 |
| Země: Nizozemsko Žánr: gothic metal Datum vydání: 4.11.2011 Label: Metal Blade Records Tracklist: Hodnocení: Odkazy:
|
Jaké kapely se vám vybaví v souvislosti s Nizozemím? V první vteřině možná žádná. Pak vám dojde, že se zde vlastně velmi dobře daří jakési nové vlně tu symfonického, tu gotického metalu, a to prakticky výhradně v režii kapel s dámou za mikrofonem. Důkazem budiž Within Temptation, Epica nebo třeba Delain. Zkušený harcovník znalý extrémních žánrů by mohl přihodit Asphyx, Hail of Bullets nebo Orphanage, ale není až tak mnoho těch, kteří by si vzpomněli na fenomenální The Gathering. A ještě méně lidí by tipovalo, že to nejsou Within Temptation nebo Epica, ale právě The Gathering, jimiž se inspiruje kapela, která už pěkných pár let pokukuje po úspěchu na evropském poli a jejíž aktuální novinka je předmětem této recenze. Dámy a pánové, prosím potlesk pro Autumn!
Je skoro symbolické, že moje první setkání s Autumn proběhlo před necelými dvěma lety právě na koncertu The Gathering, kterým tito mladí muzikanti dělali na turné společnost. Tehdy mě jejich vystoupení bez přehánění nadchlo a záhy jsem si sehnal jejich tehdejší novinku, album “Altitude”. Jak jsem se ale albem začal prokousávat, přišlo lehké vystřízlivění. Jak to na ivo všechno skvěle fungovalo a byl to skutečně nářez, studiová nahrávka mi až na pár výjimek přišla jakoby bez energie nebo nějakého vnitřního napětí, které člověku říká “to je ono”. A přitom jsem tak nějak věděl, že je to vlastně velmi dobrý materiál. Uplynuly dva roky a podobné pocity chovám i k novince “Cold Comfort”, ale ani tentokrát to není tak jednoduché…
Kdokoli slyšel “Altitude”, nemohl pochybovat o tom, že jde o metalovou nahrávku. Už první poslech “Cold Comfort” ale napoví, že se kapela posunula spíš do rockových vod. Ubylo dominance kytar, ubylo celkové agrese a na důležitosti naopak nabrala jakási poklidná zasněnost, doprovázená vokálem rusovlasé Marjan Welman. A čím déle desku poslouchám, tím víc jsem si jistý, že bez výkonu zpěvačky, která si svůj debut v kapele odbyla teprve na “Altitude”, by album nebylo ani poloviční. Ona je totiž bez přehánění úžasná. Neuvěřitelně přitažlivá barva jejího hlasu je trumf, za který by jiné kapely ochotně platily zlatem a drahým kamením. A je to právě vokál, jenž se odráží od náladotvorného instrumentálního základu a tvoří další úroveň každé skladby. Daří se to do takové míry, že dovede i instrumentálně ne až tak výrazné kousky značně povýšit, a právě u takových se jeho kvality projevují nejvíce. Důkazem budiž i na poměry alba mimořádně umírněná skladba “Alloy”. Samotná hudba je sice příjemná na poslech, ale není se u ní čeho chytit. Právě Marjanin vokál však pasuje “Alloy” mezi jeden z vrcholů celého alba…
Kdyby to u všech skladeb zafungovalo stejně dobře jako v případě “Alloy”, máme tu naprosto mimořádný materiál, jenže ona to zase tak slavné není. Docela podstatná část alba se totiž potýká se stejným problémem jako “Altitude”. Připadá mi, že povětšinou jemná a hloubavá instrumentální složka alba totiž ani s přispěním Marjanina božského vokálu nedokáže nabídnout tolik záchytných bodů, kolik bych potřeboval ke glorifikaci celku. Přitom se na nahrávce nachází spousta dobrých nápadů, které když se pospojují vkusně dohromady, dají vzniknout malému zázraku, jak se to podařilo třeba v případě skladby “The Venamoured”. Proto je ohromná škoda, že některé skladby posluchač přejde, aniž by si zapamatoval jakýkoli výrazný moment. Ale stejně je to zvláštní. Na poslední odstavec bych byl ochoten přísahat, ale stejně se občas přistihnu, že si ve výjimečných případech královsky užívám i ty skladby nebo momenty, které mě běžně pranic nebaví. Skutečně nevím, čím to je, že Autumn dovedou zabrnkat na ty správné struny jen u člověka, který je ve správném rozpoložení.
Než nad “Cold Comfort” vyřknu konečný ortel, chtěl bych se ještě zastavit u toho, co jsem už jednou nakousl. Tím něčím je zvuk, kterým je nahrávka charakteristická. Jak už jsem říkal, o metalu se tu moc mluvit nedá a posun k alternativnímu rocku je právě na zvuku neuvěřitelně poznat. Netuším, jestli si muzikanti k nahrávání obstarali nové nástroje, nebo si jen pohráli s nastavením efektů, ale pryč jsou ostré kytary a vysoko posazené vyhrávky. Tady dominuje rozvážnost, rozostřené a hluboko posazené kytarové party a možná i nepatrně jazzový odér. Všechny tyto aspekty promítnuté na typický skladatelský rukopis a emocemi prosycený vokál pak dávají vzniknout nahrávce, která působí dospěle se vším, co k tomu patří. Lze v ní najít bolest, zklamání a zahořklost. Stejně tak ale životní sílu a jakousi sotva hmatatelnou, ale nezničitelnou víru v lepší zítřky. Už na “Altitude” byla přítomna nezpochybnitelná emocionální a citová hloubka, ale “Cold Comfort” jde ještě mnohem dál, a ve výsledku mu to ohromně přidává na atraktivitě. Ovšem jedině v očích těch, kteří dovedou schopni a ochotni tyto skryté trumfy odhalit a nechat se jimi ovládnout.
Recenze je u konce a stojí tu proti sobě dva zásadní faktory. Jistá bezzubost a pomíjivost proti nezvratnému přesvědčení, že jde o hlubokou hudbu, která dovede za správných podmínek poskytnout mimořádně intimní prožitek. Přiznám se, jsem naprosto bezradný, protože pokaždé, když “Cold Comfort” poslouchám, dojmy z jedné části spektra jsou střídány těmi z druhé části a opačně. Tak mě ale napadá, není to vlastně také důkaz skrytých kvalit? Nevím, a rozhodnutí budu muset nechat na vás, protože jak nemám odvahu prohlásit album za skvělé, stejně tak nemám to srdce jej potopit. Třeba tomu jednou přijdu na kloub…
Další názory:
Pokud by někdo od Autumn čekal nějaký další holandský gothic metal či symphonic metal (jak je kapela nezřídka škatulkována) à la Epica, starší Within Temptation a další jim podobní, asi bude po poslechu “Cold Comfort” velmi překvapen tím, že mnohem blíže než ke zmiňovaným krajanům mají Autumn na své novince k progresivním žánrům. Albu vládnou chytře stavěné kompozice plné jemných, ale chytrých detailů – někdy takovým způsobem, až si člověk říká, jestli by si “Cold Comfort” nevychutnal více čistě v instrumentální podobě, aniž bych tím chtěl jakkoliv snižovat výkon zpěvačky, nad níž se tak rozplývá bodlinatý kolega nade mnou. Počin je to dozajista kvalitní, přesto si číselné hodnocení možná trochu zbaběle odpustím čistě z toho důvodu, že to není úplně můj šálek kávy. To je ale samozřejmě jen můj osobní problém, jinak jde totiž o povedenou nahrávku.
H.
Autumn jsem poprvé slyšela v klipu “Satellites”, který mě nijak neohromil, a ani u téhle desky se žádné velké “boom” nekoná. Jsem schopná to poslouchat, možná si to určitý čas oblíbit, ale jinak je to pro mě příjemný průměr. Nepřináší to pro mě nic nového, nic závratného. Vlastně je to v některých pasážích až mírně nudné. Například skladba “Naeon” mi z nějakého nepochopitelného důvodu ze začátku připomínala písničku od Anny K, pak se pocit zlepšil, ale přece jen v tom zůstala pachuť. Zajímavé je, že nejlepším songem, který bude zvedat moje hodnocení do vyšších výšin, je bonus nazvaný “Changes for the Bitter”. Ten se mi zdá mírně abstraktní a mnohem více kreativní a udržel mě v určitém očekávání. Jako by tam nebylo nic, co bych s obrovskou radostí vystihla a tvrdila, že mě to srazilo do židle. “Cold Comfort” je sice milé album, ale pro mě studené jako psí čumák.
Madeleine Ailyn