Archiv štítku: AUT

Rakousko

Hagzissa – Demo 2017

Hagzissa - Demo 2017

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 22:08

Odkazy:

V dnešní malé (nikoliv však druhořadé) recenzi se podíváme na další blackmetalové zlo-demo. Tentokrát svou pozornost zaměříme na začínající rakouskou formaci Hagzissa, která na jaře do světa vypustila svou prvotinu. Nejprve se tak stalo na Apríla vlastním nákladem limitovaném na pouhých 50 audiokazet pod názvem „Promo 2017“. Tato edice má černobílý obal, a pokud ji někdo vlastní, tak mu gratuluji a závidím. Pro nás komerční sráče pak počin znovu vydali Iron Bonehead Productions, jejichž kazeta má ten samý přebal vyvedený ve fialové barvě. Zde limitace činí 300 kopií a edice nese název „Demo 2017“.

Zajímavý je pohled do sestavy Hagzissa, protože ono se nejedná o zas až tak začátečnickou formaci. Respektive jméno nové samozřejmě je, ale nestojí za ním muzikanti bez zkušeností. Hned dva členové se totiž rekrutují z blackmetalové kapely Kringa, kterou už předpokládám znáte, přinejmenším díky četnému koncertování v České republice včetně vystoupení na akcích jako Prague Death Mass či Phantoms of Pilsen. Dalšího borce zase najdete v řadách Whiskey Ritual a v koncertní sestavě Stormnatt, což také nejsou neznámá jména.

Takové okolnosti značí, že asi nebude třeba obávat se o alespoň elementární úroveň kvality, a poslech demosnímku to potvrzuje. Hagzissa valí těžce syrový špinavý black metal s garážovým zvukem. Nesázejí ovšem na agresi či nenávist, soustředí se spíše na atmosféru nočních alpských hvozdů a rituály místních bosorek. Ve zvukovém marastu lze zaslechnout množství kvákavého zaříkávání, fanatického vytí i rituálního zaklínání. Až tohle posluchač nalezne, najednou začnou náladově dávat smysl i riffy skladeb jako „They Ride Along the Howling Winds!“ a všechny dílky skládačky konečně zapadnou na své místo.

Zpočátku se demosnímek tváří poměrně obyčejně a přišel mi v cajku, ale nic zvláštního jsem v něm neslyšel. Chvíli mi trvalo, než jsem si z toho dokázal vytáhnout tuhle spodní vrstvu, díky níž to konečně sepnulo a já mohl prvotinu Hagzissa plně (d)ocenit. Nemyslete si ovšem, že jde o takový ten klasický případ, kdy recenzent něco poslouchá tak dlouho, než si na to konečně zvykne a začne se mu to takzvaně „líbit“. Zde se skutečně jednalo o pozvolné pronikání do esence nahrávky, bez jejíhož uchopení to dává jen poloviční smysl. A kdoví jestli aspoň poloviční…

Možná, že v tomto hledání budete rychlejší než já a uslyšíte spodní proudy hned. Ale tohle nejsou závody – někdy je cesta důležitější než cíl, ale v tomto případě je cíl nadřazen cestě, tudíž jde jen o to k němu dojít. Možná, že nedojdete a kouzlo neobjevíte, takže vám bude připadat, že tady melu nehorázné píčoviny. Taky možnost. Ale tak už to chodí. Za sebe mohu říct jen to, že mě demo Hagzissa baví a stálo mi za koupi.


Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – What Makes You Pray

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - What Makes You Pray

Země: Rakousko
Žánr: krautrock / experimental
Datum vydání: 16.10.2017
Label: WKN

Tracklist:
01. Shine
02. Wolf on Your Threshold
03. You Bring Low
04. El Ocaso
05. Land of Free
06. Interludio
07. What Makes You Pray
08. Right
09. Time

Hrací doba: 46:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand

Zevrubně se rozepisovat o tom, jak Der Blutharsch – respektive nyní již Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – směřují svou hudební dráhu do vod psychedelického rocku, je už snad docela zbytečné. Především z toho důvodu, že tento přerod byl nejpozději na předchozím albu dokonán, takže se zdálo, že asi nemá moc smysl vnímat tuhle rakouskou formaci okolo Albina Juliuse jinak než jako psychedelicky rockovou kapelu. Rozhodně však stojí za to se rozepsat o tom, když Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand vydávají novou desku. Právě to se stane již zanedlouho, protože na 16. října je naplánován nový počin s názvem „What Makes You Pray“ – nejvyšší čas se podívat na to, co od novinky můžete očekávat!

Minulá řadovka „Sucht & Ordnung“ byla fantastická. V dobové recenzi jsem ji řádně nacenil a upřímně řečeno – ani s téměř ročním odstupem bych svá tehdejší slova chvály nebral zpátky, protože ta fošna maká přímo neskutečně i zpětně, i když už ji má posluchač zmáknutou pomalu zpaměti. Ale tak kurva, to přece není žádná novinka, vždyť Der Blutharsch (and the Infinite Church of the Leading Hand) byli vždycky skupinou, která dokázala do světa pouštět úžasnou muziku, která se jen tak neoposlouchá.

A co nejdůležitější – „What Makes You Pray“ status hudebně božské formace opětovně a s naprostým přehledem potvrzuje. Ne snad, že by to bylo překvapení, člověk už pomalu nic jiného než vytříbenou kvalitu od Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand ani neočekává, přesto setsakra potěší, když to můžu zopakovat. A hlavně když si zase můžu užít porci ohromně strhující muziky, v jejímž případě není nutné mírnit nadšení a opatrně volit diplomatická vyjádření. „What Makes You Pray“ je zasraně skvělé a vůbec nemám pochyb o tom, že v recenzi na další album Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand budu aktuální novinku rekapitulovat stejným způsobem jako před chvílí „Sucht & Ordnung“ – že Albin Julius a spol. prostě nestřílejí vedle a vždycky dokážou přijít s nahrávkou, jejíž charisma a poutavost nevyprchává po několika letmých posleších.

Příjemné na tom je, že se kapela ani neopakuje. Opět můžeme srovnat s loňskou deskou. „Sucht & Ordnung“ bylo hodně rock’n’roll a šlapalo ďábelštěji než kdysi armáda kurev na E55. „What Makes You Pray“ je oproti tomu mnohem víc „kraut“, není tak přímočaré, dokonce i trochu nabourává onu tezi, že psychedelický rock už tvorbě skupiny vládne. Novinka se nebojí ani experimentu a v mnohém si při poslechu budete moct vzpomenout i na některé starší počiny Der Blutharsch. Což letité příznivce zajisté potěší.

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand

Jestli bych mohl „What Makes You Pray“ něco vytýkat, tak snad jedině to, že svůj vrchol posluchači předhodí hned na úvod. Nechápejte mě špatně, i v dalších fázích deska nabízí excelentní skladby, jenže „Shine“ je naprosté hudební blaho, které musí zahřát u srdíčka každého milovníka monotónní hypnotické hudby. Celých dvanáct minut jede základní pomalý rytmus, okolo nějž vyrůstá množství dalších odboček, nových motivů a náznaků, z nichž některé jsou tak skvostné, až skoro zamrzí, že nedostaly větší prostor. Ano, mám na mysli především klávesové nuance v pozadí – jak je tam člověk objeví, tak u některých je to pomalu na orgasmus. Nicméně Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand jsou natolik dobří, že si evidentně mohou s klidem dovolit „plýtvat“ nápady.

Nechci vám vykecávat úplně všechno, ale aby na mě někdo neměl hemzy, že jsem zbytek alba odbyl prostým sdělením, že je to také super, zkusím alespoň heslovitě zmínit několik dalších písní. „Wolf on Your Threshold“ volí podobný přístup jako „Shine“, akorát se nerozrostla do takové délky (lehce nad pět minut) a „vedlejší“ motivy rozvíjené okolo hlavní linky jsou o něco nápadnější. Dost si cením i rockovější „Land of Free“, která navazuje na styl předchozí řadovky, titulní temnotu „What Makes You Pray“ nebo závěrečnou experimentálnější sedmiminutovku „Time“, v níž se Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand otřou i o hlukové plochy.

Nejdůležitější je ovšem celkový dojem a ten se nachází hodně vysoko. „What Makes You Pray“ je obrovská paráda napěchovaná pohlcující atmosférou podanou v excelentní skladatelské formě a se spoustou výtečných nápadů. Posluchači s otevřenou hlavou by tohle rozhodně neměli vynechat!


Der Blutharsch – Sucht & Ordnung

Der Blutharsch - Sucht & Ordnung

Země: Rakousko
Žánr: krautrock / psychedelic rock
Datum vydání: 1.12.2016
Label: WKN

Tracklist:
01. S&O track 1
02. S&O track 2
03. S&O track 3

Hrací doba: 28:21

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch

Der Blutharsch – anebo také Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, chcete-li – je kapela, která se dnes bezesporu může chlubit kultovním statusem. Ačkoliv formálně vzato nefunguje zas až tak dlouho – letos je tomu přesně dvacet let od doby, co vyšla první bezejmenná deska –, o jejím vlivu a významu snad není nutno pochybovat či diskutovat. A to vše se navíc povedlo i navzdory tomu, že Albin Julius se svými kumpány v průběhu let razantně změnili styl. V jistém momentě opustili martial industrial a další experimentální žánry a elegantně sami sebe transformovali v psychedelicky rockovou jízdu. Naopak by se dalo diskutovat spíš o tom, zdali Der Blutharsch v téhle poloze nejsou snad ještě poutavější než kdykoliv předtím.

Přijde mi, že letošní novinka „Sucht & Ordnung“ v tomto duchu nejenže pokračuje, ale snad jej dotahuje úplně nejdále v novodobé historii Der Blutharsch. Zatímco na předcházejících albech stále byly cítit dozvuky někdejšího experimentování, „Sucht & Ordnung“ je krystalicky čistá psychedelie, skoro by se až chtělo říct, že je to esence krautrockového žánru. Takovéhle tvrzení nechápejte nijak špatně, protože jsem to tak vůbec nemyslel, právě naopak! „Sucht & Ordnung“ je v té svojí žánrové čistotě doslova okouzlující a Der Blutharsch zde neztratili ani zbla ze své poutavosti. Ano, chápete to zcela správně, tímhle jsem skutečně chtěl říct, že novinka je úžasná a je doslova radost to poslouchat, jak nádherně opojné to je.

Formální popis náplně „Sucht & Ordnung“ nijak složitý není. Základy všech tří kompozic samozřejmě stojí na monumentální tepající rytmice, která je samozřejmě monotónní, jak kážou stylová pravidla. Ale tak to je to správně a přesně takhle to u rockové psychedelie přece všichni chceme, protože jak se do tohohle soundu člověk jednou zamiluje, už nikdy nebude mít dost. A nad touhle hypnotickou archetypální rytmikou pak létají další nástroje, z nichž nejvýraznější je u současných Der Blutharsch kvílející kytara. Naopak klávesy na „Sucht & Ordnung“ odvádějí spíše černou práci vzadu a příliš do popředí nevystupují, s radostí nabídnou nějaký nadrogovaný motiv, ale hlavní slovo si většinou neberou. Jenže: a) to nijak nevadí, poněvadž je deska skvělá tak jako tak; b) to jen potvrzuje myšlenku, že právě v rockovém hávu se nyní Der Blutharsch cítí nejpohodlněji.

Dle daného receptu jsou víceméně vystavěny všechny tři přítomné písně – které jsou samozřejmě nepojmenované, jak je Der Blutharsch odjakživa zvykem. První je instrumentálka, jež nabídne hned několik vrcholů, k nimž dochází ukázkovou gradací. Sólová kytara je naprosto boží, rytmicko-klávesová pasáž v půlce skladby je úchvatná a následný zlom do poslední třetiny rovněž nemá chybu. Ve velkém stylu ovšem pokračuje i dvojka, která je oproti své předchůdkyni zpočátku poněkud rozvážnější, rytmus je pomalejší a hutnější. Poprvé se také objeví deklamační ženský vokál v němčině a snad už nepřekvapí, že to má opět šťávu. Přibližně v polovině písně se pak objeví jedno z největších překvapení „Sucht & Ordnung“ – v momentě, kdy už vás monotónní rytmus bezpečně ukolébá, zničehonic nastoupí kurevsky zběsilá sypačka, po jejímž konci se song začne odvíjet zase odznova a v jiném duchu. Ani v nejmenším to ale nepůsobí nějak nepatřičně, vlastně je to strašně super.

Der Blutharsch

Básnění o poslední, více jak 13minutové skladbě už by snad bylo nošením dříví do lesa. Po darkambientním intru, při němž si lze vzdáleně vzpomenout na jistá zákoutí rané tvorby Der Blutharsch, nastoupí další mocná psychedelická jízda. V první části se nachází jedna z těch pasáží, kde se o hlavní melodie starají spíš klávesy, ale zanedlouho opět začne zpívat kytara (obrazně) a po ní i Marthynna (ta už doslovně). Kompozice se postupně zahušťuje, jede se v jednom tempu, ale tlak se stupňuje až k pomyslnému vrcholu ve dvanácté minutě, po němž následuje krátké doznívání.

„Sucht & Ordnung“ nemá ani půlhodinovou hrací dobu, ale o to intenzivnější poslech je. A víc k tomu vlastně není moc co dodat, protože to nejdůležitější už jsem dávno řekl – je radost to poslouchat. Na albu není žádné hluché místečko, všechno maká na sto procent a celé je to ohromně strhující. Jasně, pokud někdo uctívá staré Der Blutharsch a nic jiného nechce poslouchat, tak to možná nesežere, jelikož – to si řekněme upřímně – dnes už je to vlastně docela jiná kapela. Myslím ale, že zrovna Der Blutharsch měli vždycky dostatečně „open-minded“ publikum, takže by snad problém být neměl. A z druhé strany – milujete-li psychedelický rock, pak „Sucht & Ordnung“ nesmíte minout.


Der Blutharsch, Do Shaska!, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Der Blutharsch

Datum: 15.10.2016
Místo: Praha, Komunitní centrum na Žižkově
Účinkující: Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, Do Shaska!, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – které si pro potřeby dnešního povídání dovolím familiárně nazývat pouze Der Blutharsch – v osvědčeném Komunitním centru na Žižkově a.k.a. Žižkostele, toť kombinace skutečně lákavá. Sice jsem si původně nebyl na sto procent jistý, zdali budu moct dorazit, ale naštěstí vše klaplo, pročež mi nic nebránilo, abych šel otestovat, jací Albin Julius a jeho parta živě budou. Byť Det Blutharsch nejsou v Praze žádnou novinkou a kapela zde vystoupila již několikrát (však také vyšla živá alba se záznamy pražských koncertů nebo v naší metropoli proběhl křest desky „The Cosmic Trigger“), já osobně jsem to vždy nějakým způsobem projebal. O to větší je pak důvod to napravit!

Jako první se slova ujímá domácí projekt Do Shaska!, jenž předvedl svůj rituální standard – což v překladu znamená, že to nebylo vůbec špatné. Experimentální míchanice industrialu, tribal rytmů a mnohdy až chytlavých beatů fungovala parádně. Výslednému dojmu pak vydatně pomáhala i zajímavá videoprojekce – místy atmosférická, místy patřičně zvrhlá, takřka vždy ale funkční. Navíc je znát, že se nejedná o pouhé nahodilé promítání obrazů, ale že je vizuální i audio stránka propojena a jedna druhou doplňuje. Sice byla škoda, že projekce mířila přesně na hranu mezi stěnou a stropem, tudíž byla jakoby „zlomená“ v půli, ale lze to chápat, poněvadž na tomto místě to asi lépe udělat nešlo, když prostor na ochozu za skupinou už okupovala nástrojová výbava Der Blutharsch. Možná bych si ještě dovolil rýpnout, že Do Shaska! samotní by na pódiu vypadali ještě působivěji, pokud by byli všichni oblečeni do černých kuten a kápí, nikoliv jen polovina sestavy. Nicméně hudebně i atmosféricky skvělé, tma tomu slušela a nijak nevadilo, že většina přítomného publika v tuto dobu jen seděla na postranních lavicích. Vzato kolem a kolem tedy velmi dobré a citlivě zvolený support kapele jako Der Blutharsch – jiný než hlavní tahák, ale adekvátní.

Přestávka netrvala dlouho – vlastně stačilo, jen aby Do Shaska! vyklidili pole své dosavadní působnosti, jelikož pro Der Blutharsch již bylo vše nachystáno. Jak jsem výše naznačil, Albin Julius a spol. nehráli na podlaze u lidí, nýbrž vedle sebe na kruhovém ochozu, který obepíná plochu uprostřed kostela. Kapela (s výjimkou zpěvačky) oháknutá do bílých košil s černou kravatou se na ochozu rozestavila následovně: po vnějších stranách kytara vlevo a baskytara vpravo, vedle nich směrem ke středu dvakrát klávesy / vokál a veprostřed bicí. A v takovéto podobě se Der Blutharsch jali na nějakou tu hodinu kostel vytrhnout z aktuální galaxie a všechny přítomné odnést někam pryč.

Der Blutharsch

Nebylo žádným překvapením, že se vystoupení neslo v psychedelických rytmech krautrocku, ale to je za mě zcela v pořádku. Zvlášť když to funguje tak náramným způsobem, jakým to fungovalo v Žižkostele. Některé momenty neměly daleko k regulérnímu transu, Der Blutharsch působivě stahovali smyčku kolem krku pomocí monotónních psychedelických ploch a dařilo se jim tvořit ohromně opojnou atmosféru. Asi nejvíce mě zasáhlo provedení sedmé skladby z desky „When Did Wonderland End?“, která byla v nynější úpravě dočista jiná. Nemýlím-li se, tak zazněla třeba i ukázka z nadcházejícího alba „Sucht & Ordnung“ (těšme se na prosinec!), ale varlata do ohně bych za tohle tvrzení asi nedal.

Pochválit mohu i vizuální stránku, jež hrála nedílnou roli. Nešlo ovšem o žádné divadlo, vlastně to bylo vcelku jednoduché – hustá mlha (naštěstí nikoliv přehnaně hustá, byť i takhle byl občas problém některé hudebníky vidět), skrze niž prosvítalo několik tenkých paprsků barevného světla ze dvou reflektorů. Vše dohromady ovšem bylo naprosto strhující.

Na druhou stranu, úplně bezchybné vystoupení Der Blutharsch nebylo, trochu mi vadily dvě věci. Tou první byla hluchá místa mezi jednotlivými písněmi. Rakušané dokázali ve skladbách hypnotizovat, udržovat v člověku skutečné napětí, při němž nešlo dělat nic jiného než vnímat samotnou hudbu, co nejintenzivněji to šlo. Jakmile však napětí s koncem skladby povolilo, přišel potlesk publika a pak chvíle vzduchoprázdna a ticha, než začal další kus. Náladu se sice vždy podařilo nahodit zase nazpátek, ale bez pauz by byl zážitek dle mého ještě koncentrovanější.

Dalším neduhem pak byl zvuk, který mi nepřišel zrovna dokonalý (diplomaticky řečeno) a v průběhu setu i trochu kolísal. Obecně vzato byla příliš nahlas kytara, jejíž zvuk přehlušoval vše okolo; naopak klávesy by zasloužily být o poznání vytaženější a vokál hlavního principála Albina nebyl slyšet vůbec. Sice je pravda, že mikrofon stejně používal jen zřídka, protože když už zpěv, tak jej obstarávala Marthynna (ta byla v jednu chvíli rovněž takřka neslyšitelná, o chvíli později zas tak nahlas, že když přitlačila na pilu, rvalo to uši), ale i tak škoda. Nicméně nevýrazné klapky zamrzely nejvíc, byť třeba hlasitost bicí mohla jít taktéž ještě o chlup nahoru.

Der Blutharsch

Jenže ani zmiňované překážky nedokázaly přebít onu výše velebenou atmosféru, jež byla skutečně nezemská. Může se to zdát prapodivné, ale fakt bych se nebál říct, že koncert Der Blutharsch byl po boku syrového zla od Sortilegia prozatím tím nejlepším, co jsem letos živě spatřil. Troufalé? Možná, ale kdybyste byli na místě, jistě by vám to rovněž uhranulo natolik, že byste mi dali za pravdu!

Der Blutharsch nakonec byli tak skvělí, že jsem po jejich konci ani neměl náladu si zážitek ředit dalším vystoupením v podání domácích Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, kteří se ve sklepě starali o roli „pokapely“ (dle vzoru předkapela). Z povinnosti jsem si vyslechl thereminové intro a jednu píseň, počkal si na první tóny příčné flétny a pak se vydal vstříc noční Praze respektive její městské hromadné dopravě. Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip se sice netvářili špatně a zjevně měli vůli předvést svůj psychedelický rock s odpovídající dávkou kvality a nasazení, ale já jsem bohužel neměl vůli jejich snažení sledovat. Do Shaska! a především Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand mi k naprosté spokojenosti ten večer jednoduše stačili.


Proll Guns – Horseflesh BBQ

Proll Guns - Horseflesh BBQ

Země: Rakousko
Žánr: thrash’n’roll
Datum vydání: 29.1.2016
Label: NRT-Records

Tracklist:
01. Texas Banjo Massacre
02. Horseflesh Barbecue
03. From Texas to Hell
04. Bloodgun Blues
05. Fucking Troublemaker
06. Reno Gang
07. Lookin’ Out My Backdoor [Creedence Clearwater Revival cover]
08. The Revolver
09. Execution
10. Southern Slavery

Hrací doba: 42:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
NRT-Records / Grand Sounds PR

Dovolím si tvrdit, že našemu běžnému čtenáři bude jméno Proll Guns zcela neznámé, takže mi hned takhle z fleku dovolte několik obligátních keců o kapele. Proll Guns pocházejí z rakouského Salzburgu a jejich vznik se datuje k roku 2013. Hned v prvním roce fungování vydali demo „And the Western Blood“, na nějž navazovalo debutové album stejného jména. Hned od prvních vteřin poslechu mě však napadlo, že Proll Guns není kapela pocházející z končin našich jižních sousedů, ale celková stylizace a hudební náplň by sváděla spíš na americký Texas. Důvod? Jak jižanskou atmosférou, tak lehkým odkazem na legendární Panteru je hudba této skupiny hezky načichlá.

Přestože druhé řadové album Proll Guns vyšlo již začátkem letošního roku, přesněji řečeno 29. ledna, tak aniž bych chtěl omlouvat svou nedochvilnost se sepsáním recenze, nad níž jsem seděl hezkých pár měsíců, tak si myslím, že právě v tomto období je hudba této čtveřice – a tím pádem také tento článek – daleko aktuálnější. Léto, zahradní párty a grilovačky k sobě jednoznačně patří a tvorba Proll Guns by se právě v takovém období mohla dost dobře hodit. Už při pohledu na název desky, který zní „Horseflesh BBQ“, by se dalo alespoň rámcově říct, kudy se hudba této sebranky ubírá.

Samozřejmě, hádat přesnou hudební škatuli jen z názvu alba není jednoduché, ale když si k tomu alespoň letmo projdete názvy skladeb, je jasný minimálně fakt, že se pánové neberou příliš vážně a hrají spíš odlehčenou formu metalové hudby, která má hlavně bavit. A právě tento fakt přihrává tezi, že v létě má hudba Proll Guns mnohem větší uplatnění. Sama kapela svůj styl nazývá jako „rock ‘n’ western roll metal“, takže je patrné, že žádná hlubokomyslná témata se v textech opravdu řešit nebudou a vlastně to ani není zapotřebí. Nedokážu si totiž představit, že by se v jižansky uvolněném thrash / groove metalu mělo zpívat o něčem vážném. Na „Horseflesh BBQ“ se to tedy hemží klasickou kombinací pro chlapy, takže chlast a holky. Stačí se podívat na klipy z živých vystoupení, při kterých pánové na pódiu vybavili dvojicí ženštin Miss Candy Rose a Miss Sherly Colt, jejichž hlavním úkolem je vlnit se a být tak potěšením pro mužské osazenstvo publika.

Na základě doposud uvedeného je jasné, že od „Horseflesh BBQ“ nelze čekat zázraky a že to je jedno klišé vedle druhého. Hlavními atributy tvorby Proll Guns jsou jednoduché, zpěvné vály s přímočarými kytarami, přehlednou rytmikou, která nepřekáží, a celkově odlehčená atmosféra. Tu umocňují jak texty, tak občasné odkazy na westernovou hudbu, špetka barového blues a místy i country. Dokonce i banjo si v několika písních najde své opodstatněné místo v konečném mixu. S tím mimochodem pomáhal Tue Madsen, což je na metalovém rybníčku docela velká ryba, jež má za sebou spolupráci s Moonspell, Heaven Shall Burn a asi tunou dalších jmen. Díky němu je zajištěna technická úroveň „Horseflesh BBQ“, které se poslouchá úplně v pohodě. Kytary jsou ostré, vytažené dopředu, rytmika je slyšet a rezonuje tím správným způsobem a úplně vpředu se nachází uřvaný, tak akorát agresivní vokál basáka Evila Eda, jemuž sekunduje kytarista The Burner.

Přestože jsou jednotlivé skladby samy o sobě dobře poslouchatelné a dokážu si je opravdu živě představit na nějaké kalbě, tak jsem měl později občas problém „Horseflesh BBQ“ dát na jeden zátah, protože v několika případech se hrací doba dané písně natáhla až k naprosto zbytečným pěti minutám. Spolu s takto jednoduchou hudbou prostě lépe fungují krátké tříminutové vály, kde se střihnou dvě, tři sloky, hodí se mezi ně refrén a je vymalováno. Účel taková stavba písní splní úplně v pohodě a není potřeba nic vymýšlet. Přesto se poslech „Horseflesh BBQ“ dá přečkat. Tedy pokud jej nehodláte točit do zblbnutí, protože si nedokážu představit, že by mělo bavit na dlouhé týdny.

Díky pohodovým jízdám jako skladbě titulní, „From Texas to Hell“ či zpěvné hitovce „Fucking Troublemakers“ ten čas minimálně prvních pár poslechů ubíhá vážně hezky a bez závažných zádrhelů. Ono má totiž „Horseflesh BBQ“ dost silný drajv a koule, což v podání podobně laděných skupin znamená dvě věci. Že je o zábavu postaráno a že odpůrci zámořského agra nejhrubšího zrna, kam by se bez ostychu daly zařadit všechny tyhle jižanské, Jackem Danielsem načichlé motorkářské skupiny pro tvrdé chlapy, radši ruce pryč.

Proll Guns

Já však s touto hudbou čas od času nemám problém, takže nemám problém si napříč seznamem kompozic najít další povedené kusy. Příjemný je střed alba, kde se usídlila vlezlá „Reno Gang“ s rockovými vyhrávkami, které pročišťují thrashové kytary a agresivní vokál. Překvapila taky hned následující „Looking Out My Backdoor“, což není nic menšího než předělávka od Creedence Clearwater Revival. S touto písní se Proll Guns porvali po svém a není to vůbec špatný pokus, jejž jsem se před prvním poslechem obával. Ovšem pokaždé když tuhle píseň slyším, tak si vzpomenu spíš na vypitou verzi Children of Bodom, která se mi zamlouvá o něco více.

Jak to jen shrnout… Jako koláž k jiné práci je „Horseflesh BBQ“ albem, jemuž se nedá nic vytknout, protože pokud si chcete jen tak podvědomě klepat nohou do rytmu, tak není co řešit. Na nějaké soustředěné poslechy však Proll Guns mistři nebudou, protože stačí si na ten jejich „rock ‘n’ western roll metal“ navyknout prostřednictvím prvních tří písní a po zbylých třicet minut trvání desky vás nemá co překvapit. A to je samozřejmě nezanedbatelný nedostatek, protože životnost této nahrávky se tak v mém případě ztenčila na dobu kratší než jeden týden. Pak to ani ta všudypřítomná pohoda nemůže zachránit… ale tak už to bývá, není každý den posvícení.


Nachtmahr – Kampfbereit

Nachtmahr - Kampfbereit

Země: Rakousko
Žánr: EBM / industrial
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Trisol

Tracklist:
01. Tanzt für mich
02. Strenge Liebe
03. Gegen den Strom
04. Kampfbereit
05. Wir sind die Toten
06. Stahlgewitter
07. Burning Bridges
08. Entfache dieses Feuer
09. Krieg und Frieden
10. Tempus fugit
11. Unsterbliche Opfer

Hrací doba: 45:14

Odkazy:
web / facebook / twitter

Thomas Rainer zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří se neradi nudí a radši neustále makají na nové muzice. Zatímco nějací frajeři dokážou kutit jednu placku deset let, jiní to do lidí hrnou pravidelně a co dva roky pustí ven nové CDčko. Jmenovaný Rakušan patří jednoznačně do druhé jmenované množiny. A aby toho náhodou neměl málo, tak působí hned ve dvou zavedených, aktivních a pravidelně koncertujících kapelách. Hlavní působištěm jsou asi stále L’âme immortelle fungující od půlky 90. let. Ti jsou na gotické scéně už dávno profláklým pojmem… čímž neříkám, že jsou dobří. Pro mě je ta kapela neposlouchatelná, protože je to úplně kýčovitá vyjebanost.

Před nějakými deseti lety se ovšem Rainer pustil do vedlejšího, na tanečnější elektroniku orientovaného projektu Nachtmahr, jenž brzy přerostl v druhou regulérní skupinu. O tom svědčí už jen diskografie, která aktuálně čítá již šest dlouhohrajících položek. Počínaje letopočtem 2008 vychází s železnou pravidelností každý sudý rok nová placka (akorát v roce 2009 se tam vklínilo ještě jedno album „navíc“) a ani letošek není výjimkou. A hned na začátek si lze položit otázku, zdali se i na novince „Kampfbereit“ pořád daří držet nastavenou kvalitu. Inu, jak se to vezme. V porovnání s předcházejícím „Feindbild“ – ano; v porovnání s ještě starší tvorbou – ne.

Když jsem svého času na Nachtmahr narazil, měl jsem z toho docela radost. Bylo to akorát tak krátce potom, co jsem začal elektronickou muziku poslouchat aktivněji, takže jsem to všechno hltal horem dolem úplně stejně jako kdysi v dětství, když jsem začínal poslouchat heavy metal a byl jsem lidově řečeno v piči ze všeho, kde hrála kytara. Postupem času, když si člověk utvořil trochu přehled, si samozřejmě lze všimnout toho, že Nachtmahr zas až taková pecka není a že se v podobných žánrech najdou mnohem lepší záležitosti. Ale ta první alba jsou i přes několik trochu jalových momentů stále minimálně slušná a nemám s nimi problém ani dnes. Rozhodně se Nachtmahr nedá upřít, že mají na kontě pár proklatě dobrých hitovek, jež si pořád pustím s chutí.

Nicméně čím novější deska, tím méně se mi muzika Nachtmahr zamlouvá. Ještě „Veni vidi vici“ z roku 2012 bylo takříkajíc v cajku a pár povedených fláků se zde rozhodně našlo. Minulé „Feindbild“ mi ovšem koule příliš netrhalo, a i když jsem to v dobové recenzi zas tak moc nezdissoval, s větším odstupem času jsem si uvědomil, že mě to album vlastně vůbec nebaví a že některé momenty mě dokonce vyloženě serou. A nemlich to samé se dá prohlásit i o nejnovějším „Kampfbereit“.

Jeden z hlavních problémů „Kampfbereit“ vidím v absenci skutečně výrazných skladeb. Nebudeme si nic nalhávat, tvorba Nachtmahr se v posledních letech zvrhla v pohodlnou tucající rutinu, která by zoufale potřebovala nějaké ultimátní hity, jaké člověku uvíznou v hlavě hned na první poslech. Ale marná sláva, žádnou takovou pecku jako namátkou „Tanzdiktator“„Alle Lust will Ewigkeit“, „Can You Feel the Beat?“ ze „Semper fidelis“ či „Ich bin“„Veni vidi vici“ na „Kampfbereit“ prostě neslyším. Abych nekecal, tak je pravda, že sem tam nějaký kousek docela solidně šlape, což se týká kupříkladu hned úvodní dvojice „Tanzt für mich“ a „Strenge Liebe“, ale takový ten echt hit mi chybí. Prostě je to na úrovni odvedené řemeslo, ale nic navíc.

Nachtmahr

No, a druhý velký problém pak vidím v tom, že některé tracky mě především v refrénech tak trochu serou, jelikož začínají zavánět nepříjemným kýčem. Jistě, tu a tam se něco takového objevovalo i na starších nahrávkách (právě to jsem měl na mysli, když jsem výše zmiňoval ty jalové momenty), ale na těch novějších albech mi ta koncentrace blbých motivů přijde už moc vysoká na to, aby se nad tím dalo přivřít oko. Ke cti „Kampfbereit“ sice slouží, že „Feindbild“ v tomto ohledu bylo ještě o něco horší, ale to nic nemění na tom, že třeba refrény „Burning Bridges“ nebo „Entfache dieses Feuer“ bych já osobně okamžitě vyrazil, kdybych měl tu možnost.

Může to znít trochu hnusně, ale když tak „Kampfbereit“ poslouchám, tak si říkám, že Nachtmahr jsou dnes už vlastně zábavnější vizuálně než hudebně. To zase musím férově uznat, že ta jejich říšská stylizace říznutá erotikou, v níž se to jen hemží sexy roštěnkama v upnutých uniformách (a občas i bez nich), mě hodně baví a líbí se mi. Nicméně hudebně tam ten pokles jednoduše cítím.

Nachtmahr - Kampfbereit

Jasně, obecně vzato je „Kampfbereit“ stále stravitelné a víceméně bezproblémové album. Pár momentů je sice trochu na draka, ale vzato kolem a kolem se to poslechnout dá. Na druhou stranu, ten poslech jsem si nijak zvlášť neužíval, díky čemuž jaksi postrádám důvod k trávení času právě s touhle deskou. Nabízí se ovšem filozofická otázka, nakolik je chyba v samotné kapele a nakolik spíš v jejích posluchačích. Co si budeme nalhávat, Nachtmahr mají solidně velkou a hlavně loajální fanouškovskou základnu, která jim zatleská (vlastně už tleská) i za „Kampfbereit“, tak proč by se otravovali s vymýšlením něčeho nového, když jim lidi budou lízat prdele i za rutinní alba. Z mého pohledu se však skupina začala ubírat cestou, která mě baví čím dál méně…

P. S. Nepopírám však, že i to nejhorší z dílny Nachtmahr je pořád ještě zlaté proti čemukoliv od L’âme immortelle. Ta patetická sračka se fakt nedá!


The Devil & the Universe – Walpern III – Hexenforst

The Devil & the Universe - Walpern III - Hexenforst

Země: Rakousko
Žánr: dark ambient / ritual
Datum vydání: 30.4.2016
Label: aufnahme + wiedergabe

Hrací doba: 15:51

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rakouský nezmar Ashley Dayour na nic moc nečeká a své příznivce pravidelně zásobuje novou muzikou i několikrát do roka. Neuběhl ani půlrok od vydání „Benedicere“, třetího alba kozlích okultistů The Devil & the Universe, a už je tady nový počin, jejž Dayour se svým společníkem Davidem Pfisterem a dalšími kumpány naservírovali na Valpuržinu noc.

Jak vidno, z vydávání EPček právě na „čarodky“ si The Devil & the Universe již udělali tradici – už jen z názvu nového minialba, v němž se nachází číslovka III, je zřejmé, že se tohle neděje prvně. Vše začalo s „Walpern“ v roce 2014, loni pak vyšlo „Walpern II – The Blocksberg Sessions“ a nyní „Kozlíci“ servírují „Walpern III – Hexenforst“, které stejně jako jeho předchůdce disponuje skvělým přebalem (rozhodně nelze přehlédnout i jednotný styl a barevné ladění – super!).

„Walpern III – Hexenforst“ nabízí celkem čtyři nové skladby… nebo respektive spíš tři a jeden starší v novém hávu. Vše otvírá titulní „Hexenforst“, což je značně minimalistický dark ambient. U The Devil & the Universe jsem měl vždycky radši spíš ty trochu „rozvernější“ věci, na dark ambient přeci jen existují i lepší experti, nicméně zrovna „Hexenforst“ mě baví a minimálně střední pasáž s mystickým, skoro až ethno nádechem je velice zajímavá. Vrchol EP ovšem přichází ve druhé „Aconitum“, v níž The Devil & the Universe nabídnou uhrančivý beztextový vokál a rituální rytmiku. Kombinace je to ve své podstatě jednoduchá, ale má to obrovský účinek a atmosféra okamžitě zhoustne. Zrovna tahle skladba je prostě skvělá, a když nic jiného, tak minimálně ona sama za slyšení stojí.

Následuje „Osculum Infame III (Hexenforst Mix)“, což je ve skutečnosti „Osculum Infame (Part II – Shemhamforash)“„Walpern II – The Blocksberg Sessions“ s odlišným mixem. Nová verze působí mírně elektroničtěji, ale ta původní víc „kopala“ a přišla mi taková neodbytnější. V „Osculum Infame III (Hexenforst Mix)“ byly navíc, zdá se mi, trochu upozaděny industriální ruchy, což mi rovněž přijde poněkud škoda. Nicméně vzato kolem a kolem jsou to změny spíše kosmetické a zas až tak drastický rozdíl to není. A z tohoto úhlu pohledu tedy v nové verzi nevidím zas až tak velké opodstatnění. Finální „Atropa Belladonna“ je pak opětovně darkambientním minimalismem, jenž toho už zas tolik neřeší. Ve dvou třetinách se zde objeví jedna jednoduchá, leč velmi pěkná melodie, kterážto by si zasloužila rozvinout ještě víc, a toť vlastně vše. Jinak je ten song ale v pohodě, byť vrcholům tvorby The Devil & the Universe se neblíží.

Samozřejmě se nabízí otázka, nakolik má EP skutečně smysl, když opravdu skvělá je „Aconitum“ a zbytek je „jen“ v pohodě. Asi by se dalo diskutovat o tom, jestli by „Kozlům“ neslušela větší střídmost co do počtu nahrávek a selekce jen těch úplně nejsilnějších nápadů. V takovém případě by pak totiž z jejich desek padaly čelisti pod stůl. Ale nechci znít přehnaně negativně – jako sympatická jednohubka „Walpern III – Hexenforst“ bezesporu funguje.


The Devil & the Universe – Benedicere

The Devil & the Universe - Benedicere
Země: Rakousko
Žánr: darkwave / dark ambient / ritual
Datum vydání: 8.12.2015
Label: Rustblade

Tracklist:
01. Ascension
02. Dei Genetrix
03. Immaculata
04. Hail! Mary
05. Ora pro nobis Deum
06. Elousa
07. Mater dolorosa
08. Nikopoia
09. Road to Damascus

Hrací doba: 34:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rakušan Ashley Dayour zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří jsou prostě k nezastavení a nové nahrávky sypou s dosti úctyhodnou kadencí. Nicméně, loňský rok byl hodně plodný i na jeho poměry, a to i navzdory faktu, že tentokrát nevydal žádný počin v rámci svého hlavního a také nejznámějšího působiště, gothicrockové kapely Whispers in the Shadow. Co si ale budeme povídat, na loňské studiové úrodě se velkou měrou podílel i fakt, že si Ashley do svého portfolia připsal zbrusu nový projekt…

Inu, dokažme si to řečí čísel. Zatímco v roce 2014 Dayour vydal „jen“ jednu řadovku s Whispers in the Shadow („Beyond the Cycles of Time“), jednu řadovku s The Devil & the Universe („Haunted Summer“) a dvě relativně krátká EPčka s druhými jmenovanými, v roce 2015 stihnul hned tři dlouhohrající desky a jedno EP. Na jaře vypustil ípko „Walpern II – The Blocksberg Sessions“The Devil & the Universe, posléze se společně s Artaudem SethemMerciful Nuns pustil do nového projektu Near Earth Orbit, s nímž pánové stihli v prvním roce fungování vyplodit dokonce dvě plnohodnotná alba „End of All Existence“ a „Trans Neptunian Objects“, a nakonec to v prosinci završil s „Benedicere“, třetím řadovým počinem The Devil & the Universe. A to ani nemluvě o tom, že „Benedicere“ provází i přídavný „B Sides“ počin (původně vyšel jen v rámci luxusního, na 50 kusů limitovaného boxu alba, později i samostatně digitálně), na němž se nacházejí další tři nové tracky, dva covery a prodloužená verze jedné písně z vlastního alba.

Inu, dle všeho se Ashley Dayour nerad nudí a rád své posluchače zásobuje novou tvorbou. Nakonec – proč ne, má-li na to dostatek nápadů, což až doposud platilo. Tedy z toho, co jsem měl možnost slyšet, jelikož zrovna Whispers in the Shadow mi k srdci prozatím nijak zvlášť nepřirostli (ačkoliv je pravda, že až doposud jsem tomu zas až tak velké úsilí nikdy nevěnoval – třeba by mě to taky chytlo, kdybych tak učinil), zato The Devil & the Universe jsem si oblíbil a počínání Near Earth Orbit mě taky bavilo (což je vždycky docela usměvné, když u člověka vyhrávají vedlejší projekty nad hlavní kapelou). Tím pádem jsem vlastně neměl důvod pochybovat o tom, že by na tom „Benedicere“ mělo něco změnit, pročež jsem se těšil…

Nicméně však musím říct, že tentokrát nejsem spokojen úplně na sto procent a nechrochtám u poslechu blahem jako svého času u „Haunted Summer“, které jsem jednu dobu nemohl vyndat z přehrávače. Nechci tvrdit, že je „Benedicere“ vyloženým zklamáním nebo snad dokonce nepovedeným počinem, protože za The Devil & the Universe přece jen stojí zkušení a hodně dobří muzikanti a skladatelé, kteří tomu dokážou dát nějakou fazónu, díky čemuž má ta deska pořád svoje kvality. Jen mi připadá, že už bylo i líp a že na „Benedicere“ se nachází několik opravdu skvělých skladeb a okolo nich se vznáší trochu soundtrackové atmosféření, které však nemá až takovou sílu, byť se o to usilovně snaží.

Tak či onak, „Benedicere“ patří mezi ta alba, pro jejichž pochopení je záhodno znát koncept, který je obepíná. The Devil & the Universe totiž i svou nejnovější nahrávku vybavili zajímavou tematickou stránkou – zatímco „Haunted Summer“ se točilo okolo léta, které spolu v roce 1816 strávilo několik spisovatelů (mj. básníci Lord Byron, Percy Shelley nebo Mary Shelley, pro niž se toto léto stálo základem k slavnému dílu „Frankenstein“) a které se z filozofického diskutování tak trochu zvrhlo v závody ve fetování a souložení, v rámci „Benedicere“ se Rakušané vydávají do vod křesťanské mystiky s ústřední postavou v podobě Panny Marie.

Se znalostí konceptu člověka jistě nepřekvapí, že „Benedicere“ zní takovým způsobem, jakým zní. Desku totiž obepíná jakási sakrální chrámová atmosféra, jež se nejvíce projevuje právě v oněch poklidnějších písních, jimž nechybí bez přehánění soundtrackový přístup. Takové tvoří největší část „Benedicere“ – a právě v tomto duchu album i začíná s pomocí „Ascension“ a druhé „Dei Genetrix“, jíž nelze upřít temný nádech. Dále se jedná třeba o svátostně nabubřelou „Hail! Mary“, minimalistickou „Mater Dolorosa“ nebo postupně gradující kusy jako „Elousa“ či „Road to Damascus“.

The Devil & the Universe

To je formálně v pořádku a vzhledem k tematickému zaměření „Benedicere“ takovéhle ladění materiálu plně chápu. Na druhou stranu, mně osobně tenhle druh jakoby náboženské muziky nikdy moc neseděl, na čemž nic nezmění ani fakt, že do ní pustili okultní kozlíci z Rakouska. Neříkám, že je to kompletně o ničem, to zase ne, protože jak už padlo, za The Devil & the Universe přece jen stojí talentovaní skladatelé, díky čemuž jsou i některé takovéhle písně zajímavé. Mě osobně z této sorty nejvíce baví dark ambientní „Mater dolorosa“ a především působivá „Nikopoia“, v nichž tu hloubku, jakou od kapely typu The Devil & the Universe chci a očekávám, rozhodně slyším. Stejně tak nemám problém třeba ani s „Dei Genetrix“, která je taktéž líznutá dark ambientem. Nicméně ten zbytek je takový, že mi sice nedělá problém jej poslouchat, ale i navzdory tomu, že je v něm cítit snaha o působivost, na mě zas tak extrémně nezapůsobil.

Nechci ale vzbudit dojem, že je to špatné, protože pořád se to poslouchá příjemně a některé momenty bezesporu silné jsou. Vedle „Nikopoia“ a „Mater dolorosa“ to jsou určitě obě skladby hozené do elektroničtějšího hávu – když nic jiného, právě ty nejvíce vybočují a při prvních posleších tvoří velké záchytné body. Zejména třetí „Immaculata“ se svým skoro až tanečním rytmem působí po pomalejším začátku jako polití živou vodou. O již trochu rozvážnější „Ora pro nobis Deum“ to ovšem do jisté míry platí taktéž, protože ta přichází těsně po „Hail! Mary“, což je nakonec asi jediná věc, jež mi na „Benedicere“ opravdu nesedla. Naštěstí se ale jedná jen o dvouminutovou záležitost.

Tak jako tak, „Benedicere“ je svým způsobem zvláštní deska, jíž nejde upřít velká porce zajímavosti, vlastní tvář, několik ohromně silných momentů (zejména v případě „Nikopoia“ a „Immaculata“), zajímavé téma ani zajímavou vizuální stránku (už třeba jen promo fotky kapely jsou výtečné). Z tohoto ohledu je to rozhodně super – takovéhle atributy lze u hudebního počinu hodnotit jenom a pouze kladně. Přesto musím upřímně říct, že navzdory všem kvalitám „Benedicere“ i navzdory tomu, že nedokážu říct, co přesně bych si představoval jinak, jsem se třeba u „Haunted Summer“ bavil prostě víc. Ačkoliv je pravda, že velký počet poslechů dojem z novinky hodně zlepšil, protože nyní mě to baví o poznání víc než těsně po vydání, tak kdo ví, jak se to vyvine s odstupem měsíců. Nicméně abychom to už nějak uzavřeli – „Benedicere“ je pořád dost nad průměrem, to je bez debat, a za pozornost rozhodně stojí, už jen díky těm několika bez přehánění excelentním momentům.


Night Falls Last – Deathwalker

Night Falls Last – Deathwalker
Země: Rakousko
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 4.10.2014
Label: selfrelease

Hrací doba: 51:08

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Nordavind Promotion

Rakouští mladíci Night Falls Last se od svého vzniku v roce 2008 vzepřeli k vydání dvou demosnímků, kdy první „Decisions and Directions“ vyšel v roce 2010 a následující „Return of the Fallen“ v roce 2012. Druhý jmenovaný počin je již přímým předchůdcem předloňského debutu „Deathwalker“, který nevyšel pod záštitou žádného velkého vydavatelství, a přesto mě Night Falls Last překvapili tím, jak profesionálně se jejich „novinka“ na první poslech tváří.

Hned při prvních vteřinách, kdy spustí „Fear the Machine“, již uvádí zbytečná „Invasion“, jsem byl zaujat povedeným zvukem, kdy jsou všechny nástroje pevně sladěny do výsledné symbiózy, jíž chybí k dokonalosti jen čitelnější baskytara, která v rychlejších momentech dostává slušně na prdel.

No, a pak je tady ještě jeden ohled, v němž mi Night Falls Last udělali radost, a tím je logicky jejich tvorba. Groove / thrash metal obecně není nikterak originální stylová škatulka, která by v zásobě měla ještě něco, čím může být člověk vyloženě překvapený, ale pokud si odmyslím místy zbytečně rozmělněné momenty, které díky natahování ztratily potřebnou údernost, na níž tenhle styl stojí, tak je „Deathwalker“ na poměry žánru albem, jež v žádném případě neudělá ostudu.

Jedním z důvodů je, že obsahuje ty nejosvědčenější postupy, díky nimž znějí Night Falls Last i díky modernímu songwritingu spíš jako Lamb of God než jako klasická jména jako Machine Head a Pantera, které tyhle kapely citují dnes a denně. Zpěvák Wolfgang Fleck je ve všech momentech zatraceně živelný a díky své práci s vokálem, kdy naprosto přirozeně přechází jak od hlubšího growlingu k výše usazenému řevu, je asi tím nejdůležitějším prvkem, který Night Falls Last táhne ještě výš, než na co by se zmohli s obyčejným a tuctovým řvounem. Pochvalu zaslouží i kytaristé Raphael a Peter, kteří odvádějí dobrou práci.

Co mě trochu zamrzelo, je skutečnost, že se Night Falls Last neodvážili pořádně kopnout do vrtule a neukázali, že umí pořádně zabrat, jako se tomu děje ve skvělém a nečekaném závěru páté „Shoothout“, jejíž poslední minuta, která je oproti střednětempé poloze, jež „Deathwalker“ provází, skvělým odvazem. Povedla se ještě „Fear the Machine“ a příjemně odlehčená „A Call from Inferno“, která se po necelých dvou minutách projeví i v kvapíkovém tempu.

Je rovněž škoda, že některé z písní jsou zbytečně kaženy druhým zpěvákem a basákem Christophem, jehož barva hlasu není tak zajímavá, abych viděl v jeho zapojení nějaký jiný důvod než ten, že vtíravé refrény zkrátka frčí, tak proč jej tam občas neprdnout. Naštěstí se nejedná o nepsané pravidlo, na což dojíždí třeba Soilwork, ale v rámci možností o nezbytné zlo, na které jsem si nezvykl, ale alespoň jsem se naučil jej přehlížet.

Nejsilnější jsou Night Falls Last ve skladbách typu „Fear the Machine“ a „Deathwalker“, v nichž mají do ohavné vtíravosti typu „Start to Breath“ daleko. A protože podobné momenty převládají, tak se to celé dá vydržet, aniž bych se do poslechu celé desky musel nutit, takže obecně vzato spokojenost.


Groteskh – Code: End

Groteskh - Code: End
Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.5.2015
Label: Cursed Records

Tracklist:
01. Mystery Orbs
02. Delusions of Immortality
03. Displaced Axis
04. Posthuman
05. Doomdevil
06. Nothing Exists
07. Oblivion of Being
08. Code: End
09. Illumination
10. Moral Pessimist
11. Abandoned Mines

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Nebudu si hrát na nějakého žánrového všeználka a rovnou přiznám, že na rakouské black metalové Groteskh jsem narazil až prostřednictvím novinky „Code: End“. Jedná se však teprve o druhou desku, tudíž by to nemělo být shledáváno jako nějaká významná ostuda. Počátek existence této kapely se datuje do roku 2010 a debut „Unconsciousness“ vyšel o tři roky později, přičemž se dočkal relativně kladného, nikoliv ovšem nějak nadšeného přijetí. Bez znalosti debutu přede mnou tedy leží deska zdobena solidním artworkem s nikterak objevnou, přesto však velice příjemnou hudební složkou.

V rámci black metalu Groteskh vskutku nejsou žádnými inovátory, avšak na druhou stranu s šedým průměrem tak úplně také nesplývají. Z hudebního hlediska bych je mohl představit jako jakési střednětempé Mayhem s lehkými záchvěvy atmosféry a mírné progrese. Co se týče nápadů, deska je dost homogenní a držící se klasických, ale velice dobře poskládaných a zahraných nápadů. Zvuk je precizní a vyrovnaný, místy možná až zbytečně čitelný. Pokud hledáte nějaké výraznější změny nálad, větší dynamiku v rámci skladeb, nějaké překvapivé využití neobvyklých nástrojů popřípadě vytažení jednoho z nástrojů pro zdůraznění určitého momentu, asi vás deska zrovna nenadchne. Jde však o příjemné osvěžení klasického blackového modelu se srozumitelným zvukem a občasnými vyhrávkami.

Struktury jednotlivých písní jsou při soustředěnějším poslechu celkem rozklíčovatelné, čemuž dost pomáhá zvuk, ovšem dobře provedené, vrstvené. Navíc nejsou nějak rychle zapamatovatelné, takže vydrží na víc poslechů, za předpokladu, že vás zaujmou. To, že jsou si dílčí nápady navzájem dost podobné, je slyšet hned, jakmile se vystřídají „Mystery Orbs“ a „Delusions of Immortality“, jež pokračuje v podobném postupu, ačkoliv pak variuje trochu jinak a v závěru předvede celkem atmosférický motiv, v němž vygraduje refrén zpestřený o recitace. Povedeným kouskem je v kontextu desky například celkem svižná „Posthuman“, která sice nějak přehnaně nevyčnívá, ale disponuje dobrým postupem a vyvíjí se. Když se pak na konci vrátí k původnímu celkem chytlavému riffu, na jeho podkladu zazní pěkné sólo. Další „Doomdevil“ začíná v zajímavém zadumaném duchu, aby se transformovala v nejpřímočařejší chytlavou záležitost evokující novější Satyricon a na konci zase k tomu přidala špetku té atmosféry. Začátek následující „Nothing Exist“ však vzbudí pocit ƒ„tohle už jsem na desce slyšel“. Na druhou stranu song celkem pěkně odsýpá. Ze skladeb za zmínku stojí ještě především „Illumination“, jež celkem slušně kombinuje to nejlepší z desky, je dobře napsaná a hezky graduje.

Obecně platí, že zatímco začátek se více pokoušel si pohrát se strukturami a atmosférou, dále deska využívá větší přímočarosti a transparentnosti. A vůbec to nevadí, neboť to pěkně šlape a naživo to musí fungovat skvěle. Jen by občas nebylo od věci zkusit trochu rozšířit nápadovou studnu, z níž se čerpá. Deska působí tradičně až běda a v průběhu má člověk nejednou pocit dříve slyšeného. Možná na tom má také zásluhu dost rytmika, jež u mě budí pocit, že se drží dost jednoho mustru, což je škoda.

Jedná se tedy o příjemnou žánrovku, která nějak přehnaně nenadchne, má ovšem šanci potěšit. Některé části desky jsou perfektní, jiné fajn, ale také dost těch obyčejných a klasických, nikterak se nevymykajícím stylovým standardům. Přesto se však jedná o solidní žánrovou nahrávku, jež kapele ostudu rozhodně nedělá.