Archiv štítku: avantgarde black metal

Plague Organ – Orphan

Plague Organ - Orphan

Země: Nizozemsko
Žánr: avantgarde black metal / drone
Datum vydání: 28.8.2020
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Orphan

Hrací doba: 39:13

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Plague Organ je nová nizozemská formace, která letos v srpnu vydala na značce Sentient Ruin Laboratories svou první řadovou desku a zároveň první nahrávku vůbec s názvem „Orphan“. Nebudu chodit kolem horké a zároveň nebudu ani přehánět, když řeknu, že tuhle desku byste si rozhodně měli prohnat ušima, pokud nejste lamy a nebojíte se monotónního psychedelického metalu.

Plague Organ dle dostupných informací tvoří dva muzikanti. Jedním z nich je René Aquarius, poměrně známý uličník, jenž mlátí do škopků v docela pestré škále kapel. Za zmínku určitě stojí Celestial Bodies, jejichž debut „Spit Forth from Chaos“ (2017) je velmi dobrý chaotický blackmetalový bordel, jímž byste si taky měli potrápit uši, jestli jej ještě neznáte. Poměrně zajímaví jsou rovněž Cryptae (letošní první řadovka „Nightmare Traversal“ vyšla rovněž pod křídly Sentient Ruin Laboratories) a o dost méně už zajímaví jsou DungeönHammer, ale jejich debut „Infernal Moon“ (2018) jste taky mohli zachytit, takže za zmínku to asi stojí.

V neposlední řadě se pak René podílí i na formaci Imperial Cult, kde se potkává se členy Turia a Nusquama. Album „Spasm of Light“ (2019) mi přišlo výborné a z dramaturgického hlediska se vlastně dost podobá Plague Organ respektive debutu „Orphan“. Obě desky totiž nabízejí jednu dlouhou, monotónně laděnou skladbu. Z hudebního hlediska se nicméně jedná o docela jinou záležitost.

„Orphan“ určitě patří k těm albům, jejichž slovní popis na papíře nevyzní zásadně lákavě a reálnému vyznění hudby neudělá zrovna čest, ale zkusme to: Deska hned po pár vteřinách nasadí intenzivní rytmický motiv. Doufejte, že se vám tento bude líbit, protože Plague Organ vám jej budou mlátit o hlavu po celý zbytek písně. Která trvá 39 minut. Slovy: třicet devět minut. Žádná změna, překvapivý zlom, zastavení nebo posun. Plague Organ si tu monotónnost vzali k srdci doslovně a ortodoxně.

Jak už tomu u podobně laděných záležitostí bývá, další vrstva věcí se děje nad tímhle základem. Do hry vstupují strhující táhlé zvuky (nechce se mi říkat melodie, protože to by mohlo vyznít, jako že jde o něco výrazného, co nad celkem ční, ale tak to není), atmosférické vzdechy, hluboký murmur, případně další malé detaily. A vlastně o moc víc tam toho není.

Přesně tohle jsem měl na mysli, když jsem říkal, že ze slovního popisu „Orphan“ nevyzní jako nějaká extra lákavá záležitost. Chápu, že takhle formulováno to skutečně vypadá jako zoufale málo obsahu na skoro 40 minut hrací doby. Přesto se tu celou dobu bavíme o mimořádně poutavé nahrávce.

Plague Organ

Plague Organ totiž patří ke skupinám, které dokážou z minima vytřískat maximum. Muzika hned zkraje chytne pod krkem a nedá vydechnout až do konce, nálada je uchvacující. Formálně se tam toho děje sice málo, ale každý detail hraje svou roli a zvládá posluchače udržet v pozoru další minuty. „Orphan“ nepochybně patří k těm deskám, do nichž se člověk může, ne-li dokonce musí ponořit a vymáchat si v nich držku, ale stojí to kurva za to.

Jistě, produkce Plague Organ je vyhrazena úzkému publiku. Určitě byste měli mít zalíbení v podobně laděných monotónních záležitostech a v ideálním případě byste zároveň měli mít i cit pro netradičně znějící věci, protože „Orphan“ určitě není nějaký obyčejný jednotvárný black metal. Zvuk je avantgardní a nelze přeslechnout ani dronové vlivy, ani výrazný nádech psychedelie.

Já osobně mám podobné věci strašně rád a zrovna „Orphan“ mi přijde jako jedna z těch lepších, ne-li nejlepších nahrávek, jež jsem v daném ranku za poslední roky slyšel. Za mě černý kůň letošní sezóny. Tohle prostě maká naprosto bezchybně a dojmy míří hodně vysoko.


Gruzja / Neon Scaffold – Konflikt

Gruzja / Neon Scaffold - Konflikt

Země: Polsko / Rusko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 19.10.2020
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
I. Gruzja
01. Geograf
02. Gruz 2020
03. Tragedia w kraju magnolii
04. Spacer na wschód

II. Neon Scaffold
05. Obsession: 13.7412089, 100.55344105
06. Либидо – C9H13N
03. ЧСС
04. Неоновый Эшафот

Hrací doba: 34:46

Odkazy Gruzja:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy Neon Scaffold:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Polští magoři Gruzja se s tím moc nesrali a do povědomí příznivců polského black metalu vletěli po hlavě. Loni vydali nejen debut „I iść dalej“, ale rovnou i druhé album „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. Obě nahrávky byly dobré, ale hlavně ta druhá už byla fest výborná a Gruzja si rázem začali užívat zaslouženou pozornost ještě podporovanou úchylnou sebeprezentací a komunikací s posluchači. Což samozřejmě myslím jako klad. Borci na svém fejsíčku jedou fakt brutální hlody a sypou tam jedno legendární meme za druhým, takže jestli se chcete pobavit a zvládnete alespoň zhruba pochopit psanou polštinu, určitě si dejte půlhodinky brouzdání jejich galerií.

Důležité nicméně je, že Gruzja nestrádají ani co do hudebních nápadů. Ale to vlastně začalo dávat velký smysl, jakmile se provalilo, kdo přesně za kapelou stojí. V sestavě najdeme frajery působící ve skupinách jako Furia, Massemord, Thaw, Mentor, Arrm, Odraza, Totenmesse, Biesy, Licho nebo Koniec pola, tedy všechno chásky, s nimiž jsme se na našem webíčku už v recenzích potkali a prakticky ve všech případech to vyústilo v pozitivní kritiku. Kdyby tedy muzika Gruzja stála za piču, šlo by o velké překvapení s ohledem na to, že tu hraje Stawrogin, PR nebo Artur Rumiński, že jo…

Zatímco loni Grujza nasypali dvě řadovky, v letošním roce se připomínají prostřednictvím krátkých počinů. Na jaře pustili do světa sedmipalcové ípko „Pierwszy koncert w mieście“ s koncertním záznamem dvou songů z „I iść dalej“. Tady jsem se na poslech s klidem vysral, to říkám na rovinu. Podzim nicméně nabízí zajímavější nahrávku, a sice splitko „Konflikt“, jehož druhou stranu okupují Neon Scaffold.

Tím se konečně dostáváme k druhé formaci dnešní recenze, která sice na „Konflikt“ debutuje, ale s ohledem na sestavu si i ona zaslouží pozornost. Její jádro totiž tvoří muzikanti skrytí pod přezdívkami SH a M.N.I., což teda na první pohled neříká vůbec nic. Oba nicméně dále působí v Cage of Creation, z jejichž posledního alba „Into Nowhere II“ seru maggi v kostkách (nadšenou recenzi čekejte brzy), a Затемно, jejichž loňský debut „В петле“ jsem vyhlásil za třetí nejlepší desku roku. Oba pak doplňuje ještě zpěvák Z. a hlavně taky baskytarista PatyrLicho a Koniec pola. Na napojení se členy Grujza snad ani nemusím explicitně upozorňovat.

Právě s Neon Scaffold začneme, ačkoliv jim na „Konflikt“ přísluší B strana. Formace se svým pojetím black metalu s Gruzja dost ladí, protože i oni se na žánr snaží nahlížet neortodoxním způsobem a nebojí se netradičních řešení. Díky uvedeným dalším působištím jednotlivých členů se dá navíc docela předpokládat, že v tomhle snažení Neon Scaffold neselžou.

Tento předpoklad lze po poslechu považovat za splněný. Neon Scaffold určitě napříč čtveřicí prezentovaných skladeb nabízejí pár výstavních momentů a každá stopa má svoje kouzlo. Třeba závěr „Obsession: 13.7412089, 100.55344105“ se blýskne úchylným „o ou“. „Либидо – C9H13N“ se zpočátku tváří usedleji, ale po jedné třetině začne kapela páchat větší neplechu a pomalu směřuje k divnějšímu pojetí za pomoci několika bravurně vymyšlených motivů. „ЧСС“ a „Неоновый эшафот“ pak na tu experimentálnější stránku kladou ještě větší důraz a třeba poslední jmenovaná v některých pasážích nápadně připomene i zmiňované Cage of Creation, zároveň se ale nezapomíná ani na ten metal, což je fajn.

Celkově vzato bych řekl, že strana Neon Scaffold mi nelezla do ucha tak hladce jako strana Gruzja, ale nakonec je asi o kousek divnější a otevřenější. Neon Scaffold každopádně zanechali super dojem a jejich budoucím počinům určitě nějaký poslech nechám.

U Gruzja toho zase tolik k řešení není, poněvadž Poláci stvrzují svoji formu, přestože vrcholem prozatím zůstává druhá deska. Sice jsem řekl, že Neon Scaffold jsou na splitku ti, kdo experimentuje o něco víc, ale všechno platí relativně, takže si rozhodně nepředstavuje, že Gruzja se tu rozhodli hrát nějaký obyčejný black metal.

Potvrzuje to i první „Geograf“, která se z velké části metalového výraziva drží docela pevně a vlastně je v porovnání s některými úchylnostmi z „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ budována až překvapivě pokorně. Nějaké ty klávesové doteky a další detaily si však Gruzja samozřejmě neodpustí. Oproti tomu „Gruz 2020“ jede na uvolněné vlně a dopředu ji táhne pohodový beat a zvuk synťáku. Jako kdyby se polští trollové rozhodli udělat parodii na popík, zároveň ale pořád měli potřebu udělat dobrý song. „Tragedia w kraju magnolii“ míchá asi nejagresivnější momenty celého splitu s elektronickými vsuvkami, zatímco „Spacer na wschód“ z velké části staví na striktní, místy skoro až psychedelické rytmice.

Řekl bych, že strana Gruzja je taková přímočařejší a zprvu zní lépe, ale postupně času se můj dojem překlopil a nakonec musím vítězství přiklepnout Neon Scaffold, kteří se na poprvé předvedli ve výborném světle. Gruzja si samozřejmě také neuřízli ostudu a pořád hrají lákavou muziku, ale jak už padlo, prozatímním stropem zůstává „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. Komu se ale obě dosavadní alba líbila, dost pravděpodobně nepohrdne ani tímhle zkráceným nášupem. Což ostatně platí i pro mě.


Biesy – Transsatanizm

Biesy - Transsatanizm

Země: Polsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.5.2020
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. IHS
02. La dolce instant
03. Golgota 2045
04. Nowa Transylwania
05. Karolina23
06. W krainie grzybów
07. Uwaga: świat

Hrací doba: 45:56

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Neortodoxně blackmetalová scéna jižního Polska se už u nás na webu propírala mnohokrát a já sám jsem na tom měl nezanedbatelný podíl. Myslím si ovšem, že si tyhle kapely podobně výrazný prostor zaslouží, protože jejich náhled na black metal se může pochlubit svébytností, svěžestí, úctyhodným kompozičním skillem i chutí nespokojovat se standardními řešeními. Cestičku všem prošlapali především Furia a Massemord, na jejichž odkaz posléze navázala hromada dalších více či méně či vůbec spřízněných projektů, z nichž drtivá většina dokáže vydávat pozoruhodná alba.

Jak už to ale tak bývá, přesto se některým těmto skupinám věnuje méně pozornosti než jiným. Přišlo mi, že zrovna Biesy a jejich debut „Noc lekkich obyczajów“ z roku 2017 v tom kvantu zajímavých počinů trochu zapadli, přestože album natřískal MaciejOutre a vokálu se na něm ujal StawroginMassemord a Odraza (a později Totenmesse a Gruzja). Hlavní mozek Biesy, PR, se ovšem té době jinde neangažoval a možná právě tohle se podepsalo na tom, že „Noc lekkich obyczajów“ takový bordel neudělalo, byť se po mém soudu jednalo o povedenou záležitost. Zčásti to ale mohlo být dáno i tím, že deska svým zvukem z proudu jihopolského black metalu nijak zásadně nevybočovala.

Uběhly tři roky a všechno se má jinak. PR se stal součástí našlapaných Gruzja, kteří se mohou pochlubit nadupanou sestavou i skvělými nahrávkami, a osobně bych si je dovolil nazvat novou vycházející hvězdnou místní scény. Na svůj vlastní projekt nicméně PR nezapomněl. Právě naopak. Přejmenoval se na Faustynu IHS Moreau, udělal ze sebe mega ohavnou latexově-plastovou transku a hudebně se vydal vstříc avantgardě.

Jestli jsem o „Noc lekkich obyczajów“ řekl, že se svým soundem od dalších podobných kapel příliš neodlišovalo, u „Transsatanizm“ je tomu právě naopak. Novinka se vydává cestou divnosti, netradičních postupů, zvláštních zvratů a prznění blackmetalového základu elektronikou.

Obal „Transsatanizm“ tenhle obrat hezky ilustruje, ale při pohledu na něj jsem alespoň já osobně nečekal, že by se muzika Biesy změnila takhle moc. Hned úvodní, bezmála devítiminutová zhůvěřilost „IHS“ ovšem ukáže, zač je to pořádný trans black metal. A ani nemusíte čekat moc dlouho, protože hned první vteřiny napoví – „IHS“ se totiž rozjede nekompromisní elektronickou palbou. Diktát tvrdého beatu sice za chvíli ustane a hlavní slovo si převezmou kytary, ale skladba dále pokračuje v avantgardních intencích a zejména klávesy v některých pasážích kouzlí fakt excelentní věci.

Biesy

„IHS“ ovšem působí podobně jako fotky Biesy k tomuhle albu. Na první pohled vypadá hodně extravagantně a slibuje něco trochu šílenějšího, než jaké „Transsatanizm“ jako celek ve skutečnosti je. Ani další písně sice nejsou kdovíjakou přehlídkou konzervativnosti a nelze jim upírat otevřenější přístup, ale už se to celé trochu zklidní a zas taková divočina to nakonec není. A to i přesto, že na nějaké podivné pasáže stále dojde a občas vykukuje i ta elektronika. Největší úchylnost ale dále představuje až krátká vymletost (to chápejte jako pochvalu) „Nowa Transylwania“ a druhé poloviny závěrečných skladeb „W krainie grzybów“ a „Uwaga: świat“, kde přebírá hlavní roli elektronika.

Výhodou „Transsatanizm“ je nicméně to, že nestojí jen na avantgardních elementech a i ta blackmetalová složka má dost nápaditosti na to, aby nenudila. Díky tomu album jako celek funguje dost uspokojivě.

Musím se přiznat, že úvodní poslech „Transsatanizm“ mě fakt rozštípal a byl jsem nadšený. Ta extravagance na první dobrou skutečně zamakala. Později si ale deska trochu usedla a zas až taková šílenost to není, ačkoliv uznávám, že jsem zvyklý na ledaco, tudíž mě máloco rozhází. Popravdě řečeno, osobně by se mi líbilo ještě víc vyšinutosti a avangardy; myslím, že se v tomhle ohledu dalo přitlačit na pilu znatelněji, a doufám, že na dalších počinech k tomu dojde. Což ale neznamená, že by „Transsatanizm“ nebylo kvalitním albem. Určitě se jedná o povedenou záležitost a novinku díky její osobitosti považuji za výrazně zajímavější věc než „Noc lekkich obyczajów“, jakkoliv se mi i debut líbil.


Esoctrilihum – Eternity of Shaog

Esoctrilihum - Eternity of Shaog

Země: Francie
Žánr: avantgarde black / death metal
Datum vydání: 22.5.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Orthal
02. Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity)
03. Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)
04. Aylowenn Aela (3rd Passage: The Undying Citadel)
05. Shtg (4th Passage: Frozen Soul)
06. Amenthlys (5th Passage: Through the Yth-Whtu Seal)
07. Shayr-Thàs (6th Passage: Walk the Oracular Way)
08. Namhera (7th Passage: Blasphemy of Ephereàs)
09. Eternity of Shaog (∞th Passage: Grave of Agony)
10. Monotony of a Putrid Life in the Eternal Nothingness

Hrací doba: 61:44

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

O svém přístupu ke starší tvorbě francouzského projektu Esoctrilihum jsem hovořil již posledně v recenzi na „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Nepovažuji tudíž za nutné se k tomu nějak obšírně vracet, ale abych si to nezjednodušoval až moc, řeknu jenom, že právě až s touhle loňskou deskou jsem se začal o hudbu Esoctrilihum zajímat hlouběji, protože do té doby mě to nebavilo / nezajímalo.

Doufám, že to není dáno jen tím, že právě po „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ jsem si Esoctrilihum sám začal všímat víc, ale zdá se mi, že právě s touhle deskou se kapele začalo dostávat širší pozornosti. Přišlo mi, že minimálně již „Pandaemorthium (Forbidden Formulas to Awaken the Blind Sovereigns of Nothingness)“ z roku 2018 mělo určitý ohlas, ale právě až „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ se dočkalo širšího (samozřejmě relativně) uznání. Osobně bych řekl, že se tak stalo právem, poněvadž loňská nahrávka, ačkoliv nebyla dokonalá a měla svoje neduhy, oproti dřívějším počinům přinesla velké zlepšení a výrazně zajímavější náhled na black / death metal. Navzdory tomu, že už předešlá alba vykazovala avantgardní tendence.

Úvodní ukázky z „Eternity of Shaog“ mě zdaleka nezaujaly tolik jako kdysi ty z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Stejně tak obálka pro mě znamená zklamání, protože zatímco minulý výjev mi přišel zkurveně epický, artwork „Eternity of Shaog“ působí trochu dětinsky. Což je jeden z posledních dojmů, jaké bych chtěl vidět v prezentaci seriózně laděného metalu, natožpak toho avantgardního.

Zajímavé nicméně je, že hudební obsah „Eternity of Shaog“ u mě opsal dost odlišný vývoj než předešlý počin. „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ znělo na první poslechy mocně a ty skutečně kreativní pasáže celkový dojem strašně tahaly nahoru. Až časem se ukázalo, že desku trápí i množství vaty a v jistých aspektech by jí slušela střídmost. „Eternity of Shaog“ se naopak zpočátku tvářilo docela jako zklamání; až další pokusy výrazně vyspravily dojem a ukázaly, že letošní novinka toho svému předchůdci nezůstává moc dlužna. Což se naneštěstí netýká jen kladných stránek, ale i těch záporných.

Začněme tím pozitivním. Je nesporné, že Asthâghul má talent a dokáže vidět i za základní deathmetalové vzorce. Přidávat tedy k jeho metalu přídomek avantgardní rozhodně sedí. Ty nejlepší pasáže jsou nepochybně vysoce nadstandardní a podobě jako u minulého alba se tu nechají najít opravdu velké, až impozantní momenty. Navíc se jich tu nachází i docela dost.

Buďme konkrétnější: finální třetina „Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)“ a navazující „Aylowenn Aela (3rd Passage: The Undying Citadel)“. Krásné zvonivé melodie v „Amenthlys (5th Passage: Through the Yth-Whtu Seal)“ a „Namhera (7th Passage: Blasphemy of Ephereàs)“. Majestátní klapky v „Shayr-Thàs (6th Passage: Walk the Oracular Way)“. V menší míře i některé konkrétní části „Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity)“.

Jak vidno, nejde o jeden či dva songy. Dost písní nabízí něco skutečně zajímavého a i v těch dalších nejmenovaných lze zachytit nějaké zajímavé detaily. Všimněte si nicméně, jak dlouho jednotlivé stopy trvají. Kupříkladu „Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)“ má devět minut a než dojde k melodickému zvolnění v polovině, na nějž později naváže zmiňovaný skvostný motiv, musíte přežít první polovinu, která nijak zvlášť zajímavá není. Takhle se to má se spoustou dalších písní.

Esoctrilihum

Jinými slovy řečeno, Asthâghul dokáže vymyslet excelentní pasáže, ale nedaří se mu tu laťku držet po celou dobu, takže čekání na to stěžejní vyplňuje obyčejným blackdeathmetalovým lepidlem. Ten black / death metal sám o sobě možná není vyloženě nepovedený, ale vedle těch strhujících chvilek působí dvakrát tak obyčejně. „Eternity of Shaog“ se jednoduše nedokázalo vyvarovat množství vaty, která výsledek výrazně ponižuje.

„Eternity of Shaog“ by po mém soudu potřebovalo nemilosrdně prostříhat. Asthâghul sám by zjevně potřeboval někoho k sobě, kdo by mu při skládání poskytoval kritickou zpětnou vazbu, že tady nebo támhle se nic zvláštního neděje, a taky mu politicky vysvětlil, že by neměl za každou cenu točit desky delší jedné hodiny.

Kdyby se z „Eternity of Shaog“ vyházelo to obyčejné, výsledná deska by byla fantastická. Asthâghul však bohužel nedokáže zkrotit své ambice, což nahrávkám Esoctrilihum trochu škodí. Zamrzí to tím spíš, že z absence invence tu jinak nelze nikoho vinit; spíš by šlo o hlavu omlátit nevyrovnanost. „Eternity of Shaog“ mohlo a mělo být lepší, ale takhle jde o další promarněnou šanci na excelentní věc, jež po dokonalosti sahá jen v dílčích momentech.


NEDXXX – NEDXXX

NEDXXX - NEDXXX

Země: ?
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 13.12.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. NED XXX 1
02. NED XXX 2
03. NED XXX 3
04. NED XXX 4
05. NED XXX 5
06. NED XXX 6
07. NED XXX 7
08. NED XXX 8

Hrací doba: 30:43

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Norma Evangelium Diaboli

Název NEDXXX na první pohled možná vypadá zvláštně, ale rozklíčovat jeho význam není zas až tak těžké. „NED“ evidentně prezentuje zkratku Norma Evangelium Diaboli, tedy známého undergroundového labelu z Francie zaměřeného na black metal, od jehož vydání člověk může očekávat vysokou kvalitu. „XXX“ je pak označení pornografického materiálu.

V reálu se má tedy věci tak, že členové kapel vydávajících pod značkou Norma Evangelium Diaboli se slezli na jednu velkou hromadu a natočili bestiální péčko. Vzhledem k tomu, že sestavy tvoří výhradně osoby mužského pohlaví, jedná se o počin poněkud homosexuálního rázu. Jednotlivé formace ovšem spojuje otevřený přístup k black metalu, na základě čehož se lze domnívat, že i jejich publikum bude otevřenější, a tudíž zvládne akceptovat i progresivnější přístup k sexu. Jednoduše – nemusíte si hrát na to, že na gay bukkake by mělo být něco špatného. Hoši udělají jednu avantgardní homo stonožku a veledílo je na světě…

Oukej, to s tím pornem jsem si trošku vymyslel navíc. Dá se nicméně předpokládat, že NEDXXX bude nějakou kolaborací muzikantů z kapel ze stáje Norma Evangelium Diaboli nebo dalších spřízněných formací. O sestavě nebo jakýchkoliv dalších informacích o projektu sice doposud nikde nepadlo ani slovo, ale sound bezejmenného alba na to docela jasně ukazuje. Nejedná se o žádnou mou originální myšlenku, protože takový závěr se sám nabízí; přijde mi, že v tomhle ohledu prakticky všude panuje shodný názor, že tomu tak je. Což nakonec platí také o tipech na to, kdo přesně v NEDXXX hraje…

Sound NEDXXX nápadně připomíná Abigor v jejich avantgardní poloze, to jest dejme tomu v éře desek jako „Fractal Possession“, „Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan‘s Fragmenting Principle“ a „Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)“. Abigor samotní sice pod Norma Evangelium Diaboli nevydávají, jelikož aktuálně sídlí u italských Avantgarde Music, ale napojení je zřejmé. Dříve totiž vydávali na značce End All Life Productions, tedy sub-labelu Norma Evangelium Diaboli, jehož vlastníkem je HasjarlDeathspell Omega. Což je nakonec druhá skupina, jejíž jméno člověku při poslechu NEDXXX vytane na mysli.

Dle uvedených asociací a nakonec i dle vtipů o avantgardní pornografii je asi zřejmé, že NEDXXX budou hrát náročnější formu black metalu. Jejich podání ovšem není prvoplánově chaotické. Avantgardnost NEDXXX plyne spíš z množství nápadů, jejich vrstevnatosti a rychlému přeskakování mezi nimi. Motivy se moc dlouho neohřejí a už je střídají další. Tím ale nechci říct, že by snad některé kytarové vejblitky nebyly solidně pokřivené. Navzdory půlhodinové délce se každopádně jedná o nahrávku, která toho stihne hodně a od posluchače vyžaduje plnou pozornost.

NEDXXX

Líbí se mi nicméně, že nejde o pouhý nepřetržitý proud nápadů. Ačkoliv se tak na první letmý poslech nemusí zdát, album se občas dokáže i zastavit a nabídnout něco (na poměry black metalu) ještě netradičnějšího. Asi nejnápadnějším příkladem budiž „NED XXX 4“, která se zpočátku tváří jako další avantgardně blackmetalový zářez, ale zanedlouho se vyklidní do minimalismu s mluveným slovem, aby posléze vygradovala do skvělé tribal pasáže. Všechno ale do celkového rázu nahrávky zapadá a pořád si to udržuje pokroucenou auru.

Díky výlučnosti se jedná o jednu z vrcholných chvil „NEDXXX“, ale deska má toho hodně co nabídnout i nadále, a to i co se týče dalších odboček. Ve druhé polovině alba se něco takového děje dost často. Ať už jde třeba o nečekaně rozvážný začátek „NED XXX 5“, jednu vyřvanou a jednu skoro až epickou pasáž v „NED XXX 6“, závěr „NED XXX 7“ nebo celou „NED XXX 8“. Abych ale nevzbudil dojem, že „standardní“ náplň muziky nijak zvláštní není, tak si pište, že to stojí za hřích vlastně po celou dobu. Kdo si rád pohoní nad promakanou kytarovou stránkou, ten si tady pohoní určitě.

„NEDXXX“ je v tom nejlepším slova smyslu deska elitní i elitářská. Všichni, kdo mají v oblibě podivné formy black metalu zkoumající možnosti žánru za hranicemi jeho standardní formy, by tohle neměli minout.


Pensées nocturnes – Grand Guignol Orchestra

Pensées nocturnes - Grand Guignol Orchestra

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 1.2.2019
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Un trop plein d’rouge
02. Deux bals dans la tête
03. Poil de lune
04. L’Alpha mal
05. L’Etrangorium
06. Les valseuses
07. Gauloises ou Gitanes ?
08. Comptine à boire
09. Anis maudit
10. Triste sade

Hrací doba: 47:41

Odkazy:
facebook /bandcamp

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

Namíchat dohromady extrémní metal a cirkusácké kejkle se na první pohled jeví jako naprostá blbost, která se zdá být v rozporu. Zatímco black metal bývá asociován s negativismem a temnotou, cirkus má být naopak místem, kde bují radost, zábava, poťouchlost a šprýmy. Anebo také tvrdý dril a odříkání nutné pro nácvik akrobatických čísel a nekompromisní zvířat. Což ale můžete zase chápat jako rozpor proti přístupu mnohých blackmetalových interpretů, kteří se právě na dril a cvičení schopností moc neohlížejí a namísto toho dávají přednost primordiální autenticitě.

Přesto když se nad tím člověk zamyslí, oba tyto světy mají i jistá zákoutí, v nichž lze najít společné jmenovatele. Takže při troše snahy by se to zkombinovat jistě dalo. A osobně si nedokážu představit, jaké jiné skupině by se to mělo podařit než zrovna francouzským Pensées nocturnes. V jejich případě je naopak tohle spojení naprosto přirozené a dává takový smysl, až se člověk skoro diví, že k němu nedošlo už dříve.

Což o to, Pensées nocturnes vždycky koketovali s dekadencí, ani jim nebyla cizí teatrálnost a opulentnost. Také kabaretní nádech byl v jejich muzice silně cítit, minimálně na „Nom d’une pipe!“. Smysl pro avantgardu se v tom nachází prakticky už od debutu „Vacuum“, a to i navzdory tomu, že tento ještě nebyl tak avantgardní jako pozdější počiny. Jednoduše řečeno, Pensées nocturnes k desce jako „Grand Guignol Orchestra“ směřovali dlouhodobě, prakticky již od svých začátků.

Právě proto by nemělo být překvapením, jak letošní nahrávka zní. Ledaže byste se s Pensées nocturnes setkávali poprvé a pod pojmem avantgardní black metali čekali další lámaný chaotický labyrint à la Deathspell Omega. To by nicméně nebyl problém „Grand Guignol Orchestra“, nýbrž váš vlastní.

Pokud chcete srovnání, tak se samozřejmě jako první nabízejí Peste noire, které s Pensées nocturnes pojí podobná záliba ve francouzské dekadenci. S podobným argumentem by se dali jmenovat také The CNK. V menší míře lze pak v náladách hledat paralely i s Diapsiquir anebo některými skladbami Wormfood. Žádný z těchto příměrů ovšem není úplně přesní, jelikož minimálně na „Grand Guignol Orchestra“ se Pensées nocturnes od relativně podobně smýšlejících formací vzdalují těmi cirkusovými kejklemi.

Což o to, Pensées nocturnes nikdy nepatřili k pohodlně stravitelným skupinám, byť některá jejich alba byla v rámci (jejich) mezí přístupnější, jako třeba minulé „À boire et à manger“. Vzpomínám si, že třeba „Nom d’une pipe!“ se naopak s všeobecným příjetím nepotkalo a spoustě lidem nesedlo. Já osobně jsem však vždycky patřil k těm, kteří stáli za Pensées nocturnes, protože jejich smysl pro avantgardu je mi lecčems blízký, přestože se nejedný o kapelu, již bych potřeboval poslouchat nějak často. „Grand Guignol Orchestra“ mi však zpočátku přišlo, že tady už Vaerohn trochu ustřelil a celé to cirkusáctví mi moc nevonělo.

Pensees nocturnes

Vzhledem k tomu, že je tohle tvrzení v přímém rozporu s tím, co jsem psal výše, asi vám došlo, že jsem postupem času změnil názor. Na první poslech mě „Grand Guignol Orchestra“ skutečně nijak zvlášť nebavilo a nevypínal jsem to vesměs jen z povinnosti, až jsem si zničehonic uvědomil, že je to ve skutečnosti super album. Jeho kabaretní přístup je sice pro metal neobvyklý, ale jak už jsem říkal, zrovna Pensées nocturnes tenhle paradox kočírují tak, aby to celé makalo. Žesťové kejkle si nakonec s avantgardně blackmetalovou kytarou rozumí, sedí tomu i expresivní vokál a silné momenty se také daří tvořit relativně často. Neříkám, že se nenajdou pasáž, které mi přes čumák nelezou na sto procent, ale celkové dojmy jsou nakonec jednoznačně pozitivní.

„Grand Guignol Orchestra“ určitě platí za zvláštní album, jichž na blackmetalovém kolbišti moc nevychází, a to ani na tom avantgardně blackmetalovém. Na druhou stranu, Pensées nocturnes zde znějí neobvykle, což lze brát za plus, a pokud si někdo myslel, že stojí ve stínu známějších Peste noire, nejpozději nyní se z téhle škatulky s definitivní platností vymaňují. Chce to trochu otevřenější náladu, ale za slyšení stojí.


Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

Deathspell Omega - The Furnaces of Palingenesia

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Neither Meaning nor Justice
02. The Fires of Frustration
03. Ad Arma! Ad Arma!
04. Splinters from Your Mother’s Spine
05. Imitatio dei
06. 1523
07. Sacrificial Theopathy
08. Standing on the Work of Slaves
09. Renegade Ashes
10. Absolutist Regeneration
11. You Cannot Even Find the Ruins…

Hrací doba: 45:18

Odkazy:
bandcamp / bandcamp 2

Deathspell Omega patří mezi stěžejní formace metalového extrému. A jestli si myslíš něco jiného, tak si to myslíš špatně. Jejich kořeny sice nesahají tak hluboko jako u metalových titánů, kteří kdysi formovali žánry a subžánry, přesto je vliv téhle francouzské smečky na větev avantgardního black metalu a nejen jeho nepopiratelný a nepřehlédnutelný. Dovolím si tvrdit, že Deathspell Omega hráli zásadní roli ve formování všech disharmonických a chaotických odnoží. Možná, že kdyby neexistovali, byl by na jejich místě někdo jiný a třeba by se tyto metalové obory vyvinuly obdobně, ale na kdyby se nehraje. Unikum Deathspell Omega je neoddiskutovatelné.

Výlučnost s sebou nicméně nezřídka přináší i zástup napodobitelů, což Deathspell Omega neminulo. O trendu chaotického black metalu i death metalu už ostatně řeč byla. Předešlá deska „The Synarchy of Molten Bones“ na mě působila, jako kdyby se Francouzi právě proti tomuhle směřování chtěli vymezit. Pryč byl majestát „Paracletus“ a „Drought“ nebo rafinovanost „Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum“. Deathspell Omega si sice stále zachovali svůj charakteristický sound, ale vsadili zejména na agresi a intenzitu. Na „The Synarchy of Molten Bones“ nasekali zběsilou půlhodinu jakožto manifest skutečnosti, že očekávání ostatních pro ně nehrají roli, a tím to haslo.

Chtělo by se říct, že letošní „The Furnaces of Palingenesia“ je skoro až opakem „The Synarchy of Molten Bones“. Deathspell Omega snad ještě nikdy nebyli takhle „přístupní“. To může znít všelijak, dokonce snad i anti-lákavě, ale v případě „The Furnaces of Palingenesia“ nejsou na místě negativní konotace, které se s tímhle pojmem pojí. Jde pouze o neobratné pojmenování toho, že Francouzi na své desce ještě nikdy neměli tolik melodií a kytarového sólování. Kdo tedy na Deathspell Omega miloval tu jejich obskurní melodiku, právě tady si ji užije nejvíce a snad i dosytosti. Nechybí výlety až regulérní epičnosti, jako se tomu kupříkladu děje v závěrech „Ad Arma! Ad Arma!“ nebo „Renegade Ashes“. Působivost zaručena. Jestli s tebou tohle nehne, tak fakt nevím, protože tohle je jednoduše impozantní.

Nic z toho nicméně neznamená, že by snad Deathspell Omega byli skutečně přístupní ve smyslu lehce stravitelní nebo že by snad rezignovali na to, co je jim vlastní. „The Furnaces of Palingenesia“ je stále vysoce členitá, precizní a promyšlená deska. Stejně tak daná tvrzení nenaznačují, že by se Francouzi zvysoka vysrali na spletité kytarové kejkle, jimiž jsou rovněž proslulí. Jinými slovy, „The Furnaces of Palingenesia“ je z jistého úhlu typická deska Deathspell Omega, obsahuje všechny jejich charakteristické atributy, ale v rámci diskografie má svou tvář a nechybí jí výlučnost, která jde navíc dál než jen za pohodlný scénář trochu jiného poměru, v němž jsou všechny ty elementy namíchány. Nakonec i tohle bývá znakem výjimečných kapel, mezi něž se Deathspell Omega nesporně řadí.

Deathspell Omega

Výše jsem vypíchnul dva songy, což je vůči těm zbylým devíti možná trochu nefér, poněvadž slabého místa aby jeden pohledal. „The Furnaces of Palingenesia“ je ryzí perfekcionismus, který nepotřebuje berličky v podobě planých pasáží a zbytečných minut. Tady se hraje nejvyšší liga. Album je nacpané chytrými kličkami, výstavními riffy a sugestivními momenty. Deathspell Omega jsou prostě jinde a i letos budou právem kralovat hromadě ročních žebříčků.

„The Furnaces of Palingenesia“ poslední dobou drtím prakticky denně a pořád to spíš roste než stagnuje. Nebudu ale kvůli aktuální nadšení tvrdit něco o nejlepší desce Deathspell Omega, takové výkřiky by moc smysl nedávaly. Tvorba téhle kapely je totiž nejpozději od „Si monvmentvm reqvires, circvmspice“ nehorázně vysoko a každé následující album – snad jedině s výjimkou „The Synarchy of Molten Bones“, k němuž nemám potřebu se zpětně vracet, ačkoliv i to v rámci vyššího celku smysl dává – je šleha jak hovado a jejich pomyslný žebříček se mění dle aktuálních nálad. Nebudu se ale bát prohlásit, že „The Furnaces of Palingenesia“ je dost dobré na to, aby se svým předchůdcům mohlo postavit naroveň. Co víc si přát?


Obscuring Veil – Fleshvoid to Naught

Obscuring Veil - Fleshvoid to Naught

Země: international
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 29.3.2019
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Abstraction
02. Do You Want to See the Knife I Used?
03. Obfuscation
04. Spirit Me Away, O Murdered Star

Hrací doba: 29:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

U projektu jako Obscuring Veil se snad recenze ani nedá začít jinak než výčtem sestavy. Osobně nemám příliš v lásce výraz superskupina, protože se často užívá i v neadekvátních případech, ale zrovna na Obscuring Veil mi tenhle výraz poměrně sedí, protože se tady sešla mimořádně zajímavá skladba hudebníků, za nimiž stojí skvělé kapely a nahrávky. Tahle kombinace mně osobně super rozhodně přijde, protože daný výkvět extrémního metalu obsahuje následující:

Kytary a vokály obstarává Reuben Jordan alias Matron Thorn, který má asi tak tisíc projektů, ale těmi asi nejznámějšími jsou Benighted in Sodom a Ævangelist (druzí jmenovaní myslím prorazili víc) a slušný ohlas měla i formace Death Fetishist. Baskytarou a klavírem přispěl H.V LyngdalWormlust, Ljáin nebo Guðveiki. Ani tady snad není třeba důkladněji rozebírat, poněvadž Wormlust je jedna z nejzajímavějších formací tolik velebeného islandského black metalu.

Kláves a synťáků se ujal další notorický další notorický střídač projektů Maurice de Jong a.k.a. Mories, z jehož portfolia můžeme zmínit De magia veterum, Cloak of Altering, Pyriphlegethon a samozřejmě – Gnaw Their Tongues. Bicí natřískal Jarle Byberg neboli Uruz, jehož nejznámějším působištěm jsou Urgehal, ale zahrál si i v dalších norských kapelách jako Sarkom, Den saakaldte, Endezzma nebo ve švédských Shining. Taky slušná práce. Asi nejméně známou osobou v sestavě je německá zpěvačka Kabukimono, o níž jsem alespoň já osobně doposud neslyšel. Má svůj vlastní sólový projekt, a co jsem tak zkoušel něco poslouchat, znělo mi to hodně dobře a rozhodně tomu někdy hodlám dát soustředěnější poslech. Takže už jen díky objevu další zajímavé hudby mi jsou Obscuring Veil sympatičtí.

Debutová deska „Fleshvoid to Naught“ je docela krátká, netrvá ani půl hodiny, a je rozdělena do čtyř skladeb, z nichž dvě jsou dlouhé (shodně bezmála dvanáct minut) a dvě slouží spíš jako intro („Abstraction“) respektive mezihra („Obfuscation“). Zatímco první jmenovaná skutečně jen láká na věci příští, „Obfuscation“ zajímavost určitě nechybí. Obscuring Veil se zde vydávají do (nemetalových) experimentálních vod, ale k vyznění „Fleshvoid to Naught“ to pasuje jak svou náladou, tak svou divností.

V těch delších písních „Do You Want to See the Knife I Used?“ a „Spirit Me Away, O Murdered Star“ totiž Obscuring Veil praktikují avantgardní black metal, jemuž nechybí nějaké ty disharmonie a lámané kytarové linky. Avšak tvrdit, že „Fleshvoid to Naught“ je další standardní variací na chao-black, by bylo příkré. Stejně tak by bylo unáhlené prohlašovat, že Obscuring Veil znějí úplně stejně jako další projekty Matrona Thorna, byť nesporná podobnost v kytarové stránce tam určitě je, což ovšem asi dává smysl.

Obscuring Veil

Ani v jednom případě to ale takhle jednoduché není, protože „Fleshvoid to Naught“, protože pod avantgardně blackmetalovou slupkou tam létají další věci. Asi nejvíce mě zaujal příspěvek Kabukimono, jejíž zpěv v mnohých pasážích dělá opravdu hodně, ačkoliv je to vždy „jen“ hlas bez textu. Největší divnost se každopádně děje v „Obfuscation“, což může vypadat trochu jako zklamání, ale nakonec jsem zjistil, že mi nijak zásadně nevadí (spíš naopak), že se v těch blackmetalových částech netlačí za každou cenu na pilu v tom smyslu, kolik avantgardnosti tam musí být.

„Fleshvoid to Naught“ sice na první poslech vyznívá chaoticky, ale je to spíš kvůli vrstveným kytarovým linkám, než že by tam bylo až tolik disharmonií. Při troše píle si ale všechno rychle sedne a ukáže se, že jde svým způsobem o docela čitelné album. Což mě trochu překvapilo vzhledem k tomu, jak neprostupně to znělo napoprvé, ale nevadí mi to. Ve finále jsou totiž obě „důležité“ skladby zkomponovány poutavě, přičemž minimálně „Obfuscation“ s nimi zdárně drží krok. Líbí se mi to dost, víc než jsem čekal. Pokud s tím ale někdo nebude chtít ztrácet čas, protože mu to na první poslech přijde jako další zaměnitelný výmrdek Matrona Thorna, taky to pochopím.


Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata

Imperial Triumphant, Mord'A'Stigmata

Datum: 25.4.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata

Dobré vzpomínky na vystoupení Zhrine v pražském klubu Underdogs’ a samozřejmě také poslední opus „Vile Luxury“ mě nemusely zvlášť dlouho přemlouvat k účasti na koncertu Imperial Triumphant. V Underdogs’ mě tenkrát překvapila dobrá atmosféra a zejména zvládnuté ozvučení, kde nehrozilo, že se nástroje slijí dohromady, jako je to u podobně laděných kapel bohužel poměrně časté. Funkci předkapely plnili polští Mord’A’Stigmata, kteří mají venku čerstvou novinku „Dreams of Quiet Places“ a rovněž tak slibovali silný zážitek.

Příchod do podzemí jsem si načasoval tak akorát, jelikož zanedlouho už spustil první chod. K Mord’A’Stigmata jsem přistupoval jakožto člověk jednou plně obeznámený s poslední deskou „Dreams of Quiet Places“ a několika nahodilými poslechy starší tvorby, pro alespoň částečnou přípravu. V podstatě mě mohli jen překvapit. Již tradičně prostor během setu vyplňovala mlha, jež tak atmosférické, až post-rockové hudbě, kterou Mord’A’Stigmata ozvláštňují s gustem svůj black metal, šla vhodně na ruku. Pódiově nedisponují takovou teatrálností jako hlavní hvězda večera, avšak i v „civilu“ se jim podařilo vytvořit zajímavé obrazy. Bohužel je pro mě trochu narušoval svým vystupováním kytarista říkající si trochu paradoxně Static, který hýřil pohybem. V průběhu písní ho bavilo si jít hezky na kraj pódia pro trochu podpory a potlesku od lidí, ale když to začal dělat vcelku pravidelně, tak už jsem se začal koukat kolem sebe, jestli jako fakt. Nemyslím si, že by se to k hudbě Mord’A’Stigmata nějak hodilo, ale budiž. Naštěstí je důležitější hudební přednes.

Zprvu mě až překvapilo, jak uklidňujícím dojmem na mě jejich hudba působí, a kolik z celkového času se vlastně jednalo o black metal. Ve chvílích, kdy jsem si říkal, že už by tomu neuškodila nějaká změna a trochu ostřejší výjezd, rázem nějaký nastal. Vystoupení mělo patřičnou gradaci a vlastně to celé skončilo ve chvíli, kdy mě to bavilo nejvíce. Na natahování nebyl čas a šlo se prodávat merch za pultík. Mord’A’Stigmata ale zaujali a k jejich tvorbě se budu vracet.

Když zahlásily žestě, přišli na řadu Imperial Triumphant. Prostor před pódiem trochu zhoustl, ale stále ne nijak závratně. Návštěvnost nebyla kdovíjaká. V pohodě se šlo dostat dle libosti dopředu, odkud bylo po nástupu kytaristů na plac vidět přes zlatavé masky, jak koulí očima. Kromě těchto okras na hlavách byli oblečeni v černých hábitech s kápěmi, ale jinak toho mimo občasného nasvícení a mlhy z hlediska pokoukání moc nenabídli, čímž mírně zklamali. Nějaká odpudivější atmosféra by se k této hudbě hodila i vizuálně.

Koncert se opíral hlavně o nové album, přičemž se začalo se „Swarming Opulence“ a pokračovalo následujícími kusy. Imperial Triumphant hráli ve třech, žádný ansámbl s sebou netáhli, takže veškeré ty jazzové vyhrávky byly pouze pouštěny ze samplů a oproti albu působily trochu upozaděně. O to více se borci museli spoléhat na svůj vlastní um. Výkon stál především na bubeníku Grohowskim, podle jehož rytmů jsem se v tom libém chaosu nejčastěji orientoval. Kytary a jejich nejrůznější pazvuky přidávaly na výsledném dojmu a skladby měly i naživo šmrnc. Basák Blanco použil lahváč Chotěboře, aby pořádně protáhnul hmatník nástroje, jindy zase Ilya zakroutil kytarou, takže toho skřípání a hulákání bylo dost, a znělo to dobře.

Imperial Triumphant

Vrcholem vystoupení pro mě bylo přehrání „Chernobyl Blues“. Už její klidný úvod mě dostal a gradace k závěrečnému masakru měla sílu i bez nesnesitelného ryku Yoshiko. Trhalo to na kusy a přesně to jsem chtěl. Komunikaci s publikem rovněž obstarávaly pouštěné vzorky – v úvodu a na konci, kdy promluvila jakási žena umělým hlasem robota. Po prvním uklonění nastal přídavek a pak už opravdu konec a alou prodávat zboží. Uteklo to rychle, klidně bych snesl ještě pár minut, ale i tak odcházím spokojený.

Jestliže jsem byl trochu zklamaný z pódiové prezentace Imperial Triumphant, přestože ty masky jsou parádní, hudební představení to vynahrazovalo. Sice se musely používat samply, ale před umem tria a jeho schopnosti se v té divnosti vyznat se musí smeknout. Představy o upadajícím New Yorku mám při poslechu „Vile Luxury“ o něco živější, ale atmosféru to i tak mělo a v kombinaci s Mord’A’Stigmata se jednalo o velice zdařilý koncertní večer.


Mord’A’Stigmata – Dreams of Quiet Places

Mord'A'Stigmata - Dreams of Quiet Places

Země: Polsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 4.4.2019
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Between Walls of Glass
02. Exiles
03. Spirit into Cristal
04. The Stain
05. Void Within
06. Into Soil
07. Dreams of Quiet Places

Hrací doba: 44:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Mord’A’Stigmata je skupina, k níž jsem v minulosti choval respekt a měl jsem ji ve svých paměťových složkách uloženou jako solidní záležitost, ale vlastně jsem neměl moc důvod ani potřebu její muziku nějak zvlášť poslouchat. Pouštěl jsem si nově vydané věci, vlastně se mi to pokaždé vcelku líbilo, ale s odstupem času už jsem neměl chuť se vracet. Poprvé to takhle bylo s „Ansia“, stejné pocity jsem měl i ze zpětně doposlechnutých starších kusů, stejně tak nakonec dopadlo i minialbum „Our Hearts Slow Down“. O to zajímavější je, že mi nevadilo si oba zmiňované počiny a k nim ještě předešlou řadovku „Antimatter“ koupit.

Tak či onak, u každé té nahrávky jsem měl dojem, že je to sice dobré a že Mord’A’Stigmata určitě mají talent, ale pořád se jim nedaří stvořit skutečně silnou desku. Zdá se mi, že u většiny kapel, u nichž mám podobné pocity, se nakonec nepodaří celou tu věc posunout na onen kýžený vyšší level, v čemž snad mají prsty i dlouhodobé tendence vše přechvalovat a plácat muzikanty po zádech i za důstojně zahraný průměr. Těmhle Polákům se však ono „prokletí“ podařilo prolomit a na minulém dlouhohrajícím počinu „Hope“ si konečně všechno sedlo na své místo. Skvělý atmosférický a propracovaný black metal s vysokým skladatelským skillem. Skrze „Hope“ se Mord’A’Stigmata konečně posunuli z pozice skupiny, kterou respektuji, ale nepotřebuji poslouchat, na pozici skupiny, kterou respektuji a chci poslouchat.

Na letošní novinku „Dreams of Quiet Places“ jsem byl docela zvědavý, protože Mord’A’Stigmata se doposud s každým novým albem zlepšovali, takže jsem doufal, že právě zde se ukáže, zdali bylo „Hope“ ojedinělým výstřelkem směrem do vyšších kvalitativních pater, anebo zdali budou Poláci pokračovat ve svém vývoji směrem kupředu a nahoru. Naštěstí je to ta příjemnější varianta, v níž jsem doufal. Sice už nyní vím, že „Dreams of Quiet Places“ u mě nebude bojovat o nejvyšší příčky, až se bude lámat chleba a stavět žebříčky toho nejlepšího za rok 2019, ale pořád jde o natolik povedené album, aby jej člověk chtěl mít doma ve sbírce.

Mord’A’Stigmata vlastně nikdy na žádné řadovce nehráli přímočarý black metal, ale přijde mi, že „Dreams of Quiet Places“ je ze všech dlouhohrajících počinů kapely v avantgardnosti asi nejdále. V tom smyslu, že novinka přináší doposud nejvíc mimo-blackmetalových elementů, ať už se jedná o různé lehce industriální vlivy (které se nejznatelněji dostanou ke slovu ve finální titulní skladbě), občasný psych-rockový nádech nebo prostě „jenom“ zajímavě vystavěné pasáže a kytarové „divnosti“.

Oproti „Hope“ není „Dreams of Quiet Places“ tak monolitická nahrávka (což nepřekvapí, když nejdelší píseň na novince je jen o necelou půlminutu delší než nejkratší píseň předešlého alba), je rozmanitější a vlastně i trochu „hravější“, ale tohle pojmenování nechápejte tak, že by deska nějak ztrácela na serióznosti. Za zmínku určitě stojí i to, že „Dreams of Quiet Places“ prakticky neobsahuje žádnou vatu nebo okaté výplně stopáže. na druhou stranu, čekáte-li na nějaké pasáže, které z celku výrazně vystupují a převyšují zbytek, asi se moc nedočkáte, protože v tomhle je nahrávka dost vyrovnaná. Což ale minimálně za mě není špatně.

Tuším, že jsem o „Hope“ svého času napsal, že jde o do té doby nejlepší desku Mord’A’Stigmata. U „Dreams of Quiet Places“ můžu říct to samé, protože Poláci se opět překonali a posunuli o kus dál. „Dreams of Quiet Places“ je albem, s nímž se Mord’A’Stigmata mohou se ctí postavit po bok největších es polského progresivního black metalu jako Furia nebo Morowe.