Archiv štítku: avantgarde black metal

Pensées nocturnes – Grand Guignol Orchestra

Pensées nocturnes - Grand Guignol Orchestra

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 1.2.2019
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Un trop plein d’rouge
02. Deux bals dans la tête
03. Poil de lune
04. L’Alpha mal
05. L’Etrangorium
06. Les valseuses
07. Gauloises ou Gitanes ?
08. Comptine à boire
09. Anis maudit
10. Triste sade

Hrací doba: 47:41

Odkazy:
facebook /bandcamp

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

Namíchat dohromady extrémní metal a cirkusácké kejkle se na první pohled jeví jako naprostá blbost, která se zdá být v rozporu. Zatímco black metal bývá asociován s negativismem a temnotou, cirkus má být naopak místem, kde bují radost, zábava, poťouchlost a šprýmy. Anebo také tvrdý dril a odříkání nutné pro nácvik akrobatických čísel a nekompromisní zvířat. Což ale můžete zase chápat jako rozpor proti přístupu mnohých blackmetalových interpretů, kteří se právě na dril a cvičení schopností moc neohlížejí a namísto toho dávají přednost primordiální autenticitě.

Přesto když se nad tím člověk zamyslí, oba tyto světy mají i jistá zákoutí, v nichž lze najít společné jmenovatele. Takže při troše snahy by se to zkombinovat jistě dalo. A osobně si nedokážu představit, jaké jiné skupině by se to mělo podařit než zrovna francouzským Pensées nocturnes. V jejich případě je naopak tohle spojení naprosto přirozené a dává takový smysl, až se člověk skoro diví, že k němu nedošlo už dříve.

Což o to, Pensées nocturnes vždycky koketovali s dekadencí, ani jim nebyla cizí teatrálnost a opulentnost. Také kabaretní nádech byl v jejich muzice silně cítit, minimálně na „Nom d’une pipe!“. Smysl pro avantgardu se v tom nachází prakticky už od debutu „Vacuum“, a to i navzdory tomu, že tento ještě nebyl tak avantgardní jako pozdější počiny. Jednoduše řečeno, Pensées nocturnes k desce jako „Grand Guignol Orchestra“ směřovali dlouhodobě, prakticky již od svých začátků.

Právě proto by nemělo být překvapením, jak letošní nahrávka zní. Ledaže byste se s Pensées nocturnes setkávali poprvé a pod pojmem avantgardní black metali čekali další lámaný chaotický labyrint à la Deathspell Omega. To by nicméně nebyl problém „Grand Guignol Orchestra“, nýbrž váš vlastní.

Pokud chcete srovnání, tak se samozřejmě jako první nabízejí Peste noire, které s Pensées nocturnes pojí podobná záliba ve francouzské dekadenci. S podobným argumentem by se dali jmenovat také The CNK. V menší míře lze pak v náladách hledat paralely i s Diapsiquir anebo některými skladbami Wormfood. Žádný z těchto příměrů ovšem není úplně přesní, jelikož minimálně na „Grand Guignol Orchestra“ se Pensées nocturnes od relativně podobně smýšlejících formací vzdalují těmi cirkusovými kejklemi.

Což o to, Pensées nocturnes nikdy nepatřili k pohodlně stravitelným skupinám, byť některá jejich alba byla v rámci (jejich) mezí přístupnější, jako třeba minulé „À boire et à manger“. Vzpomínám si, že třeba „Nom d’une pipe!“ se naopak s všeobecným příjetím nepotkalo a spoustě lidem nesedlo. Já osobně jsem však vždycky patřil k těm, kteří stáli za Pensées nocturnes, protože jejich smysl pro avantgardu je mi lecčems blízký, přestože se nejedný o kapelu, již bych potřeboval poslouchat nějak často. „Grand Guignol Orchestra“ mi však zpočátku přišlo, že tady už Vaerohn trochu ustřelil a celé to cirkusáctví mi moc nevonělo.

Pensees nocturnes

Vzhledem k tomu, že je tohle tvrzení v přímém rozporu s tím, co jsem psal výše, asi vám došlo, že jsem postupem času změnil názor. Na první poslech mě „Grand Guignol Orchestra“ skutečně nijak zvlášť nebavilo a nevypínal jsem to vesměs jen z povinnosti, až jsem si zničehonic uvědomil, že je to ve skutečnosti super album. Jeho kabaretní přístup je sice pro metal neobvyklý, ale jak už jsem říkal, zrovna Pensées nocturnes tenhle paradox kočírují tak, aby to celé makalo. Žesťové kejkle si nakonec s avantgardně blackmetalovou kytarou rozumí, sedí tomu i expresivní vokál a silné momenty se také daří tvořit relativně často. Neříkám, že se nenajdou pasáž, které mi přes čumák nelezou na sto procent, ale celkové dojmy jsou nakonec jednoznačně pozitivní.

„Grand Guignol Orchestra“ určitě platí za zvláštní album, jichž na blackmetalovém kolbišti moc nevychází, a to ani na tom avantgardně blackmetalovém. Na druhou stranu, Pensées nocturnes zde znějí neobvykle, což lze brát za plus, a pokud si někdo myslel, že stojí ve stínu známějších Peste noire, nejpozději nyní se z téhle škatulky s definitivní platností vymaňují. Chce to trochu otevřenější náladu, ale za slyšení stojí.


Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

Deathspell Omega - The Furnaces of Palingenesia

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Neither Meaning nor Justice
02. The Fires of Frustration
03. Ad Arma! Ad Arma!
04. Splinters from Your Mother’s Spine
05. Imitatio dei
06. 1523
07. Sacrificial Theopathy
08. Standing on the Work of Slaves
09. Renegade Ashes
10. Absolutist Regeneration
11. You Cannot Even Find the Ruins…

Hrací doba: 45:18

Odkazy:
bandcamp / bandcamp 2

Deathspell Omega patří mezi stěžejní formace metalového extrému. A jestli si myslíš něco jiného, tak si to myslíš špatně. Jejich kořeny sice nesahají tak hluboko jako u metalových titánů, kteří kdysi formovali žánry a subžánry, přesto je vliv téhle francouzské smečky na větev avantgardního black metalu a nejen jeho nepopiratelný a nepřehlédnutelný. Dovolím si tvrdit, že Deathspell Omega hráli zásadní roli ve formování všech disharmonických a chaotických odnoží. Možná, že kdyby neexistovali, byl by na jejich místě někdo jiný a třeba by se tyto metalové obory vyvinuly obdobně, ale na kdyby se nehraje. Unikum Deathspell Omega je neoddiskutovatelné.

Výlučnost s sebou nicméně nezřídka přináší i zástup napodobitelů, což Deathspell Omega neminulo. O trendu chaotického black metalu i death metalu už ostatně řeč byla. Předešlá deska „The Synarchy of Molten Bones“ na mě působila, jako kdyby se Francouzi právě proti tomuhle směřování chtěli vymezit. Pryč byl majestát „Paracletus“ a „Drought“ nebo rafinovanost „Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum“. Deathspell Omega si sice stále zachovali svůj charakteristický sound, ale vsadili zejména na agresi a intenzitu. Na „The Synarchy of Molten Bones“ nasekali zběsilou půlhodinu jakožto manifest skutečnosti, že očekávání ostatních pro ně nehrají roli, a tím to haslo.

Chtělo by se říct, že letošní „The Furnaces of Palingenesia“ je skoro až opakem „The Synarchy of Molten Bones“. Deathspell Omega snad ještě nikdy nebyli takhle „přístupní“. To může znít všelijak, dokonce snad i anti-lákavě, ale v případě „The Furnaces of Palingenesia“ nejsou na místě negativní konotace, které se s tímhle pojmem pojí. Jde pouze o neobratné pojmenování toho, že Francouzi na své desce ještě nikdy neměli tolik melodií a kytarového sólování. Kdo tedy na Deathspell Omega miloval tu jejich obskurní melodiku, právě tady si ji užije nejvíce a snad i dosytosti. Nechybí výlety až regulérní epičnosti, jako se tomu kupříkladu děje v závěrech „Ad Arma! Ad Arma!“ nebo „Renegade Ashes“. Působivost zaručena. Jestli s tebou tohle nehne, tak fakt nevím, protože tohle je jednoduše impozantní.

Nic z toho nicméně neznamená, že by snad Deathspell Omega byli skutečně přístupní ve smyslu lehce stravitelní nebo že by snad rezignovali na to, co je jim vlastní. „The Furnaces of Palingenesia“ je stále vysoce členitá, precizní a promyšlená deska. Stejně tak daná tvrzení nenaznačují, že by se Francouzi zvysoka vysrali na spletité kytarové kejkle, jimiž jsou rovněž proslulí. Jinými slovy, „The Furnaces of Palingenesia“ je z jistého úhlu typická deska Deathspell Omega, obsahuje všechny jejich charakteristické atributy, ale v rámci diskografie má svou tvář a nechybí jí výlučnost, která jde navíc dál než jen za pohodlný scénář trochu jiného poměru, v němž jsou všechny ty elementy namíchány. Nakonec i tohle bývá znakem výjimečných kapel, mezi něž se Deathspell Omega nesporně řadí.

Deathspell Omega

Výše jsem vypíchnul dva songy, což je vůči těm zbylým devíti možná trochu nefér, poněvadž slabého místa aby jeden pohledal. „The Furnaces of Palingenesia“ je ryzí perfekcionismus, který nepotřebuje berličky v podobě planých pasáží a zbytečných minut. Tady se hraje nejvyšší liga. Album je nacpané chytrými kličkami, výstavními riffy a sugestivními momenty. Deathspell Omega jsou prostě jinde a i letos budou právem kralovat hromadě ročních žebříčků.

„The Furnaces of Palingenesia“ poslední dobou drtím prakticky denně a pořád to spíš roste než stagnuje. Nebudu ale kvůli aktuální nadšení tvrdit něco o nejlepší desce Deathspell Omega, takové výkřiky by moc smysl nedávaly. Tvorba téhle kapely je totiž nejpozději od „Si monvmentvm reqvires, circvmspice“ nehorázně vysoko a každé následující album – snad jedině s výjimkou „The Synarchy of Molten Bones“, k němuž nemám potřebu se zpětně vracet, ačkoliv i to v rámci vyššího celku smysl dává – je šleha jak hovado a jejich pomyslný žebříček se mění dle aktuálních nálad. Nebudu se ale bát prohlásit, že „The Furnaces of Palingenesia“ je dost dobré na to, aby se svým předchůdcům mohlo postavit naroveň. Co víc si přát?


Obscuring Veil – Fleshvoid to Naught

Obscuring Veil - Fleshvoid to Naught

Země: international
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 29.3.2019
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Abstraction
02. Do You Want to See the Knife I Used?
03. Obfuscation
04. Spirit Me Away, O Murdered Star

Hrací doba: 29:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

U projektu jako Obscuring Veil se snad recenze ani nedá začít jinak než výčtem sestavy. Osobně nemám příliš v lásce výraz superskupina, protože se často užívá i v neadekvátních případech, ale zrovna na Obscuring Veil mi tenhle výraz poměrně sedí, protože se tady sešla mimořádně zajímavá skladba hudebníků, za nimiž stojí skvělé kapely a nahrávky. Tahle kombinace mně osobně super rozhodně přijde, protože daný výkvět extrémního metalu obsahuje následující:

Kytary a vokály obstarává Reuben Jordan alias Matron Thorn, který má asi tak tisíc projektů, ale těmi asi nejznámějšími jsou Benighted in Sodom a Ævangelist (druzí jmenovaní myslím prorazili víc) a slušný ohlas měla i formace Death Fetishist. Baskytarou a klavírem přispěl H.V LyngdalWormlust, Ljáin nebo Guðveiki. Ani tady snad není třeba důkladněji rozebírat, poněvadž Wormlust je jedna z nejzajímavějších formací tolik velebeného islandského black metalu.

Kláves a synťáků se ujal další notorický další notorický střídač projektů Maurice de Jong a.k.a. Mories, z jehož portfolia můžeme zmínit De magia veterum, Cloak of Altering, Pyriphlegethon a samozřejmě – Gnaw Their Tongues. Bicí natřískal Jarle Byberg neboli Uruz, jehož nejznámějším působištěm jsou Urgehal, ale zahrál si i v dalších norských kapelách jako Sarkom, Den saakaldte, Endezzma nebo ve švédských Shining. Taky slušná práce. Asi nejméně známou osobou v sestavě je německá zpěvačka Kabukimono, o níž jsem alespoň já osobně doposud neslyšel. Má svůj vlastní sólový projekt, a co jsem tak zkoušel něco poslouchat, znělo mi to hodně dobře a rozhodně tomu někdy hodlám dát soustředěnější poslech. Takže už jen díky objevu další zajímavé hudby mi jsou Obscuring Veil sympatičtí.

Debutová deska „Fleshvoid to Naught“ je docela krátká, netrvá ani půl hodiny, a je rozdělena do čtyř skladeb, z nichž dvě jsou dlouhé (shodně bezmála dvanáct minut) a dvě slouží spíš jako intro („Abstraction“) respektive mezihra („Obfuscation“). Zatímco první jmenovaná skutečně jen láká na věci příští, „Obfuscation“ zajímavost určitě nechybí. Obscuring Veil se zde vydávají do (nemetalových) experimentálních vod, ale k vyznění „Fleshvoid to Naught“ to pasuje jak svou náladou, tak svou divností.

V těch delších písních „Do You Want to See the Knife I Used?“ a „Spirit Me Away, O Murdered Star“ totiž Obscuring Veil praktikují avantgardní black metal, jemuž nechybí nějaké ty disharmonie a lámané kytarové linky. Avšak tvrdit, že „Fleshvoid to Naught“ je další standardní variací na chao-black, by bylo příkré. Stejně tak by bylo unáhlené prohlašovat, že Obscuring Veil znějí úplně stejně jako další projekty Matrona Thorna, byť nesporná podobnost v kytarové stránce tam určitě je, což ovšem asi dává smysl.

Obscuring Veil

Ani v jednom případě to ale takhle jednoduché není, protože „Fleshvoid to Naught“, protože pod avantgardně blackmetalovou slupkou tam létají další věci. Asi nejvíce mě zaujal příspěvek Kabukimono, jejíž zpěv v mnohých pasážích dělá opravdu hodně, ačkoliv je to vždy „jen“ hlas bez textu. Největší divnost se každopádně děje v „Obfuscation“, což může vypadat trochu jako zklamání, ale nakonec jsem zjistil, že mi nijak zásadně nevadí (spíš naopak), že se v těch blackmetalových částech netlačí za každou cenu na pilu v tom smyslu, kolik avantgardnosti tam musí být.

„Fleshvoid to Naught“ sice na první poslech vyznívá chaoticky, ale je to spíš kvůli vrstveným kytarovým linkám, než že by tam bylo až tolik disharmonií. Při troše píle si ale všechno rychle sedne a ukáže se, že jde svým způsobem o docela čitelné album. Což mě trochu překvapilo vzhledem k tomu, jak neprostupně to znělo napoprvé, ale nevadí mi to. Ve finále jsou totiž obě „důležité“ skladby zkomponovány poutavě, přičemž minimálně „Obfuscation“ s nimi zdárně drží krok. Líbí se mi to dost, víc než jsem čekal. Pokud s tím ale někdo nebude chtít ztrácet čas, protože mu to na první poslech přijde jako další zaměnitelný výmrdek Matrona Thorna, taky to pochopím.


Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata

Imperial Triumphant, Mord'A'Stigmata

Datum: 25.4.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata

Dobré vzpomínky na vystoupení Zhrine v pražském klubu Underdogs’ a samozřejmě také poslední opus „Vile Luxury“ mě nemusely zvlášť dlouho přemlouvat k účasti na koncertu Imperial Triumphant. V Underdogs’ mě tenkrát překvapila dobrá atmosféra a zejména zvládnuté ozvučení, kde nehrozilo, že se nástroje slijí dohromady, jako je to u podobně laděných kapel bohužel poměrně časté. Funkci předkapely plnili polští Mord’A’Stigmata, kteří mají venku čerstvou novinku „Dreams of Quiet Places“ a rovněž tak slibovali silný zážitek.

Příchod do podzemí jsem si načasoval tak akorát, jelikož zanedlouho už spustil první chod. K Mord’A’Stigmata jsem přistupoval jakožto člověk jednou plně obeznámený s poslední deskou „Dreams of Quiet Places“ a několika nahodilými poslechy starší tvorby, pro alespoň částečnou přípravu. V podstatě mě mohli jen překvapit. Již tradičně prostor během setu vyplňovala mlha, jež tak atmosférické, až post-rockové hudbě, kterou Mord’A’Stigmata ozvláštňují s gustem svůj black metal, šla vhodně na ruku. Pódiově nedisponují takovou teatrálností jako hlavní hvězda večera, avšak i v „civilu“ se jim podařilo vytvořit zajímavé obrazy. Bohužel je pro mě trochu narušoval svým vystupováním kytarista říkající si trochu paradoxně Static, který hýřil pohybem. V průběhu písní ho bavilo si jít hezky na kraj pódia pro trochu podpory a potlesku od lidí, ale když to začal dělat vcelku pravidelně, tak už jsem se začal koukat kolem sebe, jestli jako fakt. Nemyslím si, že by se to k hudbě Mord’A’Stigmata nějak hodilo, ale budiž. Naštěstí je důležitější hudební přednes.

Zprvu mě až překvapilo, jak uklidňujícím dojmem na mě jejich hudba působí, a kolik z celkového času se vlastně jednalo o black metal. Ve chvílích, kdy jsem si říkal, že už by tomu neuškodila nějaká změna a trochu ostřejší výjezd, rázem nějaký nastal. Vystoupení mělo patřičnou gradaci a vlastně to celé skončilo ve chvíli, kdy mě to bavilo nejvíce. Na natahování nebyl čas a šlo se prodávat merch za pultík. Mord’A’Stigmata ale zaujali a k jejich tvorbě se budu vracet.

Když zahlásily žestě, přišli na řadu Imperial Triumphant. Prostor před pódiem trochu zhoustl, ale stále ne nijak závratně. Návštěvnost nebyla kdovíjaká. V pohodě se šlo dostat dle libosti dopředu, odkud bylo po nástupu kytaristů na plac vidět přes zlatavé masky, jak koulí očima. Kromě těchto okras na hlavách byli oblečeni v černých hábitech s kápěmi, ale jinak toho mimo občasného nasvícení a mlhy z hlediska pokoukání moc nenabídli, čímž mírně zklamali. Nějaká odpudivější atmosféra by se k této hudbě hodila i vizuálně.

Koncert se opíral hlavně o nové album, přičemž se začalo se „Swarming Opulence“ a pokračovalo následujícími kusy. Imperial Triumphant hráli ve třech, žádný ansámbl s sebou netáhli, takže veškeré ty jazzové vyhrávky byly pouze pouštěny ze samplů a oproti albu působily trochu upozaděně. O to více se borci museli spoléhat na svůj vlastní um. Výkon stál především na bubeníku Grohowskim, podle jehož rytmů jsem se v tom libém chaosu nejčastěji orientoval. Kytary a jejich nejrůznější pazvuky přidávaly na výsledném dojmu a skladby měly i naživo šmrnc. Basák Blanco použil lahváč Chotěboře, aby pořádně protáhnul hmatník nástroje, jindy zase Ilya zakroutil kytarou, takže toho skřípání a hulákání bylo dost, a znělo to dobře.

Imperial Triumphant

Vrcholem vystoupení pro mě bylo přehrání „Chernobyl Blues“. Už její klidný úvod mě dostal a gradace k závěrečnému masakru měla sílu i bez nesnesitelného ryku Yoshiko. Trhalo to na kusy a přesně to jsem chtěl. Komunikaci s publikem rovněž obstarávaly pouštěné vzorky – v úvodu a na konci, kdy promluvila jakási žena umělým hlasem robota. Po prvním uklonění nastal přídavek a pak už opravdu konec a alou prodávat zboží. Uteklo to rychle, klidně bych snesl ještě pár minut, ale i tak odcházím spokojený.

Jestliže jsem byl trochu zklamaný z pódiové prezentace Imperial Triumphant, přestože ty masky jsou parádní, hudební představení to vynahrazovalo. Sice se musely používat samply, ale před umem tria a jeho schopnosti se v té divnosti vyznat se musí smeknout. Představy o upadajícím New Yorku mám při poslechu „Vile Luxury“ o něco živější, ale atmosféru to i tak mělo a v kombinaci s Mord’A’Stigmata se jednalo o velice zdařilý koncertní večer.


Mord’A’Stigmata – Dreams of Quiet Places

Mord'A'Stigmata - Dreams of Quiet Places

Země: Polsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 4.4.2019
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Between Walls of Glass
02. Exiles
03. Spirit into Cristal
04. The Stain
05. Void Within
06. Into Soil
07. Dreams of Quiet Places

Hrací doba: 44:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Mord’A’Stigmata je skupina, k níž jsem v minulosti choval respekt a měl jsem ji ve svých paměťových složkách uloženou jako solidní záležitost, ale vlastně jsem neměl moc důvod ani potřebu její muziku nějak zvlášť poslouchat. Pouštěl jsem si nově vydané věci, vlastně se mi to pokaždé vcelku líbilo, ale s odstupem času už jsem neměl chuť se vracet. Poprvé to takhle bylo s „Ansia“, stejné pocity jsem měl i ze zpětně doposlechnutých starších kusů, stejně tak nakonec dopadlo i minialbum „Our Hearts Slow Down“. O to zajímavější je, že mi nevadilo si oba zmiňované počiny a k nim ještě předešlou řadovku „Antimatter“ koupit.

Tak či onak, u každé té nahrávky jsem měl dojem, že je to sice dobré a že Mord’A’Stigmata určitě mají talent, ale pořád se jim nedaří stvořit skutečně silnou desku. Zdá se mi, že u většiny kapel, u nichž mám podobné pocity, se nakonec nepodaří celou tu věc posunout na onen kýžený vyšší level, v čemž snad mají prsty i dlouhodobé tendence vše přechvalovat a plácat muzikanty po zádech i za důstojně zahraný průměr. Těmhle Polákům se však ono „prokletí“ podařilo prolomit a na minulém dlouhohrajícím počinu „Hope“ si konečně všechno sedlo na své místo. Skvělý atmosférický a propracovaný black metal s vysokým skladatelským skillem. Skrze „Hope“ se Mord’A’Stigmata konečně posunuli z pozice skupiny, kterou respektuji, ale nepotřebuji poslouchat, na pozici skupiny, kterou respektuji a chci poslouchat.

Na letošní novinku „Dreams of Quiet Places“ jsem byl docela zvědavý, protože Mord’A’Stigmata se doposud s každým novým albem zlepšovali, takže jsem doufal, že právě zde se ukáže, zdali bylo „Hope“ ojedinělým výstřelkem směrem do vyšších kvalitativních pater, anebo zdali budou Poláci pokračovat ve svém vývoji směrem kupředu a nahoru. Naštěstí je to ta příjemnější varianta, v níž jsem doufal. Sice už nyní vím, že „Dreams of Quiet Places“ u mě nebude bojovat o nejvyšší příčky, až se bude lámat chleba a stavět žebříčky toho nejlepšího za rok 2019, ale pořád jde o natolik povedené album, aby jej člověk chtěl mít doma ve sbírce.

Mord’A’Stigmata vlastně nikdy na žádné řadovce nehráli přímočarý black metal, ale přijde mi, že „Dreams of Quiet Places“ je ze všech dlouhohrajících počinů kapely v avantgardnosti asi nejdále. V tom smyslu, že novinka přináší doposud nejvíc mimo-blackmetalových elementů, ať už se jedná o různé lehce industriální vlivy (které se nejznatelněji dostanou ke slovu ve finální titulní skladbě), občasný psych-rockový nádech nebo prostě „jenom“ zajímavě vystavěné pasáže a kytarové „divnosti“.

Oproti „Hope“ není „Dreams of Quiet Places“ tak monolitická nahrávka (což nepřekvapí, když nejdelší píseň na novince je jen o necelou půlminutu delší než nejkratší píseň předešlého alba), je rozmanitější a vlastně i trochu „hravější“, ale tohle pojmenování nechápejte tak, že by deska nějak ztrácela na serióznosti. Za zmínku určitě stojí i to, že „Dreams of Quiet Places“ prakticky neobsahuje žádnou vatu nebo okaté výplně stopáže. na druhou stranu, čekáte-li na nějaké pasáže, které z celku výrazně vystupují a převyšují zbytek, asi se moc nedočkáte, protože v tomhle je nahrávka dost vyrovnaná. Což ale minimálně za mě není špatně.

Tuším, že jsem o „Hope“ svého času napsal, že jde o do té doby nejlepší desku Mord’A’Stigmata. U „Dreams of Quiet Places“ můžu říct to samé, protože Poláci se opět překonali a posunuli o kus dál. „Dreams of Quiet Places“ je albem, s nímž se Mord’A’Stigmata mohou se ctí postavit po bok největších es polského progresivního black metalu jako Furia nebo Morowe.


Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy

Blut aus Nord - 777 - Cosmosophy
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome XIV
02. Epitome XV
03. Epitome XVI
04. Epitome XVII
05. Epitome XVIII

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Blut aus Nord jsou opět zpátky s novým albem… ano, opět. Zas a znovu tento francouzský klenot avantgardního post-black metalu dokazuje, že v případě pravidla, podle něhož kvantita nechodí ruku v ruce s kvalitou, jsou právě oni tou pověstnou výjimkou, která musí každé pravidlo stvrdit. I “777 – Cosmosophy” je další deskou, při jejímž poslechu si člověk říká, že na co tahle francouzská trojice sáhne, to se změní v hudební zlato, u něhož by posluchač nejradši sypal z rukávu ty nejpřehnanější přívlastky, jaké ho jen napadnou.

Blut aus Nord v dřívějších letech vždy bývali synonymem pro nervydrásající chaotický black metal, jemuž nebyla žádná hudební pravidla svatá. Samozřejmě, i tehdy se v diskografii kapely objevovaly počiny mimo toto schéma, viz debut “Ultima Thulée” v duchu ambientního black metalu, nebo oba díly “Memoria Vetusta”, jež byly svým pojetím mnohem blíže konvenčnější podobě žánru. V posledních letech, zdá se, ovšem Blut aus Nord nabrali kurz poněkud jiným směrem – zdali se jedná pouze o experiment, nebo opravdu nový směr, to samozřejmě ukáže až čas. A nebyli by to Blut aus Nord, kdyby to bylo tak jednoduché, neboť ty směry jsou vlastně dva zároveň – dva rozsáhlejší cykly, každý reprezentující zcela odlišnou tvář těchto Francouzů, oba ukončené v tomto roce s pouhým dvouměsíčním rozestupem. Prvním byla série dvou EP “What Once Was”, na níž Blut aus Nord předvedli doslovný návrat ke kořenům syrového primitivního black metalu – ovšem nutno dodat, že zcela v rámci svého stylu, tudíž nechyběla naprosto nemocná atmosféra. Druhým cyklem byly tři dlouhohrající desky souhrnně známé jako “777”. A v jejich případě se skupina opravdu rozběhla do dříve netušených končin. Úvodní “777 – Sect(s)” ještě bylo srovnatelné se starší tvorbou, nicméně skladby “Epitome II” a “Epitome VI” už tehdy leccos naznačovaly. Právě v jejich duchu se neslo druhé “777 – The Desanctification”, které zcela odbouralo choré disharmonické riffování a namísto něj se soustředilo především na nadpozemské melodie, jimiž jsou Blut aus Nord proslulí. Ale co “777 – Cosmosophy”?

Jak se dalo čekat, “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, v rámci Blut aus Nord dříve neslyšeným. Především, jedná se zcela jednoznačně o doposud nejpomalejší desku kapely, vlastně na poměry Blut aus Nord by se dalo říct, že i nejklidnější, byť zní tento přívlastek ve světle stále nervózního pozadí poněkud prazvláštně. Zatímco všechna předchozí alba opravdu vyžadovala plnou účast posluchače, a to jak v rámci “777”, tak i celé diskografie, “777 – Cosmosophy” je v tomto přístupu jiné… do něj se stačí “jen” ponořit a nechat se unášet. Nechtěl bych tvrdit, že jde o nahrávku vysloveně relaxační, protože to by mělo k pravdě hodně daleko, ale spíše meditační. Přesto to jsou stále Blut aus Nord, přesto má “777 – Cosmosophy” stále onen charakteristický rukopis svých autorů, který si prostě nelze splést. Nechybí totiž ony typické schizofrenické melodie, které nikdo jiný tímto způsobem nedokáže zahrát a díky nimž (mimo jiné) jsou Blut aus Nord tak jedineční.

Přesto se musím přiznat, že jsem byl z “777 – Cosmosophy” zpočátku poněkud zklamaný. Víte, když si pouštím Blut aus Nord, očekávám něco opravdu hodně náročného, co nenechá mé uši ani na chvíli vydechnout, nedopřeje jim ani vteřinu odpočinku. A zde jsem dostal ono meditativní něco, co bezesporu je Blut aus Nord, ale už to pro mě nemělo to pověstně “cosi”. S odstupem času, vyplněného velkým množstvím poslechů, ovšem musím své neuvážené prvotní pocity vzít kajícně zpátky. Byť to už zní možná trochu přehnané nadržování jedné jediné kapele, nemohu prostě jinak, ale musím “777 – Cosmosophy” označit za další skvost od Blut aus Nord – i když už je to u téhle formace pomalu standardem… o to více je to však úctyhodné. Jenže “777 – Cosmosophy” tu sílu pořád má, Blut aus Nord zde neztratili nic z toho, co je udělalo tolik obdivovanou skupinou. Jak vidno, nebyla to tak úplně touha po něčem neskutečně extrémním, šíleném a náročném (resp. byla, ale jen zčásti), co člověka vždy nutilo Blut aus Nord poslouchat, byla to především absolutně “jiná” atmosféra. Samozřejmě, “777 – Cosmosophy” je náladově třeba takovému “MoRT” na hony vzdálené, ale ten vnitřní duch… ten v té hudbě stále přebývá a čeká jen na to, až si jej člověk pustí do uší.

“777 – Cosmosophy” opětovně stvrzuje to, co je již dávno známo a co již stvrdilo mnoho předchozích počinů – Blut aus Nord opravdu jsou zcela výjimečným tělesem, které si jen velice těžko hledá obdoby. Jmenujte mi jednu jedinou kapelu, jež má na kontě deset dlouhohrajících desek a každá do jedné je absolutní hudební extáze. Stejně jako v předcházejících recenzích, i tentokrát znovu opakuji, že to zdaleka není muzika pro každého a nemalému procentu posluchačů zůstane ono kouzlo Blut aus Nord nejspíš navždy skryto, ale jak tvorbě těchto Francouzů jednou propadnete, už není cesty zpět – a pak mi rádi dáte za pravdu.

Teď už jen čekat, co přijde příště… já osobně nemám sebemenší představu, co by to mohlo být, po “777” v podstatě úplně cokoliv, přesto bych si už teď byl ochoten vsadit, že to bude stát za to… a není mnoho skupin, u nichž bych si na to vsadil…


Další názory:

Francouzi Blut aus Nord“Cosmosophy” uzavírají svou “777” trilogii vskutku ve velkém stylu. Oproti “Sect(s)” a “The Desanctification”, které byly více běsnící a dalo by se říct, že na poměry Blut aus Nord klasičtější díla, je třetí kousek této pomyslné skládačky poněkud klidnější a obsahuje řadu ambientních, post-metalových momentů. “Cosmosophy” se s pěti skladbami ustálilo na třičtvrtě hodinové stopáži a skladby, v návaznosti na předchozí díly jednoduše pojmenované “Epitome XIV”“Epitome XVIII”, jsou dost melodické, a mnohé momenty ve mně vyvolávaly atmosféru skoro až vesmírného soundtracku. Jako by si parta kolem Vindsvala řekla, že je potřeba si trošku odpočinout a dopřát posluchači nějaký ten oddech na samotný závěr. Na “Cosmosophy” se dokonale hodí pořekadlo “do třetice všeho dobrého”, protože jej považuji za suverénně nejvydařenější díl celého konceptu. A to jak po stránce kompoziční, tak té zvukové. Jasným vrcholem je pro mě v obou ohledech “Epitome XVII”, která mě i po mnoha a mnoha posleších nepřestala fascinovat. V tomto případě nemá smysl dál se bavit o povedených či naopak nepovedených momentech, protože Blut aus Nord se podařilo spojit veškeré aspekty své současné vize post-black metalu v jeden dokonalý celek a poslech celé sedmičkové trilogie je zážitkem opravdu nevšedním. Jen jsem zvědavý, kam se Blut aus Nord v budoucnu posunou, každopádně si myslím, že můžeme očekávat velké věci.
Kaša


Krallice – Years Past Matter

Krallice - Years Past Matter
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 25.8.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. IIIIIII
02. IIIIIIII
03. IIIIIIIII
04. IIIIIIIIII
05. IIIIIIIIIII
06. IIIIIIIIIIII

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Newyorský kvartet Krallice není nikterak zavedenou kapelou. Co však těmto muzikantům chybí v dlouhověkosti jejich společného hudebního úsilí, to nahrazují tvůrčí aktivitou, a aktuální novinka “Years Past Matter” je od roku 2007, kdy se kapela dala dohromady, již jejich čtvrtým řadovým počinem. To je poměrně obdivuhodný výkon obzvlášť při zohlednění faktu, že Krallice hrají bezesporu posluchačsky i kompozičně složitou hudbu, kterou většina hodnotících ukrývá do škatulky avantgardního black metalu. Takhle z papíru to zní jako lákavá záležitost, že? Vskutku. Otázkou však zůstává, jestli Krallice svým posledním dílem naplnili ambice, ke kterým je zavazuje zařazení k avantgardě, neboť jak známo – hranice mezi inovátorským přístupem a kakofonií není moc zřetelná a překročit ji je jednodušší, než by se mohlo zdát.

Abych pravdu řekl, několik prvních poslechů, kterým jsem “Years Past Matter” podrobil, mě zanechalo v dost zásadní nejistotě, co to vlastně poslouchám. Hodina a třicet sedm vteřin stopáže sestávající praktický výhradně z kytarových vylomenin, které až na drobné záblesky působily naprosto nahodilým dojmem, mi opravdu nedávala moc důvodů, proč se poslechem dál mořit. Přesto jsem ale nějak podvědomě cítil, že to přece není jen tak samo sebou a že tomu albu musím přijít na kloub stůj co stůj. A tak se započal další poslechový maraton, na jehož konci stojí “Years Past Matter” v pozici alba, které má otevřenějšímu posluchači mnoho co nabídnout. Ale to by byl trochu zkratkovitý verdikt, takže se pokusím vysvětlit, jak jsem k takovému názoru došel.

Kdybych měl z “Years Past Matter” vybrat jeden stěžejní prvek, bez mrknutí oka volím kytary, protože jakkoli je tento nástroj u drtivé většiny metalových formací dost zásadní, Krallice tuhle skutečnost dovedli na úplně novou úroveň. Ano, jsou tam bicí party (dlužno dodat dost zdařile napsané i zahrané) a baskytara je dokonce celkem snadno k rozeznání, ale při vší úctě k hudebníkům tyto nástroje obsluhující, s trochou představivosti by si oba kytaristé bohatě vystačili sami. Je to jen a pouze jejich hra, která dělá album tím, čím je, a konkurencí jí není ani vokál, který mi zde přijde spíše tak trochu na ozdobu a kterého není využito zase tolik, jak by se u více méně black metalu dalo očekávat. Ale zpět ke kytarám. Dost zajímavý je už jenom způsob, jakým tyhle nástroje znějí. Do uší okamžitě praští nejen zvonivý zvuk, ale především dojem nespočtu vrstev, ze kterých jsou kytarové linky poskládány. Vsadil bych cokoli, že se při nahrávání pánové opravdu uchýlili k více kytarovým stopám, které dohromady tvoří tak plný a bohatý zvuk. Důkazem budiž samotný začátek první skladby, kde je vyloženě slyšet, jak se na sebe jednotlivé kytarové vrstvy nabalují. Ať už je to ale jak chce, tleskám, protože to zní opravdu náramně.

Mohlo by to ale znít sebelépe a bylo by to k ničemu, kdyby za formou pokulhával obsah. A právě tohle je věc, se kterou jsem měl dlouho problém a která jediná mi zážitek z “Years Past Matter” trochu kazí. Samotná hudba totiž osciluje mezi sice melodickým, ale zcela nahodilým chaosem, a pasážemi, které díky znatelné uspořádanosti koketují s genialitou. V praxi to tedy vypadá tak, že se posluchač tu více, tu méně plácá v moři hudebního zmatku, hledá melodii, která by ho tím zmatkem provedla, a ta když přijde, milý posluchač většinou zůstane sedět s otevřenými ústy, protože naprostá většina těchto pasáží skutečně stojí za to a jejich poslech je vyloženě povznášející. S tím ale také souvisí fakt, že s výjimkou kratičké páté skladby, která jediná ze zbytku trochu vyčnívá, jde o hodinu hudby, která je rozdělena do jednotlivých skladeb snad jen proto, že si skladatelé chtěli užít psaní úvodních a počátečních pasáží. Celé album totiž působí jako jediná dlouhá skladba a přiznám se bez mučení, že kdybych si pustil nějakou náhodně vybranou pasáž z libovolné části alba, neměl bych sebemenší tušení, ze které skladby pochází. Dokonce i ty skvostné melodie se ve své podstatě nijak zásadně neliší a já si za celou dobu zvládl zapamatovat jednu jedinou. To však není nutné brát za nějaké negativum, protože na takovou hudbu je třeba aplikovat trochu odlišná měřítka, než jaká jsou běžná u klasičtějších žánrů. Důležité je, že si “Years Past Matter” lze náramně užít, když se jej posluchač nesnaží naroubovat na nějaká standardní schémata, která zde nejsou.

Krallice

Je to tedy dobrá deska? Pokud přijmeme postulát, že jsem “Years Past Matter” pochopil, jedná se bezesporu o dobrou desku. Jen je k ní třeba přistupovat trochu jinak. Kdo hledá pestré album plné silných skladeb a rozličných nálad, asi odejde s nepořízenou. Kdo však přistoupí na hru, kterou Krallice s posluchači hrají, a dovede si užívat nezpochybnitelných kvalit hudby, které na úkor celkového kontextu jedinečným způsobem vynikají v konkrétním okamžiku, nemůže odejít nespokojen. Já i přes jisté dílčí výhrady spokojen odcházím a nemohu jinak, než desku doporučit. Třeba jí také přijdete na chuť.


Další názory:

Přestože je “Years Past Matter” opravdu skvělá deska, která člověku vydrží po mnoho a mnoho hodin, ve skutečnosti zjišťuji, že vlastně o ní ani není moc co psát… nebo lépe řečeno to ani nemá cenu, jelikož takto abstraktní muziku jen těžko shrnete v několika větách. Kdo se s Krallice setkal již v minulosti, tomu stejně nemusíme cokoliv říkat, jelikož už “Years Past Matter” s největší pravděpodobností nějaký ten pátek ve svém přehrávači otáčí; kdo tyto zámořské avantgardní intelektuály doposud nezná… inu, buď desku vypnete po pár minutách jako šíleně chaotický bolehlav, v němž je bez ladu a skladu naházené takové množství motivů, že vám z toho málem praskne hlava, nebo si ji absolutně zamilujete, protože ten jejich chaos je ve své podstatě naprosto ojedinělý, neotřelý a nebojím se říct, že i do jisté míry výjimečný. Já osobně patřím do té druhé skupiny; debut “Krallice” sice pro mne stále zůstává nepřekonán, ale pořád jsem přesvědčen, že v případě “Years Past Matter” máme co dočinění s nahrávkou vážně výtečnou. O kousek lepší než předcházející “Diotima”.
H.


A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays

A Forest of Stars - A Shadowplay for Yesterdays
Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 20.7.2012
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Directionless Resurrecionist
02. Prey Tell of the Church Fate
03. A Prophet for a Pound of Flesh
04. The Blight of God’s Acre
05. Man’s Laughter
06. The Underside of Eden
07. Gatherer of the Pure
08. Left Behind as Static
09. Corvus Corona Part 1
10. Corvus Corona Part 2

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Ježura – 10/10
Zajus – bez hodnocení
Kaša – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,8/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Tuším, že jsem to tu už nejednou prohlásil, snad v nějakém eintopfu či v reportu na letošní ročník Ragnarök Festivalu, kde kapela hrála, ale klidně to zopakuji znovu a ještě vícekrát – A Forest of Stars ve vší vážnosti a naprosto upřímně považuji za jednu z nejvýjimečnějších hudebních formací, s nimiž jsem kdy přišel do styku. Dávno jsem v nich přestal vidět jen oblíbenou kapelu, již je to několik let, co přerostli do uskupení, jehož hudební produkci bych se nebál označit za srdcovou záležitost, zařadili se po bok mých nejoblíbenějších skupin vůbec, do nepříliš početné společnosti kapel, od nichž jsem ochoten si koupit naprosto vše a za jakoukoliv cenu, které poslouchám takřka denně a které považuji za naprosto unikátní. A můžete si být opravdu jistí, že já jsem – co se muziky týče – velice náročný parchant a skupin, o nichž bych byl ochoten něco podobného prohlásit, je naprostý zlomek; prsty jedné ruky by mi na jejich spočítání bez sebemenších problémů stačily. Nicméně právě toto nevšední britské uskupení šesti gentlemanů a jedné dámy z konce 19. století bych do toho ranku bez jakéhokoliv zaváhání zařadil. Není tedy divu, že třetí deska A Forest of Stars, “A Shadowplay for Yesterdays”, pro mne byla nejspíše tím nejočekávanějším počinem tohoto roku.

“Once upon a time there was a lady of no repute.
One Miss Crow, who, by force of a certain stranger,
had engaged in violent night-time actions, against her very Will.”
(Directionless Resurrectionist)

Nenechte se ovšem zmýlit, to co bude následovat, nebude pouhopouhá adorace jedné skupiny bez špetky střízlivosti. Ano, první dvě nahrávky A Forest of Stars“The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” – považuji bez přehánění za naprosto geniální hudbu, která nemá obdoby, kdybych měl psát recenze, o hodnocení 10/10 bych ani u jedné z nich neváhal ani vteřinu, s tím vším se však na druhou stranu pojí jiná věc, a sice že od “A Shadowplay for Yesterdays” jsem neočekával nic menšího, než že pověsti svých dvou starších a takřka dokonalých sestřiček dokáže dostát do posledního tónu. Zdali se to povedlo, to je věru těžká otázka, jejíž odpovědi se pokusíme dobrat někdy v průběhu následujících řádků, než s tím ale začneme, podíváme se na celou věc trošku zeširoka; čímže to jsou A Forest of Stars vlastně tak výjimeční, neboť těm, kteří s tvorbou gentlemanského klubu doposud nepřišli do styku, toho výše předvedená ďábelská kadence sic opravdu odvážných, ale ve své podstatě velmi abstraktních superlativů příliš neřekne…

Hudební žánr, v němž by se A Forest of Stars měli pohybovat, je běžně označován jako psychedelický black metal, na čemž zcela jistě něco pravdy je, ale plnou šířku toho, co skupina hraje, to obsáhne jen stěží. Stejně tak byste jejich tvorbu mohli označit jako avantgardu, jako cosi experimentálního, klidně byste ji mohli označit i jen jako black metal – ve všech případech byste měli pravdu, ne však úplnou a dostačující. A právě tohle je jedna z těch nejúžasnějších věcí na A Forest of Stars – jejich nadpozemská produkce je natolik výjimečná, že ji popsat nedokážete, byť se budete snažit sebevíc. Já znám všechna jejich alba doslova tón od tónu, každé jsem slyšel opravdu mnohokrát, “A Shadowplay for Yesterdays” nevyjímaje, stejně to ale neumím vyjádřit úplně přesně. Základem je opravdu jen black metal, když si pustíte náhodných 30 vteřin na YouTube, uslyšíte prostě nějaký black metal, ale ve skutečnosti jsou A Forest of Stars velice daleko do toho, aby mohli být nazýváni takto triviálně. V pozadí jejich hudby totiž pulzuje naprosto neskutečná hloubka a nepopsatelná unikátní atmosféra. Je to přesně takové to něco, co se nedá dost dobře uchopit, ale co dělá hudbu uměním; jako když v knize čtete mezi řádky. A stejně jako moc lidí nikdy nepochopí to sdělení mezi řádky v knihách, které není explicitně vyjádřené, většina posluchačů asi ani nikdy nedocení skupiny jako A Forest of Stars. Osobně si drze dovolím tvrdit, že jsem již za svůj slyšel dostatečně velké množství muziky napříč všemi myslitelnými styly a žánry, abych vás mohl ujistit, že tohle už dnes v hudbě jen tak nenajdete, u A Forest of Stars však ano.

Nejen tím jsou ovšem britští gentlemani zvláštní. Celému jejich snažení nasazuje korunu fakt, že hudba není tím jediným, na co člověk nevěřícně zírá s otevřenými ústy. A Forest of Stars totiž na umění povýšili naprosto vše, co se skupiny týká – textovou stránku, grafické ztvárnění nosičů, podobu videoklipů, koncertní prezentaci a v neposlední řadě celkovou stylizaci, v níž se mísí uměleckost s aristokratickou elegancí, vážnost s inteligentním lišáckým humorem a mystický opar se zdravě štiplavým nadhledem. U všeho, co A Forest of Stars dělají, mne jen těžko napadá někdo, kdo by jim mohl konkurovat, kdo by vše skloubil do jednoho natolik dechberoucího celku, jehož atmosféra je absolutně výjimečná.

“Out into the biting morning air She goes, all astride.
Staring pointedly down at all who should have the very nerve to pass her by.
A man in oil-slick black she does a’spy,
aiming his camera at these trepassers winding through her self-righteous glide:
‘A penny for your picture, dear, a penny for your smile?’
She peers at this break-faced soul, says:
‘You’d do well to leave me be, Corvus corax cameraman.
My time is too valuable to be spent by the likes of you.'”
(A Crown for Our Queen of the Grave Mound: Being a short tale concerning the life of one Mister Carrion Crow)

“The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring”, přestože to v jádru byly velice rozdílné desky, měly jednu společnou věc – šlo o veskrze minimalistické záležitosti, přesto se však jednalo o alba naprosto elektrizující a hypnotická. A Forest of Stars na nich dokázali udělat – jak se říká – hodně muziky za málo peněz, z minima dokázali vytřískat naprosté maximum, zvládli vytvořit díla doslova geniální, kde každá jedna vteřina byla malou hudební extází, to vše ale jen v podstatě pomocí několika málo tónů. “A Shadowplay for Yesterdays” se v tomto minimalistickém přístupu diametrálně liší – vůbec tam totiž není. To je jedna z věcí, kterých si na A Forest of Stars velice cením – debut byl naprosto fantastický, a kdyby dále točili jen jeho kopírky, všichni by jim tu historicko-filozofickou auru žrali, ale oni nahráli surovější a masivnější monument “Opportunistic Thieves of Spring”. Za čtyři roky existence si získali nemalé množství vpravdě fanatických příznivců, mezi něž se hrdě hlásím, kteří by jim až do skonání kupovali vše, i kdyby to byly jen obšlehy “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring”, přesto si Britové dovolili na “A Shadowplay for Yesterdays” zvolit zcela jiný přístup. Nutno dodat, že vše, díky čemu jsem si je natolik oblíbil, nadále cítím i zde, jen je to provedené jinak. A vsadím se, že až v roce 1894/2014 další počin, opět bude jiný… a skvělý…

“I don’t want to be left behind here”
(Left Behind as Static)

A Forest of Stars

A Forest of Stars tentokráte stvořili desku, která je v jejich diskografii jednoznačně tou nejrozmanitější a nejmelodičtější, snad i nejpřístupnější, až by se dalo říct, že kapela zvolila jaksi písničkovější formu, vezmeme-li v potaz, že délka všech tří počinů je vesměs stejná a že má “A Shadowplay for Yesterdays” stejně skladeb jako “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” dohromady. Ten tam je minimalismus a umění udělat z “ničeho” hudební orgasmus, “A Shadowplay for Yesterdays” střídá tempa i nálady v průběhu jednotlivých skladeb, obsahuje prvky a vlivy, jež byly dříve v tvorbě A Forest of Stars nevídané, a to včetně takových, které bych od skupiny tohoto ražení nečekal, některé momenty mají dokonce i folkový nádech (asi ne náhodou je jednou z předělávek na limitované verzi alba také píseň původem od Clannad). Možná právě kvůli tomu všemu, kvůli tomuto jinému přístupu, se začaly ozývat hlasy, že už to není ono, že A Forest of Stars ztratili svou tvář, že vše, čím byli výjimeční, je pryč a zbyla jen sice stále dobrá, avšak už docela neškodná hudba…

Musím se přiznat, že já jsem tím byl zpočátku také poněkud zklamaný, ano, opravdu byl; viděl jsem jen několik málo záblesků toho, čím pro mne A Forest of Stars až doposud byli, šlo ale jen o několik málo střípků v roztříštěném celku. Věnoval jsem “A Shadowplay for Yesterdays” obrovské množství času a snažil se jej pochopit – a nakonec se mi to myslím – alespoň do jisté míry – podařilo. Nebylo to nic na ten způsob, že bych počin poslouchal do té doby, až se mi prostě začne líbit, vůbec ne, byl to onen pověstný proces, kdy se před vámi deska pomaličku otevírá až do doby, kdy nastane cosi, co kdysi jedna velmi inteligentní paní, jíž jsem znával, nazývala “moment aha”, kdy vám celkové souvislosti nejprve unikaly a klouzaly mezi prsty, najednou je však uchopíte a pochopíte celý ten smysl. Až když jsem se k tomuto “aha” dopracoval, došlo mi, že “A Shadowplay for Yesterdays” není o nic méně unikátní než jeho dva předchůdci. Sice jiným způsobem, ale stále unikátní a stále na mnohem vyšší úrovni než 99% zbylé hudební scény. Možná, že kdybyste na mne hodně tlačili, asi bych řekl, že “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” se mi zamlouvaly o chloupek více, což je ostatně také důvod, proč nakonec “A Shadowplay for Yesterdays” nedostává plné hodnocení, o němž bych bez znalosti první dvou opusů nijak nepochyboval, přesto však v mých očích A Forest of Stars naprosto jasně dokázali obhájit své pozice jednoho z nejfantastičtějších hudebních těles, jaké znám.

“He, a builder of worlds in dreams.
He, a destroyer of worlds in dreams.”
(Gatherer of the Pure)

Vůbec poprvé se A Forest of Stars pustili do kratších meziher, mezi něž logicky patří i intro “Directionless Resurrectionist”, jež desku startuje v nepříliš pompézním duchu, postupně ovšem začíná gradovat, čemuž napomáhá i deklamující zpěvák Curse, jehož vokál jsme doposud znali spíše v podobě démonického ryčení na pokraji agónie. Této podoby se ovšem samozřejmě nevzdal, což dokazuje hned následující “Prey Tell of the Church Fate”. Pokud jsem výše tvrdil, že “A Shadowplay for Yesterdays” je oproti předcházejícím počinům melodičtější, možná to mohlo vyznít, že se z hudby A Forest of Stars ztratila jakási bestiálnost, která zde dozajista byla a která byla znát zejména na “Opportunistic Thieves of Spring”, tím spíše ale “Prey Tell of the Church Fate” překvapí, když se rozjíždí v potemnělé pomalé náladě, aby se následně zvrhla v pasáž velice zběsilou. Agresivní bicí Mr. Johna Bishopa mi v ní evokují pravěký black metal z počátku 90. let, kdy právě neustávající mrazivá bicí palba dávala té hudbě neskutečně obskurní rozměr. To vše je navíc umocněno chorým štěkotem pana Curse, avšak pozadí již nyní slyšíte proklamované melodie, když v tom najednou – zlom a poklidné vybrnkávání, střídání nálad, dlouhá instrumentální pasáž vrcholící kytarovým sólem, na jehož pozadí se opět rozjíždí agresivnější tvář A Forest of Stars, postupně se obě polohy postupně prolínají, tu a tam promlouvají nápadité příspěvky klávesisty a multiinstrumentalisty The Gentlemana a housle Katheryne.

Co mne však již zde překvapilo nejvíce, byl prostor, jaký dostal Mr. Titus Lungbutter, jehož baskytara nikdy nebyla natolik výrazná a zvonivá. Nejen v “Prey Tell of the Church Fate”, ale i v následujících písních jeho nástroj opravdu duní. Další opravdu speciální pochvalu si zaslouží opět Curse, jehož vokály jsou snad ještě animálnější a výraznější než kdy dříve, navíc se pouští i do nových poloh, jež jsou zcela dechberoucí. Například z pasáže v “Gatherer of the Pure”, jež začíná slovy “Cosmic keys broken in twisting locks of lost infinities”, doslova mrazí v zádech, kolik emocí do ní Curse dokázal vložit. Právě takovéto momenty jsou jedněmi z těch, u nichž si říkám, proč právě hudba je tím, co považuji za nejvyšší formu umění. A zrovna A Forest of Stars mají takovýchto momentů na rozdávání, je až s podivem, s jakou lehkostí a samozřejmostí je dokážou tvořit.

“It is all fires, but no cleansing here.”
(The Underside of Eden)

Mezi takové patří bezesporu i části “A Prophet for a Pound of Flesh”, nejdelší a nejspíše i nejrozmanitější kompozice celého “A Shadowplay for Yesterdays”, která si může směle aspirovat o titul jedné z nejpůsobivějších písní široko daleko. Právě v ní se mimo jiné poprvé projevují zmiňované nádechy folku, avšak jejím vrcholem jsou tentokráte příspěvky Katheryne, Queen of the Ghosts. Nejprve si v čase krátce po třech a půl minutách střihne nádhernou pasáž s flétnou, aby následně předvedla variaci na tu samou melodii, akorát v rychlejším podání a na housle. Pokud bych měl opět citovat kohosi jiného… kdysi jsem se s jedním známým bavil o jedné jiné desce a on prohlásil, že při prvním poslechu doslova brečel, jak dokonalé to bylo, vztáhnout se však dá i sem, protože přesně to platí. Člověk neví, co má při tomto geniálním houslovém sólu dělat, má náladu dělat naprosto všechno a zároveň nic, aby si tu čirou dokonalost vychutnal. Nemám ponětí, kam A Forest of Stars na takové nápady chodí, vlastně mě to ani moc nezajímá, k naprosté spokojenosti mi stačí, že je nahrají a že je pak mohu poslouchat. “A Prophet for a Pound of Flesh” však přináší i zajímavé koření v podobě čistého mužského zpěvu, který nikdy předtím u A Forest of Stars ke slyšení nebyl, nepostaral se o něj ale Curse, nýbrž (v první řadě především) kytarista Henry Hyde Bronsdon.

Novým a svěžím dojmem působí i další intermezzo “Man’s Laughter” s až industriální atmosférou, jež následně přechází do dalšího skvostu “The Underside of Eden” s neskutečně působivým hypnotizujícím závěrem. Těžko popisovat jednotlivé skladby do podrobností a těžko zmiňovat všechny, když má každá do jedné mnoho momentů na přirovnatelné úrovni těm, které jsem popsal právě. Stejně tak těžko by však šlo nezmínit takovou “Gatherer of the Pure” s fantastickým videoklipem a stejně tak fantastickou muzikou, aneb kdo by si myslel, že nelze zkombinovat kvíkání prasátek, se hřmotnými zlověstnými riffy, dunící baskytarou, krásnými melodiemi, hrozivou black metalovou bouří a psychedelickou náladou tak, aby to fungovalo, ten se mýlí. Těžko opomenout i elektrizující “Left Behind as Static”, jež je až na svůj začátek z větší části značně proměnlivou instrumentálkou. Vynechání si nezaslouží ani jeden ze dvou dílů “Corvus Corona”… a vlastně ani jedna ze všech písní, jež jsem bohužel musel vynechat, abych neprozradil úplně vše.

Nyní bych měl nejspíše celý text shrnout pomocí několika málo slov, ačkoliv už si myslím, že k “A Shadowplay for Yesterdays” nemám víc co říct, což je o to větší paradox, že jsem zdaleka neřekl vše, co bych si přál a co by si tato deska zasloužila, aby o ní bylo řečeno. Mohu prohlásit už jen jediné – “A Shadowplay for Yesterdays” je další klenot od jedné výjimečné skupiny a já jsem už teď zcela přesvědčen, že to bude jedno z nejpamětihodnějších alb roku, stejně jako bylo “The Corpse of Rebirth” v roce 2008 a “Opportunistic Thieves of Spring” v roce 2010 (nebo snad v letech 1888 a 1890?). V žádném případě si tuto desku nestahujte, ani ji neposlouchejte online, musíte si ji koupit, protože jedině pak, v celé její kráse s texty a nádherným grafickým zpracováním, ji dokážete pochopit, ocenit a docenit. A v tomto případě to není laciná frázička, kterou sběratelé originálů tak rádi pronášejí, ale holý fakt. Neříkám, že je cesta za tímto podivuhodným dílem krátká a jednoduchá, vlastně si ani nemyslím, že by tu cestu zvládli absolvovat všichni, pranic to však nemění na faktu, že “A Shadowplay for Yesterdays” je jedním slovem – skvost.

“I opened my eyes and I stared right through my photographs of you.
I opened my eyes and I choked out through my memory of faith.”
(Corvus Corona Part 2)


Druhý pohled (Ježura):

A Forest of Stars jsou unikát, ať už se na ně dívám z jakéhokoli úhlu. Jejich image je přitažlivá, jejich koncerty nezapomenutelné a jejich hudba zcela jedinečná… Je dokonce tak jedinečná, že jsem byl po několika málo posleších desek “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” ochoten obě alba nakoupit, aniž bych tu hudbu plně pochopil, a aktuální novinku “A Shadowplay for Yesterdays” předobjednat, i když jsem z ní slyšel sotva dvě minuty ukázek. Takhle to se mnou A Forest of Stars hrají! A až vydají nějakou další řadovku, situace se asi bude opakovat, protože “A Shadowplay for Yesterdays” je opět naprosto fenomenálním dílem, které je zcela nezaměnitelné jak mezi počiny ostatních interpretů, tak v rámci tvorby A Forest of Stars.

Obě předchozí desky sice nemám naposlouchané ani zdaleka tak jako jeho blahorodí H., ale i tak slyším, že se od nich novinka dost podstatně liší. Ubylo black metalu, přibylo nádherných melodií, desku zpestřují nejrůznější zvuky původu částečně syntetického, částečně instrumentálního… A co víc, “A Shadowplay for Yesterdays” obsahuje tak neuvěřitelné množství různých vlivů, postupů a inspirací, které dohromady tvoří něco zcela ojedinělého, že zraky přecházejí a mozek nestíhá. Popravdě jsem letos neslyšel desku, která by se mohla s “A Shadowplay for Yesterdays” měřit, protože ač se to zdá nemožné, A Forest of Stars začínají tam, kde 99,9 % ostatních interpretů končí. Přesto bylo rozhodování o výsledné známce dost náročnou záležitostí, přičemž za tím nestojí ani tak kvality desky samotné, které jsou bez debat hodny absolutního hodnocení, ale spíš trestuhodně povrchní znalost desek předchozích.

Za tu dobu, co přispívám na Sicmaggot jsem se totiž naučil jednu věc – když H. říká, že je něco geniální, tak mu dříve nebo později musím dát za pravdu. Problém spočívá v tom, že H. tentokrát tvrdí, že “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” jsou ještě o nepatrný kousíček lepší než “A Shadowplay for Yesterdays” a já to nemohu posoudit vlastní optikou, když jsem oběma předchozím deskám nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, kolik by zasloužily. Proto se trochu bojím vyrukovat s desítkou, neboť bych si tak uzavřel možnost ocenit oba předchůdce aktuální novinky byť jen o pouhý půlbod vyšší známkou. Jenže pro spekulace tu není místo a až na to přijde, raději nepatrně přehodnotím názor na “A Shadowplay for Yesterdays”, než abych nyní hodnocení srážel i přesto, že jsem deskou naprosto unešen a nemám důvod pochybovat, které album při závěrečném ročním bilancování obsadí první příčku…


Třetí pohled (Kaša):

“A Shadowplay for Yesterdays” od dnešního dne pasuji titulem album roku a upřímně řečeno, nevěřím, že se ještě někomu podaří jeho pozici ohrozit, i když bych si to přál, protože takhle kvalitních alb jen víc! Po geniálním opusu “Opportunistic Thieves of Spring” jsem od A Forest of Stars čekal opravdu velké věci, ale něco takhle velkého ne. Hned od prvního seznámení se s famózním videoklipem ke “Gatherer of the Pure” si mě i se svým třetím albem tito podivíni naprosto získali, a protože vizuální stránka je v jejich případě velice důležitá, honosný obal má očekávání jen zvýšil. Jestli jsem někdy o nějakém albu napsal, že jeho obsah nelze popsat, ale musíte to slyšet, tak to beru zpět, protože v porovnání s “A Shadowplay for Yesterdays” to jsou jen prázdné fráze.

Když se to vezme kolem a kolem, tak A Forest of Stars nepřišli s ničím převratným, black metal s dávkou psychedelie už tady byl, ale atmosféra, kterou jsou britští gentlemani schopni svým albům vtisknout, je doslova dechberoucí. Od začátku do konce jsem se nesmírně bavil a ani po desítkách poslechů jsem nepřestával vypadávat z úžasu. Na novém albu jsou A Forest of Stars o trošku přístupnější, což jistě způsobil zvuk, který se mi hodně líbí a jenž je oproti předchozím počinům civilizovanější, díky kterému jsou všechny detaily, jako například nádherná flétna v “A Prophet for a Pound of Flesh”, krásně čitelné. Se svým třetím albem se britský klub gentlemanů přiblížili mým oblíbeným Pink Floyd. Pro rýpaly musím samozřejmě upřesnit, že ne hudebním obsahem, ale množstvím nápadů, komplexností a atmosférou, kterou ve mně “A Shadowplay for Yesterdays” zanechává. Jedním slovem neuvěřitelné.


Čtvrtý pohled (Zajus):

A Forest of Stars je vskutku zajímavá kapela. Vcelku jsem si oblíbil již předchozí “Opportunistic Thieves of Spring”, ale je to až deska “A Shadowplay for Yesterdays”, jež mě ujišťuje o velikém talentu skupiny. Netřeba opakovat to, co kolegové již probrali do detailu, a proto se zaměřím spíš na těch pár subjektivnějších dojmů, které ve mně album vyvolalo. Prvotně na mě působí poněkud nevyváženě. Zatímco každá skladba obsahuje velké množství skvělých momentů a sem tam i nějaké ty naprosto brilantní, zbytek jako by neměl sílu udržet tyto záblesky geniality pohromadě.

Nerad bych tímto album shazoval, mezi současnou hudební konkurencí jde pořád o výrazný nadprůměr, bohužel však mám pocit, že často narážím na takováto “hluchá” místa, jejichž poslech mě nijak zvlášť nebaví. Jedním z nejčastěji jmenovaných pozitiv “A Shadowplay for Yesterdays” je jeho atmosféra, jenže k čemu je mi sebelepší atmosféra, když se do ní nedokážu ponořit. Zatímco například skladby “A Prophet for a Pound of Flesh” či “Gatherer of the Pure” nemají jedinou chybičku, album jako celek mě vlastně moc nebaví. Uznávám, že čím více ho poznávám, tím více mě baví, jenže mi tu chybí nějaký motivační element. Bez něj nemám chuť pouštět si ho znovu, a tudíž ho lépe poznat a nechat ho na sebe působit. A Forest of Stars pro mě tedy zůstávají nepochopenými génii a jako takové si je nemohu dovolit jakkoliv hodnotit.


Deathspell Omega – Drought

Deathspell Omega - Drought
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 22.6.2012
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Salowe Vision
02. Fiery Serpents
03. Scorpions & Drought
04. Sand
05. Abrasive Swirling Murk
06. The Crackled Book of Life

Hodnocení: 10/10

Odkazy:

Já obvykle nemám moc v lásce plýtvání nějakými přehnanými superlativy – pochválit dobrou muziku, to samozřejmě ano, ale nerad kolem sebe rozhazuji nějaká silná slova, aniž bych měl k tomu opravdu pádný důvod, hodnocením na úrovni geniality či výjimečnosti se denně opravdu neoháním… není ovšem sporu o tom, že existují jisté kapely, které si nic jiného než takto vysoká hodnocení nezaslouží. Tajemní francouzští extrémně-avantgardní filozofové Deathspell Omega ovšem jistojistě patří mezi tu hrstku vyvolených, u nichž přívlastky jako unikátní či výjimečný v žádném případě nejsou nějakým výplodem aktuálního zaujetí jedné osoby, nýbrž zcela objektivním hodnocením hudby, která se jen tak nevidí a neslyší.

Současní Deathspell Omega jsou pro mě osobně vlastně vybroušeným prototypem toho, jak si představuji opravdu dokonalou hudební produkci se vším, co k tomu patří. Není tedy divu, že jakoukoliv další dávku jejich nové muziky vyhlížím velice netrpělivě. A vlastně je úplně bezpředmětné, jestli má jít o dlouhohrající desku, nebo třeba jen o minialbum (právě EP je případ aktuálně recenzovaného počinu “Drought”), neboť si vždy – přinejmenším tedy v posledních letech, asi tak od roku 2004, kdy vyšlo přelomové “Si Monumentum Requires, Circumspice”, předcházející nahrávky dle mého zas až tak unikátní nebyly – můžete jistí, že dostanete hudbu, která za sebou bez sebemenších problémů nechá drtivou většinu čehokoliv jiného, co jste kdy za svůj život slyšeli. A díky faktu, že to Deathspell Omega opětovně potvrzují každým novým počinem, je to ještě obdivuhodnější a neuvěřitelnější. A je vskutku potěšující, že ani “Drought” z této linie nevybočuje. To, co je ovšem u Deathspell Omega standardem, je v rámci širšího úhlu pohledu naprostý vrchol avantgardního black metalu – a nejen jeho.

Ona black metalová avantgarda v podání Deathspell Omega je na první pohled velice šílená záležitost, bezesporu těžká a náročná na poslech, a jako taková zcela jistě nebude chutnat každému, nicméně ve svém jádru se jedná o něco neskutečně inteligentního a promyšleného. Čím méně lidí však tento hudební extrém dokáže skousnout, když už ne ocenit, tím více jsou Deathspell Omega zbožňováni těmi, kteří to zvládnou a kteří zastávají názor, že muzika by měla být uměním, nikoliv zábavou. Deathspell Omega tento předpoklad naplňují naprosto maximálně.

Samotné “Drought” stylově vesměs pokračuje, tam kde jeho autoři skončili s předcházejícím dechberoucím opusem “Paracletus” z roku 2010. Výbuchy nekontrolovaného extrémního chaosu se naprosto organicky prolínají s klidnějšími pasážemi krystalicky čiré hudební dokonalosti, jako by šlo o něco zcela samozřejmého a přirozeného. Tyto přemýšlivější plochy na “Drought” reprezentují zejména první a poslední skladba “Salowe Vision” a “The Crackled Book of Life” (zejména druhá půle této je ničím neředěná hudební extáze) a intermezzo “Sand”.

Oproti tomu kompozice “Fiery Serpents” a “Scorpions & Drought” reprezentují onu extrémně chaotickou podobu hudby Deathspell Omega. Nejedná se však o bezmyšlenkovitou rubačku, jejímž jediným cílem je být extrém pro extrém, to je právě naopak v naprostém rozporu s tím, o čem hudba Deathspell Omega ve skutečnosti je. V jádru se totiž jedná o písně do posledního tónu propracované, kde vše má svůj smysl, a ačkoliv se možná na první pohled zdají být jen změtí zvuků, doopravdy mají svůj pevný řád. Poslední kompozice, která ještě nebyla zmíněna, “Abrasive Swirling Murk”, je vlastně kombinací obojího. První polovina se nese v nervydrásajícím duchu, z něhož občas vykouknou ony atmosférické části, druhá půlka pak nabízí další hudební orgasmus, nadále plynule pokračující již zmiňovanou “The Crackled Book of Life”.

Deathspell Omega

Dohromady “Drought” tvoří jeden neoddělitelný celek, o němž se nedá prohlásit, že by se dotýkal samotné geniality, jelikož by to nebylo postačující, dovolím si totiž tvrdit, že “Drought” geniálním počinem doopravdy je. Deathspell Omega dokážou za pouhopouhých 21 minut, které “Drought” přesně trvá, zprostředkovat mnohem hlubší a působivější zážitek, než jaký drtivá většina jiných interpretů zvládne poskytnout za celou svou kariéru.

O výši svého hodnocení tohoto klenotu nemám sebemenších pochyb. Pokud si “Drought” nezaslouží tu nejvyšší možnou známku, jakou lze vůbec udělit, pak už nic.


Lunatic Gods – Vlnobytie

Lunatic Gods - Vlnobytie
Země: Slovensko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 9.3.2012
Label: Agentúra DUNA S.R.O.

Tracklist:
01. Zbojnícka
02. Vrany riekli
03. Starecká
04. Právo prvej pomsty
05. Duša plná ozvien
06. Tak riekol les
07. Vreskot dneška
08. Od priadok po zimný čas (Ibronka 1. časť)
09. Na krížnych cestách (Ibronka 2. časť)
10. Vlnožitie

Hodnocení:
H. – 9/10
Zajus – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,25/10

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (H.):

Lunatic Gods byli svého času skupinou, kterou jsem prostě nebyl schopen pochopit, natožpak alespoň nějak docenit. Bylo to z toho důvodu, že jejich hudba je jednoduše těžce stravitelná, netradiční, prostě jiná – jak už tomu tak u formací, jež ve své tvorbě míchají avantgardními až experimentálními přísadami bývá. Je ovšem známým faktem, že člověk své osobní preference a svůj vkus (a to nejen ten hudební) s postupem času mění, a stejně tak se změnil i ten můj, tudíž tam, kde jsem kdysi nebyl schopen poslouchat cokoliv jiného než jeden metalový styl klasičtějšího ražení, nastoupil větší rozhled a chuť slyšet i něco, co se vymyká zajetým kolejím.

Co s tím mají společného Lunatic Gods, to je vcelku nasnadě – nakonec jsem dokázal pochopit i jejich nevšední tvorbu, a to dokonce do takové míry, že dnes, již po letech poslouchání jejich desek, bych byl s klidným srdcem ochoten prohlásit, že právě oni jsou mou nejoblíbenější slovenskou skupinou. Jedná se však o muziku, s níž se člověk prostě musí potkat – pokud se tak stane, věřím, že si bude Lunatic Gods cenit podobně jako já (tj. přinejmenším na špičce slovenské metalové scény, pokud nechcete být tak troufalí jako já před chvilinkou); pokud ne, nejspíš si jen zakroutíte hlavou a půjdete jinam… ale tak už to prostě bývá.

Dalo by se říct, že po smrti zpěváka Horára v roce 2007 začali Lunatic Gods v podstatě novou kapitolu ve své historii, jejíž první částí byla deska “Ante Portas”, jež se pro mne postupem času stala (zatím!) tím nejlepším, co kdy Lunatic Gods nahráli. Není tedy divu, že jsem se na pokračování, které nyní přichází v podobě “Vlnobytie”, těšil opravdu hodně, zvláště když se jeho vydání nakonec tak protáhlo. Jak to ale ve výsledku dopadlo? Inu, právě od toho tu dnes jsme, abychom se na to podívali…

Hned na první poslech je zcela zřetelně slyšitelné, že “Vlnobytie” pokračuje v cestě nastolené “Ante Portas”, ovšem snad jen s tím rozdílem – a to mi přijde velice zajímavé -, že stále větší prostor dostávají folklórní prvky, což je nádherně slyšet například v “Právo prvej pomsty”, o zhudebnění povídky “O krásnej Ibronke” Pavola Dobšinského v podobě skladeb “Od priadok po zimný čas (Ibronka 1. časť)” a “Na krížnych cestách (Ibronka 2. časť)”, což také má hodně co dočinění se Slovenskem, ani nemluvě. A to vše aniž by hudba jakkoliv ztratila na avantgardně death/black metalovém ostří. To celé zní samozřejmě velice dobře a ono to ve výsledku velice dobré je, ba přímo skvělé, ale musím se přiznat, že na první poslech jsem byl vcelku zklamaný a mnohé písně mi zněly velice krkolomně. Ovšem je nutné si uvědomit jednu věc, kterou už jsem se ráčil zmínit – muzika Lunatic Gods zdaleka není záležitost na první poslech, a to ani pro člověka, jenž má jejich tvorbu nastudovanou a má ji rád. Nyní, v době, kdy se mi již na počítadle poslechů dávno skví číslo dvojciferné (navíc ještě nezačínající na jedničku), mi vlastní prohlášení o krkolomnosti přijde mimo mísu a naopak musím říct, že do sebe vše krásně zapadá a “Vlnobytie” je vpravdě úžasná deska, považoval jsem však za nutné toto zmínit, aby čtenář při případném zkoušení desky nezahazoval disk po prvním poslechu. “Vlnobytie” patří mezi ta alba, která potřebují svůj čas, než se takříkajíc usadí. Ono nadšení se pak vkrade docela nenápadně, ale najednou po nějaké době zjistíte, že je dneska blbý den, jelikož jste ještě neposlouchali “Vlnobytie”

Zcela upřímně mohu hned vyhlásit, že se nehodlám probírat detailně všemi skladbami, jež na “Vlnobytie” najdete, neboť by to dle mého názoru bylo více kontraproduktivní než užitečné, pročež si vezmu na paškál pouze tři songy, nacházející se přesně ve středu nahrávky, s tím, že ani zbylé nejsou o nic slabší. “Právo prvej pomsty” jsem již výše zmiňoval, tudíž jen dodám, že na této písni je nesmírně zajímavý obrovský kontrast nálad, které se v ní objevují. Začátek se nese ve vážnějším duchu, ale brzy se láme do výše nakousnuté folklórní podoby, jež budí optimistický pocit, poté chytlavý metalový kus, zas folklór a pak opět to samé znova. Nejlepší na tom je, že skladba tím nijak netrpí a nevyvolává roztříštěný dojem. Excelentní vokální práci, která je jednou z nejvýraznějších položek v portfoliu celého “Vlnobytie”, ale právě v “Právo prvej pomsty” promlouvá obzvlášť výrazně, snad ani není třeba zmiňovat.

“Duša plná ozvien” je asi nejtemnější a nejdepresivnější píseň desky, rovněž také nejméně rozmanitá, o to však neveselejší a smutnější. V tomto případě se Lunatic Gods povedlo vykouzlit vskutku dechberoucí atmosféru. Zejména uhrančivá předrefrénová pasáž a samotný refrén, z něhož doslova mrazí v zádech, dělá z “Duše plné ozvien” nepochybně jeden z vrcholů “Vlnobytie”.

A do slibované třetice ještě chybí instrumentální “Tak riekol les…”, která je důkazem, že Lunatic Gods zvládnou bez problému ukočírovat pět a půl minuty (druhý nejdelší čas na albu) bez toho, aby k tomu potřebovali vokály. Zde se naopak jedná o jeden z těch rozmanitějších kusů, neustále se něco děje, temnými momenty počínaje, těmi vzletnějšími konče, celková průběžná gradace “Tak riekol les…” také dělá své… a ke slovu se dostane i výtečný saxofon. Opakovat frázičky plné superlativů snad nemá cenu.

Zbytek tracklistu v ničem za zmiňovanými songy nezaostává. Tvrdší “Zbojnícka” s nádhernými čistě odzpívanými pasážemi plní stejnou úlohu ostřejšího otvíráku jako “Marnosť” na “Ante Portas” (ačkoliv na rozdíl od starší kolegyně je “Zbojnícka” hned napoprvé stravitelnější). “Vrany riekli” je jeden z těch “vypravěčských” kusů s výtečnou atmosférou, stejně tak jako “Starecká” plná odlišných nálad. Mezi vrcholy jistě bude patřit i dvoudílné chameleonské zpracování “O krásnej Ibronke”. Zbylé “Vreskot dneška” (zase trochu tvrdší věc) a “Vlnožitie” (povedený závěr) pak skóre nekazí ani v nejmenším.

Lunatic Gods

Až doposud jsem “Vlnobytie” hodnotil myslím ještě relativně střízlivě, ale vzhledem k faktu, že se již blížíme ke konci článku, bych už měl konečně vyhlásit, že se jedná o materiál opravdu až výjimečně skvělý, vlastně dokonce i sám o sobě výjimečný. Lunatic Gods jsou totiž svým způsobem vpravdě unikátní uskupení a stále pohříchu nedoceněná skupina – to první kapela se svým nejnovějším dílkem beze zbytku opětovně dokázala, to druhé se snad již brzy změní. Každopádně je “Vlnobytie” nahrávka, která by dle mého názoru neměla minout žádného příznivce neotřelé tvrdé muziky.


Druhý pohled (Zajus):

Ještě před měsícem jsem se domníval, že Lunatic Gods je jakási slovenská nu-metalová kapela nevalné kvality. A světe div se, nemohl jsem být víc vedle. Tedy mohl, trefil jsem alespoň ten slovenský původ. A nyní se tak ptám sám sebe: jak je možné, že jsem tuto kapelu ignoroval? Jak jsem si vůbec mohl dovolit myslet si o ní cokoliv špatného, zvláště když jsem ji nikdy neslyšel? “Vlnobytie”, moje první (a rozhodně ne poslední) album od Lunatic Gods, je totiž naprosto excelentní. 47 a půl minuty trvající hudební výjimečnost. Jediná kapela, která se mi ve spojitosti s hudbou Lunatic Gods vybaví, jsou izraelští Winterhorde, jenže jen v těch tvrdších momentech.Slovenské folklórní vsuvky podpořené tradičními nástroji (které ovšem z Lunatic Gods nedělají v žádném případě folk metalovou kapelu!) jsou ve spojení se skvělými texty trefou do černého.

Když jsem se pokusil o vypíchnutí několika nejlepších skladeb, skončil jsem s kompletně opsaným tracklistem. Tak dobré tohle album je. Na “Vlnobytie” všechno dokonale zapadá do sebe a nejde tak jednoduše vzít jednotlivou část alba a separovat ji od zbytku. Trešničkou na dortu je ovšem intrumentální “Tak riekol les…” (ve které miluji souhru rychlých bicích, hluboké baskytary a piana) a zhudebnění povídky “O krásnej Ibronke” v podobě skladeb “Od priadok po zimný čas (Ibronka 1. časť)” a “Na krížnych cestách (Ibronka 2. časť)”. “Vlnobytie” nakonec však dostane jen 9,5 bodu. Ne snad, že by si nezasloužilo plný počet, ovšem doslechl jsem se, že předchozí album Lunatic Gods, “Ante Portas”, je ještě lepší. Musím si na něj tudíž ponechat rezervu.