Archiv štítku: avantgarde metal

Terra Tenebrosa – The Reverses

Terra Tenebrosa - The Reverses

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 17.6.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Makoria
02. Ghost at the End of the Rope
03. The End Is Mine to Ride
04. Marmorisation
05. Where Shadows Have Teeth
06. Exuvia
07. Fire Dances

Hrací doba: 48:22

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Terra Tenebrosa, řekl bych, patří k tomu druhu kapel, jež v době vydání první nahrávky zaznamenali jen takoví ti hledači, kteří si libují v dolování obskurních undergroundových skvostů z hlubin internetu. O pár let později už však jejich jméno rezonuje alternativním odvětvím extrémní hudby, nicméně nutno uznat, že zrovna v tomto případě ne neprávem. Ačkoliv s odstupem času se radši vracím k mocnému debutu „The Tunnels“, i druhá deska „The Purging“ má vysoké kvality a nejeden skutečně silný moment; nehledě na fakt, že talent těchto maskovaných Švédů následně stvrdilo i EP „V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels“, na němž Terra Tenebrosa nabídli svou doposud nejdelší kompozici.

Bylo jen otázkou, kdy po takhle zajímavém jméně s takto extrémně vysokým potenciálem sáhne nějaký label s velkým renomé. Naštěstí Terra Tenebrosa neskončila pod žádnou komerční velkomrdkou, které se tu a tam podobné špeky také snaží ulovit, a přešla pod křídla jedné z dle mého názoru nejlepších metalových nahrávacích společností v podobě francouzských Debemur Morti Productions. To je přesně značka, jaká formacím typu Terra Tenebrosa vysoce sluší, takže já jsem to kvitoval. A v takové chvíli už stačilo jen počkat, jak tahle spolupráce dopadne na třetí dlouhohrající nahrávce, jež nakonec dostala název „The Reverses“. A víte co? Nebudeme chodit kolem horké kaše a zbytečně to prodlužovat – The Cuckoo & spol. na své novince definitivně stvrzují, že Terra Tenebrosa na mapu extrémní metalové avantgardy rozhodně patří.

Měl-li bych „The Reverses“ srovnat s předcházejícími alby Terra Tenebrosa, pak bych si dovolil říct, že novinka svého přímého předchůdce, tedy „The Purging“, překonává a že se dokonce dotahuje na úroveň „The Tunnels“. Sice se zde nenachází nějaký ultimátní monument jako „The Mourning Stars“ (dost dobře možná ta nejlepší skladba, jakou kdy Švédové stvořili) a také je pravda, že nějaký skutečně zásadní posun „The Reverses“ nepřináší, ale musí se nechat, že Terra Tenebrosa ten svůj sound zase vypilovali o kousek dál, nenacházejí se zde slabší místa a některé momenty jsou naopak zkurveně silné. Jisté písně sice mírně vystupují nad rámec celku (k tomu se samozřejmě ještě dostaneme), ale jinak mám z „The Reverses“ takový pocit, že jde o doposud nejvyrovnanější album kapely. A to říkám i navzdory tomu, že „The Tunnels“, „The Purging“ a nakonec i „V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels“ chovám ve velké oblibě.

Samozřejmě nemohou chybět takové ty věci, jaké bychom už nyní snad mohli označit za trademarky Terra Tenebrosa. Spletitá masa zvuku, plíživé melodie, skoro až sludgový nátlak, jakási elitářská avantgardní aura a v neposlední řadě jistě i nervózní sugestivní atmosféra. A kromě toho se mi zdá, že „The Reverses“ přináší snad nejhnusnější vokály v diskografii skupiny, neboť to, co The Cuckoo předvádí ve skladbách jako „The End Is Mine to Ride“ či „Fire Dances“ je doslova jedovaté. A za to rozhodně palec nahoru.

Terra Tenebrosa

Hned po lehce experimentálnějším intru „Makoria“ nasadí Terra Tenebrosa v prvním regulérním songu „Ghost at the End of the Rope“ to, co si člověk na téhle smečce oblíbil již v minulosti. Trvá to vlastně jen pár vteřin, aby se dostavil onen kýžený pocit, že něco není v pořádku, což je samozřejmě jenom dobře. Netvrdím však, že Švédové hned v „Ghost at the End of the Rope“ začnou na stůl sázet své největší trumfy. Jedno z es ale přijde hned vzápětí v podobě „The End Is Mine to Ride“, což je náhul jak hovado. Zběsilá „groovy“ rytmika tenhle track žene neskutečně kupředu vstříc titulu jednoho z vrcholů „The Reverses“.

Následují tři velmi silné písně „Marmorisation“, „Where Shadows Have Teeth“ a „Exuvia“, jež vesměs naplňují v obecnosti výše popsanou formulku, ale to nemyslím ve zlém. Věřte tomu, že o silné nápady není nouze ani v jedné z nich, a třeba poslední jmenovaná je na poměry Terra Tenebrosa vystavěná dost zajímavě. Namísto chaosem načichlé zvukové stěny se začne plíživým motivem, jenž se proplétá celou skladbou až do konce a neustane ani tehdy, když song začne sílit a Švédové opět spustí svou blackmetalovou avantgardu (jejíž nástup je jen tak mimochodem zničující).

Druhý nejvyšší vrchol (druhý vlastně jen chronologicky, co do kvalit spíš ten první) „The Reverses“ se však nachází až v samotném závěru. Terra Tenebrosa dlouhé kompozice umí – nejen již opěvovaná „The Mourning Stars“ budiž důkazem, ono stačí vzpomenout i na „Draining the Well“ z minulého EP. 17minutová „Fire Dances“ to s přehledem opět dokazuje a zcela jasně je na ní znát, že dlouhé plochy, na nichž lze ten nastavený styl rozvinout ještě víc a ještě víc si lze pohrát se strukturou nebo gradací, téhle kapele ohromně sluší. Jak je celá deska skvělá a nabízí jeden silný song za druhým, tak „Fire Dances“ je takovou tou pověstnou třešničkou na dortu, která celé kolekci nasazuje korunu. A když to tak poslouchám, říkám si, že by vůbec nebylo špatné, kdyby se Terra Tenebrosa někdy pustili do nahrávky, kde by se nacházely třeba jen dva 20+ minut dlouhé kolosy.

Tak či onak, dál není moc co řešit – u mě panuje jednoznačná spokojenost. Terra Tenebrosa opětovně dokazuje, že černé umění s avantgardní aurou jí vůbec není cizí, a jestli o tom šlo do nynějška ještě pochybovat, pak po vydání „The Reverses“ už lze bez obav prohlásit, že tahle formace patří mezi nejzajímavější mladší jména na scéně alternativního black metalu. A mám takový pocit, že tohle zdaleka není konečná stanice a že budoucnost těchto Švédů bude ještě po čertech zajímavá. Každopádně, „The Reverses“ je deskou, jež má na to, aby se objevila v nejednom souhrnu (ačkoliv netvrdím, že nutně v mém) toho nejlepšího, až se začátkem příštího roku bude letošek bilancovat. A ne neprávem.

Terra Tenebrosa


Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

ban_aevangelist_split

Země: Francie / USA
Žánr: occult advanced audio research
Datum vydání: 17.6.2015
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
I. Blut aus Nord
01. Evanescent Hallucinations
02. Resonnance(s)
03. The Parallel Echöes
04. Infra-Voices Ensemble

II. Ævangelist
05. Threshold of the Miraculous

Hrací doba: 41:49

Odkazy Blut aus Nord:
facebook / bandcamp

Odkazy Ævangelist:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

O tom, co může vést dvě kapely k společnému splitku, jsme se bavili už v minirecenzi Aosoth / Order of Orias. Nepochybuju, že v dnes recenzovaném splitu měl prsty label Debemur Morti, ale přeci jen je na zdejším spárování něco víc, co je oběma kapelám velice vlastní a blízké. Inspirace je nepostradatelný aspekt tvůrčího procesu a onen pocit, kdy z vás samovolně tryskají slova, vize nebo tóny, je úžasný. Ten se ale nedostavuje pokaždé a ruku na srdce, není ho potřeba vždy, své nezastupitelné místo má samozřejmě i tvrdá, vůlí poháněná práce a nezbytný um. Některé kapely mají ono propojení na vyšší sféry inspirace poněkud silnější a mezi takové bych zařadil právě Blut aus Nord a Ævangelist.

U Blut aus Nord o tom netřeba polemizovat. Vindsval sám v rozhovoru pro webzine Steel for Brains zdůrazňoval význam čiré, až posvátné inspirace, s níž, poté co má ujasněnou vizi a koncept, tvoří hudbu. Není-li inspirace dostatečná může dojít i k úplnému smazání dosud stvořeného. Samozřejmě nelze ve finále opomenout jeho hlubokou znalost hudební teorie, svých nástrojů a nesporný skill ve hře. Příkladem budiž černý monolit „What Once Was… Liber II“, který byl vytvořen a nahrán během jednoho dne, za téměř totální improvizace. Anebo éterická „Epitome II“ ze „777 – Sect(s)“ složená během několika minut. Zde musela být opěvovaná „vyšší inspirace“ opravdu silná. Ale teď již k nové hudbě.

Okultní audio výzkum strany Blut aus Nord se v úvodu navrací k již známému, zhutnělému Godflesh-soundu obohaceném o zkušenosti Vindsvala s atonalitou a mikrotóny, které nabyl při tvorbě svých nejzásadnějších desek. S každou další skladbou metalový lomoz zdánlivě ustupuje, aby část Blut aus Nord vyvrcholila s „Infra-Voices Ensemble“, jež sama o sobě působí spíše jako biomechanické techno (?) z pekla než industriální (black) metal. Tahle minimalistická tepačka proložená hnusnými hlasy je opravdu nepříjemná a zlověstná, zvlášť za pozměněných stavů vědomí, cha. Přesto je ale potěšující, že Blut aus Nord zas vykročili do „neznáma“.

Ale nejen v této závěrečné skladbě je znatelný ještě jiný posun. Tentokrát je jiná hlavně rytmika. Vindsval mírně osvěžil zvukovou banku, bicí jsou opět syntetické, heavy jak prase, rytmicky pravidelnější a super. Taková směs staré dobré dekadentní polyrytmiky, jak ji známe z „MoRT“ nebo „sedmiček“, a přímočařejší Thornsovy hry na posledních titulech (zejména na splitku s P.H.O.B.O.S.). Čtyři nové skladby Blut aus Nord na posluchače působí silně, ale je tomu hlavně díky mocné, atypicky temné atmosféře než nápady samotnými. Kromě čtyřky si vlastně žádný song, žádný motiv nijak extra nevybavuji, a to jsem nový materiál sjížděl opravdu důkladně a mnohokrát. I přesto nemám výhrad. Ke zdejším skladbám se budu vracet často a tak trochu doufám, že na podobný sound naváže Yərûšəlem (plánovaný ritualistický projekt Vindsvala a bubeníka Sinmara / Slidhr).

Blut aus Nord

Jak jsem psal již v posledním eintopfu, vůči Ævangelist mám dosti ambivalentní vztah. Teoreticky by to mohla být moje oblíbená kapela, ale v reálu se tomu tak nestalo. Samotná idea kapely je zajímavá. Na každém titulu, jejž jsem prozatím od Ævangelist slyšel, jsem si našel výborné pasáže, ale celek vždy zbytečně působil unáhleně, nedotažený do formy, kterou by si nápady doopravdy zasloužily. Navzdory mé mírné averzi vůči přílišné vydavatelské kadenci, jsem ale přesvědčen, že se Matron Thorn a Ascaris také dokáží napíchnout na proud čiré inspirace, podobně jako Blut aus Nord. Škoda jen, že ji také tak nedokáží zpracovat.

Ævangelist nabízí jednu dvacetiminutovou skladbu „Threshold of the Miraculous“, ze které zpočátku opravdu nemám pocit, že by snad byla hodna sdílet prostor s Blut aus Nord. Úvodní disharmonická linka poněkud nudí, zvuk bicích mě sere, muzikou se opět prolíná atmosférický „hluk“, ten je ale zamíchán do celku s rozumem. Naštěstí Ævangelist brzy začnou sestupovat. Kam? Někam, kde jsem s nimi ještě necestoval. Je třeba přiznat, že jako poslední jsem slyšel full-length „Writhes in the Murk“ a EP „Dream an Evil Dream“, takže netuším, zda kapela nerozvíjí nějaké nedávné nápady, ale cesta to je opravdu proměnlivá a ve své delirické nepříjemnosti docela fascinující. Ævangelist metamorfují mezi formami extrémního metalu a přibližně v půlce se dokonce vydají i do sfér jakéhosi podivného „trip/hip-hopu“ (výborná pasáž mimochodem), kde dojde i k jinému, důležitějšímu předělu. Ze zajímavé, slušné muziky se totiž stane hypnotický, jednoduše opracovaný monolit, od něhož nelze odtrhnout pozornost. A rázem se „Threshold of the Miraculous“ stává i tím nejlepším dílem, které jsem od Ævangelist slyšel a rovnocenný partner na splitku.

Ævangelist

Přijetí půlky Blut aus Nord bude záležet na tom, co vlastně od kapely očekáváte/vyžadujete, ale nezapomínejte, že vaše přání jsou absolutně nedůležitá. Fanoušci Ævangelist si přijdou na své. Pokud náhodou kapelu ještě neznáte nebo ji nemáte v oblibě, je možné, že se něco změní. Splitko jako celek je podle mého názoru výborné a vaši pozornost si zasluhuje. „Bow down and pray.“


Druhý pohled (H.):

Blut aus Nord mají ve své (už poměrně rozsáhlé) tvorbě jen minimum zaváhání, z nichž asi nejkřiklavějším je zcela zbytečné EP „Debemur MoRTi“, které prostě zní, jako kdyby Vindsval & spol. vymetli šuplík, aby něco mohli věnovat svému labelu k výročnímu vydání. Takové věci jsou však naštěstí jen výjimečné. Obecně vzato je totiž celá diskografie Blut aus Nord lahůdkou pro každého milovníka avantgardního black metalu. A nejnovější nahrávka „Codex obscura nomina“ to jen potvrzuje.

Trefou do černého bylo již minulé splitko „Triunity“, na němž se Blut aus Nord podíleli s krajany P.H.O.B.O.S. Novinka, v jejímž rámci Francouzi spojili své síly s americkým projektem Ævangelist, ovšem nijak nezaostává. V momentě, kdy se poprvé rozjede „Evanescent Hallucinations“, to tam jednoduše je a je to tam až do úplného konce. Elektrizující atmosféra, nezaměnitelný sound a v neposlední řadě samozřejmě nadpozemské melodie, jaké prostě neumí žádná jiná skupina na světě.

Blut aus Nord

Jistěže lze vystopovat podobnost s nějakými staršími nahrávkami Blut aus Nord (už jen proto, že ten rukopis si splést nelze). Mně osobně třeba materiál na „Codex obscura nomina“ atmosférou docela připomíná „777 – The Desanctification“ v poněkud zvrhlejší verzi. Nicméně pozor – i tak má tohle splitko v diskografii Blut aus Nord stále svůj ksicht, a jak je u téhle kapely dobrým zvykem, není to prostě zaměnitelné s jejich dalšími počiny. Může to znít jako klišé, ale jsou to pořád Blut aus Nord, a přesto je to zase trochu jinde. Stačí si ostatně poslechnout třeba „Infra-Voices Ensemble“, protože takovýhle bez přehánění až „taneční“ rytmus snad Blut aus Nord ještě nikdy neměli. Ale je to úplně zkurveně skvělé, o tom žádná!

Z toho, co jsem doposud napsal, je asi docela zřejmé, že „Codex obscura nomina“ vnímám především jako nahrávku Blut aus Nord, což je možná lehce nefér vůči druhé zúčastněné kapele, ale tak to je. Tak či onak, tvorbu Ævangelist znám asi méně, než bych rád a než by si zřejmě zasloužili. Dlouhou dobu jsem nějak neměl chuť to poslouchat, jelikož jsem se bál nekvality způsobené brutální nadprodukcí Matrona Thorna (že toho Ævangelist nevydali zas tolik… ha, podívejte se, kolik má dalších projektů a jak velké jsou diskografie některých z nich, příkladně třeba Benighted in Sodom). Nicméně postupem času jsem přece jenom něco zkusil a líbilo se mi to. A „Threshold of the Miraculous“, tedy jediná (avšak více jak dvacetiminutová) skladba, s níž Ævangelist na „Codex obscura nomina“ vyrukovali, tento pocit stvrzuje.

Ævangelist

Hlavní hvězdou nahrávky jsou stále Blut aus Nord, to bezesporu, ale ani Američané si ve společnosti avantgardních bohů neutrhli ostudu. „Threshold of the Miraculous“ sice (samozřejmě?) není tak výlučná, jako je tomu v případě předchozích čtyř kusů z francouzské provenience, ale i tak se dá atmosféra krájet, spoustu momentů lze považovat za silné a velmi dobře fungují i experimentálnější výlety do jiných žánrů (např. pasáž, jež začíná na konci 12. minuty, je vpravdě mocná). Jako celek mě to rozhodně baví, a když „Codex obscura nomina“ poslouchám, nemám důvodu to zapíchnout po „Infra-Voices Ensemble“, naopak si to s chutí vyslechnu až do konce včetně Ævangelist. Za sebe tedy mohu s albem vyhlásit bez obav spokojenost, je to po čertech povedená placka a jedno z těch splitek, jimž se vyplatí věnovat pozornost i čas.


Pensées nocturnes – À boire et à manger

Pensées nocturnes - À boire et à manger

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 16.1.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Black Orleans Bump
02. Le rat des goûts
03. La marche de travers
04. Interlude satierienne
05. Les yeux boiteux
06. L’aphone et la flore
07. La java niaise
08. L’Hélicon
09. Morceau en moins

Hrací doba: 46:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Francouzský jednočlenný projekt Pensées nocturnes, v jehož čele stojí Vaerohn (dále Way to End), zcela zjevně nikdy nepatřil k velkým jménům a nikdy si nevydobyl velkou popularitu na blackmetalové scéně. Přesto si první dvě desky „Vacuum“ a „Grotesque“ v jistých kruzích uznání jistě vydobyly. Mě osobně však i přes jejich kvality zas tak až tak moc k srdci nepřirostly – jsou prostě jen v pohodě, nic proti nim nemám, ale nemám moc ani potřebu se k nim zpětně vracet.

Co mě ovšem hodně bavilo, to bylo minulá nahrávka „Nom d’une pipe!“, jež přišla po menší přestávce (vyplněné takovým albem nealbem „Ceci est de la musique“ vydaným v podstatě jen soukromě pro pár přátel – já osobně jsem jej třeba nikdy neslyšel). Vzpomínám si však, že ten počin (myšleno „Nom d’une pipe!“) svého času mnohé zklamal a byli i příznivci předchozí tvorby Pensées nocturnes, kteří se na toto avantgardnější směřování Vaerohnovy hudby dívali trochu s nepochopením.

Mně ovšem „Nom d’une pipe!“ připadá jako parádní záležitost, na níž mě bavila především nádherně švihnutá dekadentní atmosféra, s níž se Vaerohn náladově přiblížil na dohled takovým Peste noire (byť trochu jinými prostředky). A tím pádem mi vlastně naprosto vyhovuje, jakým způsobem zní i letošní novinka „À boire et à manger“, jelikož tato vlastně jen pokračuje ve směru vytyčeném pomocí „Nom d’une pipe!“. Snad mě nikdo nebude pranýřovat, když řeknu, že obě alba si jsou dost podobná a že kdo slyšel to předchozí, měl by mít docela slušnou představu o tom, jak zní i „À boire et à manger“. Byť kolega níže mluví o tom, že novinka je přístupnější, mně osobně to základní směřování obou nahrávek přijde totožné.

Takové prohlášení může vyznít všelijak a klidně by jej někdo mohl pochopit i tak, že vlastně vůči „À boire et à manger“ znamenalo výtku. I proto bych chtěl říct, že v reálu tato podobnost nijak nevadí, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je dozajista to, že ona atmosféra je prostě skvělá. Je to taková ta francouzsky charismatická dekadence a úpadková avantgarda. Inu, prokletí básníci by měli radost.

To, co právě padlo, je pro potřeby naší recenze velmi důležité. Právě atmosféra, o níž závěr předcházejícího odstavce hovoří, je totiž tím stěžejním, co na „À boire et à manger“ resp. na současné podobě Pensées nocturnes stojí za pozornost. Pokud vám její popis zněl alespoň trochu lákavě, pak není moc co řešit, jelikož deska v takovém případě za slyšení jistě stojí – tedy samozřejmě za předpokladu, že jste ji ještě neslyšeli.

Nyní se ovšem vraťme k onomu druhému důvodu, díky němuž nijak zvlášť nevadí, že novinka vesměs jen pokračuje v duchu „Nom d’une pipe!“. A tento je vlastně prozaicky prostý – ten materiál je prostě povedený. Skoro bych si až dovolil tvrdit, že „À boire et à manger“ snad v tomto ohledu svého předchůdce o chlup překonává. Ačkoliv je samozřejmě pravda, že nové album má v tomto ohledu trochu výhodu, že je čerstvé a takříkajíc neokoukané. Ať tak či onak, skladby typu „La marche de travers“ či „Les yeux boiteux“ jsou prostě fakt parádní a jedná se o skvělou avantgardně blackmetalovou jízdu.

Pensées nocturnes - À boire et à manger

Podobnost alba s jeho přímým předchůdcem tkví ještě v jedné věci – stejně jako „Nom d’une pipe!“, i „À boire et à manger“ potřebuje trochu víc času, aby mohlo odpovídajícím způsobem uzrát. Přinejmenším v mém případě tomu tak bylo u jedné i u druhé nahrávky. Počáteční poslechy totiž drží nad vodou a táhne kupředu jenom a pouze ona propíraná dekadentní nálada. Až později, když se materiál trochu usadí, jsem si začal pořádně vychutnávat i vlastní skladatelské nápady, mezi nimiž vynikají především výtečné opilé melodie.

Na druhou stranu – jakkoliv to může znít jak obrovské klišé (a ono to svým způsobem obrovské klišé také je) – „À boire et à manger“ je albem, pro jehož docenění je na místě ten čas obětovat. Výhodou ovšem je, že i když k plnému docenění je čas třeba, pořád je vlastně hned na začátku poznat, jestli to má pro člověka cenu na tom ty poslechy nechávat. Přece jenom je (současná) muzika Pensées nocturnes natolik specifická, že to uslyšíte hned na první poslech, jestli vám to zní potenciálně zajímavě, anebo jestli se to už nebudete chtít v životě dotknout ani dvoumetrovou tyčí…

Nechci „À boire et à manger“ zase zbytečně přeceňovat. Na rovinu říkám, že až budu v lednu 2017 sepisovat náš tradiční traktát o vrcholech letošního roku, tak novinka Pensées nocturnes tam myslím nebude. Nicméně i přesto je to pořád vysoce zajímavé album, které třeba mě dost baví, a myslím si, že přinejmenším za tu zkoušku by mohlo stát. Já osobně bez váhání posílám palec směrem vzhůru.


Druhý pohled (Skvrn):

S Pensées nocturnes jsem se seznámil skrze „Nom d’une pipe!“, což už jsou nějaké tři roky zpět. Album to bylo zajímavé, ale ať jsem se snažil sebevíc, tahle avantgardně blacková ztřeštěnost mi nesedla jako máloco. Následoval tedy odklad na dobu neurčitou s tím, že se (když už ne k „Nom d’une pipe!“, tak alespoň samotným) Pensées nocturnes v budoucnu vrátím. K poslední desce jsem se zpětně nakonec nedostal, nicméně je tu nový přírůstek do diskografie a u toho já nemohu chybět.

Ovlivněn minulou zkušeností jsem opět čekal dekadentní ohavnost, pořádnou blackem střiženou prasárnu, jejíž poslech bude výzvou. Docela jsem se těšil a vyčkával, co z toho nakonec vyleze. Výsledek? Jsem překvapen. Negativně? Ne, to rozhodně ne. Pozitivně? Vlastně ani nevím, je to složité. Pensées nocturnes se novinkou vydali – alespoň ve vztahu k „Nom d’une pipe!“ – do přístupnějších sfér. Zajisté, nazvěme si to třeba avantgardou, novinka na to má stále právo, každopádně odklon ke stravitelnějšímu pojetí je znát.

Jak naznačuje název a výborný obal, „À boire et à manger“ kotví u dekadencí protkaného jídelního stolu. Nechybí očekávatelné ingredience. Ke zvrácené francouzské večeři nelze vynechat blackmetalové kytary, nacamraný vokál, ovšem stále i takovou lišáckou vznešenost. S podobnými surovinami kuchtí i Peste noire, kteří jsou však ve svém konání bez diskuze o hodně špinavější, ztřeštěnější a v rámci opileckých stesků do morku kosti více jdoucí. Pensées nocturnes zase přidávají výlety mezi taneční mimometalové rytmy v duchu akordeonu, dechů a žesťů.

Pensées nocturnes - À boire et à manger

Opilecké choutky jsou slyšet na každém kroku, což se počítá. Ne, že bych se snad den co den probouzel s krušnými kocovinami, ale jsem rád, že ona atmosféra je hmatatelná všude, a „À boire et à manger“ tak zní velmi celistvě. I díky tomu se příjemně poslouchá. Fakt, který mluví naopak proti Pensées nocturnes, je schopnost zaujmout, strhnout. Ačkoliv deska po celou dobu boduje příjemnými momenty, nemůžu se zbavit pocit, že se deska nezáživně vleče a po několika skladbách už jen nezúčastněně přihlížím. Ke konci již všechno plyne jakoby se samozřejmostí. Už nepřekvapí ani trubky ani šáhlý vokál. Chybí mi moment skladatelského překvapení, změna tempa nebo dočasná změna nálady. To přece k narůstajícím promilím v krvi patří a pobytu v tanečním stále patří…

Vše kolem Pensées nocturnes působí zajímavě a cítit je tu svěží avantgardní vítr, byť v konkurenci Peste noire už přece jen tolik neobčerstvuje. „À boire et à manger“ se poslouchá příjemně, vždyť vlastně jde – a teď bez pejorativního (Troškovského) nádechu – zábavovou nahrávku, nicméně nenašel jsem zde důvod, proč bych se měl k ní měl později vracet. Stále však musím brát ohled na přirozené zakomponování (pro metal) netradičních nástrojů plus samozřejmě snahu o vymanění se z konvencí. S konstatováním mírného nadprůměru se mohu s „À boire et à manger“ rozejít…

Pensées nocturnes - À boire et à manger


Krallice – Ygg huur

Krallice - Ygg huur
Země: USA
Žánr: avantgarde / technical black metal
Datum vydání: 30.9.2015
Label: Avantgarde Music
Původní vydání: 30.7.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Idols
02. Wastes of Ocean
03. Over Spirit
04. Tyranny of Thought
05. Bitter Meditation
06. Engram

Hrací doba: 35:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ačkoliv Krallice, čtyřhlavé těleso ze Spojených států, za sebou nemá ani deset let existence, rozhodně ho lze pokládat za etablovaný a stabilní článek tamější black metalové scény. Vlastně bych se ani nebál jít do tvrzení, že Krallice jsou jednou z nejzásadnějších black metalových kapel ze zámoří. Samozřejmě, že věhlasu Wolves in the Throne Room, Agalloch neřkuli Deafheaven, tahle čtveřice nedosáhla a patrně ani nedosáhne, nicméně svým originálním black metalovým pojetím přesáhla americký rybníček a vytvořila jistý chaotický protipól k francouzské scéně.

Kapela eponymně debutovala v roce 2008 a dá se říct, že právě tato nahrávka zůstává dodnes tou nejzásadnější. Zde Američané představili svou unikátní black metalovou vizi založenou na technicky náročném kytarovém chaosu, jenž se jen hemžil změnami temp a ostrými zvraty. Už to samo o sobě vyžadovalo velkou posluchačskou otevřenost. Krallice navíc sázeli na dlouhé celky a skladby kolem deset minut nepředstavovaly výjimku, ale pravidlo. K posluchačské otevřenosti bylo třeba ještě velké dávky vytrvalosti a touhy komplikované kompozice rozkrývat a postupně si je osvojovat. To samé lze říct i o dalších nahrávkách, které debut věrně následovaly a vycházely s jednoročním, případně obročním rozestupem. Dělo se tak až do roku 2012. V tu chvíli měli Krallice odslouženo pět let a jejich podpis šlo nalézt hned pod čtyřmi řadovými nahrávkami. Další dva roky však novou desku nepřinesly a s dlouhohrající novinkou kapela vyrukovala až v loňském, čerstvě ukončeném roce.

Tvorbu Krallice jsem vždy respektoval. Pozdával se mi ten svojský přístup a poukázání na fakt, že i chaotický black metal jde hrát jinak než pomocí vyjadřovacích prostředků francouzského exportu. Výsledek necílil ani tak na okultní atmosféru, ale na intenzitu a až mathcore evokující chaos. Byl hádavý, avšak rozhodně ne neohrabaný a roztříštěný. I přesto jsem se do Krallice nikdy vážněji nezaposlouchal, klouzal po povrchu jednoho dvou poslechů a snad jen debut jsem protočil víckrát. Pádným důvodem byla i dlouhá stopáž pokaždé přesahující jednu hodinu, což mi s přihlédnutím k povaze hudby přišlo vždy přestřelené a odrazující.

Novinku vnímám jako jistý zlom hned ze dvou pohledů, z pohledu kapely i z toho mého posluchačského. Začnu hamounsky optikou mou. „Ygg huur“ jsem bral příležitost, jak se do tvorby Američanů dostat hlouběji, a proto jsem se okamžitě přihlásil o recenzi. Jinak bych se k zevrubnému poslechu zkrátka nepřinutil a říkám vám, litoval bych. Přístup navíc změnili i samotní Krallice. Nejenže deska vyšla s (pro aktéry) rekordním odstupem tří let od poslední „Years Past Matter“, ale zásadních obměn doznal taktéž samotný výsledek. Zásadní skutečnosti prozrazuje jen tracklist – desetiminutové skladby pryč, hodinová stopáž alba jakbysmet. což v řeči Krallice znamená mimo jiné ještě větší intenzitu a nápaditost. To, že Američané na desku vměstnali z šesti stop hned čtyři se shodnou délkou, je už jen taková pro výsledek nepodstatná třešinka.

I když se možná může zdát, že díky sražení stopáže se stali Krallice přístupnějšími, pravda je to pouze (stejně jako délka alba) poloviční. Vzhledem k oné zvýšené intenzitě vyletěl minimálně pocitově nahoru i akcent na techničnost, což znamená další posluchačské komplikace. Víc tónů na strávení, víc zvratů, víc hudební zvrácenosti. V případě Krallice však takový krok s potěšením schvaluji. Nehledejte samoúčelnost, jen divoce oscilujícící struny tepající pro celek. Kapela své dílo techničností nekouskuje, ale využívá ji pro kompaktnost a po poctivém (po poctivém!) počtu poslechů jde „Ygg huur“ už solidně strávit. Zprvu těžko uchopitelné nápady začnou být zřetelnější a vzhledem k 35minutové stopáži na ně člověk dokáže být soustředěný až do úplného konce. Ve skvělém světle se představuje nejen kytarový teror, ale také nemocné vokály a hlavně excelentní zvuk. Zvučit tohle prase, tak po minutě vypínám.

Krallice

I přes změny nemůže být řeč o výrazném vybočení z diskografie a opuštění charakteristického výraziva. Stále jsou cítit ozvy předešlé tvorby a stále to jsou ti svojští Krallice, jen méně výpravní a mnohem více soustředění na koncentrovaný úder. Dlouhodobí příznivci zklamáni nebudou a ti doposud nepoznamenaní by měli „Ygg huur“ dát alespoň šanci. Na dennodenní otáčení to, přiznám se, nevidím, ale jednou za čas proč ne. Nosných nápadů je tu přehršel, takže pokud toužíte objevovat neotřelé, s chutí do toho.


Thy Catafalque – Sgùrr

Thy Catafalque - Sgùrr
Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.10.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Zúgó
02. Alföldi kozmosz
03. Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában
04. A hajnal kék kapuja
05. Élő lény
06. Jura
07. Sgùrr eilde mòr
08. Keringo
09. Zúgó

Hrací doba: 51:37

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / bandcamp 2

První pohled (H.):

V podstatě čtyři roky bylo ticho po pěšině a snad s výjimkou luxusních vinylových reedic desek „Tűnő idő tárlat“ (2004), „Róka hasa rádió“ (2009) a „Rengeteg“ (2011) pod firmou Blood Music na jaře 2013 se okolo této skupiny takřka nic nedělo. Projekt Thy Catafalque nekoncertuje, není o něm slyšet pořád a na každém rohu… Thy Catafalque prostě jen existuje, aby čas od času jakoby mimochodem vydal další hodinu fenomenální hudby a zase se stáhl. A je to právě letošní rok, kdy se Tamás Kátai, zdánlivě nenápadný hudebník maďarského původu, jehož je Thy Catafalque osobním projektem, opětovně zjevil s další deskou „Sgùrr“

Thy Catafalque je pro mě osobně o trochu víc než jen další kapela v řadě. Poslední tři desky (právě ty výše zmiňované) jsou čistá esence dokonalosti a není na nich jediná vteřinka špatně. S nadpozemskou kvalitou té hudby nijak neotřásl ani moment, kdy dříve dvoučlenné Thy Catafalque opustil János Juhász a Tamás Kátai v sestavě osiřel; ani s ní nepohnulo Kátaiovo přesídlení z rodného Maďarska do Skotska – Thy Catafalque je stále monument, jehož každé album s naprostou samozřejmostí nabízí tak úžasné momenty, že o tom všichni okolo mohou leda tak snít. A zcela záměrně jsem použil přítomný čas, jelikož „Sgùrr“, jakkoliv to může znít neuvěřitelně, ani o píď neslevuje z extrémně vysoké úrovně svých předchůdců. Přátele, seznamte se s jednou z nejlepších a zároveň nejkrásnějších nahrávek, které v roce 2015 vyšly…

Možná to zní až příliš dokonale, skoro jako z pohádky, ale skutečně je to tak. Sám nechápu, jak to Tamás Kátai dělá, ale na cokoliv sáhne, to se mění v hudební zlato. Ukažte mi nějakého dalšího muzikanta, jenž zvládne čtyřikrát za sebou vydat desku, jíž nelze vytknout zhola nic a která si zaslouží to nejvyšší možné hodnocení, jaké lze udělit (sice už číselně nehodnotíme, ale buďte si jistí, že tohle by byla naprosto čistokrevná 10/10). A přitom jsou ta alba jiná a nedochází k neustálému opakování jedné a té samé věci… jistě, je tu znát nezaměnitelný rukopis a je cítit, že všechna stvořil tentýž člověk, zároveň je ale každé trochu jiné, nezaměnitelné a má svou vlastní atmosféru. A ostatně i tohle je jeden z důvodů, proč je tak těžké Thy Catafalque nemilovat.

„Sgùrr“ – a vlastně Thy Catafalque obecně – exceluje mimo jiné v naprosto nádherných melodiích, jichž je zde přehršel a v každé jedné skladbě. Naprosto fantastické jsou jako vždy klávesové linky; přece jen je cítit, že Tamás je klávesista a právě tento nástroj byl ve spoustě dalších skupin jeho zaměstnáním. Nicméně to neznamená, že by zbylé instrumenty byly jakkoliv ošizeny, jelikož i kytary jsou úžasné a nabízejí obrovské množství excelentních nápadů, stejně jako třeba výtečné vokály (opět lze kromě hlavního protagonisty slyšet i některé hosty – kupříkladu Zoltána Kónyu, s nímž Kátai kdysi hrával ve skupině Gire, po níž kromě několika demosnímků zůstala jedna deska) nebo hostující housle. Dokonce i ty bicí, které u Thy Catafalque neobstarává živý člověk, ale bicí automat, jsou naprogramovány výtečně a nabízejí množství odzbrojujících pasáží.

Je už takovou tradicí Thy Catafalque, že se na desce objevuje nějaká dlouhá, více jak čtvrthodinová a naprosto fantastická kompozice. Nechci tak úplně říkat, že se jedná o vrcholy těch nahrávek, neboť i v těch kratších věcech je to bez sebemenšího poklesu kvality, nicméně právě tyto rozhodně patří k ozdobám Thy Catafalque, protože prostě u tak fantastických skladeb jako „Neath Waters (Minden vízbe mártott test)“ (z „Tűnő idő tárlat“) či „Molekuláris gépezetek“ (z „Róka hasa rádió“) prostě nejde nesbírat čelist po zemi. Na „Sgùrr“ dal Tamás dohromady dvě takto dlouhé písně – „Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában“ a „Sgùrr eilde mòr“. A věřte tomu nebo ne, obě jsou opětovně fenomenální a nabízejí neuvěřitelnou koncentraci pasáží někde na pokraji posluchačské extáze, dechberoucí gradace, překrásné melodie, spoustu výborných detailů, jemných nuancí. Dejme si jeden příklad za všechny – když se třeba v „Sgùrr eilde mòr“ krátce po 10:40 ozvou monumentální klávesové aranže, tak to je přesně jeden z těch momentů, proč je Thy Catafalque tak výjimečná skupina, protože to je prostě tak dokonalé, že to snad ani nejde pořádně říct.

Thy Catafalque

Nicméně, „Sgùrr“ nestojí jen na těchto dvou kolosech, neboť Tamás Kátai předvádí čirou hudební nádheru i v těch kratších písničkách. Ať už je to třeba „Alföldi kozmosz“, která je i navzdory absenci metalových kytar rychlá a dynamická, půvabná „A hajnal kék kapuja“ s pohlcující atmosférou anebo třeba „Keringő“, jež od minimalističtějšího ambientního počátku skvostně vygraduje do regulérní epičnosti. Na druhou stranu, Kátai stále dokáže vytvořit i výborné kytarové kousky, čehož jsou důkazem „Élő lény“, jež nabízí možná až nečekaně splašenou rytmiku a opět porci znamenitých kláves, či „Jura“, v níž se zase objeví nefalšovaný black metal. Nedá se tvrdit, že by se Tamás k tomuto žánru prostřednictvím „Jura“ vracel, jelikož black metal byl v jeho tvorbě vždy v náznacích cítit (stačí vzpomenout třeba agresivní „Minden test fű“ z předchozího „Rengeteg“), ale je nutno zdůraznit, že i tyto chvíle nepůsobí nikterak násilně, mají na těch deskách svoje pevné místo a v rámci celku dávají smysl. A především – i tyto jsou stále doslova natřískané skvělými hudebními myšlenkami.

Občas to skoro až vypadá, jako kdyby Tamás Kátai těmi nápady takřka plýtval, protože jen v rámci jedné té dlouhé skladby toho bez váhání nabídne tolik, že to jiní nejsou schopni dát dohromady napříč celou deskou, natožpak v takovéhle kvalitě. To ale nemyslím nijak špatně, právě naopak, protože přesně tohle jsou pro posluchače největší žně. A navíc – tenhle člověk si to evidentně může dovolit a vychází mu to… a ne poprvé.

Může se to celé zdát zbytečně přehnané, nadnesené, jen jako onanistická recenze v nějakém chvilkovém opojení, ale věřte tomu, že není. Tenhle chlapík je dobře skrytý a pohříchu nedoceněný génius dneška. Nenechte se zmást tím, že metal obecně vzato asi není tím neumělečtějším hudebním žánrem, jelikož Thy Catafalque je jasným důkazem toho, že metalové riffy a umělecky hodnotná hudba se nevylučují. Výjimečná skupina.


Druhý pohled (Skvrn):

Zatímco minulé nahrávky Thy Catafalque jsem včetně „Rengeteg“ doposlouchával zpětně (a to i s určitou dávkou nekritičnosti), novince se už takového štěstí nedostalo. „Sgùrr“ muselo přijmout diametrálně odlišnou roli a s ní spjatý úkol: Plnohodnotně navázat na geniální minulost, tedy volně přeloženo trhnout roční top pětku, a upevnit tak status Thy Catafalque, coby tělesa řazeného k těm mým nejoblíbenějším. Nebudu vás napínat, povedlo se. Pravdou však je, že cesta to byla nadmíru trnitá.

Ačkoliv starší práce z pera Tamáse Kátaie nelze pokládat za lehce stravitelné, ve srovnání se „Sgùrr“ se do nich pronikalo ještě poměrně slušně. Možná to zkresluje onen zmiňovaný nekritický přístup… ale ne, byl to letos vážně těžký boj. Přitom na papíře se tváří novinka docela přístupně. Jako celek nepůsobí tak pestře a skladby jsou si podobnější – dodržována je obdobná forma, ubylo vokálního bohatství, elektroniky. Deska navíc disponuje neskutečnou dynamičností, což by mělo přístupnosti taktéž pouze pomoci. Avšak ani to u mě nestačilo. Převážila totiž komplikovanost skladatelských přemetů, gradací a variací, kterých je více než dřív. Klesl počet vyjadřovacích prostředků, přibylo skladatelských fines a já to po náročném posluchačském vydání nakonec převelice oceňuji. Přesně toto je směr, kterým se měl můj jmenovec (ano, oba jsme „ti nevěřící“, byť maďarština a čeština nám říká rozdílně) vydat, a je jen dobře, že tak i učinil. Nevadí, že užitými hmatatelnými prostředky novinka působí jako cesta zpět. O tom totiž „Sgùrr“ vůbec není.

Skvělou zprávou je, že i dřevnější blackové sypání Kátaiovi sluší a on přitom nezapomíná na sebe a na zvuk Thy Catafalque. Skvělou zprávou je, že ačkoliv „Sgùrr“ beru za jeden ucelený monolit, nedochází mu dech a i druhá polovina má co nabídnout – a mimochodem já ji ještě raději než tu první. Nicméně úplně nejlepší (tedy nejskvělejší, ať je to jednotné, hehe) zprávou je, že „Sgùrr“ neustále roste, neklesá a už teď mohu říct, že vytyčený úkol splnilo. Top pětka bude.

Thy Catafalque - Sgùrr


Třetí pohled (Onotius):

Nová deska maďarského projektu Thy Catafalque opět potvrzuje, že jakkoliv je Tamás Kátai v obecném měřítku přehlíženým umělcem, je schopen vytvořit naprosto jedinečnou strhující desku, jež si hromadou konkurence vytírá pozadí. Oproti předchůdcům různorodější pojetí dělá z novinky zase něco trochu jiného, než čím bylo čtyři roky staré „Rengeteg“, avšak kvalitativně si rozhodně „Sgùrr“ se starší tvorbou v ničem nezadá. Jistě, subjektivně je mi o špetku blíže ta temnější metalová tvář Thy Catafalque, avšak „Sgùrr“ zase působí svobodněji a progresivněji, což je věc, jíž si na muzice velmi vážím.

Novinka působí celistvě a člověk má při poslechu pocit, jako by poslouchal fascinující pohlcující příběh. Se vším, co k takovému dobrému vyprávění patří. Jsou zde zvraty, je tu gradace, epizodické děje i epilog. Některé pasáže se opakují, jiné modifikují, mnohé hypnoticky až psychedelicky vrcholí. A v posluchači zůstává pocit, že mu nahrávka něco přinesla. Postupný vývoj „děje“ zde reprezentuje postupně přitvrzování, jež od prvních, lehce Pink Floyd evokujících tónů postupně vygraduje až v kreativní 16minutovou black metalovou jízdu „Sgùrr eilde mòr“ v druhé polovině desky. Je libo akustiká alternativa se zajímavými houslemi a klasicky mrštnou rytmikou? „Alföldi kozmosz“ jistě přijde k chuti. Avantgardě metalový opus „Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában“ je velmi propracovaná patnáctiminutovka navazující tam, kde minulá deska skončila, místy zde však slyším výraznější atmosferické elektronické prvky a různé povedené kořenící doplňky, než tomu bývalo zvykem. Recitace uprostřed sice trochu nabourává celistvost skladby, avšak po ní následují nejvíce pohlcující postupy. Je libo přímočařejší hitovka ve stylu „Trilobita“ z  předchůdce? Ne sice tolik chytlavá, zato neskutečně pohlcující „Élő lény“ jistě potěší.

„Sgùrr“ je jednou z desek, o nichž sice můžete napsat stohy papíru, ale nikdy dokonale necharakterizujete celkové vyznění, nezachytíte, co se s člověkem při poslechu desky děje. Zde každá nuance hraje roli a každý další poslech je další objevitelskou cestou. Takže malé doporučení: „Hybaj desku pustit!“ U mě velká spokojenost – skvostná deska na mnoho poslechů. Chce to trpělivost, ale vyplatí se.


INI – If Nothing Is

INI - If Nothing Is
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / progressive black metal
Datum vydání: 19.7.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. 101
02. Sovereign
03. Juvenihil
04. Anti Horde
05. Dominant Outlaw Nation
06. Postapo Calypso
07. Darkspace Navigator
08. Intermezzanine
09. Apsylum Absolute
10. If Nothing Is

Hrací doba: 79:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Dokážete mi racionálně zdůvodnit, proč norští INI zůstávají po vydání své dlouhohrající prvotiny zcela bez povšimnutí? Jasně, bylo by bláhové očekávat nějaká kvanta ohlasů, nicméně je vážně s podivem, že o Norech neví prakticky nikdo. Možná budete namítat, že debutové dílo vychází samonákladem a právě tady vězí zakopaný pes. Jenomže považte, v dnešní době Facebooků, Bandcampů je tento hendikep značně mazán a vzhledem k tomu, že tyhle všechny srandy si INI obstarali, netuším, kde je problém. Já navíc neudělal nic speciálního. Za vším je prachobyčejná proklikávačka, to když jsem si v době vydání letošní desky Dødheimsgard zjišťoval, jakýmiže novými spoluhráči se to Vicotnik a spol. obklopili. V tu chvíli jsem narazil na jméno L. E. Måløye, jenž stejně jako v Dødheimsgard, tak i v INI obsluhuje baskytaru.

Možná si říkáte, že se oháním personálním propojením, sociálními sítěmi, zatímco dost možná nezajímavou muziku nechávám stranou. Jenže omyl. Pakliže INI někde rozhodně nechybují, tak tady. Když jsem si „If Nothing Is“ poslechl poprvé, nevěřil jsem vlastním uším a poté i očím, jak malé pozornosti se Norům dostává. INI nejsou průměrní, dalšími z tisíců. Pociťuji tu snahu o vlastní ksicht, slyším vysokou hráčskou i skladatelskou kvalitu. Takhle zkrátka nezní kapela, která by měla zapadnout.

Zatímco na adresu kvality jsem již stihl cosi utrousit, o samotném hudebním výrazivu toho příliš nepadlo. Náprava přijde záhy, jen nebude úplně jednoduchá, stejně jako hudba zainteresovaných. Úplným základem hudby INI je progresivní black metal. Do něj pak je pak absorbováno vysoké množství progresivně rockových kytar a řádná avantgardní zběsilost. Inovace stojí nad konzervativností, nápaditost nad střídmostí, komplikované nad jednoduchým. Z papíru pak INI vše skvěle přenáší na nahrávku. Ať je to black, prog metal nebo prog rock, funguje to. Norové jsou si ve všem neskutečně jistí. S bravurou předkládají komplikované rytmické zvraty, divoké změny temp, a přesto nezní chladně jako odosobnělá post/djent/progová matematika. INI zní všude zcela přirozeně, zkušeně a já jen opět kontroluji debutový status desky.

Bravurních momentů je celá řada, deska působí nečekaně vyrovnaně a slabé místo aby člověk pohledal. V tomto ohledu tak budu výhradně pozitivní. Ostatně vy byste nebyli? Až poslechnete takové kusy jako „Darkspace Navigator“, „Postapo Calypso“ či „Dominant Outlaw Nation“ dejte vědět. Takhle se hraje první liga extrémní progrese.

Bohužel, minimálně jeden zásadní problém tu existuje. „If Nothing Is“ sestává z deseti skladeb a jejich průměrná délka se točí kolem osmi minut. Prostými počty jsme ve finále na 80 minutách, numery ještě většího škarohlída pak na hodině dvacet. Co si budeme povídat, je to moc. I když vály na konci desky kvalitativně neztrácí, už nejsou po těch 80 minutách tak překvapivé a koncentrace jde rázem dolů. Pro mě za mě bych vše ukončil po „Intermezzanine“, udělal z něj „Outromezzanine“ a z desky by rázem byla stravitelnější porce o 55 minutách. Nejlepším přítelem potom není ani zvuk, v němž ještě nějaké to procento nápadů zaniká a především kytarová sekce není nejčitelnější (například ve středí části „Darkspace Navigator“). Dá se však zčásti zvyknout a ve výsledku zvuk není takovou překážkou jako přemrštěná stopáž.

Abychom si to shrnuli, tak INI nahráli desku výtečných skladeb, bravurně zvládnutých variací, jen v tom všem nadšení zapomněli ukočírovat délku a učesat zvuk. Jestliže ve všech ohledech Norové působili neskutečně vyspělým dojmem, tady to zkrátka uteklo. Je to škoda, k níž ještě od cesty přidávám přívlastek enormní. Nebýt oněch zmiňovaných vad na kráse jsme totiž svědky první ligy. Nezbývá tak alespoň doufat, že příště již nebudeme mluvit o škodě, ale o jedné z nejlepších desek roku, na což jinak INI rozhodně mají.


Shining – International Blackjazz Society

Shining - International Blackjazz Society
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 23.10.2015
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Admittance
02. The Last Stand
03. Burn It All
04. Last Day
05. Thousand Eyes
06. House of Warship
07. House of Control
08. Church of Endurance
09. Need

Hrací doba: 66:66

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Shining a jejich historie představují takový typický scénář skupiny, jejíž zvuk je specifický, jasně rozpoznatelný a vlastně by šlo říct, že do jisté míry i originální. První roky se nesou ve znamení prudkého vývoje (ostatně, Shining přece začínali jako čistě jazzový kvartet, takže ti za svou kariéru vlastně stihli kompletně vyměnit žánr), který posléze vyvrcholí v jedné přelomové desce, na níž je styl vypilován k dokonalosti a která mnohdy i znamená proražení do širšího povědomí. A od tohoto alba dál už pak skupina rezignuje na další progres a spíše jen brousí ten svůj daný sound i svou prezentaci a jakékoliv další změny se odehrávají pouze na úrovni kosmetických úprav.

Onou přelomovou deskou v případě Shining byla nahrávka „Blackjazz“ z roku 2010. Na ní Norové seskupení okolo zpěváka, kytaristy a saxofonisty Jørgena Munkebyho dovršili svůj přerod do extrémního jazz metalu, zavedli chytlavou značku blackjazzu (asi ne nadarmo se toto slovo jako bumerang vrací v názvu aktuálního počinu „International Blackjazz Society“), v neposlední řadě dotáhli k dokonalosti i svou strohou, leč elegantní grafickou prezentaci a to vše navíc podtrhli excelentní skladatelskou formou. Řečeno jednoduše – konečně se našli (takto s odstupem to snad lze tvrdit) a od tohoto bodu již pokračují ve schématu definovaném právě na „Blackjazz“.

Samozřejmě netvrdím, že předchozí tvorba je úplně jinde a že po „Grindstone“ z roku 2007 Shining za svou minulostí udělali tlustou čáru – to jistě ne, naopak k tomu přelomu v podobě „Blackjazz“ směřovali postupně a plynule, vždyť ten příklon ke kytarovějšímu zvuku je cítit již od třetího alba „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“, což je také taková druhá zlomová nahrávka v historii kapely. Nicméně, právě na „Blackjazz“ Norové dosáhli toho svého stropu a od té doby se neposouvají kupředu, jen navazují. Přesně takhle totiž znělo následné „One One One“ (2013) a přesně takhle vlastně zní i novinka „International Blackjazz Society“

V tomto ohledu je „International Blackjazz Society“ vlastně dosti nepřekvapivou nahrávkou. Co si budeme nalhávat – jestli měl kdokoliv pochybnosti o tom, že to bude právě takhle, tak v momentě, kdy Shining zveřejnili název novinky a její obal, muselo být už snad každému jasné, že „International Blackjazz Society“ bude pokračovat ve stejném duchu jako „Blackjazz“ a „One One One“.

Skoro by se chtělo říct, že vyjma loga, k jehož obměně s letošním albem došlo, se nezměnilo takřka nic. Nicméně i navzdory tomu, že to je ve svém jádru vlastně pravda, je to takové prohlášení vůči Shining lehce nefér, jelikož působí až přespříliš pejorativně. Munkebyho partu totiž určitě šlechtí fakt, že si stále dokáže držet vysokou skladatelskou úroveň, a i když (já vím, už to začíná znít nudně) i v tomhle ohledu „Blackjazz“ stále představuje vrchol (v těsném závěsu pak je dle mého názoru „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“), i ty následné věci jsou vlastně pořád super. A dokonce bych řekl, že „International Blackjazz Society“ je ještě o chlup zábavnější než jeho přímý předchůdce „One One One“.

A kromě toho Shining šlechtí ještě jedna další věc – i navzdory tomu, co až doposud padlo, se jim musí nechat, že ta jejich výbušná směs ani potřetí za sebou nepůsobí ohraně nebo snad uměle natahovaně. Tedy alespoň pro mě ne, protože i s vědomím, že tahle parta natočila už i lepší desky, se mi ten jejich jazz metalový chaos líbí i na „International Blackjazz Society“. Mimo jiné mě hodně baví, že Shining dokážou být takoví nepřehlední, zašmodrchaní a netriviální, přitom ale pořád „hitoví“ – může to znít jako protimluv, ale tak to prostě je. To jejich podání kombinace avantgardních kytar, mnohdy splašené rytmiky, kláves, agresivního řevu a stále přítomného jazzové feelingu, do čehož navíc vstupuje kvílivý saxofon, prostě působí strašně natlakovaně a zběsile. Taková „Burn It All“ se přesto dokáže vrýt do hlavy a některé její momenty prostě jsou „chytlavé“.

A tohle by se vlastně dalo říct o většině songů na „International Blackjazz Society“. U „Burn It All“ mám sice subjektivně pocit největší „hitovosti“, ale to neznamená, že bych mohl podobnou vlastnost upírat i třeba „The Last Stand“, „Last Day“, „Thousand Eyes“ či „Need“ – ve své podstatě tedy většině desky. Zbytek pak tvoří jednak úvodní neuspořádaná etuda „Admittance“ s šíleným saxofonem a naopak minimalističtější intermezzo „Church of Endurance“, jednak zajímavá dvojice „House of Warship“ a „House of Control“. První jmenovaná se ještě víceméně nese v typickém duchu současných Shining, jak byl popsán výše, ale její pokračování „House of Control“ už je na poměry celého „International Blackjazz Society“ dost zvláštní. Je možná až nezvykle zpěvná, místy trochu rocková a místy se blýskne i nečekaně epickými klávesami. Tak jako tak, právě díky její výlučnosti bylo o vrcholu nahrávky rozhodnuto již s prvním poslechem.

Shining

Co se týče oněch kosmetických změn (tedy takových změn, které vlastně vyznění celku nijak nemění), o nichž jsem hovořil výše, pak mám u každého dalšího počinu Shining pocit, že Norové jsou čím dál tím víc metal. Kytara přebrala otěže už dávno (ano – definitivně na „Blackjazz“) a saxofon jako kdyby pocitově hrál menší a menší roli. Ten jazzový odér samozřejmě stále cítit je a je to tak dobře, protože právě to je jedním z poznávacích znamení Shining, nicméně i přesto – dnes už je legitimní Nory považovat za metalovou kapelu a „International Blackjazz Society“ to potvrzuje.

Budeme-li se bavit o těch +/- kytarovějších počinech, tedy dejme tomu od „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“ dál, pak bych „International Blackjazz Society“ zařadil až na předposlední pozici těsně před „One One One“. Není to ale tím, že by šlo o tak špatnou desku (a to platí jak o novince, tak i o jejím předchůdci), ale tím, že ty starší jsou tak dobré. Nicméně obecně vzato jsou Shining pořád vysoko a pořád zábavní, tudíž zatím stále vládne spokojenost.


Peste noire – La Chaise-Dyable

Peste noire - La Chaise-Dyable
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 28.4.2015
Label: La mesnie herlequin

Tracklist:
01. Avant le putsch
02. Le dernier putsch
03. Payés sur la bête
04. Le Diable existe
05. A La Chaise-Dyable
06. Quand je bois du vin
07. Dans ma nuit (2nd version)

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Otázka číslo jedna – mohou Peste noire v roce 2015 něčím vyloženě překvapit v tom smyslu, že by snad vydali desku, která zní jinak, než člověk předpokládá? Otázka číslo dvě – chceme to vůbec? Po poslechu aktuálního alba „La Chaise-Dyable“ se chce říct, že odpověď na obě otázky je: ne.

Peste noire jsou bezesporu extrémně zajímavou kapelou s unikátním zvukem a naprosto nezaměnitelnou aurou, která se kolem celého jejího snažení prostírá. Tuhle svou unikátnost dovedlo komando v čele s Faminem k dokonalosti na své čtvrté a dovolím si tvrdit, že snad i bezmála geniální desce „L’ordure à l’état pur“, jež vyšla na jaře roku 2011. Právě zde Peste noire dopilovali ten svůj sound, k němuž, viděno zpětně, postupně směřovali již od svých syrových počátků, a navíc se to potkalo s dechberoucí skladatelskou formou.

Není tedy žádným překvapením, že od té doby pokračují v témže stylu. To se týkalo následného „Peste noire“ z roku 2013 a týká se to právě i letošního počinu „La Chaise-Dyable“ – právě v tomto ohledu jsem myslel ono tvrzení, že se jedná o nepřekvapivou nahrávku. Famine a jeho kumpanie totiž stále pokračují v tom svém jasně rozpoznatelném a charakteristickým rukopisem vybaveném avantgardním black metalu, v němž se mísí dekadence prokletých básníků s francouzským nacionalismem, anarchií, nadsázkou, svojským humorem, jistou zvráceností, kontroverzí i účelně využívaným kýčem.

Přesto to v tomto konkrétním případě není špatně, že Peste noire na „La Chaise-Dyable“ vlastně jen pokračují v tom, co se dělo již na jejich minulých nahrávkách. Ona ta jejich produkce je totiž skutečně svým způsobem skutečně výjimečná, takže by možná bylo trochu škoda se jí zbavovat, ale co je pro posluchače hlavní – stále to nevypadá, že by jí docházel dech. A právě to je ten důvod, proč jsem hned v úvodu naznačil, že tento stav nikterak nevadí a že přinejmenším já vlastně ani nechci, aby se Peste noire nějakým zásadním způsobem měnili – dokud totiž budou vydávat takováhle alba, tak nevím, co by se muselo stát, abych jim to přestal žrát i s navijákem.

Nicméně i přesto se musím přiznat, že zpočátku mi „La Chaise-Dyable“ připadalo v porovnání se svými předchůdci o něco slabší, a to nejen vedle arcidíla „L’ordure à l’état pur“, ale i v konkurenci „Peste noire“ anebo „Ballade cuntre lo Anemi francor“. A je dost dobře možné, že se na tom ve velké míře podílel i nepříliš povedený začátek v podání regulérně příšerného dvouminutového intra „Avant le putsch“, které nejsem schopen strávit ani v kontextu onoho pokleslého humoru a celkové stylizace Peste noire, protože minimálně ta kytara prostě rve uši. Nicméně, zbytku jen stačilo dát odpovídající množství času, aby patřičně rozkvetl a dokázal, že „to“ tam pořád je.

Zbylých šest skladeb, včetně nové verze „Dans ma nuit“ již delší dobu známé z videoklipu, udržuje vysoký standard Peste noire po všech stránkách. Opět nechybí Faminův vokál někde na pomezí black metalového jekotu a opileckého hulákání, které tu a tam jako vždy doplní i Audrey Sylvain, nechybí nezaměnitelné kytarové melodie, využití akordeonu ani ona tolikrát omílaná atmosféra nebo úctyhodné množství skvělých nápadů, které Peste noire už tradičně doslova sypou z rukávu jak nic.

Vrcholy lze volit jen těžko, jelikož všech těch šest písniček je jednoduše excelentních. Když ale pominu již dříve známou a skvělou „Dans ma nuit“, pak jsem se možná o chloupek víc zamiloval do čtvrté „Le Diable existe“, která na své devítiminutové stopáži nabídne nejen bombastický rozjezd, ale i spoustu dalších úžasných pasáží, a do šesté „Quand je bois du vin“, v níž dostane velký prostor Audrey a také Ardraosův akordeon. Ale jak říkám, s výjimkou již zdissovaného intra „Avant le putsch“, které jsem hodně rychle začal na férovku přeskakovat, mě „La Chaise-Dyable“ baví celé a čím déle to poslouchám, tím spíš si to užívám – o nějakém docházení dechu prozatím nemůže být řeč.

Peste noire - La Chaise-Dyable

Asi nemá smysl se tajit tím, že to, co Peste noire produkují, mě vždy oslovovalo, což se na mém vnímání „La Chaise-Dyable“ bezesporu projevuje. Na druhou stranu věřím, že mám pořád tolik soudnosti, že bych to nezbaštil, kdyby to byla debilita. V případě „La Chaise-Dyable“ ale takový pocit nemám ani náhodou, a i když nepopírám, že mi to tentokrát nevím proč chvilku trvalo, než jsem to schroupal, jsem nakonec jako vždy spokojen, protože je to prostě pořád super.


Druhý pohled (Skvrn):

Pomyslím-li na francouzský black metal, představím si komplikované disonantní riffy, rytmickou divočinu a hektolitry dekadentní atmosféry. Deathspell Omega, Blut aus Nord, Aosoth, víc asi netřeba dodávat. Faminovo komando Peste noire je naproti tomu jiné. Rozhodně však neméně francouzské. Zatímco výše zmínění k hudbě přidávají temnou eleganci, Famine je ta správná vesnická potrhlost. Potrhlost, co pro peprnější slůvko nezachází daleko, potrhlost, která do sebe mimo hektolitrů dekadence vyklápí ještě nezměrné množství Sauvignonu. Toho prvotřídního, samozřejmě, na krabicák z pražského Hlavního prosím zapomenout. Všechno se pak odráží v hudbě samotné. I když je to neučesané a atmosférou věrně evokující alkoholové opojení, je to stále francouzsky šarmantní, byť mnohem zvrácenějším způsobem než v případě rafinovaně budovaného chaotična.

A já? Mně je tahle kombinace neskutečně pochuti. Ten nezaměnitelný ksicht a autentičnost, nad tím si tuze pomlaskávám. No, a být tu pečlivé ohlašování současného alba, „La Chaise-Dyable“ bych netrpělivě vyhlížel. Ale jelikož si Peste noire na nějaké rafinované propagaci nepotrpí a aktuální desku vyplivli takřka bez jediného hlesu, těšit jsem se holt nemohl. Nu, co už, aspoň že jdou ty desky ven a Famine si je nepouští jen jako privátní soundtrack do opiční nepohody.

Peste noire - La Chaise-Dyable

Již loňské splitko s Diapsiquir předznamenalo, že Peste noire hodlají nadále pokračovat v nastolené poloze. Muzika je nadále plná spontánnosti, uvolněné nálady i Faminových hlasivkových projevů – nezaměnitelných a snad ještě vychlastanějších než kdy dřív. Zůstávají i klasické black metalové sypačky v kombinaci s všudypřítomnou punkovou neurvalostí. Vše tedy při starém, nového je toho pomálu. A nesl jsem to nelibě. Co vám budu povídat, vše mi znělo až příliš povědomě, prostě nebylo moc co objevovat. Nakonec jsem se však s tímhle problémem popasoval a „La Chaise-Dyable“ překvapivě začalo růst. K prvním čtyřem skladbám ani není moc co říct, s odstupem času vážně extratřída. Vyzdvihnu snad jen skvělý tah na branku, který však rozhodně neznamená kompoziční triviálnost. Songy jsou velmi dobře vystavěné a skvěle gradují. Tohle Francouzi opravdu umí, ostatně přesvědčte se sami.

Nakonec až do poslední třetiny alba všechno v pořádku. „A La Chaise-Dyable“„Quand je bois du vin“ spád bohužel výrazně klidní. I když se ve druhé jmenované dočkávám hlasu femme fatale slyšící na jméno Audrey Sylvain, nemůžu si pomoct, obě skladby patří s odstupem k tomu nejslabšímu. Desku poté uzavírá již na splitko zařazená „Dans ma nuit“, kterou Peste noire teď využili i pro účely dlouhohrající. Přestože se vyskytly drobné úpravy a jen se sprostě nedubluje, není to pro mě nejsympatičtější přístup. A vůbec, nejde jen o přístup. Je vážně rušivé, když se vám do nového materiálu drze vetře stará známá.

Peste noire

S „La Chaise-Dyable“ jsem vedl věru zajímavý boj. Zpočátku to vypadalo na neblahé zklamání, z něhož Peste noire nakonec vybruslili a ukázali, že mimo originality i nyní přišli s kvalitním materiálem. Slabší konec desky však „La Chaise-Dyable“ oddaluje od špičky kapelní diskografie a brání mi v tom, abych s deskou seriózně počítal i pro budoucí poslechy. Ty totiž budou nadále patřit především předloňskému eponymnímu nadělení a o dva roky staršímu „L’ordure à l’état pur“. No, a jak dál? Přeji si posun, alespoň mírný. A klíčová slova? Byla by snad jen dvě: Audrey Sylvain. Dejte té holce víc prostoru, má to v sobě.


Shining, Caligula’s Horse, Jack Dalton

Shining, Caligula's Horse, Jack Dalton
Datum: 4.11.2015
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Caligula’s Horse, Jack Dalton, Shining

Na norské Shining jsem svého času poprvé narazil nedlouho předtím, než vydali své (a jak se později ukázalo – co do věhlasu asi přelomové) album „Blackjazz“ a už od té doby jsem je chtěl vidět i živě. Tedy – ne snad, že by to byl můj celoživotní sen, to zase ne, ale i tak jsem si říkal, že až se tady někdy ukážou, rád se zajdu podívat. I přesto jsem však dva jejich nejbližší koncerty v České republice prošvihnul – na Brutal Assaultu 2014 jsem nebyl a vidět je v pozici pouhých půlhodinových přicmrndávačů před Devinem Townsendem (to by ještě šlo) a Periphery (to už nešlo, protože tahle kapela se podle mě nedá poslouchat) letos v březnu se mi moc nechtělo. Když ale tihle jazz metalisté okolo Jørgena Munkebyho vyjeli na vlastní headline turné se zastávkou v Praze, už jsem neváhal a do Lucerna Music Baru si to v příslušný den namířil…

Ještě než došlo na očekávanou saxofonovou večeři z Norska, objevily se nejprve dva předkrmy. Na rovinu říkám, že ani jednu z předkapel jsem předtím vůbec neznal a na nějakou předkoncertní přípravu jsem se tentokrát regulérně vysral, takže jsem jen čekal, co z toho vyleze na místě…

Jako první se představili Jack Dalton, krajané hlavního taháku. Z vystoupení téhle norské pětice jsem si ovšem odnesl mírně rozporuplné pocity. Na jednu stranu – ohledně vlastní koncertní prezentace toho lze Jack Dalton vytýkat jen málo, protože tomu nechybělo ukázkové nasazení a zejména zpěvák Jimmy Nymoen do toho šel naplno. Nechyběly ani výlety do publika (a to nejen v podání vokalisty, ale i od jednoho z kytaristů), čemuž nijak nevadil ani fakt, že si všichni posluchači stále ještě drželi takový ten střízlivý dvoumetrový odstup od pódia (což trvalo i na následující skupinu). Z tohohle ohledu tedy v pohodě, o tom se nehádám, nicméně hudebně mi ten jejich nijak zvlášť výjimečný post-hardcore moc nedával. Nepopírám ale, že to zdaleka nebylo tak špatné, aby ten koncert nešel dodívat bez újmy na zdraví. Dalo se to, ale na svojí stranu si mě kapela bohužel nezískala…

Nicméně, Jack Dalton byli ještě zlatí oproti tomu, co následovalo vzápětí. Hned během prvních minut vystoupení Caligula’s Horse, kteří hráli druzí, mi bylo jasné, že tohle fakt nebude pro mě. Australané totiž předváděli… no, prý to měl být prog metal, ale mně to připadalo jako ukázkově trendová post-metalová homosexualita… err, pardon, zasněnost, což fakt není můj šálek ani kávy, ani jakéhokoliv jiného pitiva. Sice musím férově uznat, že i Caligula’s Horse byli na pódiu suverénní, jen se oproti předcházejícím kolegům onen koncept přenesl z nasazení do procítěnosti. Když mám ale mluvit za sebe, tak já jsem to spíš pronudil, co pět minut jsem se koukal na hodinky a samozřejmě jsem nezapomněl kousek vystoupení zabít výletem pro pivo a na záchod. Ani epické kérky zpěváka a zodpovědně bezdomovecký plnovous jednoho z kytaristů to neměly šanci zachránit. Tomuhle se příště s radostí vyhnu.

Upřímně, v téhle chvíli to s večerem vypadalo lehce nahnutě. Předkapely mě nebavily, k hlavnímu taháku se hudebně vůbec nehodily a navíc i to pivo bylo hnusné a taky hnusně předražené (což je v Lucerně vlastně standard a sám sobě nerozumím, že to při každé další návštěvě pokouším). Už jsem si tak trochu začínal říkat, že jestli nebude vystoupení Shining fakt libové, tak se to rýsuje na vyhozené prachy…

Naštěstí to Shining a jejich jedovatě žlutá výzdoba jeviště přece jen zachránili. Sice je pravda, že ani jejich koncert nebyl strhující takovým způsobem, abych mohl mluvit o čistokrevné extázi, ale i tak to bylo fakt super a na rozdíl od předcházejících dvou skupin jsem se tentokrát skutečně bavil. Norové zpočátku nasadili pekelné tempo a jednotlivé songy na sebe navazovaly v podstatě bez přestávek. Světla blikala v epileptických záchvatech, které plně korespondovaly s takovou typickou „zašmodrchaností“ muziky ShiningMunkeby střídal saxofon s kytarou jak na běžícím páse, kapela se nijak nezdráhala jít až těsně k lidem na kraj pódia (a později i ještě blíž dolů z pódia). Postupem času ale i chladná severská hlava trochu roztála a zprvu seriózní Munkeby se už nejpozději od poloviny koncertu smál od ucha k uchu, vystoupení si vyloženě užíval a začaly se objevovat i nějaké ty delší proslovy.

Setlist Shining:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. Fisheye
04. My Dying Drive
05. House of Control
06. Helter Skelter
07. The Last Stand
08. Last Day
09. Burn It All
10. 21st Century Schizoid Man [King Crimson cover]
11. Need
– – – – –
12. The Madness and the Damage Done

Nicméně, koncert samozřejmě nebyl jenom o Munkebym, jelikož i zbytek Shining odváděl fakt skvělý výkon a instrumentálně to bylo skutečně luxusní, což se sice vzhledem ke složitosti muziky dalo očekávat, ale i tak to potěšilo. Snad jediné, co mě malinko dráždilo, byly klávesy, které byly z mojí pozice nepříliš slyšitelné. Zpočátku to platilo i o saxofonu, ale jeho hlasitost se naštěstí poměrně rychle vyspravila. Až na tenhle jeden nedostatek byl ale zvuk jinak čistý a zbylé nástroje byly vyrovnané a zněly parádně.

Dle očekávání se hrálo především z novějších desek. Z čerstvé novinky „International Blackjazz Society“ padla vydatná porce hned pěti ukázek a zbytek dvanáctipoložkového setlistu (viz box na straně) tvořily songy z předchozí dvou počinů „One One One“ a „Blackjazz“. Na jednu stranu to chápu a je to samozřejmě lepší, než když nějaká kapela přehrává furt dokola dvacet roků staré odrhovačky, ale i přesto mě trochu mrzí, že se nenašlo místo ani na jeden kousek z „Grindstone“ nebo „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“. Ale tak co se dá dělat, chápu, že nejde zahrát všechno, a zážitek z koncertu to přece jen nezkazilo.

Z akce jsem tedy nakonec odcházel spokojen, protože finále výborné a vystoupení Shining bylo skvělé. Avšak bez chyby ten večer nebyl. Předně mi fakt krutě nesedly předkapely, a i když v průběhu vystoupení jedné i druhé byli v sále lidi, kteří spokojeně pokyvovali hlavou, já osobně bych se obešel bez obou. Dalším zklamáním byl merchandise, který byl sice poměrně bohatý (ačkoliv – mít novou desku kompletně vyprodanou už ve třetině turné je docela nic moc), ale ty ceny byly fakt brutálně nechutné. Při vší úctě, s malou nášivkou za 250 korun se prostě někdo posral v kině.

Zajímavé bylo i místo konání, které bylo myslím zvoleno dost odvážně, a i když mi do toho nic moc není, docela by mě zajímalo, jestli pořadatel skončil alespoň na nule, protože si dokážu představit, že pronájem Lucerna Music Baru nepatří k nejlevnějším, a vzhledem k té návštěvnosti… I když byl pro jistotu zavřený balkón, asi aby ten dav nevypadal ještě víc naředěný, plocha pod pódiem nebyla ani zdaleka našlapána po okraj ani v průběhu Shining. Neříkám, že to bylo vyloženě prázdné (tipoval, že ty dvě stovky hlav tam asi byly), ale i během hlavního taháku nebyla žádná tlačenice, šlo se v pohodě hýbat a i uprostřed koncertu dojít až do první brázdy. Což o to, pro mě jako pro návštěvníka v pohodě, já se nerad mačkám, ale pro pořadatele to tak hezký pohled asi nebyl…

Nicméně i navzdory tomu, že mám k večeru dost výhrad, ve finále mám z celé akce přece jen pozitivní dojem. Hlavně z toho důvodu, že jsem přišel na koncert Shining a ten byl super, zatímco ty další věci jsem měl stejně buď na salámu (předkapely), anebo nešlo o nic tak zásadního, abych to nepřežil (předražený merch, hnusné pivo… alespoň jsem neutratil tolik).