Archiv štítku: AUT

Rakousko

Relinquished – Addictivities (Pt. 1)

Relinquished - Addictivities (Pt. 1)

Země: Rakousko
Žánr: progressive black / death metal
Datum vydání: 27.12.2018
Label: NRT-Records

Hrací doba: 48:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
NRT-Records / Grand Sounds PR

Rakouští Relinquished jsou dalším z případů nevyžádaného promo CD, o které se nikdo neprosil a které nikdo z nás nemá zájem ani chuť poslouchat. Což o to, do internetové pošty takové záležitosti chodí po desítkách týden co týden, to už jsem se naučil okázale ignorovat, ale když něco přinese osobně paní pošťačka a hodí to do schránky, tak se obtěžuji si to alespoň pustit a případně o tom i něco vyblít sem na stránky, i když při tom poslechu hořce lituji toho, že jsem se uvolil dát někomu adresu kvůli jednom CD, a oni pak dál posílají nechtěné sračky jako právě „Addictivities (Pt. 1)“.

„Addictivities (Pt. 1)“ potažmo Relinquished obecně se na první pohled tváří poměrně ambiciózně, ale můžete okamžitě zklidnit hormon, protože ve skutečnosti se jakýkoliv přesah nebo cokoliv hlubšího odehrává pouze ve vlhkých snech členů kapely. „Addictivities (Pt. 1)“ je dobře vyprodukované (pokud tedy za dobře vyprodukované album budeme chápat moderní sterilní zvuk… řekněme, že dobře optikou metalového mainstreamu) i adekvátně zahrané, ale obsahově je ta deska naprosto prázdná, nijaká, obyčejná, a tudíž i zbytečná.

„Addictivities (Pt. 1)“ je taková ta nahrávka, která sice míchá větší množství stylů, ale ve skutečnosti neumí podat ani jeden z nich pořádně (natožpak jejich kombinaci) a celkově nemá žádný ksicht. V případě Relinquished se bavíme o kombinaci progressive metalu, death metalu a black metalu. Ve všech třech případech jde nicméně jen o formální pojmenování. Na poslední dva jmenované styly je ta muzika nicméně příliš hodná a bezkonfliktní. Zpěvák sice používá growling, ale ani to nijak nepomáhá a nemění nic na dojmu, že ta placka prostě nemá koule.

Ještě vtipnější je tomu říkat progressive metal, poněvadž alba jako „Addictivities (Pt. 1)“ jsou ve skutečnosti pravým opakem progrese. Relinquished se možná snaží, ale jejich snaha se dočista míjí účinkem, když všechno opisují z učebnic a vlastní invenci jejich produkce neviděla ani z rychlíku.

Jedna z písniček na albu se jmenuje „Avalanche of Impressions“, což je paradoxní a humorné zároveň, protože „Addictivities (Pt. 1)“, a to včetně zmiňovaného songu, je přesným opakem laviny dojmů. Dojem z desky přetrvá jen jeden, zato je ale vydatný – poslech byl ztracený čas.


Global Scum – Odium

Global Scum - Odium

Země: Rakousko
Žánr: groove metal
Datum vydání: 19.7.2019
Label: NRT-Records

Hrací doba: 46:16

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
NRT-Records / Grand Sounds PR

Global Scum je rakouský jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Manuel Harlander. Ten údajně získával zkušenosti v nějakých jiných kapelách, ale nakonec prý dle přiložených promo materiálů zvítězila „touha poskytnout prostor své vlastní kreativitě“ v osobní kapele, kteroužto je právě Global Scum. Tyhle oslavné kecy v doprovodném lejstru mě na „Odium“ baví asi ze všeho nejvíc, protože jsou strašně vtipné. Třeba tenhle konkrétně je naprosto směšný s ohledem na to, jak strašně neinvenční a doslova anti-kreativní tohle album je.

Nebudu vás lakovat. Téhle sračky bych se za normálních okolností nedotknul ani dvoumetrovou větví, protože hned na první pohled je vidět, že tohle bude píčovina jak mraky. Jako popravdě řečeno, nejspíš bych si Global Scum ani nikdy nevšimnul, protože groove metal mám totálně v prdeli, ale když mi nějací šulini pošlou CD na recenzi bez optání, tak jim to teda pojebu, když o to tak stojí. Není to ale jen o tom, že bych zrovna tenhle metalový subžánr nevyhledával – jsem si totiž docela jistý, že tohle je o hovně i v rámci stylu.

Neslyšel jsem ani vteřinu hudby a už mi bylo jasné, že tohle bude další z hromady zbytečných a nehorázně nudných kopírek Soulfly, Ektomorf a podobných. Což dá docela rozum, když samotné vzory hrají nudnou muziku samy o sobě po většinu své kariéry. Prvotní dojmy se stoprocentně potvrdily. Stručně a jednoduše se jedná o další generický a nezajímavý kvazi-nasraný groove metal s angažovanými texty. Mám pocit, že tohle snad už každý slyšel stokrát jinde. Asi tak největší invencí Global Scum je přidání několika pasáží naprosto okatě vykradených od Slipknot. Když už dojde na nějakou snahu o vybočení (intro „Lunatic“, elektronika v „Back Beats“), výsledek je trapný úplně stejně jako standardní produkce Global Scum.

Nedokážu si představit, že by „Odium“ dokázalo uspokojit víc než jen dva specifické druhy posluchačů. První skupinou ti, jimž je cca dvanáct let a ještě neobjevili sladké tajemství, že na hudbu lze mít i nějaké nároky. U nich nicméně alespoň existuje naděje, že z toho ještě vyrostou. Druhou skupinou jsou pak lidé bez jakéhokoliv vkusu, jimž k extázi stačí, že tam hraje elektrická kytara a má to alespoň trochu chytlavý rytmus. Pokud ani do jedné z těchto kategorií nezapadáte, pak „Odium“ obejděte obrovským obloukem. Pokud se vám produkce Global Scum líbí, pak do jedné z těchto kategorií spadáte, i když si třeba myslíte, že ne.


Kringa – Feast upon the Gleam

Kringa - Feast upon the Gleam

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2019
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. As Kaleidoscope Patterns Arise
02. Unwind the Gap Anew
03. To Sleep in Vermin Velvet
04. Eroding Passage
05. Cloak of Unbound Fears
06. Eyers of Stone

Hrací doba: 44:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

O Kringa jsem zakopl tak trochu náhodou. Před samotným poslechem jsem se s těmito Rakušany setkával na plakátech tuzemských akcí, kde plnili úlohu supportu pro kapely jako Mgła nebo Misþyrming, a posléze v reportech, kde se na jejich set pravidelně pěla chvála.

Má ignorance byla možná dána i tím, že Kringa až dosud o sobě nedali co do tvorby výrazněji vědět. Portfolio kapely tvořila jen hrstka dem a dvě EP. Už na těch lze ale zřetelně slyšet jejich autentický rukopis. Kapela prolíná prvky druhé blackmetalové vlny s punkovou neurvalostí. Tradiční vyklikané sypačky střídá primitivní polka, ale i pomalejší houpavé linky. Při poslechu si tak nejeden posluchač vzpomene jak na rané, tak pozdní Darkthrone, ale i vrchní představitele finské blackmetalové školy, jako jsou například Horna a Barathrum. Navrch Kringa přidávají specifické vokály, které v čistějších polohách připomenou Urfaust nebo Isengard. V těch ohavnějších pak třeba Mark of the DevilCultes Des ghoules a místy i samotného Attillu Csihara.

Z popisu se může zdát, že se Kringa vezou na trendu soudobých black/punkových projektů. Není tomu úplně tak. Rakušané si to dělají více po svém. Od většiny je dělí zejména specifický drive, který místy připomene klasiku jako Sex Pistols nebo Motörhead, ale i skladatelský talent. Materiál je chytlavý i atmosférický. Kapela totiž dokáže pracovat s gradací a se strukturováním skladeb obecně.

Na „Feast upon the Gleam“ se odklon od zmíněných aspektů nekoná. Kringa spíše pilují to, co bylo nastoleno dřívějšími nahrávkami. Téměř vše je každopádně napsáno pevnější rukou. Jednotlivé elementy jsou na sebe montovány logičtěji a konzistentněji. To lze slyšet hned v prvních dvou skladbách: „As Kaleidoscopic Patterns Arise“ se skvěle přelévá ze staroškolských blackmetalových pasáží do funkčních humpoláckých halekaček a „Unwind the Gap Anew“ v první části perfektně eskaluje z 1-2 rytmu do frenetické sypanice.

Na stejné rovnici se album veze až do konce. I v takto sevřené škatuli však Kringa dokáží být dostatečně variabilní, a tak je každá skladba svým způsobem unikátní. Důkazem budiž například „Cloak of Unbound Fears“ se skoro prog-rockově znějícími pasážemi. Poměrnou nedotaženost cítím jen u dvou nejdelších skladeb alba (čtvrtá a šestá), které si pro sebe berou až moc času, avšak během něj nejsou vyburcovány do totálního šílenství jako zbytek materiálu.

Právě tato mánie, kterou „Feast upon the Gleam“ evokuje, nutí desku ohrávat dokola. Momenty, jako je třeba vyřvaný řádek „The darkness is churning“ z „To Sleep in Vermin Velvet“, nutí protáčet oči a chytat za neviditelné pomeranče. Podobných momentů je na albu do sytosti a i navzdory tomu, že by materiálu slušela spíše stopáž něco nad třicet minut, lze první dlouhohrající počin Kringa jednoznačně doporučit. Takto svérázný přístup k černému kovu se totiž dnes hledá těžko.


Our Survival Depends on Us – Melting the Ice in the Hearts of Men

Our Survival Depends on Us - Melting the Ice in the Hearts of Men

Země: Rakousko
Žánr: atmospheric metal
Datum vydání: 8.2.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Galahad
02. Gold and Silver
03. Song of the Lower Classes
04. Sky Burial

Hrací doba: 46:34

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Musím se přiznat, že o existenci rakouské formace Our Survival Depends on Us jsem až donedávna neměl ani tušení. Přestože třeba v minulosti vydali splitko s mými oblíbenci Der Blutharsch a přestože už nějakou chvíli kotví pod značkou Ván Records, jejichž činnost docela sleduju. Proto mě trochu překvapilo, že skupina funguje již od konce devadesátých let a že letošní deska „Melting the Ice in the Hearts of Men“ je už čtvrtým dlouhohrajícím počinem. O to příjemnějším překvapením bylo naše první setkání, poněvadž letošní řadovka mě hodně zaujala hned na první poslech…

A i ty následující poslechy ukázaly, že se nejednalo o nějaké chvilkové poblouznění, že „Melting the Ice in the Hearts of Men“ je opravdu povedená záležitost, která s postupem času naopak ještě vystoupala o kousek víc. A to je samozřejmě vždycky dobré znamení. Možná, že někteří z vás už kouzlo Our Survival Depends on Us objevili dávno a teď jen kroutí hlavou, že jsem zas jednou sto let za opicemi, ale pokud jste podobně jako já až doteď žili v blahé nevědomosti, pokusím se vám v krátkosti vysvětlit, proč byste si měli tuhle nahrávku poslechnout.

„Melting the Ice in the Hearts of Men“ je trochu zvláštní v jedné věci. Na první pohled se tváří, že půjde o další atmosférickou hudební odysseu. Co jiného by také člověk čekal od alba, na němž se nacházejí jen čtyři písně, z nichž i ta nejkratší docela pohodlně přesahuje deset minut. Jde ovšem o trochu klamavý dojem. Osobně bych řekl, že „Melting the Ice in the Hearts of Men“ je nejen tohle, ale zároveň navzdory očekávání i v jádru písničková deska. Ne v tom smyslu, že by se tu objevovala jednoduchá písňová struktura, v níž se pravidelně střídají sloky a refrény, ale spíš v tom smyslu, že je příjemně zpěvná a vlastně docela přístupná. Což však není myšleno negativně, protože se rozhodně nejedná o hloupou muziku.

Možná to vypadá trochu zmateně, ale výsledná deska zmatená rozhodně není, naopak zní dost přirozeně. To máte totiž tak… skladby jsou dlouhé, netriviálně strukturované a chytře budované, mnohdy i krásně vygradované jako třeba v případě „Gold and Silver“. Ten punc písničkovosti tomu dodávají dvě věci.

Předně jde o čisté a poměrně líbivé (není myšleno pejorativně) vokály, které mají blíž spíš někam k pozdějším Amorphis. Zpěv hraje na „Melting the Ice in the Hearts of Men“ výraznou roli a také patří k přednostem alba. Písně jako „Galahad“ nebo „Song of the Lower Classes“ jsou podány fakt extrémně dobře a některé ty pěvecké linky prostě nejde dostat z hlavy. Už nějakou dobu se mi nestalo, že bych takhle v duchu prozpěvoval pasáže nějaké desky jako v případě „Melting the Ice in the Hearts of Men“. Což jistě bude souviset i s tím, že neposlouchám moc chytlavé hudby, ale tím je to lepší, že se něco takového podařilo u nahrávky, která není prvoplánově chytlavá nebo banální.

Our Survival Depends on Us

Tu druhou věc už jsem zmínil nepřímo. Měl jsem na mysli množství skutečně dobrých a jednoduše zapamatovatelných momentů, díky nimž leze „Melting the Ice in the Hearts of Men“ do ucha hodně lehce. Záchytných bodů je hromada, což u takto dlouhých skladeb nebývá pravidlem, a člověk si prakticky okamžitě najde své oblíbené pasáže, na něž se může s dalšími poslechy těšit. Ke cti Our Survival Depends on Us slouží skutečnost, že i tyto jsou napsané dost chytře na to, aby jen tak neomrzely.

Jistě se na „Melting the Ice in the Hearts of Men“ najdou i chvilky, které mi nepřijdou úplně stoprocentní, ale v tomhle případě jsem ochoten je tolerovat, jelikož to pozitivní po mém soudu jednoznačně převažuje. A to jsem ještě nezmínil pár dalších vychytávek, jako třeba že občas si Our Survival Depends on Us sáhnou až někam k tribalu. Jednoduše tu je co objevovat. Za mě velké doporučení.


Hagzissa – They Ride Along

Hagzissa - They Ride Along

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Die Pforte (A Speech Above the Moor)
02. Irrsinnsdimensionen (A Bath Amidst the Wells)
03. Moonshine Glance (An Iron Seed in Sour Soil)
04. Searing Effigy
05. They Ride Along on the Howling Winds!
06. The Nightshade Wilderness
07. Atavist Kama Aconite Trance
08. There, Draw a Circle!

Hrací doba: 40:25

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Pilotní demosnímek rakouských Hagzissa z roku 2017 mě poměrně bavil. Kapela, v níž se scházejí členové Kringa anebo Whiskey Ritual, tehdy nabídla dvacetiminutový počin o čtyřech skladbách zabalených v hodně přidušeném undergroundovém zvuku, z něhož se konkrétnější motivy na první poslech tahaly dost těžce. Vzpomínám si, že jsem se s tou nahrávkou docela pral, ale nakonec si to všechno sedlo, konečně jsem pochopil a ve finále jsem si poslech tohoto počinu (původně pojmenovaného „Promo 2017“, v pozdější reedici u Iron Bonehead jako „Demo 2017“) dost užil.

Na první řadovku Hagzissa jsem se tedy dost těšil. Sliboval jsem si od ní další přísun čarodějnického zaříkávání, atmosféru pohanských sabatů alpských bosorek, folklóru a primitivní magie. Na demu jsem si to nakonec našel, a právě proto se mi nakonec tolik zalíbil. O to větší jsem měl od „They Ride Along“ očekávání, která se naneštěstí nepodařilo naplnit. Jak moc mě demosnímek svého času nadchnul, tak těžce mě první řadovka nakonec zklamala.

Na první pohled se to může zdát docela podivné. Vždyť polovinu desky tvoří materiál, jenž se objevil už na demosnímku. A to by v tom byl čert, aby ty čtyři nové songy byly tak hrozné, že by to dojebalo kompletní dojem. Ony nejsou… Problém tkví v tom, že mě na „They Ride Along“ vůbec nebaví ani ty nové, ani ty starší písničky.

Demo i řadovku svorně otvírá „Die Pforte (A Speech Above the Moor)“. Stejný název i hudba, a přesto se vlastně jedná o úplně jiné skladby. Hagzissa totiž na „They Ride Along“ citelně „vylepšili“ zvuk, s jehož pročištěním se pro mě vytratilo veškeré kouzlo. Zvuková a leckdy i skladatelská primitivnost na demosnímku dotvářely celkový koncept a všechno dohromady to sedělo. Nyní znějí Hagzissa dost stravitelně a ukazuje se, že spousta riffů zní v tomhle podání strašně humpolácky. V těch nejhorších místech mě dokonce napadlo, že tohle už je skoro regulérní agro, a to si pište, že tohle je kurva urážka.

Pokud se budeme chtít bavit, co dobrého na „They Ride Along“ zbývá, prakticky mohu ukázat jen na občasné atmosférické prvky nebo samply jako třeba ve středu „Irrsinnsdimensionen (A Bath Amidst the Wells)“ nebo v závěrech „Moonshine Glance (An Iron Seed in Sour Soil)“ a „They Ride Along on the Howling Winds!“. Ale to je bohužel strašně málo.

Asi pochopím, bude-li vám to celé znít trochu malicherně, že čistě kvůli zvuku pohřbím celou desku, přestože obsahuje materiál, který se mi kdysi s formálně horším zvukem líbil. Nemůžu si ale pomoct, prostě to tak nějak cítím. „They Ride Along“ mě jednoduše vůbec, ale vůbec nebaví poslouchat a zklamání se prostě ubránit nedokážu.

Upřímně dost pochybuji, že by se někdy Hagzissa vydali opačnou cestou a namířili si to zpátky ke špinavému demo soundu. Na základě tohoto předpokladu si dovolím tvrdit, že Rakušané pro mě asi zůstanou kapelou jediné nahrávky, kterou si tu a tam pustím, ale jejich další tvorba mě už nejspíš nebude moc zajímat. Až někdy vydají další album, možná ho ze zvědavosti zkusím. Třeba nebudu mít po zkušenosti s „They Ride Along“ takové nároky a zalíbí se mi to víc, třeba to dopadne stejně. Pro dnešek to ale ukončím s tím, že debutovou desku Hagzissa už si s největší pravděpodobností nikdy v životě nepustím.


Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Wish I Weren’t Here

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - Wish I Weren't Here

Země: Rakousko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 10.3.2019
Label: WKN

Tracklist:
01. Evil
02. Wish I Weren’t Here
03. All One
04. Make Me See the Light
05. Just Because I Can
06. My Soul Rests Free
07. Forgotten
08. He Is Here
09. O Lord

Hrací doba: 40:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand

Stává se docela často, že s přibývajícími roky kapely zvolňují tempo a už nemají potřebu vydávat nová alba s takovou rychlostí, jako to třeba dělaly v dřívějších érách své kariéry. Samozřejmě se nejedná o model, který by byl aplikovatelný vždy a na všechny. Někdy se stává, že se daná skupina nežene do překotného vydávání nových desek již od svých počátků, jindy se zase stává, že i v pozdějších fázích jejich historie některým formacím nevysychá inspirace ani nedochází chuť tvořit. A pokud se tato trvající skladatelská potence potkává s odpovídající kvalitou materiálu, pak se jedná o vysoce sympatickou věc. Což je přesně případ Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand.

Der Blutharsch lze samozřejmě považovat za kultovní kapelu, která sice působila v minoritních žánrech (co do popularity), ale zanechala na nich velký otisk a má za sebou davy oddaných posluchačů. Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand navazují se ctí a nezaslouží si o nic menší respekt. Už jen proto, že Albin Julius a jeho kumpáni jsou stále při chuti a zásobují fanoušky jednou povedenou nahrávkou za druhou.

Schválně sledujte se mnou. Loni jsem tu recenzoval zajímavou kolaboračku „Desire“White Hills. O rok dříve vyšla deska „What Makes You Prey“. Ještě rok předtím psych-rocková jízda „Such & Ordnung“. Ještě ten rok předtím řadovka „Joyride“. A když ubereme ještě dva roky, dostáváme se už k majstrštyku „The Cosmic Trigger“. A to ani nemluvím o tom, že v mezičase vyšla i hromádka neřadových počinů. Ta kadence tam prostě je, a co je nejlepší – kvalita taktéž. Ani letošní rok se bez nového releasu Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand neobejde a chce se dodat – naštěstí. Pokud vám totiž poslední počiny kapely šmakují, rozhodně nebudete zklamáni ani z „Wish I Weren‘t Here“.

„Wish I Weren‘t Here“ zcela jistě není nejsilnějším počinem Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, ale stále si drží tu fazónu, má skvělou atmosféru, několik excelentních skladeb a celkově opiový psychedelický opar posluchače obepne se suverenitou a jistotou, na jakou jsme u téhle rakouské party zvyklí.

Songy jako „Wish I Weren‘t Here“, „Make Me See the Light“, „Just Because I Can“, „Forgotten“ (zprvu nenápadný, ale přece jenom asi vrchol alba) nebo „O Lord“ prostě mají velké kouzlo a Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand jejich prostřednictvím jednoznačně ukazují, že jsou stále při síle. Většina dalších písniček jsou věci, které pravidelného posluchače asi moc nepřekvapí, ale pořád mají něco do sebe a v rámci desky baví. Jako celek se tedy „Wish I Weren‘t Here“ poslouchá jedna báseň, pořád u toho cítím určité uspokojení (bez dvojsmyslů) a aktuálně si tu nahrávku pouštím rád. Jedinou slabší položkou je sedmá „My Soul Rests Free“, bez níž bych se asi v klidu obešel, ale ani ona mě neobtěžuje takovým způsobem, abych ji musel přeskakovat.

Když bych to měl tedy shrnout, řekl bych, že „Wish I Weren‘t Here“ je mocně v cajku. Novinka je méně experimentální než třeba „What Makes You Prey“, ani to není takový rokec jako „Sucht & Ordnung“, je méně klávesová než „Joyride“… jinými slovy jsou to Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand zase o malinko jinak, a přitom stále sví. Jejich charakteristický feeling si „Wish I Weren‘t Here“ v sobě určitě nese, takže to prostě chceš slyšet.


Sanguinary Trance – Wine, Song and Sacrifice

Sanguinary Trance - Wine, Song and Sacrifice

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.6.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Wine, Song and Sacrifice
02. Carvings
03. The Dionysos Whip

Hrací doba: 22:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sanguinary Trance

Sanguinary Trance je doposud neznámá formace z Rakouska, která v polovině loňského roku vydala své první minialbum s názvem „Wine, Song and Sacrifice“. Na informace je kapela dost skoupá a mnoho toho z oficiálních zdrojů dohledat nejde. A když už něco, tak spíš jen takové střípky okolo, například že mastering debutového EP obstaral KarkDødsengel nebo že některými kytarovými party jako host přispěl kytarista Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand. Ale nic moc navíc, natožpak o samotné skupině. Z méně veřejných zdrojů mohu dodat, že se jedná jednočlenný projekt a že vznik se datuje až k roku 2013.

Mně to nicméně nevadí. Hra na tajemno může vypadat jako klišé, ale mně to bude vždycky mnohonásobně sympatičtější, než když někdo musí být všude vidět, všude se cpe a hraje si na krále sociálních sítí. Což je obzvláště o blackmetalových kapel / muzikantů dost směšné a dotyčný si říká akorát tak o to, aby jeho muziku skalní fans nebrali příliš vážně. Přístup Sanguinary Trance, kdy má namísto fotek na Instagramu hlavní slovo muzika, se mi vždycky bude líbit víc a ocením jej.

Zejména s vědomím, že ona muzika je vlastně fakt dobrá. Což „Wine, Song and Sacrifice“ dle mého splňuje. Člověk by od podobných neznámých záležitostí asi neměl čekat příliš, vždyť k tomu reálně ani nemá žádný důvod, takže ani jsem od Sanguinary Trance nečekal zázraky. O to víc pak potěší, když najdete něco takhle dobrého.

„Wine, Song and Sacrifice“ rozhodně není nějaká vysoce nápadná záležitost, jejíž vydání by blackmetalovou scénou mělo rezonovat (ostatně od vydání už uběhl půlrok a moc se o něm neví), ale to nic neříká o jejích kvalitách. Dovolím si tvrdit, že hudba Sanguinary Trance má v sobě onoho pověstného ďábla, jehož přítomnost nakonec ospravedlňuje i použití výrazu trans v názvu kapely. Zpočátku se mi tomu nechtělo ani moc věřit, ale při odpovídajícím naladění umí „Wine, Song and Sacrifice“ skutečně přivést k jistému vytržení, což je nakonec přesně to, co v hudbě hledáme, nebo snad ne? Netvrdím, že se tu bavíme o nějakém geniálním nebo výjimečném počinu, ale pocit, že v případě Sanguinary Trance nemáme co do činění s nějakou tuctovkou, ve mně přetrává už delší dobu.

Zajímavé na tom je, že se „Wine, Song and Sacrifice“ spoléhá spíše na již známé postupy a dávno objevené možnosti, jakými lze black metal interpretovat. Svým zvukem Sanguinary Trance míří do hloubi devadesátých let. Toto sdělení byste zde nicméně měli chápat v tom nejlepším možném slova smyslu. Není to totiž zpátečnická degenerace, nýbrž tradicionalismus, který myslím ocení i mnoho příznivců starého dobrého black metalu mezi vámi.

Sanguinary Trance

Jednoznačným vrcholem „Wine, Song and Sacrifice“ je úvodní a zároveň titulní skladba. Jde o třináctiminutový atmosférický kus s několika exkluzivními momenty. Pokud bych měl k někomu přirovnat, nebál bych se poukázat na krajany Abigor v jejich zlaté éře. Druhá „Carvings“ představuje agresivnější, avšak stále tradicionalistickou tvář Sanguinary Trance. Zvláštně pojatá je finální „The Dionysos Whip“, která si zachovává zvukovou patinu devadesátých let, ale vkrádá se do ní disharmonie a krkolomnost typická pro mnohem pozdější vývojové fáze žánru. Podobně jako v titulní kompozici se však daří píseň působivě vygradovat, aby na samém konci učinila vteřinový noisový dovětek za celým EP.

Asi netřeba více rozebírat, že se mi „Wine, Song and Sacrifice“ hodně líbí, proto radši dodám jinou věc. Počin vyšel digitálně a na audiokazetě, které bylo vyrobeného pouhých padesát kopií. Vyprodáno doposud není, takže kdyby vás nahrávka také zaujala, ještě pořád máte šanci jeden kus do své sbírky ulovit.


White Hills / Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Desire

White Hills and Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - Desire

Země: USA / Rakousko
Žánr: krautrock
Datum vydání: 17.2.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Nom de guerre
02. Await the Moon
03. Desire
04. SFG
05. Lover

Hrací doba: 23:07

Odkazy White Hills:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Sure Shot Worx

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand je název dlouhý jak týden před výplatou, ale pro vydání s názvem „Desire“ stále není kompletní. Na tomhle minialbu se totiž rakouská multi-žánrová kultovka spojila s newyorskými psychedeliky White Hills a až obě kapely dohromady stvořili tohle fialové EP o pěti skladbách.

I když může být trochu otázka, nakolik se skutečně jedná o spojení dvou kapel. Mám totiž takový dojem, že Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand v tomto případě zastupuje pouze Albin Julius. Ten je samozřejmě hlavní postavou a tahounem formace a rozhodně je legitimní říct, že ta skupina je jeho, ale i tak tahle domněnka nejspíš stojí za zmínku. Nepřijde mi totiž, že bych na „Desire“ slyšel cokoliv, co by nasvědčovalo, že zde hraje celá aktuální sestava Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand. Tento dojem nakonec i podporuje fakt, že na fotce k tomuhle vydání je pouze Albin*.

[*EDIT: Má domněnka se nakonec ukázala jako lichá, na nahrávce se totiž podíleli i další členové Der Blutharsch…]

A když už jsme u těch zmínek o něčem, co za zmínku stojí, jistě mohu hned vzápětí zmínit další drobnost. Nejde totiž o první spolupráci obou formací. V roce 2010, kdy se ještě Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand nazývali prostě Der Blutharsch, totiž s White Hills sdíleli sedmipalcový asfalt s názvem „Today I Want to Catch Clouds“ (pokud je vám tenhle titul povědomý, pak ano, stejně se jmenovala i pozdější kompilačka z roku 2014). V případě „Desire“ jde ovšem evidentně o jinou formu spolupráce, jelikož nový materiál je společným dílem obou seskupení.

Nyní už ale přejděme přímo k aktuálnímu nosiči. Pod obálkou s fialovým srdcem tepe muzika, jejíž nálada podobně fialově psychedelická. Řečeno trochu srozumitelnějším jazykem, Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand a White Hills se potkávají na poli psychedelického rocku nebo, chcete-li, krautrocku. A to zní hodně slibně. Jednoznačné nadšení však na místě není.

Abychom se špatně nepochopili – „Desire“ vůbec není špatná nahrávka, naopak jde o dobré EP. Akorát mám pocit, že by mohlo být ještě o něco lepší a uhrančivější. Tento názor plyne především z toho, že místy je minialbum možná až příliš ospalé. A když tohle říkám, mám na mysli kupříkladu druhou „Await the Moon“. Určitě není zlá a některé vedlejší motivy jsou hezké, ale její ústřední linie je přespříliš suchá a…

…a jednoduše nedokáže zachytit svého posluchače takovým způsobem, jakým se to daří úvodní „Nom de guerre“ a titulní „Desire“. Obě táhne dopředu hypnotická výrazná baskytara, jejímuž kouzlu lze jen těžko nepodlehnout. Rytmika je ostatně jednou z hlavních zbraní psychedelické muziky – nabídne-li někdo uhrančivou rytmickou linku, má už pomalu z půlky vyhráno. Tyhle dvě písně to opětovně do puntíku potvrzují.

White Hills

Dost se mi líbí i čtvrtá „SFG“, která se jako jediná na počinu obejde bez vokálů a vlastně i přízviska rock, ačkoliv „Desire“ není rockové v tom pravém slova smyslu jako celek. Každopádně, tahle skladba stojí čistě na ambientních vesmírných zvucích a je to moc velká paráda, takhle si to rozhodně nechám líbit! Naopak finální „Lover“ je zase o něco slabší a z tohoto ohledu bych ji zařadil nikoliv po bok „Await the Moon“, ale ještě o něco níže…

Vzato kolem a kolem tedy „Desire“ nabízí tři skvělé písně, jednu neurážející a jednu slabší. Což je právě ten důvod, proč jsem výše prohlásil, že není na místě jednoznačné nadšení. Na druhou stranu, ocenit můžeme celkovou atmosféru počinu, která je krásně psychedelicky rozpitá a její mlhavý opar mám před očima ve stejné barvě jako srdce na obalu. Propojení vizuální, jakkoliv v tomto případě docela jednoduché, a hudební stránky tedy funguje velmi uspokojivě. Což je – navzdory výtkám – nakonec i můj celkový dojem z „Desire“: uspokojení.

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand


Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Abigor - Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.1.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. All Hail Darkness and Evil
02. Sword of Silence
03. Black Death Sathanas – Our Lord’s Arrival
04. The Cold Breath of Satan
05. None Before Him
06. Olden Days
07. Hymn to the Flaming Void
08. Christ’s Descent into Hell
09. Ancient Fog of Evil

Hrací doba: 36:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Abigor patří ke kapelám, jejichž tvorby jsem si vždy cenil. Ať už jde o starší věci z devadesátých let anebo pozdější experimentování, vždy mi jejich přístup v jistých ohledech imponoval. Ačkoliv mám mezi jejich alby některé oblíbenější kusy a jiné méně (což nejspíš ani nemůže být jinak), snad u žádného předchozího dlouhohrajícího počinu jsem nemohl tvrdit, že bych v něm neviděl a neslyšel vysoké kvality. A o to víc mě mrzí, že u „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ mám pochyby…

Největší hodnotu na „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má pro mne obálka, kterou – společně s „Nachthymnen (From the Twilight Kingdom)“, „Supreme Immortal Art“, „Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)“ a EP „Orkblut – The Retaliation“ – považuji za jednu z nejlepší, jaká se kdy na nahrávce Abigor objevila. O hudební náplni nahrávky už však takto pozitivně smýšlet nedokážu.

Abigor již dopředu ohlásili, že „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ nebude pokračovat v avantgardně laděném pojetí černého kovu, jak jej Rakušané předvádějí po svém návratu na scénu v roce 2006 a na desce „Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)“, jež byla poslední před rozpadem kapely. To je sám o sobě poměrně zajímavý krok a osobně jsem byl zvědav, co z toho vyleze.

Už jen z principu takového rozhodnutí lze samozřejmě chápat, že „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ postrádá rafinovanost a komplexnost tvorby Abigor posledních let. To je v pohodě, tím spíš že to neplatí úplně dogmaticky (k tomu se ještě dostaneme). Horší už mi ale přijde, že albu navzdory jeho syrovosti chybí i atmosféra, která by se mohla alespoň přiblížit magii Abigor z devadesátých let, ani tu není zběsilost a autentičnost jako třeba na minialbu „Apokalypse“. A přitom vše nasvědčuje tomu, že Rakušané se chtěli přiblížit svému já z půle devadesátých let – vždyť i vnitřní grafika „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ mi okamžitě připomněla dlouhohrající debut „Verwüstung / Invoke the Dark Age“ z roku 1994. Jednoduše si nemohu pomoct, novinka na mě působí jako pokus o vzkříšení něčeho, co už je dávno pryč. A takový pokus nemusí vyjít ani skupině jako Abigor.

Samozřejmě, že zpočátku jsem takový pocit neměl, zvlášť když jde o formaci formátu Abigor, a myslel jsem si, že je nutno „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ řádně naposlouchat. Že je něco opravdu špatně, jsem si uvědomil v momentě, kdy mi došlo, že jsem desku zkoušel poslouchat již nejednou a dost často jsem vypínal i někde v polovině, ačkoliv počin trvá jen 36 minut.

Abigor

Jistou úroveň si „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ samozřejmě drží, přece jenom se bavíme o kapele, která obecně vzato patří k vůdčím ve svém stylu, nikoliv o lokální kutálce. Stejně tak lze říct, že si počin udržuje rukopis Abigor, jenž se projevuje přinejmenším v charakteristicky vrstvené kytarové složce – ta je někdy tak zamotaná, že by se některé pasáže uživily i v novější tvorbě, ačkoliv chce album vyznávat spíš zpátečnictví.

To je snad asi nejzajímavější vlastnost novinky – že se album tváří jako návrat do minulosti, jímž nakonec je, aniž by vysloveně popíralo nedávný vývoj. Nicméně to trochu vypadá, jako kdyby „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ odkazovalo na všechny dosavadní tváře Abigor (ale nejvíc na tu starší), a přitom mu chybělo charisma kterékoliv z nich. Jako celek deska nedostává nárokům, jaké je podle mě nutné klást na legendy tohoto kalibru, jakkoliv u začínající skupiny bychom takovému albu možná zatleskali.

Ze skladeb se mi zdá nejzajímavější druhá „Sword of Silence“, kde se objeví jeden výborný kytarový motiv (bohužel jen nakrátko) a zahuštěný závěr konečně přinese kýženou porci atmosféry. Své momenty má i „Black Death Sathanas – Our Lord’s Arrival“, „Olden Days“ anebo „Hymn to the Flaming Void“. Ale i navzdory jistým dílčím kladům stále platí již řečené – „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ nedokáže poskytnout takový posluchačský zážitek jako dřívější alba Abigor. Může to znít banálně, ale tentokrát to tam prostě není. A to říkám jako někdo, pro koho byli Abigor vždycky kult jak noha.


Druhý pohled (Onotius):

Mrtvolný závan devadesátek – tak by se dal shrnout kabátek, do něhož Abigor umisťují své desáté dlouhohrající album. Nečekejte ale žádné laciné sentimentální primitivismy – tihle Rakušané svůj výlet historií rámují veškerým důvtipem, co za dobu své existence nasbírali. Propracované kompozice a technické kytarové pasáže podporované o drtivé bicí tak dostávají ještě průbojnější zvuk, který věru evokuje onu předem avizovanou primordialitu takových stařičkých Ulver, a to je jednoznačně ku prospěchu věci. Nová deska je nekompromisním, zároveň ale nesmírně propracovaným, nářezem. Dýchá z ní oddanost a je jednoduše fenomenální.

Abigor

„Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ obnažuje naprosté kořeny černého žánru, zároveň se ale neutápí v planém ohraném sentimentálním riffování, naopak servíruje koktejl tak neskutečně pikantní a návykový, že by se jím člověk nejraději naléval po hektolitrech. Abigor jsou ale záměrně uměření a dávají nám jen něco přes půl hodiny hrací doby. O to je nahrávka ve výsledku koncentrovanější. Jde až na dřeň a s až hmatatelnou upřímností. Od úvodní „All Hail Darkness and Evil“ po „Ancient Fog of Evil“ je člověk uhranut silnými nápady a perfektním provedením. Nemluvě o tom, že jakmile dozní poslední tón této pohlcující syrové tryzny, člověk má chuť si to okamžitě zopakovat. Nu, zkrátka a dobře, není ještě ani konec února a už tady máme prvního kandidáta na desku roku. On nám ten rok nezačíná nakonec až tak špatně, co myslíte?


The Devil & the Universe – Folk Horror

The Devil & the Universe - Folk Horror

Země: Rakousko
Žánr: occult darkwave
Datum vydání: 22.9.2017
Label: aufnahme + wiedergabe

Tracklist:
01. Alchemical Landscape
02. Willow Dance
03. The Ash Tree
04. A Fiend in the Furrows
05. Black Harvest
06. Wyrd
07. The Church of the Goat
08. When We Were Trees

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
web / facebook

Abych řekl pravdu, minulé album The Devil & the Universe ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Neřekl bych, že „Benedicere“ bylo špatné. Mělo myšlenku, mělo svou atmosféru i své momenty. Což v tomto případě není jen prázdnou frázičkou, poněvadž některé skladby byly úžasné a bez sebemenších obav se mohly postavit na roveň tomu nejvýraznějšímu z předešlé tvorby rakouských okultních kozofilů. Jako celek mě ovšem „Benedicere“ na zadek úplně neposadilo a tento stav nakonec nezměnil ani delší časový horizont, jak jsem nadhazoval na konci dobové recenze. Ačkoliv jsem si tedy několik konkrétních písní z desky oblíbil, ve finále se jedná o nahrávku, která mě ze všech řadových počinů The Devil & the Universe oslovuje nejméně.

Uběhly dva roky a všechno je najednou jinak. The Devil & the Universe ani loni nevynechali svou tradici vydání EPčka na Valpuržinu noc, ale „Walpern – Redux“ jsem tentokrát okázale ignoroval. Následná čtvrtá dlouhohrající deska „Folk Horror“ ovšem vydatně vynahrazuje méně zajímavé minialbum i nechává zapomenout mouchy předešlé „celovečerní“ nahrávky. Ashley Dayour, David Pfister a Stefan Elsbacher se totiž tentokrát opravdu vytáhli a po zralé úvaze podpořené četnou řádkou poslechů usuzuji, že hned zezačátku lze do pléna hodit kacířskou myšlenku, zdali se náhodou nejedná o doposud nejlepší album The Devil & the Universe

Možná si říkáte, jestli jsem náhodou nespadnul na šišku – fakt je to lepší než třeba majstrštyk jako „Haunted Summer“? Já vím, že je to dost silné tvrzení, však to netvrdím se stoprocentní jistotou, pouze nahlas uvažuji, abych ilustroval své nadšení z „Folk Horror“. Poslední počin mě totiž fakt hodně baví, dokáže navodit specifickou náladu, vlastně na něm neslyším žádná hluchá místa a navíc – The Devil & the Universe opětovně dokázali stvořit několik famózních písní. Některé takové songy se objevily na doposud každé řadovce a skupiny a ta nejnovější naštěstí tradici nepřerušuje.

Kdybych měl své favority vybrat, nemusím o tom nijak dlouho přemýšlet. „Willow Dance“, „Black Harvest“ a desetiminutová „The Church of the Goat“ prostě nemají chybu – všechny tři dokážou nabídnout úžasnou atmosféru, řádku bravurních motivů a nápadů, které utkví a člověk je z hlavy jen tak nedostane (už několikrát jsem se přistihl, jak si v práci broukám melodie z „Willow Dance“ a „Black Harvest“, haha), aniž by se jednalo o cokoliv podbízivého nebo jednoduchého, co by se zanedlouho obehrálo. Co víc si přát…?

The Devil & the Universe

…že by třeba větší počet povedených skladeb? No počkat, to jsme si asi špatně rozuměli – ten zbytek totiž není ani náhodou špatný! Taková „The Ash Tree“ je za zmiňovanou trojicí vrcholů jen v těsném závěsu. „Alchemical Landscape“, „A Fiend in the Furrows“ a „Wyrd“ jsou skvělé atmosférické kousky. Finální „When We Were Trees“ se snad jako jediná výrazněji vrhá do ambientnějších vod, ale ke konci se také zvrhne a nabídne i hybnější pasáž. Což mě tak napadá, že právě možná tohle bude jeden z těch důvodů, proč mě „Folk Horror“ tolik baví. The Devil & the Universe mě vždycky bavili víc právě v téhle poloze, zatímco v té (dark)ambientní jsem cítil určité rezervy a… jednoduše znám na tyhle minimalistické náladotvorné plochy lepší kapely. „Folk Horror“ ovšem tuhle tvář formace dost upozaďuje a naopak se soustředí především na to, co mám na The Devil & the Universe nejradši. A když se pak ambient objeví jen na chvíli, funguje v tomhle případě lépe.

Tak či onak si myslím, že The Devil & the Universe na „Folk Horror“ skutečně zabodovali. Samozřejmě už dříve nebylo pochyb o tom, že jde o mimořádně talentovanou skupinu, ale je potěšující, že si Rakušané svou auru, kvalitativní i náladovou, stále dokážou držet. Co vás budu dále zdržovat – tohle je jednoduše skvělá záležitost a rozhodně byste ji měli slyšet.