Archiv štítku: avantgarde death metal

Esoctrilihum – Eternity of Shaog

Esoctrilihum - Eternity of Shaog

Země: Francie
Žánr: avantgarde black / death metal
Datum vydání: 22.5.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Orthal
02. Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity)
03. Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)
04. Aylowenn Aela (3rd Passage: The Undying Citadel)
05. Shtg (4th Passage: Frozen Soul)
06. Amenthlys (5th Passage: Through the Yth-Whtu Seal)
07. Shayr-Thàs (6th Passage: Walk the Oracular Way)
08. Namhera (7th Passage: Blasphemy of Ephereàs)
09. Eternity of Shaog (∞th Passage: Grave of Agony)
10. Monotony of a Putrid Life in the Eternal Nothingness

Hrací doba: 61:44

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

O svém přístupu ke starší tvorbě francouzského projektu Esoctrilihum jsem hovořil již posledně v recenzi na „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Nepovažuji tudíž za nutné se k tomu nějak obšírně vracet, ale abych si to nezjednodušoval až moc, řeknu jenom, že právě až s touhle loňskou deskou jsem se začal o hudbu Esoctrilihum zajímat hlouběji, protože do té doby mě to nebavilo / nezajímalo.

Doufám, že to není dáno jen tím, že právě po „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ jsem si Esoctrilihum sám začal všímat víc, ale zdá se mi, že právě s touhle deskou se kapele začalo dostávat širší pozornosti. Přišlo mi, že minimálně již „Pandaemorthium (Forbidden Formulas to Awaken the Blind Sovereigns of Nothingness)“ z roku 2018 mělo určitý ohlas, ale právě až „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ se dočkalo širšího (samozřejmě relativně) uznání. Osobně bych řekl, že se tak stalo právem, poněvadž loňská nahrávka, ačkoliv nebyla dokonalá a měla svoje neduhy, oproti dřívějším počinům přinesla velké zlepšení a výrazně zajímavější náhled na black / death metal. Navzdory tomu, že už předešlá alba vykazovala avantgardní tendence.

Úvodní ukázky z „Eternity of Shaog“ mě zdaleka nezaujaly tolik jako kdysi ty z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Stejně tak obálka pro mě znamená zklamání, protože zatímco minulý výjev mi přišel zkurveně epický, artwork „Eternity of Shaog“ působí trochu dětinsky. Což je jeden z posledních dojmů, jaké bych chtěl vidět v prezentaci seriózně laděného metalu, natožpak toho avantgardního.

Zajímavé nicméně je, že hudební obsah „Eternity of Shaog“ u mě opsal dost odlišný vývoj než předešlý počin. „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ znělo na první poslechy mocně a ty skutečně kreativní pasáže celkový dojem strašně tahaly nahoru. Až časem se ukázalo, že desku trápí i množství vaty a v jistých aspektech by jí slušela střídmost. „Eternity of Shaog“ se naopak zpočátku tvářilo docela jako zklamání; až další pokusy výrazně vyspravily dojem a ukázaly, že letošní novinka toho svému předchůdci nezůstává moc dlužna. Což se naneštěstí netýká jen kladných stránek, ale i těch záporných.

Začněme tím pozitivním. Je nesporné, že Asthâghul má talent a dokáže vidět i za základní deathmetalové vzorce. Přidávat tedy k jeho metalu přídomek avantgardní rozhodně sedí. Ty nejlepší pasáže jsou nepochybně vysoce nadstandardní a podobě jako u minulého alba se tu nechají najít opravdu velké, až impozantní momenty. Navíc se jich tu nachází i docela dost.

Buďme konkrétnější: finální třetina „Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)“ a navazující „Aylowenn Aela (3rd Passage: The Undying Citadel)“. Krásné zvonivé melodie v „Amenthlys (5th Passage: Through the Yth-Whtu Seal)“ a „Namhera (7th Passage: Blasphemy of Ephereàs)“. Majestátní klapky v „Shayr-Thàs (6th Passage: Walk the Oracular Way)“. V menší míře i některé konkrétní části „Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity)“.

Jak vidno, nejde o jeden či dva songy. Dost písní nabízí něco skutečně zajímavého a i v těch dalších nejmenovaných lze zachytit nějaké zajímavé detaily. Všimněte si nicméně, jak dlouho jednotlivé stopy trvají. Kupříkladu „Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)“ má devět minut a než dojde k melodickému zvolnění v polovině, na nějž později naváže zmiňovaný skvostný motiv, musíte přežít první polovinu, která nijak zvlášť zajímavá není. Takhle se to má se spoustou dalších písní.

Esoctrilihum

Jinými slovy řečeno, Asthâghul dokáže vymyslet excelentní pasáže, ale nedaří se mu tu laťku držet po celou dobu, takže čekání na to stěžejní vyplňuje obyčejným blackdeathmetalovým lepidlem. Ten black / death metal sám o sobě možná není vyloženě nepovedený, ale vedle těch strhujících chvilek působí dvakrát tak obyčejně. „Eternity of Shaog“ se jednoduše nedokázalo vyvarovat množství vaty, která výsledek výrazně ponižuje.

„Eternity of Shaog“ by po mém soudu potřebovalo nemilosrdně prostříhat. Asthâghul sám by zjevně potřeboval někoho k sobě, kdo by mu při skládání poskytoval kritickou zpětnou vazbu, že tady nebo támhle se nic zvláštního neděje, a taky mu politicky vysvětlil, že by neměl za každou cenu točit desky delší jedné hodiny.

Kdyby se z „Eternity of Shaog“ vyházelo to obyčejné, výsledná deska by byla fantastická. Asthâghul však bohužel nedokáže zkrotit své ambice, což nahrávkám Esoctrilihum trochu škodí. Zamrzí to tím spíš, že z absence invence tu jinak nelze nikoho vinit; spíš by šlo o hlavu omlátit nevyrovnanost. „Eternity of Shaog“ mohlo a mělo být lepší, ale takhle jde o další promarněnou šanci na excelentní věc, jež po dokonalosti sahá jen v dílčích momentech.


Abyssal – A Beacon in the Husk

Abyssal - A Beacon in the Husk

Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde death metal
Datum vydání: 21.6.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Dialogue
02. I – Recollection: Shapes Upon the Retina
03. I – Recollection: Awakening / Metamorphosis
04. II – Discernment: The Cloister Beneath the Grime
05. II – Discernment: Khyphotic Suzerains
06. II – Discernment: The Triumph of Fools
07. III – Descent: We Who Beheld the Fall of Axioms
08. III – Descent: A Beacon in the Husk
09. Soliloquy

Hrací doba: 57:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

Britští Abyssal naskočili v roce 2012 prostřednictvím svého debutu „Denouement“ na vlnu kapel vezoucích se na vzrůstající popularitě disonantního death / black metalu. Po cestě vyšlapané australskými Portal se pokoušeli kráčet mnozí, ale právě Abyssal se nakonec vyprofilovali jako jedni z nejzajímavějších následovníků. Také druhá deska „Novit enim Dominus qui sunt eius“ byla výborná a třetí dlouhohrající počin „Antikatastaseis“ snažení Abyssal korunoval.

„Antikatastaseis“ nicméně vyšlo už v roce 2015 a od té doby se Abyssal na chvíli naoko odmlčeli. Vynecháme-li kazetový box „Perichoresis“ (2016), větší aktivita přišla až v loňském roce, kdy kapela začala vystupovat živě (premiérový koncert proběhl na islandském festivalu Oration – dojmy kolegy Metacyclosynchrotrona a hostujícího Kubánce si nakonec můžete přečíst v dobové reportáži) a také vydala splitko „Apanthropinization“ s krajany Carcinoma. Což je spojení, které smysl rozhodně dává, poněvadž hned dvě třetiny Carcinoma působí také v koncertní sestavě Abyssal. Samotný split však nic zásadního nenabídl. Strana Carcinoma byla poměrně slabá, strana Abyssal výrazně lepší, ale na poměry jejich diskografie se stále jednalo spíše o béčkový materiál.

Přesto jsem se na čtvrtou řadovou desku „A Beacon in the Husk“ docela těšil. Věřil jsem, že na velkém počinu si Abyssal dají víc záležet a opět se bude jednat o výborný zážitek, jenž za nějaký ten investovaný čas stát bude. Stalo se.

Abyssal nikdy nehráli muziku, která by se vstřebávala jednoduše a bezbolestně. Což asi přímo plyne už jen ze základního žánrového směřování. „A Beacon in the Husk“ na tom není jinak a také potřebuje nějakou dobu, aby si materiál sednul a vyjevil veškerá svá zákoutí, jichž se tu nachází požehnaně. Ostatně i proto jsem si dal s recenzí docela načas a nijak nespěchal, abych si mohl být jakž takž jistý, že se můj názor ustálil. Obecně vzato pak mohu říct, že Abyssal si v mých uších svou pozici obhájili, a to samo o sobě není málo vzhledem k tomu, jak povedené byly předešlé nahrávky.

Nelze však sprostě tvrdit, že Abyssal jednoduše opakují už dříve vypiplanou formulku. Několik „kosmetických“ změn „A Beacon in the Husk“ nepochybně přináší. Stačí srovnat s „Antikatastaseis“, které bylo neprostupné a monolitické, s málem skutečně záchytných bodů a bez prostoru k oddechu. Novinka až takhle náročná není. V jistém slova smyslu je ambicióznější a rozmáchlejší, důsledkem čehož i „přístupnější“ – nikoliv tak, že by šla posluchačům naproti a chtěla se podbízet. Spíš se pohodlněji naposlouchává, protože třeba těch záchytných bodů nabízí výrazně větší množství. Nejde ovšem tvrdit, že by snad Abyssal rezignovali na kytarový extrém protože hrubý disonantní metal se tu stále uctívá zodpovědně.

„A Beacon in the Husk“ ovšem ani zdaleka není jen o lámaných riffech a chaotickém přednesu. Abych řekl pravdu, album mi vlastně ani nepřijde příliš chaotické. Najdou se tu i pomalejší a trpělivě stavěné písně jako třeba „I – Recollection: Awakening / Metamorphosis“ a hlavně je po celé desce poschovávané velké množství výtečných (!) kytarových melodií a působivých motivů, které příjemně rychle začnou vylézat na povrch. A zdaleka ne vždy jde o tak výrazné kytarový ojeby jako třeba v úvodní „Dialogue“, takže tu rozhodně je co objevovat.

Až doposud jsem měl dojem, že se Abyssal s každou další řadovkou posouvali v kvalitě o kus výše. Tentokrát už si tím nejsem stoprocentně jistý, ale není to kvůli tomu, že bych snad o kvalitách „A Beacon in the Husk“ pochyboval. Spíš je novinka hozená trochu jinam, ale ve finále si ji cením tak nastejno jako „Antikatastaseis“, což sakra není málo. Každopádně se tedy jedná o silné dílo, jehož zařazení na vyšší pozice ve shrnutích letošního roku rozhodně bude dávat smysl. V mé nejváženější pětce myslím neskončí, ale do širší špičky tahle deska určitě patří, stejně tak jako by měla patřit do sbírky příznivců inteligentního metalového extrému.


Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Esoctrilihum - The Telluric Ashes of the O Vrth Immemorial Gods

Země: Francie
Žánr: avantgarde death metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Kahlbas Mha
02. Kros Ö Vrth
03. Invisible Manifestation of Delirium God
04. Stone of Static Void
05. Thar-Voknargh
06. Listaël
07. Aborted Sun
08. Black Hole Entrance
09. Black Hole Exit
10. Inexorable Plague of Time
11. Torment of Death

Hrací doba: 75:09

Odkazy:
facebook

O francouzský projekt Esoctrilihum, za nímž stojí další metalový solitér Asthâghul, jsem se doposud nijak zásadně nezajímal. Jeho existence mi sice nebyla ukryta, ale nějak jsem až donedávna neměl důvod si jeho tvorbu pouštět. V případě debutu „Mystic Echo from a Funeral Dimension“ mě ohromně odrazuje už obálka, která se mi vůbec nelíbí, a myslím, že minimálně už jenom kvůli ní si tohle album nikdy v životě ani neposlechnu.

Obě loňské desky „Pandaemorthium (Forbidden Formulas to Awaken the Blind Sovereigns of Nothingness)“ (únor) a „Inhüma“ (říjen) už potenciál měly a byla na nich poznat snaha o vytvoření ambiciózního death metalu, který jde na rámec běžného pojetí svého žánru. Ve finále mě nicméně ani jedna z nich nezaujala natolik, abych se jí věnoval podrobněji než na hrstku letmých poslechů.

Pořádně zajímat mě Esoctrilihum začal teprve v letošním roce s vydáním čtvrté řadovky „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Určitě vás napadne dost logická otázka, v čem nastala ta změna, že mám nyní chuť poslouchat kapelu, kterou jsem měl ještě před pár měsíci dočista na salámu. Inu, může za to samotné album. Předně se „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ může pochlubit zasraně epickou obálkou, kterou jsem si okamžitě zařadil ke žhavým kandidátům na artwork roku. To dá prostě rozum, že nahrávku s takovým přebalem si člověk bude chtít poslechnout. Pro pořádek můžeme dodat, že se jedná o obraz „Humbaba the Terrible“ od Alana Browna (jeho instagram tady).

Není to ale jenom o obalu. I první ukázky z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ mě hodně zaujaly. Dost na to, abych věděl, že tentokrát chci být u toho a výsledek slyšet. A musím říct, že prvotní dojmy byly z celé desky přesně tak silné, jak naznačovaly už dva dopředu vypuštěné songy. Bylo to naprosto impozantní. Pocitově Esoctrilihum tu svou snahu o avantgardní death (/ black) metal dotáhl úplně nejdál a naservíroval působivé dílo.

Základy „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ sice stále dlí v death metalu, ale na albu se ukrývá množství epických a strhujících momentů, které Esoctrilihum staví vysoko nad úroveň žánrového průměru (kvalitativního i stylového). Zpočátku se toho člověk jednoduše nemůže dost nasytit, protože ty nejlepší chvíle jsou fakt ohromně dobré. To prostě kurva chceš.

V záchvatu tohoto úvodního nadšení jsem si okamžitě objednal elpíčko, protože jsem byl přesvědčen, že tohle za to jednoduše stojí. Kdybych napsal recenzi v téhle době, jednalo by se o zuřivě nekritickou ódu. Což tak prozatím může vypadat i nyní, ale věřte tomu, že „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ bohužel má i svoje neduhy, které začaly vyplouvat na povrch s přibývajícím počtem poslechů. Tehdy se totiž ukázalo, že jakkoliv mohou být ambice grandiózní stejně jako gargantuovská obálka, skutečně velkolepou desku to neudělá.

Esoctrilihum

Netvrdím, že klady „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ rychle vyprchaly a zbylo zklamání. Deska jako celek je stále nadprůměrná a za slyšení stojí, na tom se nic nemění. Právě ty obrovské ambice jí nicméně trochu škodí. Nachází se tu celkem 75 minut hudby, což je příliš na to, aby je Esoctrilihum dokázal naplnit bezchybně a bez výhrad. Jinými slovy, nachází se tu i vata a bohužel jí není úplně málo. Ty skvělé momenty stále zůstávají skvělé (a to je možná ještě slabé slovo), ale mezi nimi se často jede v docela průměrném duchu, který sice neurazí, ale vesměs jen oddaluje příchod další velkolepé pasáže. Na ty má Asthâghul talent, to se zase musí nechat, ale celkově ještě je na čem pracovat.

Jako příklad mohu uvést skladbu „Aborted Sun“, která je vlastně tuctovým death metalem, dokud se v polovině neobjeví skvělé melodie. Naneštěstí se od nich zase rychle opustí a pokračuje se v obyčejném duchu. Ve spodnějších vrstvách se sice něco děje a pořád to má nádech nějakého atmosférična, z čehož lze nejspíš usuzovat, že si Asthâghul dobře uvědomuje, že i těmhle momentům se musí věnovat nějaká péče. Čistě deathmetalová stránka „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ přesto zaostává oproti těm sugestivním vrcholům.

Pokud byste se zeptali, jestli se jedná o zajímavou nahrávku, odpověď by byla dost jednoznačná – nepochybně ano. Nelze přeslechnout, že se v Esoctrilihum skrývá obrovský talent, přičemž právě „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ to dává najevo doposud nejpřesvědčivěji. Kdyby Asthâghul trochu zkrotil svou touhu po tak výpravném albu, udělal klidně poloviční stopáž a nahustil do ní ty nejpůsobivější nápady, jednalo by se o mimořádné dílo. Za současného stavu je ona skutečná kvalita trochu naředěná, což mi přijde jako škoda. Navzdory výtkám by však tahle deska za vaši pozornost měla stát.