Archiv štítku: AUT

Rakousko

White Hills / Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Desire

White Hills and Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - Desire

Země: USA / Rakousko
Žánr: krautrock
Datum vydání: 17.2.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Nom de guerre
02. Await the Moon
03. Desire
04. SFG
05. Lover

Hrací doba: 23:07

Odkazy White Hills:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Sure Shot Worx

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand je název dlouhý jak týden před výplatou, ale pro vydání s názvem „Desire“ stále není kompletní. Na tomhle minialbu se totiž rakouská multi-žánrová kultovka spojila s newyorskými psychedeliky White Hills a až obě kapely dohromady stvořili tohle fialové EP o pěti skladbách.

I když může být trochu otázka, nakolik se skutečně jedná o spojení dvou kapel. Mám totiž takový dojem, že Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand v tomto případě zastupuje pouze Albin Julius. Ten je samozřejmě hlavní postavou a tahounem formace a rozhodně je legitimní říct, že ta skupina je jeho, ale i tak tahle domněnka nejspíš stojí za zmínku. Nepřijde mi totiž, že bych na „Desire“ slyšel cokoliv, co by nasvědčovalo, že zde hraje celá aktuální sestava Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand. Tento dojem nakonec i podporuje fakt, že na fotce k tomuhle vydání je pouze Albin*.

[*EDIT: Má domněnka se nakonec ukázala jako lichá, na nahrávce se totiž podíleli i další členové Der Blutharsch…]

A když už jsme u těch zmínek o něčem, co za zmínku stojí, jistě mohu hned vzápětí zmínit další drobnost. Nejde totiž o první spolupráci obou formací. V roce 2010, kdy se ještě Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand nazývali prostě Der Blutharsch, totiž s White Hills sdíleli sedmipalcový asfalt s názvem „Today I Want to Catch Clouds“ (pokud je vám tenhle titul povědomý, pak ano, stejně se jmenovala i pozdější kompilačka z roku 2014). V případě „Desire“ jde ovšem evidentně o jinou formu spolupráce, jelikož nový materiál je společným dílem obou seskupení.

Nyní už ale přejděme přímo k aktuálnímu nosiči. Pod obálkou s fialovým srdcem tepe muzika, jejíž nálada podobně fialově psychedelická. Řečeno trochu srozumitelnějším jazykem, Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand a White Hills se potkávají na poli psychedelického rocku nebo, chcete-li, krautrocku. A to zní hodně slibně. Jednoznačné nadšení však na místě není.

Abychom se špatně nepochopili – „Desire“ vůbec není špatná nahrávka, naopak jde o dobré EP. Akorát mám pocit, že by mohlo být ještě o něco lepší a uhrančivější. Tento názor plyne především z toho, že místy je minialbum možná až příliš ospalé. A když tohle říkám, mám na mysli kupříkladu druhou „Await the Moon“. Určitě není zlá a některé vedlejší motivy jsou hezké, ale její ústřední linie je přespříliš suchá a…

…a jednoduše nedokáže zachytit svého posluchače takovým způsobem, jakým se to daří úvodní „Nom de guerre“ a titulní „Desire“. Obě táhne dopředu hypnotická výrazná baskytara, jejímuž kouzlu lze jen těžko nepodlehnout. Rytmika je ostatně jednou z hlavních zbraní psychedelické muziky – nabídne-li někdo uhrančivou rytmickou linku, má už pomalu z půlky vyhráno. Tyhle dvě písně to opětovně do puntíku potvrzují.

White Hills

Dost se mi líbí i čtvrtá „SFG“, která se jako jediná na počinu obejde bez vokálů a vlastně i přízviska rock, ačkoliv „Desire“ není rockové v tom pravém slova smyslu jako celek. Každopádně, tahle skladba stojí čistě na ambientních vesmírných zvucích a je to moc velká paráda, takhle si to rozhodně nechám líbit! Naopak finální „Lover“ je zase o něco slabší a z tohoto ohledu bych ji zařadil nikoliv po bok „Await the Moon“, ale ještě o něco níže…

Vzato kolem a kolem tedy „Desire“ nabízí tři skvělé písně, jednu neurážející a jednu slabší. Což je právě ten důvod, proč jsem výše prohlásil, že není na místě jednoznačné nadšení. Na druhou stranu, ocenit můžeme celkovou atmosféru počinu, která je krásně psychedelicky rozpitá a její mlhavý opar mám před očima ve stejné barvě jako srdce na obalu. Propojení vizuální, jakkoliv v tomto případě docela jednoduché, a hudební stránky tedy funguje velmi uspokojivě. Což je – navzdory výtkám – nakonec i můj celkový dojem z „Desire“: uspokojení.

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand


Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Abigor - Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.1.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. All Hail Darkness and Evil
02. Sword of Silence
03. Black Death Sathanas – Our Lord’s Arrival
04. The Cold Breath of Satan
05. None Before Him
06. Olden Days
07. Hymn to the Flaming Void
08. Christ’s Descent into Hell
09. Ancient Fog of Evil

Hrací doba: 36:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Abigor patří ke kapelám, jejichž tvorby jsem si vždy cenil. Ať už jde o starší věci z devadesátých let anebo pozdější experimentování, vždy mi jejich přístup v jistých ohledech imponoval. Ačkoliv mám mezi jejich alby některé oblíbenější kusy a jiné méně (což nejspíš ani nemůže být jinak), snad u žádného předchozího dlouhohrajícího počinu jsem nemohl tvrdit, že bych v něm neviděl a neslyšel vysoké kvality. A o to víc mě mrzí, že u „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ mám pochyby…

Největší hodnotu na „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má pro mne obálka, kterou – společně s „Nachthymnen (From the Twilight Kingdom)“, „Supreme Immortal Art“, „Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)“ a EP „Orkblut – The Retaliation“ – považuji za jednu z nejlepší, jaká se kdy na nahrávce Abigor objevila. O hudební náplni nahrávky už však takto pozitivně smýšlet nedokážu.

Abigor již dopředu ohlásili, že „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ nebude pokračovat v avantgardně laděném pojetí černého kovu, jak jej Rakušané předvádějí po svém návratu na scénu v roce 2006 a na desce „Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)“, jež byla poslední před rozpadem kapely. To je sám o sobě poměrně zajímavý krok a osobně jsem byl zvědav, co z toho vyleze.

Už jen z principu takového rozhodnutí lze samozřejmě chápat, že „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ postrádá rafinovanost a komplexnost tvorby Abigor posledních let. To je v pohodě, tím spíš že to neplatí úplně dogmaticky (k tomu se ještě dostaneme). Horší už mi ale přijde, že albu navzdory jeho syrovosti chybí i atmosféra, která by se mohla alespoň přiblížit magii Abigor z devadesátých let, ani tu není zběsilost a autentičnost jako třeba na minialbu „Apokalypse“. A přitom vše nasvědčuje tomu, že Rakušané se chtěli přiblížit svému já z půle devadesátých let – vždyť i vnitřní grafika „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ mi okamžitě připomněla dlouhohrající debut „Verwüstung / Invoke the Dark Age“ z roku 1994. Jednoduše si nemohu pomoct, novinka na mě působí jako pokus o vzkříšení něčeho, co už je dávno pryč. A takový pokus nemusí vyjít ani skupině jako Abigor.

Samozřejmě, že zpočátku jsem takový pocit neměl, zvlášť když jde o formaci formátu Abigor, a myslel jsem si, že je nutno „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ řádně naposlouchat. Že je něco opravdu špatně, jsem si uvědomil v momentě, kdy mi došlo, že jsem desku zkoušel poslouchat již nejednou a dost často jsem vypínal i někde v polovině, ačkoliv počin trvá jen 36 minut.

Abigor

Jistou úroveň si „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ samozřejmě drží, přece jenom se bavíme o kapele, která obecně vzato patří k vůdčím ve svém stylu, nikoliv o lokální kutálce. Stejně tak lze říct, že si počin udržuje rukopis Abigor, jenž se projevuje přinejmenším v charakteristicky vrstvené kytarové složce – ta je někdy tak zamotaná, že by se některé pasáže uživily i v novější tvorbě, ačkoliv chce album vyznávat spíš zpátečnictví.

To je snad asi nejzajímavější vlastnost novinky – že se album tváří jako návrat do minulosti, jímž nakonec je, aniž by vysloveně popíralo nedávný vývoj. Nicméně to trochu vypadá, jako kdyby „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ odkazovalo na všechny dosavadní tváře Abigor (ale nejvíc na tu starší), a přitom mu chybělo charisma kterékoliv z nich. Jako celek deska nedostává nárokům, jaké je podle mě nutné klást na legendy tohoto kalibru, jakkoliv u začínající skupiny bychom takovému albu možná zatleskali.

Ze skladeb se mi zdá nejzajímavější druhá „Sword of Silence“, kde se objeví jeden výborný kytarový motiv (bohužel jen nakrátko) a zahuštěný závěr konečně přinese kýženou porci atmosféry. Své momenty má i „Black Death Sathanas – Our Lord’s Arrival“, „Olden Days“ anebo „Hymn to the Flaming Void“. Ale i navzdory jistým dílčím kladům stále platí již řečené – „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ nedokáže poskytnout takový posluchačský zážitek jako dřívější alba Abigor. Může to znít banálně, ale tentokrát to tam prostě není. A to říkám jako někdo, pro koho byli Abigor vždycky kult jak noha.


Druhý pohled (Onotius):

Mrtvolný závan devadesátek – tak by se dal shrnout kabátek, do něhož Abigor umisťují své desáté dlouhohrající album. Nečekejte ale žádné laciné sentimentální primitivismy – tihle Rakušané svůj výlet historií rámují veškerým důvtipem, co za dobu své existence nasbírali. Propracované kompozice a technické kytarové pasáže podporované o drtivé bicí tak dostávají ještě průbojnější zvuk, který věru evokuje onu předem avizovanou primordialitu takových stařičkých Ulver, a to je jednoznačně ku prospěchu věci. Nová deska je nekompromisním, zároveň ale nesmírně propracovaným, nářezem. Dýchá z ní oddanost a je jednoduše fenomenální.

Abigor

„Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ obnažuje naprosté kořeny černého žánru, zároveň se ale neutápí v planém ohraném sentimentálním riffování, naopak servíruje koktejl tak neskutečně pikantní a návykový, že by se jím člověk nejraději naléval po hektolitrech. Abigor jsou ale záměrně uměření a dávají nám jen něco přes půl hodiny hrací doby. O to je nahrávka ve výsledku koncentrovanější. Jde až na dřeň a s až hmatatelnou upřímností. Od úvodní „All Hail Darkness and Evil“ po „Ancient Fog of Evil“ je člověk uhranut silnými nápady a perfektním provedením. Nemluvě o tom, že jakmile dozní poslední tón této pohlcující syrové tryzny, člověk má chuť si to okamžitě zopakovat. Nu, zkrátka a dobře, není ještě ani konec února a už tady máme prvního kandidáta na desku roku. On nám ten rok nezačíná nakonec až tak špatně, co myslíte?


The Devil & the Universe – Folk Horror

The Devil & the Universe - Folk Horror

Země: Rakousko
Žánr: occult darkwave
Datum vydání: 22.9.2017
Label: aufnahme + wiedergabe

Tracklist:
01. Alchemical Landscape
02. Willow Dance
03. The Ash Tree
04. A Fiend in the Furrows
05. Black Harvest
06. Wyrd
07. The Church of the Goat
08. When We Were Trees

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
web / facebook

Abych řekl pravdu, minulé album The Devil & the Universe ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Neřekl bych, že „Benedicere“ bylo špatné. Mělo myšlenku, mělo svou atmosféru i své momenty. Což v tomto případě není jen prázdnou frázičkou, poněvadž některé skladby byly úžasné a bez sebemenších obav se mohly postavit na roveň tomu nejvýraznějšímu z předešlé tvorby rakouských okultních kozofilů. Jako celek mě ovšem „Benedicere“ na zadek úplně neposadilo a tento stav nakonec nezměnil ani delší časový horizont, jak jsem nadhazoval na konci dobové recenze. Ačkoliv jsem si tedy několik konkrétních písní z desky oblíbil, ve finále se jedná o nahrávku, která mě ze všech řadových počinů The Devil & the Universe oslovuje nejméně.

Uběhly dva roky a všechno je najednou jinak. The Devil & the Universe ani loni nevynechali svou tradici vydání EPčka na Valpuržinu noc, ale „Walpern – Redux“ jsem tentokrát okázale ignoroval. Následná čtvrtá dlouhohrající deska „Folk Horror“ ovšem vydatně vynahrazuje méně zajímavé minialbum i nechává zapomenout mouchy předešlé „celovečerní“ nahrávky. Ashley Dayour, David Pfister a Stefan Elsbacher se totiž tentokrát opravdu vytáhli a po zralé úvaze podpořené četnou řádkou poslechů usuzuji, že hned zezačátku lze do pléna hodit kacířskou myšlenku, zdali se náhodou nejedná o doposud nejlepší album The Devil & the Universe

Možná si říkáte, jestli jsem náhodou nespadnul na šišku – fakt je to lepší než třeba majstrštyk jako „Haunted Summer“? Já vím, že je to dost silné tvrzení, však to netvrdím se stoprocentní jistotou, pouze nahlas uvažuji, abych ilustroval své nadšení z „Folk Horror“. Poslední počin mě totiž fakt hodně baví, dokáže navodit specifickou náladu, vlastně na něm neslyším žádná hluchá místa a navíc – The Devil & the Universe opětovně dokázali stvořit několik famózních písní. Některé takové songy se objevily na doposud každé řadovce a skupiny a ta nejnovější naštěstí tradici nepřerušuje.

Kdybych měl své favority vybrat, nemusím o tom nijak dlouho přemýšlet. „Willow Dance“, „Black Harvest“ a desetiminutová „The Church of the Goat“ prostě nemají chybu – všechny tři dokážou nabídnout úžasnou atmosféru, řádku bravurních motivů a nápadů, které utkví a člověk je z hlavy jen tak nedostane (už několikrát jsem se přistihl, jak si v práci broukám melodie z „Willow Dance“ a „Black Harvest“, haha), aniž by se jednalo o cokoliv podbízivého nebo jednoduchého, co by se zanedlouho obehrálo. Co víc si přát…?

The Devil & the Universe

…že by třeba větší počet povedených skladeb? No počkat, to jsme si asi špatně rozuměli – ten zbytek totiž není ani náhodou špatný! Taková „The Ash Tree“ je za zmiňovanou trojicí vrcholů jen v těsném závěsu. „Alchemical Landscape“, „A Fiend in the Furrows“ a „Wyrd“ jsou skvělé atmosférické kousky. Finální „When We Were Trees“ se snad jako jediná výrazněji vrhá do ambientnějších vod, ale ke konci se také zvrhne a nabídne i hybnější pasáž. Což mě tak napadá, že právě možná tohle bude jeden z těch důvodů, proč mě „Folk Horror“ tolik baví. The Devil & the Universe mě vždycky bavili víc právě v téhle poloze, zatímco v té (dark)ambientní jsem cítil určité rezervy a… jednoduše znám na tyhle minimalistické náladotvorné plochy lepší kapely. „Folk Horror“ ovšem tuhle tvář formace dost upozaďuje a naopak se soustředí především na to, co mám na The Devil & the Universe nejradši. A když se pak ambient objeví jen na chvíli, funguje v tomhle případě lépe.

Tak či onak si myslím, že The Devil & the Universe na „Folk Horror“ skutečně zabodovali. Samozřejmě už dříve nebylo pochyb o tom, že jde o mimořádně talentovanou skupinu, ale je potěšující, že si Rakušané svou auru, kvalitativní i náladovou, stále dokážou držet. Co vás budu dále zdržovat – tohle je jednoduše skvělá záležitost a rozhodně byste ji měli slyšet.


Hagzissa – Demo 2017

Hagzissa - Demo 2017

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 22:08

Odkazy:

V dnešní malé (nikoliv však druhořadé) recenzi se podíváme na další blackmetalové zlo-demo. Tentokrát svou pozornost zaměříme na začínající rakouskou formaci Hagzissa, která na jaře do světa vypustila svou prvotinu. Nejprve se tak stalo na Apríla vlastním nákladem limitovaném na pouhých 50 audiokazet pod názvem „Promo 2017“. Tato edice má černobílý obal, a pokud ji někdo vlastní, tak mu gratuluji a závidím. Pro nás komerční sráče pak počin znovu vydali Iron Bonehead Productions, jejichž kazeta má ten samý přebal vyvedený ve fialové barvě. Zde limitace činí 300 kopií a edice nese název „Demo 2017“.

Zajímavý je pohled do sestavy Hagzissa, protože ono se nejedná o zas až tak začátečnickou formaci. Respektive jméno nové samozřejmě je, ale nestojí za ním muzikanti bez zkušeností. Hned dva členové se totiž rekrutují z blackmetalové kapely Kringa, kterou už předpokládám znáte, přinejmenším díky četnému koncertování v České republice včetně vystoupení na akcích jako Prague Death Mass či Phantoms of Pilsen. Dalšího borce zase najdete v řadách Whiskey Ritual a v koncertní sestavě Stormnatt, což také nejsou neznámá jména.

Takové okolnosti značí, že asi nebude třeba obávat se o alespoň elementární úroveň kvality, a poslech demosnímku to potvrzuje. Hagzissa valí těžce syrový špinavý black metal s garážovým zvukem. Nesázejí ovšem na agresi či nenávist, soustředí se spíše na atmosféru nočních alpských hvozdů a rituály místních bosorek. Ve zvukovém marastu lze zaslechnout množství kvákavého zaříkávání, fanatického vytí i rituálního zaklínání. Až tohle posluchač nalezne, najednou začnou náladově dávat smysl i riffy skladeb jako „They Ride Along the Howling Winds!“ a všechny dílky skládačky konečně zapadnou na své místo.

Zpočátku se demosnímek tváří poměrně obyčejně a přišel mi v cajku, ale nic zvláštního jsem v něm neslyšel. Chvíli mi trvalo, než jsem si z toho dokázal vytáhnout tuhle spodní vrstvu, díky níž to konečně sepnulo a já mohl prvotinu Hagzissa plně (d)ocenit. Nemyslete si ovšem, že jde o takový ten klasický případ, kdy recenzent něco poslouchá tak dlouho, než si na to konečně zvykne a začne se mu to takzvaně „líbit“. Zde se skutečně jednalo o pozvolné pronikání do esence nahrávky, bez jejíhož uchopení to dává jen poloviční smysl. A kdoví jestli aspoň poloviční…

Možná, že v tomto hledání budete rychlejší než já a uslyšíte spodní proudy hned. Ale tohle nejsou závody – někdy je cesta důležitější než cíl, ale v tomto případě je cíl nadřazen cestě, tudíž jde jen o to k němu dojít. Možná, že nedojdete a kouzlo neobjevíte, takže vám bude připadat, že tady melu nehorázné píčoviny. Taky možnost. Ale tak už to chodí. Za sebe mohu říct jen to, že mě demo Hagzissa baví a stálo mi za koupi.


Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – What Makes You Pray

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - What Makes You Pray

Země: Rakousko
Žánr: krautrock / experimental
Datum vydání: 16.10.2017
Label: WKN

Tracklist:
01. Shine
02. Wolf on Your Threshold
03. You Bring Low
04. El Ocaso
05. Land of Free
06. Interludio
07. What Makes You Pray
08. Right
09. Time

Hrací doba: 46:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand

Zevrubně se rozepisovat o tom, jak Der Blutharsch – respektive nyní již Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – směřují svou hudební dráhu do vod psychedelického rocku, je už snad docela zbytečné. Především z toho důvodu, že tento přerod byl nejpozději na předchozím albu dokonán, takže se zdálo, že asi nemá moc smysl vnímat tuhle rakouskou formaci okolo Albina Juliuse jinak než jako psychedelicky rockovou kapelu. Rozhodně však stojí za to se rozepsat o tom, když Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand vydávají novou desku. Právě to se stane již zanedlouho, protože na 16. října je naplánován nový počin s názvem „What Makes You Pray“ – nejvyšší čas se podívat na to, co od novinky můžete očekávat!

Minulá řadovka „Sucht & Ordnung“ byla fantastická. V dobové recenzi jsem ji řádně nacenil a upřímně řečeno – ani s téměř ročním odstupem bych svá tehdejší slova chvály nebral zpátky, protože ta fošna maká přímo neskutečně i zpětně, i když už ji má posluchač zmáknutou pomalu zpaměti. Ale tak kurva, to přece není žádná novinka, vždyť Der Blutharsch (and the Infinite Church of the Leading Hand) byli vždycky skupinou, která dokázala do světa pouštět úžasnou muziku, která se jen tak neoposlouchá.

A co nejdůležitější – „What Makes You Pray“ status hudebně božské formace opětovně a s naprostým přehledem potvrzuje. Ne snad, že by to bylo překvapení, člověk už pomalu nic jiného než vytříbenou kvalitu od Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand ani neočekává, přesto setsakra potěší, když to můžu zopakovat. A hlavně když si zase můžu užít porci ohromně strhující muziky, v jejímž případě není nutné mírnit nadšení a opatrně volit diplomatická vyjádření. „What Makes You Pray“ je zasraně skvělé a vůbec nemám pochyb o tom, že v recenzi na další album Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand budu aktuální novinku rekapitulovat stejným způsobem jako před chvílí „Sucht & Ordnung“ – že Albin Julius a spol. prostě nestřílejí vedle a vždycky dokážou přijít s nahrávkou, jejíž charisma a poutavost nevyprchává po několika letmých posleších.

Příjemné na tom je, že se kapela ani neopakuje. Opět můžeme srovnat s loňskou deskou. „Sucht & Ordnung“ bylo hodně rock’n’roll a šlapalo ďábelštěji než kdysi armáda kurev na E55. „What Makes You Pray“ je oproti tomu mnohem víc „kraut“, není tak přímočaré, dokonce i trochu nabourává onu tezi, že psychedelický rock už tvorbě skupiny vládne. Novinka se nebojí ani experimentu a v mnohém si při poslechu budete moct vzpomenout i na některé starší počiny Der Blutharsch. Což letité příznivce zajisté potěší.

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand

Jestli bych mohl „What Makes You Pray“ něco vytýkat, tak snad jedině to, že svůj vrchol posluchači předhodí hned na úvod. Nechápejte mě špatně, i v dalších fázích deska nabízí excelentní skladby, jenže „Shine“ je naprosté hudební blaho, které musí zahřát u srdíčka každého milovníka monotónní hypnotické hudby. Celých dvanáct minut jede základní pomalý rytmus, okolo nějž vyrůstá množství dalších odboček, nových motivů a náznaků, z nichž některé jsou tak skvostné, až skoro zamrzí, že nedostaly větší prostor. Ano, mám na mysli především klávesové nuance v pozadí – jak je tam člověk objeví, tak u některých je to pomalu na orgasmus. Nicméně Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand jsou natolik dobří, že si evidentně mohou s klidem dovolit „plýtvat“ nápady.

Nechci vám vykecávat úplně všechno, ale aby na mě někdo neměl hemzy, že jsem zbytek alba odbyl prostým sdělením, že je to také super, zkusím alespoň heslovitě zmínit několik dalších písní. „Wolf on Your Threshold“ volí podobný přístup jako „Shine“, akorát se nerozrostla do takové délky (lehce nad pět minut) a „vedlejší“ motivy rozvíjené okolo hlavní linky jsou o něco nápadnější. Dost si cením i rockovější „Land of Free“, která navazuje na styl předchozí řadovky, titulní temnotu „What Makes You Pray“ nebo závěrečnou experimentálnější sedmiminutovku „Time“, v níž se Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand otřou i o hlukové plochy.

Nejdůležitější je ovšem celkový dojem a ten se nachází hodně vysoko. „What Makes You Pray“ je obrovská paráda napěchovaná pohlcující atmosférou podanou v excelentní skladatelské formě a se spoustou výtečných nápadů. Posluchači s otevřenou hlavou by tohle rozhodně neměli vynechat!


Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Sucht & Ordnung

Der Blutharsch - Sucht & Ordnung

Země: Rakousko
Žánr: krautrock / psychedelic rock
Datum vydání: 1.12.2016
Label: WKN

Tracklist:
01. S&O track 1
02. S&O track 2
03. S&O track 3

Hrací doba: 28:21

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch

Der Blutharsch – anebo také Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, chcete-li – je kapela, která se dnes bezesporu může chlubit kultovním statusem. Ačkoliv formálně vzato nefunguje zas až tak dlouho – letos je tomu přesně dvacet let od doby, co vyšla první bezejmenná deska –, o jejím vlivu a významu snad není nutno pochybovat či diskutovat. A to vše se navíc povedlo i navzdory tomu, že Albin Julius se svými kumpány v průběhu let razantně změnili styl. V jistém momentě opustili martial industrial a další experimentální žánry a elegantně sami sebe transformovali v psychedelicky rockovou jízdu. Naopak by se dalo diskutovat spíš o tom, zdali Der Blutharsch v téhle poloze nejsou snad ještě poutavější než kdykoliv předtím.

Přijde mi, že letošní novinka „Sucht & Ordnung“ v tomto duchu nejenže pokračuje, ale snad jej dotahuje úplně nejdále v novodobé historii Der Blutharsch. Zatímco na předcházejících albech stále byly cítit dozvuky někdejšího experimentování, „Sucht & Ordnung“ je krystalicky čistá psychedelie, skoro by se až chtělo říct, že je to esence krautrockového žánru. Takovéhle tvrzení nechápejte nijak špatně, protože jsem to tak vůbec nemyslel, právě naopak! „Sucht & Ordnung“ je v té svojí žánrové čistotě doslova okouzlující a Der Blutharsch zde neztratili ani zbla ze své poutavosti. Ano, chápete to zcela správně, tímhle jsem skutečně chtěl říct, že novinka je úžasná a je doslova radost to poslouchat, jak nádherně opojné to je.

Formální popis náplně „Sucht & Ordnung“ nijak složitý není. Základy všech tří kompozic samozřejmě stojí na monumentální tepající rytmice, která je samozřejmě monotónní, jak kážou stylová pravidla. Ale tak to je to správně a přesně takhle to u rockové psychedelie přece všichni chceme, protože jak se do tohohle soundu člověk jednou zamiluje, už nikdy nebude mít dost. A nad touhle hypnotickou archetypální rytmikou pak létají další nástroje, z nichž nejvýraznější je u současných Der Blutharsch kvílející kytara. Naopak klávesy na „Sucht & Ordnung“ odvádějí spíše černou práci vzadu a příliš do popředí nevystupují, s radostí nabídnou nějaký nadrogovaný motiv, ale hlavní slovo si většinou neberou. Jenže: a) to nijak nevadí, poněvadž je deska skvělá tak jako tak; b) to jen potvrzuje myšlenku, že právě v rockovém hávu se nyní Der Blutharsch cítí nejpohodlněji.

Dle daného receptu jsou víceméně vystavěny všechny tři přítomné písně – které jsou samozřejmě nepojmenované, jak je Der Blutharsch odjakživa zvykem. První je instrumentálka, jež nabídne hned několik vrcholů, k nimž dochází ukázkovou gradací. Sólová kytara je naprosto boží, rytmicko-klávesová pasáž v půlce skladby je úchvatná a následný zlom do poslední třetiny rovněž nemá chybu. Ve velkém stylu ovšem pokračuje i dvojka, která je oproti své předchůdkyni zpočátku poněkud rozvážnější, rytmus je pomalejší a hutnější. Poprvé se také objeví deklamační ženský vokál v němčině a snad už nepřekvapí, že to má opět šťávu. Přibližně v polovině písně se pak objeví jedno z největších překvapení „Sucht & Ordnung“ – v momentě, kdy už vás monotónní rytmus bezpečně ukolébá, zničehonic nastoupí kurevsky zběsilá sypačka, po jejímž konci se song začne odvíjet zase odznova a v jiném duchu. Ani v nejmenším to ale nepůsobí nějak nepatřičně, vlastně je to strašně super.

Der Blutharsch

Básnění o poslední, více jak 13minutové skladbě už by snad bylo nošením dříví do lesa. Po darkambientním intru, při němž si lze vzdáleně vzpomenout na jistá zákoutí rané tvorby Der Blutharsch, nastoupí další mocná psychedelická jízda. V první části se nachází jedna z těch pasáží, kde se o hlavní melodie starají spíš klávesy, ale zanedlouho opět začne zpívat kytara (obrazně) a po ní i Marthynna (ta už doslovně). Kompozice se postupně zahušťuje, jede se v jednom tempu, ale tlak se stupňuje až k pomyslnému vrcholu ve dvanácté minutě, po němž následuje krátké doznívání.

„Sucht & Ordnung“ nemá ani půlhodinovou hrací dobu, ale o to intenzivnější poslech je. A víc k tomu vlastně není moc co dodat, protože to nejdůležitější už jsem dávno řekl – je radost to poslouchat. Na albu není žádné hluché místečko, všechno maká na sto procent a celé je to ohromně strhující. Jasně, pokud někdo uctívá staré Der Blutharsch a nic jiného nechce poslouchat, tak to možná nesežere, jelikož – to si řekněme upřímně – dnes už je to vlastně docela jiná kapela. Myslím ale, že zrovna Der Blutharsch měli vždycky dostatečně „open-minded“ publikum, takže by snad problém být neměl. A z druhé strany – milujete-li psychedelický rock, pak „Sucht & Ordnung“ nesmíte minout.


Der Blutharsch, Do Shaska!, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Der Blutharsch

Datum: 15.10.2016
Místo: Praha, Komunitní centrum na Žižkově
Účinkující: Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, Do Shaska!, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – které si pro potřeby dnešního povídání dovolím familiárně nazývat pouze Der Blutharsch – v osvědčeném Komunitním centru na Žižkově a.k.a. Žižkostele, toť kombinace skutečně lákavá. Sice jsem si původně nebyl na sto procent jistý, zdali budu moct dorazit, ale naštěstí vše klaplo, pročež mi nic nebránilo, abych šel otestovat, jací Albin Julius a jeho parta živě budou. Byť Det Blutharsch nejsou v Praze žádnou novinkou a kapela zde vystoupila již několikrát (však také vyšla živá alba se záznamy pražských koncertů nebo v naší metropoli proběhl křest desky „The Cosmic Trigger“), já osobně jsem to vždy nějakým způsobem projebal. O to větší je pak důvod to napravit!

Jako první se slova ujímá domácí projekt Do Shaska!, jenž předvedl svůj rituální standard – což v překladu znamená, že to nebylo vůbec špatné. Experimentální míchanice industrialu, tribal rytmů a mnohdy až chytlavých beatů fungovala parádně. Výslednému dojmu pak vydatně pomáhala i zajímavá videoprojekce – místy atmosférická, místy patřičně zvrhlá, takřka vždy ale funkční. Navíc je znát, že se nejedná o pouhé nahodilé promítání obrazů, ale že je vizuální i audio stránka propojena a jedna druhou doplňuje. Sice byla škoda, že projekce mířila přesně na hranu mezi stěnou a stropem, tudíž byla jakoby „zlomená“ v půli, ale lze to chápat, poněvadž na tomto místě to asi lépe udělat nešlo, když prostor na ochozu za skupinou už okupovala nástrojová výbava Der Blutharsch. Možná bych si ještě dovolil rýpnout, že Do Shaska! samotní by na pódiu vypadali ještě působivěji, pokud by byli všichni oblečeni do černých kuten a kápí, nikoliv jen polovina sestavy. Nicméně hudebně i atmosféricky skvělé, tma tomu slušela a nijak nevadilo, že většina přítomného publika v tuto dobu jen seděla na postranních lavicích. Vzato kolem a kolem tedy velmi dobré a citlivě zvolený support kapele jako Der Blutharsch – jiný než hlavní tahák, ale adekvátní.

Přestávka netrvala dlouho – vlastně stačilo, jen aby Do Shaska! vyklidili pole své dosavadní působnosti, jelikož pro Der Blutharsch již bylo vše nachystáno. Jak jsem výše naznačil, Albin Julius a spol. nehráli na podlaze u lidí, nýbrž vedle sebe na kruhovém ochozu, který obepíná plochu uprostřed kostela. Kapela (s výjimkou zpěvačky) oháknutá do bílých košil s černou kravatou se na ochozu rozestavila následovně: po vnějších stranách kytara vlevo a baskytara vpravo, vedle nich směrem ke středu dvakrát klávesy / vokál a veprostřed bicí. A v takovéto podobě se Der Blutharsch jali na nějakou tu hodinu kostel vytrhnout z aktuální galaxie a všechny přítomné odnést někam pryč.

Der Blutharsch

Nebylo žádným překvapením, že se vystoupení neslo v psychedelických rytmech krautrocku, ale to je za mě zcela v pořádku. Zvlášť když to funguje tak náramným způsobem, jakým to fungovalo v Žižkostele. Některé momenty neměly daleko k regulérnímu transu, Der Blutharsch působivě stahovali smyčku kolem krku pomocí monotónních psychedelických ploch a dařilo se jim tvořit ohromně opojnou atmosféru. Asi nejvíce mě zasáhlo provedení sedmé skladby z desky „When Did Wonderland End?“, která byla v nynější úpravě dočista jiná. Nemýlím-li se, tak zazněla třeba i ukázka z nadcházejícího alba „Sucht & Ordnung“ (těšme se na prosinec!), ale varlata do ohně bych za tohle tvrzení asi nedal.

Pochválit mohu i vizuální stránku, jež hrála nedílnou roli. Nešlo ovšem o žádné divadlo, vlastně to bylo vcelku jednoduché – hustá mlha (naštěstí nikoliv přehnaně hustá, byť i takhle byl občas problém některé hudebníky vidět), skrze niž prosvítalo několik tenkých paprsků barevného světla ze dvou reflektorů. Vše dohromady ovšem bylo naprosto strhující.

Na druhou stranu, úplně bezchybné vystoupení Der Blutharsch nebylo, trochu mi vadily dvě věci. Tou první byla hluchá místa mezi jednotlivými písněmi. Rakušané dokázali ve skladbách hypnotizovat, udržovat v člověku skutečné napětí, při němž nešlo dělat nic jiného než vnímat samotnou hudbu, co nejintenzivněji to šlo. Jakmile však napětí s koncem skladby povolilo, přišel potlesk publika a pak chvíle vzduchoprázdna a ticha, než začal další kus. Náladu se sice vždy podařilo nahodit zase nazpátek, ale bez pauz by byl zážitek dle mého ještě koncentrovanější.

Dalším neduhem pak byl zvuk, který mi nepřišel zrovna dokonalý (diplomaticky řečeno) a v průběhu setu i trochu kolísal. Obecně vzato byla příliš nahlas kytara, jejíž zvuk přehlušoval vše okolo; naopak klávesy by zasloužily být o poznání vytaženější a vokál hlavního principála Albina nebyl slyšet vůbec. Sice je pravda, že mikrofon stejně používal jen zřídka, protože když už zpěv, tak jej obstarávala Marthynna (ta byla v jednu chvíli rovněž takřka neslyšitelná, o chvíli později zas tak nahlas, že když přitlačila na pilu, rvalo to uši), ale i tak škoda. Nicméně nevýrazné klapky zamrzely nejvíc, byť třeba hlasitost bicí mohla jít taktéž ještě o chlup nahoru.

Der Blutharsch

Jenže ani zmiňované překážky nedokázaly přebít onu výše velebenou atmosféru, jež byla skutečně nezemská. Může se to zdát prapodivné, ale fakt bych se nebál říct, že koncert Der Blutharsch byl po boku syrového zla od Sortilegia prozatím tím nejlepším, co jsem letos živě spatřil. Troufalé? Možná, ale kdybyste byli na místě, jistě by vám to rovněž uhranulo natolik, že byste mi dali za pravdu!

Der Blutharsch nakonec byli tak skvělí, že jsem po jejich konci ani neměl náladu si zážitek ředit dalším vystoupením v podání domácích Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, kteří se ve sklepě starali o roli „pokapely“ (dle vzoru předkapela). Z povinnosti jsem si vyslechl thereminové intro a jednu píseň, počkal si na první tóny příčné flétny a pak se vydal vstříc noční Praze respektive její městské hromadné dopravě. Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip se sice netvářili špatně a zjevně měli vůli předvést svůj psychedelický rock s odpovídající dávkou kvality a nasazení, ale já jsem bohužel neměl vůli jejich snažení sledovat. Do Shaska! a především Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand mi k naprosté spokojenosti ten večer jednoduše stačili.


Proll Guns – Horseflesh BBQ

Proll Guns - Horseflesh BBQ

Země: Rakousko
Žánr: thrash’n’roll
Datum vydání: 29.1.2016
Label: NRT-Records

Tracklist:
01. Texas Banjo Massacre
02. Horseflesh Barbecue
03. From Texas to Hell
04. Bloodgun Blues
05. Fucking Troublemaker
06. Reno Gang
07. Lookin’ Out My Backdoor [Creedence Clearwater Revival cover]
08. The Revolver
09. Execution
10. Southern Slavery

Hrací doba: 42:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
NRT-Records / Grand Sounds PR

Dovolím si tvrdit, že našemu běžnému čtenáři bude jméno Proll Guns zcela neznámé, takže mi hned takhle z fleku dovolte několik obligátních keců o kapele. Proll Guns pocházejí z rakouského Salzburgu a jejich vznik se datuje k roku 2013. Hned v prvním roce fungování vydali demo „And the Western Blood“, na nějž navazovalo debutové album stejného jména. Hned od prvních vteřin poslechu mě však napadlo, že Proll Guns není kapela pocházející z končin našich jižních sousedů, ale celková stylizace a hudební náplň by sváděla spíš na americký Texas. Důvod? Jak jižanskou atmosférou, tak lehkým odkazem na legendární Panteru je hudba této skupiny hezky načichlá.

Přestože druhé řadové album Proll Guns vyšlo již začátkem letošního roku, přesněji řečeno 29. ledna, tak aniž bych chtěl omlouvat svou nedochvilnost se sepsáním recenze, nad níž jsem seděl hezkých pár měsíců, tak si myslím, že právě v tomto období je hudba této čtveřice – a tím pádem také tento článek – daleko aktuálnější. Léto, zahradní párty a grilovačky k sobě jednoznačně patří a tvorba Proll Guns by se právě v takovém období mohla dost dobře hodit. Už při pohledu na název desky, který zní „Horseflesh BBQ“, by se dalo alespoň rámcově říct, kudy se hudba této sebranky ubírá.

Samozřejmě, hádat přesnou hudební škatuli jen z názvu alba není jednoduché, ale když si k tomu alespoň letmo projdete názvy skladeb, je jasný minimálně fakt, že se pánové neberou příliš vážně a hrají spíš odlehčenou formu metalové hudby, která má hlavně bavit. A právě tento fakt přihrává tezi, že v létě má hudba Proll Guns mnohem větší uplatnění. Sama kapela svůj styl nazývá jako „rock ‘n’ western roll metal“, takže je patrné, že žádná hlubokomyslná témata se v textech opravdu řešit nebudou a vlastně to ani není zapotřebí. Nedokážu si totiž představit, že by se v jižansky uvolněném thrash / groove metalu mělo zpívat o něčem vážném. Na „Horseflesh BBQ“ se to tedy hemží klasickou kombinací pro chlapy, takže chlast a holky. Stačí se podívat na klipy z živých vystoupení, při kterých pánové na pódiu vybavili dvojicí ženštin Miss Candy Rose a Miss Sherly Colt, jejichž hlavním úkolem je vlnit se a být tak potěšením pro mužské osazenstvo publika.

Na základě doposud uvedeného je jasné, že od „Horseflesh BBQ“ nelze čekat zázraky a že to je jedno klišé vedle druhého. Hlavními atributy tvorby Proll Guns jsou jednoduché, zpěvné vály s přímočarými kytarami, přehlednou rytmikou, která nepřekáží, a celkově odlehčená atmosféra. Tu umocňují jak texty, tak občasné odkazy na westernovou hudbu, špetka barového blues a místy i country. Dokonce i banjo si v několika písních najde své opodstatněné místo v konečném mixu. S tím mimochodem pomáhal Tue Madsen, což je na metalovém rybníčku docela velká ryba, jež má za sebou spolupráci s Moonspell, Heaven Shall Burn a asi tunou dalších jmen. Díky němu je zajištěna technická úroveň „Horseflesh BBQ“, které se poslouchá úplně v pohodě. Kytary jsou ostré, vytažené dopředu, rytmika je slyšet a rezonuje tím správným způsobem a úplně vpředu se nachází uřvaný, tak akorát agresivní vokál basáka Evila Eda, jemuž sekunduje kytarista The Burner.

Přestože jsou jednotlivé skladby samy o sobě dobře poslouchatelné a dokážu si je opravdu živě představit na nějaké kalbě, tak jsem měl později občas problém „Horseflesh BBQ“ dát na jeden zátah, protože v několika případech se hrací doba dané písně natáhla až k naprosto zbytečným pěti minutám. Spolu s takto jednoduchou hudbou prostě lépe fungují krátké tříminutové vály, kde se střihnou dvě, tři sloky, hodí se mezi ně refrén a je vymalováno. Účel taková stavba písní splní úplně v pohodě a není potřeba nic vymýšlet. Přesto se poslech „Horseflesh BBQ“ dá přečkat. Tedy pokud jej nehodláte točit do zblbnutí, protože si nedokážu představit, že by mělo bavit na dlouhé týdny.

Díky pohodovým jízdám jako skladbě titulní, „From Texas to Hell“ či zpěvné hitovce „Fucking Troublemakers“ ten čas minimálně prvních pár poslechů ubíhá vážně hezky a bez závažných zádrhelů. Ono má totiž „Horseflesh BBQ“ dost silný drajv a koule, což v podání podobně laděných skupin znamená dvě věci. Že je o zábavu postaráno a že odpůrci zámořského agra nejhrubšího zrna, kam by se bez ostychu daly zařadit všechny tyhle jižanské, Jackem Danielsem načichlé motorkářské skupiny pro tvrdé chlapy, radši ruce pryč.

Proll Guns

Já však s touto hudbou čas od času nemám problém, takže nemám problém si napříč seznamem kompozic najít další povedené kusy. Příjemný je střed alba, kde se usídlila vlezlá „Reno Gang“ s rockovými vyhrávkami, které pročišťují thrashové kytary a agresivní vokál. Překvapila taky hned následující „Looking Out My Backdoor“, což není nic menšího než předělávka od Creedence Clearwater Revival. S touto písní se Proll Guns porvali po svém a není to vůbec špatný pokus, jejž jsem se před prvním poslechem obával. Ovšem pokaždé když tuhle píseň slyším, tak si vzpomenu spíš na vypitou verzi Children of Bodom, která se mi zamlouvá o něco více.

Jak to jen shrnout… Jako koláž k jiné práci je „Horseflesh BBQ“ albem, jemuž se nedá nic vytknout, protože pokud si chcete jen tak podvědomě klepat nohou do rytmu, tak není co řešit. Na nějaké soustředěné poslechy však Proll Guns mistři nebudou, protože stačí si na ten jejich „rock ‘n’ western roll metal“ navyknout prostřednictvím prvních tří písní a po zbylých třicet minut trvání desky vás nemá co překvapit. A to je samozřejmě nezanedbatelný nedostatek, protože životnost této nahrávky se tak v mém případě ztenčila na dobu kratší než jeden týden. Pak to ani ta všudypřítomná pohoda nemůže zachránit… ale tak už to bývá, není každý den posvícení.


Nachtmahr – Kampfbereit

Nachtmahr - Kampfbereit

Země: Rakousko
Žánr: EBM / industrial
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Trisol

Tracklist:
01. Tanzt für mich
02. Strenge Liebe
03. Gegen den Strom
04. Kampfbereit
05. Wir sind die Toten
06. Stahlgewitter
07. Burning Bridges
08. Entfache dieses Feuer
09. Krieg und Frieden
10. Tempus fugit
11. Unsterbliche Opfer

Hrací doba: 45:14

Odkazy:
web / facebook / twitter

Thomas Rainer zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří se neradi nudí a radši neustále makají na nové muzice. Zatímco nějací frajeři dokážou kutit jednu placku deset let, jiní to do lidí hrnou pravidelně a co dva roky pustí ven nové CDčko. Jmenovaný Rakušan patří jednoznačně do druhé jmenované množiny. A aby toho náhodou neměl málo, tak působí hned ve dvou zavedených, aktivních a pravidelně koncertujících kapelách. Hlavní působištěm jsou asi stále L’âme immortelle fungující od půlky 90. let. Ti jsou na gotické scéně už dávno profláklým pojmem… čímž neříkám, že jsou dobří. Pro mě je ta kapela neposlouchatelná, protože je to úplně kýčovitá vyjebanost.

Před nějakými deseti lety se ovšem Rainer pustil do vedlejšího, na tanečnější elektroniku orientovaného projektu Nachtmahr, jenž brzy přerostl v druhou regulérní skupinu. O tom svědčí už jen diskografie, která aktuálně čítá již šest dlouhohrajících položek. Počínaje letopočtem 2008 vychází s železnou pravidelností každý sudý rok nová placka (akorát v roce 2009 se tam vklínilo ještě jedno album „navíc“) a ani letošek není výjimkou. A hned na začátek si lze položit otázku, zdali se i na novince „Kampfbereit“ pořád daří držet nastavenou kvalitu. Inu, jak se to vezme. V porovnání s předcházejícím „Feindbild“ – ano; v porovnání s ještě starší tvorbou – ne.

Když jsem svého času na Nachtmahr narazil, měl jsem z toho docela radost. Bylo to akorát tak krátce potom, co jsem začal elektronickou muziku poslouchat aktivněji, takže jsem to všechno hltal horem dolem úplně stejně jako kdysi v dětství, když jsem začínal poslouchat heavy metal a byl jsem lidově řečeno v piči ze všeho, kde hrála kytara. Postupem času, když si člověk utvořil trochu přehled, si samozřejmě lze všimnout toho, že Nachtmahr zas až taková pecka není a že se v podobných žánrech najdou mnohem lepší záležitosti. Ale ta první alba jsou i přes několik trochu jalových momentů stále minimálně slušná a nemám s nimi problém ani dnes. Rozhodně se Nachtmahr nedá upřít, že mají na kontě pár proklatě dobrých hitovek, jež si pořád pustím s chutí.

Nicméně čím novější deska, tím méně se mi muzika Nachtmahr zamlouvá. Ještě „Veni vidi vici“ z roku 2012 bylo takříkajíc v cajku a pár povedených fláků se zde rozhodně našlo. Minulé „Feindbild“ mi ovšem koule příliš netrhalo, a i když jsem to v dobové recenzi zas tak moc nezdissoval, s větším odstupem času jsem si uvědomil, že mě to album vlastně vůbec nebaví a že některé momenty mě dokonce vyloženě serou. A nemlich to samé se dá prohlásit i o nejnovějším „Kampfbereit“.

Jeden z hlavních problémů „Kampfbereit“ vidím v absenci skutečně výrazných skladeb. Nebudeme si nic nalhávat, tvorba Nachtmahr se v posledních letech zvrhla v pohodlnou tucající rutinu, která by zoufale potřebovala nějaké ultimátní hity, jaké člověku uvíznou v hlavě hned na první poslech. Ale marná sláva, žádnou takovou pecku jako namátkou „Tanzdiktator“„Alle Lust will Ewigkeit“, „Can You Feel the Beat?“ ze „Semper fidelis“ či „Ich bin“„Veni vidi vici“ na „Kampfbereit“ prostě neslyším. Abych nekecal, tak je pravda, že sem tam nějaký kousek docela solidně šlape, což se týká kupříkladu hned úvodní dvojice „Tanzt für mich“ a „Strenge Liebe“, ale takový ten echt hit mi chybí. Prostě je to na úrovni odvedené řemeslo, ale nic navíc.

Nachtmahr

No, a druhý velký problém pak vidím v tom, že některé tracky mě především v refrénech tak trochu serou, jelikož začínají zavánět nepříjemným kýčem. Jistě, tu a tam se něco takového objevovalo i na starších nahrávkách (právě to jsem měl na mysli, když jsem výše zmiňoval ty jalové momenty), ale na těch novějších albech mi ta koncentrace blbých motivů přijde už moc vysoká na to, aby se nad tím dalo přivřít oko. Ke cti „Kampfbereit“ sice slouží, že „Feindbild“ v tomto ohledu bylo ještě o něco horší, ale to nic nemění na tom, že třeba refrény „Burning Bridges“ nebo „Entfache dieses Feuer“ bych já osobně okamžitě vyrazil, kdybych měl tu možnost.

Může to znít trochu hnusně, ale když tak „Kampfbereit“ poslouchám, tak si říkám, že Nachtmahr jsou dnes už vlastně zábavnější vizuálně než hudebně. To zase musím férově uznat, že ta jejich říšská stylizace říznutá erotikou, v níž se to jen hemží sexy roštěnkama v upnutých uniformách (a občas i bez nich), mě hodně baví a líbí se mi. Nicméně hudebně tam ten pokles jednoduše cítím.

Nachtmahr - Kampfbereit

Jasně, obecně vzato je „Kampfbereit“ stále stravitelné a víceméně bezproblémové album. Pár momentů je sice trochu na draka, ale vzato kolem a kolem se to poslechnout dá. Na druhou stranu, ten poslech jsem si nijak zvlášť neužíval, díky čemuž jaksi postrádám důvod k trávení času právě s touhle deskou. Nabízí se ovšem filozofická otázka, nakolik je chyba v samotné kapele a nakolik spíš v jejích posluchačích. Co si budeme nalhávat, Nachtmahr mají solidně velkou a hlavně loajální fanouškovskou základnu, která jim zatleská (vlastně už tleská) i za „Kampfbereit“, tak proč by se otravovali s vymýšlením něčeho nového, když jim lidi budou lízat prdele i za rutinní alba. Z mého pohledu se však skupina začala ubírat cestou, která mě baví čím dál méně…

P. S. Nepopírám však, že i to nejhorší z dílny Nachtmahr je pořád ještě zlaté proti čemukoliv od L’âme immortelle. Ta patetická sračka se fakt nedá!


The Devil & the Universe – Walpern III – Hexenforst

The Devil & the Universe - Walpern III - Hexenforst

Země: Rakousko
Žánr: dark ambient / ritual
Datum vydání: 30.4.2016
Label: aufnahme + wiedergabe

Hrací doba: 15:51

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rakouský nezmar Ashley Dayour na nic moc nečeká a své příznivce pravidelně zásobuje novou muzikou i několikrát do roka. Neuběhl ani půlrok od vydání „Benedicere“, třetího alba kozlích okultistů The Devil & the Universe, a už je tady nový počin, jejž Dayour se svým společníkem Davidem Pfisterem a dalšími kumpány naservírovali na Valpuržinu noc.

Jak vidno, z vydávání EPček právě na „čarodky“ si The Devil & the Universe již udělali tradici – už jen z názvu nového minialba, v němž se nachází číslovka III, je zřejmé, že se tohle neděje prvně. Vše začalo s „Walpern“ v roce 2014, loni pak vyšlo „Walpern II – The Blocksberg Sessions“ a nyní „Kozlíci“ servírují „Walpern III – Hexenforst“, které stejně jako jeho předchůdce disponuje skvělým přebalem (rozhodně nelze přehlédnout i jednotný styl a barevné ladění – super!).

„Walpern III – Hexenforst“ nabízí celkem čtyři nové skladby… nebo respektive spíš tři a jeden starší v novém hávu. Vše otvírá titulní „Hexenforst“, což je značně minimalistický dark ambient. U The Devil & the Universe jsem měl vždycky radši spíš ty trochu „rozvernější“ věci, na dark ambient přeci jen existují i lepší experti, nicméně zrovna „Hexenforst“ mě baví a minimálně střední pasáž s mystickým, skoro až ethno nádechem je velice zajímavá. Vrchol EP ovšem přichází ve druhé „Aconitum“, v níž The Devil & the Universe nabídnou uhrančivý beztextový vokál a rituální rytmiku. Kombinace je to ve své podstatě jednoduchá, ale má to obrovský účinek a atmosféra okamžitě zhoustne. Zrovna tahle skladba je prostě skvělá, a když nic jiného, tak minimálně ona sama za slyšení stojí.

Následuje „Osculum Infame III (Hexenforst Mix)“, což je ve skutečnosti „Osculum Infame (Part II – Shemhamforash)“„Walpern II – The Blocksberg Sessions“ s odlišným mixem. Nová verze působí mírně elektroničtěji, ale ta původní víc „kopala“ a přišla mi taková neodbytnější. V „Osculum Infame III (Hexenforst Mix)“ byly navíc, zdá se mi, trochu upozaděny industriální ruchy, což mi rovněž přijde poněkud škoda. Nicméně vzato kolem a kolem jsou to změny spíše kosmetické a zas až tak drastický rozdíl to není. A z tohoto úhlu pohledu tedy v nové verzi nevidím zas až tak velké opodstatnění. Finální „Atropa Belladonna“ je pak opětovně darkambientním minimalismem, jenž toho už zas tolik neřeší. Ve dvou třetinách se zde objeví jedna jednoduchá, leč velmi pěkná melodie, kterážto by si zasloužila rozvinout ještě víc, a toť vlastně vše. Jinak je ten song ale v pohodě, byť vrcholům tvorby The Devil & the Universe se neblíží.

Samozřejmě se nabízí otázka, nakolik má EP skutečně smysl, když opravdu skvělá je „Aconitum“ a zbytek je „jen“ v pohodě. Asi by se dalo diskutovat o tom, jestli by „Kozlům“ neslušela větší střídmost co do počtu nahrávek a selekce jen těch úplně nejsilnějších nápadů. V takovém případě by pak totiž z jejich desek padaly čelisti pod stůl. Ale nechci znít přehnaně negativně – jako sympatická jednohubka „Walpern III – Hexenforst“ bezesporu funguje.