Archiv štítku: avantgarde black metal

Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy

Blut aus Nord - 777 - Cosmosophy
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome XIV
02. Epitome XV
03. Epitome XVI
04. Epitome XVII
05. Epitome XVIII

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Blut aus Nord jsou opět zpátky s novým albem… ano, opět. Zas a znovu tento francouzský klenot avantgardního post-black metalu dokazuje, že v případě pravidla, podle něhož kvantita nechodí ruku v ruce s kvalitou, jsou právě oni tou pověstnou výjimkou, která musí každé pravidlo stvrdit. I “777 – Cosmosophy” je další deskou, při jejímž poslechu si člověk říká, že na co tahle francouzská trojice sáhne, to se změní v hudební zlato, u něhož by posluchač nejradši sypal z rukávu ty nejpřehnanější přívlastky, jaké ho jen napadnou.

Blut aus Nord v dřívějších letech vždy bývali synonymem pro nervydrásající chaotický black metal, jemuž nebyla žádná hudební pravidla svatá. Samozřejmě, i tehdy se v diskografii kapely objevovaly počiny mimo toto schéma, viz debut “Ultima Thulée” v duchu ambientního black metalu, nebo oba díly “Memoria Vetusta”, jež byly svým pojetím mnohem blíže konvenčnější podobě žánru. V posledních letech, zdá se, ovšem Blut aus Nord nabrali kurz poněkud jiným směrem – zdali se jedná pouze o experiment, nebo opravdu nový směr, to samozřejmě ukáže až čas. A nebyli by to Blut aus Nord, kdyby to bylo tak jednoduché, neboť ty směry jsou vlastně dva zároveň – dva rozsáhlejší cykly, každý reprezentující zcela odlišnou tvář těchto Francouzů, oba ukončené v tomto roce s pouhým dvouměsíčním rozestupem. Prvním byla série dvou EP “What Once Was”, na níž Blut aus Nord předvedli doslovný návrat ke kořenům syrového primitivního black metalu – ovšem nutno dodat, že zcela v rámci svého stylu, tudíž nechyběla naprosto nemocná atmosféra. Druhým cyklem byly tři dlouhohrající desky souhrnně známé jako “777”. A v jejich případě se skupina opravdu rozběhla do dříve netušených končin. Úvodní “777 – Sect(s)” ještě bylo srovnatelné se starší tvorbou, nicméně skladby “Epitome II” a “Epitome VI” už tehdy leccos naznačovaly. Právě v jejich duchu se neslo druhé “777 – The Desanctification”, které zcela odbouralo choré disharmonické riffování a namísto něj se soustředilo především na nadpozemské melodie, jimiž jsou Blut aus Nord proslulí. Ale co “777 – Cosmosophy”?

Jak se dalo čekat, “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, v rámci Blut aus Nord dříve neslyšeným. Především, jedná se zcela jednoznačně o doposud nejpomalejší desku kapely, vlastně na poměry Blut aus Nord by se dalo říct, že i nejklidnější, byť zní tento přívlastek ve světle stále nervózního pozadí poněkud prazvláštně. Zatímco všechna předchozí alba opravdu vyžadovala plnou účast posluchače, a to jak v rámci “777”, tak i celé diskografie, “777 – Cosmosophy” je v tomto přístupu jiné… do něj se stačí “jen” ponořit a nechat se unášet. Nechtěl bych tvrdit, že jde o nahrávku vysloveně relaxační, protože to by mělo k pravdě hodně daleko, ale spíše meditační. Přesto to jsou stále Blut aus Nord, přesto má “777 – Cosmosophy” stále onen charakteristický rukopis svých autorů, který si prostě nelze splést. Nechybí totiž ony typické schizofrenické melodie, které nikdo jiný tímto způsobem nedokáže zahrát a díky nimž (mimo jiné) jsou Blut aus Nord tak jedineční.

Přesto se musím přiznat, že jsem byl z “777 – Cosmosophy” zpočátku poněkud zklamaný. Víte, když si pouštím Blut aus Nord, očekávám něco opravdu hodně náročného, co nenechá mé uši ani na chvíli vydechnout, nedopřeje jim ani vteřinu odpočinku. A zde jsem dostal ono meditativní něco, co bezesporu je Blut aus Nord, ale už to pro mě nemělo to pověstně “cosi”. S odstupem času, vyplněného velkým množstvím poslechů, ovšem musím své neuvážené prvotní pocity vzít kajícně zpátky. Byť to už zní možná trochu přehnané nadržování jedné jediné kapele, nemohu prostě jinak, ale musím “777 – Cosmosophy” označit za další skvost od Blut aus Nord – i když už je to u téhle formace pomalu standardem… o to více je to však úctyhodné. Jenže “777 – Cosmosophy” tu sílu pořád má, Blut aus Nord zde neztratili nic z toho, co je udělalo tolik obdivovanou skupinou. Jak vidno, nebyla to tak úplně touha po něčem neskutečně extrémním, šíleném a náročném (resp. byla, ale jen zčásti), co člověka vždy nutilo Blut aus Nord poslouchat, byla to především absolutně “jiná” atmosféra. Samozřejmě, “777 – Cosmosophy” je náladově třeba takovému “MoRT” na hony vzdálené, ale ten vnitřní duch… ten v té hudbě stále přebývá a čeká jen na to, až si jej člověk pustí do uší.

“777 – Cosmosophy” opětovně stvrzuje to, co je již dávno známo a co již stvrdilo mnoho předchozích počinů – Blut aus Nord opravdu jsou zcela výjimečným tělesem, které si jen velice těžko hledá obdoby. Jmenujte mi jednu jedinou kapelu, jež má na kontě deset dlouhohrajících desek a každá do jedné je absolutní hudební extáze. Stejně jako v předcházejících recenzích, i tentokrát znovu opakuji, že to zdaleka není muzika pro každého a nemalému procentu posluchačů zůstane ono kouzlo Blut aus Nord nejspíš navždy skryto, ale jak tvorbě těchto Francouzů jednou propadnete, už není cesty zpět – a pak mi rádi dáte za pravdu.

Teď už jen čekat, co přijde příště… já osobně nemám sebemenší představu, co by to mohlo být, po “777” v podstatě úplně cokoliv, přesto bych si už teď byl ochoten vsadit, že to bude stát za to… a není mnoho skupin, u nichž bych si na to vsadil…


Další názory:

Francouzi Blut aus Nord“Cosmosophy” uzavírají svou “777” trilogii vskutku ve velkém stylu. Oproti “Sect(s)” a “The Desanctification”, které byly více běsnící a dalo by se říct, že na poměry Blut aus Nord klasičtější díla, je třetí kousek této pomyslné skládačky poněkud klidnější a obsahuje řadu ambientních, post-metalových momentů. “Cosmosophy” se s pěti skladbami ustálilo na třičtvrtě hodinové stopáži a skladby, v návaznosti na předchozí díly jednoduše pojmenované “Epitome XIV”“Epitome XVIII”, jsou dost melodické, a mnohé momenty ve mně vyvolávaly atmosféru skoro až vesmírného soundtracku. Jako by si parta kolem Vindsvala řekla, že je potřeba si trošku odpočinout a dopřát posluchači nějaký ten oddech na samotný závěr. Na “Cosmosophy” se dokonale hodí pořekadlo “do třetice všeho dobrého”, protože jej považuji za suverénně nejvydařenější díl celého konceptu. A to jak po stránce kompoziční, tak té zvukové. Jasným vrcholem je pro mě v obou ohledech “Epitome XVII”, která mě i po mnoha a mnoha posleších nepřestala fascinovat. V tomto případě nemá smysl dál se bavit o povedených či naopak nepovedených momentech, protože Blut aus Nord se podařilo spojit veškeré aspekty své současné vize post-black metalu v jeden dokonalý celek a poslech celé sedmičkové trilogie je zážitkem opravdu nevšedním. Jen jsem zvědavý, kam se Blut aus Nord v budoucnu posunou, každopádně si myslím, že můžeme očekávat velké věci.
Kaša


Krallice – Years Past Matter

Krallice - Years Past Matter
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 25.8.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. IIIIIII
02. IIIIIIII
03. IIIIIIIII
04. IIIIIIIIII
05. IIIIIIIIIII
06. IIIIIIIIIIII

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Newyorský kvartet Krallice není nikterak zavedenou kapelou. Co však těmto muzikantům chybí v dlouhověkosti jejich společného hudebního úsilí, to nahrazují tvůrčí aktivitou, a aktuální novinka “Years Past Matter” je od roku 2007, kdy se kapela dala dohromady, již jejich čtvrtým řadovým počinem. To je poměrně obdivuhodný výkon obzvlášť při zohlednění faktu, že Krallice hrají bezesporu posluchačsky i kompozičně složitou hudbu, kterou většina hodnotících ukrývá do škatulky avantgardního black metalu. Takhle z papíru to zní jako lákavá záležitost, že? Vskutku. Otázkou však zůstává, jestli Krallice svým posledním dílem naplnili ambice, ke kterým je zavazuje zařazení k avantgardě, neboť jak známo – hranice mezi inovátorským přístupem a kakofonií není moc zřetelná a překročit ji je jednodušší, než by se mohlo zdát.

Abych pravdu řekl, několik prvních poslechů, kterým jsem “Years Past Matter” podrobil, mě zanechalo v dost zásadní nejistotě, co to vlastně poslouchám. Hodina a třicet sedm vteřin stopáže sestávající praktický výhradně z kytarových vylomenin, které až na drobné záblesky působily naprosto nahodilým dojmem, mi opravdu nedávala moc důvodů, proč se poslechem dál mořit. Přesto jsem ale nějak podvědomě cítil, že to přece není jen tak samo sebou a že tomu albu musím přijít na kloub stůj co stůj. A tak se započal další poslechový maraton, na jehož konci stojí “Years Past Matter” v pozici alba, které má otevřenějšímu posluchači mnoho co nabídnout. Ale to by byl trochu zkratkovitý verdikt, takže se pokusím vysvětlit, jak jsem k takovému názoru došel.

Kdybych měl z “Years Past Matter” vybrat jeden stěžejní prvek, bez mrknutí oka volím kytary, protože jakkoli je tento nástroj u drtivé většiny metalových formací dost zásadní, Krallice tuhle skutečnost dovedli na úplně novou úroveň. Ano, jsou tam bicí party (dlužno dodat dost zdařile napsané i zahrané) a baskytara je dokonce celkem snadno k rozeznání, ale při vší úctě k hudebníkům tyto nástroje obsluhující, s trochou představivosti by si oba kytaristé bohatě vystačili sami. Je to jen a pouze jejich hra, která dělá album tím, čím je, a konkurencí jí není ani vokál, který mi zde přijde spíše tak trochu na ozdobu a kterého není využito zase tolik, jak by se u více méně black metalu dalo očekávat. Ale zpět ke kytarám. Dost zajímavý je už jenom způsob, jakým tyhle nástroje znějí. Do uší okamžitě praští nejen zvonivý zvuk, ale především dojem nespočtu vrstev, ze kterých jsou kytarové linky poskládány. Vsadil bych cokoli, že se při nahrávání pánové opravdu uchýlili k více kytarovým stopám, které dohromady tvoří tak plný a bohatý zvuk. Důkazem budiž samotný začátek první skladby, kde je vyloženě slyšet, jak se na sebe jednotlivé kytarové vrstvy nabalují. Ať už je to ale jak chce, tleskám, protože to zní opravdu náramně.

Mohlo by to ale znít sebelépe a bylo by to k ničemu, kdyby za formou pokulhával obsah. A právě tohle je věc, se kterou jsem měl dlouho problém a která jediná mi zážitek z “Years Past Matter” trochu kazí. Samotná hudba totiž osciluje mezi sice melodickým, ale zcela nahodilým chaosem, a pasážemi, které díky znatelné uspořádanosti koketují s genialitou. V praxi to tedy vypadá tak, že se posluchač tu více, tu méně plácá v moři hudebního zmatku, hledá melodii, která by ho tím zmatkem provedla, a ta když přijde, milý posluchač většinou zůstane sedět s otevřenými ústy, protože naprostá většina těchto pasáží skutečně stojí za to a jejich poslech je vyloženě povznášející. S tím ale také souvisí fakt, že s výjimkou kratičké páté skladby, která jediná ze zbytku trochu vyčnívá, jde o hodinu hudby, která je rozdělena do jednotlivých skladeb snad jen proto, že si skladatelé chtěli užít psaní úvodních a počátečních pasáží. Celé album totiž působí jako jediná dlouhá skladba a přiznám se bez mučení, že kdybych si pustil nějakou náhodně vybranou pasáž z libovolné části alba, neměl bych sebemenší tušení, ze které skladby pochází. Dokonce i ty skvostné melodie se ve své podstatě nijak zásadně neliší a já si za celou dobu zvládl zapamatovat jednu jedinou. To však není nutné brát za nějaké negativum, protože na takovou hudbu je třeba aplikovat trochu odlišná měřítka, než jaká jsou běžná u klasičtějších žánrů. Důležité je, že si “Years Past Matter” lze náramně užít, když se jej posluchač nesnaží naroubovat na nějaká standardní schémata, která zde nejsou.

Krallice

Je to tedy dobrá deska? Pokud přijmeme postulát, že jsem “Years Past Matter” pochopil, jedná se bezesporu o dobrou desku. Jen je k ní třeba přistupovat trochu jinak. Kdo hledá pestré album plné silných skladeb a rozličných nálad, asi odejde s nepořízenou. Kdo však přistoupí na hru, kterou Krallice s posluchači hrají, a dovede si užívat nezpochybnitelných kvalit hudby, které na úkor celkového kontextu jedinečným způsobem vynikají v konkrétním okamžiku, nemůže odejít nespokojen. Já i přes jisté dílčí výhrady spokojen odcházím a nemohu jinak, než desku doporučit. Třeba jí také přijdete na chuť.


Další názory:

Přestože je “Years Past Matter” opravdu skvělá deska, která člověku vydrží po mnoho a mnoho hodin, ve skutečnosti zjišťuji, že vlastně o ní ani není moc co psát… nebo lépe řečeno to ani nemá cenu, jelikož takto abstraktní muziku jen těžko shrnete v několika větách. Kdo se s Krallice setkal již v minulosti, tomu stejně nemusíme cokoliv říkat, jelikož už “Years Past Matter” s největší pravděpodobností nějaký ten pátek ve svém přehrávači otáčí; kdo tyto zámořské avantgardní intelektuály doposud nezná… inu, buď desku vypnete po pár minutách jako šíleně chaotický bolehlav, v němž je bez ladu a skladu naházené takové množství motivů, že vám z toho málem praskne hlava, nebo si ji absolutně zamilujete, protože ten jejich chaos je ve své podstatě naprosto ojedinělý, neotřelý a nebojím se říct, že i do jisté míry výjimečný. Já osobně patřím do té druhé skupiny; debut “Krallice” sice pro mne stále zůstává nepřekonán, ale pořád jsem přesvědčen, že v případě “Years Past Matter” máme co dočinění s nahrávkou vážně výtečnou. O kousek lepší než předcházející “Diotima”.
H.


A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays

A Forest of Stars - A Shadowplay for Yesterdays
Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 20.7.2012
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Directionless Resurrecionist
02. Prey Tell of the Church Fate
03. A Prophet for a Pound of Flesh
04. The Blight of God’s Acre
05. Man’s Laughter
06. The Underside of Eden
07. Gatherer of the Pure
08. Left Behind as Static
09. Corvus Corona Part 1
10. Corvus Corona Part 2

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Ježura – 10/10
Zajus – bez hodnocení
Kaša – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,8/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Tuším, že jsem to tu už nejednou prohlásil, snad v nějakém eintopfu či v reportu na letošní ročník Ragnarök Festivalu, kde kapela hrála, ale klidně to zopakuji znovu a ještě vícekrát – A Forest of Stars ve vší vážnosti a naprosto upřímně považuji za jednu z nejvýjimečnějších hudebních formací, s nimiž jsem kdy přišel do styku. Dávno jsem v nich přestal vidět jen oblíbenou kapelu, již je to několik let, co přerostli do uskupení, jehož hudební produkci bych se nebál označit za srdcovou záležitost, zařadili se po bok mých nejoblíbenějších skupin vůbec, do nepříliš početné společnosti kapel, od nichž jsem ochoten si koupit naprosto vše a za jakoukoliv cenu, které poslouchám takřka denně a které považuji za naprosto unikátní. A můžete si být opravdu jistí, že já jsem – co se muziky týče – velice náročný parchant a skupin, o nichž bych byl ochoten něco podobného prohlásit, je naprostý zlomek; prsty jedné ruky by mi na jejich spočítání bez sebemenších problémů stačily. Nicméně právě toto nevšední britské uskupení šesti gentlemanů a jedné dámy z konce 19. století bych do toho ranku bez jakéhokoliv zaváhání zařadil. Není tedy divu, že třetí deska A Forest of Stars, “A Shadowplay for Yesterdays”, pro mne byla nejspíše tím nejočekávanějším počinem tohoto roku.

“Once upon a time there was a lady of no repute.
One Miss Crow, who, by force of a certain stranger,
had engaged in violent night-time actions, against her very Will.”
(Directionless Resurrectionist)

Nenechte se ovšem zmýlit, to co bude následovat, nebude pouhopouhá adorace jedné skupiny bez špetky střízlivosti. Ano, první dvě nahrávky A Forest of Stars“The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” – považuji bez přehánění za naprosto geniální hudbu, která nemá obdoby, kdybych měl psát recenze, o hodnocení 10/10 bych ani u jedné z nich neváhal ani vteřinu, s tím vším se však na druhou stranu pojí jiná věc, a sice že od “A Shadowplay for Yesterdays” jsem neočekával nic menšího, než že pověsti svých dvou starších a takřka dokonalých sestřiček dokáže dostát do posledního tónu. Zdali se to povedlo, to je věru těžká otázka, jejíž odpovědi se pokusíme dobrat někdy v průběhu následujících řádků, než s tím ale začneme, podíváme se na celou věc trošku zeširoka; čímže to jsou A Forest of Stars vlastně tak výjimeční, neboť těm, kteří s tvorbou gentlemanského klubu doposud nepřišli do styku, toho výše předvedená ďábelská kadence sic opravdu odvážných, ale ve své podstatě velmi abstraktních superlativů příliš neřekne…

Hudební žánr, v němž by se A Forest of Stars měli pohybovat, je běžně označován jako psychedelický black metal, na čemž zcela jistě něco pravdy je, ale plnou šířku toho, co skupina hraje, to obsáhne jen stěží. Stejně tak byste jejich tvorbu mohli označit jako avantgardu, jako cosi experimentálního, klidně byste ji mohli označit i jen jako black metal – ve všech případech byste měli pravdu, ne však úplnou a dostačující. A právě tohle je jedna z těch nejúžasnějších věcí na A Forest of Stars – jejich nadpozemská produkce je natolik výjimečná, že ji popsat nedokážete, byť se budete snažit sebevíc. Já znám všechna jejich alba doslova tón od tónu, každé jsem slyšel opravdu mnohokrát, “A Shadowplay for Yesterdays” nevyjímaje, stejně to ale neumím vyjádřit úplně přesně. Základem je opravdu jen black metal, když si pustíte náhodných 30 vteřin na YouTube, uslyšíte prostě nějaký black metal, ale ve skutečnosti jsou A Forest of Stars velice daleko do toho, aby mohli být nazýváni takto triviálně. V pozadí jejich hudby totiž pulzuje naprosto neskutečná hloubka a nepopsatelná unikátní atmosféra. Je to přesně takové to něco, co se nedá dost dobře uchopit, ale co dělá hudbu uměním; jako když v knize čtete mezi řádky. A stejně jako moc lidí nikdy nepochopí to sdělení mezi řádky v knihách, které není explicitně vyjádřené, většina posluchačů asi ani nikdy nedocení skupiny jako A Forest of Stars. Osobně si drze dovolím tvrdit, že jsem již za svůj slyšel dostatečně velké množství muziky napříč všemi myslitelnými styly a žánry, abych vás mohl ujistit, že tohle už dnes v hudbě jen tak nenajdete, u A Forest of Stars však ano.

Nejen tím jsou ovšem britští gentlemani zvláštní. Celému jejich snažení nasazuje korunu fakt, že hudba není tím jediným, na co člověk nevěřícně zírá s otevřenými ústy. A Forest of Stars totiž na umění povýšili naprosto vše, co se skupiny týká – textovou stránku, grafické ztvárnění nosičů, podobu videoklipů, koncertní prezentaci a v neposlední řadě celkovou stylizaci, v níž se mísí uměleckost s aristokratickou elegancí, vážnost s inteligentním lišáckým humorem a mystický opar se zdravě štiplavým nadhledem. U všeho, co A Forest of Stars dělají, mne jen těžko napadá někdo, kdo by jim mohl konkurovat, kdo by vše skloubil do jednoho natolik dechberoucího celku, jehož atmosféra je absolutně výjimečná.

“Out into the biting morning air She goes, all astride.
Staring pointedly down at all who should have the very nerve to pass her by.
A man in oil-slick black she does a’spy,
aiming his camera at these trepassers winding through her self-righteous glide:
‘A penny for your picture, dear, a penny for your smile?’
She peers at this break-faced soul, says:
‘You’d do well to leave me be, Corvus corax cameraman.
My time is too valuable to be spent by the likes of you.'”
(A Crown for Our Queen of the Grave Mound: Being a short tale concerning the life of one Mister Carrion Crow)

“The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring”, přestože to v jádru byly velice rozdílné desky, měly jednu společnou věc – šlo o veskrze minimalistické záležitosti, přesto se však jednalo o alba naprosto elektrizující a hypnotická. A Forest of Stars na nich dokázali udělat – jak se říká – hodně muziky za málo peněz, z minima dokázali vytřískat naprosté maximum, zvládli vytvořit díla doslova geniální, kde každá jedna vteřina byla malou hudební extází, to vše ale jen v podstatě pomocí několika málo tónů. “A Shadowplay for Yesterdays” se v tomto minimalistickém přístupu diametrálně liší – vůbec tam totiž není. To je jedna z věcí, kterých si na A Forest of Stars velice cením – debut byl naprosto fantastický, a kdyby dále točili jen jeho kopírky, všichni by jim tu historicko-filozofickou auru žrali, ale oni nahráli surovější a masivnější monument “Opportunistic Thieves of Spring”. Za čtyři roky existence si získali nemalé množství vpravdě fanatických příznivců, mezi něž se hrdě hlásím, kteří by jim až do skonání kupovali vše, i kdyby to byly jen obšlehy “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring”, přesto si Britové dovolili na “A Shadowplay for Yesterdays” zvolit zcela jiný přístup. Nutno dodat, že vše, díky čemu jsem si je natolik oblíbil, nadále cítím i zde, jen je to provedené jinak. A vsadím se, že až v roce 1894/2014 další počin, opět bude jiný… a skvělý…

“I don’t want to be left behind here”
(Left Behind as Static)

A Forest of Stars

A Forest of Stars tentokráte stvořili desku, která je v jejich diskografii jednoznačně tou nejrozmanitější a nejmelodičtější, snad i nejpřístupnější, až by se dalo říct, že kapela zvolila jaksi písničkovější formu, vezmeme-li v potaz, že délka všech tří počinů je vesměs stejná a že má “A Shadowplay for Yesterdays” stejně skladeb jako “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” dohromady. Ten tam je minimalismus a umění udělat z “ničeho” hudební orgasmus, “A Shadowplay for Yesterdays” střídá tempa i nálady v průběhu jednotlivých skladeb, obsahuje prvky a vlivy, jež byly dříve v tvorbě A Forest of Stars nevídané, a to včetně takových, které bych od skupiny tohoto ražení nečekal, některé momenty mají dokonce i folkový nádech (asi ne náhodou je jednou z předělávek na limitované verzi alba také píseň původem od Clannad). Možná právě kvůli tomu všemu, kvůli tomuto jinému přístupu, se začaly ozývat hlasy, že už to není ono, že A Forest of Stars ztratili svou tvář, že vše, čím byli výjimeční, je pryč a zbyla jen sice stále dobrá, avšak už docela neškodná hudba…

Musím se přiznat, že já jsem tím byl zpočátku také poněkud zklamaný, ano, opravdu byl; viděl jsem jen několik málo záblesků toho, čím pro mne A Forest of Stars až doposud byli, šlo ale jen o několik málo střípků v roztříštěném celku. Věnoval jsem “A Shadowplay for Yesterdays” obrovské množství času a snažil se jej pochopit – a nakonec se mi to myslím – alespoň do jisté míry – podařilo. Nebylo to nic na ten způsob, že bych počin poslouchal do té doby, až se mi prostě začne líbit, vůbec ne, byl to onen pověstný proces, kdy se před vámi deska pomaličku otevírá až do doby, kdy nastane cosi, co kdysi jedna velmi inteligentní paní, jíž jsem znával, nazývala “moment aha”, kdy vám celkové souvislosti nejprve unikaly a klouzaly mezi prsty, najednou je však uchopíte a pochopíte celý ten smysl. Až když jsem se k tomuto “aha” dopracoval, došlo mi, že “A Shadowplay for Yesterdays” není o nic méně unikátní než jeho dva předchůdci. Sice jiným způsobem, ale stále unikátní a stále na mnohem vyšší úrovni než 99% zbylé hudební scény. Možná, že kdybyste na mne hodně tlačili, asi bych řekl, že “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” se mi zamlouvaly o chloupek více, což je ostatně také důvod, proč nakonec “A Shadowplay for Yesterdays” nedostává plné hodnocení, o němž bych bez znalosti první dvou opusů nijak nepochyboval, přesto však v mých očích A Forest of Stars naprosto jasně dokázali obhájit své pozice jednoho z nejfantastičtějších hudebních těles, jaké znám.

“He, a builder of worlds in dreams.
He, a destroyer of worlds in dreams.”
(Gatherer of the Pure)

Vůbec poprvé se A Forest of Stars pustili do kratších meziher, mezi něž logicky patří i intro “Directionless Resurrectionist”, jež desku startuje v nepříliš pompézním duchu, postupně ovšem začíná gradovat, čemuž napomáhá i deklamující zpěvák Curse, jehož vokál jsme doposud znali spíše v podobě démonického ryčení na pokraji agónie. Této podoby se ovšem samozřejmě nevzdal, což dokazuje hned následující “Prey Tell of the Church Fate”. Pokud jsem výše tvrdil, že “A Shadowplay for Yesterdays” je oproti předcházejícím počinům melodičtější, možná to mohlo vyznít, že se z hudby A Forest of Stars ztratila jakási bestiálnost, která zde dozajista byla a která byla znát zejména na “Opportunistic Thieves of Spring”, tím spíše ale “Prey Tell of the Church Fate” překvapí, když se rozjíždí v potemnělé pomalé náladě, aby se následně zvrhla v pasáž velice zběsilou. Agresivní bicí Mr. Johna Bishopa mi v ní evokují pravěký black metal z počátku 90. let, kdy právě neustávající mrazivá bicí palba dávala té hudbě neskutečně obskurní rozměr. To vše je navíc umocněno chorým štěkotem pana Curse, avšak pozadí již nyní slyšíte proklamované melodie, když v tom najednou – zlom a poklidné vybrnkávání, střídání nálad, dlouhá instrumentální pasáž vrcholící kytarovým sólem, na jehož pozadí se opět rozjíždí agresivnější tvář A Forest of Stars, postupně se obě polohy postupně prolínají, tu a tam promlouvají nápadité příspěvky klávesisty a multiinstrumentalisty The Gentlemana a housle Katheryne.

Co mne však již zde překvapilo nejvíce, byl prostor, jaký dostal Mr. Titus Lungbutter, jehož baskytara nikdy nebyla natolik výrazná a zvonivá. Nejen v “Prey Tell of the Church Fate”, ale i v následujících písních jeho nástroj opravdu duní. Další opravdu speciální pochvalu si zaslouží opět Curse, jehož vokály jsou snad ještě animálnější a výraznější než kdy dříve, navíc se pouští i do nových poloh, jež jsou zcela dechberoucí. Například z pasáže v “Gatherer of the Pure”, jež začíná slovy “Cosmic keys broken in twisting locks of lost infinities”, doslova mrazí v zádech, kolik emocí do ní Curse dokázal vložit. Právě takovéto momenty jsou jedněmi z těch, u nichž si říkám, proč právě hudba je tím, co považuji za nejvyšší formu umění. A zrovna A Forest of Stars mají takovýchto momentů na rozdávání, je až s podivem, s jakou lehkostí a samozřejmostí je dokážou tvořit.

“It is all fires, but no cleansing here.”
(The Underside of Eden)

Mezi takové patří bezesporu i části “A Prophet for a Pound of Flesh”, nejdelší a nejspíše i nejrozmanitější kompozice celého “A Shadowplay for Yesterdays”, která si může směle aspirovat o titul jedné z nejpůsobivějších písní široko daleko. Právě v ní se mimo jiné poprvé projevují zmiňované nádechy folku, avšak jejím vrcholem jsou tentokráte příspěvky Katheryne, Queen of the Ghosts. Nejprve si v čase krátce po třech a půl minutách střihne nádhernou pasáž s flétnou, aby následně předvedla variaci na tu samou melodii, akorát v rychlejším podání a na housle. Pokud bych měl opět citovat kohosi jiného… kdysi jsem se s jedním známým bavil o jedné jiné desce a on prohlásil, že při prvním poslechu doslova brečel, jak dokonalé to bylo, vztáhnout se však dá i sem, protože přesně to platí. Člověk neví, co má při tomto geniálním houslovém sólu dělat, má náladu dělat naprosto všechno a zároveň nic, aby si tu čirou dokonalost vychutnal. Nemám ponětí, kam A Forest of Stars na takové nápady chodí, vlastně mě to ani moc nezajímá, k naprosté spokojenosti mi stačí, že je nahrají a že je pak mohu poslouchat. “A Prophet for a Pound of Flesh” však přináší i zajímavé koření v podobě čistého mužského zpěvu, který nikdy předtím u A Forest of Stars ke slyšení nebyl, nepostaral se o něj ale Curse, nýbrž (v první řadě především) kytarista Henry Hyde Bronsdon.

Novým a svěžím dojmem působí i další intermezzo “Man’s Laughter” s až industriální atmosférou, jež následně přechází do dalšího skvostu “The Underside of Eden” s neskutečně působivým hypnotizujícím závěrem. Těžko popisovat jednotlivé skladby do podrobností a těžko zmiňovat všechny, když má každá do jedné mnoho momentů na přirovnatelné úrovni těm, které jsem popsal právě. Stejně tak těžko by však šlo nezmínit takovou “Gatherer of the Pure” s fantastickým videoklipem a stejně tak fantastickou muzikou, aneb kdo by si myslel, že nelze zkombinovat kvíkání prasátek, se hřmotnými zlověstnými riffy, dunící baskytarou, krásnými melodiemi, hrozivou black metalovou bouří a psychedelickou náladou tak, aby to fungovalo, ten se mýlí. Těžko opomenout i elektrizující “Left Behind as Static”, jež je až na svůj začátek z větší části značně proměnlivou instrumentálkou. Vynechání si nezaslouží ani jeden ze dvou dílů “Corvus Corona”… a vlastně ani jedna ze všech písní, jež jsem bohužel musel vynechat, abych neprozradil úplně vše.

Nyní bych měl nejspíše celý text shrnout pomocí několika málo slov, ačkoliv už si myslím, že k “A Shadowplay for Yesterdays” nemám víc co říct, což je o to větší paradox, že jsem zdaleka neřekl vše, co bych si přál a co by si tato deska zasloužila, aby o ní bylo řečeno. Mohu prohlásit už jen jediné – “A Shadowplay for Yesterdays” je další klenot od jedné výjimečné skupiny a já jsem už teď zcela přesvědčen, že to bude jedno z nejpamětihodnějších alb roku, stejně jako bylo “The Corpse of Rebirth” v roce 2008 a “Opportunistic Thieves of Spring” v roce 2010 (nebo snad v letech 1888 a 1890?). V žádném případě si tuto desku nestahujte, ani ji neposlouchejte online, musíte si ji koupit, protože jedině pak, v celé její kráse s texty a nádherným grafickým zpracováním, ji dokážete pochopit, ocenit a docenit. A v tomto případě to není laciná frázička, kterou sběratelé originálů tak rádi pronášejí, ale holý fakt. Neříkám, že je cesta za tímto podivuhodným dílem krátká a jednoduchá, vlastně si ani nemyslím, že by tu cestu zvládli absolvovat všichni, pranic to však nemění na faktu, že “A Shadowplay for Yesterdays” je jedním slovem – skvost.

“I opened my eyes and I stared right through my photographs of you.
I opened my eyes and I choked out through my memory of faith.”
(Corvus Corona Part 2)


Druhý pohled (Ježura):

A Forest of Stars jsou unikát, ať už se na ně dívám z jakéhokoli úhlu. Jejich image je přitažlivá, jejich koncerty nezapomenutelné a jejich hudba zcela jedinečná… Je dokonce tak jedinečná, že jsem byl po několika málo posleších desek “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” ochoten obě alba nakoupit, aniž bych tu hudbu plně pochopil, a aktuální novinku “A Shadowplay for Yesterdays” předobjednat, i když jsem z ní slyšel sotva dvě minuty ukázek. Takhle to se mnou A Forest of Stars hrají! A až vydají nějakou další řadovku, situace se asi bude opakovat, protože “A Shadowplay for Yesterdays” je opět naprosto fenomenálním dílem, které je zcela nezaměnitelné jak mezi počiny ostatních interpretů, tak v rámci tvorby A Forest of Stars.

Obě předchozí desky sice nemám naposlouchané ani zdaleka tak jako jeho blahorodí H., ale i tak slyším, že se od nich novinka dost podstatně liší. Ubylo black metalu, přibylo nádherných melodií, desku zpestřují nejrůznější zvuky původu částečně syntetického, částečně instrumentálního… A co víc, “A Shadowplay for Yesterdays” obsahuje tak neuvěřitelné množství různých vlivů, postupů a inspirací, které dohromady tvoří něco zcela ojedinělého, že zraky přecházejí a mozek nestíhá. Popravdě jsem letos neslyšel desku, která by se mohla s “A Shadowplay for Yesterdays” měřit, protože ač se to zdá nemožné, A Forest of Stars začínají tam, kde 99,9 % ostatních interpretů končí. Přesto bylo rozhodování o výsledné známce dost náročnou záležitostí, přičemž za tím nestojí ani tak kvality desky samotné, které jsou bez debat hodny absolutního hodnocení, ale spíš trestuhodně povrchní znalost desek předchozích.

Za tu dobu, co přispívám na Sicmaggot jsem se totiž naučil jednu věc – když H. říká, že je něco geniální, tak mu dříve nebo později musím dát za pravdu. Problém spočívá v tom, že H. tentokrát tvrdí, že “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” jsou ještě o nepatrný kousíček lepší než “A Shadowplay for Yesterdays” a já to nemohu posoudit vlastní optikou, když jsem oběma předchozím deskám nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, kolik by zasloužily. Proto se trochu bojím vyrukovat s desítkou, neboť bych si tak uzavřel možnost ocenit oba předchůdce aktuální novinky byť jen o pouhý půlbod vyšší známkou. Jenže pro spekulace tu není místo a až na to přijde, raději nepatrně přehodnotím názor na “A Shadowplay for Yesterdays”, než abych nyní hodnocení srážel i přesto, že jsem deskou naprosto unešen a nemám důvod pochybovat, které album při závěrečném ročním bilancování obsadí první příčku…


Třetí pohled (Kaša):

“A Shadowplay for Yesterdays” od dnešního dne pasuji titulem album roku a upřímně řečeno, nevěřím, že se ještě někomu podaří jeho pozici ohrozit, i když bych si to přál, protože takhle kvalitních alb jen víc! Po geniálním opusu “Opportunistic Thieves of Spring” jsem od A Forest of Stars čekal opravdu velké věci, ale něco takhle velkého ne. Hned od prvního seznámení se s famózním videoklipem ke “Gatherer of the Pure” si mě i se svým třetím albem tito podivíni naprosto získali, a protože vizuální stránka je v jejich případě velice důležitá, honosný obal má očekávání jen zvýšil. Jestli jsem někdy o nějakém albu napsal, že jeho obsah nelze popsat, ale musíte to slyšet, tak to beru zpět, protože v porovnání s “A Shadowplay for Yesterdays” to jsou jen prázdné fráze.

Když se to vezme kolem a kolem, tak A Forest of Stars nepřišli s ničím převratným, black metal s dávkou psychedelie už tady byl, ale atmosféra, kterou jsou britští gentlemani schopni svým albům vtisknout, je doslova dechberoucí. Od začátku do konce jsem se nesmírně bavil a ani po desítkách poslechů jsem nepřestával vypadávat z úžasu. Na novém albu jsou A Forest of Stars o trošku přístupnější, což jistě způsobil zvuk, který se mi hodně líbí a jenž je oproti předchozím počinům civilizovanější, díky kterému jsou všechny detaily, jako například nádherná flétna v “A Prophet for a Pound of Flesh”, krásně čitelné. Se svým třetím albem se britský klub gentlemanů přiblížili mým oblíbeným Pink Floyd. Pro rýpaly musím samozřejmě upřesnit, že ne hudebním obsahem, ale množstvím nápadů, komplexností a atmosférou, kterou ve mně “A Shadowplay for Yesterdays” zanechává. Jedním slovem neuvěřitelné.


Čtvrtý pohled (Zajus):

A Forest of Stars je vskutku zajímavá kapela. Vcelku jsem si oblíbil již předchozí “Opportunistic Thieves of Spring”, ale je to až deska “A Shadowplay for Yesterdays”, jež mě ujišťuje o velikém talentu skupiny. Netřeba opakovat to, co kolegové již probrali do detailu, a proto se zaměřím spíš na těch pár subjektivnějších dojmů, které ve mně album vyvolalo. Prvotně na mě působí poněkud nevyváženě. Zatímco každá skladba obsahuje velké množství skvělých momentů a sem tam i nějaké ty naprosto brilantní, zbytek jako by neměl sílu udržet tyto záblesky geniality pohromadě.

Nerad bych tímto album shazoval, mezi současnou hudební konkurencí jde pořád o výrazný nadprůměr, bohužel však mám pocit, že často narážím na takováto “hluchá” místa, jejichž poslech mě nijak zvlášť nebaví. Jedním z nejčastěji jmenovaných pozitiv “A Shadowplay for Yesterdays” je jeho atmosféra, jenže k čemu je mi sebelepší atmosféra, když se do ní nedokážu ponořit. Zatímco například skladby “A Prophet for a Pound of Flesh” či “Gatherer of the Pure” nemají jedinou chybičku, album jako celek mě vlastně moc nebaví. Uznávám, že čím více ho poznávám, tím více mě baví, jenže mi tu chybí nějaký motivační element. Bez něj nemám chuť pouštět si ho znovu, a tudíž ho lépe poznat a nechat ho na sebe působit. A Forest of Stars pro mě tedy zůstávají nepochopenými génii a jako takové si je nemohu dovolit jakkoliv hodnotit.


Deathspell Omega – Drought

Deathspell Omega - Drought
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 22.6.2012
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Salowe Vision
02. Fiery Serpents
03. Scorpions & Drought
04. Sand
05. Abrasive Swirling Murk
06. The Crackled Book of Life

Hodnocení: 10/10

Odkazy:

Já obvykle nemám moc v lásce plýtvání nějakými přehnanými superlativy – pochválit dobrou muziku, to samozřejmě ano, ale nerad kolem sebe rozhazuji nějaká silná slova, aniž bych měl k tomu opravdu pádný důvod, hodnocením na úrovni geniality či výjimečnosti se denně opravdu neoháním… není ovšem sporu o tom, že existují jisté kapely, které si nic jiného než takto vysoká hodnocení nezaslouží. Tajemní francouzští extrémně-avantgardní filozofové Deathspell Omega ovšem jistojistě patří mezi tu hrstku vyvolených, u nichž přívlastky jako unikátní či výjimečný v žádném případě nejsou nějakým výplodem aktuálního zaujetí jedné osoby, nýbrž zcela objektivním hodnocením hudby, která se jen tak nevidí a neslyší.

Současní Deathspell Omega jsou pro mě osobně vlastně vybroušeným prototypem toho, jak si představuji opravdu dokonalou hudební produkci se vším, co k tomu patří. Není tedy divu, že jakoukoliv další dávku jejich nové muziky vyhlížím velice netrpělivě. A vlastně je úplně bezpředmětné, jestli má jít o dlouhohrající desku, nebo třeba jen o minialbum (právě EP je případ aktuálně recenzovaného počinu “Drought”), neboť si vždy – přinejmenším tedy v posledních letech, asi tak od roku 2004, kdy vyšlo přelomové “Si Monumentum Requires, Circumspice”, předcházející nahrávky dle mého zas až tak unikátní nebyly – můžete jistí, že dostanete hudbu, která za sebou bez sebemenších problémů nechá drtivou většinu čehokoliv jiného, co jste kdy za svůj život slyšeli. A díky faktu, že to Deathspell Omega opětovně potvrzují každým novým počinem, je to ještě obdivuhodnější a neuvěřitelnější. A je vskutku potěšující, že ani “Drought” z této linie nevybočuje. To, co je ovšem u Deathspell Omega standardem, je v rámci širšího úhlu pohledu naprostý vrchol avantgardního black metalu – a nejen jeho.

Ona black metalová avantgarda v podání Deathspell Omega je na první pohled velice šílená záležitost, bezesporu těžká a náročná na poslech, a jako taková zcela jistě nebude chutnat každému, nicméně ve svém jádru se jedná o něco neskutečně inteligentního a promyšleného. Čím méně lidí však tento hudební extrém dokáže skousnout, když už ne ocenit, tím více jsou Deathspell Omega zbožňováni těmi, kteří to zvládnou a kteří zastávají názor, že muzika by měla být uměním, nikoliv zábavou. Deathspell Omega tento předpoklad naplňují naprosto maximálně.

Samotné “Drought” stylově vesměs pokračuje, tam kde jeho autoři skončili s předcházejícím dechberoucím opusem “Paracletus” z roku 2010. Výbuchy nekontrolovaného extrémního chaosu se naprosto organicky prolínají s klidnějšími pasážemi krystalicky čiré hudební dokonalosti, jako by šlo o něco zcela samozřejmého a přirozeného. Tyto přemýšlivější plochy na “Drought” reprezentují zejména první a poslední skladba “Salowe Vision” a “The Crackled Book of Life” (zejména druhá půle této je ničím neředěná hudební extáze) a intermezzo “Sand”.

Oproti tomu kompozice “Fiery Serpents” a “Scorpions & Drought” reprezentují onu extrémně chaotickou podobu hudby Deathspell Omega. Nejedná se však o bezmyšlenkovitou rubačku, jejímž jediným cílem je být extrém pro extrém, to je právě naopak v naprostém rozporu s tím, o čem hudba Deathspell Omega ve skutečnosti je. V jádru se totiž jedná o písně do posledního tónu propracované, kde vše má svůj smysl, a ačkoliv se možná na první pohled zdají být jen změtí zvuků, doopravdy mají svůj pevný řád. Poslední kompozice, která ještě nebyla zmíněna, “Abrasive Swirling Murk”, je vlastně kombinací obojího. První polovina se nese v nervydrásajícím duchu, z něhož občas vykouknou ony atmosférické části, druhá půlka pak nabízí další hudební orgasmus, nadále plynule pokračující již zmiňovanou “The Crackled Book of Life”.

Deathspell Omega

Dohromady “Drought” tvoří jeden neoddělitelný celek, o němž se nedá prohlásit, že by se dotýkal samotné geniality, jelikož by to nebylo postačující, dovolím si totiž tvrdit, že “Drought” geniálním počinem doopravdy je. Deathspell Omega dokážou za pouhopouhých 21 minut, které “Drought” přesně trvá, zprostředkovat mnohem hlubší a působivější zážitek, než jaký drtivá většina jiných interpretů zvládne poskytnout za celou svou kariéru.

O výši svého hodnocení tohoto klenotu nemám sebemenších pochyb. Pokud si “Drought” nezaslouží tu nejvyšší možnou známku, jakou lze vůbec udělit, pak už nic.


Lunatic Gods – Vlnobytie

Lunatic Gods - Vlnobytie
Země: Slovensko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 9.3.2012
Label: Agentúra DUNA S.R.O.

Tracklist:
01. Zbojnícka
02. Vrany riekli
03. Starecká
04. Právo prvej pomsty
05. Duša plná ozvien
06. Tak riekol les
07. Vreskot dneška
08. Od priadok po zimný čas (Ibronka 1. časť)
09. Na krížnych cestách (Ibronka 2. časť)
10. Vlnožitie

Hodnocení:
H. – 9/10
Zajus – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,25/10

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (H.):

Lunatic Gods byli svého času skupinou, kterou jsem prostě nebyl schopen pochopit, natožpak alespoň nějak docenit. Bylo to z toho důvodu, že jejich hudba je jednoduše těžce stravitelná, netradiční, prostě jiná – jak už tomu tak u formací, jež ve své tvorbě míchají avantgardními až experimentálními přísadami bývá. Je ovšem známým faktem, že člověk své osobní preference a svůj vkus (a to nejen ten hudební) s postupem času mění, a stejně tak se změnil i ten můj, tudíž tam, kde jsem kdysi nebyl schopen poslouchat cokoliv jiného než jeden metalový styl klasičtějšího ražení, nastoupil větší rozhled a chuť slyšet i něco, co se vymyká zajetým kolejím.

Co s tím mají společného Lunatic Gods, to je vcelku nasnadě – nakonec jsem dokázal pochopit i jejich nevšední tvorbu, a to dokonce do takové míry, že dnes, již po letech poslouchání jejich desek, bych byl s klidným srdcem ochoten prohlásit, že právě oni jsou mou nejoblíbenější slovenskou skupinou. Jedná se však o muziku, s níž se člověk prostě musí potkat – pokud se tak stane, věřím, že si bude Lunatic Gods cenit podobně jako já (tj. přinejmenším na špičce slovenské metalové scény, pokud nechcete být tak troufalí jako já před chvilinkou); pokud ne, nejspíš si jen zakroutíte hlavou a půjdete jinam… ale tak už to prostě bývá.

Dalo by se říct, že po smrti zpěváka Horára v roce 2007 začali Lunatic Gods v podstatě novou kapitolu ve své historii, jejíž první částí byla deska “Ante Portas”, jež se pro mne postupem času stala (zatím!) tím nejlepším, co kdy Lunatic Gods nahráli. Není tedy divu, že jsem se na pokračování, které nyní přichází v podobě “Vlnobytie”, těšil opravdu hodně, zvláště když se jeho vydání nakonec tak protáhlo. Jak to ale ve výsledku dopadlo? Inu, právě od toho tu dnes jsme, abychom se na to podívali…

Hned na první poslech je zcela zřetelně slyšitelné, že “Vlnobytie” pokračuje v cestě nastolené “Ante Portas”, ovšem snad jen s tím rozdílem – a to mi přijde velice zajímavé -, že stále větší prostor dostávají folklórní prvky, což je nádherně slyšet například v “Právo prvej pomsty”, o zhudebnění povídky “O krásnej Ibronke” Pavola Dobšinského v podobě skladeb “Od priadok po zimný čas (Ibronka 1. časť)” a “Na krížnych cestách (Ibronka 2. časť)”, což také má hodně co dočinění se Slovenskem, ani nemluvě. A to vše aniž by hudba jakkoliv ztratila na avantgardně death/black metalovém ostří. To celé zní samozřejmě velice dobře a ono to ve výsledku velice dobré je, ba přímo skvělé, ale musím se přiznat, že na první poslech jsem byl vcelku zklamaný a mnohé písně mi zněly velice krkolomně. Ovšem je nutné si uvědomit jednu věc, kterou už jsem se ráčil zmínit – muzika Lunatic Gods zdaleka není záležitost na první poslech, a to ani pro člověka, jenž má jejich tvorbu nastudovanou a má ji rád. Nyní, v době, kdy se mi již na počítadle poslechů dávno skví číslo dvojciferné (navíc ještě nezačínající na jedničku), mi vlastní prohlášení o krkolomnosti přijde mimo mísu a naopak musím říct, že do sebe vše krásně zapadá a “Vlnobytie” je vpravdě úžasná deska, považoval jsem však za nutné toto zmínit, aby čtenář při případném zkoušení desky nezahazoval disk po prvním poslechu. “Vlnobytie” patří mezi ta alba, která potřebují svůj čas, než se takříkajíc usadí. Ono nadšení se pak vkrade docela nenápadně, ale najednou po nějaké době zjistíte, že je dneska blbý den, jelikož jste ještě neposlouchali “Vlnobytie”

Zcela upřímně mohu hned vyhlásit, že se nehodlám probírat detailně všemi skladbami, jež na “Vlnobytie” najdete, neboť by to dle mého názoru bylo více kontraproduktivní než užitečné, pročež si vezmu na paškál pouze tři songy, nacházející se přesně ve středu nahrávky, s tím, že ani zbylé nejsou o nic slabší. “Právo prvej pomsty” jsem již výše zmiňoval, tudíž jen dodám, že na této písni je nesmírně zajímavý obrovský kontrast nálad, které se v ní objevují. Začátek se nese ve vážnějším duchu, ale brzy se láme do výše nakousnuté folklórní podoby, jež budí optimistický pocit, poté chytlavý metalový kus, zas folklór a pak opět to samé znova. Nejlepší na tom je, že skladba tím nijak netrpí a nevyvolává roztříštěný dojem. Excelentní vokální práci, která je jednou z nejvýraznějších položek v portfoliu celého “Vlnobytie”, ale právě v “Právo prvej pomsty” promlouvá obzvlášť výrazně, snad ani není třeba zmiňovat.

“Duša plná ozvien” je asi nejtemnější a nejdepresivnější píseň desky, rovněž také nejméně rozmanitá, o to však neveselejší a smutnější. V tomto případě se Lunatic Gods povedlo vykouzlit vskutku dechberoucí atmosféru. Zejména uhrančivá předrefrénová pasáž a samotný refrén, z něhož doslova mrazí v zádech, dělá z “Duše plné ozvien” nepochybně jeden z vrcholů “Vlnobytie”.

A do slibované třetice ještě chybí instrumentální “Tak riekol les…”, která je důkazem, že Lunatic Gods zvládnou bez problému ukočírovat pět a půl minuty (druhý nejdelší čas na albu) bez toho, aby k tomu potřebovali vokály. Zde se naopak jedná o jeden z těch rozmanitějších kusů, neustále se něco děje, temnými momenty počínaje, těmi vzletnějšími konče, celková průběžná gradace “Tak riekol les…” také dělá své… a ke slovu se dostane i výtečný saxofon. Opakovat frázičky plné superlativů snad nemá cenu.

Zbytek tracklistu v ničem za zmiňovanými songy nezaostává. Tvrdší “Zbojnícka” s nádhernými čistě odzpívanými pasážemi plní stejnou úlohu ostřejšího otvíráku jako “Marnosť” na “Ante Portas” (ačkoliv na rozdíl od starší kolegyně je “Zbojnícka” hned napoprvé stravitelnější). “Vrany riekli” je jeden z těch “vypravěčských” kusů s výtečnou atmosférou, stejně tak jako “Starecká” plná odlišných nálad. Mezi vrcholy jistě bude patřit i dvoudílné chameleonské zpracování “O krásnej Ibronke”. Zbylé “Vreskot dneška” (zase trochu tvrdší věc) a “Vlnožitie” (povedený závěr) pak skóre nekazí ani v nejmenším.

Lunatic Gods

Až doposud jsem “Vlnobytie” hodnotil myslím ještě relativně střízlivě, ale vzhledem k faktu, že se již blížíme ke konci článku, bych už měl konečně vyhlásit, že se jedná o materiál opravdu až výjimečně skvělý, vlastně dokonce i sám o sobě výjimečný. Lunatic Gods jsou totiž svým způsobem vpravdě unikátní uskupení a stále pohříchu nedoceněná skupina – to první kapela se svým nejnovějším dílkem beze zbytku opětovně dokázala, to druhé se snad již brzy změní. Každopádně je “Vlnobytie” nahrávka, která by dle mého názoru neměla minout žádného příznivce neotřelé tvrdé muziky.


Druhý pohled (Zajus):

Ještě před měsícem jsem se domníval, že Lunatic Gods je jakási slovenská nu-metalová kapela nevalné kvality. A světe div se, nemohl jsem být víc vedle. Tedy mohl, trefil jsem alespoň ten slovenský původ. A nyní se tak ptám sám sebe: jak je možné, že jsem tuto kapelu ignoroval? Jak jsem si vůbec mohl dovolit myslet si o ní cokoliv špatného, zvláště když jsem ji nikdy neslyšel? “Vlnobytie”, moje první (a rozhodně ne poslední) album od Lunatic Gods, je totiž naprosto excelentní. 47 a půl minuty trvající hudební výjimečnost. Jediná kapela, která se mi ve spojitosti s hudbou Lunatic Gods vybaví, jsou izraelští Winterhorde, jenže jen v těch tvrdších momentech.Slovenské folklórní vsuvky podpořené tradičními nástroji (které ovšem z Lunatic Gods nedělají v žádném případě folk metalovou kapelu!) jsou ve spojení se skvělými texty trefou do černého.

Když jsem se pokusil o vypíchnutí několika nejlepších skladeb, skončil jsem s kompletně opsaným tracklistem. Tak dobré tohle album je. Na “Vlnobytie” všechno dokonale zapadá do sebe a nejde tak jednoduše vzít jednotlivou část alba a separovat ji od zbytku. Trešničkou na dortu je ovšem intrumentální “Tak riekol les…” (ve které miluji souhru rychlých bicích, hluboké baskytary a piana) a zhudebnění povídky “O krásnej Ibronke” v podobě skladeb “Od priadok po zimný čas (Ibronka 1. časť)” a “Na krížnych cestách (Ibronka 2. časť)”. “Vlnobytie” nakonec však dostane jen 9,5 bodu. Ne snad, že by si nezasloužilo plný počet, ovšem doslechl jsem se, že předchozí album Lunatic Gods, “Ante Portas”, je ještě lepší. Musím si na něj tudíž ponechat rezervu.


Sigh – In Somniphobia

Sigh - In Somniphobia
Země: Japonsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 12.3.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Purgatorium
02. The Transfiguration Fear
03. Opening Theme: Lucid Nightmare
04. Somniphobia
05. L’excommunication à minuit
06. Amnesia
07. Far Beneath the In-Between
08. Amongst the Phantoms of Abandoned Tumbrils
09. Ending Theme: Continuum
10. Fall to the Thrall
11. Equale
– I. Prelude
– II. Fugato
– III. Coda

Hodnocení:
H. – 8/10
Zajus – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Povolání recenzenta je tvrdá řehole – občas totiž člověku přistane na stole album, na němž se neděje v podstatě nic, pročež onen člověk nemá tušení, o čem by tak asi měl psát. Paradoxem ovšem zůstává, že se může stát i to, že máte recenzovat album, na němž se naopak děje tak obrovské množství všeho možného, až je bezradnost při psaní článku takřka totožná – žádný literární průjem, žádné sypání písmenek z rukávu, žádné slohové orgie. Teď mi ale povězte jednu věc… má cenu vůbec říkat, že přesně tohle se týká i dnešní recenze?

Což o to, Sigh podle mého názoru vždy byli a stále jsou skvělou kapelou, o tom žádná, a pokud byste to chtěli zkratkovitě, ihned bych vás poslal si “In Somniphobia” poslechnout, neboť se jedná o desku, která měrou vrchovatou dostává pověsti této prohnané kamikadze, ale předpokládám, že to by asi bylo trochu málo, takže se pojďme pokusit to pojmout lehce obšírněji, ačkoliv to v tomto případě bude malinko problém, jak již bylo naznačeno výše…

Pro začátek se můžeme odpíchnout od toho, co to vlastně znamená, že “In Somniphobia” dostává pověsti svých autorů, přestože to pro čtenáře znalého předchozí tvorby bude asi trochu nuda. Jednoduše řečeno, Sigh prostě plodí velmi netradiční avantgardu, jejímž základem je sice black metal, ovšem prohnaný opravdu notnou dávkou hulení. Obecněji řečeno, z pohledu posluchače jde o zážitek opravdu nevšední. Obzvláště si prosím račte všimnout slovíček “hulení” a “nevšední”, jelikož v případě Sigh se nejedná o pouhé expresivní výrazy, které metaforicky popisují skutečný zvuk desky, nýbrž opravdu reálné vlastnosti “In Somniphobia”. Tato fošna je totiž svým způsobem docela síla i na poměry Sigh (už jen to je co říct), neřkuli na poměry celé metalové scény (zvláště v uších průměrného posluchače). Tak to prr… nepřeháníte to trochu, pane recenzente? Vždyť Sigh vždy platili za hodně šílenou záležitost! Dovolím si tvrdit, že nepřeháním, neboť “In Somniphobia” je svým zvráceným způsobem vážně… ehm… obrovská chlívárna – v tom dobrém slova smyslu, samozřejmě.

Předně bych rád zdůraznil jednu věc – Sigh vždy byli záležitost, která byla na poslech trochu těžší a člověk se do toho musel tak trochu dostat, aby to mohl dostatečně ocenit – to platí už hodně dlouho. Ale “In Somniphobia” jde v tomto ohledu ještě dále a pro mě osobně – to jest pro někoho, který Sigh poslouchá a který předem ví, že to prostě bude maso – bylo opravdu obtížné přijít nahrávce na kobylku. Nemá cenu zastírat to, že velkou roli v tom hraje i fakt, že kapela se stále hlouběji a hlouběji noří do avantgardnějších vod. Avšak způsob, jakým se toho hlavní principál Mirai Kawashima se svými kumpány zhostil na “In Somniphobia”, je dosti netradiční a svým způsobem i unikátní. Na desce se totiž vzájemně protíná hned několik cest, jak posluchačům zamotat hlavu… viděl bych zde pět hlavních.

První z těchto cest je samozřejmě stále základ v extrémním metalu, potažmo, chcete-li to takhle, black metalu. To ještě není takové terno, ačkoliv neříkám, že neznám lidi, které by už jen tohle spolehlivě odradilo od poslechu. Druhá věc, první trochu navzdory, je jakási nadžánrovost, jelikož metal rozhodně není to jediné, co lze na “In Somniphobia” v některých momentech zaslechnout. Dejme tomu, to už začíná být zajímavější, ale stále to není až taková síla, jistě by totiž každý z nás jinou takovou skupinu z paměti vydoloval. Na třetí cestičce už ovšem začíná tuhnout. Již dlouho před vydáním Sigh avizovali, že se na nahrávce objeví obstaróžní a už dávno nepoužívané nástroje, tudíž jsme snad na to měli být připraveni, ale… je to lehčí říct, než udělat. Já osobně jsem čekal, že tam tyhle špeky budou spíše na ozdobu, jako taková specialitka, ale Sigh všechny ty desítky let staré krabičky opravdu znatelně zakomponovali do celku. Uvědomme si, že jde o nástroje, na něž se hrálo před dobrými 50, 60 a více lety a teď je již nikdo (!) nepoužívá, tudíž pro dnešní uši věc hodně nezvyklá. Budete se divit, ale to, co bylo v dřívějších dobách běžné, dnes zní jako opravdu šílená avantgarda, zvláště pak se současnými možnostmi a v kombinaci s už tak experimentální muzikou.

Čtvrtou cestičkou je velice netradiční (a vpravdě neočekávaná) nálada “In Somniphobia”. Srovnejme hned s předchozími alby “Scenes from Hell” a “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien”… ano, obě byly samozřejmě dostatečně bláznivé a avantgardní, ale stále spíše temnější metalové záležitosti s pohnutou atmosférou. Ale “In Somniphobia”? To je jaksi… veselé? Není to trochu nadnesené? Popravdě řečeno – ne, není. Když nejmenovaný kolega Ježura nazval v jedné naší soukromé debatě přítomné melodie “sluníčkovými”, rozhodně nepřeháněl. Avšak nejlepší je na tom to, že to nějakým záhadným způsobem funguje, aniž by to vadilo. A ta pátá záležitost, kterou “In Somniphobia” vyniká? Tou není samozřejmě nic jiného než smysl pro avantgardnost, díky němuž Sigh tohle vše plácají přes sebe s naprostou lehkostí a přirozeností. Tak mě napadá… stíháte to všechno ještě sledovat? Když si to totiž představíte všechno dohromady, asi vám už svitne, že tahle placka je tedy pořádný kolotoč.

Někam jsme se již v recenzi dopracovali, zdaleka však ne na konec – neprobrali jsme totiž obligátní seznámení se s tracklistem. Nedivil bych se, kdyby vás podle dosavadního popisu “In Somniphobia” přepadl pocit, že jde o album, jež si zaslouží nad 9 bodů, ale teď se ukáže, proč výsledné hodnocení zas až tak vysoké nebude. U takto avantgardních záležitostí je totiž docela pravděpodobné, že se najdou songy, které vám příliš nesednou, což se v mém případě tentokrát opravdu stalo, například s hned úvodní “Purgatorium”. Nedá se říct, že by šlo o něco špatného, jen že jste se s tím zrovna nepotkali. Naštěstí se jedná o výjimku a většina písniček, má opravdové koule. Jmenovitě bych vyzdvihnul “The Transfiguration Fear”, která právě patří mezi ty rozjuchanější kousky. Titulní “Somniphobia” nejen otevírá takový malý koncept, jenž se táhle většinou alba, ale nabídne i jednu z největších porcí zmiňovaných retro-nástrojů. “Amnesia” patří mezi ty žánrově nejrozháranější písně – od doomu až po jazz, žádný problém. Oproti tomu “Far Beneath the In-Between” se vytasí s melodiemi, které dají vzpomenout na orient.

Možná jste si všimli jedné věci, a sice že jsem nejednou zmiňoval, že se toho na “In Somniphobia” děje přehršel a že je to hodně úchylné, sem tam jsem trochu naznačil, ale prozatím jsem se do popisu něčeho úplně konkrétního nepustil. Je to z toho důvodu, že těch šíleností tam je opravdu obrovské množství, a pokud bychom je tu chtěli všechny popořadě vyjmenovat, byli bychom tu asi tak měsíc. Proto jsem se rozhodl, že předvedu pouze názornou ukázku na jednom exemplárním příkladu, za nějž jsem si zvolil “Amongst the Phantoms of Abandoned Tumbrils”.

Song začíná jednou z nejplíživějších pasáží na celém albu, které klávesy dodávají trochu psychedelie (s nadsázkou bychom mohli říct, že se to podobá soundtracku “Akta-X”). Následuje na první poslech metalovější kus, jenž je však stále v pozadí “prasen” různými ruchy, sem tam sólováním. Vzletnější epičtější moment, pak zas klasické kytarové sólo – ve čtvrtině písničky, proč ne. To sjedeme ještě jednou, ale poté zklidníme s vypravovanou částí, v níž se kromě recitálu mimo jiné vyskytuje cosi, co připomíná kabaretní harmoniku (nechci ale kecat). Následuje s přivřením očí opět metal, ale s neustálými kytarovými melodiemi, klavírním podkladem a také – to jsem mohl zmínit již dříve – od začátku všudypřítomným vokálem, který však nyní přechází až v chorál. Skladba končí opět oním kabaretním cosi a skandováním “Bring out your dead” (“Vyneste ven své mrtvé”). Pak už jen “šumivé” outro a šmytec. Bylo to řečené hodně ve zkratce a v podstatě jen hlavní linka, jelikož v pozadí každé jedné skladby je jako “doplněk” zastrkáno asi tolik nápadů, že by si s tím normální kapely vystačily na celé album, ale snad si čtenář, jenž “In Somniphobia” prozatím neslyšel, udělá alespoň nějakou hrubou představu.

Podíváme-li se na “In Somniphobia” jako na celek, vyjde nám, že se jedná o desku bezesporu kvalitní, ačkoliv by asi nebylo vhodné nezmínit fakt, že není úplně pro každého. Avšak příznivce Sigh i avantgardy obecně nemůže – dovolím si tvrdit – zklamat. Když nic jiného, jde o další důkaz toho, že tihle Japonci patří mezi ten typ skupin, na něž se můžete spolehnout, že vás vždy dokážou něčím překvapit, že nikdy nebudou stát na jednom místě a že podle toho, jak zněla poslední deska, ani náhodou nelze odhadovat, jak bude znít ta příští. Není to sice hned, než si na to člověk dokáže zvyknout, ale pokud svůj čas do “In Somniphobia” investujete, za nějakou dobu zjistíte, že před sebou máte album, které nejenže máte chuť pořád poslouchat, ale nemůžete jej dost dobře ani oposlouchat. A to v době veskrze povrchní hudby považuji za obrovský klad!


Další názory:

Japonští šílenci Sigh si pro posluchače umí najít vždy něco nového, přesto však ani o píď neustupují ze svého tradičního zvuku. Na “In Somniphobia” pokračují ve vzdalování se od black metalu a jejich hudba je tak více než kdy dříve avantgardní. To mě samozřejmě velmi potěšilo. Nejvíce jsem byl ovšem překvapen z nálady alba – ta je totiž neskutečně pozitivní. Všechno to sólování (ať už kytar, saxofonu, trumpety, kláves či dalších nástrojů), které nechybí snad v žádné skladbě, dodává hudbě Sigh překvapivě pozitivní nádech. V každé písni najdeme nevšední nápady, které album zvedají o několik tříd nahoru. Jmenovitě například tleskání v “The Transfiguration Fear”, ruchy a robotický hlas na konci “Somniphobia”, šílené sólo na začátku “L’excommunication à Minuit”, westernová pasáž s pianem v “Amnesia”, nebo třeba saxofon (snad) ve “Far Beneath the In-Between”. Mohl bych takto pokračovat donekonečna. Mirai Kawashima se tak řadí mezi nejtalentovanější skladatele na dnešní hudební scéně. Nenapadá mě totiž moc umělců, kteří by dokázali ukočírovat tak velké množství “zvuků” a ještě z nich svedli poskládat tak kvalitní desku. Novinku Sigh tudíž s přehledem doporučuji těm, kteří mají rádi hudbu netradiční, a také těm, kteří potřebují zvednout náladu. V mém případě se to albu “In Somniphobia” totiž pokaždé podařilo.
Zajus


Dodecahedron – Dodecahedron

Dodecahedron - Dodecahedron
Země: Nizozemsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Allfather
02. I, Chronocrator
03. Vanitas
04. Descending Jacob’s Ladder
05. View from Hverfell I: Head Above the Heavens
06. View from Hverfell II: Inside Omnipotent Chaos
07. View from Hverfell III: A Traveller of the Seed of the Earth

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“Chceš-li pěkný začátek recenze míti,
použij reklamní prohlášení –
budeš mít s kým polemizovati,
s kým se příti.”
(Chuj-ti, 4. stol.př.n.l.)

Takto hovoří jedna ze základních pouček tajného recenzentského kodexu. Vida, vida, jaké chytré věci se tam občas dají nalézt. Inu, proč ne, proč nevěřit v moudra taoistických mnichů, kteří jakožto první recenzenti historie (recenzovali kvalitu kořalky v přilehlé knajpě) tento kodex před tisíci let sepsali, milerád jejich rady protentokrát využiju. Ale ne, vážně, v případě Dodecahedron se přímo nabízí vybalit hned na začátek reklamní agitaci firmy Season of Mist, protože si dotyční přímo nabíhají na naostřené brky všech despotických kritiků, když sami sebe nechávají sebevědomě prezentovat jakožto nizozemskou odpověď na Blut aus Nord a Deathspell Omega

Ona je to vlastně ve skutečnosti i pravda, že Dodecahedron oběma těmto francouzským veličinám choré post-black metalové schizofrenie vskutku odpovídají, hned záhy je však nutné dodat, že Nizozemsko Francii odpovídá jejími vlastními slovy a jejím vlastním výrazivem. Ihned od úvodních vteřin skladby “Allfather”, která debutový počin “Dodecahedron” otevírá, je okamžitě jasné, odkud vítr vane a kde Dodecahedron vcelku bez ostychu brali inspiraci plnými hrstmi, dokud ji nesmírné hlubiny desek Blut aus Nord a Deathspell Omega nabízely. Jejich vliv je na “Dodecahedron” v podstatě nepřeslechnutelný – pokud jej někdo přeslechne, tak si buď zapomněl zapnout uši, nebo s těmito kapelami neměl ještě tu čest. Docela paradox, že už i v tak extrémních a okrajových žánrech bují takové praktiky…

Není od věci si před poslechem jakékoliv desky položit otázku, co od ní vlastně očekáváme, co chceme slyšet. V případě Dodecahedron bych však tento klíčový dotaz lehce pozměnil do následujícího znění: jste schopni a ochotni se přenést přes výše zmíněný fakt? Pokud ne, tak u vás Dodecahedron skončili ještě dřív, než začali, pokud však ano, dostanete ve výsledku desku, která je stále hodna poslechu, vašeho času i vaší pozornosti. On je totiž docela zásadní rozdíl mezi “kopíruji” a “kopíruji dobře”, protože jestli zvládnu to druhé, jsem již krůček od “inspiruji se”, a když se ještě navíc dokážu “inspirovat dobře”, může z toho vzniknout i záležitost, která nakonec sama dokáže soupeřit pomalu i se samotnou předlohou. Týká se toto ovšem Dodecahedron? To vám bohužel nepovím – ne, že bych nechtěl, ale sám to nevím, resp. si to za současného stavu věcí nedovolím odhadovat. Ale pokud byste se mne místo toho zeptali, jestli jsem byl já osobně schopen přenést se přes tu zjevnou inspiraci (nazývejme to radši inspirací – zní to diplomatičtěji než krádež (smích)), to bych vám už odpověděl zcela bez problému – ano, byl. A dokonce nakonec i rád. To, co se totiž zpočátku jevilo pouze jako rutinní poslech na recenzi, se nakonec stalo poslechem, který si vyloženě užívám (nezní-li tento výraz u podobného druhu hudby nepatřičně). Uznávám, možná mi kalí zrak fakt, že já mám obdobné bordely, které oficiálně škatulkujeme spíše jakožto avantgardní black metal, případně post-black metal, prostě v oblibě.

Pojďme se už ovšem věnovat konečně konkrétně “Dodecahedron” tak, jak ho uvidí člověk nezatížený dlouhými hodinami poslechu desek jako “The Mystical Beast of Rebellion”, “The Work Which Transforms God”, “MoRT”, “Si Monumentum Requires, Circumspice”, “Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum”, “Paracletus” (znalci si jistě ke každému albu příslušné autory hravě dosadí, laici budou alespoň mít další důvod zabřednout více do vod opravdu nevšední muziky) a dalších. Předně – co očekávat? Zjednodušeně řečeno, hudební extrém, útok (doslova) na posluchačovy smysly. Na první poslech zdánlivě absolutně nesourodou a disharmonickou změť zvuků a hluků bez hlavy a paty, naházenou přes sebe bez ladu skladu. Ale co druhý poslech? A třetí, čtvrtý? Desátý? Brzy pochopíte (dobře, úplně brzy možná ne, ale lépe to zní), že chaos v podání Dodecahedron je chaos řízený a promyšlený. A jak se do něj člověk ponoří, “Dodecahedron” vám odhalí také mnoho nevšedních melodií (pokud bych na začátku tohoto odstavce neslíbil, že to neudělám, klidně bych si je dovolil nazvat až blutausnordovskými), bezpočet působivých momentů a dalších věcí, které třeba já osobně v hudbě vyhledávám a cením si jich. V tomto ohledu se kvality Dodecahedron upřít nedají.

O samotných skladbách však pouze jen zkratkovitě, neboť u takovéhoto typu desek se to ani moc nehodí rozebírat jednotlivé kompozice nějak podrobně. Úvodní “Allfather” funguje podobně, jako fungovala třeba “Epitome I” na loňském “777 – Sect(s)” od Blut aus Nord – hned ze začátku spustí totální chaos s maniakálním vokálem, při němž okamžitě odpadnou slabé povahy, album vypnou a půjdou si pustit něco posluchačsky lehčího a přijatelnějšího. Pozorný posluchač už si však hned tady všimne možná až překvapivě melodické kytarové linky, která je zahrabána pod tím marastem. Pak přijde menší zvolnění (ne však klid, nálada je stále až nepříjemně plíživá) a opět bordel. Toť začátek. Následující “I, Chronocator” a “Vanitas” bych si s dovolením dovolil ve výčtu přeskočit, ačkoliv se jedná bezesporu o výtečné kusy s mnohými dech beroucími pasážemi (zvláště ve druhé jmenované, která je nejdelší tryznou na “Dodecahedron” – téměř jedenáctiminutový běs), a zastavil bych se až u čtvrté “Descending Jacob’s Ladder”, jež se z nahrávky vymyká tím, že se jedná o mrazivé intermezzo, které se zarývá pod kůži. Paradoxně právě tento vlastně “nebordelový” song může ony slabší povahy, které to dotáhly až sem, zdeptat ještě více než předchozí chaos. Znalce také jistě potěší odkaz na snímek “Jacob’s Ladder” (“Jakubův žebřík”) z roku 1990, který je podobně psychotickou záležitostí. Vrcholem celého “Dodecahedron” je ovšem závěrečná trilogie “View from Hverfell”, u níž už posluchače nezřídka přepadává mrazení v zádech, což myslím jako synonymum něčeho opravdu působivého. Třeba druhá půle “View from Hverfell II: Inside Omnipotent Chaos”, přestože závání Blut aus Nord možná až nezdravě, je posluchačskou extází.

Ve skutečnosti je “Dodecahedron” opravdu skvělým materiálem, jemuž bych dal minimálně 8,5 bodů, možná dokonce i celých 9, což už bych si ale musel hodně dobře promyslet a dát desce minimálně dalších deset poslechů. Díky oné lapálii s jistými Blut aus Nord a Deathspell Omega však chtě nechtě musím snížit na “pouhých” 8. Ale považte sami, co to asi bude za nahrávku, když díky nehudebním okolnostem musím snížit na 8 bodů a ještě to nazvat málem. Na závěr zopakuji to, co říkám v každé recenzi na jakékoliv podobné album – není to záležitost pro každého, ale kdo podobný typ muziky můžete, berte “Dodecahedron” všema deseti!


Blut aus Nord – 777 – The Desanctification

Blut aus Nord - 777 - The Desanctification
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome VII
02. Epitome VIII
03. Epitome IX
04. Epitome X
05. Epitome XI
06. Epitome XII
07. Epitome XIII

Hodnocení:
H. – 10/10
Ellrohir – bez hodnocení

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ono to není zas tak dávno, co tu proběhla recenze na počin s prapodivným názvem “777 – Sect(s)” od francouzských mistrů avantgardního black metalu Blut aus Nord. Dokonce to bylo tak nedávno, že vůbec nepochybuji o tom, že byste nebyli schopni si článek vybavit – vždyť je to jenom pouhopouhý půlrok. Hned ze dvou důvodů – jednak protože spoléhám na vaši nesklerotickou paměť, druhak protože už byla ona recenze pojata v trochu obšírnějším duchu – si protentokrát odpustím sáhodlouhé traktáty o celkovém hudebním a uměleckém (ano, opravdu uměleckém – to možná především!) přínosu Blut aus Nord, neboť přece není nutné suplovat jinými slovy to, co jsem tu plodil někdy v půli dubna (zalovte v archivu, chcete-li). Avšak i přesto jsou Blut aus Nord záležitostí tak neotřelou, že rozhodně stojí za to psát o nich znovu v tak krátkém čase – tím spíš, že je k tomu důvod…

Pokud si vzpomínáte, “777 – Sect(s)” bylo první částí plánované trilogie s názvem “777”. Nyní, i když s trochu menším zpožděním přibližně dvou měsíců oproti původnímu plánu, přichází druhá část “777 – The Desanctification” – a právě ona je tím důvodem, proč téma gramaticky nesprávně napsané “Krve ze severu” opětovně otevřít. Možná vás na jazyku (a možná i někde jinde, to už ovšem s prominutím nehodlám zjišťovat) pálí jedna otázečka – proč psát o jedné skupině dvě dlouhé recenze v tak krátkém časovém údobí? Vždyť to musí býti nemlich to samé, ne? Je vidět, holomkové, že to ještě neznáte Blut aus Nord. Pojďme (jednou a výjimečně) parafrázovat to, co bylo již napsáno v dubnu v jednom dlouhém odstavci – jedna z mnoha výjimečností muziky Blut aus Nord tkví právě v tom, že nikdy (!) není stejná, ačkoliv si stále udržuje svůj rukopis – a to i přestože tito Francouzi své desky sází jak na běžícím pásu, což je o to více udivující. A co víc, nejedná se pouze o záležitost rozmanitou, ale v rámci jednotlivých desek i nadmíru kvalitní.

A teď mi řekněte jednu věc – překvapím někoho z vás tím, že po této úvodní anabázi prohlásím, že ani “777 – The Desanctification” nechybí nic z toho, proč je tato kapela v některých kruzích téměř doslova uctívána? Věřím, že nepřekvapím, když jsem si na toto prohlášení po dva odstavce intenzivně připravoval půdu. A když už je půda připravena, můžeme se jít podívat na “777 – The Desanctification” o něco málo podrobněji – ale zase ne moc, abych vám nekazil překvapení z případného poslechu.

Asi hned na první ochutnání je nepřeslechnutelná jedna věc. Ano, všechny nahrávky Blut aus Nord jsou značně rozdílné, tahle kapela rozhodně nemá potřebu opakovat sama sebe (vcelku paradoxní je, že já to v recenzi na ni udělal, ačkoliv jsem zprvu předeslal, že se tak nestane), ale přece je mezi jejich deskami slyšet znatelná kontinuita. “777 – Sect(s)” svou disharmoničností a také schopností tříštit veškeré hudební motivy v jednu obrovskou černou díru některá starší díla připomenout mohla (zejména alba po roce 2000 – jmenovat to nemá cenu, znalci vědí a nezasvěceným to stejně nic neřekne). Ale “777 – The Desanctification”? Ať poslouchám jak poslouchám, je to v hudebním vývoji krok do netušeného neznáma – nepodobný čemukoliv, co skupina v minulosti nahrála. Jestli ale očekáváte, že Blut aus Nord tu svou avantgardně black metalovou káru dotlačili do ještě většího extrému, mýlíte se (ono je otázka, jestli je to vůbec možné – těžko si lze představit, že by mohl být stvořen ještě nemocnější opus než chaoticky misantropická změť hnusu v podobě nepřekonatelného “MoRT”), ono je to totiž právě naopak – “777 – The Desanctification” je nejspíše tím nejmelodičtějším a nejpřístupnějším počinem v historii Blut aus Nord.

Je však bezpodmínečně nutné pochopit, v jakém rámci hudební škály se pohybujeme, tudíž když řeknu “nejpřístupnější”, myslím tím “nejpřístupnější na poměry Blut aus Nord“, což stále bude pro většinu lidí nejspíš představovat nestravitelný bordel, přesto se o nejpřístupnější počin skupiny opravdu jedná – dokonce melodičtější než oba díly “Memoria Vetusta”, což jsou asi jediné desky, na něž si člověk může díky některým kytarovým melodiím vzpomenout (“Epitome X”), ale to už je jen recenzentská berlička, aby nebyl čtenář úplně ztracen. Sem tam se objeví i náznaky typické arytmičnosti (“Epitome VIII”), to už je však spíše záležitost pocitová, kterou člověk jen tuší, nikoliv přímo slyšitelná. A přesto všechno album stále nese znaky charakteristického rukopisu Vindsvala & spol.

A co ona třetí “podmínka” výjimečnosti Blut aus Nord, co kvalita? Ano, i zde “777 – The Desanctification” boduje na celé čáře. I když trochu jiným způsobem než v minulosti, i když trochu jinými prostředky, pořád se jedná o hudební výlet mimo tuto dimenzi, o sugestivní, uhrančivou a dechberoucí cestu napříč šíleným světem Blut aus Nord. Sahat po jménech konkrétních kompozic netřeba (však se stačí jen podívat na tracklist a bude vám jasné, že tady se na jednotlivé songy nehraje). Upřímně nechápu, co se na tom kolegovi pode mnou nelíbí, protože z mého pohledu je to přímo prototyp dokonalé muziky – nápadité, neotřelé, originální, nejednoduché, splňující ty nejvyšší nároky po všech stránkách. Pranic nepřeháním, když řeknu, že je to jedna z nejlepších věcí, která letos vyšla (osobně bych ji zařadil bez nároku na přesnost na třetí místo – dokonce o chlup výše než “777 – Sect(s)”), a nemám zábrany sáhnout už po čtvrté desítce za tento rok (nesnažte se počítat – ta čtvrtá teprve přijde (smích)).

Na příští rok očekávejme poslední část trilogie, “777 – Cosmosophy”. Budeme-li se spoléhati na analogie, pak stejně jako “Epitome II” a “Epitome VI” ze “777 – Sect(s)” svou melodičností předznamenávaly směr “777 – The Desansctification”, lze ze závěru “Epitome XIII” vyvozovat těžce industriální odlidštěnost finále celého cyklu.

Blut aus Nord


Další názory:

Blut aus Nord coby představitelé neortodoxní francouzské blackové scény se mi doteď vždy líbili. Ovšem svým posledním počinem se tedy do mého vkusu netrefili ani omylem. Napoprvé jsem “777 – The Desanctification” dokonce ani nedoposlouchal do konce. Album mi splývá v podstatě jednolitý amorfní celek, který bych snad počastoval přídomkem “industriální” bez ambice na terminologickou přesnost. To by samo o sobě nemusel být problém, ovšem z nějakého důvodu právě tohle provedení shledávám veskrze nezajímavým. Ano, jde o plnohodnotné pokračování jarního “prvního dílu” s podtitulem “Sect(s)”. Ale už to se mi nelíbí, kdybyste se mě na to zeptali. Ta tam je atmosféričnost z desek starších, tohle je něco zcela jiného a mně to nesedí. Sem tam jsem se sice přistihl, že si i chvílemi pobrukuji do rytmu, ale nějaká trvanlivost nulová. Číselné hodnocení nedávám, protože by muselo být s ohledem na předchozí udělené známky dost nízké a to mi vůči dílu nepřijde zcela spravedlivé. Mně se tohle zkrátka a jednoduše subjektivně nelíbí. Věřím ovšem, že poměrně nadšené obecenstvo si to našlo a najde.
Ellrohir


Krallice – Diotima

Krallice - Diotima
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 26.4.2011
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. –
02. Inhume
03. The Clearing
04. Diotima
05. Litany of Regrets
06. Telluric Rings
07. Dust and Light

Hodnocení:
H. – 8/10
Earthworm – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Krallice je uskupení stále doposud skryté širší metalové veřejnosti, avšak zasvěcení jeho tvorbu vynášejí takřka do nebes jako něco neskutečně originálního, chytrého a netradičního, což je možná trochu až s podivem vzhledem k tomu, že Krallice pocházejí ze Spojených států amerických (konkrétně z New Yorku), kde je, ruku na srdce, většina metalových kapel spíše povrchních, než aby jejich hudba v sobě skrývala nějakou hlubší myšlenku či sdělení.

Já osobně jsem tento skrytý avantgardně-black metalový skvost zámořské scény poprvé objevil a ochutnal s druhou deskou “Dimensional Bleedthrough” z roku 2009 a už tehdy mě to velice zaujalo. Ihned následovalo dosehnání starší tvorby (což nebylo zas tak těžké, neboť předtím vyšlo pouze album “Krallice” v roce 2008) a jeho podrobný náslech. Na novinku “Diotima”, třetí dlouhohrající nahrávku Krallice, jsem tedy důkladně připraven.

Ve zkratce by se dalo říct, že “Diotima” naprosto logicky a plynule navazuje na své dva předchůdce, což v překladu znamená, že pokud obě alba od Krallice znáte a líbila se vám, bude se vám líbit “Diotima” stejně tak a recenze tím pro vás ve své podstatě může skončit. Někdo by mohl namítnout, že od “Dimensional Bleedthrough” je posun na novince vlastně minimální, jenže na druhou stranu hrají Krallice něco tak svojského, že ono by do jisté míry bylo i škoda, kdyby kapela svou muzika posunula do diametrálně odlišných sfér. Nechci však, aby předchozí věta vyzněla nějak nepatřičně. “Diotima” totiž přece jenom není prachobyčejná kopírka svých starších bratříčků – jen, jak už jsem řekl, přirozeně pokračuje v jejich hudebním vyjádření. Jako když malíř namaluje obraz krajiny a po jeho dokončení se jej pokusí namalovat znovu jen s lehce odlišnými odstíny barev a trochu jinými liniemi tvarů.

A v čemže jsou ti Krallice vlastně originální? Co je na nich tak avantgardního? To jsou mi panečku otázky… odpověď na ně nebude zrovna jasná. Ono je to totiž docela těžké rozhodnout, když jsou Krallice obecně zařazování do škatulky avantgardního black metalu, ale já osobně si ani nejsem jistý, jestli to, co skupina produkuje, jsou vážně black metalové postupy. Ale dejme tomu. Dle mého skromného názoru je na muzice Krallice, desku “Diotima” nevyjímaje, netradiční především melodika skladeb. Když se totiž do toho trochu zaposloucháte, zjistíte, že kytarová práce je ve skutečnosti takřka oproštěna od jakýchkoliv riffů (ano, bavíme se tu pořád o metalu) a celou kostru všech písní tvoří kromě rytmiky jenom a pouze melodie. Přesto se Krallice daří znít jaksi “nemelodicky”, rozhodně bych to i přes velké množství melodií v životě za melodickou hudbu neoznačil. Všechny ty melodie navíc plynou v dlouhých instrumentálních pasážích dlouhých skladeb, v nichž je vokál využíván spíše poskrovnu. Ve výsledku to ale celé zní velice svojsky.

Na druhou stranu však možná právě díky tomu bude “Diotima” pro velkou spoustu lidí nestravitelnou věcí. Ale to je daň za originalitu, že se tím hudba Krallice stává záležitostí pro hrstku hudebních požitkářů a fajnšmekrů, kteří to rádi složité. “Diotima” – a vlastně i celá předcházející tvorba kapely – je totiž velice komplexní muzikou. Krallice na sebe skládají a vrství obrovské množství různých hudebních škál, ploch a nápadů. Až člověk přemýšlí, má-li to vrstvení vůbec nějaký konec. Nejedna skladba totiž díky své délce (zvláště když těch kupříkladu dvanáct minut zní spíše jako půl hodina – v dobrém slova smyslu) a své struktuře zní až nekonečně. Před poslechem se musí člověk, který neměl doposud s Krallice co dočinění, obrnit trpělivostí. Odhodíte-li úšklebek z prapodivného názvu intra “-“ a překonáte-li počáteční šok z toho, jak strašně moc ujetě to zní, začne se vám “Diotima” odměňovat opravdu nádhernými kompozicemi. Zvláště trojice “Diotima”, “Litany of Regrets” a “Telluric Rings” jsou vážně skvostné – zejména ta druhá jmenovaná je fakt síla.

Pokud netrpíte utkvělou představou, že správný song musí mít maximálně pět minut a chytlavý refrén (a pokud ano, tak vás upřímně lituji :)) a chcete vyzkoušet něco trochu… něco trochu hodně jiného, pak zrovna tito zámořští intelektuálové by vám mohli uhranout. Moc dobrá věc to je.

Krallice


Další názory:

Pro mě je album bohužel zklamáním. Když jsem si poslechl pár skladeb z jejich starších počinů, na “Diotima” jsem se těšil, ale naneštěstí jsem dostal něco jiného, než jsem čekal. I přes mé zklamání to ale určitě není špatná deska. Velkým problémem Krallice jsou zbytečně dlouhé kompozice, které mají být epické. Některé kapely si můžou dovolit skladby se stopáží přes deset minut, některé dokonce i přes dvacet, to je ale proto, že mají dostatek nápadů, jež u Krallice nenacházím. Nebál bych se zkrátit skladby na albu o polovinu, pak by kapela dokázala udržet posluchačovu pozornost a dosáhnout té epičnosti. Udržení pozornosti je velký problém hlavně v první části alba, tam mi to přijde jako nekonečná sypačka, téměř bez jakýchkoliv změn. Kvalita se naštěstí pro kapelu průběžně zvedá a posluchač se postupně probouzí z mikrospánku a při skladbě “Litany of Regrets” už si hudbu naplno užívá. Jelikož je kvalita vzestupná, největší bestie je právě poslední skladba “Dust and Light”, plná nápadů, se kterými jejích 10 minut rychle uteče. Přesně takhle jsem si původně představoval celé album, je to škoda. Naštěstí po skončení poslechu zůstává dobrý pocit z kvalitních skladeb v druhé polovině.
Earthworm


Blut aus Nord – 777 – Sect(s)

Blut aus Nord - 777 - Sect(s)
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.4.2011
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome I
02. Epitome II
03. Epitome III
04. Epitome IV
05. Epitome V
06. Epitome VI

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Francouzští Blut aus Nord jsou prostě a jednoduše geniální skupina. V plném rozsahu významu toho slova. Vše, na co sáhnou, se pod jejich rukama mění doslova v hudební klenoty; vždy, když člověk doposlouchá jakoukoliv jejich desku, zůstane zírat s pocitem, že slyšel něco kdekoliv jinde neviděného, neslyšeného. Ačkoliv je tomu mnohdy těžké věřit, jsou prostě skupiny, které tohle dokážou – není jich moc, ale jsou. A Blut aus Nord mezi tuto hrstku bezesporu patří. Tentokrát tomu není tak, že by jeden recenzent nadneseně glorifikoval svou oblíbenou muziku, v tomto případě vůbec ne; Blut aus Nord jsou živoucím důkazem, popírajícím zavedená pravidla o tom, že každý někdy vydá slabší nahrávku. Jak vidno, každý ne. Netvrdím, že každý člověk musí hudbu těchto svojských Francouzů chápat či ji mít rád, ale o její genialitě pochybovat nelze.

Na celé té auře okolo Blut aus Nord jsou velice fascinující hned tři věci. Zaprvé: jak dlouho takto působí. Vždyť už jejich debut “Ultima Thulée” z roku 1995 nabídl materiál tak úžasný, až se tají dech; který ani po více jak patnácti letech od svého vydání neztratil pranic ze svého kouzla a stále dokáže přivádět ušní ústrojí posluchačů do extáze. Zadruhé: v jaké kadenci své nahrávky dokáží tvořit. Prakticky rok co rok vzejde z jejich tábora nový počin a prakticky každý z nich nechává jakoukoliv konkurenci daleko za sebou. Zatřetí: rozsah toho, co všechno dokážou Blut aus Nord ve své tvorbě obsáhnout. Ano, vše, co kdy vydali, by šlo s větším či menším přihmouřením oka zasunout do šuplete se štítkem black metal, ale v žádném případě se nedá říct, že by kdy vydali dvě stejné věci. Pohybují se od primitivního (formou, nikoliv obsahem!), dřevního a animálního black metalu (kupříkladu “What Once Was… Liber I” z loňského roku) přes ambientem cáknutý black metal (“Ultima Thuleé”) nebo epické monumenty s progresivními momenty (“Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars”) až po nihilistické industriální šílenství (“MoRT”). Plus spousta dalších alb mezi tím… nebo zase úplně jinde. Ale to je jedna z nejvíce vzrušujících věcí na muzice Blut aus Nord – člověk od nich nikdy nedostane “to svoje”, nějaký standard, právě naopak – nikdy neví, co očekávat, jak bude další deska znít. Jediná jistota je, že to bude stát za to…

Rok 2011 je pro Blut aus Nord ve znamení tří sedmiček, vzájemně propojené trilogie, jež měla podle slov svých tvůrců nabídnout něco neskutečného. Nyní, dva roky po první zmínce o projektu, je tu první ze tří dílků skládanky: “777 – Sect(s)”. Než se pustím do velice hrubého nástinu toho, co deska obsahuje (takto abstraktní muziku lze přece jenom jen těžko zachytit slovy), můžu říct jen jednu věc, která by ve své podstatě už sama o sobě mohla stačit – můj první dojem z alba. Když jsem “777 – Sect(s)” doposlouchal, zůstal jsem sedět bez hnutí doslova v němém úžasu a s pocitem, že jsem právě slyšel něco naprosto výjimečného. A ani po více jak třiceti posleších mě tento pocit stále neopustil. Je až směšné, jak si člověk vždycky říká, že tentokrát už jej Blut aus Nord nedostanou, ale vždycky to pak musí vzít zpátky…

Jak jsem již naznačil výše, “777 – Sect(s)” je dílo neuvěřitelně abstraktní, těžko popsatelné… vlastně úplně nepopsatelné. Nejde říct, že tady a tady je dobrý riff, támhle pěkně duní basovka, zde je výborné sólo a tenhle je song je kompletní hitovka. “777 – Sect(s)” je nutné vnímat jako desku, jako jednolitý hudební monolit, v němž má každý jednotlivý tón své výsadní postavení a svůj význam, ale jeden bez druhého nefunguje. Někdo by mohl namítnout, že to není klad, nýbrž zápor, že je to neschopnost napsat píseň, která by fungovala sama o sobě. Není tomu tak. Právě naopak, tohle je dar… dar neschopnosti psát tak triviální věci, které by celý svůj obsah dokázaly sdělit během tří, čtyř minut. Budu sice zmiňovat některé jednotlivé skladby, ale i tak je bezpodmínečně nutné vnímat “777 – Sect(s)” jako ucelenou desku.

Ale zpátky k oné abstraktnosti, již jsme v předchozím odstavci tak rychle opustili. “777 – Sect(s)” obsahuje obrovské množství neuvěřitelně působivých pasáží a podmanivých momentů a každá z nich má na posluchače drtivý dopad, ale že by se někomu, kdo to jaktěživ neslyšel, dalo popsat, jak ony hypnotické hudební plochy a melodie z jiného vesmíru působí? Popsat onu nevyslovitelnou hloubku, která doslova prýští z každého tónu? To není při vší úctě možné. Nejspíše se budu muset uchýlit k tomu nejobehranějšímu recenzentskému klišé, ale tohle je prostě záležitost, jíž musíte slyšet a zažít na vlastní kůži, jinak v životě nemáte šanci pochopit, o čem se tu mluví.

Jsou kapely, které hrají jen pro zábavu, svojí i poslouchačů. Pak jsou kapely, které vás sem tam nějakou písničkou popostrčí k nějakému zamyšlení. A pak jsou kapely, u nichž není žádný kompromis; k poslechu jejich hudby musíte napnout všechny své mozkové buňky a vnímat, co k vám promlouvá. A přesně takoví jsou Blut aus Nord. Investice do této desky je obrovská – ne jen finanční u případné koupě, ale zejména časová. Nejde ani tak o množství poslechů, spíše jako o to, že se musíte zamknout, vypnout telefon, zatemnit, zavřít oči a doopravdy vnímat. Pokud na tuto hru přistoupíte, otevřou před vámi Blut aus Nord celé nové světy. Možná ne vždy světy vyloženě příjemné… to vlastně ve své podstatě nikdy… za to ale vždy naprosto fascinující a poutavé. A právě svět “777 – Sect(s)” patří mezi to nejpůsobivější, co kdy Blut aus Nord stvořili. Neříkám nejlepší – to je věcí názoru a osobních preferencí, zvláště v případě tak rozmanité skupiny jako Blut aus Nord – ale zcela jistě jeden z nejúchvatnějších.

Blut aus Nord

Každému novému světu předchází chaos, absolutní a nekontrolovatelná změť zvuků, obrazů, barev a chutí. Takový je začátek “Epitome I” – nervy drásající disharmonická hudební agonie. Pokud si někdo pustí “777 – Sect(s)” s úšklebkem na rtech, tohle mu jej zmrazí, slabší povahy ihned odpadnou. V době, když už nátlak začíná být takřka nesnesitelný, přijde zničehonic zklidnění a skladba spadne do bahenního tempa s “opilými” melodiemi. Blut aus Nord kolébají a hypnotizují a v nestřeženém okamžiku opět spustí kakofónní šílenství, které člověku sedře kůži z těla, aby nakonec spadla do husí kůži nahánějícího ambientního závěru. Už v této chvíli se vám bude honit hlavou spousta myšlenek, z nichž speciálně jedna se bude drát na povrch více než ostatní – příštích čtyřicet minut nebude nijak lehkých, budou však velice intenzivní…

Osobně jsem už “777 – Sect(s)” slyšet tolikrát, že se na něj dokážu dívat s určitým odstupem a chladnou hlavou, prvotní šok mám již dávno za sebou. Garantuji vám ale jednu věc – stále je to dílo až děsivě působivé. Stále mrazí v zádech při disharmonických tancích Blut aus Nord se samotným chaosem, éterické momenty stále působí jako ta nejsilnější droga. A co je na tom všem nejlepší, ten pocit snad nikdy nevyprchá. Když si po dlouhých letech pustím “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, ta sóla jsou pořád neuvěřitelná extáze; když si pustím “MoRT”, pořád to pocuchá nervy, jako když jsem u té bezcitné misantropie probděl dlouhé noci. To však nejsou jen tato dvě, tak se to má s každým albem Blut aus Nord a nemám sebemenších pochyb, že tomu tak bude i s “777 – Sect(s)”. Poslouchám to neustále, bez přestání, každý den, ale pokaždé, když slyším skladby jako “Epitome II” nebo “Epitome VI”, je mi jasné, že se z reproduktorů doslova valí proudy čiré a ničím neředěné hudební geniality. Neručím vám za to, že to celé zvládnete pochopit, ani za to, že se vám to bude líbit, ale s jistotou vám mohu říct, že budete u vytržení… Nejlepší nahrávka roku? Prozatím jednoznačně ano, protože jsem ještě letos neslyšel nic, co by mohlo “777 – Sect(s)” byť jen z dálky konkurovat!

Blut aus Nord - 777 - Sect(s)

Už od začátku mi bylo jasné, že hodnocení v případě “777 – Sect(s)” půjde velice vysoko. Netrvalo dlouho a můj dojem se ustálil na hodnotě 9,5. Když jsem však o mnoho dní později dopisoval recenzi ve tři ráno (nejlepší čas pro psaní!) a poslouchal přitom tento opus, došlo mi, že v podstatě není nic, za co by se dal onen symbolický půl bod strhnout; že je to čistá a nefalšovaná desítka se vším všudy.


Další názory:

Opět se dostáváme k hodnocení nějaké té lepší desky. Blut aus Nord se svým “777 – Sect(s)” vytvořili skvělý poslech, který musí zaujmout. Z šestisongového tracklistu u mě vedou “Epitome II” a “Epitome VI”, songy, kde se sice vůbec nezpívá a tempo není tak rychlé jako u ostatních, je to ale neskutečná bomba. Kdyby takhle bylo všech šest songů, hodnocení bude jasná desítka. Zbytek je ale takovým tím blackem, do kterého jsem ještě nevyrostl a zatím jej nemohu plně ohodnotit jako kolega. Tak “pouze” tedy na osmičku, jsem si ale jist, že hodnocení půjde s časem úměrně nahoru.
Seda