Země: Rakousko Žánr: black metal Datum vydání: 12.12.2014 Label: Winterblast Halls
Tracklist:
01. Auftakt: Angriffskrieg
02. Initial Command
03. Aufbruch: Anfang vom Ende
04. End of the Line
05. All Out!
06. Endlösung: Vernichtungskrieg
07. Genocide Crescendo
08. Endstation: Aschenwind
Klidně můžete znát tisíce black metalových skupin, ale pořád bude mnohem více tisíců těch, o nichž nemáte ani tušení. Právě do druhé zmiňované sorty u mě až donedávna spadali taktéž Rakušané Garden of Grief… tedy, lépe řečeno Rakušan.
Garden of Grief na první pohled nijak zvlášť nevybočuje z dlouhatánské řady black metalových formací. Jde o jednočlenný projekt v režii jistého Boroniana Sturmfelse (jen tak mimochodem bývalý člen Locus Neminis, o nichž se tu již kdysi psalo), jenž black metal kombinuje s doteky ambientu. Logo kapely pak nenakreslil nikdo jiný než Christophe Szpajdel, což je sice v tomhle oboru legenda, ale jeho loga má tolik kapel, že to už pomalu ani není vtipné. Z dálky tedy nic nenasvědčuje tomu, že by v tomto případě mělo jít o něco zvláštního nebo výjimečného. Na druhou stranu, spousta opravdu výjimečně hudby také vypadá na první pohled trochu nenápadně, takže tohle ještě neříká nic konkrétního.
Navíc už pod hlavičkou Garden of Grief v minulosti vyšly hned čtyři dlouhohrající desky, tudíž je jasné, že nějaké zkušenosti tu bezesporu budou. Od předchozího alba “Denied Sanctuary X” také uběhly už tři roky, takže ani nelze očekávat nějakou uspěchanou záležitost, jelikož tři roky už jsou relativně dost na to, aby mohla hudba a především nápady v ní správně dozrát. Inu, tak pojďme na věc…
Tak mě napadá, že jsem vlastně ještě neřekl, jak se ta naše “věc” jmenuje, ačkoliv nepochybuji o tom, že jste si to už přečetli v nadpisu článku. Nicméně aby bylo formalitám učiněno zadost – deska se jmenuje “Endstation” a nachází se na ní celkem osm skladeb, jejichž souhrnná hrací doba přesahuje 63 minut. To nám v průměru dělá necelých osm minut na písničku, takže je jasné, že v případě Garden of Grief budeme mít tu čest s delšími kusy. Rozložení jednotlivých stopáží se má ovšem trochu jinak, protože na nahrávce je jedna krátká věc (intro “Auftakt: Angriffskrieg”), pět songů s “normálním” časem a nakonec dva hodně dlouhé opusy.
Právě tyto dvě dlouhé kompozice jsou dle mého názoru středobodem “Endstation”. “End of the Line” se zastavila těsně před hranicí 21 minut a další “Genocide Crescendo” pak těsně před 17 minutami, což už rozhodně nejsou žádná drobečkové. Důležité je ovšem to, že tyto dva kusy nejsou středobodem desky jen co do své délky, ale i do své kvality. Právě v “End of the Line” a “Genocide Crescendo” se totiž sešly ty úplně nejzajímavější a nejlepší nápady. Všechny ostatní písničky nejsou špatné, ale mnohdy trpí takovým tím syndromem, že jsou sice dobré, ale ne natolik, aby vás dokázaly opravdu uhranout a vytrhnout z jakési posluchačské letargie. Oba dva dlouhé monumenty však jako jediné písně na albu (dobrá, ještě jedna další tu je – k tomu se dostaneme) tuhle sílu mají. O kousek víc se to týká hlavně “End of the Line”, jejíž některé momenty jsou skutečně excelentní – namátkou třeba konec páté minuty, zvolnění v polovině a následný přechod do melodického sóla anebo fantastické bicí přechody ve 14. a 15. minutě, které jsou ve své jednoduchosti opravdu působivé. “Genocide Crescendo” se zase blýskne nejedním povedeným kytarovým výjezdem a hlavně parádním finále s čistým vokálem.
Zbylé songy by šly rozdělit do dvou kategorií, a sice na black metalové a nemetalové. Do té první spadají skladby “Initial Command” a “All Out!”, které sice nejsou špatné, vlastně jsou docela dobré, ale přesně jak už bylo řečeno výše, nejsou ani nijak zvlášť strhující. Trochu lépe je na tom “All Out!”, jejíchž pár motivů lze označit jako docela zapamatovatelné, ale “Initial Command” je taková trochu nevýrazná, a kdyby se nenacházela hned v úvodu “Endstation”, člověk by si jí pomalu ani nevšiml.
V té druhé, nemetalové (a také instrumentální) kategorii se pak logicky nachází zbytek písniček. Úvodní “Auftakt: Angriffskrieg” je nicneříkající neobjevné intro, jehož jediné štěstí je, že trvá jen minutu a půl, protože cokoliv nad to už by si koledovalo o přeskočení. “Aufbruch: Anfang vom Ende” a “Endstation: Aschenwind” jsou pak tracky postavené čistě na akustické kytaře (s výjimkou začátku první zmiňované, kde se rozjíždí lokomotiva), což do hudby Garden of Grief vnáší jakýsi nádech neofolku. Trochu povedenější se mi zdá “Aufbruch: Anfang vom Ende” díky (z mého pohledu) hezčím motivům, hlavně v její druhé půli, a také díky tomu, že netrvá skoro sedm minut, protože právě díky nim působí “Endstation: Aschenwind” trochu natahovaně… sice se pořád poslouchá hezky a i v ní vykoukne několik pěkných nápadů, ale menší zkrácení by jí možná prospělo. Suverénně nejzajímavější nemetalovou položkou “Endstation” je ovšem “Endlösung: Vernichtungskrieg”, kde se k akustické kytaře přidá i rytmika a výsledkem je trochu zvláštní a sympaticky nervní atmosféra, jež z tohoto kusu dělá vedle “End of the Line” a “Genocide Crescendo” třetí vrchol nahrávky.
“Endstation” je poměrně solidní nahrávka, jíž nelze upřít jistou kvalitu a také několik výtečných momentů, zejména v “End of the Line” a “Endlösung: Vernichtungskrieg”. Ty zajímavější písně naštěstí díky své délce tvoří většinu stopáže, navíc ani ty slabší kusy neklesají do podprůměru, přesto mám pocit, že menší zredukování alba o ty méně výrazné položky by neuškodilo. I přesto se však stále jedná o slušnou práci, jejímž poslechem nic moc nezkazíte.
Nemá cenu tvrdit opak, protože by mi to stejně vůbec nikdo nevěřil, takže to řeknu rovnou – Abigor je skupina, kterou mám opravdu hodně a upřímně rád. Platí to jak o starší a syrovější tvorbě z 90. let, v jejímž rámci si tito dnes již kultovní Rakušané na své konto připsali nejednu skvostnou nahrávku (vlastně co to plácám – v 90. letech Abigor vydávali JENOM klenoty, každá deska z té doby je naprosto excelentní), tak i o novějším avantgardním směřování, do něhož se kapela pustila v novém tisíciletí. Nicméně tohle všechno o tom, jaká jsou stará alba Abigor a jak mám tuhle skupinu rád, tu nemá cenu opakovat, protože jsem to tu už před časem jednou vykládal v rámci recenze na EP “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” z loňského roku, tudíž bych si dovolil vás pro podrobnosti odkázat tam.
Pro ty z vás, kteří s Abigor nejsou podrobněji obeznámeni (je-li vůbec někdo takový) a jimž se nechce klikat, bych řekl pouze to, že onen “avantgardní zlom” v historii kapely přišel s nahrávkou “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” z roku 2001, po jejímž vydání ovšem Rakušané ukončili svou činnost. Obnova pak přišla v roce 2006 a jejím výsledkem následně byla alba “Fractal Possession” (2007) a “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” (2010) – obě opětovně skvělá, jen tak mezi námi. Zejména druhý zmiňovaný počin je neskutečná síla.
Od vydání “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” již uběhly čtyři roky, během nichž Abigor vyjma zmiňovaného EP “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” vydali ještě počin “Quintessence”, což je dvojdisk, jehož náplní je přepracovaná verze desky “Channeling the Quintessence of Satan” (1999) a demosnímky kapely. Na opravdu novou hudbu si všichni vyznavači rakouského kultu museli počkat až do letošního roku, kdy konečně dorazil nový opus “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“, o němž si nyní krátce popovídáme…
Stojí před námi dva esenciální otazníky. Ten první se nachází za otázkou, jakou cestou Abigor pokračují co do formy a obsahu své hudby. Ten druhý se pak ptá, zdali “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ dokázal udržet vysoko nastavenou laťku (v podstatě všech) předcházejících počinů skupiny. Možná jsem to teď uvedl trochu zbytečně výpravně, jelikož odpovědi na obě vyřčené otázky jsou vlastně jednoznačné a docela jednoduché (v tom smyslu, že je lze napsat docela stručně), což je poměrně paradoxní vzhledem k tomu, že muzika Abigor je všechno možné jen ne jednoduchá. Ale to nevadí, i tak si to okecáme trochu víc.
Co se onoho hudebního směřování týká, Rakušané (dle očekávání) i nadále pokračují ve svém vysoce avantgardním pojetí black metalu, činí tak ovšem trochu jiným způsobem než v případě obou předcházejících počinů (budeme-li se bavit pouze o oné éře po obnově činnosti). Nedá se sice, že by “Fractal Possession” nebo “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” byla alba nějak výrazněji ovlivněná elektronikou, přesto zde byl patrný jistý pocit industriálnosti. Ten se na “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ takřka úplně vytratil a Abigor se vracejí na pole “čistého” black metalu, což by takhle řečeno mohlo vypadat, že je novinka méně avantgardní… ale není. Ve skutečnosti si spíš říkám, jestli Abigor na “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ onen experiment – ačkoliv “jen” v rámci black metalu – tentokrát nedotáhli úplně nejdál, jelikož si nevzpomínám, že by mi u jakéhokoliv předchozího alba trvalo tak dlouho, abych jej vstřebal. A to je co říct, když vezmeme v potaz, že třeba “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” trvalo cca stejně dlouho jako aktuální deska, akorát bylo rozseknuto jen na dvě dvacetiminutové části.
Ona nestravitelnost je do jisté míry jistě dána i tím, že “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ na první poslechy působí trochu chaoticky, ačkoliv se nejedná o takový ten dnes “populární” druh chaotického avantgardního black metalu ve stylu Deathspell Omega, podobnost je maximálně jen vzdálená. Abigor jsou rozhodně dost sví na to, aby si mohli dovolit kráčet po své vlastní cestě, což také dělají. Tak či onak, ona zdánlivá neuspořádanost plyne tak trochu z toho, že Rakušané na sebe a přes sebe vrství obrovské množství různých nápadů, až to místy vypadá, že těmi nápady téměř plýtvají. Třeba jen v úplném finále první skladby “Temptation I – Ego” je na velice malé ploše naskládáno hned několik excelentních motivů, které by za nějaké rozvinutí jistě stály – a přesto je Abigor využijí třeba jen na pár vteřinek, protože takových mají dost, aby jimi tímhle způsobem naplnili více jak 40 minut.
Jakmile však dá člověk “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ dostatek času (nebo alespoň v mém případě jej tentokrát bylo třeba), deska postupně začne dávat smysl a Abigor začnou odhalovat jednu excelentní pasáž vedle druhé. Jakkoliv to bude znít alibisticky, konkrétní písně není třeba jmenovat, protože v každé do jedné se nachází hned několik skvostných momentů. Nicméně i díky tomu je “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ vysoce trvanlivou nahrávkou, v jejíchž útrobách se nachází hodně věcí čekajících na to, až je posluchač objeví.
Řekl jsem, že “i” díky množství motivů a možnosti objevování je album trvanlivé. Pokud je toto jen jeden z důvodů, jaký je pak ten další? Ten další je ve skutečnosti zároveň odpovědí na náš druhý otazník a ve své podstatě jsem jej již nepřímo také řekl. Je to kvalita, která je po celou dobu trvání “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ extrémně vysoká. Jsem přesvědčen, že Abigor doposud nenatočili špatnou desku a platí to stále i po vydání “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“, které tak na své předchůdce navazuje více než důstojně. A to je vzhledem k tomu, jak fantastické počiny Abigor v minulosti natočili, téměř všeříkající.
Další názory:
Šleha. Tak nějak by se dala popsat letošní placka Rakušanů Abigor. Od téhle smečky znám jen novější tvorbu v čele s posledním “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” které mě dokázalo spolehlivě usadit na prdel, jakkoliv by za ten název měli Rakušáky odnaučit psát. “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ je na tom nemlich stejně, ačkoliv mi přijde, že oproti minulé desce jde přes všechnu tu avantgardně-technickou parádu víc na dřeň a tam, kde se posledně snažili Abigor o rozmáchlé kompozice, tam na novince sází jeden nápad za druhým v těsném časovém sledu. Těžko říct, jak vám to líp přiblížit, protože pokud jste album neslyšeli, je dost možné, že ani z popisu páně H. nade mnou si neuděláte o desce valnou představu. “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ je jedno z těch alb, které se musí slyšet na vlastní uši, a trvá, než se do něj dostanete. Přiznám se, že mně samotnému se do něj nepovedlo proniknout docela (přinejmenším podle mých přesdtav) a alespoň pro mě platí, že celek je v tomto případě několikanásobně víc než součet všech částí – na rozdíl od samostatných skladeb mám pobrat album jako takové. O to víc ale kvituji, že Abigor nedávají nic zadarmo a závoj chaosu, který halí nitro desky, jako by vás mimochodem ponoukal do dalšího poslechu. Silně uhrančivé a svébytné dílo. Atreides
Až na jednu výjimku z 90. let tvorbu Abigor neznám. Věděl jsem, že dnešní Abigor jsou úplně jinde a taky že ano. Na poměry black metalu velice technická hudba, která však na druhou stranu nepůsobí tak chaoticky, jak jsem původně čekal, čemuž napomáhá třeba krystalicky čistý zvuk. Vlastně i díky ne tolik velké chaotičnosti je z “Leytmotif Luzifer” naprosto originální záležitost, kterou bych si nedovolil přirovnat k jakékoliv doposud slyšené nahrávce. Abigor zní majestátně tak, jako by se vysmívali naprosté většině symfonických blackařů, kteří se k oné velkoleposti ani pomocí všemožných klávesových marasmů nedokáží dopracovat. Kvalitu a vůbec celkový výraz dnešních Abigor nejlépe dokládá pátá “Temptation V – Neglect”, nicméně další kusy tomuto skvostu zdařile sekundují. Desce není prakticky co vytknout a jen čistě subjektivně musím konstatovat, že letošní Thantifaxath a Darkspace mě baví o chloupek víc. Skvrn
Země: Rakousko Žánr: death / black metal Datum vydání: 8.8.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Gasmask Terror
02. Conjuring the Dead
03. In Death
04. Rex tremendae majestatis
05. Black Winged Torment
06. The Eyes
07. Legions of Destruction
08. Flesh, Bones and Blood
09. Lucifer, Take Her!
10. Pactum in aeternum
Hodnocení:
H. – 4,5/10
Ježura – 5/10
Kaša – 6,5/10
V případě rakouského (no, spíš rakousko-českého… a aktuálně s holandským koncertním kytaristou) perverzního komanda Belphegor není už nějaký ten pátek vůbec od věci mluvit o stálici extrémně metalové scény. Kapela má za sebou již přes 20 roků aktivní činnosti, za chvíli bude pomalu slavit čtvrtstoletí prznění jeptišek a na své dlouhohrající pažbě má již z minulosti celých devět zářezů, k nimž aktuálně přibyl jubilejní desátý v podobě placky “Conjuring the Dead”, čemuž nezabránily ani menší zdravotní problémy frontmana Helmutha, kvůli nimž bylo nutné stopnout činnost kapely na půl roku.
Otázkou je, jestli vůbec smečka s takovým portfoliem dokáže na svém desátém řadovém záseku něčím překvapit. Což o to, jistě se najdou skupiny, které to dokážou, ale Belphegor k nim tak úplně nepatří. Přelomovou deskou v jejich kariéře se stala nyní již jedenáct roků stará fošna “Lucifer Incestus”, po jejímž vydání již Belphegor předvádějí s nadsázkou řečeno jen variaci na to samé… nebo přinejmenším to podobné (i když zpětně závany toho současného zvuku slyším již na předchozím “Necrodaemon Terrorsathan” z roku 2000). Jako druhý milník bych označil “Bondage Goat Zombie” z roku 2008, protože zatímco “Lucifer Incestus” a jeho dva následovníci “Goatreich – Fleshcult” (2005) a “Pestapokalypse VI” (2006) byly ještě docela rozeznatelné a hlavně natřískané kvalitnímu peckami, nejpozději právě na “Bondage Goat Zombie” Rakušané svůj sound i styl už definitivně ustálili a od té doby jsou jejich alba podobná skoro jako vejce vejci.
“Bondage Goat Zombie” bylo výborné a dodnes mě to album baví, následující “Walpurgis Rites – Hexenwahn” (2009) však s nastavenou laťkou trochu kleslo, i když to pořád bylo hodně v pohodě. “Blood Magick Necromance” však opětovně ukázalo, že není všem perverzním dnům konec, a především songy, v nichž se Belphegor pustili do epičtějších výjezdů, byly dost příjemným oživením mezi sypačkami, které již pomalu začínaly upadat do menšího stereotypu (byť formálně byly stále kvalitní).
Historie se nyní opakuje a stejně jako v případě “Walpurgis Rites – Hexenwahn”, i tentokrát Belphegor laťku nastavenou předchozí povedenou plackou nevyrovnali, akorát s aktuálním “Conjuring the Dead” se mi zdá, že ona laťka klesla ještě o kus níž. Jeden důvod se nabízí docela sám – vše, co se na novince nachází, již Belphegor v minulosti předvedli (a většinou ani ne jednou) na předchozích nahrávkách. Samozřejmě je svým způsobem dobře, že si kapela drží svůj (vlastně i docela charakteristický) sound, o tom žádná, ale i v jeho rámci se jde posouvat a nevykrádat sama sebe – ostatně, “Blood Magick Necromance” ukázalo, že nějaké osvěžení vymyslet stále jde. S tím, co Belphegor drtí, bych si navíc nějaký posun v rámci toho daného zvuku představit vážně dokázal.
Nicméně, jak již bylo řečeno, na +/- stejnou notu to Belphegor drhnou už přes deset roků, takže komu se tihle blasfemičtí perverzáci líbili doteď, ten by jistě neměl problém vzít za svou i další podobnou desku. A upřímně se přiznám, že já jsem měl muziku Belphegor vždycky rád a nějakým způsobem mě ten jejich rouhačský black/deathový náser pokaždé bavil. Ten hlavní důvod, proč je tedy “Conjuring the Dead” možná tím nejslabším albem kapely v novém tisíciletí, tedy tkví v ničem jiném – v samotných skladbách. Ty samozřejmě splňují nějaký kvalitativní standard, který Belphegor sami sobě již dávno nastolili, o tom žádná, ale je to prostě až příliš velký standard.
Nějakých překvapivých nebo opravdu prdel-nakopávajících momentů se tu vyskytuje naprosté minimum. Desku otevře náserovka “Gasmask Terror”, která vcelku jasně ukáže, že se zde nic neočekávaného konat vážně nebude – bicí sypou rychlostí kulometu, kytarová práce je do posledního puntíku v trademarkovém stylu Belphegor, Helmuth klasicky střídá black metalový ryk s death metalovým chropotem (ačkoliv se mi pocitově zdá, že na novince dostal větší prostor právě hluboký growling, který je snad ještě hlubší než kdy dřív) a Serpenthovu baskytaru naprosto klasicky v podstatě neslyšíte, maximálně tušíte (opravdu bych si nechal líbit, kdyby ji kapela nechávala častěji vyniknout tak jako třeba v hitové “Der Geistertreiber” z “Walpurgis Rites – Hexenwahn” nebo v neméně hitové “Sexdictator Lucifer” z “Bondage Goat Zombie” – bohužel jen výjimky potvrzující pravidlo).
I zbylé songy pokračují v nastoleném trendu. Následující titulka “Conjuring the Dead” nabízí sice dost povedené melodie, ale tak nějak jsou mi příliš povědomé a ani nemusím dlouho přemýšlet, abych si vzpomněl na songy z minulých alb, kde jsem něco na chlup podobného už slyšel. Snad jedině zvolnění okolo tří minut s následným nástupem chorálu je výborné, ale pořád to není nic extra, co by mě vyloženě zvedlo ze židle. “In Death” nabídne maximálně tak chytlavý riff, ale opět – ničím zvláštním nevybočuje a jedná se prostě a jednoduše o řemeslný standard Belphegor (byť je to řemeslo stále na vysoké úrovni, o tom se nikdo nehádá). Za zmínku zde snad stojí jen čas okolo tří minut a 45 vteřin, kdy se objeví hodně dobrá práce s kytarou, bohužel však jen na pár sekund.
Třeba “Walpurgis Rites – Hexenwahn” jsem výše označil jako slabší album, ale i tak zde Belphegor dokázali vytáhnout nějaká esa z rukávu, jakým byla třeba výtečná sedmiminutovka “Veneratio diaboli – I Am Sin” nebo již jmenovaný šlágr “Der Geistertreiber”. Zde by na titul nějakého osvěžení mohla aspirovat maximálně tak hutnější “Rex tremendae majestatis” se zajímavým rozjezdem a dobrými pasážemi ve středním tempu, ale i když se to poslouchá parádně, opět jde o něco, co jsme již od skupiny mohli slyšet. Opravdové oživení tak přichází až v samotném závěru v podobě “Pactum in aeternum”, která ovšem díky svému zařazení na konec a své odlišnosti od zbytku nakonec působí spíš jako obyčejné outro, což je při jejím potenciálu škoda. Krátká instrumentální mezihra “The Eyes” v polovině alba, která tak trochu zní, jako kdyby si Belphegor dali jednu zkoušku s Yngwie Malmsteenem, vůbec nic nezmění a nemůže posadit na zadek snad nikoho.
V neposlední řadě ještě “Conjuring the Dead” citelně chybí jedna věc – jasný hit. Na každé fošně z posledních let dokázali Belphegor přijít s písničkou, která mě hned na první poslech nakopala do prdele a od začátku tu desku táhla kupředu. Namátkou třeba na “Bondage Goat Zombie” mě okamžitě složil brutální titulní vál, na “Pestapokalypse VI” excelentní pomalá věc “Bluhtsturm Erotika”, na předchozím “Blood Magick Necromance” si mě zase hned získaly ony epičtější kusy jako “Rise to Fall and Fall to Rise” nebo “Discipline Through Punishment”. Na “Conjuring the Dead” jsem si ovšem takovou hitovku najít nedokázal – ani na první poslech, ani na ty další. Často (ale ne vždy) to pro mě byly právě ty písničky, které byly vybaveny klipy… kapela sama (její firma?) do světa na podporu novinky v předstihu vypustila “Gasmask Terror” a “Conjuring the Dead”, ale ani jedna z nich mi nepřijde natolik silná, aby fakt dokázala strhnout. Nehledě na fakt, že na nové desce trochu postrádám i nějaký pomalejší, atmosférou nasáknutý kus, jakým byla namátkou třeba fantastická “Sepulture of Hypocrisy” na “Goatreich – Fleshcult”.
Je až zábavné, jak příhodně si Belphegor pro “Conjuring the Dead” vybrali autora obálky, jímž je Spiros Antoniou ze Septicflesh. Stejně jako se v podstatě všechny jeho obaly nesou ve stereotypním duchu (vždycky nějaký zkriplený mutant na skoro stejné textuře – alespoň to pozadí se však Seth ráčil u “Conjuring the Dead” vyměnit), nese se ve stereotypním duchu i samotné album. A to dokonce do takové míry, že jsem vlastně ani nedokázal postřehnout, že se tam také nacházejí Glen Benton z Deicide a Attila Csihar z Mayhem, kteří na albu hostují (oba v “Legions of Destruction”), dokud jsem si to nepřečetl. A když nějaká deska splývá takovým způsobem, že na ní zanikne i tak výlučný vokalista jako Attila Csihar, je prostě něco špatně.
Jak jsem již řekl, “Conjuring the Dead” patří k tomu úplně nejslabšímu, co Belphegor za svou kariéru natočili. Ani náhodou to není vyložená sračka, přece jenom jsou Belphegor takoví mazáci, že nějaký ten ne úplně nejnižší standard si pohlídat dokážou, přesto je pro mě novinka spíš zklamáním, byť se mi jinak ještě pořád docela líbí. Jenže jsem od ní čekal o trochu víc než provařenou hoblovačku se sem tam zajímavým momentem… přece jenom, Belphegor jsou takové jméno, že prostě není přehnané mít na jejich alba vyšší nároky než jen řemeslo, které navíc sami (a lépe) předvedli již dříve. A právě proto je průměr ta nejlepší známka, jakou mohu dát… a z něj ještě půl bodu dolů za to zklamání.
Další názory:
Na “Conjuring the Dead” jsem se vážně těšil, protože jsem se na Belphegor chystal už dlouho a teď už to konečně nešlo okecat. Jenže ačkoli předchozí ceněnou tvorbu neznám a s kapelou jsem se naživo setkal jen jednou, novinka mě teda moc neoslovila. Samozřejmě je na ní znát, že Helmuth se Serpenthem nejsou žádní cucáci a určitou úroveň si to drží a neklesá to pod ni. Stejně tak několik songů (“Gasmask Terror”, “Conjuring the Dead” a částečně a “Black Winged Torment”) se docela povedlo a i v tom zbytku se nějaký pěkný moment sem tam objeví. Jenže to je všechno a jinak je to těžká nuda. Žádná atmosféra, žádné nápady, prostě nic kromě genericky napsaného žánrového průměru. Díky té řemeslné úrovni to sice poslechnout jde, ale k majestátnímu a drtivému deah/blacku, kterým jsou Belphegor proslulí, to má sakra daleko. Asi budu muset prubnout starší alba, protože to aktuální mě docela dost zklamalo – a to je to poslední, co jsem od kapely s takovým jménem očekával. Ježura
Strašně dlouho jsem tuhle rakouskou dvojici přehlížel a její alba vlastně cíleně ignoroval. Nejspíš to bude vypadat krátkozrace, ale nikdy jsem neholdoval takovým těm extrémním spolkům, kde se krví nešetří už na propagačních fotkách, takže když to řeknu upřímně, už po vizuální stránce mě Belphegor odrazovali, aniž bych měl úplně jasnou představu o tom, co vlastně hrají. A tak nastal čas tohle napravit. U “Conjuring the Dead” mě v první řadě upoutal obal a rozhodl jsem se, že dám borcům konečně šanci. A vůbec nelituji. Kombinace black a death metalu v jejich hitovějším (dá-li se to tak říct) podání mě totiž strašně baví. Belphegor jsou sice zatraceně agresivní a nesmlouvaví, ale díky “epickým” momentům (jako například aranžérsky skvěle vystavěný závěr skladby titulní, nebo “Rex tremendae majestatis”) jsem si tohle album celkem rychle oblíbil. Velmi slušné vypalovačky typu “Gasmask Terror” (to slayerovské kytarové sólo nemá chybu), “Black Winged Torment”, nebo “Flesh, Bones and Blood” zabíjí a jejich poslech mě určitě hned neomrzí. Když koukám na kolegovu hlavní recenzi, tak si říkám, že si musím najít čas doposlouchat i starší kousky, protože pokud je “Conjuring the Dead” slabší průměr, tak si nechci představit to peklo předešlých zářezů. Prozatím však nemám s čím srovnávat, takže mi aktuální forma Belphegor k nadšenosti stačí. Kaša
Eponymní debutové album rakouských Harakiri for the Sky z roku 2012 sice neznám, ale tak nějak jsem měl z kapely vždy pocit, že jde o dobrou záležitost. Jestli tomu tak doopravdy je, to jsem se pokusil zjistit s aktuální druhou deskou “Aokigahara”. A hned na začátek klidně můžu předeslat, že to rozhodně nedopadlo špatně…
Harakiri for the Sky se pustili do jakéhosi post-black metalu, možná z jistého úhlu pohledu i atmosférického black metalu kombinovaného s post-rockem. Ve finále je to sice víceméně jedno a jde o to samé, nicméně jestli nás čtete pravidelně, možná jste si už všimli, že jsem tu tuto žánrovou kombinaci nejednou poměrně stíral. Harakiri for the Sky jsou naštěstí ten případ, kdy k tomu není důvod, protože zde je tahle záležitost provedena velice umně. Není to ani z toho důvodu, že vyloženě “post” ta deska zase není, jako spíš proto, že veškeré ty melodie v podání těchto Rakušanů nepůsobí nijak “teple”, naopak mě to spíš baví. Sem tam sice nějaký motiv začíná být už skoro na hraně, ale Harakiri for the Sky tu hranu, za níž by se mi to už nelíbilo, nikdy úplně nepřekročí, za což dávám palec nahoru.
Další věc, která se mi na “Aokigahara” líbí, je to, že se skupině podařilo ukočírovat i poměrně velkou hrací dobu. 64 minut sice není žádný extrém, ale není to ani úplně málo… zpočátku sice jednotlivé skladby až příliš splývají, ale to se se zvýšeným počtem poslechů spraví a pak už zvládne “Aokigahara” bavit po celou svou délku. Nějaká písnička, jíž bych mohl vypíchnout nad ostatní jako absolutní vrchol, tu pro mě sice není, ale na druhou stranu se mi počin líbí jako celek, čehož si možná cením o něco víc.
“Aokigahara” možná není nějaká naprosto dechberoucí genialita, ze které bych se posadil na zadní části kalhot, ale pořád je rozhodně oprávněné tvrdit, že Harakiri for the Sky nahráli parádní desku, jež za poslech(y) zcela jistě stojí.
Druhý pohled (Ježura):
Upřímně, jediným důvodem, proč jsem se do poslechu “Aokigahara” pustil, je avizovaná účast Harakiri for the Sky na nadcházejícím ročníku Phantoms of Pilsen, a tak jsem chtěl zjistit, co mě na podzim čeká. A dobře, že jsem tak učinil, protože druhé album mladých Rakušanů se mi zatraceně strefilo do vkusu.
Harakiri for the Sky hrají atmosférický black metal se silným důrazem na melodie, což v praxi vypadá tak, že jde většinou o konstatní sypanici, jež ale nepůsobí nijak agresivně, je to naopak velmi přístupné a nechává to vyniknout kytarové melodie a poměrně rozvážné riffy, které mají dohromady opravdu sílu. Na první poslech to může znít monotónně (a ono to vlastně monotónní je), ale různé poklidnější vsuvky, rytmické změny a hrátky s melodiemi to tak akorát ozvláštňují, takže o nudě nemůže být řeč.
Melodie a riffy, ústřední to prvky celé desky, nejsou nijak přelomové a ve své podstatě jsou vlastně dost jednoduché. Napsané jsou ale tak, že to funguje velice dobře a při zachování solidní atmosféry to místy zvládá být i zatraceně chytlavé. Celé album si bohužel nedrží vysoký standard, začátek druhé poloviny počínaje skladbou “Parting” je proti zbytku desky poněkud nevýrazný a občas mu chybí šťáva. I to slabší je ale slušné, má to velmi dobré momenty a hlavně start a závěr jsou opravdu silné, takže ve výsledku jde o poměrně dost působivou záležitost.
Co se týče konkrétních skladeb, musím určitě vyzdvihnout famózní “Homecoming: Denied!” následovanou “My Bones to the Sea”, “Jhator” a pak závěr v podobě skvěle gradující “Nailgarden” a především závěrečné pecky “Gallows (Give ‘Em Rope)”. Zajímavostí je velmi přívětivě podaný bonusový cover rádiového hitu “Mad World” od Tears for Fears…
“Aokigahara” není dokonalé album, ale výborné už rozhodně ano a hlasitě křičí do světa, že s Harakiri for the Sky je třeba počítat. Desku jsem si i přes těch pár slabších míst velice oblíbil a její tvůrce začínám bedlivě sledovat, protože tady dřímá potenciál k opravdu velkým věcem.
Země: Rakousko Žánr: neofolk Datum vydání: 2.5.2014 Label: Prophecy Productions
Tracklist:
01. Im ersten aller Spiele
02. Von Kraft und Wunsch und jungen Federn
03. Des Meeres Atmen
04. Das Licht vertraut der Nacht
05. Aus Mut gewirkt
06. Im Fluß die Flammen
07. Traumestraum
08. Blume der Stille
Předchozí počin Dornenreich, “Flammentriebe”, mě před pár lety sebral a unesl kamsi na jih Rakouska, do Tyrol, maloval pro mě do té doby nezvyklou a velmi podmanivou směsicí black metalu a (neo)folku. V průběhu času jsem vyposlechl i několik předchozích kusů a se zjištěním, že “Flammentriebe” je nejvytříbenějším a nejvyzrálejším kusem tohoto tria, jsem u něj po většinu času zůstal a těšil se, co ze sebe Dornenreich vydají na dalším albu. Dlouho ohlašovaný odklon od metalu mě poněkud zklamal, neboť o takhle kvalitní folk/pagan/black metal člověk nezakopává každý den, na druhou stranu mě i naplňoval zvědavostí. Kapelu netvoří žádná ořezávátka a věřil jsem, že se jim podaří vypořádat se i s takovým oříškem, jakým plnohodnotné akustické album bezesporu je.
Upřímně můžu říct, že při prvním poslechu jsem se mírně zděsil. Čistě akustická poloha prvních skladeb mě i přes veškerá očekávání prostě zaskočila. Přítomnost ničeho jiného než akustické kytary, houslí a vokálu na mě působila na první poslech jednak nezvykle, oproti předchozí tvorbě ale především dost chudě. Absence basového základu dala kromě jiného vyniknout výškám, které několik prvních poslechů tahaly za uši, a v některých případech jsem si ještě teď úplně nezvykl. Pomyslné ledy začaly tát až v polovině alba se skladbou “Das Licht vertraut der Nacht”, která jako jediná na desce sáhla k tvrdému metalovému hávu. Následující “Aus Mut gewirkt” se ještě nese v ostřejší, tentokráte už “pouze” rockové poloze. Závěr alba už plyne především v klidné, melancholické náladě a vyhovuje mi asi nejvíc. V závěru “Traumestraum” se sice naposledy ozve elektrická kytara, ne však už v poslední, krásné baladě “Blume der Stille”.
Ačkoliv předchozí odstavec nemusí pro album vyznívat kdovíjak pozitivně, se vzrůstajícím počtem poslechů jsem se deskou prokousával hlouběji a hlouběji a jen v několika výjimečných případech jsem narazil na mělké dno, na něž u Dornenreich nejsem zvyklý. Na křiklavou úvodní skladbu “Im ersten aller Spiele” jsem si pořád příliš nezvykl, nicméně za to skladba vděčí spíše výrazným houslím. Ale pokud mi některé písně prve připadaly poněkud chudé a prázdné, čas ukázal, že tomu tak rozhodně není. Album postupně prochází zřetelným vývojem směřujícím od energických, skočných skladeb postavené na silných melodiích ke klidnějším, podmanivým kompozicím, jež vynikají silnou atmosférou. Zejména poslední tři skladby v tomto ohledu excelují a sebejistě vás obklopí charakteristickými podzimními náladami a obrazy přírody ukládající se ke spánku.
Pokud bych ale měl na účet “Freiheit” nějakou výtku, bude směřovat především k první části alba. Prvé trio písní mi přijde v mnoha ohledech dost nejisté a hudebně jakoby nedotáhlé. Když jsem zmiňoval nezvykle mělké dno, měl jsem na mysli právě tyhle tři kusy, v nichž se Dornenreich oprostili od většiny nástrojů a nechali jen velmi jednoduchou kostru, což z mého pohledu nedopadlo úplně dobře. Třetí ze zmiňovaných, “Des Meeres Atmen” už táhne alespoň atmosférou, ale kombinace samotných houslí a kytary na mě výrazně nezapůsobila. Hutnější podmaz skladbám prostě chybí, stejně jako rytmická sekce. Tento nešvar v akustických skladbách v druhé části alba odpadá a za sebe můžu říct, že ačkoliv metalová “Das Licht vertraut der Nacht” je jednoznačně nejvýraznější skladbou alba, nejoblíbenější kusy jsem nalezl právě až ke konci. “Im Fluß die Flammen”, “Traumestraum” nebo právě “Blume der Stille” nabízejí řadu skutečně krásných momentů. Zejména ústřední melodie poslední jmenované skladby je úchvatná, a když se v její druhé polovině znovu vrátí a začne se rozvíjet od samého základu, běhá mi mráz po zádech. Velice povedený závěr alba.
Na účet produkce nelze než pět chválu. Sama o sobě je na vysoké úrovni, zvuk je i v čistě akustických skladbách výborný a zároveň má stále ono typické zabarvení, které Dornenreich již nějakou dobu doprovází. Co se týče celkového dojmu z alba, je docela škoda poněkud jalového úvodu, který po stránce atmosféry ani hudby samotné nemůže zdaleka nabídnout tolik, co zbytek alba. “Freiheit” v některých ohledech zkrátka trpí neduhy, které je třeba dotáhnout a vyléčit. Musím ale uznat, že Dornenreich se s převážně akustickým albem popasovali velmi dobře, a když nepočítám dokola omílaný úvod, nemám mu příliš co vytknout. I přesto ale doufám, že pokud budou někdy v budoucnu v tomto akustickém trendu Rakušané pokračovat (což vzhledem k nedávným prohlášením není jisté), vyslouží si s příštím albem vyšší známku.
Další názory:
Já osobně jsem se k Dornenreich dostal vlastně docela pozdě, až s předcházející deskou “Flammentriebe”, která je snad i díky tomu i po zpětném poslechu starších alb stále mým nejoblíbenějším kusem v diskografii kapely. Tak jako tak, v případě rakouského tria u mě o několik koňských délek vedou black metalové nahrávky, protože těm neofolkovým jsem nikdy nedokázal úplně přijít na chuť, což byl i důvod, proč jsem novinku “Freiheit” nevyhlížel s očekáváním nějakého geniálního opusu, z něhož si sednu na zadek. Už samotný příliš optimistický a sluníčkový (doslova) obal mi příliš nesedl, takže mě nakonec ani nepřekvapilo, že hudba je na tom stejně. Obzvláště začátek alba v podobě trojice “Im ersten aller Spiele”, “Von Kraft und Wunsch und jungen Federn” a “Des Meeres Atmen” se mi zdá vyloženě slabý. Jakmile ovšem Dornenreich ve čtvrté “Das Licht vertraut der Nacht” vytáhnou elektrické kytary a spustí black metal, najednou tam tu sílu cítím a zničehonic mě to začne bavit. Nicméně vzhledem k faktu, že neofolk na “Freiheit” převažuje, je asi jasné, jak budu hodnotit. Uznávám, že finální tři akustické songy jsou o dost lepší než ty úvodní tři, ale v celkovém součtu nemůžu jít výš, protože mě to prostě moc nebaví. H.
Dornenreich mám vážně rád a možná právě proto jsem na dlouhou dobu poslední album “Freiheit” očekával v obavách, jak to dopadne, protože překonat tři roky starý skvost “Flammentriebe” se zdálo být úkolem nadmíru složitým. “Freiheit” nakonec skutečně na laťku nasazenou svým předchůdcem nedosahuje, ovšem z mého úhlu pohledu to rozhodně není tím, že jde o desku z drtivé většiny neofolkovou, jak vadí ostatním, když motiv “In Luft geritzt”, tedy alba, které je výhradně akustické, nosím pár let na tričku, a to s velkou hrdostí. Problém spočívá v tom, že ne všechny skladby jsou úplně dobré. V textech kolegů je v tomto ohledu často zmiňováno úvodní trio, s čímž více méně souhlasím (byť “Des Meeres Atmen” a zejména “Von Kraft und Wunsch und jungen Federn” mají i tak hodně co říct) a naopak vyzdvihována nejostřejší “Das Licht vertraut der Nacht”, která je dobrá, ale proti podobně střiženému “Flammentriebe” je o level níž… Podle mě celá první polovina “Freiheit” tak trochu zaostává za vysokým standardem kapely, ale ta druhá zase vše srovnává. Všechny čtyři poslední skladby jsou totiž opravdu výborné a především trio “Aus Mut gewirkt”, “Im Fluß die Flammen” (pro mě jasný vrchol alba) a “Traumestraum” v plné míře nabízí to, co na hudbě Dornenreich tolik obdivuji a miluji – krásné melodie, silné emoce a uvěřitelnost, díky které se člověk ani nenaděje a Dornenreich ho mají omotaného okolo prstu. Když dám tohle všechno dohromady, nemůžu tvrdit, že by se Dornenreich loučili v kdovíjak velkém stylu, ale na důstojné na shledanou to alespoň mně bohatě stačí. Ježura
Ani nevím proč, ale Dornenreich jsem měl v podvědomí zaškatulkované jako špinavou black metalovou partu, nicméně poté, co je kolega Ježura vychválil v minulém eintopfu, jsem zjistil, že vše je trochu jinak. Docela dost mě překvapila míra folku, který má na “Freiheit” obrovský manévrovací prostor. Ve výsledku se mi dokonce folkovější songy jako úvodní dvojice “Im ersten aller Spiele” a “Von Kraft und Wunsch und jungen Federn”, v nichž byste black metalovou špinavost hledali zbytečně, líbí víc než kytarovější “Das Licht vertraut der Nacht”. Co mě však dostalo do kolen, jsou smyčcové party, které jsou opravdu podmanivé a v úvodní písni bych se nebál označit je za geniální. “Freiheit” je chytré, přemýšlivé, atmosféricky velmi vyrovnané album, jež si po celou dobu udržuje konzistentní hladinu zajímavých momentů, které jsou pro mě (jedná se o mou úplně první zkušenost s Dornenreich) neoposlouchané a neotřelé, takže nemůžu srovnávat s tím, jak to fungovalo minule, ale za mě palec nahoru, protože tohle za poslech rozhodně stojí. Kaša
Dornenreich mám rád. Jejich osobité podání neofolkem nasáklého black metalu, respektive čistého neofolku, je natolik originální a nezaměnitelné, že se tahle parta těší už delší dobu mé pozornosti. Není proto těžké odhadovat, že “Freiheit” jsem už netrpělivě vyhlížel. Jak to celé dopadlo? Trvalo to hodně dlouho, než jsem se do tajů “Freiheit” naplno ponořil (a nebýt faktu, že jde o desku Dornenreich, “Freiheit” bych ani nedal další příležitost) a až s posledními poslechy si album naplno užívám. Dornenreich se stále drží svého specifického zvuku, pestrých instrumentálních vyhrávek a v neposlední řadě šeptaného vokálu Jochena Stocka, který tvoří snad polovinu celého výraziva kapely. Black metalové tóny se objevují jen zřídka a víceméně celá deska je v režii akustických kytar a smyčců. Metalový fanda by si možná řekl – nuda. Jenže opak je pravdou. Dornenreich za svou dobu existence vyrostli v ostřílené muzikanty a skladatele, kteří dokážou naléhavou atmosféru budovat třeba jen za pomocí výše vyřčených fidlátek. A právě v budování atmosféry, náhlých zvratů a kontrastů (opět s velkým přispěním šeptaného vokálu) vidím hlavní sílu “Freiheit”. Těžko jmenovat jednotlivé skladby, protože album funguje perfektně jako celek. Pokud bych se přesto vybírání nejlepší skladby nevyhnul, sáhl bych po “Schlangenheil” z bonusového disku, v které Dornenreich tasí své trumfy v plné parádě. Dornenreich nahráli moc příjemnou desku, která má několik skvělých momentů, jen si člověk musí dát práci s jejich objevováním. A že jich není málo! Skvrn
Pětadvacátý duben měl být původně zasvěcen aggrotech kultu Psyclon Nine. Jenže jak jistě víte, Nero Bellum to zase jednou přehnal s drogami, šňupnul si o nějakou tu čáru navíc a vzal dráhu neznámo kam. A spolu s ním se vypařily i peníze vybrané přes Kickstarter na nahrávání nového alba, čímž chtě nechtě způsobil (s největší pravděpodobností definitivní) rozpad kapely a zrušení evropské šňůry, čímž nasral řadu fanoušků. Jenže jak řekl nejmenovaný kolega z redakce, “něco takovýho se dalo čekat, že se zase ufetuje”, takže ač to bylo zjištění nepříjemné, pro některé fanoušky zdaleka ne tak překvapující.
Pražské Rock Café tak pátečního večera uvítalo rakouskou goth rockovou okultní formaci Whispers in the Shadow spolu s německou legendou darkwave Diary of Dreams. Ač druhé jmenované jsem neznal, s Whispers in the Shadow jsem již jednou měl tu čest a z onoho setkání před dvěma lety, kdy doprovázeli XIII. století, jsem si odnesl dojem, že až tu budou příště, musím na ně zajít stůj co stůj. A jsem jen rád, že se podařilo Psyclon Nine nahradit když ne tak známým, tak přinejmenším stejně kvalitním jménem. Respektive jmény – obě kapely působí na scéně dobře dvacet let a jejich hudba je v daných kruzích vysoce ceněna.
Open door klubu byl stanoven na osmou večerní. Whispers in the Shadow pak měli večer otevřít ve tři čtvrtě na devět. Škoda zbytečného prostoje, který se dal o dobrou čtvrthodinku zkrátit. Nicméně skutečně se stalo tak, jak pravil program, a já se odlepil od zdi právě ve chvíli, kdy kolem mě na pódium procházel frontman Ashley se zbytkem kapely. S prvními tóny intra z poslední desky “The Rites of Passage” atmosféra řádně zhoustla. Rituál začal. Hypnotické uvedení titulní písně vystřídala rocková bouře. Údernost se střídala s mystérii a závojem tajemna. Zazněly obě mé velmi oblíbené písně “Reinvention” i “Back to the Wounds”, hypnotické kusy bez kytar. Jen klávesy, bicí a basák Fork mlátící rituální rytmy do samostatného bubnu. A samozřejmě velekněz Ashley Dayour, jako obvykle navlečený do černého roucha, se zjizveným kloboukem na hlavě. Vyjma těchto především rytmických písní ale byli Whispers in the Shadow podstatně živější. Živelní byli ve všech případech, ale nechyběly kousavé riffy a všudypřítomná psychedelie.
Set postavený především na posledním albu (pokud mě paměť neklame) trval hodně přes hodinu a po odchodu do backstage si obecenstvo vyskandovalo přídavek v podobě dalších dvou písní. Výsledná doba se tak přiblížila k hodině a půl a minimálně tímto charakterem splnili Whispers in the Shadow to, co bylo k dočtení na internetech – totiž, že půjde o večer se dvěma headlinery. Kvalitativně zcela určitě ano, nicméně jakmile se o zhruba dvacet minut později ukázali na pódiu němečtí Diary of Dreams, bylo vcelku jasno, na koho se šlo především. Kromě toho mě ale zarazilo, jak nepočetné publikum bylo – zhruba stovka hlav byla daleko za mým očekáváním vzhledem k tomu, jaká jména ten večer hrála. Jasně, nebyli to Psyclon Nine, ale ani jedna z kapel nebyli žádní usmrkánci, kteří se předevčírem vyloupli na scéně. Docela mě to zamrzelo, obě kapely si určitě zasloužily větší podporu.
Jak jsem již napsal výše, Diary of Dreams pro mě byli velkou neznámou. Ač jsem si říkal, že bych je mohl naposlouchat, (opět) jsem nic takového nestihl a kromě přehrání jedné, dvou písní z YouTube a strohých informací z Wikipedie jsem o nich nevěděl ani zbla. O to větší překvapení bylo, jak různorodě kapela působila. Bubeník rocker posledního střihu, kytarista post-punker s řádným čírem a frontman Adrian germánský barbar s hustou hřívou a neskutečným charismatem, které lil do publika horem dolem. A že s fanoušky začal pracovat hned od začátku, kdy po intru houkl od éteru “Ahoj Praho!”, což bylo odměněno řádným ohlasem. Podávání rukou během koncertu bylo téměř na běžném pořádku, občas prohodil pár slov, všímal si kde koho. Zhruba v půlce setu se k němu dostal telefon s přáním, aby majiteli telefonu (ať už byl jeho pohlaví jakékoliv) zahráli dvě vybrané písně – na což zareagoval nesmírně pozitivně a jako další song vystřihli Diary of Dreams první z nich. Jestli to byla shoda náhod, nevím a příliš mi ani nepomůže název, neboť si ho nepamatuji. Podle jmen jsem si z hodinu a půl dlouhého setu zapamatoval “Chemicals” a “Stummkult”, nicméně vzhledem k tomu, že Diary of Dreams, byť v oslabené sestavě, vystoupení nijak nešidili, to vlastně ani nevadilo, protože jsem si je dokázal užít i bez toho. Alespoň první hodinu. Ke konci se mi začal darkwave míchaný s měkčí elektronikou a industrialem mírně přejídat, a ač bylo vidět, že fanoušci i kapela si koncert vážně užívají, já už ke konci začínal přemítat, jak se budu dostávat domů.
Popravdě mi dalo docela zabrat, abych neodešel ještě před přídavkem – jenže to by byla docela chyba. V závěrečné čtvrthodině chytil set druhý dech, a i když začal jemnou “Day in December”, končil s vyřvávačkou “The Curse”, která byla druhou “písní na přání”, spolu s gratulací oslavencovi. Nevím, jestli jsem se ke konci původního setu začal nudit spíše z důvodu neznalostí písní, nebo tím, že Diary of Dreams hráli vážně dlouho (na obojím něco bude), ale bylo by dost nefér tvrdit, že byli špatní. Nebyli, hráli dobře. Jen i dobrého se člověk může přejíst. Konec přišel ve čtvrt na jednu, což bylo docela daleko za mým původním očekáváním. Můžu ale říct, že zklamaný jsem neodcházel. Vynikající Whispers in the Shadow, i přes délku a mírnou repetetivnost stále dobří Diary of Dreams. Snad že bych uvítal dřívější začátek celé akce a možná i jiné místo konání, neboť mi přijde, že v Rock Café přes všechny jeho kvality nevyzní atmosférické kapely jako právě Whispers in the Shadow tolik, jako v jiných klubech. Nicméně to není nic, co by se nedalo překousnout.
Rakušané Edenbridge patří k početnému zástupu kapel, které to drhnou už docela dlouho, mají celkem početnou diskografii a vydává jim to i vcelku solidní firma, ale pořád se jim nepodařilo prorazit do vyšší ligy a jsou skupinou, která je na koncertech pořád v roli supportu a na festivalech plní úlohu výplně programu v čase mezi obědem a večerními taháky.
Ale není se tomu moc co divit, jelikož Edenbridge produkují takový ten žánrový standard, jaký jste jistě slyšeli už mnohokrát, tedy muziku, která je v překladu snadno zaměnitelná se stovkou dalších podobných jmen. Recept na to, jak zahrát symfonický power metal, je v případě Edenbridge opravdu ten nejklasičtější – hodné kytary i rytmika, lehce symfonické aranže, rádoby bombastický sound, nezbytná zpěvačka, bez níž to prostě nejde, navrch z toho sem tam vykoukne obligátní Nightwish – a máme hotovo.
A přitom by “The Bonding” mohla být dost dobrá deska, kdyby ji netáhlo dolů několik faktorů. Začátek alba je v pohodě, úvodní “Mystic River” je dost povedená a její refrén zní přesně tak, jak bych si od podobné kapely představoval, aby se mi to líbilo. Ještě druhá “Alight a New Tomorrow” se dá, ale pak slušně rozjetý začátek Edenbridge hned zabijí baladou “Star-Crossed Dreamer”. Balady už dneska asi zjevně neumí nikdo dělat, protože z toho vždycky vylezou patetické uchcávačky, což je i případ Edenbridge (tahle není jediná). No, a po téhle písničce následuje sled nevýrazných songů, které vždycky proletí kolem, aniž by si jich posluchač pořádně všimnul… možná tak “Into a Sea of Souls” má pár momentů, ale jinak je to takové nijaké. Z letargie pořádně vytrhne až závěrečná čtvrt hodinovka “The Bonding”, jíž jsem se díky délce bál, ale nakonec se z ní společně s “Mystic River” vyklubal suverénně nejpovedenější song.
Osekat nudný balast, vyhodit balady, zahustit nápady a stáhnout to na půl hodinu, mohlo to být fakt super. Takhle je to ale bohužel další album z mnoha a za týden si na něj ani nevzpomenete. Škoda, protože potenciál by byl na víc…
Pokud bychom se bavili o nejdůležitějších black metalových kapelách z Rakouska, jen těžko by šlo opomenout Abigor, vlastně by asi stáli úplně na prvním místě. Jasně, záleží to i na osobních preferencích, jistě by se našli lidi, kteří by jako první vypálili Summoning nebo dokonce i Belphegor, ale když někdo zmíní Rakousko a black metal v jedné větě, já osobně si takřka okamžitě vzpomenu právě na Abigor. Bez obalu říkám, že tahle kapela je pro mě prostě obrovský kult. První dvě desky “Verwüstung / Invoke the Dark Age” a “Nachthymnen (From the Twilight Kingdom)” z let 1994 a 1995 jsou jasnou ukázkou toho, proč byl black metal v první polovině 90. let tak výjimečnou záležitostí. Ta alba jsou i téměř 20 roků po svém vzniku jednoduše skvosty a dodnes je s chutí poslouchám. Později narozeným fandům metalu, kteří jsou zvyklí na vypulírovanou sterilní produkci, to už dneska asi bude připadat jen jako šum a bordel, ale pro příznivce toho starého black metalu ty nahrávky stále mají význam, mě nevyjímaje. Nehledě na fakt, že to byly právě tyto dvě desky, jež patřily mezi první čistě black metalové počiny, které jsem kdy slyšel, tudíž k nim mám tak trochu možná i osobní vztah, byť jsem se k nim samozřejmě dostal až zpětně za mnoho let, jelikož taková staroba, abych v době jejich vydání už drtil podzemní black metal, bohužel nejsem…
Nejsou to ovšem samozřejmě jen první dvě alba, jakkoliv jsou právě ona pro mě tím největším kultem, skvělé jsou i další počiny. Vlastně všechny fošny, které Abigor vydali v 90. letech, jsou klenoty. “Opus IV” (1996), “Supreme Immortal Art” (1998) a “Channeling the Quintessence of Satan” (1999) jsou všechno desky se specifickou a silnou atmosférou a jen těžko bych vybíral, jaká z nich je nejlepší. Nakonec bych asi zvednul ruku pro “Supreme Immortal Art”, kterou jsem měl vždycky strašně rád a která bude hrát podstatnou roli i v dalších částech článku, ale třeba taková “Channeling the Quintessence of Satan” je jednoduše také excelentní kus, o tom žádná. Avšak nejen dlouhohrající věci, ale i neřadové kousky jsou výtečné… stačí jen zmínit středověkem nasáklý skvost “Orkblut – The Retaliation” z roku 1995 nebo extrémně syrový a agresivní kousek “Apokalypse” z roku 1997. Jednoduše řečeno, v 90. letech byli Abigor kapelou, která natáčela jednu výbornou věc za druhou a ne náhodou se tak zařadila mezi nejdůležitější formace středoevropského black metalu vůbec.
V novém tisíciletí ovšem Abigor opustili svůj dosavadní zvuk starého black metalu a vydali se vstříc experimentům. Sice stále na poli black metalu, ale v úplně jiném pojetí… avantgardnějším, industriálnějším, experimentálnějším. Výsledek byla dost rozporuplně přijatá nahrávka “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” z roku 2001, které jsem osobně zpočátku také nemohl moct přijít na chuť a našel jsem si k ní cestu až pěkných pár let potom, co jsem ji poprvé slyšel, nicméně i ona má dnes pevné místo v mojí osobní sbírce vedle ostatních desek Abigor. Zde ovšem přichází konec a kapela se v roce 2003 ukládá ke spánku…
…který byl, jak se později ukázalo, pouze dočasný, neboť v roce 2006 přichází obnovení činnosti a v květnu 2007 pak i sedmá řadová deska “Fractal Possession”, jež stylově navazuje na “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” a všechny ty avantgardnější tendence posouvá ještě dál. Něco podobného by se dalo říct o doposud poslední nové hudbě Abigor, počinu “Time Is the Sulphur In the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” (2010), jenž obsahoval pouze dvě téměř dvacetiminutové kompozice (v tomto ohledu dost ojedinělý kousek v tvorbě Abigor) a vznikl v rámci společného projektu s francouzskými industriálními black metalisty Blacklodge. Aktuálně Abigor připravují svou další desku, jež se bude jmenovat “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man”, ale ještě předtím jako by se skupina pokusila trochu renovovat svůj archiv… V loňském roce Abigor vydali počin “Quintessence”, na němž přepracovali desku “Channeling the Quintessence of Satan”, aktuálně pak vychází krátké EP s názvem “Supreme and Immortal Is the Art of Devil”, které – jak již jeho název napovídá – bude mít co dočinění s nahrávkou “Supreme Immortal Art” a právě zde dochází k naplnění ona výše utrousená poznámka o tom, že právě tohle album bude v rámci našeho dnešního povídání ještě podstatné…
Podobně jako na “Quintessence”, i v případě “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” se jedná o mírně přepracovanou hudbu ze staré desky… zčásti původní nahrávky, jisté elementy ovšem nové, jen v tomto případě nejde o celé předělané album, nýbrž jenom o dvě skladby. Abigor použili původní nahrávky kytar a bicích z roku 1997, ale písním byly upraveny aranže, byly přepracovány texty a verze z EP mají také kompletně nové vokály, které samozřejmě nenazpíval nikdo jiný než člověk, jenž byl vokalistou Abigor v době originálního vydání “Supreme Immortal Art” – Silenius, jehož bude většina z vás znát spíše jako jednu polovinu ústředního dua Summoning, nikoliv jako bývalého zpěváka Abigor, u nichž působil v letech 1994-1999 a postaral se o vokály na prvních čtyřech deskách. A důvod k tomuto počínání? Údajně kvůli nepovedenému zvuku, přílišnému množství kláves a přespříliš zefektovanému vokálu nezněla původní deska tak, jak by zamýšlena – a právě to, jak měla znít ona muzika, která vznikla před nějakými 15, 16 lety, má prezentovat přepracovaná podoba dvou songů na “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil”.
A jak se to ve výsledku promítlo do samotných skladeb, jaké jsou rozdíly mezi verzemi, které vyšly před 15 lety, a těmi, které vyšly nyní? Docela znatelný… Originální podoby písniček mají zcela zjevně mnohem zahuhlanější sound a kytary jsou slité do sebe, verze ze “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” mají na první poslech kvalitnější zvuk, kytary zní mnohem ostřeji, stále však dostatečně syrově, jak se na hudbu Abigor z 90. let sluší a patří. Jsou znát nově natočené vokály, které nyní znějí o mnoho přirozeněji. Nakonec se změn dostalo i u kláves, jež jsou na novém počinu potlačenější a jsou slyšet docela málo a jen v pozadí, takže obě písně vyznívají poněkud kytarověji, než tomu bylo původně. Je ovšem příjemné vidět, že si Abigor uvědomují, z jakého roku ta muzika pochází, takže i “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” zní “staře” a drží se pravidel z let devadesátých. Spíš než jako kompletní předělání zní EP jako renovace do poslouchatelnější podoby, avšak se zachováním gró té doby.
Otázkou ovšem zůstává, jaký má počin jako “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” vůbec smysl. Samozřejmě, ty nové verze jsou asi objektivně lepší, přinejmenším co do soundu určitě, ale abych byl upřímný, stejně si vždycky radši pustím ty původní ze “Supreme Immortal Art”, protože je znám už spoustu let, mám je vypálené v paměti tak, jak jsou tam, tedy s tím horším zvukem a vytaženějšími klávesami. Z pohledu samotných Abigor jejich záměry naprosto chápu – nebyli spokojení s tím, jak jinak skvěle složený materiál dopadl kvůli (z jejich pohledu) nevyvedenému zvukovému kabátu, takže se po 15 letech rozhodli dát svým příznivcům ukázku toho, jak byla ta deska původně zamýšlena. Nicméně z mého pohledu fanouška ty skladby mají znít tak, jak zněly v roce 1998, jakkoliv je ten zvuk nedokonalý. Sedmipalec “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” tedy chápu jako záležitost pouze pro největší fanatiky do tvorby Abigor, kteří nepohrdnou žádnou raritou z dílny této kultovní formace. Upřímně, ani mně by nijak nevadilo, kdybych to EP měl v polici… ale stejně bych si radši vždycky pustil “Supreme Immortal Art”.
Uznávám, že tento článek má z velké části do recenze docela daleko a ve výsledku je to spíš takové stručnější povídání o celé kapele, ne rozbor jedné konkrétní nahrávky, avšak vzhledem k tomu, že počin čítá 10 a půl minuty a ještě ne nové hudby, moc bychom si tu nepokecali, kdybychom se bavili pouze o “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil”, protože jak vidíte, na rozebrání samotného EP stačily tři odstavečky. I proto jsem se rozhodl to pojmout trochu více zeširoka a popovídat si o tvorbě jedné mojí oblíbené kapely. Pokud by se mezi vámi čistě náhodou našel nějaký fanoušek black metalu, jemuž hudba Abigor doposud nic neříká, snad to poslouží alespoň jako menší inspirace, co si ve volném čase pustit, jelikož desky těchto Rakušanů jsou v rámci svého žánru natolik kvalitní, že by rozhodně byla škoda, pokud by vám i nadále unikaly…
Co si budeme povídat, pokud by se Rakušané Kringa neobjevili na druhém vydání festivalu Prague Death Mass v Praze, asi bych o jejich jméno jen tak nezavadil. Oni se tam ovšem objevili a jako kapela, o níž jsem do té doby jaktěživ neslyšel, mi přichystali dost příjemné překvapení, takže poslech nějaké té studiové tvorby následoval celkem logicky… Demosnímek “Total Mental Desecration” toho má ale s Prague Death Mass II společného ještě víc, jelikož vyšel speciálně ku příležitosti tohoto festivalu, a to na kazetě v limitaci 50 kopií.
Nutno říct, že na koncertě mě Kringa zaujali hned na první dobrou bez jakékoliv přípravy, demáč mě ovšem napoprvé vůbec nechytnul. Popravdě řečeno mi trvalo relativně dlouho, než jsem se v těch 25 minutách začal trochu orientovat a začalo mě to bavit. Sound je hodně, hodně syrový a undergroundový, což zcela jistě také hrálo svou roli, byť jsem se zvukovým kanálem nikdy neměl nějaký extrémní problém a nevadil mi. Jakmile jsem se ale do “Total Mental Desecration” dostal a ta nahrávka si sedla, konečně se z toho vyklubalo přesně to, v co jsem doufal a co jsem čekal. Tedy čistokrevný black metal v hodně zajímavé formě. Nechybí časté změny tempa, které počinu dodávají na variabilitě, nechybí však ani kytarové melodie, jichž je možná až překvapivě dost, když se do toho člověk zaposlouchá. Právě ty proměny temp a motivů jsou důležité, protože Kringa našli docela zajímavý poměr mezi monotónností a proměnlivostí, díky čemuž “Total Mental Desecration” zní příjemně původně a svojsky, byť se o vyloženě originální produkci nejedná.
Vrcholem demíčka se pro mě stala třetí “Wreck the Temples (Ascent to Utter Darkness)”. Ne, že by byl ten song nějak zvlášť odlišný od ostatních nebo nějak výrazně lepší, ale jednoduše mě zaujal nejvíc a právě v jeho rámci mi ta atmosféra, kterou jinak oplývá celá nahrávka, přijde nejkoncentrovanější, některé momenty jsou zde vysloveně výborné, jakkoliv se něco podobného dá říct i o ostatních písních.
Jestli jsem si kdy nějak představoval, jak by mohla znít zhudebněná prázdnota, máloco k ní má tak blízko jako “II”. Těžko shrnovat dojmy, které ve mně nové album z dílny Slobodana Kajkuta zanechalo, protože co si budeme povídat, ono popsat vaše pojetí prázdna tak, aby to pochopili i ostatní, je docela kumšt. Nicméně i přesto se o to v následující recenzi pokusím.
Předpokládám, že většině z vás nic moc neřekne ani jméno projektu, ani pravé jméno umělce z bývalé Jugoslávie, který za tímto projektem stojí, proto by bylo vhodné si jej trochu představit a přiblížit. Slobodan Kajkut, narozen roku 1983 ve městě Banja Luka na území současné Bosny a Hercegoviny, je poměrně činorodá postava na poli undergroundové muziky, obzvláště co se experimentální a dark ambientní scény týče. Zaslechnout jste o něm mohli již před třemi lety, kdy vydal pod hlavičkou svého projektu Kajkyt své první album “Krst” a od té doby spolupracoval na počinech od Automassage nebo The Striggles. Kromě toho se na undergroundové tvorbě nejrůznějších těles se podílí zhruba deset let. Že “Krst” není nějakým bezvýznamným počinem, může potvrdit i Oktopus z industriálně-horrorcorové formace Dälek, který se postaral o mixáž alba, nebo o rok mladší deska remixů skladeb z “Krst” pocházejících od nejrůznějších umělců a uskupení – a ani tady nemluvíme o malých jménech, když mezi autory jsou i legendární Lustmord. Tolik k úvodu, nyní by bylo vhodné alespoň nastínit, jak se to s “II” vlastně má.
Debutové album je založeno na čtyřech dlouhých ambientních skladbách dokreslených hlukovými a dronovými stěnami, přičemž celá hodina a čtvrt je plná meditativní atmosféry se snahou přesáhnout mozkové kapacity většiny populace. Přesto má album nějaký vývoj a směrem ke konci graduje. “II” jde ovšem trochu jiným směrem, nezůstalo totiž jen u meditativního nádechu. Pokud na předchozím počinu bylo k nalezení cosi na způsob melodií nebo hutnějšího podmazu, na “II” už ve většině skladeb nenajdete ani náznaky. Album stojí pouze na velmi pomalé, minimalistické rytmice, téměř vzduchoprázdných pasážích a uhrančivém, čistém vokálu, až by se občas chtělo říct, že se vlastně nic neděje, hudba nikam nesměruje a jen tak se převaluje sem a tam. Jenže ono děje. Ne přímo v hudbě, ale děje. Ačkoliv celá nahrávka vyloženě vybízí k pohroužení se do meditativnímu stavu, považuji za nemožné se do něj za poslechu “II” dostat. I přes všechno vesmírno, prostor plný mlhovin, rodících se hvězd, zářících sluncí i skomírajících supernov tu je pořád něco, co vás nenechá v klidu, i když máte dojem, že v tom není vůbec nic, co by vám mělo drásat nervy. Celá atmosféra je opravdu schizofrenní. Na první poslech je – i přes všechny noisové a dronové ruchy velice klidná – na ten druhý ale začne pomalu odhalovat onu znepokojivou nijakost, která se do vás poslech za poslechem zarývá a nutí se do hudby Slobodana Kajkuta nořit znovu a znovu, aniž by vám kdy dopřála vytouženého klidného zážitku, který neustále visí tam kdesi nedosažitelně v dáli, jakkoliv se zdá na dohled. Alespoň dokud si nedopřejete vedle hudby i trochy tvrdého alkoholu, jako jsem to jedné hluboké noci udělal já s věrnou žitnou přítelkyní. Pak vše znepokojivé usedne na svá místa, odstrčí veškeré obavy i neurózy stranou do vzduchoprázdna a s klidem vás semele nevybíravým, přesto neskutečně přitažlivým způsobem.
“II” je pro mě skutečnou mantrou prázdnoty. Pokud dáte albu šanci, dokáže vás vytrhnout z reality takovým způsobem, že se vám dlouho nebude chtít zpět. Tohle všechno prostě nejde dost dobře popsat, tohle se musí slyšet a prožít. Můžu vám sáhodlouze popisovat, že špinavé industriální rytmy podkreslují občasné hlukové stěny, ruchy nebo dronové výjezdy, obtěžovat vás takovými detaily, jako že album trvá hodinu a obsahuje osm zhruba stejně dlouhých písní (jako by na tom nějak záleželo). Merita věci bych se stejně nedobral a vám by se dostalo pouze suchopárného popisu, což je to poslední, o co usiluji. Vězte však, že takhle uhrančivý výlet do hudebníkovy duše jen tak nezažijete. Pro příznivce žánru jasná povinnost.
Další názory:
Ale jo… vlastně hodně jo! Sám sobě se divím, jak moc mě ta deska pohltila. Záležitost jako “II” se už jen ze své podstaty popisuje velice špatně… je to takové hypnotické experimentální “nic” v pomalém tempu, formálně asi někde na pomezí industrialu, ambientu, náznaků noisu, experimentu a místy i zastřeného deklamujícího vokálu, ale i tohle “nic” jednoduše dokáže hodně silně zapůsobit. Vlastně vám ani nějak konkrétně nedokážu říct, jaké “II” je, ale pokud se budeme bavit čistě o pocitové stránce, pak mohu s klidem prohlásit, že jde o nahrávku přinejmenším velmi zajímavou, a pokud na podobné vyloženě okrajové žánry máte pochopení, tak i nahrávku velice poutavou a doslova uhrančivou. Mě osobně si ale naprosto získala. Nutno ovšem dodat, že zatímco pro jednoho bude “II” skvělou deskou, druhý v tom bude slyšet jen neurčitý nehudební šum, ale to už je na každém zvlášť, jak se k tomu postaví. Pokud jste přesvědčeni, že hudba nutně musí mít melodie, pak se s Kajkyt ani neobtěžujte, pokud však sami o sobě smýšlíte jako o posluchači s otevřenou myslí, pak “II” za zkoušku rozhodně stojí. H.
