Archiv štítku: Avantasia

Redakční eintopf – speciál 2016 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2016:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Testament – Brotherhood of the Snake
4. Asphyx – Incoming Death
5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

CZ/SVK deska roku:
1. Crippled Fingers – Mass of Terror
2. Master’s Hammer – Formulæ

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – 4 ½

Artwork roku:
Opeth – Sorceress

Objev roku:
The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Videoklip roku:
Ghost – Square Hammer

Potěšení roku:
Avantasia – Ghostlights

Zklamání roku:
Alter Bridge – The Last Hero

Top5 2016:

1. Opeth – Sorceress
Mikael Åkerfeldt je svým způsobem vizionář. A myslím to i navzdory tomu, že ve své aktuální tvorbě čerpají Opeth hluboko v 70. letech. Když před několika lety zavelel k vypuštění deathmetalových prvků z tvorby svého dítka, netušil jsem, o jak chytré rozhodnutí se jedná. Opeth se díky „Sorceress“ dostali se do stádia, kdy se můžou na dalším počinu posunout skoro kamkoli, a to je pro mě aktuálně mnohem cennější než lpění na starých pořádcích jenom proto, že si to většina posluchačstva žádá. „Sorceress“ stojí nejen na působivé atmosféře, ale hlavně na hudebně nosných nápadech, díky nimž tato nahrávka od svého vydání ještě neopustila hudební přehrávač, a věřím, že dlouho neopustí. Nádherně podmanivá záležitost.

2. Devin Townsend Project – Transcendence
Dlouho jsem nevěděl, jestli na první místo dosadit Opeth a jejich „Sorceress“, nebo Devinovo „Transcendence“. A přestože jsem se rozhodl přisoudit Devinovi stříbrnou příčku, tak si nemyslím, že by se jednalo o méně kvalitní placku. Kdyby to šlo, tak bych mezi nimi vyhlásil remízu, nicméně toto nelze, a proto se musí „Transcendence“ spokojit s místem druhým. „Transcendence“ u mě od sepsání recenze ještě více narostlo a dnes jej považuji za jeden z nejlepších výtvorů v rámci Devinovy sólové kariéry. Od začátku do konce se jedná o vyrovnanou hudební pouť, která mi oproti „Epicloud“ nebo „Sky Blue“ přijde méně optimistická na úkor větší promyšlenosti, a možná i díky tomu ji točím častěji než přímé předchůdce. Jednoduše skvělá nahrávka.

3. Testament – Brotherhood of the Snake
Před vydáním „Brotherhood of the Snake“ bych neřekl, že se Testament podaří překonat svého povedeného předchůdce „Dark Roots of Earth“, ovšem stalo se. Testament se aktuálně nacházejí na jednom ze svých kariérních vrcholů a výsledkem budiž skutečnost, že našlapanější thrashovou desku jsem letos neslyšel. Co skladba, to pecka jako prase. Dravá a neskutečně energická nahrávka, díky níž se Testament právem udržují na špici thrashmetalového pelotonu.

4. Asphyx – Incoming Death
Pro Asphyx mám slabost, a proto jsem se na „Incoming Death“ zatraceně těšil. Fakt, že Martin van Drunen a jeho smrtící sebranka navázala bez zaváhání na dvojici ceněných předchůdců, jenom svědčí o jejich vlastní výjimečnosti. „Incoming Death“ je po okraj nacpané zabijáckými riffy, záhrobní atmosférou a zmučeným rykem hlavní postavy holandských legend a představuje tak prvotřídní práci, která v mnohém překonává pro mnohé nepřekonatelnou klasiku z počátku 90. let. Fantastický chrastivý death metal.

5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
O páté místo byla klasicky v mé mysli ukrutná bitva, přičemž v tomto roce se o něj spolu s The Dillinger Escape Plan prali The Mute Gods, Vektor nebo třeba Deftones. Výsledky jsou sice o prsa africké vytrvalkyně, ale The Dillinger Escape Plan mě z těchto jmen letos bavili nejvíc. Není jednoduché odejít na vrcholu. V tomto případě to říkám velmi nerad, protože si myslím, že The Dillinger Escape Plan na scéně po svém odchodu budou chybět, ale této mathcorové bestii se to povedlo. „Dissociation“ je bez jakýchkoli pochyb jedním z nejlepších alb, které Greg Puciato a spol. během své kariéry vydali. Spousta výjimečných momentů a neotřelých zvratů se v podání The Dillinger Escape Plan jen tak neoposlouchá a „Dissociation“ je důkazem, že i dříve slyšené může stále udivovat.

The Dillinger Escape Plan

CZ/SVK deska roku:

1. Crippled Fingers – Mass of Terror
Českolipská čtveřice Crippled Fingers na svém debutovém zářezu přišla s našlapaným metalickým hardcorem, jímž se mi strefila do vkusu natolik, že jako nejlepší CZ/SVK album loňského roku volím právě „Mass of Terror“. Zpěvné refrény, chytlavé riffy a drtivý zvuk tvoří dohromady natolik silnou kombinaci, že i když jsem v recenzi nevěštil „Mass of Terror“ příliš dlouhou trvanlivost, tak jsem se k němu od té doby pravidelně vracel. Miluju energický hardcore a Crippled Fingers ho na své prvotině servírují s jistotou zkušené party.

2. Master’s Hammer – Formulæ
Přestože není „Formulæ“ na poměry posledních počinů Master’s Hammer žádným překvapením, funguje natolik dobře, aby tato legenda svým kolegům z branže ukazovala záda. František Štorm a Necrocock natočili dobrou placku, která sice potvrzuje lehce sestupnou tendenci ponávratových počinů Mistrova kladiva, ale na druhou stranu se i přes letmé škobrtnutí poslouchá velmi dobře a své místo zde si dle mého názoru zaslouží.

Master’s Hammer

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – 4 ½
„4 ½“
je důkazem toho, že i když Steven Wilson vyprazdňuje šuplíky a zbavuje se zbytků z předešlých nahrávacích seancí, tak z toho pořád ještě nutně nemusí být album zbytečné. Pravda, tohle EP sice nemá tak ucelenou atmosféru, jež je pro jeho tvorbu tak typická, ale když se člověk zamyslí nad tím, s jakým úmyslem tato kolekce vznikla, nelze nic moc namítat.

Artwork roku:

Opeth – Sorceress
Nádherná práce. Ať už budu mluvit o samotném přebalu Travise Smithe, bookletu nebo třeba i podobě lyric videí, tak Opeth nešlápli vedle. Celkové spojení hudební atmosféry „Sorceress“ a k ní zvolené vizuální stylizace se švédským progresivcům vydařila perfektně.

Opeth – Sorceress

Objev roku:

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Tato nová kategorie mi nakonec pomohla alespoň částečně vyřešit výše zmíněné dilema, protože The Mute Gods se svým debutovým počinem aspirovali do první pětky. „Do Nothing Till You Hear from Me“ je podmanivá progrocková deska s nádhernými popovými melodiemi, která je stvořena přesně dle mého gusta a získala si mne hned při prvním poslechu. Díky personálnímu složení mají svou pozici s prvním albem „Do Nothing Till You Hear from Me“ značně jednodušší než mnohé začínající skupiny, ale nedá se svítit. Lepší debut jsem letos prostě neslyšel.

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Dream Theater a jejich velkolepě pojatá rocková opera „The Astonishing“ určitě není nejhorším albem, které letos vzniklo, ale mně se se svojí baladicky kýčovitou atmosférou a množstvím prázdných momentů zapsalo do paměti jako takřka neposlouchatelná záležitost. Jako záležitost, s níž už nikdy nehodlám ztrácet čas. Patos, kýč a nuda v koncentraci velmi vysoké pro mě značí jediné – sračka jako bič.

Videoklip roku:

Ghost – Square Hammer
Retro hororová atmosféra ke Ghost skvěle pasuje a video ke skladbě „Square Hammer“ budiž důkazem. Jedná se možná i trochu ocenění za samotnou píseň, nejen za doprovodné video, ale každopádně mě při zamyšlení o nejlepším videu právě skončivšího roku napadla tahle věc jako první.

Potěšení roku:

Avantasia – Ghostlights
Abych pravdu řekl, tak jsem očekával, že Avantasia si to bude s „Ghostlights“ na konci roku vesele směřovat do kategorie shit roku, ovšem Tobias Sammet překvapil. A to hodně. „Ghostlights“ má samozřejmě své mouchy, nepopírám, že ne. Nicméně jako celek mě baví, poslech si i s odstupem času až na pár slabších chvil užívám a oproti posledním počinům z pera malého principála je to velmi svěží nahrávka s dobrými skladbami a parádními výkony hostujících vokalistů.

Devin Townsend Project

Zklamání roku:

Alter Bridge – The Last Hero
Nemyslím to tak, že by Alter Bridge natočili špatné album. „The Last Hero“ je na poměry rockové produkce nadprůměrnou plackou, která zejména díky charisma Mylese Kennedyho a schopnosti Marka Tremontiho napsat povedenou hitovku nemůže úplně zapadnout. Bohužel jsem měl očekávání někde jinde a po famózní jízdě „Fortress“ jsem doufal v něco víc. „The Last Hero“ naneštěstí obsahuje i nějakou tu vatu a jako celek dojelo na přemrštěnou stopáž. Když se tohle všechno sečte, tak spolu s „ABIII“ se jedná o nejslabší počin v diskografie těchto rockerů.

Zhodnocení roku:

Bohužel se moje přání z předchozího roku, tedy abych měl na poslech nových počinů a celkově psaní pro náš web více času, nenaplnilo a přijde mi, že loni jsem na to sral ještě více než předloni. Na druhou stranu jsem měl možnost zaměřit se pouze na alba, na která jsem se opravdu těšil, což bylo fajn. Snažil jsem se vyhýbat vyloženým přešlapům a díky tomu vlastně nemůžu být s právě skončivším rokem 2016 nespokojený. Skvělých alb vyšel dostatek a do příštího roku si tak nepřeji nic skromnějšího, než aby i rok 2017 byl alespoň takhle povedeným.

Opeth


Avantasia – Ghostlights

Avantasia – Ghostlights
Země: Německo
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Mystery of a Blood Red Rose
02. Let the Storm Descend Upon You
03. The Haunting
04. Seduction of Decay
05. Ghostlights
06. Draconian Love
07. Master of the Pendulum
08. Isle of Evermore
09. Babylon Vampyres
10. Lucifer
11. Unchain the Light
12. A Restless Heart and Obsidian Skies
13. Wake Up to the Moon [bonus]

Hrací doba: 75:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Bez velkých okolků přiznávám, že když Tobias Sammet ohlásil vydání již sedmého alba svého projektu Avantasia, tak to ve mně nevzbuzovalo vůbec žádné emoce. A když už by se o nějakých pocitech dalo mluvit, tak byly veskrze záporné. Důvodů to má hned několik, ovšem ten nejdůležitější je, že to, co se na prvních dvou albech tvářilo jako opravdu skvělý nápad, který byl navíc podpořen parádním materiálem, se postupem času zvrhlo v takovou malou továrnu na peníze, která začala alba chrlit v mnohem rychlejším sledu, než by si Avantasia při čím dál slabších skladatelských schopnostech páně Sammeta měla dovolit.

Ještě třetí deska „The Scarecrow“ byla v pohodě a obsahovala spoustu dobrých písní. Ačkoli jsem v době vydání mluvil trochu jinak, tak s odstupem času jsem ji začal považovat za poslední opravdu dobrý výtvor pod hlavičkou Avantasie; to bych zase malému principálovi křivdil, kdybych to nepřiznal. Nicméně, s příchodem posledních tří alb „The Wicked Symphony“, „Angel of Babylon“ a „The Mystery of Time“ už to s kvalitou bylo podstatně horší. Orchestrace se tvářily bombastičtěji, skladby epičtěji, ovšem tvorba se Sammetovi začala pod rukama měnit v generický power metal, jehož jediným lákadlem nakonec byli jen ti hosté, kteří pravidelně obsazují soupisku Avantasie před vydáním každého alba. Když navíc vezmu v úvahu, že Tobias chrlí se stejnou pravidelností neméně plytké desky i v rámci své domovské kapely Edguy, tak jsem prostě a jednoduše neměl dojem, že bych od “Ghostlights“ měl dostat něco jiného než zase další chomáč písní, jež budou bombastické, melodiemi budou chrlit na všechny strany, ale které mě nechají chladným a které budu považovat za sterilní odvar dříve vyřčeného.

A výběr hostů, jenž oproti dosavadní historii příliš invence nedoznal, zásadní změně taktéž nenahrával. Nechybí stálice Michael Kiske, u něhož je už dopředu jasné, jakou písničku mu Tobi přisoudí. Stejně jako již v minulosti se na „Ghostlights“ představili Ronnie AtkinsPretty Maids, Bob CatleyMagnum a stará známá Sharon den AdelWithin Temptation. K mé velké radosti se vrátil norský fenomén Jørn Lande, který zase dokazuje, že cizí materiál mu zatraceně sluší a jeho výkon v druhé skladbě je pro mě osobním vrcholem nové Avantasie, ale k tomu až za chvíli. Krom těchto osvědčených jmen Tobi oslovil i nové osobnosti, z nichž Marco Hietala je nepříliš překvapivou volbou, ovšem to, že se rozhodne i pro Dee SnideraTwisted Sister a Geoffa TateaQueensrÿche (tedy pardon, teď už Operation: Mindcrime), to už tak očekávané nebylo.

Dá se tedy k nové Avantasii říct něco překvapivého, když je to formálně úplně stejně nabubřelé a vyumělkované album, jako byly poslední tři, jen s tím rozdílem, že se lehce proměnilo osazenstvo vokalistů a skladby se jmenují jinak? Ale jo, překvapivé je, že tentokrát to Sammetovi nějak záhadně vyšlo a „Ghostlights“ mě baví. A to tak, že dost. Rozhodně bych se nebál mluvit o nejlepším albu od již zmíněného „The Scarecrow“ z roku 2008. Já vím, že budu vypadat jako debil, ale opravdu si myslím, že to, co v letech nedávných na albech Avantasie chybělo, tedy především silné skladby, nápady, lehkost a cit pro dobrou melodii, je zde najednou zastoupeno v takové míře, až se mi nechce věřit, že je za tím vším zodpovědný stejný člověk, jenž složil všechna ta nůďo průďo Edguy/Avantasia alba za posledních sedm let.

První singl „Mystery of a Blood Red Rose“ ještě neslibuje žádnou výraznou změnu, protože je to taková ta klasická hitůvka s četnými sbory a barvitými aranžemi, ačkoli melodie v refrénu není úplně hloupá. Sammetův vokál už mi není tak po chuti jako v dobách „Hellfire Club“ od Edguy, takže ji chápu jen jako takový slušný předkrm věcí budoucích. To nejlepší totiž přichází v nadcházejících třech skladbách. Dvanáctiminutová „Let the Storm Descend Upon You“ je krasojízdou Jørna Landeho, jenž zpívá ve vynikající formě a jemuž zdatně sekunduje Ronnie Atkins a koneckonců i ten Sammet. Vzhledem k tomu, že se Tobimu podařilo i takto dlouhou skladbu vyzdobit skvělou ústřední melodií, v níž naplno vynikne síla jednotlivých zpěváků, a velmi solidní gradovanou strukturou, tak bych se nebál pasovat ji do role největšího překvapení “Ghostlights”, protože to, že dokáže hlavní mozek Avantasie takovou věc skladatelsky utáhnout bez menšího škobrtnutí, jsem nečekal.

Přestože je Avantasia obecně na svých albech prolezlá veskrze pozitivní náladou, tak se občas našlo místo i pro temnější písně typu „The Toy Master“, či „Death Is Just a Feeling“, které měly zvláštně teatrální atmosféru. Jinak tomu není ani zde a novinka má svého zástupce v podobě „The Haunting“. Dee Snider zpívá překvapivě záporácky a démonicky, takže jestli jste čekali variaci na rockovou hymnu à la Twisted Sister, tak vězte, že je to úplně jinak a tahle kompozice od prvního poslechu rostla a rostla snad ještě víc než její epický předchůdce. „Seduction of Decay“ je výkladní skříní pěveckého souboje Geoffa Tatea a Tobiase Sammeta, v němž ten druhý dostává vcelku na frak. Orientální nádech hlavního kytarového motivu tuhle píseň ale velmi příjemně ozvláštňuje a rozhodně je to jeden z momentů, jenž se vryje do paměti.

Avantasia

V dalších minutách přijdou na řadu i méně překvapivé písně, jež neurazí, ale mají v několika případech na starších albech své povedenější ekvivalenty. Sem patří titulní kvapík „Ghostlights“, který v rychlejších slokách pohání Kiske, ale je brzděn nepříliš dobrým refrénem, jenž kvalit takové „Shelter From the Rain“ nedosahuje. Další Kiskeho skladba „Unchain the Light“ je o něco lepší a jejím hnacím motorem jsou především hitové ambice a provzdušněnost. Vyložený zázrak to není, ale do vatových výplní z minulých alb má zatraceně daleko. „Isle of Evermore“Sharon u mikrofonu je hodně minimalistická a nepřekvapivě patetická písnička, již ani ten sametový vokál holandské pěvule nezachrání, a stala se tak nejslabší položkou celé desky. „Lucifer“ mě víc baví až ve své druhé polovině, kdy opadne patetický opar první utahané půle a kdy to naplno rozjede Jørn. Ovšem nebýt něj, tak je tato průhledná záležitost poloviční.

Pojďme zpět k věcem veskrze pozitivním, jež představuje třeba slušná rychlovka „Babylon Vampyres“. Ta se mi líbí hlavně díky melodickým nápadům, ačkoli bych se nebál ji trochu zkrátit, protože sedm minut je dost. Pak tady máme „Draconian Love“, v níž se pěvecky blýskl pro mě neznámý Herbie Langhans. Jeho hluboký hlas tuto píseň posouvá do pro Avantasii nepříliš typických goticky-rockových vod a není to vůbec špatné. Marco Hietala nijak nezklamal a ukazuje, že je to vynikající zpěvák, který by si v Nightwish zasloužil více prostoru, protože heavy metalová hymna „Master of the Pendulum“ je i díky jeho charismatu valivým monolitem s ostřejším instrumentálním podkladem. Nechci, abych vypadal, že jsem proti Tobiasovi nějakým způsobem zaujatý, ale v této písni se opět ukázalo, jak nezajímavým zpěvákem oproti svým kolegům umí být, protože jakmile si vezme ve druhé sloce slovo, tak původní tlak je poloviční, ale celkově je to hodně dobrá věc.

Avantasia – Ghostlights

Je docela škoda, že se na základní verzi alba nedostala bonusová „Wake Up to the Moon“Landem, Atkinsem a Kiskem. Přestože to není nic nového pod sluncem a mozek se snaží ji neustále přirovnat k nějaké starší písni Avantasie (ta melodie je mi strašně povědomá), tak si její poslech užívám víc než třeba závěrečnou „A Restless Heart and Obsidian“, jíž jsem nepřišel na chuť. V závěru už to není taková pecka jako v úvodu a ke konci „Ghostlights“ lehce ztrácí na síle. Přeci jen, 70 minut materiálu je dost, a protože chybí ke konci vyložené pecky jako „The Haunting“ nebo „Let the Storm Descent Upon You“, tak se mi začal poslech mírně slévat. Ale opět jedním dechem dodávám, že i přesto „Ghostlights“ strčí své tři předchůdce do kapsy, protože těch úplně blbých momentů na něm není tolik, abych měl chuť vypínat jej již po čtvrté písni.

A za to posílám Sammetovi malou poklonu. Za to, že vlastní náplň „Ghostlights“ není ani zdaleka tak jalová, jak jsem od pokračovatele předešlých počinů čekal, a oproti minulejšku je rozmanitější a lépe se poslouchá. Nebýt těch několika málo písní, které příliš netáhnou, tak bych si novinky cenil ještě více. „Ghostlights“ je formálně dokonalý produkt, za nějž se dvojice Sasha Paeth a Tobias Sammet stydět nebude, protože zvuk je tak dobrý, jak jen si u podobných alb lze vůbec představit, ale díky věcem jako „Let the Storm Descend Upon You“ jsem ochotný i tu do očí bijící konzumní orientaci přehlídnout. Přeci jen, hlavní je vždycky to, jestli daná nahrávka baví. A mě „Ghostlights“ baví.


Druhý pohled (nK_!):

Upřímně nechápu, jak je možné, že „Ghostlights“ sbírá po světě tak vysoké a svým způsobem až enormní známky. Naposlouchal jsem se jej (a stejně tak i předchozích alb z dílny Tobiase Sammeta a jeho Avantasie) nemálo a stále nemohu přijít na to, co na něm široká veřejnost vidí. Jsem v rozpacích zhruba stejně jako v případě minulého „The Mystery of Time“, na nějž „Ghostlights“ přímo navazuje.

Ono totiž „Ghostlights“ není v ničem nové, zajímavé ani inovativní. Tobi si stále jede jednu a tu samou recepturu dokola. Což je v případě symfonického power metalu ten největší provar, který může kapela posluchačům servírovat. Znám tedy spoustu lidí, jimž stále dokola omílané melodie a postupy několik (desítek) let po sobě nevadí, ale ruku na srdce – doopravdy to ještě někoho dokáže vytrhnout z rutiny?

Avantasia – Ghostlights

Jasně, pestrá plejáda hostujících umělců, temnější tón a prostě vypiplaný Tobiasův hlas mluví ve prospěch „Ghostlights“. Pak ale přichází mnohá ale. Tak například má ta deska na stopáži skoro hodinu a čtvrt. Jako doopravdy? Když se už v polovině začíná dostavovat pocit vyčpělosti a repetitivnosti? Když mám pocit, že každý další song je naprosto, ale naprosto stejně komponovaný jako ten předchozí, jenom v něm slyším jiný vokál? Když je podstatná část písní plná jen stále dokola se opakujících refrénů? Nevím jak vy, ale já tomuhle říkám nuda. Rozhodně tedy ne album hodné vícero poslechů a nadprůměrných známek.

Tobiasova Avantasia pro mě už asi navždycky zůstane jen takovým maličkým funny projektem pro radost zúčastněných interpretů. „Ghostlights“ nemá až na pár světlých místeček co zajímavého nabídnout a já nemám důvod jej za to vychvalovat. Podprůměrná práce, pouze řemeslně kvalitně odvedená. Za mě nic víc.


Redakční eintopf #84 – leden 2016

Ulver – ATGCLVLSSCAP
Nejočekávanější album měsíce:
Ulver – ATGCLVLSSCAP


H.:
1. Hexvessel – When We Are Death
2. Pensées nocturnes – À boire et à manger
3. Naðra – Allir vegir til glötunar

Kaša:
1. Steven Wilson – 4 ½
2. Dream Theater – The Astonishing

nK_!:
1. Aborted – Termination Redux
2. Avantasia – Ghostlights

Atreides:
1. Naðra – Allir vegir til glötunar
2. Ulver – ATGCLVLSSCAP
3. Abbath – Abbath

Skvrn:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Borknagar – Winter Thrice
3. Pensées nocturnes – À boire et à manger

Onotius:
1. Borknagar – Winter Thrice
2. Dream Theater – The Astonishing
3. Ulver – ATGCLVLSSCAP

Úvody k novoročním redakčním eintopfům jsou vždycky nejlehčí. Sice je to klišé jako čuně, ale co jiného lze 1. ledna psát, než že zrovna začíná další rok. Znáte to, co kdyby to náhodou někdo nezaregistroval, že má ode dneška začít psát 2016 namísto 2015… naštěstí se to ale dozví odsud, což vlastně jen potrvzuje moji tezi, že na Sicmaggot je všechno, co člověk k životu potřebuje!

Každopádně, přesuňme se radši od přitroublého humoru k muzice. Hned první měsíc totiž na nic nečeká a vykládá na stůl několik slušných trumfů, z nichž největší očekávání u nás vzbuzuje „ATGCLVLSSCAP“ od norských Ulver, „Winter Thrice“ od Borknagar, „Allir vegir til glötunar“ od Naðra a „The Astonishing“ od Dream Theater. Marš na čtení!

P. S. Možná jste zaregistrovali, že nevyšel koncertní eintopf na leden. To nemá nic společného s oslavami Nového roku. Jednoduše se jen v lednu nikam nechystáme, tak další koncertní eintopf bude až v únoru…


H.

H.:

Zatímco prosinec se mi co do vycházejících až nezvykle líbil, rok 2016 nezačíná nějak geniální, protože tu mám jen jednu vyloženou pecku. Kdybych ale tvrdil, že nebudu mít vůbec co poslouchat, tak bych zase kecal, obzvláště co se black metalových vod týká – to uznávám. Nicméně, mé první místo má s black metalem spojitost pouze skrze Kvohsta, jenž dříve zpíval v Dødheimsgard nebo Code. Hexvessel se ovšem nese ve vodách psychedelické neofolku. A vzhledem k tomu, že obě předcházející desky byly skutečně nádherné, tak nic menšího neočekávám ani od třetí nahrávky „When We Are Death“.

Na druhém místě vidím francouzského solitéra Vaerohna respektive jeho projekt Pensées nocturnes. Minulé album „Nom d’une pipe!“ vzbudilo spíše rozpačité reakce a spoustě lidem nesedlo, mě ovšem jeho dekadence bavila, tudíž nemám důvodu se na novinku „À boire et à manger“ dívat už předem skrz prsty, naopak se vlastně relativně těším. Poslední flek pak bude střela relativně do neznáma, jelikož svůj hlas pošlu islandskému uskupení Naðra. To sice prostřednictvím „Allir vegir til glötunar“ vydá teprve svůj debut, nicméně demosnímek „Eitur“ se tvářil hodně slibně, a když k tomu připočtu nadupanou sestavu se členy smeček jako Carpe noctem, Misþyrming, nebo Dysthymia, pak je myslím na místě nějakou tu zvědavost projevit…


Kaša

Kaša:

Když se tak koukám na seznam lednových alb, tak i přes jeho zjevnou délku nemám problém vybrat jednoznačného vítěze, na jehož nový kotouček se těším ze všech nejvíc. Nicméně, ještě předtím, než se přesunu k nejmenovanému britskému workoholikovi, tak si nasypu popel na hlavu a musím se přiznat, že z nějakého záhadného důvodu jsem čím dál víc zvědavý na „The Astonishing“ od Dream Theater. Není to totiž tak dávno, co jsem redakčnímu bossovi oznámil, že jestli se z této placky vyklube rocková opera na ploše dvou alb, tak se na její poslech vyseru, ale první ochutnávka jménem „The Gift of Music“ nezní špatně a ambice Dream Theater ve mně nakonec probudily zvědavého ducha, a i když možná budu litovat, tak si to určitě poslechnu.

No, a teď k tomu nejmenovanému Britovi. Správně asi tušíte, že oním vyvoleným je Steven Wilson s novinkou „4 ½“, s níž naváže na loňský počin „Hand. Cannot. Erase.“. A když říkám, že naváže, tak se vším všudy, protože hovořit o chystaném počinu jako o úplně novém je zavádějící, když skladby na něm umístěné jsou z drtivé většiny zbytkem z předchozí nahrávací seance. Ovšem ani to mi nijak nebrání v tom, abych své očekávání nastavil na nejvyšší možnou úroveň, protože Steven Wilson je hudební génius a i ty zbytky budou jistě působivé.


nK_!

nK_!:

Po odkladu Drowning Pool je pro mě leden zatím dost suchý. Těším se na nové épéčko belgických řezníků Aborted, protože v posledních letech s nimi prakticky není možné sáhnout vedle. „The Necrotic Manifesto“ z roku 2014 sice na kvality o dva roky staršího „Global Flatline“ nedosáhlo, ale i tak se poslouchalo slušně a věřím, že „Termination Redux“ dopadne minimálně stejně dobře. Byť je samozřejmě kratší. Jsem také docela zvědav na novou Avantasiu, i když předloňské album „The Mystery of Time“ mě o svých přednostech přesvědčit nedokázalo. Snad na tom bude „Ghostlights“ nakonec lépe.


Atreides

Atreides:

Na nový rok vychází spousta alb. Opravdu kvantum. Spousta řadovek, reedicí, splitek, ípek, nevím čeho. Problém je, že nebýt dvou kapel, měl bych po ptákách, respektive prázdný eintopf. Podle aktuální tradice (už je to čtvrtým rokem, takže to je zaručeně tradice), že každý rok debutuje na Islandu jedna zajímavá black metalová smečka, k nám v polovině měsíce doputuje prvotina skvadry, jež se zove Naðra. Její název „Allir vegir til glötunar“ by se dal přeložit jako „Všechny cesty do záhuby“ a dle vypuštěné ukázky se můžu těšit na další špinavé peklo.

Druhým jménem pak není nikdo jiný než kultovní Ulver. Ačkoliv mě poslední deska „Messe I.X-VI.X“ až tolik neoslovila a kolaboračka „Terrestrials“ s neméně kultovními Sunn O))) mohla dopadnout o poznání lépe, na novinku „ATGCLVLSSCAP“ se těším a jsem zvědavý, jakým směrem se „Vlci“ vydají tentokrát. Naposledy je tu ještě jedno jméno, které mě ale zajímá spíš ze zvědavosti vzhledem k nedávné aféře kolem Immortal. V druhé půli se totiž dozvíme, zda se bude eponymní debut Abbathova eponymního projektu, ve kterém jede spolu s Kingem, nějak zásadně distancovat od tvorby jeho ex-domovské kapely, nebo zda se bude drhnout hudbu immortalovitější než samotní Immortal.


Skvrn

Skvrn:

Zatímco loňský leden neplatil za dvakrát bohatý otvírák hudebního roku, přesně o rok mladší jmenovec si nejspíš povede lépe. Naznačují to alespoň jména, která jsou jedním slovem lahůdková. Navíc jich není málo, tak hurá na to. Začnu klasicky od jedničky, kde protentokráte není co řešit – Ulver se svým „ATGCLVLSSCAP“ leden jednoznačně táhnou. A nejen leden, bavme se raději o celém roce, i tady budou norští géniové hledat přemožitele (alespoň co se očekávanosti týče) marně. Uvidíme, jakou cestou se Ulver vydají, tipovat si netroufám, každopádně čekat lze skoro cokoliv a já jsem onomu cokoliv také naprosto otevřen. Snad jen po dalším „Wars of the Roses“ nebo „Childhood’s End“ netoužím, v téhle poloze se s Ulver totiž nadále peru. Tak či onak, těším se moc.

Jak ale padlo na začátku, v lednu toho bude víc. Dvojka přichází taktéž z Norska, taktéž začínala na black metalu a taktéž si to začala hudebně mířit postupně jinam, byť ne tak radikálně jako Ulver. Mluvím samozřejmě o Borknagar, u nichž je sice zvolená forma předpokládatelná, nicméně o výsledku to samozřejmě ještě vůbec nic neříká, zvlášť když minulé „Urd“ bylo trefou do černého. A v momentě, kdy lednový výčet uzavírá šáhlost Pensées nocturnes, začínám si říkat, že optimističtější vstup do nového hudebního roku jsem si snad ani nemohl přát.


Onotius

Onotius:

První měsíc nového roku bude na nové desky relativně pestrý. Nějaké dlouhé rozmýšlení, jak obsadit trojici příček očekávanosti, se v mém případě však nekonalo. Vzhledem k lehkým pochybám ohledně vyrovnanosti nového dvojalba Dream Theater, jež má být rozděleno na neuvěřitelných 34 stop (což zavání trochu absencí soudnosti), nakonec první příčku ukořistili norští progresivně black metaloví Borknagar. Ti, co se týče prvních zveřejněných ukázek, přeci jen přesvědčili o špetku více než americká stálice progresivně metalové ekvilibristiky, že v případě jejich novinky „Winter Thrice“ se jistě máme na co těšit. Avšak to rozhodně neznamená, že by mě novinka Dream Theater, „The Astonishing“, nechávala chladným, na to přeci jen mají v mých očích stále obrovské renomé, jen co se týče poslední tvorby vkládám o něco větší důvěru v Nory. Ani přívrženci avantgardy však nepřijdou zkrátka, neboť norským Ulver vychází nová deska pod neobvyklým názvem „ATGCLVLSSCAP“. Tak snad nám ten rok začne dobře a všechny tyhle nahrávky se nakonec patřičně vyvedou…


Novinky 26-3-15

Avantasia

>>> “The Metal Opera” (2001) a “The Metal Opera Pt. II” (2002), první dvě desky power metalové opery Avantasia pod vedením Tobiase Sammeta z Edguy, vyjdou 17. dubna na 180g picture vinylech u labelu AFM Records. Každé z alb bude limitováno na rovných 1000 kopií.

>>> Američané Hellyeah tento měsíc vydali další singl ke svému poslednímu albu “Blood for Blood” z loňského roku – tentokrát se jedná o písničku “Hush”. Kapela nyní k singlu zveřejnila i lyric video – sledujte na YouTube.

>>> Činnost norské black metalové kultovky Immortal byla opětovně ukončena. Poté, co se zpěvák a kytarista Abbath nemohl dohodnout na pokračování kapely se svými dvěma kolegy Demonazem (texty) a Horghem (bicí), byla kapela uložena k ledu. Abbath pak ohlašuje vznik sólového projektu, s nímž vydá novou desku a začne hrát i živě.

>>> Další album progresivních metalistů Leprous z Norska ponese název “The Congregation” a vyjde u InsideOut Music 25. května v Evropě a 2. června v Severní Americe. Obal tady, tracklist je následující:

01. The Price 02. Third Law 03. Rewind 04. The Flood 05. Triumphant 06. Within My Fence 07. Red 08. Slave 09. Moon 10. Down 11. Lower

>>> Kytarista Greg Tribbett a bubeník Matt McDonough z Mudvayne ohlašují vznik nového projektu s názvem Audiotopsy. Společně s nimi sestavu tvoří ještě zpěvák Billy Keeton (Skrape) a baskytarista Perry Stern. Debutové album je již natočené a mělo by vyjít v létě.

>>> Ozzy Osbourne v květnu podstoupí blíže nespecifikovanou operaci – oznámili to pořadatelé festivalu Ozzfiesta, který se měl odehrát koncem května v Mexiku a kde měl legendární zpěvák vystupovat. Akce byla kvůli Ozzyho operaci zrušena. Rekonvalescence by Ozzymu měla zabrat čtyři týdny.

>>> Finští funeral doom metalisté Shape of Despair oznámili název svého chystaného alba – bude se jmenovat “Monotony Fields” a vyjde konečně 15. června pod hlavičkou Season of Mist. Jen připomeňme, že půjde o první dlouhohrající počin skupiny po dlouhých 11 letech od desky “Illusion’s Play” (2004).

>>> Folk metalisté Skyforger z Lotyšska zveřejnili nový song “Tagad vai nekad”, který se objeví na chystané desce “Senprūsija” (vychází 6. dubna u Thunderforge Records). Poslouchejte na YouTube.


Avantasia – The Mystery of Time

Avantasia - The Mystery of Time
Země: Německo
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 29.3.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Spectres
02. The Watchmaker’s Dream
03. Black Orchid
04. Where Clock Hands Freeze
05. Sleepwalking
06. Savior in the Clockwork
07. Invoke the Machine
08. What’s Left on Me
09. Dweller in a Dream
10. The Great Mystery

Hodnocení:
nK_! – 4/10
H. – 4/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 4,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak nám vyšla nová Avantasia. Projekt, který měl pravděpodobně skončit už někdy před deseti lety (dobře, před pěti), vedený veleznámým Tobiasem Sammetem (Edguy). První dvě alba, která jsou stará právě něco málo přes jednu dekádu, vzbudila tenkrát v mořích power metalových fanoušků tak trochu pozdvižení, když dodala svěží vítr do plachet jejich tehdy drobet vyčpělému stylu. Spousta zajímavých tváří na pozicích zpívajících hostů, výborné kompozice a zajímavé texty skupinu rychle zviditelnily v očích posluchačů i kritiky.

Poté se Avantasia na několik let zcela odmlčela a v roce 2008 přišla s velkou slávou se třetím albem “The Scarecrow”, kterému se dostalo veskrze pozitivního přijetí, ale už tehdy někteří zlí jazykové tvrdili, že k žádnému comebacku vůbec nemělo docházet. Potud zatím téměř vše v naprostém pořádku. Samotný “Strašák” nebyl podle mého názoru vůbec špatný a vlastně jej na svém žebříčku oblíbenosti v rámci kapely řadím na nejvyšší příčku. O dva roky později vycházejí ve stejný den hned dvě nové kulaté placičky pojmenované “The Wicked Symphony” a “Angel of Babylon”. Už zde bylo poměrně jasné, že se projekt ocitá trochu na tenkém ledě a nápadně se začíná podobat Tobiho domovskému projektu Edguy, který před třemi lety také zrovna nezářil a trpěl trochu uměleckým útlumem (což se mu vlastně docela úspěšně daří držet dodnes).

The Mystery of Time” je, pokud tedy umím dobře počítat, již šestým zásekem v historii velké Avantasie a zcela subjektivně musím hned zde v úvodu zmínit, že mě nijak zvlášť nenadchl. Jasně, všechno je opět zabaleno do zářivého pozlátka v podobě mysticky vyznívajícího obalu, hromadou úžasných hostů a trochu patetickou velkolepostí, kterou je Tobias v poslední době hodně poznamenám (zda je to dobře, nechť posoudí jiní), ale podle mě tomu tak trochu chybí duše a nějaká jasná celistvost, kterou jednoznačně nabourává klipovka “Sleepwalking”, umístěná nadmíru strategicky přesně doprostřed tracklistu. Ona píseň není úplně špatná (nemá k tomu ale ani moc daleko a pokud jste spíše na rychlejší a dynamičtější pojetí metalu, tomuhle se raději vyhněte obloukem), ale do celkové koncepce alba absolutně nezapadá. Prostě tvoří takový nepřirozený předěl a působí tak neuvěřitelně nepatřičně. Další věc, která mi hodně vadí, je, že i po nějakých deseti důkladných posleších nové fošny si zpětně nejsem schopen vybavit cokoliv zajímavého nebo výrazně inovativního, což se mi u starších předchůdců (až na kombo z roku 2010) nestávalo. A nějaký vyložený wow moment? Vůbec nic, takže nevím, zda je chyba čistě na mé straně, či je něco shnihlého u našich západních sousedů.

Z hlediska instrumentálního a samotné kvality nahrávky však není vůbec co vytknout. Tradičně je zvuk perfektní a všemu je dobře rozumět. Jen mi občas přišlo, že kytara Saschy Paetha trochu zaniká pod náporem ostatních zvukových elementů. Místy jsou aranže formované opravdu epicky a vytváří tedy dojem monumentálního díla, ale po pěti studiovkách už se asi nedá mluvit o něčem výjimečném. Tobi se snaží, ale už jsme jej slyšeli i v lepší formě. Na tomto místě se sluší vypíchnout i několik významných hostů, které si principál Sammet do svého cirkusu dovolil pozval. Většinou se jedná o pololegendární ikony kovové hudby: Biff Byford (Saxon), Michael Kiske (Helloween), Bob Catley (Magnum) nebo třeba Joe Lynn Turner (ex-Rainbow).

Když už jsme tracklist nakousli pomaličkou “Sleepwalking”, můžeme se vrhnout i na zbytek skladeb. Úvod obstarává “Spectres”, která se může pyšnit celkem nezáživnou ústřední melodií a plní tak pouze roli nezajímavého předskokana (ne, že by byl zbytek o tolik lepší). Následující “The Watchmaker’s Dream” (a vlastně i čtvrtá “Where Clock Hands Freeze”) se zdá býti o něco lepším kouskem, ale něco podobného jsme slyšeli už nesčetněkrát. “Black Orchid” je jednou ze dvou skladeb na “The Mystery of Time”, které za něco stojí a z velké části za to může spoluúčast pana Biffa Byforda z anglických Saxon. Přelomovou “Sleepwalking” jsme již zmínili, následuje “Savior in the Clockwork”, desetiminutový kolos s vynikajícím kytarovým sólem v druhé půli. “Invoke the Machine” a “What’s Left on Me” jsou spíše podprůměrnou snahou o kopírování sebe sama. “Dweller in a Dream” není špatná a jestli se mi na nové desce opravdu něco líbilo, je to poslední kousek – “The Great Mystery”. Sice dlouhé, ale poměrně příjemné.

Nevím, mám z “The Mystery of Time” rozporuplné pocity. Na jednu stranu technická dokonalost, na stranu druhou nezáživný power metal střihu Edguy posledních let. Čiročirý průměr a hodně slabý derivát předchozích desek. Místy jsem se musel nutit, abych u poslechu vydržel a nepustil si raději něco zábavnějšího. Avantasia je opravdu projektem, který měl skončit v dobách své největší slávy.


Další názory:

Jestli se dala Avantasia v období prvních alb považovat za projekt, který měl – v rámci svého žánru – smysl co do té hudební stránky věci, nyní tomu tak rozhodně není a z kapely se stala dojná kráva, která úspěšně tahá penízky z kapes melodií-chtivých posluchačů. “The Mystery of Time” je jednoduše produkt, hudba, která se neposlouchá, ale jen konzumuje. Ono jako poslouchat se to dá, to samozřejmě netvrdím, že by se nedalo, album člověka vesměs neurazí (pokud to tedy někdo nebere tak, že to uráží jeho inteligenci a hudební apetit), nicméně zůstává otázkou, zdali vůbec existuje nějaký důvod si to pustit, když se jedná jen o vyleštěnou sterilní nudu bez sebemenšího náznaku čehokoliv, co by vás aspoň trochu zvedlo ze židle, nebo naopak zarazilo do křesla, že byste se pohnout nemohli – nic takového tam není. Label se sice dlouhodobě snaží okolo kapely vytvořit jakýsi pocit, že se jedná o cosi výjimečného, ale jsou to jen kecy, jelikož Avantasia tak, jak se prezentuje na “The Mystery of Time”, je jen obyčejná power metalová odrhovačka. Z mého pohledu je podobné album prostě ztráta času. Jediný trochu světlý bod vidím v “Black Orchid”, ale že by to byl nějaký skvost, to se taky tvrdit nedá…
H.

Nepřekvapivá. Copak se na novou Avantasii dá říct něco jiného, když hned po prvním poslechu na mě nepůsobila jinak, než jako odvar předešlých alb? Tobias Sammet by se na to měl na pár roků vykašlat a načerpat novou tvůrčí sílu, protože dokud se bude snažit přijít každý rok střídavě s alby Edguy a Avantasie, tak to logicky nemůže vést nikam jinam, než že se zakope v průměru power metalové tvorby, ke které má už nějaký ten rok nebezpečně blízko. Navíc se mu obě působiště začínají stylově prolínat, až mezi nimi zůstane rozdíl pouze v množství hostů, který je na novince celkem pestrý. “The Mystery of Time” se oproti minulejšku posunulo k lepšímu snad jen v technické oblasti, protože zvuk je tak precizní, že už to snad ani víc nejde. Škoda nevyužitého potenciálu živého orchestru, který byl použit. Ten by si zasloužil daleko rozmáchlejší plochy, ve kterých by naplno vynikl. Jedním z několika světlých bodů pro mě byl Michael Kiske, který v klasické speedové “Where Clock Hands Freeze” samozřejmě nezklamal. Úvodní “Spectres” taky není špatná a spletenec kytar a orchestru se v této skladbě povedl na výbornou. Kupodivu se mi zalíbila i “Invoke the Machine”, která jakožto ochutnávka vůbec nešlapala a nakonec se z ní vyklubala jedna z nejlepších písní desky. Na vrcholu se pak utábořila “Savior in the Clockwork” se skvělou vokální linkou všech zúčastněných zpěváků, u které mi vůbec nevadí dlouhá stopáž, které jsem se obával, což už se ale nedá říct o poslední skladbě, protože utahanou titulku si Sammet mohl klidně odpustit. Nudnější věc z rukávu totiž už dlouho nevysypal. Když si vezmu poslední tři desky Avantasie, tak dohromady by z nich byla jedna nadupaná, skvělá deska. Ale takhle? Škoda další nevyužité šance, takže za mě jen pět bodů, přičemž jeden bodík dávám navrch za nádherný obal Rodneyho Matthewse.
Kaša


Redakční eintopf #48 – březen 2013

In Vain - Ænigma
Nejočekávanější album měsíce:
In Vain – Ænigma


H.:
Horna – Askel lähempänä Saatanaa
Index očekávání: 7/10

Ježura:
In Vain – Ænigma
Index očekávání: 9/10

Kaša:
Rotting Christ – Κατά τον δαίμονα εαυτού
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Avantasia – The Mystery of Time
Index očekávání: 8/10

Stick:
Imperium Dekadenz – Meadows of Nostalgia
Index očekávání: 9/10

Atreides:
Wardruna – Runaljod – Yggdrasil
Index očekávání: 10/10

Zajus:
In Vain – Ænigma
Index očekávání: 9/10

Březnový eintopf nakonec ovládla norská progresivní formace In Vain se svou novinkou “Ænigma”, která patří k těm kapelám, jež máme v redakci prostě dlouhodobě rádi (tedy, někteří z nás jen krátkodobě – to abych poznámku jednoho nejmenovaného Ježury nenechal jen tak bez povšimnutí). K vítězství jim sice stačila přízeň jen dvou redaktorů, protože jsou naše chutě zjevně rozdílné, nicméně i přes odlišná alba měsíce se v samotných textech některá jména opakují vícekrát, namátkou třeba Rotting Christ, Avantasia nebo Imperium Dekadenz.

H.

H.:

Březnová volba není zdaleka tak těžká, jako tomu bylo v únoru, přesto i v tomto měsíci mám pár žhavých želízek v ohni. Sice bych podobně jako někteří kolegové pode mnou mohl s naprosto klidným srdcem také zvolit třeba In Vain, Imperium Dekadenz nebo Rotting Christ, po zralém úvážení jsem se však nakonec rozhodl přiklepnout vítězství finským pekelníkům Horna, a to z celkem jednoduchého důvodu. Mám jejich muziku rád a tak nějak si nevzpomínám, že by někdy vydali placku, která by mě nebavila. Sice nemůžu tvrdit, že bych očekával, že by Horna překonali svůj předchozí opus “Sanojesi äärelle”, ale na to, že od “Askel lähempänä Saatanaa” dostanu pekelnou desku od jedné z předních formací finského black metalového podzemí, bych si klidně vsadil…

Ježura

Ježura:

Jak většinou vybírám eintopfové album buď s těžkým srdcem, nebo mám vůbec problém nějaké takové najít, tentokrát to bude velice jednoduché. Své třetí album totiž chystají Norové In Vain. Nejmenovaný H,.si ze mě dělají srandu, že jsem In Vain ještě před pár měsíci neznal a teď jim tu skládám ódy, ale nemohu si pomoci – pokud totiž lze usuzovat z nebetyčných kvalit alb “The Latter Rain” a “Mantra”, rovněž “Ænigma” bude menší vodíkovou pumou. Bohové, jak já se na to těším!

Kaša

Kaša:

Téměř do poslední chvíle jsem se nemohl rozhodnout mezi trojicí chystaných novinek z řad In Vain, Hypocrisy a Rotting Christ. Všechny tyto kapely mají za sebou velice povedená poslední alba a očekávání tak nejsou rozhodně malá. Na příčce nejvyšší se nakonec umístili řečtí Rotting Christ, jejichž “Kata Ton Daimona Eaytoy” zní z těch několika mála ukázek, ke kterým jsem se zatím dostal, velice slibně. “Aealo” jsem slyšel nesčetněkrát a pokud se Sakis a jeho parta pochlapí, tak to vidím dost podobně i s novinkou. Krom zmíněné trojice si určitě nenechám ujít novou Avantasii, od které sice nečekám žádné zázraky, ale jsem zvědavý jestli Tobias Sammet dodrží i na “The Mystery of Time” sestupnou kvalitu svých děl, která jej posledních pár let zdobí.

nK_!

nK_!:

Avantasia v čele s Tobim mě zatím nikdy nezklamala, a tak se na “The Mystery of Time” těším v březnu asi nejvíce. Těsně v závěsu se tak ocitají Six Feet Under, kteří jsou žánrově sice trochu jinde, leč muziku také produkují parádní. Hej, stalo se někdy, že bych v posledních dvou letech očekával více jak jednu pěknou desku za měsíc? Otázka za dva bludišťáky.

Stick

Stick:

V březnu je nálož vycházejících desek docela napráskaná, nicméně já celkem jasně sáhl po svých oblíbencích Imperium Dekadenz, jejich předcházející desky plné atmosférického blacku mě jednoduše chytily a nepustily. Především u předchozí “Procella Vadens” jsem strávil mnoho hodin. Její neskutečně poetický obal a hudební obsah byly přesně tím, čemu se u mě dá říct trefa do černého. Jsem nesmírně zvědavý, s čím přijdou tentokrát, a věřím, že si během těch tří let dali záležet, aby složili desku, která nezapadne prachem a bude náležitě respektována ať už v black metalových kruzích, tak napříc metalovou scénou.

Atreides

Atreides:

Přemýšlel jsem o tom, které z očekávaných alb bych ve svém prvním eintopfu vyzdvihl, a nakonec jsem se rozhodl rockovou a metalovou scénu vynechat ve prospěch Wardruny – pohanského uskupení z Norska, jež se soustředilo kolem Kvitrafna. Ten byl před vznikem Wardruny znám především pro své působení za škopky v Gorgoroth, nicméně těm časům je už dávno konec a po dlouhých čtyřech letech vychází nové album, na které se těším už od doby, kdy opadlo prvotní nadšení z debutu. Předešlý počin je doslova a do písmene zhudebněným rituálem nabitým tajuplnou atmosférou dávných časů. Nyní nás čeká druhá část eposu o runách, jenž nese podtitul “Yggdrasil” a podle všeho se opět jedná o událost vskutku mimořádnou.

Zajus

Zajus:

V březnu vyjdou hned tři velmi zajímavá alba. Prvním z nich je celkově třetí dlouhohrající počin norských progresivců In Vain. Tato kapela mě omámila již svým debutem “The Latter Rain” z roku 2007 a mou přízeň posílila i druhým albem “Mantra”, které vyšlo o tři roky později. Nemám nejmenší pochybnosti, že novinka “Ænigma” vysoko nastavenou laťku přinejhorším udrží, v lepším případě pak překročí. Již zmíněná “Mantra” pro mě byla albem roku, novinka tak má na co navazovat. Dalším albem v pořadí je druhá deska mladíků Essence, pocházejících z Dánska. Jakkoliv považuji klasický thrash metal za žánr v mnoha ohledech překonaný, tato čtveřice mě svým debutem naplnila novou nadějí a hromadou energie. Jejich “Last Night of Solace” se tak samozřejmě podívám na zoubek a velmi se na to těším. Poslední z trojice favoritů pak vychází již dnes a jde o album kultovních Řeků Rotting Christ. Jakkoliv nejsem dlouholetý fanda této kapely a jejich starší nahrávky v podstatě neznám, s jejich dosud poslední album “Aealo” jsem si ve své době užil krásný románek a protočil ho nejméně stokrát. Uvolněné skladby z novinky pak znějí přinejmenším zajímavě. A jako obvykle na konci jen stručný seznam alb, které sice nejspíše ničí žebříčky očekávání trhat nebudou, ovšem poslech si zaslouží. Tentokrát půjde o novinky Hypocrisy, Imperium Dekadenz a Amaranthe. Nejočekávanějším albem měsíce pro mě jsou však jistě In Vain.


Masters of Rock 2008 (čtvrtek, pátek)

Masters of Rock 2008
Datum: 10.-11.7.2008
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Avantasia, Def Leppard, Doga, Korpiklaani, Ministry, Sirenia

Pátek: Annihilator, Engel, Moonspell, Oomph!, The Sorrow

Jeden z největších rockových a metalových festivalů u nás – Masters of Rock – se letos konal již pošesté, tradičně v areálu likérky Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Program mě osobně sice nepřišel stejně našláplý jako minule (hlavně ta dopoledne byla letos celkem nudná), ale i tak se určitě bylo na co dívat.

Čtvrtek:

Do areálu vcházím až s českou Dogou, která tento rok oslavuje výročí 20 let. K této příležitosti si připravili speciální začátek koncertu. Zpěvák Izzi je přivezen na vozíku v masce Hannibala Lectera a připoután do předem postavené klece. Já osobně jsem rád, když vidím, že už i některé české skupiny si mohou dovolit podobné “blbinky” na zpestření svých koncertů. Hudebně to sice nijak geniální není, ale poslouchat se Doga dá určitě. Takový méně otravný a lépe poslouchatelnější Kabát.

Prvním zahraničním hostem byla Sirenia z Norska. Kapela nedávno měnila zpěvačku a nutno říct, že co se týče vizuální stránky, Sirenia si o 100% polepšila, protože Ailyn to v těch těsných hadřících vážně seklo. Její hlas už mi tak skvělý nepřišel, ale člověk nemůže mít všechno. Mně těch 50 minut nepřetržitého slintání stačilo. Abych to tady nezaplácal celé jen svými úchylnými výlevy, řeknu vám alespoň, že Sirenia zahrála své nejznámější písně jako “Meridian”, “The Other Side” nebo “My Mind’s Eye”.

Následovali další seveřané, tentokrát však z Finska – Korpiklaani. Jejich hudba je na mě moc veselá, jedna píseň stejná jako druhá, prostě mě to moc nebere, a snad proto jsem je na MoR viděl poprvé. A to, co jsem tam viděl, to jsem ještě nežral (a to mi věřte, že už sem toho žral hodně). Stačilo, aby jeden člen Korpiklaani vystrčil hlavu na pódium a Vizovicemi se ihned začalo rozléhat mohutné skandování “Korpiklaani, Korpiklaani”, které by snad nepřehlušil ani přijíždějící vlak. Když pak kapela začala hrát, šílenství nabralo ještě větších obrátek. Stál jsem asi tak ve druhé až třetí řadě a vše kolem mě skákalo a tleskalo, ani na chvíli se nikdo nezastavil. Co vám budu povídat, nehrál jsem si na kazišuka a asi tak od třetí písně mě dav strhl a pařil jsem jak o život. Zkráceně řečeno, Korpiklaani měli největší kotel na celém festivalu.

Po finské veselce přišlo na řadu jiné maso. Ministry na jednom ze svých posledních koncertů. Koncert odpálilo na můj vkus možná až moc dlouhé techno intro, ale pak začala ta pravá agresivní jízda. Kotel – maximální, kapela – bezchybná, zvuk – nezastavil se ani na chvíli. I mezi písničkami pořád hrály elektronické samply. Na velkoplošné obrazovce byly k vidění protiválečné záběry a v hledišti se paradoxně odehrávala taková menší bitva. Ministry byli naživo o mnoho lepší než na albech. Jednoznačně nejlepší show prvního dne (ještě jsem zapomněl dodat, že skupina hrála za přistavěným plotem, to jen tak pro pořádek).

Po Ministry přišla na řadu jedna ze dvou hlavních hvězd festivalu – Def Leppard. Zrovna je jsem nikdy moc nemusel, ale musím uznat, že na MoR zahráli solidně. Jak se zdálo, celkem je to i bavilo. Když jsem se už začínal trochu nudit, přišlo vynikající basové sólíčko. To je asi tak vše, co bych k tomu řekl.

Zato druhá největší hvězda letošní Masters of Rock byl pro mě osobně propadák. Nemůžu si pomoct, ale Avantasia mě totálně nudila. Mozek tohoto projektu – Tobias Sammet – sliboval dlouho dopředu show, na kterou nikdo do konce svého života nezapomene. Já si ale nezapomenutelnou show představuji jinak, než jen ve střídání hvězdných hostů a pěknou plachtu na pozadí. Ještě když vezmu v potaz, že zde Avantasia natáčela materiál pro své oficiální DVD, tak to prostě mohli rozbalit trochu víc. Na fotkách jejich koncert vypadá lépe, než vypadal ve skutečnosti. Odešel jsem asi v polovině.


Pátek:

Dopolední program v pátek jsem okázale ignoroval a věnoval se radši konzumaci místní slivovice. Před pódium jsem se dopotácel až s Engel ze Švédska. Tuto kapelu jsem na živo už jednou viděl, když loni předskakovala Dimmu Borgir v Praze. Přišlo mi, že jim vystoupení na MoR sedlo více než to loňské, ale to všechno, co si pamatuji.

Po konci Engel jsem se chvíli jen tak poflakoval, z dálky jsem zahlédl kousek The Sorrow (nic moc). Má další pořádná činnost byla až návštěva autogramiády Annihilator. Když jsem si pak podepsané album ukládal zpátky mezi ostatní věci, usnul jsem u stanu… a probudil se až v půlce koncertu Annihilator. Při pohledu na hodinky jsem se zhrozil, zvedl svoji ožralou držku a nasprintoval zpátky do areálu. Stihl jsem však alespoň “Alison Hell”. Z toho kousku, co jsem zhlédl, usuzuji, že Annihilator odehráli kvalitně a odezva byla také dobrá.

Další na řadě byli němečtí Oomph! (taková měkčí a horší kopie Rammstein). Na jejich vystoupení jsem zatím všude slyšel jen samé nadávky, ale z první řady, kde jsem stál, to zas tak hrozné nebylo. Rozcvička krčních svalů před Moonspell.

A právě Moonspell byli tím hlavním důvodem, proč jsem se letos do Vizovic vydal. Vím, že člověk své oblíbené kapely nadhodnocuje, ale nemůžu si pomoct – Moonspell byli naprostá pecka. Nejlepší kapela celého festivalu. Je ale pravda, že to není až zas tak nadhodnocené, protože nadšené ohlasy na vystoupení Moonspell se ozývají ze všech stran, dokonce i od těch, kteří o nich nikdy dříve neslyšeli. Za sebou mají úžasnou novinku “Night Eternal”. Je až s podivem, jak moc se tahle portugalská banda na posledních dvou albech vyšvihla a jak moc se tato dvě alba svou náladou přibližují nepřekonatelnému debutu “Wolfheart”. A právě z těchto tří desek – “Wolfheart” (1995), “Memorial” (2006) a “Night Eternal” (2008) – zaznělo nejvíc písní. Začátek koncertu se nesl ve znamení začátku nového alba, tzn. že prvními písněmi byly “At Tragic Heights” a titulní “Night Eternal”. Z novinky pak zazněly už jen dvě písně – videoklipová “Scorpion Flower” a závěrečná “First Light”. Jen škoda té autogramiády. Dva měsíce poslouchám jak de**l nelegální kopii “Night Eternal” s tím, že si originál koupím právě na MoR a rovnou si ho nechám podepsat. Originál jsem si samozřejmě koupil, ale kvůli zrušené autogramiádě ho podepsaný nemám.