého majitele šťastným, bude-li se o ni dobře starat – udržovat ji v teple, povídat si s ní. Květina totiž s pylem vylučuje látky, které na lidský mozek působí blahodárně a navozují mu pocit štěstí. Projekt vypadá slibně a všechno se vyvíjí dobře… vlastně až moc.

První pochybnosti o tom, že s květinou není něco v pořádku, nadnese jedna spolupracovnice, dříve elitní pěstitelka ústavu, která se po jistých psychických problémech a pobytu v léčebně vrátila zpět do zaměstnání na nižší pozici. Alice si zpočátku nic nepřipouští, protože je na své dítko pyšná, ale postupem času si začíná všímat, jak se mění kolegové v práci, kteří se pylu nadýchali, i její vlastní syn, jemuž jeden exemplář navzdory předpisům donesla domů. Nejde o nějakou zásadní změnu, ale k jisté proměně došlo. Svým způsobem ale Little Joe své poslání plní, poněvadž lidé skutečně nejsou nešťastní. Jen jim dělá největší radost květinu chránit a pomáhat jí v šíření.

Little Joe (2019)

Kromě moc hezkého námětu má „Little Joe“ i další přednosti. Vizuálně je film opravdu pěkný a v souvislosti s tím se může pochlubit také výbornou subtilní atmosférou. Velký kus práce nicméně odvádí také hudba – ta je hodně zvláštní a častokrát napětí navozuje víc ona než samotné události snímku. Čímž se dostávám i k tomu méně příjemnému, a sice že „Little Joe“ diplomaticky řečeno není dokonalý.

Předně musím říct, že příběh nakonec ubíhá nepřekvapivým způsobem a bez výraznějších zvratů. Přijde mi trochu škodu, že se tu víc nehrálo na pocit nejistoty, zdali květina skutečně něco dělá a jestli se to hlavní postavě celé jenom nezdá v rámci nějaké paranoii. S tím souvisí i další věc, a sice že divák je většinu času o krok napřed, už ví a jen čeká, než to zjistí i postavy ve filmu. To nikdy není ideální, ale na druhou stranu to pozitivní dojmy neponižuje tak zásadním způsobem, aby se to nedalo tolerovat.

Little Joe (2019)

Něco podobného se dá říct také o jistých nedostatcích v logice / nepřesnostech. „Little Joe“ po sobě nechá nějaké otazníky – ne v tom dobrém slova smyslu. Pár věcí se mi zdálo přinejlepším zvláštních, což trochu zamrzí u snímku, který má evidentně ambice být chytrý a navíc se ještě snaží držet při zemi a v mezích uvěřitelnosti. Nejde sice o nějaké zásadní boty a obrovské trhliny v logice, ale jakmile člověk trochu přemýšlí (může se to v dnešní době zdát divné, ale fakt ještě žijí poslední zbytky ohroženého druhu diváka, jenž se u sledování nebojí zapnout mozek), nedostatky najde.

Lhal bych nicméně, kdybych tvrdil, že se mi „Little Joe“ nelíbil. Navzdory dílčím prohřeškům se jedná o hodně zajímavý počin, který mě na ty necelé dvě hodinky bavil a i díky jeho náladotvornosti jsem si jej užil. Nebudu vám kecat – kdyby takové věci vznikaly i u nás (když to jde o pár kilometrů na jih v Rakousku, proč by to nemělo jít i tady?), aspoň takové dvě nebo tři za rok, tak bych byl vlastně dost rád.

Little Joe (2019)


Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Brånd - Häxenzijrkell - Seis wies sei - Der Totenrijtt

Země: Rakousko / Německo
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.1.2020
Label: Amor Fati Productions

Hrací doba: 14:02

Odkazy Brånd:
bandcamp

Odkazy Häxenzijrkell:
web / facebook / bandcamp

Poslech splitka „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ byla prakticky povinnost. Na straně A se totiž nachází rakouský projekt Brånd, za nímž stojí VritraKringa. Samotné Kringa sice poslouchám méně, než by si asi zasloužili, ale u Brånd jsem měl pocit, že to bude záležitost přesně podle mého gusta. To něco málo, co jsem letmo poslouchal, mi znělo kurva slibně, takže už chvíli jsem okolo téhle formace kroužil a plánoval jsem zkusit její muziku podrobněji. EP „Urkraft“ z konce loňského roku mi tu zatím leží a čeká na šanci, ale dnes recenzovaný sedmipalec už ignorovat nešel, když se k Brånd na straně B připojují němečtí Häxenzijrkell, jejichž čarodějnický raw black žeru už nějakou dobu. Výsledek rozhodně nezklamal, protože sedmipalec nabízí výtečný materiál od obou zúčastněných skupin.

Začněme s Brånd, jenž se na sedmipalci prezentuje jako ten divnější. „Seis wies sei“ hned na začátku vybalí pořádně ohulenou baskytaru, k níž se záhy přidá neurvalý, možná až trochu punkový black metal se syrovým demáčovým soundem. Navzdory garážovému vyznění je v tom ale cítit charisma, a to nejen díky zastřenému zpívanému vokálu. Postupně se ale skladba uklidňuje a přechází do atmosféričtějších vod. První zvolnění s jedním skvělým zvukovým efektem, na nějž se zanedlouho opět nabalí metalové riffy, je sakra působivé. Po něm „Seis wies sei“ nabízí pošukaný, snad i lehce psychedelický dojezd.

Häxenzijrkell prostřednictvím „Der Totenrijtt“ nijak nepřekvapí, ale to v jejich případě nijak nevadí. Obě kapely spojuje láska k hodně syrovému soundu, Němci však vládnou působivou sabatickou atmosférou, která ani tady nechybí. Přesně to, kvůli čemu jsme si zamilovali nahrávky jako „Des Lasters der Zauberey“ nebo „…von Glut und Wirbelrauch“, nechybí ani tady. Häxenzijrkell jednoduše mají velký talent pracovat s náladou praskajícího ohně uprostřed hlubokých lesů, okolo něhož tančí banda vyznavačů pekelných mocností, aby následně podřízla nebohou oběť pro potěchu všech rohatých démonů. Schopnost navodit trans nebyla téhle kapele cizí již od raných počinů a „Der Totenrijtt“ to opětovně stvrzuje. Tady ani žádný progres není třeba, protože o moc lépe to už nejde.

Dál to asi není třeba rozpitvávat. „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ je výstavní sedmipalec, jehož obě strany za hřích stojí. Povinnost vlastnit.


Relinquished – Addictivities (Pt. 1)

Relinquished - Addictivities (Pt. 1)

Země: Rakousko
Žánr: progressive black / death metal
Datum vydání: 27.12.2018
Label: NRT-Records

Hrací doba: 48:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
NRT-Records / Grand Sounds PR

Rakouští Relinquished jsou dalším z případů nevyžádaného promo CD, o které se nikdo neprosil a které nikdo z nás nemá zájem ani chuť poslouchat. Což o to, do internetové pošty takové záležitosti chodí po desítkách týden co týden, to už jsem se naučil okázale ignorovat, ale když něco přinese osobně paní pošťačka a hodí to do schránky, tak se obtěžuji si to alespoň pustit a případně o tom i něco vyblít sem na stránky, i když při tom poslechu hořce lituji toho, že jsem se uvolil dát někomu adresu kvůli jednom CD, a oni pak dál posílají nechtěné sračky jako právě „Addictivities (Pt. 1)“.

„Addictivities (Pt. 1)“ potažmo Relinquished obecně se na první pohled tváří poměrně ambiciózně, ale můžete okamžitě zklidnit hormon, protože ve skutečnosti se jakýkoliv přesah nebo cokoliv hlubšího odehrává pouze ve vlhkých snech členů kapely. „Addictivities (Pt. 1)“ je dobře vyprodukované (pokud tedy za dobře vyprodukované album budeme chápat moderní sterilní zvuk… řekněme, že dobře optikou metalového mainstreamu) i adekvátně zahrané, ale obsahově je ta deska naprosto prázdná, nijaká, obyčejná, a tudíž i zbytečná.

„Addictivities (Pt. 1)“ je taková ta nahrávka, která sice míchá větší množství stylů, ale ve skutečnosti neumí podat ani jeden z nich pořádně (natožpak jejich kombinaci) a celkově nemá žádný ksicht. V případě Relinquished se bavíme o kombinaci progressive metalu, death metalu a black metalu. Ve všech třech případech jde nicméně jen o formální pojmenování. Na poslední dva jmenované styly je ta muzika nicméně příliš hodná a bezkonfliktní. Zpěvák sice používá growling, ale ani to nijak nepomáhá a nemění nic na dojmu, že ta placka prostě nemá koule.

Ještě vtipnější je tomu říkat progressive metal, poněvadž alba jako „Addictivities (Pt. 1)“ jsou ve skutečnosti pravým opakem progrese. Relinquished se možná snaží, ale jejich snaha se dočista míjí účinkem, když všechno opisují z učebnic a vlastní invenci jejich produkce neviděla ani z rychlíku.

Jedna z písniček na albu se jmenuje „Avalanche of Impressions“, což je paradoxní a humorné zároveň, protože „Addictivities (Pt. 1)“, a to včetně zmiňovaného songu, je přesným opakem laviny dojmů. Dojem z desky přetrvá jen jeden, zato je ale vydatný – poslech byl ztracený čas.


Global Scum – Odium

Global Scum - Odium

Země: Rakousko
Žánr: groove metal
Datum vydání: 19.7.2019
Label: NRT-Records

Hrací doba: 46:16

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
NRT-Records / Grand Sounds PR

Global Scum je rakouský jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Manuel Harlander. Ten údajně získával zkušenosti v nějakých jiných kapelách, ale nakonec prý dle přiložených promo materiálů zvítězila „touha poskytnout prostor své vlastní kreativitě“ v osobní kapele, kteroužto je právě Global Scum. Tyhle oslavné kecy v doprovodném lejstru mě na „Odium“ baví asi ze všeho nejvíc, protože jsou strašně vtipné. Třeba tenhle konkrétně je naprosto směšný s ohledem na to, jak strašně neinvenční a doslova anti-kreativní tohle album je.

Nebudu vás lakovat. Téhle sračky bych se za normálních okolností nedotknul ani dvoumetrovou větví, protože hned na první pohled je vidět, že tohle bude píčovina jak mraky. Jako popravdě řečeno, nejspíš bych si Global Scum ani nikdy nevšimnul, protože groove metal mám totálně v prdeli, ale když mi nějací šulini pošlou CD na recenzi bez optání, tak jim to teda pojebu, když o to tak stojí. Není to ale jen o tom, že bych zrovna tenhle metalový subžánr nevyhledával – jsem si totiž docela jistý, že tohle je o hovně i v rámci stylu.

Neslyšel jsem ani vteřinu hudby a už mi bylo jasné, že tohle bude další z hromady zbytečných a nehorázně nudných kopírek Soulfly, Ektomorf a podobných. Což dá docela rozum, když samotné vzory hrají nudnou muziku samy o sobě po většinu své kariéry. Prvotní dojmy se stoprocentně potvrdily. Stručně a jednoduše se jedná o další generický a nezajímavý kvazi-nasraný groove metal s angažovanými texty. Mám pocit, že tohle snad už každý slyšel stokrát jinde. Asi tak největší invencí Global Scum je přidání několika pasáží naprosto okatě vykradených od Slipknot. Když už dojde na nějakou snahu o vybočení (intro „Lunatic“, elektronika v „Back Beats“), výsledek je trapný úplně stejně jako standardní produkce Global Scum.

Nedokážu si představit, že by „Odium“ dokázalo uspokojit víc než jen dva specifické druhy posluchačů. První skupinou ti, jimž je cca dvanáct let a ještě neobjevili sladké tajemství, že na hudbu lze mít i nějaké nároky. U nich nicméně alespoň existuje naděje, že z toho ještě vyrostou. Druhou skupinou jsou pak lidé bez jakéhokoliv vkusu, jimž k extázi stačí, že tam hraje elektrická kytara a má to alespoň trochu chytlavý rytmus. Pokud ani do jedné z těchto kategorií nezapadáte, pak „Odium“ obejděte obrovským obloukem. Pokud se vám produkce Global Scum líbí, pak do jedné z těchto kategorií spadáte, i když si třeba myslíte, že ne.


Kringa – Feast upon the Gleam

Kringa - Feast upon the Gleam

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2019
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. As Kaleidoscope Patterns Arise
02. Unwind the Gap Anew
03. To Sleep in Vermin Velvet
04. Eroding Passage
05. Cloak of Unbound Fears
06. Eyers of Stone

Hrací doba: 44:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

O Kringa jsem zakopl tak trochu náhodou. Před samotným poslechem jsem se s těmito Rakušany setkával na plakátech tuzemských akcí, kde plnili úlohu supportu pro kapely jako Mgła nebo Misþyrming, a posléze v reportech, kde se na jejich set pravidelně pěla chvála.

Má ignorance byla možná dána i tím, že Kringa až dosud o sobě nedali co do tvorby výrazněji vědět. Portfolio kapely tvořila jen hrstka dem a dvě EP. Už na těch lze ale zřetelně slyšet jejich autentický rukopis. Kapela prolíná prvky druhé blackmetalové vlny s punkovou neurvalostí. Tradiční vyklikané sypačky střídá primitivní polka, ale i pomalejší houpavé linky. Při poslechu si tak nejeden posluchač vzpomene jak na rané, tak pozdní Darkthrone, ale i vrchní představitele finské blackmetalové školy, jako jsou například Horna a Barathrum. Navrch Kringa přidávají specifické vokály, které v čistějších polohách připomenou Urfaust nebo Isengard. V těch ohavnějších pak třeba Mark of the DevilCultes Des ghoules a místy i samotného Attillu Csihara.

Z popisu se může zdát, že se Kringa vezou na trendu soudobých black/punkových projektů. Není tomu úplně tak. Rakušané si to dělají více po svém. Od většiny je dělí zejména specifický drive, který místy připomene klasiku jako Sex Pistols nebo Motörhead, ale i skladatelský talent. Materiál je chytlavý i atmosférický. Kapela totiž dokáže pracovat s gradací a se strukturováním skladeb obecně.

Na „Feast upon the Gleam“ se odklon od zmíněných aspektů nekoná. Kringa spíše pilují to, co bylo nastoleno dřívějšími nahrávkami. Téměř vše je každopádně napsáno pevnější rukou. Jednotlivé elementy jsou na sebe montovány logičtěji a konzistentněji. To lze slyšet hned v prvních dvou skladbách: „As Kaleidoscopic Patterns Arise“ se skvěle přelévá ze staroškolských blackmetalových pasáží do funkčních humpoláckých halekaček a „Unwind the Gap Anew“ v první části perfektně eskaluje z 1-2 rytmu do frenetické sypanice.

Na stejné rovnici se album veze až do konce. I v takto sevřené škatuli však Kringa dokáží být dostatečně variabilní, a tak je každá skladba svým způsobem unikátní. Důkazem budiž například „Cloak of Unbound Fears“ se skoro prog-rockově znějícími pasážemi. Poměrnou nedotaženost cítím jen u dvou nejdelších skladeb alba (čtvrtá a šestá), které si pro sebe berou až moc času, avšak během něj nejsou vyburcovány do totálního šílenství jako zbytek materiálu.

Právě tato mánie, kterou „Feast upon the Gleam“ evokuje, nutí desku ohrávat dokola. Momenty, jako je třeba vyřvaný řádek „The darkness is churning“ z „To Sleep in Vermin Velvet“, nutí protáčet oči a chytat za neviditelné pomeranče. Podobných momentů je na albu do sytosti a i navzdory tomu, že by materiálu slušela spíše stopáž něco nad třicet minut, lze první dlouhohrající počin Kringa jednoznačně doporučit. Takto svérázný přístup k černému kovu se totiž dnes hledá těžko.


Our Survival Depends on Us – Melting the Ice in the Hearts of Men

Our Survival Depends on Us - Melting the Ice in the Hearts of Men

Země: Rakousko
Žánr: atmospheric metal
Datum vydání: 8.2.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Galahad
02. Gold and Silver
03. Song of the Lower Classes
04. Sky Burial

Hrací doba: 46:34

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Musím se přiznat, že o existenci rakouské formace Our Survival Depends on Us jsem až donedávna neměl ani tušení. Přestože třeba v minulosti vydali splitko s mými oblíbenci Der Blutharsch a přestože už nějakou chvíli kotví pod značkou Ván Records, jejichž činnost docela sleduju. Proto mě trochu překvapilo, že skupina funguje již od konce devadesátých let a že letošní deska „Melting the Ice in the Hearts of Men“ je už čtvrtým dlouhohrajícím počinem. O to příjemnějším překvapením bylo naše první setkání, poněvadž letošní řadovka mě hodně zaujala hned na první poslech…

A i ty následující poslechy ukázaly, že se nejednalo o nějaké chvilkové poblouznění, že „Melting the Ice in the Hearts of Men“ je opravdu povedená záležitost, která s postupem času naopak ještě vystoupala o kousek víc. A to je samozřejmě vždycky dobré znamení. Možná, že někteří z vás už kouzlo Our Survival Depends on Us objevili dávno a teď jen kroutí hlavou, že jsem zas jednou sto let za opicemi, ale pokud jste podobně jako já až doteď žili v blahé nevědomosti, pokusím se vám v krátkosti vysvětlit, proč byste si měli tuhle nahrávku poslechnout.

„Melting the Ice in the Hearts of Men“ je trochu zvláštní v jedné věci. Na první pohled se tváří, že půjde o další atmosférickou hudební odysseu. Co jiného by také člověk čekal od alba, na němž se nacházejí jen čtyři písně, z nichž i ta nejkratší docela pohodlně přesahuje deset minut. Jde ovšem o trochu klamavý dojem. Osobně bych řekl, že „Melting the Ice in the Hearts of Men“ je nejen tohle, ale zároveň navzdory očekávání i v jádru písničková deska. Ne v tom smyslu, že by se tu objevovala jednoduchá písňová struktura, v níž se pravidelně střídají sloky a refrény, ale spíš v tom smyslu, že je příjemně zpěvná a vlastně docela přístupná. Což však není myšleno negativně, protože se rozhodně nejedná o hloupou muziku.

Možná to vypadá trochu zmateně, ale výsledná deska zmatená rozhodně není, naopak zní dost přirozeně. To máte totiž tak… skladby jsou dlouhé, netriviálně strukturované a chytře budované, mnohdy i krásně vygradované jako třeba v případě „Gold and Silver“. Ten punc písničkovosti tomu dodávají dvě věci.

Předně jde o čisté a poměrně líbivé (není myšleno pejorativně) vokály, které mají blíž spíš někam k pozdějším Amorphis. Zpěv hraje na „Melting the Ice in the Hearts of Men“ výraznou roli a také patří k přednostem alba. Písně jako „Galahad“ nebo „Song of the Lower Classes“ jsou podány fakt extrémně dobře a některé ty pěvecké linky prostě nejde dostat z hlavy. Už nějakou dobu se mi nestalo, že bych takhle v duchu prozpěvoval pasáže nějaké desky jako v případě „Melting the Ice in the Hearts of Men“. Což jistě bude souviset i s tím, že neposlouchám moc chytlavé hudby, ale tím je to lepší, že se něco takového podařilo u nahrávky, která není prvoplánově chytlavá nebo banální.

Our Survival Depends on Us

Tu druhou věc už jsem zmínil nepřímo. Měl jsem na mysli množství skutečně dobrých a jednoduše zapamatovatelných momentů, díky nimž leze „Melting the Ice in the Hearts of Men“ do ucha hodně lehce. Záchytných bodů je hromada, což u takto dlouhých skladeb nebývá pravidlem, a člověk si prakticky okamžitě najde své oblíbené pasáže, na něž se může s dalšími poslechy těšit. Ke cti Our Survival Depends on Us slouží skutečnost, že i tyto jsou napsané dost chytře na to, aby jen tak neomrzely.

Jistě se na „Melting the Ice in the Hearts of Men“ najdou i chvilky, které mi nepřijdou úplně stoprocentní, ale v tomhle případě jsem ochoten je tolerovat, jelikož to pozitivní po mém soudu jednoznačně převažuje. A to jsem ještě nezmínil pár dalších vychytávek, jako třeba že občas si Our Survival Depends on Us sáhnou až někam k tribalu. Jednoduše tu je co objevovat. Za mě velké doporučení.


Hagzissa – They Ride Along

Hagzissa - They Ride Along

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Die Pforte (A Speech Above the Moor)
02. Irrsinnsdimensionen (A Bath Amidst the Wells)
03. Moonshine Glance (An Iron Seed in Sour Soil)
04. Searing Effigy
05. They Ride Along on the Howling Winds!
06. The Nightshade Wilderness
07. Atavist Kama Aconite Trance
08. There, Draw a Circle!

Hrací doba: 40:25

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Pilotní demosnímek rakouských Hagzissa z roku 2017 mě poměrně bavil. Kapela, v níž se scházejí členové Kringa anebo Whiskey Ritual, tehdy nabídla dvacetiminutový počin o čtyřech skladbách zabalených v hodně přidušeném undergroundovém zvuku, z něhož se konkrétnější motivy na první poslech tahaly dost těžce. Vzpomínám si, že jsem se s tou nahrávkou docela pral, ale nakonec si to všechno sedlo, konečně jsem pochopil a ve finále jsem si poslech tohoto počinu (původně pojmenovaného „Promo 2017“, v pozdější reedici u Iron Bonehead jako „Demo 2017“) dost užil.

Na první řadovku Hagzissa jsem se tedy dost těšil. Sliboval jsem si od ní další přísun čarodějnického zaříkávání, atmosféru pohanských sabatů alpských bosorek, folklóru a primitivní magie. Na demu jsem si to nakonec našel, a právě proto se mi nakonec tolik zalíbil. O to větší jsem měl od „They Ride Along“ očekávání, která se naneštěstí nepodařilo naplnit. Jak moc mě demosnímek svého času nadchnul, tak těžce mě první řadovka nakonec zklamala.

Na první pohled se to může zdát docela podivné. Vždyť polovinu desky tvoří materiál, jenž se objevil už na demosnímku. A to by v tom byl čert, aby ty čtyři nové songy byly tak hrozné, že by to dojebalo kompletní dojem. Ony nejsou… Problém tkví v tom, že mě na „They Ride Along“ vůbec nebaví ani ty nové, ani ty starší písničky.

Demo i řadovku svorně otvírá „Die Pforte (A Speech Above the Moor)“. Stejný název i hudba, a přesto se vlastně jedná o úplně jiné skladby. Hagzissa totiž na „They Ride Along“ citelně „vylepšili“ zvuk, s jehož pročištěním se pro mě vytratilo veškeré kouzlo. Zvuková a leckdy i skladatelská primitivnost na demosnímku dotvářely celkový koncept a všechno dohromady to sedělo. Nyní znějí Hagzissa dost stravitelně a ukazuje se, že spousta riffů zní v tomhle podání strašně humpolácky. V těch nejhorších místech mě dokonce napadlo, že tohle už je skoro regulérní agro, a to si pište, že tohle je kurva urážka.

Pokud se budeme chtít bavit, co dobrého na „They Ride Along“ zbývá, prakticky mohu ukázat jen na občasné atmosférické prvky nebo samply jako třeba ve středu „Irrsinnsdimensionen (A Bath Amidst the Wells)“ nebo v závěrech „Moonshine Glance (An Iron Seed in Sour Soil)“ a „They Ride Along on the Howling Winds!“. Ale to je bohužel strašně málo.

Asi pochopím, bude-li vám to celé znít trochu malicherně, že čistě kvůli zvuku pohřbím celou desku, přestože obsahuje materiál, který se mi kdysi s formálně horším zvukem líbil. Nemůžu si ale pomoct, prostě to tak nějak cítím. „They Ride Along“ mě jednoduše vůbec, ale vůbec nebaví poslouchat a zklamání se prostě ubránit nedokážu.

Upřímně dost pochybuji, že by se někdy Hagzissa vydali opačnou cestou a namířili si to zpátky ke špinavému demo soundu. Na základě tohoto předpokladu si dovolím tvrdit, že Rakušané pro mě asi zůstanou kapelou jediné nahrávky, kterou si tu a tam pustím, ale jejich další tvorba mě už nejspíš nebude moc zajímat. Až někdy vydají další album, možná ho ze zvědavosti zkusím. Třeba nebudu mít po zkušenosti s „They Ride Along“ takové nároky a zalíbí se mi to víc, třeba to dopadne stejně. Pro dnešek to ale ukončím s tím, že debutovou desku Hagzissa už si s největší pravděpodobností nikdy v životě nepustím.


Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Wish I Weren’t Here

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - Wish I Weren't Here

Země: Rakousko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 10.3.2019
Label: WKN

Tracklist:
01. Evil
02. Wish I Weren’t Here
03. All One
04. Make Me See the Light
05. Just Because I Can
06. My Soul Rests Free
07. Forgotten
08. He Is Here
09. O Lord

Hrací doba: 40:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand

Stává se docela často, že s přibývajícími roky kapely zvolňují tempo a už nemají potřebu vydávat nová alba s takovou rychlostí, jako to třeba dělaly v dřívějších érách své kariéry. Samozřejmě se nejedná o model, který by byl aplikovatelný vždy a na všechny. Někdy se stává, že se daná skupina nežene do překotného vydávání nových desek již od svých počátků, jindy se zase stává, že i v pozdějších fázích jejich historie některým formacím nevysychá inspirace ani nedochází chuť tvořit. A pokud se tato trvající skladatelská potence potkává s odpovídající kvalitou materiálu, pak se jedná o vysoce sympatickou věc. Což je přesně případ Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand.

Der Blutharsch lze samozřejmě považovat za kultovní kapelu, která sice působila v minoritních žánrech (co do popularity), ale zanechala na nich velký otisk a má za sebou davy oddaných posluchačů. Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand navazují se ctí a nezaslouží si o nic menší respekt. Už jen proto, že Albin Julius a jeho kumpáni jsou stále při chuti a zásobují fanoušky jednou povedenou nahrávkou za druhou.

Schválně sledujte se mnou. Loni jsem tu recenzoval zajímavou kolaboračku „Desire“White Hills. O rok dříve vyšla deska „What Makes You Prey“. Ještě rok předtím psych-rocková jízda „Such & Ordnung“. Ještě ten rok předtím řadovka „Joyride“. A když ubereme ještě dva roky, dostáváme se už k majstrštyku „The Cosmic Trigger“. A to ani nemluvím o tom, že v mezičase vyšla i hromádka neřadových počinů. Ta kadence tam prostě je, a co je nejlepší – kvalita taktéž. Ani letošní rok se bez nového releasu Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand neobejde a chce se dodat – naštěstí. Pokud vám totiž poslední počiny kapely šmakují, rozhodně nebudete zklamáni ani z „Wish I Weren‘t Here“.

„Wish I Weren‘t Here“ zcela jistě není nejsilnějším počinem Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, ale stále si drží tu fazónu, má skvělou atmosféru, několik excelentních skladeb a celkově opiový psychedelický opar posluchače obepne se suverenitou a jistotou, na jakou jsme u téhle rakouské party zvyklí.

Songy jako „Wish I Weren‘t Here“, „Make Me See the Light“, „Just Because I Can“, „Forgotten“ (zprvu nenápadný, ale přece jenom asi vrchol alba) nebo „O Lord“ prostě mají velké kouzlo a Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand jejich prostřednictvím jednoznačně ukazují, že jsou stále při síle. Většina dalších písniček jsou věci, které pravidelného posluchače asi moc nepřekvapí, ale pořád mají něco do sebe a v rámci desky baví. Jako celek se tedy „Wish I Weren‘t Here“ poslouchá jedna báseň, pořád u toho cítím určité uspokojení (bez dvojsmyslů) a aktuálně si tu nahrávku pouštím rád. Jedinou slabší položkou je sedmá „My Soul Rests Free“, bez níž bych se asi v klidu obešel, ale ani ona mě neobtěžuje takovým způsobem, abych ji musel přeskakovat.

Když bych to měl tedy shrnout, řekl bych, že „Wish I Weren‘t Here“ je mocně v cajku. Novinka je méně experimentální než třeba „What Makes You Prey“, ani to není takový rokec jako „Sucht & Ordnung“, je méně klávesová než „Joyride“… jinými slovy jsou to Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand zase o malinko jinak, a přitom stále sví. Jejich charakteristický feeling si „Wish I Weren‘t Here“ v sobě určitě nese, takže to prostě chceš slyšet.